I šnek se plíží rychleji

Dobrých zpráv je jako šafránu. Patří k nim i nedávné sdělení, že Češi začali mohutně dohánět německé výdělky.
Při „lámání chleba“ k získání občanů pro návrat kapitalismu od Šumavy k Tatrám padlo populistických slibů habaděj. Ujištění, že platově doženeme vyspělý Západ během dvou až tří desetiletí bylo jedním z nich.
Podle analýzy společnosti Purple Trading se průměrná mzda v Česku za posledních 18 let meziročně zvyšuje o 4,67 procenta, při přepočtu na eura by to bylo o 6,62 procenta, zatímco v Německu průměrný růst průměrné mzdy činí jen 2,08 procenta.
Škoda, že studie nešla hlouběji. Kouzlo radosti by bylo v nenávratnu. Na průměrnou hrubou mzdu v Česku, která překonala hranici 34 tisíc korun, nedosáhnou dvě třetiny zaměstnanců! Na průměrnou mzdu, která je stále třetinovou v porovnání se sousedním Německem a Rakouskem! Se státy, ve kterých průměrné výdělky „pokořily“ v přepočtu hranici sto tisíc korun! Bez příkras jsme tak v otázce průměrných platů opět na začátku politického převratu v zemi. U třetinových platů v porovnání s „vyspělými“ západními sousedními státy!
Navíc se sociálním břemenem státu, jehož řešení je v nedohlednu a které ani politická elitní reprezentace nechce (možná neumí) řešit. Jsou jimi exekuce 821 tisíc lidí, z nichž téměř půl milionu občanů má tři a více exekucí. Pro vzkvétající kapitalismus je více než 800 tisíc lidí v exekuci v zemi čítající deset milionů obyvatel skutečně „slušné číslo“, ke kterému je třeba připočítat další statisíce postižených členů rodin!
Můžeme ale očekávat skutečné srovnávání platů při současné gigantické výši státního dluhu, který pokud „nesmaže“ kouzelný Džin zůstane smutným dědictvím pro nové generace? Pro generace, které již své první výdělky budou muset rozdělovat na více hromádek než generace předešlé? K jedné z nich bude patřit zřejmě i odklad financí k zabezpečení slušného život v penzi (v pokročilém věku). Poslední sociální vymoženosti z dob socialistického státu v podobě státních, relativně slušných penzí má totiž stále více na kahánku.
Utěšujme se tedy i nadále zprávami o přibližování našich platů se západními sousedy. Co na tom, že i šnek se plíží rychleji!
Miroslav Kavij

Havel by prý dnes nebyl šťastný

Čas od času nám média naservírují informaci o „bořiči komunismu“ v českých zemích Václavu Havlovi. Připomínat si velikány dnešní doby je prostě jejich povinnost.

Se stejným podtextem je i nedávný rozhovor pro TV Seznam s exprezidentovým bratrem Ivanem, ve kterém nám mimo jiné sdělil, že Václav Havel by dnes nebyl šťastný. Při porovnání reality dnešních dní s lákavými populistickými velesliby bývalého prezidenta v jeho památném prosincovém projevu 1989, předčící i Jakešův sestříhaný projev z Červeného Hrádku se není čemu divit.

Ponechme stranou, kdo skutečně a v jaké euforii vytvářel zmíněný fanatizující projev. Podstatné je, co se z něj naplnilo. V podstatě téměř nic.

Republika se změnila v království sloužící nadnárodním korporacím odsávající z něj ročně stamiliardové zisky. Zničené dříve soběstačné zemědělství v kontrastu s obchodními potravinářskými řetězci nabízející sortiment druhé kategorie, po kterých by do roku 1989 ani pes neštěkl. Platy pro mnohé občany stačící k zaplacení bydlení a základních životních nákladů, které se ani o píď nepřiblížily těm německým. Armáda bezvýhradně sloužící nikoliv v zájmu našich občanů, ale světově expandujícímu NATO. Vyjadřovat se ke školství? Snad jen přání, aby neprošla pirátská změna maturit a zkáza i tohoto resortu nebyla dokončena úplně.

Stručně shrnuto. Z projevů filosofa, snílka a muže mnoha přívlastků Václava Havla se naplnila jen památná věta z jeho prvního novoročního projevu „Naše země nevzkvétá“. Pro mnohé občany zůstala navíc jen blbá nálada, jejíž počátek je s érou vládnutí Václava Havla spojen.

Současný prezident Miloš Zeman již veřejnosti oznámil, že se nezúčastní letošních oficiálních oslav 17. listopadu. Důvody jeho sdělení spousta občanů chápe a současně přemýšlí, zda by se stejně dnes zachoval i Václav Havel.

Humanista, idealista, člověk toužící po občanské, svorné společnosti, která se mu vymkla z rukou dříve, než si představoval. Sprcha vajíček při oslavách státního svátku dne 28. října 1991 v Bratislavě mířící v té době na ještě federálního prezidenta Václava Havla je jedním z příkladů.

