Dobrý voják Švejk

byl dle lékařů postižen vrozeným kretenismem. Čím by pak musely být postiženy naše politické špičky?

To je otázka, co? Jaká diagnóza vám přichází na mysl, když se řeknou jména – Benda, Novotný, Dlouhý, Klaus, Zeman, Kalousek, Gazdík, Schwarzenberg, Halík, Malý, Kocáb a mnoho dalších? Dá se vůbec určit druh postižení těchto osob? Jak je vůbec možné, že se takové morální a lidské bahno dostane do pozic, odkud může ovládat národ a škodit celé zemi? Jsou občané skutečně tak hloupí, že takový odpad volí ve volbách, nebo jsou volby manipulované? Jsou právě oni zárukou demokracie?

Hodně nám nyní odpověděl mediální humbuk, jenž se strhnul okolo listopadových událostí. Dokonce i milionoví chvilkaři nadzvedli své sukénky a ukázali odkud, že jim vítr do prdelky fouká. Někteří z nich promlouvali svými pisoáry k davu a ten jim tupě naslouchal. Dokonce jim bylo zatleskáno. 17. listopad byl hrubě zneužit k politickým a mocenským úchylkám. Skutečně líto mi bylo té staré paní, která byla vydávána za bývalou mluvčí charty 77. Ve svém pokročilém věku by tato paní mohla už mít rozum a nemusela by už mít potřebu lidem lhát o svobodě a demokracii. Tedy o pojmech vesměs imaginárních. Skutečně smutné však bylo, že dělnická třída tyto bláboly poslouchala a nedošlo jí, že mluvící pisoáry z milionu chvilek mluví za ty Kalousky, Gazdíky, Stanjury a další.

Milion chvilek je uměle vytvořeným nástrojem, jenž slouží opozici k destabilizaci politiky a to tak, aby opozice nemohla být přímo označena za původce napětí. Je vidět, že opozice má strach si přímo pálit prsty. Kdyby se náhodou co si nepovedlo, aby to neodnesla při volbách. Není to škoda pane Kalousku, financovat takové nýmandy? Ale jo, máte pravdu pane Kalousek, jen blbec se nechá takhle blbě zneužívat za jidášský groš. Žádný inteligentní člověk by na takovéto pitomosti neskočil. Jen se divím herečce Daniele Kolářové, že i ona propůjčila svou tvář i image fabulacím. To jste na tom paní herečko tak špatně? Víte, když herečky a herci dělají politiku, tak to nekončí dobře. Nepleťte si prosím divadlo s realitou. Nám bohatě stačí, když divadlo hrají politici a že ho není málo. Takový Kalousek se Stanjurou by se neztratili ani v Hollywoodu. A propos, kdesi jsem slyšel, že prý Kalousek končí ve sněmovně a jde prý makat k Diorovi. Prý tam bude dělat manekýna na šprcky. No nevím, ale takovou velikost snad ještě ani nevyrobili.

Pokračovat ve čtení „Dobrý voják Švejk“

Komu straní Babiš – lidu Ukrajiny nebo válečným štváčům?

Přiznejme premiéru Babišovi mistrovství v uhýbání před balvany a ve skákání přes propasti, za které by se nestyděl ani Indiana Jones.
Ve slavných parlamentních půtkách o rozpočet levou rukou rozdává navyšování mezd a důchodů, aby pravou rukou objednal (zatím) dodávku bojových vrtulníků z USA.
V hektickém období plánování oslav výročí sametového převratu „jeho“ poslanci z hnutí ANO dodali potřebné hlasy pro schválení „začerněných“ výročních zpráv ČT za rok 2016 a 2017 a tím ho zachránili před obviněním z dalšího zločinu, omezování šíření jediného pravdivého světonázoru z úst redaktorů České televize.
V projevu v Národním muzeu u příležitosti událostí 17. listopadu 1989, bravurně předvedl ohebnost své páteře, aby vzpomněl kdekoho, hlavně ty co se radují z faktu, že nezvítězila pravda a láska, ale prachy které nesmrdí.
Když v čele zástupu českých obchodníků navštívil v minulých dnech Ukrajinu, svými pronesenými slovy překonal dosud nepřekonané a předčil i ministra zahraničí Petříčka.
Ukrajinského prezidenta a předsedu ukrajinské vlády svými výroky, v nichž odsoudil ruskou agresi, nelegální anexi Krymu a vyjádřil podporu celistvosti Ukrajiny a lidu Ukrajiny, přímo nadchnul.
Světu a ukrajinským hostitelům zapomněl pouze vysvětlit, zda tím, že on – Babiš podporuje lid Ukrajiny, má tím na mysli i lid Doněcka a Luhanska (a podle vládní teorie o anexi Krymu i lid na Krymu), čím a jak podporuje tento lid a jeho lidská, občanská a národnostní práva.
Světu a ukrajinským hostitelům zapomněl pouze vysvětlit, zda tím, že on – Babiš podporuje lid Ukrajiny, má tím na mysli i lid Doněcka a Luhanska (a podle vládní teorie o anexi Krymu i lid na Krymu), čím a jak podporuje tento lid a jeho lidská, občanská a národnostní práva.
Nebo v rámci územní celistvosti Ukrajiny nechá tento lid vyznavačům Banderova odkazu napospas? Čím podpořil právo ukrajinských občanů na objasnění a pojmenování viníků tragédie požáru budovy odborů v Oděse z roku 2014, který si vyžádal desítky mrtvých Ukrajinců?
Válečné hry a rabování vlastní země ze strany oligarchů vyhnaly za prací do zahraničí miliony občanů. Aby finančně zabezpečili své rodiny, pracují za podhodnocené mzdy. Je snad podporou lidu Ukrajiny zaměstnání ukrajinských dělníků v provozech Agrofertu?
Babišem pronesená slova na Ukrajině tak doznívají hořkou pachutí. Slova, která k udržení křehkého míru ve světě nepřispívají, naopak napomáhají k eskalaci napětí. Radovat se z nich mohou pouze ti, co hodlají za zájmy washingtonského a bruselského deep state válčit do posledního Evropana.
Zdá se, že „školení“, kterého se Babišovi dostalo během jeho tajné schůzky s ředitelkou Ústřední zpravodajské služby USA Ginou Haspelovou v sídle této centrály v Langley 10. března letošního roku „přináší“ pro mírový svět další hořké plody.
Miroslav Kavij

Petříčkovo ministerstvo se činí

Dlouholetá protiruská karta i zásluhou ministra zahraničí Tomáše Petříčka v posledním období úspěšně posiluje.

