Pravda o jedné polemice

Podnětem k polemice, o níž bude řeč, byl příspěvek Věry Klontza-Jaklové, zveřejněný v Dialogu č. 342.
Krom jiného v něm stálo: „Nevěřte ani Restartu. Bitva předlistopadových papalášů, za kterými stojí pán-bůh-ví-kdo, se nás netýká.“ Logicky to vyvolalo i řadu protestů.
Josef Skála si vzal slovo, teprve když k tomu byl přímo vyzván s. Václavíkem ze Vsetínska i dalšími členy a sympatizanty komunistické strany.

     Z emailu s. Václavíka z 27. 12. 2018: Soudruhu Skálo, zdravím Tě po Vánocích! Věra Jaklová napsala mé známé člence naší (?) strany Ivance … z Moravan u Brna (…) Ivanka mě poprosila o radu, jak Věře odpovědět. Napsal jsem Ivance toto, cituji: Věru Jaklovou znám z M-L Dialogu. V posledním tamějším jejím článku napsala toto: „Nevěřte ani Restartu. Bitva předlistopadových papalášů, za kterými stojí pán-bůh-ví-kdo, se nás netýká.“ Aby bylo jasno, v tomto Věruška kecá. Copak Skála byl jakýsi papaláš?(Václavík pak reprodukuje i kritické názory V: Klontza-Jaklové na politiku KS Číny a ČLR, resp. jejich „neochotu postavit se na stranu pracujících“ v zahraničních destinacích čínských investic a polemizuje s nimi sám).
ZDROJ: http://www.kldialog.cz/2018/12/06/dopis-ucastnikum-celostatniho-setkani-za-obnovu-komunistickeho-hnuti/

     Jen na korespondenci s autorkou článku se tak už nemohl omezit ani Josef Skála. Někteří z adresátů však, jak se ukázalo, obdrželi jen dopisy jedné ze stran. Tím, kdo polemiku změnil na věc veřejnou, byl dvouměsíčník Dialog. O to víc cítíme povinnost rozptýlit nedorozumění, k nimž leckde vedla. Proto jsme se rozhodli zmíněné dopisy zveřejnit v plném znění. V chronologickém pořadí. Přesněji ty, které mířily k více adresátům.

     Odpověď Josefa Skály z 27. prosince 2018:
     Věrka si mesiášské fanfarónství čas od času neumí odepřít. Své „hnutí za obnovu“ (jen „zdola“, jak jinak) vyhlásila krátce předtím, než vyrazila na roční stáž do USA. Udělat to samé kdokoli z nás, jsem si téměř jist, že právě od Věrky schytá zlověstné dloubance, čím že si vysloužil takovou přízeň amerických imperialistů (a bůh-ví-kdo-za-ním stojí). Já se k tomu snižovat nemám ve zvyku. Pojďme raději k tomu, co Věrka hlásá:

Pokračovat ve čtení „Pravda o jedné polemice“

Chvála kapitalizmu

Ľavica často robí veľkú chybu, ak iba kritizuje kapitalizmus. Zvýrazňovaním jeho chýb robí, z ľudí donútených žiť v jeho osídlach, poľutovaniahodných hlupákov.
Niežeby neboli… Cítia sa však byť ľavicovým atakom ponížení. Necítia sa byť hlupákmi… Majú „dobré“ dôvody pre preferovanie kapitalizmu.
A propaganda kapitalizmu masívne, toto ich presvedčenie, podporuje. V zásade sa snaží nasadiť každej nekapitalistickej alternatíve (najmä socializmu a predovšetkým komunizmu) psiu hlavu. Všimnite si snahu spojiť ich s gulagmi (hoci tie vymysleli ruskí cári pre revolucionárov!) , hladomormi (cudne mlčia, že v rovnakom čase, ako na Ukrajine hynuli tisíce, milióny hladom skapali v USA – počas hospodárskej krízy hladom umrelo cca 5-6 miliónov Američanov!, nehovoria o írskom a indickom hladomore, pod vznešenou britskou korunou…). Zvýrazňujú tzv. stalinskú brutalitu, ktorá bola, len slabým, odvarom zločinov Mussoliniho a Franca, koloniálnych genocíd organizovaných Anglickom, Belgickom, Francúzskom v 20. storočí. A najmä sa dištancujú od nacistických zverstiev, akoby ich nefinancovali a sami neboli ich pokračovateľmi (chilské štadióny, vietnamské My-lai, iracký Abú-graib… desiatky, stovky iných).

Pokračovat ve čtení „Chvála kapitalizmu“

Stahování amerických vojsk – počátek krize NATO?

     Stažení amerických sil čítající 2 600 vojáků ze Sýrie do sto dnů. Snížení počtu amerických vojáků z Afghánistánu ze současných 14 na 7 tisíc, z válečného konfliktu, v kterém USA za 17 let svého působení „proinvestovaly“ přes 900 miliard dolarů a smrt zde našlo více než 2 400 jejich vojáků.
Dvě překvapivá oznámení, pro někoho stále ještě nejmocnějšího prezidenta planety, Donalda Trumpa přináší i první negativní reakci. Tou je rezignace amerického ministra obrany Jamese Mattise na svoji funkci.
Zatímco je normální, že děti věří na Ježíška je komické kolik dospělých je stále přesvědčených, že USA bojují ve světě za svobodu a demokracii!
O tom, v jakém stavu se americká armáda nachází, je zřejmé nejen ze slov jejího válečného veterána Vincenta Emanuela. Podle něj, je armáda institucí smrti a destrukce, ve které 17. až 19. leté děti po absolvování vojenského výcviku jsou připraveni zabíjet. Stávají se kolečkem v gigantické mašinerii, a pro ty co mají bohatství a moc jsou jen dalším číslem. Pro generály pouhé tělo.
Na pravé důvody uvedených rozhodnutí si budeme muset nějakou dobu počkat. Jedním z nich může být „výše“ schváleného ročního rozpočtu USA na zbrojení v částce 716 miliard dolarů, který by postačil na to, aby veřejné vysoké školy a univerzity v USA byly zdarma pro všechny. Pro „americké jestřáby“ ale nepostačující k zabezpečení svých asi 800 vojenských základen a více než 150 tisíc vojáků působících po celém světě.
Pro světové mírové hnutí je Trumpovo rozhodnutí tím nejlepším vánočním dárkem. A pro naše nejen zarputilé vyznavače a příznivce NATO podnětem k diskusi o přehodnocení setrvání České republiky v tomto agresivním vojenském paktu.

