Páni učitelé – vaše požadavky jsou drzost a sprostota

Ne snad, že bych učitelům a učitelkám nepřál zvýšení platů, ale jsem toho názoru, že plat by si měl každý nejen odpracovat, ale také zasloužit. Bohužel učitelky a učitelé mě nepřesvědčují o tom, že jejich práce je natolik kvalitní, aby si zvýšení platů zasloužili. Je to smutné, ale opak je pravdou. A hrdí na učitelky a učitele býti nemůžeme.

Proč tak zhurta se tážete? Inu to je tak. Jsem už nějaký ten rok na světě a také jsem chodil do školy. Vychovali jsme se ženou tři děti a užili si s nimi své. Mám tedy se školou mnohé zkušenosti a s pedagogy taktéž. Na své děti mohu být hrdý, neb jsou šikovné a mají uplatnění. Co se týče oblasti práce, tak je o ně docela mela a kluci doslova nestíhají. Nikdy, a jsem za to rád, nenašli cestu k drogám, alkoholu nebo flákačskému stylu života. Není to však nikterak zásluha školy, ale rodiny, kde byli vychováváni tvrdším venkovským stylem za což jsem byl někdy kritizován. Mnohokrát jsem se dostal se školou a učiteli do střetu proto, že učí děti mnohdy nesmysly a pracují dle osvědčené politické teze. Ona teze zní – Chceš-li zkurvit národ, tak musíš zmršit mladou generaci. Je smutné, že tato teze stále platí a že nás rok 1989 v tomto bodě neposunul vpřed, ale hodil nás o 60 let nazpět!

Stalo se už běžným školským postupem, že dětem jsou od útlého věku mrzačeny mozečky propagandou a zcela účelovým výkladem historie a to je doslova zločin. Není překrucována jen naše historie, ale i ta světová. Jaký si, asi udělá ten malý človíček náhled na svět a na život? Chudáci ty děti, jejichž rodiče nemají potřebný rozhled a znalosti, aby jim někdo mohl říci pravdu. Pro příklad vám napíši o některých mých střetech s učiteli, abyste byli v obraze.

Pokračovat ve čtení „Páni učitelé – vaše požadavky jsou drzost a sprostota“

To si Stanjuro myslíte, že jsme všichni blbí?!

Je bezesporu znatelné, že pan Stanjura (ODS) je protřelý politický matador. Politické procesy a různé kulišárny má zmáknuté už od komunální úrovně. Své zkušenosti využívá a také zneužívá v současnosti v poslanecké sněmovně. Nic proti tomu, ale docela mi vadí, že dělá z lidí pitomce a to v poměrně zásadních věcech. Ne všichni jsme ztratili paměť a pamatujeme si, jak se co odehrálo v politice před 8 až 15 lety.

Dovolil jsem si poslouchat v zásadě obstrukční vystoupení poslanců z řad opozice k vládou navrhovanému daňovému balíčku. Zde mě mnozí poslanci z řad opozice doslova udivují. Hlavně ty stálice, co sedí ve sněmovně osm a více let.

Vládě vyčítáte, kde co a přitom, když jste vládní koalici tvořili vy, tak jste se chovali stejně a dost možná ještě hůř. I vy jste slibovali snižování daní a nečinili jste tak. Tvořili jste legislativu tak, že největší břímě všeho nesli ti nejpotřebnější. To není výčitka – dělá se to tak všude, ale alespoň to přiznejte. Dokonce jste zašli tak daleko, že jste od stolu a zákonem v rámci úspor začali uzdravovat nemocné lidi. Tisíce lidí přišlo o své invalidní důchody, přičemž nemocní byli nadále a to pouhým škrtnutím pera! Strůjcem této zrůdnosti byli ministři Drábek a Heger. I já osobně přišel o třetí stupeň invalidity a musel jsem do prvního. Průkaz ZTP mi byl odebrán. Inu odměna za to, že jsem chodil dál do práce. Takových nás byly tisíce. Vy už jste to zapomněl pane Stanjuro? Byl to takový polonacistický zákon! Vy jste nezdražovali alkohol a cigarety? Zdražovali! Zdražili jste kde co! Nezaměstnanost za vašich vlád byla na 12 %!

Pokračovat ve čtení „To si Stanjuro myslíte, že jsme všichni blbí?!“

Titul „Národní ostuda“ by nejen jemu seděl

Milenka Václava Havla, Jitka Vodňanská, napsala knihu: Voda, která hoří. Napsala přitom spousty faktů, které jsou zajímavé. Na dokreslení skutečnosti.

K narozeninám jsem si přál knihu Jitky Vodňanské: „Voda, která hoří“. Tušil jsem, že mě její příběh zaujme. Netušil jsem ale, jak je tenhle příběh překvapivě realistickým zrcadlem doby, kterou si právě připomínáme. No ano, příběh mě skutečně zaujal, bohužel ale úplně jinak, než jak byl nejspíš autorkou zamýšlen. Vyprávění bere iluze o prezidentovi.

Václav Havel byl i pro mě dlouho ikonou dobrých vlastností. Rok 1989 mě zastihl jako dítě, takže jsem hodně přebíral názory dospělých. Když zemřel – to už jsem byl samozřejmě dospělý – byli lidé nešťastní. Zemřela jejich modla. Mluvili o něm, jako by nebyl člověk z masa a kostí, ale nadčlověk. Tato kniha však čtenáře usadí. Havel je vylíčen jako každý jiný s dobrými i špatnými stránkami.

Kniha nemění jen mainstreamový náhled na Havla, ale na celou socialistickou společnost. Já jsem jako dítě vnímal život asi takto: práce, večerní vymývání mozku v televizi, brzo spát, brzo vstát a zase práce. Dovolené v NDR a jednou za celé dětství v Jugoslávii.

