To musíte vidět…
Pozvánka
Osvobození Ostravska
O „spoluautorech“ druhé světové války
Přibližně před 72 lety, 1. září 1939, zaútočil Hitler na Polsko po celé délce polsko-německých hranic. Od tohoto dne se obvykle datuje druhá světová válka. 17. září přestalo Polsko jako stát existovat. Jeden z iniciátorů účasti Varšavy v Mnichovském rozdělení Československa – Józef Beck – který se zachraňoval před vojsky svého nedávného spojence – Německa – utekl do Rumunska. Následoval ho Rydz-Šmigly. Teprve pak překročily jednotky Rudé armády sovětsko-polské hranice a začaly svoji osvoboditelskou pouť, která trvala pouhých 5 dní, a kdy byly místním obyvatelstvem vřele vítány – Ukrajinci, Bělorusy, židy…
Dnes západní propaganda tvrdí, že druhá světová válka začala dohodou mezi Německem a SSSR v r. 1939. Spolu s tím jakýkoliv objektivní výzkumník chápe, že rozdělování Evropy, zaměření útoku agresora na východ a rozdělování sousedních zemí začalo spolu s Hitlerem Polsko, Maďarsko, Anglie, Francie a za výrazné role USA, které vždy šikovně využívaly světové války pro řešení svých ekonomických problémů. Vrcholem jejich spojenectví s Hitlerem se stala Mnichovská dohoda z r. 1938, kterou bylo rozděleno Československo, kdy poté bylo Stalinovo zahraničně-politické úsilí pokusem oddálit útok Hitlera a jeho spojenecké „sjednocené Evropy“ na SSSR, oddálit budoucí frontovou linii co možná nejvíce od svých hospodářských a průmyslových center a vyhnout se válce na dvou frontách – s Německem a s jeho spojencem Japonskem (jehož „příspěvek“ k rozpoutání světové války na západě „geograficky“ ignorují).
A dodnes dokonce ani v ruské oficiální historiografii není obvykle považováno obsazení Československa koalicí evropských zemí za součást druhé světové války, ale pouze za její předehru. V souvislosti s tím je třeba velmi vážně vzpomenout, že právě sovětské Rusko bylo vždy odpůrcem Mnichovských dohod a následného obsazení celého Československa – vždyť ve své podstatě již tehdy si Berlín začal pomocí vojenské síly podrobovat neněmecké země.
Mnichov a následné pohlcení celého Československa s jeho velkým ekonomickým potenciálem dostal Německo na úroveň nejvíce průmyslově rozvinuté země Evropy a umožnilo mu to zajistit si výrazný „skokový“ nárůst vojenské výroby. Mimochodem: v době války byla většina německých vojenských transportérů vyráběna v českých podnicích. A transportér Sd. Kfz. 251 (s tažným zákluzovým dělem) představoval podle expertů do doby, než se objevily tanky PzKpfw V, VI, hlavní údernou sílu německých pozemních vojsk. Mimo to obsazení Československa umožnilo Německu v r. 1939 prudce zvýšit bojový potenciál jeho ozbrojených sil, díky získání trofejní bojové techniky vysoké kvality. V době napadení Polska představovaly zhruba třetinu německého tankového parku české PzKpfw 38(t). Poprvé byly PzKpfw 38(t) použity v boji v době polské kampaně (1939) a ve Francii (1940). Tanky PzKpfw 38(t) z 8. tankové divize se účastnily bojů na Balkáně (1941). V rámci plánu Barbarossa Němci postavili proti Sovětskému svazu 623 tanků tohoto typu a 41 velitelských tanků PzBfWg 38(t).
Jinými slovy, jen obsazení Československa umožnilo technicky zajistit německou „bleskovou válku“ v r. 1939. Bez Mnichova by se to 1. září 1939 sotva zdařilo!
Pokračovat ve čtení „O „spoluautorech“ druhé světové války“Karel Marx v Karlových Varech
K významným osobnostem, které v 19. století pobývaly v Karlových Varech na léčení, patří také filozof, ekonom a významný teoretik dělnického hnutí Karel Marx. Nechci následujícími řádky hodnotit jeho práci, vyjmenovávat publikace, vyvolávat polemiku stoupenců či odpůrců tohoto muže.
Chci především připomenout fakt, že 5. května uplynulo 201 let od jeho narození.
Zásluhu na třech Marxových karlovarských pobytech měl jeho přítel Bedřich Engels. Trvalo mu to několik let, než ho přesvědčil o nutnosti cesty a léčení. Marxův zdravotní stav se totiž rok od roku horšil. K chorobě jater, vředům, velikým bolestem hlavy, nechutenství a nespavosti se přidala ještě neschopnost pracovat.
Projevilo se dlouhotrvající nervové vypětí, násobené neustálými starostmi o obživu rodiny. Marxovi nezbylo, než uposlechnout rad lékařů.
Do našich lázní jel i kvůli své nejmladší dceři Eleonoře, která vážně stonala.
Finančním mecenášem cesty i celého léčebného pobytu byl Engels (stejně jako těch dalších).
