Pozvání

Vážení čtenáři, v minulých dnech došlo k barbarskému útoku na Památník Rudé armády v Komenského sadech v Ostravě. Komunisté v Ostravě se rozhodli iniciovat akci, na níž by občané vyjádřili formou veřejného setkání svůj nesouhlas s tímto hanebným činem a uctili památku našich osvoboditelů.

Představitelé města bez ohledu na politické „dresy“ odsoudili tento hanebný čin.

Domníváme se, že je nutné, aby se formou shromáždění vyjádřili i další slušní občané.
Martin Juroška, předseda MěV KSČM

Morální zásady, čest a odvaha – pouhá naivita

Čekat od politiků tohoto světa nějaké morální zásady, čest a odvahu bojovat za vyšší cíle, než jsou peníze a moc, je bohužel pouhá naivita (aneb zamyšlení 30 let po „sametu“)

Lidé jsou v dnešní době pod neustálým stresem. V práci, ve společnosti, ale také doma, kde na člověka uštvaného z neustálého tlaku, který na něj společnost v současnosti kupí, dolehne všechna ta únava a strach, které ve společnosti druhých většinou nedává najevo. Obavy, že přijde o práci, že nebude na splátky půjček nebo hypoték, že přijde exekutor a zabaví mu vše, co za celý život nastřádal a postavil jen proto, že přišla nečekaná nemoc, nehoda, nebo že vám do života vstoupil podvodník či podvodnice, která ho v mžiku změní k horšímu na dlouhé roky, nebo dokonce navždy – jsou jako balvan, který bez ustání tíží naše bedra.

Čekat od společnosti a politických zástupců, kteří jí v současnosti vedou nějakou pomoc je naivní. Politici jsou dnes v naprosté většině jen hloupé zkorumpované loutky vyšších nadnárodních celků vedených mocnými rodinami a korporacemi ze stínů, ve kterých se žádné morálky, nebo soucitu s chudými, utlačovanými, vykořisťovanými, ale ani systematicky genocidně vyvražďovanými nedočkáte.

Na celém světě, od Moskvy až po Washington dnes sedí ve vedeních zemí lidé, kteří myslí jen na sebe a přinejlepším bokem ještě trochu na národní zájmy, které však zohledňují jen proto, že s příchodem zániku národa a jeho začlenění do vyšších celků, by nastalo také omezení jejich osobní moci a postů, které mohou nabídnout svým poskokům, jenž ovládají a řídí.

Obyčejní lidé dlouhé roky pracují pod knutou strachu ze ztráty zaměstnání a malého důchodu jen proto, aby se ke stáří dozvěděli, že půjdou do důchodu později, a že stát pro ně vlastně vůbec nemá peníze, protože jejich celoživotní odvody promrhal na podporu vlastních velikášských projektů a cílů.

Tak nám ubíhá pod rukama život, zatímco si jezdíme většinu našich dnů ojetými auty po rozbitých a rozkopaných silnicích pro almužnu za práci, která většinou sotva stačí na střechu nad hlavou a jídlo pro nás a naše blízké.

Pokud si trochu utrhneme od huby, můžeme si na vánoce navzájem nadělit pár dárků, jejichž cena nám bude strašit v hlavě až do léta, kdy si začneme dělat pro změnu starost s nějakou tou dovolenou, která nás vycucá zase až do vánoc.

Tak běží život obyčejného člověka ve státě, kde zrovna nezuří žádná válka. Jak se musí lidé cítit v zemích, kde k tomu všemu, co jsem zde uvedl, vybuchují na ulicích bomby a jejich západní i východní spojenci je zrazují a bokem se spolu paktují, si neumím ani představit.

Dlouho jsem si myslel, že politici tohoto světa se dělí na dobré a špatné, jen abych nakonec zjistil, že jsou jen ti špatní a pak ti ještě horší…

Dobré na tom je, že když člověk tohle všechno uvědomí a přestane se k někomu z mocných tohoto světa upínat, zjistí, že nejlepší je věřit jen lidem, které opravdu zná a svým vlastním schopnostem a zásadám…

Ladislav Kašuka

(Poznámka metéra: Dosti pochmurné a pesimistické zamyšlení, i když dosti pravdivé.
My, havíři jsme na šachtě vždy říkali: „Nejdřív ukaž, že umíš makat a pak ti budeme naslouchat a možná věřit.“ Jak máme věřit někomu, když se stále ty vysněné výsledky nedostavují. Kamaráda silně krvácejícího jsem vozil půl hodiny po nemocnici na Karláku v Praze, než se ho někdo ujal. A ještě jsem dostal pokutu, když jsem ho vezl, protože by sanitka prý k takovému případu přijela za dlouho a nechal stát auto v areálu nemocnice a kamaráda vlekl na ORL. Nakonec ho hospitalizovali na interně.
Zajímavé je i to, že když nezaplatím dálniční známku, můžu dostat až desetitisícovou pokutu i když jezdím na D1 po silnici, která nemá s dálnicí nic společného.Tak jaká kvalita práce. To, že nám vládnou a o nás rozhodují neumětelové a neználkové víme všichni, tak proč je „furt“ volíme?!)

