Volby ukazují politickou stabilitu systému

Prohlášení Komunistické strany Irska

Veškeré volby jsou vším, jen ne momentální ukázkou míry politického či třídního uvědomění masy lidí, zvlášť ne pracujících.

Z účasti v nedávných volbách na severu i jihu (Irska) je jasné, že značný počet lidí (víc než polovina) se rozhodl volbami vůbec neobtěžovat – fenomén, jenž není omezen jen na Irsko, ale je vzrůstajícím trendem v kapitalistických zemích.

Opětovný nástup oportunistických Zelených coby faktoru na místní i evropské úrovni je širokým odrazem rostoucích obav lidí z ekologické katastrofy, jíž všichni čelíme. Veřejné mínění povzbudila právě činnost a mobilizace statisíců mladých lidí v Irsku i v Evropě, požadujících, aby vlády konaly k záchraně planety. Růst podpory Zelených není odrazem podpory jejich politiky, která není proti asociálnosti, ale je soustředěna na změnu životního stylu těch, kteří si to mohou dovolit, a trestá ty, kteří nemohou.

Lidé si dobře pamatují úlohu této strany ve vládě: balíčky na záchranu bank, uvalení dluhu EU na irský lid, škrty minimální mzdy a poplatky za vodu a služby. Pracující lidé musí být ostražití, protože všude tam, kde mají Zelení vliv na rozhodování, bude takové politiky stále víc.

Levicové strany, včetně Sinn Féin (irská Soc-dem, v EP součást GUE/NGL; pozn. překl.), Lidé nad zisk (People Before Profit; Socialistická dělnická strana) a Socialistické strany, nedokázaly v místních volbách získat tolik, kolik doufaly, a v případě Sinn Féin ztratily hodně. Významným faktorem v těchto ztrátách bylo manévrování a postranní dohody s místními mocenskými strukturami, což u pracujících nezůstalo bez povšimnutí, jako výprodej veřejných pozemků, uzavírání dohod oplátkou za malý objem „sociálního bydlení“, ale nikdy odpor vůči zásadní strategii vládní politiky.

Pracující v každém případě zjišťují, že místní správní orgány mají malou moc, a to málo, jež mají, je v rukou správy města či kraje, místního státního aparátu. Lidé vidí místní správu jako bezmocnou, kontrolovanou nekalými zájmy.

Především teď pominul účinek masové mobilizace pracujících proti poplatkům za vodu, jež prospěla stranám Sinn Féin, People Before Profit a Socialist Party. People Before Profit (Socialistická dělnická strana) a Solidarity (Socialistická strana) získaly ve volbách v r. 2014 28 křesel, a teď, v roce 2019, spadly na 11. Sinn Féin získala 15 procent hlasů v r. 2014 a v r. 2019 spadla na 9½ procenta, ze 159 křesel na 82.

Levice vzrostla, když pracující nastoupili k boji za své zájmy. Pracující začali zjišťovat, že kolem poplatků za vodu zvítězili jen částečně. Začínají prokoukávat politický oportunismus složek levice, organizací, které jsou až příliš ochotné využít hněvu pracujících ke krátkodobým volebním zájmům. Mnozí pracující, kteří se podíleli na takových kampaních, se cítí být oklamáni těmi, kteří se připravovali vstoupit do vlády s Fianna Fáil (Republikáni), s Labour Party nebo dokonce s Fine Gael (Konzervativci).

Levice utrpěla porážku nejen v Irsku, ale ve všech členských státech Evropské unie. Pravice uchopila frustrací pracujících, jak byly vyjádřeny v odmítání všech záležitostí EU. Těží z toho využíváním hrůz kapitalismu, ale nestaví se a ani se nepostaví proti zdroji: monopolnímu kapitalismu, jaký se teď projevil v Evropské unii a jejích institucích.

Irská levice, stejně jako většina levice v EU, šířila iluzi, že „jiná Evropa je možná,“ s oportunistickými slogany jako „Lidová Evropa“ (People’s Europe). Většina irské a evropské levice se stavěla do pozice zásadně levicových liberálů, jen zřídka napadajících základní povahu systému, jaký je zodpovědný za tvrdou nerovnost, chudobu, masovou nezaměstnanost a super-vykořisťování, jež denně zakoušejí miliony rodin pracujících – systému, vytvořeného k ochraně zájmů jednoho procenta. Minimalizuje třídní antagonismus a třídní boj ve prospěch válek kultur.

