Zemřel vlastizrádce

„Veřejnoprávní média“ oznamují, že ve věku devadesáti pěti let zemřel v Spojených státech „odbojář“ Josef Hasil.

Dnes glorifikovaný odbojář tzv. třetího odboje byl nechvalně známý jako „Král Šumavy“, mimo jiné zvěčněný ve stejnojmenném filmu, ale i v televizním seriálu „30 případů majora Zemana“.

Krátce po převratu 1989 byly oba tyto filmy označeny za ideologickou komunistickou propagandu. Jaká je však skutečnost?

Šumavák Hasil, znalec poměrů i terénu na pomezí Šumavy a Bavorského lesa, se krátce po válce přihlásil do služeb Sboru národní bezpečnosti. Službu nastoupil v jednotce Zvonková. Po Únoru 48 se však ze služebníka vlasti stal vlastizrádce. O rodině Hasilů se totiž vědělo, že už před válkou patřila k nepolapitelným pašerákům. Proto se na ně obraceli ti, kteří potřebovali nelegálně přejít na Západ. Zpočátku převáděl spolu se svým bratrem Karlem (ten byl v přestřelce s pohraničníky zastřelen), ale později vytvořil skupinu, která si z převaděčství udělala byznys.

Koncem roku 1948 byl Josef Hasil zatčen a odsouzen na devět let do vězení. Z vězení (pracoval na šachtě) se mu podařilo uprchnout a opět přejít do Bavorska, kde se přihlásil do služeb americké CIA (tehdy ještě CIC).

V jeho činnosti se téměř nic nezměnilo. Změnila se pouze klientela a předmět ilegální přeshraniční přepravy. Už to nebyli lidé, kteří z republiky utíkali, aby se tak vyhnuli trestnímu stihání, ale šlo o tzv. agenty chodce, kteří v žoldu CIA prováděli na našem území záškodnickou činnost a budovali zpravodajskou síť.

Této špionážní organizaci pak dodával zbraně, výbušniny a vysílačky. Stavbou pohraniční zdi v Berlíně (srpen 1961) ukončil svoji činnost v Evropě a odstěhoval se do USA.

28. října 2002, při výročí vzniku ČSR, udělil prezident Václav Havel Josefu Hasilovi státní vyznamenání „Za hrdinství“. A od té doby byli všichni vlastizrádci – špioni, diverzanti a teroristé, pracující v žoldu amerických tajných služeb označováni za hrdiny.

A podle zákona o tak zvaném třetím odboji dostávají od státu vyznamenání a finanční odměny. Jsou odměňováni a glorifikováni za to, že prováděli záškodnickou činnost proti vlastní zemi a mařili poválečné budovatelské úsilí pracujícího lidu.

MK

Jeden velký podvod! Vláda Havlových kamarádů, tragédie…

30 LET OD LISTOPADU „Za minulého režimu nikdo nemluvil a všichni naslouchali. Dnes mluví skoro všichni, ale už skoro nikdo nenaslouchá. Nevím, co je horší. Zda nemluvit, anebo mluvit k hluchým uším,“ říká poslanec za SPD Jiří Kobza. Nevolá tím po návratu tehdejšího politického systému, ale nemilosrdně prohlašuje, že výročí sametové revoluce je oslavou lží a nenávisti. Pro ParlamentníListy.cz sdělil, že nejvíce se obává liberálního eurosocialismu, který podle jeho slov představuje nejbyrokratičtější formu socialismu okořeněného liberálními idejemi ultralevicových hippies, ruských anarchistů z roku 1905, táborů Pol Pota a rudých knížek Mao Ce-tunga.

Je tomu třicet let, co v Československu skončil komunistický režim. Co pro vás výročí znamená a jak si ho připomenete?

Komunismus nikdy v Československu nebyl, díky bohu. To, co zde bylo, můžeme označit jako jisté formy socialismu. Koncem roku 1989 jsem věřil, že se vracíme k idejím roku 1968, k socialismu s lidskou tváří, že dojde k demokratizaci společnosti, náhradě neschopných byrokratů talentovanými manažery, že vše, co bylo vybudované během minulých čtyřiceti let, bude základem pro další rozvoj státu. Protože náš tehdejší stát byl průmyslovou a exportní mocností, zejména v zemích rozvojového světa. Dnes si 17. listopad 1989 trpce připomenu jako největší dějinný podvod, kterému naletěl celý národ. Jako začátek tragické vlády kamarádů Václava Havla a začátek rozsápání a zadlužení republiky. Jako datum začátku vlivu samozvaných liberálních socialistů z nejrůznějších neziskovek a rozklad konzervativní, ale relativně prosperující společnosti.

Zdůraznil bych, že ten podvod, kromě fake news o Šmídovi na začátku, byl v tom, že Havel a jeho okolí tvrdilo: Nebude nezaměstnanost ani kapitalismus, nebojte se, jenom vás tím komunisté straší, zachováme socialismus. Což byl i většinový konsensus, plus bych připomněl státní nezadluženost, respektive rozpočtový přebytek. Ano, byl to také nástup neziskovkářů v tom smyslu, že Havel je chtěl jako nepřítel politických stran a klasické stranické demokracie nahrazovat ad hoc hnutími a iniciativami aktivistů, psal to nepokrytě už od disentu.

Pokračovat ve čtení „Jeden velký podvod! Vláda Havlových kamarádů, tragédie…“

Budovat socialismus na zrádcích – nelze!

