Ústřední výbor si snad dělá srandu?!

Ústřední výbor KSČM si dělá z členů strany a z voličů srandu! Je úprava stanov a programu provokací?

Se zájmem sobě vlastním jsem si prošel nedávno vydanou úpravu stanov a programu KSČM. Se stejným zájmem jsem si prostudoval text soudruha Skály, který přednesl na Pražské teoreticko-politické konferenci (dále jen PTPK) v Praze u něhož jsem mylně předpokládal nějaký posun vpřed a jasné alternativní kroky vedoucí ke stabilizaci a rozvoji strany. Výsledný produkt bohužel nula.
Co se týče úpravy Stanov a Programu KSČM, tak se nejedná o nic zásadního, tak že staré struktury vedoucí stranu k zániku se nemají čeho bát. Co mě však pobavilo, bylo opatření, kde se říká, že zrušené členství ve straně lze obnovit až po třech letech. Ústřední výbor si asi neuvědomuje, že stát se členem strany nebo z ní vystoupit není to samé jako namazat si chleba se sádlem a cibulí! Vystoupení ze strany je poměrně zásadní rozhodnutí, které v člověku zraje dlouho a musí k němu vést poměrně zásadní důvody. Lze tedy jen stěží předpokládat, že ten, kdož ukončí členství ve straně, by se do ní chtěl po roce vrátit. S tímto mám svou zkušenost a věřte mi, nebo ne – pralo se to ve mně dlouho!
Mě osobně to připadá, že komunistou se člověk rodí a že toto přesvědčení přímo pramení z nutnosti přežití komunity (společnosti). Jednotlivec mnoho šancí na přežití nemá a to jak v přírodě, tak v lidské společnosti. Bohužel ideje těchto myšlenek byly a jsou zneužívány a to lidmi, jejichž charakter je zásadním způsobem pokřiven. Pokřiven natolik, že zájmy čistě osobní překrývají zcela zájmy společenské (komunitní).
Někteří vědí, že jsem ze strany vystoupil a jsem od strany už pět let odloučen. Jsou i tací, kteří znají mé důvody vystoupení a psal jsem o nich i veřejně. Nikdy jsem se nestyděl za to, že jsem komunista a nestydím se ani za to, že jsem z KSČM vystoupil. Za těch pět let mě nenapadlo, že bych se do KSČM vrátil, protože se k lepšímu nezměnilo nic. Strana se totiž stále více utápí jen v pouhém žvanění a vnitřním rozkladu.
Předseda strany Vojtěch Filip a celý ÚV společně stále pracují na dekomunizaci strany a jejím postupném ideologickém zmrtvení. To se jim, dá říci, podařilo a ze strany s ideologickým základem byla učiněna komerční levicová strana. U tohoto vážně být nemusím a nechci.

Pokračovat ve čtení „Ústřední výbor si snad dělá srandu?!“

A přece se točí…

Doktor Grospič podlehl výzvám partajního episkopátu a odvolal. Nelze mu to vyčítat, protože ne všechna zranění, či dokonce usmrcení, jak na straně vojáků Varšavské smlouvy nebo vyhecovaných civilistů, byla způsobena dopravními nehodami. Tuto premisu by však bylo možné akceptovat až v průběhu pobytu sovětských jednotek na našem území.

Co však z jeho úst nezaznělo a mělo, je hodnocení činnosti aktivistů v našem rozhlase a televizi. Zejména tato média vytvářela ve společnosti antisovětské a antisocialistické nálady, které vyhrocovaly dělení společnosti na ty správné „progresivisty“ a ty nesprávné „konzervativce“. A ti konzervativci? Tak to byli stoupenci socialismu a přátelských vztahů se Sovětským svazem. Nakonec všichni víme, že to co se nepovedlo v roce 68, tak se podařilo v roce 89.

Z toho plyne poučení a to nejenom pro současnou KSČM, ale pro celou společnost. Je to POUČENÍ Z KRIZOVÉHO VÝVOJE VE STRANĚ A SPOLEČNOSTI (1968-1969). A každá debata za účasti komunistů by se měla opírat o tento historický dokument.

Dějiny se totiž neinterpretují, ale reprodukují. Nic na tom nemění skutečnost, že KSČM už není stranou komunistickou, ale určitě se v jejich řadách ještě najdou „konzervativci“ z roku 68. Dejme jim tedy slovo a nepodléhejme deformátorům naší novodobé historie.

MK

Je zle!

Jde o naprostý skandál a situace je natolik výbušná a nebezpečná, že se to ani nedá slovy popsat.

Server Česká justice totiž jako první informoval o tom, že Česká republika zavede to do svého právního systému tzv. Institut strpění cizinců ze třetích zemí na svém území.

Je vymalováno! Česká republika bude muset přijmout zákon o strpění odmítnutých žadatelů o azyl na svém území.

Implementace tohoto judikátu do zákonných norem 27 členských zemí EU znamená konec práva národních vlád a orgánů na rozhodování o tom, kdo se smí a nesmí pohybovat a pobývat na území evropských zemí. Tento judikát bere národním vládám poslední mechanismus, jak se bránit migrantům a odmítat je v případě, že děravými hranicemi Schengenu proniknou do evropských zemí.

Takto funguje nacistická Evropská unie. Když to nejde dveřmi a ani oknem, tak nám ty migranty nasunou komínem. 

Když země V4 nechtěly dopustit přerozdělovací kvóty, tak Brusel nasadil Evropský soudní dvůr, jeho „judikáty“ a už to jede z kopce takovým fofrem, že to ani nestíháme pochopit, co se vlastně děje. 

Celý plán a koncept je dopředu nastavený tak, že migrace bude a hotovo!Česká vláda nemůže proti judikátu Evropského soudu nic dělat, ledaže by iniciovala Czechexit a vystoupení z Evropské unie. Žádná reforma Evropské unie tady již nepomůže!

Páni učitelé – vaše požadavky jsou drzost a sprostota

Ne snad, že bych učitelům a učitelkám nepřál zvýšení platů, ale jsem toho názoru, že plat by si měl každý nejen odpracovat, ale také zasloužit. Bohužel učitelky a učitelé mě nepřesvědčují o tom, že jejich práce je natolik kvalitní, aby si zvýšení platů zasloužili. Je to smutné, ale opak je pravdou. A hrdí na učitelky a učitele býti nemůžeme.

