Komunismus je možná mrtvý,

ale zcela nepochybně ne dost (říká dopisovatel britského listu The Guardian Seumas Milne). Spor o historii odráží odhodlanost dokázat, že se žádná politická alternativa nemůže měřit s novým globálním kapitalismem.

Patnáct let poté, co byl komunismus oficiálně prohlášen za mrtvý, se zdá, že jeho strašidlo opět obchází Evropou. Minulý měsíc (leden 2006, pozn. překl.) rada evropského parlamentního shromáždění odhlasovala odsoudit „zločiny totalitních komunistických režimů“, spojujíc je s nacismem a stěžujíc si, že komunistické strany jsou stále „v některých zemích legální a aktivní“. Nyní Goran Lindblad, konzervativní švédský poslanec Evropského parlamentu, autor rezoluce, chce jít dál. Požadavek, aby evropští ministři zahájili celokontinentální antikomunistickou kampaň – včetně revizí školních učebnic, oficiálních významných výročí a muzeí – jen těsně nedostal potřebnou dvoutřetinovou většinu. Včera s prohlášením, že je potěšen prvním mezinárodním odsouzením této „ďábelské ideologie“, Lindblad slíbil, že vrátí do Rady Evropy rozsáhlejší plány během několika měsíců.

Pro svoji ideologickou ofenzívu si zvolil dobrý rok – 50. výročí veřejného odsouzení Stalina Chruščovem a následného maďarského povstání, což bude nepochybně podnětem k další jizvě na komunistické minulosti. Rozhodným přepisováním historie od zhroucení Sovětského svazu byl položen dobrý základ, který se snažil vypodobnit komunistické vůdce 20. století jako monstra, která se ve své zvrhlosti vyrovnají Hitlerovi nebo jej dokonce překonávají – a komunismus a fašismus jsou zde vykresleny jako dvě největší zla krvavého období dějin. Posledním příspěvkem byla loňská čtenářsky úspěšná biografie Mao Ce-tunga od Jung Changa a Jona Hallidaye, náruživě vychvalovaná Georgem Bushem a odmítnutá čínskými odborníky jako „zpochybňující dějiny“ a „klamavá“.

Pokračovat ve čtení „Komunismus je možná mrtvý,“

Výročí sametové revoluce – čas omluvy

Třicet let, během kterých česká společnost prošla nastoleným obnoveným kapitalistickým zřízením, je příležitostí k ohlédnutí se zpět, k rekapitulaci, k sebereflexi…

Média rozehrávají hru na ohrožení demokracie a návratu komunistů k moci. Poukazují na skutečnost, že právě Komunistická strana Čech a Moravy umožnila vznik vlády Andreje Babiše a toleruje její jednotlivé kroky. Neměly, ale „státotvorné a demokratické“ pravicové strany možnost podílet se na vládnutí v zemi společně s hnutím ANO 2011? Měly! Samozřejmě! Jen by nemohly pokračovat v realizaci svých dosavadních kroků. V demontáži zbytku sociálního státu, dalšího rozevírání sociálních nůžek mezi jednotlivými skupinami občanů, ve snahách o prolomení tzv. Benešových dekretů, další ztráty státní suverenity směřující republiku do područí Německa.

Česká republika bez souhlasu svých občanů zakotvila v Severoatlantické alianci. V té části světového společenství, které vyvoláváním válečných konfliktů pod rouškou ochrany a porušování lidských práv, řeší své ekonomické zájmy.

Po třiceti letech žijeme ve společnosti rozdělené na „lepšolidi“ a na ty „normální“. Na ty, kteří nechtějí tolerovat výsledek demokratických voleb a snažící se vyvolávat napětí ve společnosti a na ty, kteří výsledky voleb respektují a ctí.

Sociálně vyloučení občané. Milion občanů živořících na hranicích bídy. Milion občanů s exekucemi na krku, bezdomovci… To všechno jsou oběti současného kapitalistického systému.