(Národní artista cirkusu „Zrádci socialismu“, pozn. metéra)

Svět znal termín pádu Sovětského svazu, já byl jenom pěšák, tvrdí Mohorita.
„Mohorita od koryta“ skandovali během listopadu studenti. Chtěli konec svazácké organizace mládeže, stejně jako celého komunistického režimu.
Bývalý předseda Socialistického svazu mládeže Vasil Mohorita po revoluci ještě krátce působil coby poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění za KSČ. Podnikal, založil dvě vlastní politické, ne zcela úspěšné strany, a pak odjel za podřadnou prací do Londýna. Dnes budí pozornost hlavně kvůli své dobrovolné aktivitě v Izraelské armádě, kterou zmapoval server Aktuálně.cz. Každoročně vyjíždí v rámci programu Sar-El pomáhat vojákům Svaté země zejména s logistikou, údržbou, stravováním, zásobováním a zdravotními službami.
Během komunistické vlády v Československu byl židovský stát jedním z hlavních nepřátel režimu. Kde se tedy vzala Mohoritova láska k Izraeli? Podle svých slov má celá jeho rodina hluboké židovské kořeny. Všichni prarodiče měli typicky židovská jména, to své pak odvozuje od původního židovského příjmení Meier. „Moji předci přišli ze Španělska po vyhnání Židů v roce 1492 na Balkán a odtud na Podkarpatskou Rus,“ vyprávěl Mohorita v roce 2018 pro projekt Paměť národa.
Kromě výjezdů do Izraele, kterými budí pozornost, žije v ústraní. Poslední velký rozhovor dal serveru Blesk.cz. S rozhovorem pro Deník N by souhlasil pouze pod podmínkou vyplacení honoráře, protože dle svých slov píše práci o svobodě, likvidaci komunismu a Sovětském svazu, provozuje vlastní web, jezdí pro archivní složky otce a za to všechno musí platit.

Který z nich ještě zradil pracující…?
Pokračovat ve čtení „Budovat socialismus na zrádcích – nelze!“

Vzpomínka na opravdové komunisty

V letech 1968-69 pořádaly všechny hromadné sdělovací prostředky divokou honbu na lidi, kteří se nepřipojili k všeobecné štvanici proti přítomnosti vojsk Varšavské smlouvy na území Československa. Přitom skoro všem jen trochu politicky myslícím občanům muselo být zřejmé, že dosavadní vývoj situace vedl k odtržení země ze svazku socialistických zemí a návratu ke kapitalismu. Lidé však byli vystaveni nepředstavitelné masáži a vymývaní mozků a proto se značná část společnosti nechala touto štvanicí ovlivnit a zastrašit.
Našli se však i tací, co se nebáli veřejně vystoupit proti všeobecnému proudu. Komunisté z Prahy-Libně v čele se soudruhem Josefem Jodasem, pozvedli rudý prapor internacionalismu. V době nepředstavitelné štvanice svolali do libeňské Čechie v říjnu 1968 aktiv komunistů, kteří nezradili a neobrátili kabáty naruby. Jejich vystoupení vzbudilo zuřivou reakci nepřátel socialismu i těch, kterým až dosud strana sloužila jen jako záruka existence.
K činnosti libeňských komunistů se v tehdy vycházejících „Listech“ vyjádřil jakýsi „Pavel Urbášek. V rozsáhlém článku „sepsul“ nejen „libeňáky“, ale i další soudruhy, věrné socialismu. Na tapetu si vzal kromě Josefa Jodase i Jaromíra Brovjáka z Ostravy, profesora Jaromíra Hrbka z Olomouce a mnohé další soudruhy.
Žlučí mu hnul zejména malíř Emanuel Famíra, o němž napsal: „Hlavní projev (v sále Čechie) pronesl Antonín Kapek, největší ovace však sklidila expresivně lidová promluva Emanuela Famíry, prokládána vulgarismy a zakončená vřelým objetím s přítomným sovětským důstojníkem. Říjnová Čechie představovala vrchol snah dogmatiků, i když další setkání ultralevičáků v pražské Lucerně 10. listopadu 1968 u příležitosti oslav bolševické revoluce bylo daleko početnější.“

Emanuel Famíra, se narodil 15. prosince 1900 a během svého života okusil dráhu malíře, sochaře i sólisty baletu Národního divadla. V letech 1930 až 1933 se podílel na tvorbě časopisu „LEVÁ FRONTA“ a stal se členem komunistické strany. V roce 1958 obdržel „Řád práce“ a v roce 1960 získal titul „Zasloužilý umělec.“ V roce 1971 mu byl udělen „Řád Klementa Gottwalda“, ovšem „in memoriam“. Zemřel předčasně, uštván nepřáteli socialismu a nositeli „socialismu s lidskou tváří“ dne 6. ledna 1970.

Josef Jodas, zakládající člen komunistické strany, v době Protektorátu vězněný šest let v nacistickém koncentračním táboru ho ze stejných důvodů následoval v červnu téhož roku. Je ovšem zapotřebí ocenit i další libeňské „staré“ komunisty, soudruhy Václava Svobodu, Ladislava Morávka, Karla Šmidrkala i Karla Pospíšila, kteří spolu se soudruhem Jodasem vystoupili proti reakci a zrádcům ve straně.

Již zmíněný Urbášek dále o soudruhu Jodasovi napsal:
„Do povědomí širší veřejnosti se Josef Jodas zapsal na sklonku jara 1968, kdy 8. června poskytl rozhovor armádnímu listu Obrana lidu. Interview umožňuje určit základní kontury ideové platformy Jodasova ultralevičáckého dogmatismu stalinského typu. Jodas jednoznačně pokládal Pražské jaro za cestu k zániku socialismu v Československu. Nejvýraznějšími symptomy údajné destrukce bylo ovládnutí masmédií „reakční skupinou ve straně“ a příprava Šikova ekonomického modelu. Prapříčinu krizového stavu Jodas nacházel v kritice „kultu osobnosti“ po smrti J. V. Stalina, která dlouhodobě podlomila autoritu Sovětského svazu mezi zeměmi socialistického tábora. Jodas pokládal za přirozené a samozřejmé, že socialismus se probojovává cestou diktatury, která mocenskými prostředky potírá přežívající zbytky kapitalistických tříd. I když implicitně vyzvedl v dvacetileté existenci komunistického režimu v Československu pouze období let 1948-1953, podrobil kritice i přílišné otevření komunistické strany po únoru 1948.“