Proč tak zhurta se tážete? Inu to je tak. Jsem už nějaký ten rok na světě a také jsem chodil do školy. Vychovali jsme se ženou tři děti a užili si s nimi své. Mám tedy se školou mnohé zkušenosti a s pedagogy taktéž. Na své děti mohu být hrdý, neb jsou šikovné a mají uplatnění. Co se týče oblasti práce, tak je o ně docela mela a kluci doslova nestíhají. Nikdy, a jsem za to rád, nenašli cestu k drogám, alkoholu nebo flákačskému stylu života. Není to však nikterak zásluha školy, ale rodiny, kde byli vychováváni tvrdším venkovským stylem za což jsem byl někdy kritizován. Mnohokrát jsem se dostal se školou a učiteli do střetu proto, že učí děti mnohdy nesmysly a pracují dle osvědčené politické teze. Ona teze zní – Chceš-li zkurvit národ, tak musíš zmršit mladou generaci. Je smutné, že tato teze stále platí a že nás rok 1989 v tomto bodě neposunul vpřed, ale hodil nás o 60 let nazpět!

Stalo se už běžným školským postupem, že dětem jsou od útlého věku mrzačeny mozečky propagandou a zcela účelovým výkladem historie a to je doslova zločin. Není překrucována jen naše historie, ale i ta světová. Jaký si, asi udělá ten malý človíček náhled na svět a na život? Chudáci ty děti, jejichž rodiče nemají potřebný rozhled a znalosti, aby jim někdo mohl říci pravdu. Pro příklad vám napíši o některých mých střetech s učiteli, abyste byli v obraze.

Pokračovat ve čtení „Páni učitelé – vaše požadavky jsou drzost a sprostota“

70 let od vzniku Svit Gottwaldov

Muzeum Jihovýchodní Moravy ve Zlíně pořádá nyní tři měsíce výstavu o historii a úspěších národního podniku Svit Gottwaldov. Skromná, ušlápnutá výstava na okraji výstavní haly vedle expozic o jeskyních a westernu by si zasloužila daleko lepší a větší rozlohu. (Prázdných výrobních hal je ve Zlíně všude dost.) Ve Zlíně místní obyvatelstvo zcela zapomnělo na tento gigantický podnik, který živil tisíce lidí a přinášel jim sociální jistoty, práci i zábavu po práci.

V popředí hala 14


Obuvnické muzeum bylo zrušeno a přestěhovalo se do budovy14“ areálu Svitu s pořád stejnou lživou koncepcí, že boty vyráběl jen Baťa a po roce 1945 se u nás boty nevyráběli a že je vyráběl jen Baťa po celém světě. Takto vygumovali místní obyvatelé mozek svým potomkům, kteří o Svitu Gottwaldov neví nic a ve stálé expozici je mu věnována jen malá zmínka.
Je chybou starších lidí, že jsou tak skromní a neochotní, že nechtějí napsat své paměti o tom, jak se zapojovali do dřívější socialistické společnosti svou šikovnou prací. Prý jim to důchod nezvedne a známí být nechtějí, protože při výrobě to byla kolektivní práce a ne jenom jejich. Potom ovšem se nemůžeme divit, že mladí o době socialismu od roku 1948 do 1989 nic neví.

Historie vzniku výroby obuvi ve Zlíně
Před druhou světovou válkou docházelo stále k rozšiřování výroby i k připojování dalších podniků. Stavěly se budovy ve městě. Dělníci ale v době hospodářské krize byli po tisících propouštěni z práce, zbylí před válkou nedostávali nemocenskou. Pracovní podmínky byly zhoršeny. Jan Baťa převzal po bratrovi firmu a stal se obdivovatelem německého nacionalismu a fašismu, ve kterém viděl budoucnost a příležitost získat válečné zakázky. Německému režimu pomáhal finančně i dodávkami pro armádu ze svých podniků ze zahraničí.
Na konci roku 1944 bylo mnoho budov na výrobu bot zbořeno anglo-americkým bombardováním při bombardování celého města Zlína.
Baťovy podniky byly znárodněny hned po válce v roce 1945 a Jan Baťa odsouzen na 15 let za kolaboraci s nacisty a fašisty v nepřítomnosti. Za války zatklo gestapo v podniku 481 lidí za protifašistický odboj, mnozí nepřežili týrání u výslechu a koncentrační tábory.

Již v roce 1945 bylo vyroben opět rychle milión bot.
1946 – Postaveno prvních 26 bytů pro zaměstnance. Ale platilo se u doktora.
1946 – Postaveno prvních 26 bytů pro zaměstnance. Ale platilo se u doktora.
1947 – Postaveny jesle, školka a družina.
1948 – Změna režimu, postaveny další výrobní budovy, vzrostly mzdy dělníků. Nové budovy se podobají starým předválečným a tak se dnes těžko od pohledu pozná, kdy co bylo postaveno. Zdravotnictví bylo pro všechny zdarma.
1949 – Podnik dostal název Svit, bylo postaveno 396 nových bytů, začal 1. pětiletý plán.
50. léta – Bylo podáno mnoho zlepšovacích návrhů, mladí dělali brigády v zemědělství, byl postaven elektrárenský komín 140 metrů vysoký.
Vznikaly kolektivy BSP = Brigády socialistické práce (1958), vzniklo obuvnické muzeum, v závodní nemocnici vznikla nová oddělení.
60. léta – Svit n. p. = národní podnik
Byla založena závodní knihovna – 132 tisíc svazků.
Dechovka závodního klubu slavila 20. výročí.
Založeno rekreační středisko v Leskovém.