Nezaslouží si (alespoň) tyto skupiny občanů u příležitosti 30. výročí sametové revoluce symbolický náznak omluvy od těch politických stran, které s přispěním jejich vlivných kmotrů a oligarchů způsobily současný společenský a sociální marast společnosti?

KSČM (stejně jako KSČ v roce 1989) se za „hříchy předlistopadové minulosti“ omluvila mnohokrát. Nyní je řada na jiných!

Miroslav Kavij

Jeden velký podvod! Vláda Havlových kamarádů, tragédie…

30 LET OD LISTOPADU „Za minulého režimu nikdo nemluvil a všichni naslouchali. Dnes mluví skoro všichni, ale už skoro nikdo nenaslouchá. Nevím, co je horší. Zda nemluvit, anebo mluvit k hluchým uším,“ říká poslanec za SPD Jiří Kobza. Nevolá tím po návratu tehdejšího politického systému, ale nemilosrdně prohlašuje, že výročí sametové revoluce je oslavou lží a nenávisti. Pro ParlamentníListy.cz sdělil, že nejvíce se obává liberálního eurosocialismu, který podle jeho slov představuje nejbyrokratičtější formu socialismu okořeněného liberálními idejemi ultralevicových hippies, ruských anarchistů z roku 1905, táborů Pol Pota a rudých knížek Mao Ce-tunga.

Je tomu třicet let, co v Československu skončil komunistický režim. Co pro vás výročí znamená a jak si ho připomenete?

Komunismus nikdy v Československu nebyl, díky bohu. To, co zde bylo, můžeme označit jako jisté formy socialismu. Koncem roku 1989 jsem věřil, že se vracíme k idejím roku 1968, k socialismu s lidskou tváří, že dojde k demokratizaci společnosti, náhradě neschopných byrokratů talentovanými manažery, že vše, co bylo vybudované během minulých čtyřiceti let, bude základem pro další rozvoj státu. Protože náš tehdejší stát byl průmyslovou a exportní mocností, zejména v zemích rozvojového světa. Dnes si 17. listopad 1989 trpce připomenu jako největší dějinný podvod, kterému naletěl celý národ. Jako začátek tragické vlády kamarádů Václava Havla a začátek rozsápání a zadlužení republiky. Jako datum začátku vlivu samozvaných liberálních socialistů z nejrůznějších neziskovek a rozklad konzervativní, ale relativně prosperující společnosti.

Zdůraznil bych, že ten podvod, kromě fake news o Šmídovi na začátku, byl v tom, že Havel a jeho okolí tvrdilo: Nebude nezaměstnanost ani kapitalismus, nebojte se, jenom vás tím komunisté straší, zachováme socialismus. Což byl i většinový konsensus, plus bych připomněl státní nezadluženost, respektive rozpočtový přebytek. Ano, byl to také nástup neziskovkářů v tom smyslu, že Havel je chtěl jako nepřítel politických stran a klasické stranické demokracie nahrazovat ad hoc hnutími a iniciativami aktivistů, psal to nepokrytě už od disentu.

Pokračovat ve čtení „Jeden velký podvod! Vláda Havlových kamarádů, tragédie…“

Je zle!

Jde o naprostý skandál a situace je natolik výbušná a nebezpečná, že se to ani nedá slovy popsat.

Server Česká justice totiž jako první informoval o tom, že Česká republika zavede to do svého právního systému tzv. Institut strpění cizinců ze třetích zemí na svém území.

Je vymalováno! Česká republika bude muset přijmout zákon o strpění odmítnutých žadatelů o azyl na svém území.

Implementace tohoto judikátu do zákonných norem 27 členských zemí EU znamená konec práva národních vlád a orgánů na rozhodování o tom, kdo se smí a nesmí pohybovat a pobývat na území evropských zemí. Tento judikát bere národním vládám poslední mechanismus, jak se bránit migrantům a odmítat je v případě, že děravými hranicemi Schengenu proniknou do evropských zemí.

Takto funguje nacistická Evropská unie. Když to nejde dveřmi a ani oknem, tak nám ty migranty nasunou komínem. 