Volby do podvodného „Evropského parlamentu“ potvrdily výsledky místních voleb, se zavedenými režimními stranami upevňujícími středový základ se Sinn Féin ztrácejícím jedno křeslo a se ziskem křesel četnými pokrokovými levicovými nezávislými. Volte face (naprostý obrat postoje) Sinn Féin ve vztahu k EU přinesl spoustu zmatku v dělnických komunitách na severu i jihu (Irska) i mezi jejími členy. Ale dlouhodobě se oportunismus ukáže vždycky.

Brexit nadále šíří rozdělení a zmatek po celé zemi, především ale na severu Irska. Zvolení šéfky Alianční strany (Sev. Irska) do Evropského parlamentu odráží zmatení ve složkách unionistických profesních a podnikatelských kruzích ohledně toho, jak mohou prosazovat svůj vlastní hmotný zájem. Podpora Alianční strany, jež obhajuje setrvání v EU, je trvalá, následuje výsledky místních voleb a dost možná signalizuje konec ulsterské Unionistické strany.

Rozpory nadhozené brexitem jsou příčinou zmatku mezi unionistickými složkami, usilujícími o to, aby převládaly jejich zájmy, se snahou DUP (Demokratická unionistická strana) a Hlasu tradičních unionistů (Traditional Unionist Voice) odstranit jedna druhou z unionistických složek, se ponořily do unionistického fanatismu.

V tomto okamžiku si o své budoucnosti na severu ani jihu nerozhodují sami lidé, ale rozhodují o ní roztržka v britské vládnoucí třídě a krize v EU. Krize kolem brexitu poškozuje Evropskou unii i jednotu Britského společenství; nicméně, vzájemně protichůdné imperiální zájmy Británie a EU se nestarají o blaho irského lidu.

Má-li dělnická třída prosazovat své vlastní třídní zájmy, žádá si to víc než jen volby nebo volební strategie. Chceme-li radikální změnu, není dostupná volebními cykly, ale mobilizací třídy coby svébytné politické síly, nikoli zprostředkované přes institucionální struktury, vytvořené k umrtvení a otupení jakékoli výzvy vůči systému.

Budování organizací k prosazení zájmů pracujícího lidu a budování jeho moci je mimo sněmovny, je v komunitách.

„Nebuďte »praktičtí« v politice. Být praktický v tomto smyslu znamená, že jste se naučili myslet v liniích a drážkách, do jakých touží dostat vaše myšlení ti, kteří vás okrádají.“

James Connolly, 30. května 2019

Možná jste přehlédli…

Európsky súd priznal nevinu Sovietskeho zväzu v prípade smrti poľských dôstojníkov v Katyni

Európsky súd pre ľudské práva v Štrasburgu uznal masové postrieľanie poľských vojakov pod Katyňou v roku 1941 za vojnový zločin. V závere vyjadrenia ESĽP sa hovorí, že nové svedectva a dôkazy, ktoré by dokazovali zodpovednosť ruskej vlády a umožnili pokračovanie vyšetrovania, sa nenašli. Osobitnú pikantnosť tejto histórie dáva vyhlásenie, ktorým Tverský súd pred časom potvrdil, že Katyňský masaker sa uskutočnil v roku 1941 a nie v roku 1940, čo značí iba jediné: poľských dôstojníkov postrieľali němečtí fašisté.

Takže, poľské špekulácie o Katyni po dlhej hystérii sa skončili fiaskom. Rusko nenesie vinu na zastrelení Poliakov. Varšava teraz môže smelo začať nasledujúcu hystériu vo vzťahu k Nemecku. Pravda, tam sa tiež pravdy nedovoláš. Povedia, že za všetko je vinný Hitler, jeho sa treba opýtať. No nič, porozmýšľajú a vymyslia nové „zločiny“ proti Poľsku a Poliakom, tým viac, že technológia vynachádzania zločinov s následnými nárekmi, škandálmi, kompenzáciami a niekedy aj prevratmi, bombardovaním, lúpežami a násilím, je v dnešných dňoch privedená do dokonalosti. Stačí sa pozrieť na Egypt, Líbyu, Sýriu, Irán, Irak a tak ďalej.

