Zkurvená generace

Neznám Větvičku, ale většina sedí… (ostravské nářečí je asi srozumitelné všem). Větvička je fajny synek… napsal Ladislav Větvička zkurvena generace…

Zkušal sem jiny nazev. Blba. Divna. Zkažena. Ale nic nevystihovalo podstatu přesněji, než to co sem napsal, tuž se omluvam. Ja fakt netušim, kaj zme my, synci narozeni v Československu, kerym je přes štyrycet, mohli zrobit chybu. Že zme zblbnuli nekonečnym omilanim mantry o internacyjonalni pomoci a zkompromitovali se nechutnym členstvim v Pionyru a eSeSeM, to nam snad hystoryja odpusti. Ale kaj zme zrobili chybu, že se z tych dnešnich mladych duši, nepoznamenanych bolševickym ohybanim hřbetu, stala zkurvena generace?

Jak je možne, že z mladych lidi (je jedno, jestli jim je dvacet, třicet, nebo skoro štyrycet) je beztvara amorfni hmota? Co je to za lidi, kere nic nenuti, aby se odlišili od stupidni televizni kultury, kera se na ně hrne z jejich třicetipalcovych TV obrazovek v hadečkove qalitě?

Čim se matrjošky teto podivne generace vyznačuju? Šmatlaju po ulicach s PETkama v pracce, nebo je maju zahaknute za popruhy svojich baťohu. Kdybyste měli dvě vody, ale dvě uplně stejne vody, a ta jedna by byla v PETce za stonasobnu cenu oproti te kohutkove. Keru byste si vybrali? Pokud ste ze zkurvene generace, pak přirozeně tu stonasobně dražši z PETky. Misto teho, aby si doma natočili fajnu vodu z kohutka, povali do deset kilaku vzdaleneho hytlermarketa enem proto, aby mohli nakupit piksle PETkovych lahvi balenych po šesti v igelitu. Hlavně že maju vyvaženy přijem optymineralu… Chlastaju kafe ve Starbaxu a aby to všeci viděli, nosi si ho v kelimku po ulicach. Ja chapu, že enem buran by si dal kafe podivne chuti z českého kafepytliku Standard, pomleteho kajsik v Rakusku. Ale enem naprosty magor se može chlubit na ulici tym, že nese tu svoju žblundu v pogumovanem kelimku, dokaliči si pysky cucanim horke tekutiny přes uzky plastovy pruduch a ještě bude šťastny, že misto dvuch korun zaplatil šedesat kaček za taky pazgřivy produkt. Hlavně, že je na tym napsane Starbax…

Leju do sebe koktejly typu Kubalibre nebo Mochito, plati za ně desetinasobek realne ceny a tvaři se, že tak to je v pořadku, bo kapitalizmus to tak vymyslel. Když jim date vedle sebe dva panaky rumu – jeden Božkov Spajs z kobzola za deset kaček a druhy Karibsky z třtiny za štyrnasobnu cenu, tak nerozeznaju jeden od druheho. Ale chlastat předražene koktejly je přece „in“.

Pokračovat ve čtení „Zkurvená generace“

Česká justice zaprodaná neofašismu?

Stíhat staré dědky by současnému sytému šlo, ale stíhat posametové zloděje – to ne!! Hanba české justici.

Kam až chce česká justice ještě klesnout? Kdopak dal politické zadání k zahájení stíhání takřka stoletých staroušků za údajné zločiny staré 40 let a více? Komu tahle prasečina poslouží?

Česká justice má už takhle dost pošramocenou pověst i s ústavním soudem. To si chcete honit svá ega na starých dědcích? Myslím, že vám to stejně nijak nepomůže. Česká justice a české právo má už dávno pověst prodejné děvky. Právo a spravedlnost se staly zbožím a platí tedy, že se jich domůže pouze ten, kdo na to má peníze. Etika a jakási morálka a čest – to se z českého práva a z české justice dávno vytratilo. Kauza okolo Jakeše, Štrougala a Vajnara, nese znaky čistě politického procesu, jenž údajně vzešel z ústavu pro vyšetřování zločinů komunismu. Jaká to demagogie. Co je to za ústav? Vždyť už jeho název je lží! Jaké zločiny komunismu? Vždyť ten nikde ve světě nikdy nebyl zaveden a slučovat socialismus a komunismus je zákeřná demagogie. Je to tak jako bych já tady na tomto místě řekl, že brambořík je to samé jako brambory. Je tedy patrno už od samotného základu, že onen pochybný ústav vyšetřuje zločiny systému, jenž byl a je systémem čistě filozofického charakteru, který v reálné podobě nikdy neexistoval a nemohl tedy nikdy žádný zločin způsobit. Slovo komunismus má působit hlavně jako strašák, aby se lidé báli komunistů a raději se nechali týrat kapitálem a privilegovanými společenskými strukturami, protože to privilegovaným přináší zisk a chudí jsou ještě chudší.

Je nesporné, že na státní hranici v době socialismu došlo k mnoha smutným událostem. Samozřejmě, že je škoda každého zmařeného života, ale na druhé straně – každý měl možnost volby. Nikdo nebyl režimem nucen utíkat z republiky. Nikdo nebyl nucen utíkat přímo přes hraniční pásmo, které oddělovalo Československo od Německa a Rakouska. Byly i jiné cesty a to přes Maďarsko, Jugoslávii nebo Vatikán. Každý, kdo si zvolil cestu přímo do Německa či Rakouska, tak dobře věděl, že tato cesta je nebezpečná, a že lze při ní přijít o život. Každý zběh věděl, že hraniční pásmo se skládá ze dvou až tří vrstev a všude byly rozmístěny informační tabule, které informovaly o tom, v jakém pásmu se člověk nachází, a že je do těchto míst vstup zakázán.

Každý, kdo šel i přes tento zákaz dál, dobře věděl, že riskuje, ale byla to jen jeho volba, kde byl s riziky předem seznámen. Chcete tedy Jakeše, Štrougala a Vajnara soudit za to, že zběhům osobně nebránili v jejich svobodné vůli?

Pokračovat ve čtení „Česká justice zaprodaná neofašismu?“

V Bohnicích měli opušťák?

