Společné prohlášení vlasteneckých organizací

My, nástupnické organizace vzešlé z původního lůna Českého svazu protifašistických bojovníků, jehož posláním byl od samého konce druhé světové války boj proti veškerým novodobým projevům nacismu, nemůžeme a nesmíme mlčet k nejnovějšímu dění na Ukrajině.

Ve čtvrtek 6. prosince 2018 totiž ukrajinský parlament, Vrchní rada, uzákonil právní rovnost bývalých bojovníků kolaborantské Ukrajinské povstalecké armády s veterány Velké vlastenecké války. Důležitost zákona při projednávání obhajoval přímo syn velitele UPA z let 1943 až 1950 Romana Šucheviče. Toho velitele, za jehož éry docházelo k největším zvěrstvům těchto bojůvek, které na západní Ukrajině vraždily vojáky Rudě armády i polské civilisty, smrt rozsévaly také na území Československa v létě 1947. Na svědomí měly tehdy životy našich vojáků a příslušníků Sboru národní bezpečnosti.

Nejen veteráni Velké vlastenecké války na samotné Ukrajině, ale také čeští pamětníci protifašistického odboje i následného boje proti banderovským hordám považují tento zákon současného ukrajinského režimu za plivnutí do tváře. Vládci v Kyjevě tímto zcela odkryli svou pravou tvář podporovatelů neonacistických tendencí, majících skvělé podhoubí tam, kde existuje zaslepená militantní rusofobie, tedy na Ukrajině a v Pobaltí.

Tyto tendence považujeme za nesmírně alarmující a závažné pro další mírový vývoj na evropském kontinentě. Provokace tohoto typu nelze přehlížet. Jde o další pokus o falšování relativně nedávné historie v zájmu boje jednoho politického dobrodruha a party oligarchů o mocenské přežití v čele těžce zkoušené Ukrajiny.

Důrazně se také ohrazujeme proti perzekucím, kterým jsou ze strany ukrajinské tajné služby SBU vystaveny tamější veteránské organizace. Ty se už po určitou dobu fakticky nacházejí v režimu stanného práva. Jako údajní agenti Kremlu jsou SBU vyšetřováni a předvoláváni k výslechům. Chovat se takto k hrdinům, kteří pomohli osvobodit svou vlast od hitlerovských okupantů, je hanebné.

Prohlašujeme tímto společně, že naše organizace se nadále hlásí k pokrokovým tradicím protifašistického odboje v době druhé světové války a potírání veškerých projevů neonacismu, kterých v současné Evropě přibývá. Budeme nadále aktivně působit především na mladou generaci, aby pochopila historii našeho národa a ctila ty, kteří za jeho svobodu položili své životy.

Vlastenecké sdružení antifašistů České republiky, z.s.

Proč musí čeští vojáci umírat v Afghánistánu?

Byli jsme dnes konfrontováni s velmi smutnou událostí, která postihla náš kontingent AČR v Afghánistánu. Zemřeli tři mladí lidé, vojáci, kteří mohli ještě vykonat mnoho dobrého ve svých osobních životech i pro naši společnost a naši vlast. Je to velká tragédie těchto mužů a jejich nejbližších, kterým bych chtěl vyjádřit svou nejupřímnější soustrast a účast na jejich bolesti.

Jako velitel kontingentu AČR a náčelník 11. polní nemocnice jsem sloužil v Afghánistánu také a za nejcennější výsledek naší nelehké mise jsem považoval mimo velmi dobře odvedené práce to, že se mi podařilo přivézt všechny své podřízené (a za tu dobu také přátele a kamarády) zpět do vlasti. Dodnes se mi derou na rty slova jako, Bohu díky, že jsem nemusel zvěstovat rodinám svých vojáků ty nejsmutnější zprávy, jaké velitel může pozůstalým říci.

Vyslechl jsem v krátké době spoustu komentářů a kondolencí stranických, vládních a dalších vysokých představitelů našeho státu a musím říci, že mi z nich nebylo dobře na duši.

Zemřelým vojákům již nikdo a nic jejich životy nevrátí. Jejich jména budou jednou pro vždy vepsána do smutné historie našeho vojenství, která se začala psát v okamžiku, kdy se naše země stala (byť zpočátku jen nepřímou) součástí útočného paktu NATO. Je však opravdu nutné, aby čeští vojáci, synové svých matek a otcové svých dětí, mladí lidé, museli umírat i nadále, tisíce kilometrů od své vlasti, v cizích zemích, za cizí zájmy?

