Hej Slované a Den genocidy Slovanů

Na loňském Slovanském sněmu v Praze byl slovenskými bratry navržen 22. červen jako významný den a sice „Den genocidy Slovanů“.
Uctít tento významný den právě u památníku, který symbolizuje opravdové a ryzí vlastenectví při ochraně státních hranic a u „české lípy“ chceme i proto, že dnešní den připadá právě na 22. červen, tedy datum, kdy byl před 78 lety v roce 1941 napaden Sovětský svaz. A právě druhá světová válka byla tím největším holokaustem v dějinách lidstva, který byl cíleně veden zejména na vyvražďování Slovanů. Toto systematické a vědomé vyvražďování nesmí být zapomenuto.
Vzpomenutý památný „Den genocidy Slovanů“ uctíme za zvuku slovanské hymny a připevněním československé a Jiřské trikolory na naší lípu.
Ve dnech, kdy se situace z doby před necelými sto lety nebezpečně opakuje jako přes kopírák, kdy hloupě posloucháme bludy o americké armádě jako o naší osvoboditelce od fašismu a kdy německý vliv v Evropě opět sílí, je třeba nemlčet a najít odvahu se přihlásit k našim slovanským kořenům.

Den genocidy Slovanů

Slovanská hymna „Hej, Slované!“ je píseň věnovaná všem Slovanům.
První verze vznikla v roce 1834. Melodie je odvozena od Mazurku Dąbrowskiego, který byl až do roku 1926 polskou hymnou. Píseň sloužila jako hymna všeslovanského hnutí, i jako státní hymna Slovenského státu a později i Jugoslávie.
Napsal ji slovenský kněz, básník a historik Samuel Tomášik během své návštěvy Prahy v roce 1834, kdy byl velmi pobouřen tím, že němčina je v ulicích Prahy slyšet mnohem více než čeština.
Tento vlastenec si zapsal tehdy do svého deníku: „… Pokud se matička Praha, perla západního slovanského světa, začíná ztrácet v německém moři, co asi čeká Slovensko, mou drahou vlast, pro kterou je Praha zdrojem duchovní kultury? Zatížen touto myšlenkou, vzpomněl jsem si na starou polskou píseň. Tato známá melodie vyvolala v mém srdci vzdorné „Hej, Slovaci, ešte naša slovenska reč žije“… Běžel jsem do svého pokoje, zapálil svíci a tužkou napsal do svého deníku tři verše. Píseň byla hotova v okamžiku.“

Tak měli v tom „lepším“ případě skončit všichni Slované podle nadlidí Reinharda Heydricha a jemu podobných.

Slovanská hymna prožila různé osudy. Například za první světové války mnoho vojáků Rakouska-Uherska přebíhalo na ruskou stranu „jen“ proto, že odmítali bojovat proti svým bratrům Slovanům…
Nejsme ani xenofobní nacionalisté, ani šovinisté. Ale historie nás v minulosti už nejednou přesvědčila, jak moc leží celosvětové buržoazii Slované v žaludku.
A je stále více zřejmé, že jde o to, jak slovanský – především ruský národ pokořit a zlikvidovat na způsob amerických Indiánů a ala Hitler a jeho území a nerostné zdroje ovládnout.
V současné vyhrocené světové situaci jde opět o osud Slovanů. A opět za použití Evropy, tentokrát ovšem nejen fašizované, ale i islamizované…
Znovu jde doslova o osud světa, proto říkám: „Zahynou-li Slované, svět zahyne s nimi!“
Milan Havlíček

Minutou ticha, zavěšením trikolór, zapálením svíčky obětem nejstrašnější války a připomenutím Slovanské hymna „Hej Slované!“ jsme uctili hrdiny Velké vlastenecké války v Den genocidy Slovanů.

Hej, Slované!
Hej, Slované, ještě naše
slovanská řeč žije,
pokud naše věrné srdce
pro náš národ bije.

Žije, žije duch slovanský,
bude žít na věky.
Hrom a peklo, marné vaše,
proti nám jsou vzteky.

Jazyka dar svěřil nám Bůh,
Bůh náš hromovládný.
Nesmí nám ho tedy vyrvat
na tom světě žádný.

I nechať je tolik lidí,
kolik čertů v světě.
Bůh je s námi, kdo proti nám,
toho Perun smete.

I nechať se též nad námi,
hrozná bouře vznese.
Skála puká, dub se láme.
Země ať se třese!

My stojíme stále pevně,
jako stěny hradné.
Černá zem pohltí toho,
kdo odstoupí zrádně.

Zrušení Benešových dekretů je otázkou času!

Po krádeži století čeká občany naší republiky další loupež. Dokonce loupež za bílého dne. Zrušení Benešových dekretů!

Při dlouhodobé kolaboraci politických představitelů, které lze najít ve většině stran a hnutí s napojením na různé neziskovky, ke kterým zřejmě patří i „Milion chvilek“ je dosažení dlouhodobého cíle sudetoněmeckého landsmanšaftu jen otázkou času. A ten hraje v jeho prospěch.

První vlaštovky se dostavují zatím v podobě tzv. individuálního zneplatnění Benešových dekretů jako tomu je v případě Karla des Fours Walderoda, který válku strávil v uniformě hitlerovského Wehrmachtu. Vzhledem k tomu, že po 77 letech se již nenašli proti němu žádní svědci, vysoudila Johanna Kammerlander nejen první les v obci Žďárek na Liberecku, ale nyní na základě rozhodnutí odvolacího Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 6. 2019 i majetek rodu Walderode v hodnotě tří miliard korun, včetně zámku Hrubý Rohozec.

Hlavním semeništěm pro školení a setkávání příznivců prolomení Benešových dekretů české a německé strany se stala Plzeň. Zde v minulosti došlo například k setkání pánů Bernda Posselta, Libora Roučka (ČSSD) a dalších, či ke školení signatářů Milión Chvilek dne 10. září 2016.Bernd PosseltBernd Posselt

Němcům se díky své cílevědomosti a důslednosti daří pronikat i do českých stran, tvrdíc, že chrání naše národní zájmy. Příkladem je Václav Klaus starší, garant zahraniční agendy Trikolóry jeho syna, mající oficiální styky s AfD, která se od výroků své bavorské frakce nikdy nedistancovala. Zdatným sekundantem k naplnění záměru loupeže majetku se stala i veřejnoprávní televize, která své poslání neplní bohužel již mnoho let.

