Nezničitelný odkaz

Dvacátého prvního ledna bude tomu devadesát pět let, co zemřela jedna z nejvýznamnějších postav 20. století  – Vladimír Iljič Lenin. Dnes jeho jméno, alespoň v českých zemích, je zpochybňováno a mnohými rádoby historiky či režimními ideology dokonce zesměšňováno. Nelze se divit, nejde o neznalost, ale o zámysl, i když připouštím, že u některých kritiků ovšem i o tupost.

Lenin, tento přední myslitel revolučního hnutí, dokázal to, oč jiní nedosažitelně usilovali, změnit svět. Posunul lidstvo o kousek dál ve společenské teorii. Jeho »Imperialismus…« totiž navázal na geniální dílo Karla Marxe a v politické rovině ukázal, co vlastně toto »nejvyšší stadium kapitalismu« je. Neznal ještě jeho globalizovanou podobu, ale dokázal ji teoreticky přesně vystihnout. Proto je toto dílo platné do dnešních dob a ti, kteří Leninův teoretický přístup k problému popírají, to dělají záměrně.

Ještě víc ovšem svět ovlivnila jeho politická činnost. Dokázal své názory dovést do praktického konce. Byl jedním z těch, kteří se odvážně postavili proti Velké imperialistické válce, při níž zemřely nebo padly sta tisíce lidí. To vše v zájmu rozpínajícího se kapitálu, kdy jedna skupina států, jedna kapitálová skupina, chtěla rozšířit své působení na druhou, podřídit si ji a při tom ovládnout surovinová naleziště, která potřebovala pro další expanze. Pro ty, co nejvíc trpěli válkou, to ovšem byla tragédie.

Lenin se postavil na stranu těchto trpících, ať již v zákopech nebo v zázemí, do čela těch, kteří se rozhodli změnit politický systém, do čela pracujících mas a skutečně ho změnili. Pak následovaly dva dekrety, dekrety nové k socialismu se hlásící vlády, která rozdělila půdu, což v tehdejším Rusku byl víc než revoluční čin, a vyhlásila konec nesmyslné války. Nabídla to všem válčícím stranám. To, že neuspěla, nebylo Leninovou vinou. Socialismus se však stal přitažlivým pro pracující celého světa.

A jsme u druhého jeho přínosu, jeho ovlivnění následného dění ve světě. Ukázalo se, že lidové masy si dokážou vládnout, že opravdu dokážou měnit svět, a to nejen v Rusku, ale i jinde. Pod tímto vlivem musely buržoazní vlády ustoupit, musel ustoupit kapitál, a zajistit strádajícím lidštější podmínky, než byly před Velkou válkou. Nebýt Lenina, nebylo by to.

Málokterá osobnost v dějinách dokázala tak ovlivnit i následné dění, jako to dokázal Lenin. Jeho smrt ovšem velmi poznamenala následující vývoj. Zřejmě, žil-li by dál, dokázal by přinést mnoho dalšího pozitivního do dění nejen ve vlastní zemi. Odklon od jeho myšlenek bohužel vyvolal řadu negativ. To hlavní však zůstalo. Jeho vliv na další vývoj, vliv jeho myšlenek, které zapalovaly a musel je brát na vědomí i kapitál. Proto jeho odkaz nelze zničit, ani vymazat z dějin. Je totiž, abych parafrázoval Bertholda Brechta, nezničitelný. Proto i dnes na Lenina vzpomínáme s úctou.

Stanislav GROSPIČ, poslanec a místopředseda ÚV KSČM

Antikomunisté budou útoky stupňovat

Rozhovor s bývalým členem předsednictva a tajemníkem ÚV KSČ
Janem Fojtíkem

     Po roce „magických osmiček“ vstupujeme opět do roku významných výročí, která rozhodně budou náležitě využita antikomunisty, dnes ovládajícími média mainstreamu. Co podle Tebe bude především terčem jejich štvanic?
     Budou pokračovat v tom, co loni nastartovali. A útoky budou stupňovat. Tento rok se k tomu opět nabízí. Padesát let od sebeupálení Jana Palacha. A pak to, co svým činem, za který sám patrně nenesl odpovědnost, vyvolal: pád Alexandra Dubčeka, začátek „éry Gustáva Husáka“, období tzv. normalizace, ve skutečnosti úspěšného budování socialistické společnosti, jež bylo zmařeno 17. listopadu, zneužitím Mezinárodního dne studenstva v roce 1989, před třiceti roky. Samozřejmě, jak už jsme toho byli svědky, „slavit“ se bude na „václaváku“ a na ulicích. Bude pěkná mela.

