Odsuzujeme útok Američanů na Irák

Americká armáda při nočním raketovém útoku v Bagdádu zabila íránského generála Kásema Sulejmáního a několik dalších lidí včetně člena vedení vlivných iráckých milicí Abú Mahdího Muhandise.

 K zločinnému útoku

Světová rada míru co nejostřeji odsuzuje nedávný zločinný útok Spojených států amerických proti suverénní zemi – Iráku, při kterém byl zavražděn velitel jednotek Íránských revolučních gard Quds společně s vysokými důstojníky irácké armády.

Pokračovat ve čtení „Odsuzujeme útok Američanů na Irák“

Totální vymývání mozků

Historie a současnost očima Vlastimila Vondrušky.

V moderní historii nemáme k podobnému pohybu národů, který už více než rok zažívá Evropa, paralelu, proto je třeba použít nomenklaturu starších dějin. Nejde o migrační krizi, ale o nájezd muslimů. Spisovatel a historik Vlastimil Vondruška ve svém dnešním zamyšlení upozorňuje na to, jak hanebně se zachází s fakty a logikou, jak demagogicky se používají pojmy jako nepřizpůsobiví či migrační krize a jak se díky tomu dá obecné mínění zmanipulovat.


Spisovatel a historik Vlastimil Vondruška

Když čtu nebo poslouchám diskuse o současné společnosti a problémech, které nás trápí, jímá mne smutek. Ne kvůli problémům samotným, ty jsou od toho, abychom je řešili, ale jsem skoro zoufalý z toho, jak hanebně se pracuje s fakty a logikou. Aby se dal nějaký problém řešit, musíme ho především přesně definovat. Někteří lidé si vůbec neuvědomují, jak důležitou funkci má přesný význam slov. A ti, kteří si to uvědomují, pracují často s významem slov naprosto demagogicky, neboť dobře vědí, jak snadno se dá obecné mínění zmanipulovat.

Dovolte mi kratičký exkurz, abych na konkrétních příkladech objasnil, co mám na mysli. Když v padesátých letech minulého století vyháněli komunisté sedláky, neoznačovali je názvem, který platil po staletí, ale dali jim hanlivou nálepku kulaků. Když jim kradli majetek, bylo to združstevňování. Nakonec společnost díky masáži ze strany médií a ideologů přijala, že majetek nebyl sedlákům ukraden, ale legitimně združstevněn.

Okupanti nás v roce 1968 nenapadli, ale poskytli internacionální pomoc. A byli tu dočasně umístěni. Vlastenci, kteří s okupací nesouhlasili, byli prohlášeni za protistátní živly, které rozvracejí socialismus. Jejich pronásledování se pak nazývalo kádrovou prací.

Místo argumentů padají v diskusích snůšky urážek

Úmyslně uvádím příklady, které jsou všem srozumitelné. Pokud bychom šli hlouběji do minulosti nebo zabrousili mimo Evropu, najdeme stovky podobných. Vyvražďování celých národů se pojmenovalo podle okolností jako pokřtění či demokratizace. Upalování kazatelů jiné víry se prohlašovalo za očistu křesťanstva. Popravy neoblíbených panovníků se konaly pod hlavičkou spravedlivého trestu, ať již z rukou Kristových věrných, občanů revoluce, pěsti dělnické třídy nebo odpůrců totality. Je to pořád stejné. Realitu se snaží vládcové a jejich nohsledi pojmenovat tak, aby vyhovovala jejich mocenským cílům.

Pokračovat ve čtení „Totální vymývání mozků“

Drazí koncesionáři, byl to dobrý rok!

Drazí koncesionáři, Vám děkuji za vše, co se v letošním roce veřejnoprávní České televizi, tedy mně, podařilo. 

Nejprve mi byla koncem června přiklepnuta odměna, stejně jako v letech předchozích, ve výši 2,4 miliónu korun, rovnající se mým deseti platům.

V říjnu mi sněmovna přes počáteční průtahy schválila výroční zprávy o hospodaření a činnosti ČT za roky 2016 a 2017. Ukázalo se totiž nakonec, že všechny součty, nejen dva a dva jsou v pořádku. Překážkou nakonec nebyly ani její údajně začerněné zprávy.

V listopadu jsem byl zaskočen pozvánkou na oslavu padesátých narozenin bývalého šéfa energetického gigantu ČEZ Martina Romana do Londýna. Dlouho jsem přemýšlel, zda se mám na večírek bývalé Toskánské party dostavit. Vědom si, že v čele nestranného a vyváženého média ČT musí být člověk bez poskvrny. Jenže nebýt ve společnosti tak významných osobností jakými jsou exministr Mirek Topolánek či šéf karlovarského filmového festivalu Jiří Bartoška, se mi zdálo být urážkou.

V prosinci jsem byl nejprve trochu zaskočen, když můj sedmimiliardový rozpočet televize na rok 2020 podpořili jen dva radní ČT. Jsem ale přesvědčen, že současný negativní postoj zbývajících třinácti se v novém roce změní. Vždyť zástupci ostatních parlamentních stran chtějí mít také své stále místo ve vysílání mé, tedy Vaší, televize.

Drazí diváci, neskrývám, že jednou z mých priorit v příštím období je navýšení Vašich daní ze současných měsíčních 135 Kč o pár drobných navíc pro další zkvalitnění vysílání.

A tak závěrem přijměte ještě jednou mé poděkování za Vaši dosavadní přízeň, kterou opět nezklamu. Ani se mi nechce věřit, že mé nemovitosti ve stověžaté matičce zemi prý pomalu atakují magickou hranici 100 miliónů českých korun.

Do Nového roku přidávám moji milí koncesionáři doporučení, které jste mohli zaslechnout v živém vysílání na facebooku na stránkách Stardance: „Kdybych mohl vzkázat něco našim divákům, doporučil bych jim, aby až půjdou k volbám a budou volit ty, kteří je zastupují, měli by jim říct, že je Česká televize důležitá. Protože politici nám můžou hodně pomáhat, ale oni nám umí taky dobře škodit. A já bych byl rád, kdyby těch, kteří nám budou pomáhat, bylo v příštích letech mnohem víc, než…“

P. S.: Přeji Vám, pane generální řediteli naší veřejnoprávní ČT, aby diváků sdílejících mé řádky bylo co nejméně. I když poctivější by bylo, kdyby se o Vaše jméno rozšířil seznam osob, o jejichž skalp usiluje fanclub Milionu chvilek v čele s vůdcem a zachráncem českého národa Mikulášem Minářem. Ve vašem případě by byl jejich požadavek skutečně oprávněný!
M. Kavij

Cirkus na téma „stalinismus“ jako zbraň hromadného ničení

(Vystoupení na mezinárodní konferenci v Petrohradě u příležitosti 140. výročí narození nejpopulárnější osobnosti Ruska všech dob Josifa Vissarionoviče Džugašvili – Stalina)

Stalin si prý potrpěl na vlastní kult. Pak by však jistě nechal kanonizovat i pojem „stalinismus“. Ten se však narodil jako hanlivá nálepka. Jen tak koluje dodnes. A výlučně v podání všech, kdo nenávidí samu sovětskou moc – a ne jenom jejího lídra v dobách, kdy brala šturmem nebesa a čelila za to kruté pomstě.