Když země V4 nechtěly dopustit přerozdělovací kvóty, tak Brusel nasadil Evropský soudní dvůr, jeho „judikáty“ a už to jede z kopce takovým fofrem, že to ani nestíháme pochopit, co se vlastně děje. 

Celý plán a koncept je dopředu nastavený tak, že migrace bude a hotovo!Česká vláda nemůže proti judikátu Evropského soudu nic dělat, ledaže by iniciovala Czechexit a vystoupení z Evropské unie. Žádná reforma Evropské unie tady již nepomůže!

Páni učitelé – vaše požadavky jsou drzost a sprostota

Ne snad, že bych učitelům a učitelkám nepřál zvýšení platů, ale jsem toho názoru, že plat by si měl každý nejen odpracovat, ale také zasloužit. Bohužel učitelky a učitelé mě nepřesvědčují o tom, že jejich práce je natolik kvalitní, aby si zvýšení platů zasloužili. Je to smutné, ale opak je pravdou. A hrdí na učitelky a učitele býti nemůžeme.

Proč tak zhurta se tážete? Inu to je tak. Jsem už nějaký ten rok na světě a také jsem chodil do školy. Vychovali jsme se ženou tři děti a užili si s nimi své. Mám tedy se školou mnohé zkušenosti a s pedagogy taktéž. Na své děti mohu být hrdý, neb jsou šikovné a mají uplatnění. Co se týče oblasti práce, tak je o ně docela mela a kluci doslova nestíhají. Nikdy, a jsem za to rád, nenašli cestu k drogám, alkoholu nebo flákačskému stylu života. Není to však nikterak zásluha školy, ale rodiny, kde byli vychováváni tvrdším venkovským stylem za což jsem byl někdy kritizován. Mnohokrát jsem se dostal se školou a učiteli do střetu proto, že učí děti mnohdy nesmysly a pracují dle osvědčené politické teze. Ona teze zní – Chceš-li zkurvit národ, tak musíš zmršit mladou generaci. Je smutné, že tato teze stále platí a že nás rok 1989 v tomto bodě neposunul vpřed, ale hodil nás o 60 let nazpět!

Stalo se už běžným školským postupem, že dětem jsou od útlého věku mrzačeny mozečky propagandou a zcela účelovým výkladem historie a to je doslova zločin. Není překrucována jen naše historie, ale i ta světová. Jaký si, asi udělá ten malý človíček náhled na svět a na život? Chudáci ty děti, jejichž rodiče nemají potřebný rozhled a znalosti, aby jim někdo mohl říci pravdu. Pro příklad vám napíši o některých mých střetech s učiteli, abyste byli v obraze.

Pokračovat ve čtení „Páni učitelé – vaše požadavky jsou drzost a sprostota“

Titul „Národní ostuda“ by nejen jemu seděl

Milenka Václava Havla, Jitka Vodňanská, napsala knihu: Voda, která hoří. Napsala přitom spousty faktů, které jsou zajímavé. Na dokreslení skutečnosti.

K narozeninám jsem si přál knihu Jitky Vodňanské: „Voda, která hoří“. Tušil jsem, že mě její příběh zaujme. Netušil jsem ale, jak je tenhle příběh překvapivě realistickým zrcadlem doby, kterou si právě připomínáme. No ano, příběh mě skutečně zaujal, bohužel ale úplně jinak, než jak byl nejspíš autorkou zamýšlen. Vyprávění bere iluze o prezidentovi.

Václav Havel byl i pro mě dlouho ikonou dobrých vlastností. Rok 1989 mě zastihl jako dítě, takže jsem hodně přebíral názory dospělých. Když zemřel – to už jsem byl samozřejmě dospělý – byli lidé nešťastní. Zemřela jejich modla. Mluvili o něm, jako by nebyl člověk z masa a kostí, ale nadčlověk. Tato kniha však čtenáře usadí. Havel je vylíčen jako každý jiný s dobrými i špatnými stránkami.

