(Vystoupení předsedy ÚV KS RF na 20. plenárním zasedání strany)
Životnost skvělých
idejí se měří staletími a tisíciletími. Odpovídajíce aspiracím obyčejných lidí,
žijí mezi lidmi a inspirují je k boji za výstavbu nového, spravedlivého světa.
Proto Leninovy myšlenky nadále žijí a vyhrávají. Letos slavíme sto padesáté výročí narození
Vladimíra Iljiče Lenina. Naším úkolem je pamatovat si jeho odkaz, studovat ho
hlouběji, energicky a správně ho aplikovat v soudobých podmínkách.
Předseda ÚV KS RF Gennadij Zjuganov
Postupovat kupředu,
držet krok se životem
V nejtemnějších
dobách dějin Leninův genius osvětloval novou cestu rozvoje lidstva. Stalo se to
v době, kdy expanze kapitalismu zachvátila celý svět. Rozdělila kontinenty na
kolonie, vytvořila sofistikovaný systém vykořisťování lidstva a nerostných
zdrojů. Horliví obránci kapitalismu o něm již hovořili jako o triumfu rozumu,
prohlásili ho za jediný možný způsob rozvoje. Z výhod tohoto systému však žily
početně omezené buržoazní kruhy. Pro své finanční zisky uvrhla masy do chudoby
a bezpráví a použila je jako „kanonenfutr“.
Netřeba frází pro důstojnost a odvahu. Slova – jsou to a budou jen a jen slova. My, jsme tady stáli. A zpátky ni krok. My tady padlí ležíme, ale Moskva stojí! Vladimír Karpenko, spisovatel
Chrám ozbrojených sil Ruské federace. Otevření
hlavního chrámu Ruských ozbrojených sil k 75. výročí vítězství nad fašismem.
Neskutečná nádhera. Hlavní chrám Ozbrojených sil Ruské federace byl navržen v
monumentálním rusko-byzantském stylu. Katedrála je třetí největší po Katedrále
Krista Spasitele v Moskvě a Katedrále sv. Izáka v Petrohradě. Jeho výška spolu
s křížem je 95 metrů. Stavba se budovala u příležitosti 75. výročí vítězství ve
Velké vlastenecké válce.
Neskutečně nádherný moderní chrám…
Chrám
a vše, co s ním souvisí, je přeplněné symbolikou na památku hrozného času boje
proti nacistům a všem, kteří padli na bojišti. Průměr bubnu hlavní kopule je na
počest konce války v roce 1945 19 metrů a 45 centimetrů. Výška zvonice je 75
metrů, od vítězství uplynulo 75 let, výška malých kupolí je 14 metrů a 18
centimetrů (válka v letech 1941-1945 trvala 1 418 dní a nocí).
Na
území chrámového komplexu je galerie „Cesta paměti“. Její délka je 1
418 kroků. Jsou zde zveřejněny údaje o více než 33 milionech účastníků druhé
světové války a jejich dochovaných fotografiích.
Stavba
chrámu se uskutečnila na základě dobrovolných darů a z osobních zdrojů
vojenského personálu, členů jejich rodin, jakož i od všech zainteresovaných
občanů a organizací.
Je to
velkolepé a monumentální připomenutí břímě, které Sovětský svaz nesl v době druhé
světové války. Na druhé straně je vidět, že ani 70 let učení materialistického
a ateistického přístupu k chápání světa nestačilo. Je to také důkaz toho, že
pravoslaví je hluboce zakořeněno v ruské duši.
(Poznámka metéra: Válka je tak hrozná věc…, že si člověk sám sobě ani neumí a nemůže odpustit. A hledá odpuštění a alibi u něčeho, s čím se nedá diskutovat. Také mě napadá, zda bychom neměli uspořádat sbírku pro „Trio debilito“ a poslat je tam na vyučenou se podívat. A nejlépe na čtrnáct dnů je tam zavřít dokud se to nenaučí nazpaměť!)
Vystoupení Stalina 9. května 1945 z kterého by i prezident Zeman měl poznat, že konečná kapitulace byla definitivně přijata a podepsána až v brzkých minutách 9. května 1945. Také proto zůstane pro nás skutečným Dnem vítězství 9. květen, den který si připomínají všechny národy bývalého Sovětského svazu, které Německý nacismus a fašismus německých spojenců pro celý svět vybojovaly! A ne vykonstruovaný uměle antikomunisticky a rusofóbně vsugerovaný 8. květen.