Politik, po kterém, kromě laviček s jeho jménem toho moc nezůstalo.

Miroslav Kavij

Několik poznámek k situaci v zemích V4

V4 je dobře, že je. Jde ale o to, aby k něčemu byla.
Může v EU zajistit alespoň minimální vliv a alespoň symbolicky odolávat těm nejhloupějším a nejškodlivějším nápadům Bruselu.
Od roku 1991, kdy vznikla, zažívala tu lepší, tu horší časy.
Jistý rozdíl mezi státy je v tom, že zatímco Polsko a Maďarsko se snaží o suverénnější politiku, Česko a Slovensko je do jisté míry polygonem pro zájmy USA, Německa, EU a neziskovek.
Babiš se snaží, ale je v kleštích. Garantem cizích vlivů je ČSSD.
Slovensko se aktuálně jeví jako nejslabší článek soudržnosti V4.

SLOVENSKO

Na Slovensku je registrováno přes 150 politických strana a hnutí. Asi 60 z nich vyvíjí jakousi aktivitu… a vznikají další!
Politická situace je nestabilní. Politická scéna je „v přestavbě“.
SMER má nejlepší časy za sebou.
V parlamentních volbách 2006 získal 29,14 % hlasů a 50 mandátů;
2010 34,8 % 62
2012 44,4 % 83
2016 28,3 % 49 mandátů
Vážným signálem byly už prezidentské volby 2014, kdy úžerník Andrej Kiska porazil Roberta Fica poměrem 59,4 : 44,5.
Neziskovky názorně předvedly, co umí a kdo je tady pánem (když předtím, v roce 2009, se jim to ještě s I. Radičovou nepovedlo a vyhrál I. Gašparovič.
To v březnu 2019 už vše proběhlo v jejich režii, a rozkolísaný SMER tomu napomohl svou nominací, kdy nejdříve zvažoval Miroslava Lajčáka a nakonec nominoval Maroše Šefčoviče (jaký šel, takového potkal). Oba výrazně „proevropští“ a levicový volič je nepřijal. Vyhrála Zuzana Čaputová – 58,4 % a Šefčovič získal 41,6 %. V 1. kole třetí Štefan Harabin – 14,34 %, čtvrtý Marián Kotleba – 10,4 % … a Eduard Chmelár – 2,74 %.
Fico je pod obrovským a stále se stupňujícím tlakem. Preference SMERu klesají, podle posledních průzkumů:
Strana                      FOCUS             MVK
SMER R.Fico            20,8 %                         20,7%              / 36 mandátů
Progres.Slovensko/Spolu Truban, Beblavý 14,9                 13,3                 / 23 mandáty
KDH A.Hlina                         7,3                   9,4                   / 16 mandátů
SNS A.Danko            7,0                   8,5                   / 15 mandátů
LS NS M.Kotleba      11,4                 8,1                   / 14 mandátů
SaS R.Sulík               7,9                   5,5                   / 14 mandátů
Sme rodina B.Kollár 6,6                   5,5                   / 10 mandátů
Za ľudí A.Kiska         5,5                   7,9                   / 14 mandátů
OĽaNO R.Matovič   6,1                   6,9                   / 10 mandátů