O první cestě Marxe a jeho dcery, které říkali Tussy, je poměrně málo údajů. Podle Carlsbader Curliste Nr.238, vydané 22. srpna 1874 víme, že přijel 19. srpna a byl zapsán pod číslem 13.316.
Ubytoval se v hotelu Germania na Zámeckém vrchu (na místě dnešního hotelu Olympicpalace). Protože chtěl zůstat v ústraní, být co nejméně nápadný, zapisuje se jako Charles Marx, soukromník, s dcerou Eleonorou, z Londýna. Jako soukromník zaplatil dvojnásobnou lázeňskou taxu. Jeho přítomnost ovšem byla prostřednictvím lázeňského listu Sprudel vyzrazena. Marx se řídil přesně pokyny ošetřujícího lékaře. Byl jím MUDr. Ferdinand Fleckles, jehož ordinace byla v domě známém pod jménem „U zlatého klíče“ (dnes Lázeňská č. 3). Tento muž léčil Marxe i jeho dceru. Otec s dcerou se často vydávali na procházky, poznávali zdejší kraj a lidi. V dopise z 1. září 1874 píše Engelsovi: „Okolí je tady velmi krásné a člověk se ani nemůže nabažit toulání po lesnatých žulových kopcích.“
Pokračovat ve čtení „Karel Marx v Karlových Varech“Říkáme NE! – prolomení Benešových dekretů
Vážení přátelé, neustále se zvyšují tlaky na prolomení tzv. Benešových dekretů, tedy platných zákonů Československé a následně České republiky.
Události posledních dnů vyprovokovaly odezvu vlastenců, kteří napsali otevřený dopis předsedovi poslanecké sněmovny a poslanců parlamentu České republiky a v té souvislosti zahájili petiční činnost – Petice za vyplacení dlužných válečných reparací Spolkovou republikou Německo, České republice, a za zákaz veškerých akcí Sudetoněmeckého krajanského sdružení na území České republiky.
V dopise se mimo jiné říká:
…vážené poslankyně a poslanci Parlamentu České republiky. Jsme velice a hluboce znepokojeni současnou snahou o prolomení tzv. Benešových dekretů, a tím i důsledků, které by to přineslo celému českému národu.
Dne 8. srpna 2018, vystoupil německý spolkový ministr vnitra Horst Seehofer jako hlavní řečník na konferenci Svazu vyhnanců konané v Berlíně a prohlásil, že 143 protizákonných (Benešových) dekretů z října 1945 nepatří do společného právního řádu Evropské unie a zpochybnil jejich platnost a vyzval k jejich zrušení!
Dne 13. března 2019 čtyři bavorští poslanci požadovali projednání usnesení, které by označilo Benešovy dekrety za protiprávní a odporující lidským právům, a které by zavázalo zemskou vládu vznést požadavek na jejich zrušení.
Dne 8. června 2019, na sjezdu Sudeťáků prohlásil německý spolkový ministr vnitra Horst Seehofer za velkolepou myšlenku, aby se příští sudetoněmecké srazy konaly v Čechách a bavorský ministerský předseda Markus Soder navrhl, aby byli sudetští Němci navrženi na Nobelovu cenu míru za usmiřování s Čechy, tedy že odpouštějí utrpení, které jim Češi způsobili za druhé světové války. Výše uvedenému nadšeně tleskali i přítomní představitelé politických stran a hnutí z České republiky.
…jsme velmi znepokojeni tím, že by se tyto organizace, veřejně hlásající úmysl zrušit Benešovi dekrety, a to dokonce ústy člena německé vlády a bavorských poslanců, měly scházet na výsostném území ČR, aby odtud šířily svoji touhu po revizi výsledků druhé světové války.
Požadované zrušení Benešových dekretů by totiž části občanů Německé spolkové republiky umožnilo vznést žaloby proti České republice a domáhat se tak před Evropskými soudy vydání majetku například 185 303 domů na českých, moravských a slezských vesnicích; 263 818 nemovitostí v českých, moravských a slezských městech; 28 942 kilometrů čtverečních českých, moravských a slezských sadů, lesů, polí, pastvin, vinic, rybníků a stavebních parcel; 4 416 školských zařízení, včetně částí Karlovy University a moravských universit; 20 muzeí se všemi exponáty; 28 divadel; 862 českých, moravských a slezských národních kulturních památek
Přičemž takto vznesené majetkové nároky by po zrušení Benešových dekretů nebylo jak odmítnout a plnění by bylo na všech občanech České republiky, protože Česká republika již tyto majetky nevlastní a musela by tedy na náhradu Němcům poskytnout finanční plnění. To by v konečném důsledku vyvolalo situaci, že by nebylo na výplatu důchodů, sociálních dávek, na zdravotnictví a školství.
Jsme znepokojeni, že současná německá politika ústy členů vlády i poslanců soustavně napadá právní řád České republiky i výsledky druhé světové války. Obojí se pokouší revidovat, jako by Německo válku vyhrálo a jako by byli Němci válečnými oběťmi a ne válečnými zločinci. Zároveň německá vláda odmítá platit německé válečné reparace České republice, Polsku a Řecku. Podle závěrečného výsledku Bruselského reparačního úřadu Německo stále dluží České republice nejméně 19,4 miliardy USD, a to k závěru roku 1959, tedy ve skutečnosti sumu značně vyšší.