Nikdo, kdo to neprožil – nepochopí… Slušní lidé u nás se alespoň snaží vcítit a uvědomit si tu nepředstavitelnou odvahu nejen Rudé armády, ale i statečnost a oběť všech – dětí, žen starců… všech národů Sovětského svazu v boji s hydrou kapitalismu – fašismem. To Hřib, Kolář, Novotný, Němcová… a další dementi z ODS, KDU-ČSL, TOPky a jim podobní nikdy nepochopí, tím méně jejich potomci, když učitelé společenských věd lžou jak rozumu zbaveni. Spolu s vlasteneckými organizacemi přísaháme, že nikdy nezapomeneme obětí přinesených pro záchranu národů Československa!
Odkaz
národně osvobozeneckého boje Čechů a Slováků, který vyvrcholil před 75 lety, aktuálně
vyžaduje boj proti falzifikaci dějin druhé světové války, jejíž evropskou
tečkou se stalo osvobození Prahy Rudou armádou 9. května 1945 a následná likvidace
posledních zbytků bojeschopných německých jednotek 12. května 1945 u Slivice.
Falzifikace
dějin druhé světové války zapadá do soukolí nové interpretace dějin, kterou
současné vládnoucí elity potřebují k uhájení legitimity stávajícího
společenského systému. Nová interpretace dějin vyrůstající z idealismu,
subjektivismu a empirismu usiluje o negaci materialistického pojetí dějin.
Pravda dějinného vývoje totiž svým vědeckým nábojem směřuje proti ekonomickým a
politickým zájmům současných vládnoucích elit. Aktéři nové interpretace dějin
zcela pošlapali historické myšlení a s pomocí sdělovacích prostředků si psychologicky
podmaňují velkou část společnosti, které pak předkládají falešné myšlenkové
konstrukce k pouhému věření. Ve své podstatě „tvůrčím způsobem“ rozvíjejí
středověkou scholastiku. Středověká scholastika se obrozuje do podoby, kterou
charakterizoval profesor Blížkovský těmito slovy: „Zatímco středověká scholastika upevňovala monopol církve rozumovým zdůvodňováním
dogmat, novodobá scholastika slouží globální oligarchii hlavně nerozumem:
ovládáním veřejného mínění všemi možnými prostředky, je-li třeba, i proti
lidskému rozumu.“(B. Blížkovský
a kol.: Středoevropský učitel na prahu učící se společnosti 21. století,
Konvoj, Brno 2000, s. 194.)
V nejobecnější
poloze je falzifikace dějin druhé světové války založena na eliminaci úlohy RUDÉ ARMÁDY a SOVĚTSKÉHO SVAZU v druhé světové válce, na eliminaci PARTYZÁNSKÉHO a KOMUNISTICKÉHO ODBOJE a na umocnění významu role Spojených států a Velké
Británie. Tato nejobecnější poloha se pak promítá do konkrétních historických
událostí, což se – mimo jiné – odráží i v současných učebnicích dějepisu.
se 22. dubna 1870 v Simbirsku (carském Rusku) narodil jeden z největších vůdců komunistického a dělnického hnutí – Vladimír Iljič Uljanov – Lenin.
Vladimír Iljič Lenin. Jeho obrazy a sochy jsou po celém světě uctívány a chráněny. Staví se dokonce i nové pomníky tomuto vůdci pracujících…
Od mládí se Lenin účastnil revolučního boje. Jeho starší bratr byl popraven za pokus o atentát na cara Alexandra III (1887). V roce 1891 Lenin ukončil studium práv a hned poté začal pracovat v Samaře. Po přechodu do Petrohradu v roce 1893 ho jeho zkušenosti s útiskem rolnictva v Rusku společně s revolučním učením Plechanova přivedly k revolučním skupinám. V dubnu 1895 vycestoval do zahraničí, aby se seznámil s revolučním hnutím v Evropě a zvláště, aby se setkal se skupinou Osvobození práce vedenou Plechanovem. Po pěti měsících v zahraničí, naplněných cestováním ze Švýcarska do Francie a Německa, prací v knihovnách a s novinami na cestách, se Lenin vrátil do Ruska a přivezl sebou aktovku s dvojitým dnem plnou marxistické literatury. Po návratu do Ruska spolu s Martovem založil Svaz boje za osvobození dělnické třídy, sdružující tehdejší petrohradské marxistické kroužky. Tato skupina podporovala stávky a odborářskou činnost, rozšiřovala marxistickou literaturu a vyučovala v dělnických vzdělávacích kroužcích. V Petrohradě se seznámil s Naděždou Krupskou.
