Mírové hnutí protestuje

České mírové hnutí důrazně protestuje proti skandálním krokům vedení Městské části Praha 6, především jejího starosty Ondřeje Koláře, namířeným proti pomníku maršála Sovětského svazu Ivana Stěpanoviče Koněva v pražských Dejvicích a hanobícím památku vojáků Rudé armády, kteří v roce 1945 osvobodili nejen naše hlavní město od hitlerovské okupace.

České mírové hnutí požaduje zachování uvedeného památníku na stávajícím místě jako symbolu vyjádření díků osvoboditelům Prahy a naší země od fašismu a hrůz druhé světové války.

České mírové hnutí zároveň vyzývá všechny demokratické a mírové síly, aby se rozhodně postavily na obranu pomníků, památníků a dalších veřejných upomínek na hrdinný zápas proti hitlerovskému fašismu a odmítly tak stupňující se hanebné snahy o přepisování a falšování historie.

Milan KRAJČA, předseda Českého mírového hnutí

Starosto, odstupte ze své funkce

Pane starosto, vážené zastupitelky a zastupitelé, s výjimkou malého seskupení, které v komunálních volbách získalo 0,15 procenta hlasů, neměl žádný subjekt ve svém politickém programu odstranění pomníku maršála Koněva. Ostatně ani Programové prohlášení Rady reprezentující záměry vládnoucích subjektů, nic takového neobsahuje. Naopak, vyjadřuje vůli řádně pečovat o pomníky, což bylo včleněno do smlouvy o dílo s firmou AXIOM REAL, spol. s r.o., kde v příloze 6 je pomník maršála Koněva uveden pod bodem 14. Smlouvu po schválení v Radě MČ podepsal dne 30. května 2019 osobně starosta.

JUDr. Ivan Hrůza

Pro odstraňování graffiti na pomnících byla stanovena lhůta jednoho pracovního dne. Toto ukotvení bylo odrazem povinností vyplývajících pro MČ ze zákonné úpravy, zejména zákona č. 131/2000 Sb. o HMP a Statutu HMP, které v několika ustanoveních ukládají řádně pečovat o svěřený majetek Prahy.

Starosta Kolář ale vejde do dějin tím, že se svévolně dne 22. srpna rozhodl poškození pomníku zachovat a využít k nátlakovým aktivitám. Tím úmyslně porušil další zákon č. 122/2004 Sb. o válečných hrobech a pietních místech, ve kterém je v § 2 odst. 2 uvedeno, že za válečný hrob se považuje i pietní místo, kterým se rozumí pamětní deska, pomník, památník nebo obdobný symbol připomínající válečné události a oběti, když povinnost péče o ně vyplývá z následujícího ustanovení. Ministerstvo obrany po mnoho let u tohoto pomníku zajišťovalo na pietní akty čestnou jednotku. K pomníku chodí občané vyjadřovat úctu a pokládají květiny, účastní se na pietních aktech.

Starosta Kolář jednal v rozporu s právní úpravou a povinnostmi starosty. Situaci přitom dále vyhrocoval nejen zakrytím a oplocením, občany již vyčištěného pomníku, ale také svými nepravdivými a urážlivými výroky do sdělovacích prostředků.

Tento pomník má současně charakter vojenského pomníku, nejen proto, koho ztvárňuje, ale vyplývá to také z obsahu první části textu nově umístěných desek. „Maršál Ivan Stěpanovič Koněv velel 1. ukrajinskému frontu, jehož jednotky byly nasazeny k závěrečnému útoku na Berlín a osvobodily severní, střední a východní Čechy a jako první vstoupily 9. května 1945 do Prahy.“ Pominu-li slovo vstoupily, které nemá s osvobozením nic společného, pak nelze zastřít, že loni starostou odhalené dehonestující desky přímo potvrzují charakter vojenského pomníku.

Jsem proto přesvědčen, že se na tento pomník vztahuje závazek sjednaný v článku 21 Smlouvy mezi Českou republikou a Ruskou federací o přátelských vztazích a spolupráci z roku 1993, která byla publikována ve sdělení 99/1996 Sb.: „Každá Smluvní strana bude na svém území zajišťovat péči o vojenské hroby a vojenské pomníky druhé smluvní strany, jejich udržování a přístup k nim.“

Kdy pomník vznikl a v jaké se evidenci nachází, nemůže mít na jeho povahu žádný dopad. Článek 10 Ústavy České republiky totiž uvádí: „Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.“

V mezinárodních vztazích se obvykle postupuje recipročně. Opravdu chcete porušit závazek České republiky a jako samospráva vyvolat analogické reakce v Rusku např. vůči pomníkům čs. legionářů?

Za zvláště bolestné následky považuji vyvolávání napětí mezi veřejností, které dále eskaluje. Byl jsem zde na radnici zastupitelem 12 let, poznal jsem předcházející starosty a starostku, ale žádný nebyl iniciátorem takto vážných nebezpečných konfliktů. Jménem slušných lidí nejen v Praze 6 Vás starosto veřejně žádám, odstupte ze své funkce.

A vás, vážení zastupitelé žádám, abyste rozhodli s rozvahou a ukončili toto skandální a protiprávní jednání zdejšího starosty zachováním pomníku na náměstí Interbrigády v Bubenči. Dnešní zvýšená bezpečnostní opatření v této budově a uzavření ÚMČ Praha 6 souvisí se snahou starosty dostat vás pod tlak, vytvořit představu ohrožení a vyvolat atmosféru strachu s cílem prosadit tajné hlasování. Chcete-li se zachovat transparentně a uvážlivě, pak můžete variantně k mému návrhu na zachování pomníku v souladu s platným právem veřejně rozhodnout o odsvěření pomníku maršála Koněva, tedy vrátit pomník do správy Prahy.