Vývoz obuvi do zemí RVHP = Rady vzájemné hospodářské pomoci (ČSSR, PLR – Polsko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, NDR – východní Německo, SSSR – Sovětský svaz). Špičkové boty byly vyváženy i do západoevropských zemí. Na západě byly za to nakupovány suroviny, stroje a zařízení.
70. léta – Bylo vyrobeno 55 miliónů párů obuvi za rok. Podnik platil ze svého zisku zaměstnancům rekreace pro tisíce zaměstnanců a jejich rodinných příslušníků, zaplatil i zdravotní služby pět milionů korun, jesle a mateřské školy stály dva miliony.
Zaměstnával 24 tisíc pracovníků. Od války byla vyrobena jedna miliarda párů obuvi.
80. léta – Mnozí mladí lidé jsou dnes překvapeni, že podnik řešil takové problémy jako dostupné bydlení pro rodiny zaměstnanců, provoz závodních mateřských školek, podporoval základní devítileté školy, byl zřizovatelem odborného učiliště, spolupracoval s dalšími středními a vysokými školami a za spolupráce s odborovou organizací ROH (Revoluční odborové hnutí) zajišťoval levnou podnikem dotovanou rekreaci pracovníků i jejich dětí ve vlastních hotelích ve Velkých Karlovicích a v Leskovém a také na Třemešku v Jeseníkách. Byl schopen také organizovat zahraniční rekreační pobyty pro pracovníky za velmi dostupných finančních podmínek. Byl také zřizovatelem závodní nemocnice s poliklinikou. Postupně se na základě dosažených ekonomických výsledků dařilo stále zlepšovat mzdové a pracovní podmínky (bezpečnost práce, hygienické podmínky, závodní stravování atd.)

(Poznámka metéra: „Ne, ne, nezapomeň, řekla mi máma, když jsem byl kluk. Ne, ne, nezapomeň, paměť je prevít a je jí to fuk.“ To zpívá Statis Prusalis v jedné své písni a já jen doplním, že národ který ztratí historickou paměť jako by nebyl!)

Pravidelně byli oceňování nejlepší pracovníci podniku resortními i státními vyznamenáními a tak se dostalo uznání i dělníkům a technikům za svou práci. Nejlepší pracovníci byli vyfotografováni na desku cti.

Boty ze Svitu dostávali ocenění na veletrzích doma i v zahraničí i v západních zemích.
Po roce 1989 byl Svit rozdělen na hodně samostatných podniků a tím rozkraden. A v roce 2000 byl poslán do konkurzu.

Dnes je bohužel tak silná cenzura informací o letech budování socialismu a to se týká i informací o tomto významném národním podniku, která lidem brání pravdivěji hodnotit práci generací našich otců a dědů, která velmi přispěla k rozvoji mírové sociální republiky po druhé světové válce.
Josef Nesvadba, Otrokovice

Neslavné listopadové výročí

Brzy po převratu v roce 1989 nastala doslova mánie v přejmenovávání ulic, náměstí a institucí v našich městech a obcích. Ruku v ruce s tím docházelo k odstraňování soch a pamětních desek osobností či událostí, které se dle nových mocipánů do restaurovaného kapitalismu nehodily. V prvé řadě šlo zejména o čelné představitele dělnického hnutí, komunisty, ale i další osoby spojené s bojem za sociální spravedlnost, mír a socialismus. Mezi osoby v nových poměrech naprosto nežádoucí byli v prvním sledu zařazeni Marx, Engels a Lenin. Nezůstalo však zdaleka jen u nich. Začaly vadit i pomníky osvoboditelů od fašismu. Mnohé byly odsunuty z center měst do ústraní, aby nebyly tolik na očích. Další byly poškozeny či ukradeny, jiné nabídnuty k prodeji. V kategorii zloduchů skončili i Klement Gottwald, Antonín Zápotocký, Ludvík Svoboda, Julius Fučík, Maruška Kudeříková, Jožka Jabůrková a v dlouhém seznamu osob nežádoucích nescházel ani Jan Šverma. Právě letos v listopadu si připomínáme 20. výročí ode dne, kdy došlo k odstranění sochy tohoto národního hrdiny a jediného poslance předválečného Parlamentu, který položil život v boji proti fašismu, od Štefánikova mostu v Praze.

Jméno Jana Švermy bylo po roce 1989 vystaveno veřejnému hanobení. Zpočátku jen nemnozí se postavili na jeho obranu. Jako každá výrazná osobnost začal vadit tvůrcům novodobých dějin českých, kde již nemělo zůstat žádné důstojné místo hlavně pro komunisty, třebaže jich tisíce položilo životy v boji proti fašismu. Političtí a lidští trpaslíci spustili velkou vlnu kádrování, aby překřičeli svoje vlastní hříchy minulosti. Toto kádrování navíc prakticky trvá do dnešních dnů, jak patrno ze snahy o odstraňování pomníků a přepisování dějinných událostí. Zejména konšelé v Praze jsou v tomto směru zřejmě nedostižnými přeborníky. Snad hlavně proto, že k řešení skutečných problémů hlavního města a že jich je pěkná řádka, jim schází potřebné schopnosti.

Šverma, podobně jako Fučík, patřil k těm, co dráždili nové mocné nejvíce. Není divu. Jejich ryzí charakter, poctivost, zásadovost a obětavost v úsilí za lepší budoucnost je staví vysoko ve srovnání s dnešními politiky a novináři. Však na jejich životní dílo naplněné úsilím za lepší život ponižovaných a završené smrtí v boji proti okupantům nejeden horlivý polistopadový kádrovák neváhal vypustit jedovatou slinu.

Jan Šverma jako člověk vysoce inteligentní, poctivý a statečný měl po roce 1989 tu smůlu, že patřil k nejvýraznějším představitelům komunistické strany dvacátých až čtyřicátých let minulého století. Šlo o dobu, kdy se ten, kdo se pohyboval v politice či tisku, chtě nechtě musel neustále veřejně konfrontovat s přicházejícími výzvami doby. A nešlo o zkoušky jednoduché. Velká hospodářská krize, narůstající hrozba fašismu a nakonec i světová válka. Šverma dobře věděl, kde je jeho místo a jak žádoucím způsobem reagovat v krizových situacích. I když se svými názory nejednou ocitl v menšině, vývoj událostí mu většinou dal zapravdu. Ať už šlo o stávkové hnutí v době krize nebo snahu o vytvoření jednotné lidové fronty proti fašismu. Šverma za první republiky, která byla vším jiným než rájem na zemi, ať už jako novinář, poslanec či odborář, vždy důsledně hájil zájmy prostých lidí. Byl mezi prvními, kdo poznali, jak velkou hrozbu představuje vývoj v Německu po nástupu Hitlera.

