Stoleté výročí Komunistické Internacionály

Vladimír Iljič Lenin, vůdce Ruské Revoluce, před sto lety, 2. března 1919, zahájil v Moskvě první kongres třetí Komunistické Internacionály. Na jednání pozval jen rozhodné revolucionáře – po zkušenostech s Druhou Internacionálou, jež zkolabovala spoluprací s buržoasií.

Larry Holmes

Jednapadesát delegátů reprezentovalo 35 organizací z 22 zemí. Menší počet účastníků byl způsoben tím, že imperialistické státy blokovaly Sovětský svaz, a dostat se do Moskvy bylo obtížné.

Tenkrát se „revoluční vlna“ dělnické třídy přelila přes oceány až k břehům Spojených států. Velká generální stávka ve městě Seattle provázela několik týdnů moskevské jednání.

I když tehdy válka právě skončila, bylo zřejmé, že v krizi kapitalismu nová válka klíčí. Kominterna rozhodla učinit vše, co bude v jejích silách, aby změnila imperialistickou válku ve válku občanskou mezi dělníky a imperialisty – jež povede k světovému vítězství socialismu.

Lenin chápal, že osud Ruské revoluce závisí na revolucích v dalších zemích, v podstatě na světové revoluci.

Kominterna neomezila internacionalismus na akt solidarity, ale koordinovala světový boj za vítězství komunismu nad kapitalismem.

Lenin zastával názor, že strana dělnické třídy nemůže stanovit své cíle jen na analýze podmínek ve své zemi. Musí vycházet z analýzy krize kapitalismu a stavu třídního boje v globálním měřítku. Třídní boj ve všech zemích je vzájemně závislý. Jestliže toto platilo v době Kominterny, platí to daleko víc dnes.

Pokračovat ve čtení „Stoleté výročí Komunistické Internacionály“

Pravda o konci války

Unikátní filmové záběry z kamery Eduarda Ingriše, pořízené v dramatických dnech konce druhé světové války v Praze.

Než se podíváte na dokument, položte si tyto otázky:
 Proč profesionální filmaři nenafilmovali na konci války americké bombardování českých měst?
Proč hořelo mnoho průmyslových podniků, kde se zbraně nevyráběly, natož na konci války? Jak se spletla Praha a s kým? I počasí je vidět – jasno, takže se nikdo splést nemohl!
Dále si všimněte, že nikde se nestřílelo, lidé pokojně chodili, pak pokojně odklízeli masakry po náletech od americké armády.
Praha byla do té doby ušetřena, strašné boje byly na severu Moravy, na severu a ve středním Slovensku, později Polsko, pohraničí.
Proč, proč Prahu masakrovala americká armáda na konci války? Proč ty děti a civilisté, museli zemřít?
A hlavně, proč masakrovala průmyslové podniky a nikoliv tanky a nacisty?
Kde jsou ti slavní osvoboditelé z americké armády? Všude se mává, zatčení nacisté v klidu odcházejí. Jak to, že slavíme konec války 8. května, když na Václavské náměstí padaly letecké pumy a následně až 9. května zavládl klid příjezdem Rudé armády?
A zajímavost: Jak krásně byli za války oblečeni obyčejní lidé.

http://www.skrytapravda.cz/domaci/2468-proc-byla-za-pomoci-usa-v-ceske-televizi-zavedena-cenzura?fbclid=IwAR2D3LhkfWcWesZt7i3bHNAV_mHddG75Uo5aIj8QDCpTSwPsRclhqlfwvXY

Veřejná žádost

Veřejná žádost na vládu České republiky, aby objasnila, proč Česká republika nehlasovala v Organizaci spojených národů pro rezoluci o Boji proti oslavování nacismu.

Náckové ve vládě a v Řeporyjích, řekněte po pravdě: Proč?!

