Průvodce Českem v pár větách

Jeden moudrý Moravák z Poštorné se vyjadřuje vtipně k politice. Klepl jako vždy hřebíček na hlavičku. Svět se v prdel obrací.
Židi válčí, Němci obchodují. Ti, co chodí do práce, migranty nechtějí. Ti, co se válejí v charitách, by je vítali. Nějaká divná Pirátka by jich dokonce u nás chtěla desetitisíce. Faráři przní děcka. V ODS se mezi sebou jebou – Brňák Fiala s Pražákem Klausem. Jedni vyhnali z ČSR po šesti letech okupace Wermacht, SS a německé nespokojence ze Sudet, jiní začali po 50ti letech jezdit na jejich zahradní vzpomínkové party do Bavor. Filosofové místo toho, aby filosofovali ve školách a pomáhali v blázincích alespoň trochu uzdravovat pacienty, by se chtěli a cpou do řízení státu…
No sere mere Maryčko Magdónova a mene tekel. Vypadá to, že zdravý rozum zůstal už jenom u nás amatérských rybářů, myslivců, zahrádkářů, chovatelů holubů, kteří jsme absolvovali základní školu ještě za bolševika. Učitel dnes nesmí lištit po hubě hajzla, který dělá ve třídě bordel a dělá si z kantora prdel po vzoru svých dementních rodičů. Policajt se musí nechat napřed od hajzla zastřelit a teprve potom se bránit, aby náhodou nepoužil nepřiměřenou obranu. Povaleči se chechtají lidem spěchajícím do práce, a kdejaký vaginoid otlačující si prdel na židli pořízené ze státních peněz, se nám bude snažit vykládat, jak je naše armáda potřebná v nějaké řiti, která se jmenuje Afghánistán a jak Putin ohrožuje Poštornou.
Inteligenci děcek jste šmahem vyřešili podle svých představ. Zrušili jste blbšůle a přifařili jste to do ZŠ a nechť se učitel z toho i třeba posere. Tak toto by nenapadlo ani moje žáky z vojny, vojína Emila Šarkéziho ze Žiaru nad Hronom či vojína Rezanku z Bardějova, kteří příklad kolik je součet 5 + 7 nespočítali ani na prstech obou rúk. A to měli všechny prsty, protože v práci o žádný z nich přijít nemohli. Máme to na salámu vy lunti od pravdy a lásky.
Alespoň jste mohli na Hradčanském náměstí, kde jste k soše TGM kladli věnce, jej trochu omýt. V televizi to vypadalo, že je osraný holubama víc než je zdrávo. Už jenom v Benátkách, na tom velkém náměstí (před chrámem dóžů), je těch hoven od holubů víc jak jich má tatíček na hlavě a saku…
Co dodat? Ten chlapec má pravdu!

Leze to z nich, jak z chlupaté deky

Ačkoliv od návštěvy premiéra Babiše v Bílém domě uběhlo již téměř deset dní, s prvními konkrétními výsledky jednání se občané České republiky seznamují díky sdílnosti člena české delegace u prezidenta USA – náměstka ministra obrany Jakuba Landovského až nyní.
Pro daňové poplatníky přinášejí závěry jednání na koberečku, formou medu a výhrůžek, „dobré“ zprávy. Nejpodstatnější z nich je potvrzení našeho závazku vyčlenění dvou procent hrubého domácího produktu na obranu do roku 2024, které ze značné části budou určeny na nákup vojenské techniky s ohledem na naše strategické partnery – myšleno USA. První vlaštovkou těchto lukrativních „investic“ je nákup 12 vrtulníků v hodnotě až 12,5 miliardy korun americkými dodavateli.
Řečeno ústy Landovského „připravujeme se na válku dneška“ a je „naší ambicí vyslat a půl roku udržet v zahraničních misích jednu brigádu čítající okolo tří tisíc vojáků“.
Nákup vrtulníků se stává prvním darem České republiky pro pokračující válečné tažení NATO a další nákupy, zřejmě bez výběrového řízení zůstávají jen otázkou času. Vždyť podle Landovského nás Američané berou vážně: „Česká republika byla pro ně tak zajímavá, že ke stolu přišel nejen viceprezident Pence, ale i ministr energetiky nebo národní poradce pro bezpečnost Bolton.“ Pro mnohé naše občany spíše jen potvrzení, že se Česká republika stala vazalem USA s povinností účastnit se jejich válečných tažení.
Z tohoto ohledu je možné hodnotit i záměr na vybudování nové muniční základny v Česku, která má kromě armády ČR sloužit i spojencům, kteří by v případě aliančních misí operovali z našeho území. Jinými slovy pokračování scénáře Severoatlantické aliance k přípravě války na evropském území.
Je zřejmé, že dvacet let po vstupu ČR do NATO budeme i nadále vynakládat finanční prostředky na „provoz“ armády, která bojuje za zájmy USA v Afghánistánu a dalších státech a při obraně vlastní země se budeme spoléhat na „spojence“.
Jak se k nám spojenci zachovali naposledy, jsme si připomněli při nedávném 80. výročí okupace nacistickým Německem!
Miroslav Kavij

Židovská otázka, byla vždycky jen zástěrka

(Poznámka na okraj týdne…)

Ideová jednota jakéhokoliv uskupení více lidí, je mnohem složitější filozofický i politický proces než, že vám jen manželka zakáže se koukat na jiné hezké ženy.

Podle „fialového“ požadavku, by si asi měl každý trochu vzdělaný politik (pokud není slepý a hluchý s IQ tykve), vytvářet svou stranu, kde by byl jediným řádným členem.

Bohužel zaznělo minulý týden v masmédiích mnohem více o historické otázce židů a jejich utrpení než o neschopnosti a různorodosti politického spektra u nás, které přechází ve všech politických uskupeních do agresivní polohy. Stanovy politických stran se upravují o možnosti vylučování jejich neposlušných členů a demokracie v koutku tiše pláče.

