Dobrý voják Švejk

byl dle lékařů postižen vrozeným kretenismem. Čím by pak musely být postiženy naše politické špičky?

To je otázka, co? Jaká diagnóza vám přichází na mysl, když se řeknou jména – Benda, Novotný, Dlouhý, Klaus, Zeman, Kalousek, Gazdík, Schwarzenberg, Halík, Malý, Kocáb a mnoho dalších? Dá se vůbec určit druh postižení těchto osob? Jak je vůbec možné, že se takové morální a lidské bahno dostane do pozic, odkud může ovládat národ a škodit celé zemi? Jsou občané skutečně tak hloupí, že takový odpad volí ve volbách, nebo jsou volby manipulované? Jsou právě oni zárukou demokracie?

Hodně nám nyní odpověděl mediální humbuk, jenž se strhnul okolo listopadových událostí. Dokonce i milionoví chvilkaři nadzvedli své sukénky a ukázali odkud, že jim vítr do prdelky fouká. Někteří z nich promlouvali svými pisoáry k davu a ten jim tupě naslouchal. Dokonce jim bylo zatleskáno. 17. listopad byl hrubě zneužit k politickým a mocenským úchylkám. Skutečně líto mi bylo té staré paní, která byla vydávána za bývalou mluvčí charty 77. Ve svém pokročilém věku by tato paní mohla už mít rozum a nemusela by už mít potřebu lidem lhát o svobodě a demokracii. Tedy o pojmech vesměs imaginárních. Skutečně smutné však bylo, že dělnická třída tyto bláboly poslouchala a nedošlo jí, že mluvící pisoáry z milionu chvilek mluví za ty Kalousky, Gazdíky, Stanjury a další.

Milion chvilek je uměle vytvořeným nástrojem, jenž slouží opozici k destabilizaci politiky a to tak, aby opozice nemohla být přímo označena za původce napětí. Je vidět, že opozice má strach si přímo pálit prsty. Kdyby se náhodou co si nepovedlo, aby to neodnesla při volbách. Není to škoda pane Kalousku, financovat takové nýmandy? Ale jo, máte pravdu pane Kalousek, jen blbec se nechá takhle blbě zneužívat za jidášský groš. Žádný inteligentní člověk by na takovéto pitomosti neskočil. Jen se divím herečce Daniele Kolářové, že i ona propůjčila svou tvář i image fabulacím. To jste na tom paní herečko tak špatně? Víte, když herečky a herci dělají politiku, tak to nekončí dobře. Nepleťte si prosím divadlo s realitou. Nám bohatě stačí, když divadlo hrají politici a že ho není málo. Takový Kalousek se Stanjurou by se neztratili ani v Hollywoodu. A propos, kdesi jsem slyšel, že prý Kalousek končí ve sněmovně a jde prý makat k Diorovi. Prý tam bude dělat manekýna na šprcky. No nevím, ale takovou velikost snad ještě ani nevyrobili.

Pokračovat ve čtení „Dobrý voják Švejk“

„Správně špatně“ či spíše mylně a naivně…

Se zájmem jsem si přečetl článek „Správně špatně“, jakož i přínosné komentáře k němu. Úvodem je třeba říci, že je dobře, že takové články a obsažné diskuze k nim vznikají. Zabývají se jednak analýzou příčin současného stavu, jednak podporují i rozvoj myšlení dalších spoluobčanů – čtenářů. Využívám proto této příležitosti, abych se k tématice popisované v článku (navíc v souvislosti s výročím založení našeho samostatného státu, jakož i s blížícím se výročím 17. listopadu) též alespoň ve stručnosti vyjádřil.

Máme-li se zabývat příčinou a následkem, je třeba začít od autorovy třetí myšlenky. Tedy, že „to, jak ten polistopadový vývoj dopadl, je správně, neboť tak to má v kapitalismu být. Tam totiž nemohou být všichni úspěšní, tam je menšina úspěšná na úkor té většiny, často za jakoukoliv cenu“.

Potíž je ale v tom, že v roce 1989 naprostá většina našich obyvatel neusilovala o změnu politického uspořádání u nás, o návrat ke kapitalismu. Naši občané měli tehdy zájem o větší demokratizaci společnosti, o rozpohybování značně sterilního politického prostředí u nás, o demokratizaci společnosti, o podnícení větší hmotné zainteresovanosti, o možnost volného cestování na Západ a o obchody plné západního zboží, jehož kvalitu jsme si tehdy ještě vesměs idealizovali.

O tom, že nejde o změnu politického systému a o návrat ke kapitalismu ujišťoval i Václav Havel v listopadových dnech roku 1989 davy na Letenské pláni. Dále hovořil o tom, že lžou ti, kteří straší kapitalismem, nezaměstnaností, že on je pro zrušení obou vojenských paktů, tj. Varšavské smlouvy a NATO atd. Pamětníci si jistě vzpomenou…

Počátek těchto událostí měl navodit atmosféru, že jde vlastně o pokračování „obrodného procesu“ z roku 1968. Za tímto účelem přizvali na tribunu i Alexandra Dubčeka, který se měl nejprve stát prezidentem, pak se jím měl stát „až po počátečním období“, kdy jím měl být z rozhodnutí v zahraničí V. Havel. Pak A. Dubček zahynul při dosud dostatečně nevyjasněné autonehodě…

Pamětníci si též vzpomenou na to, jak V. Havel volal po „nepolitické politice“, čímž byly či měly být zastírány rozdílné zájmy lidí, kteří nabyli převratem majetek, a zájmy lidí, na jejichž úkor ta první skupina majetek nabyla. Předstíraná rovnost přístupu k rozdělovanému majetku končila totiž přidělením kuponové knížky dospělým občanům. Jejich vykupováním a hromaděním ze strany některých osob začalo rozdělování naší společnosti, neboť při tom všichni neměli rovné možnosti (přístup k úvěrům v bankách na financování výkupu knížek, často i disponibilní hotovost z vekslácké činnosti či z „působení“ v řeznictvích či zelinářstvích v předlistopadovém období).