Bude válka? Napadnou Řeporyjští občané Ruskou federaci? Generalissimus Novotný už má i uniformu.

Celá záležitost okolo pana Novotného, starosty městské Pražské části Řeporyje působí navenek úsměvně a mnozí z nás se baví. Bohužel však ke smíchu je pramálo důvodů, neb konání pana Novotného může působit a dokonce působí škody České republice a Českému národu. Fakt, že skrze pana Novotného jsou Češi vnímáni jako tupci, je ten nejmenší problém.

Pan Novotný by rád stavěl pomník Vlasovcům – tedy příslušníkům Ruské osvobozenecké armády (ROA). Něco Vám k tomu tedy povím. ROA vznikla z popudu Andreje Vlasova a Vladimíra Bojarského. Tito dva muži byli velice rozdílní. Vlasov byl do svého zajetí nacisty velice úspěšným generálem sovětské armády. Bojarský byl nacionalista a byl silným odpůrcem sovětské vlády. Němci zajali stovky tisíc sovětských vojáků a bylo mezi nimi mnoho důstojníků a několik generálů včetně Vlasova. Téměř dva roky přesvědčoval Vlasov nacistické vedení o potřebnosti vytvoření ROA. Trvalo to tak dlouho proto, že nacisté sovětům nedůvěřovali, ale když se východní fronta počala hroutit a byly potřebné lidské zdroje, tak na Vlasovův návrh přistoupili. Lze tedy přímo říci, že generál Vlasov byl čistokrevný kolaborant, který se Němcům doslova podbízel.

Verbování příslušníků do ROA bylo také zvláštní. Ti zajatí obyčejní vojáčci měli pramálo možností, jak si zachránit holý život. Vstup do ROA byl jednou z možností. Všichni zajatci toužili po tom, aby se ze zajetí dostali pryč a to pro kruté a bezohledné zacházení s nimi ze strany Němců. V zajateckém táboře to chodilo tak, že zajatcům byl písknut nástup. Zde byli dotázáni, kdo chce vstoupit do ROA. Kdo souhlasil a vystoupil z řady, šel do ROA a ostatní byli na místě zastřeleni. Zvolit si tedy bylo nesnadné. Dále v ROA sloužili i zběhové ze sovětské armády a také příslušníci jiných národů. ROA spadala pod Německé vrchní velení a musela plnit Němci zadané úkoly a tím tedy i střílet příslušníky vlastního národa. Tím si podepsali ortel smrti.

Stalin takovýto přístup zásadně odmítal a tvrdě ho trestal. Myslím však, že takto to bylo činěno v každé armádě. Kolaboranti a zběhové byli stříleni na všech stranách, neb to byli zrádci.

Co se týče činnosti Vlasovců na konci války a jejich podílu na Pražské operaci asi toto. Podíl na Pražské operaci měli, ale byl vcelku zanedbatelný a jejich akce byly nekoordinované. Ze strany Československého odboje nebyl o jejich pomoc při Pražském povstání zájem, neb Pražská operace byla již předem dohodnuta a koordinována se sovětským velením. Činnost Vlasovců byla jaksi navíc a nikdo nevěděl, jak se zachovají. Oni se na poslední chvíli snažili udělat z nouze ctnost, neb některé části Vlasovovy armády už věděly, že to do Amerického zajetí nestihnou. Chtěli tedy v zásadě jediné – zachránit si život. Kdyby to bývalo šlo, tak by zdrhli k Američanům všichni.

Opomenul jste sdělit pane Novotný pro diváky a posluchače jednu zásadní věc. Proč Američané prakticky všechny Vlasovce předali sovětům, když byli tak dobří? Proč Američané předali sovětům i velení ROA včetně Vlasova? A vy jim chcete stavět pomník? Stavte si inu, co chcete, ale normální to není. Ledaže byste byl také nacionalista, či kolaborant a rusofob. Někteří lidé z Vaší rodné ODS lidem hrdě říkají, že jste konečně ukázal, že Rusům nemusíme lézt do prdele a že je nutno se jim postavit. No nevím, ale zrovna tímto způsobem působíte více škody než užitku. Navíc… Rusové nám nijak neubližují a de facto jim jsme u prdele. Nemáme jim ani co nabídnout, natož je nějak ohrozit. Dle mého se tímto způsobem snažíte dělat politiku v návaznosti na volby v příštím roce a zviditelnit ODS. Že děláte škodu republice a ponižujete Český národ, Vám zřejmě nevadí. No, možná Vás Řeporyjští milují, ale pro mě jste psychopat neznalý věci a tím pádem i ubožák.
Ram

(Poznámka metéra: Obyvatelé Řeporyj, to jste skutečně takoví hlupáci, že vám mohou vládnout psychopati a šílenci?! Je mi Vás líto. Chtěl bych mít takového debila čtrnáct dní na figuře na šachtě na předku. To by přestal mluvit úplně. Vystoupení jeho otce měla šířit smích a dobrou náladu. Jeho sperma, ale někde asi narazilo, protože jeho potomek šíří jen nenávist a zlobu. Vážení čtenáři, dejte nesouhlasný vztek najevo…)

DOPIS PUTINOVI

Vážený pane prezidente,

přestože vím, že tento dopis nikdy nebudete číst, tak Vám ho musím napsat. Píši Vám z České republiky, kde od roku 1989 žijeme v „nové době“. Nová doba má nové politiky a nové výklady historie. Divná doba, podivní politici a zvláštní výklady historie. Říkají nám, že máme být pyšní na své hrdiny, kteří nyní bojují za naši svobodu někde tisíce kilometrů daleko v zemi, o které toho vím pramálo. Jsou to opravdu naši hrdinové?