Bouře mozků ve prospěch naší společnosti se jaksi nekoná.

Nedávno jsem při křtu knihy Miloslava Ransdorfa „S Ransdorfem o marxismu“ o jeho osobě mimo jiné prohlásil: „S Mílou jste mohli souhlasit anebo nesouhlasit, ale to je tak asi všechno co jste mohli. Měl lidi stejně rád a zůstal vždy svůj a nezlomen.“

Vzpomněl jsem si na to v souvislosti s vyloučením juniora Santy z jeho rodné strany. (Dopředu raději podotýkám, že z mnoha jeho názory a jejich řešeními nesouhlasím.)

 Ale… tragédií společnosti je, když se prostřednictvím dobře honorovaných vůdců snaží lidi, kteří vás nutí k přemýšlení, vykopnout do jakéhosi ghetta zapomnění.

Znám kolem sebe mnoho socializovaných židů, kteří příměr Klause mladšího pochopili. Pochopili, jak to myslel. Nikoliv jako urážku Židů nebo judaismu, ale jako příměr stejně složité, zlé a špatné věci, jako k té, co se dnes v našem parlamentu, ale i v tom evropském, děje.

Naše sdělovadla okamžitě vyhledala všech sedm židů, které zná, a nechala jimi poplivat člověka, který si je hrůz druhé světové války nejen pro Židy a židovský národ, možná vědom více, než oni sami.

A tak nevím, nevážené presstitutky, co furt proti nám – židům, bolševikům a černochům máte.

Již mnozí moudřejší před námi věděli, že jakékoliv přirovnání pokulhává a nesedí. Učitelé (možná i fialka) vědí, že na příměrech se rozšiřují možnosti pochopení tématu posluchači.

Bouřlivý kejhot mnohých, nejen že ukázal malost a hloupost potrefených, ale zadělal na větší problém… A jak říkal starý Ford „…i špatná reklama je reklama“.

A tak mám „obavu“, vážení, že nemalá část populace (židovské, nežidovské i té normální) se začne o „zakázané“ názory Václava juniora zajímat. A co je „nejhorší“ – přemýšlet o nich. Tak to kdysi, a není to tak dávno, začalo u jiného Václava (mozkem sice v suterénu), a ten se stal nakonec protestním prezidentem.

A volby…, volby jsou vážení, za humny!

Ignác Hynek, člověk

Sovětská nóta německému velvyslanci

v Moskvě hraběti von Schulerburgovi z 18. března 1939

Mám čest potvrdit příjem Vaší nóty z 16. března, jakož i nóty ze 17. března, jimiž dáváte na vědomí sovětské vládě, že České země byly včleněny do Německé říše a zřízen nad nimi protektorát. Sovětská vláda nepovažuje za možné, aby přešla mlčky zmíněné nóty, a vzbudila tak dojem, že má k událostem v Československu lhostejný poměr a proto pokládá za nutné v odpověď na uvedené nóty vyjádřit k zmíněným událostem své skutečné stanovisko.

1. Politické a historické koncepce, uvedené v úvodní části německého prohlášení (oznamujícího zřízení protektorátu) jako základ a ospravedlnění pro německou akci, a zejména vývody o existenci Československa jako pramene stálého nepokoje a nebezpečí pro evropský mír a o tom, že Československo není životaschopné a že z toho vyplývá nutnost zvláštní péče ze strany Německé říše, nemohou být považovány za správné a odpovídající skutečnostem známým celému světu. Ve skutečnosti po první světové válce byla Československá republika jedním z mála evropských států, kde byl opravdu zajištěn vnitřní pořádek a mírumilovná zahraniční politika.

2. Sovětská vláda nezná žádné státní zřízení, které by zmocňovalo hlavu státu zrušit bez souhlasu národa nezávislou existenci státu. Lze těžko připustit, že by některý národ dobrovolně chtěl souhlasit se zničením své nezávislosti a s včleněním do jiného státu, a tím méně by to chtěl národ, který po staletí bojoval za svou nezávislou existenci. Dr. Hácha, prezident Československa, neměl při podpisování smlouvy 15. března k tomuto činu žádné zmocnění od svého národa a jednal ve zjevném rozporu s články 64 a 65 československé ústavy a v rozporu s vůlí národa. V důsledku toho zmíněná smlouva nemůže být považována za právoplatnou.

3. Princip sebeurčení národů, na nějž se nezřídka odvolává německá vláda, předpokládá svobodné vyjádření vůle národa, které nemohou nahradit podpisy jednoho nebo dvou jednotlivců, třeba by měli jakkoli vysoké postavení. V daném případě nebylo žádné vyjádření vůle českého národa, dokonce ani ve formě plebiscitu, jak tomu bylo například při rozhodování Horního Slezska nebo Sárské oblasti.

4. Ježto tu nebylo žádné vyjádření vůle českého národa, nelze jinak, než považovat okupaci českých zemí německými oddíly a z toho vyplývající akce německé armády za svévolné, násilné a útočné.

5. Předchozí poznámky se vztahují plně i na změny ve stavu Slovenska, které bylo podřízeno Německé říši, což nebylo schváleno žádným vyjádřením vůle slovenského národa.

6. Akce německé vlády staly se pro maďarská vojska podnětem k tomu, aby vtrhla do Karpatské Ukrajiny (Podkarpatska) a porušila nejzákladnější práva jejího obyvatelstva.

7. Vzhledem k uvedeným skutečnostem nemůže sovětská vláda uznat, že by včlenění českých zemí a stejně, ať již v té či oné formě, i Slovenska do Německé říše bylo právoplatné a v souhlase s obecně přijatými zásadami mezinárodního práva a spravedlnosti nebo zásadou sebeurčení národů.

