Neprojdou!

Dvacáté setkání veteránů Pohraniční stráže, Sboru národní bezpečnosti a jejich přátel v Chodové Plané

Děkujeme skutečným vlastencům…

Kolář vyvolává napětí

Podle bývalého komunistického zastupitele Prahy 6 Ivana Hrůzy starosta pražské šesté městské části Ondřej Kolář (TOP 09) hovořil do médií v rozporu se smlouvou, kterou městská část uzavřela na odstraňování graffiti. Hrůza naši redakci též informoval o existenci této smlouvy, která je k dispozici ve veřejném registru smluv.

Dne 30. května 2019 uzavřely městská část Praha 6 a firma Axiom Real, s. r. o., smlouvu o dílo »na odstraňování graffiti tvorby« na území Prahy 6. V seznamu soch a pomníků (uvedeny v příloze číslo 6 smlouvy), o něž mají pracovníci firmy pečovat, je explicitně jmenována také socha maršála I. S. Koněva nacházející se na náměstí Interbrigády. Předmětem smlouvy je závazek zhotovitele (odborné firmy) provádět po dobu trvání smlouvy pro objednatele (MČ Praha 6) odstraňování graffiti z různých objektů na území obvodu Praha 6, a to také z pomníků, dále se zavazuje provádět monitoring výskytu graffiti na území městské části, zpracovávat elektronickou dokumentaci a provádět trvalé antigraffiti nátěry. Ve smlouvě je uvedeno, že se na území Prahy 6 nachází v současné době celkem 78 pomníků, soch a pamětních desek.

Porušil zákon

Hrůza si klade otázku, jak mohl starosta Kolář 22. srpna vykládat do sdělovacích prostředků, že sochu maršála Koněva, potřísněnou v noci na 22. srpen červenou barvou a nápisy, městská část »tentokrát nenechá očistit dřív, než ruské velvyslanectví začne jednat o jejím přesunu« (zdroj ČTK), když byl vázán uzavřenou smlouvou, jež byla schválena příslušnými orgány MČ. »Proč byl starostou porušen zákon o hlavním městě Praze č. 131/2000 Sb., zejména § 17, 19, 35, a Statut, tj. obecně závazná vyhláška HMP č. 55/2000 Sb., zejména § 17 a § 18, která ukládá řádně pečovat o veřejný majetek?«

Starosta stál za umístěním hanobících desek u sochy a právě od té doby narůstá napětí, je přesvědčen bývalý zastupitel Prahy 6. »Starosta vyvolal napětí a tím odůvodňuje potřebu odstranění pomníku,« kroutí hlavou. Mimochodem, dodal Hrůza, v Praze 6 je plno míst, kde se musí graffiti opakovaně odstraňovat, a nikdo tyto movité či nemovité věci nezakrývá plachtou, ani se je nesnaží odstranit z veřejného prostoru.

Kdo budí vášně?

V rozhovoru pro Novinky.cz Kolář řekl, že »socha pořád budí vášně. To, v co to přerostlo, mě utvrzuje v tom, že ta socha tady opravdu nemá co dělat. Nechci, aby z Prahy 6 bylo poutní místo extremistů ať už z levého nebo z pravého spektra«. Účastníci pondělního protestu proti postupu a výrokům starosty Koláře, kterého se zúčastnil i Ivan Hrůza, se ohradili, že nejsou žádnými extremisty. »Nazývat občany Prahy, kteří se scházejí u sochy Koněva a kladou k ní květiny, extremisty – to je opravdu již vrchol,« rozčiluje se Hrůza.

Závěr rozhovoru pro Novinky podle něho odhaluje, o co Kolářovi ve skutečnosti jde, co sleduje. »Máme 30 let po pádu komunismu. Na Hradě sedí člověk, který komunisty podporuje, zve si 21. srpna do Lán předsedu komunistické strany. Za premiéra máme člověka, který byl vycvičený touhle úderkou, pracoval pro StB. A ti lidé si myslí, že si to tady vezmou zpátky. 30 let po revoluci se to snaží převrátit zase na druhou stranu. Nevidím jiný důvod, proč by jinak měla taková socha vyvolávat takové vášně,« řekl Kolář Novinkám. »Konečně pan Kolář odkryl karty, to již opravdu žádný komentář nepotřebuje,« uzavřel Ivan Hrůza, jenž na Praze 6 působil jako zastupitel v letech 2006-2018.(mh)

