Publikováno

Jak jsem vydal Reportáž…

(K 25. výročí vydání prvního úplného vydání Fučíkovy Reportáže psané na oprátce)

Po převratu, kdy všechno co bylo jen trochu červené, solidární, kolektivistické, veselé, úsměvné, přátelské až bratrské… bylo špatné, tak nejvíce zaplakala historická pravda. Z hrdinů se začali dělat zločinci a z vrahů hrdinové. Bůh se v tu chvíli buď zbláznil, nebo si vzal mateřskou dovolenou.
Statisíce „ukomunistů“ zahazovalo a ostentativně trhalo legitimace se srpem a kladivem, symbolem pracujících celého světa vytvářejících společensky potřebné hodnoty. Mezi nimi i řada předních umělců, vědců, řídících pracovníků… A jak jsme se z jejich pozdějších přiznání dozvěděli – byli ve straně jen proto, aby ji mohli škodit zevnitř. Bezcharakternost našich knedlíkových národů se v tu dobu projevila v plné své kráse. Loď opouštěly i krysy, které v ústavou daných politických stranách spoluvládly v této zemi v rámci Národní fronty. Nejvyšší představitelé se projevili jako křivopřísežníci, lháři a podvodníci… Všechno, co se v období budování nové poválečné společnosti vytvořilo – bylo špatné… Šílenství nahnědlých fanatiků dosahovalo stupně mentální retardace, kdy například navrhovali zasypat pražské metro, protože bylo vybudováno ještě před pučem a tak podobně. Doba vymknuta z kloubů.
Od dětství jsem chtěl najít pravdu. Jak říká Mistr Jan Hus: „Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti!“ Nejprve jako horlivý čtenář, později jako funkcionář pionýra, mládežnického hnutí i strany až jsem se jako ideolog, lektor, pedagog… hledáním pravdy živil.
Ještě dávno před převratem, kdy se ještě lidé mohli a uměli smát, jsem přicházel s návrhy, jak propagandistickou a agitační práci s lidmi vylepšit. Jak známkované biflování mnohdy nepochopitelných pouček zaměnit za přirozenou touhou mladých po pravdě a uvědomělém poznávání.
Bohužel strach a hloupost po převratu i ve vedení komunistické strany vhodilo členskou základnu, ale i miliony nečlenů, normálních lidí do bažiny známé z Kachyňova Krále Šumavy. Nedošlo sice ke středověkým trestům jako v Rumunsku, ale v rámci zachování si vlastní kůže, byla celá plejáda dříve vyzdvihovaných představitelů pracujícího lidu zahrabána do stoky. Umělci se začali omlouvat, že hráli v Sequensových filmech. Šaškové ovládli Pražský hrad a poslancem se mohl stát jen ten, kdo nejvíce vykřikoval protikomunistická hesla. Političtí a hospodářští funkcionáři odstupujícího režimu se stěhovali do méně známých míst a nechali si narůst vous, funkcionářky začali nosit barety, aby mohli jít vůbec nakoupit. Mnozí si sáhli i na život. Takové situace v mnohých místech nastaly. Jen na vesnici, kde se přece jenom lidé znali lépe z konkrétní práce a vzájemné pomoci, měla antikomunistická nenávist mírnější podobu. Odsednutí si v hospodě, prořezané pneumatiky, rozbité okno na výměnku…

Pokračovat ve čtení „Jak jsem vydal Reportáž…“
Publikováno

Drang nach osten

„Je to východním směrem, stále a pouze na východ, kam se musí naše lidská rasa rozšířit. Je to směr, který pro expanzi německých obyvatel nařídila sama příroda.“ (Adolf Hitler)

Petr Máj

Pokud jste neemigrovali, nevycestovali, nešli za prací někam jinam, třeba až za moře – pokud stále žijete na území někdejšího Protektorátu Čechy a Morava, potom děkujte (nejenom Bohu), že jste ještě naživu nebo že jste se vůbec mohli narodit.

Hitler, Stalin, Roosevelt, Chamberlain, Daladier, Mussolini, Churchill… ti všichni nejsou již dávno na tomto světě. S nikým z nich nemůžeme mluvit, nikoho z nich se nemůžeme na nic zeptat. Zůstala pouze historická fakta.