První vlaštovkou bylo jarní předvolání ruského velvyslance v otázce tzv. pronajímání českých bytů. V červnu pak návrh ruských poslanců, aby účastníci vojenské invaze do bývalého Československa v srpnu 1968 získali, status válečných veteránů musel ruský velvyslanec Alexandr Zmejevskij dokonce „vysvětlovat“ samotné hlavě naší republiky.

Další záminkou pro předvolání ruského velvyslance se stal o tři měsíce později výrok ruského ministra kultury Vladimira Medinského, pronesený ve sporu o sochu sovětského maršála Ivana Koněva. V něm přirovnal starostu Prahy 6 Ondřeje Koláře k nacistickým pohlavárům. Korunu všemu nasadilo nedávno ministerstvo spravedlnosti Ruské federace, které zařadilo českou organizaci Člověk v tísni na seznam zahraničních a nevládních organizací, jejichž činnost je v Rusku považována za nežádoucí.

Zatímco k Ruské federaci se české ministerstvo zahraničí „snaží“ maximálně, směrem k našim západním spojencům je tomu zcela opačně. Jak jinak si vysvětlit například nečinnost uvedeného ministerstva v době, kdy Andrew Schapiro usměrňoval prezidenta Zemana v souvislosti s jeho cestou na oslavy v Moskvě u příležitosti 70. výročí ukončení druhé světové války, ale i na jeho další „přehmaty“?

Ze stejného soudku jsou i v Berlíně loňského roku pronesená slova kancléřky Angely Merkelové při vzpomínce na oběti vysídlení, kdy pro vyhnání Němců ze zemí střední a východní Evropy po druhé světové válce neexistovalo morální ani politické ospravedlnění!

Zda je ministerstvo zahraničí naší země skutečným garantem prosazování politiky suverénního státu, nebo lokajem a vazalem Západu, ponechám na každém čtenáři.

Miroslav Kavij

Plyšák

V březnu před třiceti lety vybojovala Solidarnosć první svobodné volby, v říjnu vyhlásil Mátyás Sűrös Třetí Maďarskou republiku, do poloviny listopadu svrhlo hnutí Demokracie Teď Honeckerovu vládu a Berlínskou zeď. Československo přežívalo jako poslední ostrůvek totality, než brutální policejní zásah proti studentům vyprovokoval občany, aby i oni vyšli do ulic. V Praze mívají barikády většinou jen symbolický význam: bývají znamením toho, že už jsou zbytečné (Willi Lorenz, Monolog o České zemi).

Nenormalizace

Přemysl Janýr

Návrat do Evropy, znělo heslo, které nejlapidárněji vyjadřovalo všechna neujasněná očekávání na novou budoucnost Československé socialistické republiky. Lišily se nejvýše představy, co to ta Evropa vlastně je. Pro část disentu i neangažovaných občanů představovala především pluralitní demokracii, občanská práva, svobodu názoru, projevu, pohybu, spolčování, podnikání. Pro větší část populace představovala v první řadě plné obchody a peněženky. Jak to přijde, že v Německu má každý mercedes a my se tady kodrcáme ve škodovkách, rozhořčoval se známý. Tři procenta obyvatel byla rovnou pro zrušení socialistického a zavedení kapitalistického zřízení.

Různá disentní seskupení tvořila jedinou viditelnou obecně akceptovanou autoritu vůči stávajícímu režimu. Pluralitní struktura a názorová otevřenost umožnily rychlou konsolidaci v Občanském fóru a převzetí moci. V Sovětském svazu to trvalo sedm let, v Polsku sedm měsíců, v Československu sedm dní a v Rumunsku sedm minut, shrnul rozpad komunistického bloku polský přítel.

Disentní seskupení se však po léta věnovala především utrpěným křivdám a tím, co má přijít pak, se příliš nezabývala. Několik málo programatických textů jako Havlova Moc bezmocných, Bendova Paralelní polis či Uhlův Program společenské samosprávy reflektovalo spíše strategie občanské společnosti, než politický program státu. Nicméně základní koncepce nepolitické politiky, politiky diskuse a konsensu široké občanské společnosti mimo politické strany, se dobře shodovala s očekáváními lidí: pojem strany byl příliš spjat s KSČ a představa členství v některé z nich byla pro většinu občanů absolutně nepřijatelná.

Jednou z frakcí disentních struktur byl i levicový okruh volně sdružený ve skupině Obroda, navazující na Pražské jaro. O latentním potenciálu svědčil například comeback Alexandra Dubčeka. Patřila k němu řada významných osobností roku 1968, byl organizovaný a akceschopný, na rozdíl od ostatních měl promyšlený program postupné reformy socialismu v demokratickou společnost s volným trhem i vazby na domácí, evropskou i sovětskou politickou scénu. Právě asociace s komunistickými strukturami však jeho šance výrazně limitovaly.