Pokračovat ve čtení „„Správně špatně“ či spíše mylně a naivně…“

Podvod! Vláda Havlových kamarádů, tragédie…

30 LET OD LISTOPADU „Za minulého režimu nikdo nemluvil a všichni naslouchali. Dnes mluví skoro všichni, ale už skoro nikdo nenaslouchá. Nevím, co je horší. Zda nemluvit, anebo mluvit k hluchým uším,“ říká poslanec za SPD Jiří Kobza. Nevolá tím po návratu tehdejšího politického systému, ale nemilosrdně prohlašuje, že výročí sametové revoluce je oslavou lží a nenávisti. Pro ParlamentníListy.cz sdělil, že nejvíce se obává liberálního eurosocialismu, který podle jeho slov představuje nejbyrokratičtější formu socialismu okořeněného liberálními idejemi ultralevicových hippies, ruských anarchistů z roku 1905, táborů Pol Pota a rudých knížek Mao Ce-tunga.

Je tomu třicet let, co v Československu skončil komunistický režim. Co pro vás výročí znamená a jak si ho připomenete?

Komunismus nikdy v Československu nebyl, díky bohu. To, co zde bylo, můžeme označit jako jisté formy socialismu. Koncem roku 1989 jsem věřil, že se vracíme k idejím roku 1968, k socialismu s lidskou tváří, že dojde k demokratizaci společnosti, náhradě neschopných byrokratů talentovanými manažery, že vše, co bylo vybudované během minulých čtyřiceti let, bude základem pro další rozvoj státu. Protože náš tehdejší stát byl průmyslovou a exportní mocností, zejména v zemích rozvojového světa. Dnes si 17. listopad 1989 trpce připomenu jako největší dějinný podvod, kterému naletěl celý národ. Jako začátek tragické vlády kamarádů Václava Havla a začátek rozsápání a zadlužení republiky. Jako datum začátku vlivu samozvaných liberálních socialistů z nejrůznějších neziskovek a rozklad konzervativní, ale relativně prosperující společnosti.

Zdůraznil bych, že ten podvod, kromě fake news o Šmídovi na začátku, byl v tom, že Havel a jeho okolí tvrdilo: Nebude nezaměstnanost ani kapitalismus, nebojte se, jenom vás tím komunisté straší, zachováme socialismus. Což byl i většinový konsensus, plus bych připomněl státní nezadluženost, respektive rozpočtový přebytek. Ano, byl to také nástup neziskovkářů v tom smyslu, že Havel je chtěl jako nepřítel politických stran a klasické stranické demokracie nahrazovat ad hoc hnutími a iniciativami aktivistů, psal to nepokrytě už od disentu.