Co myslíte? Všechno, co Urbášek napsal, jenom umocňuje hodnotu Josefa Jodase jako věrného a předvídavě myslícího komunisty. Všechno, co tehdy řekl, můžeme podepsat i dnes! Jenže soudruzi Jodas, Famíra, Hrbek a další nevadili jenom reakci a „progresivním“ členům strany. Začali totiž překážet i brežněvovským chráněncům v KSČ. Husák proto vznikající nebezpečí v podobě „Levé fronty“ rázně zlikvidoval. A položil tak základy k pohřbu strany, která si dosud říká komunistická…
Jan SOUČEK

A přece se točí…

Doktor Grospič podlehl výzvám partajního episkopátu a odvolal. Nelze mu to vyčítat, protože ne všechna zranění, či dokonce usmrcení, jak na straně vojáků Varšavské smlouvy nebo vyhecovaných civilistů, byla způsobena dopravními nehodami. Tuto premisu by však bylo možné akceptovat až v průběhu pobytu sovětských jednotek na našem území.

Co však z jeho úst nezaznělo a mělo, je hodnocení činnosti aktivistů v našem rozhlase a televizi. Zejména tato média vytvářela ve společnosti antisovětské a antisocialistické nálady, které vyhrocovaly dělení společnosti na ty správné „progresivisty“ a ty nesprávné „konzervativce“. A ti konzervativci? Tak to byli stoupenci socialismu a přátelských vztahů se Sovětským svazem. Nakonec všichni víme, že to co se nepovedlo v roce 68, tak se podařilo v roce 89.

Z toho plyne poučení a to nejenom pro současnou KSČM, ale pro celou společnost. Je to POUČENÍ Z KRIZOVÉHO VÝVOJE VE STRANĚ A SPOLEČNOSTI (1968-1969). A každá debata za účasti komunistů by se měla opírat o tento historický dokument.

Dějiny se totiž neinterpretují, ale reprodukují. Nic na tom nemění skutečnost, že KSČM už není stranou komunistickou, ale určitě se v jejich řadách ještě najdou „konzervativci“ z roku 68. Dejme jim tedy slovo a nepodléhejme deformátorům naší novodobé historie.

MK

Titul „Národní ostuda“ by nejen jemu seděl

Milenka Václava Havla, Jitka Vodňanská, napsala knihu: Voda, která hoří. Napsala přitom spousty faktů, které jsou zajímavé. Na dokreslení skutečnosti.

K narozeninám jsem si přál knihu Jitky Vodňanské: „Voda, která hoří“. Tušil jsem, že mě její příběh zaujme. Netušil jsem ale, jak je tenhle příběh překvapivě realistickým zrcadlem doby, kterou si právě připomínáme. No ano, příběh mě skutečně zaujal, bohužel ale úplně jinak, než jak byl nejspíš autorkou zamýšlen. Vyprávění bere iluze o prezidentovi.

Václav Havel byl i pro mě dlouho ikonou dobrých vlastností. Rok 1989 mě zastihl jako dítě, takže jsem hodně přebíral názory dospělých. Když zemřel – to už jsem byl samozřejmě dospělý – byli lidé nešťastní. Zemřela jejich modla. Mluvili o něm, jako by nebyl člověk z masa a kostí, ale nadčlověk. Tato kniha však čtenáře usadí. Havel je vylíčen jako každý jiný s dobrými i špatnými stránkami.

Kniha nemění jen mainstreamový náhled na Havla, ale na celou socialistickou společnost. Já jsem jako dítě vnímal život asi takto: práce, večerní vymývání mozku v televizi, brzo spát, brzo vstát a zase práce. Dovolené v NDR a jednou za celé dětství v Jugoslávii.

Vodňanská popisuje jiný socialismus. Klídek, pohodička, jeden mejdan za druhým. Mnohokrát píše, že bylo štěstí, že tou dobou nebyly běžně dostupné drogy, protože jinak by v nich jela. Jeden vztah za druhým a k tomu zábava a cestování. Před rokem 68 pobývala dlouhodobě v Západním Německu a ve Francii. Byt jí koupila babička za našetřené peníze. Proč neznám nikoho, komu by babička nenašetřila na byt? Co dělali moji rodiče špatně? Na Západě byli jen díky tomu, že tam každému z rodičů emigroval sourozenec. Mohli za ním jet, ale jen sami, aby taky nemohli emigrovat s rodinou. Vodňanská ale byla v USA i s manželem. A hned si troufne navštívit režimu nepohledné lidi, jako byl Voskovec.

Byla to evidentně úplně jiná vrstva socialistické společnosti. Měla „všechno“. Ano, čas od času odvedli disidenty na výslech, ale za 48 hodin se vrátili a pařilo se dál. Takový socialismus ale většina lidí dnes nepamatuje.

Pokračovat ve čtení „Titul „Národní ostuda“ by nejen jemu seděl“

Převrat či sametová revoluce

Jaký je skutečný odkaz listopadu 1989?

U společenských změn takového charakteru jako byl převrat 17. listopadu 1989, se obtížně hledá pravda. I po mnoha letech je zájem skutečnost neustále rozostřovat a zamlžovat. Příčin zakrývání pravdy je celá řada. Převrat je projevem širokého spektra zájmů řady politických a ekonomických subjektů a na převrat navazující politický a ekonomický vývoj je důsledkem působení těchto zájmů a subjektů. Proto většina textů zabývajících se listopadovým převratem měla doposud převážně charakter manipulativní propagandy.