Mohutné billboardy po celém městě zvali na setkání u příležitosti 140. výročí narození Stalina

Kde se ta zášť vzala – a čeho všeho se neštítila – věděl už Edvard Beneš. Řádky, z nichž budu citovat, vyšly poprvé v létě 1942 v Londýně – víc než půl roku před Hitlerovým debaklem u Stalingradu. Základem knihy, nazvané Demokracie dnes a zítra, jsou navíc Benešovy přednášky na univerzitě v Chicagu od února do června 1939. V Británii, která nás zradila v Mnichově, se cítil jako na trní. Už v Chicagu popsal plasticky to, jak se západní stavěly k Moskvě i poté, co porazila Trockého plány „exportu revoluce na bodácích“ – a převratnou modernizaci země spojila s politikou, usilující o včasné spojenectví proti fašismu a válce.
Jakmile se „po roce 1930 ukázala možnost spolupráce se Sovětským svazem“ (coby „rozhodujícím činitelem v boji buržoazních demokracií s autoritativními režimy“) – stojí v Benešově knize – vypukla „neostřejší propaganda o vnitřní situaci v Rusku, spojená s útočnými akcemi proti všem, kdož se dívali na komunismus liberálněji a hledali s ním soustavnou spolupráci… Ruský komunismus byl světu předváděn v nejhorších barvách… soustavně šířenou hrůzou, že zavede teror protiburžoazní, vyvraždí všechny příslušníky středních vrstev, zavede panství luzy a učiní konec dnešní západoevropské kultuře.“

A právě to přivedlo „mnohé z rozhodujících činitelů západoevropské buržoazie“ k domnění, že „mají volit mezi fašismem a sociální revolucí“. „Byli prostě ochotni nechat padnout měšťanskou demokracii a použít ke své záchraně autoritativnějších režimů… Od roku 1932 všecky konzervativní elementy buržoazní demokracie téměř bez výjimky hledaly útočiště v kompromisování s fašismem proti komunismu.“

Celoročně nosí domácí i zahraniční hosté květy ke Kremelské zdi hrdinů k soše J. V. Stalina

Hybridní válka proti „stalinismu“ trvá už skoro sto let. Být jenom věcí gážistů kapitálu, vyláme si zuby už dávno. Dosáhla však cílů, nedostižných ani pro stovky nacistických divizí a jaderné vyděrače. Dokázala to jen proto, že byla a je vedena nejen proti našemu hnutí, ale i přímo z jeho řad. Trockij se na prahu války neštítil ani uřvané agitace, sázející proti „stalinismu“ na nacistickou agresi. Parta jeho stoupenců v USA se – právě kanonádou na „stalinismus“ – snažila zmařit protihitlerovskou koalici s Moskvou. To z ní se pak vyklubala i první generace „neocons“ (neokonzervativci – pozn. red.), jejíž dnešní dědicové se snaží svrhnout i Donalda Trumpa. Trockistické předivo, válčící proti „stalinismu“ v západní Evropě, sponzorovaly napřed anglosaské „služby“, pak abwehr a gestapo, a po válce znovu americká a britská špionáž. 40 miliónů franků mu přihrál i Robert Schumann, zvěčněný coby „praotec evropské integrace“. Když už měl „Protektorát Böhmen und Mähren“ na kahánku, dal veřejná prostranství oblepit obludnou Stalinovou karikaturou. Stál pod ní nápis „Nepřítel číslo 1“.

Pokračovat ve čtení „Cirkus na téma „stalinismus“ jako zbraň hromadného ničení“

Germáni a Slované…

Hmmm, svatá pravda! Pokaždé, když se Rusové podívají do Stalingradu, dnešního Volgogradu, tak musí vidět, že to bylo místo, kde došlo k obratu celé druhé světové války, ale především to bylo místo, kde byl ukončen plán na vyhlazení slovanské rasy z povrchu země.

Neustále se hovoří o židovském holokaustu, ale že Německo v Rusku provádělo holokaust mnohem větší, holokaust slovanské rasy, o tom se mlčí. A to je chyba.

Po skončení první světové války plánoval Berlín velkolepý plán „GENERALPLAN OST“ na etnické vyčištění evropské části Ruska od slovanské rasy a vysídlení slovanských národů z Evropy za Ural, kde měli Slované jako otroci až do vymření pracovat v dolech, ze kterých by Říše zdrojově zajišťovala budování projektu „Germania“. Evropská část Ruska by byla zcela zbavena původního obyvatelstva. Rusové měli skončit v plynových komorách stejně jako židé a pozemky měly být rozdány za odměnu německým vojákům a dosídlencům z Říše.

Projekt Generalplan Ost měl být „mistrovským“ dílem realizačního týmu Reinharda Heydricha. Na jeho konečnou realizaci nedošlo jen díky obrovské oběti sovětských obránců Stalingradu.

Jenže už během německého tažení byly jednotlivé prvky Generalplan Ost realizovány na úrovní „čistky území“ od ruského obyvatelstva, na což dohlížel osobně právě Heydrich.

Etnické vyhlazování prováděly jednotky SS, které šly těsně za wehrmachtem ve druhém sledu a frontovou linií. Jenže ani wehrmacht nebyl bez viny, protože celé vesnice byly vypalovány a srovnávány se zemí, protože wehrmacht nechtěl za svými zády centra odporu Rusů.

Obsazované Rusko bylo pro německou armádu tak rozlehlé, že armáda neměla dostatek mužů, aby mohla za sebou nechávat okupační jednotky, které by dobyté vesnice a malá městečka mohly kontrolovat. Wehrmacht proto vesnice kompletně srovnával se zemí. Dobře je to vidět na dobových filmových záběrech wehrmachtu hlavně z roku 1941. Proto bylo zastavení wehrmachtu před Moskvou a posléze u Stalingradu tak důležité. Bez vítězství Rusů u Stalingradu by dnes nebyla ani Česká republika, ani Slovensko, ani Polsko, a hlavně nebyly by naše slovanské národy.

A ti, kteří nám takový osud chtěli dopustit, zrádci z Velké Británie, Francie a Itálie, dnes poučují Ruskou „demokracii“. Znovu se opakují chyby slovanských národů.

Znovu se dostávají pod křídla Západu, který se pokusí slovanské národy zničit, přeformátovat, tentokrát ne válečně, ale migračně. Německo opět velí slovanským armádám, znovu se slovanské národy staví proti Rusku, které zachránilo naše národy před genocidou v rámci programu Generalplan Ost.

I dnes zažíváme takový projekt. Generalplan Islam. Nasunování muslimských migrantů do Evropy, do společnosti, do školních tříd… Opět nám Západ diktuje osud a úděl, a co je nejvíce hrozivé, opět v tom údělu není budoucnost pro slovanské národy.

Zrádci národa promítají našim dětem propagandistická videa o dobrotivých džihádistech v Čečně, našim dětem je vnucována inkluze s dětmi Arabů.

Média přináší programovací články o tom, že Islám je tolerantní. Největším zabijákem národů je čas. Čas vede k zapomínání, národy zapomínají na procesy a události minulosti, a proto budou nuceny si je zopakovat. Jenže tentokrát už nemusí přijít na pomoc Stalin nebo obránci Stalingradu. Tentokrát slovanské národy mohou zaniknout v tichosti a dokonce – z vlastního rozhodnutí!

Ing. Jaroslav Ivanič, Spišská Nová Ves

(A metér jen připomíná slova revolucionáře, velkého zpěváka a Porubského barda Statise Prusalise: Ne! Ne! Nezapomeň! Řekla mi máma, když jsem byl kluk. Ne! Ne! Nezapomeň! Paměť je prevít, a je jí to fuk!)

Václav Havel alias Ferdinand Vaněk

Václav Havel, jehož osmé výročí úmrtí si v těchto dnech připomínají jeho obdivovatelé, patří k nejkontroverznějším a nejrozporuplnějším osobnostem v historii našeho státu.

K postavám, jehož jméno je spojováno s mnoha přívlastky. K politikům kázajícím vodu, ale plnými doušky pijícím víno. Humanista, snažící se za svého života oprostit od svého nechvalně známého výroku „humanitárního bombardování“. Mírotvorce, obdivující v prosazování řešení mezinárodních konfliktů politiky formátu Madeleine Albrightové, nazývanou krvavá balkánská řeznice a George Bushe staršího – amerického prezidenta a šéfa CIA. Šiřitel demokracie, který v bitvě o prezidentský stolec pro dosažení maximální slávy se dokázal nekale vypořádat postupně se svými politickými soky Alexandrem Dubčekem a Miroslavem Sládkem. Restituent – snící o navrácení pražských nemovitostí jeho rodiny, jehož se mu záhy po převratu dostalo. Moralista nejen ve vztahu ke své manželce a jeho milenkám. „Hýčkaný“ disident a obhájce lidských práv, který pro pomíjivou slávu spojenou s finančním profitem dokázal kolaborovat ve prospěch tehdejších západních mocností.