Podle mínění sovětské vlády jsou akce německé vlády daleky toho, aby odstranily nějaké ohrožení obecného míru, naopak spíše ještě způsobily a zvýšily takové nebezpečí, porušily rovnováhu ve střední Evropě, zvětšily prvky nepokojů již dříve v Evropě vzniklých a zasadily novou ránu pocitu bezpečnosti národů.

Prosím Vaši Excelenci, aby s tímto seznámila svou vládu a přijala výraz mé hluboké úcty.

Michail Litvinov (Pravda, 20. 3. 1939)

Pro MLOK Ostrava zařadil JUDr. Zdeněk Hájek

Více se ohnout už asi ani nešlo

Pro bezpečný a mírový svět podle not Spojených států splnil Babiš do puntíku vše!

Zdá se, že společné prohlášení prezidenta Spojených států Trumpa a premiéra České republiky Babiše na závěr jeho návštěvy v Americe dají alespoň na chvíli zapomenout na všechny předcházející hříchy skutečného majitele Agrofertu.

Prohlášení obou státníků je jistotou a zárukou, že Česká republika se stává jedním z největších, nejspolehlivějších vazalů politiky USA, pokračování dobývání zbytku světa, který nesdílí hodnoty a zájmy USA.

Zatímco největší evropský světový hráč Německo mnoho chuti k plnění závazků týkajících se vyčlenění dvou procent HDP pro investice do obrany a modernizace svých ozbrojených sil nemá, tak Česká republika namísto chybějících financí do resortu sociálních věcí, zdravotnictví či školství se rozhodla desítkami miliard korun ročně navíc „dotovat“, vojenský průmysl v zámoří.

Na rozdíl od jiných aliančních spojenců Severoatlantického paktu zůstává Česká republika nadále největším spojencem i v otázce zapojení našich vojáků do zahraničních vojenských misí. Vždyť podle vyjádření premiéra můžeme být na stav české armády pyšní. Jaká je skutečná realita bylo vidět 28. října při vojenské přehlídce v Praze.

Podtrženo a sečteno. Hlavní body Babišovi cesty do Spojených států – Westinghouse, Huawei a NATO byly splněny do puntíku!

Je zbytečné vypisovat výběrové řízení na dostavbu Temelína, stejně jako na dodávky vojenských hraček, které jsou již v zámoří pro naši armádu připravené.

Jako bonus a možná to nejcennější z návštěvy jsou instrukce pro českého premiéra od šéfky CIA?!

Miroslav Kavij, předseda Pl KV KSČM

Sté výročí Kominterny

(Leninismus – Stoleté výročí Komunistické internacionály – Larry Holmes, první tajemník americké komunistické strany Workers World Party)

Vladimír Iljič Lenin, vůdce Ruské Revoluce, před sto lety, 2. března 1919, zahájil v Moskvě první kongres třetí Komunistické Internacionály. Na jednání pozval jen rozhodné revolucionáře – po zkušenostech s Druhou Internacionálou, jež zkolabovala spoluprací s buržoasií.

Jednapadesát delegátů reprezentovalo 35 organizací z 22 zemí. Menší počet účastníků byl způsoben tím, že imperialistické státy blokovaly Sovětský Svaz, a dostat se do Moskvy bylo těžké.

Tenkrát se „revoluční vlna“ dělnické třídy přelila přes oceány až k břehům Spojených států. Velká generální stávka ve městě Seattle provázela několik týdnů moskevské jednání.

I když tehdy válka právě skončila, bylo zřejmé, že v krizi kapitalismu nová válka klíčí. Kominterna rozhodla učinit vše, co bude v jejích silách, aby změnila imperialistickou válku ve válku občanskou mezi dělníky a imperialisty – jež povede k světovému vítězství socialismu.
Lenin chápal, že osud Ruské Revoluce závisí na revolucích v dalších zemích, v podstatě na světové revoluci.

Kominterna neomezila internacionalismus na akt solidarity, ale koordinovala světový boj za vítězství komunismu nad kapitalismem.

Lenin zastával názor, že strana dělnické třídy nemůže stanovit své cíle jen na analýze podmínek ve své zemi. Musí vycházet z analýzy krize kapitalismu a stavu třídního boje v globálním měřítku. Třídní boj ve všech zemích je vzájemně závislý. Jestliže toto platilo v době Kominterny, tím víc to platí dnes.

Imperialistická globalizace, založená na nové technologii, činí představu o ekonomicky nezávislém národním státě do značné míry anachronismem. Imperialismus nezná hranice. Tím spíš se na ně nemůže omezit dělnická třída.

Čtvrtstoletí po roce 1919 přineslo kolaps světové kapitalistické ekonomiky, velkou krizi, vzestup fašismu a druhou imperialistickou světovou válku. Na konci tohoto období se situace ve světě a světový boj dělnické třídy změnily. Sovětský svaz pomohl osvobodit velkou část Evropy z imperialistického područí.

Vítězství Čínské revoluce změnilo svět ve prospěch národně-osvobozeneckého hnutí. Naproti tomu dělnické hnutí v imperialistických centrech politicky a ideologicky zesláblo. Vítězství fašismu v Evropě znamenalo drtivou porážku dělnické třídy.

Část dělnické třídy USA bojovala, a dosáhla jisté ústupky Rooseveltovy vlády. Nesmíme však zapomínat, že panující třída Spojených států byla k ústupkům nucena, aby předešla ve Státech revoluci sovětského typu. Loajalita mas za války pak umožnila dominanci amerického imperialismu v kapitalistickém světě po 75 let.

