Kdo podkopává právní stát

Loupež století v podobě zákona o „církevních restitucích“ začíná opět hýbat politickou scénou.

Ve hře je zdanění peněžitých náhrad církvím za majetek, na základě předlohy komunistů, kterou v minulých dnech podpořil ústavně právní výbor poslanecké sněmovny.

Pro vůdce KDU-ČSL, když se nepíská podle jejich not, je viník většinou zcela jasný. V případě zdanění církevních restitucí komunisté podle Bělobrádka dokonce podkopávají právní stát! Nedošlo ale k podkopání právního státu již v době samotného schvalování zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi)?

Není alibistické od předsedy KDU-ČSL poukazovat, že v době nastavování parametrů pro církevní restituce nabyla strana ve Sněmovně?

Nebyla ve skutečnosti touha po majetku silnější než způsob, jakým byl zákon schválen? A to nejen s přispěním hlasů později pravomocně odsouzeného poslance Pekárka za korupci, ale i poslanců čelícím policejnímu vyšetřování?

Připomeňme si, že ani tehdejší premiér vlády Petr Nečas s podpisem uvedeného zákona neotálel a pro jistotu raději nečekal ani na výrok ústavního soudu. Na otázku, zda bylo datum schválení uvedeného zákona – 8. listopadu, které je spojeno s výročím české porážky na Bílé Hoře náhodné, ať si laskavý čtenář odpoví sám.

Pavel Bělobrádek, který ještě nedávno občanům „sliboval“ v blízké době odchod z vrcholné politiky bude možná brzy „kázat“ z půdy Senátu. Ten je podle něj nyní třeba posílit proti narůstající moci komunistů.

Možná si zde najde také trochu času zapřemýšlet nad některými otázkami a svými výroky. Například, proč naprostá většina občanů bere církevní restituce i mnoho let po schválení jako skutečnou loupež století. Případně, jak skutečně pomoci ve svízelné životní situaci například matkám samoživitelkám, kterým doporučoval najít si jiného chlapa.

Miroslav Kavij

Vojenská přehlídka nebo ukázka vojenské síly?

V přímém přenosu je dnes (24. 8.) našim občanům u příležitosti oslav vyhlášení nezávislosti Ukrajiny sdílena vojenská přehlídka za přítomnosti zástupců sil zemí NATO.

Na správný výklad pojmů jsme si již zvykli. V Kyjevě se jedná o vojenskou přehlídku. V Moskvě o ukázku vojenské síly. Překvapuje někoho, že ačkoliv Ukrajina není členem NATO, jsou na zmíněné přehlídce také zástupci sil zemí NATO? Nebo že vedle Američanů plnící roli světového četníka a ochránce svých zájmů jsou přítomni i čeští vojáci? Pobuřuje to naši pražskou kavárnu? Nikoliv. Ta pouze hystericky reagovala na účast Miloše Zemana, když si „dovolil“ účastnit se vojenské přehlídky v Moskvě 9. května u příležitosti sedmdesátého výročí konce druhé světové války v Evropě.

Přinejmenším diskutabilní je také otázka nezávislosti současné Ukrajiny. Země, ze které za dobu od fašistického puče v roce 2014 uteklo za hranice (včetně Ruska) několik milionů občanů. Státu, který navždy ztratil území Krymu, jež se stalo na základě referenda součástí Ruské federace. Otázkou času je, zda Ukrajina nepřijde v budoucnu i o další části svého území.

Loď se potápí, ale na její palubě se tancuje. „Válka proti cizí agresi, válka za Ukrajinu, za její svobodu, čest a slávu, za lid a nezávislost“, jak prohlásil prezident v roce 2014, pokračuje.

Výsledkem jsou tisíce sebevražd ukrajinských vojáků, kteří bojovali na východě Ukrajiny proti proruským separatistům. Hluboký propad ekonomiky nutící stále větší počet obyvatel Ukrajiny odejít za prací mimo zemi.

Ve skutečnosti se vojenská přehlídka včetně „úžasné techniky“ ukrajinské armády opět stala tragickým pohledem na to, jak zaostalou zemí je dnešní Ukrajina. Ukázala na eskalaci světového válečného napětí, namísto možnosti řešení politických krizí výhradně mírovou cestou!

Miroslav Kavij

Mír udržíme i za cenu války!

