Česká justice zaprodaná neofašismu?

Stíhat staré dědky by současnému sytému šlo, ale stíhat posametové zloděje – to ne!! Hanba české justici.

Kam až chce česká justice ještě klesnout? Kdopak dal politické zadání k zahájení stíhání takřka stoletých staroušků za údajné zločiny staré 40 let a více? Komu tahle prasečina poslouží?

Česká justice má už takhle dost pošramocenou pověst i s ústavním soudem. To si chcete honit svá ega na starých dědcích? Myslím, že vám to stejně nijak nepomůže. Česká justice a české právo má už dávno pověst prodejné děvky. Právo a spravedlnost se staly zbožím a platí tedy, že se jich domůže pouze ten, kdo na to má peníze. Etika a jakási morálka a čest – to se z českého práva a z české justice dávno vytratilo. Kauza okolo Jakeše, Štrougala a Vajnara, nese znaky čistě politického procesu, jenž údajně vzešel z ústavu pro vyšetřování zločinů komunismu. Jaká to demagogie. Co je to za ústav? Vždyť už jeho název je lží! Jaké zločiny komunismu? Vždyť ten nikde ve světě nikdy nebyl zaveden a slučovat socialismus a komunismus je zákeřná demagogie. Je to tak jako bych já tady na tomto místě řekl, že brambořík je to samé jako brambory. Je tedy patrno už od samotného základu, že onen pochybný ústav vyšetřuje zločiny systému, jenž byl a je systémem čistě filozofického charakteru, který v reálné podobě nikdy neexistoval a nemohl tedy nikdy žádný zločin způsobit. Slovo komunismus má působit hlavně jako strašák, aby se lidé báli komunistů a raději se nechali týrat kapitálem a privilegovanými společenskými strukturami, protože to privilegovaným přináší zisk a chudí jsou ještě chudší.

Je nesporné, že na státní hranici v době socialismu došlo k mnoha smutným událostem. Samozřejmě, že je škoda každého zmařeného života, ale na druhé straně – každý měl možnost volby. Nikdo nebyl režimem nucen utíkat z republiky. Nikdo nebyl nucen utíkat přímo přes hraniční pásmo, které oddělovalo Československo od Německa a Rakouska. Byly i jiné cesty a to přes Maďarsko, Jugoslávii nebo Vatikán. Každý, kdo si zvolil cestu přímo do Německa či Rakouska, tak dobře věděl, že tato cesta je nebezpečná, a že lze při ní přijít o život. Každý zběh věděl, že hraniční pásmo se skládá ze dvou až tří vrstev a všude byly rozmístěny informační tabule, které informovaly o tom, v jakém pásmu se člověk nachází, a že je do těchto míst vstup zakázán.

Každý, kdo šel i přes tento zákaz dál, dobře věděl, že riskuje, ale byla to jen jeho volba, kde byl s riziky předem seznámen. Chcete tedy Jakeše, Štrougala a Vajnara soudit za to, že zběhům osobně nebránili v jejich svobodné vůli?

Pokračovat ve čtení „Česká justice zaprodaná neofašismu?“

V Bohnicích měli opušťák?

Bude válka? Napadnou Řeporyjští občané Ruskou federaci? Generalissimus Novotný už má i uniformu.

Celá záležitost okolo pana Novotného, starosty městské Pražské části Řeporyje působí navenek úsměvně a mnozí z nás se baví. Bohužel však ke smíchu je pramálo důvodů, neb konání pana Novotného může působit a dokonce působí škody České republice a Českému národu. Fakt, že skrze pana Novotného jsou Češi vnímáni jako tupci, je ten nejmenší problém.

Pan Novotný by rád stavěl pomník Vlasovcům – tedy příslušníkům Ruské osvobozenecké armády (ROA). Něco Vám k tomu tedy povím. ROA vznikla z popudu Andreje Vlasova a Vladimíra Bojarského. Tito dva muži byli velice rozdílní. Vlasov byl do svého zajetí nacisty velice úspěšným generálem sovětské armády. Bojarský byl nacionalista a byl silným odpůrcem sovětské vlády. Němci zajali stovky tisíc sovětských vojáků a bylo mezi nimi mnoho důstojníků a několik generálů včetně Vlasova. Téměř dva roky přesvědčoval Vlasov nacistické vedení o potřebnosti vytvoření ROA. Trvalo to tak dlouho proto, že nacisté sovětům nedůvěřovali, ale když se východní fronta počala hroutit a byly potřebné lidské zdroje, tak na Vlasovův návrh přistoupili. Lze tedy přímo říci, že generál Vlasov byl čistokrevný kolaborant, který se Němcům doslova podbízel.

Verbování příslušníků do ROA bylo také zvláštní. Ti zajatí obyčejní vojáčci měli pramálo možností, jak si zachránit holý život. Vstup do ROA byl jednou z možností. Všichni zajatci toužili po tom, aby se ze zajetí dostali pryč a to pro kruté a bezohledné zacházení s nimi ze strany Němců. V zajateckém táboře to chodilo tak, že zajatcům byl písknut nástup. Zde byli dotázáni, kdo chce vstoupit do ROA. Kdo souhlasil a vystoupil z řady, šel do ROA a ostatní byli na místě zastřeleni. Zvolit si tedy bylo nesnadné. Dále v ROA sloužili i zběhové ze sovětské armády a také příslušníci jiných národů. ROA spadala pod Německé vrchní velení a musela plnit Němci zadané úkoly a tím tedy i střílet příslušníky vlastního národa. Tím si podepsali ortel smrti.

Stalin takovýto přístup zásadně odmítal a tvrdě ho trestal. Myslím však, že takto to bylo činěno v každé armádě. Kolaboranti a zběhové byli stříleni na všech stranách, neb to byli zrádci.

Co se týče činnosti Vlasovců na konci války a jejich podílu na Pražské operaci asi toto. Podíl na Pražské operaci měli, ale byl vcelku zanedbatelný a jejich akce byly nekoordinované. Ze strany Československého odboje nebyl o jejich pomoc při Pražském povstání zájem, neb Pražská operace byla již předem dohodnuta a koordinována se sovětským velením. Činnost Vlasovců byla jaksi navíc a nikdo nevěděl, jak se zachovají. Oni se na poslední chvíli snažili udělat z nouze ctnost, neb některé části Vlasovovy armády už věděly, že to do Amerického zajetí nestihnou. Chtěli tedy v zásadě jediné – zachránit si život. Kdyby to bývalo šlo, tak by zdrhli k Američanům všichni.