Koncem osmdesátých let se hranice mezi disentem a establishmentem kvapně rozplývala. Přesněji řečeno, nikdy nebyla ostrá, příslušníci mocenských struktur nežili ve vzduchoprázdnu a podléhali stejným náladám jako ostatní. I uvnitř samotné KSČ se – podobně jako v šedesátých letech – formoval pohyb. Návrh nové Ústavy ČSSR, který měl být předložen prosincovému sjezdu strany, již vedoucí úlohu strany neobsahoval a požadavky disentních struktur se tak již zčásti vlamovaly do otevřených dveří. Prolínaly se i další okruhy. Organizace SSM pořádaly výstavy a koncerty disentních umělců, v rámci Pionýrské organizace se provozoval skauting, k podpisu petice Několik vět se chvatně hlásili i představitelé oficiální kultury a byli to konec konců funkcionáři SSM, kdo režim nakonec svrhl.

Pokračovat ve čtení „Plyšák“

Komunismus je možná mrtvý,

ale zcela nepochybně ne dost (říká dopisovatel britského listu The Guardian Seumas Milne). Spor o historii odráží odhodlanost dokázat, že se žádná politická alternativa nemůže měřit s novým globálním kapitalismem.

Patnáct let poté, co byl komunismus oficiálně prohlášen za mrtvý, se zdá, že jeho strašidlo opět obchází Evropou. Minulý měsíc (leden 2006, pozn. překl.) rada evropského parlamentního shromáždění odhlasovala odsoudit „zločiny totalitních komunistických režimů“, spojujíc je s nacismem a stěžujíc si, že komunistické strany jsou stále „v některých zemích legální a aktivní“. Nyní Goran Lindblad, konzervativní švédský poslanec Evropského parlamentu, autor rezoluce, chce jít dál. Požadavek, aby evropští ministři zahájili celokontinentální antikomunistickou kampaň – včetně revizí školních učebnic, oficiálních významných výročí a muzeí – jen těsně nedostal potřebnou dvoutřetinovou většinu. Včera s prohlášením, že je potěšen prvním mezinárodním odsouzením této „ďábelské ideologie“, Lindblad slíbil, že vrátí do Rady Evropy rozsáhlejší plány během několika měsíců.

Pro svoji ideologickou ofenzívu si zvolil dobrý rok – 50. výročí veřejného odsouzení Stalina Chruščovem a následného maďarského povstání, což bude nepochybně podnětem k další jizvě na komunistické minulosti. Rozhodným přepisováním historie od zhroucení Sovětského svazu byl položen dobrý základ, který se snažil vypodobnit komunistické vůdce 20. století jako monstra, která se ve své zvrhlosti vyrovnají Hitlerovi nebo jej dokonce překonávají – a komunismus a fašismus jsou zde vykresleny jako dvě největší zla krvavého období dějin. Posledním příspěvkem byla loňská čtenářsky úspěšná biografie Mao Ce-tunga od Jung Changa a Jona Hallidaye, náruživě vychvalovaná Georgem Bushem a odmítnutá čínskými odborníky jako „zpochybňující dějiny“ a „klamavá“.

Pokračovat ve čtení „Komunismus je možná mrtvý,“

Přála bych si… aneb „2000 slov dnes“ od obyčejné ženy

Za pár dnů oslavíme 28. října a 17. listopadu. Čeká nás mnoho frází, mnoho osočujících diskuzí a mnoho bojů o místa na slunci a o zásluhy pro kde koho.

A tak bych také ráda přispěla. Tak nějak normálně… od srdce. Protože se mi už dlouho zdá, že obsah našich životů uniká jak těm na pódiích, tak těm pod nimi. Jako by nešlo o to, proč se křičí, ale že se vůbec křičí. Bez ohledu na smysl toho křiku a bez ohledu na pravdu. A hlavně bez ohledu na zdravý rozum. V tom bezduchém překřikování všech těch part včetně té bruselské se ztrácí obyčejný člověk. Občan. Máma. Táta. Děti. Babička a děda. Obce. Města. Domov. Naše země. Naše Evropa. Ztrácíme se v tom my všichni a začínáme být bezradní a zmatení. Protože o nás na těch pódiích přestalo jít. Bez ohledu na všechny proklamace.

Jana Zwyrtek Hamplová

Přála bych si, aby se vrátil zdravý rozum. Aby byl přítomen, když budeme rušit tisíce nesmyslných právních předpisů a nařízení, kterými jsme zaplaveni, a aby byl přítomen při přijetí srozumitelných zákonů, které patří do civilizované Evropy. Přála bych si, aby u soudů vítězila spravedlnost, ne otrocký výklad textu zákonů. Jde to – a někteří soudci to už umí. Jen tak tu vznikne důvěra ve stát.

Přála bych si, abychom zastavili obsazování Evropy lidmi, kteří tu nemají co dělat, a ti, kteří doposud nelegálně přišli, aby museli z Evropy odejít. Nemají tu právo být, nepatří sem, a jim nepatří Evropa. Nedejme si vnutit, že jsme odpovědni za jiné světadíly, protože tomu tak není.

Přála bych si, aby Evropská unie začala plnit roli, pro kterou byla založena, a pokud toho není schopna, ať raději skončí. EU nebyla zakládána proto, aby jedny státy diktovaly jiným, aby některé státy ekonomicky podváděly, nebo aby členové ztratili svou národní identitu. Od EU jsme očekávali bezpečné evropské hranice, bezpečné ulice, ekonomickou spolupráci rovnocenných států, volný pohyb a vzájemnou pomoc. Nevidím však dnes většinu z toho všeho.

Pokračovat ve čtení „Přála bych si… aneb „2000 slov dnes“ od obyčejné ženy“

Ústřední výbor si snad dělá srandu?!

Ústřední výbor KSČM si dělá z členů strany a z voličů srandu! Je úprava stanov a programu provokací?