Jsou tu však velmi patrné snahy vykládat historická fakta dost zvláštním způsobem. To, že se dnes může říkat již pravda celá, budí v některých lidech pravděpodobně dojem, že fakta dříve zamlčovaná mají poněkud větší pravdivost. Pro někoho dokonce tak velkou pravdivost, že to, co se mohlo říkat již dříve, vynechávají nebo dokonce považují za lživé. A tak se stává, že namísto pravdy s velkým P, se v jejich podání začíná šířit stejně nebezpečný jednostranný výklad, jako za doby minulé – pouze jen otočený o sto osmdesát stupňů. Z východu na západ…

Mnichov. Např. veřejnoprávní media se letos už ani nezmínila o tomto smutném výročí „ani jediným slovem“. To, že jsme se vymanili ze Sovětského vlivu, ještě neznamená, že jsme se vymanili z vlivu jakéhokoli. Právě pohled na Mnichov je toho důkazem. Jsme opět součástí západu a někteří politici, novináři, Wikipeďáci, blogeři… prostě mnozí z nás, mají pravděpodobně dojem, že bychom se měli zavděčit. Potěšit své znovu spojence… alespoň zmírněním toho ošklivého slova „ZRADA“.

Pokračovat ve čtení „Drang nach osten“
Publikováno

Cirkus na téma „stalinismus“ jako zbraň hromadného ničení

(Vystoupení na mezinárodní konferenci v Petrohradě u příležitosti 140. výročí narození nejpopulárnější osobnosti Ruska všech dob Josifa Vissarionoviče Džugašvili – Stalina)

Stalin si prý potrpěl na vlastní kult. Pak by však jistě nechal kanonizovat i pojem „stalinismus“. Ten se však narodil jako hanlivá nálepka. Jen tak koluje dodnes. A výlučně v podání všech, kdo nenávidí samu sovětskou moc – a ne jenom jejího lídra v dobách, kdy brala šturmem nebesa a čelila za to kruté pomstě.

Mohutné billboardy po celém městě zvali na setkání u příležitosti 140. výročí narození Stalina

Kde se ta zášť vzala – a čeho všeho se neštítila – věděl už Edvard Beneš. Řádky, z nichž budu citovat, vyšly poprvé v létě 1942 v Londýně – víc než půl roku před Hitlerovým debaklem u Stalingradu. Základem knihy, nazvané Demokracie dnes a zítra, jsou navíc Benešovy přednášky na univerzitě v Chicagu od února do června 1939. V Británii, která nás zradila v Mnichově, se cítil jako na trní. Už v Chicagu popsal plasticky to, jak se západní stavěly k Moskvě i poté, co porazila Trockého plány „exportu revoluce na bodácích“ – a převratnou modernizaci země spojila s politikou, usilující o včasné spojenectví proti fašismu a válce.
Jakmile se „po roce 1930 ukázala možnost spolupráce se Sovětským svazem“ (coby „rozhodujícím činitelem v boji buržoazních demokracií s autoritativními režimy“) – stojí v Benešově knize – vypukla „neostřejší propaganda o vnitřní situaci v Rusku, spojená s útočnými akcemi proti všem, kdož se dívali na komunismus liberálněji a hledali s ním soustavnou spolupráci… Ruský komunismus byl světu předváděn v nejhorších barvách… soustavně šířenou hrůzou, že zavede teror protiburžoazní, vyvraždí všechny příslušníky středních vrstev, zavede panství luzy a učiní konec dnešní západoevropské kultuře.“

A právě to přivedlo „mnohé z rozhodujících činitelů západoevropské buržoazie“ k domnění, že „mají volit mezi fašismem a sociální revolucí“. „Byli prostě ochotni nechat padnout měšťanskou demokracii a použít ke své záchraně autoritativnějších režimů… Od roku 1932 všecky konzervativní elementy buržoazní demokracie téměř bez výjimky hledaly útočiště v kompromisování s fašismem proti komunismu.“

Celoročně nosí domácí i zahraniční hosté květy ke Kremelské zdi hrdinů k soše J. V. Stalina