Vodňanská popisuje jiný socialismus. Klídek, pohodička, jeden mejdan za druhým. Mnohokrát píše, že bylo štěstí, že tou dobou nebyly běžně dostupné drogy, protože jinak by v nich jela. Jeden vztah za druhým a k tomu zábava a cestování. Před rokem 68 pobývala dlouhodobě v Západním Německu a ve Francii. Byt jí koupila babička za našetřené peníze. Proč neznám nikoho, komu by babička nenašetřila na byt? Co dělali moji rodiče špatně? Na Západě byli jen díky tomu, že tam každému z rodičů emigroval sourozenec. Mohli za ním jet, ale jen sami, aby taky nemohli emigrovat s rodinou. Vodňanská ale byla v USA i s manželem. A hned si troufne navštívit režimu nepohledné lidi, jako byl Voskovec.

Byla to evidentně úplně jiná vrstva socialistické společnosti. Měla „všechno“. Ano, čas od času odvedli disidenty na výslech, ale za 48 hodin se vrátili a pařilo se dál. Takový socialismus ale většina lidí dnes nepamatuje.

Pokračovat ve čtení „Titul „Národní ostuda“ by nejen jemu seděl“

Převrat či sametová revoluce

Jaký je skutečný odkaz listopadu 1989?

U společenských změn takového charakteru jako byl převrat 17. listopadu 1989, se obtížně hledá pravda. I po mnoha letech je zájem skutečnost neustále rozostřovat a zamlžovat. Příčin zakrývání pravdy je celá řada. Převrat je projevem širokého spektra zájmů řady politických a ekonomických subjektů a na převrat navazující politický a ekonomický vývoj je důsledkem působení těchto zájmů a subjektů. Proto většina textů zabývajících se listopadovým převratem měla doposud převážně charakter manipulativní propagandy.

Výjimku tvoří Analýza 17. listopadu 1989 politického vězně Miloslava Dolejšího (2014), kterou zveřejnil brzy po listopadu a kromě snahy o analýzu skutečnosti obsahuje studie i řadu prognóz a míra jejich naplnění v následném společenském vývoji vyvolává až mrazení. Sám autor v již „svobodném a demokratickém Československu“ se stal obětí štvanice a jeho bratr, ředitel zdravotnické školy na Kladně, za to, že se bratra zastal, byl vyhozen nejen z funkce ředitele, ale i ze školy.

Události, na kterých participují zpravodajské služby, mají malou naději, že budou „natvrdo“ odhaleny. Zpravodajské služby pracují v šeru a po skončené události zhasínají. Než k události dojde, jejich podíl na přípravě a realizaci je „konspirační teorií“ a po události v nastalé informační „černé díře“ veškeré stopy zpravodajských služeb mizí a jsou překryty vytvořenou dezinformací – mýtem. Do dneška je vražda J. F. Kennedyho překryta mýtem osamělého střelce a za oponou mýtu byla náhlá úmrtí lidí, kteří se vyskytli poblíž této události. Odstranění Richarda Nixona z pozice prezidenta USA bylo překryta aférou Watergate a mýtem jak „čistá americká demokracie“ zvítězila. Teprve krátce před smrtí se zástupce ředitele CIA z té doby přiznal, že informace novinářům poskytoval on.

Určitou nadějí by mohly být dokumenty v archivech. Ty jsou však desetiletí nepřístupné, a když je potřeba, tak se i po padesáti letech jejich nepřístupnost prodlouží. Avšak ani pokud se k archivním svazkům přiblížíme, neznamená to, že jsme se přiblížili pravdě. Při diskusi na jednom semináři v Evropském domě, která byla věnována práci s archivními svazky, JUDr. Miroslav Polreich, náš nejvýznamnější zpravodajec, přesvědčivě doložil, že i svazky v archivech jsou zmanipulované a nepravdivé. Samozřejmě, že ne všechny, ovšem problém je, že my nevíme, které zmanipulované jsou a které ne.

Pokračovat ve čtení „Převrat či sametová revoluce“

Předání moci podle Lubomíra Štrougala

Z funkce člena předsednictva ÚV KSČ a předsedy federální vlády jsem odstoupil v září 1988. Od té doby jsem převážně pobýval na chalupě v Jizerských horách. Průběh politických událostí jsem pochopitelně sledoval prostřednictvím masových médií i v rozhovorech s přáteli, bývalými spolupracovníky, tedy i s funkcionáři, kteří až do listopadu 1989 působili ve vrcholných státních a stranických orgánech.

V té době – zvláště v druhé polovině roku 1989 – bylo bohužel zřejmé, že ve stále narůstající krizové situaci v naší zemi i v ostatních státech socialistického společenství se vůbec nedaří dohodnout se na racionální koncepci, na východiscích ze stále horší situace. Především vedení SSSR jen pasivně přihlíželo stále se prohlubující krizi ve státech našeho společenství. A podtrhněme, že Moskva po dlouhá desetiletí tvrdě vyučovala, že samostatné rozhodování v jednotlivých zemích je nepřípustné. Sám Gorbačov reagoval na probíhající změny – halasně publikované ve všech sdělovacích prostředcích celého světa jako porážku, konec socialismu – opožděně, neprofesionálně a den ode dne rozporuplněji. Připadlo mi to, jako by komentoval – a to ještě nekvalifikovaně – to, co se jaksi již včera odehrálo. Autorita sovětského vedení, ať už byla založena na jakémkoliv zdroji, utrpěla na věrohodnosti.

Miloš Jakeš a Lubomír Štrougal

Vedení KSČ mělo svou samostatnou politiku – mluvit o reformách, ale přitom je nedělat. Kdyby alespoň využili šanci vyjednávat o stažení sovětských vojsk, alespoň se o to pokusit. Ale když takový návrh předložil tehdejší předseda vlády L. Adamec, odmítli to. V PLR byla v červnu 1989 vytvořena koaliční vláda v čele s premiérem Mazowieckým, která získala rozhodující vliv v zemi, v Maďarsku je přijata nová „nesocialistická“ ústava a zvolen nový prezident. V září vzniká v NDR Neues Forum jako vrcholový orgán opozičních skupin a společenství. Končí Erich Honecker a přichází Egon Krenz. Dne 10. listopadu 1989 odstupuje z funkce předsedy státní rady a funkce generálního tajemníka Bulharské komunistické strany Todor Živkov.

