V neděli 16. prosince se v sídle Ústředního výboru KSČM v Praze uskutečnil 13. sjezd Komunistického svazu mládeže (KSM). Po dvou letech se tak konalo zasedání nejvyššího orgánu komunistické mládeže, na kterém mladí komunisté zhodnotili svou dosavadní práci a její budoucí rozvoj v úsilí o dosažení socialismu a komunismu.

Mezi hlavní úkoly organizace mladých komunistů bude i v následujícím období patřit zápas proti imperialismu a válce. V dokumentu, který byl k této otázce na sjezdu komunistické mládeže přijat, se mimo jiné konstatuje: „Epocha imperialismu a její rozpory hrozí lidstvu vyhlazením. Soupeření imperialistických center, které jsou zároveň jadernými mocnostmi, může vyvrcholit až zánikem života na zemi. Vládnoucí třídy, v zájmu upevnění nadvlády monopolů mobilizují armády členských zemí imperialistických institucí NATO a Evropské unie. Pro svůj zisk jsou schopny vyvolat další světovou válku, stejně tak, jako vyvolaly dvě předešlé, které decimovaly miliony životů ve 20. století. V zájmu konkurenčního boje imperialistických center budou krvácet miliony alespoň do té doby, než vše utichne a vše pokryje radioaktivní spad. To je reálný scénář, který nám připravují imperialisté, pokud se jim všechny mírumilovné síly nepostaví na odpor.“

Svou práci chtějí mladí komunisté orientovat také na konfrontaci se stoupající vlnou antikomunismu v České republice i v zahraničí. Na svém sjezdu vedle jiného proto také deklarovali: „Antikomunismus Evropské unie sílí, jak můžeme sledovat nejen na rostoucích šikanách, kterým čelí komunisté u nás či na Slovensku, ale především na explicitně antikomunistické politice některých členských států. Vyjadřujeme především solidaritu soudruhům z Komunistické strany Polska, kteří čelí nekonečným, vyčerpávajícím soudním sporům a stále reakčnějšímu politickému prostředí, kde je na vzestupu jak nacionalismus, tak vliv katolické církve. Dále vyjadřujeme nemenší solidaritu soudruhům na Ukrajině, kteří trpí pod vládou majdanovské junty podporované Evropskou unií i NATO.“

Řada bratrských organizací mládeže zaslala svůj pozdrav 13. sjezdu KSM. Pozdravila ho také řada hostů z partnerských organizací, mimo jiné 1. místopředseda KSČM Petr Šimůnek, který zde promluvil také jako historicky první předseda Komunistického svazu mládeže po jeho obnovení v roce 1990. Svůj pozdrav zaslal také veterán českého a československého mládežnického hnutí historik František Kovanda, čestný člen KSM, který nedávno oslavil své devadesátileté jubileum. Na Sjezd zavítali zástupci vedení Komunistické strany Československa, Levé perspektivy, Českého mírového hnutí a předsedkyně Krajského výboru KSČM Praha Marta Semelová.

V neposlední řadě 13. sjezd KSM projednal také personální otázky, zvolil nové vedení komunistické mládeže – Ústřední radu KSM, její předsednictvo, složení Redakční rady časopisu Mladá pravda a schválil následující dokumenty – Prohlášení k studentům a mládeži; Prohlášení k současné světové politické situaci; Na obranu Ernesta Che Guevary a Všichni na obranu míru!

Byli jsme dnes konfrontováni s velmi smutnou událostí, která postihla náš kontingent AČR v Afghánistánu. Zemřeli tři mladí lidé, vojáci, kteří mohli ještě vykonat mnoho dobrého ve svých osobních životech i pro naši společnost a naši vlast. Je to velká tragédie těchto mužů a jejich nejbližších, kterým bych chtěl vyjádřit svou nejupřímnější soustrast a účast na jejich bolesti.

Jako velitel kontingentu AČR a náčelník 11. polní nemocnice jsem sloužil v Afghánistánu také a za nejcennější výsledek naší nelehké mise jsem považoval mimo velmi dobře odvedené práce to, že se mi podařilo přivézt všechny své podřízené (a za tu dobu také přátele a kamarády) zpět do vlasti. Dodnes se mi derou na rty slova jako, Bohu díky, že jsem nemusel zvěstovat rodinám svých vojáků ty nejsmutnější zprávy, jaké velitel může pozůstalým říci.

Vyslechl jsem v krátké době spoustu komentářů a kondolencí stranických, vládních a dalších vysokých představitelů našeho státu a musím říci, že mi z nich nebylo dobře na duši.

Zemřelým vojákům již nikdo a nic jejich životy nevrátí. Jejich jména budou jednou pro vždy vepsána do smutné historie našeho vojenství, která se začala psát v okamžiku, kdy se naše země stala (byť zpočátku jen nepřímou) součástí útočného paktu NATO. Je však opravdu nutné, aby čeští vojáci, synové svých matek a otcové svých dětí, mladí lidé, museli umírat i nadále, tisíce kilometrů od své vlasti, v cizích zemích, za cizí zájmy?

Ve zmíněných komentářích vysokých stranických a státních představitelů jsem postrádal jednu zásadní skutečnost. Jakousi sebereflexi nebo v některých případech přímo odpovědnost za smrt našich padlých vojáků, jakož i za všechna další úmrtí vojáků, která se v minulosti v souvislosti s misemi stala a také za ta, která teprve přijdou.

Bezduchá a pokrytecká vyjádření Víta Rakušana (STAN), Jana Hamáčka (ČSSD), Jiřího Pospíšila (TOP 09), Petra Fialy (ODS) a dalších o tom, jak naše země musí spolu se „spojenci“ bojovat proti terorismu tisíce kilometrů od naší vlasti či Evropy v cizí zemi, aby pak s nimi nemusela bojovat u nás doma, mne naplňují smutkem, ale také vztekem a pocitem opovržení. V jak obrovském kontrastu s tím, že za naši zemi „musejí“ naši vojáci umírat v daleké cizině je tedy to, že Evropu pod taktovkou Bruselu a vlád jednotlivých zemí zaplavují miliony nelegálních migrantů a s nimi stovky a tisíce islámských fundamentalistů a teroristů, což již nepopírají ani tajné služby jednotlivých států EU… Jakou cenu má tedy pro tyto politiky, námi volené správce naší vlasti, život českého vojáka, padlého v zahraniční misi NATO v Afghánistánu, Iráku, Mali nebo kdekoliv jinde ve světě?

V kontextu slov Jany Černochové (ODS) mohu ještě dodat, že jsem na misích AČR v zahraničí strávil celkem tři roky svého života, čímž jsem splnil její požadavek na to, aby si každý alespoň dva dny vyzkoušel, jak chutná služba vojáka v zahraniční misi (třeba v Afghánistánu), než se rozhodne tyto věci kritizovat.

Na závěr ještě připojuji příspěvek, který ústy nanejvýš povolaného člověka (zejména v jeho závěrečné části) věrně vetuje to, čím se spousta našich pohlavárů zaštiťuje a o čem s takovou tajemnou dogmatickou „noblesou“ stále hovoří…

Ne, naši vojáci nemusí umírat pro dobro naší vlasti kdesi v Afghánistánu, Iráku, Mali nebo do budoucna v Sýrii, Íránu či na ruské frontě !!! Jejich místo je doma, v naší vlasti, při obraně svých domovů, svých rodin a všeho toho, co naši předkové vytvořili a v minulosti také dokázali bránit.

MUDr. MAREK OBRTEL, pplk. v. z. (5. srpna 2018)