Se zájmem sobě vlastním jsem si prošel nedávno vydanou úpravu stanov a programu KSČM. Se stejným zájmem jsem si prostudoval text soudruha Skály, který přednesl na Pražské teoreticko-politické konferenci (dále jen PTPK) v Praze u něhož jsem mylně předpokládal nějaký posun vpřed a jasné alternativní kroky vedoucí ke stabilizaci a rozvoji strany. Výsledný produkt bohužel nula.
Co se týče úpravy Stanov a Programu KSČM, tak se nejedná o nic zásadního, tak že staré struktury vedoucí stranu k zániku se nemají čeho bát. Co mě však pobavilo, bylo opatření, kde se říká, že zrušené členství ve straně lze obnovit až po třech letech. Ústřední výbor si asi neuvědomuje, že stát se členem strany nebo z ní vystoupit není to samé jako namazat si chleba se sádlem a cibulí! Vystoupení ze strany je poměrně zásadní rozhodnutí, které v člověku zraje dlouho a musí k němu vést poměrně zásadní důvody. Lze tedy jen stěží předpokládat, že ten, kdož ukončí členství ve straně, by se do ní chtěl po roce vrátit. S tímto mám svou zkušenost a věřte mi, nebo ne – pralo se to ve mně dlouho!
Mě osobně to připadá, že komunistou se člověk rodí a že toto přesvědčení přímo pramení z nutnosti přežití komunity (společnosti). Jednotlivec mnoho šancí na přežití nemá a to jak v přírodě, tak v lidské společnosti. Bohužel ideje těchto myšlenek byly a jsou zneužívány a to lidmi, jejichž charakter je zásadním způsobem pokřiven. Pokřiven natolik, že zájmy čistě osobní překrývají zcela zájmy společenské (komunitní).
Někteří vědí, že jsem ze strany vystoupil a jsem od strany už pět let odloučen. Jsou i tací, kteří znají mé důvody vystoupení a psal jsem o nich i veřejně. Nikdy jsem se nestyděl za to, že jsem komunista a nestydím se ani za to, že jsem z KSČM vystoupil. Za těch pět let mě nenapadlo, že bych se do KSČM vrátil, protože se k lepšímu nezměnilo nic. Strana se totiž stále více utápí jen v pouhém žvanění a vnitřním rozkladu.
Předseda strany Vojtěch Filip a celý ÚV společně stále pracují na dekomunizaci strany a jejím postupném ideologickém zmrtvení. To se jim, dá říci, podařilo a ze strany s ideologickým základem byla učiněna komerční levicová strana. U tohoto vážně být nemusím a nechci.

Pokračovat ve čtení „Ústřední výbor si snad dělá srandu?!“

Je zle!

Jde o naprostý skandál a situace je natolik výbušná a nebezpečná, že se to ani nedá slovy popsat.

Server Česká justice totiž jako první informoval o tom, že Česká republika zavede to do svého právního systému tzv. Institut strpění cizinců ze třetích zemí na svém území.

Je vymalováno! Česká republika bude muset přijmout zákon o strpění odmítnutých žadatelů o azyl na svém území.

Implementace tohoto judikátu do zákonných norem 27 členských zemí EU znamená konec práva národních vlád a orgánů na rozhodování o tom, kdo se smí a nesmí pohybovat a pobývat na území evropských zemí. Tento judikát bere národním vládám poslední mechanismus, jak se bránit migrantům a odmítat je v případě, že děravými hranicemi Schengenu proniknou do evropských zemí.

Takto funguje nacistická Evropská unie. Když to nejde dveřmi a ani oknem, tak nám ty migranty nasunou komínem. 

Když země V4 nechtěly dopustit přerozdělovací kvóty, tak Brusel nasadil Evropský soudní dvůr, jeho „judikáty“ a už to jede z kopce takovým fofrem, že to ani nestíháme pochopit, co se vlastně děje. 

Celý plán a koncept je dopředu nastavený tak, že migrace bude a hotovo!Česká vláda nemůže proti judikátu Evropského soudu nic dělat, ledaže by iniciovala Czechexit a vystoupení z Evropské unie. Žádná reforma Evropské unie tady již nepomůže!

Páni učitelé – vaše požadavky jsou drzost a sprostota

Ne snad, že bych učitelům a učitelkám nepřál zvýšení platů, ale jsem toho názoru, že plat by si měl každý nejen odpracovat, ale také zasloužit. Bohužel učitelky a učitelé mě nepřesvědčují o tom, že jejich práce je natolik kvalitní, aby si zvýšení platů zasloužili. Je to smutné, ale opak je pravdou. A hrdí na učitelky a učitele býti nemůžeme.

Proč tak zhurta se tážete? Inu to je tak. Jsem už nějaký ten rok na světě a také jsem chodil do školy. Vychovali jsme se ženou tři děti a užili si s nimi své. Mám tedy se školou mnohé zkušenosti a s pedagogy taktéž. Na své děti mohu být hrdý, neb jsou šikovné a mají uplatnění. Co se týče oblasti práce, tak je o ně docela mela a kluci doslova nestíhají. Nikdy, a jsem za to rád, nenašli cestu k drogám, alkoholu nebo flákačskému stylu života. Není to však nikterak zásluha školy, ale rodiny, kde byli vychováváni tvrdším venkovským stylem za což jsem byl někdy kritizován. Mnohokrát jsem se dostal se školou a učiteli do střetu proto, že učí děti mnohdy nesmysly a pracují dle osvědčené politické teze. Ona teze zní – Chceš-li zkurvit národ, tak musíš zmršit mladou generaci. Je smutné, že tato teze stále platí a že nás rok 1989 v tomto bodě neposunul vpřed, ale hodil nás o 60 let nazpět!

Stalo se už běžným školským postupem, že dětem jsou od útlého věku mrzačeny mozečky propagandou a zcela účelovým výkladem historie a to je doslova zločin. Není překrucována jen naše historie, ale i ta světová. Jaký si, asi udělá ten malý človíček náhled na svět a na život? Chudáci ty děti, jejichž rodiče nemají potřebný rozhled a znalosti, aby jim někdo mohl říci pravdu. Pro příklad vám napíši o některých mých střetech s učiteli, abyste byli v obraze.