     Ale Ty ses v roce 1969 dostal do vyšší politiky. Prožíval jsi to, co se tehdy odehrálo, zblízka, bezprostředně.
     Ano, bylo mi jednačtyřicet. Z Rudého práva, kde jsem do března 1968 byl zástupcem šéfredaktora, jsem musel odejít. Tři měsíce, kandidát ÚV KSČ, jsem byl bez práce. Tu mi nabídli v Ústavu pro politické vědy ÚV KSČ, což bylo provizorní, neměl jsem tam ani stůl. Ale z titulu vysoké stranické funkce, do níž jsem byl zvolen na XIII. sjezdu KSČ v roce 1966, jsem se účastnil všech zasedání ústředního výboru. A byl jsem aktivní, byl jsem členem redakční komise, která pod vedením Drahomíra Koldra připravila proslulý Akční program. V květnu 1969, už za Gustáva Husáka, jsem se stal šéfredaktorem Nové mysli a v červnu, po Milanu Hüblovi, rektorem Vysoké školy politické ÚV KSČ a na podzim členem sekretariátu a tajemníkem ÚV KSČ s odpovědností za ideologii. Máš pravdu, nepřihlížel jsem na tehdejší události z chodníku.

     Jak jsi prožíval „palachiádu“, kdy jsi ještě byl v Slavíkově politologickém ústavu v Hybernské?
     Už jsem o tom v „Dialogu“ psal. Ale je to dávno, tak to shrnu. V ten osudný den mi volal Karel Vaněk, redaktor Rudého práva. „Honzo, mám pro Tebe něco mimořádně důležitého. Po telefonu o tom nechci mluvit“. Ve čtvrthodině jsem u něho byl. Co jsem se dověděl, mě doslova přizemnilo. Prý u něho byl Emil Zátopek, rozrušený, zničený. Skupina studentů filosofické fakulty, kterou zorganizoval šachový velmistr Luděk Pachman a k níž se připojil i Zátopek, se rozhodla, že po příkladu budhistických mnichů v Jižním Vietnamu se někdo z nich, na protest proti „sovětské okupaci“, upálí na Václavském náměstí. Los padl na Jana Palacha. Nechtěl, ale byl ujištěn, že půjde jen o demonstraci. Zátopek byl z toho zoufalý. Co prý má dělat?
     Bylo jasné, že za tehdejší situace bylo možné jediné: mlčet. Ale účty s Pachmanem si později Zátopek vyřizoval. Ten ho totiž, když byl v závětří ve Spolkové republice Německa, za které pak hrál šachy, u nějakého soudu žaloval za „pomluvy“. Šlo to zřejmě všechno doztracena.

     A jak reagoval Gustáv Husák, když se stal prvním tajemníkem ÚV KSČ, věděl o tom?
Pokračovat ve čtení „Antikomunisté budou útoky stupňovat“

Uskutečnil se sjezd Komunistického svazu mládeže

V neděli 16. prosince se v sídle Ústředního výboru KSČM v Praze uskutečnil 13. sjezd Komunistického svazu mládeže (KSM). Po dvou letech se tak konalo zasedání nejvyššího orgánu komunistické mládeže, na kterém mladí komunisté zhodnotili svou dosavadní práci a její budoucí rozvoj v úsilí o dosažení socialismu a komunismu.

Mezi hlavní úkoly organizace mladých komunistů bude i v následujícím období patřit zápas proti imperialismu a válce. V dokumentu, který byl k této otázce na sjezdu komunistické mládeže přijat, se mimo jiné konstatuje: „Epocha imperialismu a její rozpory hrozí lidstvu vyhlazením. Soupeření imperialistických center, které jsou zároveň jadernými mocnostmi, může vyvrcholit až zánikem života na zemi. Vládnoucí třídy, v zájmu upevnění nadvlády monopolů mobilizují armády členských zemí imperialistických institucí NATO a Evropské unie. Pro svůj zisk jsou schopny vyvolat další světovou válku, stejně tak, jako vyvolaly dvě předešlé, které decimovaly miliony životů ve 20. století. V zájmu konkurenčního boje imperialistických center budou krvácet miliony alespoň do té doby, než vše utichne a vše pokryje radioaktivní spad. To je reálný scénář, který nám připravují imperialisté, pokud se jim všechny mírumilovné síly nepostaví na odpor.“