Všechny tyto změny v zemích socialistického společenství – v zemích Varšavského paktu i statutu RVHP – probíhaly nejen se souhlasem, ale i z iniciativy moskevského vedení. To v té době prostřednictvím M. Gorbačova dávalo zřejmě najevo, že si přeje nastolit zásadní personální změny ve vedoucích funkcích stran a států.

U nás v říjnu 1989 na schůzi předsednictva ÚV KSČ pronáší prezident republiky Gustav Husák varovná slova: „Vy nevidíte, že kolem nás to všetko ide do hajzlu? Robte niečo!“ Bohužel vedení KSČ nereaguje.

Jenom přidám poznámku. Na podzim 1987 přišel Biľak za generálním tajemníkem s návrhem, že převezme jeho funkci. Byl kategoricky odmítnut s tím, že by to strana ani společnost nepřijaly. To mi řekl Husák v osobním rozhovoru. Dnes není tajemstvím, že Gorbačov pokládal jen mne za stoupence reforem, ale nakonec omlouval svou podporu Jakešovi argumentem, že právě pro svůj proreformní postoj nemám u většiny předsednictva šanci.

Pokračovat ve čtení „Předání moci podle Lubomíra Štrougala“

Maláčová má co řešit!

(Podklady – statistický úřad)

0,8 % Romů má vysokoškolské vzdělání 25 % z celkového počtu Romů žije v Severních Čechách
21 % z celkového počtu Romů žije na Severní Moravě
30 % manželství v některých romských skupinách uzavírají příbuzní
6 % romských žen poprvé rodí mezi 14 až 16 lety
19 % romských žen poprvé rodí v 16 letech, až 4 interrupce v průměru připadají na jednu romskou ženu
60 % dětí umístěných v dětských domovech je romské národnosti
51 % romských dětí se učí ve zvláštních školách
22 % romských dětí propadá v 1. třídě
25 % romských dětí ve věku 6-7 let je v pásmu verbální debility
56 % Romů nemá ani základní vzdělání
32,7 % Romů má základní vzdělání
8 % Romů se vyučí v oboru
2,5 % Romů má středoškolské vzdělání
85 % Romů je nezaměstnaných
60 % Romů je nezaměstnaných déle než 3 roky
30 % dospělých Romů se živí nelegálním způsobem
60 % dospělých vězňů ve věznicích jsou osoby romské národnosti
75 % se Romové podílí na kriminalitě (v některých lokalitách dosahuje až 95 % = kapesní krádeže)
30 % pouličních prostitutek má romskou národnost
25 % pouličních romských prostitutek má za pasáka svého příbuzného
Velké množství mladých Romů bere sirotčí důchod
Mladá Romka většinou uvede jako otce novorozeňátka nejstaršího člena rodiny.
Růst romské populace:
rok 1945 – 10 000 Romů;
rok 1959 – 20 000 Romů; rok 1973 – 40 000 Romů; rok 1987 – 80 000 Romů; rok 2001 – 160 000 Romů; rok 2015 – 320 000 Romů
Každých 14 let se počet Romů zdvojnásobí !
Růst romské populace je současným největším bezpečnostním rizikem pro Českou republiku.
Věznění 12 000 romských vězňů nás stojí letos 4 miliardy korun.
Sociální dávky pro Romy 20 miliard.
Obrovské škody na majetku při „sbírání“ železa. Nevyčísleno.
Romové jsou jediní, kdo mají zdravotní péči zdarma. MZd není schopno vyčíslit.
Je to další skrytý příspěvek pracujících ve prospěch nepracujících.
Je pravidlem, že Romovi platí advokáta u soudu stát. Vzhledem k tomu, že podíl tohoto etnika na zločinu je 75 %, jedná se o další obrovskou zátěž pro státní rozpočet.
Za 14 let se všechny tyto problémy a náklady zdvojnásobí.

A pak, že nás zatěžují důchodci!? 

Doktore Svobodo (ODS) čí zájmy zastupujete?