Výjimku tvoří Analýza 17. listopadu 1989 politického vězně Miloslava Dolejšího (2014), kterou zveřejnil brzy po listopadu a kromě snahy o analýzu skutečnosti obsahuje studie i řadu prognóz a míra jejich naplnění v následném společenském vývoji vyvolává až mrazení. Sám autor v již „svobodném a demokratickém Československu“ se stal obětí štvanice a jeho bratr, ředitel zdravotnické školy na Kladně, za to, že se bratra zastal, byl vyhozen nejen z funkce ředitele, ale i ze školy.

Události, na kterých participují zpravodajské služby, mají malou naději, že budou „natvrdo“ odhaleny. Zpravodajské služby pracují v šeru a po skončené události zhasínají. Než k události dojde, jejich podíl na přípravě a realizaci je „konspirační teorií“ a po události v nastalé informační „černé díře“ veškeré stopy zpravodajských služeb mizí a jsou překryty vytvořenou dezinformací – mýtem. Do dneška je vražda J. F. Kennedyho překryta mýtem osamělého střelce a za oponou mýtu byla náhlá úmrtí lidí, kteří se vyskytli poblíž této události. Odstranění Richarda Nixona z pozice prezidenta USA bylo překryta aférou Watergate a mýtem jak „čistá americká demokracie“ zvítězila. Teprve krátce před smrtí se zástupce ředitele CIA z té doby přiznal, že informace novinářům poskytoval on.

Určitou nadějí by mohly být dokumenty v archivech. Ty jsou však desetiletí nepřístupné, a když je potřeba, tak se i po padesáti letech jejich nepřístupnost prodlouží. Avšak ani pokud se k archivním svazkům přiblížíme, neznamená to, že jsme se přiblížili pravdě. Při diskusi na jednom semináři v Evropském domě, která byla věnována práci s archivními svazky, JUDr. Miroslav Polreich, náš nejvýznamnější zpravodajec, přesvědčivě doložil, že i svazky v archivech jsou zmanipulované a nepravdivé. Samozřejmě, že ne všechny, ovšem problém je, že my nevíme, které zmanipulované jsou a které ne.

Pokračovat ve čtení „Převrat či sametová revoluce“

Předání moci podle Lubomíra Štrougala

Z funkce člena předsednictva ÚV KSČ a předsedy federální vlády jsem odstoupil v září 1988. Od té doby jsem převážně pobýval na chalupě v Jizerských horách. Průběh politických událostí jsem pochopitelně sledoval prostřednictvím masových médií i v rozhovorech s přáteli, bývalými spolupracovníky, tedy i s funkcionáři, kteří až do listopadu 1989 působili ve vrcholných státních a stranických orgánech.

V té době – zvláště v druhé polovině roku 1989 – bylo bohužel zřejmé, že ve stále narůstající krizové situaci v naší zemi i v ostatních státech socialistického společenství se vůbec nedaří dohodnout se na racionální koncepci, na východiscích ze stále horší situace. Především vedení SSSR jen pasivně přihlíželo stále se prohlubující krizi ve státech našeho společenství. A podtrhněme, že Moskva po dlouhá desetiletí tvrdě vyučovala, že samostatné rozhodování v jednotlivých zemích je nepřípustné. Sám Gorbačov reagoval na probíhající změny – halasně publikované ve všech sdělovacích prostředcích celého světa jako porážku, konec socialismu – opožděně, neprofesionálně a den ode dne rozporuplněji. Připadlo mi to, jako by komentoval – a to ještě nekvalifikovaně – to, co se jaksi již včera odehrálo. Autorita sovětského vedení, ať už byla založena na jakémkoliv zdroji, utrpěla na věrohodnosti.

Miloš Jakeš a Lubomír Štrougal

Vedení KSČ mělo svou samostatnou politiku – mluvit o reformách, ale přitom je nedělat. Kdyby alespoň využili šanci vyjednávat o stažení sovětských vojsk, alespoň se o to pokusit. Ale když takový návrh předložil tehdejší předseda vlády L. Adamec, odmítli to. V PLR byla v červnu 1989 vytvořena koaliční vláda v čele s premiérem Mazowieckým, která získala rozhodující vliv v zemi, v Maďarsku je přijata nová „nesocialistická“ ústava a zvolen nový prezident. V září vzniká v NDR Neues Forum jako vrcholový orgán opozičních skupin a společenství. Končí Erich Honecker a přichází Egon Krenz. Dne 10. listopadu 1989 odstupuje z funkce předsedy státní rady a funkce generálního tajemníka Bulharské komunistické strany Todor Živkov.

Všechny tyto změny v zemích socialistického společenství – v zemích Varšavského paktu i statutu RVHP – probíhaly nejen se souhlasem, ale i z iniciativy moskevského vedení. To v té době prostřednictvím M. Gorbačova dávalo zřejmě najevo, že si přeje nastolit zásadní personální změny ve vedoucích funkcích stran a států.

U nás v říjnu 1989 na schůzi předsednictva ÚV KSČ pronáší prezident republiky Gustav Husák varovná slova: „Vy nevidíte, že kolem nás to všetko ide do hajzlu? Robte niečo!“ Bohužel vedení KSČ nereaguje.

Jenom přidám poznámku. Na podzim 1987 přišel Biľak za generálním tajemníkem s návrhem, že převezme jeho funkci. Byl kategoricky odmítnut s tím, že by to strana ani společnost nepřijaly. To mi řekl Husák v osobním rozhovoru. Dnes není tajemstvím, že Gorbačov pokládal jen mne za stoupence reforem, ale nakonec omlouval svou podporu Jakešovi argumentem, že právě pro svůj proreformní postoj nemám u většiny předsednictva šanci.

Pokračovat ve čtení „Předání moci podle Lubomíra Štrougala“

70 let od vzniku Svit Gottwaldov

Muzeum Jihovýchodní Moravy ve Zlíně pořádá nyní tři měsíce výstavu o historii a úspěších národního podniku Svit Gottwaldov. Skromná, ušlápnutá výstava na okraji výstavní haly vedle expozic o jeskyních a westernu by si zasloužila daleko lepší a větší rozlohu. (Prázdných výrobních hal je ve Zlíně všude dost.) Ve Zlíně místní obyvatelstvo zcela zapomnělo na tento gigantický podnik, který živil tisíce lidí a přinášel jim sociální jistoty, práci i zábavu po práci.