Náhrada za Koněva je již hotová…

Omlouvám se národům Sovětského svazu, které bojovaly proti fašismu a nacismu a osvobodily celou Evropu, a přišli o své nejstatečnější muže – hrdiny, za to, jací jsme my Češi zbabělý a nevzdělaný pronárod. MiHav

Mírové hnutí protestuje

České mírové hnutí důrazně protestuje proti skandálním krokům vedení Městské části Praha 6, především jejího starosty Ondřeje Koláře, namířeným proti pomníku maršála Sovětského svazu Ivana Stěpanoviče Koněva v pražských Dejvicích a hanobícím památku vojáků Rudé armády, kteří v roce 1945 osvobodili nejen naše hlavní město od hitlerovské okupace.

České mírové hnutí požaduje zachování uvedeného památníku na stávajícím místě jako symbolu vyjádření díků osvoboditelům Prahy a naší země od fašismu a hrůz druhé světové války.

České mírové hnutí zároveň vyzývá všechny demokratické a mírové síly, aby se rozhodně postavily na obranu pomníků, památníků a dalších veřejných upomínek na hrdinný zápas proti hitlerovskému fašismu a odmítly tak stupňující se hanebné snahy o přepisování a falšování historie.

Milan KRAJČA, předseda Českého mírového hnutí

(Ne)zaměstnanost mladých ve světě

Na základě údajů ILO z roku 2018 a celosvětově:

  • 75 milionů mladých lidí je bez práce

problém nezaměstnanosti mládeže je zvlášť akutní v arabských státech (30,6 %), v osmadvacítce EU (18,4 %), v Latinské Americe a Karibiku (17 %) i jinde. Jako příklad uvádíme, že v Jižní Africe dosahuje nezaměstnanost mládeže 50 %.

  • 158 milionů mladých pracujících žije pod hranicí chudoby

Subsaharská Afrika je oblastí s nejvyšším procentem chudých mladých dělníků na světě, s téměř 70 procenty (80 milionů), ale tento problém je zvlášť akutní v jižní Asii. V tak vysoce rozvinuté zemi EU, jako je Dánsko, počet dětí v rodinách, jejichž příjem je pod hranicí chudoby, dramaticky vzrostl v roce 2016. V roce 2016 tam bylo 48 300 chudých jednoročních dětí, což znamená, že byly chudé nejméně rok. Za pouhý jeden rok to je nárůst o 10 500 dětí, což odpovídá relativnímu nárůstu o téměř 28 %.

  • 25 % mladých ve věku 15-29 let není v zaměstnání ani ve vzdělávacím či školícím procesu

Tahle situace snižuje jejich znalosti i schopnosti a zachycuje je do nezaměstnanosti, nedostatečné zaměstnanosti a zklamání. Co víc, mladí jsou více vystaveni neoficiálním pracovním vztahům, čili nepřihlášené práci, zvlášť ve vznikajících nebo rozvojových zemích jako je Jižní Afrika, Brazílie a Turecko, kde 40 % mladých pracujících je nepřihlášených, a v Mexiku jich je 60 %. Navíc k nízkým mzdám a nepřihlášené práci jsou mladí lidé často nuceni pracovat v pružných pracovních vztazích, na částečný nebo časově omezený úvazek. Typickým příkladem jsou země EU jako Portugalsko, Řecko, Polsko nebo Finsko s více než 50 procenty mladých bez možnosti najít stálé zaměstnání na plný úvazek.

Vystaveni této situaci se mladí lidé uchylují k migraci, hledání lepších vzdělávacích a pracovních příležitostí mimo svou vlast. Podle údajů z předcházejících let bylo celosvětově nějakých 51 milionů migrantů ve věku 15-29, většina z nich z rozvinutých zemí. Mnozí z nich jsou mladí vědci, kteří hledají práci v oboru, jenž studovali, v bohatších zemích, kde jsou zahraniční pracovní síly žádané. Ale nejochotnější k migraci jsou mladí v chudých zemích. Největší počet mladých, kteří chtějí migrovat, mají subsaharská Afrika, Latinská Amerika a Karibik, 38 %, následovány východní Evropou s 37 procenty.