Pokračovat ve čtení „Podvod! Vláda Havlových kamarádů, tragédie…“

Fašistické nebezpečí

Jedním ze základních rysů současného vývoje společnosti ve státech východní Evropy, včetně České republiky, je výrazné otupení ideologického třídního boje ze strany komunistických a proletářských stran a konec konců i stran takzvaně „levicových“. Současné komunistické a proletářské strany jakoby přistoupily na doktríny buržoasních ideologů, kteří si dávno před rokem 1989 uvědomily přednosti socialismu a vnesli do jeho kritiky určité inovace spočívající především v tom, že postupně vypracovali nové, z hlediska potřeb buržoazie účinnější nástroje kritiky.
Základním faktorem buržoazních ideologů zůstává nadále snaha dokázat, že kapitalismus má před sebou dlouhou perspektivu a že předpovědi založené na vědeckém marxismu-leninismu o nevyhnutelnosti jeho zániku revoluční cestou nemají opodstatnění. Nahrává jim k tomu několik faktorů, především pak stav komunistických stran v ideologické sféře, odtržení od mas a jakoby dočasná „stabilizace kapitalismu“. Na druhé straně, a to je nutné zvlášť zdůraznit, je skutečnost, že nastává a v podstatě již nastala, etapa katastrofy kapitalismu. I to má mnoho příčin. Zejména pak v důsledku stále rostoucího stupně monopolizace kapitalistické ekonomiky dochází zákonitě i ke změně v politicko-ekonomických vztazích.
Jedním ze základních rysů klasického tržního hospodářství je pružnost cen směrem dolů. Právě vlivem rostoucí monopolizace ekonomik a posilování nadnárodních monopolů, podporovaný nadnárodními finančními monopoly, uvedený vztah již zcela zanikl. Ceny rostou, i když roste nabídka nad poptávkou. Do toho záměrně vstupuje a výrazně ovlivňuje Evropská unie. Tím roste podhoubí pro vznik fašismu. Příchod fašismu k moci to pak není jen záměna jedné buržoazní vlády další, opět buržoazní vládou, avšak vystřídání jedné státní formy třídního panství buržoazie (buržoazní demokracie) jeho jinou formou, a to otevřenou teroristickou diktaturou. Nemalou příčinou fašizace společnosti jsou dozvuky několika století kolonialismu. Kdyby africké, asijské, arabské a další země požadovaly po mocnostech Evropy (například Velké Británii, Španělsku, Portugalsku, Nizozemsku, Belgii, Itálii, Německu, Francii a dalších, včetně Spojených států) restituce za újmy, které svou koloniální a imperiální politikou způsobily, zcela jistě by to způsobilo katastrofální problémy. Navíc tyto země vtáhly do tohoto problému slovanské národy, včetně České republiky a Slovenska. Tedy země, které s koloniální politikou neměly nic společného. Tyto země byly vtaženy rovněž do vojenskopolitických uskupení NATO a Evropské unie, a to pod taktovkou USA. Již třicet let rabuje velkoburžoazie a nadnárodní korporace s pomocí a ochranou Evropské unie naše národy. Toto rabování nadnárodními korporacemi zanechává za sebou spoušť nejen ekonomickou, politickou, ale i sociální. Rozklad státní moci a státnosti je též zapříčiněn davy zfanatizovaných „obyčejných lidiček“. Zkreslování závěrů Jaltské konference a výsledků druhé světové války jsou dalším důkazem nejreakčnějších kruhů Spojených států a jejich spojenců v Evropské unii o fašizaci společnosti. Následně mohou přijít na řadu zvěrstva a koncentrační tábory. To vše je podstatou kapitalistické společnosti. Nebrat v úvahu tyto problémy, nebo je dokonce ignorovat, je vážným nebezpečím nejen pro Evropu, ale celý svět. Z fašistického nebezpečí je jen malý, maličký krůček, k celosvětovému válečnému konfliktu.
Nemalou příčinou fašizace společnosti jsou dozvuky několika století kolonialismu. Kdyby africké, asijské, arabské a další země požadovaly po mocnostech Evropy (například Velké Británii, Španělsku, Portugalsku, Nizozemsku, Belgii, Itálii, Německu, Francii a dalších, včetně Spojených států) restituce za újmy, které svou koloniální a imperiální politikou způsobily, zcela jistě by to způsobilo katastrofální problémy. Navíc tyto země vtáhly do tohoto problému slovanské národy, včetně České republiky a Slovenska. Tedy země, které s koloniální politikou neměly nic společného. Tyto země byly vtaženy rovněž do vojenskopolitických uskupení NATO a Evropské unie, a to pod taktovkou Spojených států.
Již třicet let rabuje velkoburžoazie a nadnárodní korporace s pomocí a ochranou Evropské unie naše národy. Toto rabování nadnárodními korporacemi zanechává za sebou spoušť nejen ekonomickou, politickou, ale i sociální. Rozklad státní moci a státnosti je též zapříčiněn davy zfanatizovaných „obyčejných lidiček“. Zkreslování závěrů Jaltské konference a výsledků druhé světové války jsou dalším důkazem nejreakčnějších kruhů Spojených států a jejich spojenců v Evropské unii o fašizaci společnosti. Následně mohou přijít na řadu zvěrstva a koncentrační tábory.
To vše je podstatou kapitalistické společnosti. Nebrat v úvahu tyto problémy, nebo je dokonce ignorovat, je vážným nebezpečím nejen pro Evropu, ale celý svět. Z fašistického nebezpečí je jen malý, maličký krůček, k celosvětovému válečnému konfliktu.
Na závěr bych zdůraznil v podstatě to, co jsem uvedl v úvodu. Komunistické strany jsou v rozkladu zevnitř. Představitelé a mnohdy i poslanci komunistických stran a následně členská základna, omlouvám se za tuto glosu, sice hovoří stejným jazykem, ale každý jinou řečí. Členská základna i komunisté mimo ni, včetně levicově smýšlejících občanů, jsou pak tím (?) dezorientováni. I v tom lze hledat strategii a podstatu právě proběhlých demonstrací.
Listopad 2019, JUDr. Zdeněk Hájek

Komu straní Babiš – lidu Ukrajiny nebo válečným štváčům?