Skutečně se zájmem jsem si vyslechl emotivní projev poslance, doktora Svobody v poslanecké sněmovně. Pro ty, kdož tápou, kdo že to je, tak je to lékař a politik nosící motýlka a hájící barvy modrého ptáka. Nic se však chlapi nebojte. Nemusíte si kvůli tomuto modrému ptákovi barvit své „pindíky“ na modro! Spíše by bylo vhodné, mu nakopat ze předu, aby mu ten jeho camfourek zmodral, čímž by snad ztratil chuť vymýšlet ptákoviny.
Projev doktora Svobody ve sněmovně k otázkám zdravotnictví a jeho financování byl skutečně obdivuhodný. Doktor Svoboda nezapře, že má umělecké vlohy, neb i Kecal z Prodané nevěsty je proti němu břídil. Z celého jeho vystoupení mám smíšené pocity a dokonce se objevila i nauzea. Vůbec totiž nebylo patrno, čí zájmy pan doktor zastupuje. Bije se tento muž s motýlkem za lepší zdravotnictví? Za lékaře, sestry, byznys, pojišťovny nebo stát? Zajímají jej pacienti? No vážení – nabyl jsem dojmu, že doktor Svoboda je spíše politik chlácholící si své vlastní ego, přičemž reálná podstata zdravotnictví mu uniká jako moč panu Schwarzenbergovi.
Nelze popřít, že zdravotnictví je jednou z černých děr státního rozpočtu, a že jej značnou silou vysává, přičemž na kvalitě péče to moc znatelné není a na platech zdravotních sester a obslužného personálu také ne. Nepíši o lékařích, neb to je trochu jiná kapitola a v jistých směrech jsou jejich požadavky skoro nemravné. Není to však taková hrůza jako u učitelů, kde tito dětem vědomě lžou a vymývají jim mozek propagandou a pak si drze dovolí stávkovat za vyšší platy. U nich je to vskutku nemravnost!
Pan Svoboda si také neodpustil invektivu, že současné zdravotnictví je jako to komunistické. Tedy všem málo a mizerně. Nevím, ale komunistické zdravotnictví u nás nikdy nebylo. Socialistické ano a je mi s podivem, že to vysokoškolsky vzdělaný člověk neví. Asi už zapomněl, kdo mu jeho studia platil. V mnoha oblastech zdravotnictví lze však bez obav říci – kéž by to dnes fungovalo alespoň tak, jako za socialismu. Ono to ale nefunguje a pan Svoboda to dobře ví, ale bojí se přiznat pravé důvody. Šel by tím totiž sám proti sobě a svému byznysu.
Víte, od kdy se zdravotnictví zmršilo? To začalo v době, kdy polistopadové vlády přešli ve zdravotnictví ze systému celospolečenského zájmu do sytému byznysového!
Zdraví se stalo obchodem a to velmi výnosným. Se zdravím občanů se začalo obchodovat, a kdo na to nemá peníze, tak může chcípnout. To jste chtěl říci pane Svobodo, ne? Víte lépe než já, že pro lékaře a nemocnici, je pacient důležitý jako zdroj příjmu. Zdravý člověk jim je k ničemu. Praxe je taková, že vás i se zaraženými „prdy“ zavřou na týden do nemocnice, protože z toho jsou peníze. Že je taková to hospitalizace zbytečná, o tom jste raději nehovořil. A lékaři se také někteří činí, až z toho přechází zrak. Našli se i případy, že pojišťovna přišla na to, že měl muž ve své dokumentaci napsáno, že mu bylo čištěna „julča“! Takto se vydělává!! To je kšeft. Pak se ale nelze divit, že v segmentu zdravotnictví chybí peníze. Pojišťovny jsou také vysavač miliard. Co jen stojí ten jejich byrokratický aparát, správa budov, vozový park atd. To jsou miliardy letící oknem a přitom je jasné, že by stačila pojišťovna jedna jediná.
Máme lepší zdravotní péči? Asi ano – šla kupředu s technologickým vývojem, ale lidé jsou stále stejné potvory. Vůbec nic by neřešil váš návrh na další komerční zdravotní pojištění – pro obyčejné lidi nic. Jen ty potvory by zase měly cosi navíc k rozkrádání.
Pane Svobodo! Až lékaři dospějí k poznání, že zdravý člověk má společensky největší cenu, že zdravá společnost je primárním cílem státu, tak teprve tehdy bude mít smysl vést plodnou diskusi. Dokud to nebude, tak jsou slova zbytečná. Myslím však, že lékaři si cestu najdou. Dnes se to dělá tak, že i zdravým lidem se dávají neschopenky – je to byznys. Vydělá lékař i klient. Stát není schopen si zkontrolovat prakticky nic a tak penízky odtékají, ale nesvádějte prosím vinu na obyčejné lidi. Oni to zdravotnictví nezkur..li. To vy, politici, jste vytvořili takový paskvil. Ne komunisti, ale vy, co jste přišli k lizu po roce 1989.
Ram

O polistopadovém kapitalismu

240 let tu prakticky nebyli bezdomovci. Josef II nařídil stavět obecní pastoušky a obce měly povinnost v nich ubytovat každého, kdo neměl střechu nad hlavou. Existovaly pro všechny obyvatele „domovské listy“, které byly vlastně poukazem na bydlení v pastoušce v dané obci.

Po druhé světové válce pastoušky zanikly a jejich funkci převzaly podnikové ubytovny (lidově řečeno „svobodárny“). Jejich fungování jsem zažil na studentské brigádě v 70. letech. Jednak jsem zjistil, že na podnikové ubytovně, kde jsem dočasně bydlel, žije cca 30 % lidí, kteří u firmy nepracují, a také jsem zažil, jak se tam lidé ubytovávali. Přišel invalidní důchodce, kterého po rozvodu manželka vykopla z bytu s nějakým lejstrem (asi od tehdejší sociálky?), které strčil správci pod nos a on mu přidělil postel. Bydlel se mnou a s dalším brigádníkem.

Po roce 1989 byly postupně podnikové ubytovny zprivatizovány, za ubytování už se neplatilo 50 korun měsíčně, ale postupně pět tisíc… Všichni ti invalidní důchodci, duševně nemocní schizofrenici a alkoholici se octli na ulici. Po 200 letech opět davy bezdomovců… Proto se mne v té době moje matka ptala: „Prosím tě co je to ten bezdomovec?“

Pamatovala ještě první republiku a obecní pastoušky… Bydlení je v poměru k platům bezkonkurenčně nejdražší v historii!!! Například v roce 1912 zaplatila nejhůře placená dělnice za jednopokojový byt čtvrtinu svého platu! V Praze je to dnes nedostižný sen. Je dnes hodně bezdomovců s pravidelným měsíčním příjmem (i když na černo), kteří si přesto vlastní byt nemohou dovolit, neměli by na jídlo a ostatní věci.

Chtělo by se říci „zkur**ný kapitalismus“, jenže ten kapitalismus tu byl i před válkou a přesto tu nebylo sto tisíc bezdomovců. Takže zkur**ný polistopadový kapitalismus, který od začátku vychovává lidi k bezcitnosti. Takže tu žije podle odhadu odborníků na ulici třetina duševně nemocných, kteří by měli být v léčebnách, třetina „absolventů“ z děcáků a třetina se záznamem v trestním rejstříku. Jsou i výjimky ale v podstatě je to takhle. Že jsem zapomněl na alkoholiky? Kdybych byl na ulici, také bych buď chlastal, nebo se oběsil…

Pro tupce, kteří současný systém hájí, připomenu podstatné. I vrazi mají ve vězení střechu nad hlavou, pravidelné jídlo a lékařskou péči… Otec zavražděné holky začal chlastat a dostal se na ulici. Žije tisíckrát hůř, než vrah jeho dcery…

Jan Skalský

Když se zahalují a bourají sochy

Řeknu to rovnou. Nesouhlasím ani s přímým vandalstvím (ničení soch), ani s politickým vandalstvím. Sochy jsou symboly. Sochy, které stojí desítky let, jsou odkazem naší historie. Socha Ivana Koněva není oslavou konkrétní osoby, je především oslavou vítězů druhé světové války a osvobození Československa. Je poctou desítkám tisíc padlých. Desítkám tisíc prostých vojáků. Jen při závěrečném postupu v květnových dnech padlo skoro 700 vojáků Rudé armády.