Výše uvedené problémy jsou zvlášť palčivé u mladých pracujících žen, které jsou trvale vystaveny vyšší míře nezaměstnanosti, práci na částečný úvazek a nedostatečnému vzdělání v poměru k mladým mužům; fakta, jež vysvětlují konkrétní problémy pracujících žen vzhledem k jejich věku.

Vše tu zmíněné tvoří drsnou realitu, v níž jsou mladí pracující vítáni, aby organizovali svůj boj na pracovištích, ve svých zemích i mezinárodně, v řadách Světové odborové federace, a požadovali život, jenž si zaslouží, ve společnosti s mírem, společenskou spravedlností, bezpečím, přístupem ke vzdělání a k právu na trvalé zaměstnání, s osmihodinovou pracovní dobou, osmi hodinami odpočinku a osmi hodinami k rozvoji vlastní osobnosti, s přístupem k umění, kultuře, sportu.

Z projevu Emila Olsena, koordinátora mládežnického výboru SOF, na zasedání Mezinárodní organizace práce (ILO) v Ženevě, 20. 6. 2019 (přeložil Vladimír Sedláček)

Komunisté a „ukomunisté“

Můj tatínek Jakub Hrabica se narodil do velké moravskoslovácké rodiny. Přišel na svět v Poštorné u Břeclavi. Nikdo z bratrů ani ze sester neměl na vybranou. Většinou třeli bídu, nebo našli místo u Bati. Dokonce se ve zralém věku od sebe značně odlišovali, jako voliči volili někteří vždy tu stranu, která jim nabízela práci a obživu. Narodili se do monarchie. Všichni mluvili a psali stejně dobře česky jako německy.

Kubína maminka vypravila do pole, pokřižovala jej na čelo a ukázala mu pod hvězdami, kudy se má ke světlu ubírat.

„Jdi rovně do Hauskirchenu, tam v Dolních Rakousích k sedlákovi a popros ho o práci. Buď u něho pacholkem.“


Foto: Archív autora

Po čtyřech letech služby se vrátil domů. Našel si kopáčské práce na dráze. Pak porůznu. Jednu dobu vzal místo sluhy u poslance a později senátora Josefa Hybeše. Tomu se již blížila sedmdesátka. Hybeš byl od svých devíti let továrním dělníkem. Byl sečtělý a nebojácný. Byl to dělnický politik, socialistický redaktor. Jeden za zakladatelů sociální demokracie, její poslanec v rakouské Říšské radě.

Když se zrodila Československá republika a diferenciační proces navenek ještě jednotné československé sociální demokracie značně pokročil, vydali poslanci a senátoři prohlášení o charakteru nového kapitalistického státu.

Na XIII. sjezdu československé sociální demokracie v září 1920 se levice prohlásila za samostatnou stranu, a do jejího čela byl posmrtně zvolen „čestným předsedou“ Josef Hybeš.

Můj otec pomáhal Josefu Hybešovi s úklidem a pečoval o pořádek v jeho brněnském domově. Tím byla jedna místnost s postelí a se skříní, se stolem a dvěma židlemi, s věšákem a umyvadlem. Vodovod a sociální zařízení byly na chodbě. Ještě byl v pokoji malý stolek s dekoracemi, s řády a vyznamenáními, s kalamářem a s papíry.

Hybeš dal Kubínovi odkaz na celý život: „Pamatuj si, že v každé politické straně jsou a vždycky budou kariéristé, zrazující program, a druhé; stejní jsou nyní i mezi socialisty. A budou mezi nimi stále. Zrazující socialisté nikdy nevymizí. Brno je a bude povždy nejenom české – ale i německé. Bude pro Němce vždy předměstím Vídně, bude Němci podmaněné. A varuj se před jestřáby, kam vítr tam plášť.“

Pokračovat ve čtení „Komunisté a „ukomunisté““

Sedmilháři a váleční magoři

Z randálu kolem smlouvy o neútočení, již Moskva podepsala s Berlínem právě před 80 lety (23. srpna 1939), trčí celé mraveniště pohnutek. Poctivá není jedna jediná. Sedmilháři a váleční magoři se drží za ruce i tentokrát.