Proč se ČR zdržela hlasování?!
Valné shromáždění Organizace spojených národů přijalo ruský návrh rezoluce o Boji proti oslavování nacismu. Šedesát zemí bylo spoluautory tohoto návrhu. Dokument nese tento přesný název „Boj proti oslavování nacismu, neonacismu a jiným forem, které přispívají k eskalaci moderních forem rasismu, rasové diskriminace, xenofobie a související netolerance“.
Usnesení Valného shromáždění OSN doporučuje, aby země zabránily přezkoumávání výsledků druhé světové války a odmítnutí zločinů proti lidskosti a válečných zločinů, spáchaných během druhé světové války. A dále, aby přijaly vhodná konkrétní opatření, a to včetně těch v legislativní oblasti a v oblasti vzdělávání, v souladu se svými mezinárodními závazky!
Dokument rovněž vyjadřuje znepokojení nad narůstajícími pokusy a případy znesvěcení nebo zničení památek postavených na počest těch, kteří bojovali proti nacismu během druhé světové války. Dokument odsuzuje incidenty, které souvisejí s oslavováním a propagandou nacismu.
Aliance národních sil a její sympatizanti vyjadřují zásadní nesouhlas s jednáním vlády České republiky. Vidíme totiž v naší společnosti veřejný nárůst fašistických tendencí, které navíc zůstávají nepotrestány ze strany policie i ze strany státního zastupitelství a také jsou bez jakékoliv odmítavé reakce vládních a parlamentních politiků v podstatě akceptovány. Upozorňujeme ale na fakt, že i když se Česká republika v tomto hlasování zdržela, přesto je povinností naší státní správy rezoluci dodržovat, protože v OSN pro ni hlasovalo 133 zemí, což je naprostá většina států na planetě Zemi.
Odsuzujeme skutečnost, že se k rezoluci OSN o Boji proti oslavování nacismu nepřipojila Česká republika, jejíž obyvatelé měli být dle nacistických plánů vyhlazeni.
Odsuzujeme skutečnost, že toto odmítnutí rezoluce ignorují všichni poslanci PS PČR a všichni senátoři, včetně všech parlamentních i neparlamentních politických stran a dokonce i včetně pana prezidenta.
Členové a sympatizanti Aliance národních sil jsou rozhořčení zřejmým porušování zákonů ze strany některých českých politiků a politických stran a jejich snahou rehabilitovat a dělat hrdiny z nacistických zločinců a jejich spolupachatelů. Zároveň jsme znepokojeni skutečností, že policie i státní zastupitelství toto veřejné porušování zákonů zcela ignoruje a nekoná.

PhDr. Vladimíra Vítová, Ph.D., předsedkyně ANS
JUDr. Karel Hais, 1. místopředseda ANS
Praze, dne 19. prosince 2019

Otevřený dopis na obranu Ľuboše Blahy

Prezídiu Slovenské akademie věd dne 15. 12. 2019
K rukám pana předsedy Slovenskej akademie vied
Prof. RNDr. Pavola Šajgalíka, DrSc.

Vážený pane předsedo, vážené dámy, vážení pánové,

obracíme se na vás s veškerou úctou, abychom vám sdělili, že váš postup vůči přednímu politologovi SAV, poslanci NR SR a předsedovi výboru pro evropské záležitosti PhDr. Luboši Blahovi, PhD., vzbuzuje znepokojení i v řadách české intelektuální komunity.

Doktora Blahu známe jako autora originálních odborných studií opřených o úctyhodnou škálu literatury a pramenů. Řadu let je aktivním účastníkem vědeckého a politického dění i v naší zemi. Také zde si vydobyl nefalšovaný respekt a širokou popularitu právě tím, co zdobí skutečného vědce a politika – rozhodnou obhajobou veřejného zájmu proti každé svévoli „práva“ silnějšího.

Nikdo nedokáže zpochybnit, že za pravdu a spravedlnost kříží kordy z ušlechtilých, a nikoli nízkých osobních pohnutek. Jistě i díky tomu patří k nejsledovanějším aktérům debat na sociálních sítích, aniž by disponoval nákladným aparátem a movitými mecenáši.

Dokážeme si představit, že odvaha doktora Blahy opřená o hlubokou erudici a komunikační šarm jeho názorové oponenty dráždí. To je v demokratické diskusi pochopitelné. To, že by kdy jednal v rozporu s etikou, je však tím posledním, co by mu bylo možno vytknout.

Obracíme se na vás s touto výzvou, neboť jsme přesvědčeni, že intelektuál významně přispívající k prestiži slovenské akademické obce i celé vaší země si nezaslouží ostrakizaci, nýbrž naši společnou podporu.

Jan Kavan, politik a diplomat; doc. PhDr. Mira Nábělková, CSc.; vysokoškolská učitelka; Stanislav Novotný, právník; Lenka Procházková, spisovatelka; PhDr. Josef Skála, CSc., žurnalista; Ing. Jaroslav Šulc, CSc., ekonom; JUDr. Jiří Vyvadil, advokát; PhDr. Zdeněk Zbořil, historik a politolog; doc. Petr Žantovský, Ph.D., mediální analytik.
Mluvčí signatářů:Prof. PhDr. Jan Keller, CSc.

Občané Řeporyjí staví vrahům pomníky. Kdo mlčí, souhlasí!