V popředí hala 14


Obuvnické muzeum bylo zrušeno a přestěhovalo se do budovy14“ areálu Svitu s pořád stejnou lživou koncepcí, že boty vyráběl jen Baťa a po roce 1945 se u nás boty nevyráběli a že je vyráběl jen Baťa po celém světě. Takto vygumovali místní obyvatelé mozek svým potomkům, kteří o Svitu Gottwaldov neví nic a ve stálé expozici je mu věnována jen malá zmínka.
Je chybou starších lidí, že jsou tak skromní a neochotní, že nechtějí napsat své paměti o tom, jak se zapojovali do dřívější socialistické společnosti svou šikovnou prací. Prý jim to důchod nezvedne a známí být nechtějí, protože při výrobě to byla kolektivní práce a ne jenom jejich. Potom ovšem se nemůžeme divit, že mladí o době socialismu od roku 1948 do 1989 nic neví.

Historie vzniku výroby obuvi ve Zlíně
Před druhou světovou válkou docházelo stále k rozšiřování výroby i k připojování dalších podniků. Stavěly se budovy ve městě. Dělníci ale v době hospodářské krize byli po tisících propouštěni z práce, zbylí před válkou nedostávali nemocenskou. Pracovní podmínky byly zhoršeny. Jan Baťa převzal po bratrovi firmu a stal se obdivovatelem německého nacionalismu a fašismu, ve kterém viděl budoucnost a příležitost získat válečné zakázky. Německému režimu pomáhal finančně i dodávkami pro armádu ze svých podniků ze zahraničí.
Na konci roku 1944 bylo mnoho budov na výrobu bot zbořeno anglo-americkým bombardováním při bombardování celého města Zlína.
Baťovy podniky byly znárodněny hned po válce v roce 1945 a Jan Baťa odsouzen na 15 let za kolaboraci s nacisty a fašisty v nepřítomnosti. Za války zatklo gestapo v podniku 481 lidí za protifašistický odboj, mnozí nepřežili týrání u výslechu a koncentrační tábory.

Již v roce 1945 bylo vyroben opět rychle milión bot.
1946 – Postaveno prvních 26 bytů pro zaměstnance. Ale platilo se u doktora.
1946 – Postaveno prvních 26 bytů pro zaměstnance. Ale platilo se u doktora.
1947 – Postaveny jesle, školka a družina.
1948 – Změna režimu, postaveny další výrobní budovy, vzrostly mzdy dělníků. Nové budovy se podobají starým předválečným a tak se dnes těžko od pohledu pozná, kdy co bylo postaveno. Zdravotnictví bylo pro všechny zdarma.
1949 – Podnik dostal název Svit, bylo postaveno 396 nových bytů, začal 1. pětiletý plán.
50. léta – Bylo podáno mnoho zlepšovacích návrhů, mladí dělali brigády v zemědělství, byl postaven elektrárenský komín 140 metrů vysoký.
Vznikaly kolektivy BSP = Brigády socialistické práce (1958), vzniklo obuvnické muzeum, v závodní nemocnici vznikla nová oddělení.
60. léta – Svit n. p. = národní podnik
Byla založena závodní knihovna – 132 tisíc svazků.
Dechovka závodního klubu slavila 20. výročí.
Založeno rekreační středisko v Leskovém.

Vývoz obuvi do zemí RVHP = Rady vzájemné hospodářské pomoci (ČSSR, PLR – Polsko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, NDR – východní Německo, SSSR – Sovětský svaz). Špičkové boty byly vyváženy i do západoevropských zemí. Na západě byly za to nakupovány suroviny, stroje a zařízení.
70. léta – Bylo vyrobeno 55 miliónů párů obuvi za rok. Podnik platil ze svého zisku zaměstnancům rekreace pro tisíce zaměstnanců a jejich rodinných příslušníků, zaplatil i zdravotní služby pět milionů korun, jesle a mateřské školy stály dva miliony.
Zaměstnával 24 tisíc pracovníků. Od války byla vyrobena jedna miliarda párů obuvi.
80. léta – Mnozí mladí lidé jsou dnes překvapeni, že podnik řešil takové problémy jako dostupné bydlení pro rodiny zaměstnanců, provoz závodních mateřských školek, podporoval základní devítileté školy, byl zřizovatelem odborného učiliště, spolupracoval s dalšími středními a vysokými školami a za spolupráce s odborovou organizací ROH (Revoluční odborové hnutí) zajišťoval levnou podnikem dotovanou rekreaci pracovníků i jejich dětí ve vlastních hotelích ve Velkých Karlovicích a v Leskovém a také na Třemešku v Jeseníkách. Byl schopen také organizovat zahraniční rekreační pobyty pro pracovníky za velmi dostupných finančních podmínek. Byl také zřizovatelem závodní nemocnice s poliklinikou. Postupně se na základě dosažených ekonomických výsledků dařilo stále zlepšovat mzdové a pracovní podmínky (bezpečnost práce, hygienické podmínky, závodní stravování atd.)

(Poznámka metéra: „Ne, ne, nezapomeň, řekla mi máma, když jsem byl kluk. Ne, ne, nezapomeň, paměť je prevít a je jí to fuk.“ To zpívá Statis Prusalis v jedné své písni a já jen doplním, že národ který ztratí historickou paměť jako by nebyl!)

Pravidelně byli oceňování nejlepší pracovníci podniku resortními i státními vyznamenáními a tak se dostalo uznání i dělníkům a technikům za svou práci. Nejlepší pracovníci byli vyfotografováni na desku cti.