    Miroslav Kavij

K problematice teorie, programu, strategie a taktiky v komunistickém hnutí

Sborník vystoupení na 44. pražské teoreticko-politické konferenci s mezinárodní účastí

Praha, 3. listopadu 2018

Co dál?

Viktor Pázler

Dnešní konference se koná na téma „ K problematice teorie, programu, strategie a taktiky v komunistickém hnutí“ Podle našeho názoru umožňuje prodiskutovat a zaujmout stanoviska k nanejvýš aktuálním otázkám a výzvám, s kterými se nejen u nás, ale v celém mezinárodním komunistickém a dělnickém hnutí nyní potýkáme.

Naše hnutí, ale i celá levice neprožívá v současnosti příliš dobré období, naše strana to nyní opakovaně zažila na své kůži velice špatným volebním výsledkem v komunálních volbách a volbách do Senátu. Proto cítíme potřebu se společně poradit co dál dělat v našem komunistickém hnutí. Říci si, jak a čím zdůvodnit platnost našeho cíle očima dnešního stadia vývoje kapitalismu. Posoudit, která jsou to dnes ta klíčová témata marxistické teorie a co jim dlužíme nejvíce. Nakolik máme opravdu ucelenou strategii doma i v mezinárodním hnutí a v čem tkví hlavní kritéria naší taktiky a nakolik se je daří uplatňovat nyní i do budoucna

Věřím, že účastníci této konference, jak naši zahraniční přátelé, tak naši soudruzi, soudružky a přátelé přispěji svými vystoupeními k hledání cest z krize, ve které se nyní nacházíme. Věřím, že diskuse bude podnětná, kritika a sebekritika soudružská a bude se týkat věcné podstaty problémů a nikoliv jen osob, zvláště těch, kteří nejsou dnes přítomni.

Tímto považuji naši konferenci za zahájenou.

ÚVODNÍ REFERÁT

K programu a politice, s nimiž spojí naděje většina

Josef Skála

Scházíme se už po čtyřiačtyřicáté. Na růžích ustláno nemáme. Už roky tu nastolujeme otázky, znějící leckomu nepříjemně. Stíhá je nepřízeň i prohibice. A nás, kdo je klademe – nadávky do senilních mozků, jimž prý ujel vlak.

Je to hloupá demagogie. To jí právě ujíždí vlak. Jarmark, vábící na sladké iluze, zavřel krám už s finanční a ekonomickou krizí. Teď jsou to „protestní hlasy“ – a ne ty, co natěšeně souhlasí – kdo vyhrává už i volby. To, čím se liší třetí od prvého čtení parlamentního lejstra, nebylo pupkem světa ani doposud. Tím méně jím bude v etapě, která už začala. Do centra politiky posouvá vůli po hluboké změně – a tedy i otázku skutečných alternativ. Ze šance, kterou to nabízí, však profitují politické novotvary. Za to důvěra v naši politiku je nejslabší od roku 1921. Ztrácíme u všech generací – včetně té, co bývala naší oporou.

Příčinou není „stalinismus“ – ani jiný bubák, na něž to svádí politická bezradnost. Parketou komunistické strany je radikální opozice. Punc radikální síly však ztrácíme už roky. A teď už nás jen málokdo vnímá i jako opozici. To ovšem přitáhne jenom ty, kdo si té změny ještě nestačili všimnout. To proto ta kaskáda volebních debaklů – a riziko, že přijdeme i o parlamentní status.

Pokračovat ve čtení „K problematice teorie, programu, strategie a taktiky v komunistickém hnutí“

Dezinformace a vyváženost

Macronovu Francii, potýkající se více než měsíc s vlnou sociálních nepokojů, klidné vánoční období nečeká. Hnutí žlutých vest ani přes slíbené ústupky prezidenta ve svých protestech nepolevuje.

Zatímco u nás neziskové organizace napojené na Sorosovy fondy lákají na demonstrace proti prezidentu Zemanovi a premiéru Babišovi občany „finančně přitažlivým všimným“ v částce 2 500 Kč a čeští kolaborantští europoslanci z řad pravice přicházející si ročně v této instituci na miliony korun neváhají jakýmkoliv způsobem za podpory veřejnoprávní televize a Evropského parlamentu destabilizovat činnost vlády a hlavy státu, tak francouzská televizní stanice sahá k dezinformacím, proti kterým jsou naši občané každodenně varováni. Jedním z příkladů je kolující fotografie pořízená fotografem nejstarší mezinárodní zpravodajské agentury AFP, na níž je možné číst „Macron dégage“, ale ve vysílání francouzské televizní stanice France3 je na stejné fotografii znak s pouhým nápisem „Macron“.

Na rozdíl od každodenních obsáhlých komentářů a široké publicistiky ohledně konfliktu mezi Ruskou federací a fašistickou Ukrajinou, podobné hodnocení současné vyostřené situace ve Francii našim občanům od České televize, které platí měsíční daň ve formě koncesionářských poplatků, chybí. Její „suplování“ tak musí „zabezpečovat“ soukromá nezávislá média. Za všechny uvádím Raptor-TV, která pravidelně sdílí v přímém přenosu na sociálních sítích sobotní francouzské nepokoje, a to i díky finanční podpoře našich občanů tomuto „médiu“.

Zda se Macron v následujících dnech bude z prezidentského paláce skutečně pakovat, uvolní cestu pro předčasné volby či zmizí z očí téměř 80 % voličů, kteří nemají prezidenta v současnosti v oblibě, ukáže následující vývoj na tamní scéně.

Vzkaz pro naše občany na pozadí nepokojů hnutí Žlutých vest je prostý. Nenechme se ovlivňovat českým mainstreamem, výroční zprávou BIS či neziskovkami finančně podporovanými ze Západu s varováním o narůstajícím a škodlivém vlivu proruských médií a dezinformací. Naopak, tato jsou protiváhou současnému probruselskému a prozápadnímu jednostrannému zpravodajství a napomáhají nám vytvářet si objektivnější pohled na současné světové a domácí události!