Václav Klaus ml., poslanec

Nejsem historik, byť rád čtu životopisy. Milujeme generála Pattona (osvoboditele Plzně), byť mu několikrát hrozil polní soud za jeho prudkou povahu. Napadal v nemocnicích domnělé simulanty a Eisenhower ho (po jednom z těchto incidentů) v roce 1943 na deset měsíců zbavil velení. Na Sicílii v Acate Pattonovi vojáci zmasakrovali 72 italských zajatců a měl z toho velký konflikt s generálem Bradleym. Ale to je přece úplně jedno. Máme Pattona rádi – je symbolem vítězství nad nacismem, jeho socha není oslavou pruďase Pattona, ale amerických vojáků – vítězů nad fašismem – a on byl jejich velitel. Byl to výborný voják.

Koněv spolu s Žukovem byli oba ve Stalinově nemilosti – jakožto populární maršálové a vítězní vojáci. Odvolaní a znovu ve vyšších funkcích až po Stalinově smrti. Koněv předsedal soudu s vrahem a šéfem NKVD Berijou – jeden z okamžiků, kdy odstartovalo Chruščovovo uvolnění režimu. Lze se dočíst i to, že během invaze 1968 byl Koněv v penzi a roku 1970 odmítl dojet si od Husáka převzít titul Hrdina ČSSR. Ano, taky velel vojskům, která potlačila maďarské povstání. Asi to pro něj nebylo z vojenského pohledu náročné, když přežil masakr u Vjazmy (1941), zúčastnil se protiofenzivy u Moskvy 1941-1942, krvavé kurské bitvy. Jako u každého jiného smrtelníka jeho statečnost, krutost, dobré činy i ty špatné zhodnotí někdo spravedlivější.

Jen na jedno bych se zeptal těch dnešních novodobých historiků. Když vězni v Osvětimi slyšeli v lednu 1945 Koněvovo dělostřelectvo, přáli si, ať Koněvovy jednotky postupují rychle, nebo by bývali byli radši, aby se obrátily nazpátek a nemíchaly se do německých záležitostí? Když Koněv zahájil útok na Berlín – bylo to dobře, nebo špatně? Vaši a moji prarodiče a praprarodiče – vítali v květnu 1945 Koněva, nebo jim vyhovoval K. H. Frank?

Asi víme, kde je pravda a kdo stál na straně dobra během zničující války, že? Vědí to i ničitelé soch. Jenže jako mnohokrát v minulosti, dnes nejde o minulost. Jde o současnou českou politiku. Možnost beztrestně urážet všechny lidi nepapouškující vládnoucí mantry. Když obdivujete Trumpa a Johnsona a kritizujete čím dál bizarnější politbyro eurosojuzu – tak jste „proruskej“. Vlastně se to hodí vždycky a místo všech argumentů.

Tak to řeknu taky rovnou. Václav Havel a Boris Jelcin podepsali v roce 1993 smlouvu o přátelských vztazích mezi ČR a Ruskem. Dosud platí. (Mimo jiné se v ní zavazujeme k péči o vojenské hroby a pomníky.) A já patřím k těm, a je nás v parlamentu i ve veřejnosti většina, kteří si nepřejí tuto smlouvu ničit a eskalovat konfrontace. Není to v zájmu naší země.
Diskuse se okolo toho ještě povedou, ale ničitelé soch (jako vždy v historii) vyhrávají nad těmi uvážlivými. Pro Rusy se svými miliony mrtvých a obrovskou hrdostí na statečnost svých dědů – je útok na sochu oslavující hrdinu druhé světové války podobný, jako by nám někdo rozkopal Husův dům v Kostnici, protože to byl kacíř (z pohledu bavorských katolíků). Brali bychom to jako zbytečný útok na něco z dávné historie, nenávistný akt.

Václav Klaus ml.

(Poznámka metéra: A ti kašpaři z Prahy 6 jsou ještě na svou hloupost a nevzdělanost pyšní. Někteří čtenáři MLOKu se možná na mně za zveřejnění budou zlobit. Chtěl jsem jen ukázat, že ne všichni „na druhé straně“ jsou arogantně zlí a hloupí. Václav Klaus mladší, možná na rozdíl od svých rodičů, možná nezná tak dobře teoreticky základy dialektiky, ani zcela přesně historii své země, ale velice často má rozum na správném místě. A odvaha mu také nechybí… A tak si myslím, že tříbit s ním názory v diskusi nemusí být na škodu rozumným vlastencům.)

Co se ukradlo, musí se vrátit!

Vyšetřovací komise parlamentu ČR ke kauze OKD: Trestně stíhat čtrnáct osob vč. Sobotky, Urbana, Dlouhého a další.