Pokračovat ve čtení „Sté výročí Kominterny“

Šedesátý osmý jinak než slýcháme

Největší „demokrati“ lžou národu o pozadí státního převratu 1968, který měl do roku 1975 udělat z ČSSR členský stát NATO! Miloš Zeman pochopil, že 50. výročí převratu není důvod připomínat, protože je připomínkou nezdařeného neomarxistického puče. Pravda o roku 1968 je největší fackou do tváře všech, kteří usilovali o demokracii a svobodu, protože rok 1968 byl pouze nezdařeným prototypem pozdější a o 21 let realizované Sametové revoluce.

Celé Pražské jaro 1968 začalo jako brutální vnitrostranický puč uvnitř Ústředního výboru KSČ, kdy došlo k sesazení prezidenta Antonína Novotného, který byl v březnu 1968 násilným způsobem pod hrozbou likvidace vlastní rodiny donucen k odstoupení z pozice prezidenta a vrchního velitele ozbrojených sil ČSLA. Podle dokumentů KGB měl Antonín Novotný odposlouchávaný telefon již od listopadu 1967 lidmi z okolí pozdějších prominentů Pražského jara. K odstavení Novotného z funkce byly použity zpravodajské informace o propojení Antonína Novotného na generála Jana Šejnu. Ten utekl na počátku Pražského jara 1968 do USA, kde začal pracovat pro americkou CIA a poskytl americké armádě podrobné informace o operačních silách ČSLA, o rozmístění vojsk a poskytl i materiály pro účely vytěžení a získávání informací od českých generálů. Pražské jaro 1968 odstartoval puč uvnitř ÚV KSČ, který měl za první oběť prezidenta a generálního tajemníka.

Generál Šejna utekl z Československa kvůli hospodářské kriminalitě, protože údajně spekuloval s jetelovými semeny vyšlechtěnými Československou akademií věd pro vysoké rostlinné výnosy. Krmivo zlepšovalo výživu skotu a tím také masivní produkci mléka. Generál Šejna s těmito experimentálními osivy kšeftoval mimo svoji jurisdikci ČSLA, protože právě armáda měla k osivům přístup pro zkoušky a testy pro vysokou produkci mléka jako strategické suroviny.

Pokračovat ve čtení „Šedesátý osmý jinak než slýcháme“

Soukromá armáda mocenských elit

Eurogendfor (EGF) je armáda rychlého nasazení, která má potlačit povstání v krizových oblastech. Tato jednotka má všechny pravomoci učinit a zrealizovat, co bude chtít. Zabíjení lidí je stanoveno zákonem. Eurogendfor je tedy armáda, která se nemusí v žádné evropské zemi podrobovat právním předpisům té které země.
Evropská policejní síla neexistuje dlouho. Byla navržena teprve v roce 2003 francouzskou stranou. První cvičení se uskutečnilo v roce 2005 a v roce 2006 byla tato armáda již tzv. zavedena. Od té doby existuje tato polovojenská tajná síla.
Takzvaná EGF je směsice policie, tajné služby a armády. EGF slouží podle své zakládající smlouvy Evropské komisi k potlačení povstání. EU legitimizuje vznik takové síly.
Co EGF vlastně je? To je sotva komu známo. Málokdo ví, že byla uzavřena tajná dohoda za zavřenými dveřmi, kdy byla sestavena speciální jednotka, jejíž velitelská struktura je umístěna v italském městě Vicenza. Tato speciální jednotka má několik tisíc mužů a má být nasazována proti povstáním v zemích Evropské unie mimo rozhodovací pravomoci příslušných vlád těchto zemí. To vše bylo zrealizováno, zcela tiše a potají, jakoby mimochodem – před lety – ale cíleně a rychle. Bohužel s rakouským souhlasem.
EGF je prostě a jednoduše přiznáním, že se instituce EU bojí národů a jsou odhodlané vojensky a policejně zakročit. Je to polovojenská jednotka – evropská policejní jednotka. EGF může zasáhnout vojensky a policejně proti lidem, kteří si politiku EU už nechtějí nechat líbit. EGF je přiznáním hroutící se Evropské unie, a proto je její existence držena v tajnosti.
O EGF se vůbec neinformuje. Téma EGF nebylo nikdy nikde diskutováno a vytvářelo se v tajnosti. EGF je ale latentní hrozbou občanské svobody.
     Evropská komise uvedla před několika lety na žádost jednoho poslance, že EGF není institucí, a proto nebyly zveřejněny žádné dokumenty. To je však drzost. Musíme ji financovat. Pokud se předstírá, jako že to není součástí EU, nebo že to s ní nemá nic společného, je to jasná nestydatá lež! A ten, kdo má zapotřebí lhát, kdo musí tajně vytvářet dokumenty, a musí potají vytvářet policejní jednotku, ten má špatné svědomí před svým vlastním obyvatelstvem. A to ve skutečnosti ukazuje, jak tato elitní evropská třída, nová oligarchie, skutečně smýšlí o národech.
     Ale co kdyby se to všechno obrátilo? Co kdyby se lidé sjednotili a postavili se proti vládě? Co kdyby se nejednalo jen o demonstrace, ale o skutečnou vzpouru? Co kdyby se policie připojila k obyvatelstvu, protože nakonec policisté jsou jen občané té které konkrétní země? Pokud by lidé měli dost rozhodování, která se jim sypou hlavu a pokud by došlo ke vzpouře, tak co může udělat stát, pokud není schopen zastavit nepokoje svou výkonnou mocí? Od samého začátku byly tyto myšlenky strašákem pro vládnoucí elitu při zakládání EU. Populace EU, která nesouhlasí s rozhodnutími EU, to se nemůže povolit! K uskutečnění svých nařízení disponuje EU celou řadou zvláštních práv, která by se občanům EU nemusela líbit, a proto jsou úkoly EGF jsou jasně definovány.
Eurogendfor:
– má pokrýt všechny možné typy krizového řízení
– 
má nahradit nebo posílit místní policii
– 
má zasáhnout spolu s armádou v krizi
– 
má převzít úkoly tajné služby
– 
může nařídit a prosadit jakékoli opatření nezbytné k plnění svého mandátu

Patří sem:
     – konfiskace domů a majetku
     – zatčení a odnětí svobody
     – nařízení zákazu vycházení (stanného práva)
     – zákaz demonstrací
     – a zabíjení občanů EU ! ! !