Opomenul jste sdělit pane Novotný pro diváky a posluchače jednu zásadní věc. Proč Američané prakticky všechny Vlasovce předali sovětům, když byli tak dobří? Proč Američané předali sovětům i velení ROA včetně Vlasova? A vy jim chcete stavět pomník? Stavte si inu, co chcete, ale normální to není. Ledaže byste byl také nacionalista, či kolaborant a rusofob. Někteří lidé z Vaší rodné ODS lidem hrdě říkají, že jste konečně ukázal, že Rusům nemusíme lézt do prdele a že je nutno se jim postavit. No nevím, ale zrovna tímto způsobem působíte více škody než užitku. Navíc… Rusové nám nijak neubližují a de facto jim jsme u prdele. Nemáme jim ani co nabídnout, natož je nějak ohrozit. Dle mého se tímto způsobem snažíte dělat politiku v návaznosti na volby v příštím roce a zviditelnit ODS. Že děláte škodu republice a ponižujete Český národ, Vám zřejmě nevadí. No, možná Vás Řeporyjští milují, ale pro mě jste psychopat neznalý věci a tím pádem i ubožák.
Ram

(Poznámka metéra: Obyvatelé Řeporyj, to jste skutečně takoví hlupáci, že vám mohou vládnout psychopati a šílenci?! Je mi Vás líto. Chtěl bych mít takového debila čtrnáct dní na figuře na šachtě na předku. To by přestal mluvit úplně. Vystoupení jeho otce měla šířit smích a dobrou náladu. Jeho sperma, ale někde asi narazilo, protože jeho potomek šíří jen nenávist a zlobu. Vážení čtenáři, dejte nesouhlasný vztek najevo…)

Prof. KRÁL – k otázce KATYNĚ

… V roce 1943 otevřeli okupanti v táboře Janowski u Lvova zvláštní školu, v niž se názorně vyučovalo, jak zahlazovat masové hroby, drtit kosti, zalesňovat prostory masových hrobů…
Přitom se nacisté neštítili používat svých vlastních zločinů k mezinárodním provokacím.
Použili například otevření masového hrobu polských válečných zajatců u Katyně k obvinění sovětských úřadů, že prý spáchaly tento zločin. Není třeba už dodávat příliš mnoho k tomu, co tu bylo řečeno o nacistickém zacházení s válečnými zajatci.
Jen malý úryvek z Goebbelsova deníku, kam si 8. května 1943 Goebbels zapsal: „Naneštěstí byla v hrobech u Katyně nalezena německá munice… V každém případě je nezbytné zachovat tento nález v přísné tajnosti. Kdyby se o tom dověděli naši nepřátele, celá aféra s Katyní by vybouchla.“

(Le journal du dr. GOEBBELS, s. 335; Prof. Václav Král „Zločiny proti Evropě“, Praha 1964, s. 309.)

(Poznámka metéra: Celý princip propagandy imperialismu a jeho dítek nacismu, fašismu, antikomunismu, rasismu… jsou postaveny na permanentní lži! Funkcionáři ODS, KDU, TOPky a dalších extrémistických až teroristických stran u nás, ale i ve světě, řeknou pravdu – jedině když se spletou. Takovým Stehlíkům, Novotným, Kolářům… nestačí ani Norimberský proces, ani Goebbelsův deník, ani rozhodnutí Evropského tribunálu, ani přiznání falzifikátorů Jelcina a spol. Ne! Oni budou mlít lži pořád dokola, plivat jedovaté sliny a za to brát z našich daní nemalé peníze. A my debilové je ještě volíme. Naskýtá se jen podezření, že jejich předci s nacistickým režimem kolaborovali a oni možná umějí řídit multikáru, ale neumí – mimo výplatní pásku – asi číst. Nemohli by takové hlouposti říkat. A „sdělovadla“ to ještě šíří do éteru a vyvolávají strach. Goebbels velice dobře věděl, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. I to je výsledek puče z roku 1989 u nás. Lež a nenávist – to bylo jejich fakticky myšlené heslo zamaskované pod hesly svobody a demokracie. Posměch vlastencům vyřvávaný z pražské kavárny a cinkání skleniček, to je ta jejich pravda a láska.)

Než stavět lávky, raději bořit mosty

Hlavní úkol pražských radních zřejmě spočívá v boření vztahů s Čínou.

Tohle je „dobrá“ vizitka Pirátů… Před dvěma roky se zřítila lávka v Troji. Dva roky trvalo, než se papaláši usnesli na tom, že postaví novou. A další rok bude trvat, než ji postaví. To jsou tři roky. Tři roky než se postaví lávka. Ozval se nám stavař, který to vidí z odborného hlediska. Přenecháváme mu tedy slovo…

„V tisku jsem se dočetl, že za spadlou lávku v Troji se postaví nová. Jen projekt vyjde snad na sedm, nebo osm milionů. Celá stavba je plánována na příští: ‘čtyřletku, nebo šestiletku‘?
 Rád bych připomněl, jak se stavělo před sto lety. Bez počítačů. Sjezdový palác – začátek – květen 1890. Odevzdání a schválení projektu 10. července 1890. Do konce roku 1890 stavba kromě kopule hotova. Dokončení a předání 1. května 1891. (To navíc v září byla povodeň. Výstaviště bylo zatopeno.)

Navíc, v této době zhotovili za pouhé čtyři týdny petřínskou rozhlednu. A za jeden měsíc, od 11. května do poloviny června 1891 ji postavili. Práci zahájilo 10 tesařů a 15 dělníků. Dokončili ji 34 montéři, 9 tesařů a 35 pomocných dělníků. V době nejpilnějších prací stavělo tohoto obra pouhých 78 dělníků. Váha rozhledny: 1700 q.

Na dům, přibližně 10 krát 10 metrů jednopatrový, tenkrát bez elektřiny, stačil jeden výkres asi velikosti A1. Dům stojí v pohodě dodnes. Jestliže by měl magistrát Prahy mezi zaměstnanci jediného stavebního technika, tak ten by mohl do počítače zadat: délku lávky, předpokládanou nosnost, ukotvení v březích, přikázané materiály na stavbu lávky. Najet si ve stavbařském programu hotové dostupné lávky a vybrat si. Jako celoživotní konstruktér odhaduji, že projekt by potom vyšel na mzdě technika asi tak na dva tisíce korun českých. Hrubého. Proto to trvá léta, než se dohodnou: kdo, kolik z těch milionů uloží do svého kufru. Druhá lávka, snad projekt za dvacet pět milionů, je kšeft snů.

 Snad pro zastupitele Prahy, celým spektrem. Nikdo z nich se sebeméně neozval proti. Na obranu: snad ani jeden nemá minimální stavební kvalifikaci. Samí právníci. Ti znají výhradně jenom – palmáre. Nic jiného. Železné díly pro rozhlednu se vyráběly v dílnách naproti ulice Ocel u Balabenky ‘U Prášilů‘.