V porovnávání se všemi prezidentskými předchůdci zůstalo dalším generacím
po Václavu Havlovi víc než žalostné dědictví. Rozbitá, rozdělená země, následně zavlečená do válečného agresivního uskupení NATO pod hlavičkou USA. Koloniální země v ekonomické podřízenosti Německa. Zesilující snahy páté kolony vedoucí ke zrušení Benešových dekretů a navrácení zkonfiskovaného majetku šlechtickým rodům. Hořká pachuť uměle vytvořeného kultu osobnosti. Občansky rozvrácená společnost s přetrvávající blbou náladou, ztrativší vůli být národem, jejíž součástí je konzumní člověk. Ve městech byznys lavičky nesoucí jméno Václava Havla, stávající se na mnohých místech terčem vandalismu.

Mirek Kavij

(Poznámka metéra: „Kdo neplní svoje sliby dané přísahou národu, nezaslouží si jeho úctu ale jen opovržení!“

Největší lži Havla

Existují výroky, jež jsou v přímém rozporu s realitou obyčejně nazývající se lži. Přinášíme připomenutí ukázek z projevů Václava Havla, abychom si připomněli, jak to s tou pravdou a láskou ve skutečnosti vypadá.

Listopad 1989 – Letenská pláň
Komunisté vás budou strašit nezaměstnaností. Není to pravda, ničeho se nebojte.

V prosinci 1989 před volbou prezidenta
Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítelem socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků… Byly to všechno lži, jak se záhy přesvědčíte, protože tu brzy začnou vycházet knihy, z nichž bude zřejmé, kdo jsem a co si myslím.

Z balkonu Melantrichu 1989
Slibuji vám, že funkci prezidenta vezmu na jedno volební období, ale pak bych se chtěl věnovat práci dramatika. Také vám slibuji na svou čest, že pokud se za mého volebního období nezlepší životní úroveň v ČSFR, sám odstoupím z funkce.

17. 12. 1989 v Československé televizi
V budoucnu se, podle mého mínění, musí prezidentský úřad vymezit. Prezident nemůže mít tak velké pravomoci, jako má dnes.

Jindy v prosinci 1989
Pro mne není rozhodující, s jakým slovem jsou sociální jistoty spojovány, ale to, jaké jsou. Já si představuji, že by měly být daleko větší, než jaké poskytovalo to, co mnozí nazývají socialismem.

1. 1. 1990 v Novoročním projevu
Možná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovím vám: O republice lidské, která slouží člověku, a proto má naději, že i člověk poslouží jí.
Za svůj třetí úkol považuji podporu všeho, co vede k lepšímu postavení dětí, starých lidí, žen, nemocných, těžce pracujících, příslušníků národnostních menšin a vůbec všech občanů, kteří jsou na tom z jakýchkoliv důvodů hůře než ostatní. Žádné lepší potraviny či nemocnice nesmí být výsadou mocných, ale musí být nabídnuty těm, kteří je nejvíce potřebují.
Připravujeme koncepci důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální stresy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, jak se někteří z vás obávají.
Svádět všechno na předchozí vládce nemůžeme nejen proto, že by to neodpovídalo pravdě, ale i proto, že by to mohlo oslabit naši povinnost samostatně, svobodně, rozumně a rychle jednat…

23. 1. 1990 při projevu ve Federálním shromáždění
Všichni chceme republiku sociálně spravedlivou, v níž nikdo nebude trpět existenční nejistotou, v níž nebudou strádat lidé ponížení, staří, děti či lidé jakkoli handicapovaní. Chceme republiku, která bude starostlivě pečovat o to, aby zmizely všechny ponižující přehrady mezi různými společenskými vrstvami; republiku, v níž se nebudeme dělit na otroky a pány. Toužím po takové republice více než kdo jiný.

V dubnu 1990 ve veřejném projevu
Náš stát by už nikdy neměl být přívažkem či chudým příbuzným kohokoliv jiného. Musíme sice od jiných mnoho brát a mnohému se učit, ale musíme to po dlouhé době dělat zase jako jejich rovnoprávní partneři, kteří mají také co nabídnout…
Jsou lidé, kteří kalí vodu a panikaří, že se bude zdražovat. Dávejte si na ně pozor!

Na tiskové konferenci po přijetí zákona o volbách na dotaz novinářů
Ptáte se s údivem, jestli bude inflace, jestli bude zdražování? Mnohokrát a jasně tato vláda řekla ve svém programovém prohlášení včetně dalších dokumentů, a ministři na svých tiskových konferencích, že jejich úsilím je, aby přechod od NEekonomiky k ekonomice byl pokojný, bez sociálních aspektů, bez návaznosti nezaměstnanosti, bez jakýchkoliv sociálních krizí nebo podobně.
Jestli se sem tam pohne cena cigaret nebo něčeho, to v této chvíli nevím, zatím je snaha, aby se nehýbalo nic, alespoň v nejbližších měsících. Žádné gigantické zdražování nebo dokonce nezaměstnanost, jak to panikáři systematicky šíří, nic takového nepřipravujeme.

Jindy v roce 1990
Již nikdy do žádného paktu nepůjdeme.

29. 6. 1990 ve Federálním shromáždění
Podle mého mínění nesmí náš stát šetřit na investicích do školství a kultury… Také náš mnohokrát deklarovaný úmysl provést reformu tak, aby nevedla k velkým otřesům, velké inflaci nebo dokonce ke ztrátě základních sociálních jistot, musí naši ekonomové přijmout prostě jako úkol, který jim byl zadán. Zde neplatí žádné „Nejde to!“

To jsou autentické ukázky z projevů kolaborantského Havla. Od roku 1989 jsme k totalitě blíže než kdykoli jindy v minulosti. Malá připomínka toho, koho jsme to ve skutečnosti měli za prezidenta.)

Taktika, jak se zbavit odrodilce Babiše

Jak zlikvidovat jeho firmu o jejíž funkční zbytky se poperou. Babiš vystoupil z pozadí a stal se tzv. personální unii tj. miliardář osobně u moci, tedy i jako vládnoucí a nikoli v pozadí na pozici součásti panujících tj. špiček kapitálu. Tím se stal protivníkem. Sice se ze všech sil snaží jim neškodit, ale to ho, jak se zdá, neochrání. Sice chrání banky před zdaněním, vzdoruje progresívní dani, ale dovolil si sáhnout na pojišťovny a internetové firmy. Nic nepomůže, že přidá příští rok i poslancům atd. A progresivní daň je pod tlakem levice dalším možným krokem a zde se sjednocují síly, jak multimilionářů, tak úředníků, živnostníků všech, kterých by se tento krok ke spravedlivější společnosti, mohl dotknout. Stačí tímto krokem jen vyhrožovat.
Ostatně stát by si měli platit ti, kterým nejvíce slouží a chrání soukromé vlastnictví a bohatství vůbec. (Proletář, dnes s velmi pomatenou hlavou, jak víme má jen své okovy. Hezky makat do sedmdesáti, jinak skončí pod mostem. A dnešními VŠ vzdělaný mládežník si s bídou za 30 let vydělá na vlastní střechu nad hlavou.)
Babiš se stal nepřítelem a boj, který proti němu vedou z pozadí, se stává otevřeným. Fašistické postupy (dnes již zdokonalené) se dostávají ke slovu. Neziskovky financované z pozadí a bojující údajně proti korupci. A nyní i velmi slušně protestující ulice (oproti minulosti bez pouličních bojůvek – letáky místo obušků) Frontální útok. Odpor ulice, 200 000 na Letné ani zahraniční média nepřehlédnou. Pár našich občanů dobře se živících v cizině se podepíše pod články ve světových denících a vedle toho boj na méně viditelné frontě na území bank! Bank, které financují a umožňují chod Babišových firem. Bez bankovní podpory, různých typů úvěrů, krátkodobých, dlouhodobých… se takový kolos jako Agrofert neobejde. A zde vyvíjejí nátlak bohatí hráči v pozadí, kteří jsou také dobrými zákazníky těchto institucí a snaží se u nich tou veřejnou kampaní Babiše znevěrohodnit jako zákazníka a navíc mohou i hrozit tím, že sami přejdou k jiném bance. Babiš má zatím přes dehonestující tlak médií podporu tiché většiny, která ale nemá na to jezdit do Prahy a pořádat „VzdoroLetnou“ a na rozdíl od kavárníků to nemají ani v genech. Osamocený Babiš nemá proti tomuto frontálnímu útoku moc naději. Mafie státních zástupců a po té soudců ho bude dál pronásledovat, protože to je v zájmu mafií. Na vyšetřování jejich zlodějin nezbývá čas, ale hlavně vyšetřovatelé nemají odvahu je vyšetřovat, protože pochybují, že to Babiš u vlády ustojí. Vidí trochu do systému zločinu a obávají se o budoucnost. Kauzy pak vyšetřují třeba deset let. Viz Babišova dozorujícího státního zástupce. Splnil zadání. Obvinil celou Babišovu rodinu a natáhl to na celé roky. Nyní chtěl zdrhnout do „civilu“, ale jednou se zaprodal a tak musí sloužit dál. Z mafie se jen tak neodchází.
Co bude po Babišovi, který se vydal veřejné kontrole? Panující skupina, jejímiž zákony se řídí společnost, bude dál ovládat režim z pozadí a žrát kaviár polévkovou naběračkou. Těch slouhů co chtějí v jejich prospěch za třicet stříbrných vládnout je celá ta demokratická opozice, co to má v názvu. Kapitál bude rád, že může prostřednictvím přistěhovalců tísnících se na ubytovnách, držet platy na nízké úrovni. Míra vykořisťování se zvýší. A obyčejný člověk co si troufne založit rodinu a porodit potomka se odsoudí k bídě. Měšťák hrající si na intelektuála bude dál snít o světlých zítřcích v náručí Evropské unie a doufat, že se její lídři s námi rozdělí o zisky z loupeže, kterou jim umožňuje ovládání světového trhu, čerpání monopolních zisků a drancování zemí třetího světa a přírody.
Josef Mráček