Jako přesvědčený vlastenec a antifašista dokázal organizovat i burcovat, přesvědčovat k aktivnímu odporu proti okupantům i nasadit život vlastní. Během války promlouval z moskevského rozhlasu k těžce zkoušenému národu v Protektorátu. Po vypuknutí Slovenského národního povstání se koncem září 1944 přesunul na Slovensko. Byť sám velmi nemocen, odmítl opustit své druhy v nepříznivé situaci v době ústupu do hor. Zemřel 10. listopadu 1944 na svahu hory Chabanec v Nízkých Tatrách při ústupu povstalců do hor. Zde byl také pohřben.

Pokračovat ve čtení „Neslavné listopadové výročí“

Táborský manifest

V sobotu 26. října 2019 se z podnětu Klubu českého pohraničí, Veteránů ozbrojených sil, bezpečnostních sborů a dalších spolků sdružených ve Vlasteneckém fóru České republiky uskutečnilo v husitském městě Tábor shromáždění občanů, aby připomnělo význam 101. výročí vzniku Československé republiky a podíl prezidenta Budovatele dr. Edvarda Beneše na jeho vzniku, obraně a zakotvení ve společenství demokratických států.

Na pět set vlastenců, účastníků Táborského shromáždění jednomyslně tento Manifest schválilo.

Přítomní účastníci přijali jednomyslně „Táborský manifest“ v tomto znění:

Dvacátý osmý říjen 1918 je nejvýznamnějším svátkem všech občanů České republiky, kteří uznávají dílo T. G. Masaryka, E. Beneše a M. R. Štefánika jako základ pro zachování odkazu husitů, národních obroditelů, československých legionářů, hrdinů 1. a 2. odboje pro budoucnost českého národa.

Jméno Edvarda Beneše je jedním ze symbolů české státnosti získané po třistaletém útlaku Čechů v Rakousko-Uherské monarchii, při budování a obraně Československa v letech 1918 až 1948. Edvard Beneš byl mezinárodně uznávaným státníkem a představitelem Československé republiky. Tuto skutečnost vyjádřil prezident Zakladatel T. G. Masaryk rčením: „Bez Beneše bychom republiku neměli.“

Za mimořádné zásluhy byl Edvardu Benešovi udělen titul „Prezident Budovatel“ a v roce 2004 schválil Parlament České republiky zákon „Edvard Beneš se zasloužil o stát“.

Jako pokračování imperiální politiky nacistického Německa a za projevy revanšismu považujeme sílící útoky bývalých občanů Československa a jejich potomků, tzv. sudetských Němců, na prezidenta dr. Edvarda Beneše a též hrubé urážky, kterými jej častují představitelé sudetoněmeckého landsmanšaftu.

Za závažné a nebezpečné pro český národ a naši vlast považujeme výroky kancléřky Spolkové republiky Německo Angely Merkelové, které pronesla v Berlíně 20. června 2018, když mimo jiné řekla: „Pro vyhnání Němců ze zemí střední a východní Evropy po druhé světové válce neexistovalo morální ani politické ospravedlnění.“

Za skandální považujeme také názory a stanoviska mnohých českých politiků, urážející odkaz a osobnost prezidenta Beneše a podporující požadavky sudetoněmeckého landsmanšaftu. Negativním příkladem a dokladem této skutečnosti jsou známé výroky představitelů KDU-ČSL Pavla Bělobrádka a Daniela Hermana, zakladatele TOP 09 Karla Schwarzenberga, bývalého europoslance za ČSSD Libora Roučka, bývalého primátora Brna Petra Vokřála a mnohých dalších českých politiků.

Za akt ponižující suverenitu republiky považujeme vyslání velvyslance České republiky ve Spolkové republice Německo na letošní sjezd landsmanšaftu v Řezně ministrem zahraničí Tomášem Petříčkem z ČSSD. Jeho dosavadní působení ve významné státní funkci neodpovídá národním a státním zájmům České republiky.

Pro naši vlast a její budoucnost jsou nepřijatelná rozhodnutí soudních orgánů České republiky, která jsou de facto prolamováním platnosti prezidentských dekretů zejména v oblasti konfiskace majetku etnických Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a ztráty státního občanství Němců a Maďarů.

Prohlašujeme, že poválečné prezidentské dekrety byly konkrétní aplikací jurisdikce podložené rozhodnutím vítězných mocností Sovětského svazu, Spojených států a Velké Británie na Postupimské konferenci 2. srpna 1945 a byly v zájmu demokratického a bezkonfliktního vývoje Československé republiky v období po druhé světové válce.

Odmítáme obvinění, že odsun bývalých občanů Československa německé národnosti byl vyhnáním a porušením principu kolektivní viny. V Československé republice mohli nadále zůstat a také zůstali němečtí antifašisté a lidé, kteří se neprovinili proti demokratické Československé republice a českému národu.

Do odsunu byli zařazeni Němci, kteří se aktivně podíleli na rozbití Československa a dopustili se zločinů proti zemi, ve které požívali nadstandardní výsady národnostní menšiny. Ti, kteří pod prapory a hesly „HEIM INS REICH“, „EIN FÜHRER, EIN REICH, EIN VOLK“ vítali v Československé republice svého zločinného vůdce, vyháněli z domovů české občany, terorizovali, vraždili a unášeli je na území Velkoněmecké říše, ti kteří se podíleli na 360 tisících zmařených životů občanů naší vlasti a na nejkrvavější genocidní válce lidské historie vyvolané nacistickým Německem. Byli to také ti, kteří se nepoučili ani po prohrané válce a zejména v pohraničních oblastech se dopouštěli ve formacích organizací Wehrwolf, Guttenberg a Zeppelin teroru na českých občanech a sabotovali úsilí československých úřadů k obnově hospodářského a společenského života v českém pohraničí.

Připomínáme fakt, že jeden milion 162 tisíc 617 sudetských Němců bylo vyznamenáno Adolfem Hitlerem za aktivní podíl na rozbití předválečné Československé republiky.

POŽADUJEME – omluvu sudetských Němců za lidské oběti a materiální škody, na kterých se za nacistické okupace podíleli, ale také za hrubé urážky demokraticky zvoleného prezidenta Dr. Edvarda Beneše, které považujeme za urážky a opovržení českým národem.

POŽADUJEME – aby vláda České republiky zabezpečila výchovu mladé generace a činnost veřejnoprávních médií v souladu s historickou pravdou.