Ve zmíněných komentářích vysokých stranických a státních představitelů jsem postrádal jednu zásadní skutečnost. Jakousi sebereflexi nebo v některých případech přímo odpovědnost za smrt našich padlých vojáků, jakož i za všechna další úmrtí vojáků, která se v minulosti v souvislosti s misemi stala a také za ta, která teprve přijdou.

Bezduchá a pokrytecká vyjádření Víta Rakušana (STAN), Jana Hamáčka (ČSSD), Jiřího Pospíšila (TOP 09), Petra Fialy (ODS) a dalších o tom, jak naše země musí spolu se „spojenci“ bojovat proti terorismu tisíce kilometrů od naší vlasti či Evropy v cizí zemi, aby pak s nimi nemusela bojovat u nás doma, mne naplňují smutkem, ale také vztekem a pocitem opovržení. V jak obrovském kontrastu s tím, že za naši zemi „musejí“ naši vojáci umírat v daleké cizině je tedy to, že Evropu pod taktovkou Bruselu a vlád jednotlivých zemí zaplavují miliony nelegálních migrantů a s nimi stovky a tisíce islámských fundamentalistů a teroristů, což již nepopírají ani tajné služby jednotlivých států EU… Jakou cenu má tedy pro tyto politiky, námi volené správce naší vlasti, život českého vojáka, padlého v zahraniční misi NATO v Afghánistánu, Iráku, Mali nebo kdekoliv jinde ve světě?

V kontextu slov Jany Černochové (ODS) mohu ještě dodat, že jsem na misích AČR v zahraničí strávil celkem tři roky svého života, čímž jsem splnil její požadavek na to, aby si každý alespoň dva dny vyzkoušel, jak chutná služba vojáka v zahraniční misi (třeba v Afghánistánu), než se rozhodne tyto věci kritizovat.

Na závěr ještě připojuji příspěvek, který ústy nanejvýš povolaného člověka (zejména v jeho závěrečné části) věrně vetuje to, čím se spousta našich pohlavárů zaštiťuje a o čem s takovou tajemnou dogmatickou „noblesou“ stále hovoří…

Ne, naši vojáci nemusí umírat pro dobro naší vlasti kdesi v Afghánistánu, Iráku, Mali nebo do budoucna v Sýrii, Íránu či na ruské frontě !!! Jejich místo je doma, v naší vlasti, při obraně svých domovů, svých rodin a všeho toho, co naši předkové vytvořili a v minulosti také dokázali bránit.

MUDr. MAREK OBRTEL, pplk. v. z. (5. srpna 2018)

Pozvánka na 42. pražskou teoreticko-politickou konferenci

Komunistická strana Čech a Moravy – OV Praha 1, Praha 6, Praha-východ, Praha-západ, Beroun, Domažlice, Klatovy, Mladá Boleslav, Plzeň-sever, Příbram, Rokycany, Trutnov, MěV Jirkov a  Klub pokrokové inteligence Olomouc spolu s KSČ a KSM

P O Z V Á N K A

na 42. pražskou teoreticko-politickou konferenci

 – s   m e z i n á r o d n í   ú č a s t í –

 na téma

„O TEORII A PRAXI KOMUNISTICKÉHO HNUTÍ“

konanou u příležitosti 170. výročí Komunistického manifestu

a 100. výročí Velké říjnové socialistické revoluce

v sobotu 11. listopadu 2017 od 9 hodin

ve velkém sále ÚV KSČM č. 76, I. patro, Politických vězňů 9, Praha 1

Co mají pro mne společného parlamentní volby 2017 a VŘSR?

Nejenom moje profese mě naučila, že maximální objektivitu výsledku získám, když budu zkoumat všechny faktory, nebudu zametat otázky pod koberec, budu zpochybňovat i to, co se jeví jako na první pohled jasné, shromažďovat data a důkazy, hledat analogie, zákonitosti i výjimky, tvořit metodologie, aplikovat je, kriticky hodnotit výsledek. Ten je třeba předložit, ať už je jakýkoliv a to i tehdy, když riskuji, že se mýlím, nebo že mě málokdo pochopí, že všichni nebo většina budou mít jiný názor, že zůstanu osamocená, i když mě zveřejnění takto získaných závěrů ohrozí přímo či nepřímo. Člověk by měl také upozornit a zdůvodnit, když se někdo jiný vydal na chybnou cestu nebo používá špatný postup… Pokračovat ve čtení „Co mají pro mne společného parlamentní volby 2017 a VŘSR?“

Zemřel Jiří Jeřábek

Ve věku pouhých 76 let zemřel ve čtvrtek 31. srpna 2017 po krátké zákeřné nemoci komunista, dlouholetý předseda obvodní organizace KSČM v Praze 6, soudruh RSDr.  Ing.  Jiří Jeřábek, člen Marxisticko-leninského odborného klubu.

