Proč musí čeští vojáci umírat v Afghánistánu?

Byli jsme dnes konfrontováni s velmi smutnou událostí, která postihla náš kontingent AČR v Afghánistánu. Zemřeli tři mladí lidé, vojáci, kteří mohli ještě vykonat mnoho dobrého ve svých osobních životech i pro naši společnost a naši vlast. Je to velká tragédie těchto mužů a jejich nejbližších, kterým bych chtěl vyjádřit svou nejupřímnější soustrast a účast na jejich bolesti.

Jako velitel kontingentu AČR a náčelník 11. polní nemocnice jsem sloužil v Afghánistánu také a za nejcennější výsledek naší nelehké mise jsem považoval mimo velmi dobře odvedené práce to, že se mi podařilo přivézt všechny své podřízené (a za tu dobu také přátele a kamarády) zpět do vlasti. Dodnes se mi derou na rty slova jako, Bohu díky, že jsem nemusel zvěstovat rodinám svých vojáků ty nejsmutnější zprávy, jaké velitel může pozůstalým říci.

Vyslechl jsem v krátké době spoustu komentářů a kondolencí stranických, vládních a dalších vysokých představitelů našeho státu a musím říci, že mi z nich nebylo dobře na duši.

Zemřelým vojákům již nikdo a nic jejich životy nevrátí. Jejich jména budou jednou pro vždy vepsána do smutné historie našeho vojenství, která se začala psát v okamžiku, kdy se naše země stala (byť zpočátku jen nepřímou) součástí útočného paktu NATO. Je však opravdu nutné, aby čeští vojáci, synové svých matek a otcové svých dětí, mladí lidé, museli umírat i nadále, tisíce kilometrů od své vlasti, v cizích zemích, za cizí zájmy?

Ve zmíněných komentářích vysokých stranických a státních představitelů jsem postrádal jednu zásadní skutečnost. Jakousi sebereflexi nebo v některých případech přímo odpovědnost za smrt našich padlých vojáků, jakož i za všechna další úmrtí vojáků, která se v minulosti v souvislosti s misemi stala a také za ta, která teprve přijdou.

Bezduchá a pokrytecká vyjádření Víta Rakušana (STAN), Jana Hamáčka (ČSSD), Jiřího Pospíšila (TOP 09), Petra Fialy (ODS) a dalších o tom, jak naše země musí spolu se „spojenci“ bojovat proti terorismu tisíce kilometrů od naší vlasti či Evropy v cizí zemi, aby pak s nimi nemusela bojovat u nás doma, mne naplňují smutkem, ale také vztekem a pocitem opovržení. V jak obrovském kontrastu s tím, že za naši zemi „musejí“ naši vojáci umírat v daleké cizině je tedy to, že Evropu pod taktovkou Bruselu a vlád jednotlivých zemí zaplavují miliony nelegálních migrantů a s nimi stovky a tisíce islámských fundamentalistů a teroristů, což již nepopírají ani tajné služby jednotlivých států EU… Jakou cenu má tedy pro tyto politiky, námi volené správce naší vlasti, život českého vojáka, padlého v zahraniční misi NATO v Afghánistánu, Iráku, Mali nebo kdekoliv jinde ve světě?

V kontextu slov Jany Černochové (ODS) mohu ještě dodat, že jsem na misích AČR v zahraničí strávil celkem tři roky svého života, čímž jsem splnil její požadavek na to, aby si každý alespoň dva dny vyzkoušel, jak chutná služba vojáka v zahraniční misi (třeba v Afghánistánu), než se rozhodne tyto věci kritizovat.

Na závěr ještě připojuji příspěvek, který ústy nanejvýš povolaného člověka (zejména v jeho závěrečné části) věrně vetuje to, čím se spousta našich pohlavárů zaštiťuje a o čem s takovou tajemnou dogmatickou „noblesou“ stále hovoří…

Ne, naši vojáci nemusí umírat pro dobro naší vlasti kdesi v Afghánistánu, Iráku, Mali nebo do budoucna v Sýrii, Íránu či na ruské frontě !!! Jejich místo je doma, v naší vlasti, při obraně svých domovů, svých rodin a všeho toho, co naši předkové vytvořili a v minulosti také dokázali bránit.

MUDr. MAREK OBRTEL, pplk. v. z. (5. srpna 2018)

Pozvánka na 42. pražskou teoreticko-politickou konferenci

Komunistická strana Čech a Moravy – OV Praha 1, Praha 6, Praha-východ, Praha-západ, Beroun, Domažlice, Klatovy, Mladá Boleslav, Plzeň-sever, Příbram, Rokycany, Trutnov, MěV Jirkov a  Klub pokrokové inteligence Olomouc spolu s KSČ a KSM

P O Z V Á N K A

na 42. pražskou teoreticko-politickou konferenci

 – s   m e z i n á r o d n í   ú č a s t í –

 na téma

„O TEORII A PRAXI KOMUNISTICKÉHO HNUTÍ“

konanou u příležitosti 170. výročí Komunistického manifestu

a 100. výročí Velké říjnové socialistické revoluce

v sobotu 11. listopadu 2017 od 9 hodin

ve velkém sále ÚV KSČM č. 76, I. patro, Politických vězňů 9, Praha 1

Co mají pro mne společného parlamentní volby 2017 a VŘSR?

