Platit koncesionářské poplatky je nehoráznost!

Veřejnoprávní Česká televize má nového soudce vyváženosti jejího vysílání. Tím je server HlídacíPes.org. Projekt Institutu nezávislé žurnalistiky, kterým se ohrazovala reportérka pořadu Newsroom ČT24. Ta z „podnětu hlídacího psa“ v minulých dnech navštívila moderátora ČRo Luboše Xavera Veselého, aby ji poskytl odpověď na otázku, zda se mu podařilo „udržet na uzdě“ premiéra Andreje Babiše, který byl hostem jeho rozhlasového vysílání. Viz odkaz na reportáž https://youtu.be/42nbRf6P2YI .

Nechávám bez povšimnutí skutečnost, že Ústav nezávislé žurnalistiky se nachází v chatové oblasti obce Líšnice a je „tvořen“ jedním zaměstnancem, jehož roční náklady tvořily v roce 2017 částku 550 tisíc Kč.

Největším chlebodárcem této instituce je Nadační fond českých průmyslníků, který na její provoz přispěl částkou dvou milionů korun. Snad ze snahy prosadit ušlechtilé myšlenky. Nebo se jedná spíše o lobbistickou skupinu hájící úzce své zájmy?

Podstatné je, že na adresu ČT i díky uvedené reportáži pořadu Newsroom ČT24 se valí oprávněná kritika nejen mnohých poslanců, ale především veřejnosti.

Již skutečnost, že v poslanecké sněmovně zůstávají nadále neschválené zprávy o činnosti a hospodaření České televize od roku 2016 je alarmující! Mediálního kolosu hospodařícího s roční částkou sedm miliard korun z kapes občanů v podobě koncesionářských poplatků!

Divák po zhlédnutí reportáže s „Xaverem“ si klade právem nejednu zásadní otázku. Jak může obyčejný, řadový občan naší země bojovat proti každodenní neobjektivnosti, aroganci a lžím vysílaným Českou televizí. Proč jsou mu utajovány informace o platu generálního ředitele ČT a jeho redaktorech typu Wollnera a Fridrichové? Informace, jak je účelně a hospodárně nakládáno s jeho koncesionářskými poplatky. Nejsou Kavčí hory jakousi sektou, kde redaktoři staví svoji kariéru na mediálním hyenismu?

Odpověď je jediná. Přestat platit koncesionářský poplatek, k jehož zrušení nabádá i prezident Zeman a někteří politici, kterých přibývá.

Zdá se, že obsah zákona, který občanu tuto povinnost ukládá je již dávno vyčpělý.

Miroslav Kavij

Nedožitých sto let Jiřího Hájka

Mezi dnes opomíjenými osobnostmi najdeme celou řadu zajímavých postav, které zanechaly významnou stopu na poli mnoha oborů. Od vědy a techniky až po kulturu a sport. Literární a divadelní kritik, historik, ale rovněž novinář a spisovatel Jiří Hájek mezi ně každopádně patří (nezaměňovat s Jiřím Hájkem /1913 – 1993/, v 60. letech ministrem školství a zahraničí).

Na svět přišel nedlouho po konci první světové války. Na vlastní kůži zakusil neutěšené sociální poměry meziválečné republiky. Náležel k mladé generaci, již nemilosrdně poznamenala druhá světová válka. V souvislosti s uzavřením českých vysokých škol fašistickými okupanty v roce 1939 zažil krutou perzekuci. Byl odvlečen do koncentračního tábora a více než dva roky zde s podobně postiženými mladými lidmi živil naději na návrat domů. Zkušenosti s životem období první republiky a obludnou válečnou fašistickou mašinérií jej přivedly do řad komunistické strany. Zapojil se i do ilegálního odboje. Po válce působil v několika redakcích, stal se uznávaným literárním kritikem. Publikoval řadu odborných textů a na tři desítky knih.

V letošním roce si připomínáme sto let od jeho narození a současně také pětadvacet let ode dne, kdy nás opustil. Jiří Hájek se narodil 17. července 1919 v jihočeském Pacově do rodiny truhláře. Vyrůstal se čtyřmi staršími sestrami. Právě šťastné dětství, byť u něj trvalo jen do jedenácti let věku, do „tragické, náhodné a zbytečné smrti“ jeho otce, jej ovlivnilo do dalších životních etap. Vzdělání zpočátku získával v rodném městě, kde navštěvoval obecnou školu. Reálné gymnázium začal studovat v Pelhřimově, ale dokončil jej až v Praze, kam se rodina přesunula po předčasné smrti otce. Na doby studií v Pelhřimově i po letech vzpomínal jako na místo, kde získal důležité vklady do budoucna. Na debatní kroužky a profesory Šmídu a Šubrta. Na opakovaně zdůrazňovanou pobídku k učení se samostatnému a kritickému myšlení.

Po příchodu do Prahy dostal díky nezměrnému úsilí své matky stipendijní místo v internátu středoškolských studentů v Dejvicích. Ačkoliv do školy dojížděl přes půl města, vážil si možnosti dále studovat, což potvrzoval velkou pílí a velmi dobrými výsledky ve studiu. V Praze-Libni v pohnutém roce 1938 úspěšně odmaturoval. Dokonale poznal prostředí typické pražské proletářské čtvrti. Jeho pohled na veřejné dění pak formovala i atmosféra strýcovy hospůdky ve Střížkovské ulici a tamní návštěvníci pocházející z typického libeňského dělnického a maloúřednického předměstí.