Podpisem Donalda Trumpa je na světě vojenský rozpočet USA na rok 2018. „Jsme nejmocnější, nejbohatší, nejpočetnější, nejsilnější, nejchytřejší,“ dodal americký prezident ve svém projevu a tak vyčleněná astronomická, rekordní částka přesně ve stylu „Amerika first“ nemohla překvapit vůbec nikoho. Jeho výše 717 miliard dolarů – v přepočtu 16 bilionů korun – se vyrovná více než deseti českým státním rozpočtům.

Podle zprávy stockholmského mezinárodního ústavu pro výzkum míru (SIPRI) překročily v loňském roce světové výdaje na zbrojení částku 1,74 bilionu dolarů. Stejný zdroj uvádí, že Spojené státy daly v roce 2017 na zbrojení 610 miliard dolarů, Čína 228 miliard a Rusko 66 miliard dolarů. Zajímavým údajem je také konstatování, že státy NATO daly vloni na své armády celkem 900 miliard dolarů, znamenající 52 procent celosvětových zbrojních výdajů.

Astronomická částka na zbrojení v porovnání se skutečným stavem USA se tak znovu dostává do značného kontrastu. Desítky milionů lidí na sociálních dávkách, desítky milionů obyvatel negramotných. O úrovni amerického zdravotnictví a školství toho bylo napsáno víc než dost. Zastaralá infrastruktura v mnohých oblastech. Země, která se každoročně potýká s nedostatkem financí na chod vlastního státu! Prioritou ale zůstávají nové hračky pro vojáky, znamenající kšeft a byznys pro vojenskoprůmyslový komplex!

Na konci 2. dekády 21. století jsou uvedená čísla smutným konstatováním a potvrzující, že kapitalismus jako společenský systém je pro „pár vyvolených“. Svět se nedokáže, (nechce) vypořádat se stále stupňujícími se výkyvy a extrémy počasí, epidemiemi, hladem, negramotností.

Honba za ziskem, chorobná posedlost ovládnutí světa podobná snaze získat věčný elixír mládí, zatím vítězí v režii menšiny nad absolutní většinou lidstva. Té nezbývá než doufat, že se tato účelová eskalace napětí nezvrtne nejen v Evropě ve velkou válku, která by byla nepochybně jaderná. Znamenající nejen zničení astronomických dluhů USA a všech států nakupující jejich zbraně, ale konec lidské civilizace. Nedávné 73. smutné výročí připomenutí si tragédie svrhnutí atomových bomb USA na japonská města Hirošimu a Nagasaki musí zůstat navždy výstrahou!

Miroslav Kavij

Srpen 1968

Srpen 1968 – okupace nebo záchrana a obnova socialismu v ČSSR?

Stojíme před dalším výročím srpnových událostí v roce 1968.

Z hlediska antikomunistické ideologie je to výročí okupace Československa pěti armádami Varšavské smlouvy. Opět se prostřednictvím provládních sdělovacích prostředků (ČT, TV Nova, TV Prima a bulvárního tisku), vládních a parlamentních činitelů budeme denně dozvídat, jak nás Sovětský svaz a jeho spojenci 21. srpna 1968 napadli a přes 20 let okupovali.

Buržoazní propaganda si opět nabrousí pera a nažhaví sociální sítě na internetu, aby nám všem a hlavně mladým lidem, vtloukala do hlav nesmysly o nebezpečnosti socialistického a komunistického společenského řádu.

O vstupu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 se záměrně zamlčují fakta, která tomuto vstupu předcházela. Úmyslně se z komentářů v TV a tisku vypouštějí okolnosti kolem jednání československé a sovětské delegace v Čierné nad Tisou a v Bratislavě. Zpochybňuje se autentičnost tzv. Zvacího dopisu 99 pragováků a jasné stanovisko sovětské strany, abychom si v republice zjednali „pořádek“ sami, nebo v opačném případě není vyloučen vojenský zásah. Víme dobře, že ujištění Alexandra Dubčeka o tom, že si krizovou situaci v Československu vyřešíme sami, nebylo v této době zcela reálné. Situace v zemi se nadále vyhrocovala a hrozila zde obdoba kontrarevoluce v Maďarsku z roku 1956.

Všem těm, v prsa se bijícím a revidujícím historický význam srpna 1968, bych chtěl říci: Jak si myslíte, že bude reagovat tato vláda, náš pan prezident, poslanci a senátoři v obdobném případě, bude-li ohrožen další vývoj kapitalismu v naší republice? Tyto orgány, včetně zfanatizovaných jednotlivců, budou první, kteří požádají USA a spojence z NATO, aby zde vojensky intervenovaly. Nehledě k tomu, že k vojenskému zásahu z venčí může dojít i bez požadavku našich ústavních činitelů.

