Evropská unie, volby a jak to vidí občan – volič?

(Vystoupení na Brněnském odborném semináři, sobota 16. března 2019)

Organizátoři tohoto užitečného semináře zvolili zajímavé, potřebné a aktuální téma. Porcovali a zkoumali ho přede mnou vážené a respektované osobnosti.

Když jsem zvažoval, o čem bych mohl mluvit já, řekl jsem si, že bych mohl zastupovat laickou veřejnost. Interpretovat hlasy, názory a pocity, které slyším u mnoha příležitostí ve straně i mimo ni, zejména však v řadách našich sympatizantů. Mám trošku dojem, že jsme se to jaksi odnaučili vnímat. Že jsme stále více, ke své škodě, nedoslýchaví!

Co si tedy myslí z velké části český občan o Evropské unii? No, rozhodně nic lichotivého!

Postupně se, na základě praktických zkušeností, naučil Evropskou unii vnímat jako takové perpetuum mobile na nesmysly. A to si mnozí mysleli, že nic takového nemůže existovat.

Obhájci EU, ti přesvědčení i ti zakamuflovaní, často tvrdí a zlobí se, že její kritici překrucují skutečný obraz a malují ho černými barvami. Tak jako sprejeři zohyzdí krásný omítnutý dům, podchod či zeď.

Přitom ale mainstreamová média šíří jen bruselskou propagandu. Totéž činí valná část početných neziskových organizací a také tisícihlavá armáda euroúředníků a většina europoslanců a členů jejich družin. Přece nebudou řezat větev svému štědrému chlebodárci. Všude dobře, v Bruselu nejlépe (se platí!).

Průzkumy veřejného mínění – a to i ty, které provádí Eurobarometr – označují Čechy a Řeky za největší euroskeptiky. 69 % Čechů si myslí, že jejich hlas nemá v EU žádnou váhu. Dvě třetiny by preferovaly větší nezávislost a suverenitu země. Jen 33 % občanů vnímá členství v EU výhradně pozitivně a 45 % má k EU vztah neutrální. Ten zbytek, lze předpokládat, je skupina lidí, kteří z toho nějakým způsobem profitují.

Názor na užitečnost EU vyjadřuje i volební účast – 18 procent – druhá nejnižší ze všech! Nižší je už len u bratov Slovákov.

Pokračovat ve čtení „Evropská unie, volby a jak to vidí občan – volič?“

„Elity“ NATO čeká tvrdý test. Víme, kdo jsou paraziti

Převzatý rozhovor s politologem Josefem Skálou

PhDr. Josef Skála, CSc.

Premiér Andrej Babiš obsáhle kritizoval na sněmu hnutí ANO 90. léta. Šlo prý o dobu, kdy naší zemi vznikly „nevratné škody“, kdy si ODS „nakradla miliardy“ a „ničila celý demokratický systém“. Po „divokých 90. letech“ dle Babiše nastalo období, kdy se toto rozkrádání „tutlalo a legitimizovalo“. Kdy se naše „zdevastované hospodářství“ otevřelo zahraničnímu kapitálu, který nahradil neúspěšnou českou cestu. V důsledku toho tečou z naší země stovky miliard na dividendách. Sdílíte toto hodnocení?
Tečou tam nejen „na dividendách“. Bezednou „černou dírou“ jsou i „reexporty“. Z vývozu do Německa, tedy na náš hlavní trh, činí 60 procent. Míří hlavně do Číny i jiných zemí, kam jsme dřív vyváželi sami – a inkasovali z nich i celou přidanou hodnotu. Hodnotu o to větší, že z kompletních dodávek „na klíč“ – či nákladních vozů, tramvají, trolejbusů a spousty podobných artiklů. Dneska tam, až na pár čestných výjimek, proudí jen dílčí „vstupy“. Desítky procent komponent tvoří i v německých automobilech. Jsou to však právě jen „díly“. Platí nám za ně jen těsně nad výrobní režií. Tam, kde jde o finální produkt, putuje na třetí trhy většinou rovnou od nás. Ze zemí, jimž vynáší zisk, jsou jen dodací doklady a faktury. Třetím do té ponižující party je „transfer pricing“ – ceny mezi cizími „matkami“ a jejich českými „dcerami“. Cokoli dodají „matky“, účtují za to „dcerám“ i mastný zisk. V opačném gardu to bývá zase jen „za režii“. „Dcerám“ se fakturují i „poradenské“ a všelijaké jiné služby. Z hodnoty, přidané českou prací, se platí i zahraniční management. Své faraónské příjmy však většinou zdaňuje doma.

Tečou tam nejen „na dividendách“. Bezednou „černou dírou“ jsou i „reexporty“. Z vývozu do Německa, tedy na náš hlavní trh, činí 60 procent. Míří hlavně do Číny i jiných zemí, kam jsme dřív vyváželi sami – a inkasovali z nich i celou přidanou hodnotu. Hodnotu o to větší, že z kompletních dodávek „na klíč“ – či nákladních vozů, tramvají, trolejbusů a spousty podobných artiklů. Dneska tam, až na pár čestných výjimek, proudí jen dílčí „vstupy“. Desítky procent komponent tvoří i v německých automobilech. Jsou to však právě jen „díly“. Platí nám za ně jen těsně nad výrobní režií. Tam, kde jde o finální produkt, putuje na třetí trhy většinou rovnou od nás. Ze zemí, jimž vynáší zisk, jsou jen dodací doklady a faktury. Třetím do té ponižující party je „transfer pricing“ – ceny mezi cizími „matkami“ a jejich českými „dcerami“. Cokoli dodají „matky“, účtují za to „dcerám“ i mastný zisk. V opačném gardu to bývá zase jen „za režii“. „Dcerám“ se fakturují i „poradenské“ a všelijaké jiné služby. Z hodnoty, přidané českou prací, se platí i zahraniční management. Své faraónské příjmy však většinou zdaňuje doma.

Českou republiku to oškubává o 750 až 800 miliard korun ročně. Víc než o celou šestinu našeho HDP. Takhle to stojí v nedávné analýze, zpracované hlavní odborovou centrálou. Hromadu cizích zisků, které jsou naší ztrátou, však nevyčísluje ani ta. Například z vývozu mléka či jatečných zvířat – a dovozu masných a mléčných výrobků. Mnohé už tvoří většinu domácí spotřeby. Lepší to není ani v případě dřevní hmoty. Rok co rok se jí exportují milióny kubíků. Ještě víc teď, za kůrovcové kalamity, decimující i zásoby vody a krajinný reliéf. Dovážíme však dokonce i většinu prken a lišt. Frapantní kapitolou je monopol cizích bank. Frapantní byl už pakatel, za nějž ho pořídily. Tvořil jen zlomek hodnoty nemovitostí, v nichž převzaly i bankovní trh a personál. Zmocnily se jich i banky s menší bilanční sumou, než české peněžní domy, které jim spadly do klína. Následky neseme i jako jejich klienti. Záporný úrok, zohlední-li se inflace, nesou i spořící účty a termínované vklady. Lepší to není ani v letech, vykazujících několika procentní růst. Termínované vklady nabízela i socialistická spořitelna. Ten roční vynášel 4 procenta. Nezdaněná a inflací téměř nedotčená. Monopol cizích bank škrtí i domácí byznys. Projekty, nehodící se do krámu cizí konkurenci, nefinancuje z principu. Supům šel naproti i vekslácký kurs místo reálné parity. Nás vyraboval víc, než reforma měny zmrzačené okupací a válkou. Zlatý důl pro cizí parazity kutala i agrese proti české koruně, vedená českou centrální bankou v minulých letech. Stála ji přes dva tisíce miliard. Na jaký kurs a dokdy se dá spekulovat bez rizika, hlásila šejdířům sama. Za cenu vlastní ztráty ve stovkách miliard.