Svou práci chtějí mladí komunisté orientovat také na konfrontaci se stoupající vlnou antikomunismu v České republice i v zahraničí. Na svém sjezdu vedle jiného proto také deklarovali: „Antikomunismus Evropské unie sílí, jak můžeme sledovat nejen na rostoucích šikanách, kterým čelí komunisté u nás či na Slovensku, ale především na explicitně antikomunistické politice některých členských států. Vyjadřujeme především solidaritu soudruhům z Komunistické strany Polska, kteří čelí nekonečným, vyčerpávajícím soudním sporům a stále reakčnějšímu politickému prostředí, kde je na vzestupu jak nacionalismus, tak vliv katolické církve. Dále vyjadřujeme nemenší solidaritu soudruhům na Ukrajině, kteří trpí pod vládou majdanovské junty podporované Evropskou unií i NATO.“

Řada bratrských organizací mládeže zaslala svůj pozdrav 13. sjezdu KSM. Pozdravila ho také řada hostů z partnerských organizací, mimo jiné 1. místopředseda KSČM Petr Šimůnek, který zde promluvil také jako historicky první předseda Komunistického svazu mládeže po jeho obnovení v roce 1990. Svůj pozdrav zaslal také veterán českého a československého mládežnického hnutí historik František Kovanda, čestný člen KSM, který nedávno oslavil své devadesátileté jubileum. Na Sjezd zavítali zástupci vedení Komunistické strany Československa, Levé perspektivy, Českého mírového hnutí a předsedkyně Krajského výboru KSČM Praha Marta Semelová.

V neposlední řadě 13. sjezd KSM projednal také personální otázky, zvolil nové vedení komunistické mládeže – Ústřední radu KSM, její předsednictvo, složení Redakční rady časopisu Mladá pravda a schválil následující dokumenty – Prohlášení k studentům a mládeži; Prohlášení k současné světové politické situaci; Na obranu Ernesta Che Guevary a Všichni na obranu míru!

Provolání

Vážené soudružky a soudruzi, signály z řady posledních voleb jsou jasné, výmluvné a nepřehlédnutelné! Nesmíme je trvale odmítat vzít na vědomí!

Krajské, poslanecké, senátní i obecní volby byly vyloženým propadákem a v hodnocení politologů byly označeny jako VOLEBNÍ DEBAKL.

Víme, že na výsledcích všech voleb se podílí:

a) silně celkový obraz strany

b) osobnosti, hlavně charisma lídra a jeho nasazení ve volební kampani

c) dlouhodobá příprava a popularizace osobností

d) obrat k mladým členům a sympatizantům strany

e) spolupráce se sympatizanty, pracujícími i levicovou inteligencí

f) stručný a jasný volební program

g) pravidelné hodnocení plnění volebního programu mezi volbami

h) základní trvalý dlouhodobý program – manifest

Pokud je obraz strany mdlý, matný nepřitažlivý, lídr nikomu nic moc neříká a program rozvláčný a opatrný nemůžeme čekat dobré volební výsledky.

Proto nesmíme být ustrašení, ale obraťme se na ZO KSČM, raďme se s nimi i se sympatizanty. Pomáhejme si vzájemně a lépe působme na další občany.

K tomu vyzýváme členy strany, ZO KSČM, OV KSČM a celou naši stranu. Je nutná neustálá komunikace a získávání vzájemné důvěry.

Okresní výbor Komunistické strany Čech a Moravy Domažlice

Společné prohlášení vlasteneckých organizací

My, nástupnické organizace vzešlé z původního lůna Českého svazu protifašistických bojovníků, jehož posláním byl od samého konce druhé světové války boj proti veškerým novodobým projevům nacismu, nemůžeme a nesmíme mlčet k nejnovějšímu dění na Ukrajině.

Ve čtvrtek 6. prosince 2018 totiž ukrajinský parlament, Vrchní rada, uzákonil právní rovnost bývalých bojovníků kolaborantské Ukrajinské povstalecké armády s veterány Velké vlastenecké války. Důležitost zákona při projednávání obhajoval přímo syn velitele UPA z let 1943 až 1950 Romana Šucheviče. Toho velitele, za jehož éry docházelo k největším zvěrstvům těchto bojůvek, které na západní Ukrajině vraždily vojáky Rudě armády i polské civilisty, smrt rozsévaly také na území Československa v létě 1947. Na svědomí měly tehdy životy našich vojáků a příslušníků Sboru národní bezpečnosti.