Proto jsem přesvědčen, že srpnové události roku 1968 je nutno hodnotit z historického hlediska, zásadně je nerevidovat a hlavně je současnými rádoby „odborníky“ nefalzifikovat.

Josef Jirků, člen MLOKu

Pohádka o hodné Unii a zlých úřednicích v podání K. Konečné

„Dnes je více než kdy jindy nutné vrátit se k základním myšlenkám, se kterými Evropská unie vznikala a které úředníci pracující v orgánech EU dokázali zneužít.“ – takto opět zazářila Kateřina Konečná v rozhovoru pro „český levicový deník“ Haló noviny. („Demokratický deficit a EU“ http://www.halonoviny.cz/articles/view/48051219 )

Kateřina Konečná nám zde opakováním své pohádky o hodné Unii a zlých úřednících ukázala, jak ve vedení strany, která se nazývá komunistická, chybí realistické a třídní posouzení jevů ve společnosti. Že i špičky KSČM ovládají iluze o možné „reformě“, zlepšení Evropské unie bez změny v samotné ekonomické základně. Že tedy Konečná a další se stávají jen udržovateli kapitalismu.

Nuže, EU a její předchůdci nikdy nebyli lidovým projektem, ale vždy projektem velkého kapitálu. Evropská unie se nikdy neodchýlila od své prvotní myšlenky – upevnění pozice kapitalistů a nadnárodních monopolů. Jednou ze základních zásad EU od samého začátku je volný pohyb kapitálu (státy, které staví bariéry čtyřem základním zásadám EU, mohou být postiženy tvrdými sankcemi). Volný pohyb kapitálu je životní nutností kapitalismu ve své poslední fázi – imperialismu. Budování této imperialistické instituce bylo od samého začátku provázeno svévolí a nátlakem obhájců zájmů kapitálu. Mluvit dnes o nějaké svévoli úředníků EU, jako o nějaké anomálii, od nějaké odchylky od norem v této instituci je prostě fabulace. Mluvit o tom, že jsou prý utlačovány „národní státy“, bez chápání toho, co stát vůbec je a jakou úlohu v třídně rozdělené společnosti sehrává, je totální rezignací na elementární základy marxismu.

Není možné pomíjen ani skutečnost, že EU, potažmo státy, které plní funkci hegemona v této instituci, otevřeně podporují všechny válečné agrese amerického imperialismu a agrese NATO. Francie a Německo stejně jako Česká republika se aktivně podílí na rozvracení států, loupeživém vraždění na blízkém východě, na podpoře rasistické politiky sionistického státu Izrael, na zbídačování národů Afriky, na podpoře fašistického režimu na Ukrajině. Není možné oddělovat EU od NATO. EU i NATO mají naprosto stejný účel – posílení vlivu nadnárodních monopolů – a liší se jen v prostředcích, které k tomu využívají. Může se také zdát, že rozdíl ve využívaných prostředcích se stále více stírá. Členské státy EU, stejně jako členské státy NATO (což je ve většině případů totéž) navyšují výdaje na zbrojení, spolupracují v politice, která vede k eskalaci napětí s Ruskou federací, zvyšují svou vojenskou přítomnost na její hranici. Plánem EU je také vytvoření své vlastní úderné jednotky EU battlegroups a PESCO.

Není tedy možné se „vrátit“ k nějakým kořenům nebo základním myšlenkám. Tvrdit to znamená vytvářet přeludy o „lepší“, „sociálnější“, „mírovější“ Evropské unii.

EU samozřejmě tak jako každá jiná kapitalistická instituce, korumpuje vykonavatele vůle třídních zájmů, které reprezentuje. Ani Konečná s příjmem, o kterém se všem běžným pracujícím naší země může jen zdát, není výjimkou. Pokud by se rozhodla své statisícové příjmy odevzdat straně, která ji na výsluní vynesla a která se momentálně nachází v těžké finanční situaci, a pokud by svou funkci vykonávala za průměrnou mzdu kvalifikovaného dělníka, šlo by snad její výstupy považovat za neznalost. Do té doby není důvod si myslet nic jiného, než že jde o záměrné lži a sebeobhajování svého postavení a vysokého životního standardu na úkor pracujících. Nelze samozřejmě pominout skutečnost, že Kateřina Konečná je dlouholetou čelní představitelkou KSČM, často exponovanou v médiích a její podíl na současném stavu tohoto subjektu je významný.