Boty ze Svitu dostávali ocenění na veletrzích doma i v zahraničí i v západních zemích.
Po roce 1989 byl Svit rozdělen na hodně samostatných podniků a tím rozkraden. A v roce 2000 byl poslán do konkurzu.

Dnes je bohužel tak silná cenzura informací o letech budování socialismu a to se týká i informací o tomto významném národním podniku, která lidem brání pravdivěji hodnotit práci generací našich otců a dědů, která velmi přispěla k rozvoji mírové sociální republiky po druhé světové válce.
Josef Nesvadba, Otrokovice

Neslavné listopadové výročí

Brzy po převratu v roce 1989 nastala doslova mánie v přejmenovávání ulic, náměstí a institucí v našich městech a obcích. Ruku v ruce s tím docházelo k odstraňování soch a pamětních desek osobností či událostí, které se dle nových mocipánů do restaurovaného kapitalismu nehodily. V prvé řadě šlo zejména o čelné představitele dělnického hnutí, komunisty, ale i další osoby spojené s bojem za sociální spravedlnost, mír a socialismus. Mezi osoby v nových poměrech naprosto nežádoucí byli v prvním sledu zařazeni Marx, Engels a Lenin. Nezůstalo však zdaleka jen u nich. Začaly vadit i pomníky osvoboditelů od fašismu. Mnohé byly odsunuty z center měst do ústraní, aby nebyly tolik na očích. Další byly poškozeny či ukradeny, jiné nabídnuty k prodeji. V kategorii zloduchů skončili i Klement Gottwald, Antonín Zápotocký, Ludvík Svoboda, Julius Fučík, Maruška Kudeříková, Jožka Jabůrková a v dlouhém seznamu osob nežádoucích nescházel ani Jan Šverma. Právě letos v listopadu si připomínáme 20. výročí ode dne, kdy došlo k odstranění sochy tohoto národního hrdiny a jediného poslance předválečného Parlamentu, který položil život v boji proti fašismu, od Štefánikova mostu v Praze.

Jméno Jana Švermy bylo po roce 1989 vystaveno veřejnému hanobení. Zpočátku jen nemnozí se postavili na jeho obranu. Jako každá výrazná osobnost začal vadit tvůrcům novodobých dějin českých, kde již nemělo zůstat žádné důstojné místo hlavně pro komunisty, třebaže jich tisíce položilo životy v boji proti fašismu. Političtí a lidští trpaslíci spustili velkou vlnu kádrování, aby překřičeli svoje vlastní hříchy minulosti. Toto kádrování navíc prakticky trvá do dnešních dnů, jak patrno ze snahy o odstraňování pomníků a přepisování dějinných událostí. Zejména konšelé v Praze jsou v tomto směru zřejmě nedostižnými přeborníky. Snad hlavně proto, že k řešení skutečných problémů hlavního města a že jich je pěkná řádka, jim schází potřebné schopnosti.

Šverma, podobně jako Fučík, patřil k těm, co dráždili nové mocné nejvíce. Není divu. Jejich ryzí charakter, poctivost, zásadovost a obětavost v úsilí za lepší budoucnost je staví vysoko ve srovnání s dnešními politiky a novináři. Však na jejich životní dílo naplněné úsilím za lepší život ponižovaných a završené smrtí v boji proti okupantům nejeden horlivý polistopadový kádrovák neváhal vypustit jedovatou slinu.

Jan Šverma jako člověk vysoce inteligentní, poctivý a statečný měl po roce 1989 tu smůlu, že patřil k nejvýraznějším představitelům komunistické strany dvacátých až čtyřicátých let minulého století. Šlo o dobu, kdy se ten, kdo se pohyboval v politice či tisku, chtě nechtě musel neustále veřejně konfrontovat s přicházejícími výzvami doby. A nešlo o zkoušky jednoduché. Velká hospodářská krize, narůstající hrozba fašismu a nakonec i světová válka. Šverma dobře věděl, kde je jeho místo a jak žádoucím způsobem reagovat v krizových situacích. I když se svými názory nejednou ocitl v menšině, vývoj událostí mu většinou dal zapravdu. Ať už šlo o stávkové hnutí v době krize nebo snahu o vytvoření jednotné lidové fronty proti fašismu. Šverma za první republiky, která byla vším jiným než rájem na zemi, ať už jako novinář, poslanec či odborář, vždy důsledně hájil zájmy prostých lidí. Byl mezi prvními, kdo poznali, jak velkou hrozbu představuje vývoj v Německu po nástupu Hitlera.

Jako přesvědčený vlastenec a antifašista dokázal organizovat i burcovat, přesvědčovat k aktivnímu odporu proti okupantům i nasadit život vlastní. Během války promlouval z moskevského rozhlasu k těžce zkoušenému národu v Protektorátu. Po vypuknutí Slovenského národního povstání se koncem září 1944 přesunul na Slovensko. Byť sám velmi nemocen, odmítl opustit své druhy v nepříznivé situaci v době ústupu do hor. Zemřel 10. listopadu 1944 na svahu hory Chabanec v Nízkých Tatrách při ústupu povstalců do hor. Zde byl také pohřben.

Pokračovat ve čtení „Neslavné listopadové výročí“

Ta špína si vybrala zbraně špatně…

Komunista Josef Skála přišel se svým novým komentářem, v němž se věnuje současné vládě. Ta podle jeho slov sice slíbila nový začátek, ale předvede ho vskutku proti skandálním zhovadilostem? ptá se Skála. A mimo jiné se věnuje i pomníku maršála Koněva v Praze.