    Miroslav Kavij

65 let od smrti Stalina

Rusko si připomíná 65 let od smrti Josifa Stalina – Marek Kyncl

„Téma Stalina je v Rusku velmi živé. Podle různých průzkumů veřejného mínění jej považuje za nejvýznamnější ruskou osobnost všech dob okolo 50 procent Rusů. Nehledě na to, že od smrti Stalina uplynulo již 65 let, kolem historického odkazu této osobnosti chodí oficiální místa po špičkách. Příčina je prostá. Stalina nenávidí jak potomci komunistických internacionalistů, tak i liberálové. V ruských elitách je proto jen málo těch, kteří jsou ochotni se na Stalina a jeho epochu dívat pozitivně,“ rozpovídal se ohledně výročí Marek Kyncl, který v Rusku od roku 2007 žije.

V pondělí uplynulo 65 od smrti Stalina. Mluví se o tom, že v Rusku jsou postupně otevírány archivy. Lze v nich o Stalinovi něco zajímavého objevit?

Téma Stalina je v Rusku velmi živé. Podle různých průzkumů veřejného mínění jej považuje za nejvýznamnější ruskou osobnost všech dob okolo 50 procent Rusů. Nehledě na to, že od smrti Stalina uplynulo již 65 let, kolem historického odkazu této osobnosti chodí oficiální místa po špičkách. Příčina je prostá. Stalina nenávidí jak potomci komunistických internacionalistů, tak i liberálové. V ruských elitách je proto jen málo těch, kteří jsou ochotni se na Stalina a jeho epochu dívat pozitivně. Hlad po informacích ze strany veřejnosti je obrovský a málokoho již dnes uspokojuje rétorika Nikity Chruščova z 20. sjezdu KSSS o kultu osobnosti a nesčíslných zločinech. Svědectví, která vydávají archivy o stalinské epoše, totiž boří mnohé mýty, na jejichž zachování měli zájem především sami komunisté.

Chruščovovská rétorika vytvořila mýtus Stalina jako univerzálního zločince, který se nezabýval ničím jiným než represemi počestných sovětských občanů, zejména komunistů. Počty stalinských obětí byly nafukovány do absurdních čísel desítek milionů. Za oběť stalinismu se považoval každý, kdo v letech 1918–1953 z jakýchkoliv důvodů umřel. Realita je odlišná. Od roku 1917 do roku 1922 probíhala v Rusku občanská válka, která si vyžádala ohromné množství životů. Jednalo se o přímé popravy, většinou bez soudů, následky ekonomického rozvratu, hladomoru atp. Co se týče poprav, připomeňme si dvě události – potlačení povstání námořníků v Kronštatu a potlačení zemědělského povstání v Tambovské gubernii. Kronštat byl utopen v krvi pomocí kulek, v Tambovské gubernii nasadila Rudá armáda proti vlastním obyvatelům plyn. Politicky odpovědný za tato a další zvěrstva byl Lev Trockij a jeho mocenská klika, vojenskou odpovědnost nesl Michail Tuchačevskij. Na vesnici byl v důsledku válečného komunismu a občanské války hladomor, města nežila o moc lépe. Revolucionáři v čele s Leninem a Trockým vyhlazovali nejen inteligenci, ale bořili kostely, zabíjeli církevní hodnostáře a mnichy. Stalin v té době zastával v podstatě okrajovou funkci generálního sekretáře, staral se o běžný chod strany. Po smrti Lenina probíhal mocenský boj mezi Trockým a dvojicí Kameněv – Zinovjev, ke které se přidal Stalin. O samostatné vládě Stalina je možné mluvit, až počínaje rokem 1926. I tehdy ovšem v SSSR existovala silná trockistická opozice, která moc Stalina eliminovala. Trockij byl vyhoštěn ze SSSR až v roce 1929. Leninisté a trockisté byli revoluční intelektuálové, vychovaní kavárnami a večírky v Petrohradu, Ženevě, Paříži a Vídni. Lenin, Trockij, Radek, Zinovjev a další revolucionáři chápali Rusko jako pouhý nástroj pro uskutečnění svých ambicí celosvětové revoluce. Rusko se v důsledku občanské války nejprve téměř zhroutilo a ztratilo ekonomicky nejvýznamnější části svého území. Poté komunističtí internacionalisté organizovali tzv. novou ekonomickou politiku, v jejímž důsledku se Sovětský svaz začal dostávat do pozice agrární země a „benzínové pumpy“. Veškeré vyspělé technologie byly dováženy ze Západu za zlato, na těžbu nerostných surovin a lukrativní průmyslová odvětví dostávaly koncese zahraniční společnosti. Obranyschopnost Ruska byla nulová. Tato situace není bez analogie s 90. lety, kdy vládl Boris Jelcin a jeho intelektuálové. I tehdy Rusko téměř zaniklo. Analogii se rovněž nelze ubránit při pohledu na dnešní zmrtvýchvstání Ruska pod vládou Putina a tím, co následovalo poté, co se moci chopil Stalin. Stalin byl člověk, kterého bychom dnes mohli charakterizovat jako konzervativního nacionalistu. První, co Stalin udělal, bylo zrušení NEP. V roce 1929, kdy byla přijata koncepce pětiletého plánování. Za pouhých pět let byly v SSSR vybudovány těžký průmysl, automobilový průmysl, metalurgie a chemický průmysl.

Byla provedena kolektivizace zemědělství, což mělo za následek stabilizaci zemědělského zásobování. Připomeňme si, že analogický proces proběhl, byť jinými metodami, i v Spojených státech, o čemž si můžeme přečíst v románu Johna Steinbecka „Hrozny hněvu“.

V důsledku industrializace byly položeny základy budoucího rozvoje a již od roku 1934 začala raketově růst životní úroveň.

V té době byl rovněž uvolněn vztah státu k pravoslavné církvi a v roce 1936 z rukou Stalina vyšel návrh nové sovětské ústavy, který zaručoval všeobecné volební právo, jež do té doby neexistovalo a vycházelo z koncepce revoluční diktatury proletariátu (tři hlasy dělníci, jeden hlas rolníci, ostatní hlasovací právo neměli).