Přiznejme premiéru Babišovi mistrovství v uhýbání před balvany a ve skákání přes propasti, za které by se nestyděl ani Indiana Jones.
Ve slavných parlamentních půtkách o rozpočet levou rukou rozdává navyšování mezd a důchodů, aby pravou rukou objednal (zatím) dodávku bojových vrtulníků z USA.
V hektickém období plánování oslav výročí sametového převratu „jeho“ poslanci z hnutí ANO dodali potřebné hlasy pro schválení „začerněných“ výročních zpráv ČT za rok 2016 a 2017 a tím ho zachránili před obviněním z dalšího zločinu, omezování šíření jediného pravdivého světonázoru z úst redaktorů České televize.
V projevu v Národním muzeu u příležitosti událostí 17. listopadu 1989, bravurně předvedl ohebnost své páteře, aby vzpomněl kdekoho, hlavně ty co se radují z faktu, že nezvítězila pravda a láska, ale prachy které nesmrdí.
Když v čele zástupu českých obchodníků navštívil v minulých dnech Ukrajinu, svými pronesenými slovy překonal dosud nepřekonané a předčil i ministra zahraničí Petříčka.
Ukrajinského prezidenta a předsedu ukrajinské vlády svými výroky, v nichž odsoudil ruskou agresi, nelegální anexi Krymu a vyjádřil podporu celistvosti Ukrajiny a lidu Ukrajiny, přímo nadchnul.
Světu a ukrajinským hostitelům zapomněl pouze vysvětlit, zda tím, že on – Babiš podporuje lid Ukrajiny, má tím na mysli i lid Doněcka a Luhanska (a podle vládní teorie o anexi Krymu i lid na Krymu), čím a jak podporuje tento lid a jeho lidská, občanská a národnostní práva.
Světu a ukrajinským hostitelům zapomněl pouze vysvětlit, zda tím, že on – Babiš podporuje lid Ukrajiny, má tím na mysli i lid Doněcka a Luhanska (a podle vládní teorie o anexi Krymu i lid na Krymu), čím a jak podporuje tento lid a jeho lidská, občanská a národnostní práva.
Nebo v rámci územní celistvosti Ukrajiny nechá tento lid vyznavačům Banderova odkazu napospas? Čím podpořil právo ukrajinských občanů na objasnění a pojmenování viníků tragédie požáru budovy odborů v Oděse z roku 2014, který si vyžádal desítky mrtvých Ukrajinců?
Válečné hry a rabování vlastní země ze strany oligarchů vyhnaly za prací do zahraničí miliony občanů. Aby finančně zabezpečili své rodiny, pracují za podhodnocené mzdy. Je snad podporou lidu Ukrajiny zaměstnání ukrajinských dělníků v provozech Agrofertu?
Babišem pronesená slova na Ukrajině tak doznívají hořkou pachutí. Slova, která k udržení křehkého míru ve světě nepřispívají, naopak napomáhají k eskalaci napětí. Radovat se z nich mohou pouze ti, co hodlají za zájmy washingtonského a bruselského deep state válčit do posledního Evropana.
Zdá se, že „školení“, kterého se Babišovi dostalo během jeho tajné schůzky s ředitelkou Ústřední zpravodajské služby USA Ginou Haspelovou v sídle této centrály v Langley 10. března letošního roku „přináší“ pro mírový svět další hořké plody.
Miroslav Kavij

Svátek „retardérů“…

(Jedna sváteční z pera nového Erbena)

17. listopade, ty tajemný svátku,
co jsi komu do života, přines na památku?
Zbohatlíkům tunely, chudým exekuce,
slabým, že jsou v prdeli, církvi restituce.

Z naší země zbyly jen ohlodané kosti,
vzpomínati tento den je už spíše k zlosti!
Naštěstí dnes pravičákům nevychází rána,
netrefí se, když házejí vejce na Zemana.

Na své straně ale mají Českou televizi,
ta vesele bájí, jak jsme překonali krizi!
Vždyť máme dost banánů, tvrdí tahle cháska,
tak už přece zvítězila ta pravda a láska!

Jestli něco neklape? Zeman je na vině!
Vládu „lidu“ pošlape kvůli Rusku, Číně!
Zneužili tento den pro náš Majdan k startu,
prezidentu dali jen svou červenou kartu.

V Česku však je situace přeci jenom jiná,
nebude se opakovat u nás Ukrajina!

(Poznámka metéra: Odvaha a hrdinství studentů a vlastenců v roce 1939, stejně jako svátek „Mezinárodní den studenstva“, s tím související, zůstane v našich srdcích pevně a navždy zakořeněn! Ale nechtějte po vlastencích, kteří obětovali všechny své schopnosti a síly, klidný život i na úkor vlastních dětí a rodin, lidu této země a všem poctivě pracujícím Československa, aby oslavovali vlastizrádce, komedianty, hlupáky a zloděje. Tak to ani náhodou!
Za tisíce vražd a zabití, které mají tihle sametoví pravdoláskaři z devětaosmdesátého na svědomí, statisíce zbídačelých a desetitisíce z pokřiveným charakterem, by jednou měli tvrdě pykat!
Mysleli si, že když mohl být v Caligulově senátu jeho kůň senátorem, tak že tady mohou beztrestně vládnout volové, ale kam to ti naše ze Západu ovládané loutky, tito neumětelové dovedli, je vidět na každém kroku.
Vím, že boží mlýny nemelou nadarmo a že pravda nakonec vždycky vyjde najevo a někdy dokonce i zvítězí. Chce se mi věřit, že slušní lidé jednou před budovateli nové, lidově demokratické a socialistické společnosti, smeknou.
P.S. Jen doufám, že jim neprojde zákon, aby lidé starší 60 let nesměli psát emaily a své zkušenosti a názory.)

Petříčkovo ministerstvo se činí

Dlouholetá protiruská karta i zásluhou ministra zahraničí Tomáše Petříčka v posledním období úspěšně posiluje.

První vlaštovkou bylo jarní předvolání ruského velvyslance v otázce tzv. pronajímání českých bytů. V červnu pak návrh ruských poslanců, aby účastníci vojenské invaze do bývalého Československa v srpnu 1968 získali, status válečných veteránů musel ruský velvyslanec Alexandr Zmejevskij dokonce „vysvětlovat“ samotné hlavě naší republiky.