Pokračovat ve čtení „Páni učitelé – vaše požadavky jsou drzost a sprostota“

Doktore Svobodo (ODS) čí zájmy zastupujete?

Skutečně se zájmem jsem si vyslechl emotivní projev poslance, doktora Svobody v poslanecké sněmovně. Pro ty, kdož tápou, kdo že to je, tak je to lékař a politik nosící motýlka a hájící barvy modrého ptáka. Nic se však chlapi nebojte. Nemusíte si kvůli tomuto modrému ptákovi barvit své „pindíky“ na modro! Spíše by bylo vhodné, mu nakopat ze předu, aby mu ten jeho camfourek zmodral, čímž by snad ztratil chuť vymýšlet ptákoviny.
Projev doktora Svobody ve sněmovně k otázkám zdravotnictví a jeho financování byl skutečně obdivuhodný. Doktor Svoboda nezapře, že má umělecké vlohy, neb i Kecal z Prodané nevěsty je proti němu břídil. Z celého jeho vystoupení mám smíšené pocity a dokonce se objevila i nauzea. Vůbec totiž nebylo patrno, čí zájmy pan doktor zastupuje. Bije se tento muž s motýlkem za lepší zdravotnictví? Za lékaře, sestry, byznys, pojišťovny nebo stát? Zajímají jej pacienti? No vážení – nabyl jsem dojmu, že doktor Svoboda je spíše politik chlácholící si své vlastní ego, přičemž reálná podstata zdravotnictví mu uniká jako moč panu Schwarzenbergovi.
Nelze popřít, že zdravotnictví je jednou z černých děr státního rozpočtu, a že jej značnou silou vysává, přičemž na kvalitě péče to moc znatelné není a na platech zdravotních sester a obslužného personálu také ne. Nepíši o lékařích, neb to je trochu jiná kapitola a v jistých směrech jsou jejich požadavky skoro nemravné. Není to však taková hrůza jako u učitelů, kde tito dětem vědomě lžou a vymývají jim mozek propagandou a pak si drze dovolí stávkovat za vyšší platy. U nich je to vskutku nemravnost!
Pan Svoboda si také neodpustil invektivu, že současné zdravotnictví je jako to komunistické. Tedy všem málo a mizerně. Nevím, ale komunistické zdravotnictví u nás nikdy nebylo. Socialistické ano a je mi s podivem, že to vysokoškolsky vzdělaný člověk neví. Asi už zapomněl, kdo mu jeho studia platil. V mnoha oblastech zdravotnictví lze však bez obav říci – kéž by to dnes fungovalo alespoň tak, jako za socialismu. Ono to ale nefunguje a pan Svoboda to dobře ví, ale bojí se přiznat pravé důvody. Šel by tím totiž sám proti sobě a svému byznysu.
Víte, od kdy se zdravotnictví zmršilo? To začalo v době, kdy polistopadové vlády přešli ve zdravotnictví ze systému celospolečenského zájmu do sytému byznysového!
Zdraví se stalo obchodem a to velmi výnosným. Se zdravím občanů se začalo obchodovat, a kdo na to nemá peníze, tak může chcípnout. To jste chtěl říci pane Svobodo, ne? Víte lépe než já, že pro lékaře a nemocnici, je pacient důležitý jako zdroj příjmu. Zdravý člověk jim je k ničemu. Praxe je taková, že vás i se zaraženými „prdy“ zavřou na týden do nemocnice, protože z toho jsou peníze. Že je taková to hospitalizace zbytečná, o tom jste raději nehovořil. A lékaři se také někteří činí, až z toho přechází zrak. Našli se i případy, že pojišťovna přišla na to, že měl muž ve své dokumentaci napsáno, že mu bylo čištěna „julča“! Takto se vydělává!! To je kšeft. Pak se ale nelze divit, že v segmentu zdravotnictví chybí peníze. Pojišťovny jsou také vysavač miliard. Co jen stojí ten jejich byrokratický aparát, správa budov, vozový park atd. To jsou miliardy letící oknem a přitom je jasné, že by stačila pojišťovna jedna jediná.
Máme lepší zdravotní péči? Asi ano – šla kupředu s technologickým vývojem, ale lidé jsou stále stejné potvory. Vůbec nic by neřešil váš návrh na další komerční zdravotní pojištění – pro obyčejné lidi nic. Jen ty potvory by zase měly cosi navíc k rozkrádání.
Pane Svobodo! Až lékaři dospějí k poznání, že zdravý člověk má společensky největší cenu, že zdravá společnost je primárním cílem státu, tak teprve tehdy bude mít smysl vést plodnou diskusi. Dokud to nebude, tak jsou slova zbytečná. Myslím však, že lékaři si cestu najdou. Dnes se to dělá tak, že i zdravým lidem se dávají neschopenky – je to byznys. Vydělá lékař i klient. Stát není schopen si zkontrolovat prakticky nic a tak penízky odtékají, ale nesvádějte prosím vinu na obyčejné lidi. Oni to zdravotnictví nezkur..li. To vy, politici, jste vytvořili takový paskvil. Ne komunisti, ale vy, co jste přišli k lizu po roce 1989.
Ram

Památné dny?

