Publikováno

Plyšák

V březnu před třiceti lety vybojovala Solidarnosć první svobodné volby, v říjnu vyhlásil Mátyás Sűrös Třetí Maďarskou republiku, do poloviny listopadu svrhlo hnutí Demokracie Teď Honeckerovu vládu a Berlínskou zeď. Československo přežívalo jako poslední ostrůvek totality, než brutální policejní zásah proti studentům vyprovokoval občany, aby i oni vyšli do ulic. V Praze mívají barikády většinou jen symbolický význam: bývají znamením toho, že už jsou zbytečné (Willi Lorenz, Monolog o České zemi).

Nenormalizace

Přemysl Janýr

Návrat do Evropy, znělo heslo, které nejlapidárněji vyjadřovalo všechna neujasněná očekávání na novou budoucnost Československé socialistické republiky. Lišily se nejvýše představy, co to ta Evropa vlastně je. Pro část disentu i neangažovaných občanů představovala především pluralitní demokracii, občanská práva, svobodu názoru, projevu, pohybu, spolčování, podnikání. Pro větší část populace představovala v první řadě plné obchody a peněženky. Jak to přijde, že v Německu má každý mercedes a my se tady kodrcáme ve škodovkách, rozhořčoval se známý. Tři procenta obyvatel byla rovnou pro zrušení socialistického a zavedení kapitalistického zřízení.

Různá disentní seskupení tvořila jedinou viditelnou obecně akceptovanou autoritu vůči stávajícímu režimu. Pluralitní struktura a názorová otevřenost umožnily rychlou konsolidaci v Občanském fóru a převzetí moci. V Sovětském svazu to trvalo sedm let, v Polsku sedm měsíců, v Československu sedm dní a v Rumunsku sedm minut, shrnul rozpad komunistického bloku polský přítel.

Disentní seskupení se však po léta věnovala především utrpěným křivdám a tím, co má přijít pak, se příliš nezabývala. Několik málo programatických textů jako Havlova Moc bezmocných, Bendova Paralelní polis či Uhlův Program společenské samosprávy reflektovalo spíše strategie občanské společnosti, než politický program státu. Nicméně základní koncepce nepolitické politiky, politiky diskuse a konsensu široké občanské společnosti mimo politické strany, se dobře shodovala s očekáváními lidí: pojem strany byl příliš spjat s KSČ a představa členství v některé z nich byla pro většinu občanů absolutně nepřijatelná.

Jednou z frakcí disentních struktur byl i levicový okruh volně sdružený ve skupině Obroda, navazující na Pražské jaro. O latentním potenciálu svědčil například comeback Alexandra Dubčeka. Patřila k němu řada významných osobností roku 1968, byl organizovaný a akceschopný, na rozdíl od ostatních měl promyšlený program postupné reformy socialismu v demokratickou společnost s volným trhem i vazby na domácí, evropskou i sovětskou politickou scénu. Právě asociace s komunistickými strukturami však jeho šance výrazně limitovaly.

Koncem osmdesátých let se hranice mezi disentem a establishmentem kvapně rozplývala. Přesněji řečeno, nikdy nebyla ostrá, příslušníci mocenských struktur nežili ve vzduchoprázdnu a podléhali stejným náladám jako ostatní. I uvnitř samotné KSČ se – podobně jako v šedesátých letech – formoval pohyb. Návrh nové Ústavy ČSSR, který měl být předložen prosincovému sjezdu strany, již vedoucí úlohu strany neobsahoval a požadavky disentních struktur se tak již zčásti vlamovaly do otevřených dveří. Prolínaly se i další okruhy. Organizace SSM pořádaly výstavy a koncerty disentních umělců, v rámci Pionýrské organizace se provozoval skauting, k podpisu petice Několik vět se chvatně hlásili i představitelé oficiální kultury a byli to konec konců funkcionáři SSM, kdo režim nakonec svrhl.

Pokračovat ve čtení „Plyšák“
Publikováno

Zemřel vlastizrádce

„Veřejnoprávní média“ oznamují, že ve věku devadesáti pěti let zemřel v Spojených státech „odbojář“ Josef Hasil.

Dnes glorifikovaný odbojář tzv. třetího odboje byl nechvalně známý jako „Král Šumavy“, mimo jiné zvěčněný ve stejnojmenném filmu, ale i v televizním seriálu „30 případů majora Zemana“.

Krátce po převratu 1989 byly oba tyto filmy označeny za ideologickou komunistickou propagandu. Jaká je však skutečnost?

Šumavák Hasil, znalec poměrů i terénu na pomezí Šumavy a Bavorského lesa, se krátce po válce přihlásil do služeb Sboru národní bezpečnosti. Službu nastoupil v jednotce Zvonková. Po Únoru 48 se však ze služebníka vlasti stal vlastizrádce. O rodině Hasilů se totiž vědělo, že už před válkou patřila k nepolapitelným pašerákům. Proto se na ně obraceli ti, kteří potřebovali nelegálně přejít na Západ. Zpočátku převáděl spolu se svým bratrem Karlem (ten byl v přestřelce s pohraničníky zastřelen), ale později vytvořil skupinu, která si z převaděčství udělala byznys.

Koncem roku 1948 byl Josef Hasil zatčen a odsouzen na devět let do vězení. Z vězení (pracoval na šachtě) se mu podařilo uprchnout a opět přejít do Bavorska, kde se přihlásil do služeb americké CIA (tehdy ještě CIC).

V jeho činnosti se téměř nic nezměnilo. Změnila se pouze klientela a předmět ilegální přeshraniční přepravy. Už to nebyli lidé, kteří z republiky utíkali, aby se tak vyhnuli trestnímu stihání, ale šlo o tzv. agenty chodce, kteří v žoldu CIA prováděli na našem území záškodnickou činnost a budovali zpravodajskou síť.

Této špionážní organizaci pak dodával zbraně, výbušniny a vysílačky. Stavbou pohraniční zdi v Berlíně (srpen 1961) ukončil svoji činnost v Evropě a odstěhoval se do USA.

28. října 2002, při výročí vzniku ČSR, udělil prezident Václav Havel Josefu Hasilovi státní vyznamenání „Za hrdinství“. A od té doby byli všichni vlastizrádci – špioni, diverzanti a teroristé, pracující v žoldu amerických tajných služeb označováni za hrdiny.

A podle zákona o tak zvaném třetím odboji dostávají od státu vyznamenání a finanční odměny. Jsou odměňováni a glorifikováni za to, že prováděli záškodnickou činnost proti vlastní zemi a mařili poválečné budovatelské úsilí pracujícího lidu.