Já nevím, jsem prostý člověk a hrdina byl pro mě vždy ten, kdo bránil naše hranice před agresorem, třeba ten, kdo osvobozoval naši zemi od nacistů. To jsou moji hrdinové, lidé díky nimž teď mohu žít a díky nimž je naše země svobodná. To jsou lidé, kteří si zaslouží můj vděk a úctu a přesto se na ně pomalu zapomíná. A nejen to, občas se najde člověk, který jejich zásluhy zpochybňuje a jejich oběť relativizuje. Ale budiž, je to jeho názor, jeho vizitka, ve svobodné společnosti se nemá pronásledovat za odlišné názory. Problém ovšem nastává v situaci, kdy takové názory veřejně pronáší politik, který se navíc chová jako novodobý feudál a zneužívá svou moc k zneuctění památníků. A přesně to se stalo v Praze, kde se v jedné pražské části stala objektem zášti a vandalismu socha maršála Koněva a v jiné pražské části zase chtějí stavět pomník „vlasovcům“.

Vandalismus a plivání na pomníky byly ve společnosti vždy. Vždy to byl primitivní vyjadřovací způsob primitivních lidí a byl obecně odsuzován. V „nové době“ však někteří noví politici vandalismus záměrně přehlížejí a někdy ho dokonce označují jako svébytnou formu svobodného vyjádření názoru v demokratické společnosti. A já si často kladu otázku, co si teď asi myslí Koněvovi potomci o českém národu? Co se teď honí v hlavě pamětníkům a lidem, kteří při osvobozování Československa přišli o své předky? Je to jen exces několika lidí, nebo takto smýšlí celý Český národ?

A to je, pane prezidente, důvod, proč Vám píši. Stydím se za „plivání“ na hroby, stydím se za přepisování historie a relativizování obětí rudoarmějců. A věřím, že nejsem sám. Nemohu mluvit za jiné Čechy, ale jednu věc uvedu. Před pár týdny byl Svátek zemřelých. Sváteční den, kdy lidé chodí na hřbitovy uctít památku zemřelých. Já také chodím každý rok na hřbitov a každý rok jdu zapálit svíčku k pomníku padlých vojáků Rudé armády. Za minulého režimu se oficiálně kladly věnce, ale poté tato pietní akce začala postupně upadat v zapomnění. Nyní už chodí uctít památku převážně jednotlivci, rozdíl je ovšem v tom, že už nechodí z donucení, ale svobodně. A každý rok jich chodí stále více. Žádné úřední delegace, žádní staří komunisti, ale obyčejní lidé, rodiny, tátové s dětmi. Na rozdíl od minulosti, nenajdete už u pomníku Rudé armády žádné velké věnce, ale najdete tam zapálené svíčky. A já jsem si jist, že to je mnohem více, než okázalé ceremonie s věnci. Právě proto, že tam lidé chodí svobodně, o vlastní vůli, prostí lidé zapalují prosté svíčky, jako symbol úcty a vděku svým osvoboditelům. A letos jich bylo zase více než loni, v našem malém městě u pomníku Rudé armády letos hořely stovky svíček… vyřiďte to prosím u Vás doma…

S pozdravem

MUDr. Martin Gabryš, Olomouc, Česká republika, 28. listopadu 2019

(Poznámka metéra: Naprosto souhlasím s dopisem pana doktora Gabryše. Stydím se za to, kdo může v této zemi vládnout, dělat starostu, být představitelem lidu a demokracie. O „pravdě“ rozhoduje internet a ne vzdělání spojené s diskusí. Popřevratové nevychované generace přilezly k lizu a pravda je jim ukradená. Opovrhují pracujícími. Všechno se měří jen přes korunu nebo euro. Cítí to tak tisíce Čechoslováků.
Mnohé vlastenecké organizace vznikly právě na protest s přepisováním dějin. Věřím, že svůj souhlas k dopisu připojí co nejvíce čtenářů.)

„Správně špatně“ či spíše mylně a naivně…

Se zájmem jsem si přečetl článek „Správně špatně“, jakož i přínosné komentáře k němu. Úvodem je třeba říci, že je dobře, že takové články a obsažné diskuze k nim vznikají. Zabývají se jednak analýzou příčin současného stavu, jednak podporují i rozvoj myšlení dalších spoluobčanů – čtenářů. Využívám proto této příležitosti, abych se k tématice popisované v článku (navíc v souvislosti s výročím založení našeho samostatného státu, jakož i s blížícím se výročím 17. listopadu) též alespoň ve stručnosti vyjádřil.

Máme-li se zabývat příčinou a následkem, je třeba začít od autorovy třetí myšlenky. Tedy, že „to, jak ten polistopadový vývoj dopadl, je správně, neboť tak to má v kapitalismu být. Tam totiž nemohou být všichni úspěšní, tam je menšina úspěšná na úkor té většiny, často za jakoukoliv cenu“.

Potíž je ale v tom, že v roce 1989 naprostá většina našich obyvatel neusilovala o změnu politického uspořádání u nás, o návrat ke kapitalismu. Naši občané měli tehdy zájem o větší demokratizaci společnosti, o rozpohybování značně sterilního politického prostředí u nás, o demokratizaci společnosti, o podnícení větší hmotné zainteresovanosti, o možnost volného cestování na Západ a o obchody plné západního zboží, jehož kvalitu jsme si tehdy ještě vesměs idealizovali.

O tom, že nejde o změnu politického systému a o návrat ke kapitalismu ujišťoval i Václav Havel v listopadových dnech roku 1989 davy na Letenské pláni. Dále hovořil o tom, že lžou ti, kteří straší kapitalismem, nezaměstnaností, že on je pro zrušení obou vojenských paktů, tj. Varšavské smlouvy a NATO atd. Pamětníci si jistě vzpomenou…

Počátek těchto událostí měl navodit atmosféru, že jde vlastně o pokračování „obrodného procesu“ z roku 1968. Za tímto účelem přizvali na tribunu i Alexandra Dubčeka, který se měl nejprve stát prezidentem, pak se jím měl stát „až po počátečním období“, kdy jím měl být z rozhodnutí v zahraničí V. Havel. Pak A. Dubček zahynul při dosud dostatečně nevyjasněné autonehodě…

Pamětníci si též vzpomenou na to, jak V. Havel volal po „nepolitické politice“, čímž byly či měly být zastírány rozdílné zájmy lidí, kteří nabyli převratem majetek, a zájmy lidí, na jejichž úkor ta první skupina majetek nabyla. Předstíraná rovnost přístupu k rozdělovanému majetku končila totiž přidělením kuponové knížky dospělým občanům. Jejich vykupováním a hromaděním ze strany některých osob začalo rozdělování naší společnosti, neboť při tom všichni neměli rovné možnosti (přístup k úvěrům v bankách na financování výkupu knížek, často i disponibilní hotovost z vekslácké činnosti či z „působení“ v řeznictvích či zelinářstvích v předlistopadovém období).