Podle knihy „Okupace 1968 a její oběti“ autorů Prokopa Tomka a Ivo Pejčocha zemřelo v přímém důsledku okupace Československa do konce roku 1968 celkem 137 Čechů a Slováků. Během následujících 23 let pobytu „spojeneckých“ vojsk v Československu zemřelo ještě dalších 263 lidí, v naprosté většině v důsledku dopravních nehod. Údajně proto byl 21. srpen schválen dne 24. října 2019 poslaneckou sněmovnou jako Významný den ČR s (předlouhým) názvem „Památný den obětí invaze a následné okupace vojsky Varšavské smlouvy“.
Podle posledních bádání historiků Vojenského ústředního archívu v Praze v důsledku německé okupace ČSR v letech 1939 až 1945 padlo, bylo Němci popraveno nebo zavražděno v koncentračních táborech, při totálním nasazení atd. více než 343 tisíc občanů ČSR – Čechů, Slováků a především Židů.
Přesto ani 1. říjen (kdy v roce 1938 zahájila německá vojska zábor Sudet, jehož přímým důsledkem bylo prakticky okamžité vyhnání více než 171 000 Čechů, německých antifašistů a Židů do českého vnitrozemí), ani 14. březen (kdy byla v roce 1939 zahájena násilná vojenská okupace zbylého území ČSR německou armádou), ani 16. březen (kdy byl v roce 1939 Adolfem Hitlerem vyhlášen tak zvaný „Protektorát Böhmen und Mähren“) významnými dny ČR nejsou.
Podle pracovníků leteckých sbírek Národního technického muzea v Praze zemřelo při náletu amerických bombardérů na Prahu dne 14. února 1945 celkem 701 jejích obyvatel a 1 184 lidí bylo zraněno nebo pohřešováno (ještě v roce 1970 byl náhodně odkryt zasypaný sklep a v něm kostry 23 lidí, kteří přežili přímý zásah domu, a jen čárky na zdi připomínaly, jak dlouho marně čekali na vysvobození). Přesto 14. únor významným dnem ČR není.
Jsem jen zvědav, kdo jako první přijde s nápadem zrušit památné dny „Den památky vyhlazení obce Lidice“ (10. červen, 340 obětí) a „Květnové povstání českého lidu“ (5. květen, 3 467 obětí). Když už máme ten významný „Den přístupu České republiky k Severoatlantické smlouvě (NATO)“, který „slavíme“ 12. března (od roku 1999 zatím 15 obětí, z toho 14 v Afghánistánu a jeden v Iráku).
Německo je totiž dnes naším váženým vojenským spojencem v rámci Aliance a majitelem nebo reálným pánem nad produkcí naprosté většiny českého průmyslu, resp. jeho zbytků. Tak proč ho dráždit připomínkami jeho zločinů, že? Oni na nás už budou Němci hodní. Skoro jako na migranty.

Jaroslav Štefec

(Poznámka metéra: On tedy měl poslanec Grospič pravdu, když řekl, že většina zemřelých v době internacionální pomoci bratrských vojsk Varšavské smlouvy, která zabránila občanské válce u nás, byla vinou dopravních nehod. Ještě že to má ten Vojenský ústav tak dobře spočítané. Ale kdo spočítá těm ódesákům, flanďákům, topákům a dalším kapitalismus vzývajících straniček ovládajících masmédia a milion chvilek pro bordel, že tady spáchalo z politickoekonomických důvodů od převratu více jak 30 tisíc lidí sebevraždu?!
Marxisticko-leninský odborný klub stojí za jasným vyjádřením poslance Stanislava Grospiče.
A na závěr. Vždycky se najde nějaký Jidáš Hořejš, který za pár stříbrných odkryje svou hanebnou tvář, ale nikdy by tento debilní pamětní den nebyl schválen, kdyby byla KSČM pro ANO důležitá. Jsme jen hovno u cesty a ne komunistická strana.)

Evropská levice na křižovatce

Téma dnešního semináře je bezesporu správné, potřebné a naléhavé.
Je třeba se ptát (a bylo třeba se ptát už dávno) PROČ levice ztrácí? PROČ se lidé od ní odvracejí? PROČ si voliči hledají někoho jiného, komu dát hlas, či zda vůbec jít k volbám?
Takže otázky zní: Akcentuje levice to, co lidé považují za podstatné? Rozumí tomu, co ta dnešní levice hlásá a obhajuje? Nemíjí se občas – a stále více – se zdravým rozumem a lidskou normalitou? Nechybí ji (a jejím vůdcům) odvaha? Nemají dojem, že strany, které se deklamují jako levicové, slouží spíše dobrému bydlu svých lídrů a ne dobru a zájmům většiny? Tedy, že oni svou naivitou a svými hlasy slouží novodobým stranickým elitám a ne naopak?
Nenakazila se dříve opravdová a úspěšná levice liberalismem, genderismem, gretenismem (pozn. redakce nekritický obdivovatel švédské klimatické aktivistky Grety Thunbergové), multikulturalismem, stále ofenzivnější duhovou ideologií? Tím, čemu pak někteří s potutelným úsměvem říkají „neomarxismus“, byť to nemá s marxismem nic společného?
Evropská levice – tedy ta vedená Stranou evropské levice a GUE/NGL – ne ta skutečně komunistická, už projela ne jednou, ale mnoha křižovatkami. Někdo ji prostě vyměnil, popletl směrovky, záměrně špatně nastavil ukazatele… Poslal nás do oblastí voličsky méně osídlených. Ne, že bychom to nevěděli, ne, že by na to mnozí neupozorňovali, patřil jsem k nim, ale „ … je to marný, je to marný, je to marný!“
Je třeba přestat bloudit, experimentovat, a najet co nejrychleji na správnou cestu. Přestat se zesměšňovat a přestat dělat radost likvidátorům levice.
Zatímco „moderní evropská levice“ vede svatou válku za práva gejů, lesbiček, za rovnost sňatků a adopci dětí, za stále širší práva migrantů a jejich „strpění“, hlásá multikulturalismus a důsledně bourá všechny tradiční hodnoty a civilizační znaky…, tak jiní pochopili, že je třeba hájit základní životní zájmy lidí, jejich sociální jistoty, bezpečí, práva normální rodiny, národní zájmy, bránit oslabování státu a chránit morální zdraví společnosti. A ti ve volbách získávají, neztrácejí!
Popletená a zmatená levice jim vyklidila prostor, darovala jim ho!
To není nic nového. Takto směrem k otřesené levici mluví, píší a apelují na ni prakticky všichni uznávaní levicoví intelektuálové (u nás i v širším prostoru).
Doc. Švihlíková teď, při hodnocení polských voleb napsala: „Strana Jaroslava Kaczynského bývá označována jako národně konzervativní. Její ekonomická politika je ale silně levicová. Využívá toho, že se levice v Polsku zdiskreditovala kooperací s neoliberalismem. A toho, že reformy působila jako šoková terapie a měly velmi dramatické následky.“ A podobný příběh píše už delší čas i Orbán v Maďarsku.
Prof. Jan Keller v nedávném komentáři nazvaném „Na slepé koleji“ přemýšlí o úpadku levice: …v létech hojnosti, po nástupu společnosti masového konzumu, část levice zanevřela na dělníky a zaměstnance, kteří se tak ochotně do konzumní společnosti začlenili… Z bezradnosti a z trucu začali teoretici nové levice hledat nového revolučního aktéra. Nalézali ho mezi lidmi žijícími na okraji společnosti, jindy mezi menšinami sexuálními, kulturními či etnickými, další zase mezi imigranty. O těch všech se soudilo, že na rozdíl od dělníků, kteří zklamali, budou imunní vůči svodům buržoazní kultury… Žádná ze zmíněných menšin se však proti kapitalismu nevzbouřila. Řeší si své vlastní problémy, které většinu společnosti příliš nezajímají… Socialisté nemají program a revoluční levice zase marně čeká, až se sexuální menšiny ruku v ruce s muslimskými migranty vzbouří proti systému. Pravice sice levici občas škádlí přívlastkem „neomarxistická“, ve skrytu duše však musí být z jejího počínání přímo nadšena. Je to jistě radost mít za politického protivníka soupeře, který se sám odstaví na slepou kolej.
A mohli bychom si vzít na pomoc prof. Krejčího, R. Valenčíka, Zd. Zbořila, P. Žantovského, L. Blahu, P. Dinuše a další.