Mediální masáž očekávání nesplnila

V obsáhlém rozhovoru pro deník Právo ze dne 19. října 2019 nám ministr kultury Lubomír Zaorálek přiblížil svůj pohled na období do roku 1989.

„Třiatřicet let jsem žil v režimu, kde jsem nemohl změnit vůbec nic. Pamatuji si, že když nám bylo sedmnáct, seděli jsme v hospodě v Ostravě a říkali jsme si: Co budeme dělat? Neměli jsme před sebou žádnou perspektivu. Nejraději jsme poslouchali Immigrant Song od Led Zeppelin, tyhle tvrdé protestsongy vyjadřovaly nejlépe, co jsme cítili. A ve chvíli, kdy jsem myslel, že už nemám žádné východisko, otevřel se prostor, který jsem si předtím neuměl představit.“

Pravé důvody pozitivního hodnocení sametové revoluce současného ministra kultury dost možná vychází z úlitby k současnému režimu. Možná chtěl záměrně čtenářům sdělit (mylně), že již tehdy patřil k jakési ztracené generaci, bez životních perspektiv.

Naopak noční můrou se staly výsledky průzkumu společnosti NMS Market Research pro zakladatele Paměti národa Mikuláše Kroupu. Přes veškeré mediální úsilí, vynaložené finanční prostředky a neomezený prostor i možnosti pro šíření správných myšlenek Paměti národa dopadl průzkum katastroficky. Pouze 36 % lidí nad 40 let hodnotí sametovou revoluci jednoznačně pozitivně. K hlavním negativům současného režimu jsou uváděny sociální jistoty, práce pro všechny a větší ohleduplnost lidí.

Nedobrých signálů o stavu české společnosti po třiceti letech od převratu je více. Patří k nim i informace Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí. Podle jejího odhadu žilo v dubnu letošního roku v České republice 23 830 bezdomovců z toho 2 600 mladších 18 let.

Mírnou útěchou může být porovnání s výsledkem stejného průzkumu z roku 2013. Tehdy byl celkový počet bezdomovců odhadován na 68,5 tisíce. V přepočtu znamenající, že na ulici žilo 6,7 osoby na tisíc obyvatel. A kdo ví, jaká „zajímavá čísla“ jsou skryta například ve statistice ročních sebevražd občanů, kteří se rozhodli tímto způsobem vyřešit svou „bezvýchodnou“ životní situaci.

Podstata kapitalismu se nezměnila ani v polistopadových podmínkách a mnohé její nešvary korespondují s obdobím kapitalismu za první republiky. Přibylo jen pozlátek a každodenní poukazování na pošlapávání lidských práv především v Rusku a Čínské lidové republice. Států s totalitním režimem. Má ale stát, který se nedokáže, neumí a nemá zájem postarat o všechny své občany vůbec morální právo poukazovat na jiné země?

Miroslav Kavij

Odsuzujeme poničení památníku

Komunistická strana Čech a Moravy v Ostravě odsuzuje odporný čin vandalského poničení Památníku Rudé armády v Komenského sadech v Ostravě. Památník byl odhalen v roce 1946 k výročí osvobození Ostravy od nacistického jha a jsou zde uloženy ostatky vojáků, kteří padli při osvobozování našeho města. Ostravané u něj pravidelně vyjadřují svou úctu, pietu a vděk osvoboditelům, kteří bojovali za svobodu nejen obyvatel našeho města, ale i za svobodu naší země a celé Evropy.

Toto posvátné místo bylo barbarsky postříkáno a pomalováno červenou barvou vandaly a politickými psychopaty, kteří tak vyjadřují svůj odpor ke všemu ruskému a sovětskému, aniž by respektovali alespoň elementárně historická fakta a lidskou slušnost.

Nelze opomenout, že tento ubohý a současně odporný čin není prvním v řadě a je přímým následkem atmosféry agresivní protiruské a protisovětské hysterie a relativizace úlohy Rudé armády při osvobozování Evropy, která je šířena ve veřejném prostoru po mnoho let.

Je také následkem konkrétních činů jako natírání tanků či připravované odstranění sochy maršála Koněva z Náměstí Interbrigády v Praze.

Vyzývám proto ty, kteří přispívají k vyvolávání atmosféry nenávisti i ty, kteří obhajují vandalské činy, aby takového počínání zanechali. Současně vyjadřuji přesvědčení, že Policie ČR viníky co nejrychleji vypátrá a že tito budou po zásluze potrestáni.

Martin Juroška, Ph.D., předseda MěV KSČM Ostrava

Nedožitých sto let Jiřího Hájka

Mezi dnes opomíjenými osobnostmi najdeme celou řadu zajímavých postav, které zanechaly významnou stopu na poli mnoha oborů. Od vědy a techniky až po kulturu a sport. Literární a divadelní kritik, historik, ale rovněž novinář a spisovatel Jiří Hájek mezi ně každopádně patří (nezaměňovat s Jiřím Hájkem /1913 – 1993/, v 60. letech ministrem školství a zahraničí).