Hybridní válka proti „stalinismu“ trvá už skoro sto let. Být jenom věcí gážistů kapitálu, vyláme si zuby už dávno. Dosáhla však cílů, nedostižných ani pro stovky nacistických divizí a jaderné vyděrače. Dokázala to jen proto, že byla a je vedena nejen proti našemu hnutí, ale i přímo z jeho řad. Trockij se na prahu války neštítil ani uřvané agitace, sázející proti „stalinismu“ na nacistickou agresi. Parta jeho stoupenců v USA se – právě kanonádou na „stalinismus“ – snažila zmařit protihitlerovskou koalici s Moskvou. To z ní se pak vyklubala i první generace „neocons“ (neokonzervativci – pozn. red.), jejíž dnešní dědicové se snaží svrhnout i Donalda Trumpa. Trockistické předivo, válčící proti „stalinismu“ v západní Evropě, sponzorovaly napřed anglosaské „služby“, pak abwehr a gestapo, a po válce znovu americká a britská špionáž. 40 miliónů franků mu přihrál i Robert Schumann, zvěčněný coby „praotec evropské integrace“. Když už měl „Protektorát Böhmen und Mähren“ na kahánku, dal veřejná prostranství oblepit obludnou Stalinovou karikaturou. Stál pod ní nápis „Nepřítel číslo 1“.

Pokračovat ve čtení „Cirkus na téma „stalinismus“ jako zbraň hromadného ničení“
Publikováno

Občané Řeporyjí staví vrahům pomníky. Kdo mlčí, souhlasí!

Zákřovská tragédie v roce 1945

Blížící se porážka fašismu vedla vedoucí nacistické zločince k těm nejbestiálnějším činům.
Jedním z mnoha takových u nás je i tragédie devatenácti zákřovských občanů. Pod záminkou, že Zákřov je střediskem partyzánů a obyvatelstvo je podporuje, podnikli němečtí fašisté – se zrádci Vlasovci – proti Zákřovu vražednou akci. Gestapem z Velkého Újezdu byl vypracován plán akce proti Zákřovu a to tak, že celá vesnice bude obklíčena Vlasovci a pod záminkou střelby partyzánů na Vlasovce bude provedeno zatčení partyzánů a jejich pomocníků podle předem připraveného seznamu.
Akce Zákřov byla provedena 18. dubna 1945. Zúčastnil se jí celý prapor Vlasovců. Navečer odjela horda Vlasovců přes Výkleky k Zákřovu. Po 21. hodině obklíčili gestapáci a Vlasovci obec a provedli prudký útok na severní část vesnice. Používali pušky, kulomety, pancéřové pěsti a ruční granáty. Zakrátko vyšlehly ze stavení rolníka – pana Františka Švarce – plameny, ale občané požár lokalizovali. Tato usedlost však byla vzápětí znovu zapálena. Když se občané znovu pokoušeli hasit nebo zachraňovat dobytek, bylo na ně stříleno. Někteří byli zadrženi a odvlečeni do jednoho stavení, kde byli střeženi. Aby bylo znemožněno hašení požáru, naházeli Vlasovci do ohně ruční granáty, které postupně vybuchovaly. Pod ochranou palby prováděli Vlasovci drancování, loupení a zatýkání osob – hlavně mužů a chlapců – až do ranních hodin.
Na druhý den ráno byli propuštěni bez výslechu muži starší 50 let. Ostatní – v počtu 23 – byli v trojstupech odvedeni do Velkého Újezdu. Tam je Vlasovci zavřeli do malé místnosti ve dvoře radnice – bývalého chléva. Zde byli dva dny „vyslýcháni“, biti a týráni. Čtyři z uvězněných byli propuštěni. Ostatních 19 mužů po dvoudenním mučení, s přeraženými údy a rozbitými obličeji, naházeli do nákladního auta a odvezli do lesa k samotě Kyjanice. Stalo se tak v podvečer 20. dubna. Nad samotou Kyjanice u dřevěné boudy (o rozměrech asi 150 x 210 cm) zastavili, přivezli německého faráře p. Schustera ze Slavkova a vyzvali ho, aby dřevěnou boudu vykropil jako hrob. Když farář uviděl zakrvácené a zohyzděné obličeje a těla přivezených mužů, zhroutil se a odmítl výkrop provést. Němci a vlasovci nalili pak do boudy dehet, naházeli poloubité české mučedníky do boudy, obložili je dřívím, na těla nalili ještě benzín a pak vše zapálili…
Dlouho se plížil dusivý dým lesy a údolím. Místo bylo střeženo ozbrojenými barbary a nikdo tam nesměl. Doma zatím příbuzní mrtvých marně – po prožitých hrůzách – čekali na návrat svých manželů, otců, synů a bratrů. Ti se však již nevrátili!
Byli to: Calábek Josef (45 roků) Zákřov; Marek Josef (43 roků) Zákřov; Marek Drahomír (17 roků) Zákřov; Švarc František (43 roků) Zákřov; Švarc Vladimír (16 roků) Zákřov; Ohera Jan (40 roků) Zákřov; Plánička Jan (35 roků) Zákřov; Závodník Miroslav (23 roků) Zákřov; Závodník Jaroslav (21 roků) Zákřov; Glier Antonín (18 roků) Zákřov; Ohera Oldřich (37 roků) Zákřov; Bém Vlastimil (19 roků) Tršice; Wolf Otto (18 roků) Tršice; Pazdera Jan (32 roků) Doloplazy; Přikryl Klement (32 roků) Doloplazy; Jahn Josef (18 roků) Velká Bystřice; Švec František (26 roků) Velká Bystřice; Musil Josef (30 roků) Bystrovany; Žák Jaroslav (24 roků) Brno.