Tedy suma sumárum. Lidé chtějí slušně, normálně a důstojně žít. Na to moderní evropská „levice“ jaksi ZAPOMNĚLA! Věnuje se hloupostem a lidé ji to dávají najevo! Je to tak těžké pochopit?
Z diskusního vystoupení Karla Klimši na semináři CSTS, Praha 21. 10. 2019

Platit koncesionářské poplatky je nehoráznost!

Veřejnoprávní Česká televize má nového soudce vyváženosti jejího vysílání. Tím je server HlídacíPes.org. Projekt Institutu nezávislé žurnalistiky, kterým se ohrazovala reportérka pořadu Newsroom ČT24. Ta z „podnětu hlídacího psa“ v minulých dnech navštívila moderátora ČRo Luboše Xavera Veselého, aby ji poskytl odpověď na otázku, zda se mu podařilo „udržet na uzdě“ premiéra Andreje Babiše, který byl hostem jeho rozhlasového vysílání. Viz odkaz na reportáž https://youtu.be/42nbRf6P2YI .

Nechávám bez povšimnutí skutečnost, že Ústav nezávislé žurnalistiky se nachází v chatové oblasti obce Líšnice a je „tvořen“ jedním zaměstnancem, jehož roční náklady tvořily v roce 2017 částku 550 tisíc Kč.

Největším chlebodárcem této instituce je Nadační fond českých průmyslníků, který na její provoz přispěl částkou dvou milionů korun. Snad ze snahy prosadit ušlechtilé myšlenky. Nebo se jedná spíše o lobbistickou skupinu hájící úzce své zájmy?

Podstatné je, že na adresu ČT i díky uvedené reportáži pořadu Newsroom ČT24 se valí oprávněná kritika nejen mnohých poslanců, ale především veřejnosti.

Již skutečnost, že v poslanecké sněmovně zůstávají nadále neschválené zprávy o činnosti a hospodaření České televize od roku 2016 je alarmující! Mediálního kolosu hospodařícího s roční částkou sedm miliard korun z kapes občanů v podobě koncesionářských poplatků!

Divák po zhlédnutí reportáže s „Xaverem“ si klade právem nejednu zásadní otázku. Jak může obyčejný, řadový občan naší země bojovat proti každodenní neobjektivnosti, aroganci a lžím vysílaným Českou televizí. Proč jsou mu utajovány informace o platu generálního ředitele ČT a jeho redaktorech typu Wollnera a Fridrichové? Informace, jak je účelně a hospodárně nakládáno s jeho koncesionářskými poplatky. Nejsou Kavčí hory jakousi sektou, kde redaktoři staví svoji kariéru na mediálním hyenismu?

Odpověď je jediná. Přestat platit koncesionářský poplatek, k jehož zrušení nabádá i prezident Zeman a někteří politici, kterých přibývá.

Zdá se, že obsah zákona, který občanu tuto povinnost ukládá je již dávno vyčpělý.

Miroslav Kavij

Británie a Evropská unie

(Toto prohlášení bylo navrženo před chaotickým hlasováním v Britském parlamentu.)

Dohoda o brexitu, ležící teď na stole, dosažená mezi Evropskou unií a britskou konzervativní vládou, je jasně ohřátá dohoda z května, ale z pohledu irské demokracie s několika důležitými změnami. Obsahuje i smlouvu o volném obchodu, která v květnové dohodě nebyla. Tato nová dohoda nevylučuje těsnější vztah s Evropskou unií, ale spíše nechává budoucí vládě otevřená dvířka k vyjednávání a dovoluje tak Johnsonově vládě přiřadit se k Evropské unii co nejtěsněji.