Na závěr apel pro všechny příznivce, nejen spolku Milionu chvilek. Než vyrazíte na další velkolepou show tohoto kolaborantského spolku hlásající ušlechtilé cíle, ke kterým patří odstranění premiéra Babiše pro jeho střet zájmů, spolupráci s StB a další hříchy, zamyslete se, zda nejste pouhou hříčkou k dosažení konečného cíle sudetoněmeckého landsmanšaftu.

Ztráty majetku, který byl spočítán v sudetském účetním seznamu vytvořeném na základě publikací Habel-Lang-Böhm. Do jeho výčtu patří: 22 842 km2 pozemků, 11 200 průmyslových podniků, dolů, přehrad a elektráren, 3 univerzity včetně části Karlovy univerzity, 4413 dalších škol, 2862 kulturních památek, zámků, kostelů a klášterů, divadel, muzeí a galerií, včetně všech obrazů a exponátů, 185 303 domů na vesnicích, 236 818 domů, bytů a dalších nemovitostí ve městech.

Varováním pro nás všechny by měla být již výše uvedená Johanna Kammerlander, dědička rodu Walderode.

Miroslav Kavij

(Poznámka metéra: Nezapomeňte podepsat petici do poslanecké sněmovny vzor ke stažení – „www.uschovna.cz/zasilka/NSVM8ZA8N4ICXDUN-CZ7)

Možná jste přehlédli…

Európsky súd priznal nevinu Sovietskeho zväzu v prípade smrti poľských dôstojníkov v Katyni

Európsky súd pre ľudské práva v Štrasburgu uznal masové postrieľanie poľských vojakov pod Katyňou v roku 1941 za vojnový zločin. V závere vyjadrenia ESĽP sa hovorí, že nové svedectva a dôkazy, ktoré by dokazovali zodpovednosť ruskej vlády a umožnili pokračovanie vyšetrovania, sa nenašli. Osobitnú pikantnosť tejto histórie dáva vyhlásenie, ktorým Tverský súd pred časom potvrdil, že Katyňský masaker sa uskutočnil v roku 1941 a nie v roku 1940, čo značí iba jediné: poľských dôstojníkov postrieľali němečtí fašisté.

Takže, poľské špekulácie o Katyni po dlhej hystérii sa skončili fiaskom. Rusko nenesie vinu na zastrelení Poliakov. Varšava teraz môže smelo začať nasledujúcu hystériu vo vzťahu k Nemecku. Pravda, tam sa tiež pravdy nedovoláš. Povedia, že za všetko je vinný Hitler, jeho sa treba opýtať. No nič, porozmýšľajú a vymyslia nové „zločiny“ proti Poľsku a Poliakom, tým viac, že technológia vynachádzania zločinov s následnými nárekmi, škandálmi, kompenzáciami a niekedy aj prevratmi, bombardovaním, lúpežami a násilím, je v dnešných dňoch privedená do dokonalosti. Stačí sa pozrieť na Egypt, Líbyu, Sýriu, Irán, Irak a tak ďalej.

Skrachovaná poľská provokácia s Katyňou je zrejmou, ak sa na ňu pozrieme z dvoch pozícií. Prvá: Katyňská hystéria sa javí ako pokračovanie celoeurópskej tendencie (s podporou USA) na postupnú premenu Ruska z víťaza v Druhej svetovej vojne na porazeného a kajajúceho sa. Pripomíname, že v rámci jaltsko-postdamskych dohovorov je ZSSR, nástupcom ktorého je dnešné Rusko, jedným z hlavných zakladateľov súčasného svetového politického systému. ZSSR mal po vojne ohromný vplyv na celý svet, bol najsilnejším a najdôslednejším geopolitickým protivníkom ideológie a hodnotového systému Západu a USA. Západ a USA sa na dnešné Rusko, nehľadiac na jeho zložité ekonomické postavenie, stále pozerajú ako na zdroj potenciálnej hrozby (o čom svedčí množstvo faktov), nakoľko dokáže seriózne vplývať na politické, kultúrne a ekonomické procesy vo svete.

Víťazstvo ZSSR v Druhej svetovej vojne ostáva aj dnes jedným z vážnych faktorov potvrdzujúcich silu a životaschopnosť našej vlasti. Preto už v 1970-tých rokoch, na vrchole „studenej vojny“, bola na Západe prijatá nová „koncepcia“ Druhej svetovej vojny, v rámci ktorej ZSSR a fašistické Nemecko rovným dielom zodpovedali za vypuknutie vojny a sovietsky politický totalitný systém sa prirovnával k nacizmu. Nacizmus padol v roku 1945, jeho systém sa zrútil, Nemecký štát bol rozdelený, kapituloval a prešiel do kategórie kajúcich sa. Rozpad ZSSR bol prijatý na Západe a USA ako víťazstvo nad totalitarizmom. No na rozdiel od Nemecka, Rusko sa udržalo ako štát, nerozpadlo sa, ale naopak, začína silnieť a kajať sa nechystá, hoci by vraj bolo za čo. Následkom toho sa Západ usiluje zrovnávať Rusko, ako právneho následníka ZSSR, s nacistickým Nemeckom a požadovať od Ruska to isté, čo od Nemecka – reparácie, kontribúty, odzbrojenie, vzdanie sa suverenity, vrátenie „ukradnutých“ cenností, „zabratých“ území a pokánia. Okrem toho, Západ sa tu prezentuje ako historický spasiteľ ľudstva od moru XX. storočia – totalitarizmu.

Nebude na škodu pripomenúť si, že významné množstvo európskych štátov bolo spojencom Nemecka v Druhej svetovej vojne (Maďarsko, Rumunsko, Taliansko, Fínsko, Nórsko, Chorvátsko, Rakúsko /v šíkoch Tretej ríše/, Španielsko, Dánsko). Druhí, formálne neutrálni, pomáhali zdrojmi. 50 rokov niesli kríž pomáhačov fašizmu. Teraz, v súlade s realizáciou tejto koncepcie, sa im všetkým núka šťastná možnosť prejsť z radov pomáhačov fašizmu do radov obetí „sovietskeho totalitarizmu“. Tí, ktorí sa ocitli medzi kladivom a kovadlinou (ako Pobaltské štáty a Poľsko) si sami vyberajú, čími obeťami chcú byť. Nemecko sa nehodí – dnes je súčasťou Západu, s ktorým sa treba priateliť. Ostáva teda Rusko. Pre plnenie tohto programu sa používali a používajú všetky prostriedky. Od štvania pribaltských trpaslíkov smerom k Rusku, do „masovej streľby“ ako v Katyni (analýzu všetkých provokácií tohto druhu nájdeme v knihe Prudnikova a Čigirina „Katyň. Lož, ktorá sa stala históriou“) až po prikrmovanie zradcov typu Viktora Suvorova – Rezuna ochotného podpísať sa pod knihu o „preventívnej vojne“ Nemecka.