Premiér zvedá prst právem. „Transformace“ skončila gigantickým mankem. Dřívější vládní konstelace tu pravdu blokovaly. Dnes je i v zájmu vítěze voleb, vystaveného tlaku zprava. Tím víc to chce premiéra vzít za slovo – a tlačit na zjištění směrodatných dat. Například skutečné tržní hodnoty kladenských hutí, plzeňské Škodovky nebo ČKD. Klenotů našeho „rodinného stříbra“, než padly za oběť „loupeži tisíciletí“. Byly to kolektivní investice. Práce, úspor a odložené spotřeby. Mozků a rukou řady generací. Tím víc mají právo vědět, kolik by za ně utržil soukromý kapitál. Zvlášť ten s domicilem v Německu, Izraeli či USA. Doba si koleduje i o jinou mapu – klíčových českých odvětví a podniků v časové řadě. Tedy na prahu I. světové války, za „první republiky“, od osvobození do 80. let – a po „sametu“. Jen tak se ukáže jako na dlani, kdo a jak moc zděděné kapacity rozvíjel – a po kom z nich zbyly jen rezaté „brownfieldy“. Té „transformaci“ bude už třicet. Čeká se velká trachtace. Premiér bude z prvních na ráně. Tím víc nabijí i jeho hlavně fakta, která tu demagogii svléknou do naha.

Ilona Švihlíková nemaluje čerty po zdech. „Transformace“ z nás udělala kolonii. V mnohém jsme jí víc, než v c. a k. monarchii. Premiér, který si o „transformaci“ iluze nedělá, by měl rozumět i „cestovní mapě“ z pasti ven. Plánu razantní obnovy ekonomické suverenity a rozvoje. Investiční a komerční strategie, kterou se vrátíme na vlastní nohy. A ne její atrapy, co z našich daní postaví hřiště pro privátní kapitál. Ten, co zbyl v českých rukou, už na suverénního hráče ve světě nemá. Jeho celkový výkon stagnuje už čtvrt století. Z někdejších komplexních vertikál zbyly jen izolované fragmenty. Na roli „gründera“, který je postaví pro dnešní svět, má už jen stát. Včera bylo pozdě.

Pokračovat ve čtení „„Elity“ NATO čeká tvrdý test. Víme, kdo jsou paraziti“

Nakonec jsme se dočkali!

Další aféra s polskými potravinami, tentokrát vývoz hovězího masa z nemocných krav je na světě! Zatímco na Slovensku již před několika dny ministr školství vybídl školy, aby nakupovaly maso jen slovenského původu, naši občané si informaci o dovozu polského závadného masa do České republiky museli přečíst o několik dní později nejprve v „proruském“ internetovém Sputniku, aby o dva dny později se jim tohoto upozornění oficiálně dostalo od ministra zemědělství Tomana.

Co na tom, že ještě tři dny předtím nás stejný ministr ujišťoval, že žádné maso z těchto jatek mimo Polsko nebylo exportováno!!! Znepokojující a zarážející je skutečnost, že informaci vypustil do médií investigativní reportér, který se nechal zaměstnat na jatkách v Mazovském vojvodství, kde tuto nezákonnou praktiku skrytou kamerou natočil. Nechci polemizovat, jak dlouho tento způsob na zdejších jatkách byl ve skutečnosti provozován!

Kromě odpovědi na otázku, proč směrem k veřejnosti náš stát selhal, zůstávají i další neznámé. Například do kolika států a jaké množství se maso skutečně vyvezlo! Původní zveřejněné informace hovořily o vyvezení 2,7 tun masa do 10 států, později do 14 států. Česká republika zatím přiznala dovoz 300 kg, Slovensko 300 kg, Francie 800 kg. Na zbývajících 11 „postižených“ států včetně např. Španělska, Finska, Švédska či Portugalska tak zůstává pouhých 1300 kg!? Není tohle jasný případ dezinformace s cílem uklidnění nálad českých spotřebitelů?

Proč naši občané patří k zemím, kteří se o pravdivosti s vývozem polského masa dozvídají jako poslední?! Nejedná se v případě ministra zemědělství Tomana o jeho selhání, na základě kterého by měl na svůj ministerský post rezignovat?

Tento případ opět potvrdil ono známé, že kapitalismus nemá s lidskostí nic společného. Také vývoz polského hovězího masa z nemocných krav ukázal, že hlavním kritériem firem je dosažení zisku a udržení prosperity. V uvedeném případě bez ohledu na dopad lidského zdraví.

Miroslav Kavij

Karavana táhne dál… do pouště

Z diskuzního vystoupení Karla Klimši na 5. zasedání ÚV, 15. 12. 2018

1) Průzkumům veřejného mínění jsem nikdy (z řady dobrých důvodů) příliš nevěřil. A jakkoli jsou pro nás znepokojující, až ostudné, bral bych je s rezervou i nadále… Kdybych, kdybych neslyšel kolem sebe NÁZORY LIDÍ na nás. Na to, co a jak KSČM (rozuměj její vedení) dělá! Názory, které zaznívají na poradách předsedů základních organizací i na ulici!
Už nějaký čas lidi moc nezajímáme. Mluví o jiných. Velká část z našich bývalých sympatizantů se přiklání k Babišovi a Okamurovi… Všimněte si! Hovoří o jménech, ne o stranách, to je mluví o úloze lídra. Anebo konstatují: VŠICHNI JSOU STEJNÍ, jde jim jen o korýtka, platy, kšefty a dobré bydlo.
Příliš jim jako radikální, levicová, komunistická strana NEPŘIPADÁME!!!

2) To na Slovensku řeší média jiný problém!
Poslanec Smeru Luboš Blaha, svými radikálně komunistickými názory na minulost a události roku 1989, na roli neziskovek a médií, na sílící ofenzívu gayů a lesbiček a ruku v ruce s tím kráčející oslabování tradiční rodiny a lidské normality obecně, na vypjatý genderismus…, LÁME REKORDY POPULARITY!
Podobné vážnosti a oblibě se v reálně levicové části společnosti, napříč generacemi, u nás těší prof. Keller.
Není to k vážnému zamyšlení? Neukazuje to něco? Poslušnou, opatrnou a nevýraznou KSČM veřejnost hodnotí jako méně a méně potřebnou a opouští ji, a levicovým radikálům naslouchá!