Parlamentní volby se blíží. Měly by být 29. února 2020
Kampaň byla – obrazně řečeno – odstartována v únoru 2018, kdy byl v rodinném domku ve Velké Mači zavražděn Ján Kuciak a jeho snoubenka Martina Kušnírová.
Vzplály vášně a vlna demonstrací, ne nepodobných těm, které tady organizuje Milión chvilek.
Následovala demise ministra vnitra R. Kaliňáka a poté i premiéra R. Fica.
Média roztáčela nejdříve italskou stopu a pak přišel na scénu Marián Kočner.
Jaká je aktuální situace?
Vypadá to, že si SMER udrží nějakých 20 % (+- 2%), ale záleží to na tom, zda vydrží pospolu tandem Fico – Pellegrini. Strana je rozvrstvena: pravé křídlo P. Pellegrini, radikální levice L. Blaha a R. Fico ve středu (z taktických důvodů; je autentický levičák).
Pokud to zůstane pohromadě, vyhrají volby, ale na vládu to nebude.
Pak tam jsou národně orientované strany s proruským akcentem. Dankova SNS a Kotlebova Ludová strana-Naše Slovensko (obhajují Slovenský štát). Částečně sbírají hlasy odpadávající od Smeru.
KSS, Vzdor, Úsvit, Klub komunistů Slovenska, DAV 2 … jsou dnes drobné strany s periferním vlivem (průzkum ag. AKO – KSS 0,3 %).
Otázkou je, zda se ujme nějaká nová strana. Zámysly mají Š. Harabin, V. Mečiar, exministr T. Drucker anebo Edo Chmelár.
Největší potenciál má Harabin, ale není jisté, zda do toho půjde anebo upřednostní soudcovskou profesi. Jinak by mohl počítat se 6 až 10 % a vytvořit novou situaci, 5 % zřejmě překročí i Drucker.
Mečiar by asi těžko překonal 5 % a patrně stejně dopadnou Chmelárovi Socialisti.sk
Pravice je stejně rozdrobená, jako levice. K již zavedeným KDH, SaS, Sme rodina, OĽaNO a maďarským MOST-Híd a SMK, přibylo PS/Spolu a Kiskova Za Ľudí. Lídrem pravice se stalo Progresívne Slovensko/Spolu (Truban, Štefunko, Šimečka/Beblavý), ale růst preferencí se zastavil. Mají ale silnou podporu médií, neziskovek a vyšla od nich Čaputová.
Američané by rádi ubrali hlasy Sulíkovi a Matovičovi. Nevyhovují jim a neplní zadání.
KDH spoléhá na své tradiční voliče a také tuší „cizí ruce“ v pozadí. Ján Fígel: Není v zájmu KDH, aby režisérem formování alternativy byli puberťáci z PS/Spolu
Maďarské strany se (zatím) nedohodly na společném postupu, což by mohlo způsobit, že by maďarská menšina poprvé neměla zastoupení v NR SR. Dnes o tyto hlasy usilují 4 strany – Most-Híd Béla Bugár, SMK József Menyhárt, Maďarské fórum Z. Simon a Maďarská křesťansko demokratická aliance Cs. Fehér
Přesto tu je základ, na kterém lze stavět. Dokládá to např. Anketa Největší Slovák (G. Husák v první desítce), tradice SNP, silné proruské cítění, celonárodní odpor proti případné americké vojenské základně, rozšířenost folklóru anebo skladba programů STV a Sro.

Nejvážnější otázky nejbližší budoucnosti:
1/ Vydrží SMER pohromadě nebo Pellegriny odejde? (k T. Druckerovi – Dobrá voľba)
2/ Půjde do toho Harabin naplno?
3/ Potlačí pravice vzájemné rozpory anebo začne bojovat mezi sebou?

Pokračovat ve čtení „Několik poznámek k situaci v zemích V4“

Kdyby hloupost nadnášela…

Mgr. Marta Semelová

Snůšky lží, polopravd a dezinformací vytržených z historických souvislostí orámovaly čtvrteční projednávání budoucnosti pomníku maršála Koněva na Náměstí Interbrigády zastupitelstvem městské části Praha 6, jehož jsem se zúčastnila (vystoupit mě tito demokraté nenechali). Nejen fatální neznalost dějin, ale především účelové přepisování historie, ubohost a fanatická nenávist ze strany některých vystupujících z řad občanů i zastupitelů městské části vůči našim osvoboditelům, to byl jednací den tohoto zastupitelstva. Následné hlasování je skandální urážkou Rudoarmějců padlých za naši svobodu. Bez těchto obětí, bychom tady dnes nebyli. Nebyl by tady ani starosta Prahy 6 Ondřej Kolář (TOP 09) se svými věrnými, nebyl by tady primátor Hřib, který zuřivě odmítá vrátit desku připomínající rozhodující roli I. ukrajinského frontu pod vedením maršála Koněva při osvobozování Prahy na Staroměstskou radnici. Tito falzifikátoři dějin nesahají sovětským hrdinům bojujícím za mír ani po paty. S hořkostí musím říct, že ač Pražanda, stydím se za Prahu, stydím se za zastupitele Prahy 6, za vedení hlavního města. Namísto úcty k lidskému životu z nich čiší zloba, namísto pokory arogance, namísto pravdy lži a pokrytectví. Zároveň však pociťuji hrdost, když vidím kolem sebe pamětníky, ale i mladé kluky a děvčata, kteří se nevzdávají a bojují proti lidské hlouposti, proti živenému antikomunismu a snahám vymazat paměť národa. A věřte, že i v naší matičce Praze nás není málo.

Marta Semelová, předsedkyně KV KSČM Praha

Komunisté a „ukomunisté“

Můj tatínek Jakub Hrabica se narodil do velké moravskoslovácké rodiny. Přišel na svět v Poštorné u Břeclavi. Nikdo z bratrů ani ze sester neměl na vybranou. Většinou třeli bídu, nebo našli místo u Bati. Dokonce se ve zralém věku od sebe značně odlišovali, jako voliči volili někteří vždy tu stranu, která jim nabízela práci a obživu. Narodili se do monarchie. Všichni mluvili a psali stejně dobře česky jako německy.

Kubína maminka vypravila do pole, pokřižovala jej na čelo a ukázala mu pod hvězdami, kudy se má ke světlu ubírat.