Ing. Alena Vitásková

Kdo bude stíhat, když policií i státním zastupitelstvím doposud nebylo nic závažného odhaleno. Je policie kompetentní šetřit, když jejich ministr vnitra Hamáček je členem Bakalova Aspenu. Jsou státní zástupci kompetentní stíhat, když po čtyřech létech stíhání premiéra a jeho rodiny zjistili, že změnili na věc právní názor?
Vyšetřovací komise parlamentu ke kauze OKD sdělila, že bude podávat trestní oznámení na asi čtrnáct podezřelých, kteří umožnili privatizaci této společnosti za velmi podivných okolností. Jednodušeji řečeno, kradlo se všemi způsoby.
Jako občanka jsem podávala na tuto lumpárnu trestní oznámení v roce 2016. S vědomím státního zastupitelství, dokonce s plnou informovaností Nejvyššího státního zastupitele (NSZ) Pavla Zemana. Výsledek bylo jedno velké nic! Prostě se nic nestalo.
Občané jsou jen nespokojeni, nebo dle slov státního zastupitelství a policie rozhořčeni z privatizace tohoto kolosu.
V té době jsem ještě dávala podnět k přijetí zákona, kterým by se zmrazil Bakalům majetek do doby vyšetření této loupeže.
Pochopitelně nic nebylo (v té době ani později) v tomto smyslu projednáváno a pan Bakala si vesele na Ostravsku prodával nejen pozemky, ale i budovy, které tak hezky podivnou „privatizací“ nabyl. 
Vraťme se ale k parlamentní vyšetřovací komisi. Všechna čest, že došla k závěru, že se skutečně v této věci staly zločiny. Klobouk dolů před poslanci této komise za jejich práci a odvahu. 
Pak se ale musíme zamyslet nad tím, proč tyto zločiny neodhalili ti, kteří jsou za to placeni. To jsou státní zástupci a policie. Jak je možné, že to musí vyšetřit – definovat až parlamentní komise! Copak dělali státní zástupci a policie? Čekali, až celá kauza bude promlčena? Politici se musí konečně zamyslet nad tím, proč státní zastupitelství nejméně za posledních osm let pod vedením NSZ Pavla Zemana, kdy se některé kauzy kolem OKD dostaly k soudu a kdy u soudu vystupovali hlavní aktéři zločinu jako svědci, například Sobotka, Urban a řada dalších, proč státní zástupci nekonali.
A nechali soudit jen absolutně nepodstatné „malé ryby“ úředníky.
Má veřejnost naději, že se skutečně nyní bude šetřit?
Vždyť ministr vnitra Jan Hamáček je členem Bakalova Aspenu a NSZ Pavel Zeman má teď asi hodně práce s možným znovu otevřením Čapího hnízda.
Nebudu poukazovat na Bakalu a jeho morální hodnoty, když privatizací OKD připravil o střechu nad hlavou přes čtyřicet tisíc rodin.
Takto ukradené byty se nyní pronajímají za nehorázné nájemné.
Většinou s doplatkem státu na bydlení pro jeho chudé obyvatelé – seniory s důchodem, který jim ani nájem nepokryje. Bakala bral jen to, co mu parta, mající důvěru voličů, nabízela. 
Zločin ve skutečnosti spáchali naši politici, tak ať konečně nesou zodpovědnost. Měli přece naši důvěru a tu zklamali, zneužili. To není kolektivní rozhodnutí, to je kolektivní zlodějna a té se říká organizovaný zločin. 
Pokud se podaří nyní dostat byty zpět státu a já věřím, že pokud bude politická vůle a není to jen ohlupování voličů, tak se to velmi brzy podaří.
Tak tyto byty mohou být první vlaštovkou pro nově založený „státní bytový fond“, který by mohl být základem pro nájemní (státní) byty s přijatelnou cenou nájmu pro občany.

Ing. Alena Vitásková, předsedkyně IAV, Praha, 13. 10. 2019

(Poznámka metéra: Přesné, logické, správné… až na ten závěr. Ano, byty by měly být dány obcím, krajům, státu a tvořit určitou sociální jistotu, ale ne jako nájemní, ale jako uživatelské, kde by jejich obyvatelé (rodiny v nich žijící) neplatili nájem, ale jen stanovený příspěvek do fondu oprav. Statisíce bytů byly postaveny v době budování socialismu u nás a jejich pořizovací hodnota před převratem byla od 80 do 130 tisíc korun, a již dávno byly v nájemném zaplaceny. Anebo by si je měli mít možnost obyvatelé za 1 (jednu) korunu koupit a za stejnou cenu i prodávat. Když mohly prodat byty svým bývalým zaměstnancům firmy v Detroitu a v Chicagu za jeden dolar, tak proč by to nešlo u nás…)

Dnešní „rádobyumělci“

Tento článek jsem napsal a ocitoval z různých zdrojů, protože patřím k těm, co zažívali pouto mezi umělci, herci, zpěváky, jejich diváky a posluchači. K lidem, kterým oni kdysi věřili, a pro které hráli a zpívali. Patřím do doby, kdy nám umělci neříkali, že jsme debilové, co ničemu nerozumí. Patřím do doby, kdy z pódia létaly narážky na tehdejší totalitní režim. 

Všichni jsme byli na jedné lodi, všichni jsme věděli, o čem je řeč, umělce vítaly výbuchy smíchu a potlesku. Měli jsme pocit, že nám někdo rozumí, a že o nás někdo stojí, že se o nás někdo zajímá. Takže milí dnešní „umělci“ – tohle všechno jste v nás zabili. Už neříkáme naši umělci, už vám říkáme jen šmíra a trapní komedianti. Mnozí z nás vás nechtějí ani poslouchat, ani vidět a nechtějí chodit na vaše divadelní představení.

*Zdeněk Svěrák* byl pro nás kdysi pojmem, protože byl ve svém oboru jedinečný. Dnes je z něj zaujatý, nenávistný, zavilý stařík. Kdysi jsem měl rád pohádku „Jak se budí princezny“. Tak na ni se dnes už nedokážu dívat, protože je mi ze zpitomělého sluníčkáře *Jana Hrušínského* zle. Rád jsem poslouchal *Tomáše Kluse* – už to nejde a jeho cédéčka jsem hodil do koše na odpadky. A ti mladí v čele s *Jiřím Mádlem a Marthou Issovou* jsou klasičtí vymetenci, z nichž padají pouze hovnokecy a jejich mediální eurovypreparovanost křičí na dálku. O jinak dobrém režiséru *Janu Hřebejkovi* ani nemluvě. 

Přál bych si, aby se oživilo znovu to souznění mezi národem a jeho umělci, ale to chci asi moc a cesta k nápravě v nedohlednu. Neustále na mne útočí z novin, z televize, z internetu záplava pitomostí od komediantů všeho druhu: 
– o lásce a pravdě
– o tom, jak se máme chovat
– o tom, jak jsme hloupí
– o tom, jací jsme hajzlové
– o tom, jací jsme rasisté a xenofobové
– o tom, že jsme rusofilové
– o tom, že důchodci by měli držet hubu a krok
– o tom, že bychom měli vychcípat i se Zemanem (tak to přesně řekla nedávno herečka Eva Holubová)
– o tom, že je lepší muslim než český nevěřící nebo křesťan
– o tom, jak ničemu nerozumíme. A hlavně…
– o tom, že pokud tohle nevnímáme tak jako oni, marně žijeme.