Vrahům těchto lidí staví pomník Praha – Řeporyje!

:

Publikováno

Česká justice zaprodaná neofašismu?

Stíhat staré dědky by současnému sytému šlo, ale stíhat posametové zloděje – to ne!! Hanba české justici.

Kam až chce česká justice ještě klesnout? Kdopak dal politické zadání k zahájení stíhání takřka stoletých staroušků za údajné zločiny staré 40 let a více? Komu tahle prasečina poslouží?

Česká justice má už takhle dost pošramocenou pověst i s ústavním soudem. To si chcete honit svá ega na starých dědcích? Myslím, že vám to stejně nijak nepomůže. Česká justice a české právo má už dávno pověst prodejné děvky. Právo a spravedlnost se staly zbožím a platí tedy, že se jich domůže pouze ten, kdo na to má peníze. Etika a jakási morálka a čest – to se z českého práva a z české justice dávno vytratilo. Kauza okolo Jakeše, Štrougala a Vajnara, nese znaky čistě politického procesu, jenž údajně vzešel z ústavu pro vyšetřování zločinů komunismu. Jaká to demagogie. Co je to za ústav? Vždyť už jeho název je lží! Jaké zločiny komunismu? Vždyť ten nikde ve světě nikdy nebyl zaveden a slučovat socialismus a komunismus je zákeřná demagogie. Je to tak jako bych já tady na tomto místě řekl, že brambořík je to samé jako brambory. Je tedy patrno už od samotného základu, že onen pochybný ústav vyšetřuje zločiny systému, jenž byl a je systémem čistě filozofického charakteru, který v reálné podobě nikdy neexistoval a nemohl tedy nikdy žádný zločin způsobit. Slovo komunismus má působit hlavně jako strašák, aby se lidé báli komunistů a raději se nechali týrat kapitálem a privilegovanými společenskými strukturami, protože to privilegovaným přináší zisk a chudí jsou ještě chudší.

Je nesporné, že na státní hranici v době socialismu došlo k mnoha smutným událostem. Samozřejmě, že je škoda každého zmařeného života, ale na druhé straně – každý měl možnost volby. Nikdo nebyl režimem nucen utíkat z republiky. Nikdo nebyl nucen utíkat přímo přes hraniční pásmo, které oddělovalo Československo od Německa a Rakouska. Byly i jiné cesty a to přes Maďarsko, Jugoslávii nebo Vatikán. Každý, kdo si zvolil cestu přímo do Německa či Rakouska, tak dobře věděl, že tato cesta je nebezpečná, a že lze při ní přijít o život. Každý zběh věděl, že hraniční pásmo se skládá ze dvou až tří vrstev a všude byly rozmístěny informační tabule, které informovaly o tom, v jakém pásmu se člověk nachází, a že je do těchto míst vstup zakázán.

Každý, kdo šel i přes tento zákaz dál, dobře věděl, že riskuje, ale byla to jen jeho volba, kde byl s riziky předem seznámen. Chcete tedy Jakeše, Štrougala a Vajnara soudit za to, že zběhům osobně nebránili v jejich svobodné vůli?

Pokračovat ve čtení „Česká justice zaprodaná neofašismu?“
Publikováno

Vlasovci jako „osvoboditelé“ Prahy?