Zákřovská tragédie v roce 1945

Blížící se porážka fašismu vedla vedoucí nacistické zločince k těm nejbestiálnějším činům.
Jedním z mnoha takových u nás je i tragédie devatenácti zákřovských občanů. Pod záminkou, že Zákřov je střediskem partyzánů a obyvatelstvo je podporuje, podnikli němečtí fašisté – se zrádci Vlasovci – proti Zákřovu vražednou akci. Gestapem z Velkého Újezdu byl vypracován plán akce proti Zákřovu a to tak, že celá vesnice bude obklíčena Vlasovci a pod záminkou střelby partyzánů na Vlasovce bude provedeno zatčení partyzánů a jejich pomocníků podle předem připraveného seznamu.
Akce Zákřov byla provedena 18. dubna 1945. Zúčastnil se jí celý prapor Vlasovců. Navečer odjela horda Vlasovců přes Výkleky k Zákřovu. Po 21. hodině obklíčili gestapáci a Vlasovci obec a provedli prudký útok na severní část vesnice. Používali pušky, kulomety, pancéřové pěsti a ruční granáty. Zakrátko vyšlehly ze stavení rolníka – pana Františka Švarce – plameny, ale občané požár lokalizovali. Tato usedlost však byla vzápětí znovu zapálena. Když se občané znovu pokoušeli hasit nebo zachraňovat dobytek, bylo na ně stříleno. Někteří byli zadrženi a odvlečeni do jednoho stavení, kde byli střeženi. Aby bylo znemožněno hašení požáru, naházeli Vlasovci do ohně ruční granáty, které postupně vybuchovaly. Pod ochranou palby prováděli Vlasovci drancování, loupení a zatýkání osob – hlavně mužů a chlapců – až do ranních hodin.
Na druhý den ráno byli propuštěni bez výslechu muži starší 50 let. Ostatní – v počtu 23 – byli v trojstupech odvedeni do Velkého Újezdu. Tam je Vlasovci zavřeli do malé místnosti ve dvoře radnice – bývalého chléva. Zde byli dva dny „vyslýcháni“, biti a týráni. Čtyři z uvězněných byli propuštěni. Ostatních 19 mužů po dvoudenním mučení, s přeraženými údy a rozbitými obličeji, naházeli do nákladního auta a odvezli do lesa k samotě Kyjanice. Stalo se tak v podvečer 20. dubna. Nad samotou Kyjanice u dřevěné boudy (o rozměrech asi 150 x 210 cm) zastavili, přivezli německého faráře p. Schustera ze Slavkova a vyzvali ho, aby dřevěnou boudu vykropil jako hrob. Když farář uviděl zakrvácené a zohyzděné obličeje a těla přivezených mužů, zhroutil se a odmítl výkrop provést. Němci a vlasovci nalili pak do boudy dehet, naházeli poloubité české mučedníky do boudy, obložili je dřívím, na těla nalili ještě benzín a pak vše zapálili…
Dlouho se plížil dusivý dým lesy a údolím. Místo bylo střeženo ozbrojenými barbary a nikdo tam nesměl. Doma zatím příbuzní mrtvých marně – po prožitých hrůzách – čekali na návrat svých manželů, otců, synů a bratrů. Ti se však již nevrátili!
Byli to: Calábek Josef (45 roků) Zákřov; Marek Josef (43 roků) Zákřov; Marek Drahomír (17 roků) Zákřov; Švarc František (43 roků) Zákřov; Švarc Vladimír (16 roků) Zákřov; Ohera Jan (40 roků) Zákřov; Plánička Jan (35 roků) Zákřov; Závodník Miroslav (23 roků) Zákřov; Závodník Jaroslav (21 roků) Zákřov; Glier Antonín (18 roků) Zákřov; Ohera Oldřich (37 roků) Zákřov; Bém Vlastimil (19 roků) Tršice; Wolf Otto (18 roků) Tršice; Pazdera Jan (32 roků) Doloplazy; Přikryl Klement (32 roků) Doloplazy; Jahn Josef (18 roků) Velká Bystřice; Švec František (26 roků) Velká Bystřice; Musil Josef (30 roků) Bystrovany; Žák Jaroslav (24 roků) Brno.

Vrahům těchto lidí staví pomník Praha – Řeporyje!

:

Chcete válku? Tak volte dál ty debily!

Obyvatelé oblastí dříve zvaných SUDETY by měli být ve střehu. Starosta Řeporyjí ve své prudérnosti poodhrnul roušku tajemství.