„Jdi rovně do Hauskirchenu, tam v Dolních Rakousích k sedlákovi a popros ho o práci. Buď u něho pacholkem.“


Foto: Archív autora

Po čtyřech letech služby se vrátil domů. Našel si kopáčské práce na dráze. Pak porůznu. Jednu dobu vzal místo sluhy u poslance a později senátora Josefa Hybeše. Tomu se již blížila sedmdesátka. Hybeš byl od svých devíti let továrním dělníkem. Byl sečtělý a nebojácný. Byl to dělnický politik, socialistický redaktor. Jeden za zakladatelů sociální demokracie, její poslanec v rakouské Říšské radě.

Když se zrodila Československá republika a diferenciační proces navenek ještě jednotné československé sociální demokracie značně pokročil, vydali poslanci a senátoři prohlášení o charakteru nového kapitalistického státu.

Na XIII. sjezdu československé sociální demokracie v září 1920 se levice prohlásila za samostatnou stranu, a do jejího čela byl posmrtně zvolen „čestným předsedou“ Josef Hybeš.

Můj otec pomáhal Josefu Hybešovi s úklidem a pečoval o pořádek v jeho brněnském domově. Tím byla jedna místnost s postelí a se skříní, se stolem a dvěma židlemi, s věšákem a umyvadlem. Vodovod a sociální zařízení byly na chodbě. Ještě byl v pokoji malý stolek s dekoracemi, s řády a vyznamenáními, s kalamářem a s papíry.

Hybeš dal Kubínovi odkaz na celý život: „Pamatuj si, že v každé politické straně jsou a vždycky budou kariéristé, zrazující program, a druhé; stejní jsou nyní i mezi socialisty. A budou mezi nimi stále. Zrazující socialisté nikdy nevymizí. Brno je a bude povždy nejenom české – ale i německé. Bude pro Němce vždy předměstím Vídně, bude Němci podmaněné. A varuj se před jestřáby, kam vítr tam plášť.“

Pokračovat ve čtení „Komunisté a „ukomunisté““

Ďakujem, priatelia!

Hovorí sa, že za bratislavskou výpadovkou v Zlatých Pieskoch je úplne iný svet. Dnes som to pocítil na vlastnej koži. 

ĎAKUJEM ZA PODPORU, BANSKÁ BYSTRICA!

Prešiel som sa ulicami Banskej Bystrice, kde prúdili masy ľudí z celého Slovenska, aby vzdali hold Slovenskému národnému povstaniu. Volali na mňa, podávali mi ruky, želali mi veľa šťastia, vyjadrovali podporu… Objímali sme sa, fotili sme sa… Cítil som neuveriteľnú podporu. 

Ďakujem za to, priatelia! Tomuto sa hovorí vzpruha. Je nás čoraz viac a „slniečka“ sú z nás hrozne nervózni – čiže všetko ide podľa plánu.

FAŠIZMUS PROTI SLOVANOM

Na oslavách Slovenského národného povstania som stretol aj svojho ruského kolegu z Rady Európy, podpredsedu ruského parlamentu Petra Tolstého, pravnuka slávneho spisovateľa, ktorého Vojna a mier bola mojim prvým ruským románom, ktorý som prečítal… Krásny pocit!

Som hrdý na to, že na oslavách Slovenského národného povstania nechýbali tí, ktorí sa o víťazstvo nad fašizmom zaslúžili najviac – naši ruskí osloboditelia. 

Rečník z Ruskej federácie to dnes v Banskej Bystrici povedal veľmi presne – fašizmus páchal genocídu na Slovanoch a Židoch. Áno, v tomto poradí. 

Slovanov fašisti povraždil vyše 30 miliónov, Židov okolo 6 miliónov. Akosi sa na to zabúda, tak to ešte raz pripomeňme – fašizmus je v prvom rade protislovanská rasistická ideológia. A v rusofóbii má dnes zúrivého nasledovníka. 

Pokračovat ve čtení „Ďakujem, priatelia!“

Poděkování Jiřímu Černohorskému

Spor o další osud sochy maršála Koněva v Praze 6 – Dejvicích, přináší další pokračování. Starosta této městské části Ondřej Kolář rozšířil řady politiků, kterým byla poskytnuta (z peněz daňových poplatníků) policejní ochranka. Inu, každé zviditelnění na vlně primitivního antikomunismu nemusí přinést své ovoce, byť je prováděno v Praze – centru nejrůznějších podobných nápadů.

Občané České republiky mají nového hrdinu. Jiřího Černohorského, který se odhodlal a dokázal sundat plachtu zahalující (zatím) dočasně sochu maršála Koněva. Zpráva o jeho činu se díky sociálním sítím lavinovitě šíří a s ní i počet jeho sympatizantů. A mohlo jich být ještě více. Nebýt opět „skvělé“ práce naší nezávislé veřejnoprávní televize. Kupodivu se jí ale nepodařilo zjistit, kdo je oním odvážným mužem, který zneuctívající plachtu ze sochy maršála Koněva sundal. Uvidíme, jak se reportéři této televizní stanice v následujících dnech se jménem Jiřího Černohorského, který ve volbách do Evropského parlamentu kandidoval za Alianci národních sil, vyrovnají (respektive, jak se jej stejně jako v podobných „nežádoucích“ událostech, pokusí mediálně odrovnat).