Myšlenka, kterou lze někdy slyšet, že jejím zvolením na post místopředsedkyně došlo k zásadní změně v perspektivách strany, není nijak opodstatněná. Konference i sjezd jasně ukázaly neschopnost ani té nejmenší sebereflexe vedoucí skupiny v KSČM. Naopak nyní, kdy je veřejnost kritičtější k politice EU, tlačí KSČM nadále stejným směrem, který stále jasněji vede ke konci kdysi silné strany se slavnou minulostí bojů a budování. Tím se i Kateřina Konečná zapíše do historie komunistického a dělnického hnutí na našem území.

Dříve se v oficiálních dějinách komunistické strany za synonymum zrady dělnické třídy považovala jména Jílka, Bolena, Haise a dalších členů oportunistického vedení. To dnešní vedení je trumfne ve všech ohledech.

    KSM, 1. srpna 2018

Jak byl vynalezen židovský národ

(Anotace knihy)

Málokterá historická práce vyvolala v posledních letech takový zájem a tak živé reakce, a to jak mezi odbornou, tak i laickou veřejností, jako kniha izraelského historika Šlomo Sanda Jak byl vynalezen židovský národ, která vyšla roku 2008 a od té byla přeložena do více než dvou desítek jazyků.

Její autor, profesor historie na Telavivské univerzitě, jehož mnozí velebí coby odvážného bořitele mýtů, zatímco jiní jej považují za škůdce, zrádce národa, ba antisemitu, ve své objevné práci dokládá, že nic takového jako židovský národ v etnickém smyslu neexistuje a celý dějinný příběh Židů, tak jak je všichni známe, je ve skutečnosti konstruktem, který se zrodil v hlavách sionistů v druhé polovině 19. století.

Šlomo Sand na základě fundovaného výzkumu vyvrací úhelný kámen sionismu, totiž že dnešní Židé, ať už žijí v Izraeli nebo kdekoli jinde, jsou přímými potomky jednoho národa, jehož původní vlastí je území starověké Palestiny a který byl v 1. a 2. století našeho letopočtu ze své domoviny Římany vyhnán, aby se do „zaslíbené země“ po téměř dvoutisíciletém bloudění světem opět navrátil. Autor ukazuje, že k žádnému násilnému vyhnání ze „země zaslíbené“ ve skutečnosti nikdy nedošlo. Římané totiž žádná masová vyhánění nepraktikovali a žádné důkazy o tom, že Židé masově opouštěli Palestinu a odcházeli do exilu, neexistují. Exil je mýtus, za jehož zrodem ostatně nestáli Židé, nýbrž křesťanská tradice.

Jaký byl tedy osud Židů, kteří zůstali ve své zemi po zničení druhého Chrámu? Kam se poděli? Zůstali v Palestině a většina z nich v počátcích islámské expanze konvertovala k islámu. A odkud tedy pochází mnohamilionová židovská populace, jež se rozptýlila v blízkovýchodním, středomořském a později evropském regionu? Šlomo Sand dokládá, že jako každý monoteismus i judaismus byl až do 4. století našeho letopočtu misijním náboženstvím, které se čile šířilo a získávalo nové stoupence, a to nejen v bezprostředním okolí Palestiny. K židovství nekonvertovali pouze jednotlivci nebo malé skupinky, judaismus za oficiální náboženství přijímala celá království, ať už se to týká Himjarského království na jihu Arabského poloostrova nebo například Chazarské říše rozkládající se na území mezi Kaspickým a Černým mořem. Od raného středověku byla tedy většina Židů na světě potomky národů, jež nikdy na území Palestiny nevstoupily.

Jestliže Sand dovozuje, že Židé podobně jako křesťané či muslimové představovali náboženské, nikoli etnické společenství, rozbíjí tím základní dogmata sionismu a – k nelibosti oficiálních kruhů izraelské historiografie – poněkud problematizuje přirozené historické právo Židů na návrat do domnělé vlasti jejich předků a především jejich exkluzivní nárok na „zemi zaslíbenou“, který prosazují na úkor palestinských Arabů, nečiní tak z pozice primitivního antisionismu, natožpak antisemitismu, z něhož bývá neprávem obviňován. Jakožto znalec dějin nacionalismu si je Sand dobře vědom toho, že dějiny všech národů jsou do značné míry především vyfabulovanými příběhy, a jestliže si sionisté, inspirováni německou nacionalistickou historiografií, židovský národ zpětně vykonstruovali, ba „vymysleli“, jejich snažení nebylo ničím ojedinělým. Národy si své dějiny „vymýšlejí“, to platí obecně, a Židé nejsou o nic více „vynalézaví“ než jiné národy. A jestliže Sand hovoří o Státu Izrael jako o dítěti počatém znásilněním, vzápětí dodává, že i takové dítě má nárok na život. Ani v tomto ohledu nejsou Židé, respektive Stát Izrael, o nic „horší“ než jiné státy. Jak uvádí profesor Pavel Barša v doslovu k českému vydání: „Vždyť také mnohé další státy planety – ne-li všechny – vznikly na základě morálně nepřijatelných či empiricky chybných argumentů, jimiž jejich zakladatelé ospravedlňovali násilí vůči skupinám, které jim stály v cestě. Podobně jako nechce Sand vymazat z mapy jiné státy, vzešlé z nacionalistické či kolonialistické ideologie, nechce z ní vymazat ani Izrael. Žádá jen, aby také Izrael udělal krok směrem k plné rovnosti svých občanů, který většina západních států již učinila, když rasově, nábožensky či etnicky vylučující definice občanské pospolitosti, jejímž výrazem má být stát, vystřídala definicí zahrnující v principu všechny, kteří trvale žijí na jeho území.“