POŽADUJEME – aby vláda České republiky neumožnila konání sudetoněmeckých sněmů na území České republiky a takovou činnost sudetoněmecké kanceláře v Praze a prosudetských spolků v České republice, která nebude v souladu s Česko-německou deklarací z 21. ledna 1997.

POŽADUJEME – aby vláda ČR připravila návrh na zakotvení českého národa a českého jazyka do Ústavy ČR a aby jej parlament po projednání přijal ještě v tomto volebním období.

POŽADUJEME – aby římskokatolická církev ctila zájmy českého národa a výroky svých představitelů nenahrávala revanšistickým zájmům landsmanšaftu.

Nejdůležitějším požadavkem současnosti a budoucnosti je zachování světového míru a přátelských vztahů mezi státy a národy. Vážíme si proto také činnosti mírových organizací ve Spolkové republice Německo a jinde ve světě a jsme připraveni k takovým vztahům přispět za předpokladu, že nebude nastolován požadavek likvidace dekretů prezidenta dr. Edvarda Beneše.

Konstatujeme, že narůstající požadavky landsmanšaftu neprospívají přátelství mezi českým a německým národem, ani míru ve světě.

Cesta ke smíření nemůže vést nastolováním revanšistických požadavků, ale jen vzájemným pochopením a praktickým uplatněním historické pravdy!

V Táboře 26. října 2019, účastníci manifestace k 101. výročí vzniku ČSR

Památné dny?

Podle knihy „Okupace 1968 a její oběti“ autorů Prokopa Tomka a Ivo Pejčocha zemřelo v přímém důsledku okupace Československa do konce roku 1968 celkem 137 Čechů a Slováků. Během následujících 23 let pobytu „spojeneckých“ vojsk v Československu zemřelo ještě dalších 263 lidí, v naprosté většině v důsledku dopravních nehod. Údajně proto byl 21. srpen schválen dne 24. října 2019 poslaneckou sněmovnou jako Významný den ČR s (předlouhým) názvem „Památný den obětí invaze a následné okupace vojsky Varšavské smlouvy“.
Podle posledních bádání historiků Vojenského ústředního archívu v Praze v důsledku německé okupace ČSR v letech 1939 až 1945 padlo, bylo Němci popraveno nebo zavražděno v koncentračních táborech, při totálním nasazení atd. více než 343 tisíc občanů ČSR – Čechů, Slováků a především Židů.
Přesto ani 1. říjen (kdy v roce 1938 zahájila německá vojska zábor Sudet, jehož přímým důsledkem bylo prakticky okamžité vyhnání více než 171 000 Čechů, německých antifašistů a Židů do českého vnitrozemí), ani 14. březen (kdy byla v roce 1939 zahájena násilná vojenská okupace zbylého území ČSR německou armádou), ani 16. březen (kdy byl v roce 1939 Adolfem Hitlerem vyhlášen tak zvaný „Protektorát Böhmen und Mähren“) významnými dny ČR nejsou.
Podle pracovníků leteckých sbírek Národního technického muzea v Praze zemřelo při náletu amerických bombardérů na Prahu dne 14. února 1945 celkem 701 jejích obyvatel a 1 184 lidí bylo zraněno nebo pohřešováno (ještě v roce 1970 byl náhodně odkryt zasypaný sklep a v něm kostry 23 lidí, kteří přežili přímý zásah domu, a jen čárky na zdi připomínaly, jak dlouho marně čekali na vysvobození). Přesto 14. únor významným dnem ČR není.
Jsem jen zvědav, kdo jako první přijde s nápadem zrušit památné dny „Den památky vyhlazení obce Lidice“ (10. červen, 340 obětí) a „Květnové povstání českého lidu“ (5. květen, 3 467 obětí). Když už máme ten významný „Den přístupu České republiky k Severoatlantické smlouvě (NATO)“, který „slavíme“ 12. března (od roku 1999 zatím 15 obětí, z toho 14 v Afghánistánu a jeden v Iráku).
Německo je totiž dnes naším váženým vojenským spojencem v rámci Aliance a majitelem nebo reálným pánem nad produkcí naprosté většiny českého průmyslu, resp. jeho zbytků. Tak proč ho dráždit připomínkami jeho zločinů, že? Oni na nás už budou Němci hodní. Skoro jako na migranty.

Jaroslav Štefec

(Poznámka metéra: On tedy měl poslanec Grospič pravdu, když řekl, že většina zemřelých v době internacionální pomoci bratrských vojsk Varšavské smlouvy, která zabránila občanské válce u nás, byla vinou dopravních nehod. Ještě že to má ten Vojenský ústav tak dobře spočítané. Ale kdo spočítá těm ódesákům, flanďákům, topákům a dalším kapitalismus vzývajících straniček ovládajících masmédia a milion chvilek pro bordel, že tady spáchalo z politickoekonomických důvodů od převratu více jak 30 tisíc lidí sebevraždu?!
Marxisticko-leninský odborný klub stojí za jasným vyjádřením poslance Stanislava Grospiče.
A na závěr. Vždycky se najde nějaký Jidáš Hořejš, který za pár stříbrných odkryje svou hanebnou tvář, ale nikdy by tento debilní pamětní den nebyl schválen, kdyby byla KSČM pro ANO důležitá. Jsme jen hovno u cesty a ne komunistická strana.)