3) HODNOCENÍ VOLEB = ten materiál je tentokrát udělaný dobře a vcelku objektivně. Je tam to, co tady říkám já i jiní už mnoho let a mnoho voleb, ale zjevně bez výsledku, bez sebereflexe těch, kterých se to týká. Psi štěkají, ale karavana táhne dál, až se všem ztratí v poušti.
Velmi přesně popsal příčiny setrvalého úpadku strany prof. Oskar Krejčí v povolebním rozhovoru v Haló novinách – doporučuji, přečtěte si ho ještě jednou – ale zase nic! CO VYPLYNE Z TOHOTO HODNOCENÍ?
Odhodlá se strana, alespoň hodinu po dvanácté, k nějakým zásadním změnám a pustí se do záchranných prací? Obávám se, že nikoli a tento orgán bude nadále většinově asistovat na cestě do suterénu.

4) S tím souvisí třeba i složení orgánů budoucího politického institutu.
Myslím, že členy správní a dozorčí rady by namísto soudruha Filipa a soudružek Konečné, Vrzalové, Pěnčíkové, měli být lidé, kteří až dosud, bez valné podpory a zájmu vedení, udržovali úroveň teoretické a vzdělávací práce strany těsně nad hladinou. Lidé typu Luboše Vacka, Jiřího Zeliny, Jiřího Boháčka, Franty Ledviny, Josefa Skály, Jirky Horáka, Franty Švarce, Ladislava Šafránka, Vaška Exnera, Mileny Povolné, Aničky Štofanové. Tenhle institut by měli stavět od základů lidé, kteří k tomu mají vztah!
Ti v materiálu navržení do orgánů institutu jsou, bezesporu, lidé pracovití – koneckonců výsledky jejich práce vidíme na každém kroku – jsou však přetíženi nejrůznějšími funkcemi a zasloužili by si odpočinout.

5) V návrhu volebního programu pro volby do Evropského parlamentu je řada naprosto správných tezí, ale je rozvláčný a ten úvodní název: „70 bodů změny“, se mi nejeví jako příliš šťastný a duchaplný.
Už slyším reakce typu, až ten svůj program – se silami, které budete mít – zrealizujete, tak z té Evropské unie nezůstane kámen na kameni. A k tomu si přičtěte naše „spojence“ v GUE/NGL, kteří velmi často přicházejí s názory a nápady, že nad tím zůstává rozum stát a člověk se k tomu raději nehlásí, jen se tiše stydí.
Bojím se, že nám lidé opět nebudou moc rozumět. Na EU si vytvořili svůj názor, docela jasný, a budou chtít slyšet, kdo ho bude schopen nejlépe reprezentovat a nejdůrazněji hájit.
NA NĚJAKÉ KRASOBLUSLENÍ NEBUDOU ZVĚDAVI! Neúspěch i v těchto volbách – už pátý v řadě – si opravdu nemůžeme dovolit! Bylo by to něco, jako „rána z milosti“.

6) K návrhu volebního řádu pro sestavení kandidátky do EP jen krátkou glosu. Docela rozumím, proč je takový, jaký je. Volit lídra zvlášť, to má vcelku logiku. To další už zavání účelovostí. Snaha omezit rovnou soutěž je na škodu. Vytvářet kategorii kandidátů č. 2 až 6, aby nám je tajné hlasování nemohlo sesypat níže, je neférové vůči ostatním. Ničemu to nepomůže, spíše naopak!

7) A na závěr stručný dotaz
Není sporu o tom, že za všemi MAJDANY, těmi dokonanými i těmi dosud ne zcela úspěšnými – jako je Slovensko (atak na Ficovu vládu) a Česká republika – hlasování o nedůvěře Babišově vládě – plus povyk v ulicích…, stojí rozvětvená chobotnice neziskových organizací.
To byl důvod, proč jsme už na březnovém zasedání ÚV přijali usnesení ve znění: „Stanovit mantinely pro činnost neziskových organizací financovaných ze zahraničí podáním návrhu příslušného zákona.“ Termín: do 31. 12. 2018.
Prosím o písemnou odpověď, jak bylo toto usnesení splněno.

Sociální centrum Klinika – kauza pokračujícího rozkladu státu

Jak se chovat ke státu, ukázala mediálně občanům v minulosti, nejedna vlivná a majetná osoba z podnikatelského a politického prostředí. Z poslední doby připomeňme „uhlobarona“ Zdeňka Bakalu. Ten na výzvu poslanecké vyšetřovací komise zareagoval slovy „prostě nepřijdu“, s nevyřčeným dodatkem pro sebe – trhněte si nohou!

Je možné se z tohoto důvodu pozastavovat nad „humbukem aktivistů“ spojený s exekučním vyklizením žižkovské Kliniky v minulých dnech, mnohým lidem připomínající spíše „doupě“? Daňoví poplatníci tak mohou pouze nevěřícně kroutit hlavou a právem si klást následující otázky. Nač máme soudy, jejichž rozhodnutí nejsou respektována? Nač policii, která nedokáže „vynutit“ uplatnění práva?

Od roku 1989 jsme za mediální podpory mnohých rádoby určovatelů morálky ve společnosti z řad společensky exponovaných osobností svědky vyznávání obrácených společenských hodnot.

V případě podporovatelů „Kliniky“ jedním z nich je i Martin C. Putna, kterého prezident Zeman odmítl v minulosti jmenovat profesorem. Putna je pohoršen jakým způsobem média a zvláště TV Prima dokáží toto „zařízení“ dehonestovat. Podle tohoto pedagoga fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy je naopak Klinika označována jako fenomén, místem které bylo vždy uklizené, úhledné, sympatické a bez drog. Jak vypadal pořádek v tomto centru, je snadné dohledat na mnohých videí umístěných na youtube.

Kauzu žižkovské Kliniky s pozůstatkem komunistické minulosti spojovat nelze. Její příběh je důsledek polistopadové politiky spojené s obnovou kapitalistického společenského systému. Společností s celoživotní perspektivou pro vyvolené, nikoliv pro všechny její občany.

Miroslav Kavij

Jak vypadá diskuse podle Haló novin

    Paní Hrošová potřebovala celou tiskovou stránku Haló novin, aby nám sdělila něco dost málo originálního: My (myšleno asi ti progresivní, reformní, moderní socialisté 21. století) nic. To Stalin. To on je zodpovědný za porážku socialismu, za restauraci kapitalismu, za naše stále se zhoršující volební výsledky a jistě i za současnou sněhovou kalamitu a situaci na D1.

    Všichni ti, kteří v tragédii levice vidí také něco jiného, například permanentní tlak světové buržoazie, agresivitu Západu, zhýčkanost, proradnost a dezerci stranické byrokracie a jiných součástí společenských „elit“, jsou prý tradicionalisté. (Díky, paní Hrošová, za tak vlídné označení, Vaši souputníci nám nadávají daleko hůř.)