Praha si letos připomněla 74. výročí Pražského povstání. Uctili jsme hrdinství téměř 30 tisíc Pražanů, kteří vyrazili do ulic, aby zabránili německým jednotkám nacistického Wehrmachtu a Waffen-SS vybudovat si na území Prahy vojenskou pevnost. Téměř 3 000 Pražanů zaplatilo své odvážné odhodlání bránit město vlastním životem. Bylo mezi nimi i mnoho mladých lidí ve věku od 15 do 20 let.

Oživujeme hrdinské vzepětí obyvatel Prahy z úcty k těm, kteří se našich dnů nedožili, protože obětovali za svobodu svého města to nejcennější – dar života. Projevy, kladení věnců, minuta ticha, to je to nejmenší, co pro jejich památku můžeme učinit.

Ve vystoupení řady významných řečníků (dokonce i některých „historiků“) zaznělo v letošním roce v Praze více než kdy jindy, že na osvobození hlavního města se významně podílely také jednotky tzv. „vlasovců“ z divize bývalého sovětského plukovníka Buňačenka, kterého nacisté v únoru 1945 povýšili do hodnosti generálmajora. Ztráty „vlasovců“ přitom nebyly nijak malé, odhadují se na 300 padlých. V Praze na Olšanských hřbitovech je připomíná pamětní deska a pomník, na kterém jsou uvedena jména – generál Vladimír BOJARSKIJ, generál Michail ŠAPOVALOV a také major Karl-Ludwig OTTENDORF s dodatkem, že zahynuli v Příbrami v květnu 1945.

Jak se „vlasovci“ dostali do prostoru Příbrami? Do míst, která ještě 10. května 1945 ovládala vojska Waffen SS pod vedením SS-Gruppenführera Carl Pücklera von Burgauss, velitele jednotek Waffen-SS na území Protektorátu Böhmen und Mähren.

Pokračovat ve čtení „Vlasovci jako „osvoboditelé“ Prahy?“
Publikováno

Prof. KRÁL – k otázce KATYNĚ

… V roce 1943 otevřeli okupanti v táboře Janowski u Lvova zvláštní školu, v niž se názorně vyučovalo, jak zahlazovat masové hroby, drtit kosti, zalesňovat prostory masových hrobů…
Přitom se nacisté neštítili používat svých vlastních zločinů k mezinárodním provokacím.
Použili například otevření masového hrobu polských válečných zajatců u Katyně k obvinění sovětských úřadů, že prý spáchaly tento zločin. Není třeba už dodávat příliš mnoho k tomu, co tu bylo řečeno o nacistickém zacházení s válečnými zajatci.
Jen malý úryvek z Goebbelsova deníku, kam si 8. května 1943 Goebbels zapsal: „Naneštěstí byla v hrobech u Katyně nalezena německá munice… V každém případě je nezbytné zachovat tento nález v přísné tajnosti. Kdyby se o tom dověděli naši nepřátele, celá aféra s Katyní by vybouchla.“

(Le journal du dr. GOEBBELS, s. 335; Prof. Václav Král „Zločiny proti Evropě“, Praha 1964, s. 309.)

(Poznámka metéra: Celý princip propagandy imperialismu a jeho dítek nacismu, fašismu, antikomunismu, rasismu… jsou postaveny na permanentní lži! Funkcionáři ODS, KDU, TOPky a dalších extrémistických až teroristických stran u nás, ale i ve světě, řeknou pravdu – jedině když se spletou. Takovým Stehlíkům, Novotným, Kolářům… nestačí ani Norimberský proces, ani Goebbelsův deník, ani rozhodnutí Evropského tribunálu, ani přiznání falzifikátorů Jelcina a spol. Ne! Oni budou mlít lži pořád dokola, plivat jedovaté sliny a za to brát z našich daní nemalé peníze. A my debilové je ještě volíme. Naskýtá se jen podezření, že jejich předci s nacistickým režimem kolaborovali a oni možná umějí řídit multikáru, ale neumí – mimo výplatní pásku – asi číst. Nemohli by takové hlouposti říkat. A „sdělovadla“ to ještě šíří do éteru a vyvolávají strach. Goebbels velice dobře věděl, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. I to je výsledek puče z roku 1989 u nás. Lež a nenávist – to bylo jejich fakticky myšlené heslo zamaskované pod hesly svobody a demokracie. Posměch vlastencům vyřvávaný z pražské kavárny a cinkání skleniček, to je ta jejich pravda a láska.)