Příčinou nadcházejícího teroru bylo, že se stranické elity natolik zalekly všeobecného volebního práva, že organizovaly rozsáhlé čistky, které se v té době nazývaly „ježovskými“ podle národního komisaře Nikolaje Ježova, který je vedl. Vztah Stalina k těmto čistkám není dodnes vyjasněn. Jisté je, že jim nebránil a snažil se je využít k upevnění své moci. Čistky však byly masovou akcí „zdola“. Nepřátele národa udával každý, kdo na to měl žaludek. Revoluční gardy bolševiků první generace chtěly s jejich pomocí zachovat svoji moc. Stalinovi se však podařilo běsnící bestii obrátit ve svůj prospěch. Výsledkem byl proces s maršálem Tuchačevským, kterým Stalin zdecimoval své nepřátele a v závěrečné etapě rozstřílel právě ty katy, kteří byli za ježovský teror zodpovědní.

Jedním z nejhorlivějších byl i jakýsi Chruščov, jež byl však natolik zdatným rektálním alpinistou, že se na něj v rámci odvetné vlny zapomnělo, což později přineslo neblahé důsledky. Čistky 30. let byly tedy tečkou za říjnovou revolucí a občanskou válkou. Počet odsouzených je okolo 750 000 popravených a 3 až 4 miliony uvězněných, přičemž v těchto číslech jsou obsaženy odsouzení od roku 1921 do roku 1953. (Je třeba podotknout, že obětí v období revolučního teroru 1921–1924 bylo mnohem více, popravy však probíhaly bez soudu a statistiky se nevedly.) Politickým výsledkem byla eliminace trockistů a kádrová obměna v politickém a ekonomickém vedení. Na vedoucí posty se dostali lidé nesvázaní s první porevoluční bolševickou generací (takzvaní stalinští vyzdviženci), nemálo bylo i předrevolučních odborníků. Symbolické je, že do sovětských rodin se vrátila jolka (novoroční stromeček), děda Mráz a Sněhurka, tradiční symboly ruských novoročních oslav, které byly bolševiky potlačeny. Alexandr Solženicyn byl v té době ještě přesvědčeným komsomolcem. Mezi Stalinovy největší obdivovatele té doby patřili spisovatelé Michail Bulgakov, Roman Rolland, Lion Feuchtwanger a Herbert Wells. Stalinské období se vyznačovalo ukončením trockistického revolučního fanatismu, úspěšným vyvedením SSSR z mezinárodní izolace. SSSR se stal jedním ze zakladatelů Ligy národů. V reakci na nástup nacismu v Německu SSSR prosazoval tzv. koncepci národní bezpečnosti, která byla poválečnou obdobou Antanty (trojdohody – Francie – Rusko – Velká Británie). Bohužel tato koncepce se nepodařila uskutečnit v důsledku odporu Československa a Polska, které odmítly umožnit v případě potřeby nasazení proti Německu průchod sovětské armády přes vlastní území. Nepřímým důsledkem této pozice byla Mnichovská dohoda, kde nás naši angličtí a francouzští přátelé společně s Německem a Itálií rozparcelovali mezi Německo, Polsko a Maďarsko.

Stalin byl společně s F. D. Rooseveltem spolutvůrcem světového uspořádání OSN, které přetrvalo až do dnešní doby. Stalin bývá nezřídka přirovnáván k Hitlerovi. Toto srovnání je však stejně nemístné jako například srovnání Václava Havla a Nicolae Ceauseska. Hitler proměnil Německo, jež bylo do té doby vzorem humánní i kulturní vyspělosti, v démona a zemi masových vrahů. Stalin naopak proměnil SSSR, zmítaný nejkrvavější revolucí v dějinách lidstva, jež jej utopila v krvi nevinných obětí, v rozvinuté soustátí, které se ocitlo v čele světové politiky a k němuž přední světoví myslitelé vzhlíželi s obdivem. Stalina je třeba srovnávat s Rooseveltem, Churchillem a možná i Petrem Velikým.

Pokračovat ve čtení „65 let od smrti Stalina“

Naši tátové postavili po válce republiku na nohy. Mám místo nich oslavovat nějaké ožraly a privatizátory? Nikdy!

Poslanec slovenské Národní rady Luboš Blaha (SMER-SD) se na svém facebookovém profilu rozčílil. „Víte, co mě skutečně zlobí? Když se někdo snaží pohanět život našich otců a dědů, kteří tu desetiletí budovali vše, co dnes máme – školy, nemocnice, továrny, silnice, sídliště, mosty, zkrátka vše,“ podotkl Blaha.

Tito dobří lidé po válce podle jeho slov postavili Slovensko na nohy. „Vlastníma rukama. Ale prý je nemáme oslavovat. Máme z nich být prý znechucení. Oslavovat se mají nějací ožralci a převlékači kabátů, kteří odevzdali po roce 1989 naši vlast západním mocnostem a nadnárodním koncernům. Promiňte, ale nikdy!“ poznamenal Blaha.

On sám si podle svých slov váží generace lidí, kteří tu žili před rokem 1989, včetně upřímných komunistů, kteří věřili, že budují nový svět bez chudoby a nerovnosti. „Po roce 1989 se ze všech těchto lidí dělají ‚opice‘, které jen bezmyšlenkovitě skákaly, jak režim pískal, nebo ještě hůř: dělají z nich ‚zločince‘, kteří se přičinili o gulagy a vraždění. Proboha, vždyť tu žily miliony lidí, kteří věřili v ideály rovnosti a spravedlivosti,“ dodal.

Československo, jak uvádí, byl moderní a vyspělý stát, který měl vlastní průmysl a staral se o lidi. „To, že byly zavřené hranice a tajné služby pronásledovaly opozici, je samozřejmě špatné, ale to byl důsledek studené války, za kterou mohl jak Sovětský svaz, tak i USA. Takovéto projevy jsou běžné i dnes v kapitalismu, když spolu vedou spory mocnosti: nijak to nesouvisí se socialismem. To, co se socialismem jako takovým souvisí, to bylo to, že lidé měli práci, bydlení, vzdělání a zdravotní péči. Že děti nefetovaly, nebyli tu gangsteři, mafiáni, teroristi ani žádné finanční skupiny. Lidé budovali svoji vlast a tvrdě pracovali,“ poznamenal.