Z druhej pozície je možné uvidieť, že katyňská kauza“ je prvoradá požiadavka Poľska „pomstiť“ sa Rusku za stratenú veľkosť Reči Pospolitej. Pripomíname, že v tomto roku oslavujeme víťazstvo Ruska nad Poliakmi a ich pomáhačmi, ktorá sa udiala pred 400 rokmi. Udalosti v Rusku sa stali prológom skazy Reči Pospolitej. XVII. storočie predstavuje celý rad vojenských porážok a sociálnych katastrof a v druhej polovici XVIII. storočia po troch rozdeleniach Reč Pospolita (a spolu s ňou Poľsko) prestali existovať. Celé XIX. storočie Poliakov ľutovali, spolucítili s nimi ale si z nich aj uťahovali niektoré postavy z románov Gogoľa, či Dostojevského. A v XX. storočí, potom, čo Poľsko získalo krehkú nezávislosť, menovite ZSSR (do vojny aj po nej) pomáhal bývalej kolónii, podporoval, zastával sa, Niekedy napomínal.

Teraz prišiel čas na revanš. Napraviť sa nedá, tak sa pomstime. Odtiaľ sú teda obvinenia v Katyňskej kauze, v útoku na lietadlo, najnovšie plánovanie bitia našich futbalových fanúšikov, chuligánstvo a mnohé iné svedectvá silne zjazvenej nacionálnej hrdosti. No my vidíme, že lietadlo spadlo vinou pilotov, naši fanúšikovia sa stali obeťami plánovanej provokácie a teraz – hľa! – aj vážnejší argument: vina Ruska v Katyňských vraždách sa ukázala dutou. Kam sa teraz oni poberú do sveta hľadať kút pre svoje urazené cítenie? Ťažko povedať.

P.S. Je pozoruhodné, že informácia o výsledku nálezu ESĽP o Katyni ostala „nepovšimnutou“ opozičnými médiami, na rozdiel od tých prípadov, kedy sa Poliaci obracali na ESĽP alebo prebiehali pojednávania. Ako je známe, toto je bežný prístup vo všeobecne antiruských médiách – hlasno hulákať, nepravdivo, hrubo titulkovať lož a klebetu (keď je reč o Rusku) no keď sa jedná o popretie správy, alebo mlčať, alebo ticho, maličkými písmenkami dementi zverejniť na predposlednej strane medzi reklamou. No čo sa dá robiť, takto to chodí. Ak tomu niekto neverí, nech si spomenie aký program bol na Národnom televíznom okruhu 22 júna. Okrem iného film, kde bola Katyň s Poliakmi postrieľanými NKVD a mnoho iného. Teraz len ostáva počkať ako a kedy sa dočkáme dementi. Dočkáme sa?

14. březen 2015, Boris Yakemenko

Františku, nikdy nezapomeneme!

V poslední březnový den roku 2019 odešel uprostřed rozdělané práce do Marxova nebe ve věku 91 let (*18. 2. 1928) absolvent Vojensko-politického učiliště Josefa Hakena, Ústřední komsomolské školy v Moskvě a Vysoké školy politické ÚV KSČ, bývalý pracovník Pohraniční stráže, Vnitřní stráže a Federálního ministerstva vnitra, historik, odborník na dějiny pokrokového mládežnického a dělnického hnutí i komunistické strany, aktivní činitel v Klubu společenských věd, předsedy Sekce regionálních dějin, autor řady přednášek, článků a publikací, aktivní člen mnoha vlasteneckých organizací, držitel desítek vyznamenání a ocenění, člověk neuvěřitelně pracovitý, skromný, s velkým srdcem, kamarád, přítel, komunista…
pplk. RSDr. František KOVANDA.
Františku, děkujeme Ti za všechno, co jsi pro naši společnost vykonal.
Budeme pokračovat v Tebou započaté práci na objektivní pravdivé
obhajobě našich moderních pokrokových dějin.  Budeš nám chybět!
V úctě Marxisticko-leninský odborný klub

František Kovanda při jednom z mnoha zajímavých vystoupení

Prvý historický pokus o vládu ľudu

Od 18. marca do 28. mája 1871 fungovala tzv. Parížska komúna. Prvý krát v dejinách sa uskutočnila, aj keď iba na krátky historický záblesk, socialistická utópia s medzinárodným dosahom. Parížska komúna je povstalecké obdobie v histórii Paríža, ktoré trvalo o niečo viac ako dva mesiace. Toto povstanie proti vláde, vyplývajúce z Národného zhromaždenia, ktoré bolo práve zvolené občianskym hlasovaním, navrhlo pre mesto organizáciu blízku samospráve alebo komunistickému systému. Komúna je čiastočne reakciou na porážku vo francúzsko-pruskej vojne (1870) a zároveň reakciou na vládu Adolfa Thiersa.
Ľud si prvý krát vládol skutočne sám a fungovalo to až do momentu, kým tento experiment nebol krvavo potlačený. Prvý pokus o socializmus (resp. išlo skôr o lokálny priamo-demokratický komunizmus) skončil kontrarevolúciou, ktorá sa do histórie zapísala ako Krvavý týždeň (La semaine sanglante). Počas krvavého týždňa bolo usmrtených tisíce ľudí. Na počesť komúny bolo vytvorené pamätné miesto – Stena komunardov, ktoré symbolizuje boj ľavice za slobodu národa.
18. marca Parížania (remeselníci) vystúpili proti vláde Adolfa Thiersa. Vytvorili vlastnú Národnú gardu, ku ktorej sa pridali vojaci. Vláda následne opustila Paríž, resp. ušla do Versailles. Už 26. marca sa konali priamo-demokratické voľby členov Komúny. Socialisti chceli legitímnu vládu, ktorej programom boli nasledujúce body:
Národná garda nahradí políciu a armádu
Odstránenie nastávajúceho štátneho systému
– Zavedenie nových orgánov moci
– Zavedenie volených a odvolateľných úradníkov
– Zavedenie sociálnych opatrení v prospech pracujúcich
– Bezplatné vzdelanie
– Riešenie bytové politiky
Spoluúčasť robotníkov pri vedení podniku
– Vyhlásenie rovnoprávnosti žien