Zabíjení občanů EU samozřejmě není povinností EGF, ale je to opatření, které by mohlo být nezbytné k plnění jejího poslání, pro které má oprávnění. Vzhledem k tomu, že hlavním úkolem v rámci EU bude potlačení nepokojů, pak je pravděpodobné, že toto právo bude uplatněno. Právo EGF zabíjet čerpá z Úmluvy EU o lidských právech!
     Připomínáme, že Úmluva o lidských právech nebyla do Lisabonské smlouvy zahrnuta, ale v Lisabonské smlouvě bylo stanoveno, že tato Úmluva o lidských právech je závazná pro všechny členské státy EU.

Podívejme se na článek 2 Úmluvy o lidských právech EU. Článek 2 upravuje právo na život. (Zdroj: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1992-209#cl)

Článek 2 – Právo na život
     1. Právo každého na život je chráněno zá Nikdo nesmí být úmyslně zbaven života kromě výkonu soudem uloženého trestu následujícího po uznání viny za spáchání trestného činu, pro který zákon ukládá tento trest.
     2. Zbavení života se nebude považovat za způsobené vrozporu s tímto článkem, jestliže bude vyplývat z použití síly, které není víc než zcela nezbytné, při:
– obraně každé osoby proti nezákonnému násilí;‘
– provádění zákonného zatčení nebo zabránění útěku osoby zákonně zadržené;
– zákonně uskutečněné akci za účelem potlačení nepokojů nebo vzpoury.

     Mnozí jsou jistě při čtení úmluvy velmi překvapeni! Neznamená to totiž nic jiného, než že pokud vyzýváme ke vzpouře nebo vyvoláme vzpouru, která by měla sloužit ke svržení vlády, pak můžeme být zabiti!

     Přeložila Mgr. Milena Míčová, místopředsedkyně ANS

Okamžitě přestaňte kontrolovat polské maso!

Médii včera proběhla zpráva, dle které Evropská komise nařizuje České republice, aby přestala kontrolovat polské maso, nebo přijdou sankce!

Jak vyplývá z diskuzí k této zprávě na zpravodajských serverech, občan České republiky toto arogantní sdělení nutně vnímá takto: „Okamžitě přestaňte kontrolovat polské maso, o tom, co se kde v Evropě bude konzumovat, tady rozhodujeme my!“

Očekával bych proto, že vedení strany, která se ohání heslem „S lidmi, pro lidi,“ bude v této šokující věci ihned jednat. Minimálně tak, že k tomuto vydá své jednoznačné stanovisko, svolá tiskovou konferenci, bude iniciovat mimořádné zasedání vlády, která by měla vydat příslušné pokyny svému ministru zahraničí, vyvolat jednání s eurokomisařkou Jourovou, a podobně.

Očekával jsem, že v Haló novinách bude tato arogance uvedená palcovými titulky na úvodní straně, a Vojtěch Filip se hned ve stejné věci objeví v hlavních zprávách většiny zpravodajských serverů. Jaká je však realita? Vůbec nic! Nula od nuly pošla!

No já vím, pokud jde o Haló noviny, asi bych se dozvěděl, že tyto nejsou tiskovým orgánem KSČM, ale nezávislým českým levicovým deníkem, takže si mohou psát co chtějí! (Při tom se však cudně mlčí o tom, že bez markantní dotace ze strany KSČM by nemohlo vyjít jediné číslo tohoto politicky zcela jalového listu.) Od jednoho jejich, poměrně nového, redaktorského objevu se však naštěstí, dozvídáme že: „Ale blízká se na lepší časy…(28. 2. 2019, s. 6)

A Vojtěch Filip? Ten si přece řeší hlavně své vlastní zájmy, například v oblasti zahraniční i tuzemské energetiky, co nejlukrativnějšího prodeje budovy na ulici Politických vězňů, a nezajímají jej ani takoví kostlivci ve skříních téže budovy, jako je dvakrát zaplacených 400 tisíc korun za tutéž rekonstrukci výtahů, nebo zpronevěra 600 tisíc korun na OV KSČM Strakonice.

A budeme-li se ptát, jak je možné, že v žádném z těchto případů nebylo dodnes podáno trestní oznámení, pak důvodem je nejspíš zjevná obava z toho, že by potom zase někdo mohl třeba začít otravovat s povídačkou o tom, jak ryba smrdí od hlavy…

Takže se nelze divit ani tomu, že oni, ve všech pádech skloňovaní lidé, vám pak kdykoli a kdekoli řeknou, že KSČM pro ně nedělá zhola nic, a tak nevidí sebemenší důvod k tomu, aby jim ve volbách dávali svůj hlas…

Karel Košťál, 1. 3. 2019

Když v ODS „služebně“ starší dáma dává kázání dámě mladší

Nedá se upřít, že by Miroslava Němcová nedokázala na sebe mediálně upozornit a před svými voliči se zviditelnit. V loňském roce k nejlepším „kouskům“ pro veřejnost patřil její protestní odchod během inauguračního projevu hlavy státu České republiky Miloše Zemana.

Před pár dny svoji politickou zásadovost vyjádřila pro změnu na adresu první místopředsedkyně ODS, která se „odvážila“ zúčastnit oslavy 50. narozenin generálního ředitele TV Barrandov Jaromíra Soukupa – a to slovy: „Já doufám, že voliči ODS si nějak v hlavě porovnají a že tuhle jednorázovou akci narozeninové oslavy nebudou posuzovat jako základní kritérium, proč volit nebo nevolit ODS. Rozumím tomu, že byli naštvaní, že to s nimi zamávalo.“

Škoda, že Miroslava Němcová nebyla ke svým voličům sdílnější a neodkryla více vazby mezi první místopředsedkyní ODS a kmotry této strany.