MK

Publikováno

Zajímavý dopis na Ministerstvo dopravy ČR

vedoucí oddělení BESIP Tomáš Neřold,
nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, 110 15 Praha 1

Vážený pane vedoucí,

dle sdělení Ministerstva dopravy (MD) se má Rada vlády pro bezpečnost silničního provozu zabývat na říjnovém zasedání tím, že řidiči senioři zavinili v roce 2018 necelých 5 % nehod, zatím co v roce 2014 jenom 3,5 % nehod. Experti z MD ovšem mimo jiné zapomněli vzít v úvahu, že se mezi roky 2014 až 2018 zvýšil počet seniorů o cca 120 000 osob na úkor neseniorů. Podstatná většina z nich vlastní řidičský průkaz. Odměnou seniorům za to mají být různé šikanózní a diskriminační restrikce jako například:

– v řidičském oprávnění seniora má být konkrétně uvedeno to, že mohou jezdit jen ve svém kraji nebo jen po konkrétně stanovené silnici. Cituji I dnes „Mezi návrhy, které připravujeme, je také možnost omezit řidičům vysokého věku rozsah silnic, po nichž by mohli jezdit,“ řekl Právu vedoucí oddělení BESIP Ministerstva dopravy (MD) Tomáš Neřold,

– pro seniora prakticky likvidační sankce až ve výši 25 000,-Kč za pouhé opomenutí – jízdu bez dokladu zdravotního vyšetření,

– od ledna 2013 dokonce platí prolomení lékařského tajemství, že pokud motorista onemocní chorobou, která by omezovala jeho schopnost řídit, lékař musí tuto informaci ihned nahlásit (už jenom toto ustanovení je zralé na ústavní stížnost),

– další šikanózní a diskriminační restrikce, které zatím nebyly zveřejněny.

Všechna data a informace byla získána z veřejných zdrojů.

Otázka – kolik nehod v roce 2018 zavinili ti údajně neschopní řidiči senioři, které chcete šikanovat, oproti všem řidičům bez rozdílu věku?

Celkový počet dopravních nehod v ČR v roce 2018 činil 104 764.

1) Podle údajů MD bylo v roce 2018 v ČR řidičů starších 65 let celkem 1 366 920 a zavinili necelých 5 % nehod tj. cca 5 238 nehod.

Výpočet nehodovosti řidičů seniorů 1 366 920 : 5 238 = 260,9

1 (slovy jedna) řidičem seniorem zaviněná nehoda připadá na 260,9 řidičů seniorů

2) Celkový počet řidičů bez rozdílu věku v r. 2018 byl podle údajů MD 6 078 136 osob.

Výpočet nehodovosti bez rozdílu věku 6 078 136 : 104 764 = 58

1 (slovy jedna) zaviněná nehoda připadá na 58 řidičů bez rozdílu věku Stránka 2 z 2

3) Poměr zaviněné nehodovosti řidičů seniorů a řidičů bez rozdílu věku 260,9 : 58 = 4,498

Z uvedeného jasně vyplývá, že zaviněná nehodovost řidičů seniorů je 4,5 x nižší než průměrná nehodovost všech řidičů bez rozdílu věku a řidiči senioři tedy statisticky výrazně snižují celkovou nehodovost. Za to chcete seniory trestat?

Při vší úctě – k těmto výsledkům měli dospět i vaši experti. Stačí k tomu elementární matematika ZŠ.

Vyžeňte zkušené, zodpovědné a opatrné řidiče seniory ze silnic a statisticky se vám nehodovost zbývajících řidičů neseniorů zvýší tak, že se budete divit.

Pokud ovšem dosáhnete toho, aby všichni řidiči v ČR jezdili s takovou mírou zaviněných nehod jako senioři, budeme mít bezkonkurenčně nejnižší nehodovost v Evropě a možná i ve světě.

Obdobně ve prospěch řidičů seniorů hovoří statistika bodování dopravních přestupků.

Viz.: https://www.mdcr.cz/getattachment/Statistiky/Silnicni-doprava/Statistiky-k-bodovemu-hodnoceni/Statistiky-bodovanych-ridicu/Statistiky-bodovanych-riidcu-za-rok-2017-(1)/Zprava-A-Bodovani-ridici-2018.pdf.aspx

Z výše uvedeného je zřejmá absurdita a kontraproduktivita vámi navrhovaných opatření.

Doporučuji vám zaměřit pozornost na ty skupiny řidičů, které mají vyšší zaviněnou nehodovost a více bodů za přestupky než senioři a očekávám, že se případné přiměřené – zdůrazňuji přiměřené restrikce budou týkat pouze viníků bez rozdílu věku.

V opačném případě lze předpokládat, že si vámi plánovanou šikanu nenechají dva miliony seniorů líbit a kromě dalších právních kroků bude podána příslušná ústavní stížnost.

S pozdravem JUDr. Jiří Králík

(Pozn. metéra: A to si představte, že máme odcházet do penze v třiasedmdesáti?! To budeme jezdit za prací na kole? Jako naši dědové? Vždyť ti „odborníci“ jsou schopni zakázat nám i to kolo! Na těch ministerstvech jsou od sametu je samí skuteční odborníci!)

Publikováno

A přece se točí…

Doktor Grospič podlehl výzvám partajního episkopátu a odvolal. Nelze mu to vyčítat, protože ne všechna zranění, či dokonce usmrcení, jak na straně vojáků Varšavské smlouvy nebo vyhecovaných civilistů, byla způsobena dopravními nehodami. Tuto premisu by však bylo možné akceptovat až v průběhu pobytu sovětských jednotek na našem území.

Co však z jeho úst nezaznělo a mělo, je hodnocení činnosti aktivistů v našem rozhlase a televizi. Zejména tato média vytvářela ve společnosti antisovětské a antisocialistické nálady, které vyhrocovaly dělení společnosti na ty správné „progresivisty“ a ty nesprávné „konzervativce“. A ti konzervativci? Tak to byli stoupenci socialismu a přátelských vztahů se Sovětským svazem. Nakonec všichni víme, že to co se nepovedlo v roce 68, tak se podařilo v roce 89.

Z toho plyne poučení a to nejenom pro současnou KSČM, ale pro celou společnost. Je to POUČENÍ Z KRIZOVÉHO VÝVOJE VE STRANĚ A SPOLEČNOSTI (1968-1969). A každá debata za účasti komunistů by se měla opírat o tento historický dokument.

Dějiny se totiž neinterpretují, ale reprodukují. Nic na tom nemění skutečnost, že KSČM už není stranou komunistickou, ale určitě se v jejich řadách ještě najdou „konzervativci“ z roku 68. Dejme jim tedy slovo a nepodléhejme deformátorům naší novodobé historie.

MK

Publikováno

Je zle!

Jde o naprostý skandál a situace je natolik výbušná a nebezpečná, že se to ani nedá slovy popsat.

Server Česká justice totiž jako první informoval o tom, že Česká republika zavede to do svého právního systému tzv. Institut strpění cizinců ze třetích zemí na svém území.

Je vymalováno! Česká republika bude muset přijmout zákon o strpění odmítnutých žadatelů o azyl na svém území.

