Nesouhlasíme s postojem poslaneckého klubu KSČM

    STANOVISKO Marxisticko-leninského odborného klubu

    22. srpna 2018 přijala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky usnesení „K uctění památky obětí invaze a okupace v roce 1968“ tohoto znění: „Poslanecká sněmovna deklaruje, že vtrhnutí pěti států Varšavské smlouvy v srpnu 1968 do Československa bylo aktem invaze a následné okupace a bylo v rozporu s mezinárodním právem.“

    Pro tuto formulaci usnesení hlasovali spolu s poslanci pravicových stran, včetně ČSSD, poslanci za KSČM Jiří Dolejš, Vladimír Koníček a Leo Luzar. Ostatní poslanci za KSČM v čele s předsedou ÚV KSČM V. Filipem a předsedou poslaneckého klubu P. Kováčikem se jasnému stanovisku k navrženému usnesení vyhnuli. Žádný poslanec za KSČM proti navrženému usnesení nehlasoval.

    Marxisticko-leninský odborný klub hodnotí postoj poslaneckého klubu KSČM jako projev oportunismu, jehož podstatou je, že osobní zájmy jednotlivých poslanců jsou nadřazeny objektivní historické pravdě.

    Aktivní podpora pravicového pojetí uvedeného usnesení Vladimírem Koníčkem, Leo Luzarem a zejména Jiřím Dolejšem potvrzuje jejich dlouhodobé politické kolísání a je jen dalším dokladem jejich politické nepevnosti v prosazování komunistických ideálů o sociálně spravedlivé společnosti.

    Ve svém celku je postoj poslaneckého klubu KSĆM (a to nejen v souvislosti s uvedeným usnesením k srpnu 1968), jen dalším důkazem jeho rezignace na třídní princip politiky v domácích a mezinárodních podmínkách. Odmítnutí vstupu vojsk Varšavské smlouvy jako projevu internacionální pomoci a přijetí jeho antikomunistické interpretace je ústupem a zradou komunistických ideálů.

    Marxisticko-leninský odborný klub posuzuje vstup vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 do Československé socialistické republiky jako důsledek nezodpovědné a dobrodružné politiky vedení Komunistické strany Československa v čele s 1. tajemníkem ÚV KSČ A. Dubčekem, předsedou vlády ČSR O. Černíkem a předsedou parlamentu ČSR J. Smrkovským, kteří jako nejvyšší představitelé ČSSR nezajistili splnění smluv, které podepsali v první polovině roku 1968 se svými spojenci v Čierné nad Tisou a v Bratislavě.

    Jejich nedůsledná politika v plnění přijatých závazků a politická rozkolísanost ve vedení KSČ, ale i nedostatky v každodenním životě lidí, omezení základních svobod, byly využity antisocialistickými silami doma i v zahraničí k útokům na ideovou, politickou a ekonomickou podstatu socialistického zřízení.

    Politické střety hrozily přerůst v masové konflikty i v možnou občanskou válku.

    Chaos v ČSSR byl sledován i v kapitalistických zemích. Není bez zajímavosti, že již v prosinci 1967 byl na 140. zasedání německého Bundestagu projednán a přijat plán vojenské operace „Zástava“, který předpokládal, že za podmínek chaotického vývoje, při rozpadu státní moci v ČSSR a v NDR měly speciální jednotky Bundeswehru vyvolávat pohraniční konflikty a rozvíjet psychologické operace na státních hranicích. Eskalace měla být završena průnikem Bundeswehru na státní území ČSSR a NDR do hloubky 80 až 100 km za účasti 40 000 až 50 000 vojáků Bundeswehru, jako organické součásti NATO. V inkriminované době byly v blízkosti státních hranic plně vyzbrojené jednotky USA…

    Taková akce měla být provedena bleskově, aby mohlo nastoupit „politické řešení“. S tím bylo spojováno i uspokojení požadavků tzv. sudetských Němců.