Určité síly uvnitř dělnické třídy v Británii – stejně jako jejich protějšky v Evropské unii – šíří i nadále iluzi, že práva a zájmy pracujících budou lépe pokryty ve strukturách a smlouvách současné Evropské unie. Nic není dál od pravdy. Což se odráží v jejich hlubokém pesimismu, ztrátě víry v dělnickou třídu a schopnosti pracujících vzdorovat.

Pracující získali a udržují si tato práva jen vlastním organizovaným bojem. Sociální demokracie se opět postavila za zájmy velkých monopolů a za strategické zájmy imperialismu – další epizoda v dlouhých dějinách zrazování pracujících.

Touto dohodou o brexitu, bude-li přijata, hra nekončí, boj bude pokračovat, jak se Británie pokouší ztvárnit svůj vztah k Evropské unii. Nikdy nenadcházel jasný rozchod, protože britská vládnoucí třída je hluboce rozdělená.

Zvítězili ti, kteří chtěli zajistit co nejlepší dohodu, zůstat co možná nejtěsněji u Evropské unie. Byla to už od referenda jejich strategie. Johnson možná dobře dodá to, co nepřinesla Mayová, i když se zdálo, že je pro odchod.

Unionismus, proimperialistická ideologie, se opět ocitla na špatné straně dějin, když vložila svou víru do marné naděje, že britská vládnoucí třída se o unionisty postará. Unionistické veto, pokud jde o pobláznění dohodou mezi britskou vládou a Evropskou unií, odmítli oba. Dějiny opět potvrdily, že imperialismus protěžuje a chrání jen zájmy, nikoli přátele. Unionismus byl a je užitečným nástrojem, odklizeným a vyřazeným, když to vyhovuje Britům.

Přesto jásot Lea Varadkara a váhání irských prorežimních sdělovacích prostředků ukázaly, že zájmy irského lidu nezajímaly ani britské, ani eurounijní vyjednavače.

Irští unionisté v dosažené dohodě jasně prohrávají s návrhem celních předpisů mezi severem Irska a Británií. Ten by spolu s dalším vývojem celoirské ekonomiky mohl zvýšit jednotu irského lidu. Irské dělnické hnutí teď musí předložit požadavek na větší ekonomickou i společenskou integraci napříč Irskem.

Odsouhlasení dohody by potom znamenalo, že „zůstat“ je smeteno se stolu, ale budoucí vztah je stále otevřený pro debatu. Terén boje se teď otevírá. Chybí jen jasně protiimperialistický hlas.

Rozdělení zklamalo irské pracující, a je to jasnější stále více lidem. Potřebujeme také získat jasnou politickou strategii pro národní jednotu. Naše jednota není ani jakýmsi druhem fúze dvou jurisdikcí, ani rozšířením stávajícího uspořádání na jih, jakýmsi hybridem toho, v němž teď pracující žijí, severního a jižního. Ne, teď je třeba mít novou republiku, novou ústavu, demokracii, jež zhojí historická zranění a do svého srdce vloží práva a zájmy pracujících.

Prohlášení Komunistické strany Irska, 19. října 2019

(Překlad Vladimír Sedláček. Ještě připomínám, že i když vedení KS Irska sídlí v Dublinu, tedy v Irské republice, strana působí v celém Irsku, bez ohledu a bez uznání jeho rozdělení.)

Antikomunismus je rakovina

Zatímco do roku 1989 u nás antikomunismus vystrkoval růžky jen sporadicky v podobě například vzniku Charty 77 a podobně, otevřely „Listopadové“ události stavidla pro jeho působení k obnově kapitalistických pořádků – naplno!

První kroky byly učiněny schválením tzv. Lustračního zákona a zákona O protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Pokračovaly zřízením Ústavu pro dokumentování a vyšetřování zločinů komunismu a Ústavu pro studium totalitních režimů, aby „hrůzy“ z let 1948 až 1989 byly neustále občanům připomínány.

Politická masáž v duchu antikomunismu se stala díky projektu „Příběhy bezpráví“ součástí vzdělávání také na školách. Zbytečné je zvýrazňovat přiživující se roli veřejnoprávní České televize a hlavních médií. K trvalým tématům antikomunismu – Únorové události 1948, padesátá léta, srpnové události 1968 se úspěšně přiřadily dezinformace s novým výkladem o průběhu a výsledcích druhé světové války, degradace a zpochybnění rozhodujícího podílu vítězství Rudé armády nad fašismem a přinesení svobody našim národům a celé Evropě. Antikomunismus míří ale ještě výše. Útoky na slovanské národy, rozbití jejich svornosti, rozdělení společnosti na chartisty a ty druhé – na zbytek společnosti.

V posledních dnech se objevila informace o údajných pokusech tajné služby ČR infiltrovat se do komunistického hnutí a kontaktovat členy Komunistického svazu mládeže s cílem získat je pro dlouhodobou spolupráci. Ale kdo by si nevzpomněl na snahy Ministerstva vnitra České republiky zakázat činnost KSM před více než deseti lety!

Především pravici každodenní cílené působení antikomunismu přináší trvale ovoce u všech generací. Navzdory skutečnosti, že společnost je vystavena množství opravdových nejistot a existenčních problémů. Vytvoření vrstvy chudých pracujících a bezdomovců, exekuce, zadluženost, nejistota na trhu práce, migrace, současná podoba Evropské unie, válečná politika Severoatlantické aliance přinášející válečné konflikty… Reality, která předcházejícím generacím byla cizí. Problémům, na jejichž řešení polistopadové vládnoucí garnitury zatím nenašly recept.

Soumrak kapitalismu se blíží a antikomunismus je rakovinou dalšího vývoje lidské společnosti.

Jedinou alternativou budoucího vývoje lidstva je změna společenského systému v sociálně spravedlivější společnost. Společnost bez válek, hledající východiska přijatelná pro všechny vrstvy obyvatel.

Miroslav Kavij