Pokračovat ve čtení „„Správně špatně“ či spíše mylně a naivně…“

Podvod! Vláda Havlových kamarádů, tragédie…

30 LET OD LISTOPADU „Za minulého režimu nikdo nemluvil a všichni naslouchali. Dnes mluví skoro všichni, ale už skoro nikdo nenaslouchá. Nevím, co je horší. Zda nemluvit, anebo mluvit k hluchým uším,“ říká poslanec za SPD Jiří Kobza. Nevolá tím po návratu tehdejšího politického systému, ale nemilosrdně prohlašuje, že výročí sametové revoluce je oslavou lží a nenávisti. Pro ParlamentníListy.cz sdělil, že nejvíce se obává liberálního eurosocialismu, který podle jeho slov představuje nejbyrokratičtější formu socialismu okořeněného liberálními idejemi ultralevicových hippies, ruských anarchistů z roku 1905, táborů Pol Pota a rudých knížek Mao Ce-tunga.

Je tomu třicet let, co v Československu skončil komunistický režim. Co pro vás výročí znamená a jak si ho připomenete?

Komunismus nikdy v Československu nebyl, díky bohu. To, co zde bylo, můžeme označit jako jisté formy socialismu. Koncem roku 1989 jsem věřil, že se vracíme k idejím roku 1968, k socialismu s lidskou tváří, že dojde k demokratizaci společnosti, náhradě neschopných byrokratů talentovanými manažery, že vše, co bylo vybudované během minulých čtyřiceti let, bude základem pro další rozvoj státu. Protože náš tehdejší stát byl průmyslovou a exportní mocností, zejména v zemích rozvojového světa. Dnes si 17. listopad 1989 trpce připomenu jako největší dějinný podvod, kterému naletěl celý národ. Jako začátek tragické vlády kamarádů Václava Havla a začátek rozsápání a zadlužení republiky. Jako datum začátku vlivu samozvaných liberálních socialistů z nejrůznějších neziskovek a rozklad konzervativní, ale relativně prosperující společnosti.

Zdůraznil bych, že ten podvod, kromě fake news o Šmídovi na začátku, byl v tom, že Havel a jeho okolí tvrdilo: Nebude nezaměstnanost ani kapitalismus, nebojte se, jenom vás tím komunisté straší, zachováme socialismus. Což byl i většinový konsensus, plus bych připomněl státní nezadluženost, respektive rozpočtový přebytek. Ano, byl to také nástup neziskovkářů v tom smyslu, že Havel je chtěl jako nepřítel politických stran a klasické stranické demokracie nahrazovat ad hoc hnutími a iniciativami aktivistů, psal to nepokrytě už od disentu.

Pokračovat ve čtení „Podvod! Vláda Havlových kamarádů, tragédie…“

Fašistické nebezpečí

Jedním ze základních rysů současného vývoje společnosti ve státech východní Evropy, včetně České republiky, je výrazné otupení ideologického třídního boje ze strany komunistických a proletářských stran a konec konců i stran takzvaně „levicových“. Současné komunistické a proletářské strany jakoby přistoupily na doktríny buržoasních ideologů, kteří si dávno před rokem 1989 uvědomily přednosti socialismu a vnesli do jeho kritiky určité inovace spočívající především v tom, že postupně vypracovali nové, z hlediska potřeb buržoazie účinnější nástroje kritiky.
Základním faktorem buržoazních ideologů zůstává nadále snaha dokázat, že kapitalismus má před sebou dlouhou perspektivu a že předpovědi založené na vědeckém marxismu-leninismu o nevyhnutelnosti jeho zániku revoluční cestou nemají opodstatnění. Nahrává jim k tomu několik faktorů, především pak stav komunistických stran v ideologické sféře, odtržení od mas a jakoby dočasná „stabilizace kapitalismu“. Na druhé straně, a to je nutné zvlášť zdůraznit, je skutečnost, že nastává a v podstatě již nastala, etapa katastrofy kapitalismu. I to má mnoho příčin. Zejména pak v důsledku stále rostoucího stupně monopolizace kapitalistické ekonomiky dochází zákonitě i ke změně v politicko-ekonomických vztazích.
Jedním ze základních rysů klasického tržního hospodářství je pružnost cen směrem dolů. Právě vlivem rostoucí monopolizace ekonomik a posilování nadnárodních monopolů, podporovaný nadnárodními finančními monopoly, uvedený vztah již zcela zanikl. Ceny rostou, i když roste nabídka nad poptávkou. Do toho záměrně vstupuje a výrazně ovlivňuje Evropská unie. Tím roste podhoubí pro vznik fašismu. Příchod fašismu k moci to pak není jen záměna jedné buržoazní vlády další, opět buržoazní vládou, avšak vystřídání jedné státní formy třídního panství buržoazie (buržoazní demokracie) jeho jinou formou, a to otevřenou teroristickou diktaturou. Nemalou příčinou fašizace společnosti jsou dozvuky několika století kolonialismu. Kdyby africké, asijské, arabské a další země požadovaly po mocnostech Evropy (například Velké Británii, Španělsku, Portugalsku, Nizozemsku, Belgii, Itálii, Německu, Francii a dalších, včetně Spojených států) restituce za újmy, které svou koloniální a imperiální politikou způsobily, zcela jistě by to způsobilo katastrofální problémy. Navíc tyto země vtáhly do tohoto problému slovanské národy, včetně České republiky a Slovenska. Tedy země, které s koloniální politikou neměly nic společného. Tyto země byly vtaženy rovněž do vojenskopolitických uskupení NATO a Evropské unie, a to pod taktovkou USA. Již třicet let rabuje velkoburžoazie a nadnárodní korporace s pomocí a ochranou Evropské unie naše národy. Toto rabování nadnárodními korporacemi zanechává za sebou spoušť nejen ekonomickou, politickou, ale i sociální. Rozklad státní moci a státnosti je též zapříčiněn davy zfanatizovaných „obyčejných lidiček“. Zkreslování závěrů Jaltské konference a výsledků druhé světové války jsou dalším důkazem nejreakčnějších kruhů Spojených států a jejich spojenců v Evropské unii o fašizaci společnosti. Následně mohou přijít na řadu zvěrstva a koncentrační tábory. To vše je podstatou kapitalistické společnosti. Nebrat v úvahu tyto problémy, nebo je dokonce ignorovat, je vážným nebezpečím nejen pro Evropu, ale celý svět. Z fašistického nebezpečí je jen malý, maličký krůček, k celosvětovému válečnému konfliktu.
Nemalou příčinou fašizace společnosti jsou dozvuky několika století kolonialismu. Kdyby africké, asijské, arabské a další země požadovaly po mocnostech Evropy (například Velké Británii, Španělsku, Portugalsku, Nizozemsku, Belgii, Itálii, Německu, Francii a dalších, včetně Spojených států) restituce za újmy, které svou koloniální a imperiální politikou způsobily, zcela jistě by to způsobilo katastrofální problémy. Navíc tyto země vtáhly do tohoto problému slovanské národy, včetně České republiky a Slovenska. Tedy země, které s koloniální politikou neměly nic společného. Tyto země byly vtaženy rovněž do vojenskopolitických uskupení NATO a Evropské unie, a to pod taktovkou Spojených států.
Již třicet let rabuje velkoburžoazie a nadnárodní korporace s pomocí a ochranou Evropské unie naše národy. Toto rabování nadnárodními korporacemi zanechává za sebou spoušť nejen ekonomickou, politickou, ale i sociální. Rozklad státní moci a státnosti je též zapříčiněn davy zfanatizovaných „obyčejných lidiček“. Zkreslování závěrů Jaltské konference a výsledků druhé světové války jsou dalším důkazem nejreakčnějších kruhů Spojených států a jejich spojenců v Evropské unii o fašizaci společnosti. Následně mohou přijít na řadu zvěrstva a koncentrační tábory.
To vše je podstatou kapitalistické společnosti. Nebrat v úvahu tyto problémy, nebo je dokonce ignorovat, je vážným nebezpečím nejen pro Evropu, ale celý svět. Z fašistického nebezpečí je jen malý, maličký krůček, k celosvětovému válečnému konfliktu.
Na závěr bych zdůraznil v podstatě to, co jsem uvedl v úvodu. Komunistické strany jsou v rozkladu zevnitř. Představitelé a mnohdy i poslanci komunistických stran a následně členská základna, omlouvám se za tuto glosu, sice hovoří stejným jazykem, ale každý jinou řečí. Členská základna i komunisté mimo ni, včetně levicově smýšlejících občanů, jsou pak tím (?) dezorientováni. I v tom lze hledat strategii a podstatu právě proběhlých demonstrací.
Listopad 2019, JUDr. Zdeněk Hájek