„A tuto generaci lidí chce dnes někdo jen tak odpískat? Jejich život vyhlásit za selhání, omyl, smůlu, zbytečnost? Nebo rovnou za zločin? A kdo bude tyto lidi soudit? Zloději, převlékači kabátů, privatizátoři či oligarchové?“ zeptal se.

Jak dodal závěrem, je mu zle z toho, že vidí neúctu některých liberálních mladých lidí ke generaci vlastních rodičů a dědů. „Ne, mě nikdo nikdy nepřinutí, abych dehonestoval lidi, kteří věřili v komunismus před rokem 1989 a kteří budovali ČSSR,“ uzavřel s poukázáním na zlo, které přinesl současný kapitalistický režim.

Pokračovat ve čtení „Naši tátové postavili po válce republiku na nohy. Mám místo nich oslavovat nějaké ožraly a privatizátory? Nikdy!“

Zklamal český stát v otázce těžby lithia?

Lithium. Předvolební »trhák« před loňskými parlamentními volbami poté, kdy na veřejnost prosákla informace, že tehdejší ministr za ČSSD Jiří Havlíček podepsal s australskou firmou EMH memorandum o těžbě lithia u Cínovce. Dokument se stal terčem kritiky především ze strany KSČM a hnutí ANO. Kvůli memorandu se v týdnu před podzimními volbami sešli mimořádně tehdejší poslanci, kteří přijali usnesení, žádající vládu o zrušení platnosti uvedeného dokumentu.

Přestože Česká republika v březnu memorandum o porozumění s EMH vypověděla, získala v těchto dnech australská společnost European Metals Holdings povolení od úřadů v České republice k zahájení 13 průzkumných vrtů, znamenající důležitý krok v rámci studie proveditelnosti projektu.

Podle České geologické služby je v Česku evidováno 571,5 milionu tun rudy s 1,14 milionu tun lithia, což podle odhadů představuje asi tři procenta světových zdrojů. Naprostá většina této suroviny se nachází na Cínovci a malé množství v ložisku ve Slavkovském lese.

Lithium – používané například při výrobě baterií – je tak právem považováno za kov budoucnosti. Odhaduje se, že v roce 2040 bude 35 procent veškerých prodaných vozů na elektrický pohon.

Pohádka o těžbě lithia v režii českého státu tak dostává další trhliny. Sliby a ujišťování našim občanům, že případná těžba lithia bude prováděna za pomoci státu, se rozplývá dál. Představy australské firmy o zahájení hlubinné těžby v Krušných horách v roce 2022, kdy během 21 let těžby chce »získat« 37 milionů tun rudy, se zatím naplňuje.

Kapitalismus stojící na tvrdých a nekompromisních finančních zásadách si vybírá svou daň i v případě »českého« lithia. Stát opětovně zklamal. Nemalé finanční prostředky namísto toho, aby byly použity ve prospěch českého státu a jeho občanů, tak budou plynout do kapes australského investora.

     Miroslav Kavij

Kdo podkopává právní stát

Loupež století v podobě zákona o „církevních restitucích“ začíná opět hýbat politickou scénou.

Ve hře je zdanění peněžitých náhrad církvím za majetek, na základě předlohy komunistů, kterou v minulých dnech podpořil ústavně právní výbor poslanecké sněmovny.

Pro vůdce KDU-ČSL, když se nepíská podle jejich not, je viník většinou zcela jasný. V případě zdanění církevních restitucí komunisté podle Bělobrádka dokonce podkopávají právní stát! Nedošlo ale k podkopání právního státu již v době samotného schvalování zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi)?

Není alibistické od předsedy KDU-ČSL poukazovat, že v době nastavování parametrů pro církevní restituce nabyla strana ve Sněmovně?

Nebyla ve skutečnosti touha po majetku silnější než způsob, jakým byl zákon schválen? A to nejen s přispěním hlasů později pravomocně odsouzeného poslance Pekárka za korupci, ale i poslanců čelícím policejnímu vyšetřování?

Připomeňme si, že ani tehdejší premiér vlády Petr Nečas s podpisem uvedeného zákona neotálel a pro jistotu raději nečekal ani na výrok ústavního soudu. Na otázku, zda bylo datum schválení uvedeného zákona – 8. listopadu, které je spojeno s výročím české porážky na Bílé Hoře náhodné, ať si laskavý čtenář odpoví sám.

Pavel Bělobrádek, který ještě nedávno občanům „sliboval“ v blízké době odchod z vrcholné politiky bude možná brzy „kázat“ z půdy Senátu. Ten je podle něj nyní třeba posílit proti narůstající moci komunistů.

Možná si zde najde také trochu času zapřemýšlet nad některými otázkami a svými výroky. Například, proč naprostá většina občanů bere církevní restituce i mnoho let po schválení jako skutečnou loupež století. Případně, jak skutečně pomoci ve svízelné životní situaci například matkám samoživitelkám, kterým doporučoval najít si jiného chlapa.

Miroslav Kavij

Vojenská přehlídka nebo ukázka vojenské síly?

V přímém přenosu je dnes (24. 8.) našim občanům u příležitosti oslav vyhlášení nezávislosti Ukrajiny sdílena vojenská přehlídka za přítomnosti zástupců sil zemí NATO.

Na správný výklad pojmů jsme si již zvykli. V Kyjevě se jedná o vojenskou přehlídku. V Moskvě o ukázku vojenské síly. Překvapuje někoho, že ačkoliv Ukrajina není členem NATO, jsou na zmíněné přehlídce také zástupci sil zemí NATO? Nebo že vedle Američanů plnící roli světového četníka a ochránce svých zájmů jsou přítomni i čeští vojáci? Pobuřuje to naši pražskou kavárnu? Nikoliv. Ta pouze hystericky reagovala na účast Miloše Zemana, když si „dovolil“ účastnit se vojenské přehlídky v Moskvě 9. května u příležitosti sedmdesátého výročí konce druhé světové války v Evropě.