Malá inventura doby polistopadové

Když před 30 lety padl starý režim, který postupně ztratil podporu velké části veřejnosti, noví držitelé moci slibovali, že jejich cílem je republika spravedlivá, bez ponižujících rozdílů mezi lidmi, založená na efektivním hospodaření, pravdě a poctivosti, na správě věcí veřejných kvalifikovanými odborníky a všestranný rozvoj všech oblastí společnosti. Hovořilo se o tom, že naše země se nesmí již nikdy stát přívažkem jakékoliv jiné mocnosti a hlas občanů musí být vždy na prvním místě plně respektován. Sliby však většinou ve víru převratných událostí doby vzaly rychle za své a nastoupila tvrdá realita budování kapitalismu bez řádného právního rámce. Nemluvě pak o morálce či spravedlnosti. Nastolené poměry se v mnoha ohledech ukázaly jako propastně odlišné od proklamovaných vizí a předvolebních slibů těch, kteří se po listopadu 1989 prodrali k moci díky lákavým vizím hlásajícím brzkou prosperitu a profesionální řešení nahromaděných problémů.
*  *  *
Bezprostředně po převratu bylo třeba rychle a uměle vytvořit privilegovanou vrstvu společnosti, jak nás moudře poučily osoby podílející se na devastaci našeho hospodářství a zemědělství. Jeden z hlavních aktérů ekonomické reformy po listopadu 1989 před lety bez obalu přiznal, že nešlo o nic jiného, než o aplikaci příručkových poznatků do praxe. Výsledek tomu zcela odpovídal. Majetkový převrat provedla nová moc skutečně důsledně. Tak důsledně, že jsme se stali cizinci ve vlastní zemi. Privatizace a restituce se staly nástroji k vytvoření majetné vrstvy, která za všech okolností bude patřit mezi oporu režimu. Právě jemu totiž vděčí za své postavení. Dříve byla měřítkem vytvořených hodnot a úspěchu především skutečně vykonaná práce, dnes ji vystřídala spekulace, lichva, vyděračské praktiky a schopnost okrádat jiné. Diktaturu proletariátu nahradila diktatura kapitálu nemilosrdně postihující většinu neprivilegovaných občanů naší země. V malé a velké privatizaci, lidově nazvané příznačně jako rozkrádání státního majetku ve velkém, náš stát nevratně ztratil vinou chybných rozhodnutí politiků obrovské prostředky. Kuponová privatizace se ukázala jako velmi falešná idea pod líbivým heslem Co Čech, to hrdý akcionář. Mnohým však zůstaly v rukou jen bezcenné papíry a oči pro pláč. V době minulého režimu by nebylo možné, aby se člověk ocitl vyhozen bezohledným majitelem domu přímo na ulici nebo aby skončil bez práce a neměl na jídlo a nájem či ztratil nárok na ošetření v nemocnici. Někteří lidé přitom soudobé poměry nazývají prosperitou a pokrokem. Zřejmě ztratili zbytky soudnosti. Jestliže dlužíte pár stovek, přijde na vás exekutor, pokud dlužíte miliardy, zaplatí je daňoví poplatníci. Rychle se začal uplatňovat dvojí metr, dvojí morálka. Kvalitní a dostupnou kulturu zavalil nános bulvárního braku, amerických krváků, dialogy plné vulgarit jsou vydávány za zábavu a kýče všeho druhu považovány za umění. O kvalitě mezilidských vztahů bylo publikováno mnoho a jsou jen věrným obrazem zvlčilé doby. Na ulicích našich měst se poprvé za několik desetiletí, a to hned zkraje 90. let, objevili žebráci a bezdomovci, podobně jako nezaměstnaní. Tedy stav odpovídající období první republiky.
Náš skvělý demokratický režim není schopen občany ochránit ani před různými podvodnými šmejdy, zločinnými praktikami exekutorů, nemluvě o zajištění podmínek dostupného bydlení. Kolik jen lidí se od roku 1990 ocitlo v ponižující roli nezaměstnaných doslova žebrajících o práci často za velmi nedůstojných podmínek? Mnozí navíc opakovaně. Kolik osob musí dělat načerno a v různých nedůstojných a nebezpečných formách práce, aby zajistili svou rodinu? Kolik lidí si v posledních třiceti letech vzalo život z existenčních důvodů? Kolik osob bylo poškozeno chybnými rozhodnutími našich vážených soudů, nemluvě o byrokratické šikaně. Jak moc je těch, kteří berou drogy, proto, aby dostáli požadavkům na stále stupňující se pracovní tempo v řadě profesí, a to i takových jako jsou pedagogové, řidiči, bezpečnostní složky? Kolik je těchto pracovníků ničících si nedobrovolně zdraví, aby si udrželi v dnešním nejistém světě obživu a lidskou důstojnost? Tímto se raději nikdo nezabývá, přitom jde o časovanou bombu s nedozírnými důsledky. Zabývá se skutečně seriozně někdo tím, kolik za poslední tři desetiletí přibylo psychických onemocnění? Čím dál víc lidí trpí depresemi, jelikož žijeme v nezdravé atmosféře mizerných mezilidských a pracovních vztahů. A aby toho nebylo málo, všichni kolektivně jsme navíc byli okradeni o ohromné hodnoty díky špatně provedené privatizaci státního majetku a jako třešnička na dortu nám byl ještě dodatečně předložen ničím nepodložený dar katolické církvi skrytý pod vznešeným názvem majetkového vyrovnání státu s církvemi. Jde o další velkou zlodějnu, kterou navíc posvětili i ctihodní ústavní soudci. Kdo ještě po tomto všem bude mít tu drzost tvrdit, že žijeme v demokratickém a právním státě? Je na čase zřídit muzeum zločinů kapitalismu a jeho obětí. Máme u nás udatné bojovníky, kteří s nehasnoucí intenzitou vedou z účelově zřízených a státem placených institucí minulé bitvy proti údajným zločinům komunismu (který navíc dosud nikde neexistoval), zatímco skuteční zločinci si užívají nakradeného majetku.

Pokračovat ve čtení „Malá inventura doby polistopadové“

Kdo přepisuje dějiny?

Na internetových stránkách Aliance národních sil (ANS), jsem se o tom dověděl až dnes, ale protože možná jde o věc, která není novinkou jen pro mě, rozhodl jsem se o ní s vámi podělit.
Oč jde? Onoho 18. září tohoto roku schválil Evropský parlament Usnesení o významu evropské paměti pro budoucnost Evropy. Dokument má číslo 2019/2819, jeho autorkou je česká komisařka EU Věra Jourová.

Předsedkyně Aliance národních sil PhDr. Vladimíra Vítová k tomuto dokumentu na stránkách ANS sepsala komentář nesoucí titul „Trestuhodné usnesení EP přepisuje historickou skutečnost.“ Trestuhodné? V čem?

