Plyšák

V březnu před třiceti lety vybojovala Solidarnosć první svobodné volby, v říjnu vyhlásil Mátyás Sűrös Třetí Maďarskou republiku, do poloviny listopadu svrhlo hnutí Demokracie Teď Honeckerovu vládu a Berlínskou zeď. Československo přežívalo jako poslední ostrůvek totality, než brutální policejní zásah proti studentům vyprovokoval občany, aby i oni vyšli do ulic. V Praze mívají barikády většinou jen symbolický význam: bývají znamením toho, že už jsou zbytečné (Willi Lorenz, Monolog o České zemi).

Nenormalizace

Přemysl Janýr

Návrat do Evropy, znělo heslo, které nejlapidárněji vyjadřovalo všechna neujasněná očekávání na novou budoucnost Československé socialistické republiky. Lišily se nejvýše představy, co to ta Evropa vlastně je. Pro část disentu i neangažovaných občanů představovala především pluralitní demokracii, občanská práva, svobodu názoru, projevu, pohybu, spolčování, podnikání. Pro větší část populace představovala v první řadě plné obchody a peněženky. Jak to přijde, že v Německu má každý mercedes a my se tady kodrcáme ve škodovkách, rozhořčoval se známý. Tři procenta obyvatel byla rovnou pro zrušení socialistického a zavedení kapitalistického zřízení.

Různá disentní seskupení tvořila jedinou viditelnou obecně akceptovanou autoritu vůči stávajícímu režimu. Pluralitní struktura a názorová otevřenost umožnily rychlou konsolidaci v Občanském fóru a převzetí moci. V Sovětském svazu to trvalo sedm let, v Polsku sedm měsíců, v Československu sedm dní a v Rumunsku sedm minut, shrnul rozpad komunistického bloku polský přítel.

Disentní seskupení se však po léta věnovala především utrpěným křivdám a tím, co má přijít pak, se příliš nezabývala. Několik málo programatických textů jako Havlova Moc bezmocných, Bendova Paralelní polis či Uhlův Program společenské samosprávy reflektovalo spíše strategie občanské společnosti, než politický program státu. Nicméně základní koncepce nepolitické politiky, politiky diskuse a konsensu široké občanské společnosti mimo politické strany, se dobře shodovala s očekáváními lidí: pojem strany byl příliš spjat s KSČ a představa členství v některé z nich byla pro většinu občanů absolutně nepřijatelná.

Jednou z frakcí disentních struktur byl i levicový okruh volně sdružený ve skupině Obroda, navazující na Pražské jaro. O latentním potenciálu svědčil například comeback Alexandra Dubčeka. Patřila k němu řada významných osobností roku 1968, byl organizovaný a akceschopný, na rozdíl od ostatních měl promyšlený program postupné reformy socialismu v demokratickou společnost s volným trhem i vazby na domácí, evropskou i sovětskou politickou scénu. Právě asociace s komunistickými strukturami však jeho šance výrazně limitovaly.

Koncem osmdesátých let se hranice mezi disentem a establishmentem kvapně rozplývala. Přesněji řečeno, nikdy nebyla ostrá, příslušníci mocenských struktur nežili ve vzduchoprázdnu a podléhali stejným náladám jako ostatní. I uvnitř samotné KSČ se – podobně jako v šedesátých letech – formoval pohyb. Návrh nové Ústavy ČSSR, který měl být předložen prosincovému sjezdu strany, již vedoucí úlohu strany neobsahoval a požadavky disentních struktur se tak již zčásti vlamovaly do otevřených dveří. Prolínaly se i další okruhy. Organizace SSM pořádaly výstavy a koncerty disentních umělců, v rámci Pionýrské organizace se provozoval skauting, k podpisu petice Několik vět se chvatně hlásili i představitelé oficiální kultury a byli to konec konců funkcionáři SSM, kdo režim nakonec svrhl.

Pokračovat ve čtení „Plyšák“

Zemřel vlastizrádce

„Veřejnoprávní média“ oznamují, že ve věku devadesáti pěti let zemřel v Spojených státech „odbojář“ Josef Hasil.

Dnes glorifikovaný odbojář tzv. třetího odboje byl nechvalně známý jako „Král Šumavy“, mimo jiné zvěčněný ve stejnojmenném filmu, ale i v televizním seriálu „30 případů majora Zemana“.

Krátce po převratu 1989 byly oba tyto filmy označeny za ideologickou komunistickou propagandu. Jaká je však skutečnost?