Narodil se 7. 6. 1941 jako prvorozený syn v rodině domkáře v Žalkovicích, kde pak prožil své dětství a od svých sedmnácti let, po úmrtí otce, se staral o dvě sestry a matku. Vystudoval vysokou školu chemickotechnologickou v Pardubicích, pracoval jako inženýr chemie v tehdejších VŽKG v Ostravě, kde našel i manželku, se kterou vychoval syna a dceru.

Měl absolutní hudební sluch a miloval vážnou hudbu. Dokázal poznat z krátké ukázky jakoukoli skladbu i dirigenta, který ji nastudoval. V mládí sám dirigoval školní hudební těleso. Nenechal si ujít ani jeden ročník hudebního festivalu Pražské jaro. Rád četl a s těmi, kteří chtěli poslouchat, se rád podělil o životní moudra načerpaná z knih. Velice rád cestoval a kromě rodného jazyka ovládal plynně ruštinu, němčinu a angličtinu.

V roce 1971 získal místo ve Státní plánovací komisi a rodina se přestěhovala do Prahy. Zde se opětně vrátil ke studiu a získal titul „doktor sociálně politických věd“. Jeho životní zkušenost, hloubavost a touha po poznání jej logicky dovedly do KSČ. Jejím členem se stal v pětadvaceti letech a až do konce života, víc než půlstoletí, pro stranu pracoval a podporoval její úsilí o nastolení sociálně spravedlivé společnosti – socialismu.

Zastával celou řadu významných funkcí. Dlouhá léta až do roku 2012 vedl obvodní organizaci KSČM v Praze 6, v posledních pěti letech byl místopředsedou OV KSČM. Řadu let byl členem Krajského výboru KSČM Praha, člen jeho výkonného výboru a předseda vnitrostranické komise. Krátce zastupoval obvodní organizaci Praha 6 v ÚV KSČM. Ve straně našel řadu životních přátel a kamarádů.

Vždy měl radost, když se dařilo stavět hráz zákeřnosti dnešního světa, v němž peníze a jejich moc ovládly podstatnou část společnosti.

Strana v něm ztrácí nekompromisního bojovníka, rovného přímého a zásadového člověka, který se nikdy nebál říct věci narovinu, teoretika i praktika marxismu-leninismu, kamaráda, přítele, kolegu i učitele.

Poslední rozloučení s Jiřím Jeřábkem se konalo v pondělí 11. září 2017 v obřadní síni krematoria v Motole.

Nezapomeneme na jeho dlouholetou obětavou práci pro komunistické hnutí.

Čest jeho památce! Pokračovat ve čtení „Zemřel Jiří Jeřábek“

Máme na víc, než je ve volebním programu KSČM

Rozhovor Haló novin s Ivanem Hrůzou, čtvrtým na pražské kandidátce KSČM pro sněmovní volby

 

Jste již zkušeným zastupitelem v Praze 6 a zároveň s Helenou Briardovou jste zastupiteli ve »velké« Praze. Jaký je v tom rozdíl?

Pokud jde o formy a metody práce, nenacházím rozdíl. Vedle dosti početného schůzování je nezbytné neustále komunikovat nejen s vlastními voliči, se spolky, ale i s dalšími zastupiteli a aktivní částí veřejnosti. Nejčastěji se na mne obracejí občané, kteří se cítí nějak ohroženi nebo jim v okolí něco podstatného vadí. Mít znalost místních problémů je klíčové. O Praze 6, kde bydlím od dětství, toho vím hodně a mám k informacím blízko. Pokračovat ve čtení „Máme na víc, než je ve volebním programu KSČM“