Sdělení Jiřího Černohorského na sociálních sítích, že „nenechá šlapat po památce těch, díky kterým naprostá většina z nás dnes žije“, je vzkazem pro všechny, kteří znevažují a zpochybňují rozhodující úlohu Rudé armády při osvobození naší republiky a hlavního města od fašistického Německa. Samozřejmě i vzkazem pro starostu Ondřeje Koláře. Pak by i přidělení policejní ochranky pro jeho osobu bylo bezpředmětné!

Miroslav Kavij

Sedmilháři a váleční magoři

Z randálu kolem smlouvy o neútočení, již Moskva podepsala s Berlínem právě před 80 lety (23. srpna 1939), trčí celé mraveniště pohnutek. Poctivá není jedna jediná. Sedmilháři a váleční magoři se drží za ruce i tentokrát.

Moskva podepsala smlouvu o stejném názvu – a v podstatě i obsahu – až jako poslední. Polsko už roku 1934, Británii krátce nato. A pak i několik dalších zemí. Londýn ani Washington nenabídli Moskvě ani to. Ona jim znovu a znovu. Už od prvé poloviny 30. let. Byl to hrách na stěnu,

Jen průhlednou habaďůrou se ukázala i návštěva britských a francouzských vojenských legátů v létě roku 1939. Moskva je pozvala připravit komplex společné obrany proti nacistické agresi. Londýn a Paříž vyslaly subalterní podržtašky. Sovětským maršálům sdělily hned úvodem, že mají nulové pravomoci. Co každý nový bod na pořadu, to přestávka na konzultace s generalitou, která zůstala doma. Vlastní návrhy, směřující ke skutečné společné obraně, do Moskvy nepřivezly žádné. Že nešlo o nedopatření, ale o záměr, přiznali nejen někteří účastníci mise, ale i jejich nadřízení. Když Hitler vyrazil na Paříž – a Luftwaffe sypala bomby na Londýn –, sebekritika zněla i z ještě vyšších míst. Stačí se začíst do memoárů Winstona Churchilla či Charlese de Gaullea.

Hitler, Mussolini i jejich japonský komplic měli pracky od krve až po lokty už roky. Metropole, soutěžící v liberální frázi, však jejich agrese jen ležérně glosovaly. Jak ty v Africe a Asii, tak dokonce i proti španělské republice. V Moskvě sídlící Kominterna jí vyslala na pomoc téměř 40 tisíc interbrigadistů z mnoha zemí. Vzdušné souboje s frankistickými eskadrami sváděly perutě sovětských pilotů. Republika dostala i kvanta sovětských zbraní, léků a jiné pomoci. Západní velmoci hodily mrtvého brouka „neutrality“. Zhola nic nepodnikly ani proti konvojům, zásobujícím pučisty mraky německé vojenské techniky, munice a dalších materiálů. Když republika nakonec přesile spojených hrdlořezů podlehla, Paříž zavřela ustupujícím interbrigadistům hranice. Z těch, kterým se do Francie proklouznout povedlo, skončili mnozí v lágrech vichistického režimu. Jiní rovnou v prackách gestapa.

Pokračovat ve čtení „Sedmilháři a váleční magoři“

Trauma nebo zviditelnění?!

Po důstojném připomenutí si srpnových událostí 1968 (i 1969) nás čeká zanedlouho další grandiózní oslavy. Tím je 30. výročí politického převratu dnes již „rozebrané“ a rozkradené Československé republiky. Na rozdíl od předcházejících si připomenutí výročí „okupace“ Československa se to letošní, kulaté, dočká svého „pomníku“ v podobě zřízení Muzea paměti XX. století v Praze. Nápad se prý zrodil v hlavě Hany Marvanové, dost možná je ale dílem amerických „poradců“, kterým je lhostejné, že Praha doposud nemá vyřešenou bytovou otázku a neví si rady se spoustou problémů dalších.

Drtivá většina našich občanů má dnes daleko jiné problémy, spousta z nich je otrávena z jednostranného „zhutnělého masírovacího“ zpravodajství připomínající tyto dny.

V případě aktérů myšlenky na zřízení Muzea paměti XX. století v Praze je tak nasnadě, z čeho tento nápad pramení. Jedná se o osobní trauma, nebo zviditelnění dnes pohaslých politiků? Kromě uvedené autorky se kladně k projektu staví například současný předseda TOP 09 Jiří Pospíšil. Uvidíme, co pro zatraktivnění a zvýšení muzea autoři konkrétně vymyslí. Budou to krátké inaugurační kalhoty Václava Havla a maketa „mrtvého“ studenta Šmída? Nebo jako bonus videoprojekce, kterak Michal Kocáb osobně vyhání Rusy z Čech, případně exprezident Havel předvádí na Hradě zahraniční delegaci krájení nudlí šavlí?