Evropská levice na křižovatce

Téma dnešního semináře je bezesporu správné, potřebné a naléhavé.
Je třeba se ptát (a bylo třeba se ptát už dávno) PROČ levice ztrácí? PROČ se lidé od ní odvracejí? PROČ si voliči hledají někoho jiného, komu dát hlas, či zda vůbec jít k volbám?
Takže otázky zní: Akcentuje levice to, co lidé považují za podstatné? Rozumí tomu, co ta dnešní levice hlásá a obhajuje? Nemíjí se občas – a stále více – se zdravým rozumem a lidskou normalitou? Nechybí ji (a jejím vůdcům) odvaha? Nemají dojem, že strany, které se deklamují jako levicové, slouží spíše dobrému bydlu svých lídrů a ne dobru a zájmům většiny? Tedy, že oni svou naivitou a svými hlasy slouží novodobým stranickým elitám a ne naopak?
Nenakazila se dříve opravdová a úspěšná levice liberalismem, genderismem, gretenismem (pozn. redakce nekritický obdivovatel švédské klimatické aktivistky Grety Thunbergové), multikulturalismem, stále ofenzivnější duhovou ideologií? Tím, čemu pak někteří s potutelným úsměvem říkají „neomarxismus“, byť to nemá s marxismem nic společného?
Evropská levice – tedy ta vedená Stranou evropské levice a GUE/NGL – ne ta skutečně komunistická, už projela ne jednou, ale mnoha křižovatkami. Někdo ji prostě vyměnil, popletl směrovky, záměrně špatně nastavil ukazatele… Poslal nás do oblastí voličsky méně osídlených. Ne, že bychom to nevěděli, ne, že by na to mnozí neupozorňovali, patřil jsem k nim, ale „ … je to marný, je to marný, je to marný!“
Je třeba přestat bloudit, experimentovat, a najet co nejrychleji na správnou cestu. Přestat se zesměšňovat a přestat dělat radost likvidátorům levice.
Zatímco „moderní evropská levice“ vede svatou válku za práva gejů, lesbiček, za rovnost sňatků a adopci dětí, za stále širší práva migrantů a jejich „strpění“, hlásá multikulturalismus a důsledně bourá všechny tradiční hodnoty a civilizační znaky…, tak jiní pochopili, že je třeba hájit základní životní zájmy lidí, jejich sociální jistoty, bezpečí, práva normální rodiny, národní zájmy, bránit oslabování státu a chránit morální zdraví společnosti. A ti ve volbách získávají, neztrácejí!
Popletená a zmatená levice jim vyklidila prostor, darovala jim ho!
To není nic nového. Takto směrem k otřesené levici mluví, píší a apelují na ni prakticky všichni uznávaní levicoví intelektuálové (u nás i v širším prostoru).
Doc. Švihlíková teď, při hodnocení polských voleb napsala: „Strana Jaroslava Kaczynského bývá označována jako národně konzervativní. Její ekonomická politika je ale silně levicová. Využívá toho, že se levice v Polsku zdiskreditovala kooperací s neoliberalismem. A toho, že reformy působila jako šoková terapie a měly velmi dramatické následky.“ A podobný příběh píše už delší čas i Orbán v Maďarsku.
Prof. Jan Keller v nedávném komentáři nazvaném „Na slepé koleji“ přemýšlí o úpadku levice: …v létech hojnosti, po nástupu společnosti masového konzumu, část levice zanevřela na dělníky a zaměstnance, kteří se tak ochotně do konzumní společnosti začlenili… Z bezradnosti a z trucu začali teoretici nové levice hledat nového revolučního aktéra. Nalézali ho mezi lidmi žijícími na okraji společnosti, jindy mezi menšinami sexuálními, kulturními či etnickými, další zase mezi imigranty. O těch všech se soudilo, že na rozdíl od dělníků, kteří zklamali, budou imunní vůči svodům buržoazní kultury… Žádná ze zmíněných menšin se však proti kapitalismu nevzbouřila. Řeší si své vlastní problémy, které většinu společnosti příliš nezajímají… Socialisté nemají program a revoluční levice zase marně čeká, až se sexuální menšiny ruku v ruce s muslimskými migranty vzbouří proti systému. Pravice sice levici občas škádlí přívlastkem „neomarxistická“, ve skrytu duše však musí být z jejího počínání přímo nadšena. Je to jistě radost mít za politického protivníka soupeře, který se sám odstaví na slepou kolej.
A mohli bychom si vzít na pomoc prof. Krejčího, R. Valenčíka, Zd. Zbořila, P. Žantovského, L. Blahu, P. Dinuše a další.

Tedy suma sumárum. Lidé chtějí slušně, normálně a důstojně žít. Na to moderní evropská „levice“ jaksi ZAPOMNĚLA! Věnuje se hloupostem a lidé ji to dávají najevo! Je to tak těžké pochopit?
Z diskusního vystoupení Karla Klimši na semináři CSTS, Praha 21. 10. 2019

Ta špína si vybrala zbraně špatně…

Komunista Josef Skála přišel se svým novým komentářem, v němž se věnuje současné vládě. Ta podle jeho slov sice slíbila nový začátek, ale předvede ho vskutku proti skandálním zhovadilostem? ptá se Skála. A mimo jiné se věnuje i pomníku maršála Koněva v Praze.

Autor článku

„Prolhaná nenávist ztrácí dech. Tím odpornější vypouští jed. Už nekape jen z pomníku maršála I. S. Koněva, velícího záchraně Prahy. V Ostravě zohyzdil samo pohřebiště těch, kdo naši svobodu zaplatili životem. Ten hnus nedští jen z pár zabedněných lotrů. Raší z hnojníku darebáctví, sahajícího mnohem výš. Až ke katedrovým vrtichvostům a rychlokvaškám u koryt. Ke všem, kdo to, co dějiny vzkazují dnešku, mrzačí už dlouhé roky. Pravdu o druhé světové válce mají ve zvlášť zavilé nelásce. Právě ta totiž zjevuje jako na dlani, kdo nás měl v plánu vyhubit, kdo nás té hrůze vydal napospas – a komu naopak vděčíme i za holé přežití,“ poznamenal Skála.

„Tolik obětí, jako Sověti, za nás nepřinesl nikdo. Hybridní válka, tupící jejich věčnou slávu, spojila srdce okoralá na kost. Skáčou, jak pískají noví váleční magoři. Ženou nás pod jejich opratě. Vřeští jen jménem menšiny. Řídnoucí a legračně pelichající. Ta špína si vybrala zbraně špatně. Hnusí se i většině těch, kdo Rusko bůhvíjak ‚nemusí‘. Vláda slíbila nový začátek. Ráznou distanci od všeho, co nám škodí a dělá ostudu. Drzost grázlů, ostouzejících rudoarmějce, však láme rekordy. A otevírá tak arénu, již vláda nemá kudy minout. Dodrží slib, s nímž vstupovala na scénu? Právě v tom, co bude barometrem i pro okolní svět?“ uzavřel otázkou Skála.

Pokračovat ve čtení „Ta špína si vybrala zbraně špatně…“

Pozvání

Vážení čtenáři, v minulých dnech došlo k barbarskému útoku na Památník Rudé armády v Komenského sadech v Ostravě. Komunisté v Ostravě se rozhodli iniciovat akci, na níž by občané vyjádřili formou veřejného setkání svůj nesouhlas s tímto hanebným činem a uctili památku našich osvoboditelů.