JUDr. Ivan Hrůza, vystoupení v rozpravě ZMČ P6 k pomníku maršála Koněva dne 12. září 2019

Interpelace na starostu 12. září 2019

Pane starosto, jsem přesvědčen, že dlouhodobě nezvládáte řešení vážných problémů MČ Prahy 6, od dopravy, přes správu majetku, bytovou problematiku a mnohé další oblasti…

K příkladům neschopnosti samosprávy pod Vaším vedením řádně pečovat o majetek obce lze řadit nynější stav domů komplexu Šolínova, Šatovky, polikliniky Pod Marjánkou a mnohé další. V zápisech z jednání zastupitelstva si nejen z vystoupení mých, ale i dalších zastupitelů a občanů můžete zopakovat mnohá pochybení, vč. seriózních argumentů. Nedivím se, že jako člověk, kterého politika nadstandardně živí, usilujete právě nyní, před volbami vedení TOP 09 o maximální publicitu. Že to, ale činíte způsobem krajně nespravedlivým a nemravným vůči více jak 140 tisícům vojáků Rudé armády, kteří obětovali své životy za naše osvobození od nacismu, mě velmi pobuřuje.

Za dvanáct let činnosti zastupitele v Praze 6 jsem poznal politiky Prahy 6, kteří s úctou v rámci oficiálních pietních aktů pokládali u pomníku osvoboditelů modré růže. Vás jsem tam, ale nikdy neviděl. Opakovaně říkáte, že Rudá armáda přijela již do osvobozené Prahy. Proč ale záměrně přehlížíte, že ještě 9. května 1945 v Praze umírali rudoarmějci, povstalci, občané? Proč jste přes opakované výzvy nepřistoupil na konání konference pamětníků – občanů s oněmi účelově objednanými historiky? Čekáte, až přímí účastníci vymřou?

Co Vás opravňovalo umístit na nové desce ničím nepodložené tvrzení, že maršál Koněv osobně zaštítil zpravodajský průzkum v roce 1968? Proč jsem na požadavek na doložení důkazů v daném směru od Vás do současné doby nedostal žádnou konkrétní odpověď? Proč na jiné pomníky podobné tzv. vysvětlující desky neumisťujete? Bude radnice provádět audity u dalších soch a pomníků v Praze 6? Proč urážíte (např. „…dáme ho do šrotu“), proč uvádíte do médií zkreslené informace o nákladech vynaložených na odstranění graffiti z pomníku zobrazujícího maršála Koněva a vytváříte nátlakové situace? Uvědomujete si, že není žádoucí, aby se pomníky, které jsou součástí naší minulosti, staly předmětem politických konfliktů? Proč vnášíte do naší společnosti neklid, zášť a nenávist? Proč jako právník porušujete právní řád České republiky? Výčet porušení jsem uvedl během vystoupení v dnešní rozpravě zastupitelstva MČ Praha 6 k pomníku maršála Koněva.

JUDr. Ivan Hrůza

Kapitalismus nám kope hroby

Svět, ve kterém žijeme, je konečný. Nemá nekonečné, stálé zdroje. A rychle se dostává k bodu, odkud není návratu, neboť čelíme hrozbě klimatické katastrofy. Jestli máme zachovat lidstvo a zachránit svět pro budoucí generace, musíme radikálně změnit způsob života, okamžitě.

Nemluvíme o drobném vylepšení tu či onde, přechodu na větrnou či solární energii, menší konzumaci masa či použití méně oleje: mluvíme o totální změně způsobu, jímž zacházíme s naší planetou a žijeme své životy.

Nevypadá to, že bychom zatím byli nějak více úspěšní. Žijeme ve světě, kde osm lidí shromáždilo víc bohatství, než nejchudší polovina světové populace, kde miliony lidí hladoví, zatímco ostatní žijí v luxusu; a tyhle rozpory vzájemně souvisejí.

Nepatrná část lidstva kontroluje drtivou většinu zdrojů a majetku. Vlády tuhle kontrolu usnadňují. Kde je touha po zdrojích, vlády povedou válku, aby je dostaly pod svou kontrolu nebo sféru vlivu, bez sebemenší starosti o vedlejší škody.

Účtování emisí skleníkových plynů obvykle nahlíží na to, jaké množství energie a paliv používají civilisté; jenže jedním z největších znečišťovatelů v dějinách je armáda USA, jež spotřebuje více kapalných paliv a vypouští více klima měnících plynů než většina středně velkých zemí.

Nejbohatší části světa spotřebují daleko víc, než planeta dokáže poskytnout. Konzumentství není přirozené lidské chování: dnem i nocí jsme bombardováni inzeráty, abychom jej vytvářeli. Kapitalismus je strukturován tak, aby tenhle typ chování podněcoval.

Trvalý růst je základní součástí kapitalistického systému. Bez růstu nedojde k akumulaci; není akumulace bez spotřeby. Kapitalismus přesvědčuje lidi, že ke šťastnému a zdravému životu potřebují mnohem víc, než je nutné.

Lidé touží po zdraví, štěstí, vztazích, rodině, komunitě, znalostech. Všechny další potřeby jsou vytvářeny systémem.

Kapitalismus lidi zklamal nadprodukcí, nadspotřebou, plýtváním, lačností a nerovností. To všechno jsou faktory, jež kapitalismus potřebuje, aby přežil, ale přežití kapitalismu se neslučuje s přežitím života na téhle planetě. Vehnal jej až na okraj katastrofy.