Pokračovat ve čtení „Říkáme NE! – prolomení Benešových dekretů“Setkání s Marxem „druhé“ tentokrát v Karlových Varech
Druhé Setkání s Marxem uskutečnil Marxisticko-leninský odborný klub (MLOK) v sobotu 22. června 2019 u Památníku Karla Marxe v Karlových Varech.
Po položení věnce a květin se nejprve skupina přítomných od PhDr. Zdeňka Musila poutavým způsobem dozvěděla, kolikrát byl Karel Marx v Karlových Varech na léčení a kdy a za jakých podmínek vznikl jeho pomník.
S přiblížením Karla Marxe a jeho díla vystoupil Milan Havlíček. (Viz níže.) I zde se Slovem ke dni předstoupil PhDr. Josef Skála, CSc. a byl promítnut připravený videopozdrav poslance Parlamentu Slovenské republiky Ľuboše Blahy.
V závěru přednesl Václav Čermák část dopisu vlastenců poslancům Parlamentu České republiky proti snaze prolomit platnost zákonů tzv. Benešových dekretů spolu s návrhem petice, kterou následně přítomní účastníci podepsali. (Viz níže.)
Závěr trochu pokazila průtrž mračen, ale na dobré náladě to nic nezměnilo. Rozjížděli jsme se do svých domovů s pocitem hrdosti, že jsme vlastenci, Slované a stoupenci nejpokrokovějšího učení lidstva.
Z vystoupení Milana Havlíčka k Marxovi:
Vážení přátelé, stojíme před Marxem ve velké pokoře. A nejsme sami. Nakonec pro jeho mimořádný přínos v oblasti společenských věd především filozofii a ekonomii byl vyhlášen největší osobností druhého tisíciletí.
Výsledky jeho práce jsou obsáhlé i proto by jeho pracím měla být věnována především tzv. levicí a vlasteneckými organizacemi větší pozornost.
Bohužel většina našich politiků nemá o Marxovi a jeho díle ani ponětí.
Na konferenci k výročí narození Marxe jsem poznamenal:
„Získat sympatie i úctu k Marxovi lze po několika vyvedených konferencích.
Pochopit základní ideje marxismu, a moudrosti Marxe samotného, lze při troše snahy i po dvou či tříletém studiu ve skupině podobně smýšlejících nadšenců.
Stát se marxistou – znamená studovat pečlivě Marxe a konfrontovat jej s ostatními klasiky celý život a ani tak se to mnohým z nás do smrti nepovede.
Být ale dnes marxistickým revolucionářem, tak to nejde bez znalosti Marxovy teorie a jeho praktických společenských objevů, bez Leninovy jiskry, bojovnosti a nekompromisnosti a Che Guevarovské oddanosti a hrdinství.“
Setkání s Marxem „první“ v Háji u Duchcova
Marxisticko-leninský odborný klub (MLOK) v rámci plánu své činnosti schválil každoroční Setkávání s Marxem. Letos se konala rovnou dvě. To první bylo v sobotu 22. června 2019 u Památníku Karla Marxe v Háji u Duchcova.
U předem upraveného místa zásluhou Marie Hanischové a po položení delegací věnce a květin se skupina přítomných od Václava Čermáka nejprve dozvěděla, kdy a za jakých podmínek pomník v Háji vznikl.
Původní pomník vybudovali v roce 1933 němečtí sociální demokraté u příležitosti 50. výročí úmrtí Karla Marxe, kteří v roce nástupu Hitlera k moci tímto způsobem uctili památku zakladatele teorie vědeckého komunismu. Slavnostního odhalení se zúčastnili i komunisté a ostatní pokrokové síly. Odhalení pomníku se tak stalo signálem k vytvoření široké lidové jednotné fronty boje proti fašismu. Na podzim roku 1933 byl pomník zničen, původní reliéf byl sice uschován, ale již nikdy nenalezen.
V roce 1988 byl pomník obnoven. Autorem nového reliéfu je Václav Kyselka.
S přiblížením Karla Marxe a jeho díla vystoupil Milan Havlíček a se Slovem ke dni Dr. Josef Skála. Milým překvapením byl videopozdrav poslance Parlamentu Slovenské republiky Ľuboše Blahy.
Z vystoupení Milana Havlíčka
Vážení přátelé, před časem jsem své vystoupení k výročí Karla Marxe nazval – nejsme Zombie, ale žáci Marxe.
Byla to reakce na urážlivý tón Jiřího Dolejše, který ve snaze zesměšnit nejstarší generaci, která se studiu Marxe systematicky věnovala, nás nazval, že jsme zombie a až tady nebudeme, tak teprve bude komunistické hnutí u nás vzkvétat.
Nechám Dolejše Dolejšem, ale nic nebudu měnit na tom, že chceme-li současný vládnoucí kapitalistický systém u nás změnit k lepšímu, nikoliv živelně, ale uvědoměle, musíme znát Marxe a jeho dílo.