Nejen veteráni Velké vlastenecké války na samotné Ukrajině, ale také čeští pamětníci protifašistického odboje i následného boje proti banderovským hordám považují tento zákon současného ukrajinského režimu za plivnutí do tváře. Vládci v Kyjevě tímto zcela odkryli svou pravou tvář podporovatelů neonacistických tendencí, majících skvělé podhoubí tam, kde existuje zaslepená militantní rusofobie, tedy na Ukrajině a v Pobaltí.

Tyto tendence považujeme za nesmírně alarmující a závažné pro další mírový vývoj na evropském kontinentě. Provokace tohoto typu nelze přehlížet. Jde o další pokus o falšování relativně nedávné historie v zájmu boje jednoho politického dobrodruha a party oligarchů o mocenské přežití v čele těžce zkoušené Ukrajiny.

Důrazně se také ohrazujeme proti perzekucím, kterým jsou ze strany ukrajinské tajné služby SBU vystaveny tamější veteránské organizace. Ty se už po určitou dobu fakticky nacházejí v režimu stanného práva. Jako údajní agenti Kremlu jsou SBU vyšetřováni a předvoláváni k výslechům. Chovat se takto k hrdinům, kteří pomohli osvobodit svou vlast od hitlerovských okupantů, je hanebné.

Prohlašujeme tímto společně, že naše organizace se nadále hlásí k pokrokovým tradicím protifašistického odboje v době druhé světové války a potírání veškerých projevů neonacismu, kterých v současné Evropě přibývá. Budeme nadále aktivně působit především na mladou generaci, aby pochopila historii našeho národa a ctila ty, kteří za jeho svobodu položili své životy.

Vlastenecké sdružení antifašistů České republiky, z.s.

Proč musí čeští vojáci umírat v Afghánistánu?

Byli jsme dnes konfrontováni s velmi smutnou událostí, která postihla náš kontingent AČR v Afghánistánu. Zemřeli tři mladí lidé, vojáci, kteří mohli ještě vykonat mnoho dobrého ve svých osobních životech i pro naši společnost a naši vlast. Je to velká tragédie těchto mužů a jejich nejbližších, kterým bych chtěl vyjádřit svou nejupřímnější soustrast a účast na jejich bolesti.

Jako velitel kontingentu AČR a náčelník 11. polní nemocnice jsem sloužil v Afghánistánu také a za nejcennější výsledek naší nelehké mise jsem považoval mimo velmi dobře odvedené práce to, že se mi podařilo přivézt všechny své podřízené (a za tu dobu také přátele a kamarády) zpět do vlasti. Dodnes se mi derou na rty slova jako, Bohu díky, že jsem nemusel zvěstovat rodinám svých vojáků ty nejsmutnější zprávy, jaké velitel může pozůstalým říci.

Vyslechl jsem v krátké době spoustu komentářů a kondolencí stranických, vládních a dalších vysokých představitelů našeho státu a musím říci, že mi z nich nebylo dobře na duši.

Zemřelým vojákům již nikdo a nic jejich životy nevrátí. Jejich jména budou jednou pro vždy vepsána do smutné historie našeho vojenství, která se začala psát v okamžiku, kdy se naše země stala (byť zpočátku jen nepřímou) součástí útočného paktu NATO. Je však opravdu nutné, aby čeští vojáci, synové svých matek a otcové svých dětí, mladí lidé, museli umírat i nadále, tisíce kilometrů od své vlasti, v cizích zemích, za cizí zájmy?

Ve zmíněných komentářích vysokých stranických a státních představitelů jsem postrádal jednu zásadní skutečnost. Jakousi sebereflexi nebo v některých případech přímo odpovědnost za smrt našich padlých vojáků, jakož i za všechna další úmrtí vojáků, která se v minulosti v souvislosti s misemi stala a také za ta, která teprve přijdou.