Šumavák Hasil, znalec poměrů i terénu na pomezí Šumavy a Bavorského lesa, se krátce po válce přihlásil do služeb Sboru národní bezpečnosti. Službu nastoupil v jednotce Zvonková. Po Únoru 48 se však ze služebníka vlasti stal vlastizrádce. O rodině Hasilů se totiž vědělo, že už před válkou patřila k nepolapitelným pašerákům. Proto se na ně obraceli ti, kteří potřebovali nelegálně přejít na Západ. Zpočátku převáděl spolu se svým bratrem Karlem (ten byl v přestřelce s pohraničníky zastřelen), ale později vytvořil skupinu, která si z převaděčství udělala byznys.

Koncem roku 1948 byl Josef Hasil zatčen a odsouzen na devět let do vězení. Z vězení (pracoval na šachtě) se mu podařilo uprchnout a opět přejít do Bavorska, kde se přihlásil do služeb americké CIA (tehdy ještě CIC).

V jeho činnosti se téměř nic nezměnilo. Změnila se pouze klientela a předmět ilegální přeshraniční přepravy. Už to nebyli lidé, kteří z republiky utíkali, aby se tak vyhnuli trestnímu stihání, ale šlo o tzv. agenty chodce, kteří v žoldu CIA prováděli na našem území záškodnickou činnost a budovali zpravodajskou síť.

Této špionážní organizaci pak dodával zbraně, výbušniny a vysílačky. Stavbou pohraniční zdi v Berlíně (srpen 1961) ukončil svoji činnost v Evropě a odstěhoval se do USA.

28. října 2002, při výročí vzniku ČSR, udělil prezident Václav Havel Josefu Hasilovi státní vyznamenání „Za hrdinství“. A od té doby byli všichni vlastizrádci – špioni, diverzanti a teroristé, pracující v žoldu amerických tajných služeb označováni za hrdiny.

A podle zákona o tak zvaném třetím odboji dostávají od státu vyznamenání a finanční odměny. Jsou odměňováni a glorifikováni za to, že prováděli záškodnickou činnost proti vlastní zemi a mařili poválečné budovatelské úsilí pracujícího lidu.

MK

Zajímavý dopis na Ministerstvo dopravy ČR

vedoucí oddělení BESIP Tomáš Neřold,
nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, 110 15 Praha 1

Vážený pane vedoucí,

dle sdělení Ministerstva dopravy (MD) se má Rada vlády pro bezpečnost silničního provozu zabývat na říjnovém zasedání tím, že řidiči senioři zavinili v roce 2018 necelých 5 % nehod, zatím co v roce 2014 jenom 3,5 % nehod. Experti z MD ovšem mimo jiné zapomněli vzít v úvahu, že se mezi roky 2014 až 2018 zvýšil počet seniorů o cca 120 000 osob na úkor neseniorů. Podstatná většina z nich vlastní řidičský průkaz. Odměnou seniorům za to mají být různé šikanózní a diskriminační restrikce jako například:

– v řidičském oprávnění seniora má být konkrétně uvedeno to, že mohou jezdit jen ve svém kraji nebo jen po konkrétně stanovené silnici. Cituji I dnes „Mezi návrhy, které připravujeme, je také možnost omezit řidičům vysokého věku rozsah silnic, po nichž by mohli jezdit,“ řekl Právu vedoucí oddělení BESIP Ministerstva dopravy (MD) Tomáš Neřold,

– pro seniora prakticky likvidační sankce až ve výši 25 000,-Kč za pouhé opomenutí – jízdu bez dokladu zdravotního vyšetření,

– od ledna 2013 dokonce platí prolomení lékařského tajemství, že pokud motorista onemocní chorobou, která by omezovala jeho schopnost řídit, lékař musí tuto informaci ihned nahlásit (už jenom toto ustanovení je zralé na ústavní stížnost),

– další šikanózní a diskriminační restrikce, které zatím nebyly zveřejněny.

Všechna data a informace byla získána z veřejných zdrojů.

Otázka – kolik nehod v roce 2018 zavinili ti údajně neschopní řidiči senioři, které chcete šikanovat, oproti všem řidičům bez rozdílu věku?

Celkový počet dopravních nehod v ČR v roce 2018 činil 104 764.

1) Podle údajů MD bylo v roce 2018 v ČR řidičů starších 65 let celkem 1 366 920 a zavinili necelých 5 % nehod tj. cca 5 238 nehod.