Skrachovaná poľská provokácia s Katyňou je zrejmou, ak sa na ňu pozrieme z dvoch pozícií. Prvá: Katyňská hystéria sa javí ako pokračovanie celoeurópskej tendencie (s podporou USA) na postupnú premenu Ruska z víťaza v Druhej svetovej vojne na porazeného a kajajúceho sa. Pripomíname, že v rámci jaltsko-postdamskych dohovorov je ZSSR, nástupcom ktorého je dnešné Rusko, jedným z hlavných zakladateľov súčasného svetového politického systému. ZSSR mal po vojne ohromný vplyv na celý svet, bol najsilnejším a najdôslednejším geopolitickým protivníkom ideológie a hodnotového systému Západu a USA. Západ a USA sa na dnešné Rusko, nehľadiac na jeho zložité ekonomické postavenie, stále pozerajú ako na zdroj potenciálnej hrozby (o čom svedčí množstvo faktov), nakoľko dokáže seriózne vplývať na politické, kultúrne a ekonomické procesy vo svete.

Víťazstvo ZSSR v Druhej svetovej vojne ostáva aj dnes jedným z vážnych faktorov potvrdzujúcich silu a životaschopnosť našej vlasti. Preto už v 1970-tých rokoch, na vrchole „studenej vojny“, bola na Západe prijatá nová „koncepcia“ Druhej svetovej vojny, v rámci ktorej ZSSR a fašistické Nemecko rovným dielom zodpovedali za vypuknutie vojny a sovietsky politický totalitný systém sa prirovnával k nacizmu. Nacizmus padol v roku 1945, jeho systém sa zrútil, Nemecký štát bol rozdelený, kapituloval a prešiel do kategórie kajúcich sa. Rozpad ZSSR bol prijatý na Západe a USA ako víťazstvo nad totalitarizmom. No na rozdiel od Nemecka, Rusko sa udržalo ako štát, nerozpadlo sa, ale naopak, začína silnieť a kajať sa nechystá, hoci by vraj bolo za čo. Následkom toho sa Západ usiluje zrovnávať Rusko, ako právneho následníka ZSSR, s nacistickým Nemeckom a požadovať od Ruska to isté, čo od Nemecka – reparácie, kontribúty, odzbrojenie, vzdanie sa suverenity, vrátenie „ukradnutých“ cenností, „zabratých“ území a pokánia. Okrem toho, Západ sa tu prezentuje ako historický spasiteľ ľudstva od moru XX. storočia – totalitarizmu.

Nebude na škodu pripomenúť si, že významné množstvo európskych štátov bolo spojencom Nemecka v Druhej svetovej vojne (Maďarsko, Rumunsko, Taliansko, Fínsko, Nórsko, Chorvátsko, Rakúsko /v šíkoch Tretej ríše/, Španielsko, Dánsko). Druhí, formálne neutrálni, pomáhali zdrojmi. 50 rokov niesli kríž pomáhačov fašizmu. Teraz, v súlade s realizáciou tejto koncepcie, sa im všetkým núka šťastná možnosť prejsť z radov pomáhačov fašizmu do radov obetí „sovietskeho totalitarizmu“. Tí, ktorí sa ocitli medzi kladivom a kovadlinou (ako Pobaltské štáty a Poľsko) si sami vyberajú, čími obeťami chcú byť. Nemecko sa nehodí – dnes je súčasťou Západu, s ktorým sa treba priateliť. Ostáva teda Rusko. Pre plnenie tohto programu sa používali a používajú všetky prostriedky. Od štvania pribaltských trpaslíkov smerom k Rusku, do „masovej streľby“ ako v Katyni (analýzu všetkých provokácií tohto druhu nájdeme v knihe Prudnikova a Čigirina „Katyň. Lož, ktorá sa stala históriou“) až po prikrmovanie zradcov typu Viktora Suvorova – Rezuna ochotného podpísať sa pod knihu o „preventívnej vojne“ Nemecka.