Pokračovat ve čtení „Dnešní „rádobyumělci““

Vládní opatření Holandska

Holandsko, které má šest procent muslimského obyvatelstva, je od ledna nuceno utlumit svůj program „multikulturalismu“.

Holandská vláda má po krk toho, jak je hanobena muslimy a proto opouští zmíněný model soužití. Po dlouhém období „multikulturalismu“, které nepřineslo nic, kromě povzbuzení muslimské imigrace a vytvoření paralelní společnosti, která škodí zemi, objevuje se teď nový projekt, který předložil parlamentu ministr vnitra Piet Hein Donner 16. června loňského roku a říká: „Vláda sdílí nespokojenost holandského lidu s modelem multikulturní společnosti v Nizozemsku a vyjadřuje svůj záměr zaměřit své priority na základní hodnoty holandského národa. V novém systému integrace budou hrát holandské hodnoty hlavní roli, a proto vláda nebude dále trvat na modelu multikulturní společnosti.“

Následuje poznámka: „Přísnější integrace je nyní naprosto oprávněná. Proto se musí říci všemu lidu, že taková orientace je absolutně nutná, protože společnost je v bodu rozkladu holandské identity a Holanďané se už necítí jako ve vlastním domě.“

Nová integrační politika bude pro přistěhovalce mnohem náročnější.

Například, přistěhovalci se povinně budou muset naučit holandsky a vláda bude mít účinné donucovací prostředky proti přistěhovalcům, kteří ignorují hodnoty země a neuposlechnou nizozemského práva.

Nizozemská vláda také zastaví poskytování zvláštních dotací pro integraci muslimů (kteří ji tak, jako tak, ignorují). Podle Donnera „není možné, aby se vláda nebo lid přizpůsobovali imigrantům“.

Tento projekt počítá s vytvořením dvou zákonů, které zamezí fingovaným sňatkům a zavedou přísná opatření k muslimským přistěhovalcům, kteří snižují možnost najít si práci tím, že nechtějí ustoupit od svých zvyků v oblékání. Obzvláště se vláda chystá zakázat používání všech druhů oblečení, které zakrývají tvář, jako jsou velo, burka a džiháb a to vše od ledna 2016.

Holandsko si uvědomilo, možná trochu pozdě, že by její multikulturní liberalismus mohl proměnit jejich zemi v teritorium „muslimských kmenů“, jejichž hlavním cílem je zničit národ, který jim poskytl přístřeší a jeho vlastní holandskou identitu. Budoucnost světa, jak jej známe, je ve vážném nebezpečí a z tohoto důvodu je velmi žádoucí, aby Austrálie, Spojené Království, Kanada, Belgie, Francie a USA přijaly tuto iniciativu a učinily konec světovému bujení muslimstva, které nerespektuje nic a nikoho, jinak za dvacet let náš západní způsob života přestane existovat.

Cožpak se Rusové nikdy nepoučí?

Urážka za urážkou, a k tomu další urážka – a ruský ministr zahraničí se ještě zeptá: „Cožpak si americké úřady opravdu nepřejí normalizovat dialog?“

Autor zamyšlení…

Samozřejmě, že ne! Kolik dalších důkazů pro tento fakt ruský ministr zahraničí ještě potřebuje? Američané vězní syna ruského právníka, a to zcela mimo jakoukoli legální americkou jurisdikci – oni ho totiž unesli a poté odvlekli do Washingtonu. Údajně k soudnímu projednávání, jehož datum je ve hvězdách.

Zadrželi i ruskou občanku Marii Butinovou falešně obviněnou ze špionáže a odsoudili ji k trestu ztráty svobody.

A můžeme pokračovat a pokračovat. Právě v těchto dnech zadrželi Američané poslankyni ruského parlamentu Ingu Jumaševovou, kterou předtím pozvali k účasti na dialogickém fóru Fort Ross v USA, což je každoroční akce, na níž američtí a ruští účastníci hovoří volně mezi sebou.

Dokáže tudíž ruská vláda porozumět tomu, že je pro jednotlivé její členy nebezpečné přicestovat do USA nebo kamkoli jinam mimo území Ruska, kde se jich washingtonští rabijáci mohou zmocnit a unést je?

Jak poté, co Washington zrušil imunitu a ovládl ruský konzulát v San Francisku, stejně tak jako ruská obchodní zastoupení v New Yorku a ve Washingtonu, mohou Rusové stále ještě nevědět, že USA jsou gangsterským státem? A jak může mít tedy Rusko normální vztahy s americkým gangsterským státem? Cožpak ruská vláda není schopna pochopit zřejmá fakta?

Až do nebe volající ponižování a potupy, které ruská vláda z rukou Washingtonu tak ochotně přijímá, povzbuzují gangstery k potupám dalším, které se budou už jen zostřovat.

To si pak Rusové zase jen pokorně postěžují, až Putin sám, poté, co vstoupí na půdu Spojených států, bude zadržen a vyslýchán? Vždyť ho přece mohou uvěznit za vměšování se do amerických prezidentských voleb! To i pak se ruská vláda před Washingtonem přihrbí?

Ne, to ponižování a potupy se budou zostřovat, dokud na ně ruská vláda neodpoví odpovídajícím způsobem – a to ráznou akcí. Čas na ni už více než dozrál.

Neexistuje absolutně žádný důvod pro to, aby se Rusko bálo korupčnické a společensky degenerující země, která za dvě desítky let nedokázala porazit jen lehce ozbrojený Tálibán v Afghánistánu.

A otázka další: Proč se ruská vláda vystavuje jízlivé nepřátelské publicitě tím, že na svém území povoluje rozvíjet činnost zahraničních neziskovek placených z fondů CIA? Vždyť právě ony svými výtržnostmi a protesty narušily nedávné akce vládnoucích stran v Moskvě, takže následný pokles hlasů podporujících ruskou nezávislost nebyl ničím jiným než vyjádřením nesouhlasu vlasteneckých Rusů s tím, že je jejich vláda neochránila Rusko před americkým vměšováním. A nevšimla si ruská vláda ani nedávných násilností v Hongkongu, ke kterým došlo právě jen v důsledku čínské nonšalance vůči aktivitám tamních Spojenými státy financovaných neziskovek?