Kniha nemění jen mainstreamový náhled na Havla, ale na celou socialistickou společnost. Já jsem jako dítě vnímal život asi takto: práce, večerní vymývání mozku v televizi, brzo spát, brzo vstát a zase práce. Dovolené v NDR a jednou za celé dětství v Jugoslávii.

Vodňanská popisuje jiný socialismus. Klídek, pohodička, jeden mejdan za druhým. Mnohokrát píše, že bylo štěstí, že tou dobou nebyly běžně dostupné drogy, protože jinak by v nich jela. Jeden vztah za druhým a k tomu zábava a cestování. Před rokem 68 pobývala dlouhodobě v Západním Německu a ve Francii. Byt jí koupila babička za našetřené peníze. Proč neznám nikoho, komu by babička nenašetřila na byt? Co dělali moji rodiče špatně? Na Západě byli jen díky tomu, že tam každému z rodičů emigroval sourozenec. Mohli za ním jet, ale jen sami, aby taky nemohli emigrovat s rodinou. Vodňanská ale byla v USA i s manželem. A hned si troufne navštívit režimu nepohledné lidi, jako byl Voskovec.

Byla to evidentně úplně jiná vrstva socialistické společnosti. Měla „všechno“. Ano, čas od času odvedli disidenty na výslech, ale za 48 hodin se vrátili a pařilo se dál. Takový socialismus ale většina lidí dnes nepamatuje.

Pokračovat ve čtení „Titul „Národní ostuda“ by nejen jemu seděl“

Převrat či sametová revoluce

Jaký je skutečný odkaz listopadu 1989?

U společenských změn takového charakteru jako byl převrat 17. listopadu 1989, se obtížně hledá pravda. I po mnoha letech je zájem skutečnost neustále rozostřovat a zamlžovat. Příčin zakrývání pravdy je celá řada. Převrat je projevem širokého spektra zájmů řady politických a ekonomických subjektů a na převrat navazující politický a ekonomický vývoj je důsledkem působení těchto zájmů a subjektů. Proto většina textů zabývajících se listopadovým převratem měla doposud převážně charakter manipulativní propagandy.

Výjimku tvoří Analýza 17. listopadu 1989 politického vězně Miloslava Dolejšího (2014), kterou zveřejnil brzy po listopadu a kromě snahy o analýzu skutečnosti obsahuje studie i řadu prognóz a míra jejich naplnění v následném společenském vývoji vyvolává až mrazení. Sám autor v již „svobodném a demokratickém Československu“ se stal obětí štvanice a jeho bratr, ředitel zdravotnické školy na Kladně, za to, že se bratra zastal, byl vyhozen nejen z funkce ředitele, ale i ze školy.

Události, na kterých participují zpravodajské služby, mají malou naději, že budou „natvrdo“ odhaleny. Zpravodajské služby pracují v šeru a po skončené události zhasínají. Než k události dojde, jejich podíl na přípravě a realizaci je „konspirační teorií“ a po události v nastalé informační „černé díře“ veškeré stopy zpravodajských služeb mizí a jsou překryty vytvořenou dezinformací – mýtem. Do dneška je vražda J. F. Kennedyho překryta mýtem osamělého střelce a za oponou mýtu byla náhlá úmrtí lidí, kteří se vyskytli poblíž této události. Odstranění Richarda Nixona z pozice prezidenta USA bylo překryta aférou Watergate a mýtem jak „čistá americká demokracie“ zvítězila. Teprve krátce před smrtí se zástupce ředitele CIA z té doby přiznal, že informace novinářům poskytoval on.

Určitou nadějí by mohly být dokumenty v archivech. Ty jsou však desetiletí nepřístupné, a když je potřeba, tak se i po padesáti letech jejich nepřístupnost prodlouží. Avšak ani pokud se k archivním svazkům přiblížíme, neznamená to, že jsme se přiblížili pravdě. Při diskusi na jednom semináři v Evropském domě, která byla věnována práci s archivními svazky, JUDr. Miroslav Polreich, náš nejvýznamnější zpravodajec, přesvědčivě doložil, že i svazky v archivech jsou zmanipulované a nepravdivé. Samozřejmě, že ne všechny, ovšem problém je, že my nevíme, které zmanipulované jsou a které ne.