Pokračovat ve čtení „Nedožitých sto let Jiřího Hájka“

Dobrý nápad…?!

Mnoho generací u nás bylo v oblasti populární hudby rozděleno na „Gottovce“ a „Matuškovce“. Ne náhodou byli oba považováni za nejlepší zpěváky poválečného období a získali si srdce většiny normálních obyvatel.
Jejich písně zněli nejen při estrádních vystoupeních, ale obklopovaly nás v každodenním životě. V zaměstnání, když havíři vyfárali na povrch, z tranzistorových rádií i magnetofonů. S nimi jsme se zamilovávali, s nimi jsme překonávali hoře a brali život radostněji a s úsměvem. Dokonce jsme na rozdíl od té dnešní tvůrčí generace jejich písničky znali a také zpívali. A tak se nedivme, že nás humor neopouští ani když už oba tito mistři odešli do pěveckého nebe za Carusem, Destinovou, Paul Robesonem a dalšími.
A tak se ani nedivíme, že se objevila nová petice:
My, občané České republiky, žádáme přejmenování města Zlín na počest Karla Gotta a Waldemara Matušky na „GottWaldov“.

K 50. výročí úmrtí Marie Majerové – zboření rodného domu?

Přidáno ve středu 11. ledna 2017


      16. ledna uplyne 50 let od úmrtí národní umělkyně Marie Majerové, která patří k nejvýznamnějším autorům československé pokrokové literatury 20. století. I proto bylo její dílo po r. 1989 odsouzeno k nezájmu a zapomnění. Pokud se o Majerové někdy přece jen píše, bývají to spíše články snižující její dílo a skandalizující její osobu, např. „Bouřlivý milostný život Marie Majerové“ (Novinky.cz, 25. 11. 2013)1), kde ovšem fakta poněkud kulhají za bulvárním nadpisem. To však ještě není nic proti lascivnímu článku „Marie Majerová nebyla vůbec příkladná soudružka“ (Žena-in.cz, 29. 5. 2014)2), kde můžeme v diskusi číst, jak se některé ženy vysmívají ženskému hnutí, což nás nemůže překvapit v době, kdy se i dělníci vysmívají dělnickému hnutí, mnozí socialisté odmítají socialismus a mnozí komunisté komunismus. Pokračovat ve čtení „K 50. výročí úmrtí Marie Majerové – zboření rodného domu?“

Propaganda nepřehluší skutečnost

Přidáno v úterý 3. května 2016


      S velkým humbukem byl do českých film uveden „dokumentární“ film „V paprscích slunce“, mající zesměšňovat Korejskou lidově demokratickou republiku. Jakýsi prý uznávaný (buržoazií a jejími nohsledy) ruský dokumentarista Vitalij Manský zneužil důvěru korejských soudruhů a z filmových záznamů z KLDR sestavil materiál, účelově zaměřený proti KLDR, mající ji karikovat a vylíčit ji jako peklo na zemi, kde prý se „lidé rodí mrtví“. Pokračovat ve čtení „Propaganda nepřehluší skutečnost“

Václav Řezáč: „Nástup“, „Bitva“

Přidáno v pondělí 6. července 2015


Může se zdát, že není příhodné číst budovatelské romány v současnosti, kdy naše společnost stojí na prahu nového nástupu fašismu a třetí světové války a její značná část to toleruje, ne-li přímo vítá. Stojí však za připomenutí, že bylo období – a jeho pamětníci jsou ještě mezi námi – kdy kapitalismus byl na kolenou a národy velké části světa se dávaly na cestu socialismu a komunismu. Právě toto období nám přibližují romány Václava Řezáče „Nástup“ a „Bitva“. Jejich autor patřil společně s Janem Drdou k nejvýznamnějším představitelům budovatelských románů 1. poloviny 50. let, kdy komunismus ještě nebyl považován za utopii, ale pokrokovými lidmi za reálnou perspektivu a reakcionáři za noční můru, která jim nedávala spát a nemohla jim dopřát klidu, dokud nenašli spojence v samých komunistických stranách, dokud nedobyli pevnost zevnitř. Angažované próze té doby se prý také spojením jmen Drdy a Řezáče říkalo „Drzáč“. Je to roztomilý termín vzhledem k asociaci slova „drzý“. Právě takový byl socialismus, dokud měl úspěchy a ty měl právě potud, pokud byl takovým. Pokračovat ve čtení „Václav Řezáč: „Nástup“, „Bitva““

Neslavný konec výstavy o Koreji

Přidáno v pátek 20. února 2015


      Novinky.cz spolu s dalšími režimními médii přinesly 11. února zprávu o tom, že o den dříve byla v budově ÚV KSČM v Praze otevřena výstava připomínající korejského nejvyššího stranického a státního představitele Kim Čong Ila, zahájená novým velvyslancem KLDR v ČR Kim Pchjong Ilem a 1. místopředsedou ÚV KSČM Petrem Šimůnkem. Otevření výstavy spustilo velký povyk „demokratů“, že prý oslavuje „brutálního diktátora“, aniž by měli k dispozici jakékoli důkazy o údajné Kimově brutalitě kromě pochybných a rozporuplných „svědectví“ emigrantů, pro něž nejsnazší obživou v zahraničí je pomlouvání bývalé vlasti, stejně jako to činili reakční emigranti z ČSSR. Přitom otázka, zda by bylo možné uprchnout zaprvé z pracovního tábora a za druhé do zahraničí, pokud by v severní Koreji byl tak krutý režim, je nasnadě. Pokračovat ve čtení „Neslavný konec výstavy o Koreji“