Z druhej pozície je možné uvidieť, že katyňská kauza“ je prvoradá požiadavka Poľska „pomstiť“ sa Rusku za stratenú veľkosť Reči Pospolitej. Pripomíname, že v tomto roku oslavujeme víťazstvo Ruska nad Poliakmi a ich pomáhačmi, ktorá sa udiala pred 400 rokmi. Udalosti v Rusku sa stali prológom skazy Reči Pospolitej. XVII. storočie predstavuje celý rad vojenských porážok a sociálnych katastrof a v druhej polovici XVIII. storočia po troch rozdeleniach Reč Pospolita (a spolu s ňou Poľsko) prestali existovať. Celé XIX. storočie Poliakov ľutovali, spolucítili s nimi ale si z nich aj uťahovali niektoré postavy z románov Gogoľa, či Dostojevského. A v XX. storočí, potom, čo Poľsko získalo krehkú nezávislosť, menovite ZSSR (do vojny aj po nej) pomáhal bývalej kolónii, podporoval, zastával sa, Niekedy napomínal.

Teraz prišiel čas na revanš. Napraviť sa nedá, tak sa pomstime. Odtiaľ sú teda obvinenia v Katyňskej kauze, v útoku na lietadlo, najnovšie plánovanie bitia našich futbalových fanúšikov, chuligánstvo a mnohé iné svedectvá silne zjazvenej nacionálnej hrdosti. No my vidíme, že lietadlo spadlo vinou pilotov, naši fanúšikovia sa stali obeťami plánovanej provokácie a teraz – hľa! – aj vážnejší argument: vina Ruska v Katyňských vraždách sa ukázala dutou. Kam sa teraz oni poberú do sveta hľadať kút pre svoje urazené cítenie? Ťažko povedať.

P.S. Je pozoruhodné, že informácia o výsledku nálezu ESĽP o Katyni ostala „nepovšimnutou“ opozičnými médiami, na rozdiel od tých prípadov, kedy sa Poliaci obracali na ESĽP alebo prebiehali pojednávania. Ako je známe, toto je bežný prístup vo všeobecne antiruských médiách – hlasno hulákať, nepravdivo, hrubo titulkovať lož a klebetu (keď je reč o Rusku) no keď sa jedná o popretie správy, alebo mlčať, alebo ticho, maličkými písmenkami dementi zverejniť na predposlednej strane medzi reklamou. No čo sa dá robiť, takto to chodí. Ak tomu niekto neverí, nech si spomenie aký program bol na Národnom televíznom okruhu 22 júna. Okrem iného film, kde bola Katyň s Poliakmi postrieľanými NKVD a mnoho iného. Teraz len ostáva počkať ako a kedy sa dočkáme dementi. Dočkáme sa?

14. březen 2015, Boris Yakemenko

Ani Venezuela není jen o „ropě“

Čím jsou si libyjský, syrský a venezuelský scénář tak podobné? Proč se Západ tak snažil krutě napadnout a potom zničit tyhle tři na první pohled tak vzájemně odlišné země? Odpověď je prostá, ačkoli na Západě není příliš vyslovovaná, alespoň ne veřejně.

Ano, poslední průzkum potvrzuje, že Venezuela tolik oplývá přírodními zdroji, že by mohla jednou rukou uspokojit hlad po ropě pro celý svět na příštích 30 let. A ropy může nabídnout mnohem víc, v deltě Orinoka i v jiných částech země.

Ale ono to zdaleka není jen o „ropě“.

André Vltchek a Noam Chomsky

Ti, kdo věří, že šíření západního teroru je hnané pouhými „obchodními zájmy“ a legendární západní nenasytností, jsou z mého pohledu zcela mimo.

Všiml jsem si, že takoví jednotlivci a analytici vlastně věří, že „za všechno může kapitalismus“, a ten že vytváří kulturu násilí a z obětí i pronásledovatelů se už stali rukojmí.

Po činnosti ve všech koutech světa jsem stále přesvědčenější, že kapitalismus je vlastně výsledkem západní kultury, která je založená převážně na expansionismu, exceptionalismu (výjimečnosti) a agresivitě. Je také vybudovaný na hluboce zakořeněné touze kontrolovat a diktovat. Finanční – měnová nenasytnost je toliko vedlejším produktem této kultury, jež povýšila svou nadřazenost na něco, co lze definovat jako náboženské nebo dokonce nábožensky fundamentalistické.

Nebo jinak.Hlavním náboženstvím v Evropě a Severní Americe je vlastně víra ve vlastní nadřazenost.

Čím si jsou libyjský, syrský a venezuelský scénář tak podobné? Proč Západ tolik dychtil po prudkém útoku a tím zničení těchto tří, na první pohled tak se vzájemně lišících, zemí?