    Z výše uvedených a jistě neúplných faktů hrozilo akutní nebezpečí vytržení ČSSR ze společenství socialistických států, což by ohrozilo jejich společné zájmy a světový mír. To si nepochybně uvědomovaly vlády zainteresovaných zemí.

    To by si také měli uvědomit všichni aktéři zainteresovaní na přijetí usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a zejména poslanci za KSČM.

    Měli by také vědět, že pojem „okupace“ se obecně používá pro situaci, kdy ozbrojené síly jedné nebo více znepřátelených stran obsadí část nebo celé území druhé strany a jsou schopny jej udržet a vykonávat tam své pravomoci.

    To se stalo v případě nacistické okupace ČSR a proto srovnávat vstup vojsk Varšavské smlouvy s nacistickou okupací je primitivní, nacionálně laděný pokus české pravice o manipulaci s myšlením lidí spojený s šířením nenávisti k Ruskému národu, jehož armáda osvobodila Československé národy v roce 1945 před fyzickou likvidací.

    Vstupem na naše území v roce 1968 zadržela tato internacionální pomoc ruku těm, kdo o 20 let později Československo rozbili, rozkradli jeho bohatství a zničili společenské, kulturní a sociální hodnoty po desetiletí pracujícími naší země vytvářené.

    Polistopadoví vlastizrádci umožnili, že je 80 % rozhodujících výrobních prostředků, všechny významné komerční banky a dokonce i pitná voda v rukách zahraničního kapitálu. Způsobili, že Česká republika není plně suverénní stát. Není to sice čistě vojenská, ale zejména ekonomická a tím do jisté míry i politická okupace naší vlasti spojená s úpadkem českého jazyka a kultury, jako základního kamene existence každého národa.

    Marxisticko-leninský odborný klub nesouhlasí s postojem poslaneckého klubu KSČM a s názory poslanců zvolených za KSČM vyjádřený hlasováním v Poslanecké sněmovně a odsuzuje jejich neznalost a nepřipravenost, s kterou k projednávání tohoto politicky důležitého bodu v historii našich národů přistoupili.

    V Praze, dne 29. srpna 2018

     Členové Marxisticko-leninského odborného klubu

Čtyři pohledy na léta šedesátá a zejména rok 1968

Moje generace narozená na přelomu 70. a 80. let zažila ještě poslední léta minulého režimu a může si docela dobře pamatovat na atmosféru přelomového roku 1989 a dobu následující. Ale léta šedesátá známe jen zprostředkovaně, buď z řady dobových dokumentů nebo z vyprávění rodičů, prarodičů, známých či učitelů ve škole. Je pravdou, že mnozí z našich rodičů, kteří v té době byli nejčastěji ve věku školní mládeže, vnímají dané období dost často právě skrze zážitky intenzivně tenkráte prožívající – první školní lásky, hudební a herecké idoly, zájmovou činnost apod. Řada z nich si pod tímto časovým úsekem vybaví na prvním místě právě své mládí a zájmy tomu odpovídající, většinou až následně také politické události a jejich hlavní aktéry i ty sovětské tanky a cizí vojáky.

Jelikož se každoročně v době kolem 21. srpna vyrojí celá řada stále stejných pořadů, novináři se předhánějí v odhalování údajných nových senzačních zjištění a veřejný prostor je úplně zahlcen slovy a obrazy již mnohokrát předtím prezentovanými, které člověka už skutečně silně nudí, neškodí dát prostor názorům dnes cíleně upozaďovaným. Ne snad proto, že by si tyto činily nárok na jedinou pravdu a stavěly se tak na roveň novodobým hlasatelům značně zdeformovaného pohledu na naši minulost. Je však v každém případě nezbytné konfrontovat ty, kteří mají u nás dlouhá léta mediální monopol a snaží se ze všech sil vytvářet účelové kampaně, vyzobávat z historie záměrně jen dílčí fakta a zamlčovat fakta podstatná, s reálným, věcným pohledem na bouřlivé období naší novodobé historie. Především pak pohledem prostých lidí. Těch, kdo vždy dávali přednost střízlivému a především komplexnějšímu pohledu na společenské dění, odmítali pohodlně pasivně plout na vlně hlavního proudu a nebáli se sdělit svůj názor i přes riziko z toho plynoucí.