Výsledky jeho práce obsáhlé pro mnohé z nás je až nedozírné. I proto jsem před deseti lety prosadil sobotní univerzitu Jana Švermy i proto by měla být pracím klasiků v čele s Marxem věnována především tzv. levicí a vlasteneckými organizacemi – větší pozornost.
Stojíme před Marxem ve velké pokoře. A nejsme sami. Nakonec ne pro jeho krásný vous, ale pro jeho mimořádný myslitelský přínos v oblasti společenských věd především filozofii a ekonomii byl vyhlášen největší osobností druhého tisíciletí.
* * *
Hlavní důvod obrovské nenávisti k Marxovi je jednoduchý. Zkrátka se ho ti neználkové bojí. Bojí se jeho exaktních objevů a poznatků… bojí se pravdy!
Skutečně moudrý člověk ví, že čím více Marxe studuje a chápe, tím více se stává jeho stoupencem, dokonce i když se tomu zpočátku brání.
Proto nás asi nepřekvapí, že se na amerických, ale v podstatě na všech vysokých školách civilizovaného světa o Marxovi ví a mluví. Jeho práce jsou ve všech knihovnách a studovnách, které něco znamenají.
Hej Slované a Den genocidy Slovanů
Na loňském Slovanském sněmu v Praze byl slovenskými bratry navržen 22. červen jako významný den a sice „Den genocidy Slovanů“.
Uctít tento významný den právě u památníku, který symbolizuje opravdové a ryzí vlastenectví při ochraně státních hranic a u „české lípy“ chceme i proto, že dnešní den připadá právě na 22. červen, tedy datum, kdy byl před 78 lety v roce 1941 napaden Sovětský svaz. A právě druhá světová válka byla tím největším holokaustem v dějinách lidstva, který byl cíleně veden zejména na vyvražďování Slovanů. Toto systematické a vědomé vyvražďování nesmí být zapomenuto.
Vzpomenutý památný „Den genocidy Slovanů“ uctíme za zvuku slovanské hymny a připevněním československé a Jiřské trikolory na naší lípu.
Ve dnech, kdy se situace z doby před necelými sto lety nebezpečně opakuje jako přes kopírák, kdy hloupě posloucháme bludy o americké armádě jako o naší osvoboditelce od fašismu a kdy německý vliv v Evropě opět sílí, je třeba nemlčet a najít odvahu se přihlásit k našim slovanským kořenům.
Slovanská hymna „Hej, Slované!“ je píseň věnovaná všem Slovanům.
První verze vznikla v roce 1834. Melodie je odvozena od Mazurku Dąbrowskiego, který byl až do roku 1926 polskou hymnou. Píseň sloužila jako hymna všeslovanského hnutí, i jako státní hymna Slovenského státu a později i Jugoslávie.
Napsal ji slovenský kněz, básník a historik Samuel Tomášik během své návštěvy Prahy v roce 1834, kdy byl velmi pobouřen tím, že němčina je v ulicích Prahy slyšet mnohem více než čeština.
Tento vlastenec si zapsal tehdy do svého deníku: „… Pokud se matička Praha, perla západního slovanského světa, začíná ztrácet v německém moři, co asi čeká Slovensko, mou drahou vlast, pro kterou je Praha zdrojem duchovní kultury? Zatížen touto myšlenkou, vzpomněl jsem si na starou polskou píseň. Tato známá melodie vyvolala v mém srdci vzdorné „Hej, Slovaci, ešte naša slovenska reč žije“… Běžel jsem do svého pokoje, zapálil svíci a tužkou napsal do svého deníku tři verše. Píseň byla hotova v okamžiku.“
Slovanská hymna prožila různé osudy. Například za první světové války mnoho vojáků Rakouska-Uherska přebíhalo na ruskou stranu „jen“ proto, že odmítali bojovat proti svým bratrům Slovanům…
Nejsme ani xenofobní nacionalisté, ani šovinisté. Ale historie nás v minulosti už nejednou přesvědčila, jak moc leží celosvětové buržoazii Slované v žaludku.
A je stále více zřejmé, že jde o to, jak slovanský – především ruský národ pokořit a zlikvidovat na způsob amerických Indiánů a ala Hitler a jeho území a nerostné zdroje ovládnout.
V současné vyhrocené světové situaci jde opět o osud Slovanů. A opět za použití Evropy, tentokrát ovšem nejen fašizované, ale i islamizované…
Znovu jde doslova o osud světa, proto říkám: „Zahynou-li Slované, svět zahyne s nimi!“
Milan Havlíček
Hej, Slované!
Hej, Slované, ještě naše
slovanská řeč žije,
pokud naše věrné srdce
pro náš národ bije.
Žije, žije duch slovanský,
bude žít na věky.
Hrom a peklo, marné vaše,
proti nám jsou vzteky.
Jazyka dar svěřil nám Bůh,
Bůh náš hromovládný.
Nesmí nám ho tedy vyrvat
na tom světě žádný.
I nechať je tolik lidí,
kolik čertů v světě.
Bůh je s námi, kdo proti nám,
toho Perun smete.
I nechať se též nad námi,
hrozná bouře vznese.
Skála puká, dub se láme.
Země ať se třese!