Přinejmenším diskutabilní je také otázka nezávislosti současné Ukrajiny. Země, ze které za dobu od fašistického puče v roce 2014 uteklo za hranice (včetně Ruska) několik milionů občanů. Státu, který navždy ztratil území Krymu, jež se stalo na základě referenda součástí Ruské federace. Otázkou času je, zda Ukrajina nepřijde v budoucnu i o další části svého území.

Loď se potápí, ale na její palubě se tancuje. „Válka proti cizí agresi, válka za Ukrajinu, za její svobodu, čest a slávu, za lid a nezávislost“, jak prohlásil prezident v roce 2014, pokračuje.

Výsledkem jsou tisíce sebevražd ukrajinských vojáků, kteří bojovali na východě Ukrajiny proti proruským separatistům. Hluboký propad ekonomiky nutící stále větší počet obyvatel Ukrajiny odejít za prací mimo zemi.

Ve skutečnosti se vojenská přehlídka včetně „úžasné techniky“ ukrajinské armády opět stala tragickým pohledem na to, jak zaostalou zemí je dnešní Ukrajina. Ukázala na eskalaci světového válečného napětí, namísto možnosti řešení politických krizí výhradně mírovou cestou!

Miroslav Kavij

Mír udržíme i za cenu války!

Podpisem Donalda Trumpa je na světě vojenský rozpočet USA na rok 2018. „Jsme nejmocnější, nejbohatší, nejpočetnější, nejsilnější, nejchytřejší,“ dodal americký prezident ve svém projevu a tak vyčleněná astronomická, rekordní částka přesně ve stylu „Amerika first“ nemohla překvapit vůbec nikoho. Jeho výše 717 miliard dolarů – v přepočtu 16 bilionů korun – se vyrovná více než deseti českým státním rozpočtům.

Podle zprávy stockholmského mezinárodního ústavu pro výzkum míru (SIPRI) překročily v loňském roce světové výdaje na zbrojení částku 1,74 bilionu dolarů. Stejný zdroj uvádí, že Spojené státy daly v roce 2017 na zbrojení 610 miliard dolarů, Čína 228 miliard a Rusko 66 miliard dolarů. Zajímavým údajem je také konstatování, že státy NATO daly vloni na své armády celkem 900 miliard dolarů, znamenající 52 procent celosvětových zbrojních výdajů.

Astronomická částka na zbrojení v porovnání se skutečným stavem USA se tak znovu dostává do značného kontrastu. Desítky milionů lidí na sociálních dávkách, desítky milionů obyvatel negramotných. O úrovni amerického zdravotnictví a školství toho bylo napsáno víc než dost. Zastaralá infrastruktura v mnohých oblastech. Země, která se každoročně potýká s nedostatkem financí na chod vlastního státu! Prioritou ale zůstávají nové hračky pro vojáky, znamenající kšeft a byznys pro vojenskoprůmyslový komplex!

Na konci 2. dekády 21. století jsou uvedená čísla smutným konstatováním a potvrzující, že kapitalismus jako společenský systém je pro „pár vyvolených“. Svět se nedokáže, (nechce) vypořádat se stále stupňujícími se výkyvy a extrémy počasí, epidemiemi, hladem, negramotností.

Honba za ziskem, chorobná posedlost ovládnutí světa podobná snaze získat věčný elixír mládí, zatím vítězí v režii menšiny nad absolutní většinou lidstva. Té nezbývá než doufat, že se tato účelová eskalace napětí nezvrtne nejen v Evropě ve velkou válku, která by byla nepochybně jaderná. Znamenající nejen zničení astronomických dluhů USA a všech států nakupující jejich zbraně, ale konec lidské civilizace. Nedávné 73. smutné výročí připomenutí si tragédie svrhnutí atomových bomb USA na japonská města Hirošimu a Nagasaki musí zůstat navždy výstrahou!

Miroslav Kavij

Srpen 1968

Srpen 1968 – okupace nebo záchrana a obnova socialismu v ČSSR?

Stojíme před dalším výročím srpnových událostí v roce 1968.

Z hlediska antikomunistické ideologie je to výročí okupace Československa pěti armádami Varšavské smlouvy. Opět se prostřednictvím provládních sdělovacích prostředků (ČT, TV Nova, TV Prima a bulvárního tisku), vládních a parlamentních činitelů budeme denně dozvídat, jak nás Sovětský svaz a jeho spojenci 21. srpna 1968 napadli a přes 20 let okupovali.

Buržoazní propaganda si opět nabrousí pera a nažhaví sociální sítě na internetu, aby nám všem a hlavně mladým lidem, vtloukala do hlav nesmysly o nebezpečnosti socialistického a komunistického společenského řádu.

O vstupu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 se záměrně zamlčují fakta, která tomuto vstupu předcházela. Úmyslně se z komentářů v TV a tisku vypouštějí okolnosti kolem jednání československé a sovětské delegace v Čierné nad Tisou a v Bratislavě. Zpochybňuje se autentičnost tzv. Zvacího dopisu 99 pragováků a jasné stanovisko sovětské strany, abychom si v republice zjednali „pořádek“ sami, nebo v opačném případě není vyloučen vojenský zásah. Víme dobře, že ujištění Alexandra Dubčeka o tom, že si krizovou situaci v Československu vyřešíme sami, nebylo v této době zcela reálné. Situace v zemi se nadále vyhrocovala a hrozila zde obdoba kontrarevoluce v Maďarsku z roku 1956.

Všem těm, v prsa se bijícím a revidujícím historický význam srpna 1968, bych chtěl říci: Jak si myslíte, že bude reagovat tato vláda, náš pan prezident, poslanci a senátoři v obdobném případě, bude-li ohrožen další vývoj kapitalismu v naší republice? Tyto orgány, včetně zfanatizovaných jednotlivců, budou první, kteří požádají USA a spojence z NATO, aby zde vojensky intervenovaly. Nehledě k tomu, že k vojenskému zásahu z venčí může dojít i bez požadavku našich ústavních činitelů.

Proto jsem přesvědčen, že srpnové události roku 1968 je nutno hodnotit z historického hlediska, zásadně je nerevidovat a hlavně je současnými rádoby „odborníky“ nefalzifikovat.