Před kontrarevolucí (revoluce je vždy vlevo), se tam dělaly generálky soustruhů a frézek. Po nástupu Klausohavlistů, nejprve se, neznámo kam, vypařily z fabriky všechny obráběcí stroje a z provozu se stala benzinová pumpa a krám se zahraničními bytovými doplňky. Asi třicet špičkových nástrojařů a soustružníků se překvalifikovalo na skladníky a pomocné dělníky zahraničních skladů. Na tři směny i o sobotách a nedělích.

S tím pomohli i předáci odborů, jako Falbr a Štech. A další. Na projekt by bylo snad lze použít i závěrečnou práci nějakého maturanta stavební průmyslovky. Nebo práci studenta stavební fakulty.
 Svět se nám očividně zrychluje. Letí raketovou rychlostí, nikdo nestíhá ten příval dat, informací. Nestíhá natolik, až se nám stavba jedné lávky protáhne na tři roky. To je přinejmenším trochu zvláštní.

Tři roky na stavbu lávky. Slyšíte to?

Tři roky, než se probojuje projekt přes byrokracii, mnohé kapsy, které chtějí nasypat z veřejného rozpočtu. Není to trochu zvláštní?Troufám si tvrdit, že na takové záležitosti by to chtělo nějakého dalšího tajemného jedince, který nejen smyje graffiti, ale postaví i lávku, opraví hroutící se pohraničí a vypráská to z radnic, parlamentu a dalších úřadoven. Tři roky, to je moc!“

Dostali jsme konečně po papuli…

Rusko uštědřilo České republice pořádnou facku a bylo to právem.
Od toho jsou ve slovanské rodině bratři.
Naše zem je vydávána všanc cizím zájmům.

Mnohým občanům České republiky už dávno vadí přemrštěný počet neziskových organizací u nás. Není se vcelku čemu divit, protože vysávají státní rozpočet a dělají nám mezinárodní ostudu.

Patří mezi ně i z Ruska vykázaný Člověk v tísni! Není však sám a je nutno říci veřejnosti, že mezinárodní humanitární činnost je jen zástěrkou pro politickou činnost těchto organizací (většinou). Je otázkou – tedy kdyby se občané mohli svobodně vyjádřit a kdyby se jich někdy někdo zeptal, zda souhlasí s tím, aby za jejich peníze z daní byla v cizích zemích prováděna podvratná činnost.

Je paradoxem, že tyto organizace nepracují v zahraničí pro Český zájem, a že humanitární činnost slouží ke krytí nekalých aktivit zahraničních rozvědek. Ony nekalé aktivity se týkají šíření takzvané americké demokracie na základě vyvolávání občanských nepokojů a válek.

Z tohoto je patrné, že v činnosti těchto organizací se vyskytuje zásadní rozpor. Na straně jedné pracují na rozdmýchávání nepokojů a války a na straně druhé pomáhají. Znamená to jediné. Uklízejí a stírají krev, na jejímž prolití mají svůj díl odpovědnosti. Jak bohulibá činnost viďte!

„Člověk v tísni“ byl v Rusku postaven mimo zákon, a to je velmi vážná situace. Dokazuje to totiž pokřivenost naší zahraniční politiky, ale i to, že je český občan krmen lží. Je z toho zřejmé, že česká zahraniční politika je tvrdě podřízena diktátu zvenčí. Jestli je to z USA, Německa nebo Evropské unie nevím, ale je dost dobře možné, že je to všechno propojeno. Odpovídá to totiž zájmům globalistů, monetaristů a Chazarských židů.

Člověk v tísni je jen jeden z nástrojů šíření jedu.

Jeho činnost (ta podvratná) byla zjištěna na více místech. Hovoří se o Gruzii, Ukrajině, Arménii a v současnosti v oblasti Doněcké – Luhanské republiky a Ruska. Angažuje se i v politicky nestabilních zemích v Africe. Proč asi? Pro krásné oči tamních obyvatel? To asi ne!

Nezapomínejme, v jakém systému žijeme, a že za vším je nutno hledat peníze a pokrytectví.

Je pochopitelné, že ministr Petříček ve snaze bagatelizovat záležitosti okolo činnosti Člověka v tísni vše otočil s poukazem na žalostný stav lidských práv Rusku. Myslím však, že ministru Petříčkovi a ani České republice nepřísluší kritizovat stav čehokoliv v jiných zemích, když sami máme v zemi bordel a vládnou nám psychopati. Navíc Rusové – to je úplně jiná mentalita, stejně tak jako třeba Němci. Máme vůbec právo v tomto směru otevřít hubu, když máme 60 tisíc bezdomovců? Máme spousty důchodců, kteří se mají tak skvěle, že přežívají jen díky vybíráním popelnic. Máme takový stav lidských práv, kdy matky samoživitelky a týrané ženy s dětmi musí žít v azylových domech, kde je délka pobytu časově omezená. Naše lidská práva jsou taková, že když staré babičce zemře její manžel a nemá na nájem tak skončí na ulici. 

Jsem toho názoru, že dokud nepořešíme problémy své, tak nemáme sebemenší právo kritizovat kohokoliv jiného. Proto bych vám pane Petříčku doporučil, abyste už držel ústa a ta vaše prolhaná ČSSD taky.

Veřejnost by také měla vědět, že tyto proradné neziskovky podporují politické strany ODS, TOP, STAN, KDU-ČSL a ČSSD. Strany a hnutí jako KSČM, ANO a SPD by neziskovkám rádi přitáhli šrouby. To druhé je správný postup.

Netvrdím tím však, že všechny neziskovky jsou špatné. To jistě ne!

Je však nutná důslednější kontrola jejich činnosti, potřebnosti a finančních toků. Neziskovky totiž mohou snadno sloužit i jako pračky špinavých peněz. Dle oficiálních čísel má organizace Člověk v tísni 2 mld. rozpočet. To je málo? To je však oficiální číslo. Mě by spíše zajímala čísla neoficiální, tj. před úpravami.

Pan Svěrák nedávno řekl, že naše demokracie je nemocná! No nevím, ale řekl bych, že nemocní jsou především lidé, kteří o demokracii stále mluví a přitom nemají ponětí, co to je. Pan Svěrák a Člověk v tísni jsou toho příkladem. To není demokracie ani humanita o čem mluvíte a co děláte. To je pokrytectví a samá lež!

Rusové udělali to nejlepší, co mohli s Člověkem v tísni udělat. Kopli je do prdele a čau. Máme-li alespoň elementární hrdost, tak bychom měli udělat to samé a neziskovky tohoto typu prostě ukončit!