Komu straní Babiš – lidu Ukrajiny nebo válečným štváčům?

Přiznejme premiéru Babišovi mistrovství v uhýbání před balvany a ve skákání přes propasti, za které by se nestyděl ani Indiana Jones.
Ve slavných parlamentních půtkách o rozpočet levou rukou rozdává navyšování mezd a důchodů, aby pravou rukou objednal (zatím) dodávku bojových vrtulníků z USA.
V hektickém období plánování oslav výročí sametového převratu „jeho“ poslanci z hnutí ANO dodali potřebné hlasy pro schválení „začerněných“ výročních zpráv ČT za rok 2016 a 2017 a tím ho zachránili před obviněním z dalšího zločinu, omezování šíření jediného pravdivého světonázoru z úst redaktorů České televize.
V projevu v Národním muzeu u příležitosti událostí 17. listopadu 1989, bravurně předvedl ohebnost své páteře, aby vzpomněl kdekoho, hlavně ty co se radují z faktu, že nezvítězila pravda a láska, ale prachy které nesmrdí.
Když v čele zástupu českých obchodníků navštívil v minulých dnech Ukrajinu, svými pronesenými slovy překonal dosud nepřekonané a předčil i ministra zahraničí Petříčka.
Ukrajinského prezidenta a předsedu ukrajinské vlády svými výroky, v nichž odsoudil ruskou agresi, nelegální anexi Krymu a vyjádřil podporu celistvosti Ukrajiny a lidu Ukrajiny, přímo nadchnul.
Světu a ukrajinským hostitelům zapomněl pouze vysvětlit, zda tím, že on – Babiš podporuje lid Ukrajiny, má tím na mysli i lid Doněcka a Luhanska (a podle vládní teorie o anexi Krymu i lid na Krymu), čím a jak podporuje tento lid a jeho lidská, občanská a národnostní práva.
Světu a ukrajinským hostitelům zapomněl pouze vysvětlit, zda tím, že on – Babiš podporuje lid Ukrajiny, má tím na mysli i lid Doněcka a Luhanska (a podle vládní teorie o anexi Krymu i lid na Krymu), čím a jak podporuje tento lid a jeho lidská, občanská a národnostní práva.
Nebo v rámci územní celistvosti Ukrajiny nechá tento lid vyznavačům Banderova odkazu napospas? Čím podpořil právo ukrajinských občanů na objasnění a pojmenování viníků tragédie požáru budovy odborů v Oděse z roku 2014, který si vyžádal desítky mrtvých Ukrajinců?
Válečné hry a rabování vlastní země ze strany oligarchů vyhnaly za prací do zahraničí miliony občanů. Aby finančně zabezpečili své rodiny, pracují za podhodnocené mzdy. Je snad podporou lidu Ukrajiny zaměstnání ukrajinských dělníků v provozech Agrofertu?
Babišem pronesená slova na Ukrajině tak doznívají hořkou pachutí. Slova, která k udržení křehkého míru ve světě nepřispívají, naopak napomáhají k eskalaci napětí. Radovat se z nich mohou pouze ti, co hodlají za zájmy washingtonského a bruselského deep state válčit do posledního Evropana.
Zdá se, že „školení“, kterého se Babišovi dostalo během jeho tajné schůzky s ředitelkou Ústřední zpravodajské služby USA Ginou Haspelovou v sídle této centrály v Langley 10. března letošního roku „přináší“ pro mírový svět další hořké plody.
Miroslav Kavij

Petříčkovo ministerstvo se činí

Dlouholetá protiruská karta i zásluhou ministra zahraničí Tomáše Petříčka v posledním období úspěšně posiluje.