Další záminkou pro předvolání ruského velvyslance se stal o tři měsíce později výrok ruského ministra kultury Vladimira Medinského, pronesený ve sporu o sochu sovětského maršála Ivana Koněva. V něm přirovnal starostu Prahy 6 Ondřeje Koláře k nacistickým pohlavárům. Korunu všemu nasadilo nedávno ministerstvo spravedlnosti Ruské federace, které zařadilo českou organizaci Člověk v tísni na seznam zahraničních a nevládních organizací, jejichž činnost je v Rusku považována za nežádoucí.

Zatímco k Ruské federaci se české ministerstvo zahraničí „snaží“ maximálně, směrem k našim západním spojencům je tomu zcela opačně. Jak jinak si vysvětlit například nečinnost uvedeného ministerstva v době, kdy Andrew Schapiro usměrňoval prezidenta Zemana v souvislosti s jeho cestou na oslavy v Moskvě u příležitosti 70. výročí ukončení druhé světové války, ale i na jeho další „přehmaty“?

Ze stejného soudku jsou i v Berlíně loňského roku pronesená slova kancléřky Angely Merkelové při vzpomínce na oběti vysídlení, kdy pro vyhnání Němců ze zemí střední a východní Evropy po druhé světové válce neexistovalo morální ani politické ospravedlnění!

Zda je ministerstvo zahraničí naší země skutečným garantem prosazování politiky suverénního státu, nebo lokajem a vazalem Západu, ponechám na každém čtenáři.

Miroslav Kavij

Plyšák

V březnu před třiceti lety vybojovala Solidarnosć první svobodné volby, v říjnu vyhlásil Mátyás Sűrös Třetí Maďarskou republiku, do poloviny listopadu svrhlo hnutí Demokracie Teď Honeckerovu vládu a Berlínskou zeď. Československo přežívalo jako poslední ostrůvek totality, než brutální policejní zásah proti studentům vyprovokoval občany, aby i oni vyšli do ulic. V Praze mívají barikády většinou jen symbolický význam: bývají znamením toho, že už jsou zbytečné (Willi Lorenz, Monolog o České zemi).

Nenormalizace

Přemysl Janýr

Návrat do Evropy, znělo heslo, které nejlapidárněji vyjadřovalo všechna neujasněná očekávání na novou budoucnost Československé socialistické republiky. Lišily se nejvýše představy, co to ta Evropa vlastně je. Pro část disentu i neangažovaných občanů představovala především pluralitní demokracii, občanská práva, svobodu názoru, projevu, pohybu, spolčování, podnikání. Pro větší část populace představovala v první řadě plné obchody a peněženky. Jak to přijde, že v Německu má každý mercedes a my se tady kodrcáme ve škodovkách, rozhořčoval se známý. Tři procenta obyvatel byla rovnou pro zrušení socialistického a zavedení kapitalistického zřízení.

Různá disentní seskupení tvořila jedinou viditelnou obecně akceptovanou autoritu vůči stávajícímu režimu. Pluralitní struktura a názorová otevřenost umožnily rychlou konsolidaci v Občanském fóru a převzetí moci. V Sovětském svazu to trvalo sedm let, v Polsku sedm měsíců, v Československu sedm dní a v Rumunsku sedm minut, shrnul rozpad komunistického bloku polský přítel.

Disentní seskupení se však po léta věnovala především utrpěným křivdám a tím, co má přijít pak, se příliš nezabývala. Několik málo programatických textů jako Havlova Moc bezmocných, Bendova Paralelní polis či Uhlův Program společenské samosprávy reflektovalo spíše strategie občanské společnosti, než politický program státu. Nicméně základní koncepce nepolitické politiky, politiky diskuse a konsensu široké občanské společnosti mimo politické strany, se dobře shodovala s očekáváními lidí: pojem strany byl příliš spjat s KSČ a představa členství v některé z nich byla pro většinu občanů absolutně nepřijatelná.

Jednou z frakcí disentních struktur byl i levicový okruh volně sdružený ve skupině Obroda, navazující na Pražské jaro. O latentním potenciálu svědčil například comeback Alexandra Dubčeka. Patřila k němu řada významných osobností roku 1968, byl organizovaný a akceschopný, na rozdíl od ostatních měl promyšlený program postupné reformy socialismu v demokratickou společnost s volným trhem i vazby na domácí, evropskou i sovětskou politickou scénu. Právě asociace s komunistickými strukturami však jeho šance výrazně limitovaly.

Koncem osmdesátých let se hranice mezi disentem a establishmentem kvapně rozplývala. Přesněji řečeno, nikdy nebyla ostrá, příslušníci mocenských struktur nežili ve vzduchoprázdnu a podléhali stejným náladám jako ostatní. I uvnitř samotné KSČ se – podobně jako v šedesátých letech – formoval pohyb. Návrh nové Ústavy ČSSR, který měl být předložen prosincovému sjezdu strany, již vedoucí úlohu strany neobsahoval a požadavky disentních struktur se tak již zčásti vlamovaly do otevřených dveří. Prolínaly se i další okruhy. Organizace SSM pořádaly výstavy a koncerty disentních umělců, v rámci Pionýrské organizace se provozoval skauting, k podpisu petice Několik vět se chvatně hlásili i představitelé oficiální kultury a byli to konec konců funkcionáři SSM, kdo režim nakonec svrhl.