Při pohledu na léta šedesátá a rok 1968 se vyplatí naslouchat těm, kdo tehdy byli ve věku, kdy již dostatečně vnímali společenské dění u nás i ve světě v širších souvislostech a prožívali události doby, tak jak je přinášela v osobním či pracovním životě s patřičnou intenzitou. Dokázali přitom vyhmátnout velmi dobře atmosféru doby, vyzdvihnout to podstatné a především se oprostit od unáhlených emocí, příkrých nesmiřitelných soudů a manipulacím sdělovacích prostředků. Čtyři zde popisované pohledy mohou být připomenutím osudů konkrétních lidí s důrazem na popis specifické atmosféry doby a některých opomíjených faktů. Samozřejmě nejde o názory osob stojících na pozici opožděných militantních antikomunistů či náhle prozřelých rádoby myslitelů. Názory těchto sektářských skupinek totiž zamořují veřejný prostor svým přízemním falešně moralizujícím černobílým viděním světa a nenávistí k jinému pohledu na svět, ať zaznívá z kterékoliv strany, dnes a denně a není třeba je tak právě zde nyní znovu opakovat. A to ani jako odstrašující příklady soudobého výplachu mozků. K tomu slouží jiná média, zejména ta tzv. veřejnoprávní.

Pokračovat ve čtení „Čtyři pohledy na léta šedesátá a zejména rok 1968“

Srpen 1968

Srpen 1968 – okupace nebo záchrana a obnova socialismu v ČSSR?

Stojíme před dalším výročím srpnových událostí v roce 1968.

Z hlediska antikomunistické ideologie je to výročí okupace Československa pěti armádami Varšavské smlouvy. Opět se prostřednictvím provládních sdělovacích prostředků (ČT, TV Nova, TV Prima a bulvárního tisku), vládních a parlamentních činitelů budeme denně dozvídat, jak nás Sovětský svaz a jeho spojenci 21. srpna 1968 napadli a přes 20 let okupovali.

Buržoazní propaganda si opět nabrousí pera a nažhaví sociální sítě na internetu, aby nám všem a hlavně mladým lidem, vtloukala do hlav nesmysly o nebezpečnosti socialistického a komunistického společenského řádu.

O vstupu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 se záměrně zamlčují fakta, která tomuto vstupu předcházela. Úmyslně se z komentářů v TV a tisku vypouštějí okolnosti kolem jednání československé a sovětské delegace v Čierné nad Tisou a v Bratislavě. Zpochybňuje se autentičnost tzv. Zvacího dopisu 99 pragováků a jasné stanovisko sovětské strany, abychom si v republice zjednali „pořádek“ sami, nebo v opačném případě není vyloučen vojenský zásah. Víme dobře, že ujištění Alexandra Dubčeka o tom, že si krizovou situaci v Československu vyřešíme sami, nebylo v této době zcela reálné. Situace v zemi se nadále vyhrocovala a hrozila zde obdoba kontrarevoluce v Maďarsku z roku 1956.

Všem těm, v prsa se bijícím a revidujícím historický význam srpna 1968, bych chtěl říci: Jak si myslíte, že bude reagovat tato vláda, náš pan prezident, poslanci a senátoři v obdobném případě, bude-li ohrožen další vývoj kapitalismu v naší republice? Tyto orgány, včetně zfanatizovaných jednotlivců, budou první, kteří požádají USA a spojence z NATO, aby zde vojensky intervenovaly. Nehledě k tomu, že k vojenskému zásahu z venčí může dojít i bez požadavku našich ústavních činitelů.

Proto jsem přesvědčen, že srpnové události roku 1968 je nutno hodnotit z historického hlediska, zásadně je nerevidovat a hlavně je současnými rádoby „odborníky“ nefalzifikovat.

Josef Jirků, člen MLOKu