28. marca vzniklo vyhlásenie Rady komúny, nazývanej Komúna Paríž, ktorej ústredný výbor Národnej gardy odovzdáva svoje právomoci. Komúny vznikali aj v mestách Lyon, Toulouse a Marseille. Počas vlády komúny bol zavedený revolučný kalendár.
Za oficiálneho vodcu komúny bol formálne zvolený utopický socialista Louis Auguste Blanqui, ktorý bol po celú dobu komúny väznený. Blanqui mal tisíc nasledovníkov, ktorí boli organizovaní do buniek po 10 osobách a každá bunka fungovala nezávisle a nevedela o členoch ostatných skupín. Skupiny komunikovali s vedúcimi iba prostredníctvom kódov, podľa Blanquiho príručky pre revolucionárov. Blanquisti patrili k najdisciplinovanejším predstaviteľom komúny. Ďalšou významnou skupinou boli radikálni republikáni, ktorí sa pokúšali o kompromis medzi komúnou a vládou. Najvýznamnejším vojenským veliteľom komúny bol Eugène Varlin, francúzsky komunista a člen Prvej internacionály, ktorý viedol tisíc vojakov Národnej gardy k pochodu, ktorý sa preslávil spevom „Dlhý život komúne!“ Bol jedným z priekopníkov francúzskeho anarchokomunizmu.
Odkaz tohto experimentu je dodnes inšpiráciou.
Lukáš Perný, 18. marca 2019

Sovětská nóta německému velvyslanci

v Moskvě hraběti von Schulerburgovi z 18. března 1939

Mám čest potvrdit příjem Vaší nóty z 16. března, jakož i nóty ze 17. března, jimiž dáváte na vědomí sovětské vládě, že České země byly včleněny do Německé říše a zřízen nad nimi protektorát. Sovětská vláda nepovažuje za možné, aby přešla mlčky zmíněné nóty, a vzbudila tak dojem, že má k událostem v Československu lhostejný poměr a proto pokládá za nutné v odpověď na uvedené nóty vyjádřit k zmíněným událostem své skutečné stanovisko.

1. Politické a historické koncepce, uvedené v úvodní části německého prohlášení (oznamujícího zřízení protektorátu) jako základ a ospravedlnění pro německou akci, a zejména vývody o existenci Československa jako pramene stálého nepokoje a nebezpečí pro evropský mír a o tom, že Československo není životaschopné a že z toho vyplývá nutnost zvláštní péče ze strany Německé říše, nemohou být považovány za správné a odpovídající skutečnostem známým celému světu. Ve skutečnosti po první světové válce byla Československá republika jedním z mála evropských států, kde byl opravdu zajištěn vnitřní pořádek a mírumilovná zahraniční politika.

2. Sovětská vláda nezná žádné státní zřízení, které by zmocňovalo hlavu státu zrušit bez souhlasu národa nezávislou existenci státu. Lze těžko připustit, že by některý národ dobrovolně chtěl souhlasit se zničením své nezávislosti a s včleněním do jiného státu, a tím méně by to chtěl národ, který po staletí bojoval za svou nezávislou existenci. Dr. Hácha, prezident Československa, neměl při podpisování smlouvy 15. března k tomuto činu žádné zmocnění od svého národa a jednal ve zjevném rozporu s články 64 a 65 československé ústavy a v rozporu s vůlí národa. V důsledku toho zmíněná smlouva nemůže být považována za právoplatnou.

3. Princip sebeurčení národů, na nějž se nezřídka odvolává německá vláda, předpokládá svobodné vyjádření vůle národa, které nemohou nahradit podpisy jednoho nebo dvou jednotlivců, třeba by měli jakkoli vysoké postavení. V daném případě nebylo žádné vyjádření vůle českého národa, dokonce ani ve formě plebiscitu, jak tomu bylo například při rozhodování Horního Slezska nebo Sárské oblasti.

4. Ježto tu nebylo žádné vyjádření vůle českého národa, nelze jinak, než považovat okupaci českých zemí německými oddíly a z toho vyplývající akce německé armády za svévolné, násilné a útočné.

5. Předchozí poznámky se vztahují plně i na změny ve stavu Slovenska, které bylo podřízeno Německé říši, což nebylo schváleno žádným vyjádřením vůle slovenského národa.

6. Akce německé vlády staly se pro maďarská vojska podnětem k tomu, aby vtrhla do Karpatské Ukrajiny (Podkarpatska) a porušila nejzákladnější práva jejího obyvatelstva.

7. Vzhledem k uvedeným skutečnostem nemůže sovětská vláda uznat, že by včlenění českých zemí a stejně, ať již v té či oné formě, i Slovenska do Německé říše bylo právoplatné a v souhlase s obecně přijatými zásadami mezinárodního práva a spravedlnosti nebo zásadou sebeurčení národů.

Podle mínění sovětské vlády jsou akce německé vlády daleky toho, aby odstranily nějaké ohrožení obecného míru, naopak spíše ještě způsobily a zvýšily takové nebezpečí, porušily rovnováhu ve střední Evropě, zvětšily prvky nepokojů již dříve v Evropě vzniklých a zasadily novou ránu pocitu bezpečnosti národů.

Prosím Vaši Excelenci, aby s tímto seznámila svou vládu a přijala výraz mé hluboké úcty.

Michail Litvinov (Pravda, 20. 3. 1939)

Pro MLOK Ostrava zařadil JUDr. Zdeněk Hájek

Sté výročí Kominterny

(Leninismus – Stoleté výročí Komunistické internacionály – Larry Holmes, první tajemník americké komunistické strany Workers World Party)

Vladimír Iljič Lenin, vůdce Ruské Revoluce, před sto lety, 2. března 1919, zahájil v Moskvě první kongres třetí Komunistické Internacionály. Na jednání pozval jen rozhodné revolucionáře – po zkušenostech s Druhou Internacionálou, jež zkolabovala spoluprací s buržoasií.

Jednapadesát delegátů reprezentovalo 35 organizací z 22 zemí. Menší počet účastníků byl způsoben tím, že imperialistické státy blokovaly Sovětský Svaz, a dostat se do Moskvy bylo těžké.

Tenkrát se „revoluční vlna“ dělnické třídy přelila přes oceány až k břehům Spojených států. Velká generální stávka ve městě Seattle provázela několik týdnů moskevské jednání.

I když tehdy válka právě skončila, bylo zřejmé, že v krizi kapitalismu nová válka klíčí. Kominterna rozhodla učinit vše, co bude v jejích silách, aby změnila imperialistickou válku ve válku občanskou mezi dělníky a imperialisty – jež povede k světovému vítězství socialismu.
Lenin chápal, že osud Ruské Revoluce závisí na revolucích v dalších zemích, v podstatě na světové revoluci.