Odpověď je prostá, i když na Západě ne tak často vyslovovaná, alespoň ne veřejně. Všechny tři země stály v čele prosazování se a boje s odhodláním k takovým konceptům jako „panafrikanismus“, „panarabismus“ a Patria Grande – v podstatě latinskoamerická nezávislost a jednota.

Kaddáfí, Asad a Chávez byli oblastně i mezinárodně uznáváni coby protiimperialističtí bojovníci, inspirující a dávající naději stamilionům lidí.

Kaddáfí byl zavražděn, Chávez s největší pravděpodobností také, a Asad a jeho národ doslova už několik dlouhých let bojují o přežití.

Současný venezuelský prezident Maduro, odhodlaně loajální vůči Bolívarským revolučním ideálům, už přežil nejméně jeden pokus o atentát a teď čelí přímým hrozbám ze Západu v mafiánském stylu. Jeho zem může být kdykoli napadená, přímo či přes latinskoamerické „klientské“ státy Západu.

Je to proto, že Afrika, Střední východ a Latinská Amerika jsou považovány, a po staletí se s nimi tak zacházelo, za kolonie. Je to proto, že kdykoli se lidé zvedli, byli téměř obratem rozbiti na kusy železnou pěstí západního imperialismu. A ti, kteří si myslí, že mají požehnání k tomu, aby kontrolovali svět, chtějí, aby se to nikdy nezměnilo.

Evropa i Severní Amerika jsou posedlé kontrolováním ostatních, a aby mohly kontrolovat, cítí, že musí s jistotou zničit veškerou opozici ve svých koloniích i neokoloniích.

Je to skutečně duševní stav, v němž se Západ nachází, stav, v němž, jak jsem už řekl, je definován coby sadistická porucha osobnosti (Sadistic Personality Disorder; SPD).

Pokračovat ve čtení „Ani Venezuela není jen o „ropě““

Brexit z druhé strany

Krize vládnoucí třídy se prohlubuje. Neustálý boj uvnitř britských vládnoucích kruhů a státu ohledně brexitu a rozsahu vztahů nebo odtržení mezi Británií a Evropskou unií neustále odkrývá další a další hluboké trhliny uvnitř britské vládnoucí třídy i v britské sociální demokracii.  

Tato vnitřní krize Evropské unie také odkryla poníženecký vztah irské vládnoucí třídy vůči EU. Irské zavedené instituce se stále víc ukazují být vazaly EU, a dovolují, aby irská národně demokratická otázka byla využívána coby zbraň oběma stranami, pro i protibrexitovými silami v Británii i Evropskou unií.  

Ani jedna strana se v tomto boji nestará o irskou dělnickou třídu. Prostě využívají vnucenou britskou hranici coby prostředek k ukončení, k zajištění vlastních zájmů.  

Komunistická strana Irska (CPI) stále hájí svůj dlouho zastávaný postoj, že jediným trvalým řešením je ukončit rozdělení a nadvládu britského i unijního imperialismu. Je stále jasnější, že mnoho podnikových i farmářských zájmů, především z unionistického politického zázemí, a také podnikatelských zájmů z celé země, teď vidí celoirskou ekonomiku uvnitř svých vlastních hmotných zájmů.  

CPI opětovně potvrzuje svůj názor, že je proti jakékoli hranici protínající naši zem i proti jakémukoli využití rozdělení našeho lidu coby blokujícího mechanismu. Jakákoliv hraniční čára mezi Britským státem a Evropskou unií by měla být na hranicích Británie jako takové.  

CPI vyzývá k jednotě všech sil, jež odmítají imperialistickou nadvládu. Vyzývá je, aby společně pracovaly na vybudování sil, nutných k využití krize uvnitř britské vládnoucí třídy a úpadku irských institucí k předložení požadavku na ukončení rozdělení a odloučení, k vyřčení možností, co by pro irskou dělnickou třídu mělo představovat nové Irsko.  

Komunistická strana Irska, 16. března 2019(překlad Vladimír Sedláček)

Brexit je nezbytný, říkají britští komunisté

Komunistická strana Velké Británie se shoduje, že jen plný brexit vytvoří podmínky pro rychlé oživení a obnovu průmyslu, infrastruktury a veřejných služeb.