Takže, co dělat?

Pokračovat ve čtení „Kapitalismus nám kope hroby“

(Ne)zaměstnanost mladých ve světě

Na základě údajů ILO z roku 2018 a celosvětově:

  • 75 milionů mladých lidí je bez práce

problém nezaměstnanosti mládeže je zvlášť akutní v arabských státech (30,6 %), v osmadvacítce EU (18,4 %), v Latinské Americe a Karibiku (17 %) i jinde. Jako příklad uvádíme, že v Jižní Africe dosahuje nezaměstnanost mládeže 50 %.

  • 158 milionů mladých pracujících žije pod hranicí chudoby

Subsaharská Afrika je oblastí s nejvyšším procentem chudých mladých dělníků na světě, s téměř 70 procenty (80 milionů), ale tento problém je zvlášť akutní v jižní Asii. V tak vysoce rozvinuté zemi EU, jako je Dánsko, počet dětí v rodinách, jejichž příjem je pod hranicí chudoby, dramaticky vzrostl v roce 2016. V roce 2016 tam bylo 48 300 chudých jednoročních dětí, což znamená, že byly chudé nejméně rok. Za pouhý jeden rok to je nárůst o 10 500 dětí, což odpovídá relativnímu nárůstu o téměř 28 %.

  • 25 % mladých ve věku 15-29 let není v zaměstnání ani ve vzdělávacím či školícím procesu

Tahle situace snižuje jejich znalosti i schopnosti a zachycuje je do nezaměstnanosti, nedostatečné zaměstnanosti a zklamání. Co víc, mladí jsou více vystaveni neoficiálním pracovním vztahům, čili nepřihlášené práci, zvlášť ve vznikajících nebo rozvojových zemích jako je Jižní Afrika, Brazílie a Turecko, kde 40 % mladých pracujících je nepřihlášených, a v Mexiku jich je 60 %. Navíc k nízkým mzdám a nepřihlášené práci jsou mladí lidé často nuceni pracovat v pružných pracovních vztazích, na částečný nebo časově omezený úvazek. Typickým příkladem jsou země EU jako Portugalsko, Řecko, Polsko nebo Finsko s více než 50 procenty mladých bez možnosti najít stálé zaměstnání na plný úvazek.

Vystaveni této situaci se mladí lidé uchylují k migraci, hledání lepších vzdělávacích a pracovních příležitostí mimo svou vlast. Podle údajů z předcházejících let bylo celosvětově nějakých 51 milionů migrantů ve věku 15-29, většina z nich z rozvinutých zemí. Mnozí z nich jsou mladí vědci, kteří hledají práci v oboru, jenž studovali, v bohatších zemích, kde jsou zahraniční pracovní síly žádané. Ale nejochotnější k migraci jsou mladí v chudých zemích. Největší počet mladých, kteří chtějí migrovat, mají subsaharská Afrika, Latinská Amerika a Karibik, 38 %, následovány východní Evropou s 37 procenty.

Výše uvedené problémy jsou zvlášť palčivé u mladých pracujících žen, které jsou trvale vystaveny vyšší míře nezaměstnanosti, práci na částečný úvazek a nedostatečnému vzdělání v poměru k mladým mužům; fakta, jež vysvětlují konkrétní problémy pracujících žen vzhledem k jejich věku.

Vše tu zmíněné tvoří drsnou realitu, v níž jsou mladí pracující vítáni, aby organizovali svůj boj na pracovištích, ve svých zemích i mezinárodně, v řadách Světové odborové federace, a požadovali život, jenž si zaslouží, ve společnosti s mírem, společenskou spravedlností, bezpečím, přístupem ke vzdělání a k právu na trvalé zaměstnání, s osmihodinovou pracovní dobou, osmi hodinami odpočinku a osmi hodinami k rozvoji vlastní osobnosti, s přístupem k umění, kultuře, sportu.

Z projevu Emila Olsena, koordinátora mládežnického výboru SOF, na zasedání Mezinárodní organizace práce (ILO) v Ženevě, 20. 6. 2019 (přeložil Vladimír Sedláček)

Komunisté a „ukomunisté“

Můj tatínek Jakub Hrabica se narodil do velké moravskoslovácké rodiny. Přišel na svět v Poštorné u Břeclavi. Nikdo z bratrů ani ze sester neměl na vybranou. Většinou třeli bídu, nebo našli místo u Bati. Dokonce se ve zralém věku od sebe značně odlišovali, jako voliči volili někteří vždy tu stranu, která jim nabízela práci a obživu. Narodili se do monarchie. Všichni mluvili a psali stejně dobře česky jako německy.

Kubína maminka vypravila do pole, pokřižovala jej na čelo a ukázala mu pod hvězdami, kudy se má ke světlu ubírat.

„Jdi rovně do Hauskirchenu, tam v Dolních Rakousích k sedlákovi a popros ho o práci. Buď u něho pacholkem.“


Foto: Archív autora

Po čtyřech letech služby se vrátil domů. Našel si kopáčské práce na dráze. Pak porůznu. Jednu dobu vzal místo sluhy u poslance a později senátora Josefa Hybeše. Tomu se již blížila sedmdesátka. Hybeš byl od svých devíti let továrním dělníkem. Byl sečtělý a nebojácný. Byl to dělnický politik, socialistický redaktor. Jeden za zakladatelů sociální demokracie, její poslanec v rakouské Říšské radě.

Když se zrodila Československá republika a diferenciační proces navenek ještě jednotné československé sociální demokracie značně pokročil, vydali poslanci a senátoři prohlášení o charakteru nového kapitalistického státu.