Kominterna neomezila internacionalismus na akt solidarity, ale koordinovala světový boj za vítězství komunismu nad kapitalismem.

Lenin zastával názor, že strana dělnické třídy nemůže stanovit své cíle jen na analýze podmínek ve své zemi. Musí vycházet z analýzy krize kapitalismu a stavu třídního boje v globálním měřítku. Třídní boj ve všech zemích je vzájemně závislý. Jestliže toto platilo v době Kominterny, tím víc to platí dnes.

Imperialistická globalizace, založená na nové technologii, činí představu o ekonomicky nezávislém národním státě do značné míry anachronismem. Imperialismus nezná hranice. Tím spíš se na ně nemůže omezit dělnická třída.

Čtvrtstoletí po roce 1919 přineslo kolaps světové kapitalistické ekonomiky, velkou krizi, vzestup fašismu a druhou imperialistickou světovou válku. Na konci tohoto období se situace ve světě a světový boj dělnické třídy změnily. Sovětský svaz pomohl osvobodit velkou část Evropy z imperialistického područí.

Vítězství Čínské revoluce změnilo svět ve prospěch národně-osvobozeneckého hnutí. Naproti tomu dělnické hnutí v imperialistických centrech politicky a ideologicky zesláblo. Vítězství fašismu v Evropě znamenalo drtivou porážku dělnické třídy.

Část dělnické třídy USA bojovala, a dosáhla jisté ústupky Rooseveltovy vlády. Nesmíme však zapomínat, že panující třída Spojených států byla k ústupkům nucena, aby předešla ve Státech revoluci sovětského typu. Loajalita mas za války pak umožnila dominanci amerického imperialismu v kapitalistickém světě po 75 let.

Pokračovat ve čtení „Sté výročí Kominterny“

Definice agrese

 

Vypracování definice agrese se již snažila Společnost národů po první světové válce, neboť tato problematika patřila k nejzávažnějším politickým a právním otázkám. Především po sjednání Briand-Kelloggova paktu z roku 1928, který zakázal útočnou válku, se definování agrese stalo klíčovou otázkou aplikace této smlouvy. Mimořádný význam sehrála již tehdy a následně za druhé světové války i v poválečné praxi sovětská definice agrese z roku 1933, která byla převzata do smluv mezi SSSR a jeho sousedy a byla použita i norimberským a tokijským tribunálem při souzení válečných zločinců.

Organizace spojených národů (OSN) se definici agrese zabývala intenzívně po roce 1950, kdy USA vydávaly svou ozbrojenou intervenci a později i agresi v Koreji za dovolený akt sebeobrany. Tehdy bylo nutné definovat obecně pojem agrese. I zde projevil SSSR iniciativu a předložil nový návrh definice agrese. Tento námět však neměl v době studené války odezvu u západních mocností.

Znovu se OSN vrátila k problému definice agrese v roce 1967. Na XXII. zasedání si Valné shromáždění zřídilo zvláštní výbor, kterému uložilo, aby vypracoval návrh definice agrese.

Výbor složený ze zástupců 35 členských států OSN, zasedal každoročně v letech 1968 až 1974. Na posledním zasedání v roce 1974 se mu podařilo připravit návrh definice agrese, který pak předložil k projednání XXIX. zasedání Valného shromáždění, které pak bylo 14. prosince schváleno.

Definice agrese tvoří přílohu k rezoluci, ve které Valné shromáždění vyzvalo všechny státy, aby se vystříhaly všech agresivních činů a jiných způsobů použití síly, které jsou v rozporu s Chartou OSN a Deklarací zásad mezinárodního práva, týkající se přátelských vztahů spolupráce mezi státy v souladu s Chartou. Zároveň upozornilo Radu bezpečnosti na definici agrese a doporučilo jí, aby k ní přihlédla při rozhodování o tom, zda došlo k agresi.

Valné shromáždění pak shrnulo zásady agrese do osmi základních článků. Agrese se v nich definuje jako použití síly státem proti svrchovanosti, územní nedotknutelnosti nebo politické nezávislosti jiného státu, nebo jakýmkoli jiným způsobem neslučitelným s Chartou OSN. Za agresivní se považuje, bez ohledu na to, zda byla či nebyla vyhlášena válka, kterýkoliv následující čin:

a/ Invaze nebo útok ozbrojených sil jednoho státu na území druhého státu nebo vojenská okupace, byť dočasná, která je důsledkem takové invaze nebo útoku, anebo jakéhokoliv připojení území jiného státu, nebo jeho části, při němž bylo použito síly.

b/ Bombardování ozbrojenými silami jednoho státu území druhého státu nebo použití jakýchkoli zbraní jednoho státu proti území druhého státu.

c/ Blokáda přístavů nebo pobřeží jednoho státu ozbrojenými silami druhého státu.

d/ Útok ozbrojených sil jednoho státu na pozemní, námořní nebo letecké síly jiného státu.

e/ Použití ozbrojených sil jednoho státu, které se nacházejí na území druhého státu s jeho souhlasem, v případě že se nedodržely dohodnuté podmínky pobytu nebo délky jejich přítomnosti.

f/ Jednání státu, který povolil druhému, aby použil jeho území ke spáchání agresívního činu proti třetímu státu.

g/ Vyslání státem nebo jeho jménem ozbrojených skupin, band, nepravidelných ozbrojených sil nebo žoldáků, kteří používají síly proti jinému státu v takové míře, že se to rovná předchozím činům, anebo podstatná účast státu na takových činech.

V textu definice agrese se zdůrazňuje, že tyto vyčíslené činy nevyčerpávají všechny možné případy agresívních činů. Rada bezpečnosti může v rámci své pravomoci rozhodnout, že i jiné činy mohou zakládat agresi podle Charty OSN (čl. 4).

Agresi nemůže ospravedlnit žádná politická, hospodářská, vojenská nebo jiná úvaha. Útočná válka je zločinem proti mezinárodnímu míru. Zakládá mezinárodně právní odpovědnost. Žádný územní zisk nebo nějaká speciální výhoda, kterých se získalo agresí, nesmějí být uznány za zákonné (čl. 5).

Nic na této definici nelze vykládat tak, že by to rozšiřovalo nebo zužovalo rozsah Charty OSN, čítajíc v to případy, kdy použití síly je dovolené (čl. 6).

Rovněž nic v této definici není na újmu práv na sebeurčení, svobodu a nezávislost, která přísluší národům pod cizí nebo koloniální nadvládou nebo pod rasistickými režimy. Tyto národy se mohou dožadovat pomoci od jiných států a dostávat ji v boji za uskutečnění svého práva na sebeurčení (čl. 7).