Moskva podepsala smlouvu o stejném názvu – a v podstatě i obsahu – až jako poslední. Polsko už roku 1934, Británii krátce nato. A pak i několik dalších zemí. Londýn ani Washington nenabídli Moskvě ani to. Ona jim znovu a znovu. Už od prvé poloviny 30. let. Byl to hrách na stěnu,

Jen průhlednou habaďůrou se ukázala i návštěva britských a francouzských vojenských legátů v létě roku 1939. Moskva je pozvala připravit komplex společné obrany proti nacistické agresi. Londýn a Paříž vyslaly subalterní podržtašky. Sovětským maršálům sdělily hned úvodem, že mají nulové pravomoci. Co každý nový bod na pořadu, to přestávka na konzultace s generalitou, která zůstala doma. Vlastní návrhy, směřující ke skutečné společné obraně, do Moskvy nepřivezly žádné. Že nešlo o nedopatření, ale o záměr, přiznali nejen někteří účastníci mise, ale i jejich nadřízení. Když Hitler vyrazil na Paříž – a Luftwaffe sypala bomby na Londýn –, sebekritika zněla i z ještě vyšších míst. Stačí se začíst do memoárů Winstona Churchilla či Charlese de Gaullea.

Hitler, Mussolini i jejich japonský komplic měli pracky od krve až po lokty už roky. Metropole, soutěžící v liberální frázi, však jejich agrese jen ležérně glosovaly. Jak ty v Africe a Asii, tak dokonce i proti španělské republice. V Moskvě sídlící Kominterna jí vyslala na pomoc téměř 40 tisíc interbrigadistů z mnoha zemí. Vzdušné souboje s frankistickými eskadrami sváděly perutě sovětských pilotů. Republika dostala i kvanta sovětských zbraní, léků a jiné pomoci. Západní velmoci hodily mrtvého brouka „neutrality“. Zhola nic nepodnikly ani proti konvojům, zásobujícím pučisty mraky německé vojenské techniky, munice a dalších materiálů. Když republika nakonec přesile spojených hrdlořezů podlehla, Paříž zavřela ustupujícím interbrigadistům hranice. Z těch, kterým se do Francie proklouznout povedlo, skončili mnozí v lágrech vichistického režimu. Jiní rovnou v prackách gestapa.

Pokračovat ve čtení „Sedmilháři a váleční magoři“

VAROVÁNÍ PRASTARÁ A SOUČASNÁ

Učený kněz Laocoön, jak praví staré legendy, marně varoval před známým „trojským koněm“. Nepřátelský bůh vyslal obrovské hady, kteří jej zardousili, a velký dřevěný dar se otevřel. Vojáci v něm ukrytí otevřeli brány Tróje a řecké bataliony vtrhly dovnitř, muže pobili, ženy zotročili a město zničili. Jeho ruiny stále ještě nejsou zcela odkryté.

V Německu stojí za to si připomínat Laocoöna, zvlášť ve východních státech Sasku, Braniborsku a Durynsku. V těchto týdnech nečelí dřevěnému koni, ale železné AfD, Alternativě pro Německo. A varování jsou na místě!

Tahle strana – v německých průzkumech s 13 procenty, což je dost znepokojivé – soupeří o špičku v průzkumech ve třech východoněmeckých státech, jež stojí před volbami. V Sasku si drží první místo s 26 procenty. V Braniborsku se do čela cpe s 19 procenty. V obou státech se hlasuje 1. září. V Durynsku, kde jsou volby 27. října, jí na první místo chybí pouhé jedno procento.

Naštěstí, i kdyby vyšla jako vítěz, nesestaví státní vlády. K tomu potřebuje padesátiprocentní parlamentní většinu a jakákoli koalice s AfD je stále striktně tabu. Ale tohle postavení prašivé ovce slábne; v řadách CDU se potichu mumlá: „Možná, kdyby se zdálo, že není jiná možnost, za určitých podmínek, nejsou snad poslanci AfD také zvoleni demokraticky?“

A většina sdělovacích prostředků neustává ve štědrém poskytování všemožných příležitostí předákům AfD, aby chrlili zlou propagandu „Nenáviďte cizince!“