Různě bude určitě hodnoceno i nadcházející 30. výročí poklidného předání moci. Jinak jej budou hodnotit politici restituenti typu Karla Schwarzenberga a dnešní oligarchové, kteří z polistopadového období politicky (a především ekonomicky) těžili. Zcela jinak pak osoby každodenně bojující o holé přežití. Nehovoříc o bezdomovcích, kterým je úplně lhostejné, kdo zrovna v republice krade či ne.

Již jsme si zvykli, že na základě „probádání“ dalších historických obětí přibývá s odstupem let srpnových událostí počet jejich „skutečných“ obětí. V případě skutečného počtu sebevrahů – převážně mladých lidí, který „vyprodukoval“ polistopadový kapitalistický režim jsou média skoupá a nelichotivá čísla jsou přísně střežena. Není tato smutná a neoddiskutovatelně stinná stránka dnešního režimu také příležitostí pro politiky k představení podobného nápadu jako tomu je u Marvanové? Nezáležíc na tom zda z důvodu osobního traumatu nebo zviditelnění!

Miroslav Kavij

USTR inspirací

Jmenování nového ministra kultury je víc než v nedohlednu. Stejně jako v minulosti se tak nabízí nejedna otázka. Potřebuje oblast kultury samostatné ministerstvo? Není efektivnější jej sloučit s jiným rezortem? Navíc za situace, kdy po rozbití československého státu se za dobu necelých 27 let v jeho čele vystřídalo 16 ministrů? Z pohledu délky působení v čele ministerstva kultury patří k rekordmanům Helena Třeštíková (nestraník za KDU-ČSL – 17 dnů), Martin Štěpánek (4 měsíce) a Martin Stropnický (necelých 7 měsíců).

Nebo zaexperimentovat a po vzoru vzniku ÚSTR vytvořit jeho bratříčka – Ústav pro ochranu zájmů české republiky? Kromě „správy“ kulturní agendy by k jeho prioritám patřily citlivé otázky jakými jsou „nedotknutelnost Benešových dekretů“, agenda „církevních restitucí“ či ochrana státu proti vydávání restitučního majetku (Nadace knížete z Lichtenštejna, Německý řád a další).

Pro případné založení Ústavu pro ochranu zájmů české republiky by zbývalo vyřešit poslední, ale na první pohled nejdůležitější otázku. Kdo do čela tohoto ústavu! Vytáhne předseda Hamáček, který má s nominacemi bohaté zkušenosti i tentokrát z klobouku dalšího odborníka? Anebo svou radou přispěje exředitel ÚSTRku a „obhájce českých národních zájmů“ Daniel Herman?

Občané jsou přesvědčeni, že oblast kultury stejně jako další rezorty si na svých místech odborníky zaslouží. Nejen z kauzy (ne)jmenování ministra kultury vzniká dojem, že jedinými kdo si tuto skutečnost neuvědomují, jsou někteří hlavní političtí představitelé státu.

Miroslav Kavij

Kdo skutečně ničí ČSSD?

ČSSD vstup do vlády premiéra Babiše, přestože si to její vedení neustále namlouvá, neprospěl. Naopak. Strana jde z maléru do maléru. Tím (zatím) posledním je stranický spor o setrvání Jaroslava Foldyny v ČSSD. Nejjasněji mají nejen ministr zahraničí Tomáš Petříček, ale i mladí sociální demokraté z Brna, veřejně vyzývající k jeho odchodu (vyloučení) ze strany.

Prostý občan, případně volič této naší nejstarší levicové strany si musí položit nejednu oprávněnou otázku. Neměl by ČSSD opustit právě ministr zahraničí Tomáš Petříček, který každodenně svým jednáním ohrožuje občany ČR? Nestojí za úpadkem a degradací ČSSD křídlo předsedy strany Hamáčka, který svou hvězdnatou kariéru započal právě u mladých demokratů? Kdo „vyměnil“ program oslovující běžného občana za priority, kterými jsou inkluze, Norské fondy, podpora multikulti migrace, duhové průvody, útoky na prezidenta Zemana a v neposlední řadě boj za vlastní stranická koryta ve vládě a státní správě?

Kdo vodí členy liberálního křídla ČSSD za pověstný provázek? Není Jan Hamáček členem představenstva amerického think tanku Aspen Institute Central Europe, pražské pobočky této neziskovky, společně s takovými osobami jako Madeleine Albright nebo Zdeněk Bakala?

Tančí podle not Evropské unie Jaroslav Foldyna nebo mediální tváře Petříček, Hamáček, Maláčová? Který z nich si udržuje základní linii svých názorů, bez ohledu na svůj vlastní prospěch?