Na XIII. sjezdu československé sociální demokracie v září 1920 se levice prohlásila za samostatnou stranu, a do jejího čela byl posmrtně zvolen „čestným předsedou“ Josef Hybeš.

Můj otec pomáhal Josefu Hybešovi s úklidem a pečoval o pořádek v jeho brněnském domově. Tím byla jedna místnost s postelí a se skříní, se stolem a dvěma židlemi, s věšákem a umyvadlem. Vodovod a sociální zařízení byly na chodbě. Ještě byl v pokoji malý stolek s dekoracemi, s řády a vyznamenáními, s kalamářem a s papíry.

Hybeš dal Kubínovi odkaz na celý život: „Pamatuj si, že v každé politické straně jsou a vždycky budou kariéristé, zrazující program, a druhé; stejní jsou nyní i mezi socialisty. A budou mezi nimi stále. Zrazující socialisté nikdy nevymizí. Brno je a bude povždy nejenom české – ale i německé. Bude pro Němce vždy předměstím Vídně, bude Němci podmaněné. A varuj se před jestřáby, kam vítr tam plášť.“

Pokračovat ve čtení „Komunisté a „ukomunisté““

Ďakujem, priatelia!

Hovorí sa, že za bratislavskou výpadovkou v Zlatých Pieskoch je úplne iný svet. Dnes som to pocítil na vlastnej koži. 

ĎAKUJEM ZA PODPORU, BANSKÁ BYSTRICA!

Prešiel som sa ulicami Banskej Bystrice, kde prúdili masy ľudí z celého Slovenska, aby vzdali hold Slovenskému národnému povstaniu. Volali na mňa, podávali mi ruky, želali mi veľa šťastia, vyjadrovali podporu… Objímali sme sa, fotili sme sa… Cítil som neuveriteľnú podporu. 

Ďakujem za to, priatelia! Tomuto sa hovorí vzpruha. Je nás čoraz viac a „slniečka“ sú z nás hrozne nervózni – čiže všetko ide podľa plánu.

FAŠIZMUS PROTI SLOVANOM

Na oslavách Slovenského národného povstania som stretol aj svojho ruského kolegu z Rady Európy, podpredsedu ruského parlamentu Petra Tolstého, pravnuka slávneho spisovateľa, ktorého Vojna a mier bola mojim prvým ruským románom, ktorý som prečítal… Krásny pocit!

Som hrdý na to, že na oslavách Slovenského národného povstania nechýbali tí, ktorí sa o víťazstvo nad fašizmom zaslúžili najviac – naši ruskí osloboditelia. 

Rečník z Ruskej federácie to dnes v Banskej Bystrici povedal veľmi presne – fašizmus páchal genocídu na Slovanoch a Židoch. Áno, v tomto poradí. 

Slovanov fašisti povraždil vyše 30 miliónov, Židov okolo 6 miliónov. Akosi sa na to zabúda, tak to ešte raz pripomeňme – fašizmus je v prvom rade protislovanská rasistická ideológia. A v rusofóbii má dnes zúrivého nasledovníka. 

Pokračovat ve čtení „Ďakujem, priatelia!“

Poděkování Jiřímu Černohorskému

Spor o další osud sochy maršála Koněva v Praze 6 – Dejvicích, přináší další pokračování. Starosta této městské části Ondřej Kolář rozšířil řady politiků, kterým byla poskytnuta (z peněz daňových poplatníků) policejní ochranka. Inu, každé zviditelnění na vlně primitivního antikomunismu nemusí přinést své ovoce, byť je prováděno v Praze – centru nejrůznějších podobných nápadů.

Občané České republiky mají nového hrdinu. Jiřího Černohorského, který se odhodlal a dokázal sundat plachtu zahalující (zatím) dočasně sochu maršála Koněva. Zpráva o jeho činu se díky sociálním sítím lavinovitě šíří a s ní i počet jeho sympatizantů. A mohlo jich být ještě více. Nebýt opět „skvělé“ práce naší nezávislé veřejnoprávní televize. Kupodivu se jí ale nepodařilo zjistit, kdo je oním odvážným mužem, který zneuctívající plachtu ze sochy maršála Koněva sundal. Uvidíme, jak se reportéři této televizní stanice v následujících dnech se jménem Jiřího Černohorského, který ve volbách do Evropského parlamentu kandidoval za Alianci národních sil, vyrovnají (respektive, jak se jej stejně jako v podobných „nežádoucích“ událostech, pokusí mediálně odrovnat).

Sdělení Jiřího Černohorského na sociálních sítích, že „nenechá šlapat po památce těch, díky kterým naprostá většina z nás dnes žije“, je vzkazem pro všechny, kteří znevažují a zpochybňují rozhodující úlohu Rudé armády při osvobození naší republiky a hlavního města od fašistického Německa. Samozřejmě i vzkazem pro starostu Ondřeje Koláře. Pak by i přidělení policejní ochranky pro jeho osobu bylo bezpředmětné!

Miroslav Kavij

VAROVÁNÍ PRASTARÁ A SOUČASNÁ

Učený kněz Laocoön, jak praví staré legendy, marně varoval před známým „trojským koněm“. Nepřátelský bůh vyslal obrovské hady, kteří jej zardousili, a velký dřevěný dar se otevřel. Vojáci v něm ukrytí otevřeli brány Tróje a řecké bataliony vtrhly dovnitř, muže pobili, ženy zotročili a město zničili. Jeho ruiny stále ještě nejsou zcela odkryté.

V Německu stojí za to si připomínat Laocoöna, zvlášť ve východních státech Sasku, Braniborsku a Durynsku. V těchto týdnech nečelí dřevěnému koni, ale železné AfD, Alternativě pro Německo. A varování jsou na místě!