Dílo Lenina je nesmrtelné.
V noci 8. prosince 1895 byl zatčen a odsouzen k 15 měsícům vězení. V roce 1897, po vypršení trestu vězení, přidalo samoděržaví další tři roky, za pokračující psaní a organizační činnost za pobytu ve vězení. Lenin byl poslán do vyhnanství do vesnice Šušenskoje na Sibiři. Brzo byla pro svoji revoluční činnost do vyhnanství poslána i Krupská, kde pak společně pracovali na organizování strany, na monumentálním díle Rozvoj kapitalismu v Rusku a na překladu díla Sydney a Beatrice Webových Průmyslová demokracie. Po uplynutí vyhnanství emigroval Lenin do Mnichova s cílem sjednotit Ruskou sociálně demokratickou dělnickou stranu, která byla po policejní perzekuci po prvním kongresu strany v roce 1898 rozehnána. Založil revoluční noviny Jiskru. V roce 1917 přivedl sověty dělnických, rolnických a vojenských zástupců k moci. V roce 1919 založil celosvětovou Komunistickou internacionálu. V roce 1921 zavedl Novou ekonomickou politiku (NEP).
Plakát připomíná dva první přijaté zákony sovětskou rolnicko-dělnicko-vojenskou lidovou vládou: Dekret o míru a o půdě
Až do roku 1922 byl předsedou sovětské vlády – Rady lidových komisařů RSFSR. Během roku 1922 prodělal řadu záchvatů, které mu zabránily aktivně pracovat ve vládě. Následně v důsledku špatného zdraví (především v důsledku atentátu, kdy byl 30. srpna 1918 těžce zraněn) odstoupil do pozadí. Pomáhal dál radou a diktoval poslední své myšlenky. V konci svého života – koncem roku 1922 a v roce 1923 napsal (nadiktoval) Lenin svoje poslední práce, ve kterých shrnul program boje proti byrokratizaci komunistické strany a sovětského státu. Tyto drobné leč obsahem významné práce jsou známy pod shrnujícím názvem Leninova závěť. Lenin za svůj krátký život (54 let) napsal neuvěřitelné množství prací, které mohou sloužit pracujícím v boji za spravedlivý svět ještě po staletí. Sebrané spisy tvoří tisíce stran ve více jak 50 svazcích. Byly přeloženy téměř do všech jazyků světa. K nejznámějším dílům jen namátkou patří: Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (vyšla v červnu 1920); Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu (napsaná v červnu 1916 a poprvé zveřejněna o rok později); Kdo jsou „přátelé lidu“ a jak bojují proti sociálním demokratům (napsal na jaře 1894); Levičáctví – dětská nemoc komunismu (napsal v květnu 1920, jedna z prací, které by měli znát funkcionáři KSČM právě i dnes!); Stát a revoluce (napsáno v září 1918); Tři zdroje a tři součásti marxismu (práci napsal Lenin k třicátému výročí úmrtí Karla Marxe. Byla uveřejněna roku 1913 v časopisu Prosvěščenije); Úkoly proletariátu v naší revoluci (napsáno v dubnu 1917); Dubnové teze (spis, který napsal roku 1917, je rozpracováním stranické taktiky pro přechod politického vývoje v Rusku od revoluce buržoazně demokratické k revoluci socialistické); Co dělat? (napsal na přelomu let 1901 a 1902. V této práci Lenin vyzývá k vytvoření revoluční, jednotné avantgardní strany pracujících, která bude hájit zájmy dělnické třídy vytvořením diktatury proletariátu).
Žádné ozvučení, žádný internet ani mobily… Lidé přišli na Lenina. Jemu naslouchali, jemu věřili a za ním také šli.
Ve všech Leninových dílech tvoří politický základ nového spravedlivého uspořádání světa – úplné odbourání soukromého vlastnictví výrobních prostředků a kolektivizace zemědělství a drobné výroby. Zemřel 21. ledna 1924. Rozsah Leninova díla je tak obrovský, že jej asi v současnosti u nás mnoho lidí nezná, i když skýtá nejen studnici objektivně správných názorů a metodu poznání, ale po boku Marxe a Engelse a dalších, zůstává i 150 let po své smrti největší osobností dělnického revolučního hnutí v historii lidstva.
Lidé na celém světě si 22. dubna připomenuli 150. výročí narození génia.