Německo, Česko, Sudety, Rusko, Koněv, Vlasov, Posselt, Walderode, Liechtenstein, Colloredo-Mansfeld – co vám to říká? Ano, jsou to současná témata mnohých diskusí, která však míjí její širší veřejnost. Ta se bohužel nedozvídá řadu podstatných věcí včas. Starosta Řeporyjí Novotný však asi nechtíc provalil fašistické a nacistické tendence. Je otázkou, jak dalece je již tato rakovina rozlezlá, či zda je to zatím „jen“ hlavně otázka Prahy.

Není asi dílem náhody, že se v poslední době tyto záležitosti tolik přetřásají. Určitě není dílem náhody záměrné vyvolávání protiruských tendencí a ještě více pozměňování dějin. Dochází k bagatelizování důsledků nacistické okupace naší země. Přičemž na straně druhé je záměrně umenšován podíl Sovětského svazu na porážce nacistů. Nevím jak vy, ale já zásadně nesouhlasím s výkladem, že nacisté osvobozovali Evropu od komunistů atpod. To jsou takové blbé kecy na pěst. Je však velice nebezpečné, když se někdo staví za pořádání sjezdu Sudetoněmeckého Landsmanšaftu v České republice.

Možná vám to, vážení spoluobčané, uniklo, ale proněmecká a pronacistická rétorika, ale i politika u nás sílí. Po návrhu na sjezd Sudeťáků v Čechách přišel dehonestující útok na pomník maršála Koněva, což byl cílený útok na jednoho z předních osvoboditelů Prahy, ale také to byl útok cílený na Ruskou federaci. Je vyvíjen tlak na odstranění sochy Koněva a na druhé straně starosta Řeporyjí chce pomník pro Vlasovce, tedy pro kolaboranty a nacisty v jedné osobě. Jaké je nyní pokračování?

Dle médií by v příštím roce mělo dojít ke zrušení Benešových dekretů a zde již jde o hodně! Je pravda, že Benešovy dekrety byly už několikrát prolomeny, ale budou-li zrušeny tak bůh s námi! Budou Čechy a Morava opět protektorát? Co dělá ministr Petříček? Proč neinformuje občany vláda?

Pokračovat ve čtení „Chcete válku? Tak volte dál ty debily!“

Vlasovci jako „osvoboditelé“ Prahy?

Praha si letos připomněla 74. výročí Pražského povstání. Uctili jsme hrdinství téměř 30 tisíc Pražanů, kteří vyrazili do ulic, aby zabránili německým jednotkám nacistického Wehrmachtu a Waffen-SS vybudovat si na území Prahy vojenskou pevnost. Téměř 3 000 Pražanů zaplatilo své odvážné odhodlání bránit město vlastním životem. Bylo mezi nimi i mnoho mladých lidí ve věku od 15 do 20 let.

Oživujeme hrdinské vzepětí obyvatel Prahy z úcty k těm, kteří se našich dnů nedožili, protože obětovali za svobodu svého města to nejcennější – dar života. Projevy, kladení věnců, minuta ticha, to je to nejmenší, co pro jejich památku můžeme učinit.

Ve vystoupení řady významných řečníků (dokonce i některých „historiků“) zaznělo v letošním roce v Praze více než kdy jindy, že na osvobození hlavního města se významně podílely také jednotky tzv. „vlasovců“ z divize bývalého sovětského plukovníka Buňačenka, kterého nacisté v únoru 1945 povýšili do hodnosti generálmajora. Ztráty „vlasovců“ přitom nebyly nijak malé, odhadují se na 300 padlých. V Praze na Olšanských hřbitovech je připomíná pamětní deska a pomník, na kterém jsou uvedena jména – generál Vladimír BOJARSKIJ, generál Michail ŠAPOVALOV a také major Karl-Ludwig OTTENDORF s dodatkem, že zahynuli v Příbrami v květnu 1945.

Jak se „vlasovci“ dostali do prostoru Příbrami? Do míst, která ještě 10. května 1945 ovládala vojska Waffen SS pod vedením SS-Gruppenführera Carl Pücklera von Burgauss, velitele jednotek Waffen-SS na území Protektorátu Böhmen und Mähren.