My stojíme stále pevně,
jako stěny hradné.
Černá zem pohltí toho,
kdo odstoupí zrádně.
Zrušení Benešových dekretů je otázkou času!
Po krádeži století čeká občany naší republiky další loupež. Dokonce loupež za bílého dne. Zrušení Benešových dekretů!
Při dlouhodobé kolaboraci politických představitelů, které lze najít ve většině stran a hnutí s napojením na různé neziskovky, ke kterým zřejmě patří i „Milion chvilek“ je dosažení dlouhodobého cíle sudetoněmeckého landsmanšaftu jen otázkou času. A ten hraje v jeho prospěch.
První vlaštovky se dostavují zatím v podobě tzv. individuálního zneplatnění Benešových dekretů jako tomu je v případě Karla des Fours Walderoda, který válku strávil v uniformě hitlerovského Wehrmachtu. Vzhledem k tomu, že po 77 letech se již nenašli proti němu žádní svědci, vysoudila Johanna Kammerlander nejen první les v obci Žďárek na Liberecku, ale nyní na základě rozhodnutí odvolacího Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 6. 2019 i majetek rodu Walderode v hodnotě tří miliard korun, včetně zámku Hrubý Rohozec.
Hlavním semeništěm pro školení a setkávání příznivců prolomení Benešových dekretů české a německé strany se stala Plzeň. Zde v minulosti došlo například k setkání pánů Bernda Posselta, Libora Roučka (ČSSD) a dalších, či ke školení signatářů Milión Chvilek dne 10. září 2016.Bernd PosseltBernd Posselt
Němcům se díky své cílevědomosti a důslednosti daří pronikat i do českých stran, tvrdíc, že chrání naše národní zájmy. Příkladem je Václav Klaus starší, garant zahraniční agendy Trikolóry jeho syna, mající oficiální styky s AfD, která se od výroků své bavorské frakce nikdy nedistancovala. Zdatným sekundantem k naplnění záměru loupeže majetku se stala i veřejnoprávní televize, která své poslání neplní bohužel již mnoho let.
Na závěr apel pro všechny příznivce, nejen spolku Milionu chvilek. Než vyrazíte na další velkolepou show tohoto kolaborantského spolku hlásající ušlechtilé cíle, ke kterým patří odstranění premiéra Babiše pro jeho střet zájmů, spolupráci s StB a další hříchy, zamyslete se, zda nejste pouhou hříčkou k dosažení konečného cíle sudetoněmeckého landsmanšaftu.
Ztráty majetku, který byl spočítán v sudetském účetním seznamu vytvořeném na základě publikací Habel-Lang-Böhm. Do jeho výčtu patří: 22 842 km2 pozemků, 11 200 průmyslových podniků, dolů, přehrad a elektráren, 3 univerzity včetně části Karlovy univerzity, 4413 dalších škol, 2862 kulturních památek, zámků, kostelů a klášterů, divadel, muzeí a galerií, včetně všech obrazů a exponátů, 185 303 domů na vesnicích, 236 818 domů, bytů a dalších nemovitostí ve městech.
Varováním pro nás všechny by měla být již výše uvedená Johanna Kammerlander, dědička rodu Walderode.
Miroslav Kavij
(Poznámka metéra: Nezapomeňte podepsat petici do poslanecké sněmovny vzor ke stažení – „www.uschovna.cz/zasilka/NSVM8ZA8N4ICXDUN-CZ7“)
Možná jste přehlédli…
Európsky súd priznal nevinu Sovietskeho zväzu v prípade smrti poľských dôstojníkov v Katyni
Európsky súd pre ľudské práva v Štrasburgu uznal masové postrieľanie poľských vojakov pod Katyňou v roku 1941 za vojnový zločin. V závere vyjadrenia ESĽP sa hovorí, že nové svedectva a dôkazy, ktoré by dokazovali zodpovednosť ruskej vlády a umožnili pokračovanie vyšetrovania, sa nenašli. Osobitnú pikantnosť tejto histórie dáva vyhlásenie, ktorým Tverský súd pred časom potvrdil, že Katyňský masaker sa uskutočnil v roku 1941 a nie v roku 1940, čo značí iba jediné: poľských dôstojníkov postrieľali němečtí fašisté.
Takže, poľské špekulácie o Katyni po dlhej hystérii sa skončili fiaskom. Rusko nenesie vinu na zastrelení Poliakov. Varšava teraz môže smelo začať nasledujúcu hystériu vo vzťahu k Nemecku. Pravda, tam sa tiež pravdy nedovoláš. Povedia, že za všetko je vinný Hitler, jeho sa treba opýtať. No nič, porozmýšľajú a vymyslia nové „zločiny“ proti Poľsku a Poliakom, tým viac, že technológia vynachádzania zločinov s následnými nárekmi, škandálmi, kompenzáciami a niekedy aj prevratmi, bombardovaním, lúpežami a násilím, je v dnešných dňoch privedená do dokonalosti. Stačí sa pozrieť na Egypt, Líbyu, Sýriu, Irán, Irak a tak ďalej.