Hamáčkovo křídlo obklopeno vlivnými kamarády (podobně jako dříve ODS svými kmotry) upadlo do morálního bahna. V posledních volbách, po kterých ČSSD zůstala bez zastoupení v EP, voliči vystavili této straně propadající vysvědčení.

Nejen Hamáček s Petříčkem zatím vesele tancují na palubě Titaniku. Na rozdíl od Jaroslava Foldyny a mnohých poctivých řadových členů této strany, delší dobu bojující s větrnými mlýny, zatím marně usilující o prosazování skutečné levicové politiky!

Miroslav Kavij

Polistopadoví odborníci

„Demopravice“ společně s Hamáčkovým pragmatickém křídlem ČSSD se dočkala! Po dlouhých taškařicích byl ministr kultury Staněk odvolán! „Oslavné“ komentáře na sebe nenechaly dlouho čekat, včetně komentáře sběratele funkcí – primátora Plzně Martina Baxy (ODS), že po odcházejícím Staňkovi zůstane velmi problematické dědictví.

Kauza tak opět zastínila daleko důležitější problémy, se kterými si společnost neví rady a jejichž vyřešení není záležitostí jedné generace. Příkladem budiž kůrovcová kalamita, ve které je skutečná škoda dnes téměř nevyčíslitelná, způsobující navíc zhoršení životního prostředí dalším pokolením.

Nebylo možná ale záměrem některých dřívějších osob, které „rozhodovali“ o likvidaci kůrovce navodit současný katastrofický stav? S odstupem deseti let tak hořce žalostně působí vzkaz tehdejšího ministra životního prostředí Martina Bursíka na adresu Miloše Zemana, který jej kritizoval za nedostatečné kroky v boji s kůrovcem. Bursík v něm Zemanovy argumenty označil za povrchní a pomýlené a vzkázal, že lesy nejsou mrtvé.

Je úsměvné zjištění, že po 30 letech úspěšného budování kapitalismu nemáme v zemi dostatek firem pro zpracování kůrovcem napadeného dříví a tak jej z 90 % vyvážíme do ČLR. Do státu, proti kterému právě Bursík z důvodu soustavného porušování lidských práv brojí téměř dvě desítky let.

Mohutný vývoz dříví, které nedokážeme sami zpracovat a výhodněji prodat je ale dalším dokladem, že privatizace po společenském převratu byla provedena úspěšně a Česká republika je ve 21. století v pozici kolonie.

Davy zfanatizovaných občanů v roce 1989 volaly mimo jiné po vládě skutečných odborníků, po vládě ministrů bez „stranické knížky“. S odstupem času nejen na příkladu exministra Bursíka je patrné, že jejich požadavky a přání nebyly vyslyšeny.

Naopak, skutečných odborníků v polistopadových vládách bylo jako šafránu. Hlavním kritérium pro jejich jmenování se staly právě ty stranické knížky. Tentokrát, pro změnu ale barvy modré, oranžové, žluté či zelené.

A předcházející ministři se stranickým průkazem červené barvy? Ti byli v porovnání s ministry typu Martina Bursíka, Kateřiny Jacques, Daniela Hermana či Tomáše Petříčka pouhými „břídily“!

Miroslav Kavij

Náš zákazník – náš pán!

Pro majitele motorového vozidla každoročně se opakující záležitost. Rozhodnout se, na základě oznámení pojišťovny o výši nové částky za pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (povinného ručení) na další rok, jak dál. Akceptovat zdražení nikoliv o desetikoruny, ale stovky korun za rok? Zůstat pojišťovně „věrný“ i nadále? Vždyť inflace nás provází na každém kroku! Nebo se „ozvat“ a zkusit změnu? Není tajemstvím, že mnohé pojišťovny v úsilí za zachování zákazníka najednou umí divy!

Nejjednodušší v tomto případě je požádat „svoji“ pojišťovnu o zachování výše pojistného z předcházejícího období, na které většinou pojišťovny „slyší“.

Stejně snadné a finančně zajímavější je ale udělat si „přes internet“ cenové srovnání nabídek.

V tomto případě pro mnohé nastane překvapení, když porovnáním zjistí, že z například předepsané částky ročního pojištění ve výši 2986 Kč je najednou 1834 Kč. To vše nejen při zachování stejných parametrů plnění pojistné smlouvy, ale dokonce i stejné pojišťovny! Pak již zbývá jediné. Vypovědět stávající smlouvu a podepsat novou! Nic těžkého, zvláště, když právě „internetový srovnávač“ vám vše zadarmo připraví a naservíruje až pod nos.

Oprášené popřevratové rčení „náš zákazník – náš pán“ již dávno neplatí. Jak jinak si vysvětlit například přístup bank ke svým klientům? Za vzor může posloužit Raiffeisenbank – prohlašující o sobě, že je bankou inspirovanou klienty! Zatímco nové klienty láká na úročení jejich vkladů 3 %, stávající klienty za jejich věrnost „odměňuje“ kreditní úrokovou sazbou podstatně nižší.