Při výkladu a aplikaci předchozích ustanovení definice agrese je třeba vycházet z toho, že jsou navzájem propojena. Každé ustanovení je proto třeba interpretovat v souvislosti s ostatními ustanoveními (čl. 8).

Hajzden

Doplnění učebnic dějepisu

Padesátníci, začněte konečně říkat svým dětem a vnukům pravdu!

  • Kdo vybudoval školní budovy s tělocvičnami a hřišti?
  • Kdo zajistil opravdu bezplatné školství na všech stupních?
  • Kdo vybudoval pionýrské domy a staral se o aktivity mládeže ve volném čase?
  • Kdo postavil rekreační zařízení?
  • Kdo postavil zimní stadiony na hokej, fotbalové stadiony, sportovní haly, plovárny a jiná sportovní zařízení?
  • Kdo vybudoval bezprašné cesty tak, aby bylo spojení do každé vesnice?
  • Kdo vybudoval železniční tratě, kdo je elektrifikoval?
  • Kdo zajistil levné spojení do každé vesnice od rána do půlnoci?
  • Kdo poskytoval slevy na dopravu pro studenty a pracující?
  • Kdo elektrifikoval zemi?
  • Kdo nastavěl vodní a tepelné elektrárny?
  • Kdo plynofikoval zemi?
  • Kdo postavil fabriky v každém městě?
  • Kdo vybudoval zemědělská družstva ve většině vesnic a měst?
  • Kdo nastavěl směšné králíkárny pro lidi, co dnes mají hodnotu milionů?
  • Kdo umožnil bydlet mladým rodinám v levných nájemních bytech?
  • Kdo zajistil, že věci pro malé děti byly za směšné nízké ceny?
  • Kdo zajistil, že nebyli bezdomovci?
  • Kdo zajistil, že lidé vydělávali tolik, aby každý mohl vyžít?
  • Kdo dával nevratné půjčky rodinám na koupi zařízení a stavbu rodinných domů?
  • Kdo vybudoval v obcích vodovody, regulaci potoků?
  • Kdo vybudoval i ve větších obcích kina, knihovny, kulturní domy, požární zbrojnice, obchody?
  • Kdo dokázal mobilizovat lidi, aby zlepšovali stav své obce bez nároku na odměnu?
  • Kdo dokázal dát práci všem svým občanům?
  • Kdo poskytl mladým rodinám nenávratné, novomanželské půjčky?
  • Kdo zajistil bezplatnou zdravotní péči pro všechny?
  • Kdo poskytoval pracujícím rekreace na zotavenou zdarma?
  • Kdo postavil nemocnice a zdravotnická střediska?
  • Kdo vybudoval telekomunikační systémy, rozhlasové a televizní vysílání?
  • Kdo zajistil, že lidé se nebáli chodit v noci po městech a vesnicích a cítili se bezpečně?
  • Kdo zajistil, že všichni cikáni museli chodit do zaměstnání?
  • Kdo zajistil, že když do práce nechodili, nedostali výplatu ani rodinné příplatky?

Je mnoho otázek, které by bylo třeba doplnit, ale není to až tak důležité. Je však třeba připomenout, za jakých podmínek se vše dělo.

Pokračovat ve čtení „Doplnění učebnic dějepisu“

Promarněné dědictví

(Čísla jsou „sviňa“, když jsou podložená, tak je žádnými
ideologickými slovními průjmy a bláboly nezměníš.)

V roce 1953 byla provedena druhá poválená měnová reforma a současně se zrušilo do té doby uplatňované přídělové hospodářství (kromě přídělového vázaného trhu s úředně stanovenými cenami však souběžně existoval ještě i druhý, tzv. volný trh s černými cenami.)

Mzdy a platy se přepočetly v poměru 5 : 1 a podle téže zásady byly přepočteny i hotové peníze, vyměňované však pouze do výše 300 korun na osobu. Nad tento limit byly vyměňovány v poměru 50 : 1. Souběžně s reformou došlo k uzákonění zlatého obsahu koruny, přičemž reálný kurz dolaru (parita kupní síly) byl stanoven na 7,20 Kčs, (rubl na 1,80 Kčs.)

Provedení měnové reformy bylo plně odůvodněno vysokým tempem poválečné inflace, kterou nezabrzdila ani chybně provedená první měnová reforma v roce 1945. ujel černý trh a do konce roku 1952 se úřední maloobchodní ceny (oproti roku 1945), zvýšily podle neúplných údajů nejméně na dvojnásobek.

Množství oběživa už k 31. 12. 1948 oproti 31. 12. 1945 vzrostlo o 156 %! Volné vklady na vkladních knížkách v tomto období vzrostly ze 799 milionů dokonce na 33 miliard korun. S tím vším se tedy muselo něco radikálního provést, jiná možnost neexistovala.

Samozřejmě, že inflace obyvatelstvo pomalu a anonymně okrádá znehodnocováním jejich příjmů a vkladů. Měnová reforma učiní totéž, ale jednorázově a veřejně, s adresou viníka, tedy státu. V tomto případě se jeho celková ztráta v důsledku reformy roku 1953 odhaduje různě, ale podle nedávno publikovaných pramenů činila zhruba 17 miliard korun.

Je třeba konstatovat, že v tomto případě byla ztráta ze strany státu více než kompenzována postupným snižováním úředně stanovených maloobchodních cen, které po reformě probíhalo až do roku 1961. V tomto období ceny klesly zhruba o 20 % a přinesly obyvatelstvu za toto období okolo 75 miliard reálných příjmů navíc.

Kromě toho, zhruba 95 % obyvatel mnoho získalo uzákoněním národního pojištění v dubnu 1948, které výrazně rozšířilo a zlepšilo podmínky nemocenského, invalidního, úrazového a starobního pojištění. Předchozí sociální pojištění se vztahovalo pouze na zaměstnance, od počátku roku 1950 již na všechny, a to i na samostatně výdělečné osoby (tedy živnostníky a rolníky), včetně jejich rodinných příslušníků.

Ti všichni získali nárok na bezplatné ambulantní i nemocniční lékařské ošetření, léky, léčebné pomůcky a v odůvodněných případech i na pobyt v lázních a sanatoriích, třebaže předtím, žádné pojištění nezaplatili. Dávky v nemoci se u většiny pojištěnců vyplácely již od prvního dne nemoci.