    Dalším důležitým odhalením je, že „funkci ústřední a hlavní příčiny vedoucí k porážce socialismu sehrály jeho deformace“!

    Možná by stálo zato vzít při takových soudech v úvahu také skutečnost, že o porážku socialismu usilovaly světové velmoci a jejich přisluhovači už od samého počátku existence Sovětského Ruska, tedy v období, kdy se deformace socialismu ještě nestačily projevit. Ve svém úsilí nikdy světová reakce nepovolila. Intervence, blokády, embarga, vyzbrojení a poštvání nacistického Německa s podporou technických a lidských kapacit takřka celé Evropy proti Sovětskému svazu, studená válka… to vše zřejmě nebylo nic ve srovnání s deformacemi (zcela určitě stalinskými, že).

    A opovažte se, vy tradicionalisté (nostalgici, stalinisté, zabedněnci, Jiří Dolejš jistě rád doplní ze své bohaté zásoby nálepek) sahat nám na Gorbačova nebo dokonce na jeho ideového předchůdce samotného Nikitu Sergejeviče!

    Nic na tom, že dřívější věrný poskok stalinského vedení, horlivý účastník „ježovščiny“ 1937-1938, N. S. Chruščov, prokazatelně zákeřně intrikoval v rámci boje o moc, svou smutně proslulou zprávu předložil až po XX. sjezdu, bez diskuse, bez možnosti vyjádřit se k ní, ale s rychlým přenosem do západních médií a oficiálních míst.

    Není možné nyní rozebírat všechna tvrzení obsažená v tomto paskvilu (k tomu na rozdíl od jiných nebudu mít dost místa, dostane-li se mi vůbec nějakého). Za nejzákeřnější a současně nejhloupější je možno považovat oficiálně neformulované, ale všemi dokumenty té doby prolínající se tvrzení, že lid pod vedením komunistické strany dosáhl obrovských úspěchů ve všech oblastech života sovětské společnosti, vyhrál válku proti hitlerovskému Německu (fakticky však proti celé Evropě), v nečekaně krátké době obnovil hospodářství země a tak dál a tak podobně, a to vše, navzdory Stalinovi, který toto gigantické úsilí mařil na každém kroku. Hloupost? Nebyl to snad, podle vás, vážení destalinizátoři, on který zlikvidoval leninské kádry (jako by k nim sám nepatřil), výkvět armády, nejlepší vědce a umělce. Před válkou se prý dokonce spojil s Hitlerem, který ho ovšem podvedl a zaútočil i přes uzavřený „Pakt Molotov Ribbentrop“. Válku pak prý Stalin řídil naprosto diletantsky (podle globusu, jak vzpomínal váš vážený Nikita Sergejevič a vyvrátili sovětští vojevůdci), takže ho z problémů musela vysekat ta „zlikvidovaná“ elita armády.

    Jistě namítnete, že zjednodušuji a budete mít částečně pravdu. Ovšem Vy, vážená paní, jste s tím začala, na čemž nic nemění ani zahalení se do hávu vědeckosti a používání marxistické terminologie.

    Jaký účel asi dnes má pokračování v této mnoho desetiletí trvající kampani? Zastřít skutečnost, že v době, kterou tak posedle nenávidíte, byl Sovětský svaz na vzestupu, měl ohromný respekt a nespočetně příznivců na celém světě. Takřka vše, na čem dnes Ruská federace přežívá, bylo vybudováno nebo zahájeno právě tehdy. A podkopáno o něco později, když se k moci dostali nedůstojní nástupci stalinského vedení. Toho vedení, na které se samozřejmě nelze dívat nekriticky, kterému je možno leccos vyčítat, leccos je nutno i odsoudit. Ale i posuzovat z hlediska historických okolností, za kterých působilo. Zvláště trapné jsou takové snahy u lidí, kteří se aktivně podílejí na pádu komunistického hnutí v České republice do bezvýznamnosti. Aby zakryli vlastní malost, musí plivat na naši minulost.

    Mimochodem, u ruské levice byste asi dnes vůbec nepochodila s tak omšelými „argumenty“, které omíláte v dojemné shodě s pravicí a pseudolevicí. Otevřením archivů po gorbačovovsko- jelcinovské kontrarevoluci vyplulo na povrch tolik informací odporujících reformisticko-pravičácké propagandě, že je, podle vyjádření velké části ruských historiků a analytiků, zase rychle znepřístupnili.

    Jestli ovšem chcete dále věřit propagandě Solženicyna, Jakovleva, Goebbelse, Conquesta, Brzezinského a jiných matadorů antikomunismu, pak se můžeme těšit na další opravdu hodnotné výstupy z aktivit teoretického zázemí KSČM.

 Ing. Viktor Dinkov, Ostrava

 (Článek čeká marně v redakci HaNo na uveřejnění!)

Lobbistický nebo sebevražedný plán ministryně Maláčové?

Naštěstí pro seniory jsou dávno pryč nápady exministra financí Miroslava Kalouska v podobě zmrazení důchodů na tři roky.
Současný oblíbený i nenáviděný premiér Babiš (libující si prezentací úspěchů své vlády) se může pyšnit i nejrazantnějším navýšením penzí za dobu existence samostatné České republiky, ke kterému došlo v letošním roce. Navíc již nyní provokuje svými úvahami o zvýšení penzí v roce příštím o dalších 900 Kč.
Nelichotivou skutečností zůstává, že výše současných starobních penzí k průměrné mzdě ve srovnání s rokem 1989 procentuálně stále „pokulhává“. Babišova vláda i přes na první pohled skokové navýšení stejně jako vlády předcházející, nedokáže zabezpečit důstojné stáří velké části našich seniorů, které si za celoživotní práci zaslouží.
Předchozí vlády si s reformou důchodového zabezpečení vylámaly zuby. Můžeme jen doufat, že nově vznikající komise k důchodové reformě nevyslyší návrh ministryně práce a sociálních věcí Jany Maláčové v podobě povinného soukromého penzijního spoření pro všechny lidi.
Sociálně demokratická ministryně tímto způsobem tak v „přímém přenosu“ požaduje přenést finanční zátěž státu na bedra jejich pracujících.
Ministři, poslanci, stejně jako lidé s průměrným a vyšším měsíčním výdělkem s její představou těžkosti mít nebudou. A ostatní skupiny zahrnující pracující za minimální mzdu v současnosti 13 350 korun, statisíce lidí pracující načerno díky exekucím, mladé rodiny splácející do svého důchodu hypotéky na vlastní bydlení? Ty zřejmě ambiciózní mladou političku nezajímají. Přehodit „výhybku“ ze státu na občany je zřejmě podle ministryně Maláčové tím nejjednodušším řešením. Lze ale veřejně přiznat, že kapitalistický společenský systém se o všechny své občany postarat nedokáže? Navíc, v době, kdy korupce kvete v podstatě ve všech resortech státu, v oblasti výdajů na zbrojení se podřizujeme požadavkům USA – alias NATO, na dividendách mimo republiku odchází ročně částky vyšší než 300 miliard korun?!
     Smutné je, že dříve podobné „nápady“ přicházely z řad ODS a TOP 09, dnes od rádoby levicové ČSSD.
Miroslav KAVIJ

Pravda o jedné polemice

Podnětem k polemice, o níž bude řeč, byl příspěvek Věry Klontza-Jaklové, zveřejněný v Dialogu č. 342.
Krom jiného v něm stálo: „Nevěřte ani Restartu. Bitva předlistopadových papalášů, za kterými stojí pán-bůh-ví-kdo, se nás netýká.“ Logicky to vyvolalo i řadu protestů.
Josef Skála si vzal slovo, teprve když k tomu byl přímo vyzván s. Václavíkem ze Vsetínska i dalšími členy a sympatizanty komunistické strany.