Publikováno

ALBERT EINSTEIN – Proč socialismus?

Trochu víc o marxismu & socialismu

Albert Einstein je světoznámý fyzik. Tato jeho stať původně vyšla v prvním vydání Monthly Review (květen 1949). Následně vyšla v květnu 1998.

Je rozumné pro někoho, kdo není odborníkem na ekonomické a společenské problémy, aby vyjadřoval své názory na téma socialismu? Z mnoha důvodů jsem přesvědčený, že je.

Albert Einstein po válce stíhaný pro své názory ve Spojených státech

Nejprve tuto otázku zvažme z hlediska vědeckých znalostí. Mohlo by se zdát, že mezi astronomií a ekonomikou není zásadních metodických rozdílů: vědci v obou oborech se snaží objevovat všeobecně platné zákony pro ohraničené skupiny jevů, aby tyto jevy vzájemně propojili tak, aby byly co nejlépe pochopitelné. Ve skutečnosti však metodické rozdíly existují. Objevení všeobecných zákonů na poli ekonomiky je ztíženo okolností, že pozorované ekonomické jevy jsou často zasaženy mnoha faktory, jaké se jen velice těžko dají hodnotit odděleně. Navíc zkušenosti, jež se nashromáždily od počátků takzvaného období civilizace lidských dějin, jsou, jak je dobře známo, široce ovlivňovány a omezovány důvody, jež nejsou v žádném případě ve své podstatě výlučně ekonomické. Například většina historicky nejvýznamnějších států vděčila za svoji existenci dobývání. Dobyvačné národy se usazovaly, právně i ekonomicky, coby privilegovaná třída dobyté země. Uchvacovaly pro sebe monopol vlastnictví půdy a jmenovaly kněžstvo z vlastních řad. Kněží při kontrole nad vzděláváním vyvíjeli z třídního rozdělení společnosti trvalou instituci a vytvářeli hodnotový systém, jímž byli lidé nadále, do značné míry nevědomky, vedeni ve svém společenském chování.

Ale historická tradice patří, abych tak řekl, včerejšku; nikde jsme skutečně nepřekonali to, co Thorstein Veblen nazval „predátorskou fází“ vývoje lidstva. Do této fáze spadají pozorovatelná ekonomická fakta a dokonce i takové zákony, které, jak si z nich můžeme odvodit, nejsou v dalších fázích použitelné. Protože skutečným účelem socialismu je právě překonat a posunout se za predátorskou fázi vývoje lidstva, ekonomická věda ve svém současném stavu může vrhnout trochu světla na socialistickou společnost budoucnosti.

Za druhé, socialismus směřuje ke společensko-etickému cíli. Věda nicméně nemůže vytvářet závěry, a dokonce je ani nemůže vštěpovat lidským bytostem; nanejvýš může dodat prostředky, jimiž lze určitých cílů dosáhnout.

Pokračovat ve čtení „ALBERT EINSTEIN – Proč socialismus?“
Publikováno

Žil jen krátce, inspiroval však mnohé

Jan Opletal (1. 1. 1915 – 11. 11. 1939)

Jméno Jana Opletala zůstává spojeno s reálným obrazem bestiálnosti fašistických okupantů na straně jedné a s nesmrtelností odkazu mladého talentovaného medika pro další generace. V podzimních dnech roku 1939 prodchnutých tragickými událostmi se stali obětmi tvrdých represí ze strany německých okupantů v Praze dva mladí muži. Student medicíny Jan Opletal a pekařský dělník Václav Sedláček. Oba vstoupili do historie a mají v ní své pevné místo. Oba přes svou oběť žijí dál jako příklady vlastenectví, skromnosti, píle, odvahy a schopnosti postavit se zlu, byť by to bylo jen s holýma rukama. Pokud má někde hledat dnešní mladá generace své vzory, nemusí pro ně opravdu chodit nikam daleko do světa. Nedlouhý život Jana Opletala může sloužit jako příklad nesmírného úsilí, poctivosti a snahy naplnit přes řadu překážek své životní sny a cíle.