Pokračovat ve čtení „Promarněné dědictví“

BIS po vzoru gestapa

Dověděli jsme se, že ředitel BISky (Bezpečnostní informační služby) obdařil ministra školství novými směrnicemi pro výuku českých dějin. Užasli jsme. Naposledy se tak stalo za protektorátu (1939 – 1945), kdy se Gestapo (německá tajná státní policie) rozhodlo usměrnit výuku českým dějinám na našich školách. Přirozeně v duchu německo-nacionalistické ideologie.

Výběr českých učitelů byl tehdy vysílán do kurzů výuky dějepisu ve vzdělávacích centrech v Říši. Vědělo se, že změnit výklad dějin ve vědomí učitelů není úloha krátkodobá. A tak na dobu, než si dostatečné množství učitelů nové pojetí osvojí, byla výuka dějepisu na školách zrušena. Mám o tom doklad, několik výročních vysvědčení z gymnázia v době protektorátu. V rubrice Geschichte (Dějepis) se místo známky píše: Wurde nicht unterrichtet (nevyučovalo se).

Od té doby uběhlo 80 let. A je tu nová nespokojenost a nové směrnice k výuce dějepisu. Tentokrát od ředitele Bezpečnostní informační služby. A nelíbí se mu hned kapitoly o našich počátcích v nové době, o národním obrození, o panslavismu, o básníku Čelakovském. A my v těch nových směrnicích poznáváme onu starou protektorátní ideologii, která zbavovala náš národ identity a práva na samostatnost a svébytnost kulturní i politickou. Takže kam se podle BIS máme vracet? Před národní probuzení a obrození? Tedy k Bílé Hoře? Neměli jsme se podle ducha nových směrnic pobělohorskému „temnu“ vzpírat? Měli jsme se bez námitek odnárodnit a asimilovat s cizím jazykem a s cizí kulturou? Neměli jsme prožívat žádné probuzení a obrození? Nestalo se tak.

Takže? Zapomeňme na ně, přeje si BIS. A vlastně – neříká nic nového. Pravdy a lži českých dějin od zmařeného stavovského povstání v 17. stol. se opakovaně střetají po staletí. Střetají se i dnes, ve století jednadvacátém.

Čí zájmy chce svým „novým“ výkladem dějin hájit dnešní BIS?

Stanislava Kučerová

Nezničitelný odkaz

Dvacátého prvního ledna bude tomu devadesát pět let, co zemřela jedna z nejvýznamnějších postav 20. století  – Vladimír Iljič Lenin. Dnes jeho jméno, alespoň v českých zemích, je zpochybňováno a mnohými rádoby historiky či režimními ideology dokonce zesměšňováno. Nelze se divit, nejde o neznalost, ale o zámysl, i když připouštím, že u některých kritiků ovšem i o tupost.

Lenin, tento přední myslitel revolučního hnutí, dokázal to, oč jiní nedosažitelně usilovali, změnit svět. Posunul lidstvo o kousek dál ve společenské teorii. Jeho »Imperialismus…« totiž navázal na geniální dílo Karla Marxe a v politické rovině ukázal, co vlastně toto »nejvyšší stadium kapitalismu« je. Neznal ještě jeho globalizovanou podobu, ale dokázal ji teoreticky přesně vystihnout. Proto je toto dílo platné do dnešních dob a ti, kteří Leninův teoretický přístup k problému popírají, to dělají záměrně.

Ještě víc ovšem svět ovlivnila jeho politická činnost. Dokázal své názory dovést do praktického konce. Byl jedním z těch, kteří se odvážně postavili proti Velké imperialistické válce, při níž zemřely nebo padly sta tisíce lidí. To vše v zájmu rozpínajícího se kapitálu, kdy jedna skupina států, jedna kapitálová skupina, chtěla rozšířit své působení na druhou, podřídit si ji a při tom ovládnout surovinová naleziště, která potřebovala pro další expanze. Pro ty, co nejvíc trpěli válkou, to ovšem byla tragédie.

Lenin se postavil na stranu těchto trpících, ať již v zákopech nebo v zázemí, do čela těch, kteří se rozhodli změnit politický systém, do čela pracujících mas a skutečně ho změnili. Pak následovaly dva dekrety, dekrety nové k socialismu se hlásící vlády, která rozdělila půdu, což v tehdejším Rusku byl víc než revoluční čin, a vyhlásila konec nesmyslné války. Nabídla to všem válčícím stranám. To, že neuspěla, nebylo Leninovou vinou. Socialismus se však stal přitažlivým pro pracující celého světa.

A jsme u druhého jeho přínosu, jeho ovlivnění následného dění ve světě. Ukázalo se, že lidové masy si dokážou vládnout, že opravdu dokážou měnit svět, a to nejen v Rusku, ale i jinde. Pod tímto vlivem musely buržoazní vlády ustoupit, musel ustoupit kapitál, a zajistit strádajícím lidštější podmínky, než byly před Velkou válkou. Nebýt Lenina, nebylo by to.

Málokterá osobnost v dějinách dokázala tak ovlivnit i následné dění, jako to dokázal Lenin. Jeho smrt ovšem velmi poznamenala následující vývoj. Zřejmě, žil-li by dál, dokázal by přinést mnoho dalšího pozitivního do dění nejen ve vlastní zemi. Odklon od jeho myšlenek bohužel vyvolal řadu negativ. To hlavní však zůstalo. Jeho vliv na další vývoj, vliv jeho myšlenek, které zapalovaly a musel je brát na vědomí i kapitál. Proto jeho odkaz nelze zničit, ani vymazat z dějin. Je totiž, abych parafrázoval Bertholda Brechta, nezničitelný. Proto i dnes na Lenina vzpomínáme s úctou.

Stanislav GROSPIČ, poslanec a místopředseda ÚV KSČM

Antikomunisté budou útoky stupňovat

Rozhovor s bývalým členem předsednictva a tajemníkem ÚV KSČ
Janem Fojtíkem

     Po roce „magických osmiček“ vstupujeme opět do roku významných výročí, která rozhodně budou náležitě využita antikomunisty, dnes ovládajícími média mainstreamu. Co podle Tebe bude především terčem jejich štvanic?
     Budou pokračovat v tom, co loni nastartovali. A útoky budou stupňovat. Tento rok se k tomu opět nabízí. Padesát let od sebeupálení Jana Palacha. A pak to, co svým činem, za který sám patrně nenesl odpovědnost, vyvolal: pád Alexandra Dubčeka, začátek „éry Gustáva Husáka“, období tzv. normalizace, ve skutečnosti úspěšného budování socialistické společnosti, jež bylo zmařeno 17. listopadu, zneužitím Mezinárodního dne studenstva v roce 1989, před třiceti roky. Samozřejmě, jak už jsme toho byli svědky, „slavit“ se bude na „václaváku“ a na ulicích. Bude pěkná mela.