Výpočet nehodovosti řidičů seniorů 1 366 920 : 5 238 = 260,9

1 (slovy jedna) řidičem seniorem zaviněná nehoda připadá na 260,9 řidičů seniorů

2) Celkový počet řidičů bez rozdílu věku v r. 2018 byl podle údajů MD 6 078 136 osob.

Výpočet nehodovosti bez rozdílu věku 6 078 136 : 104 764 = 58

1 (slovy jedna) zaviněná nehoda připadá na 58 řidičů bez rozdílu věku Stránka 2 z 2

3) Poměr zaviněné nehodovosti řidičů seniorů a řidičů bez rozdílu věku 260,9 : 58 = 4,498

Z uvedeného jasně vyplývá, že zaviněná nehodovost řidičů seniorů je 4,5 x nižší než průměrná nehodovost všech řidičů bez rozdílu věku a řidiči senioři tedy statisticky výrazně snižují celkovou nehodovost. Za to chcete seniory trestat?

Při vší úctě – k těmto výsledkům měli dospět i vaši experti. Stačí k tomu elementární matematika ZŠ.

Vyžeňte zkušené, zodpovědné a opatrné řidiče seniory ze silnic a statisticky se vám nehodovost zbývajících řidičů neseniorů zvýší tak, že se budete divit.

Pokud ovšem dosáhnete toho, aby všichni řidiči v ČR jezdili s takovou mírou zaviněných nehod jako senioři, budeme mít bezkonkurenčně nejnižší nehodovost v Evropě a možná i ve světě.

Obdobně ve prospěch řidičů seniorů hovoří statistika bodování dopravních přestupků.

Viz.: https://www.mdcr.cz/getattachment/Statistiky/Silnicni-doprava/Statistiky-k-bodovemu-hodnoceni/Statistiky-bodovanych-ridicu/Statistiky-bodovanych-riidcu-za-rok-2017-(1)/Zprava-A-Bodovani-ridici-2018.pdf.aspx

Z výše uvedeného je zřejmá absurdita a kontraproduktivita vámi navrhovaných opatření.

Doporučuji vám zaměřit pozornost na ty skupiny řidičů, které mají vyšší zaviněnou nehodovost a více bodů za přestupky než senioři a očekávám, že se případné přiměřené – zdůrazňuji přiměřené restrikce budou týkat pouze viníků bez rozdílu věku.

V opačném případě lze předpokládat, že si vámi plánovanou šikanu nenechají dva miliony seniorů líbit a kromě dalších právních kroků bude podána příslušná ústavní stížnost.

S pozdravem JUDr. Jiří Králík

(Pozn. metéra: A to si představte, že máme odcházet do penze v třiasedmdesáti?! To budeme jezdit za prací na kole? Jako naši dědové? Vždyť ti „odborníci“ jsou schopni zakázat nám i to kolo! Na těch ministerstvech jsou od sametu je samí skuteční odborníci!)

Komunismus je možná mrtvý,

ale zcela nepochybně ne dost (říká dopisovatel britského listu The Guardian Seumas Milne). Spor o historii odráží odhodlanost dokázat, že se žádná politická alternativa nemůže měřit s novým globálním kapitalismem.

Patnáct let poté, co byl komunismus oficiálně prohlášen za mrtvý, se zdá, že jeho strašidlo opět obchází Evropou. Minulý měsíc (leden 2006, pozn. překl.) rada evropského parlamentního shromáždění odhlasovala odsoudit „zločiny totalitních komunistických režimů“, spojujíc je s nacismem a stěžujíc si, že komunistické strany jsou stále „v některých zemích legální a aktivní“. Nyní Goran Lindblad, konzervativní švédský poslanec Evropského parlamentu, autor rezoluce, chce jít dál. Požadavek, aby evropští ministři zahájili celokontinentální antikomunistickou kampaň – včetně revizí školních učebnic, oficiálních významných výročí a muzeí – jen těsně nedostal potřebnou dvoutřetinovou většinu. Včera s prohlášením, že je potěšen prvním mezinárodním odsouzením této „ďábelské ideologie“, Lindblad slíbil, že vrátí do Rady Evropy rozsáhlejší plány během několika měsíců.