Podle Vladimíry Vítové v tom, že dává na stejnou rovinu vinu Německa a Sovětského svazu při zahájení druhé světové války. V tom, že zcela pomíjí význam Sovětského svazu na poražení nacistického Německa a v některých bodech z něj dělá dokonce hlavního viníka.
K těmto dvěma bodům Vladimíra Vítová dodává: „Různí ´politologové´ začínají již zcela oficiálně hovořit v tom smyslu, že Adolf Hitler zaútočil v červnu roku 1941 na Sovětský svaz preventivně, aby Evropu zbavil bolševismu – viz letošní diskuse v Knihovně Václava Havla. Za hlavního agresora druhé světové války začínají tito takzvaní ´historici´ označovat Sovětský svaz a o Německu pomalu – ale jistě – začínají hovořit v tom smyslu, že de facto bránilo Evropu před bolševismem z Ruska.“
Trestuhodné také v tom, že v dokumentu je například zcela vynechána Mnichovská dohoda a nikde není uvedeno ani datum 1. září 1939, kdy skutečně vypukla druhá světová válka napadením Polska nacistickým Německem. V tom, že naopak ostatní data a smlouvy ale uvedeny jsou – například data obsazení pobaltských republik Sovětským svazem a napadení Finska Sovětským svazem a další. V tom, že dokument zdůrazňuje, že druhá světová válka byla zahájena v bezprostředním důsledku smlouvy mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem o neútočení ze dne 23. srpna 1939 (pakt Molotov-Ribbentrop), a jejím prostřednictvím si tyto dva totalitní režimy s celosvětovými dobyvatelskými ambicemi prý rozdělily Evropu na dvě zóny vlivu (bod 2). V tom, že tento dokument žádá všechny členské státy EU, aby si tento den podepsání paktu Molotov – Ribbentrop (23. srpna) připomínaly jako Evropský den památky obětí totalitních režimů a aby to v zájmu posílení povědomí mladé generace o těchto záležitostech zařadily do osnov a učebnic pro všechny školy (bod 8). V tom, že Evropský parlament (EP) také žádá Komisi (v bodě 12), aby účinně podporovala projekty (této nové) historické paměti v členských státech a činnost Platformy evropské paměti a svědomí a aby přidělovala náležité finanční zdroje v rámci programu Evropa pro občany na podporu vzpomínkových a pamětních akcí k uctění obětí totality. Jinými slovy – Evropská unie nyní bude štědře finančně podporovat přepisování dějin!

Dokument dále sděluje, že nacistické a komunistické režimy prováděly masové vraždění, genocidu a deportace a zapříčinily ve 20. století ztráty na životech a omezení svobod rozsahem nevídané v celé lidské historii. Odsuzuje akty agrese, zločiny proti lidskosti a masové porušování lidských práv, jež páchaly nacistické a komunistické režimy. A tedy v tom, že staví na roveň nacismus a komunismus (bod č. 3). V tom, že dokument konstatuje, že po druhé světové válce jsme ve střední a východní Evropě žili ve zločinném režimu, který byl stejný jako nacismus a že se země střední a východní Evropy svým vstupem do Evropské unie a NATO vrátily do evropské rodiny svobodných demokratických zemí a s pomocí Evropské unie jsme prý údajně úspěšně provedli reformy a dosáhli pokroku v sociálně – ekonomické oblasti. V tom, že Evropský parlament je prý hluboce znepokojen snahami současného ruského vedení překrucovat historické skutečnosti a maskovat zločiny spáchané sovětským totalitním režimem, což považuje za nebezpečnou součást informační války vedené proti demokratické Evropě s cílem Evropu rozdělit, a žádá proto Komisi, aby proti těmto snahám přijala rozhodná protiopatření (bod 16). V tom, že v bodu 18 se konstatuje, že skutečnost, že v některých členských státech stále zůstávají na veřejných prostranstvích (v parcích, na náměstích, na ulicích apod.) pomníky a památníky oslavující totalitní režimy, připravuje půdu pro překrucování historických faktů o důsledcích druhé světové války a pro propagaci totalitního politického systému. A tedy v tom, že pro Evropský parlament a jeho poslance je žádoucí odstraňování soch našich osvoboditelů – jako například sochy maršála Koněva.

A závěru svého komentáře Vladimíra Vítová uvádí: „Všichni čeští poslanci Evropského parlamentu (kromě jediné europoslankyně za KSČM) schválili tento zákeřný a hanebný dokument, který má za úkol přepsat dějiny. Dokument vytvořila a Evropskému parlamentu předložila eurokomisařka za Českou republiku Věra Jourová. Působení českých politiků v Evropské unii je trestuhodné!

K tomu bych já rád dopsal jen toto: Jourová a její přátelé v Evropské unii zřejmě osudově vsadili vše na platnost Orwellových slov o tom, že kdo ovládá přítomnost, ovládá i minulost. A že kdo ovládá minulost, ovládá i budoucnost. A proto tato minulost musí být v zájmu budoucnosti znásilněna!
A jen tak na okraj. Pokud ve své knihovničce jako poklady uchováváte Paměti prezidenta Beneše či Válečné paměti Churchillovy, nebo Válečné paměti de Gaullovy, pak je klidně vyhoďte z okna. Paní Jourová z Třebíče z nich totiž na pouhých 85 řádcích svého „usnesení“ udělala makulaturu, vhodnou nanejvýš tak k podpalu. Nebo do sběru.

Lubomír Man, 26. 11. 2019

(Poznámka metéra. Po přečtení nemohu popadnout dech… Kam Evropa pod klepety strýčka Sama došla?! Kladu si otázku: Je skutečně možné, že je Evropský parlament složen z takových hlupáků a nevzdělanců? Nebo je to vědomá příprava na třetí světovou válku? To nám přeci děti, vnuci a pravnuci milionů padlých rudoarmějců nemohou nikdy odpustit. Chce se křičet Staline vzbuď se – svět se zbláznil! Josif Vissarionovič moc dobře věděl, co imperialismus v propagandě dokáže, ale kdyby věděl, že 75 let po nejstrašnější válce budou největší zločinci a Hitlerovi pohrobci přepisovat dějiny, tak by se asi skutečně zastavil až u Atlantiku, Středozemního a Baltského moře.
Co je to za komunistickou stranu u nás, která spolupracuje s vládou, jejíž nejvyšší představitelka v Evropském parlamentu předloží takovýto návrh?! Tak to dopadne s každou civilizací, kde se dávají vysokoškolské tituly za docházku a kde může každý řeporyjský idiot s IQ tykve mluvit do politiky. Jsou jen dvě možnosti. Buď vystoupit s Evropské unie a Severoatlantického paktu nebo se připravit na válku. A teď jde jen o to, zda občanskou u nás i v dalších postsocialistických zemích nebo světovou chystanou k vyhlazení slovanských národů.
Nevím, co nám dali do vody, že národ Husa a Komenského, se takto pomátl.)

V Bohnicích měli opušťák?

Bude válka? Napadnou Řeporyjští občané Ruskou federaci? Generalissimus Novotný už má i uniformu.

Celá záležitost okolo pana Novotného, starosty městské Pražské části Řeporyje působí navenek úsměvně a mnozí z nás se baví. Bohužel však ke smíchu je pramálo důvodů, neb konání pana Novotného může působit a dokonce působí škody České republice a Českému národu. Fakt, že skrze pana Novotného jsou Češi vnímáni jako tupci, je ten nejmenší problém.

Pan Novotný by rád stavěl pomník Vlasovcům – tedy příslušníkům Ruské osvobozenecké armády (ROA). Něco Vám k tomu tedy povím. ROA vznikla z popudu Andreje Vlasova a Vladimíra Bojarského. Tito dva muži byli velice rozdílní. Vlasov byl do svého zajetí nacisty velice úspěšným generálem sovětské armády. Bojarský byl nacionalista a byl silným odpůrcem sovětské vlády. Němci zajali stovky tisíc sovětských vojáků a bylo mezi nimi mnoho důstojníků a několik generálů včetně Vlasova. Téměř dva roky přesvědčoval Vlasov nacistické vedení o potřebnosti vytvoření ROA. Trvalo to tak dlouho proto, že nacisté sovětům nedůvěřovali, ale když se východní fronta počala hroutit a byly potřebné lidské zdroje, tak na Vlasovův návrh přistoupili. Lze tedy přímo říci, že generál Vlasov byl čistokrevný kolaborant, který se Němcům doslova podbízel.