Autor článku

„Prolhaná nenávist ztrácí dech. Tím odpornější vypouští jed. Už nekape jen z pomníku maršála I. S. Koněva, velícího záchraně Prahy. V Ostravě zohyzdil samo pohřebiště těch, kdo naši svobodu zaplatili životem. Ten hnus nedští jen z pár zabedněných lotrů. Raší z hnojníku darebáctví, sahajícího mnohem výš. Až ke katedrovým vrtichvostům a rychlokvaškám u koryt. Ke všem, kdo to, co dějiny vzkazují dnešku, mrzačí už dlouhé roky. Pravdu o druhé světové válce mají ve zvlášť zavilé nelásce. Právě ta totiž zjevuje jako na dlani, kdo nás měl v plánu vyhubit, kdo nás té hrůze vydal napospas – a komu naopak vděčíme i za holé přežití,“ poznamenal Skála.

„Tolik obětí, jako Sověti, za nás nepřinesl nikdo. Hybridní válka, tupící jejich věčnou slávu, spojila srdce okoralá na kost. Skáčou, jak pískají noví váleční magoři. Ženou nás pod jejich opratě. Vřeští jen jménem menšiny. Řídnoucí a legračně pelichající. Ta špína si vybrala zbraně špatně. Hnusí se i většině těch, kdo Rusko bůhvíjak ‚nemusí‘. Vláda slíbila nový začátek. Ráznou distanci od všeho, co nám škodí a dělá ostudu. Drzost grázlů, ostouzejících rudoarmějce, však láme rekordy. A otevírá tak arénu, již vláda nemá kudy minout. Dodrží slib, s nímž vstupovala na scénu? Právě v tom, co bude barometrem i pro okolní svět?“ uzavřel otázkou Skála.

Pokračovat ve čtení „Ta špína si vybrala zbraně špatně…“

Nedožitých sto let Jiřího Hájka

Mezi dnes opomíjenými osobnostmi najdeme celou řadu zajímavých postav, které zanechaly významnou stopu na poli mnoha oborů. Od vědy a techniky až po kulturu a sport. Literární a divadelní kritik, historik, ale rovněž novinář a spisovatel Jiří Hájek mezi ně každopádně patří (nezaměňovat s Jiřím Hájkem /1913 – 1993/, v 60. letech ministrem školství a zahraničí).

Na svět přišel nedlouho po konci první světové války. Na vlastní kůži zakusil neutěšené sociální poměry meziválečné republiky. Náležel k mladé generaci, již nemilosrdně poznamenala druhá světová válka. V souvislosti s uzavřením českých vysokých škol fašistickými okupanty v roce 1939 zažil krutou perzekuci. Byl odvlečen do koncentračního tábora a více než dva roky zde s podobně postiženými mladými lidmi živil naději na návrat domů. Zkušenosti s životem období první republiky a obludnou válečnou fašistickou mašinérií jej přivedly do řad komunistické strany. Zapojil se i do ilegálního odboje. Po válce působil v několika redakcích, stal se uznávaným literárním kritikem. Publikoval řadu odborných textů a na tři desítky knih.

V letošním roce si připomínáme sto let od jeho narození a současně také pětadvacet let ode dne, kdy nás opustil. Jiří Hájek se narodil 17. července 1919 v jihočeském Pacově do rodiny truhláře. Vyrůstal se čtyřmi staršími sestrami. Právě šťastné dětství, byť u něj trvalo jen do jedenácti let věku, do „tragické, náhodné a zbytečné smrti“ jeho otce, jej ovlivnilo do dalších životních etap. Vzdělání zpočátku získával v rodném městě, kde navštěvoval obecnou školu. Reálné gymnázium začal studovat v Pelhřimově, ale dokončil jej až v Praze, kam se rodina přesunula po předčasné smrti otce. Na doby studií v Pelhřimově i po letech vzpomínal jako na místo, kde získal důležité vklady do budoucna. Na debatní kroužky a profesory Šmídu a Šubrta. Na opakovaně zdůrazňovanou pobídku k učení se samostatnému a kritickému myšlení.

Po příchodu do Prahy dostal díky nezměrnému úsilí své matky stipendijní místo v internátu středoškolských studentů v Dejvicích. Ačkoliv do školy dojížděl přes půl města, vážil si možnosti dále studovat, což potvrzoval velkou pílí a velmi dobrými výsledky ve studiu. V Praze-Libni v pohnutém roce 1938 úspěšně odmaturoval. Dokonale poznal prostředí typické pražské proletářské čtvrti. Jeho pohled na veřejné dění pak formovala i atmosféra strýcovy hospůdky ve Střížkovské ulici a tamní návštěvníci pocházející z typického libeňského dělnického a maloúřednického předměstí.

Pokračovat ve čtení „Nedožitých sto let Jiřího Hájka“

Ohrožená a strádající třída

K oslavě třicátého výročí listopadového společenského převratu u nás, připravil také Český rozhlas program pod názvem „Rozděleni svobodou„. Veřejné rozhlasové debaty 12. října 2019 s podtitulem „Ohrožená třída a strádající třída“ se zúčastnil i poslanec KSČM Leo Luzar.
Nejprve je nutné si připomenout, že ohrožené a strádající skupiny našich spoluobčanů nejsou třídami sami o sobě. Nic na tom nemění ani vyjádření pana poslance Luzara, že se konečně po třiceti letech mluví o třídách. Třídy jsou totiž velké skupiny lidí, které se navzájem liší svým postavením v historicky určitém systému společenské výroby, svým vztahem (zajištěným a vytčeným v zákonech) k výrobním prostředkům, svou úlohou ve společenské organizaci práce, a tudíž způsoby nabývání a velikosti onoho dílu společenského bohatství, kterým disponují. Z této definice vychází, že početně malá třída vlastníků finančního kapitálu a výrobních prostředků ovládá velkou třídu lidí, která je nucena svoji pracovní sílu kapitalistovi prodávat.