S Václavem Klausem, který v popřevratovém období uklidňoval národ prohlášením, že konkurenční a tržní prostředí vše vyřeší, nezbývá než „souhlasit“.

A tak nejen banky, finanční domy, energetické společnosti a obchodní řetězce si dělají se zákazníky každý den, co chtějí. Kritériem a hnacím motorem pro jejich chování je zisk, který je s kapitalismem neodlučitelně spojen. A občan? Žije si přeci spokojeně ve svobodné společnosti, mající možnost svým každodenním svobodným rozhodováním měnit věci ve svůj prospěch!

Miroslav Kavij

Čím překvapí Herman tentokrát?!

Lidovecká hvězda Daniel Herman letí opět vzhůru. Po řediteli ÚSTRku a ministru kultury v Sobotkově vládě má bývalý místopředseda KDU-ČSL nový post. V Radě pro lidská práva.

Jak Herman uvádí „být členem Rady vlády pro lidská práva znamená věnovat se lidskoprávní agendě, kterou se zabývám roky. A pro mě je zásadní, pokud na tomto poli mohu pokračovat s požehnáním vlády. Protože když má člověk takový mandát, jeho možnosti jsou výraznější.“

O výrazných možnostech přesvědčil Herman naše občany již několikrát. Kauza strýček Brady a státní vyznamenání. Předražený prodej vepřína v Letech. Potvrzení Jiřího Fajta generálním ředitelem Národní galerie a jeho uvedení do funkce.

Přijetí tibetského dalajlamy. Pravidelný účastník sjezdů sudetských Němců – naposledy v červnu 2019. V neposlední řadě Hermanovo spojení s Nadací knížete z Lichtenštejnu. Nadace spravující majetek knížecí rodiny, která zaslala institucím českého státu předžalobní výzvu na vrácení majetku Lichtenštejnům. Ti se domáhají vydání majetku, který jim Československo zabavilo v roce 1945 na základě Benešových dekretů.

Čím překvapí Daniel Herman tentokrát – z pozice člena Rady vlády pro lidská práva?

Miroslav Kavij

Po Jandovi neštěkne ani pes!

Společenský převrat v roce 1989 změnil negativně život nejen obyčejným lidem, ale také umělcům. V jejich případě byl pomyslným „jazýčkem vah“ osobní postoj k minulému režimu a angažovanost v listopadových dnech, kdy bylo potřeba co nejrychleji „zlomit“ českou společnost a jednou provždy skoncovat s nesvobodným „komunistickým“ režimem.

Karlu Gottovi se u příležitosti jeho 80. narozenin dostalo od fanoušků nepřeberné množství gratulací a přání, ale také nemálo nenávistných komentářů. Zatímco redaktor a politický komentátor Jindřich Šídlo se o jeho písních vyjádřil slovy: „Já myslím, že byly především o hovnu,“ Jakub Janda jde v hodnocení na adresu Mistra ještě dále: „Úspěch v jedné pracovní oblasti vůbec neznamená, že se jinak nebudete chovat jako poblázněně nebezpečně. Karel Gott je sice kulturní legendou, ale když veřejně propaguje ty nejhnusnější konspirační teorie, tak dělá pro české extremisty a ruské destabilizační zájmy více práce než Aeronet a „Parlamentní listy“ dohromady. Je to smutný konec.“

Člověk nemusí být fanouškem a velkým obdivovatelem Karla Gotta a také ne každého posluchače jeho písně osloví. Pokud je ale soudný, pak při přečtení slov Jakuba Jandy začne obě osobnosti srovnávat. Zatímco Gott svými písněmi získat tři generace lidí, Jakub Janda se dostal do povědomí pár jedinců především díky jeho minulé činnosti pornoherce. Písně Karla Gotta budou nepochybně rozdávat dobrou náladu i dalším generacím, Jakub Janda bude přispívat maximálně k dalšímu rozeštvávání společnosti a obrazně řečeno, neštěkne po něm ani pes!

Ve srovnávání Karla Gotta a Jakuba Jandy by bylo možné pokračovat dále, ale každé by mělo dopředu svého „vítěze“. Možná i proto, že Karel Gott zůstal celý svůj život svůj, jak zpívá v jedné ze svých písních a nepotřeboval nikdy nikomu „podkuřovat“.

Česká republika ztratila za třicet let nejen svoji suverenitu, ale degradace společnosti se každodenně projevuje i v mezilidských vztazích, což nám média ukázala také při příležitosti 80. narozenin velikána české kultury Karla Gotta.

Popřejme Mistrovi do dalších let kromě pevného zdraví i neubývající fanoušky a posluchače, kteří byly pro Karla Gotta vším!

Miroslav Kavij