Tahle strana – v německých průzkumech s 13 procenty, což je dost znepokojivé – soupeří o špičku v průzkumech ve třech východoněmeckých státech, jež stojí před volbami. V Sasku si drží první místo s 26 procenty. V Braniborsku se do čela cpe s 19 procenty. V obou státech se hlasuje 1. září. V Durynsku, kde jsou volby 27. října, jí na první místo chybí pouhé jedno procento.

Naštěstí, i kdyby vyšla jako vítěz, nesestaví státní vlády. K tomu potřebuje padesátiprocentní parlamentní většinu a jakákoli koalice s AfD je stále striktně tabu. Ale tohle postavení prašivé ovce slábne; v řadách CDU se potichu mumlá: „Možná, kdyby se zdálo, že není jiná možnost, za určitých podmínek, nejsou snad poslanci AfD také zvoleni demokraticky?“

A většina sdělovacích prostředků neustává ve štědrém poskytování všemožných příležitostí předákům AfD, aby chrlili zlou propagandu „Nenáviďte cizince!“

Pokračovat ve čtení „VAROVÁNÍ PRASTARÁ A SOUČASNÁ“

Trauma nebo zviditelnění?!

Po důstojném připomenutí si srpnových událostí 1968 (i 1969) nás čeká zanedlouho další grandiózní oslavy. Tím je 30. výročí politického převratu dnes již „rozebrané“ a rozkradené Československé republiky. Na rozdíl od předcházejících si připomenutí výročí „okupace“ Československa se to letošní, kulaté, dočká svého „pomníku“ v podobě zřízení Muzea paměti XX. století v Praze. Nápad se prý zrodil v hlavě Hany Marvanové, dost možná je ale dílem amerických „poradců“, kterým je lhostejné, že Praha doposud nemá vyřešenou bytovou otázku a neví si rady se spoustou problémů dalších.

Drtivá většina našich občanů má dnes daleko jiné problémy, spousta z nich je otrávena z jednostranného „zhutnělého masírovacího“ zpravodajství připomínající tyto dny.

V případě aktérů myšlenky na zřízení Muzea paměti XX. století v Praze je tak nasnadě, z čeho tento nápad pramení. Jedná se o osobní trauma, nebo zviditelnění dnes pohaslých politiků? Kromě uvedené autorky se kladně k projektu staví například současný předseda TOP 09 Jiří Pospíšil. Uvidíme, co pro zatraktivnění a zvýšení muzea autoři konkrétně vymyslí. Budou to krátké inaugurační kalhoty Václava Havla a maketa „mrtvého“ studenta Šmída? Nebo jako bonus videoprojekce, kterak Michal Kocáb osobně vyhání Rusy z Čech, případně exprezident Havel předvádí na Hradě zahraniční delegaci krájení nudlí šavlí?

Různě bude určitě hodnoceno i nadcházející 30. výročí poklidného předání moci. Jinak jej budou hodnotit politici restituenti typu Karla Schwarzenberga a dnešní oligarchové, kteří z polistopadového období politicky (a především ekonomicky) těžili. Zcela jinak pak osoby každodenně bojující o holé přežití. Nehovoříc o bezdomovcích, kterým je úplně lhostejné, kdo zrovna v republice krade či ne.

Již jsme si zvykli, že na základě „probádání“ dalších historických obětí přibývá s odstupem let srpnových událostí počet jejich „skutečných“ obětí. V případě skutečného počtu sebevrahů – převážně mladých lidí, který „vyprodukoval“ polistopadový kapitalistický režim jsou média skoupá a nelichotivá čísla jsou přísně střežena. Není tato smutná a neoddiskutovatelně stinná stránka dnešního režimu také příležitostí pro politiky k představení podobného nápadu jako tomu je u Marvanové? Nezáležíc na tom zda z důvodu osobního traumatu nebo zviditelnění!

Miroslav Kavij

USTR inspirací

Jmenování nového ministra kultury je víc než v nedohlednu. Stejně jako v minulosti se tak nabízí nejedna otázka. Potřebuje oblast kultury samostatné ministerstvo? Není efektivnější jej sloučit s jiným rezortem? Navíc za situace, kdy po rozbití československého státu se za dobu necelých 27 let v jeho čele vystřídalo 16 ministrů? Z pohledu délky působení v čele ministerstva kultury patří k rekordmanům Helena Třeštíková (nestraník za KDU-ČSL – 17 dnů), Martin Štěpánek (4 měsíce) a Martin Stropnický (necelých 7 měsíců).

Nebo zaexperimentovat a po vzoru vzniku ÚSTR vytvořit jeho bratříčka – Ústav pro ochranu zájmů české republiky? Kromě „správy“ kulturní agendy by k jeho prioritám patřily citlivé otázky jakými jsou „nedotknutelnost Benešových dekretů“, agenda „církevních restitucí“ či ochrana státu proti vydávání restitučního majetku (Nadace knížete z Lichtenštejna, Německý řád a další).

Pro případné založení Ústavu pro ochranu zájmů české republiky by zbývalo vyřešit poslední, ale na první pohled nejdůležitější otázku. Kdo do čela tohoto ústavu! Vytáhne předseda Hamáček, který má s nominacemi bohaté zkušenosti i tentokrát z klobouku dalšího odborníka? Anebo svou radou přispěje exředitel ÚSTRku a „obhájce českých národních zájmů“ Daniel Herman?