Na svět přišel nedlouho po konci první světové války. Na vlastní kůži zakusil neutěšené sociální poměry meziválečné republiky. Náležel k mladé generaci, již nemilosrdně poznamenala druhá světová válka. V souvislosti s uzavřením českých vysokých škol fašistickými okupanty v roce 1939 zažil krutou perzekuci. Byl odvlečen do koncentračního tábora a více než dva roky zde s podobně postiženými mladými lidmi živil naději na návrat domů. Zkušenosti s životem období první republiky a obludnou válečnou fašistickou mašinérií jej přivedly do řad komunistické strany. Zapojil se i do ilegálního odboje. Po válce působil v několika redakcích, stal se uznávaným literárním kritikem. Publikoval řadu odborných textů a na tři desítky knih.

V letošním roce si připomínáme sto let od jeho narození a současně také pětadvacet let ode dne, kdy nás opustil. Jiří Hájek se narodil 17. července 1919 v jihočeském Pacově do rodiny truhláře. Vyrůstal se čtyřmi staršími sestrami. Právě šťastné dětství, byť u něj trvalo jen do jedenácti let věku, do „tragické, náhodné a zbytečné smrti“ jeho otce, jej ovlivnilo do dalších životních etap. Vzdělání zpočátku získával v rodném městě, kde navštěvoval obecnou školu. Reálné gymnázium začal studovat v Pelhřimově, ale dokončil jej až v Praze, kam se rodina přesunula po předčasné smrti otce. Na doby studií v Pelhřimově i po letech vzpomínal jako na místo, kde získal důležité vklady do budoucna. Na debatní kroužky a profesory Šmídu a Šubrta. Na opakovaně zdůrazňovanou pobídku k učení se samostatnému a kritickému myšlení.

Po příchodu do Prahy dostal díky nezměrnému úsilí své matky stipendijní místo v internátu středoškolských studentů v Dejvicích. Ačkoliv do školy dojížděl přes půl města, vážil si možnosti dále studovat, což potvrzoval velkou pílí a velmi dobrými výsledky ve studiu. V Praze-Libni v pohnutém roce 1938 úspěšně odmaturoval. Dokonale poznal prostředí typické pražské proletářské čtvrti. Jeho pohled na veřejné dění pak formovala i atmosféra strýcovy hospůdky ve Střížkovské ulici a tamní návštěvníci pocházející z typického libeňského dělnického a maloúřednického předměstí.

Pokračovat ve čtení „Nedožitých sto let Jiřího Hájka“

O polistopadovém kapitalismu

240 let tu prakticky nebyli bezdomovci. Josef II nařídil stavět obecní pastoušky a obce měly povinnost v nich ubytovat každého, kdo neměl střechu nad hlavou. Existovaly pro všechny obyvatele „domovské listy“, které byly vlastně poukazem na bydlení v pastoušce v dané obci.

Po druhé světové válce pastoušky zanikly a jejich funkci převzaly podnikové ubytovny (lidově řečeno „svobodárny“). Jejich fungování jsem zažil na studentské brigádě v 70. letech. Jednak jsem zjistil, že na podnikové ubytovně, kde jsem dočasně bydlel, žije cca 30 % lidí, kteří u firmy nepracují, a také jsem zažil, jak se tam lidé ubytovávali. Přišel invalidní důchodce, kterého po rozvodu manželka vykopla z bytu s nějakým lejstrem (asi od tehdejší sociálky?), které strčil správci pod nos a on mu přidělil postel. Bydlel se mnou a s dalším brigádníkem.

Po roce 1989 byly postupně podnikové ubytovny zprivatizovány, za ubytování už se neplatilo 50 korun měsíčně, ale postupně pět tisíc… Všichni ti invalidní důchodci, duševně nemocní schizofrenici a alkoholici se octli na ulici. Po 200 letech opět davy bezdomovců… Proto se mne v té době moje matka ptala: „Prosím tě co je to ten bezdomovec?“

Pamatovala ještě první republiku a obecní pastoušky… Bydlení je v poměru k platům bezkonkurenčně nejdražší v historii!!! Například v roce 1912 zaplatila nejhůře placená dělnice za jednopokojový byt čtvrtinu svého platu! V Praze je to dnes nedostižný sen. Je dnes hodně bezdomovců s pravidelným měsíčním příjmem (i když na černo), kteří si přesto vlastní byt nemohou dovolit, neměli by na jídlo a ostatní věci.