Skrachovaná poľská provokácia s Katyňou je zrejmou, ak sa na ňu pozrieme z dvoch pozícií. Prvá: Katyňská hystéria sa javí ako pokračovanie celoeurópskej tendencie (s podporou USA) na postupnú premenu Ruska z víťaza v Druhej svetovej vojne na porazeného a kajajúceho sa. Pripomíname, že v rámci jaltsko-postdamskych dohovorov je ZSSR, nástupcom ktorého je dnešné Rusko, jedným z hlavných zakladateľov súčasného svetového politického systému. ZSSR mal po vojne ohromný vplyv na celý svet, bol najsilnejším a najdôslednejším geopolitickým protivníkom ideológie a hodnotového systému Západu a USA. Západ a USA sa na dnešné Rusko, nehľadiac na jeho zložité ekonomické postavenie, stále pozerajú ako na zdroj potenciálnej hrozby (o čom svedčí množstvo faktov), nakoľko dokáže seriózne vplývať na politické, kultúrne a ekonomické procesy vo svete.
Víťazstvo ZSSR v Druhej svetovej vojne ostáva aj dnes jedným z vážnych faktorov potvrdzujúcich silu a životaschopnosť našej vlasti. Preto už v 1970-tých rokoch, na vrchole „studenej vojny“, bola na Západe prijatá nová „koncepcia“ Druhej svetovej vojny, v rámci ktorej ZSSR a fašistické Nemecko rovným dielom zodpovedali za vypuknutie vojny a sovietsky politický totalitný systém sa prirovnával k nacizmu. Nacizmus padol v roku 1945, jeho systém sa zrútil, Nemecký štát bol rozdelený, kapituloval a prešiel do kategórie kajúcich sa. Rozpad ZSSR bol prijatý na Západe a USA ako víťazstvo nad totalitarizmom. No na rozdiel od Nemecka, Rusko sa udržalo ako štát, nerozpadlo sa, ale naopak, začína silnieť a kajať sa nechystá, hoci by vraj bolo za čo. Následkom toho sa Západ usiluje zrovnávať Rusko, ako právneho následníka ZSSR, s nacistickým Nemeckom a požadovať od Ruska to isté, čo od Nemecka – reparácie, kontribúty, odzbrojenie, vzdanie sa suverenity, vrátenie „ukradnutých“ cenností, „zabratých“ území a pokánia. Okrem toho, Západ sa tu prezentuje ako historický spasiteľ ľudstva od moru XX. storočia – totalitarizmu.
Nebude na škodu pripomenúť si, že významné množstvo európskych štátov bolo spojencom Nemecka v Druhej svetovej vojne (Maďarsko, Rumunsko, Taliansko, Fínsko, Nórsko, Chorvátsko, Rakúsko /v šíkoch Tretej ríše/, Španielsko, Dánsko). Druhí, formálne neutrálni, pomáhali zdrojmi. 50 rokov niesli kríž pomáhačov fašizmu. Teraz, v súlade s realizáciou tejto koncepcie, sa im všetkým núka šťastná možnosť prejsť z radov pomáhačov fašizmu do radov obetí „sovietskeho totalitarizmu“. Tí, ktorí sa ocitli medzi kladivom a kovadlinou (ako Pobaltské štáty a Poľsko) si sami vyberajú, čími obeťami chcú byť. Nemecko sa nehodí – dnes je súčasťou Západu, s ktorým sa treba priateliť. Ostáva teda Rusko. Pre plnenie tohto programu sa používali a používajú všetky prostriedky. Od štvania pribaltských trpaslíkov smerom k Rusku, do „masovej streľby“ ako v Katyni (analýzu všetkých provokácií tohto druhu nájdeme v knihe Prudnikova a Čigirina „Katyň. Lož, ktorá sa stala históriou“) až po prikrmovanie zradcov typu Viktora Suvorova – Rezuna ochotného podpísať sa pod knihu o „preventívnej vojne“ Nemecka.
Z druhej pozície je možné uvidieť, že katyňská kauza“ je prvoradá požiadavka Poľska „pomstiť“ sa Rusku za stratenú veľkosť Reči Pospolitej. Pripomíname, že v tomto roku oslavujeme víťazstvo Ruska nad Poliakmi a ich pomáhačmi, ktorá sa udiala pred 400 rokmi. Udalosti v Rusku sa stali prológom skazy Reči Pospolitej. XVII. storočie predstavuje celý rad vojenských porážok a sociálnych katastrof a v druhej polovici XVIII. storočia po troch rozdeleniach Reč Pospolita (a spolu s ňou Poľsko) prestali existovať. Celé XIX. storočie Poliakov ľutovali, spolucítili s nimi ale si z nich aj uťahovali niektoré postavy z románov Gogoľa, či Dostojevského. A v XX. storočí, potom, čo Poľsko získalo krehkú nezávislosť, menovite ZSSR (do vojny aj po nej) pomáhal bývalej kolónii, podporoval, zastával sa, Niekedy napomínal.