Občané jsou přesvědčeni, že oblast kultury stejně jako další rezorty si na svých místech odborníky zaslouží. Nejen z kauzy (ne)jmenování ministra kultury vzniká dojem, že jedinými kdo si tuto skutečnost neuvědomují, jsou někteří hlavní političtí představitelé státu.

Miroslav Kavij

Kdo skutečně ničí ČSSD?

ČSSD vstup do vlády premiéra Babiše, přestože si to její vedení neustále namlouvá, neprospěl. Naopak. Strana jde z maléru do maléru. Tím (zatím) posledním je stranický spor o setrvání Jaroslava Foldyny v ČSSD. Nejjasněji mají nejen ministr zahraničí Tomáš Petříček, ale i mladí sociální demokraté z Brna, veřejně vyzývající k jeho odchodu (vyloučení) ze strany.

Prostý občan, případně volič této naší nejstarší levicové strany si musí položit nejednu oprávněnou otázku. Neměl by ČSSD opustit právě ministr zahraničí Tomáš Petříček, který každodenně svým jednáním ohrožuje občany ČR? Nestojí za úpadkem a degradací ČSSD křídlo předsedy strany Hamáčka, který svou hvězdnatou kariéru započal právě u mladých demokratů? Kdo „vyměnil“ program oslovující běžného občana za priority, kterými jsou inkluze, Norské fondy, podpora multikulti migrace, duhové průvody, útoky na prezidenta Zemana a v neposlední řadě boj za vlastní stranická koryta ve vládě a státní správě?

Kdo vodí členy liberálního křídla ČSSD za pověstný provázek? Není Jan Hamáček členem představenstva amerického think tanku Aspen Institute Central Europe, pražské pobočky této neziskovky, společně s takovými osobami jako Madeleine Albright nebo Zdeněk Bakala?

Tančí podle not Evropské unie Jaroslav Foldyna nebo mediální tváře Petříček, Hamáček, Maláčová? Který z nich si udržuje základní linii svých názorů, bez ohledu na svůj vlastní prospěch?

Hamáčkovo křídlo obklopeno vlivnými kamarády (podobně jako dříve ODS svými kmotry) upadlo do morálního bahna. V posledních volbách, po kterých ČSSD zůstala bez zastoupení v EP, voliči vystavili této straně propadající vysvědčení.

Nejen Hamáček s Petříčkem zatím vesele tancují na palubě Titaniku. Na rozdíl od Jaroslava Foldyny a mnohých poctivých řadových členů této strany, delší dobu bojující s větrnými mlýny, zatím marně usilující o prosazování skutečné levicové politiky!

Miroslav Kavij

Polistopadoví odborníci

„Demopravice“ společně s Hamáčkovým pragmatickém křídlem ČSSD se dočkala! Po dlouhých taškařicích byl ministr kultury Staněk odvolán! „Oslavné“ komentáře na sebe nenechaly dlouho čekat, včetně komentáře sběratele funkcí – primátora Plzně Martina Baxy (ODS), že po odcházejícím Staňkovi zůstane velmi problematické dědictví.

Kauza tak opět zastínila daleko důležitější problémy, se kterými si společnost neví rady a jejichž vyřešení není záležitostí jedné generace. Příkladem budiž kůrovcová kalamita, ve které je skutečná škoda dnes téměř nevyčíslitelná, způsobující navíc zhoršení životního prostředí dalším pokolením.

Nebylo možná ale záměrem některých dřívějších osob, které „rozhodovali“ o likvidaci kůrovce navodit současný katastrofický stav? S odstupem deseti let tak hořce žalostně působí vzkaz tehdejšího ministra životního prostředí Martina Bursíka na adresu Miloše Zemana, který jej kritizoval za nedostatečné kroky v boji s kůrovcem. Bursík v něm Zemanovy argumenty označil za povrchní a pomýlené a vzkázal, že lesy nejsou mrtvé.

Je úsměvné zjištění, že po 30 letech úspěšného budování kapitalismu nemáme v zemi dostatek firem pro zpracování kůrovcem napadeného dříví a tak jej z 90 % vyvážíme do ČLR. Do státu, proti kterému právě Bursík z důvodu soustavného porušování lidských práv brojí téměř dvě desítky let.

Mohutný vývoz dříví, které nedokážeme sami zpracovat a výhodněji prodat je ale dalším dokladem, že privatizace po společenském převratu byla provedena úspěšně a Česká republika je ve 21. století v pozici kolonie.

Davy zfanatizovaných občanů v roce 1989 volaly mimo jiné po vládě skutečných odborníků, po vládě ministrů bez „stranické knížky“. S odstupem času nejen na příkladu exministra Bursíka je patrné, že jejich požadavky a přání nebyly vyslyšeny.

Naopak, skutečných odborníků v polistopadových vládách bylo jako šafránu. Hlavním kritérium pro jejich jmenování se staly právě ty stranické knížky. Tentokrát, pro změnu ale barvy modré, oranžové, žluté či zelené.

A předcházející ministři se stranickým průkazem červené barvy? Ti byli v porovnání s ministry typu Martina Bursíka, Kateřiny Jacques, Daniela Hermana či Tomáše Petříčka pouhými „břídily“!

Miroslav Kavij

Náš zákazník – náš pán!

Pro majitele motorového vozidla každoročně se opakující záležitost. Rozhodnout se, na základě oznámení pojišťovny o výši nové částky za pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (povinného ručení) na další rok, jak dál. Akceptovat zdražení nikoliv o desetikoruny, ale stovky korun za rok? Zůstat pojišťovně „věrný“ i nadále? Vždyť inflace nás provází na každém kroku! Nebo se „ozvat“ a zkusit změnu? Není tajemstvím, že mnohé pojišťovny v úsilí za zachování zákazníka najednou umí divy!