Alex Gordon (bývalý předseda a současný kandidát na generálního tajemníka britského odborového svazu dopravy RMT) připomněl výkonnému výboru strany projev Jeremyho Corbyna v Coventry v únoru minulého roku, v němž předák labouristů varoval, že smlouvy a příkazy Evropské unie) zablokují politiku jeho strany, pokud jde o poskytování státní pomoci špičkovému průmyslu, rozšíření veřejného vlastnictví, zákaz nadměrného vykořisťování pracovní síly dovezené agenturami, reformu pravidel náboru do veřejného sektoru a ukončení dovozu pracovních sil zvenčí a privatizace.

Gordon připomněl, že členství v Evropské unii a thatcherovská ekonomická politika společně přetvořily ekonomiku Británie z ekonomiky rozsáhlého průmyslového sektoru v obchodním přebytku se zbytkem Evropy na kasinovou ekonomiku, ovládanou institucemi (londýnské) City a nadnárodními společnostmi, závislou na přílivu investic a příjmech britského imperialismu z finančních služeb, majetku, levné pracovní síle a surovinách ze světa.

„Dnes, bez ekonomického brexitu z volného trhu Evropské unie a celních pravidel unie, by budoucí labouristická vláda čelila vážným překážkám ve snaze uskutečňovat levicovou a pokrokovou politiku – což je jeden z důvodů, proč City, velkopodnikatelské organizace a mnozí pravicoví labourističtí poslanci se tak zoufale snaží zabránit ekonomickému brexitu, dokonce i kdyby nemohli zpozdit nebo zamezit oficiální, politický brexit,“ prohlásil bývalý předseda svazu RMT.

Trval na tom, že všeobecné volby s vítězstvím labouristů je nejlepší cesta ze současné ústavní a politické krize britské vládnoucí třídy.

Na shromáždění v předvečer toho, co možná bude rozhodujícím týdnem pro budoucí vztahy Británie s EU, vedení KS zdůraznilo svou „nekompromisní opozici“ vůči jakémukoli dalšímu odkladu data brexitu i jakémukoli dalšímu referendu, navrženému k udržení Británie v Evropské unii místo splnění rozhodnutí lidu z června 2016.

Britští komunisté se také rozhodli vyzvat k „všelidovému bojkotu“ jakéhokoli britského zapojení do květnových voleb do „fingovaného parlamentu Komise Evropské unie“ v Bruselu.

Generální tajemník KS Robert Griffiths ohlásil pokračující vzestup v náboru a celkovém počtu členů strany. Prozradil, že v roce 2019 zatím vstoupilo 40 lidí, většinou ve věku do 33 let. (Pro představu: v roce 2006, kdy členem ÚV KS Británie zodpovědným za členskou základnu byl i v Praze známý Geoff Bottoms, měla strana něco přes 1 200 členů – pozn. překl.)

Vladimír Sedláček, The MorningStar, 7. dubna 2019

Presstitutky zamlčují zprávu OSN o Venezuele

Nepokládáte za podezřelé, když si presstitutky vymyslí příběh o „humanitární krizi“ ve Venezuele a přitom obě oči i uši zavřou před skutečnou humanitární krizí v Jemenu a v Gaze?

Nemyslíte si, že je podivné, když expert Alfred Naurice de Zayas, vyslaný OSN do Venezuely, aby zjistil, jaká situace tam skutečně je a OSN o tom informoval, najednou shledává, že o jeho svědectví nemá zájem ani jedno západní médium a ani jedna západní vláda?

Nemáte za to, že je za hranou, když Washington ukradne Venezuele 21 miliard dolarů, uvrhne na ni hospodářské sankce s cílem tuto zemi destabilizovat a dostat ji do kolen, a obviní venezuelský socializmus a konkrétně pak jeho znárodněný ropný průmysl z toho, že přinesl lidu jen „hlad“? A pak nabídne Venezuele humanitární „pomoc“ ve výši žalostných 21 milionů dolarů?

Pokud jde o domnělý hlad a humanitární krizi ve Venezuele, uvádí se v de Zayasově zprávě pro OSN tohle: „Organizace OSN pro výživu a zemědělství uvádí ve své zprávě z prosince 2017 a března 2018 37 zemí, trpících nedostatkem potravin. Bolívarská republika Venezuela mezi nimi není.“

V roce 2017 požádala Venezuela Globální fond pro boj s AIDS, tuberkulózou a malárií o pomoc ve formě dodávky léků. Její žádost však byla odmítnuta s tím, že Venezuela zůstává bohatou zemí a jako taková nemá na tuto pomoc nárok.