Bezduchá a pokrytecká vyjádření Víta Rakušana (STAN), Jana Hamáčka (ČSSD), Jiřího Pospíšila (TOP 09), Petra Fialy (ODS) a dalších o tom, jak naše země musí spolu se „spojenci“ bojovat proti terorismu tisíce kilometrů od naší vlasti či Evropy v cizí zemi, aby pak s nimi nemusela bojovat u nás doma, mne naplňují smutkem, ale také vztekem a pocitem opovržení. V jak obrovském kontrastu s tím, že za naši zemi „musejí“ naši vojáci umírat v daleké cizině je tedy to, že Evropu pod taktovkou Bruselu a vlád jednotlivých zemí zaplavují miliony nelegálních migrantů a s nimi stovky a tisíce islámských fundamentalistů a teroristů, což již nepopírají ani tajné služby jednotlivých států EU… Jakou cenu má tedy pro tyto politiky, námi volené správce naší vlasti, život českého vojáka, padlého v zahraniční misi NATO v Afghánistánu, Iráku, Mali nebo kdekoliv jinde ve světě?

V kontextu slov Jany Černochové (ODS) mohu ještě dodat, že jsem na misích AČR v zahraničí strávil celkem tři roky svého života, čímž jsem splnil její požadavek na to, aby si každý alespoň dva dny vyzkoušel, jak chutná služba vojáka v zahraniční misi (třeba v Afghánistánu), než se rozhodne tyto věci kritizovat.

Na závěr ještě připojuji příspěvek, který ústy nanejvýš povolaného člověka (zejména v jeho závěrečné části) věrně vetuje to, čím se spousta našich pohlavárů zaštiťuje a o čem s takovou tajemnou dogmatickou „noblesou“ stále hovoří…

Ne, naši vojáci nemusí umírat pro dobro naší vlasti kdesi v Afghánistánu, Iráku, Mali nebo do budoucna v Sýrii, Íránu či na ruské frontě !!! Jejich místo je doma, v naší vlasti, při obraně svých domovů, svých rodin a všeho toho, co naši předkové vytvořili a v minulosti také dokázali bránit.

MUDr. MAREK OBRTEL, pplk. v. z. (5. srpna 2018)

Pozvánka na 42. pražskou teoreticko-politickou konferenci

Komunistická strana Čech a Moravy – OV Praha 1, Praha 6, Praha-východ, Praha-západ, Beroun, Domažlice, Klatovy, Mladá Boleslav, Plzeň-sever, Příbram, Rokycany, Trutnov, MěV Jirkov a  Klub pokrokové inteligence Olomouc spolu s KSČ a KSM

P O Z V Á N K A

na 42. pražskou teoreticko-politickou konferenci

 – s   m e z i n á r o d n í   ú č a s t í –

 na téma

„O TEORII A PRAXI KOMUNISTICKÉHO HNUTÍ“

konanou u příležitosti 170. výročí Komunistického manifestu

a 100. výročí Velké říjnové socialistické revoluce

v sobotu 11. listopadu 2017 od 9 hodin

ve velkém sále ÚV KSČM č. 76, I. patro, Politických vězňů 9, Praha 1

Co mají pro mne společného parlamentní volby 2017 a VŘSR?

Nejenom moje profese mě naučila, že maximální objektivitu výsledku získám, když budu zkoumat všechny faktory, nebudu zametat otázky pod koberec, budu zpochybňovat i to, co se jeví jako na první pohled jasné, shromažďovat data a důkazy, hledat analogie, zákonitosti i výjimky, tvořit metodologie, aplikovat je, kriticky hodnotit výsledek. Ten je třeba předložit, ať už je jakýkoliv a to i tehdy, když riskuji, že se mýlím, nebo že mě málokdo pochopí, že všichni nebo většina budou mít jiný názor, že zůstanu osamocená, i když mě zveřejnění takto získaných závěrů ohrozí přímo či nepřímo. Člověk by měl také upozornit a zdůvodnit, když se někdo jiný vydal na chybnou cestu nebo používá špatný postup… Pokračovat ve čtení „Co mají pro mne společného parlamentní volby 2017 a VŘSR?“

Zemřel Jiří Jeřábek

Ve věku pouhých 76 let zemřel ve čtvrtek 31. srpna 2017 po krátké zákeřné nemoci komunista, dlouholetý předseda obvodní organizace KSČM v Praze 6, soudruh RSDr.  Ing.  Jiří Jeřábek, člen Marxisticko-leninského odborného klubu.