Teraz prišiel čas na revanš. Napraviť sa nedá, tak sa pomstime. Odtiaľ sú teda obvinenia v Katyňskej kauze, v útoku na lietadlo, najnovšie plánovanie bitia našich futbalových fanúšikov, chuligánstvo a mnohé iné svedectvá silne zjazvenej nacionálnej hrdosti. No my vidíme, že lietadlo spadlo vinou pilotov, naši fanúšikovia sa stali obeťami plánovanej provokácie a teraz – hľa! – aj vážnejší argument: vina Ruska v Katyňských vraždách sa ukázala dutou. Kam sa teraz oni poberú do sveta hľadať kút pre svoje urazené cítenie? Ťažko povedať.
P.S. Je pozoruhodné, že informácia o výsledku nálezu ESĽP o Katyni ostala „nepovšimnutou“ opozičnými médiami, na rozdiel od tých prípadov, kedy sa Poliaci obracali na ESĽP alebo prebiehali pojednávania. Ako je známe, toto je bežný prístup vo všeobecne antiruských médiách – hlasno hulákať, nepravdivo, hrubo titulkovať lož a klebetu (keď je reč o Rusku) no keď sa jedná o popretie správy, alebo mlčať, alebo ticho, maličkými písmenkami dementi zverejniť na predposlednej strane medzi reklamou. No čo sa dá robiť, takto to chodí. Ak tomu niekto neverí, nech si spomenie aký program bol na Národnom televíznom okruhu 22 júna. Okrem iného film, kde bola Katyň s Poliakmi postrieľanými NKVD a mnoho iného. Teraz len ostáva počkať ako a kedy sa dočkáme dementi. Dočkáme sa?
14. březen 2015, Boris Yakemenko
Františku, nikdy nezapomeneme!
V poslední březnový den roku 2019 odešel uprostřed rozdělané práce do Marxova nebe ve věku 91 let (*18. 2. 1928) absolvent Vojensko-politického učiliště Josefa Hakena, Ústřední komsomolské školy v Moskvě a Vysoké školy politické ÚV KSČ, bývalý pracovník Pohraniční stráže, Vnitřní stráže a Federálního ministerstva vnitra, historik, odborník na dějiny pokrokového mládežnického a dělnického hnutí i komunistické strany, aktivní činitel v Klubu společenských věd, předsedy Sekce regionálních dějin, autor řady přednášek, článků a publikací, aktivní člen mnoha vlasteneckých organizací, držitel desítek vyznamenání a ocenění, člověk neuvěřitelně pracovitý, skromný, s velkým srdcem, kamarád, přítel, komunista…
pplk. RSDr. František KOVANDA.
Františku, děkujeme Ti za všechno, co jsi pro naši společnost vykonal.
Budeme pokračovat v Tebou započaté práci na objektivní pravdivé
obhajobě našich moderních pokrokových dějin. Budeš nám chybět!
V úctě Marxisticko-leninský odborný klub
Prvý historický pokus o vládu ľudu
Od 18. marca do 28. mája 1871 fungovala tzv. Parížska komúna. Prvý krát v dejinách sa uskutočnila, aj keď iba na krátky historický záblesk, socialistická utópia s medzinárodným dosahom. Parížska komúna je povstalecké obdobie v histórii Paríža, ktoré trvalo o niečo viac ako dva mesiace. Toto povstanie proti vláde, vyplývajúce z Národného zhromaždenia, ktoré bolo práve zvolené občianskym hlasovaním, navrhlo pre mesto organizáciu blízku samospráve alebo komunistickému systému. Komúna je čiastočne reakciou na porážku vo francúzsko-pruskej vojne (1870) a zároveň reakciou na vládu Adolfa Thiersa.
Ľud si prvý krát vládol skutočne sám a fungovalo to až do momentu, kým tento experiment nebol krvavo potlačený. Prvý pokus o socializmus (resp. išlo skôr o lokálny priamo-demokratický komunizmus) skončil kontrarevolúciou, ktorá sa do histórie zapísala ako Krvavý týždeň (La semaine sanglante). Počas krvavého týždňa bolo usmrtených tisíce ľudí. Na počesť komúny bolo vytvorené pamätné miesto – Stena komunardov, ktoré symbolizuje boj ľavice za slobodu národa.
18. marca Parížania (remeselníci) vystúpili proti vláde Adolfa Thiersa. Vytvorili vlastnú Národnú gardu, ku ktorej sa pridali vojaci. Vláda následne opustila Paríž, resp. ušla do Versailles. Už 26. marca sa konali priamo-demokratické voľby členov Komúny. Socialisti chceli legitímnu vládu, ktorej programom boli nasledujúce body:
– Národná garda nahradí políciu a armádu
– Odstránenie nastávajúceho štátneho systému
– Zavedenie nových orgánov moci
– Zavedenie volených a odvolateľných úradníkov
– Zavedenie sociálnych opatrení v prospech pracujúcich
– Bezplatné vzdelanie
– Riešenie bytové politiky
– Spoluúčasť robotníkov pri vedení podniku
– Vyhlásenie rovnoprávnosti žien
28. marca vzniklo vyhlásenie Rady komúny, nazývanej Komúna Paríž, ktorej ústredný výbor Národnej gardy odovzdáva svoje právomoci. Komúny vznikali aj v mestách Lyon, Toulouse a Marseille. Počas vlády komúny bol zavedený revolučný kalendár.