První vlaštovkou bylo jarní předvolání ruského velvyslance v otázce tzv. pronajímání českých bytů. V červnu pak návrh ruských poslanců, aby účastníci vojenské invaze do bývalého Československa v srpnu 1968 získali, status válečných veteránů musel ruský velvyslanec Alexandr Zmejevskij dokonce „vysvětlovat“ samotné hlavě naší republiky.

Další záminkou pro předvolání ruského velvyslance se stal o tři měsíce později výrok ruského ministra kultury Vladimira Medinského, pronesený ve sporu o sochu sovětského maršála Ivana Koněva. V něm přirovnal starostu Prahy 6 Ondřeje Koláře k nacistickým pohlavárům. Korunu všemu nasadilo nedávno ministerstvo spravedlnosti Ruské federace, které zařadilo českou organizaci Člověk v tísni na seznam zahraničních a nevládních organizací, jejichž činnost je v Rusku považována za nežádoucí.

Zatímco k Ruské federaci se české ministerstvo zahraničí „snaží“ maximálně, směrem k našim západním spojencům je tomu zcela opačně. Jak jinak si vysvětlit například nečinnost uvedeného ministerstva v době, kdy Andrew Schapiro usměrňoval prezidenta Zemana v souvislosti s jeho cestou na oslavy v Moskvě u příležitosti 70. výročí ukončení druhé světové války, ale i na jeho další „přehmaty“?

Ze stejného soudku jsou i v Berlíně loňského roku pronesená slova kancléřky Angely Merkelové při vzpomínce na oběti vysídlení, kdy pro vyhnání Němců ze zemí střední a východní Evropy po druhé světové válce neexistovalo morální ani politické ospravedlnění!

Zda je ministerstvo zahraničí naší země skutečným garantem prosazování politiky suverénního státu, nebo lokajem a vazalem Západu, ponechám na každém čtenáři.

Miroslav Kavij

Výročí sametové revoluce – čas omluvy

Třicet let, během kterých česká společnost prošla nastoleným obnoveným kapitalistickým zřízením, je příležitostí k ohlédnutí se zpět, k rekapitulaci, k sebereflexi…

Média rozehrávají hru na ohrožení demokracie a návratu komunistů k moci. Poukazují na skutečnost, že právě Komunistická strana Čech a Moravy umožnila vznik vlády Andreje Babiše a toleruje její jednotlivé kroky. Neměly, ale „státotvorné a demokratické“ pravicové strany možnost podílet se na vládnutí v zemi společně s hnutím ANO 2011? Měly! Samozřejmě! Jen by nemohly pokračovat v realizaci svých dosavadních kroků. V demontáži zbytku sociálního státu, dalšího rozevírání sociálních nůžek mezi jednotlivými skupinami občanů, ve snahách o prolomení tzv. Benešových dekretů, další ztráty státní suverenity směřující republiku do područí Německa.

Česká republika bez souhlasu svých občanů zakotvila v Severoatlantické alianci. V té části světového společenství, které vyvoláváním válečných konfliktů pod rouškou ochrany a porušování lidských práv, řeší své ekonomické zájmy.

Po třiceti letech žijeme ve společnosti rozdělené na „lepšolidi“ a na ty „normální“. Na ty, kteří nechtějí tolerovat výsledek demokratických voleb a snažící se vyvolávat napětí ve společnosti a na ty, kteří výsledky voleb respektují a ctí.

Sociálně vyloučení občané. Milion občanů živořících na hranicích bídy. Milion občanů s exekucemi na krku, bezdomovci… To všechno jsou oběti současného kapitalistického systému.

Nezaslouží si (alespoň) tyto skupiny občanů u příležitosti 30. výročí sametové revoluce symbolický náznak omluvy od těch politických stran, které s přispěním jejich vlivných kmotrů a oligarchů způsobily současný společenský a sociální marast společnosti?

KSČM (stejně jako KSČ v roce 1989) se za „hříchy předlistopadové minulosti“ omluvila mnohokrát. Nyní je řada na jiných!

Miroslav Kavij

Přála bych si… aneb „2000 slov dnes“ od obyčejné ženy

Za pár dnů oslavíme 28. října a 17. listopadu. Čeká nás mnoho frází, mnoho osočujících diskuzí a mnoho bojů o místa na slunci a o zásluhy pro kde koho.

A tak bych také ráda přispěla. Tak nějak normálně… od srdce. Protože se mi už dlouho zdá, že obsah našich životů uniká jak těm na pódiích, tak těm pod nimi. Jako by nešlo o to, proč se křičí, ale že se vůbec křičí. Bez ohledu na smysl toho křiku a bez ohledu na pravdu. A hlavně bez ohledu na zdravý rozum. V tom bezduchém překřikování všech těch part včetně té bruselské se ztrácí obyčejný člověk. Občan. Máma. Táta. Děti. Babička a děda. Obce. Města. Domov. Naše země. Naše Evropa. Ztrácíme se v tom my všichni a začínáme být bezradní a zmatení. Protože o nás na těch pódiích přestalo jít. Bez ohledu na všechny proklamace.

Jana Zwyrtek Hamplová

Přála bych si, aby se vrátil zdravý rozum. Aby byl přítomen, když budeme rušit tisíce nesmyslných právních předpisů a nařízení, kterými jsme zaplaveni, a aby byl přítomen při přijetí srozumitelných zákonů, které patří do civilizované Evropy. Přála bych si, aby u soudů vítězila spravedlnost, ne otrocký výklad textu zákonů. Jde to – a někteří soudci to už umí. Jen tak tu vznikne důvěra ve stát.

Přála bych si, abychom zastavili obsazování Evropy lidmi, kteří tu nemají co dělat, a ti, kteří doposud nelegálně přišli, aby museli z Evropy odejít. Nemají tu právo být, nepatří sem, a jim nepatří Evropa. Nedejme si vnutit, že jsme odpovědni za jiné světadíly, protože tomu tak není.