Ram

(Poznámka metéra: Je to pořád dokola. Musím (!) platit média, televizi, rozhlas, které o mně permanentně říkají, že jsem byl zločinec a vrah, když jsem jako horník budoval novou skutečně lidově demokratickou republiku a mí přátelé ji střežili na hranicích tak, abych mohl v klidu žít! Musím ze svých daní platit neziskové organizace, které dělají podvratnou politiku! Musím ze svých daní platit církvím miliardy, aby jim náhodou nesplaskly pupky! Platíme statisícové platy soudcům za práci, kterou by mohl dělat počítač a možná lépe, protože naše soudnictví není o spravedlnosti, ale jen o dodržování buržoazních zákonů… a tak bych mohl pokračovat. Naše děti a vnoučata neumí sportovat, neznají naše lidové písně ani tance, bez internetu neodpoví na trochu složitější otázku, o historii, společenských vědách, matematice ani nemluvě. Tituly jsou rozdávány za docházku. Učitelé nesmí vychovávat ale jen učit a za ten hrůzostrašný výsledek mají dostat čtyřnásobek mzdy, kterou pobírá 60 procent pracujících. Lékaři neléčí, jen odškrtávají kapitační položky.Prosaďme pro začátek zákon, ať každý, kdo platí daně, mohl třeba z deseti dvaceti procent rozhodnout, do jaké oblasti jeho daně půjdou. A neziskovky ať shání peníze od umělců a svých donátorů a obhájců, ale ne ze státního rozpočtu. Církve jim mohou dát miliardy, když pracují za ně. Jen hlupák si může myslet, že neziskovky vyřeší problémy současného kapitalismu. Svými dary udržujeme kapitalismus jen v jeho chátrání. Když je něco skutečně potřeba vyřešit, tak to musí udělat a zastřešit stát se souhlasem svých obyvatel ve volbách.)

Žil jen krátce, inspiroval však mnohé

Jan Opletal (1. 1. 1915 – 11. 11. 1939)

Jméno Jana Opletala zůstává spojeno s reálným obrazem bestiálnosti fašistických okupantů na straně jedné a s nesmrtelností odkazu mladého talentovaného medika pro další generace. V podzimních dnech roku 1939 prodchnutých tragickými událostmi se stali obětmi tvrdých represí ze strany německých okupantů v Praze dva mladí muži. Student medicíny Jan Opletal a pekařský dělník Václav Sedláček. Oba vstoupili do historie a mají v ní své pevné místo. Oba přes svou oběť žijí dál jako příklady vlastenectví, skromnosti, píle, odvahy a schopnosti postavit se zlu, byť by to bylo jen s holýma rukama. Pokud má někde hledat dnešní mladá generace své vzory, nemusí pro ně opravdu chodit nikam daleko do světa. Nedlouhý život Jana Opletala může sloužit jako příklad nesmírného úsilí, poctivosti a snahy naplnit přes řadu překážek své životní sny a cíle.

V pořadí osmý potomek, který přibyl do rodiny Štěpána a Anny Opletalových prvního dne válečného roku 1915 dostal jméno Jan. Jeho rodištěm se stala Lhota nad Moravou na Litovelsku. Nepříliš dlouhý čas, jenž mu na tomto světě byl určen, zůstal jakoby symbolicky ostře vymezen oběma světovými válkami. Přesněji jejich počátkem. Jan Opletal se narodil několik měsíců po vypuknutí první světové války a zemřel na následky těžkého zranění v době, kdy plamen druhého světového konfliktu nabíral na intenzitě. Pocházel z velmi chudých poměrů. Jeho otec neměl stálou práci. Živil se jako polesný nebo jako dělník kopal písek. Jan měl navíc ještě sedm sourozenců. Tři bratry a čtyři sestry. Jedna z nich zemřela již ve svých dvou letech. Obživu početné rodině tak zajišťovalo i malé pole a jedna kravka. Celkové poměry navíc ještě zhoršovala válka přinášející všeobecný nedostatek základních životních potřeb a vysoké ceny potravin. Mladý Jan navštěvoval nejprve základní školu v Nákle, měšťanku poté ve Štěpánově.

Pokračovat ve čtení „Žil jen krátce, inspiroval však mnohé“

Na co bychom neměli zapomenout

Textů věnujících se letošnímu 30. výročí pádu minulého režimu již bylo publikováno mnoho. Některé teze v nich obsažené se přitom v různých obměnách opakují, což je sice přirozené, ale pro čtenáře jen málo zajímavé. Jednostrannost při posuzování minulosti však není dobrou pracovní metodou. Takže jsme na jedné straně svědky připomínání jednak notoricky známých událostí a jejich aktérů, dobových dokumentů i méně známých skutečností z doby přelomu. Ovšem některá fakta jsou na druhé straně záměrně opomíjena, osoby ignorovány, ty „nesprávné“ názory zejména obyčejných lidí ponechány stranou pozornosti. Místo toho vidíme stále stejné defilé protřelých tváří a omletých frází. Dočasní vítězové se zase po čase chtějí veřejnosti pochlubit údajnými osobními zásluhami na pádu starého režimu. Asi ještě nepostřehli, že jejich pohádky už moc nezabírají ani na mladou generaci. Jisté je, že národu vsugerovaný obraz, kterak stateční disidenti se studenty vyrazili do ulic, aby přes noc svrhli nenáviděného draka totality, patří naštěstí již delší dobu do kategorie nepříliš povedených vyprávění. Ostatně už v létě roku 1989 byly v NSR vytištěné plakáty s fotkou budoucího prezidenta a nápisem Havel na Hrad…