Představitelé města bez ohledu na politické „dresy“ odsoudili tento hanebný čin.

Domníváme se, že je nutné, aby se formou shromáždění vyjádřili i další slušní občané.
Martin Juroška, předseda MěV KSČM

Morální zásady, čest a odvaha – pouhá naivita

Čekat od politiků tohoto světa nějaké morální zásady, čest a odvahu bojovat za vyšší cíle, než jsou peníze a moc, je bohužel pouhá naivita (aneb zamyšlení 30 let po „sametu“)

Lidé jsou v dnešní době pod neustálým stresem. V práci, ve společnosti, ale také doma, kde na člověka uštvaného z neustálého tlaku, který na něj společnost v současnosti kupí, dolehne všechna ta únava a strach, které ve společnosti druhých většinou nedává najevo. Obavy, že přijde o práci, že nebude na splátky půjček nebo hypoték, že přijde exekutor a zabaví mu vše, co za celý život nastřádal a postavil jen proto, že přišla nečekaná nemoc, nehoda, nebo že vám do života vstoupil podvodník či podvodnice, která ho v mžiku změní k horšímu na dlouhé roky, nebo dokonce navždy – jsou jako balvan, který bez ustání tíží naše bedra.

Čekat od společnosti a politických zástupců, kteří jí v současnosti vedou nějakou pomoc je naivní. Politici jsou dnes v naprosté většině jen hloupé zkorumpované loutky vyšších nadnárodních celků vedených mocnými rodinami a korporacemi ze stínů, ve kterých se žádné morálky, nebo soucitu s chudými, utlačovanými, vykořisťovanými, ale ani systematicky genocidně vyvražďovanými nedočkáte.

Na celém světě, od Moskvy až po Washington dnes sedí ve vedeních zemí lidé, kteří myslí jen na sebe a přinejlepším bokem ještě trochu na národní zájmy, které však zohledňují jen proto, že s příchodem zániku národa a jeho začlenění do vyšších celků, by nastalo také omezení jejich osobní moci a postů, které mohou nabídnout svým poskokům, jenž ovládají a řídí.

Obyčejní lidé dlouhé roky pracují pod knutou strachu ze ztráty zaměstnání a malého důchodu jen proto, aby se ke stáří dozvěděli, že půjdou do důchodu později, a že stát pro ně vlastně vůbec nemá peníze, protože jejich celoživotní odvody promrhal na podporu vlastních velikášských projektů a cílů.

Tak nám ubíhá pod rukama život, zatímco si jezdíme většinu našich dnů ojetými auty po rozbitých a rozkopaných silnicích pro almužnu za práci, která většinou sotva stačí na střechu nad hlavou a jídlo pro nás a naše blízké.

Pokud si trochu utrhneme od huby, můžeme si na vánoce navzájem nadělit pár dárků, jejichž cena nám bude strašit v hlavě až do léta, kdy si začneme dělat pro změnu starost s nějakou tou dovolenou, která nás vycucá zase až do vánoc.

Tak běží život obyčejného člověka ve státě, kde zrovna nezuří žádná válka. Jak se musí lidé cítit v zemích, kde k tomu všemu, co jsem zde uvedl, vybuchují na ulicích bomby a jejich západní i východní spojenci je zrazují a bokem se spolu paktují, si neumím ani představit.

Dlouho jsem si myslel, že politici tohoto světa se dělí na dobré a špatné, jen abych nakonec zjistil, že jsou jen ti špatní a pak ti ještě horší…

Dobré na tom je, že když člověk tohle všechno uvědomí a přestane se k někomu z mocných tohoto světa upínat, zjistí, že nejlepší je věřit jen lidem, které opravdu zná a svým vlastním schopnostem a zásadám…

Ladislav Kašuka

(Poznámka metéra: Dosti pochmurné a pesimistické zamyšlení, i když dosti pravdivé.
My, havíři jsme na šachtě vždy říkali: „Nejdřív ukaž, že umíš makat a pak ti budeme naslouchat a možná věřit.“ Jak máme věřit někomu, když se stále ty vysněné výsledky nedostavují. Kamaráda silně krvácejícího jsem vozil půl hodiny po nemocnici na Karláku v Praze, než se ho někdo ujal. A ještě jsem dostal pokutu, když jsem ho vezl, protože by sanitka prý k takovému případu přijela za dlouho a nechal stát auto v areálu nemocnice a kamaráda vlekl na ORL. Nakonec ho hospitalizovali na interně.
Zajímavé je i to, že když nezaplatím dálniční známku, můžu dostat až desetitisícovou pokutu i když jezdím na D1 po silnici, která nemá s dálnicí nic společného.Tak jaká kvalita práce. To, že nám vládnou a o nás rozhodují neumětelové a neználkové víme všichni, tak proč je „furt“ volíme?!)

Mediální masáž očekávání nesplnila

V obsáhlém rozhovoru pro deník Právo ze dne 19. října 2019 nám ministr kultury Lubomír Zaorálek přiblížil svůj pohled na období do roku 1989.

„Třiatřicet let jsem žil v režimu, kde jsem nemohl změnit vůbec nic. Pamatuji si, že když nám bylo sedmnáct, seděli jsme v hospodě v Ostravě a říkali jsme si: Co budeme dělat? Neměli jsme před sebou žádnou perspektivu. Nejraději jsme poslouchali Immigrant Song od Led Zeppelin, tyhle tvrdé protestsongy vyjadřovaly nejlépe, co jsme cítili. A ve chvíli, kdy jsem myslel, že už nemám žádné východisko, otevřel se prostor, který jsem si předtím neuměl představit.“

Pravé důvody pozitivního hodnocení sametové revoluce současného ministra kultury dost možná vychází z úlitby k současnému režimu. Možná chtěl záměrně čtenářům sdělit (mylně), že již tehdy patřil k jakési ztracené generaci, bez životních perspektiv.

Naopak noční můrou se staly výsledky průzkumu společnosti NMS Market Research pro zakladatele Paměti národa Mikuláše Kroupu. Přes veškeré mediální úsilí, vynaložené finanční prostředky a neomezený prostor i možnosti pro šíření správných myšlenek Paměti národa dopadl průzkum katastroficky. Pouze 36 % lidí nad 40 let hodnotí sametovou revoluci jednoznačně pozitivně. K hlavním negativům současného režimu jsou uváděny sociální jistoty, práce pro všechny a větší ohleduplnost lidí.