Přála bych si, aby Evropská unie začala plnit roli, pro kterou byla založena, a pokud toho není schopna, ať raději skončí. EU nebyla zakládána proto, aby jedny státy diktovaly jiným, aby některé státy ekonomicky podváděly, nebo aby členové ztratili svou národní identitu. Od EU jsme očekávali bezpečné evropské hranice, bezpečné ulice, ekonomickou spolupráci rovnocenných států, volný pohyb a vzájemnou pomoc. Nevidím však dnes většinu z toho všeho.

Pokračovat ve čtení „Přála bych si… aneb „2000 slov dnes“ od obyčejné ženy“

Vzpomínka na opravdové komunisty

V letech 1968-69 pořádaly všechny hromadné sdělovací prostředky divokou honbu na lidi, kteří se nepřipojili k všeobecné štvanici proti přítomnosti vojsk Varšavské smlouvy na území Československa. Přitom skoro všem jen trochu politicky myslícím občanům muselo být zřejmé, že dosavadní vývoj situace vedl k odtržení země ze svazku socialistických zemí a návratu ke kapitalismu. Lidé však byli vystaveni nepředstavitelné masáži a vymývaní mozků a proto se značná část společnosti nechala touto štvanicí ovlivnit a zastrašit.
Našli se však i tací, co se nebáli veřejně vystoupit proti všeobecnému proudu. Komunisté z Prahy-Libně v čele se soudruhem Josefem Jodasem, pozvedli rudý prapor internacionalismu. V době nepředstavitelné štvanice svolali do libeňské Čechie v říjnu 1968 aktiv komunistů, kteří nezradili a neobrátili kabáty naruby. Jejich vystoupení vzbudilo zuřivou reakci nepřátel socialismu i těch, kterým až dosud strana sloužila jen jako záruka existence.
K činnosti libeňských komunistů se v tehdy vycházejících „Listech“ vyjádřil jakýsi „Pavel Urbášek. V rozsáhlém článku „sepsul“ nejen „libeňáky“, ale i další soudruhy, věrné socialismu. Na tapetu si vzal kromě Josefa Jodase i Jaromíra Brovjáka z Ostravy, profesora Jaromíra Hrbka z Olomouce a mnohé další soudruhy.
Žlučí mu hnul zejména malíř Emanuel Famíra, o němž napsal: „Hlavní projev (v sále Čechie) pronesl Antonín Kapek, největší ovace však sklidila expresivně lidová promluva Emanuela Famíry, prokládána vulgarismy a zakončená vřelým objetím s přítomným sovětským důstojníkem. Říjnová Čechie představovala vrchol snah dogmatiků, i když další setkání ultralevičáků v pražské Lucerně 10. listopadu 1968 u příležitosti oslav bolševické revoluce bylo daleko početnější.“

Emanuel Famíra, se narodil 15. prosince 1900 a během svého života okusil dráhu malíře, sochaře i sólisty baletu Národního divadla. V letech 1930 až 1933 se podílel na tvorbě časopisu „LEVÁ FRONTA“ a stal se členem komunistické strany. V roce 1958 obdržel „Řád práce“ a v roce 1960 získal titul „Zasloužilý umělec.“ V roce 1971 mu byl udělen „Řád Klementa Gottwalda“, ovšem „in memoriam“. Zemřel předčasně, uštván nepřáteli socialismu a nositeli „socialismu s lidskou tváří“ dne 6. ledna 1970.

Josef Jodas, zakládající člen komunistické strany, v době Protektorátu vězněný šest let v nacistickém koncentračním táboru ho ze stejných důvodů následoval v červnu téhož roku. Je ovšem zapotřebí ocenit i další libeňské „staré“ komunisty, soudruhy Václava Svobodu, Ladislava Morávka, Karla Šmidrkala i Karla Pospíšila, kteří spolu se soudruhem Jodasem vystoupili proti reakci a zrádcům ve straně.

Již zmíněný Urbášek dále o soudruhu Jodasovi napsal:
„Do povědomí širší veřejnosti se Josef Jodas zapsal na sklonku jara 1968, kdy 8. června poskytl rozhovor armádnímu listu Obrana lidu. Interview umožňuje určit základní kontury ideové platformy Jodasova ultralevičáckého dogmatismu stalinského typu. Jodas jednoznačně pokládal Pražské jaro za cestu k zániku socialismu v Československu. Nejvýraznějšími symptomy údajné destrukce bylo ovládnutí masmédií „reakční skupinou ve straně“ a příprava Šikova ekonomického modelu. Prapříčinu krizového stavu Jodas nacházel v kritice „kultu osobnosti“ po smrti J. V. Stalina, která dlouhodobě podlomila autoritu Sovětského svazu mezi zeměmi socialistického tábora. Jodas pokládal za přirozené a samozřejmé, že socialismus se probojovává cestou diktatury, která mocenskými prostředky potírá přežívající zbytky kapitalistických tříd. I když implicitně vyzvedl v dvacetileté existenci komunistického režimu v Československu pouze období let 1948-1953, podrobil kritice i přílišné otevření komunistické strany po únoru 1948.“

Co myslíte? Všechno, co Urbášek napsal, jenom umocňuje hodnotu Josefa Jodase jako věrného a předvídavě myslícího komunisty. Všechno, co tehdy řekl, můžeme podepsat i dnes! Jenže soudruzi Jodas, Famíra, Hrbek a další nevadili jenom reakci a „progresivním“ členům strany. Začali totiž překážet i brežněvovským chráněncům v KSČ. Husák proto vznikající nebezpečí v podobě „Levé fronty“ rázně zlikvidoval. A položil tak základy k pohřbu strany, která si dosud říká komunistická…
Jan SOUČEK

Ústřední výbor si snad dělá srandu?!

Ústřední výbor KSČM si dělá z členů strany a z voličů srandu! Je úprava stanov a programu provokací?