Pokračovat ve čtení „Vlasovci jako „osvoboditelé“ Prahy?“

Prof. KRÁL – k otázce KATYNĚ

… V roce 1943 otevřeli okupanti v táboře Janowski u Lvova zvláštní školu, v niž se názorně vyučovalo, jak zahlazovat masové hroby, drtit kosti, zalesňovat prostory masových hrobů…
Přitom se nacisté neštítili používat svých vlastních zločinů k mezinárodním provokacím.
Použili například otevření masového hrobu polských válečných zajatců u Katyně k obvinění sovětských úřadů, že prý spáchaly tento zločin. Není třeba už dodávat příliš mnoho k tomu, co tu bylo řečeno o nacistickém zacházení s válečnými zajatci.
Jen malý úryvek z Goebbelsova deníku, kam si 8. května 1943 Goebbels zapsal: „Naneštěstí byla v hrobech u Katyně nalezena německá munice… V každém případě je nezbytné zachovat tento nález v přísné tajnosti. Kdyby se o tom dověděli naši nepřátele, celá aféra s Katyní by vybouchla.“

(Le journal du dr. GOEBBELS, s. 335; Prof. Václav Král „Zločiny proti Evropě“, Praha 1964, s. 309.)

(Poznámka metéra: Celý princip propagandy imperialismu a jeho dítek nacismu, fašismu, antikomunismu, rasismu… jsou postaveny na permanentní lži! Funkcionáři ODS, KDU, TOPky a dalších extrémistických až teroristických stran u nás, ale i ve světě, řeknou pravdu – jedině když se spletou. Takovým Stehlíkům, Novotným, Kolářům… nestačí ani Norimberský proces, ani Goebbelsův deník, ani rozhodnutí Evropského tribunálu, ani přiznání falzifikátorů Jelcina a spol. Ne! Oni budou mlít lži pořád dokola, plivat jedovaté sliny a za to brát z našich daní nemalé peníze. A my debilové je ještě volíme. Naskýtá se jen podezření, že jejich předci s nacistickým režimem kolaborovali a oni možná umějí řídit multikáru, ale neumí – mimo výplatní pásku – asi číst. Nemohli by takové hlouposti říkat. A „sdělovadla“ to ještě šíří do éteru a vyvolávají strach. Goebbels velice dobře věděl, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. I to je výsledek puče z roku 1989 u nás. Lež a nenávist – to bylo jejich fakticky myšlené heslo zamaskované pod hesly svobody a demokracie. Posměch vlastencům vyřvávaný z pražské kavárny a cinkání skleniček, to je ta jejich pravda a láska.)

DOPIS PUTINOVI

Vážený pane prezidente,

přestože vím, že tento dopis nikdy nebudete číst, tak Vám ho musím napsat. Píši Vám z České republiky, kde od roku 1989 žijeme v „nové době“. Nová doba má nové politiky a nové výklady historie. Divná doba, podivní politici a zvláštní výklady historie. Říkají nám, že máme být pyšní na své hrdiny, kteří nyní bojují za naši svobodu někde tisíce kilometrů daleko v zemi, o které toho vím pramálo. Jsou to opravdu naši hrdinové?

Já nevím, jsem prostý člověk a hrdina byl pro mě vždy ten, kdo bránil naše hranice před agresorem, třeba ten, kdo osvobozoval naši zemi od nacistů. To jsou moji hrdinové, lidé díky nimž teď mohu žít a díky nimž je naše země svobodná. To jsou lidé, kteří si zaslouží můj vděk a úctu a přesto se na ně pomalu zapomíná. A nejen to, občas se najde člověk, který jejich zásluhy zpochybňuje a jejich oběť relativizuje. Ale budiž, je to jeho názor, jeho vizitka, ve svobodné společnosti se nemá pronásledovat za odlišné názory. Problém ovšem nastává v situaci, kdy takové názory veřejně pronáší politik, který se navíc chová jako novodobý feudál a zneužívá svou moc k zneuctění památníků. A přesně to se stalo v Praze, kde se v jedné pražské části stala objektem zášti a vandalismu socha maršála Koněva a v jiné pražské části zase chtějí stavět pomník „vlasovcům“.

Vandalismus a plivání na pomníky byly ve společnosti vždy. Vždy to byl primitivní vyjadřovací způsob primitivních lidí a byl obecně odsuzován. V „nové době“ však někteří noví politici vandalismus záměrně přehlížejí a někdy ho dokonce označují jako svébytnou formu svobodného vyjádření názoru v demokratické společnosti. A já si často kladu otázku, co si teď asi myslí Koněvovi potomci o českém národu? Co se teď honí v hlavě pamětníkům a lidem, kteří při osvobozování Československa přišli o své předky? Je to jen exces několika lidí, nebo takto smýšlí celý Český národ?