Média hlavního proudu až na vzácné výjimky neustupují ze svých tradičních způsobů práce. Tedy vykládat historii většinou dle dobového zadání. To určují momentální vítězové naprosto nepoučení podobnými postoji dřívějších dočasných vítězů. Hlas médií hlavního proudu je sice ve veřejném prostoru stále dost slyšet, jenže jej bere vážně čím dál méně lidí všech generací. Rostoucí autorita alternativních médií má své pádné důvody sahající až hluboko do 90. let, kdy byli nejprve umlčováni komunisté s republikány jako leví a praví extremisté ohrožující prý již jen svou samotnou existencí křehké výdobytky čerstvě zrozené svobody a demokracie. Tato jim přidělená nálepka na část veřejnosti skutečně až nevídaně působila. Chrobák trousící své rozumy do rozhlasu o víkendu z Lán coby novodobý samozvaný filozof na trůnu a neohrožený strážce demokracie měl na část veřejnosti až magický vliv. Mnozí ho prohlédli až v době, kdy se projevil jako aktivní zastánce nelegální agrese proti suverénnímu státu na konci 90. let, stejně jako otevřený nepřítel slovanských národů. Polistopadoví vládci nějaký čas ohlupovali za systematické podpory většiny sdělovacích prostředků veřejnost tvrzením o vlastní nepostradatelnosti na cestě do sjednocené Evropy a NATO. Ovšem jen do doby, kdy se tito jedině spravedliví a demokratičtí odrovnali svým pokrytectvím, dvojí morálkou, korupčním jednáním, zásadním rozporem mezi slovy a činy. Ostatně již předvolební kampaň roku 1990 ukázala na skutečný charakter mnoha osob deroucích se hlava nehlava k moci. Za proklamacemi o demokracii a svobodných volbách se skrývala snaha urvat koryto za každou cenu a jít přitom doslova přes mrtvoly. Existovalo každopádně dost důvodů, proč byl v Lidové demokracii dne 15. června 1990 zveřejněn článek pod názvem Po volbách, kde se mimo jiné konstatovalo: „Volby byly svobodné. Ale nebyly demokratické. Byly zmanipulovány. Výsledek je nenormální. Jedna samozvaná diktatura byla nahrazena druhou. Výklad pojmu lidských práv a demokracie se dostal do rukou těch, kteří si volbami dokázali zmanipulovat mandát, do něhož se sami dosadili. Kontrolu nad nimi nemůže nikdo provádět. Snad leda příští volby. Ale k těm vůbec už nemusí dojít… Divadlo skončilo. Změnili jsme pouze oponu. Na té bylo původně napsáno: Pravda vítězí! My jsme to doplnili: Pravda a láska vítězí! Ve skutečnosti zvítězila demagogie a nenávist.“

Pokračovat ve čtení „Na co bychom neměli zapomenout“

Dobrý voják Švejk

byl dle lékařů postižen vrozeným kretenismem. Čím by pak musely být postiženy naše politické špičky?

To je otázka, co? Jaká diagnóza vám přichází na mysl, když se řeknou jména – Benda, Novotný, Dlouhý, Klaus, Zeman, Kalousek, Gazdík, Schwarzenberg, Halík, Malý, Kocáb a mnoho dalších? Dá se vůbec určit druh postižení těchto osob? Jak je vůbec možné, že se takové morální a lidské bahno dostane do pozic, odkud může ovládat národ a škodit celé zemi? Jsou občané skutečně tak hloupí, že takový odpad volí ve volbách, nebo jsou volby manipulované? Jsou právě oni zárukou demokracie?

Hodně nám nyní odpověděl mediální humbuk, jenž se strhnul okolo listopadových událostí. Dokonce i milionoví chvilkaři nadzvedli své sukénky a ukázali odkud, že jim vítr do prdelky fouká. Někteří z nich promlouvali svými pisoáry k davu a ten jim tupě naslouchal. Dokonce jim bylo zatleskáno. 17. listopad byl hrubě zneužit k politickým a mocenským úchylkám. Skutečně líto mi bylo té staré paní, která byla vydávána za bývalou mluvčí charty 77. Ve svém pokročilém věku by tato paní mohla už mít rozum a nemusela by už mít potřebu lidem lhát o svobodě a demokracii. Tedy o pojmech vesměs imaginárních. Skutečně smutné však bylo, že dělnická třída tyto bláboly poslouchala a nedošlo jí, že mluvící pisoáry z milionu chvilek mluví za ty Kalousky, Gazdíky, Stanjury a další.

Milion chvilek je uměle vytvořeným nástrojem, jenž slouží opozici k destabilizaci politiky a to tak, aby opozice nemohla být přímo označena za původce napětí. Je vidět, že opozice má strach si přímo pálit prsty. Kdyby se náhodou co si nepovedlo, aby to neodnesla při volbách. Není to škoda pane Kalousku, financovat takové nýmandy? Ale jo, máte pravdu pane Kalousek, jen blbec se nechá takhle blbě zneužívat za jidášský groš. Žádný inteligentní člověk by na takovéto pitomosti neskočil. Jen se divím herečce Daniele Kolářové, že i ona propůjčila svou tvář i image fabulacím. To jste na tom paní herečko tak špatně? Víte, když herečky a herci dělají politiku, tak to nekončí dobře. Nepleťte si prosím divadlo s realitou. Nám bohatě stačí, když divadlo hrají politici a že ho není málo. Takový Kalousek se Stanjurou by se neztratili ani v Hollywoodu. A propos, kdesi jsem slyšel, že prý Kalousek končí ve sněmovně a jde prý makat k Diorovi. Prý tam bude dělat manekýna na šprcky. No nevím, ale takovou velikost snad ještě ani nevyrobili.