     Z emailu s. Václavíka z 27. 12. 2018: Soudruhu Skálo, zdravím Tě po Vánocích! Věra Jaklová napsala mé známé člence naší (?) strany Ivance … z Moravan u Brna (…) Ivanka mě poprosila o radu, jak Věře odpovědět. Napsal jsem Ivance toto, cituji: Věru Jaklovou znám z M-L Dialogu. V posledním tamějším jejím článku napsala toto: „Nevěřte ani Restartu. Bitva předlistopadových papalášů, za kterými stojí pán-bůh-ví-kdo, se nás netýká.“ Aby bylo jasno, v tomto Věruška kecá. Copak Skála byl jakýsi papaláš?(Václavík pak reprodukuje i kritické názory V: Klontza-Jaklové na politiku KS Číny a ČLR, resp. jejich „neochotu postavit se na stranu pracujících“ v zahraničních destinacích čínských investic a polemizuje s nimi sám).
ZDROJ: http://www.kldialog.cz/2018/12/06/dopis-ucastnikum-celostatniho-setkani-za-obnovu-komunistickeho-hnuti/

     Jen na korespondenci s autorkou článku se tak už nemohl omezit ani Josef Skála. Někteří z adresátů však, jak se ukázalo, obdrželi jen dopisy jedné ze stran. Tím, kdo polemiku změnil na věc veřejnou, byl dvouměsíčník Dialog. O to víc cítíme povinnost rozptýlit nedorozumění, k nimž leckde vedla. Proto jsme se rozhodli zmíněné dopisy zveřejnit v plném znění. V chronologickém pořadí. Přesněji ty, které mířily k více adresátům.

     Odpověď Josefa Skály z 27. prosince 2018:
     Věrka si mesiášské fanfarónství čas od času neumí odepřít. Své „hnutí za obnovu“ (jen „zdola“, jak jinak) vyhlásila krátce předtím, než vyrazila na roční stáž do USA. Udělat to samé kdokoli z nás, jsem si téměř jist, že právě od Věrky schytá zlověstné dloubance, čím že si vysloužil takovou přízeň amerických imperialistů (a bůh-ví-kdo-za-ním stojí). Já se k tomu snižovat nemám ve zvyku. Pojďme raději k tomu, co Věrka hlásá:

Pokračovat ve čtení „Pravda o jedné polemice“

Chvála kapitalizmu

Ľavica často robí veľkú chybu, ak iba kritizuje kapitalizmus. Zvýrazňovaním jeho chýb robí, z ľudí donútených žiť v jeho osídlach, poľutovaniahodných hlupákov.
Niežeby neboli… Cítia sa však byť ľavicovým atakom ponížení. Necítia sa byť hlupákmi… Majú „dobré“ dôvody pre preferovanie kapitalizmu.
A propaganda kapitalizmu masívne, toto ich presvedčenie, podporuje. V zásade sa snaží nasadiť každej nekapitalistickej alternatíve (najmä socializmu a predovšetkým komunizmu) psiu hlavu. Všimnite si snahu spojiť ich s gulagmi (hoci tie vymysleli ruskí cári pre revolucionárov!) , hladomormi (cudne mlčia, že v rovnakom čase, ako na Ukrajine hynuli tisíce, milióny hladom skapali v USA – počas hospodárskej krízy hladom umrelo cca 5-6 miliónov Američanov!, nehovoria o írskom a indickom hladomore, pod vznešenou britskou korunou…). Zvýrazňujú tzv. stalinskú brutalitu, ktorá bola, len slabým, odvarom zločinov Mussoliniho a Franca, koloniálnych genocíd organizovaných Anglickom, Belgickom, Francúzskom v 20. storočí. A najmä sa dištancujú od nacistických zverstiev, akoby ich nefinancovali a sami neboli ich pokračovateľmi (chilské štadióny, vietnamské My-lai, iracký Abú-graib… desiatky, stovky iných).

Pokračovat ve čtení „Chvála kapitalizmu“

Stahování amerických vojsk – počátek krize NATO?

     Stažení amerických sil čítající 2 600 vojáků ze Sýrie do sto dnů. Snížení počtu amerických vojáků z Afghánistánu ze současných 14 na 7 tisíc, z válečného konfliktu, v kterém USA za 17 let svého působení „proinvestovaly“ přes 900 miliard dolarů a smrt zde našlo více než 2 400 jejich vojáků.
Dvě překvapivá oznámení, pro někoho stále ještě nejmocnějšího prezidenta planety, Donalda Trumpa přináší i první negativní reakci. Tou je rezignace amerického ministra obrany Jamese Mattise na svoji funkci.
Zatímco je normální, že děti věří na Ježíška je komické kolik dospělých je stále přesvědčených, že USA bojují ve světě za svobodu a demokracii!
O tom, v jakém stavu se americká armáda nachází, je zřejmé nejen ze slov jejího válečného veterána Vincenta Emanuela. Podle něj, je armáda institucí smrti a destrukce, ve které 17. až 19. leté děti po absolvování vojenského výcviku jsou připraveni zabíjet. Stávají se kolečkem v gigantické mašinerii, a pro ty co mají bohatství a moc jsou jen dalším číslem. Pro generály pouhé tělo.
Na pravé důvody uvedených rozhodnutí si budeme muset nějakou dobu počkat. Jedním z nich může být „výše“ schváleného ročního rozpočtu USA na zbrojení v částce 716 miliard dolarů, který by postačil na to, aby veřejné vysoké školy a univerzity v USA byly zdarma pro všechny. Pro „americké jestřáby“ ale nepostačující k zabezpečení svých asi 800 vojenských základen a více než 150 tisíc vojáků působících po celém světě.
Pro světové mírové hnutí je Trumpovo rozhodnutí tím nejlepším vánočním dárkem. A pro naše nejen zarputilé vyznavače a příznivce NATO podnětem k diskusi o přehodnocení setrvání České republiky v tomto agresivním vojenském paktu.

    Miroslav Kavij

K problematice teorie, programu, strategie a taktiky v komunistickém hnutí

Sborník vystoupení na 44. pražské teoreticko-politické konferenci s mezinárodní účastí

Praha, 3. listopadu 2018

Co dál?