Chtělo by se říci „zkur**ný kapitalismus“, jenže ten kapitalismus tu byl i před válkou a přesto tu nebylo sto tisíc bezdomovců. Takže zkur**ný polistopadový kapitalismus, který od začátku vychovává lidi k bezcitnosti. Takže tu žije podle odhadu odborníků na ulici třetina duševně nemocných, kteří by měli být v léčebnách, třetina „absolventů“ z děcáků a třetina se záznamem v trestním rejstříku. Jsou i výjimky ale v podstatě je to takhle. Že jsem zapomněl na alkoholiky? Kdybych byl na ulici, také bych buď chlastal, nebo se oběsil…

Pro tupce, kteří současný systém hájí, připomenu podstatné. I vrazi mají ve vězení střechu nad hlavou, pravidelné jídlo a lékařskou péči… Otec zavražděné holky začal chlastat a dostal se na ulici. Žije tisíckrát hůř, než vrah jeho dcery…

Jan Skalský

Antikomunismus je rakovina

Zatímco do roku 1989 u nás antikomunismus vystrkoval růžky jen sporadicky v podobě například vzniku Charty 77 a podobně, otevřely „Listopadové“ události stavidla pro jeho působení k obnově kapitalistických pořádků – naplno!

První kroky byly učiněny schválením tzv. Lustračního zákona a zákona O protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Pokračovaly zřízením Ústavu pro dokumentování a vyšetřování zločinů komunismu a Ústavu pro studium totalitních režimů, aby „hrůzy“ z let 1948 až 1989 byly neustále občanům připomínány.

Politická masáž v duchu antikomunismu se stala díky projektu „Příběhy bezpráví“ součástí vzdělávání také na školách. Zbytečné je zvýrazňovat přiživující se roli veřejnoprávní České televize a hlavních médií. K trvalým tématům antikomunismu – Únorové události 1948, padesátá léta, srpnové události 1968 se úspěšně přiřadily dezinformace s novým výkladem o průběhu a výsledcích druhé světové války, degradace a zpochybnění rozhodujícího podílu vítězství Rudé armády nad fašismem a přinesení svobody našim národům a celé Evropě. Antikomunismus míří ale ještě výše. Útoky na slovanské národy, rozbití jejich svornosti, rozdělení společnosti na chartisty a ty druhé – na zbytek společnosti.

V posledních dnech se objevila informace o údajných pokusech tajné služby ČR infiltrovat se do komunistického hnutí a kontaktovat členy Komunistického svazu mládeže s cílem získat je pro dlouhodobou spolupráci. Ale kdo by si nevzpomněl na snahy Ministerstva vnitra České republiky zakázat činnost KSM před více než deseti lety!

Především pravici každodenní cílené působení antikomunismu přináší trvale ovoce u všech generací. Navzdory skutečnosti, že společnost je vystavena množství opravdových nejistot a existenčních problémů. Vytvoření vrstvy chudých pracujících a bezdomovců, exekuce, zadluženost, nejistota na trhu práce, migrace, současná podoba Evropské unie, válečná politika Severoatlantické aliance přinášející válečné konflikty… Reality, která předcházejícím generacím byla cizí. Problémům, na jejichž řešení polistopadové vládnoucí garnitury zatím nenašly recept.

Soumrak kapitalismu se blíží a antikomunismus je rakovinou dalšího vývoje lidské společnosti.

Jedinou alternativou budoucího vývoje lidstva je změna společenského systému v sociálně spravedlivější společnost. Společnost bez válek, hledající východiska přijatelná pro všechny vrstvy obyvatel.

Miroslav Kavij

Když se zahalují a bourají sochy

Řeknu to rovnou. Nesouhlasím ani s přímým vandalstvím (ničení soch), ani s politickým vandalstvím. Sochy jsou symboly. Sochy, které stojí desítky let, jsou odkazem naší historie. Socha Ivana Koněva není oslavou konkrétní osoby, je především oslavou vítězů druhé světové války a osvobození Československa. Je poctou desítkám tisíc padlých. Desítkám tisíc prostých vojáků. Jen při závěrečném postupu v květnových dnech padlo skoro 700 vojáků Rudé armády.

Václav Klaus ml., poslanec

Nejsem historik, byť rád čtu životopisy. Milujeme generála Pattona (osvoboditele Plzně), byť mu několikrát hrozil polní soud za jeho prudkou povahu. Napadal v nemocnicích domnělé simulanty a Eisenhower ho (po jednom z těchto incidentů) v roce 1943 na deset měsíců zbavil velení. Na Sicílii v Acate Pattonovi vojáci zmasakrovali 72 italských zajatců a měl z toho velký konflikt s generálem Bradleym. Ale to je přece úplně jedno. Máme Pattona rádi – je symbolem vítězství nad nacismem, jeho socha není oslavou pruďase Pattona, ale amerických vojáků – vítězů nad fašismem – a on byl jejich velitel. Byl to výborný voják.