Pokračovat ve čtení „Dobrý voják Švejk“

Fašistické nebezpečí

Jedním ze základních rysů současného vývoje společnosti ve státech východní Evropy, včetně České republiky, je výrazné otupení ideologického třídního boje ze strany komunistických a proletářských stran a konec konců i stran takzvaně „levicových“. Současné komunistické a proletářské strany jakoby přistoupily na doktríny buržoasních ideologů, kteří si dávno před rokem 1989 uvědomily přednosti socialismu a vnesli do jeho kritiky určité inovace spočívající především v tom, že postupně vypracovali nové, z hlediska potřeb buržoazie účinnější nástroje kritiky.
Základním faktorem buržoazních ideologů zůstává nadále snaha dokázat, že kapitalismus má před sebou dlouhou perspektivu a že předpovědi založené na vědeckém marxismu-leninismu o nevyhnutelnosti jeho zániku revoluční cestou nemají opodstatnění. Nahrává jim k tomu několik faktorů, především pak stav komunistických stran v ideologické sféře, odtržení od mas a jakoby dočasná „stabilizace kapitalismu“. Na druhé straně, a to je nutné zvlášť zdůraznit, je skutečnost, že nastává a v podstatě již nastala, etapa katastrofy kapitalismu. I to má mnoho příčin. Zejména pak v důsledku stále rostoucího stupně monopolizace kapitalistické ekonomiky dochází zákonitě i ke změně v politicko-ekonomických vztazích.
Jedním ze základních rysů klasického tržního hospodářství je pružnost cen směrem dolů. Právě vlivem rostoucí monopolizace ekonomik a posilování nadnárodních monopolů, podporovaný nadnárodními finančními monopoly, uvedený vztah již zcela zanikl. Ceny rostou, i když roste nabídka nad poptávkou. Do toho záměrně vstupuje a výrazně ovlivňuje Evropská unie. Tím roste podhoubí pro vznik fašismu. Příchod fašismu k moci to pak není jen záměna jedné buržoazní vlády další, opět buržoazní vládou, avšak vystřídání jedné státní formy třídního panství buržoazie (buržoazní demokracie) jeho jinou formou, a to otevřenou teroristickou diktaturou. Nemalou příčinou fašizace společnosti jsou dozvuky několika století kolonialismu. Kdyby africké, asijské, arabské a další země požadovaly po mocnostech Evropy (například Velké Británii, Španělsku, Portugalsku, Nizozemsku, Belgii, Itálii, Německu, Francii a dalších, včetně Spojených států) restituce za újmy, které svou koloniální a imperiální politikou způsobily, zcela jistě by to způsobilo katastrofální problémy. Navíc tyto země vtáhly do tohoto problému slovanské národy, včetně České republiky a Slovenska. Tedy země, které s koloniální politikou neměly nic společného. Tyto země byly vtaženy rovněž do vojenskopolitických uskupení NATO a Evropské unie, a to pod taktovkou USA. Již třicet let rabuje velkoburžoazie a nadnárodní korporace s pomocí a ochranou Evropské unie naše národy. Toto rabování nadnárodními korporacemi zanechává za sebou spoušť nejen ekonomickou, politickou, ale i sociální. Rozklad státní moci a státnosti je též zapříčiněn davy zfanatizovaných „obyčejných lidiček“. Zkreslování závěrů Jaltské konference a výsledků druhé světové války jsou dalším důkazem nejreakčnějších kruhů Spojených států a jejich spojenců v Evropské unii o fašizaci společnosti. Následně mohou přijít na řadu zvěrstva a koncentrační tábory. To vše je podstatou kapitalistické společnosti. Nebrat v úvahu tyto problémy, nebo je dokonce ignorovat, je vážným nebezpečím nejen pro Evropu, ale celý svět. Z fašistického nebezpečí je jen malý, maličký krůček, k celosvětovému válečnému konfliktu.
Nemalou příčinou fašizace společnosti jsou dozvuky několika století kolonialismu. Kdyby africké, asijské, arabské a další země požadovaly po mocnostech Evropy (například Velké Británii, Španělsku, Portugalsku, Nizozemsku, Belgii, Itálii, Německu, Francii a dalších, včetně Spojených států) restituce za újmy, které svou koloniální a imperiální politikou způsobily, zcela jistě by to způsobilo katastrofální problémy. Navíc tyto země vtáhly do tohoto problému slovanské národy, včetně České republiky a Slovenska. Tedy země, které s koloniální politikou neměly nic společného. Tyto země byly vtaženy rovněž do vojenskopolitických uskupení NATO a Evropské unie, a to pod taktovkou Spojených států.
Již třicet let rabuje velkoburžoazie a nadnárodní korporace s pomocí a ochranou Evropské unie naše národy. Toto rabování nadnárodními korporacemi zanechává za sebou spoušť nejen ekonomickou, politickou, ale i sociální. Rozklad státní moci a státnosti je též zapříčiněn davy zfanatizovaných „obyčejných lidiček“. Zkreslování závěrů Jaltské konference a výsledků druhé světové války jsou dalším důkazem nejreakčnějších kruhů Spojených států a jejich spojenců v Evropské unii o fašizaci společnosti. Následně mohou přijít na řadu zvěrstva a koncentrační tábory.
To vše je podstatou kapitalistické společnosti. Nebrat v úvahu tyto problémy, nebo je dokonce ignorovat, je vážným nebezpečím nejen pro Evropu, ale celý svět. Z fašistického nebezpečí je jen malý, maličký krůček, k celosvětovému válečnému konfliktu.
Na závěr bych zdůraznil v podstatě to, co jsem uvedl v úvodu. Komunistické strany jsou v rozkladu zevnitř. Představitelé a mnohdy i poslanci komunistických stran a následně členská základna, omlouvám se za tuto glosu, sice hovoří stejným jazykem, ale každý jinou řečí. Členská základna i komunisté mimo ni, včetně levicově smýšlejících občanů, jsou pak tím (?) dezorientováni. I v tom lze hledat strategii a podstatu právě proběhlých demonstrací.
Listopad 2019, JUDr. Zdeněk Hájek

Svátek „retardérů“…

(Jedna sváteční z pera nového Erbena)

17. listopade, ty tajemný svátku,
co jsi komu do života, přines na památku?
Zbohatlíkům tunely, chudým exekuce,
slabým, že jsou v prdeli, církvi restituce.

Z naší země zbyly jen ohlodané kosti,
vzpomínati tento den je už spíše k zlosti!
Naštěstí dnes pravičákům nevychází rána,
netrefí se, když házejí vejce na Zemana.

Na své straně ale mají Českou televizi,
ta vesele bájí, jak jsme překonali krizi!
Vždyť máme dost banánů, tvrdí tahle cháska,
tak už přece zvítězila ta pravda a láska!

Jestli něco neklape? Zeman je na vině!
Vládu „lidu“ pošlape kvůli Rusku, Číně!
Zneužili tento den pro náš Majdan k startu,
prezidentu dali jen svou červenou kartu.

V Česku však je situace přeci jenom jiná,
nebude se opakovat u nás Ukrajina!

(Poznámka metéra: Odvaha a hrdinství studentů a vlastenců v roce 1939, stejně jako svátek „Mezinárodní den studenstva“, s tím související, zůstane v našich srdcích pevně a navždy zakořeněn! Ale nechtějte po vlastencích, kteří obětovali všechny své schopnosti a síly, klidný život i na úkor vlastních dětí a rodin, lidu této země a všem poctivě pracujícím Československa, aby oslavovali vlastizrádce, komedianty, hlupáky a zloděje. Tak to ani náhodou!
Za tisíce vražd a zabití, které mají tihle sametoví pravdoláskaři z devětaosmdesátého na svědomí, statisíce zbídačelých a desetitisíce z pokřiveným charakterem, by jednou měli tvrdě pykat!
Mysleli si, že když mohl být v Caligulově senátu jeho kůň senátorem, tak že tady mohou beztrestně vládnout volové, ale kam to ti naše ze Západu ovládané loutky, tito neumětelové dovedli, je vidět na každém kroku.
Vím, že boží mlýny nemelou nadarmo a že pravda nakonec vždycky vyjde najevo a někdy dokonce i zvítězí. Chce se mi věřit, že slušní lidé jednou před budovateli nové, lidově demokratické a socialistické společnosti, smeknou.
P.S. Jen doufám, že jim neprojde zákon, aby lidé starší 60 let nesměli psát emaily a své zkušenosti a názory.)

Zemřel vlastizrádce

„Veřejnoprávní média“ oznamují, že ve věku devadesáti pěti let zemřel v Spojených státech „odbojář“ Josef Hasil.