A to je, pane prezidente, důvod, proč Vám píši. Stydím se za „plivání“ na hroby, stydím se za přepisování historie a relativizování obětí rudoarmějců. A věřím, že nejsem sám. Nemohu mluvit za jiné Čechy, ale jednu věc uvedu. Před pár týdny byl Svátek zemřelých. Sváteční den, kdy lidé chodí na hřbitovy uctít památku zemřelých. Já také chodím každý rok na hřbitov a každý rok jdu zapálit svíčku k pomníku padlých vojáků Rudé armády. Za minulého režimu se oficiálně kladly věnce, ale poté tato pietní akce začala postupně upadat v zapomnění. Nyní už chodí uctít památku převážně jednotlivci, rozdíl je ovšem v tom, že už nechodí z donucení, ale svobodně. A každý rok jich chodí stále více. Žádné úřední delegace, žádní staří komunisti, ale obyčejní lidé, rodiny, tátové s dětmi. Na rozdíl od minulosti, nenajdete už u pomníku Rudé armády žádné velké věnce, ale najdete tam zapálené svíčky. A já jsem si jist, že to je mnohem více, než okázalé ceremonie s věnci. Právě proto, že tam lidé chodí svobodně, o vlastní vůli, prostí lidé zapalují prosté svíčky, jako symbol úcty a vděku svým osvoboditelům. A letos jich bylo zase více než loni, v našem malém městě u pomníku Rudé armády letos hořely stovky svíček… vyřiďte to prosím u Vás doma…

S pozdravem

MUDr. Martin Gabryš, Olomouc, Česká republika, 28. listopadu 2019

(Poznámka metéra: Naprosto souhlasím s dopisem pana doktora Gabryše. Stydím se za to, kdo může v této zemi vládnout, dělat starostu, být představitelem lidu a demokracie. O „pravdě“ rozhoduje internet a ne vzdělání spojené s diskusí. Popřevratové nevychované generace přilezly k lizu a pravda je jim ukradená. Opovrhují pracujícími. Všechno se měří jen přes korunu nebo euro. Cítí to tak tisíce Čechoslováků.
Mnohé vlastenecké organizace vznikly právě na protest s přepisováním dějin. Věřím, že svůj souhlas k dopisu připojí co nejvíce čtenářů.)

ALBERT EINSTEIN – Proč socialismus?

Trochu víc o marxismu & socialismu

Albert Einstein je světoznámý fyzik. Tato jeho stať původně vyšla v prvním vydání Monthly Review (květen 1949). Následně vyšla v květnu 1998.

Je rozumné pro někoho, kdo není odborníkem na ekonomické a společenské problémy, aby vyjadřoval své názory na téma socialismu? Z mnoha důvodů jsem přesvědčený, že je.

Albert Einstein po válce stíhaný pro své názory ve Spojených státech

Nejprve tuto otázku zvažme z hlediska vědeckých znalostí. Mohlo by se zdát, že mezi astronomií a ekonomikou není zásadních metodických rozdílů: vědci v obou oborech se snaží objevovat všeobecně platné zákony pro ohraničené skupiny jevů, aby tyto jevy vzájemně propojili tak, aby byly co nejlépe pochopitelné. Ve skutečnosti však metodické rozdíly existují. Objevení všeobecných zákonů na poli ekonomiky je ztíženo okolností, že pozorované ekonomické jevy jsou často zasaženy mnoha faktory, jaké se jen velice těžko dají hodnotit odděleně. Navíc zkušenosti, jež se nashromáždily od počátků takzvaného období civilizace lidských dějin, jsou, jak je dobře známo, široce ovlivňovány a omezovány důvody, jež nejsou v žádném případě ve své podstatě výlučně ekonomické. Například většina historicky nejvýznamnějších států vděčila za svoji existenci dobývání. Dobyvačné národy se usazovaly, právně i ekonomicky, coby privilegovaná třída dobyté země. Uchvacovaly pro sebe monopol vlastnictví půdy a jmenovaly kněžstvo z vlastních řad. Kněží při kontrole nad vzděláváním vyvíjeli z třídního rozdělení společnosti trvalou instituci a vytvářeli hodnotový systém, jímž byli lidé nadále, do značné míry nevědomky, vedeni ve svém společenském chování.

Ale historická tradice patří, abych tak řekl, včerejšku; nikde jsme skutečně nepřekonali to, co Thorstein Veblen nazval „predátorskou fází“ vývoje lidstva. Do této fáze spadají pozorovatelná ekonomická fakta a dokonce i takové zákony, které, jak si z nich můžeme odvodit, nejsou v dalších fázích použitelné. Protože skutečným účelem socialismu je právě překonat a posunout se za predátorskou fázi vývoje lidstva, ekonomická věda ve svém současném stavu může vrhnout trochu světla na socialistickou společnost budoucnosti.

Za druhé, socialismus směřuje ke společensko-etickému cíli. Věda nicméně nemůže vytvářet závěry, a dokonce je ani nemůže vštěpovat lidským bytostem; nanejvýš může dodat prostředky, jimiž lze určitých cílů dosáhnout.