Viktor Pázler

Dnešní konference se koná na téma „ K problematice teorie, programu, strategie a taktiky v komunistickém hnutí“ Podle našeho názoru umožňuje prodiskutovat a zaujmout stanoviska k nanejvýš aktuálním otázkám a výzvám, s kterými se nejen u nás, ale v celém mezinárodním komunistickém a dělnickém hnutí nyní potýkáme.

Naše hnutí, ale i celá levice neprožívá v současnosti příliš dobré období, naše strana to nyní opakovaně zažila na své kůži velice špatným volebním výsledkem v komunálních volbách a volbách do Senátu. Proto cítíme potřebu se společně poradit co dál dělat v našem komunistickém hnutí. Říci si, jak a čím zdůvodnit platnost našeho cíle očima dnešního stadia vývoje kapitalismu. Posoudit, která jsou to dnes ta klíčová témata marxistické teorie a co jim dlužíme nejvíce. Nakolik máme opravdu ucelenou strategii doma i v mezinárodním hnutí a v čem tkví hlavní kritéria naší taktiky a nakolik se je daří uplatňovat nyní i do budoucna

Věřím, že účastníci této konference, jak naši zahraniční přátelé, tak naši soudruzi, soudružky a přátelé přispěji svými vystoupeními k hledání cest z krize, ve které se nyní nacházíme. Věřím, že diskuse bude podnětná, kritika a sebekritika soudružská a bude se týkat věcné podstaty problémů a nikoliv jen osob, zvláště těch, kteří nejsou dnes přítomni.

Tímto považuji naši konferenci za zahájenou.

ÚVODNÍ REFERÁT

K programu a politice, s nimiž spojí naděje většina

Josef Skála

Scházíme se už po čtyřiačtyřicáté. Na růžích ustláno nemáme. Už roky tu nastolujeme otázky, znějící leckomu nepříjemně. Stíhá je nepřízeň i prohibice. A nás, kdo je klademe – nadávky do senilních mozků, jimž prý ujel vlak.

Je to hloupá demagogie. To jí právě ujíždí vlak. Jarmark, vábící na sladké iluze, zavřel krám už s finanční a ekonomickou krizí. Teď jsou to „protestní hlasy“ – a ne ty, co natěšeně souhlasí – kdo vyhrává už i volby. To, čím se liší třetí od prvého čtení parlamentního lejstra, nebylo pupkem světa ani doposud. Tím méně jím bude v etapě, která už začala. Do centra politiky posouvá vůli po hluboké změně – a tedy i otázku skutečných alternativ. Ze šance, kterou to nabízí, však profitují politické novotvary. Za to důvěra v naši politiku je nejslabší od roku 1921. Ztrácíme u všech generací – včetně té, co bývala naší oporou.

Příčinou není „stalinismus“ – ani jiný bubák, na něž to svádí politická bezradnost. Parketou komunistické strany je radikální opozice. Punc radikální síly však ztrácíme už roky. A teď už nás jen málokdo vnímá i jako opozici. To ovšem přitáhne jenom ty, kdo si té změny ještě nestačili všimnout. To proto ta kaskáda volebních debaklů – a riziko, že přijdeme i o parlamentní status.

Pokračovat ve čtení „K problematice teorie, programu, strategie a taktiky v komunistickém hnutí“

Dezinformace a vyváženost

Macronovu Francii, potýkající se více než měsíc s vlnou sociálních nepokojů, klidné vánoční období nečeká. Hnutí žlutých vest ani přes slíbené ústupky prezidenta ve svých protestech nepolevuje.

Zatímco u nás neziskové organizace napojené na Sorosovy fondy lákají na demonstrace proti prezidentu Zemanovi a premiéru Babišovi občany „finančně přitažlivým všimným“ v částce 2 500 Kč a čeští kolaborantští europoslanci z řad pravice přicházející si ročně v této instituci na miliony korun neváhají jakýmkoliv způsobem za podpory veřejnoprávní televize a Evropského parlamentu destabilizovat činnost vlády a hlavy státu, tak francouzská televizní stanice sahá k dezinformacím, proti kterým jsou naši občané každodenně varováni. Jedním z příkladů je kolující fotografie pořízená fotografem nejstarší mezinárodní zpravodajské agentury AFP, na níž je možné číst „Macron dégage“, ale ve vysílání francouzské televizní stanice France3 je na stejné fotografii znak s pouhým nápisem „Macron“.

Na rozdíl od každodenních obsáhlých komentářů a široké publicistiky ohledně konfliktu mezi Ruskou federací a fašistickou Ukrajinou, podobné hodnocení současné vyostřené situace ve Francii našim občanům od České televize, které platí měsíční daň ve formě koncesionářských poplatků, chybí. Její „suplování“ tak musí „zabezpečovat“ soukromá nezávislá média. Za všechny uvádím Raptor-TV, která pravidelně sdílí v přímém přenosu na sociálních sítích sobotní francouzské nepokoje, a to i díky finanční podpoře našich občanů tomuto „médiu“.

Zda se Macron v následujících dnech bude z prezidentského paláce skutečně pakovat, uvolní cestu pro předčasné volby či zmizí z očí téměř 80 % voličů, kteří nemají prezidenta v současnosti v oblibě, ukáže následující vývoj na tamní scéně.

Vzkaz pro naše občany na pozadí nepokojů hnutí Žlutých vest je prostý. Nenechme se ovlivňovat českým mainstreamem, výroční zprávou BIS či neziskovkami finančně podporovanými ze Západu s varováním o narůstajícím a škodlivém vlivu proruských médií a dezinformací. Naopak, tato jsou protiváhou současnému probruselskému a prozápadnímu jednostrannému zpravodajství a napomáhají nám vytvářet si objektivnější pohled na současné světové a domácí události!

    Miroslav Kavij

65 let od smrti Stalina

Rusko si připomíná 65 let od smrti Josifa Stalina – Marek Kyncl

„Téma Stalina je v Rusku velmi živé. Podle různých průzkumů veřejného mínění jej považuje za nejvýznamnější ruskou osobnost všech dob okolo 50 procent Rusů. Nehledě na to, že od smrti Stalina uplynulo již 65 let, kolem historického odkazu této osobnosti chodí oficiální místa po špičkách. Příčina je prostá. Stalina nenávidí jak potomci komunistických internacionalistů, tak i liberálové. V ruských elitách je proto jen málo těch, kteří jsou ochotni se na Stalina a jeho epochu dívat pozitivně,“ rozpovídal se ohledně výročí Marek Kyncl, který v Rusku od roku 2007 žije.

V pondělí uplynulo 65 od smrti Stalina. Mluví se o tom, že v Rusku jsou postupně otevírány archivy. Lze v nich o Stalinovi něco zajímavého objevit?