Koněv spolu s Žukovem byli oba ve Stalinově nemilosti – jakožto populární maršálové a vítězní vojáci. Odvolaní a znovu ve vyšších funkcích až po Stalinově smrti. Koněv předsedal soudu s vrahem a šéfem NKVD Berijou – jeden z okamžiků, kdy odstartovalo Chruščovovo uvolnění režimu. Lze se dočíst i to, že během invaze 1968 byl Koněv v penzi a roku 1970 odmítl dojet si od Husáka převzít titul Hrdina ČSSR. Ano, taky velel vojskům, která potlačila maďarské povstání. Asi to pro něj nebylo z vojenského pohledu náročné, když přežil masakr u Vjazmy (1941), zúčastnil se protiofenzivy u Moskvy 1941-1942, krvavé kurské bitvy. Jako u každého jiného smrtelníka jeho statečnost, krutost, dobré činy i ty špatné zhodnotí někdo spravedlivější.

Jen na jedno bych se zeptal těch dnešních novodobých historiků. Když vězni v Osvětimi slyšeli v lednu 1945 Koněvovo dělostřelectvo, přáli si, ať Koněvovy jednotky postupují rychle, nebo by bývali byli radši, aby se obrátily nazpátek a nemíchaly se do německých záležitostí? Když Koněv zahájil útok na Berlín – bylo to dobře, nebo špatně? Vaši a moji prarodiče a praprarodiče – vítali v květnu 1945 Koněva, nebo jim vyhovoval K. H. Frank?

Asi víme, kde je pravda a kdo stál na straně dobra během zničující války, že? Vědí to i ničitelé soch. Jenže jako mnohokrát v minulosti, dnes nejde o minulost. Jde o současnou českou politiku. Možnost beztrestně urážet všechny lidi nepapouškující vládnoucí mantry. Když obdivujete Trumpa a Johnsona a kritizujete čím dál bizarnější politbyro eurosojuzu – tak jste „proruskej“. Vlastně se to hodí vždycky a místo všech argumentů.

Tak to řeknu taky rovnou. Václav Havel a Boris Jelcin podepsali v roce 1993 smlouvu o přátelských vztazích mezi ČR a Ruskem. Dosud platí. (Mimo jiné se v ní zavazujeme k péči o vojenské hroby a pomníky.) A já patřím k těm, a je nás v parlamentu i ve veřejnosti většina, kteří si nepřejí tuto smlouvu ničit a eskalovat konfrontace. Není to v zájmu naší země.
Diskuse se okolo toho ještě povedou, ale ničitelé soch (jako vždy v historii) vyhrávají nad těmi uvážlivými. Pro Rusy se svými miliony mrtvých a obrovskou hrdostí na statečnost svých dědů – je útok na sochu oslavující hrdinu druhé světové války podobný, jako by nám někdo rozkopal Husův dům v Kostnici, protože to byl kacíř (z pohledu bavorských katolíků). Brali bychom to jako zbytečný útok na něco z dávné historie, nenávistný akt.

Václav Klaus ml.

(Poznámka metéra: A ti kašpaři z Prahy 6 jsou ještě na svou hloupost a nevzdělanost pyšní. Někteří čtenáři MLOKu se možná na mně za zveřejnění budou zlobit. Chtěl jsem jen ukázat, že ne všichni „na druhé straně“ jsou arogantně zlí a hloupí. Václav Klaus mladší, možná na rozdíl od svých rodičů, možná nezná tak dobře teoreticky základy dialektiky, ani zcela přesně historii své země, ale velice často má rozum na správném místě. A odvaha mu také nechybí… A tak si myslím, že tříbit s ním názory v diskusi nemusí být na škodu rozumným vlastencům.)

Ohrožená a strádající třída

K oslavě třicátého výročí listopadového společenského převratu u nás, připravil také Český rozhlas program pod názvem „Rozděleni svobodou„. Veřejné rozhlasové debaty 12. října 2019 s podtitulem „Ohrožená třída a strádající třída“ se zúčastnil i poslanec KSČM Leo Luzar.
Nejprve je nutné si připomenout, že ohrožené a strádající skupiny našich spoluobčanů nejsou třídami sami o sobě. Nic na tom nemění ani vyjádření pana poslance Luzara, že se konečně po třiceti letech mluví o třídách. Třídy jsou totiž velké skupiny lidí, které se navzájem liší svým postavením v historicky určitém systému společenské výroby, svým vztahem (zajištěným a vytčeným v zákonech) k výrobním prostředkům, svou úlohou ve společenské organizaci práce, a tudíž způsoby nabývání a velikosti onoho dílu společenského bohatství, kterým disponují. Z této definice vychází, že početně malá třída vlastníků finančního kapitálu a výrobních prostředků ovládá velkou třídu lidí, která je nucena svoji pracovní sílu kapitalistovi prodávat.