Narodil se 7. 6. 1941 jako prvorozený syn v rodině domkáře v Žalkovicích, kde pak prožil své dětství a od svých sedmnácti let, po úmrtí otce, se staral o dvě sestry a matku. Vystudoval vysokou školu chemickotechnologickou v Pardubicích, pracoval jako inženýr chemie v tehdejších VŽKG v Ostravě, kde našel i manželku, se kterou vychoval syna a dceru.

Měl absolutní hudební sluch a miloval vážnou hudbu. Dokázal poznat z krátké ukázky jakoukoli skladbu i dirigenta, který ji nastudoval. V mládí sám dirigoval školní hudební těleso. Nenechal si ujít ani jeden ročník hudebního festivalu Pražské jaro. Rád četl a s těmi, kteří chtěli poslouchat, se rád podělil o životní moudra načerpaná z knih. Velice rád cestoval a kromě rodného jazyka ovládal plynně ruštinu, němčinu a angličtinu.

V roce 1971 získal místo ve Státní plánovací komisi a rodina se přestěhovala do Prahy. Zde se opětně vrátil ke studiu a získal titul „doktor sociálně politických věd“. Jeho životní zkušenost, hloubavost a touha po poznání jej logicky dovedly do KSČ. Jejím členem se stal v pětadvaceti letech a až do konce života, víc než půlstoletí, pro stranu pracoval a podporoval její úsilí o nastolení sociálně spravedlivé společnosti – socialismu.

Zastával celou řadu významných funkcí. Dlouhá léta až do roku 2012 vedl obvodní organizaci KSČM v Praze 6, v posledních pěti letech byl místopředsedou OV KSČM. Řadu let byl členem Krajského výboru KSČM Praha, člen jeho výkonného výboru a předseda vnitrostranické komise. Krátce zastupoval obvodní organizaci Praha 6 v ÚV KSČM. Ve straně našel řadu životních přátel a kamarádů.

Vždy měl radost, když se dařilo stavět hráz zákeřnosti dnešního světa, v němž peníze a jejich moc ovládly podstatnou část společnosti.

Strana v něm ztrácí nekompromisního bojovníka, rovného přímého a zásadového člověka, který se nikdy nebál říct věci narovinu, teoretika i praktika marxismu-leninismu, kamaráda, přítele, kolegu i učitele.

Poslední rozloučení s Jiřím Jeřábkem se konalo v pondělí 11. září 2017 v obřadní síni krematoria v Motole.

Nezapomeneme na jeho dlouholetou obětavou práci pro komunistické hnutí.

Čest jeho památce! Pokračovat ve čtení „Zemřel Jiří Jeřábek“

Máme na víc, než je ve volebním programu KSČM

Rozhovor Haló novin s Ivanem Hrůzou, čtvrtým na pražské kandidátce KSČM pro sněmovní volby

 

Jste již zkušeným zastupitelem v Praze 6 a zároveň s Helenou Briardovou jste zastupiteli ve »velké« Praze. Jaký je v tom rozdíl?

Pokud jde o formy a metody práce, nenacházím rozdíl. Vedle dosti početného schůzování je nezbytné neustále komunikovat nejen s vlastními voliči, se spolky, ale i s dalšími zastupiteli a aktivní částí veřejnosti. Nejčastěji se na mne obracejí občané, kteří se cítí nějak ohroženi nebo jim v okolí něco podstatného vadí. Mít znalost místních problémů je klíčové. O Praze 6, kde bydlím od dětství, toho vím hodně a mám k informacím blízko. Pokračovat ve čtení „Máme na víc, než je ve volebním programu KSČM“

Lidice v atmosféře přepisování dějin

75 let uplynulo v sobotu 10. června od vyhlazení obce Lidice fašistickými okupanty v r. 1942. Je to období jen těsně pod průměrnou délkou života v ČR. Pamětníků druhé světové války už je poskromnu a většina občanů mladších generací je zřejmě k této tragické dějinné zkušenosti lhostejná. Nezajímá se o krutost tyranů, o utrpení obětí, o příklady lidského hrdinství ani tragédii kolaborace, nezajímá se skoro o nic než o sebe. A právě v období půlkulatého výročí lidické tragédie můžeme vidět více indicií nasvědčujících tomu, že současnému režimu ztráta historické paměti a nezájem dokonce i o nejnovější dějiny vlastního národa v podstatě vyhovuje. Pokračovat ve čtení „Lidice v atmosféře přepisování dějin“