Se zájmem sobě vlastním jsem si prošel nedávno vydanou úpravu stanov a programu KSČM. Se stejným zájmem jsem si prostudoval text soudruha Skály, který přednesl na Pražské teoreticko-politické konferenci (dále jen PTPK) v Praze u něhož jsem mylně předpokládal nějaký posun vpřed a jasné alternativní kroky vedoucí ke stabilizaci a rozvoji strany. Výsledný produkt bohužel nula.
Co se týče úpravy Stanov a Programu KSČM, tak se nejedná o nic zásadního, tak že staré struktury vedoucí stranu k zániku se nemají čeho bát. Co mě však pobavilo, bylo opatření, kde se říká, že zrušené členství ve straně lze obnovit až po třech letech. Ústřední výbor si asi neuvědomuje, že stát se členem strany nebo z ní vystoupit není to samé jako namazat si chleba se sádlem a cibulí! Vystoupení ze strany je poměrně zásadní rozhodnutí, které v člověku zraje dlouho a musí k němu vést poměrně zásadní důvody. Lze tedy jen stěží předpokládat, že ten, kdož ukončí členství ve straně, by se do ní chtěl po roce vrátit. S tímto mám svou zkušenost a věřte mi, nebo ne – pralo se to ve mně dlouho!
Mě osobně to připadá, že komunistou se člověk rodí a že toto přesvědčení přímo pramení z nutnosti přežití komunity (společnosti). Jednotlivec mnoho šancí na přežití nemá a to jak v přírodě, tak v lidské společnosti. Bohužel ideje těchto myšlenek byly a jsou zneužívány a to lidmi, jejichž charakter je zásadním způsobem pokřiven. Pokřiven natolik, že zájmy čistě osobní překrývají zcela zájmy společenské (komunitní).
Někteří vědí, že jsem ze strany vystoupil a jsem od strany už pět let odloučen. Jsou i tací, kteří znají mé důvody vystoupení a psal jsem o nich i veřejně. Nikdy jsem se nestyděl za to, že jsem komunista a nestydím se ani za to, že jsem z KSČM vystoupil. Za těch pět let mě nenapadlo, že bych se do KSČM vrátil, protože se k lepšímu nezměnilo nic. Strana se totiž stále více utápí jen v pouhém žvanění a vnitřním rozkladu.
Předseda strany Vojtěch Filip a celý ÚV společně stále pracují na dekomunizaci strany a jejím postupném ideologickém zmrtvení. To se jim, dá říci, podařilo a ze strany s ideologickým základem byla učiněna komerční levicová strana. U tohoto vážně být nemusím a nechci.

Pokračovat ve čtení „Ústřední výbor si snad dělá srandu?!“

A přece se točí…

Doktor Grospič podlehl výzvám partajního episkopátu a odvolal. Nelze mu to vyčítat, protože ne všechna zranění, či dokonce usmrcení, jak na straně vojáků Varšavské smlouvy nebo vyhecovaných civilistů, byla způsobena dopravními nehodami. Tuto premisu by však bylo možné akceptovat až v průběhu pobytu sovětských jednotek na našem území.

Co však z jeho úst nezaznělo a mělo, je hodnocení činnosti aktivistů v našem rozhlase a televizi. Zejména tato média vytvářela ve společnosti antisovětské a antisocialistické nálady, které vyhrocovaly dělení společnosti na ty správné „progresivisty“ a ty nesprávné „konzervativce“. A ti konzervativci? Tak to byli stoupenci socialismu a přátelských vztahů se Sovětským svazem. Nakonec všichni víme, že to co se nepovedlo v roce 68, tak se podařilo v roce 89.

Z toho plyne poučení a to nejenom pro současnou KSČM, ale pro celou společnost. Je to POUČENÍ Z KRIZOVÉHO VÝVOJE VE STRANĚ A SPOLEČNOSTI (1968-1969). A každá debata za účasti komunistů by se měla opírat o tento historický dokument.

Dějiny se totiž neinterpretují, ale reprodukují. Nic na tom nemění skutečnost, že KSČM už není stranou komunistickou, ale určitě se v jejich řadách ještě najdou „konzervativci“ z roku 68. Dejme jim tedy slovo a nepodléhejme deformátorům naší novodobé historie.

MK

To si Stanjuro myslíte, že jsme všichni blbí?!

Je bezesporu znatelné, že pan Stanjura (ODS) je protřelý politický matador. Politické procesy a různé kulišárny má zmáknuté už od komunální úrovně. Své zkušenosti využívá a také zneužívá v současnosti v poslanecké sněmovně. Nic proti tomu, ale docela mi vadí, že dělá z lidí pitomce a to v poměrně zásadních věcech. Ne všichni jsme ztratili paměť a pamatujeme si, jak se co odehrálo v politice před 8 až 15 lety.

Dovolil jsem si poslouchat v zásadě obstrukční vystoupení poslanců z řad opozice k vládou navrhovanému daňovému balíčku. Zde mě mnozí poslanci z řad opozice doslova udivují. Hlavně ty stálice, co sedí ve sněmovně osm a více let.

Vládě vyčítáte, kde co a přitom, když jste vládní koalici tvořili vy, tak jste se chovali stejně a dost možná ještě hůř. I vy jste slibovali snižování daní a nečinili jste tak. Tvořili jste legislativu tak, že největší břímě všeho nesli ti nejpotřebnější. To není výčitka – dělá se to tak všude, ale alespoň to přiznejte. Dokonce jste zašli tak daleko, že jste od stolu a zákonem v rámci úspor začali uzdravovat nemocné lidi. Tisíce lidí přišlo o své invalidní důchody, přičemž nemocní byli nadále a to pouhým škrtnutím pera! Strůjcem této zrůdnosti byli ministři Drábek a Heger. I já osobně přišel o třetí stupeň invalidity a musel jsem do prvního. Průkaz ZTP mi byl odebrán. Inu odměna za to, že jsem chodil dál do práce. Takových nás byly tisíce. Vy už jste to zapomněl pane Stanjuro? Byl to takový polonacistický zákon! Vy jste nezdražovali alkohol a cigarety? Zdražovali! Zdražili jste kde co! Nezaměstnanost za vašich vlád byla na 12 %!

Pokračovat ve čtení „To si Stanjuro myslíte, že jsme všichni blbí?!“