Pokračovat ve čtení „VAROVÁNÍ PRASTARÁ A SOUČASNÁ“

O „spoluautorech“ druhé světové války

Přibližně před 72 lety, 1. září 1939, zaútočil Hitler na Polsko po celé délce polsko-německých hranic. Od tohoto dne se obvykle datuje druhá světová válka. 17. září přestalo Polsko jako stát existovat. Jeden z iniciátorů účasti Varšavy v Mnichovském rozdělení Československa – Józef Beck – který se zachraňoval před vojsky svého nedávného spojence – Německa – utekl do Rumunska. Následoval ho Rydz-Šmigly. Teprve pak překročily jednotky Rudé armády sovětsko-polské hranice a začaly svoji osvoboditelskou pouť, která trvala pouhých 5 dní, a kdy byly místním obyvatelstvem vřele vítány – Ukrajinci, Bělorusy, židy…

Dnes západní propaganda tvrdí, že druhá světová válka začala dohodou mezi Německem a SSSR v r. 1939. Spolu s tím jakýkoliv objektivní výzkumník chápe, že rozdělování Evropy, zaměření útoku agresora na východ a rozdělování sousedních zemí začalo spolu s Hitlerem Polsko, Maďarsko, Anglie, Francie a za výrazné role USA, které vždy šikovně využívaly světové války pro řešení svých ekonomických problémů. Vrcholem jejich spojenectví s Hitlerem se stala Mnichovská dohoda z r. 1938, kterou bylo rozděleno Československo, kdy poté bylo Stalinovo zahraničně-politické úsilí pokusem oddálit útok Hitlera a jeho spojenecké „sjednocené Evropy“ na SSSR, oddálit budoucí frontovou linii co možná nejvíce od svých hospodářských a průmyslových center a vyhnout se válce na dvou frontách – s Německem a s jeho spojencem Japonskem (jehož „příspěvek“ k rozpoutání světové války na západě „geograficky“ ignorují).

A dodnes dokonce ani v ruské oficiální historiografii není obvykle považováno obsazení Československa koalicí evropských zemí za součást druhé světové války, ale pouze za její předehru. V souvislosti s tím je třeba velmi vážně vzpomenout, že právě sovětské Rusko bylo vždy odpůrcem Mnichovských dohod a následného obsazení celého Československa – vždyť ve své podstatě již tehdy si Berlín začal pomocí vojenské síly podrobovat neněmecké země.

Mnichov a následné pohlcení celého Československa s jeho velkým ekonomickým potenciálem dostal Německo na úroveň nejvíce průmyslově rozvinuté země Evropy a umožnilo mu to zajistit si výrazný „skokový“ nárůst vojenské výroby. Mimochodem: v době války byla většina německých vojenských transportérů vyráběna v českých podnicích. A transportér Sd. Kfz. 251 (s tažným zákluzovým dělem) představoval podle expertů do doby, než se objevily tanky PzKpfw V, VI, hlavní údernou sílu německých pozemních vojsk. Mimo to obsazení Československa umožnilo Německu v r. 1939 prudce zvýšit bojový potenciál jeho ozbrojených sil, díky získání trofejní bojové techniky vysoké kvality. V době napadení Polska představovaly zhruba třetinu německého tankového parku české PzKpfw 38(t). Poprvé byly PzKpfw 38(t) použity v boji v době polské kampaně (1939) a ve Francii (1940). Tanky PzKpfw 38(t) z 8. tankové divize se účastnily bojů na Balkáně (1941). V rámci plánu Barbarossa Němci postavili proti Sovětskému svazu 623 tanků tohoto typu a 41 velitelských tanků PzBfWg 38(t).

Jinými slovy, jen obsazení Československa umožnilo technicky zajistit německou „bleskovou válku“ v r. 1939. Bez Mnichova by se to 1. září 1939 sotva zdařilo!

Pokračovat ve čtení „O „spoluautorech“ druhé světové války“

Názor na prezidenta

Motto: John Glenn po letu Gagarina řekl: „Jak je možné, že země která neumí vyrobit ledničku, nám dala na prdel.“

Budu upřímný. Konečně je na hradě normální chlap. Ne naškrobený panák, plný politických nic neříkajících alibistických keců. Mimochodem, kdo sleduje Zemana, ten si určitě všiml, že je nesmírně vzdělaný a jeho komunikace je důvtipná a fantasticky ironická. Ještě jsem neviděl za celou dobu někoho, kdo by v komunikaci Zemana utřel. Jeho perfektní znalosti literární, kdy je schopen citovat z veleděl, ale i z neznámých mini autorů a knih, a to ve zcela dokonalém načasování v daném dialogu.