„Krizi ve Venezuele“ nelze ani v nejmenší přirovnat ke krizi v Gaze, Jemenu, Libyi, Syrské demokratické republice, Iráku, Středoafrické republice, Somálsku a na Haiti“, píše se v Zayasově zprávě pro OSN. A v paragrafu 37 své zprávy de Zayas uvádí:

„Současné hospodářské sankce lze přirovnat ke středověkým obklíčením měst, vedených s úmyslem přimět tato města ke kapitulaci. Sankce 21. století nesměřují ovšem k tomu, aby se vzdala města, ale suverénní státy. A další rozdíl spočívá v tom, že sankce 21. století doprovází manipulace veřejného mínění s pomocí falešných a vymyšlených zpráv a pseudohumanistické rétoriky, jež jsou šířeny s úmyslem posílit ve veřejnosti názor, že „porušování“ lidských práv ospravedlňuje použití kriminálních prostředků coby odpovědi.

Lidská práva se tak v rukou mocných stávají zbraní proti méně mocným rivalům.“

Bez ohledu na to, že Zayasova zpráva o Venezuele pro OSN byla první takovou zprávou o Venezuele za posledních 21 let, nesetkala se podle názoru jejího autora s takovým ohlasem, jaký by si zasloužila. Ignorovala ji nejen OSN a média a nevyvolala významnější debatu ani v Radě OSN pro lidská práva.

A.N. de Zayas má pro to logické vysvětlení: „Je ignorována proto, proto že jde proti oficiální západní linii, tvrdící, že Venezuela potřebuje změnu režimu.“

A co je za tím vším ještě hlouběji?

A.N. De Zayas má i zde jasno: „Venezuela má nejen největší přírodní zásoby ropy na světě, ale vlastní i bohatá ložiska zlata, bauxitu a kobaltu. Za vlády Madura však není toto bohatství volně přístupné americkým či nadnárodním korporacím.“

Vybral a přeložil Lubomír Man

Sté výročí Kominterny

(Leninismus – Stoleté výročí Komunistické internacionály – Larry Holmes, první tajemník americké komunistické strany Workers World Party)

Vladimír Iljič Lenin, vůdce Ruské Revoluce, před sto lety, 2. března 1919, zahájil v Moskvě první kongres třetí Komunistické Internacionály. Na jednání pozval jen rozhodné revolucionáře – po zkušenostech s Druhou Internacionálou, jež zkolabovala spoluprací s buržoasií.

Jednapadesát delegátů reprezentovalo 35 organizací z 22 zemí. Menší počet účastníků byl způsoben tím, že imperialistické státy blokovaly Sovětský Svaz, a dostat se do Moskvy bylo těžké.

Tenkrát se „revoluční vlna“ dělnické třídy přelila přes oceány až k břehům Spojených států. Velká generální stávka ve městě Seattle provázela několik týdnů moskevské jednání.

I když tehdy válka právě skončila, bylo zřejmé, že v krizi kapitalismu nová válka klíčí. Kominterna rozhodla učinit vše, co bude v jejích silách, aby změnila imperialistickou válku ve válku občanskou mezi dělníky a imperialisty – jež povede k světovému vítězství socialismu.
Lenin chápal, že osud Ruské Revoluce závisí na revolucích v dalších zemích, v podstatě na světové revoluci.

Kominterna neomezila internacionalismus na akt solidarity, ale koordinovala světový boj za vítězství komunismu nad kapitalismem.

Lenin zastával názor, že strana dělnické třídy nemůže stanovit své cíle jen na analýze podmínek ve své zemi. Musí vycházet z analýzy krize kapitalismu a stavu třídního boje v globálním měřítku. Třídní boj ve všech zemích je vzájemně závislý. Jestliže toto platilo v době Kominterny, tím víc to platí dnes.

Imperialistická globalizace, založená na nové technologii, činí představu o ekonomicky nezávislém národním státě do značné míry anachronismem. Imperialismus nezná hranice. Tím spíš se na ně nemůže omezit dělnická třída.