Verbování příslušníků do ROA bylo také zvláštní. Ti zajatí obyčejní vojáčci měli pramálo možností, jak si zachránit holý život. Vstup do ROA byl jednou z možností. Všichni zajatci toužili po tom, aby se ze zajetí dostali pryč a to pro kruté a bezohledné zacházení s nimi ze strany Němců. V zajateckém táboře to chodilo tak, že zajatcům byl písknut nástup. Zde byli dotázáni, kdo chce vstoupit do ROA. Kdo souhlasil a vystoupil z řady, šel do ROA a ostatní byli na místě zastřeleni. Zvolit si tedy bylo nesnadné. Dále v ROA sloužili i zběhové ze sovětské armády a také příslušníci jiných národů. ROA spadala pod Německé vrchní velení a musela plnit Němci zadané úkoly a tím tedy i střílet příslušníky vlastního národa. Tím si podepsali ortel smrti.

Stalin takovýto přístup zásadně odmítal a tvrdě ho trestal. Myslím však, že takto to bylo činěno v každé armádě. Kolaboranti a zběhové byli stříleni na všech stranách, neb to byli zrádci.

Co se týče činnosti Vlasovců na konci války a jejich podílu na Pražské operaci asi toto. Podíl na Pražské operaci měli, ale byl vcelku zanedbatelný a jejich akce byly nekoordinované. Ze strany Československého odboje nebyl o jejich pomoc při Pražském povstání zájem, neb Pražská operace byla již předem dohodnuta a koordinována se sovětským velením. Činnost Vlasovců byla jaksi navíc a nikdo nevěděl, jak se zachovají. Oni se na poslední chvíli snažili udělat z nouze ctnost, neb některé části Vlasovovy armády už věděly, že to do Amerického zajetí nestihnou. Chtěli tedy v zásadě jediné – zachránit si život. Kdyby to bývalo šlo, tak by zdrhli k Američanům všichni.

Opomenul jste sdělit pane Novotný pro diváky a posluchače jednu zásadní věc. Proč Američané prakticky všechny Vlasovce předali sovětům, když byli tak dobří? Proč Američané předali sovětům i velení ROA včetně Vlasova? A vy jim chcete stavět pomník? Stavte si inu, co chcete, ale normální to není. Ledaže byste byl také nacionalista, či kolaborant a rusofob. Někteří lidé z Vaší rodné ODS lidem hrdě říkají, že jste konečně ukázal, že Rusům nemusíme lézt do prdele a že je nutno se jim postavit. No nevím, ale zrovna tímto způsobem působíte více škody než užitku. Navíc… Rusové nám nijak neubližují a de facto jim jsme u prdele. Nemáme jim ani co nabídnout, natož je nějak ohrozit. Dle mého se tímto způsobem snažíte dělat politiku v návaznosti na volby v příštím roce a zviditelnit ODS. Že děláte škodu republice a ponižujete Český národ, Vám zřejmě nevadí. No, možná Vás Řeporyjští milují, ale pro mě jste psychopat neznalý věci a tím pádem i ubožák.
Ram

(Poznámka metéra: Obyvatelé Řeporyj, to jste skutečně takoví hlupáci, že vám mohou vládnout psychopati a šílenci?! Je mi Vás líto. Chtěl bych mít takového debila čtrnáct dní na figuře na šachtě na předku. To by přestal mluvit úplně. Vystoupení jeho otce měla šířit smích a dobrou náladu. Jeho sperma, ale někde asi narazilo, protože jeho potomek šíří jen nenávist a zlobu. Vážení čtenáři, dejte nesouhlasný vztek najevo…)

Prof. KRÁL – k otázce KATYNĚ

… V roce 1943 otevřeli okupanti v táboře Janowski u Lvova zvláštní školu, v niž se názorně vyučovalo, jak zahlazovat masové hroby, drtit kosti, zalesňovat prostory masových hrobů…
Přitom se nacisté neštítili používat svých vlastních zločinů k mezinárodním provokacím.
Použili například otevření masového hrobu polských válečných zajatců u Katyně k obvinění sovětských úřadů, že prý spáchaly tento zločin. Není třeba už dodávat příliš mnoho k tomu, co tu bylo řečeno o nacistickém zacházení s válečnými zajatci.
Jen malý úryvek z Goebbelsova deníku, kam si 8. května 1943 Goebbels zapsal: „Naneštěstí byla v hrobech u Katyně nalezena německá munice… V každém případě je nezbytné zachovat tento nález v přísné tajnosti. Kdyby se o tom dověděli naši nepřátele, celá aféra s Katyní by vybouchla.“

(Le journal du dr. GOEBBELS, s. 335; Prof. Václav Král „Zločiny proti Evropě“, Praha 1964, s. 309.)

(Poznámka metéra: Celý princip propagandy imperialismu a jeho dítek nacismu, fašismu, antikomunismu, rasismu… jsou postaveny na permanentní lži! Funkcionáři ODS, KDU, TOPky a dalších extrémistických až teroristických stran u nás, ale i ve světě, řeknou pravdu – jedině když se spletou. Takovým Stehlíkům, Novotným, Kolářům… nestačí ani Norimberský proces, ani Goebbelsův deník, ani rozhodnutí Evropského tribunálu, ani přiznání falzifikátorů Jelcina a spol. Ne! Oni budou mlít lži pořád dokola, plivat jedovaté sliny a za to brát z našich daní nemalé peníze. A my debilové je ještě volíme. Naskýtá se jen podezření, že jejich předci s nacistickým režimem kolaborovali a oni možná umějí řídit multikáru, ale neumí – mimo výplatní pásku – asi číst. Nemohli by takové hlouposti říkat. A „sdělovadla“ to ještě šíří do éteru a vyvolávají strach. Goebbels velice dobře věděl, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. I to je výsledek puče z roku 1989 u nás. Lež a nenávist – to bylo jejich fakticky myšlené heslo zamaskované pod hesly svobody a demokracie. Posměch vlastencům vyřvávaný z pražské kavárny a cinkání skleniček, to je ta jejich pravda a láska.)

DOPIS PUTINOVI

Vážený pane prezidente,

přestože vím, že tento dopis nikdy nebudete číst, tak Vám ho musím napsat. Píši Vám z České republiky, kde od roku 1989 žijeme v „nové době“. Nová doba má nové politiky a nové výklady historie. Divná doba, podivní politici a zvláštní výklady historie. Říkají nám, že máme být pyšní na své hrdiny, kteří nyní bojují za naši svobodu někde tisíce kilometrů daleko v zemi, o které toho vím pramálo. Jsou to opravdu naši hrdinové?

Já nevím, jsem prostý člověk a hrdina byl pro mě vždy ten, kdo bránil naše hranice před agresorem, třeba ten, kdo osvobozoval naši zemi od nacistů. To jsou moji hrdinové, lidé díky nimž teď mohu žít a díky nimž je naše země svobodná. To jsou lidé, kteří si zaslouží můj vděk a úctu a přesto se na ně pomalu zapomíná. A nejen to, občas se najde člověk, který jejich zásluhy zpochybňuje a jejich oběť relativizuje. Ale budiž, je to jeho názor, jeho vizitka, ve svobodné společnosti se nemá pronásledovat za odlišné názory. Problém ovšem nastává v situaci, kdy takové názory veřejně pronáší politik, který se navíc chová jako novodobý feudál a zneužívá svou moc k zneuctění památníků. A přesně to se stalo v Praze, kde se v jedné pražské části stala objektem zášti a vandalismu socha maršála Koněva a v jiné pražské části zase chtějí stavět pomník „vlasovcům“.

Vandalismus a plivání na pomníky byly ve společnosti vždy. Vždy to byl primitivní vyjadřovací způsob primitivních lidí a byl obecně odsuzován. V „nové době“ však někteří noví politici vandalismus záměrně přehlížejí a někdy ho dokonce označují jako svébytnou formu svobodného vyjádření názoru v demokratické společnosti. A já si často kladu otázku, co si teď asi myslí Koněvovi potomci o českém národu? Co se teď honí v hlavě pamětníkům a lidem, kteří při osvobozování Československa přišli o své předky? Je to jen exces několika lidí, nebo takto smýšlí celý Český národ?