Za oficiálneho vodcu komúny bol formálne zvolený utopický socialista Louis Auguste Blanqui, ktorý bol po celú dobu komúny väznený. Blanqui mal tisíc nasledovníkov, ktorí boli organizovaní do buniek po 10 osobách a každá bunka fungovala nezávisle a nevedela o členoch ostatných skupín. Skupiny komunikovali s vedúcimi iba prostredníctvom kódov, podľa Blanquiho príručky pre revolucionárov. Blanquisti patrili k najdisciplinovanejším predstaviteľom komúny. Ďalšou významnou skupinou boli radikálni republikáni, ktorí sa pokúšali o kompromis medzi komúnou a vládou. Najvýznamnejším vojenským veliteľom komúny bol Eugène Varlin, francúzsky komunista a člen Prvej internacionály, ktorý viedol tisíc vojakov Národnej gardy k pochodu, ktorý sa preslávil spevom „Dlhý život komúne!“ Bol jedným z priekopníkov francúzskeho anarchokomunizmu.
Odkaz tohto experimentu je dodnes inšpiráciou.
Lukáš Perný, 18. marca 2019
Sovětská nóta německému velvyslanci
v Moskvě hraběti von Schulerburgovi z 18. března 1939
Mám čest potvrdit příjem Vaší nóty z 16. března, jakož i nóty ze 17. března, jimiž dáváte na vědomí sovětské vládě, že České země byly včleněny do Německé říše a zřízen nad nimi protektorát. Sovětská vláda nepovažuje za možné, aby přešla mlčky zmíněné nóty, a vzbudila tak dojem, že má k událostem v Československu lhostejný poměr a proto pokládá za nutné v odpověď na uvedené nóty vyjádřit k zmíněným událostem své skutečné stanovisko.
1. Politické a historické koncepce, uvedené v úvodní části německého prohlášení (oznamujícího zřízení protektorátu) jako základ a ospravedlnění pro německou akci, a zejména vývody o existenci Československa jako pramene stálého nepokoje a nebezpečí pro evropský mír a o tom, že Československo není životaschopné a že z toho vyplývá nutnost zvláštní péče ze strany Německé říše, nemohou být považovány za správné a odpovídající skutečnostem známým celému světu. Ve skutečnosti po první světové válce byla Československá republika jedním z mála evropských států, kde byl opravdu zajištěn vnitřní pořádek a mírumilovná zahraniční politika.
2. Sovětská vláda nezná žádné státní zřízení, které by zmocňovalo hlavu státu zrušit bez souhlasu národa nezávislou existenci státu. Lze těžko připustit, že by některý národ dobrovolně chtěl souhlasit se zničením své nezávislosti a s včleněním do jiného státu, a tím méně by to chtěl národ, který po staletí bojoval za svou nezávislou existenci. Dr. Hácha, prezident Československa, neměl při podpisování smlouvy 15. března k tomuto činu žádné zmocnění od svého národa a jednal ve zjevném rozporu s články 64 a 65 československé ústavy a v rozporu s vůlí národa. V důsledku toho zmíněná smlouva nemůže být považována za právoplatnou.
3. Princip sebeurčení národů, na nějž se nezřídka odvolává německá vláda, předpokládá svobodné vyjádření vůle národa, které nemohou nahradit podpisy jednoho nebo dvou jednotlivců, třeba by měli jakkoli vysoké postavení. V daném případě nebylo žádné vyjádření vůle českého národa, dokonce ani ve formě plebiscitu, jak tomu bylo například při rozhodování Horního Slezska nebo Sárské oblasti.
4. Ježto tu nebylo žádné vyjádření vůle českého národa, nelze jinak, než považovat okupaci českých zemí německými oddíly a z toho vyplývající akce německé armády za svévolné, násilné a útočné.
5. Předchozí poznámky se vztahují plně i na změny ve stavu Slovenska, které bylo podřízeno Německé říši, což nebylo schváleno žádným vyjádřením vůle slovenského národa.
6. Akce německé vlády staly se pro maďarská vojska podnětem k tomu, aby vtrhla do Karpatské Ukrajiny (Podkarpatska) a porušila nejzákladnější práva jejího obyvatelstva.
7. Vzhledem k uvedeným skutečnostem nemůže sovětská vláda uznat, že by včlenění českých zemí a stejně, ať již v té či oné formě, i Slovenska do Německé říše bylo právoplatné a v souhlase s obecně přijatými zásadami mezinárodního práva a spravedlnosti nebo zásadou sebeurčení národů.
Podle mínění sovětské vlády jsou akce německé vlády daleky toho, aby odstranily nějaké ohrožení obecného míru, naopak spíše ještě způsobily a zvýšily takové nebezpečí, porušily rovnováhu ve střední Evropě, zvětšily prvky nepokojů již dříve v Evropě vzniklých a zasadily novou ránu pocitu bezpečnosti národů.
Prosím Vaši Excelenci, aby s tímto seznámila svou vládu a přijala výraz mé hluboké úcty.
Michail Litvinov (Pravda, 20. 3. 1939)
Pro MLOK Ostrava zařadil JUDr. Zdeněk Hájek