Česko bude muset přijmout zákon o strpění odmítnutých žadatelů o azyl na svém území, je vymalováno! Když nejsou průchozí kvóty na přerozdělování migrantů v zemích EU, tak se to prostě udělá pomocí implementace evropských judikátů do českého práva a nazve se to jinak! Česká republika tak nebude přijímat už migranty, ale bude hostit “strpěnce” na svém území! Migrant z Čečenska spáchal v ČR dvě loupeže, přišel o azyl, ale ČR za to zažaloval a teď z něj bude strpěnec! Skandál za bílého dne a vláda v Praze mlčí a tváří se, že se nic neděje! Návrh na Czexit by přitom už měl dávno ležet na stole!

Implementace tohoto judikátu do zákonných norem 27 členských zemí EU znamená konec práva národních vlád a orgánů na rozhodování o tom, kdo se smí a nesmí pohybovat a pobývat na území evropských zemí. Tento judikát bere národním vládám poslední mechanismus, jak se bránit migrantům a odmítat je v případě, že děravými hranicemi Schengenu proniknou do evropských zemí.

Takto funguje nacistická Evropská unie. Když to nejde dveřmi a ani oknem, tak nám ty migranty nasunou komínem. 

Když země V4 nechtěly dopustit přerozdělovací kvóty, tak Brusel nasadil Evropský soudní dvůr, jeho „judikáty“ a už to jede z kopce takovým fofrem, že to ani nestíháme pochopit, co se vlastně děje. 

Celý plán a koncept je dopředu nastavený tak, že migrace bude a hotovo!Česká vláda nemůže proti judikátu Evropského soudu nic dělat, ledaže by iniciovala Czechexit a vystoupení z Evropské unie. Žádná reforma Evropské unie tady již nepomůže!

Publikováno

Páni učitelé – vaše požadavky jsou drzost a sprostota

Ne snad, že bych učitelům a učitelkám nepřál zvýšení platů, ale jsem toho názoru, že plat by si měl každý nejen odpracovat, ale také zasloužit. Bohužel učitelky a učitelé mě nepřesvědčují o tom, že jejich práce je natolik kvalitní, aby si zvýšení platů zasloužili. Je to smutné, ale opak je pravdou. A hrdí na učitelky a učitele býti nemůžeme.

Proč tak zhurta se tážete? Inu to je tak. Jsem už nějaký ten rok na světě a také jsem chodil do školy. Vychovali jsme se ženou tři děti a užili si s nimi své. Mám tedy se školou mnohé zkušenosti a s pedagogy taktéž. Na své děti mohu být hrdý, neb jsou šikovné a mají uplatnění. Co se týče oblasti práce, tak je o ně docela mela a kluci doslova nestíhají. Nikdy, a jsem za to rád, nenašli cestu k drogám, alkoholu nebo flákačskému stylu života. Není to však nikterak zásluha školy, ale rodiny, kde byli vychováváni tvrdším venkovským stylem za což jsem byl někdy kritizován. Mnohokrát jsem se dostal se školou a učiteli do střetu proto, že učí děti mnohdy nesmysly a pracují dle osvědčené politické teze. Ona teze zní – Chceš-li zkurvit národ, tak musíš zmršit mladou generaci. Je smutné, že tato teze stále platí a že nás rok 1989 v tomto bodě neposunul vpřed, ale hodil nás o 60 let nazpět!

Stalo se už běžným školským postupem, že dětem jsou od útlého věku mrzačeny mozečky propagandou a zcela účelovým výkladem historie a to je doslova zločin. Není překrucována jen naše historie, ale i ta světová. Jaký si, asi udělá ten malý človíček náhled na svět a na život? Chudáci ty děti, jejichž rodiče nemají potřebný rozhled a znalosti, aby jim někdo mohl říci pravdu. Pro příklad vám napíši o některých mých střetech s učiteli, abyste byli v obraze.

Pokračovat ve čtení „Páni učitelé – vaše požadavky jsou drzost a sprostota“
Publikováno

To si Stanjuro myslíte, že jsme všichni blbí?!

Je bezesporu znatelné, že pan Stanjura (ODS) je protřelý politický matador. Politické procesy a různé kulišárny má zmáknuté už od komunální úrovně. Své zkušenosti využívá a také zneužívá v současnosti v poslanecké sněmovně. Nic proti tomu, ale docela mi vadí, že dělá z lidí pitomce a to v poměrně zásadních věcech. Ne všichni jsme ztratili paměť a pamatujeme si, jak se co odehrálo v politice před 8 až 15 lety.

Dovolil jsem si poslouchat v zásadě obstrukční vystoupení poslanců z řad opozice k vládou navrhovanému daňovému balíčku. Zde mě mnozí poslanci z řad opozice doslova udivují. Hlavně ty stálice, co sedí ve sněmovně osm a více let.

Vládě vyčítáte, kde co a přitom, když jste vládní koalici tvořili vy, tak jste se chovali stejně a dost možná ještě hůř. I vy jste slibovali snižování daní a nečinili jste tak. Tvořili jste legislativu tak, že největší břímě všeho nesli ti nejpotřebnější. To není výčitka – dělá se to tak všude, ale alespoň to přiznejte. Dokonce jste zašli tak daleko, že jste od stolu a zákonem v rámci úspor začali uzdravovat nemocné lidi. Tisíce lidí přišlo o své invalidní důchody, přičemž nemocní byli nadále a to pouhým škrtnutím pera! Strůjcem této zrůdnosti byli ministři Drábek a Heger. I já osobně přišel o třetí stupeň invalidity a musel jsem do prvního. Průkaz ZTP mi byl odebrán. Inu odměna za to, že jsem chodil dál do práce. Takových nás byly tisíce. Vy už jste to zapomněl pane Stanjuro? Byl to takový polonacistický zákon! Vy jste nezdražovali alkohol a cigarety? Zdražovali! Zdražili jste kde co! Nezaměstnanost za vašich vlád byla na 12 %!

Pokračovat ve čtení „To si Stanjuro myslíte, že jsme všichni blbí?!“
Publikováno

Titul „Národní ostuda“ by nejen jemu seděl

Milenka Václava Havla, Jitka Vodňanská, napsala knihu: Voda, která hoří. Napsala přitom spousty faktů, které jsou zajímavé. Na dokreslení skutečnosti.

K narozeninám jsem si přál knihu Jitky Vodňanské: „Voda, která hoří“. Tušil jsem, že mě její příběh zaujme. Netušil jsem ale, jak je tenhle příběh překvapivě realistickým zrcadlem doby, kterou si právě připomínáme. No ano, příběh mě skutečně zaujal, bohužel ale úplně jinak, než jak byl nejspíš autorkou zamýšlen. Vyprávění bere iluze o prezidentovi.

Václav Havel byl i pro mě dlouho ikonou dobrých vlastností. Rok 1989 mě zastihl jako dítě, takže jsem hodně přebíral názory dospělých. Když zemřel – to už jsem byl samozřejmě dospělý – byli lidé nešťastní. Zemřela jejich modla. Mluvili o něm, jako by nebyl člověk z masa a kostí, ale nadčlověk. Tato kniha však čtenáře usadí. Havel je vylíčen jako každý jiný s dobrými i špatnými stránkami.