Využijme dnešní „karantény“ a internetu k zopakování a připomenutí si moudrostí tohoto génia. MiHav
Nikdo, kdo nezažil válku, nepochopí, jakou svobodu a za jakých obětí vybojovaly národy Sovětského svazu pro národy Československa, ostatní slovanské národy a pro celý svět. V následujících dokumentech (bohužel pro mladší generaci v ruštině) jsou představení někteří maršálové, kteří obdrželi nejvyšší vyznamenání Velké vlastenecké války – Řád vítězství.
Tak tohle už kdysi jednou běželo. Je dobré si to připomenout. Od dubna 1945 měl Churchill na stole plány útoku „spojenců“ na Sovětský svaz. Samozřejmě za účasti a pomoci německé armády. Ale o tom se také mlčí. Když Patton viděl nové sovětské tanky, hned si tažení na Moskvu rozmyslel. Tuto zapomenutou přehlídku asi mnoho lidí nejen u nás nevidělo. Proč se o ní mlčí? Ani se nepamatujeme ze školy, že by nám někdy říkali, že byla 7. září 1945 závěrečná přehlídka všech armád, které se podílely na vítězném ukončení druhé světové války. A také překvapuje, jak dobře člověk rozumí! Nenechte si „zapomenutou přehlídku“ ujít. Stojí za to si ji připomenout, i když se o ní v současnosti u nás raději mlčí!
Ať se na příkladu naši porážky poučí budoucí revolucionáři.
Dělnická
třída v SSSR oslabená válkou a zbavena svého jádra – komunistů, kteří padli ve
světové válce, byla ovlivněna rolnickou nevědomou masou a začala se rozpadat
ideologicky a ztrácet své třídní uvědomění. Síla dělnické třídy spočívá v jejím
revolučním proletářském vědomí. Pokud toto vědomí ztratí – ztratí tím i svoji
sílu. K tomuto jevu došlo po smrti Stalina, krátce po druhé světové válce.
Okamžitě s tím došlo k posílení všech třídně nepřátelských, antisovětských
elementů. V Sovětském svazu tak došlo ke změně v uspořádání třídních sil.
Do značné míry bylo ovlivněno válkou a projevilo se ihned po jejím ukončení.
Zejména
v této době začal západní imperialismus kampaň k podkopání sovětské ideologie.
V podstatě šlo o informační válku proti sovětskému státu neméně strašnou než válka
hitlerovského nacismu. Mnozí z nás slyšeli o tak zvaném „Dullesově plánu“ plánu
rozsáhlé kampaně na podkopání sovětské ideologie a likvidaci socialismu. Nyní
někteří buržoazní ideologové začali tvrdit, že žádný „Dullesův plán“ nikdy
neexistoval, že jde o mýtus, který si vymysleli komunisté. Jde prý o tvrzení
spisovatele Anatolije Ivanova, který ho uvedl ve svém románu „Věčné volání“ a
vložil ho do úst jednoho z hrdinů. Buržoazní ideologové se tak chytají
drobnosti, aby zakryli podstatu. Důležité je to, že tisíce takových dullesů
hovořilo v podobném duchu, i když nepoužívaly stejná slova. Jejich hlavním
cílem bylo, v souladu s plánem ideologické diverze likvidace SSSR.
Nejen
že o tom hovořili, ale to i dělali. Ideologicko-dezinformační válka stála miliardy
USD. K jejímu vedení vznikla již před válkou dobře organizována centra. Takové
instituce se nepřetržitě zabývaly pouze jedním – vypracováváním metod
antisovětské propagandy, vynalézali nejúspěšnější způsoby rozvrácení vědomí
sovětských lidí, fabrikovali pravděpodobné lži o sovětském systému. Jejich
činnost byla plánována na dlouhou perspektivu do budoucnosti. Světový kapitál
byl ochoten učinit vše, bez ohledu na výdaje, aby zlikvidoval sovětský
socialismus, první dělnický stát v dějinách světa.