Téma Stalina je v Rusku velmi živé. Podle různých průzkumů veřejného mínění jej považuje za nejvýznamnější ruskou osobnost všech dob okolo 50 procent Rusů. Nehledě na to, že od smrti Stalina uplynulo již 65 let, kolem historického odkazu této osobnosti chodí oficiální místa po špičkách. Příčina je prostá. Stalina nenávidí jak potomci komunistických internacionalistů, tak i liberálové. V ruských elitách je proto jen málo těch, kteří jsou ochotni se na Stalina a jeho epochu dívat pozitivně. Hlad po informacích ze strany veřejnosti je obrovský a málokoho již dnes uspokojuje rétorika Nikity Chruščova z 20. sjezdu KSSS o kultu osobnosti a nesčíslných zločinech. Svědectví, která vydávají archivy o stalinské epoše, totiž boří mnohé mýty, na jejichž zachování měli zájem především sami komunisté.

Chruščovovská rétorika vytvořila mýtus Stalina jako univerzálního zločince, který se nezabýval ničím jiným než represemi počestných sovětských občanů, zejména komunistů. Počty stalinských obětí byly nafukovány do absurdních čísel desítek milionů. Za oběť stalinismu se považoval každý, kdo v letech 1918–1953 z jakýchkoliv důvodů umřel. Realita je odlišná. Od roku 1917 do roku 1922 probíhala v Rusku občanská válka, která si vyžádala ohromné množství životů. Jednalo se o přímé popravy, většinou bez soudů, následky ekonomického rozvratu, hladomoru atp. Co se týče poprav, připomeňme si dvě události – potlačení povstání námořníků v Kronštatu a potlačení zemědělského povstání v Tambovské gubernii. Kronštat byl utopen v krvi pomocí kulek, v Tambovské gubernii nasadila Rudá armáda proti vlastním obyvatelům plyn. Politicky odpovědný za tato a další zvěrstva byl Lev Trockij a jeho mocenská klika, vojenskou odpovědnost nesl Michail Tuchačevskij. Na vesnici byl v důsledku válečného komunismu a občanské války hladomor, města nežila o moc lépe. Revolucionáři v čele s Leninem a Trockým vyhlazovali nejen inteligenci, ale bořili kostely, zabíjeli církevní hodnostáře a mnichy. Stalin v té době zastával v podstatě okrajovou funkci generálního sekretáře, staral se o běžný chod strany. Po smrti Lenina probíhal mocenský boj mezi Trockým a dvojicí Kameněv – Zinovjev, ke které se přidal Stalin. O samostatné vládě Stalina je možné mluvit, až počínaje rokem 1926. I tehdy ovšem v SSSR existovala silná trockistická opozice, která moc Stalina eliminovala. Trockij byl vyhoštěn ze SSSR až v roce 1929. Leninisté a trockisté byli revoluční intelektuálové, vychovaní kavárnami a večírky v Petrohradu, Ženevě, Paříži a Vídni. Lenin, Trockij, Radek, Zinovjev a další revolucionáři chápali Rusko jako pouhý nástroj pro uskutečnění svých ambicí celosvětové revoluce. Rusko se v důsledku občanské války nejprve téměř zhroutilo a ztratilo ekonomicky nejvýznamnější části svého území. Poté komunističtí internacionalisté organizovali tzv. novou ekonomickou politiku, v jejímž důsledku se Sovětský svaz začal dostávat do pozice agrární země a „benzínové pumpy“. Veškeré vyspělé technologie byly dováženy ze Západu za zlato, na těžbu nerostných surovin a lukrativní průmyslová odvětví dostávaly koncese zahraniční společnosti. Obranyschopnost Ruska byla nulová. Tato situace není bez analogie s 90. lety, kdy vládl Boris Jelcin a jeho intelektuálové. I tehdy Rusko téměř zaniklo. Analogii se rovněž nelze ubránit při pohledu na dnešní zmrtvýchvstání Ruska pod vládou Putina a tím, co následovalo poté, co se moci chopil Stalin. Stalin byl člověk, kterého bychom dnes mohli charakterizovat jako konzervativního nacionalistu. První, co Stalin udělal, bylo zrušení NEP. V roce 1929, kdy byla přijata koncepce pětiletého plánování. Za pouhých pět let byly v SSSR vybudovány těžký průmysl, automobilový průmysl, metalurgie a chemický průmysl.

Byla provedena kolektivizace zemědělství, což mělo za následek stabilizaci zemědělského zásobování. Připomeňme si, že analogický proces proběhl, byť jinými metodami, i v Spojených státech, o čemž si můžeme přečíst v románu Johna Steinbecka „Hrozny hněvu“.

V důsledku industrializace byly položeny základy budoucího rozvoje a již od roku 1934 začala raketově růst životní úroveň.

V té době byl rovněž uvolněn vztah státu k pravoslavné církvi a v roce 1936 z rukou Stalina vyšel návrh nové sovětské ústavy, který zaručoval všeobecné volební právo, jež do té doby neexistovalo a vycházelo z koncepce revoluční diktatury proletariátu (tři hlasy dělníci, jeden hlas rolníci, ostatní hlasovací právo neměli).

Příčinou nadcházejícího teroru bylo, že se stranické elity natolik zalekly všeobecného volebního práva, že organizovaly rozsáhlé čistky, které se v té době nazývaly „ježovskými“ podle národního komisaře Nikolaje Ježova, který je vedl. Vztah Stalina k těmto čistkám není dodnes vyjasněn. Jisté je, že jim nebránil a snažil se je využít k upevnění své moci. Čistky však byly masovou akcí „zdola“. Nepřátele národa udával každý, kdo na to měl žaludek. Revoluční gardy bolševiků první generace chtěly s jejich pomocí zachovat svoji moc. Stalinovi se však podařilo běsnící bestii obrátit ve svůj prospěch. Výsledkem byl proces s maršálem Tuchačevským, kterým Stalin zdecimoval své nepřátele a v závěrečné etapě rozstřílel právě ty katy, kteří byli za ježovský teror zodpovědní.

Jedním z nejhorlivějších byl i jakýsi Chruščov, jež byl však natolik zdatným rektálním alpinistou, že se na něj v rámci odvetné vlny zapomnělo, což později přineslo neblahé důsledky. Čistky 30. let byly tedy tečkou za říjnovou revolucí a občanskou válkou. Počet odsouzených je okolo 750 000 popravených a 3 až 4 miliony uvězněných, přičemž v těchto číslech jsou obsaženy odsouzení od roku 1921 do roku 1953. (Je třeba podotknout, že obětí v období revolučního teroru 1921–1924 bylo mnohem více, popravy však probíhaly bez soudu a statistiky se nevedly.) Politickým výsledkem byla eliminace trockistů a kádrová obměna v politickém a ekonomickém vedení. Na vedoucí posty se dostali lidé nesvázaní s první porevoluční bolševickou generací (takzvaní stalinští vyzdviženci), nemálo bylo i předrevolučních odborníků. Symbolické je, že do sovětských rodin se vrátila jolka (novoroční stromeček), děda Mráz a Sněhurka, tradiční symboly ruských novoročních oslav, které byly bolševiky potlačeny. Alexandr Solženicyn byl v té době ještě přesvědčeným komsomolcem. Mezi Stalinovy největší obdivovatele té doby patřili spisovatelé Michail Bulgakov, Roman Rolland, Lion Feuchtwanger a Herbert Wells. Stalinské období se vyznačovalo ukončením trockistického revolučního fanatismu, úspěšným vyvedením SSSR z mezinárodní izolace. SSSR se stal jedním ze zakladatelů Ligy národů. V reakci na nástup nacismu v Německu SSSR prosazoval tzv. koncepci národní bezpečnosti, která byla poválečnou obdobou Antanty (trojdohody – Francie – Rusko – Velká Británie). Bohužel tato koncepce se nepodařila uskutečnit v důsledku odporu Československa a Polska, které odmítly umožnit v případě potřeby nasazení proti Německu průchod sovětské armády přes vlastní území. Nepřímým důsledkem této pozice byla Mnichovská dohoda, kde nás naši angličtí a francouzští přátelé společně s Německem a Itálií rozparcelovali mezi Německo, Polsko a Maďarsko.