Lidice v atmosféře přepisování dějin

75 let uplynulo v sobotu 10. června od vyhlazení obce Lidice fašistickými okupanty v r. 1942. Je to období jen těsně pod průměrnou délkou života v ČR. Pamětníků druhé světové války už je poskromnu a většina občanů mladších generací je zřejmě k této tragické dějinné zkušenosti lhostejná. Nezajímá se o krutost tyranů, o utrpení obětí, o příklady lidského hrdinství ani tragédii kolaborace, nezajímá se skoro o nic než o sebe. A právě v období půlkulatého výročí lidické tragédie můžeme vidět více indicií nasvědčujících tomu, že současnému režimu ztráta historické paměti a nezájem dokonce i o nejnovější dějiny vlastního národa v podstatě vyhovuje. Pokračovat ve čtení „Lidice v atmosféře přepisování dějin“

100. výročí VŘSR nesmí patřit nostalgii, ale boji za lepší budoucnost

Přidáno ve čtvrtek 25. května 2017


Tématu „Svět 100 let po Velké říjnové socialistické revoluci, co a jak dál“ se věnovala 41. pražská teoreticko-politická konference v Praze 13. května 2017, situovaná sice do velkého sálu budovy ÚV KSČM, ale většinou vedení této strany už tradičně pomlouvaná a bojkotovaná. Není divu. Většina řečníků se nevěnovala jen dějinám Říjnové revoluce, ale i jejímu vztahu k současnosti a budoucnosti, a v tomto ohledu byla velmi kritická především k teorii a praxi KSČM, která je široce považována za následnici revolučních tradic vzešlých z VŘSR. Zjevně ne příliš oprávněně. Pokračovat ve čtení „100. výročí VŘSR nesmí patřit nostalgii, ale boji za lepší budoucnost“

Hořká příchuť květnových oslav

Přidáno v pátek 5. května 2017


      Květnové dny patří oslavám. V květnu slaví pokrokově smýšlející lidé Svátek práce a také si připomínají konec války, kterou vyvolaly ty nejreakčnější formy kapitalistického vládnutí – německý nacismus, italský fašismus a japonský militarismus.
Měla by být stále připomínána podstata těchto dvou významných událostí. Tou podstatou není pouhá vzpomínka, ale uvědomění si, že bez boje proti kapitalismu čeká pracující pouze poroba, otroctví či smrt, ale také devastace planety způsobená nenasytností kapitálu. Pokračovat ve čtení „Hořká příchuť květnových oslav“

K 50. výročí úmrtí Marie Majerové – zboření rodného domu?

Přidáno ve středu 11. ledna 2017


      16. ledna uplyne 50 let od úmrtí národní umělkyně Marie Majerové, která patří k nejvýznamnějším autorům československé pokrokové literatury 20. století. I proto bylo její dílo po r. 1989 odsouzeno k nezájmu a zapomnění. Pokud se o Majerové někdy přece jen píše, bývají to spíše články snižující její dílo a skandalizující její osobu, např. „Bouřlivý milostný život Marie Majerové“ (Novinky.cz, 25. 11. 2013)1), kde ovšem fakta poněkud kulhají za bulvárním nadpisem. To však ještě není nic proti lascivnímu článku „Marie Majerová nebyla vůbec příkladná soudružka“ (Žena-in.cz, 29. 5. 2014)2), kde můžeme v diskusi číst, jak se některé ženy vysmívají ženskému hnutí, což nás nemůže překvapit v době, kdy se i dělníci vysmívají dělnickému hnutí, mnozí socialisté odmítají socialismus a mnozí komunisté komunismus. Pokračovat ve čtení „K 50. výročí úmrtí Marie Majerové – zboření rodného domu?“

Pieta za Fidela Castra v Praze

Přidáno v pondělí 12. prosince 2016


      Společnost česko-kubánského přátelství pořádala ve čtvrtek 8. prosince v Praze pietní shromáždění k úmrtí nejvyššího vůdce kubánské revoluce Fidela Castra Ruz (13. 8. 1926 – 25. 11. 2016).
Velký sál budovy ÚV KSČM nebyl zcela zaplněn. Přítomno v něm bylo asi 100 lidí. To je smutným dokladem současné situace v této straně, která má sice v Praze několik tisíc členů, ale nedokáže je zmobilizovat ani na akci takového významu. Nenalezneme dnes ve světě jiného představitele komunistického hnutí velikosti Fidela Castra, takového revolucionáře, který stál v čele vítězství nad imperialismem a vybudování socialismu ve své zemi. Pokračovat ve čtení „Pieta za Fidela Castra v Praze“