Josef Jirků, člen MLOKu

Pohádka o hodné Unii a zlých úřednicích v podání K. Konečné

„Dnes je více než kdy jindy nutné vrátit se k základním myšlenkám, se kterými Evropská unie vznikala a které úředníci pracující v orgánech EU dokázali zneužít.“ – takto opět zazářila Kateřina Konečná v rozhovoru pro „český levicový deník“ Haló noviny. („Demokratický deficit a EU“ http://www.halonoviny.cz/articles/view/48051219 )

Kateřina Konečná nám zde opakováním své pohádky o hodné Unii a zlých úřednících ukázala, jak ve vedení strany, která se nazývá komunistická, chybí realistické a třídní posouzení jevů ve společnosti. Že i špičky KSČM ovládají iluze o možné „reformě“, zlepšení Evropské unie bez změny v samotné ekonomické základně. Že tedy Konečná a další se stávají jen udržovateli kapitalismu.

Nuže, EU a její předchůdci nikdy nebyli lidovým projektem, ale vždy projektem velkého kapitálu. Evropská unie se nikdy neodchýlila od své prvotní myšlenky – upevnění pozice kapitalistů a nadnárodních monopolů. Jednou ze základních zásad EU od samého začátku je volný pohyb kapitálu (státy, které staví bariéry čtyřem základním zásadám EU, mohou být postiženy tvrdými sankcemi). Volný pohyb kapitálu je životní nutností kapitalismu ve své poslední fázi – imperialismu. Budování této imperialistické instituce bylo od samého začátku provázeno svévolí a nátlakem obhájců zájmů kapitálu. Mluvit dnes o nějaké svévoli úředníků EU, jako o nějaké anomálii, od nějaké odchylky od norem v této instituci je prostě fabulace. Mluvit o tom, že jsou prý utlačovány „národní státy“, bez chápání toho, co stát vůbec je a jakou úlohu v třídně rozdělené společnosti sehrává, je totální rezignací na elementární základy marxismu.

Není možné pomíjen ani skutečnost, že EU, potažmo státy, které plní funkci hegemona v této instituci, otevřeně podporují všechny válečné agrese amerického imperialismu a agrese NATO. Francie a Německo stejně jako Česká republika se aktivně podílí na rozvracení států, loupeživém vraždění na blízkém východě, na podpoře rasistické politiky sionistického státu Izrael, na zbídačování národů Afriky, na podpoře fašistického režimu na Ukrajině. Není možné oddělovat EU od NATO. EU i NATO mají naprosto stejný účel – posílení vlivu nadnárodních monopolů – a liší se jen v prostředcích, které k tomu využívají. Může se také zdát, že rozdíl ve využívaných prostředcích se stále více stírá. Členské státy EU, stejně jako členské státy NATO (což je ve většině případů totéž) navyšují výdaje na zbrojení, spolupracují v politice, která vede k eskalaci napětí s Ruskou federací, zvyšují svou vojenskou přítomnost na její hranici. Plánem EU je také vytvoření své vlastní úderné jednotky EU battlegroups a PESCO.

Není tedy možné se „vrátit“ k nějakým kořenům nebo základním myšlenkám. Tvrdit to znamená vytvářet přeludy o „lepší“, „sociálnější“, „mírovější“ Evropské unii.

EU samozřejmě tak jako každá jiná kapitalistická instituce, korumpuje vykonavatele vůle třídních zájmů, které reprezentuje. Ani Konečná s příjmem, o kterém se všem běžným pracujícím naší země může jen zdát, není výjimkou. Pokud by se rozhodla své statisícové příjmy odevzdat straně, která ji na výsluní vynesla a která se momentálně nachází v těžké finanční situaci, a pokud by svou funkci vykonávala za průměrnou mzdu kvalifikovaného dělníka, šlo by snad její výstupy považovat za neznalost. Do té doby není důvod si myslet nic jiného, než že jde o záměrné lži a sebeobhajování svého postavení a vysokého životního standardu na úkor pracujících. Nelze samozřejmě pominout skutečnost, že Kateřina Konečná je dlouholetou čelní představitelkou KSČM, často exponovanou v médiích a její podíl na současném stavu tohoto subjektu je významný.

Myšlenka, kterou lze někdy slyšet, že jejím zvolením na post místopředsedkyně došlo k zásadní změně v perspektivách strany, není nijak opodstatněná. Konference i sjezd jasně ukázaly neschopnost ani té nejmenší sebereflexe vedoucí skupiny v KSČM. Naopak nyní, kdy je veřejnost kritičtější k politice EU, tlačí KSČM nadále stejným směrem, který stále jasněji vede ke konci kdysi silné strany se slavnou minulostí bojů a budování. Tím se i Kateřina Konečná zapíše do historie komunistického a dělnického hnutí na našem území.

Dříve se v oficiálních dějinách komunistické strany za synonymum zrady dělnické třídy považovala jména Jílka, Bolena, Haise a dalších členů oportunistického vedení. To dnešní vedení je trumfne ve všech ohledech.

    KSM, 1. srpna 2018

Jak byl vynalezen židovský národ

(Anotace knihy)

Málokterá historická práce vyvolala v posledních letech takový zájem a tak živé reakce, a to jak mezi odbornou, tak i laickou veřejností, jako kniha izraelského historika Šlomo Sanda Jak byl vynalezen židovský národ, která vyšla roku 2008 a od té byla přeložena do více než dvou desítek jazyků.

Její autor, profesor historie na Telavivské univerzitě, jehož mnozí velebí coby odvážného bořitele mýtů, zatímco jiní jej považují za škůdce, zrádce národa, ba antisemitu, ve své objevné práci dokládá, že nic takového jako židovský národ v etnickém smyslu neexistuje a celý dějinný příběh Židů, tak jak je všichni známe, je ve skutečnosti konstruktem, který se zrodil v hlavách sionistů v druhé polovině 19. století.

Šlomo Sand na základě fundovaného výzkumu vyvrací úhelný kámen sionismu, totiž že dnešní Židé, ať už žijí v Izraeli nebo kdekoli jinde, jsou přímými potomky jednoho národa, jehož původní vlastí je území starověké Palestiny a který byl v 1. a 2. století našeho letopočtu ze své domoviny Římany vyhnán, aby se do „zaslíbené země“ po téměř dvoutisíciletém bloudění světem opět navrátil. Autor ukazuje, že k žádnému násilnému vyhnání ze „země zaslíbené“ ve skutečnosti nikdy nedošlo. Římané totiž žádná masová vyhánění nepraktikovali a žádné důkazy o tom, že Židé masově opouštěli Palestinu a odcházeli do exilu, neexistují. Exil je mýtus, za jehož zrodem ostatně nestáli Židé, nýbrž křesťanská tradice.