Nedobrých signálů o stavu české společnosti po třiceti letech od převratu je více. Patří k nim i informace Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí. Podle jejího odhadu žilo v dubnu letošního roku v České republice 23 830 bezdomovců z toho 2 600 mladších 18 let.

Mírnou útěchou může být porovnání s výsledkem stejného průzkumu z roku 2013. Tehdy byl celkový počet bezdomovců odhadován na 68,5 tisíce. V přepočtu znamenající, že na ulici žilo 6,7 osoby na tisíc obyvatel. A kdo ví, jaká „zajímavá čísla“ jsou skryta například ve statistice ročních sebevražd občanů, kteří se rozhodli tímto způsobem vyřešit svou „bezvýchodnou“ životní situaci.

Podstata kapitalismu se nezměnila ani v polistopadových podmínkách a mnohé její nešvary korespondují s obdobím kapitalismu za první republiky. Přibylo jen pozlátek a každodenní poukazování na pošlapávání lidských práv především v Rusku a Čínské lidové republice. Států s totalitním režimem. Má ale stát, který se nedokáže, neumí a nemá zájem postarat o všechny své občany vůbec morální právo poukazovat na jiné země?

Miroslav Kavij

Odsuzujeme poničení památníku

Komunistická strana Čech a Moravy v Ostravě odsuzuje odporný čin vandalského poničení Památníku Rudé armády v Komenského sadech v Ostravě. Památník byl odhalen v roce 1946 k výročí osvobození Ostravy od nacistického jha a jsou zde uloženy ostatky vojáků, kteří padli při osvobozování našeho města. Ostravané u něj pravidelně vyjadřují svou úctu, pietu a vděk osvoboditelům, kteří bojovali za svobodu nejen obyvatel našeho města, ale i za svobodu naší země a celé Evropy.

Toto posvátné místo bylo barbarsky postříkáno a pomalováno červenou barvou vandaly a politickými psychopaty, kteří tak vyjadřují svůj odpor ke všemu ruskému a sovětskému, aniž by respektovali alespoň elementárně historická fakta a lidskou slušnost.

Nelze opomenout, že tento ubohý a současně odporný čin není prvním v řadě a je přímým následkem atmosféry agresivní protiruské a protisovětské hysterie a relativizace úlohy Rudé armády při osvobozování Evropy, která je šířena ve veřejném prostoru po mnoho let.

Je také následkem konkrétních činů jako natírání tanků či připravované odstranění sochy maršála Koněva z Náměstí Interbrigády v Praze.

Vyzývám proto ty, kteří přispívají k vyvolávání atmosféry nenávisti i ty, kteří obhajují vandalské činy, aby takového počínání zanechali. Současně vyjadřuji přesvědčení, že Policie ČR viníky co nejrychleji vypátrá a že tito budou po zásluze potrestáni.

Martin Juroška, Ph.D., předseda MěV KSČM Ostrava

Berlínská zeď – třicet let poté

Památné dny jsou pro novináře vděčné, zvlášť od okamžiku, kdy jejich zkoumání tolik usnadnil Google. A jak německé sdělovací prostředky takové dny milují! Jejich oblíbená data připomínají čtyři události: „Povstání“ (nebo jakkoli jinak označované) východoněmeckých pracujících 17. června 1953, v období zrodu Německé demokratické republiky (NDR), vybudování Berlínské zdi 13. srpna 1961, její prolomení 9. listopadu 1989 a „sjednocení Německa“ 3. října 1990. Poslední číslice zakulacených roků jsou 3, 1, 9 a 0 (nula). Přidejte (připočtěte) k poslední číslici pět let – nakonec správné kalendáře musí zaznamenávat pětadvaceti- nebo pětatřicetiletá výročí – a dostanete 8, 6, 4 a 5, takže každá dekáda (kromě dvou let) nabídne novinářům, řečníkům a politikům skvělou příležitost několik dnů nebo dokonce i týdnů dopředu připomenout, jak úděsná byla NDR, jak byla odsouzena k zániku a jak nás, ubohé Ossies (východní Němce), učinil její zánik šťastnými.

Levicový politolog Victor Grossman

Jedním takovým rokem jsme opět požehnáni. Nikoli sjednocením Německa, 29. výročí není kulaté. Ale 9. listopad to splňuje, Berlínská zeď už tu není 30 let, tak si musíme připravit nervy na týdny projevů, článků, vzpomínkových akcí a předváděček. Na jedné takové akci popadaly celé míle kostek domina, na jiné byly vypuštěny tisíce svítících balónků. Takové oslavy obvykle končí u Braniborské brány obrovskými ohňostroji a náruživým zpěvem celoněmecké hymny „Deutschland Deutschland über alles“.

Sarkastické hlasy mumlají, že jejich základní cíl formuloval už v roce 1991 ministr spravedlnosti Klaus Kinkel: „Musí být možnost delegitimizovat systém NDR, jenž sám sebe ospravedlňoval až do hořkého konce protifašistickými názory, domněle vyššími hodnotami a prohlašováním o naprostém humanismu, zatímco pod rouškou o svém marxismu-leninismu vytvářel stát v mnoha aspektech stejně nelidský a strašný, jako bylo fašistické Německo.“

To od muže, jehož druhý cíl pro Německo obsahoval prazvláštní, znepokojivé podtóny: „… k dokončení něčeho, co se nám už dvakrát nepodařilo dosáhnout: nalezení úlohy, ve shodě s našimi sousedy, jež odpovídá našim přáním a našemu potenciálu.“

Jeho stavění fašistů a komunistů na stejnou úroveň přijala nedávno Evropská unie coby oficiální politiku obviňujíc z toho druhou světovou válku a ignorujíc sebemenší zmínku, že Osvětim, Treblinka a Sachsenhausen byly osvobozeny a nacistické Německo poraženo především díky Sovětskému svazu, jenž ztratil 27 milionů lidí následkem nacistické agrese.

Proč jsou tragické dějiny 20. století tak překrucovány?

Pokračovat ve čtení „Berlínská zeď – třicet let poté“