Kniha nemění jen mainstreamový náhled na Havla, ale na celou socialistickou společnost. Já jsem jako dítě vnímal život asi takto: práce, večerní vymývání mozku v televizi, brzo spát, brzo vstát a zase práce. Dovolené v NDR a jednou za celé dětství v Jugoslávii.

Vodňanská popisuje jiný socialismus. Klídek, pohodička, jeden mejdan za druhým. Mnohokrát píše, že bylo štěstí, že tou dobou nebyly běžně dostupné drogy, protože jinak by v nich jela. Jeden vztah za druhým a k tomu zábava a cestování. Před rokem 68 pobývala dlouhodobě v Západním Německu a ve Francii. Byt jí koupila babička za našetřené peníze. Proč neznám nikoho, komu by babička nenašetřila na byt? Co dělali moji rodiče špatně? Na Západě byli jen díky tomu, že tam každému z rodičů emigroval sourozenec. Mohli za ním jet, ale jen sami, aby taky nemohli emigrovat s rodinou. Vodňanská ale byla v USA i s manželem. A hned si troufne navštívit režimu nepohledné lidi, jako byl Voskovec.

Byla to evidentně úplně jiná vrstva socialistické společnosti. Měla „všechno“. Ano, čas od času odvedli disidenty na výslech, ale za 48 hodin se vrátili a pařilo se dál. Takový socialismus ale většina lidí dnes nepamatuje.

Pokračovat ve čtení „Titul „Národní ostuda“ by nejen jemu seděl“
Publikováno

Převrat či sametová revoluce

Jaký je skutečný odkaz listopadu 1989?

U společenských změn takového charakteru jako byl převrat 17. listopadu 1989, se obtížně hledá pravda. I po mnoha letech je zájem skutečnost neustále rozostřovat a zamlžovat. Příčin zakrývání pravdy je celá řada. Převrat je projevem širokého spektra zájmů řady politických a ekonomických subjektů a na převrat navazující politický a ekonomický vývoj je důsledkem působení těchto zájmů a subjektů. Proto většina textů zabývajících se listopadovým převratem měla doposud převážně charakter manipulativní propagandy.

Výjimku tvoří Analýza 17. listopadu 1989 politického vězně Miloslava Dolejšího (2014), kterou zveřejnil brzy po listopadu a kromě snahy o analýzu skutečnosti obsahuje studie i řadu prognóz a míra jejich naplnění v následném společenském vývoji vyvolává až mrazení. Sám autor v již „svobodném a demokratickém Československu“ se stal obětí štvanice a jeho bratr, ředitel zdravotnické školy na Kladně, za to, že se bratra zastal, byl vyhozen nejen z funkce ředitele, ale i ze školy.

Události, na kterých participují zpravodajské služby, mají malou naději, že budou „natvrdo“ odhaleny. Zpravodajské služby pracují v šeru a po skončené události zhasínají. Než k události dojde, jejich podíl na přípravě a realizaci je „konspirační teorií“ a po události v nastalé informační „černé díře“ veškeré stopy zpravodajských služeb mizí a jsou překryty vytvořenou dezinformací – mýtem. Do dneška je vražda J. F. Kennedyho překryta mýtem osamělého střelce a za oponou mýtu byla náhlá úmrtí lidí, kteří se vyskytli poblíž této události. Odstranění Richarda Nixona z pozice prezidenta USA bylo překryta aférou Watergate a mýtem jak „čistá americká demokracie“ zvítězila. Teprve krátce před smrtí se zástupce ředitele CIA z té doby přiznal, že informace novinářům poskytoval on.

Určitou nadějí by mohly být dokumenty v archivech. Ty jsou však desetiletí nepřístupné, a když je potřeba, tak se i po padesáti letech jejich nepřístupnost prodlouží. Avšak ani pokud se k archivním svazkům přiblížíme, neznamená to, že jsme se přiblížili pravdě. Při diskusi na jednom semináři v Evropském domě, která byla věnována práci s archivními svazky, JUDr. Miroslav Polreich, náš nejvýznamnější zpravodajec, přesvědčivě doložil, že i svazky v archivech jsou zmanipulované a nepravdivé. Samozřejmě, že ne všechny, ovšem problém je, že my nevíme, které zmanipulované jsou a které ne.

Pokračovat ve čtení „Převrat či sametová revoluce“
Publikováno

70 let od vzniku Svit Gottwaldov

Muzeum Jihovýchodní Moravy ve Zlíně pořádá nyní tři měsíce výstavu o historii a úspěších národního podniku Svit Gottwaldov. Skromná, ušlápnutá výstava na okraji výstavní haly vedle expozic o jeskyních a westernu by si zasloužila daleko lepší a větší rozlohu. (Prázdných výrobních hal je ve Zlíně všude dost.) Ve Zlíně místní obyvatelstvo zcela zapomnělo na tento gigantický podnik, který živil tisíce lidí a přinášel jim sociální jistoty, práci i zábavu po práci.

V popředí hala 14


Obuvnické muzeum bylo zrušeno a přestěhovalo se do budovy „14“ areálu Svitu s pořád stejnou lživou koncepcí, že boty vyráběl jen Baťa a po roce 1945 se u nás boty nevyráběli a že je vyráběl jen Baťa po celém světě. Takto vygumovali místní obyvatelé mozek svým potomkům, kteří o Svitu Gottwaldov neví nic a ve stálé expozici je mu věnována jen malá zmínka.
Je chybou starších lidí, že jsou tak skromní a neochotní, že nechtějí napsat své paměti o tom, jak se zapojovali do dřívější socialistické společnosti svou šikovnou prací. Prý jim to důchod nezvedne a známí být nechtějí, protože při výrobě to byla kolektivní práce a ne jenom jejich. Potom ovšem se nemůžeme divit, že mladí o době socialismu od roku 1948 do 1989 nic neví.

Historie vzniku výroby obuvi ve Zlíně
Před druhou světovou válkou docházelo stále k rozšiřování výroby i k připojování dalších podniků. Stavěly se budovy ve městě. Dělníci ale v době hospodářské krize byli po tisících propouštěni z práce, zbylí před válkou nedostávali nemocenskou. Pracovní podmínky byly zhoršeny. Jan Baťa převzal po bratrovi firmu a stal se obdivovatelem německého nacionalismu a fašismu, ve kterém viděl budoucnost a příležitost získat válečné zakázky. Německému režimu pomáhal finančně i dodávkami pro armádu ze svých podniků ze zahraničí.
Na konci roku 1944 bylo mnoho budov na výrobu bot zbořeno anglo-americkým bombardováním při bombardování celého města Zlína.
Baťovy podniky byly znárodněny hned po válce v roce 1945 a Jan Baťa odsouzen na 15 let za kolaboraci s nacisty a fašisty v nepřítomnosti. Za války zatklo gestapo v podniku 481 lidí za protifašistický odboj, mnozí nepřežili týrání u výslechu a koncentrační tábory.