Kapitalismus je společensko-ekonomická formace založená na zisku a na nenasytném hromadění kapitálu. Je mu zcela lhostejné, zda v tomto procesu některé skupiny lidí strádají nebo se beznadějně propadnou do bezdomovectví a chudoby. Stěžejní motivací tohoto systému je honba za ziskem. Zdravotnictví, sociální péče o občany, ale i morálka, se stávají pouhým byznysem.
Protikladem kapitalismu je socialismus. Společenský systém, který odstranil třídní protiklady společensko-ekonomická formace, ve které si o tvorbě a rozdělování hodnot spolurozhodují ti, kteří je vytvářejí. Socialismus je zásadně orientován na uspokojování hmotných i nehmotných potřeb svých spoluobčanů a jejich oprávněných zájmů. Veškeré výrobní kapacity, bankovnictví a přírodní zdroje jsou v rukou pracujících.
Ústřední téma včerejší debaty se smrsklo na exekuce a jak se jim bránit či vyhnout. Ale exekuce, právě tak jako nezaměstnanost a bezdomovectví přece patří k průvodním jevům kapitalismu.
Položme si tudíž otázku, zda pan Luzar vůbec četl poslední návrh programu KSČM, ve kterém jsou popisovány kroky směřující k návratu lidové demokracie.MK

(Poznámka metéra: Naspáno přesně. Jen snad pro upřesnění. Hlavním rozdílem tříd je také přivlastňování si a přerozdělování vytvořené nadhodnoty, tedy zisku.)

Co se ukradlo, musí se vrátit!

Vyšetřovací komise parlamentu ČR ke kauze OKD: Trestně stíhat čtrnáct osob vč. Sobotky, Urbana, Dlouhého a další.

Ing. Alena Vitásková

Kdo bude stíhat, když policií i státním zastupitelstvím doposud nebylo nic závažného odhaleno. Je policie kompetentní šetřit, když jejich ministr vnitra Hamáček je členem Bakalova Aspenu. Jsou státní zástupci kompetentní stíhat, když po čtyřech létech stíhání premiéra a jeho rodiny zjistili, že změnili na věc právní názor?
Vyšetřovací komise parlamentu ke kauze OKD sdělila, že bude podávat trestní oznámení na asi čtrnáct podezřelých, kteří umožnili privatizaci této společnosti za velmi podivných okolností. Jednodušeji řečeno, kradlo se všemi způsoby.
Jako občanka jsem podávala na tuto lumpárnu trestní oznámení v roce 2016. S vědomím státního zastupitelství, dokonce s plnou informovaností Nejvyššího státního zastupitele (NSZ) Pavla Zemana. Výsledek bylo jedno velké nic! Prostě se nic nestalo.
Občané jsou jen nespokojeni, nebo dle slov státního zastupitelství a policie rozhořčeni z privatizace tohoto kolosu.
V té době jsem ještě dávala podnět k přijetí zákona, kterým by se zmrazil Bakalům majetek do doby vyšetření této loupeže.
Pochopitelně nic nebylo (v té době ani později) v tomto smyslu projednáváno a pan Bakala si vesele na Ostravsku prodával nejen pozemky, ale i budovy, které tak hezky podivnou „privatizací“ nabyl. 
Vraťme se ale k parlamentní vyšetřovací komisi. Všechna čest, že došla k závěru, že se skutečně v této věci staly zločiny. Klobouk dolů před poslanci této komise za jejich práci a odvahu. 
Pak se ale musíme zamyslet nad tím, proč tyto zločiny neodhalili ti, kteří jsou za to placeni. To jsou státní zástupci a policie. Jak je možné, že to musí vyšetřit – definovat až parlamentní komise! Copak dělali státní zástupci a policie? Čekali, až celá kauza bude promlčena? Politici se musí konečně zamyslet nad tím, proč státní zastupitelství nejméně za posledních osm let pod vedením NSZ Pavla Zemana, kdy se některé kauzy kolem OKD dostaly k soudu a kdy u soudu vystupovali hlavní aktéři zločinu jako svědci, například Sobotka, Urban a řada dalších, proč státní zástupci nekonali.
A nechali soudit jen absolutně nepodstatné „malé ryby“ úředníky.
Má veřejnost naději, že se skutečně nyní bude šetřit?
Vždyť ministr vnitra Jan Hamáček je členem Bakalova Aspenu a NSZ Pavel Zeman má teď asi hodně práce s možným znovu otevřením Čapího hnízda.
Nebudu poukazovat na Bakalu a jeho morální hodnoty, když privatizací OKD připravil o střechu nad hlavou přes čtyřicet tisíc rodin.
Takto ukradené byty se nyní pronajímají za nehorázné nájemné.
Většinou s doplatkem státu na bydlení pro jeho chudé obyvatelé – seniory s důchodem, který jim ani nájem nepokryje. Bakala bral jen to, co mu parta, mající důvěru voličů, nabízela. 
Zločin ve skutečnosti spáchali naši politici, tak ať konečně nesou zodpovědnost. Měli přece naši důvěru a tu zklamali, zneužili. To není kolektivní rozhodnutí, to je kolektivní zlodějna a té se říká organizovaný zločin. 
Pokud se podaří nyní dostat byty zpět státu a já věřím, že pokud bude politická vůle a není to jen ohlupování voličů, tak se to velmi brzy podaří.
Tak tyto byty mohou být první vlaštovkou pro nově založený „státní bytový fond“, který by mohl být základem pro nájemní (státní) byty s přijatelnou cenou nájmu pro občany.