Pokračovat ve čtení „Převrat či sametová revoluce“

Předání moci podle Lubomíra Štrougala

Z funkce člena předsednictva ÚV KSČ a předsedy federální vlády jsem odstoupil v září 1988. Od té doby jsem převážně pobýval na chalupě v Jizerských horách. Průběh politických událostí jsem pochopitelně sledoval prostřednictvím masových médií i v rozhovorech s přáteli, bývalými spolupracovníky, tedy i s funkcionáři, kteří až do listopadu 1989 působili ve vrcholných státních a stranických orgánech.

V té době – zvláště v druhé polovině roku 1989 – bylo bohužel zřejmé, že ve stále narůstající krizové situaci v naší zemi i v ostatních státech socialistického společenství se vůbec nedaří dohodnout se na racionální koncepci, na východiscích ze stále horší situace. Především vedení SSSR jen pasivně přihlíželo stále se prohlubující krizi ve státech našeho společenství. A podtrhněme, že Moskva po dlouhá desetiletí tvrdě vyučovala, že samostatné rozhodování v jednotlivých zemích je nepřípustné. Sám Gorbačov reagoval na probíhající změny – halasně publikované ve všech sdělovacích prostředcích celého světa jako porážku, konec socialismu – opožděně, neprofesionálně a den ode dne rozporuplněji. Připadlo mi to, jako by komentoval – a to ještě nekvalifikovaně – to, co se jaksi již včera odehrálo. Autorita sovětského vedení, ať už byla založena na jakémkoliv zdroji, utrpěla na věrohodnosti.

Miloš Jakeš a Lubomír Štrougal

Vedení KSČ mělo svou samostatnou politiku – mluvit o reformách, ale přitom je nedělat. Kdyby alespoň využili šanci vyjednávat o stažení sovětských vojsk, alespoň se o to pokusit. Ale když takový návrh předložil tehdejší předseda vlády L. Adamec, odmítli to. V PLR byla v červnu 1989 vytvořena koaliční vláda v čele s premiérem Mazowieckým, která získala rozhodující vliv v zemi, v Maďarsku je přijata nová „nesocialistická“ ústava a zvolen nový prezident. V září vzniká v NDR Neues Forum jako vrcholový orgán opozičních skupin a společenství. Končí Erich Honecker a přichází Egon Krenz. Dne 10. listopadu 1989 odstupuje z funkce předsedy státní rady a funkce generálního tajemníka Bulharské komunistické strany Todor Živkov.

Všechny tyto změny v zemích socialistického společenství – v zemích Varšavského paktu i statutu RVHP – probíhaly nejen se souhlasem, ale i z iniciativy moskevského vedení. To v té době prostřednictvím M. Gorbačova dávalo zřejmě najevo, že si přeje nastolit zásadní personální změny ve vedoucích funkcích stran a států.

U nás v říjnu 1989 na schůzi předsednictva ÚV KSČ pronáší prezident republiky Gustav Husák varovná slova: „Vy nevidíte, že kolem nás to všetko ide do hajzlu? Robte niečo!“ Bohužel vedení KSČ nereaguje.

Jenom přidám poznámku. Na podzim 1987 přišel Biľak za generálním tajemníkem s návrhem, že převezme jeho funkci. Byl kategoricky odmítnut s tím, že by to strana ani společnost nepřijaly. To mi řekl Husák v osobním rozhovoru. Dnes není tajemstvím, že Gorbačov pokládal jen mne za stoupence reforem, ale nakonec omlouval svou podporu Jakešovi argumentem, že právě pro svůj proreformní postoj nemám u většiny předsednictva šanci.

Pokračovat ve čtení „Předání moci podle Lubomíra Štrougala“