A to je, pane prezidente, důvod, proč Vám píši. Stydím se za „plivání“ na hroby, stydím se za přepisování historie a relativizování obětí rudoarmějců. A věřím, že nejsem sám. Nemohu mluvit za jiné Čechy, ale jednu věc uvedu. Před pár týdny byl Svátek zemřelých. Sváteční den, kdy lidé chodí na hřbitovy uctít památku zemřelých. Já také chodím každý rok na hřbitov a každý rok jdu zapálit svíčku k pomníku padlých vojáků Rudé armády. Za minulého režimu se oficiálně kladly věnce, ale poté tato pietní akce začala postupně upadat v zapomnění. Nyní už chodí uctít památku převážně jednotlivci, rozdíl je ovšem v tom, že už nechodí z donucení, ale svobodně. A každý rok jich chodí stále více. Žádné úřední delegace, žádní staří komunisti, ale obyčejní lidé, rodiny, tátové s dětmi. Na rozdíl od minulosti, nenajdete už u pomníku Rudé armády žádné velké věnce, ale najdete tam zapálené svíčky. A já jsem si jist, že to je mnohem více, než okázalé ceremonie s věnci. Právě proto, že tam lidé chodí svobodně, o vlastní vůli, prostí lidé zapalují prosté svíčky, jako symbol úcty a vděku svým osvoboditelům. A letos jich bylo zase více než loni, v našem malém městě u pomníku Rudé armády letos hořely stovky svíček… vyřiďte to prosím u Vás doma…

S pozdravem

MUDr. Martin Gabryš, Olomouc, Česká republika, 28. listopadu 2019

(Poznámka metéra: Naprosto souhlasím s dopisem pana doktora Gabryše. Stydím se za to, kdo může v této zemi vládnout, dělat starostu, být představitelem lidu a demokracie. O „pravdě“ rozhoduje internet a ne vzdělání spojené s diskusí. Popřevratové nevychované generace přilezly k lizu a pravda je jim ukradená. Opovrhují pracujícími. Všechno se měří jen přes korunu nebo euro. Cítí to tak tisíce Čechoslováků.
Mnohé vlastenecké organizace vznikly právě na protest s přepisováním dějin. Věřím, že svůj souhlas k dopisu připojí co nejvíce čtenářů.)

Dostali jsme konečně po papuli…

Rusko uštědřilo České republice pořádnou facku a bylo to právem.
Od toho jsou ve slovanské rodině bratři.
Naše zem je vydávána všanc cizím zájmům.

Mnohým občanům České republiky už dávno vadí přemrštěný počet neziskových organizací u nás. Není se vcelku čemu divit, protože vysávají státní rozpočet a dělají nám mezinárodní ostudu.

Patří mezi ně i z Ruska vykázaný Člověk v tísni! Není však sám a je nutno říci veřejnosti, že mezinárodní humanitární činnost je jen zástěrkou pro politickou činnost těchto organizací (většinou). Je otázkou – tedy kdyby se občané mohli svobodně vyjádřit a kdyby se jich někdy někdo zeptal, zda souhlasí s tím, aby za jejich peníze z daní byla v cizích zemích prováděna podvratná činnost.

Je paradoxem, že tyto organizace nepracují v zahraničí pro Český zájem, a že humanitární činnost slouží ke krytí nekalých aktivit zahraničních rozvědek. Ony nekalé aktivity se týkají šíření takzvané americké demokracie na základě vyvolávání občanských nepokojů a válek.

Z tohoto je patrné, že v činnosti těchto organizací se vyskytuje zásadní rozpor. Na straně jedné pracují na rozdmýchávání nepokojů a války a na straně druhé pomáhají. Znamená to jediné. Uklízejí a stírají krev, na jejímž prolití mají svůj díl odpovědnosti. Jak bohulibá činnost viďte!

„Člověk v tísni“ byl v Rusku postaven mimo zákon, a to je velmi vážná situace. Dokazuje to totiž pokřivenost naší zahraniční politiky, ale i to, že je český občan krmen lží. Je z toho zřejmé, že česká zahraniční politika je tvrdě podřízena diktátu zvenčí. Jestli je to z USA, Německa nebo Evropské unie nevím, ale je dost dobře možné, že je to všechno propojeno. Odpovídá to totiž zájmům globalistů, monetaristů a Chazarských židů.

Člověk v tísni je jen jeden z nástrojů šíření jedu.

Jeho činnost (ta podvratná) byla zjištěna na více místech. Hovoří se o Gruzii, Ukrajině, Arménii a v současnosti v oblasti Doněcké – Luhanské republiky a Ruska. Angažuje se i v politicky nestabilních zemích v Africe. Proč asi? Pro krásné oči tamních obyvatel? To asi ne!

Nezapomínejme, v jakém systému žijeme, a že za vším je nutno hledat peníze a pokrytectví.

Je pochopitelné, že ministr Petříček ve snaze bagatelizovat záležitosti okolo činnosti Člověka v tísni vše otočil s poukazem na žalostný stav lidských práv Rusku. Myslím však, že ministru Petříčkovi a ani České republice nepřísluší kritizovat stav čehokoliv v jiných zemích, když sami máme v zemi bordel a vládnou nám psychopati. Navíc Rusové – to je úplně jiná mentalita, stejně tak jako třeba Němci. Máme vůbec právo v tomto směru otevřít hubu, když máme 60 tisíc bezdomovců? Máme spousty důchodců, kteří se mají tak skvěle, že přežívají jen díky vybíráním popelnic. Máme takový stav lidských práv, kdy matky samoživitelky a týrané ženy s dětmi musí žít v azylových domech, kde je délka pobytu časově omezená. Naše lidská práva jsou taková, že když staré babičce zemře její manžel a nemá na nájem tak skončí na ulici. 

Jsem toho názoru, že dokud nepořešíme problémy své, tak nemáme sebemenší právo kritizovat kohokoliv jiného. Proto bych vám pane Petříčku doporučil, abyste už držel ústa a ta vaše prolhaná ČSSD taky.

Veřejnost by také měla vědět, že tyto proradné neziskovky podporují politické strany ODS, TOP, STAN, KDU-ČSL a ČSSD. Strany a hnutí jako KSČM, ANO a SPD by neziskovkám rádi přitáhli šrouby. To druhé je správný postup.

Netvrdím tím však, že všechny neziskovky jsou špatné. To jistě ne!

Je však nutná důslednější kontrola jejich činnosti, potřebnosti a finančních toků. Neziskovky totiž mohou snadno sloužit i jako pračky špinavých peněz. Dle oficiálních čísel má organizace Člověk v tísni 2 mld. rozpočet. To je málo? To je však oficiální číslo. Mě by spíše zajímala čísla neoficiální, tj. před úpravami.

Pan Svěrák nedávno řekl, že naše demokracie je nemocná! No nevím, ale řekl bych, že nemocní jsou především lidé, kteří o demokracii stále mluví a přitom nemají ponětí, co to je. Pan Svěrák a Člověk v tísni jsou toho příkladem. To není demokracie ani humanita o čem mluvíte a co děláte. To je pokrytectví a samá lež!

Rusové udělali to nejlepší, co mohli s Člověkem v tísni udělat. Kopli je do prdele a čau. Máme-li alespoň elementární hrdost, tak bychom měli udělat to samé a neziskovky tohoto typu prostě ukončit!