(K 25. výročí vydání prvního úplného
vydání Fučíkovy Reportáže psané na oprátce)
Po převratu, kdy všechno co bylo jen trochu červené, solidární, kolektivistické, veselé, úsměvné, přátelské až bratrské… bylo špatné, tak nejvíce zaplakala historická pravda. Z hrdinů se začali dělat zločinci a z vrahů hrdinové. Bůh se v tu chvíli buď zbláznil, nebo si vzal mateřskou dovolenou. Statisíce „ukomunistů“ zahazovalo a ostentativně trhalo legitimace se srpem a kladivem, symbolem to pracujících celého světa vytvářejících celospolečensky potřebné hodnoty. Mezi nimi i řada předních umělců, vědců, řídících pracovníků… A jak jsme se z jejich pozdějších přiznání dozvěděli – byli ve straně jen proto, aby ji mohli škodit zevnitř. Bezcharakternost našich knedlíkových národů se v tu dobu projevila v plné své kráse. Loď opouštěly i krysy, které v ústavou daných politických stranách spoluvládly čtyřicet let v této zemi v rámci Národní fronty. Nejvyšší představitelé se projevili jako křivopřísežníci, lháři a podvodníci… Všechno, co se v období budování nové poválečné společnosti vytvořilo – bylo špatné… Šílenství nahnědlých fanatiků dosahovalo stupně mentální retardace, kdy například navrhovali zasypat pražské metro, protože bylo vybudováno ještě před pučem a tak podobně. Jak říká klasik Karel Sýs byla to Doba vymknuta z kloubů. Od dětství jsem chtěl najít pravdu. Jak říká Mistr Jan Hus: „Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti!“ Nejprve jako horlivý čtenář, později jako funkcionář pionýra, mládežnického hnutí i strany… až jsem se jako ideolog, lektor, pedagog… hledáním pravdy živil. Ještě dávno před převratem, kdy se ještě lidé mohli a uměli smát, jsem přicházel s návrhy, jak propagandistickou a agitační práci s lidmi vylepšit. Jak známkované biflování mnohdy nepochopitelných pouček zaměnit za přirozenou touhou mladých po pravdě a uvědomělém poznávání. Bohužel strach a hloupost po převratu i ve vedení komunistické strany vhodilo členskou základnu, ale i miliony nečlenů, normálních lidí do bažiny známé z Kachyňova Krále Šumavy. Nedošlo sice ke středověkým trestům jako v Rumunsku, ale v rámci zachování si vlastní kůže, byla celá plejáda dříve vyzdvihovaných představitelů pracujícího lidu zahrabána do stoky. Umělci se začali omlouvat, že hráli v Sequensových filmech. Šaškové ovládli Pražský hrad a poslancem se mohl stát jen ten, kdo nejvíce vykřikoval protikomunistická hesla. Političtí a hospodářští funkcionáři odstupujícího režimu se stěhovali do méně známých míst a nechali si narůst vous, funkcionářky začali nosit barety, aby mohli jít vůbec nakoupit. Mnozí si sáhli i na život. Takové situace v mnohých místech nastaly. Jen na vesnici, kde se přece jenom lidé znali lépe z konkrétní práce a vzájemné pomoci, měla antikomunistická nenávist mírnější podobu. Odsednutí si v hospodě, prořezané pneumatiky, rozbité okno na výměnku…
„Je to východním směrem, stále a
pouze na východ, kam se musí naše lidská rasa rozšířit. Je to směr, který pro
expanzi německých obyvatel nařídila sama příroda.“ (Adolf Hitler)
Petr Máj
Pokud jste neemigrovali,
nevycestovali, nešli za prací někam jinam, třeba až za moře – pokud stále
žijete na území někdejšího Protektorátu Čechy a Morava, potom děkujte (nejenom
Bohu), že jste ještě naživu nebo že jste se vůbec mohli narodit.
Hitler, Stalin, Roosevelt,
Chamberlain, Daladier, Mussolini, Churchill… ti všichni nejsou již dávno na
tomto světě. S nikým z nich nemůžeme mluvit, nikoho z nich se nemůžeme na nic
zeptat. Zůstala pouze historická fakta.
Jsou tu však velmi patrné snahy
vykládat historická fakta dost zvláštním způsobem. To, že se dnes může říkat již
pravda celá, budí v některých lidech pravděpodobně dojem, že fakta dříve
zamlčovaná mají poněkud větší pravdivost. Pro někoho dokonce tak velkou
pravdivost, že to, co se mohlo říkat již dříve, vynechávají nebo dokonce
považují za lživé. A tak se stává, že namísto pravdy s velkým P, se v jejich
podání začíná šířit stejně nebezpečný jednostranný výklad, jako za doby minulé
– pouze jen otočený o sto osmdesát stupňů. Z východu na západ…
Mnichov. Např. veřejnoprávní
media se letos už ani nezmínila o tomto smutném výročí „ani jediným slovem“.