Již v roce 1945 bylo vyroben opět rychle milión bot.
1946 – Postaveno prvních 26 bytů pro zaměstnance. Ale platilo se u doktora.
1946 – Postaveno prvních 26 bytů pro zaměstnance. Ale platilo se u doktora.
1947 – Postaveny jesle, školka a družina.
1948 – Změna režimu, postaveny další výrobní budovy, vzrostly mzdy dělníků. Nové budovy se podobají starým předválečným a tak se dnes těžko od pohledu pozná, kdy co bylo postaveno. Zdravotnictví bylo pro všechny zdarma.
1949 – Podnik dostal název Svit, bylo postaveno 396 nových bytů, začal 1. pětiletý plán.
50. léta – Bylo podáno mnoho zlepšovacích návrhů, mladí dělali brigády v zemědělství, byl postaven elektrárenský komín 140 metrů vysoký.
Vznikaly kolektivy BSP = Brigády socialistické práce (1958), vzniklo obuvnické muzeum, v závodní nemocnici vznikla nová oddělení.
60. léta – Svit n. p. = národní podnik
Byla založena závodní knihovna – 132 tisíc svazků.
Dechovka závodního klubu slavila 20. výročí.
Založeno rekreační středisko v Leskovém.

Vývoz obuvi do zemí RVHP = Rady vzájemné hospodářské pomoci (ČSSR, PLR – Polsko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, NDR – východní Německo, SSSR – Sovětský svaz). Špičkové boty byly vyváženy i do západoevropských zemí. Na západě byly za to nakupovány suroviny, stroje a zařízení.
70. léta – Bylo vyrobeno 55 miliónů párů obuvi za rok. Podnik platil ze svého zisku zaměstnancům rekreace pro tisíce zaměstnanců a jejich rodinných příslušníků, zaplatil i zdravotní služby pět milionů korun, jesle a mateřské školy stály dva miliony.
Zaměstnával 24 tisíc pracovníků. Od války byla vyrobena jedna miliarda párů obuvi.
80. léta – Mnozí mladí lidé jsou dnes překvapeni, že podnik řešil takové problémy jako dostupné bydlení pro rodiny zaměstnanců, provoz závodních mateřských školek, podporoval základní devítileté školy, byl zřizovatelem odborného učiliště, spolupracoval s dalšími středními a vysokými školami a za spolupráce s odborovou organizací ROH (Revoluční odborové hnutí) zajišťoval levnou podnikem dotovanou rekreaci pracovníků i jejich dětí ve vlastních hotelích ve Velkých Karlovicích a v Leskovém a také na Třemešku v Jeseníkách. Byl schopen také organizovat zahraniční rekreační pobyty pro pracovníky za velmi dostupných finančních podmínek. Byl také zřizovatelem závodní nemocnice s poliklinikou. Postupně se na základě dosažených ekonomických výsledků dařilo stále zlepšovat mzdové a pracovní podmínky (bezpečnost práce, hygienické podmínky, závodní stravování atd.)

(Poznámka metéra: „Ne, ne, nezapomeň, řekla mi máma, když jsem byl kluk. Ne, ne, nezapomeň, paměť je prevít a je jí to fuk.“ To zpívá Statis Prusalis v jedné své písni a já jen doplním, že národ který ztratí historickou paměť jako by nebyl!)

Pravidelně byli oceňování nejlepší pracovníci podniku resortními i státními vyznamenáními a tak se dostalo uznání i dělníkům a technikům za svou práci. Nejlepší pracovníci byli vyfotografováni na desku cti.

Boty ze Svitu dostávali ocenění na veletrzích doma i v zahraničí i v západních zemích.
Po roce 1989 byl Svit rozdělen na hodně samostatných podniků a tím rozkraden. A v roce 2000 byl poslán do konkurzu.

Dnes je bohužel tak silná cenzura informací o letech budování socialismu a to se týká i informací o tomto významném národním podniku, která lidem brání pravdivěji hodnotit práci generací našich otců a dědů, která velmi přispěla k rozvoji mírové sociální republiky po druhé světové válce.
Josef Nesvadba, Otrokovice

Publikováno

Neslavné listopadové výročí

Brzy po převratu v roce 1989 nastala doslova mánie v přejmenovávání ulic, náměstí a institucí v našich městech a obcích. Ruku v ruce s tím docházelo k odstraňování soch a pamětních desek osobností či událostí, které se dle nových mocipánů do restaurovaného kapitalismu nehodily. V prvé řadě šlo zejména o čelné představitele dělnického hnutí, komunisty, ale i další osoby spojené s bojem za sociální spravedlnost, mír a socialismus. Mezi osoby v nových poměrech naprosto nežádoucí byli v prvním sledu zařazeni Marx, Engels a Lenin. Nezůstalo však zdaleka jen u nich. Začaly vadit i pomníky osvoboditelů od fašismu. Mnohé byly odsunuty z center měst do ústraní, aby nebyly tolik na očích. Další byly poškozeny či ukradeny, jiné nabídnuty k prodeji. V kategorii zloduchů skončili i Klement Gottwald, Antonín Zápotocký, Ludvík Svoboda, Julius Fučík, Maruška Kudeříková, Jožka Jabůrková a v dlouhém seznamu osob nežádoucích nescházel ani Jan Šverma. Právě letos v listopadu si připomínáme 20. výročí ode dne, kdy došlo k odstranění sochy tohoto národního hrdiny a jediného poslance předválečného Parlamentu, který položil život v boji proti fašismu, od Štefánikova mostu v Praze.

Jméno Jana Švermy bylo po roce 1989 vystaveno veřejnému hanobení. Zpočátku jen nemnozí se postavili na jeho obranu. Jako každá výrazná osobnost začal vadit tvůrcům novodobých dějin českých, kde již nemělo zůstat žádné důstojné místo hlavně pro komunisty, třebaže jich tisíce položilo životy v boji proti fašismu. Političtí a lidští trpaslíci spustili velkou vlnu kádrování, aby překřičeli svoje vlastní hříchy minulosti. Toto kádrování navíc prakticky trvá do dnešních dnů, jak patrno ze snahy o odstraňování pomníků a přepisování dějinných událostí. Zejména konšelé v Praze jsou v tomto směru zřejmě nedostižnými přeborníky. Snad hlavně proto, že k řešení skutečných problémů hlavního města a že jich je pěkná řádka, jim schází potřebné schopnosti.

Šverma, podobně jako Fučík, patřil k těm, co dráždili nové mocné nejvíce. Není divu. Jejich ryzí charakter, poctivost, zásadovost a obětavost v úsilí za lepší budoucnost je staví vysoko ve srovnání s dnešními politiky a novináři. Však na jejich životní dílo naplněné úsilím za lepší život ponižovaných a završené smrtí v boji proti okupantům nejeden horlivý polistopadový kádrovák neváhal vypustit jedovatou slinu.