Nejenom moje profese mě naučila, že maximální objektivitu výsledku získám, když budu zkoumat všechny faktory, nebudu zametat otázky pod koberec, budu zpochybňovat i to, co se jeví jako na první pohled jasné, shromažďovat data a důkazy, hledat analogie, zákonitosti i výjimky, tvořit metodologie, aplikovat je, kriticky hodnotit výsledek. Ten je třeba předložit, ať už je jakýkoliv a to i tehdy, když riskuji, že se mýlím, nebo že mě málokdo pochopí, že všichni nebo většina budou mít jiný názor, že zůstanu osamocená, i když mě zveřejnění takto získaných závěrů ohrozí přímo či nepřímo. Člověk by měl také upozornit a zdůvodnit, když se někdo jiný vydal na chybnou cestu nebo používá špatný postup… Pokračovat ve čtení „Co mají pro mne společného parlamentní volby 2017 a VŘSR?“

Zemřel Jiří Jeřábek

Ve věku pouhých 76 let zemřel ve čtvrtek 31. srpna 2017 po krátké zákeřné nemoci komunista, dlouholetý předseda obvodní organizace KSČM v Praze 6, soudruh RSDr.  Ing.  Jiří Jeřábek, člen Marxisticko-leninského odborného klubu.

Narodil se 7. 6. 1941 jako prvorozený syn v rodině domkáře v Žalkovicích, kde pak prožil své dětství a od svých sedmnácti let, po úmrtí otce, se staral o dvě sestry a matku. Vystudoval vysokou školu chemickotechnologickou v Pardubicích, pracoval jako inženýr chemie v tehdejších VŽKG v Ostravě, kde našel i manželku, se kterou vychoval syna a dceru.

Měl absolutní hudební sluch a miloval vážnou hudbu. Dokázal poznat z krátké ukázky jakoukoli skladbu i dirigenta, který ji nastudoval. V mládí sám dirigoval školní hudební těleso. Nenechal si ujít ani jeden ročník hudebního festivalu Pražské jaro. Rád četl a s těmi, kteří chtěli poslouchat, se rád podělil o životní moudra načerpaná z knih. Velice rád cestoval a kromě rodného jazyka ovládal plynně ruštinu, němčinu a angličtinu.

V roce 1971 získal místo ve Státní plánovací komisi a rodina se přestěhovala do Prahy. Zde se opětně vrátil ke studiu a získal titul „doktor sociálně politických věd“. Jeho životní zkušenost, hloubavost a touha po poznání jej logicky dovedly do KSČ. Jejím členem se stal v pětadvaceti letech a až do konce života, víc než půlstoletí, pro stranu pracoval a podporoval její úsilí o nastolení sociálně spravedlivé společnosti – socialismu.

Zastával celou řadu významných funkcí. Dlouhá léta až do roku 2012 vedl obvodní organizaci KSČM v Praze 6, v posledních pěti letech byl místopředsedou OV KSČM. Řadu let byl členem Krajského výboru KSČM Praha, člen jeho výkonného výboru a předseda vnitrostranické komise. Krátce zastupoval obvodní organizaci Praha 6 v ÚV KSČM. Ve straně našel řadu životních přátel a kamarádů.

Vždy měl radost, když se dařilo stavět hráz zákeřnosti dnešního světa, v němž peníze a jejich moc ovládly podstatnou část společnosti.

Strana v něm ztrácí nekompromisního bojovníka, rovného přímého a zásadového člověka, který se nikdy nebál říct věci narovinu, teoretika i praktika marxismu-leninismu, kamaráda, přítele, kolegu i učitele.

Poslední rozloučení s Jiřím Jeřábkem se konalo v pondělí 11. září 2017 v obřadní síni krematoria v Motole.

Nezapomeneme na jeho dlouholetou obětavou práci pro komunistické hnutí.

Čest jeho památce! Pokračovat ve čtení „Zemřel Jiří Jeřábek“

Máme na víc, než je ve volebním programu KSČM

Rozhovor Haló novin s Ivanem Hrůzou, čtvrtým na pražské kandidátce KSČM pro sněmovní volby

 

Jste již zkušeným zastupitelem v Praze 6 a zároveň s Helenou Briardovou jste zastupiteli ve »velké« Praze. Jaký je v tom rozdíl?

Pokud jde o formy a metody práce, nenacházím rozdíl. Vedle dosti početného schůzování je nezbytné neustále komunikovat nejen s vlastními voliči, se spolky, ale i s dalšími zastupiteli a aktivní částí veřejnosti. Nejčastěji se na mne obracejí občané, kteří se cítí nějak ohroženi nebo jim v okolí něco podstatného vadí. Mít znalost místních problémů je klíčové. O Praze 6, kde bydlím od dětství, toho vím hodně a mám k informacím blízko. Pokračovat ve čtení „Máme na víc, než je ve volebním programu KSČM“

Lidice v atmosféře přepisování dějin

75 let uplynulo v sobotu 10. června od vyhlazení obce Lidice fašistickými okupanty v r. 1942. Je to období jen těsně pod průměrnou délkou života v ČR. Pamětníků druhé světové války už je poskromnu a většina občanů mladších generací je zřejmě k této tragické dějinné zkušenosti lhostejná. Nezajímá se o krutost tyranů, o utrpení obětí, o příklady lidského hrdinství ani tragédii kolaborace, nezajímá se skoro o nic než o sebe. A právě v období půlkulatého výročí lidické tragédie můžeme vidět více indicií nasvědčujících tomu, že současnému režimu ztráta historické paměti a nezájem dokonce i o nejnovější dějiny vlastního národa v podstatě vyhovuje. Pokračovat ve čtení „Lidice v atmosféře přepisování dějin“