Na otázku, zda Alexandru Udženiji s pražským „podnikatelem“ Romanem Janouškem spojuje pouze chorvatský Zadar, v němž mají údajně kousek od sebe domy si tak musí voliči odpovědět sami. Určitou pomůckou k hledání odpovědi může být skutečnost, že právě Roman Janoušek se svým dalším kamarádem z „podnikatelského“ prostředí Tomášem Hrdličkou stáli za politickým projektem uskupení Věci veřejné, ve kterém měli k sobě tak blízko Vít Bárta a právě Jaroslav Soukup. Politické kmotrovské strany „na jedno použití“ působící ve vládě Petra Nečase, která své „funkční“ období nedokončila. Samotná Alexandra Udženija byla v této době (2010 – 2013) radní hlavního města Prahy.

Miroslava Němcová se o voliče obávat nemusí. Jak nedávno Alexandra Udženija prohlásila – hodnotově je ODS stále stejná. „Skalní“ příznivce ODS tak neodradí ani první místopředsedkyně ODS, ani Miroslava Němcová. Stejně jako je neodradí další korupce, tunelářství a klientelismus – negativa, která jsou historicky s touto stranou spojena.

    Miroslav Kavij

Oslava banderovců Hermanovi nevadí, Únor ano

Na dvojí metr hodnocení společenskopolitických a historických událostí jsme si u politiků především „demokratických“ stran zvykli. Bývalý ministr kultury Daniel Herman k výjimkám nepatří, spíše naopak.

Na dotaz, zda mu vadí oslava banderovských vrahů odpovídá: „Není mi známo, že by někdo oslavoval banderovské vrahy. Při svých opakovaných návštěvách Ukrajiny jsem se s ničím takovým nesetkal. A na základě konzultací s naším ministrem zahraničí mohu potvrdit, že ani on nic takového nezaznamenal. Pokud máte ověřené informace o takových závažných záležitostech, pak je oznamte příslušným orgánům.“

Zatímco šířící se ukrajinský fašismus nechává neúspěšného senátorského kandidáta v klidu, k výročí 25. února 1948 se vyjadřuje, že takzvaný Vítězný únor nebyl rozhodně nenásilným převzetím moci. Umocňuje tím dřívější názor bývalého stranického kolegy Miroslava Kalouska: „Já tomu neříkám Vítězný únor, ale nazývám to komunistickým pučem.“

Hodnocení „Února“ od lidovce Hermana a „toplidovce“ Kalouska tak zdaleka nesouzní s názory dalšího bývalého ministra kultury za KDU-ČSL Pavla Tigrida, který řekl: „Komunisté vyhráli nad svými národně frontovními druhy způsobem pozoruhodným a nepopíratelným zároveň, a to jak z hlediska dlouho připravované strategie, tak z hlediska bleskově aplikované taktiky.“

A ve svém únorovém hodnocení Tigrid dále dodává: „Demokraté až do konce nepochopili vážnost situace. Jezdili si po schůzích, jako by se nechumelilo, tancovali na bálech…“

Konstatování přinejmenším zajímavé. Nebo můžeme snad představiteli českého protikomunistického exilu Pavlu Tigridovi přisuzovat jakékoliv sympatie k tehdejšímu Československu?

Na závěr malá úvaha. Jak by asi zněla odpověď exministra Hermana na otázku, týkající se „ústavnosti“ pokusu o státní převrat v dnešní Venezuele?

Miroslav Kavij

Odzbrojení namísto omezení sociálních výdajů

Bavorský Mnichov přivítal ve dnech 15. až 17. února 2019 na již 55. každoročně pořádané bezpečnostní konferenci nejen desítky ministrů zahraničí a obrany z více než 35 zemí, ale také nejvyšší vojenské představitele a zástupce obranného průmyslu a obchodu. Pro jejich bezpečnost bylo nasazeno na 4 400 policistů, odstřelovačů a německých vojáků.

Letošní konference potvrdila nejen prohlubující se krizi současného kapitalismu, která zahnala svět do ještě nebezpečnější válečné situace, než tomu bylo před rozpadem Sovětského svazu, ale v plné nahotě ukázala na prohlubující se rozpory mezi USA a Německem a na nadřazenost politiky USA vůči EU i vůči jednotlivým členským státům NATO.

Napětí mezi Německem a Spojenými státy se dalo krájet, když německá kancléřka Angela Merkelová ostře kritizovala jednostranné kroky amerického prezidenta v jeho prosazování zahraniční a obchodní politiky včetně plánů na zavedení cel na německé automobily, které podle Trumpa ohrožují národní bezpečnost Spojených států!

Že jsou, zájmy USA ve všech směrech na prvním místě, jasně deklaroval ve svém vystoupení viceprezident Spojených států Michael Richard Pence. Ve svém „kázání“ znovu apeloval na členské státy NATO, že jejich povinností je navýšení obranných rozpočtů. Neopomněl vyzvat spojence, aby se vyhnuli jaderné dohodě s Íránem a varoval Evropany, aby se nestali závislí na ruském plynu. Prostě, aby Evropa následovala tvrdý kurz USA proti Íránu a Rusku, stejně jako by měla Evropská unie jednomyslně uznat Juan Guaidó za „jediného legitimního prezidenta Venezuely“.

Nedílnou součástí mnichovských bezpečnostních konferencí se staly poklidné demonstrace poukazující na nutnost zachování míru a světového odzbrojení.