Nejjednodušší v tomto případě je požádat „svoji“ pojišťovnu o zachování výše pojistného z předcházejícího období, na které většinou pojišťovny „slyší“.

Stejně snadné a finančně zajímavější je ale udělat si „přes internet“ cenové srovnání nabídek.

V tomto případě pro mnohé nastane překvapení, když porovnáním zjistí, že z například předepsané částky ročního pojištění ve výši 2986 Kč je najednou 1834 Kč. To vše nejen při zachování stejných parametrů plnění pojistné smlouvy, ale dokonce i stejné pojišťovny! Pak již zbývá jediné. Vypovědět stávající smlouvu a podepsat novou! Nic těžkého, zvláště, když právě „internetový srovnávač“ vám vše zadarmo připraví a naservíruje až pod nos.

Oprášené popřevratové rčení „náš zákazník – náš pán“ již dávno neplatí. Jak jinak si vysvětlit například přístup bank ke svým klientům? Za vzor může posloužit Raiffeisenbank – prohlašující o sobě, že je bankou inspirovanou klienty! Zatímco nové klienty láká na úročení jejich vkladů 3 %, stávající klienty za jejich věrnost „odměňuje“ kreditní úrokovou sazbou podstatně nižší.

S Václavem Klausem, který v popřevratovém období uklidňoval národ prohlášením, že konkurenční a tržní prostředí vše vyřeší, nezbývá než „souhlasit“.

A tak nejen banky, finanční domy, energetické společnosti a obchodní řetězce si dělají se zákazníky každý den, co chtějí. Kritériem a hnacím motorem pro jejich chování je zisk, který je s kapitalismem neodlučitelně spojen. A občan? Žije si přeci spokojeně ve svobodné společnosti, mající možnost svým každodenním svobodným rozhodováním měnit věci ve svůj prospěch!

Miroslav Kavij

Otevřený dopis premiérovi

(Pan Ing. Andrej Babiš, předseda vlády ČR, Nábřeží Edvarda Beneše 4, 118 01 Praha 1 – Malá Strana)

Pane předsedo vlády,

jsme znepokojeni aktuální událostí – prolomením Dekretů prezidenta republiky. Došlo k restituci majetku vdově po vojákovi Wehrmachtu, Karlu Des Fours Walderode, a ta má nárok na vrácení majetků v ČR ve výší tří miliard korun. Přitom Walderode působil ve struktuře Abwehrstelle Prag, což byla obdoba gestapa, vojenská rozvědka sídlící v Praze. Den 18. červen 2019 vstoupí do dějin jako zrada českého národa! Rozhodnutím soudců Okresního soudu v Hradci Králové byla zneuctěna památka českých obětí druhé světové války, bylo ukřivděno i obětem Heydrichiády. Tímto skandálním rozhodnutím soudců může být v České republice zahájeno vracení majetků takzvaným sudetským Němcům!

Je to výsledek neblahého vývoje v posledních třiceti letech a zejména v posledních několika letech. V roce 2015 na 69. sjezdu sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL) v Augsburku prohlásil H. Seehofer, tehdejší předseda bavorské vlády: 70 let od války také znamená 70 let od počátku vyhnání. Podle B. Posselta jsme se měli dopustit chladných válečných zločinů. Posselt se dokonce svěřil, že v blízké době by se Sudetský den mohl konat v České republice. Sudetoněmecký landsmanšaft si dávno přál, aby došlo k přímým jednáním mezi jeho reprezentací a vládou České republiky. Opakovaně se o tom zmiňoval i H. Seehofer. Pak toto přání Sudetoněmeckého landsmanšaftu opakovala A. Merkelová, kancléřka SRN, která v květnu 2012 dlela na státní návštěvě Prahy, přímo P. Nečasovi. A neblahý vývoj se urychlil.

Již v počátkem roku 2013 jednal premiér Nečas v čele velké státní delegace v Mnichově. K přímým rozhovorům Sudetoněmeckého landsmanšaftu a představitelů naší vlády, zejména premiéra B. Sobotky a P. Bělobrádka, místopředsedy vlády ČR, došlo až v roce 2016 v Mnichově. Sám B. Posselt o tom všem na jednom ze sjezdů otevřeně mluvil. Je třeba zdůraznit, že Sudetoněmecký landsmanšaft nemá mezinárodně právní subjektivitu a není způsobilý k mezinárodně právním jednáním. Je zřejmé, že vláda České republiky uvedeným jednáním porušila právní normy. Kromě toho, Sudetoněmecký landsmanšaft v posledních letech neustále plánuje konání příštích sjezdů v České republice. Přitom byli „sudetští“ Němci už na Norimberském soudu žalováni a souzeni jako zločinné spolčení. Odsouzen byl jejich podstatný podíl na rozvrácení a zničení republikánsko-demokratické podstaty státu ČSR.

Naprosto nepřijatelnou skutečností je, že na akcích Sudetoněmeckého landsmanšaftu, včetně sjezdů, sedí naši diplomaté a mlčí. Naši diplomaté by se měli akcí Sudetoněmeckého landsmanšaftu zúčastňovat jen tehdy, když na místě nebo následně diplomatickou cestou budou protestovat proti všemu, co je přepisováním historie, porušováním jaltské a postupimské dohody, Pařížské reparační úmluvy, co porušuje naše zájmy. Prolamováním Dekretů prezidenta republiky dr. Edvarda Beneše se posouváme ke stanovisku legality a legitimity nacistického a protektorátního pořádku. Ve hře o dekrety však nejde pouze o majetek. Prof. dr. V. Pavlíček, DrSc., výslovně uvádí: „Dekrety prezidenta republiky… vyjadřují diskontinuitu s nacistickým a od něho odvozeným protektorátním právním řádem prosazeným ve válce na našem území. Vyjadřují právo národa na odpor proti agresorovi. Upravovaly ve válce způsob obrany proti Německu a jeho spojencům, po válce postavily základy obnovy demokratického státu…“

Prolamováním Dekretů prezidenta republiky dochází k zásadnímu podkopávání naší státnosti!!!