Dnes glorifikovaný odbojář tzv. třetího odboje byl nechvalně známý jako „Král Šumavy“, mimo jiné zvěčněný ve stejnojmenném filmu, ale i v televizním seriálu „30 případů majora Zemana“.

Krátce po převratu 1989 byly oba tyto filmy označeny za ideologickou komunistickou propagandu. Jaká je však skutečnost?

Šumavák Hasil, znalec poměrů i terénu na pomezí Šumavy a Bavorského lesa, se krátce po válce přihlásil do služeb Sboru národní bezpečnosti. Službu nastoupil v jednotce Zvonková. Po Únoru 48 se však ze služebníka vlasti stal vlastizrádce. O rodině Hasilů se totiž vědělo, že už před válkou patřila k nepolapitelným pašerákům. Proto se na ně obraceli ti, kteří potřebovali nelegálně přejít na Západ. Zpočátku převáděl spolu se svým bratrem Karlem (ten byl v přestřelce s pohraničníky zastřelen), ale později vytvořil skupinu, která si z převaděčství udělala byznys.

Koncem roku 1948 byl Josef Hasil zatčen a odsouzen na devět let do vězení. Z vězení (pracoval na šachtě) se mu podařilo uprchnout a opět přejít do Bavorska, kde se přihlásil do služeb americké CIA (tehdy ještě CIC).

V jeho činnosti se téměř nic nezměnilo. Změnila se pouze klientela a předmět ilegální přeshraniční přepravy. Už to nebyli lidé, kteří z republiky utíkali, aby se tak vyhnuli trestnímu stihání, ale šlo o tzv. agenty chodce, kteří v žoldu CIA prováděli na našem území záškodnickou činnost a budovali zpravodajskou síť.

Této špionážní organizaci pak dodával zbraně, výbušniny a vysílačky. Stavbou pohraniční zdi v Berlíně (srpen 1961) ukončil svoji činnost v Evropě a odstěhoval se do USA.

28. října 2002, při výročí vzniku ČSR, udělil prezident Václav Havel Josefu Hasilovi státní vyznamenání „Za hrdinství“. A od té doby byli všichni vlastizrádci – špioni, diverzanti a teroristé, pracující v žoldu amerických tajných služeb označováni za hrdiny.

A podle zákona o tak zvaném třetím odboji dostávají od státu vyznamenání a finanční odměny. Jsou odměňováni a glorifikováni za to, že prováděli záškodnickou činnost proti vlastní zemi a mařili poválečné budovatelské úsilí pracujícího lidu.

MK

Výročí sametové revoluce – čas omluvy

Třicet let, během kterých česká společnost prošla nastoleným obnoveným kapitalistickým zřízením, je příležitostí k ohlédnutí se zpět, k rekapitulaci, k sebereflexi…

Média rozehrávají hru na ohrožení demokracie a návratu komunistů k moci. Poukazují na skutečnost, že právě Komunistická strana Čech a Moravy umožnila vznik vlády Andreje Babiše a toleruje její jednotlivé kroky. Neměly, ale „státotvorné a demokratické“ pravicové strany možnost podílet se na vládnutí v zemi společně s hnutím ANO 2011? Měly! Samozřejmě! Jen by nemohly pokračovat v realizaci svých dosavadních kroků. V demontáži zbytku sociálního státu, dalšího rozevírání sociálních nůžek mezi jednotlivými skupinami občanů, ve snahách o prolomení tzv. Benešových dekretů, další ztráty státní suverenity směřující republiku do područí Německa.

Česká republika bez souhlasu svých občanů zakotvila v Severoatlantické alianci. V té části světového společenství, které vyvoláváním válečných konfliktů pod rouškou ochrany a porušování lidských práv, řeší své ekonomické zájmy.

Po třiceti letech žijeme ve společnosti rozdělené na „lepšolidi“ a na ty „normální“. Na ty, kteří nechtějí tolerovat výsledek demokratických voleb a snažící se vyvolávat napětí ve společnosti a na ty, kteří výsledky voleb respektují a ctí.

Sociálně vyloučení občané. Milion občanů živořících na hranicích bídy. Milion občanů s exekucemi na krku, bezdomovci… To všechno jsou oběti současného kapitalistického systému.

Nezaslouží si (alespoň) tyto skupiny občanů u příležitosti 30. výročí sametové revoluce symbolický náznak omluvy od těch politických stran, které s přispěním jejich vlivných kmotrů a oligarchů způsobily současný společenský a sociální marast společnosti?

KSČM (stejně jako KSČ v roce 1989) se za „hříchy předlistopadové minulosti“ omluvila mnohokrát. Nyní je řada na jiných!

Miroslav Kavij

Komunistický svaz mládeže na své hrdiny nezapomíná!

Členové Komunistického svazu mládeže si připomněli památku Jana Švermy, bojovníka proti fašismu, komunisty. Jan Šverma patřil také k zakládajícím členům Komunistického svazu mládeže. Padl právě před 75 lety, 10. 11. 1944, v boji proti fašismu v Slovenském národním povstání. Jeho památku mladí komunisté uctili u stanice pražského metra, kterou jeho budovatelé pojmenovali na jeho počest – „Švermova“.


V rámci dodnes pokračující tendence k přejmenovávání, bourání protifašistických památníků byla tato stanice v minulosti bohužel přejmenována. S tím mladí komunisté nesouhlasí. Stanice by znovu měla nést název po tomto protifašistickém bojovníku.


Vzpomínka na opravdové komunisty

V letech 1968-69 pořádaly všechny hromadné sdělovací prostředky divokou honbu na lidi, kteří se nepřipojili k všeobecné štvanici proti přítomnosti vojsk Varšavské smlouvy na území Československa. Přitom skoro všem jen trochu politicky myslícím občanům muselo být zřejmé, že dosavadní vývoj situace vedl k odtržení země ze svazku socialistických zemí a návratu ke kapitalismu. Lidé však byli vystaveni nepředstavitelné masáži a vymývaní mozků a proto se značná část společnosti nechala touto štvanicí ovlivnit a zastrašit.
Našli se však i tací, co se nebáli veřejně vystoupit proti všeobecnému proudu. Komunisté z Prahy-Libně v čele se soudruhem Josefem Jodasem, pozvedli rudý prapor internacionalismu. V době nepředstavitelné štvanice svolali do libeňské Čechie v říjnu 1968 aktiv komunistů, kteří nezradili a neobrátili kabáty naruby. Jejich vystoupení vzbudilo zuřivou reakci nepřátel socialismu i těch, kterým až dosud strana sloužila jen jako záruka existence.
K činnosti libeňských komunistů se v tehdy vycházejících „Listech“ vyjádřil jakýsi „Pavel Urbášek. V rozsáhlém článku „sepsul“ nejen „libeňáky“, ale i další soudruhy, věrné socialismu. Na tapetu si vzal kromě Josefa Jodase i Jaromíra Brovjáka z Ostravy, profesora Jaromíra Hrbka z Olomouce a mnohé další soudruhy.
Žlučí mu hnul zejména malíř Emanuel Famíra, o němž napsal: „Hlavní projev (v sále Čechie) pronesl Antonín Kapek, největší ovace však sklidila expresivně lidová promluva Emanuela Famíry, prokládána vulgarismy a zakončená vřelým objetím s přítomným sovětským důstojníkem. Říjnová Čechie představovala vrchol snah dogmatiků, i když další setkání ultralevičáků v pražské Lucerně 10. listopadu 1968 u příležitosti oslav bolševické revoluce bylo daleko početnější.“

