Byli jsme dnes konfrontováni s velmi smutnou událostí, která postihla náš kontingent AČR v Afghánistánu. Zemřeli tři mladí lidé, vojáci, kteří mohli ještě vykonat mnoho dobrého ve svých osobních životech i pro naši společnost a naši vlast. Je to velká tragédie těchto mužů a jejich nejbližších, kterým bych chtěl vyjádřit svou nejupřímnější soustrast a účast na jejich bolesti.

Jako velitel kontingentu AČR a náčelník 11. polní nemocnice jsem sloužil v Afghánistánu také a za nejcennější výsledek naší nelehké mise jsem považoval mimo velmi dobře odvedené práce to, že se mi podařilo přivézt všechny své podřízené (a za tu dobu také přátele a kamarády) zpět do vlasti. Dodnes se mi derou na rty slova jako, Bohu díky, že jsem nemusel zvěstovat rodinám svých vojáků ty nejsmutnější zprávy, jaké velitel může pozůstalým říci.

Vyslechl jsem v krátké době spoustu komentářů a kondolencí stranických, vládních a dalších vysokých představitelů našeho státu a musím říci, že mi z nich nebylo dobře na duši.

Zemřelým vojákům již nikdo a nic jejich životy nevrátí. Jejich jména budou jednou pro vždy vepsána do smutné historie našeho vojenství, která se začala psát v okamžiku, kdy se naše země stala (byť zpočátku jen nepřímou) součástí útočného paktu NATO. Je však opravdu nutné, aby čeští vojáci, synové svých matek a otcové svých dětí, mladí lidé, museli umírat i nadále, tisíce kilometrů od své vlasti, v cizích zemích, za cizí zájmy?

Ve zmíněných komentářích vysokých stranických a státních představitelů jsem postrádal jednu zásadní skutečnost. Jakousi sebereflexi nebo v některých případech přímo odpovědnost za smrt našich padlých vojáků, jakož i za všechna další úmrtí vojáků, která se v minulosti v souvislosti s misemi stala a také za ta, která teprve přijdou.

Bezduchá a pokrytecká vyjádření Víta Rakušana (STAN), Jana Hamáčka (ČSSD), Jiřího Pospíšila (TOP 09), Petra Fialy (ODS) a dalších o tom, jak naše země musí spolu se „spojenci“ bojovat proti terorismu tisíce kilometrů od naší vlasti či Evropy v cizí zemi, aby pak s nimi nemusela bojovat u nás doma, mne naplňují smutkem, ale také vztekem a pocitem opovržení. V jak obrovském kontrastu s tím, že za naši zemi „musejí“ naši vojáci umírat v daleké cizině je tedy to, že Evropu pod taktovkou Bruselu a vlád jednotlivých zemí zaplavují miliony nelegálních migrantů a s nimi stovky a tisíce islámských fundamentalistů a teroristů, což již nepopírají ani tajné služby jednotlivých států EU… Jakou cenu má tedy pro tyto politiky, námi volené správce naší vlasti, život českého vojáka, padlého v zahraniční misi NATO v Afghánistánu, Iráku, Mali nebo kdekoliv jinde ve světě?

V kontextu slov Jany Černochové (ODS) mohu ještě dodat, že jsem na misích AČR v zahraničí strávil celkem tři roky svého života, čímž jsem splnil její požadavek na to, aby si každý alespoň dva dny vyzkoušel, jak chutná služba vojáka v zahraniční misi (třeba v Afghánistánu), než se rozhodne tyto věci kritizovat.

Na závěr ještě připojuji příspěvek, který ústy nanejvýš povolaného člověka (zejména v jeho závěrečné části) věrně vetuje to, čím se spousta našich pohlavárů zaštiťuje a o čem s takovou tajemnou dogmatickou „noblesou“ stále hovoří…

Ne, naši vojáci nemusí umírat pro dobro naší vlasti kdesi v Afghánistánu, Iráku, Mali nebo do budoucna v Sýrii, Íránu či na ruské frontě !!! Jejich místo je doma, v naší vlasti, při obraně svých domovů, svých rodin a všeho toho, co naši předkové vytvořili a v minulosti také dokázali bránit.

MUDr. MAREK OBRTEL, pplk. v. z. (5. srpna 2018)