Jaký byl tedy osud Židů, kteří zůstali ve své zemi po zničení druhého Chrámu? Kam se poděli? Zůstali v Palestině a většina z nich v počátcích islámské expanze konvertovala k islámu. A odkud tedy pochází mnohamilionová židovská populace, jež se rozptýlila v blízkovýchodním, středomořském a později evropském regionu? Šlomo Sand dokládá, že jako každý monoteismus i judaismus byl až do 4. století našeho letopočtu misijním náboženstvím, které se čile šířilo a získávalo nové stoupence, a to nejen v bezprostředním okolí Palestiny. K židovství nekonvertovali pouze jednotlivci nebo malé skupinky, judaismus za oficiální náboženství přijímala celá království, ať už se to týká Himjarského království na jihu Arabského poloostrova nebo například Chazarské říše rozkládající se na území mezi Kaspickým a Černým mořem. Od raného středověku byla tedy většina Židů na světě potomky národů, jež nikdy na území Palestiny nevstoupily.

Jestliže Sand dovozuje, že Židé podobně jako křesťané či muslimové představovali náboženské, nikoli etnické společenství, rozbíjí tím základní dogmata sionismu a – k nelibosti oficiálních kruhů izraelské historiografie – poněkud problematizuje přirozené historické právo Židů na návrat do domnělé vlasti jejich předků a především jejich exkluzivní nárok na „zemi zaslíbenou“, který prosazují na úkor palestinských Arabů, nečiní tak z pozice primitivního antisionismu, natožpak antisemitismu, z něhož bývá neprávem obviňován. Jakožto znalec dějin nacionalismu si je Sand dobře vědom toho, že dějiny všech národů jsou do značné míry především vyfabulovanými příběhy, a jestliže si sionisté, inspirováni německou nacionalistickou historiografií, židovský národ zpětně vykonstruovali, ba „vymysleli“, jejich snažení nebylo ničím ojedinělým. Národy si své dějiny „vymýšlejí“, to platí obecně, a Židé nejsou o nic více „vynalézaví“ než jiné národy. A jestliže Sand hovoří o Státu Izrael jako o dítěti počatém znásilněním, vzápětí dodává, že i takové dítě má nárok na život. Ani v tomto ohledu nejsou Židé, respektive Stát Izrael, o nic „horší“ než jiné státy. Jak uvádí profesor Pavel Barša v doslovu k českému vydání: „Vždyť také mnohé další státy planety – ne-li všechny – vznikly na základě morálně nepřijatelných či empiricky chybných argumentů, jimiž jejich zakladatelé ospravedlňovali násilí vůči skupinám, které jim stály v cestě. Podobně jako nechce Sand vymazat z mapy jiné státy, vzešlé z nacionalistické či kolonialistické ideologie, nechce z ní vymazat ani Izrael. Žádá jen, aby také Izrael udělal krok směrem k plné rovnosti svých občanů, který většina západních států již učinila, když rasově, nábožensky či etnicky vylučující definice občanské pospolitosti, jejímž výrazem má být stát, vystřídala definicí zahrnující v principu všechny, kteří trvale žijí na jeho území.“

Jinými slovy Sand, který, jak říká název jedné z jeho knih, „přestal být Židem“ a považuje se za sekulárně smýšlejícího Izraelce, žádá, aby jeho stát přestal být režimem sice pluralitním a liberálním, přesto však především etnokratickým, a plně se demokratizoval. Taková proměna se žel zatím zdá v nedohlednu.

Zastaví dubnový sjezd KSČM degeneraci?

Český národ se potácí nad intelektuální propastí již mnoho let. Vpravdě degeneruje. Omladina se v globálu nezajímá o nic jiného, než o facebook a messenger, přijímá většinou bez zamyšlení mainstreamové názory a je v praxi nepoužitelná. Nově nastupující generace dětí, vychovaná v blátě idiotismu TV Nova a Blesku, se přitom právě nyní sama stává rodiči, takže můžeme očekávat, že jejich potomstvo bude ještě hloupější, než rodiče. Pitomější, ovladatelnější a nepoužitelnější, ale i tak voliči.

Snadná ovladatelnost nemyslícího stáda se hodí do karet lidem, kteří pumpují náš stát už pětadvacet let a vytvořili si podle nezávislých médií silné mocenské struktury – justiční mafií počínaje, přes úplatné policisty, po politické loutky. Bakalů je v České republice dost, stejně tak Kalousků. A tak, zatímco početní tupci bez přístupu k informacím si navěšují na facebook fotky svých večeří a papouškují zaprodané politické analytiky, mohou „pánové nahoře“ manipulovat svět tam, kde jej chtějí mít. Posledním příkladem může být třeba i kandidatura pana Drahoše na hlavu státu, když podle svého vyjádření chtěl být „prezidentem horních deseti tisíc“. Toť nástup oligarchie.

Kdo ale nese hlavní vinu za intelektuální úpadek národa? Škola? Rodiče? Vládní politici? Novináři? Kapitalismus jako systém, který má hlavní zájem jinde, než v osvětové činnosti? Bohužel se domnívám, že největší vinu nese komunistická strana – a to z důvodu, že mladým nenabídla přijatelnou alternativu. Člověk, stejně jako strom, se v dospívání ohne podle větru. Je na zahradníkovi, v tomto případě opoziční straně (i z ideového pohledu, nebo chcete-li světového názoru), aby jej narovnal. A to se nestalo, protože KSČM se nedokázala přizpůsobit novým podmínkám ve společnosti. Jejím hlavním záměrem bylo očistit se od „strašáka totality“, naznačovat, že je „demokratickou stranou“ – tj. její politici se stali mlčícími funkcionáři, co hráli na „malou domů“, stejně jako jejich pravicoví kolegové.

Pokračovat ve čtení „Zastaví dubnový sjezd KSČM degeneraci?“