V pořadí osmý potomek, který přibyl do rodiny Štěpána a Anny Opletalových prvního dne válečného roku 1915 dostal jméno Jan. Jeho rodištěm se stala Lhota nad Moravou na Litovelsku. Nepříliš dlouhý čas, jenž mu na tomto světě byl určen, zůstal jakoby symbolicky ostře vymezen oběma světovými válkami. Přesněji jejich počátkem. Jan Opletal se narodil několik měsíců po vypuknutí první světové války a zemřel na následky těžkého zranění v době, kdy plamen druhého světového konfliktu nabíral na intenzitě. Pocházel z velmi chudých poměrů. Jeho otec neměl stálou práci. Živil se jako polesný nebo jako dělník kopal písek. Jan měl navíc ještě sedm sourozenců. Tři bratry a čtyři sestry. Jedna z nich zemřela již ve svých dvou letech. Obživu početné rodině tak zajišťovalo i malé pole a jedna kravka. Celkové poměry navíc ještě zhoršovala válka přinášející všeobecný nedostatek základních životních potřeb a vysoké ceny potravin. Mladý Jan navštěvoval nejprve základní školu v Nákle, měšťanku poté ve Štěpánově.

Pokračovat ve čtení „Žil jen krátce, inspiroval však mnohé“
Publikováno

Zemřel vlastizrádce

„Veřejnoprávní média“ oznamují, že ve věku devadesáti pěti let zemřel v Spojených státech „odbojář“ Josef Hasil.

Dnes glorifikovaný odbojář tzv. třetího odboje byl nechvalně známý jako „Král Šumavy“, mimo jiné zvěčněný ve stejnojmenném filmu, ale i v televizním seriálu „30 případů majora Zemana“.

Krátce po převratu 1989 byly oba tyto filmy označeny za ideologickou komunistickou propagandu. Jaká je však skutečnost?

Šumavák Hasil, znalec poměrů i terénu na pomezí Šumavy a Bavorského lesa, se krátce po válce přihlásil do služeb Sboru národní bezpečnosti. Službu nastoupil v jednotce Zvonková. Po Únoru 48 se však ze služebníka vlasti stal vlastizrádce. O rodině Hasilů se totiž vědělo, že už před válkou patřila k nepolapitelným pašerákům. Proto se na ně obraceli ti, kteří potřebovali nelegálně přejít na Západ. Zpočátku převáděl spolu se svým bratrem Karlem (ten byl v přestřelce s pohraničníky zastřelen), ale později vytvořil skupinu, která si z převaděčství udělala byznys.

Koncem roku 1948 byl Josef Hasil zatčen a odsouzen na devět let do vězení. Z vězení (pracoval na šachtě) se mu podařilo uprchnout a opět přejít do Bavorska, kde se přihlásil do služeb americké CIA (tehdy ještě CIC).

V jeho činnosti se téměř nic nezměnilo. Změnila se pouze klientela a předmět ilegální přeshraniční přepravy. Už to nebyli lidé, kteří z republiky utíkali, aby se tak vyhnuli trestnímu stihání, ale šlo o tzv. agenty chodce, kteří v žoldu CIA prováděli na našem území záškodnickou činnost a budovali zpravodajskou síť.

Této špionážní organizaci pak dodával zbraně, výbušniny a vysílačky. Stavbou pohraniční zdi v Berlíně (srpen 1961) ukončil svoji činnost v Evropě a odstěhoval se do USA.

28. října 2002, při výročí vzniku ČSR, udělil prezident Václav Havel Josefu Hasilovi státní vyznamenání „Za hrdinství“. A od té doby byli všichni vlastizrádci – špioni, diverzanti a teroristé, pracující v žoldu amerických tajných služeb označováni za hrdiny.

A podle zákona o tak zvaném třetím odboji dostávají od státu vyznamenání a finanční odměny. Jsou odměňováni a glorifikováni za to, že prováděli záškodnickou činnost proti vlastní zemi a mařili poválečné budovatelské úsilí pracujícího lidu.

MK

Publikováno

Jeden velký podvod! Vláda Havlových kamarádů, tragédie…

30 LET OD LISTOPADU „Za minulého režimu nikdo nemluvil a všichni naslouchali. Dnes mluví skoro všichni, ale už skoro nikdo nenaslouchá. Nevím, co je horší. Zda nemluvit, anebo mluvit k hluchým uším,“ říká poslanec za SPD Jiří Kobza. Nevolá tím po návratu tehdejšího politického systému, ale nemilosrdně prohlašuje, že výročí sametové revoluce je oslavou lží a nenávisti. Pro ParlamentníListy.cz sdělil, že nejvíce se obává liberálního eurosocialismu, který podle jeho slov představuje nejbyrokratičtější formu socialismu okořeněného liberálními idejemi ultralevicových hippies, ruských anarchistů z roku 1905, táborů Pol Pota a rudých knížek Mao Ce-tunga.