Emanuel Famíra, se narodil 15. prosince 1900 a během svého života okusil dráhu malíře, sochaře i sólisty baletu Národního divadla. V letech 1930 až 1933 se podílel na tvorbě časopisu „LEVÁ FRONTA“ a stal se členem komunistické strany. V roce 1958 obdržel „Řád práce“ a v roce 1960 získal titul „Zasloužilý umělec.“ V roce 1971 mu byl udělen „Řád Klementa Gottwalda“, ovšem „in memoriam“. Zemřel předčasně, uštván nepřáteli socialismu a nositeli „socialismu s lidskou tváří“ dne 6. ledna 1970.

Josef Jodas, zakládající člen komunistické strany, v době Protektorátu vězněný šest let v nacistickém koncentračním táboru ho ze stejných důvodů následoval v červnu téhož roku. Je ovšem zapotřebí ocenit i další libeňské „staré“ komunisty, soudruhy Václava Svobodu, Ladislava Morávka, Karla Šmidrkala i Karla Pospíšila, kteří spolu se soudruhem Jodasem vystoupili proti reakci a zrádcům ve straně.

Již zmíněný Urbášek dále o soudruhu Jodasovi napsal:
„Do povědomí širší veřejnosti se Josef Jodas zapsal na sklonku jara 1968, kdy 8. června poskytl rozhovor armádnímu listu Obrana lidu. Interview umožňuje určit základní kontury ideové platformy Jodasova ultralevičáckého dogmatismu stalinského typu. Jodas jednoznačně pokládal Pražské jaro za cestu k zániku socialismu v Československu. Nejvýraznějšími symptomy údajné destrukce bylo ovládnutí masmédií „reakční skupinou ve straně“ a příprava Šikova ekonomického modelu. Prapříčinu krizového stavu Jodas nacházel v kritice „kultu osobnosti“ po smrti J. V. Stalina, která dlouhodobě podlomila autoritu Sovětského svazu mezi zeměmi socialistického tábora. Jodas pokládal za přirozené a samozřejmé, že socialismus se probojovává cestou diktatury, která mocenskými prostředky potírá přežívající zbytky kapitalistických tříd. I když implicitně vyzvedl v dvacetileté existenci komunistického režimu v Československu pouze období let 1948-1953, podrobil kritice i přílišné otevření komunistické strany po únoru 1948.“

Co myslíte? Všechno, co Urbášek napsal, jenom umocňuje hodnotu Josefa Jodase jako věrného a předvídavě myslícího komunisty. Všechno, co tehdy řekl, můžeme podepsat i dnes! Jenže soudruzi Jodas, Famíra, Hrbek a další nevadili jenom reakci a „progresivním“ členům strany. Začali totiž překážet i brežněvovským chráněncům v KSČ. Husák proto vznikající nebezpečí v podobě „Levé fronty“ rázně zlikvidoval. A položil tak základy k pohřbu strany, která si dosud říká komunistická…
Jan SOUČEK

Ústřední výbor si snad dělá srandu?!

Ústřední výbor KSČM si dělá z členů strany a z voličů srandu! Je úprava stanov a programu provokací?

Se zájmem sobě vlastním jsem si prošel nedávno vydanou úpravu stanov a programu KSČM. Se stejným zájmem jsem si prostudoval text soudruha Skály, který přednesl na Pražské teoreticko-politické konferenci (dále jen PTPK) v Praze u něhož jsem mylně předpokládal nějaký posun vpřed a jasné alternativní kroky vedoucí ke stabilizaci a rozvoji strany. Výsledný produkt bohužel nula.
Co se týče úpravy Stanov a Programu KSČM, tak se nejedná o nic zásadního, tak že staré struktury vedoucí stranu k zániku se nemají čeho bát. Co mě však pobavilo, bylo opatření, kde se říká, že zrušené členství ve straně lze obnovit až po třech letech. Ústřední výbor si asi neuvědomuje, že stát se členem strany nebo z ní vystoupit není to samé jako namazat si chleba se sádlem a cibulí! Vystoupení ze strany je poměrně zásadní rozhodnutí, které v člověku zraje dlouho a musí k němu vést poměrně zásadní důvody. Lze tedy jen stěží předpokládat, že ten, kdož ukončí členství ve straně, by se do ní chtěl po roce vrátit. S tímto mám svou zkušenost a věřte mi, nebo ne – pralo se to ve mně dlouho!
Mě osobně to připadá, že komunistou se člověk rodí a že toto přesvědčení přímo pramení z nutnosti přežití komunity (společnosti). Jednotlivec mnoho šancí na přežití nemá a to jak v přírodě, tak v lidské společnosti. Bohužel ideje těchto myšlenek byly a jsou zneužívány a to lidmi, jejichž charakter je zásadním způsobem pokřiven. Pokřiven natolik, že zájmy čistě osobní překrývají zcela zájmy společenské (komunitní).
Někteří vědí, že jsem ze strany vystoupil a jsem od strany už pět let odloučen. Jsou i tací, kteří znají mé důvody vystoupení a psal jsem o nich i veřejně. Nikdy jsem se nestyděl za to, že jsem komunista a nestydím se ani za to, že jsem z KSČM vystoupil. Za těch pět let mě nenapadlo, že bych se do KSČM vrátil, protože se k lepšímu nezměnilo nic. Strana se totiž stále více utápí jen v pouhém žvanění a vnitřním rozkladu.
Předseda strany Vojtěch Filip a celý ÚV společně stále pracují na dekomunizaci strany a jejím postupném ideologickém zmrtvení. To se jim, dá říci, podařilo a ze strany s ideologickým základem byla učiněna komerční levicová strana. U tohoto vážně být nemusím a nechci.

Pokračovat ve čtení „Ústřední výbor si snad dělá srandu?!“