Ram

(Poznámka metéra: Je to pořád dokola. Musím (!) platit média, televizi, rozhlas, které o mně permanentně říkají, že jsem byl zločinec a vrah, když jsem jako horník budoval novou skutečně lidově demokratickou republiku a mí přátelé ji střežili na hranicích tak, abych mohl v klidu žít! Musím ze svých daní platit neziskové organizace, které dělají podvratnou politiku! Musím ze svých daní platit církvím miliardy, aby jim náhodou nesplaskly pupky! Platíme statisícové platy soudcům za práci, kterou by mohl dělat počítač a možná lépe, protože naše soudnictví není o spravedlnosti, ale jen o dodržování buržoazních zákonů… a tak bych mohl pokračovat. Naše děti a vnoučata neumí sportovat, neznají naše lidové písně ani tance, bez internetu neodpoví na trochu složitější otázku, o historii, společenských vědách, matematice ani nemluvě. Tituly jsou rozdávány za docházku. Učitelé nesmí vychovávat ale jen učit a za ten hrůzostrašný výsledek mají dostat čtyřnásobek mzdy, kterou pobírá 60 procent pracujících. Lékaři neléčí, jen odškrtávají kapitační položky.Prosaďme pro začátek zákon, ať každý, kdo platí daně, mohl třeba z deseti dvaceti procent rozhodnout, do jaké oblasti jeho daně půjdou. A neziskovky ať shání peníze od umělců a svých donátorů a obhájců, ale ne ze státního rozpočtu. Církve jim mohou dát miliardy, když pracují za ně. Jen hlupák si může myslet, že neziskovky vyřeší problémy současného kapitalismu. Svými dary udržujeme kapitalismus jen v jeho chátrání. Když je něco skutečně potřeba vyřešit, tak to musí udělat a zastřešit stát se souhlasem svých obyvatel ve volbách.)

ALBERT EINSTEIN – Proč socialismus?

Trochu víc o marxismu & socialismu

Albert Einstein je světoznámý fyzik. Tato jeho stať původně vyšla v prvním vydání Monthly Review (květen 1949). Následně vyšla v květnu 1998.

Je rozumné pro někoho, kdo není odborníkem na ekonomické a společenské problémy, aby vyjadřoval své názory na téma socialismu? Z mnoha důvodů jsem přesvědčený, že je.

Albert Einstein po válce stíhaný pro své názory ve Spojených státech

Nejprve tuto otázku zvažme z hlediska vědeckých znalostí. Mohlo by se zdát, že mezi astronomií a ekonomikou není zásadních metodických rozdílů: vědci v obou oborech se snaží objevovat všeobecně platné zákony pro ohraničené skupiny jevů, aby tyto jevy vzájemně propojili tak, aby byly co nejlépe pochopitelné. Ve skutečnosti však metodické rozdíly existují. Objevení všeobecných zákonů na poli ekonomiky je ztíženo okolností, že pozorované ekonomické jevy jsou často zasaženy mnoha faktory, jaké se jen velice těžko dají hodnotit odděleně. Navíc zkušenosti, jež se nashromáždily od počátků takzvaného období civilizace lidských dějin, jsou, jak je dobře známo, široce ovlivňovány a omezovány důvody, jež nejsou v žádném případě ve své podstatě výlučně ekonomické. Například většina historicky nejvýznamnějších států vděčila za svoji existenci dobývání. Dobyvačné národy se usazovaly, právně i ekonomicky, coby privilegovaná třída dobyté země. Uchvacovaly pro sebe monopol vlastnictví půdy a jmenovaly kněžstvo z vlastních řad. Kněží při kontrole nad vzděláváním vyvíjeli z třídního rozdělení společnosti trvalou instituci a vytvářeli hodnotový systém, jímž byli lidé nadále, do značné míry nevědomky, vedeni ve svém společenském chování.

Ale historická tradice patří, abych tak řekl, včerejšku; nikde jsme skutečně nepřekonali to, co Thorstein Veblen nazval „predátorskou fází“ vývoje lidstva. Do této fáze spadají pozorovatelná ekonomická fakta a dokonce i takové zákony, které, jak si z nich můžeme odvodit, nejsou v dalších fázích použitelné. Protože skutečným účelem socialismu je právě překonat a posunout se za predátorskou fázi vývoje lidstva, ekonomická věda ve svém současném stavu může vrhnout trochu světla na socialistickou společnost budoucnosti.

Za druhé, socialismus směřuje ke společensko-etickému cíli. Věda nicméně nemůže vytvářet závěry, a dokonce je ani nemůže vštěpovat lidským bytostem; nanejvýš může dodat prostředky, jimiž lze určitých cílů dosáhnout.

Pokračovat ve čtení „ALBERT EINSTEIN – Proč socialismus?“

Na co bychom neměli zapomenout

Textů věnujících se letošnímu 30. výročí pádu minulého režimu již bylo publikováno mnoho. Některé teze v nich obsažené se přitom v různých obměnách opakují, což je sice přirozené, ale pro čtenáře jen málo zajímavé. Jednostrannost při posuzování minulosti však není dobrou pracovní metodou. Takže jsme na jedné straně svědky připomínání jednak notoricky známých událostí a jejich aktérů, dobových dokumentů i méně známých skutečností z doby přelomu. Ovšem některá fakta jsou na druhé straně záměrně opomíjena, osoby ignorovány, ty „nesprávné“ názory zejména obyčejných lidí ponechány stranou pozornosti. Místo toho vidíme stále stejné defilé protřelých tváří a omletých frází. Dočasní vítězové se zase po čase chtějí veřejnosti pochlubit údajnými osobními zásluhami na pádu starého režimu. Asi ještě nepostřehli, že jejich pohádky už moc nezabírají ani na mladou generaci. Jisté je, že národu vsugerovaný obraz, kterak stateční disidenti se studenty vyrazili do ulic, aby přes noc svrhli nenáviděného draka totality, patří naštěstí již delší dobu do kategorie nepříliš povedených vyprávění. Ostatně už v létě roku 1989 byly v NSR vytištěné plakáty s fotkou budoucího prezidenta a nápisem Havel na Hrad…

Média hlavního proudu až na vzácné výjimky neustupují ze svých tradičních způsobů práce. Tedy vykládat historii většinou dle dobového zadání. To určují momentální vítězové naprosto nepoučení podobnými postoji dřívějších dočasných vítězů. Hlas médií hlavního proudu je sice ve veřejném prostoru stále dost slyšet, jenže jej bere vážně čím dál méně lidí všech generací. Rostoucí autorita alternativních médií má své pádné důvody sahající až hluboko do 90. let, kdy byli nejprve umlčováni komunisté s republikány jako leví a praví extremisté ohrožující prý již jen svou samotnou existencí křehké výdobytky čerstvě zrozené svobody a demokracie. Tato jim přidělená nálepka na část veřejnosti skutečně až nevídaně působila. Chrobák trousící své rozumy do rozhlasu o víkendu z Lán coby novodobý samozvaný filozof na trůnu a neohrožený strážce demokracie měl na část veřejnosti až magický vliv. Mnozí ho prohlédli až v době, kdy se projevil jako aktivní zastánce nelegální agrese proti suverénnímu státu na konci 90. let, stejně jako otevřený nepřítel slovanských národů. Polistopadoví vládci nějaký čas ohlupovali za systematické podpory většiny sdělovacích prostředků veřejnost tvrzením o vlastní nepostradatelnosti na cestě do sjednocené Evropy a NATO. Ovšem jen do doby, kdy se tito jedině spravedliví a demokratičtí odrovnali svým pokrytectvím, dvojí morálkou, korupčním jednáním, zásadním rozporem mezi slovy a činy. Ostatně již předvolební kampaň roku 1990 ukázala na skutečný charakter mnoha osob deroucích se hlava nehlava k moci. Za proklamacemi o demokracii a svobodných volbách se skrývala snaha urvat koryto za každou cenu a jít přitom doslova přes mrtvoly. Existovalo každopádně dost důvodů, proč byl v Lidové demokracii dne 15. června 1990 zveřejněn článek pod názvem Po volbách, kde se mimo jiné konstatovalo: „Volby byly svobodné. Ale nebyly demokratické. Byly zmanipulovány. Výsledek je nenormální. Jedna samozvaná diktatura byla nahrazena druhou. Výklad pojmu lidských práv a demokracie se dostal do rukou těch, kteří si volbami dokázali zmanipulovat mandát, do něhož se sami dosadili. Kontrolu nad nimi nemůže nikdo provádět. Snad leda příští volby. Ale k těm vůbec už nemusí dojít… Divadlo skončilo. Změnili jsme pouze oponu. Na té bylo původně napsáno: Pravda vítězí! My jsme to doplnili: Pravda a láska vítězí! Ve skutečnosti zvítězila demagogie a nenávist.“

Pokračovat ve čtení „Na co bychom neměli zapomenout“