Pokračovat ve čtení „Plyšák“

Zemřel vlastizrádce

„Veřejnoprávní média“ oznamují, že ve věku devadesáti pěti let zemřel v Spojených státech „odbojář“ Josef Hasil.

Dnes glorifikovaný odbojář tzv. třetího odboje byl nechvalně známý jako „Král Šumavy“, mimo jiné zvěčněný ve stejnojmenném filmu, ale i v televizním seriálu „30 případů majora Zemana“.

Krátce po převratu 1989 byly oba tyto filmy označeny za ideologickou komunistickou propagandu. Jaká je však skutečnost?

Šumavák Hasil, znalec poměrů i terénu na pomezí Šumavy a Bavorského lesa, se krátce po válce přihlásil do služeb Sboru národní bezpečnosti. Službu nastoupil v jednotce Zvonková. Po Únoru 48 se však ze služebníka vlasti stal vlastizrádce. O rodině Hasilů se totiž vědělo, že už před válkou patřila k nepolapitelným pašerákům. Proto se na ně obraceli ti, kteří potřebovali nelegálně přejít na Západ. Zpočátku převáděl spolu se svým bratrem Karlem (ten byl v přestřelce s pohraničníky zastřelen), ale později vytvořil skupinu, která si z převaděčství udělala byznys.

Koncem roku 1948 byl Josef Hasil zatčen a odsouzen na devět let do vězení. Z vězení (pracoval na šachtě) se mu podařilo uprchnout a opět přejít do Bavorska, kde se přihlásil do služeb americké CIA (tehdy ještě CIC).

V jeho činnosti se téměř nic nezměnilo. Změnila se pouze klientela a předmět ilegální přeshraniční přepravy. Už to nebyli lidé, kteří z republiky utíkali, aby se tak vyhnuli trestnímu stihání, ale šlo o tzv. agenty chodce, kteří v žoldu CIA prováděli na našem území záškodnickou činnost a budovali zpravodajskou síť.

Této špionážní organizaci pak dodával zbraně, výbušniny a vysílačky. Stavbou pohraniční zdi v Berlíně (srpen 1961) ukončil svoji činnost v Evropě a odstěhoval se do USA.

28. října 2002, při výročí vzniku ČSR, udělil prezident Václav Havel Josefu Hasilovi státní vyznamenání „Za hrdinství“. A od té doby byli všichni vlastizrádci – špioni, diverzanti a teroristé, pracující v žoldu amerických tajných služeb označováni za hrdiny.

A podle zákona o tak zvaném třetím odboji dostávají od státu vyznamenání a finanční odměny. Jsou odměňováni a glorifikováni za to, že prováděli záškodnickou činnost proti vlastní zemi a mařili poválečné budovatelské úsilí pracujícího lidu.

MK

Zajímavý dopis na Ministerstvo dopravy ČR

vedoucí oddělení BESIP Tomáš Neřold,
nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, 110 15 Praha 1

Vážený pane vedoucí,

dle sdělení Ministerstva dopravy (MD) se má Rada vlády pro bezpečnost silničního provozu zabývat na říjnovém zasedání tím, že řidiči senioři zavinili v roce 2018 necelých 5 % nehod, zatím co v roce 2014 jenom 3,5 % nehod. Experti z MD ovšem mimo jiné zapomněli vzít v úvahu, že se mezi roky 2014 až 2018 zvýšil počet seniorů o cca 120 000 osob na úkor neseniorů. Podstatná většina z nich vlastní řidičský průkaz. Odměnou seniorům za to mají být různé šikanózní a diskriminační restrikce jako například:

– v řidičském oprávnění seniora má být konkrétně uvedeno to, že mohou jezdit jen ve svém kraji nebo jen po konkrétně stanovené silnici. Cituji I dnes „Mezi návrhy, které připravujeme, je také možnost omezit řidičům vysokého věku rozsah silnic, po nichž by mohli jezdit,“ řekl Právu vedoucí oddělení BESIP Ministerstva dopravy (MD) Tomáš Neřold,

– pro seniora prakticky likvidační sankce až ve výši 25 000,-Kč za pouhé opomenutí – jízdu bez dokladu zdravotního vyšetření,

– od ledna 2013 dokonce platí prolomení lékařského tajemství, že pokud motorista onemocní chorobou, která by omezovala jeho schopnost řídit, lékař musí tuto informaci ihned nahlásit (už jenom toto ustanovení je zralé na ústavní stížnost),

– další šikanózní a diskriminační restrikce, které zatím nebyly zveřejněny.

Všechna data a informace byla získána z veřejných zdrojů.

Otázka – kolik nehod v roce 2018 zavinili ti údajně neschopní řidiči senioři, které chcete šikanovat, oproti všem řidičům bez rozdílu věku?

Celkový počet dopravních nehod v ČR v roce 2018 činil 104 764.

1) Podle údajů MD bylo v roce 2018 v ČR řidičů starších 65 let celkem 1 366 920 a zavinili necelých 5 % nehod tj. cca 5 238 nehod.