To, že jsme se vymanili ze Sovětského vlivu, ještě neznamená, že jsme se
vymanili z vlivu jakéhokoli. Právě pohled na Mnichov je toho důkazem. Jsme opět
součástí západu a někteří politici, novináři, Wikipeďáci, blogeři… prostě mnozí
z nás, mají pravděpodobně dojem, že bychom se měli zavděčit. Potěšit své znovu
spojence… alespoň zmírněním toho ošklivého slova „ZRADA“.
(Vystoupení na mezinárodní konferenci v Petrohradě u příležitosti 140. výročí narození nejpopulárnější osobnosti Ruska všech dob Josifa Vissarionoviče Džugašvili – Stalina)
Stalin si prý potrpěl na vlastní kult. Pak by však
jistě nechal kanonizovat i pojem „stalinismus“. Ten se však narodil jako
hanlivá nálepka. Jen tak koluje dodnes. A výlučně v podání všech, kdo nenávidí
samu sovětskou moc – a ne jenom jejího lídra v dobách, kdy brala šturmem
nebesa a čelila za to kruté pomstě.
Mohutné billboardy po celém městě zvali na setkání u příležitosti 140. výročí narození Stalina
Kde se ta zášť vzala – a čeho všeho se neštítila – věděl už Edvard Beneš. Řádky, z nichž budu citovat, vyšly poprvé v létě 1942 v Londýně – víc než půl roku před Hitlerovým debaklem u Stalingradu. Základem knihy, nazvané Demokracie dnes a zítra, jsou navíc Benešovy přednášky na univerzitě v Chicagu od února do června 1939. V Británii, která nás zradila v Mnichově, se cítil jako na trní. Už v Chicagu popsal plasticky to, jak se západní stavěly k Moskvě i poté, co porazila Trockého plány „exportu revoluce na bodácích“ – a převratnou modernizaci země spojila s politikou, usilující o včasné spojenectví proti fašismu a válce. Jakmile se „po roce 1930 ukázala možnost spolupráce se Sovětským svazem“ (coby „rozhodujícím činitelem v boji buržoazních demokracií s autoritativními režimy“) – stojí v Benešově knize – vypukla „neostřejší propaganda o vnitřní situaci v Rusku, spojená s útočnými akcemi proti všem, kdož se dívali na komunismus liberálněji a hledali s ním soustavnou spolupráci… Ruský komunismus byl světu předváděn v nejhorších barvách… soustavně šířenou hrůzou, že zavede teror protiburžoazní, vyvraždí všechny příslušníky středních vrstev, zavede panství luzy a učiní konec dnešní západoevropské kultuře.“
A právě to přivedlo „mnohé z rozhodujících
činitelů západoevropské buržoazie“ k domnění, že „mají volit mezi fašismem
a sociální revolucí“. „Byli prostě ochotni nechat padnout měšťanskou demokracii
a použít ke své záchraně autoritativnějších režimů… Od roku 1932 všecky
konzervativní elementy buržoazní demokracie téměř bez výjimky hledaly útočiště
v kompromisování s fašismem proti komunismu.“
Celoročně nosí domácí i zahraniční hosté květy ke Kremelské zdi hrdinů k soše J. V. Stalina
Hybridní válka proti „stalinismu“ trvá už skoro sto let. Být jenom věcí gážistů kapitálu, vyláme si zuby už dávno. Dosáhla však cílů, nedostižných ani pro stovky nacistických divizí a jaderné vyděrače. Dokázala to jen proto, že byla a je vedena nejen proti našemu hnutí, ale i přímo z jeho řad. Trockij se na prahu války neštítil ani uřvané agitace, sázející proti „stalinismu“ na nacistickou agresi. Parta jeho stoupenců v USA se – právě kanonádou na „stalinismus“ – snažila zmařit protihitlerovskou koalici s Moskvou. To z ní se pak vyklubala i první generace „neocons“ (neokonzervativci – pozn. red.), jejíž dnešní dědicové se snaží svrhnout i Donalda Trumpa. Trockistické předivo, válčící proti „stalinismu“ v západní Evropě, sponzorovaly napřed anglosaské „služby“, pak abwehr a gestapo, a po válce znovu americká a britská špionáž. 40 miliónů franků mu přihrál i Robert Schumann, zvěčněný coby „praotec evropské integrace“. Když už měl „Protektorát Böhmen und Mähren“ na kahánku, dal veřejná prostranství oblepit obludnou Stalinovou karikaturou. Stál pod ní nápis „Nepřítel číslo 1“.