Jan Šverma jako člověk vysoce inteligentní, poctivý a statečný měl po roce 1989 tu smůlu, že patřil k nejvýraznějším představitelům komunistické strany dvacátých až čtyřicátých let minulého století. Šlo o dobu, kdy se ten, kdo se pohyboval v politice či tisku, chtě nechtě musel neustále veřejně konfrontovat s přicházejícími výzvami doby. A nešlo o zkoušky jednoduché. Velká hospodářská krize, narůstající hrozba fašismu a nakonec i světová válka. Šverma dobře věděl, kde je jeho místo a jak žádoucím způsobem reagovat v krizových situacích. I když se svými názory nejednou ocitl v menšině, vývoj událostí mu většinou dal zapravdu. Ať už šlo o stávkové hnutí v době krize nebo snahu o vytvoření jednotné lidové fronty proti fašismu. Šverma za první republiky, která byla vším jiným než rájem na zemi, ať už jako novinář, poslanec či odborář, vždy důsledně hájil zájmy prostých lidí. Byl mezi prvními, kdo poznali, jak velkou hrozbu představuje vývoj v Německu po nástupu Hitlera.

Jako přesvědčený vlastenec a antifašista dokázal organizovat i burcovat, přesvědčovat k aktivnímu odporu proti okupantům i nasadit život vlastní. Během války promlouval z moskevského rozhlasu k těžce zkoušenému národu v Protektorátu. Po vypuknutí Slovenského národního povstání se koncem září 1944 přesunul na Slovensko. Byť sám velmi nemocen, odmítl opustit své druhy v nepříznivé situaci v době ústupu do hor. Zemřel 10. listopadu 1944 na svahu hory Chabanec v Nízkých Tatrách při ústupu povstalců do hor. Zde byl také pohřben.

Pokračovat ve čtení „Neslavné listopadové výročí“
Publikováno

Táborský manifest

V sobotu 26. října 2019 se z podnětu Klubu českého pohraničí, Veteránů ozbrojených sil, bezpečnostních sborů a dalších spolků sdružených ve Vlasteneckém fóru České republiky uskutečnilo v husitském městě Tábor shromáždění občanů, aby připomnělo význam 101. výročí vzniku Československé republiky a podíl prezidenta Budovatele dr. Edvarda Beneše na jeho vzniku, obraně a zakotvení ve společenství demokratických států.

Na pět set vlastenců, účastníků Táborského shromáždění jednomyslně tento Manifest schválilo.

Přítomní účastníci přijali jednomyslně „Táborský manifest“ v tomto znění:

Dvacátý osmý říjen 1918 je nejvýznamnějším svátkem všech občanů České republiky, kteří uznávají dílo T. G. Masaryka, E. Beneše a M. R. Štefánika jako základ pro zachování odkazu husitů, národních obroditelů, československých legionářů, hrdinů 1. a 2. odboje pro budoucnost českého národa.

Jméno Edvarda Beneše je jedním ze symbolů české státnosti získané po třistaletém útlaku Čechů v Rakousko-Uherské monarchii, při budování a obraně Československa v letech 1918 až 1948. Edvard Beneš byl mezinárodně uznávaným státníkem a představitelem Československé republiky. Tuto skutečnost vyjádřil prezident Zakladatel T. G. Masaryk rčením: „Bez Beneše bychom republiku neměli.“

Za mimořádné zásluhy byl Edvardu Benešovi udělen titul „Prezident Budovatel“ a v roce 2004 schválil Parlament České republiky zákon „Edvard Beneš se zasloužil o stát“.

Jako pokračování imperiální politiky nacistického Německa a za projevy revanšismu považujeme sílící útoky bývalých občanů Československa a jejich potomků, tzv. sudetských Němců, na prezidenta dr. Edvarda Beneše a též hrubé urážky, kterými jej častují představitelé sudetoněmeckého landsmanšaftu.

Za závažné a nebezpečné pro český národ a naši vlast považujeme výroky kancléřky Spolkové republiky Německo Angely Merkelové, které pronesla v Berlíně 20. června 2018, když mimo jiné řekla: „Pro vyhnání Němců ze zemí střední a východní Evropy po druhé světové válce neexistovalo morální ani politické ospravedlnění.“

Za skandální považujeme také názory a stanoviska mnohých českých politiků, urážející odkaz a osobnost prezidenta Beneše a podporující požadavky sudetoněmeckého landsmanšaftu. Negativním příkladem a dokladem této skutečnosti jsou známé výroky představitelů KDU-ČSL Pavla Bělobrádka a Daniela Hermana, zakladatele TOP 09 Karla Schwarzenberga, bývalého europoslance za ČSSD Libora Roučka, bývalého primátora Brna Petra Vokřála a mnohých dalších českých politiků.

Za akt ponižující suverenitu republiky považujeme vyslání velvyslance České republiky ve Spolkové republice Německo na letošní sjezd landsmanšaftu v Řezně ministrem zahraničí Tomášem Petříčkem z ČSSD. Jeho dosavadní působení ve významné státní funkci neodpovídá národním a státním zájmům České republiky.

Pro naši vlast a její budoucnost jsou nepřijatelná rozhodnutí soudních orgánů České republiky, která jsou de facto prolamováním platnosti prezidentských dekretů zejména v oblasti konfiskace majetku etnických Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a ztráty státního občanství Němců a Maďarů.

Prohlašujeme, že poválečné prezidentské dekrety byly konkrétní aplikací jurisdikce podložené rozhodnutím vítězných mocností Sovětského svazu, Spojených států a Velké Británie na Postupimské konferenci 2. srpna 1945 a byly v zájmu demokratického a bezkonfliktního vývoje Československé republiky v období po druhé světové válce.

Odmítáme obvinění, že odsun bývalých občanů Československa německé národnosti byl vyhnáním a porušením principu kolektivní viny. V Československé republice mohli nadále zůstat a také zůstali němečtí antifašisté a lidé, kteří se neprovinili proti demokratické Československé republice a českému národu.

Do odsunu byli zařazeni Němci, kteří se aktivně podíleli na rozbití Československa a dopustili se zločinů proti zemi, ve které požívali nadstandardní výsady národnostní menšiny. Ti, kteří pod prapory a hesly „HEIM INS REICH“, „EIN FÜHRER, EIN REICH, EIN VOLK“ vítali v Československé republice svého zločinného vůdce, vyháněli z domovů české občany, terorizovali, vraždili a unášeli je na území Velkoněmecké říše, ti kteří se podíleli na 360 tisících zmařených životů občanů naší vlasti a na nejkrvavější genocidní válce lidské historie vyvolané nacistickým Německem. Byli to také ti, kteří se nepoučili ani po prohrané válce a zejména v pohraničních oblastech se dopouštěli ve formacích organizací Wehrwolf, Guttenberg a Zeppelin teroru na českých občanech a sabotovali úsilí československých úřadů k obnově hospodářského a společenského života v českém pohraničí.