Pokračovat ve čtení „ALBERT EINSTEIN – Proč socialismus?“

Žil jen krátce, inspiroval však mnohé

Jan Opletal (1. 1. 1915 – 11. 11. 1939)

Jméno Jana Opletala zůstává spojeno s reálným obrazem bestiálnosti fašistických okupantů na straně jedné a s nesmrtelností odkazu mladého talentovaného medika pro další generace. V podzimních dnech roku 1939 prodchnutých tragickými událostmi se stali obětmi tvrdých represí ze strany německých okupantů v Praze dva mladí muži. Student medicíny Jan Opletal a pekařský dělník Václav Sedláček. Oba vstoupili do historie a mají v ní své pevné místo. Oba přes svou oběť žijí dál jako příklady vlastenectví, skromnosti, píle, odvahy a schopnosti postavit se zlu, byť by to bylo jen s holýma rukama. Pokud má někde hledat dnešní mladá generace své vzory, nemusí pro ně opravdu chodit nikam daleko do světa. Nedlouhý život Jana Opletala může sloužit jako příklad nesmírného úsilí, poctivosti a snahy naplnit přes řadu překážek své životní sny a cíle.

V pořadí osmý potomek, který přibyl do rodiny Štěpána a Anny Opletalových prvního dne válečného roku 1915 dostal jméno Jan. Jeho rodištěm se stala Lhota nad Moravou na Litovelsku. Nepříliš dlouhý čas, jenž mu na tomto světě byl určen, zůstal jakoby symbolicky ostře vymezen oběma světovými válkami. Přesněji jejich počátkem. Jan Opletal se narodil několik měsíců po vypuknutí první světové války a zemřel na následky těžkého zranění v době, kdy plamen druhého světového konfliktu nabíral na intenzitě. Pocházel z velmi chudých poměrů. Jeho otec neměl stálou práci. Živil se jako polesný nebo jako dělník kopal písek. Jan měl navíc ještě sedm sourozenců. Tři bratry a čtyři sestry. Jedna z nich zemřela již ve svých dvou letech. Obživu početné rodině tak zajišťovalo i malé pole a jedna kravka. Celkové poměry navíc ještě zhoršovala válka přinášející všeobecný nedostatek základních životních potřeb a vysoké ceny potravin. Mladý Jan navštěvoval nejprve základní školu v Nákle, měšťanku poté ve Štěpánově.

Pokračovat ve čtení „Žil jen krátce, inspiroval však mnohé“

Plyšák

V březnu před třiceti lety vybojovala Solidarnosć první svobodné volby, v říjnu vyhlásil Mátyás Sűrös Třetí Maďarskou republiku, do poloviny listopadu svrhlo hnutí Demokracie Teď Honeckerovu vládu a Berlínskou zeď. Československo přežívalo jako poslední ostrůvek totality, než brutální policejní zásah proti studentům vyprovokoval občany, aby i oni vyšli do ulic. V Praze mívají barikády většinou jen symbolický význam: bývají znamením toho, že už jsou zbytečné (Willi Lorenz, Monolog o České zemi).

Nenormalizace

Přemysl Janýr

Návrat do Evropy, znělo heslo, které nejlapidárněji vyjadřovalo všechna neujasněná očekávání na novou budoucnost Československé socialistické republiky. Lišily se nejvýše představy, co to ta Evropa vlastně je. Pro část disentu i neangažovaných občanů představovala především pluralitní demokracii, občanská práva, svobodu názoru, projevu, pohybu, spolčování, podnikání. Pro větší část populace představovala v první řadě plné obchody a peněženky. Jak to přijde, že v Německu má každý mercedes a my se tady kodrcáme ve škodovkách, rozhořčoval se známý. Tři procenta obyvatel byla rovnou pro zrušení socialistického a zavedení kapitalistického zřízení.

Různá disentní seskupení tvořila jedinou viditelnou obecně akceptovanou autoritu vůči stávajícímu režimu. Pluralitní struktura a názorová otevřenost umožnily rychlou konsolidaci v Občanském fóru a převzetí moci. V Sovětském svazu to trvalo sedm let, v Polsku sedm měsíců, v Československu sedm dní a v Rumunsku sedm minut, shrnul rozpad komunistického bloku polský přítel.