Pro svoji ideologickou ofenzívu si zvolil dobrý rok – 50. výročí veřejného odsouzení Stalina Chruščovem a následného maďarského povstání, což bude nepochybně podnětem k další jizvě na komunistické minulosti. Rozhodným přepisováním historie od zhroucení Sovětského svazu byl položen dobrý základ, který se snažil vypodobnit komunistické vůdce 20. století jako monstra, která se ve své zvrhlosti vyrovnají Hitlerovi nebo jej dokonce překonávají – a komunismus a fašismus jsou zde vykresleny jako dvě největší zla krvavého období dějin. Posledním příspěvkem byla loňská čtenářsky úspěšná biografie Mao Ce-tunga od Jung Changa a Jona Hallidaye, náruživě vychvalovaná Georgem Bushem a odmítnutá čínskými odborníky jako „zpochybňující dějiny“ a „klamavá“.

Pokračovat ve čtení „Komunismus je možná mrtvý,“

Výročí sametové revoluce – čas omluvy

Třicet let, během kterých česká společnost prošla nastoleným obnoveným kapitalistickým zřízením, je příležitostí k ohlédnutí se zpět, k rekapitulaci, k sebereflexi…

Média rozehrávají hru na ohrožení demokracie a návratu komunistů k moci. Poukazují na skutečnost, že právě Komunistická strana Čech a Moravy umožnila vznik vlády Andreje Babiše a toleruje její jednotlivé kroky. Neměly, ale „státotvorné a demokratické“ pravicové strany možnost podílet se na vládnutí v zemi společně s hnutím ANO 2011? Měly! Samozřejmě! Jen by nemohly pokračovat v realizaci svých dosavadních kroků. V demontáži zbytku sociálního státu, dalšího rozevírání sociálních nůžek mezi jednotlivými skupinami občanů, ve snahách o prolomení tzv. Benešových dekretů, další ztráty státní suverenity směřující republiku do područí Německa.

Česká republika bez souhlasu svých občanů zakotvila v Severoatlantické alianci. V té části světového společenství, které vyvoláváním válečných konfliktů pod rouškou ochrany a porušování lidských práv, řeší své ekonomické zájmy.

Po třiceti letech žijeme ve společnosti rozdělené na „lepšolidi“ a na ty „normální“. Na ty, kteří nechtějí tolerovat výsledek demokratických voleb a snažící se vyvolávat napětí ve společnosti a na ty, kteří výsledky voleb respektují a ctí.

Sociálně vyloučení občané. Milion občanů živořících na hranicích bídy. Milion občanů s exekucemi na krku, bezdomovci… To všechno jsou oběti současného kapitalistického systému.

Nezaslouží si (alespoň) tyto skupiny občanů u příležitosti 30. výročí sametové revoluce symbolický náznak omluvy od těch politických stran, které s přispěním jejich vlivných kmotrů a oligarchů způsobily současný společenský a sociální marast společnosti?

KSČM (stejně jako KSČ v roce 1989) se za „hříchy předlistopadové minulosti“ omluvila mnohokrát. Nyní je řada na jiných!

Miroslav Kavij

Jeden velký podvod! Vláda Havlových kamarádů, tragédie…

30 LET OD LISTOPADU „Za minulého režimu nikdo nemluvil a všichni naslouchali. Dnes mluví skoro všichni, ale už skoro nikdo nenaslouchá. Nevím, co je horší. Zda nemluvit, anebo mluvit k hluchým uším,“ říká poslanec za SPD Jiří Kobza. Nevolá tím po návratu tehdejšího politického systému, ale nemilosrdně prohlašuje, že výročí sametové revoluce je oslavou lží a nenávisti. Pro ParlamentníListy.cz sdělil, že nejvíce se obává liberálního eurosocialismu, který podle jeho slov představuje nejbyrokratičtější formu socialismu okořeněného liberálními idejemi ultralevicových hippies, ruských anarchistů z roku 1905, táborů Pol Pota a rudých knížek Mao Ce-tunga.

Je tomu třicet let, co v Československu skončil komunistický režim. Co pro vás výročí znamená a jak si ho připomenete?

Komunismus nikdy v Československu nebyl, díky bohu. To, co zde bylo, můžeme označit jako jisté formy socialismu. Koncem roku 1989 jsem věřil, že se vracíme k idejím roku 1968, k socialismu s lidskou tváří, že dojde k demokratizaci společnosti, náhradě neschopných byrokratů talentovanými manažery, že vše, co bylo vybudované během minulých čtyřiceti let, bude základem pro další rozvoj státu. Protože náš tehdejší stát byl průmyslovou a exportní mocností, zejména v zemích rozvojového světa. Dnes si 17. listopad 1989 trpce připomenu jako největší dějinný podvod, kterému naletěl celý národ. Jako začátek tragické vlády kamarádů Václava Havla a začátek rozsápání a zadlužení republiky. Jako datum začátku vlivu samozvaných liberálních socialistů z nejrůznějších neziskovek a rozklad konzervativní, ale relativně prosperující společnosti.