     Ale Ty ses v roce 1969 dostal do vyšší politiky. Prožíval jsi to, co se tehdy odehrálo, zblízka, bezprostředně.
     Ano, bylo mi jednačtyřicet. Z Rudého práva, kde jsem do března 1968 byl zástupcem šéfredaktora, jsem musel odejít. Tři měsíce, kandidát ÚV KSČ, jsem byl bez práce. Tu mi nabídli v Ústavu pro politické vědy ÚV KSČ, což bylo provizorní, neměl jsem tam ani stůl. Ale z titulu vysoké stranické funkce, do níž jsem byl zvolen na XIII. sjezdu KSČ v roce 1966, jsem se účastnil všech zasedání ústředního výboru. A byl jsem aktivní, byl jsem členem redakční komise, která pod vedením Drahomíra Koldra připravila proslulý Akční program. V květnu 1969, už za Gustáva Husáka, jsem se stal šéfredaktorem Nové mysli a v červnu, po Milanu Hüblovi, rektorem Vysoké školy politické ÚV KSČ a na podzim členem sekretariátu a tajemníkem ÚV KSČ s odpovědností za ideologii. Máš pravdu, nepřihlížel jsem na tehdejší události z chodníku.

     Jak jsi prožíval „palachiádu“, kdy jsi ještě byl v Slavíkově politologickém ústavu v Hybernské?
     Už jsem o tom v „Dialogu“ psal. Ale je to dávno, tak to shrnu. V ten osudný den mi volal Karel Vaněk, redaktor Rudého práva. „Honzo, mám pro Tebe něco mimořádně důležitého. Po telefonu o tom nechci mluvit“. Ve čtvrthodině jsem u něho byl. Co jsem se dověděl, mě doslova přizemnilo. Prý u něho byl Emil Zátopek, rozrušený, zničený. Skupina studentů filosofické fakulty, kterou zorganizoval šachový velmistr Luděk Pachman a k níž se připojil i Zátopek, se rozhodla, že po příkladu budhistických mnichů v Jižním Vietnamu se někdo z nich, na protest proti „sovětské okupaci“, upálí na Václavském náměstí. Los padl na Jana Palacha. Nechtěl, ale byl ujištěn, že půjde jen o demonstraci. Zátopek byl z toho zoufalý. Co prý má dělat?
     Bylo jasné, že za tehdejší situace bylo možné jediné: mlčet. Ale účty s Pachmanem si později Zátopek vyřizoval. Ten ho totiž, když byl v závětří ve Spolkové republice Německa, za které pak hrál šachy, u nějakého soudu žaloval za „pomluvy“. Šlo to zřejmě všechno doztracena.

     A jak reagoval Gustáv Husák, když se stal prvním tajemníkem ÚV KSČ, věděl o tom?
Pokračovat ve čtení „Antikomunisté budou útoky stupňovat“

K problematice teorie, programu, strategie a taktiky v komunistickém hnutí

Sborník vystoupení na 44. pražské teoreticko-politické konferenci s mezinárodní účastí

Praha, 3. listopadu 2018

Co dál?

Viktor Pázler

Dnešní konference se koná na téma „ K problematice teorie, programu, strategie a taktiky v komunistickém hnutí“ Podle našeho názoru umožňuje prodiskutovat a zaujmout stanoviska k nanejvýš aktuálním otázkám a výzvám, s kterými se nejen u nás, ale v celém mezinárodním komunistickém a dělnickém hnutí nyní potýkáme.

Naše hnutí, ale i celá levice neprožívá v současnosti příliš dobré období, naše strana to nyní opakovaně zažila na své kůži velice špatným volebním výsledkem v komunálních volbách a volbách do Senátu. Proto cítíme potřebu se společně poradit co dál dělat v našem komunistickém hnutí. Říci si, jak a čím zdůvodnit platnost našeho cíle očima dnešního stadia vývoje kapitalismu. Posoudit, která jsou to dnes ta klíčová témata marxistické teorie a co jim dlužíme nejvíce. Nakolik máme opravdu ucelenou strategii doma i v mezinárodním hnutí a v čem tkví hlavní kritéria naší taktiky a nakolik se je daří uplatňovat nyní i do budoucna

Věřím, že účastníci této konference, jak naši zahraniční přátelé, tak naši soudruzi, soudružky a přátelé přispěji svými vystoupeními k hledání cest z krize, ve které se nyní nacházíme. Věřím, že diskuse bude podnětná, kritika a sebekritika soudružská a bude se týkat věcné podstaty problémů a nikoliv jen osob, zvláště těch, kteří nejsou dnes přítomni.

Tímto považuji naši konferenci za zahájenou.

ÚVODNÍ REFERÁT

K programu a politice, s nimiž spojí naděje většina

Josef Skála

Scházíme se už po čtyřiačtyřicáté. Na růžích ustláno nemáme. Už roky tu nastolujeme otázky, znějící leckomu nepříjemně. Stíhá je nepřízeň i prohibice. A nás, kdo je klademe – nadávky do senilních mozků, jimž prý ujel vlak.

Je to hloupá demagogie. To jí právě ujíždí vlak. Jarmark, vábící na sladké iluze, zavřel krám už s finanční a ekonomickou krizí. Teď jsou to „protestní hlasy“ – a ne ty, co natěšeně souhlasí – kdo vyhrává už i volby. To, čím se liší třetí od prvého čtení parlamentního lejstra, nebylo pupkem světa ani doposud. Tím méně jím bude v etapě, která už začala. Do centra politiky posouvá vůli po hluboké změně – a tedy i otázku skutečných alternativ. Ze šance, kterou to nabízí, však profitují politické novotvary. Za to důvěra v naši politiku je nejslabší od roku 1921. Ztrácíme u všech generací – včetně té, co bývala naší oporou.

Příčinou není „stalinismus“ – ani jiný bubák, na něž to svádí politická bezradnost. Parketou komunistické strany je radikální opozice. Punc radikální síly však ztrácíme už roky. A teď už nás jen málokdo vnímá i jako opozici. To ovšem přitáhne jenom ty, kdo si té změny ještě nestačili všimnout. To proto ta kaskáda volebních debaklů – a riziko, že přijdeme i o parlamentní status.

Pokračovat ve čtení „K problematice teorie, programu, strategie a taktiky v komunistickém hnutí“