Je tomu třicet let, co v Československu skončil komunistický režim. Co pro vás výročí znamená a jak si ho připomenete?

Komunismus nikdy v Československu nebyl, díky bohu. To, co zde bylo, můžeme označit jako jisté formy socialismu. Koncem roku 1989 jsem věřil, že se vracíme k idejím roku 1968, k socialismu s lidskou tváří, že dojde k demokratizaci společnosti, náhradě neschopných byrokratů talentovanými manažery, že vše, co bylo vybudované během minulých čtyřiceti let, bude základem pro další rozvoj státu. Protože náš tehdejší stát byl průmyslovou a exportní mocností, zejména v zemích rozvojového světa. Dnes si 17. listopad 1989 trpce připomenu jako největší dějinný podvod, kterému naletěl celý národ. Jako začátek tragické vlády kamarádů Václava Havla a začátek rozsápání a zadlužení republiky. Jako datum začátku vlivu samozvaných liberálních socialistů z nejrůznějších neziskovek a rozklad konzervativní, ale relativně prosperující společnosti.

Zdůraznil bych, že ten podvod, kromě fake news o Šmídovi na začátku, byl v tom, že Havel a jeho okolí tvrdilo: Nebude nezaměstnanost ani kapitalismus, nebojte se, jenom vás tím komunisté straší, zachováme socialismus. Což byl i většinový konsensus, plus bych připomněl státní nezadluženost, respektive rozpočtový přebytek. Ano, byl to také nástup neziskovkářů v tom smyslu, že Havel je chtěl jako nepřítel politických stran a klasické stranické demokracie nahrazovat ad hoc hnutími a iniciativami aktivistů, psal to nepokrytě už od disentu.

Pokračovat ve čtení „Jeden velký podvod! Vláda Havlových kamarádů, tragédie…“
Publikováno

Budovat socialismus na zrádcích – nelze!

(Národní artista cirkusu „Zrádci socialismu“, pozn. metéra)

Svět znal termín pádu Sovětského svazu, já byl jenom pěšák, tvrdí Mohorita.
„Mohorita od koryta“ skandovali během listopadu studenti. Chtěli konec svazácké organizace mládeže, stejně jako celého komunistického režimu.
Bývalý předseda Socialistického svazu mládeže Vasil Mohorita po revoluci ještě krátce působil coby poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění za KSČ. Podnikal, založil dvě vlastní politické, ne zcela úspěšné strany, a pak odjel za podřadnou prací do Londýna. Dnes budí pozornost hlavně kvůli své dobrovolné aktivitě v Izraelské armádě, kterou zmapoval server Aktuálně.cz. Každoročně vyjíždí v rámci programu Sar-El pomáhat vojákům Svaté země zejména s logistikou, údržbou, stravováním, zásobováním a zdravotními službami.
Během komunistické vlády v Československu byl židovský stát jedním z hlavních nepřátel režimu. Kde se tedy vzala Mohoritova láska k Izraeli? Podle svých slov má celá jeho rodina hluboké židovské kořeny. Všichni prarodiče měli typicky židovská jména, to své pak odvozuje od původního židovského příjmení Meier. „Moji předci přišli ze Španělska po vyhnání Židů v roce 1492 na Balkán a odtud na Podkarpatskou Rus,“ vyprávěl Mohorita v roce 2018 pro projekt Paměť národa.
Kromě výjezdů do Izraele, kterými budí pozornost, žije v ústraní. Poslední velký rozhovor dal serveru Blesk.cz. S rozhovorem pro Deník N by souhlasil pouze pod podmínkou vyplacení honoráře, protože dle svých slov píše práci o svobodě, likvidaci komunismu a Sovětském svazu, provozuje vlastní web, jezdí pro archivní složky otce a za to všechno musí platit.

Který z nich ještě zradil pracující…?
Pokračovat ve čtení „Budovat socialismus na zrádcích – nelze!“