Zdůraznil bych, že ten podvod, kromě fake news o Šmídovi na začátku, byl v tom, že Havel a jeho okolí tvrdilo: Nebude nezaměstnanost ani kapitalismus, nebojte se, jenom vás tím komunisté straší, zachováme socialismus. Což byl i většinový konsensus, plus bych připomněl státní nezadluženost, respektive rozpočtový přebytek. Ano, byl to také nástup neziskovkářů v tom smyslu, že Havel je chtěl jako nepřítel politických stran a klasické stranické demokracie nahrazovat ad hoc hnutími a iniciativami aktivistů, psal to nepokrytě už od disentu.

Pokračovat ve čtení „Jeden velký podvod! Vláda Havlových kamarádů, tragédie…“

Komunistický svaz mládeže na své hrdiny nezapomíná!

Členové Komunistického svazu mládeže si připomněli památku Jana Švermy, bojovníka proti fašismu, komunisty. Jan Šverma patřil také k zakládajícím členům Komunistického svazu mládeže. Padl právě před 75 lety, 10. 11. 1944, v boji proti fašismu v Slovenském národním povstání. Jeho památku mladí komunisté uctili u stanice pražského metra, kterou jeho budovatelé pojmenovali na jeho počest – „Švermova“.


V rámci dodnes pokračující tendence k přejmenovávání, bourání protifašistických památníků byla tato stanice v minulosti bohužel přejmenována. S tím mladí komunisté nesouhlasí. Stanice by znovu měla nést název po tomto protifašistickém bojovníku.


Pozvánka

Klub společenských věd Vás zve na
přednášku s diskusí na téma:
GUSTÁV HUSÁK
A JEHO MÍSTO V ČESKO-SLOVENSKÝCH DĚJINÁCH
Úvodní slovo Mgr. Michal Macháček, Ph.D.
Ve středu 27. listopadu 2019 od 17 hodin
v ulici Politických vězňů 9, Praha 1, v místnosti č. 76 – I. patro

Budovat socialismus na zrádcích – nelze!

(Národní artista cirkusu „Zrádci socialismu“, pozn. metéra)

Svět znal termín pádu Sovětského svazu, já byl jenom pěšák, tvrdí Mohorita.
„Mohorita od koryta“ skandovali během listopadu studenti. Chtěli konec svazácké organizace mládeže, stejně jako celého komunistického režimu.
Bývalý předseda Socialistického svazu mládeže Vasil Mohorita po revoluci ještě krátce působil coby poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění za KSČ. Podnikal, založil dvě vlastní politické, ne zcela úspěšné strany, a pak odjel za podřadnou prací do Londýna. Dnes budí pozornost hlavně kvůli své dobrovolné aktivitě v Izraelské armádě, kterou zmapoval server Aktuálně.cz. Každoročně vyjíždí v rámci programu Sar-El pomáhat vojákům Svaté země zejména s logistikou, údržbou, stravováním, zásobováním a zdravotními službami.
Během komunistické vlády v Československu byl židovský stát jedním z hlavních nepřátel režimu. Kde se tedy vzala Mohoritova láska k Izraeli? Podle svých slov má celá jeho rodina hluboké židovské kořeny. Všichni prarodiče měli typicky židovská jména, to své pak odvozuje od původního židovského příjmení Meier. „Moji předci přišli ze Španělska po vyhnání Židů v roce 1492 na Balkán a odtud na Podkarpatskou Rus,“ vyprávěl Mohorita v roce 2018 pro projekt Paměť národa.
Kromě výjezdů do Izraele, kterými budí pozornost, žije v ústraní. Poslední velký rozhovor dal serveru Blesk.cz. S rozhovorem pro Deník N by souhlasil pouze pod podmínkou vyplacení honoráře, protože dle svých slov píše práci o svobodě, likvidaci komunismu a Sovětském svazu, provozuje vlastní web, jezdí pro archivní složky otce a za to všechno musí platit.

Který z nich ještě zradil pracující…?
Pokračovat ve čtení „Budovat socialismus na zrádcích – nelze!“

Přála bych si… aneb „2000 slov dnes“ od obyčejné ženy

Za pár dnů oslavíme 28. října a 17. listopadu. Čeká nás mnoho frází, mnoho osočujících diskuzí a mnoho bojů o místa na slunci a o zásluhy pro kde koho.