Stalin byl společně s F. D. Rooseveltem spolutvůrcem světového uspořádání OSN, které přetrvalo až do dnešní doby. Stalin bývá nezřídka přirovnáván k Hitlerovi. Toto srovnání je však stejně nemístné jako například srovnání Václava Havla a Nicolae Ceauseska. Hitler proměnil Německo, jež bylo do té doby vzorem humánní i kulturní vyspělosti, v démona a zemi masových vrahů. Stalin naopak proměnil SSSR, zmítaný nejkrvavější revolucí v dějinách lidstva, jež jej utopila v krvi nevinných obětí, v rozvinuté soustátí, které se ocitlo v čele světové politiky a k němuž přední světoví myslitelé vzhlíželi s obdivem. Stalina je třeba srovnávat s Rooseveltem, Churchillem a možná i Petrem Velikým.

Pokračovat ve čtení „65 let od smrti Stalina“

Naši tátové postavili po válce republiku na nohy. Mám místo nich oslavovat nějaké ožraly a privatizátory? Nikdy!

Poslanec slovenské Národní rady Luboš Blaha (SMER-SD) se na svém facebookovém profilu rozčílil. „Víte, co mě skutečně zlobí? Když se někdo snaží pohanět život našich otců a dědů, kteří tu desetiletí budovali vše, co dnes máme – školy, nemocnice, továrny, silnice, sídliště, mosty, zkrátka vše,“ podotkl Blaha.

Tito dobří lidé po válce podle jeho slov postavili Slovensko na nohy. „Vlastníma rukama. Ale prý je nemáme oslavovat. Máme z nich být prý znechucení. Oslavovat se mají nějací ožralci a převlékači kabátů, kteří odevzdali po roce 1989 naši vlast západním mocnostem a nadnárodním koncernům. Promiňte, ale nikdy!“ poznamenal Blaha.

On sám si podle svých slov váží generace lidí, kteří tu žili před rokem 1989, včetně upřímných komunistů, kteří věřili, že budují nový svět bez chudoby a nerovnosti. „Po roce 1989 se ze všech těchto lidí dělají ‚opice‘, které jen bezmyšlenkovitě skákaly, jak režim pískal, nebo ještě hůř: dělají z nich ‚zločince‘, kteří se přičinili o gulagy a vraždění. Proboha, vždyť tu žily miliony lidí, kteří věřili v ideály rovnosti a spravedlivosti,“ dodal.

Československo, jak uvádí, byl moderní a vyspělý stát, který měl vlastní průmysl a staral se o lidi. „To, že byly zavřené hranice a tajné služby pronásledovaly opozici, je samozřejmě špatné, ale to byl důsledek studené války, za kterou mohl jak Sovětský svaz, tak i USA. Takovéto projevy jsou běžné i dnes v kapitalismu, když spolu vedou spory mocnosti: nijak to nesouvisí se socialismem. To, co se socialismem jako takovým souvisí, to bylo to, že lidé měli práci, bydlení, vzdělání a zdravotní péči. Že děti nefetovaly, nebyli tu gangsteři, mafiáni, teroristi ani žádné finanční skupiny. Lidé budovali svoji vlast a tvrdě pracovali,“ poznamenal.

„A tuto generaci lidí chce dnes někdo jen tak odpískat? Jejich život vyhlásit za selhání, omyl, smůlu, zbytečnost? Nebo rovnou za zločin? A kdo bude tyto lidi soudit? Zloději, převlékači kabátů, privatizátoři či oligarchové?“ zeptal se.

Jak dodal závěrem, je mu zle z toho, že vidí neúctu některých liberálních mladých lidí ke generaci vlastních rodičů a dědů. „Ne, mě nikdo nikdy nepřinutí, abych dehonestoval lidi, kteří věřili v komunismus před rokem 1989 a kteří budovali ČSSR,“ uzavřel s poukázáním na zlo, které přinesl současný kapitalistický režim.

Pokračovat ve čtení „Naši tátové postavili po válce republiku na nohy. Mám místo nich oslavovat nějaké ožraly a privatizátory? Nikdy!“

Zklamal český stát v otázce těžby lithia?

Lithium. Předvolební »trhák« před loňskými parlamentními volbami poté, kdy na veřejnost prosákla informace, že tehdejší ministr za ČSSD Jiří Havlíček podepsal s australskou firmou EMH memorandum o těžbě lithia u Cínovce. Dokument se stal terčem kritiky především ze strany KSČM a hnutí ANO. Kvůli memorandu se v týdnu před podzimními volbami sešli mimořádně tehdejší poslanci, kteří přijali usnesení, žádající vládu o zrušení platnosti uvedeného dokumentu.

Přestože Česká republika v březnu memorandum o porozumění s EMH vypověděla, získala v těchto dnech australská společnost European Metals Holdings povolení od úřadů v České republice k zahájení 13 průzkumných vrtů, znamenající důležitý krok v rámci studie proveditelnosti projektu.

Podle České geologické služby je v Česku evidováno 571,5 milionu tun rudy s 1,14 milionu tun lithia, což podle odhadů představuje asi tři procenta světových zdrojů. Naprostá většina této suroviny se nachází na Cínovci a malé množství v ložisku ve Slavkovském lese.

Lithium – používané například při výrobě baterií – je tak právem považováno za kov budoucnosti. Odhaduje se, že v roce 2040 bude 35 procent veškerých prodaných vozů na elektrický pohon.

Pohádka o těžbě lithia v režii českého státu tak dostává další trhliny. Sliby a ujišťování našim občanům, že případná těžba lithia bude prováděna za pomoci státu, se rozplývá dál. Představy australské firmy o zahájení hlubinné těžby v Krušných horách v roce 2022, kdy během 21 let těžby chce »získat« 37 milionů tun rudy, se zatím naplňuje.

Kapitalismus stojící na tvrdých a nekompromisních finančních zásadách si vybírá svou daň i v případě »českého« lithia. Stát opětovně zklamal. Nemalé finanční prostředky namísto toho, aby byly použity ve prospěch českého státu a jeho občanů, tak budou plynout do kapes australského investora.

     Miroslav Kavij