Té letošní se v sobotu zúčastnilo na šest a půl tisíce demonstrantů, kteří „vybaveni“ pestrými vlajkami a plakáty požadovali odzbrojení namísto omezení sociálních výdajů a okamžité ukončení „reklamy“ Bundeswehru ve školách a na veřejnosti, stejně jako veškeré zahraniční operace německé armády.

Miroslav Kavij

Definice agrese

 

Vypracování definice agrese se již snažila Společnost národů po první světové válce, neboť tato problematika patřila k nejzávažnějším politickým a právním otázkám. Především po sjednání Briand-Kelloggova paktu z roku 1928, který zakázal útočnou válku, se definování agrese stalo klíčovou otázkou aplikace této smlouvy. Mimořádný význam sehrála již tehdy a následně za druhé světové války i v poválečné praxi sovětská definice agrese z roku 1933, která byla převzata do smluv mezi SSSR a jeho sousedy a byla použita i norimberským a tokijským tribunálem při souzení válečných zločinců.

Organizace spojených národů (OSN) se definici agrese zabývala intenzívně po roce 1950, kdy USA vydávaly svou ozbrojenou intervenci a později i agresi v Koreji za dovolený akt sebeobrany. Tehdy bylo nutné definovat obecně pojem agrese. I zde projevil SSSR iniciativu a předložil nový návrh definice agrese. Tento námět však neměl v době studené války odezvu u západních mocností.

Znovu se OSN vrátila k problému definice agrese v roce 1967. Na XXII. zasedání si Valné shromáždění zřídilo zvláštní výbor, kterému uložilo, aby vypracoval návrh definice agrese.

Výbor složený ze zástupců 35 členských států OSN, zasedal každoročně v letech 1968 až 1974. Na posledním zasedání v roce 1974 se mu podařilo připravit návrh definice agrese, který pak předložil k projednání XXIX. zasedání Valného shromáždění, které pak bylo 14. prosince schváleno.

Definice agrese tvoří přílohu k rezoluci, ve které Valné shromáždění vyzvalo všechny státy, aby se vystříhaly všech agresivních činů a jiných způsobů použití síly, které jsou v rozporu s Chartou OSN a Deklarací zásad mezinárodního práva, týkající se přátelských vztahů spolupráce mezi státy v souladu s Chartou. Zároveň upozornilo Radu bezpečnosti na definici agrese a doporučilo jí, aby k ní přihlédla při rozhodování o tom, zda došlo k agresi.

Valné shromáždění pak shrnulo zásady agrese do osmi základních článků. Agrese se v nich definuje jako použití síly státem proti svrchovanosti, územní nedotknutelnosti nebo politické nezávislosti jiného státu, nebo jakýmkoli jiným způsobem neslučitelným s Chartou OSN. Za agresivní se považuje, bez ohledu na to, zda byla či nebyla vyhlášena válka, kterýkoliv následující čin:

a/ Invaze nebo útok ozbrojených sil jednoho státu na území druhého státu nebo vojenská okupace, byť dočasná, která je důsledkem takové invaze nebo útoku, anebo jakéhokoliv připojení území jiného státu, nebo jeho části, při němž bylo použito síly.

b/ Bombardování ozbrojenými silami jednoho státu území druhého státu nebo použití jakýchkoli zbraní jednoho státu proti území druhého státu.

c/ Blokáda přístavů nebo pobřeží jednoho státu ozbrojenými silami druhého státu.

d/ Útok ozbrojených sil jednoho státu na pozemní, námořní nebo letecké síly jiného státu.

e/ Použití ozbrojených sil jednoho státu, které se nacházejí na území druhého státu s jeho souhlasem, v případě že se nedodržely dohodnuté podmínky pobytu nebo délky jejich přítomnosti.

f/ Jednání státu, který povolil druhému, aby použil jeho území ke spáchání agresívního činu proti třetímu státu.

g/ Vyslání státem nebo jeho jménem ozbrojených skupin, band, nepravidelných ozbrojených sil nebo žoldáků, kteří používají síly proti jinému státu v takové míře, že se to rovná předchozím činům, anebo podstatná účast státu na takových činech.

V textu definice agrese se zdůrazňuje, že tyto vyčíslené činy nevyčerpávají všechny možné případy agresívních činů. Rada bezpečnosti může v rámci své pravomoci rozhodnout, že i jiné činy mohou zakládat agresi podle Charty OSN (čl. 4).

Agresi nemůže ospravedlnit žádná politická, hospodářská, vojenská nebo jiná úvaha. Útočná válka je zločinem proti mezinárodnímu míru. Zakládá mezinárodně právní odpovědnost. Žádný územní zisk nebo nějaká speciální výhoda, kterých se získalo agresí, nesmějí být uznány za zákonné (čl. 5).

Nic na této definici nelze vykládat tak, že by to rozšiřovalo nebo zužovalo rozsah Charty OSN, čítajíc v to případy, kdy použití síly je dovolené (čl. 6).

Rovněž nic v této definici není na újmu práv na sebeurčení, svobodu a nezávislost, která přísluší národům pod cizí nebo koloniální nadvládou nebo pod rasistickými režimy. Tyto národy se mohou dožadovat pomoci od jiných států a dostávat ji v boji za uskutečnění svého práva na sebeurčení (čl. 7).

Při výkladu a aplikaci předchozích ustanovení definice agrese je třeba vycházet z toho, že jsou navzájem propojena. Každé ustanovení je proto třeba interpretovat v souvislosti s ostatními ustanoveními (čl. 8).

Hajzden

Proč jim nelze věřit?

Jsou to všichni stejní podvodníci, lháři, zrádci.
Vlastenecké organizace nemohou podporovat lumpy ve vládě, která ví, co se chystá, nechá sdělovací prostředky manipulovat s veřejným míněním, svou nenávistnou zahraniční politikou připravují národ na válku proti svému etnograficky, historicky, sociálně i kulturně nejbližšímu spojenci.