Ing. Alena Vitásková, předsedkyně IAV, Praha, 13. 10. 2019

(Poznámka metéra: Přesné, logické, správné… až na ten závěr. Ano, byty by měly být dány obcím, krajům, státu a tvořit určitou sociální jistotu, ale ne jako nájemní, ale jako uživatelské, kde by jejich obyvatelé (rodiny v nich žijící) neplatili nájem, ale jen stanovený příspěvek do fondu oprav. Statisíce bytů byly postaveny v době budování socialismu u nás a jejich pořizovací hodnota před převratem byla od 80 do 130 tisíc korun, a již dávno byly v nájemném zaplaceny. Anebo by si je měli mít možnost obyvatelé za 1 (jednu) korunu koupit a za stejnou cenu i prodávat. Když mohly prodat byty svým bývalým zaměstnancům firmy v Detroitu a v Chicagu za jeden dolar, tak proč by to nešlo u nás…)

Dnešní „rádobyumělci“

Tento článek jsem napsal a ocitoval z různých zdrojů, protože patřím k těm, co zažívali pouto mezi umělci, herci, zpěváky, jejich diváky a posluchači. K lidem, kterým oni kdysi věřili, a pro které hráli a zpívali. Patřím do doby, kdy nám umělci neříkali, že jsme debilové, co ničemu nerozumí. Patřím do doby, kdy z pódia létaly narážky na tehdejší totalitní režim. 

Všichni jsme byli na jedné lodi, všichni jsme věděli, o čem je řeč, umělce vítaly výbuchy smíchu a potlesku. Měli jsme pocit, že nám někdo rozumí, a že o nás někdo stojí, že se o nás někdo zajímá. Takže milí dnešní „umělci“ – tohle všechno jste v nás zabili. Už neříkáme naši umělci, už vám říkáme jen šmíra a trapní komedianti. Mnozí z nás vás nechtějí ani poslouchat, ani vidět a nechtějí chodit na vaše divadelní představení.

*Zdeněk Svěrák* byl pro nás kdysi pojmem, protože byl ve svém oboru jedinečný. Dnes je z něj zaujatý, nenávistný, zavilý stařík. Kdysi jsem měl rád pohádku „Jak se budí princezny“. Tak na ni se dnes už nedokážu dívat, protože je mi ze zpitomělého sluníčkáře *Jana Hrušínského* zle. Rád jsem poslouchal *Tomáše Kluse* – už to nejde a jeho cédéčka jsem hodil do koše na odpadky. A ti mladí v čele s *Jiřím Mádlem a Marthou Issovou* jsou klasičtí vymetenci, z nichž padají pouze hovnokecy a jejich mediální eurovypreparovanost křičí na dálku. O jinak dobrém režiséru *Janu Hřebejkovi* ani nemluvě. 

Přál bych si, aby se oživilo znovu to souznění mezi národem a jeho umělci, ale to chci asi moc a cesta k nápravě v nedohlednu. Neustále na mne útočí z novin, z televize, z internetu záplava pitomostí od komediantů všeho druhu: 
– o lásce a pravdě
– o tom, jak se máme chovat
– o tom, jak jsme hloupí
– o tom, jací jsme hajzlové
– o tom, jací jsme rasisté a xenofobové
– o tom, že jsme rusofilové
– o tom, že důchodci by měli držet hubu a krok
– o tom, že bychom měli vychcípat i se Zemanem (tak to přesně řekla nedávno herečka Eva Holubová)
– o tom, že je lepší muslim než český nevěřící nebo křesťan
– o tom, jak ničemu nerozumíme. A hlavně…
– o tom, že pokud tohle nevnímáme tak jako oni, marně žijeme.

Pokračovat ve čtení „Dnešní „rádobyumělci““

A jedna židovská…

…při vzpomínce na jejich dobrého vypravěče a znalce Karla Gotta.

Vystěhovává se Roubíček ze Sovětského svazu. Na hranicích mu celníci najdou v kufru bustu Lenina. Ptají se: „Co to je?“
„To se ptají špatně,“ povídá Roubíček. „Měli by se zeptat, kdo to je? To je Lenin! Zachránce proletariátu celého světa, zakladatel mé milované vlasti, Sovětského Svazu, génius, který naplnil Marxovy myšlenky…“
„Dobře, můžete jít…“, říkají celníci.

Na izraelské hranici celníci znovu najdou Leninovu bustu a ptají se ho: „Co to je?“
„To se ptají špatně,“ povídá Roubíček, „měli by se zeptat, kdo to je? To je Lenin! Šílenec, co přivedl polovinu světa do chudoby, největší zločinec dvacátého století…“
„Dobře, dobře, můžete jít…“
, říkají celníci.