Výpočet nehodovosti řidičů seniorů 1 366 920 : 5 238 = 260,9

1 (slovy jedna) řidičem seniorem zaviněná nehoda připadá na 260,9 řidičů seniorů

2) Celkový počet řidičů bez rozdílu věku v r. 2018 byl podle údajů MD 6 078 136 osob.

Výpočet nehodovosti bez rozdílu věku 6 078 136 : 104 764 = 58

1 (slovy jedna) zaviněná nehoda připadá na 58 řidičů bez rozdílu věku Stránka 2 z 2

3) Poměr zaviněné nehodovosti řidičů seniorů a řidičů bez rozdílu věku 260,9 : 58 = 4,498

Z uvedeného jasně vyplývá, že zaviněná nehodovost řidičů seniorů je 4,5 x nižší než průměrná nehodovost všech řidičů bez rozdílu věku a řidiči senioři tedy statisticky výrazně snižují celkovou nehodovost. Za to chcete seniory trestat?

Při vší úctě – k těmto výsledkům měli dospět i vaši experti. Stačí k tomu elementární matematika ZŠ.

Vyžeňte zkušené, zodpovědné a opatrné řidiče seniory ze silnic a statisticky se vám nehodovost zbývajících řidičů neseniorů zvýší tak, že se budete divit.

Pokud ovšem dosáhnete toho, aby všichni řidiči v ČR jezdili s takovou mírou zaviněných nehod jako senioři, budeme mít bezkonkurenčně nejnižší nehodovost v Evropě a možná i ve světě.

Obdobně ve prospěch řidičů seniorů hovoří statistika bodování dopravních přestupků.

Viz.: https://www.mdcr.cz/getattachment/Statistiky/Silnicni-doprava/Statistiky-k-bodovemu-hodnoceni/Statistiky-bodovanych-ridicu/Statistiky-bodovanych-riidcu-za-rok-2017-(1)/Zprava-A-Bodovani-ridici-2018.pdf.aspx

Z výše uvedeného je zřejmá absurdita a kontraproduktivita vámi navrhovaných opatření.

Doporučuji vám zaměřit pozornost na ty skupiny řidičů, které mají vyšší zaviněnou nehodovost a více bodů za přestupky než senioři a očekávám, že se případné přiměřené – zdůrazňuji přiměřené restrikce budou týkat pouze viníků bez rozdílu věku.

V opačném případě lze předpokládat, že si vámi plánovanou šikanu nenechají dva miliony seniorů líbit a kromě dalších právních kroků bude podána příslušná ústavní stížnost.

S pozdravem JUDr. Jiří Králík

(Pozn. metéra: A to si představte, že máme odcházet do penze v třiasedmdesáti?! To budeme jezdit za prací na kole? Jako naši dědové? Vždyť ti „odborníci“ jsou schopni zakázat nám i to kolo! Na těch ministerstvech jsou od sametu je samí skuteční odborníci!)

Komunismus je možná mrtvý,

ale zcela nepochybně ne dost (říká dopisovatel britského listu The Guardian Seumas Milne). Spor o historii odráží odhodlanost dokázat, že se žádná politická alternativa nemůže měřit s novým globálním kapitalismem.

Patnáct let poté, co byl komunismus oficiálně prohlášen za mrtvý, se zdá, že jeho strašidlo opět obchází Evropou. Minulý měsíc (leden 2006, pozn. překl.) rada evropského parlamentního shromáždění odhlasovala odsoudit „zločiny totalitních komunistických režimů“, spojujíc je s nacismem a stěžujíc si, že komunistické strany jsou stále „v některých zemích legální a aktivní“. Nyní Goran Lindblad, konzervativní švédský poslanec Evropského parlamentu, autor rezoluce, chce jít dál. Požadavek, aby evropští ministři zahájili celokontinentální antikomunistickou kampaň – včetně revizí školních učebnic, oficiálních významných výročí a muzeí – jen těsně nedostal potřebnou dvoutřetinovou většinu. Včera s prohlášením, že je potěšen prvním mezinárodním odsouzením této „ďábelské ideologie“, Lindblad slíbil, že vrátí do Rady Evropy rozsáhlejší plány během několika měsíců.

Pro svoji ideologickou ofenzívu si zvolil dobrý rok – 50. výročí veřejného odsouzení Stalina Chruščovem a následného maďarského povstání, což bude nepochybně podnětem k další jizvě na komunistické minulosti. Rozhodným přepisováním historie od zhroucení Sovětského svazu byl položen dobrý základ, který se snažil vypodobnit komunistické vůdce 20. století jako monstra, která se ve své zvrhlosti vyrovnají Hitlerovi nebo jej dokonce překonávají – a komunismus a fašismus jsou zde vykresleny jako dvě největší zla krvavého období dějin. Posledním příspěvkem byla loňská čtenářsky úspěšná biografie Mao Ce-tunga od Jung Changa a Jona Hallidaye, náruživě vychvalovaná Georgem Bushem a odmítnutá čínskými odborníky jako „zpochybňující dějiny“ a „klamavá“.