A tak bych také ráda přispěla. Tak nějak normálně… od srdce. Protože se mi už dlouho zdá, že obsah našich životů uniká jak těm na pódiích, tak těm pod nimi. Jako by nešlo o to, proč se křičí, ale že se vůbec křičí. Bez ohledu na smysl toho křiku a bez ohledu na pravdu. A hlavně bez ohledu na zdravý rozum. V tom bezduchém překřikování všech těch part včetně té bruselské se ztrácí obyčejný člověk. Občan. Máma. Táta. Děti. Babička a děda. Obce. Města. Domov. Naše země. Naše Evropa. Ztrácíme se v tom my všichni a začínáme být bezradní a zmatení. Protože o nás na těch pódiích přestalo jít. Bez ohledu na všechny proklamace.

Jana Zwyrtek Hamplová

Přála bych si, aby se vrátil zdravý rozum. Aby byl přítomen, když budeme rušit tisíce nesmyslných právních předpisů a nařízení, kterými jsme zaplaveni, a aby byl přítomen při přijetí srozumitelných zákonů, které patří do civilizované Evropy. Přála bych si, aby u soudů vítězila spravedlnost, ne otrocký výklad textu zákonů. Jde to – a někteří soudci to už umí. Jen tak tu vznikne důvěra ve stát.

Přála bych si, abychom zastavili obsazování Evropy lidmi, kteří tu nemají co dělat, a ti, kteří doposud nelegálně přišli, aby museli z Evropy odejít. Nemají tu právo být, nepatří sem, a jim nepatří Evropa. Nedejme si vnutit, že jsme odpovědni za jiné světadíly, protože tomu tak není.

Přála bych si, aby Evropská unie začala plnit roli, pro kterou byla založena, a pokud toho není schopna, ať raději skončí. EU nebyla zakládána proto, aby jedny státy diktovaly jiným, aby některé státy ekonomicky podváděly, nebo aby členové ztratili svou národní identitu. Od EU jsme očekávali bezpečné evropské hranice, bezpečné ulice, ekonomickou spolupráci rovnocenných států, volný pohyb a vzájemnou pomoc. Nevidím však dnes většinu z toho všeho.

Pokračovat ve čtení „Přála bych si… aneb „2000 slov dnes“ od obyčejné ženy“

Vzpomínka na opravdové komunisty

V letech 1968-69 pořádaly všechny hromadné sdělovací prostředky divokou honbu na lidi, kteří se nepřipojili k všeobecné štvanici proti přítomnosti vojsk Varšavské smlouvy na území Československa. Přitom skoro všem jen trochu politicky myslícím občanům muselo být zřejmé, že dosavadní vývoj situace vedl k odtržení země ze svazku socialistických zemí a návratu ke kapitalismu. Lidé však byli vystaveni nepředstavitelné masáži a vymývaní mozků a proto se značná část společnosti nechala touto štvanicí ovlivnit a zastrašit.
Našli se však i tací, co se nebáli veřejně vystoupit proti všeobecnému proudu. Komunisté z Prahy-Libně v čele se soudruhem Josefem Jodasem, pozvedli rudý prapor internacionalismu. V době nepředstavitelné štvanice svolali do libeňské Čechie v říjnu 1968 aktiv komunistů, kteří nezradili a neobrátili kabáty naruby. Jejich vystoupení vzbudilo zuřivou reakci nepřátel socialismu i těch, kterým až dosud strana sloužila jen jako záruka existence.
K činnosti libeňských komunistů se v tehdy vycházejících „Listech“ vyjádřil jakýsi „Pavel Urbášek. V rozsáhlém článku „sepsul“ nejen „libeňáky“, ale i další soudruhy, věrné socialismu. Na tapetu si vzal kromě Josefa Jodase i Jaromíra Brovjáka z Ostravy, profesora Jaromíra Hrbka z Olomouce a mnohé další soudruhy.
Žlučí mu hnul zejména malíř Emanuel Famíra, o němž napsal: „Hlavní projev (v sále Čechie) pronesl Antonín Kapek, největší ovace však sklidila expresivně lidová promluva Emanuela Famíry, prokládána vulgarismy a zakončená vřelým objetím s přítomným sovětským důstojníkem. Říjnová Čechie představovala vrchol snah dogmatiků, i když další setkání ultralevičáků v pražské Lucerně 10. listopadu 1968 u příležitosti oslav bolševické revoluce bylo daleko početnější.“