My Češi jsme vždy byli zvláštní, byť mnohdy srabácky rebelujícím národem. A pokud nám toto zůstane, tak si zachováme aspoň zbytek tváře, která nám ještě možná zůstala.

Budu rád, když Zeman kdejaké pimprlátko pošle do prdele anebo si udělá srandu – byť je to na mezinárodní úrovni, ale zůstane svůj, než nějaký blb, který poleze všem do zadku, bude se chtít za každou cenu všem zavděčit a prodá nás v aukci první nejvyšší nabídce.

Dávno už stejně není doba, kdy by měla být nejvyšší hlava státu reprezentativní ve smyslu: papež – zástupce Krista na Zemi. Takže to, jestli má pupek, dá si panáka a řekne kundička sem, kundička tam, je úplně jedno. (Vlastně mi teď dochází, že takových je většina chlapů v této Zemi, takže Zeman je dobrým zrcadlem naší doby. Chápu, že mnohým se nelíbí koukat se do vlastního zrcadla). Zeman vyhrál volby, protože naštěstí ultrapravicových pražských byznys holobrádků je méně, než zbytku republiky. Jóó – a ještě dodám, že zmanipulovaným pražským vysokoškolákům, bez jakýchkoliv zkušeností, či blbečkům, fandícím Coca-Cole a mekáčům, mluvícím napůl anglicky, aby byli moderní, bych dal pár facek, aby se probrali.

Přemýšlel jsem o tom, proč mladší generace nevidí jasně, co se děje. Není to jen nezájmem a jejich nevyspělostí, ale je to také tím, že mají vštípený někde vzadu v hlavičce názor, že „na východ“ je to mizerný a špatný, nemají tam internet; jezdí v žigulících a mají tam vůbec kina? Prostě, že vše východně je zpátečnické z pohledu moderního globalizovaného světa, kterým podle nich je i Česká republika. Ale takhle koukají na Západě i na nás, a jaké je překvapení pro mnohé mladé turisty, že tu funguje život jako u nich.

Podle mě má mladší generace vštípený názor, že amerikanismus je něco vítězného a něco, co představuje blahobyt. Nechápou, že v budoucnosti si ekonomicky ale i politicky bez Rusů (jako zastřešovatele) moc neprdneme. Rusko je prostě složitě neprůchodnou branou pro ty, kteří by nás nejraději vyhubili jako krysy. To, že nás kdysi Rusové obsadili, byla jen mocenská strategie Ruska vůči Američanům. Rusové chtěli ukázat svou sílu a dominanci, aby Amíci věděli, že si tady nebudou moci v budoucnosti dělat, co chtějí.

Jsme příliš miniaturní stát, abychom mohli cokoliv diktovat a silově nebo ekonomicky se bránit jiným státům. To, že jsme stále pohromadě a existujeme jako Česká republika, je jen proto, že jsme za to velmi tvrdě za posledních 100 let zaplatili… a to minimálně zlatem. Jinak bychom byli dávno rozerváni na kusy všemi státy okolo. Vždyť jsme jak malá provincie, kterou obsadit a vyplenit není pro okolní země žádný problém. Možná náš český jazyk, který je specifický a složitý, nás chrání před jednoduchým spolknutím jinou mocnosti.

Vraťme se na začátek k tomu, že Zeman není hlupák a ví moc dobře, co dělá. A ví, že slovanský český národ bude jednou moc rád, že jsme Slované a máme tak blízko řečí i územně k Rusům. Neumím si představit, co by se dělo, kdyby tam seděl, přispěchaje z USA Švejnar, nebo teď ten, jehož jméno se nevyslovuje, protože on sám ho ani vyslovit neumí a stále spí. Myslím, že bychom byli rozkradeni ještě důkladněji a směr Amerika navždy, by byl ještě smutnější a otřesnější než to je teď.

Co ty na to?

(Koluje po internetu. Napsal malíř pokojů z Říčan)