Připomínáme fakt, že jeden milion 162 tisíc 617 sudetských Němců bylo vyznamenáno Adolfem Hitlerem za aktivní podíl na rozbití předválečné Československé republiky.

POŽADUJEME – omluvu sudetských Němců za lidské oběti a materiální škody, na kterých se za nacistické okupace podíleli, ale také za hrubé urážky demokraticky zvoleného prezidenta Dr. Edvarda Beneše, které považujeme za urážky a opovržení českým národem.

POŽADUJEME – aby vláda České republiky zabezpečila výchovu mladé generace a činnost veřejnoprávních médií v souladu s historickou pravdou.

POŽADUJEME – aby vláda České republiky neumožnila konání sudetoněmeckých sněmů na území České republiky a takovou činnost sudetoněmecké kanceláře v Praze a prosudetských spolků v České republice, která nebude v souladu s Česko-německou deklarací z 21. ledna 1997.

POŽADUJEME – aby vláda ČR připravila návrh na zakotvení českého národa a českého jazyka do Ústavy ČR a aby jej parlament po projednání přijal ještě v tomto volebním období.

POŽADUJEME – aby římskokatolická církev ctila zájmy českého národa a výroky svých představitelů nenahrávala revanšistickým zájmům landsmanšaftu.

Nejdůležitějším požadavkem současnosti a budoucnosti je zachování světového míru a přátelských vztahů mezi státy a národy. Vážíme si proto také činnosti mírových organizací ve Spolkové republice Německo a jinde ve světě a jsme připraveni k takovým vztahům přispět za předpokladu, že nebude nastolován požadavek likvidace dekretů prezidenta dr. Edvarda Beneše.

Konstatujeme, že narůstající požadavky landsmanšaftu neprospívají přátelství mezi českým a německým národem, ani míru ve světě.

Cesta ke smíření nemůže vést nastolováním revanšistických požadavků, ale jen vzájemným pochopením a praktickým uplatněním historické pravdy!

V Táboře 26. října 2019, účastníci manifestace k 101. výročí vzniku ČSR

Publikováno

Maláčová má co řešit!

(Podklady – statistický úřad)

0,8 % Romů má vysokoškolské vzdělání 25 % z celkového počtu Romů žije v Severních Čechách
21 % z celkového počtu Romů žije na Severní Moravě
30 % manželství v některých romských skupinách uzavírají příbuzní
6 % romských žen poprvé rodí mezi 14 až 16 lety
19 % romských žen poprvé rodí v 16 letech, až 4 interrupce v průměru připadají na jednu romskou ženu
60 % dětí umístěných v dětských domovech je romské národnosti
51 % romských dětí se učí ve zvláštních školách
22 % romských dětí propadá v 1. třídě
25 % romských dětí ve věku 6-7 let je v pásmu verbální debility
56 % Romů nemá ani základní vzdělání
32,7 % Romů má základní vzdělání
8 % Romů se vyučí v oboru
2,5 % Romů má středoškolské vzdělání
85 % Romů je nezaměstnaných
60 % Romů je nezaměstnaných déle než 3 roky
30 % dospělých Romů se živí nelegálním způsobem
60 % dospělých vězňů ve věznicích jsou osoby romské národnosti
75 % se Romové podílí na kriminalitě (v některých lokalitách dosahuje až 95 % = kapesní krádeže)
30 % pouličních prostitutek má romskou národnost
25 % pouličních romských prostitutek má za pasáka svého příbuzného
Velké množství mladých Romů bere sirotčí důchod
Mladá Romka většinou uvede jako otce novorozeňátka nejstaršího člena rodiny.
Růst romské populace:
rok 1945 – 10 000 Romů;
rok 1959 – 20 000 Romů; rok 1973 – 40 000 Romů; rok 1987 – 80 000 Romů; rok 2001 – 160 000 Romů; rok 2015 – 320 000 Romů
Každých 14 let se počet Romů zdvojnásobí !
Růst romské populace je současným největším bezpečnostním rizikem pro Českou republiku.
Věznění 12 000 romských vězňů nás stojí letos 4 miliardy korun.
Sociální dávky pro Romy 20 miliard.
Obrovské škody na majetku při „sbírání“ železa. Nevyčísleno.
Romové jsou jediní, kdo mají zdravotní péči zdarma. MZd není schopno vyčíslit.
Je to další skrytý příspěvek pracujících ve prospěch nepracujících.
Je pravidlem, že Romovi platí advokáta u soudu stát. Vzhledem k tomu, že podíl tohoto etnika na zločinu je 75 %, jedná se o další obrovskou zátěž pro státní rozpočet.
Za 14 let se všechny tyto problémy a náklady zdvojnásobí.

A pak, že nás zatěžují důchodci!? 

Publikováno

Doktore Svobodo (ODS) čí zájmy zastupujete?