Pane předsedo vlády, žádáme Vás o rozhodné odsouzení tohoto jednání českého soudu, o vyvolání zákonodárné iniciativy, aby byly v budoucnosti znemožněny podobné vlastizrádné skutky. A to až po změny v ústavě – například ve smyslu zakotvení Dekretů prezidenta republiky mezi základní ústavní zákony, a až po změnu v postavení soudů v našem právním systému.

S pozdravem Pražská rada Klubu českého pohraničí, z. s., v Praze, dne 23. července 2019

Názor na prezidenta

Motto: John Glenn po letu Gagarina řekl: „Jak je možné, že země která neumí vyrobit ledničku, nám dala na prdel.“

Budu upřímný. Konečně je na hradě normální chlap. Ne naškrobený panák, plný politických nic neříkajících alibistických keců. Mimochodem, kdo sleduje Zemana, ten si určitě všiml, že je nesmírně vzdělaný a jeho komunikace je důvtipná a fantasticky ironická. Ještě jsem neviděl za celou dobu někoho, kdo by v komunikaci Zemana utřel. Jeho perfektní znalosti literární, kdy je schopen citovat z veleděl, ale i z neznámých mini autorů a knih, a to ve zcela dokonalém načasování v daném dialogu.

My Češi jsme vždy byli zvláštní, byť mnohdy srabácky rebelujícím národem. A pokud nám toto zůstane, tak si zachováme aspoň zbytek tváře, která nám ještě možná zůstala.

Budu rád, když Zeman kdejaké pimprlátko pošle do prdele anebo si udělá srandu – byť je to na mezinárodní úrovni, ale zůstane svůj, než nějaký blb, který poleze všem do zadku, bude se chtít za každou cenu všem zavděčit a prodá nás v aukci první nejvyšší nabídce.

Dávno už stejně není doba, kdy by měla být nejvyšší hlava státu reprezentativní ve smyslu: papež – zástupce Krista na Zemi. Takže to, jestli má pupek, dá si panáka a řekne kundička sem, kundička tam, je úplně jedno. (Vlastně mi teď dochází, že takových je většina chlapů v této Zemi, takže Zeman je dobrým zrcadlem naší doby. Chápu, že mnohým se nelíbí koukat se do vlastního zrcadla). Zeman vyhrál volby, protože naštěstí ultrapravicových pražských byznys holobrádků je méně, než zbytku republiky. Jóó – a ještě dodám, že zmanipulovaným pražským vysokoškolákům, bez jakýchkoliv zkušeností, či blbečkům, fandícím Coca-Cole a mekáčům, mluvícím napůl anglicky, aby byli moderní, bych dal pár facek, aby se probrali.

Přemýšlel jsem o tom, proč mladší generace nevidí jasně, co se děje. Není to jen nezájmem a jejich nevyspělostí, ale je to také tím, že mají vštípený někde vzadu v hlavičce názor, že „na východ“ je to mizerný a špatný, nemají tam internet; jezdí v žigulících a mají tam vůbec kina? Prostě, že vše východně je zpátečnické z pohledu moderního globalizovaného světa, kterým podle nich je i Česká republika. Ale takhle koukají na Západě i na nás, a jaké je překvapení pro mnohé mladé turisty, že tu funguje život jako u nich.

Podle mě má mladší generace vštípený názor, že amerikanismus je něco vítězného a něco, co představuje blahobyt. Nechápou, že v budoucnosti si ekonomicky ale i politicky bez Rusů (jako zastřešovatele) moc neprdneme. Rusko je prostě složitě neprůchodnou branou pro ty, kteří by nás nejraději vyhubili jako krysy. To, že nás kdysi Rusové obsadili, byla jen mocenská strategie Ruska vůči Američanům. Rusové chtěli ukázat svou sílu a dominanci, aby Amíci věděli, že si tady nebudou moci v budoucnosti dělat, co chtějí.

Jsme příliš miniaturní stát, abychom mohli cokoliv diktovat a silově nebo ekonomicky se bránit jiným státům. To, že jsme stále pohromadě a existujeme jako Česká republika, je jen proto, že jsme za to velmi tvrdě za posledních 100 let zaplatili… a to minimálně zlatem. Jinak bychom byli dávno rozerváni na kusy všemi státy okolo. Vždyť jsme jak malá provincie, kterou obsadit a vyplenit není pro okolní země žádný problém. Možná náš český jazyk, který je specifický a složitý, nás chrání před jednoduchým spolknutím jinou mocnosti.

Vraťme se na začátek k tomu, že Zeman není hlupák a ví moc dobře, co dělá. A ví, že slovanský český národ bude jednou moc rád, že jsme Slované a máme tak blízko řečí i územně k Rusům. Neumím si představit, co by se dělo, kdyby tam seděl, přispěchaje z USA Švejnar, nebo teď ten, jehož jméno se nevyslovuje, protože on sám ho ani vyslovit neumí a stále spí. Myslím, že bychom byli rozkradeni ještě důkladněji a směr Amerika navždy, by byl ještě smutnější a otřesnější než to je teď.

Co ty na to?

(Koluje po internetu. Napsal malíř pokojů z Říčan)