Jinými slovy Sand, který, jak říká název jedné z jeho knih, „přestal být Židem“ a považuje se za sekulárně smýšlejícího Izraelce, žádá, aby jeho stát přestal být režimem sice pluralitním a liberálním, přesto však především etnokratickým, a plně se demokratizoval. Taková proměna se žel zatím zdá v nedohlednu.

Zastaví dubnový sjezd KSČM degeneraci?

Český národ se potácí nad intelektuální propastí již mnoho let. Vpravdě degeneruje. Omladina se v globálu nezajímá o nic jiného, než o facebook a messenger, přijímá většinou bez zamyšlení mainstreamové názory a je v praxi nepoužitelná. Nově nastupující generace dětí, vychovaná v blátě idiotismu TV Nova a Blesku, se přitom právě nyní sama stává rodiči, takže můžeme očekávat, že jejich potomstvo bude ještě hloupější, než rodiče. Pitomější, ovladatelnější a nepoužitelnější, ale i tak voliči.

Snadná ovladatelnost nemyslícího stáda se hodí do karet lidem, kteří pumpují náš stát už pětadvacet let a vytvořili si podle nezávislých médií silné mocenské struktury – justiční mafií počínaje, přes úplatné policisty, po politické loutky. Bakalů je v České republice dost, stejně tak Kalousků. A tak, zatímco početní tupci bez přístupu k informacím si navěšují na facebook fotky svých večeří a papouškují zaprodané politické analytiky, mohou „pánové nahoře“ manipulovat svět tam, kde jej chtějí mít. Posledním příkladem může být třeba i kandidatura pana Drahoše na hlavu státu, když podle svého vyjádření chtěl být „prezidentem horních deseti tisíc“. Toť nástup oligarchie.

Kdo ale nese hlavní vinu za intelektuální úpadek národa? Škola? Rodiče? Vládní politici? Novináři? Kapitalismus jako systém, který má hlavní zájem jinde, než v osvětové činnosti? Bohužel se domnívám, že největší vinu nese komunistická strana – a to z důvodu, že mladým nenabídla přijatelnou alternativu. Člověk, stejně jako strom, se v dospívání ohne podle větru. Je na zahradníkovi, v tomto případě opoziční straně (i z ideového pohledu, nebo chcete-li světového názoru), aby jej narovnal. A to se nestalo, protože KSČM se nedokázala přizpůsobit novým podmínkám ve společnosti. Jejím hlavním záměrem bylo očistit se od „strašáka totality“, naznačovat, že je „demokratickou stranou“ – tj. její politici se stali mlčícími funkcionáři, co hráli na „malou domů“, stejně jako jejich pravicoví kolegové.

Pokračovat ve čtení „Zastaví dubnový sjezd KSČM degeneraci?“

OTEVŘENÝ DOPIS členům ÚV KSČM, okresním a krajským výborům KSČM, delegátům okresních a krajských konferencí KSČM

 

Vážené soudružky, vážení soudruzi!

Komunistické hnutí u nás – je roztříštěné. I Komunistická strana Čech a Moravy je na rozcestí. Dlouhodobý postupný pokles hlasů získávaných ve volbách je následkem trvalého snižování autority strany ve společnosti, které není zapříčiněno jenom poklesem členské základny, ale především odstupem od komunistického charakteru strany samotné.

Nehledejme jen viníky! Není to jenom o takzvaném sekání hlav! Pokračovat ve čtení „OTEVŘENÝ DOPIS členům ÚV KSČM, okresním a krajským výborům KSČM, delegátům okresních a krajských konferencí KSČM“