Emanuel Famíra, se narodil 15. prosince 1900 a během svého života okusil dráhu malíře, sochaře i sólisty baletu Národního divadla. V letech 1930 až 1933 se podílel na tvorbě časopisu „LEVÁ FRONTA“ a stal se členem komunistické strany. V roce 1958 obdržel „Řád práce“ a v roce 1960 získal titul „Zasloužilý umělec.“ V roce 1971 mu byl udělen „Řád Klementa Gottwalda“, ovšem „in memoriam“. Zemřel předčasně, uštván nepřáteli socialismu a nositeli „socialismu s lidskou tváří“ dne 6. ledna 1970.

Josef Jodas, zakládající člen komunistické strany, v době Protektorátu vězněný šest let v nacistickém koncentračním táboru ho ze stejných důvodů následoval v červnu téhož roku. Je ovšem zapotřebí ocenit i další libeňské „staré“ komunisty, soudruhy Václava Svobodu, Ladislava Morávka, Karla Šmidrkala i Karla Pospíšila, kteří spolu se soudruhem Jodasem vystoupili proti reakci a zrádcům ve straně.

Již zmíněný Urbášek dále o soudruhu Jodasovi napsal:
„Do povědomí širší veřejnosti se Josef Jodas zapsal na sklonku jara 1968, kdy 8. června poskytl rozhovor armádnímu listu Obrana lidu. Interview umožňuje určit základní kontury ideové platformy Jodasova ultralevičáckého dogmatismu stalinského typu. Jodas jednoznačně pokládal Pražské jaro za cestu k zániku socialismu v Československu. Nejvýraznějšími symptomy údajné destrukce bylo ovládnutí masmédií „reakční skupinou ve straně“ a příprava Šikova ekonomického modelu. Prapříčinu krizového stavu Jodas nacházel v kritice „kultu osobnosti“ po smrti J. V. Stalina, která dlouhodobě podlomila autoritu Sovětského svazu mezi zeměmi socialistického tábora. Jodas pokládal za přirozené a samozřejmé, že socialismus se probojovává cestou diktatury, která mocenskými prostředky potírá přežívající zbytky kapitalistických tříd. I když implicitně vyzvedl v dvacetileté existenci komunistického režimu v Československu pouze období let 1948-1953, podrobil kritice i přílišné otevření komunistické strany po únoru 1948.“

Co myslíte? Všechno, co Urbášek napsal, jenom umocňuje hodnotu Josefa Jodase jako věrného a předvídavě myslícího komunisty. Všechno, co tehdy řekl, můžeme podepsat i dnes! Jenže soudruzi Jodas, Famíra, Hrbek a další nevadili jenom reakci a „progresivním“ členům strany. Začali totiž překážet i brežněvovským chráněncům v KSČ. Husák proto vznikající nebezpečí v podobě „Levé fronty“ rázně zlikvidoval. A položil tak základy k pohřbu strany, která si dosud říká komunistická…
Jan SOUČEK

Ústřední výbor si snad dělá srandu?!

Ústřední výbor KSČM si dělá z členů strany a z voličů srandu! Je úprava stanov a programu provokací?