Pokračovat ve čtení „Komunismus je možná mrtvý,“

Výročí sametové revoluce – čas omluvy

Třicet let, během kterých česká společnost prošla nastoleným obnoveným kapitalistickým zřízením, je příležitostí k ohlédnutí se zpět, k rekapitulaci, k sebereflexi…

Média rozehrávají hru na ohrožení demokracie a návratu komunistů k moci. Poukazují na skutečnost, že právě Komunistická strana Čech a Moravy umožnila vznik vlády Andreje Babiše a toleruje její jednotlivé kroky. Neměly, ale „státotvorné a demokratické“ pravicové strany možnost podílet se na vládnutí v zemi společně s hnutím ANO 2011? Měly! Samozřejmě! Jen by nemohly pokračovat v realizaci svých dosavadních kroků. V demontáži zbytku sociálního státu, dalšího rozevírání sociálních nůžek mezi jednotlivými skupinami občanů, ve snahách o prolomení tzv. Benešových dekretů, další ztráty státní suverenity směřující republiku do područí Německa.

Česká republika bez souhlasu svých občanů zakotvila v Severoatlantické alianci. V té části světového společenství, které vyvoláváním válečných konfliktů pod rouškou ochrany a porušování lidských práv, řeší své ekonomické zájmy.

Po třiceti letech žijeme ve společnosti rozdělené na „lepšolidi“ a na ty „normální“. Na ty, kteří nechtějí tolerovat výsledek demokratických voleb a snažící se vyvolávat napětí ve společnosti a na ty, kteří výsledky voleb respektují a ctí.

Sociálně vyloučení občané. Milion občanů živořících na hranicích bídy. Milion občanů s exekucemi na krku, bezdomovci… To všechno jsou oběti současného kapitalistického systému.

Nezaslouží si (alespoň) tyto skupiny občanů u příležitosti 30. výročí sametové revoluce symbolický náznak omluvy od těch politických stran, které s přispěním jejich vlivných kmotrů a oligarchů způsobily současný společenský a sociální marast společnosti?

KSČM (stejně jako KSČ v roce 1989) se za „hříchy předlistopadové minulosti“ omluvila mnohokrát. Nyní je řada na jiných!

Miroslav Kavij

Jeden velký podvod! Vláda Havlových kamarádů, tragédie…

30 LET OD LISTOPADU „Za minulého režimu nikdo nemluvil a všichni naslouchali. Dnes mluví skoro všichni, ale už skoro nikdo nenaslouchá. Nevím, co je horší. Zda nemluvit, anebo mluvit k hluchým uším,“ říká poslanec za SPD Jiří Kobza. Nevolá tím po návratu tehdejšího politického systému, ale nemilosrdně prohlašuje, že výročí sametové revoluce je oslavou lží a nenávisti. Pro ParlamentníListy.cz sdělil, že nejvíce se obává liberálního eurosocialismu, který podle jeho slov představuje nejbyrokratičtější formu socialismu okořeněného liberálními idejemi ultralevicových hippies, ruských anarchistů z roku 1905, táborů Pol Pota a rudých knížek Mao Ce-tunga.

Je tomu třicet let, co v Československu skončil komunistický režim. Co pro vás výročí znamená a jak si ho připomenete?

Komunismus nikdy v Československu nebyl, díky bohu. To, co zde bylo, můžeme označit jako jisté formy socialismu. Koncem roku 1989 jsem věřil, že se vracíme k idejím roku 1968, k socialismu s lidskou tváří, že dojde k demokratizaci společnosti, náhradě neschopných byrokratů talentovanými manažery, že vše, co bylo vybudované během minulých čtyřiceti let, bude základem pro další rozvoj státu. Protože náš tehdejší stát byl průmyslovou a exportní mocností, zejména v zemích rozvojového světa. Dnes si 17. listopad 1989 trpce připomenu jako největší dějinný podvod, kterému naletěl celý národ. Jako začátek tragické vlády kamarádů Václava Havla a začátek rozsápání a zadlužení republiky. Jako datum začátku vlivu samozvaných liberálních socialistů z nejrůznějších neziskovek a rozklad konzervativní, ale relativně prosperující společnosti.

Zdůraznil bych, že ten podvod, kromě fake news o Šmídovi na začátku, byl v tom, že Havel a jeho okolí tvrdilo: Nebude nezaměstnanost ani kapitalismus, nebojte se, jenom vás tím komunisté straší, zachováme socialismus. Což byl i většinový konsensus, plus bych připomněl státní nezadluženost, respektive rozpočtový přebytek. Ano, byl to také nástup neziskovkářů v tom smyslu, že Havel je chtěl jako nepřítel politických stran a klasické stranické demokracie nahrazovat ad hoc hnutími a iniciativami aktivistů, psal to nepokrytě už od disentu.

Pokračovat ve čtení „Jeden velký podvod! Vláda Havlových kamarádů, tragédie…“

Komunistický svaz mládeže na své hrdiny nezapomíná!

Členové Komunistického svazu mládeže si připomněli památku Jana Švermy, bojovníka proti fašismu, komunisty. Jan Šverma patřil také k zakládajícím členům Komunistického svazu mládeže. Padl právě před 75 lety, 10. 11. 1944, v boji proti fašismu v Slovenském národním povstání. Jeho památku mladí komunisté uctili u stanice pražského metra, kterou jeho budovatelé pojmenovali na jeho počest – „Švermova“.


V rámci dodnes pokračující tendence k přejmenovávání, bourání protifašistických památníků byla tato stanice v minulosti bohužel přejmenována. S tím mladí komunisté nesouhlasí. Stanice by znovu měla nést název po tomto protifašistickém bojovníku.