Skutečně se zájmem jsem si vyslechl emotivní projev poslance, doktora Svobody v poslanecké sněmovně. Pro ty, kdož tápou, kdo že to je, tak je to lékař a politik nosící motýlka a hájící barvy modrého ptáka. Nic se však chlapi nebojte. Nemusíte si kvůli tomuto modrému ptákovi barvit své „pindíky“ na modro! Spíše by bylo vhodné, mu nakopat ze předu, aby mu ten jeho camfourek zmodral, čímž by snad ztratil chuť vymýšlet ptákoviny.
Projev doktora Svobody ve sněmovně k otázkám zdravotnictví a jeho financování byl skutečně obdivuhodný. Doktor Svoboda nezapře, že má umělecké vlohy, neb i Kecal z Prodané nevěsty je proti němu břídil. Z celého jeho vystoupení mám smíšené pocity a dokonce se objevila i nauzea. Vůbec totiž nebylo patrno, čí zájmy pan doktor zastupuje. Bije se tento muž s motýlkem za lepší zdravotnictví? Za lékaře, sestry, byznys, pojišťovny nebo stát? Zajímají jej pacienti? No vážení – nabyl jsem dojmu, že doktor Svoboda je spíše politik chlácholící si své vlastní ego, přičemž reálná podstata zdravotnictví mu uniká jako moč panu Schwarzenbergovi.
Nelze popřít, že zdravotnictví je jednou z černých děr státního rozpočtu, a že jej značnou silou vysává, přičemž na kvalitě péče to moc znatelné není a na platech zdravotních sester a obslužného personálu také ne. Nepíši o lékařích, neb to je trochu jiná kapitola a v jistých směrech jsou jejich požadavky skoro nemravné. Není to však taková hrůza jako u učitelů, kde tito dětem vědomě lžou a vymývají jim mozek propagandou a pak si drze dovolí stávkovat za vyšší platy. U nich je to vskutku nemravnost!
Pan Svoboda si také neodpustil invektivu, že současné zdravotnictví je jako to komunistické. Tedy všem málo a mizerně. Nevím, ale komunistické zdravotnictví u nás nikdy nebylo. Socialistické ano a je mi s podivem, že to vysokoškolsky vzdělaný člověk neví. Asi už zapomněl, kdo mu jeho studia platil. V mnoha oblastech zdravotnictví lze však bez obav říci – kéž by to dnes fungovalo alespoň tak, jako za socialismu. Ono to ale nefunguje a pan Svoboda to dobře ví, ale bojí se přiznat pravé důvody. Šel by tím totiž sám proti sobě a svému byznysu.
Víte, od kdy se zdravotnictví zmršilo? To začalo v době, kdy polistopadové vlády přešli ve zdravotnictví ze systému celospolečenského zájmu do sytému byznysového!
Zdraví se stalo obchodem a to velmi výnosným. Se zdravím občanů se začalo obchodovat, a kdo na to nemá peníze, tak může chcípnout. To jste chtěl říci pane Svobodo, ne? Víte lépe než já, že pro lékaře a nemocnici, je pacient důležitý jako zdroj příjmu. Zdravý člověk jim je k ničemu. Praxe je taková, že vás i se zaraženými „prdy“ zavřou na týden do nemocnice, protože z toho jsou peníze. Že je taková to hospitalizace zbytečná, o tom jste raději nehovořil. A lékaři se také někteří činí, až z toho přechází zrak. Našli se i případy, že pojišťovna přišla na to, že měl muž ve své dokumentaci napsáno, že mu bylo čištěna „julča“! Takto se vydělává!! To je kšeft. Pak se ale nelze divit, že v segmentu zdravotnictví chybí peníze. Pojišťovny jsou také vysavač miliard. Co jen stojí ten jejich byrokratický aparát, správa budov, vozový park atd. To jsou miliardy letící oknem a přitom je jasné, že by stačila pojišťovna jedna jediná.
Máme lepší zdravotní péči? Asi ano – šla kupředu s technologickým vývojem, ale lidé jsou stále stejné potvory. Vůbec nic by neřešil váš návrh na další komerční zdravotní pojištění – pro obyčejné lidi nic. Jen ty potvory by zase měly cosi navíc k rozkrádání.
Pane Svobodo! Až lékaři dospějí k poznání, že zdravý člověk má společensky největší cenu, že zdravá společnost je primárním cílem státu, tak teprve tehdy bude mít smysl vést plodnou diskusi. Dokud to nebude, tak jsou slova zbytečná. Myslím však, že lékaři si cestu najdou. Dnes se to dělá tak, že i zdravým lidem se dávají neschopenky – je to byznys. Vydělá lékař i klient. Stát není schopen si zkontrolovat prakticky nic a tak penízky odtékají, ale nesvádějte prosím vinu na obyčejné lidi. Oni to zdravotnictví nezkur..li. To vy, politici, jste vytvořili takový paskvil. Ne komunisti, ale vy, co jste přišli k lizu po roce 1989.
Ram

Publikováno

Památné dny?

Podle knihy „Okupace 1968 a její oběti“ autorů Prokopa Tomka a Ivo Pejčocha zemřelo v přímém důsledku okupace Československa do konce roku 1968 celkem 137 Čechů a Slováků. Během následujících 23 let pobytu „spojeneckých“ vojsk v Československu zemřelo ještě dalších 263 lidí, v naprosté většině v důsledku dopravních nehod. Údajně proto byl 21. srpen schválen dne 24. října 2019 poslaneckou sněmovnou jako Významný den ČR s (předlouhým) názvem „Památný den obětí invaze a následné okupace vojsky Varšavské smlouvy“.
Podle posledních bádání historiků Vojenského ústředního archívu v Praze v důsledku německé okupace ČSR v letech 1939 až 1945 padlo, bylo Němci popraveno nebo zavražděno v koncentračních táborech, při totálním nasazení atd. více než 343 tisíc občanů ČSR – Čechů, Slováků a především Židů.
Přesto ani 1. říjen (kdy v roce 1938 zahájila německá vojska zábor Sudet, jehož přímým důsledkem bylo prakticky okamžité vyhnání více než 171 000 Čechů, německých antifašistů a Židů do českého vnitrozemí), ani 14. březen (kdy byla v roce 1939 zahájena násilná vojenská okupace zbylého území ČSR německou armádou), ani 16. březen (kdy byl v roce 1939 Adolfem Hitlerem vyhlášen tak zvaný „Protektorát Böhmen und Mähren“) významnými dny ČR nejsou.
Podle pracovníků leteckých sbírek Národního technického muzea v Praze zemřelo při náletu amerických bombardérů na Prahu dne 14. února 1945 celkem 701 jejích obyvatel a 1 184 lidí bylo zraněno nebo pohřešováno (ještě v roce 1970 byl náhodně odkryt zasypaný sklep a v něm kostry 23 lidí, kteří přežili přímý zásah domu, a jen čárky na zdi připomínaly, jak dlouho marně čekali na vysvobození). Přesto 14. únor významným dnem ČR není.
Jsem jen zvědav, kdo jako první přijde s nápadem zrušit památné dny „Den památky vyhlazení obce Lidice“ (10. červen, 340 obětí) a „Květnové povstání českého lidu“ (5. květen, 3 467 obětí). Když už máme ten významný „Den přístupu České republiky k Severoatlantické smlouvě (NATO)“, který „slavíme“ 12. března (od roku 1999 zatím 15 obětí, z toho 14 v Afghánistánu a jeden v Iráku).
Německo je totiž dnes naším váženým vojenským spojencem v rámci Aliance a majitelem nebo reálným pánem nad produkcí naprosté většiny českého průmyslu, resp. jeho zbytků. Tak proč ho dráždit připomínkami jeho zločinů, že? Oni na nás už budou Němci hodní. Skoro jako na migranty.

Jaroslav Štefec

(Poznámka metéra: On tedy měl poslanec Grospič pravdu, když řekl, že většina zemřelých v době internacionální pomoci bratrských vojsk Varšavské smlouvy, která zabránila občanské válce u nás, byla vinou dopravních nehod. Ještě že to má ten Vojenský ústav tak dobře spočítané. Ale kdo spočítá těm ódesákům, flanďákům, topákům a dalším kapitalismus vzývajících straniček ovládajících masmédia a milion chvilek pro bordel, že tady spáchalo z politickoekonomických důvodů od převratu více jak 30 tisíc lidí sebevraždu?!
Marxisticko-leninský odborný klub stojí za jasným vyjádřením poslance Stanislava Grospiče.
A na závěr. Vždycky se najde nějaký Jidáš Hořejš, který za pár stříbrných odkryje svou hanebnou tvář, ale nikdy by tento debilní pamětní den nebyl schválen, kdyby byla KSČM pro ANO důležitá. Jsme jen hovno u cesty a ne komunistická strana.)