Kapitalismus je společensko-ekonomická formace založená na zisku a na nenasytném hromadění kapitálu. Je mu zcela lhostejné, zda v tomto procesu některé skupiny lidí strádají nebo se beznadějně propadnou do bezdomovectví a chudoby. Stěžejní motivací tohoto systému je honba za ziskem. Zdravotnictví, sociální péče o občany, ale i morálka, se stávají pouhým byznysem.
Protikladem kapitalismu je socialismus. Společenský systém, který odstranil třídní protiklady společensko-ekonomická formace, ve které si o tvorbě a rozdělování hodnot spolurozhodují ti, kteří je vytvářejí. Socialismus je zásadně orientován na uspokojování hmotných i nehmotných potřeb svých spoluobčanů a jejich oprávněných zájmů. Veškeré výrobní kapacity, bankovnictví a přírodní zdroje jsou v rukou pracujících.
Ústřední téma včerejší debaty se smrsklo na exekuce a jak se jim bránit či vyhnout. Ale exekuce, právě tak jako nezaměstnanost a bezdomovectví přece patří k průvodním jevům kapitalismu.
Položme si tudíž otázku, zda pan Luzar vůbec četl poslední návrh programu KSČM, ve kterém jsou popisovány kroky směřující k návratu lidové demokracie.MK

(Poznámka metéra: Naspáno přesně. Jen snad pro upřesnění. Hlavním rozdílem tříd je také přivlastňování si a přerozdělování vytvořené nadhodnoty, tedy zisku.)

Oslavovat ožraly a privatizátory? Nikdy!

Naši tátové postavili po válce republiku na nohy. Mám místo nich oslavovat nějaké ožraly a privatizátory? Nikdy!

Ľuboš Blaha

Viete, čo ma naozaj hnevá? Keď sa niekto snaží znegovať život našich otcov a starých otcov, ktorí tu desaťročia budovali všetko, čo dnes máme – školy, nemocnice, továrne, cesty, sídliská, mosty, skrátka, všetko. Títo dobrí ľudia po vojne postavili Slovensko na nohy. Vlastnými rukami. Ale vraj ich nemáme oslavovať. Máme z nich byť vraj znechutení. Oslavovať sa majú nejakí ožrani a prevracači kabátov, ktorí odovzdali po roku 89 našu vlasť západným mocnostiam a nadnárodným koncernom. Prepáčte, ale nikdy! 

Ja si vážim generácie ľudí, čo tu žili pred rokom 1989, vrátane úprimných komunistov, ktorí verili, že budujú nový svet bez chudoby a nerovnosti. Po roku 1989 sa zo všetkých týchto ľudí robia „opice“, ktoré len bezmyšlienkovito skákali, ako režim pískal, alebo ešte horšie: robia z nich „zločincov“, ktorí sa pričinili o gulagy a vraždenia. Preboha, však tu žili milióny ľudí, ktorí verili v ideály rovnosti a spravodlivosti! ČSSR bol moderný a vyspelý štát, ktorý mal vlastný priemysel a staral sa o ľudí. To, že boli zavreté hranice a tajné služby prenasledovali opozíciu je samozrejme zlé – ale to bol dôsledok studenej vojny, za ktorú mohol rovnako ZSSR, ako aj USA. Takéto prejavy sú bežné aj dnes v kapitalizme, keď spolu vedú spory mocnosti: nijako to nesúvisí so socializmom. To, čo so socializmom ako takým súvisí, to bolo to, že ľudia mali prácu, bývanie, vzdelanie a zdravotnú starostlivosť. Že decká nefetovali, neboli tu gangstri, mafiáni, teroristi ani žiadne finančné skupiny. Ľudia budovali svoju vlasť a tvrdo pracovali!

 A túto generáciu ľudí chce dnes niekto len-tak „odpísať“?! Ich život vyhlásiť za zlyhanie, omyl, smolu, zbytočnosť?! Alebo rovno za zločin?! A kto ide týchto ľudí súdiť? Zlodeji, prevracači kabátov, privatizéri či oligarchovia? Tí, čo tu po novembri 89 rozkradli všetko, čo sa nehýbalo? Tí, ktorí tu vytvorili jeľcinovský mafiánsky kapitalizmus 90. rokov? To sú tí hrdinovia novembra?! Tí, čo sprivatizovali strategické národné bohatstvo, ktoré tu desaťročia budovali komunisti?! Tí, čo sa zo dňa na deň zázračne premenili z marxistov-leninistov na reagano-thatcheristov? Títo farizeji?!

Je mi zle z toho, keď vidím tú neúctu niektorých liberálnych mladých ľudí ku generácii vlastných rodičov a starých rodičov: nech sa zamyslia, čo urobili pre Slovensko ich rodičia a čo robia pre Slovensko oni zo svojich luxusných kancelárií v západných korporáciách, kde dnes zarábajú ťažké prachy vďaka vzdelaniu, ktoré im zaplatil náš štát. A hneď po štátniciach zdupkali zo Slovenska za lepšími peniazmi – pre svoj osobný profit. Ostal tu po nich len nezaplatený účet za oslavu promócie. Toto je ich príspevok do dejín Slovenska – k rozvoju vlastného štátu. A dnes kopú do komunistov, do staršej generácie, ktorá tu vybudovala všetko, čo máme.

Nie, mňa nikdy nikto neprinúti, aby som dehonestoval ľudí, ktorí verili v komunizmus pred rokom 1989, a ktorí budovali ČSSR. Nikdy. Ľudia, čo žili pred rokom 1989, pracovali a verili v ideály socializmu, majú moju plnú úctu. Zaslúžia si obdiv, zaslúžia si rešpekt, zaslúžia si rehabilitáciu. Novembrovej mytológii o dobrých havloch a zlých komunistoch verí čoraz menej ľudí. Kapitalizmus priniesol zlo. Veľa ľudí sa cíti byť podvedených a sklamaných. A ja budem vždy stáť na ich strane. Nie preto, že by som si idealizoval bývalý sovietsky režim, ale preto, že vidím, aké strašné zlo priniesol súčasný kapitalistický režim. Pekný deň, priatelia!

Ľuboš Blaha, poslanec slovenské Národní rady