Cožpak chce jednou prožít totéž?

Paul Craig Roberts, 13. října 2019 ; vybral a přeložil Lubomír Man

A jedna židovská…

…při vzpomínce na jejich dobrého vypravěče a znalce Karla Gotta.

Vystěhovává se Roubíček ze Sovětského svazu. Na hranicích mu celníci najdou v kufru bustu Lenina. Ptají se: „Co to je?“
„To se ptají špatně,“ povídá Roubíček. „Měli by se zeptat, kdo to je? To je Lenin! Zachránce proletariátu celého světa, zakladatel mé milované vlasti, Sovětského Svazu, génius, který naplnil Marxovy myšlenky…“
„Dobře, můžete jít…“, říkají celníci.

Na izraelské hranici celníci znovu najdou Leninovu bustu a ptají se ho: „Co to je?“
„To se ptají špatně,“ povídá Roubíček, „měli by se zeptat, kdo to je? To je Lenin! Šílenec, co přivedl polovinu světa do chudoby, největší zločinec dvacátého století…“
„Dobře, dobře, můžete jít…“
, říkají celníci.

Roubíček přijede ke svým příbuzným, vybaluje si věci.
Jeho synovec si všimne Leninovy busty a ptá se: „Strýčku, kdo to je?“
„Ale to se ptáš špatně, chlapče. Měl by ses zeptat, co to je? To je pět kilo propašovaného neprocleného zlata!“

Oslavovat ožraly a privatizátory? Nikdy!

Naši tátové postavili po válce republiku na nohy. Mám místo nich oslavovat nějaké ožraly a privatizátory? Nikdy!

Ľuboš Blaha

Viete, čo ma naozaj hnevá? Keď sa niekto snaží znegovať život našich otcov a starých otcov, ktorí tu desaťročia budovali všetko, čo dnes máme – školy, nemocnice, továrne, cesty, sídliská, mosty, skrátka, všetko. Títo dobrí ľudia po vojne postavili Slovensko na nohy. Vlastnými rukami. Ale vraj ich nemáme oslavovať. Máme z nich byť vraj znechutení. Oslavovať sa majú nejakí ožrani a prevracači kabátov, ktorí odovzdali po roku 89 našu vlasť západným mocnostiam a nadnárodným koncernom. Prepáčte, ale nikdy! 

Ja si vážim generácie ľudí, čo tu žili pred rokom 1989, vrátane úprimných komunistov, ktorí verili, že budujú nový svet bez chudoby a nerovnosti. Po roku 1989 sa zo všetkých týchto ľudí robia „opice“, ktoré len bezmyšlienkovito skákali, ako režim pískal, alebo ešte horšie: robia z nich „zločincov“, ktorí sa pričinili o gulagy a vraždenia. Preboha, však tu žili milióny ľudí, ktorí verili v ideály rovnosti a spravodlivosti! ČSSR bol moderný a vyspelý štát, ktorý mal vlastný priemysel a staral sa o ľudí. To, že boli zavreté hranice a tajné služby prenasledovali opozíciu je samozrejme zlé – ale to bol dôsledok studenej vojny, za ktorú mohol rovnako ZSSR, ako aj USA. Takéto prejavy sú bežné aj dnes v kapitalizme, keď spolu vedú spory mocnosti: nijako to nesúvisí so socializmom. To, čo so socializmom ako takým súvisí, to bolo to, že ľudia mali prácu, bývanie, vzdelanie a zdravotnú starostlivosť. Že decká nefetovali, neboli tu gangstri, mafiáni, teroristi ani žiadne finančné skupiny. Ľudia budovali svoju vlasť a tvrdo pracovali!

 A túto generáciu ľudí chce dnes niekto len-tak „odpísať“?! Ich život vyhlásiť za zlyhanie, omyl, smolu, zbytočnosť?! Alebo rovno za zločin?! A kto ide týchto ľudí súdiť? Zlodeji, prevracači kabátov, privatizéri či oligarchovia? Tí, čo tu po novembri 89 rozkradli všetko, čo sa nehýbalo? Tí, ktorí tu vytvorili jeľcinovský mafiánsky kapitalizmus 90. rokov? To sú tí hrdinovia novembra?! Tí, čo sprivatizovali strategické národné bohatstvo, ktoré tu desaťročia budovali komunisti?! Tí, čo sa zo dňa na deň zázračne premenili z marxistov-leninistov na reagano-thatcheristov? Títo farizeji?!

Je mi zle z toho, keď vidím tú neúctu niektorých liberálnych mladých ľudí ku generácii vlastných rodičov a starých rodičov: nech sa zamyslia, čo urobili pre Slovensko ich rodičia a čo robia pre Slovensko oni zo svojich luxusných kancelárií v západných korporáciách, kde dnes zarábajú ťažké prachy vďaka vzdelaniu, ktoré im zaplatil náš štát. A hneď po štátniciach zdupkali zo Slovenska za lepšími peniazmi – pre svoj osobný profit. Ostal tu po nich len nezaplatený účet za oslavu promócie. Toto je ich príspevok do dejín Slovenska – k rozvoju vlastného štátu. A dnes kopú do komunistov, do staršej generácie, ktorá tu vybudovala všetko, čo máme.

Nie, mňa nikdy nikto neprinúti, aby som dehonestoval ľudí, ktorí verili v komunizmus pred rokom 1989, a ktorí budovali ČSSR. Nikdy. Ľudia, čo žili pred rokom 1989, pracovali a verili v ideály socializmu, majú moju plnú úctu. Zaslúžia si obdiv, zaslúžia si rešpekt, zaslúžia si rehabilitáciu. Novembrovej mytológii o dobrých havloch a zlých komunistoch verí čoraz menej ľudí. Kapitalizmus priniesol zlo. Veľa ľudí sa cíti byť podvedených a sklamaných. A ja budem vždy stáť na ich strane. Nie preto, že by som si idealizoval bývalý sovietsky režim, ale preto, že vidím, aké strašné zlo priniesol súčasný kapitalistický režim. Pekný deň, priatelia!

Ľuboš Blaha, poslanec slovenské Národní rady