Se zájmem sobě vlastním jsem si prošel nedávno vydanou úpravu stanov a programu KSČM. Se stejným zájmem jsem si prostudoval text soudruha Skály, který přednesl na Pražské teoreticko-politické konferenci (dále jen PTPK) v Praze u něhož jsem mylně předpokládal nějaký posun vpřed a jasné alternativní kroky vedoucí ke stabilizaci a rozvoji strany. Výsledný produkt bohužel nula.
Co se týče úpravy Stanov a Programu KSČM, tak se nejedná o nic zásadního, tak že staré struktury vedoucí stranu k zániku se nemají čeho bát. Co mě však pobavilo, bylo opatření, kde se říká, že zrušené členství ve straně lze obnovit až po třech letech. Ústřední výbor si asi neuvědomuje, že stát se členem strany nebo z ní vystoupit není to samé jako namazat si chleba se sádlem a cibulí! Vystoupení ze strany je poměrně zásadní rozhodnutí, které v člověku zraje dlouho a musí k němu vést poměrně zásadní důvody. Lze tedy jen stěží předpokládat, že ten, kdož ukončí členství ve straně, by se do ní chtěl po roce vrátit. S tímto mám svou zkušenost a věřte mi, nebo ne – pralo se to ve mně dlouho!
Mě osobně to připadá, že komunistou se člověk rodí a že toto přesvědčení přímo pramení z nutnosti přežití komunity (společnosti). Jednotlivec mnoho šancí na přežití nemá a to jak v přírodě, tak v lidské společnosti. Bohužel ideje těchto myšlenek byly a jsou zneužívány a to lidmi, jejichž charakter je zásadním způsobem pokřiven. Pokřiven natolik, že zájmy čistě osobní překrývají zcela zájmy společenské (komunitní).
Někteří vědí, že jsem ze strany vystoupil a jsem od strany už pět let odloučen. Jsou i tací, kteří znají mé důvody vystoupení a psal jsem o nich i veřejně. Nikdy jsem se nestyděl za to, že jsem komunista a nestydím se ani za to, že jsem z KSČM vystoupil. Za těch pět let mě nenapadlo, že bych se do KSČM vrátil, protože se k lepšímu nezměnilo nic. Strana se totiž stále více utápí jen v pouhém žvanění a vnitřním rozkladu.
Předseda strany Vojtěch Filip a celý ÚV společně stále pracují na dekomunizaci strany a jejím postupném ideologickém zmrtvení. To se jim, dá říci, podařilo a ze strany s ideologickým základem byla učiněna komerční levicová strana. U tohoto vážně být nemusím a nechci.

Pokračovat ve čtení „Ústřední výbor si snad dělá srandu?!“

A přece se točí…

Doktor Grospič podlehl výzvám partajního episkopátu a odvolal. Nelze mu to vyčítat, protože ne všechna zranění, či dokonce usmrcení, jak na straně vojáků Varšavské smlouvy nebo vyhecovaných civilistů, byla způsobena dopravními nehodami. Tuto premisu by však bylo možné akceptovat až v průběhu pobytu sovětských jednotek na našem území.

Co však z jeho úst nezaznělo a mělo, je hodnocení činnosti aktivistů v našem rozhlase a televizi. Zejména tato média vytvářela ve společnosti antisovětské a antisocialistické nálady, které vyhrocovaly dělení společnosti na ty správné „progresivisty“ a ty nesprávné „konzervativce“. A ti konzervativci? Tak to byli stoupenci socialismu a přátelských vztahů se Sovětským svazem. Nakonec všichni víme, že to co se nepovedlo v roce 68, tak se podařilo v roce 89.

Z toho plyne poučení a to nejenom pro současnou KSČM, ale pro celou společnost. Je to POUČENÍ Z KRIZOVÉHO VÝVOJE VE STRANĚ A SPOLEČNOSTI (1968-1969). A každá debata za účasti komunistů by se měla opírat o tento historický dokument.

Dějiny se totiž neinterpretují, ale reprodukují. Nic na tom nemění skutečnost, že KSČM už není stranou komunistickou, ale určitě se v jejich řadách ještě najdou „konzervativci“ z roku 68. Dejme jim tedy slovo a nepodléhejme deformátorům naší novodobé historie.

MK

Je zle!

Jde o naprostý skandál a situace je natolik výbušná a nebezpečná, že se to ani nedá slovy popsat.

Server Česká justice totiž jako první informoval o tom, že Česká republika zavede to do svého právního systému tzv. Institut strpění cizinců ze třetích zemí na svém území.

Je vymalováno! Česká republika bude muset přijmout zákon o strpění odmítnutých žadatelů o azyl na svém území.

Implementace tohoto judikátu do zákonných norem 27 členských zemí EU znamená konec práva národních vlád a orgánů na rozhodování o tom, kdo se smí a nesmí pohybovat a pobývat na území evropských zemí. Tento judikát bere národním vládám poslední mechanismus, jak se bránit migrantům a odmítat je v případě, že děravými hranicemi Schengenu proniknou do evropských zemí.

Takto funguje nacistická Evropská unie. Když to nejde dveřmi a ani oknem, tak nám ty migranty nasunou komínem. 

Když země V4 nechtěly dopustit přerozdělovací kvóty, tak Brusel nasadil Evropský soudní dvůr, jeho „judikáty“ a už to jede z kopce takovým fofrem, že to ani nestíháme pochopit, co se vlastně děje. 

Celý plán a koncept je dopředu nastavený tak, že migrace bude a hotovo!Česká vláda nemůže proti judikátu Evropského soudu nic dělat, ledaže by iniciovala Czechexit a vystoupení z Evropské unie. Žádná reforma Evropské unie tady již nepomůže!