Roubíček přijede ke svým příbuzným, vybaluje si věci.
Jeho synovec si všimne Leninovy busty a ptá se: „Strýčku, kdo to je?“
„Ale to se ptáš špatně, chlapče. Měl by ses zeptat, co to je? To je pět kilo propašovaného neprocleného zlata!“

Oslavovat ožraly a privatizátory? Nikdy!

Naši tátové postavili po válce republiku na nohy. Mám místo nich oslavovat nějaké ožraly a privatizátory? Nikdy!

Ľuboš Blaha

Viete, čo ma naozaj hnevá? Keď sa niekto snaží znegovať život našich otcov a starých otcov, ktorí tu desaťročia budovali všetko, čo dnes máme – školy, nemocnice, továrne, cesty, sídliská, mosty, skrátka, všetko. Títo dobrí ľudia po vojne postavili Slovensko na nohy. Vlastnými rukami. Ale vraj ich nemáme oslavovať. Máme z nich byť vraj znechutení. Oslavovať sa majú nejakí ožrani a prevracači kabátov, ktorí odovzdali po roku 89 našu vlasť západným mocnostiam a nadnárodným koncernom. Prepáčte, ale nikdy! 

Ja si vážim generácie ľudí, čo tu žili pred rokom 1989, vrátane úprimných komunistov, ktorí verili, že budujú nový svet bez chudoby a nerovnosti. Po roku 1989 sa zo všetkých týchto ľudí robia „opice“, ktoré len bezmyšlienkovito skákali, ako režim pískal, alebo ešte horšie: robia z nich „zločincov“, ktorí sa pričinili o gulagy a vraždenia. Preboha, však tu žili milióny ľudí, ktorí verili v ideály rovnosti a spravodlivosti! ČSSR bol moderný a vyspelý štát, ktorý mal vlastný priemysel a staral sa o ľudí. To, že boli zavreté hranice a tajné služby prenasledovali opozíciu je samozrejme zlé – ale to bol dôsledok studenej vojny, za ktorú mohol rovnako ZSSR, ako aj USA. Takéto prejavy sú bežné aj dnes v kapitalizme, keď spolu vedú spory mocnosti: nijako to nesúvisí so socializmom. To, čo so socializmom ako takým súvisí, to bolo to, že ľudia mali prácu, bývanie, vzdelanie a zdravotnú starostlivosť. Že decká nefetovali, neboli tu gangstri, mafiáni, teroristi ani žiadne finančné skupiny. Ľudia budovali svoju vlasť a tvrdo pracovali!

 A túto generáciu ľudí chce dnes niekto len-tak „odpísať“?! Ich život vyhlásiť za zlyhanie, omyl, smolu, zbytočnosť?! Alebo rovno za zločin?! A kto ide týchto ľudí súdiť? Zlodeji, prevracači kabátov, privatizéri či oligarchovia? Tí, čo tu po novembri 89 rozkradli všetko, čo sa nehýbalo? Tí, ktorí tu vytvorili jeľcinovský mafiánsky kapitalizmus 90. rokov? To sú tí hrdinovia novembra?! Tí, čo sprivatizovali strategické národné bohatstvo, ktoré tu desaťročia budovali komunisti?! Tí, čo sa zo dňa na deň zázračne premenili z marxistov-leninistov na reagano-thatcheristov? Títo farizeji?!

Je mi zle z toho, keď vidím tú neúctu niektorých liberálnych mladých ľudí ku generácii vlastných rodičov a starých rodičov: nech sa zamyslia, čo urobili pre Slovensko ich rodičia a čo robia pre Slovensko oni zo svojich luxusných kancelárií v západných korporáciách, kde dnes zarábajú ťažké prachy vďaka vzdelaniu, ktoré im zaplatil náš štát. A hneď po štátniciach zdupkali zo Slovenska za lepšími peniazmi – pre svoj osobný profit. Ostal tu po nich len nezaplatený účet za oslavu promócie. Toto je ich príspevok do dejín Slovenska – k rozvoju vlastného štátu. A dnes kopú do komunistov, do staršej generácie, ktorá tu vybudovala všetko, čo máme.

Nie, mňa nikdy nikto neprinúti, aby som dehonestoval ľudí, ktorí verili v komunizmus pred rokom 1989, a ktorí budovali ČSSR. Nikdy. Ľudia, čo žili pred rokom 1989, pracovali a verili v ideály socializmu, majú moju plnú úctu. Zaslúžia si obdiv, zaslúžia si rešpekt, zaslúžia si rehabilitáciu. Novembrovej mytológii o dobrých havloch a zlých komunistoch verí čoraz menej ľudí. Kapitalizmus priniesol zlo. Veľa ľudí sa cíti byť podvedených a sklamaných. A ja budem vždy stáť na ich strane. Nie preto, že by som si idealizoval bývalý sovietsky režim, ale preto, že vidím, aké strašné zlo priniesol súčasný kapitalistický režim. Pekný deň, priatelia!

Ľuboš Blaha, poslanec slovenské Národní rady