Disentní seskupení se však po léta věnovala především utrpěným křivdám a tím, co má přijít pak, se příliš nezabývala. Několik málo programatických textů jako Havlova Moc bezmocných, Bendova Paralelní polis či Uhlův Program společenské samosprávy reflektovalo spíše strategie občanské společnosti, než politický program státu. Nicméně základní koncepce nepolitické politiky, politiky diskuse a konsensu široké občanské společnosti mimo politické strany, se dobře shodovala s očekáváními lidí: pojem strany byl příliš spjat s KSČ a představa členství v některé z nich byla pro většinu občanů absolutně nepřijatelná.

Jednou z frakcí disentních struktur byl i levicový okruh volně sdružený ve skupině Obroda, navazující na Pražské jaro. O latentním potenciálu svědčil například comeback Alexandra Dubčeka. Patřila k němu řada významných osobností roku 1968, byl organizovaný a akceschopný, na rozdíl od ostatních měl promyšlený program postupné reformy socialismu v demokratickou společnost s volným trhem i vazby na domácí, evropskou i sovětskou politickou scénu. Právě asociace s komunistickými strukturami však jeho šance výrazně limitovaly.

Koncem osmdesátých let se hranice mezi disentem a establishmentem kvapně rozplývala. Přesněji řečeno, nikdy nebyla ostrá, příslušníci mocenských struktur nežili ve vzduchoprázdnu a podléhali stejným náladám jako ostatní. I uvnitř samotné KSČ se – podobně jako v šedesátých letech – formoval pohyb. Návrh nové Ústavy ČSSR, který měl být předložen prosincovému sjezdu strany, již vedoucí úlohu strany neobsahoval a požadavky disentních struktur se tak již zčásti vlamovaly do otevřených dveří. Prolínaly se i další okruhy. Organizace SSM pořádaly výstavy a koncerty disentních umělců, v rámci Pionýrské organizace se provozoval skauting, k podpisu petice Několik vět se chvatně hlásili i představitelé oficiální kultury a byli to konec konců funkcionáři SSM, kdo režim nakonec svrhl.

Pokračovat ve čtení „Plyšák“

Zemřel vlastizrádce

„Veřejnoprávní média“ oznamují, že ve věku devadesáti pěti let zemřel v Spojených státech „odbojář“ Josef Hasil.

Dnes glorifikovaný odbojář tzv. třetího odboje byl nechvalně známý jako „Král Šumavy“, mimo jiné zvěčněný ve stejnojmenném filmu, ale i v televizním seriálu „30 případů majora Zemana“.

Krátce po převratu 1989 byly oba tyto filmy označeny za ideologickou komunistickou propagandu. Jaká je však skutečnost?

Šumavák Hasil, znalec poměrů i terénu na pomezí Šumavy a Bavorského lesa, se krátce po válce přihlásil do služeb Sboru národní bezpečnosti. Službu nastoupil v jednotce Zvonková. Po Únoru 48 se však ze služebníka vlasti stal vlastizrádce. O rodině Hasilů se totiž vědělo, že už před válkou patřila k nepolapitelným pašerákům. Proto se na ně obraceli ti, kteří potřebovali nelegálně přejít na Západ. Zpočátku převáděl spolu se svým bratrem Karlem (ten byl v přestřelce s pohraničníky zastřelen), ale později vytvořil skupinu, která si z převaděčství udělala byznys.

Koncem roku 1948 byl Josef Hasil zatčen a odsouzen na devět let do vězení. Z vězení (pracoval na šachtě) se mu podařilo uprchnout a opět přejít do Bavorska, kde se přihlásil do služeb americké CIA (tehdy ještě CIC).

V jeho činnosti se téměř nic nezměnilo. Změnila se pouze klientela a předmět ilegální přeshraniční přepravy. Už to nebyli lidé, kteří z republiky utíkali, aby se tak vyhnuli trestnímu stihání, ale šlo o tzv. agenty chodce, kteří v žoldu CIA prováděli na našem území záškodnickou činnost a budovali zpravodajskou síť.

Této špionážní organizaci pak dodával zbraně, výbušniny a vysílačky. Stavbou pohraniční zdi v Berlíně (srpen 1961) ukončil svoji činnost v Evropě a odstěhoval se do USA.

28. října 2002, při výročí vzniku ČSR, udělil prezident Václav Havel Josefu Hasilovi státní vyznamenání „Za hrdinství“. A od té doby byli všichni vlastizrádci – špioni, diverzanti a teroristé, pracující v žoldu amerických tajných služeb označováni za hrdiny.

A podle zákona o tak zvaném třetím odboji dostávají od státu vyznamenání a finanční odměny. Jsou odměňováni a glorifikováni za to, že prováděli záškodnickou činnost proti vlastní zemi a mařili poválečné budovatelské úsilí pracujícího lidu.

MK