Jaká je pravda o Severoatlantické alianci?

Přečtěte si pozorně Memorandum vlády SSSR o Severoatlantické smlouvě:

Dne 31. března 1949 zaslala vláda Sovětského svazu prostřednictvím svých velvyslanců vládám Spojených států amerických, Francie, Belgie, Holandska, Lucemburska a Kanady memorandum o Severoatlantické smlouvě s těmito závěry:

  1. Severoatlantická smlouva nemá nic společného s cíli sebeobrany účastnických států smlouvy, jimž nikdo nehrozí, a na něž se nikdo nechystá útočit. Naopak tato smlouva má jasně agresivní povahu a je namířena proti Sovětskému svazu, což neskrývají ani oficiální představitelé účastnických států smlouvy ve svých veřejných projevech.
  2. Severoatlantická smlouva nejen nepřispívá k posílení míru a mezinárodní bezpečnosti, což je povinností všech členů Organizace spojených národů, nýbrž je v přímém rozporu se zásadami a cíli Charty OSN a směřuje k podrývání Organizace spojených národů.
  3. Severoatlantická smlouva je v rozporu mezi Velkou Británií a Sovětským svazem, uzavřenou v roce 1942, podle níž oba státy přijaly závazky spolupracovat při podpoře míru a mezinárodní bezpečnosti a „neuzavírat žádné spojenectví a neúčastnit se žádných koalicí namířených proti druhé výsostné smluvní straně“.
  4. Severoatlantická smlouva je v rozporu se smlouvou mezi Francií a Sovětským svazem, uzavřenou v roce 1944, podle níž na sebe oba státy vzaly závazky spolupracovat při podpoře míru a mezinárodní bezpečnosti a „neuzavírat žádné spojenectví a neúčastnit se žádných koalicí namířených proti druhé výsostné smluvní straně“.
  5. Severoatlantická smlouva je v rozporu s těmito dohodami mezi Sovětským svazem, Spojenými státy americkými a Velkou Británií, uzavřenými na Jaltské a Postupimské konferenci, jakož i na jiných poradách, které se konaly jak v průběhu druhé světové války, tak i po ní, podle nichž Spojené státy americké a Velká Británie stejně jako Sovětský svaz vzaly na sebe závazky spolupracovat při upevňování všeobecného míru a mezinárodní bezpečnosti a napomáhat upevňování Organizace spojených národů.

(Přeloženo podle ruského znění, otištěného ve Vněšnaja politika Sovětskogo sojuza, 1949, str. 88)

A takovým zrádcům, my Češi, Moravané, Slezané lezeme do zadku?
Víte, co by se stalo, kdyby se podle hesla na budově OSN „zbraně přeměnily v pluhy“?
My, bychom mohli žít více v klidu, rodit a vychovávat děti k radosti a ne ve strachu. A arabský svět, nejchudší národy Asie a Latinské Ameriky a obyvatelé afrického kontinentu? Ti by za nevyčíslitelné množství ušetřených peněz z rozpočtů všech mocností na zbrojení – mohli přestat vraždit, pěstovat drogy…, a začít se vzdělávat a pracovat ke svému prospěchu a přátelství mezi všemi národy. Socialismus není o chudobě, ale o důstojném životu a spravedlnosti!

MiHav

 

Pragmatický prognostik

V blahopřejném dopisu, který prezident Miloš Zeman zaslal samozvolenému prezidentovi Bolívarovské republiky Venezuely Juanu Gerado Guaidó Márquezovi mohl připsat ještě další sdělení: „Spojené státy s vývozem své demokracie alias politickými převraty mají bohaté zkušenosti, včetně likvidace socialismu v tehdejší ČSSR a dalších státech patřících do zemí tzv. socialistického tábora. I já patřím k osobám, které napomohli pádu režimu v Československu. Svým lživým účelovým projevem na letenské pláni 25. listopadu 1989, ve kterém jsem srovnával životní úroveň v Československu na příklad s africkými státy.“

Z pohledu politické přelétavosti z KSČ přes ČSSD až ke SPO se Miloš Zeman jeví jako pragmatik. Nepřekvapí proto jeho prohlášení na sjezdu KSČM, že „Vítězný únor, byl prohraný únor“, přestože pro značnou část našich občanů je toto výročí spojeno s počátkem období výstavby socialismu – nejlepší etapy našich dějin.

Pragmatismus je zřejmý i v jeho vztahu k Severoatlantickému paktu prosazujícímu imperialistickou politiku Spojených států. Zatímco jeho prezidentský předchůdce Václav Klaus měl k americkému tažení na Irák zdrženlivý postoj, byl to tehdejší premiér Zeman, který za vládu odsouhlasil letecké útoky NATO na „vojenské“ cíle v Jugoslávii. Evergreenem zůstávají také Zemanovy časté výroky k angažmá a posilování účasti českých vojáků v Afghánistánu.

Zemanův dopis zaslaný Spojenými státy dosazenému venezuelskému vůdci, je jedním z jeho přehmatů zahraniční politiky. Chaos a politická nestabilita Ukrajiny, Libye, Iráku a dalších států je neklamným důkazem vývozu americké demokracie – vměšování USA do suverenity států.

Česká republika si bude letos připomínat 30. výročí importovaného politického převratu. Mnohé otázky s ním spojené zůstávají zatím neobjasněné, například pravý důvod vzniku Prognostického ústavu, s jehož historií je postava prezidenta Zemana spojena. Jedno je jisté. Zdá se, že svoji roli stejně jako další pracovníci „prognosťáku“ – Vladimír Dlouhý, Karel Dyba, Václav Klaus, Miroslav Singer, Tomáš Ježek, Ivan Kočárník či Dušan Tříska při restauraci kapitalismu naší republiky znamenající rozkradení a vytunelování země splnili!

Miroslav Kavij