Čtvrtstoletí po roce 1919 přineslo kolaps světové kapitalistické ekonomiky, velkou krizi, vzestup fašismu a druhou imperialistickou světovou válku. Na konci tohoto období se situace ve světě a světový boj dělnické třídy změnily. Sovětský svaz pomohl osvobodit velkou část Evropy z imperialistického područí.

Vítězství Čínské revoluce změnilo svět ve prospěch národně-osvobozeneckého hnutí. Naproti tomu dělnické hnutí v imperialistických centrech politicky a ideologicky zesláblo. Vítězství fašismu v Evropě znamenalo drtivou porážku dělnické třídy.

Část dělnické třídy USA bojovala, a dosáhla jisté ústupky Rooseveltovy vlády. Nesmíme však zapomínat, že panující třída Spojených států byla k ústupkům nucena, aby předešla ve Státech revoluci sovětského typu. Loajalita mas za války pak umožnila dominanci amerického imperialismu v kapitalistickém světě po 75 let.

Pokračovat ve čtení „Sté výročí Kominterny“

Naléhavé poselství

 

Jak zdůrazňuje prohlášení Kubánské revoluční vlády z 13. února: „Eskalace nátlaku a akcí vlády Spojených států připravujících se na vojenské dobrodružství, maskované humanitární akcí,“ vytváří nejen reálnou hrozbu venezuelskému lidu, ale znamená skutečné nebezpečí pro mír ve světě.

Washington by neměl podceňovat cenu za agresi proti Venezuele. Možnost ničivé regionalizace ozbrojeného konfliktu by mohl zasáhnout naše národy a všechny sociální, ekonomické a politické oblasti v regionu.

Čelíme typické hrozbě imperialistické agrese – ať se kamufluje jakkoli, jejímž základním cílem je přivlastnění si Spojenými státy největších potvrzených zásob ropy na planetě. Znovu je zjevné opovržení Washingtonu desítkami tisíc civilních obětí, které by náhlý požár jako je ten, který je na obzoru, mohl vyvolat.

Nejednalo by se jen o útok proti Bolívarovské revoluci. V logice jestřábů, kteří kontrolují politiku Trumpovy administrativy vůči Latinské Americe, je akce považována za závěrečný útok proti levici a pokrokovým silám v celém světě.

Dnes Venezuela, zítra to může být Nikaragua, Bolívie nebo Kuba.

Obrana Bolívarovské revoluce se tedy stává předním zákopem v boji za suverenitu Amerik, za ideál sociální spravedlnosti, za mír s důstojností a jednotu celého světa.

V této chvíli znovu zdůrazňujeme tezi naší vlády, že „suverenita a důstojnost Latinské Ameriky a Karibiku a národů Jihu se rozhodují dnes ve Venezuele. Rozhoduje se i o přežití norem mezinárodního práva a Charty OSN. Rozhoduje se také, zda legitimita vlády vychází z vůle svobodně a suverénně vyjádřené jeho lidem, nebo na základě uznání zahraničních mocností.

Vyzýváme ke společnému postupu, abychom ukázali yankeeovskému impériu, že národy světa připisují význam jejich suverenitě. Nastala chvíle, aby komunistické a dělnické strany všech kontinentů prokázaly mohutný politický potenciál, který reprezentují v boji proti válce a v obraně míru.

KS Kuby

Co jste možná neslyšeli…

„My, Srbové, nikdy nezapomeneme, co NATO udělalo naší zemi.

Srbský lid nezapomíná, a proto nikdy do NATO nevstoupíme.

Srbsko není bohatá země, ale je hrdá a náš osud bude určovat náš národ, ne Evropská unie ani NATO.

Stejně tak nikdy nedovolíme, aby bylo Srbsko použité jako nástroj nátlaku proti bratrskému, ruskému národu.

Srbský národ a ruský národ společně bojovali a umírali celá staletí. Proto nás spojuje pouto nejsilnější.

Srbsko nikdy, nepředá svoji hrdost, ani svobodu za žádné peníze, ani jiné výhody.

Nikdy nedovolíme, aby nám Evropská unie vnutila falešnou solidaritu, ohledně přijetí imigrantů.

My jsme nebombardovali ani Sýrii, ani jiné státy, a proto nedovolíme, aby Srbsko ohrožovaly hordy utečenců.“

Aleksandar Vučić, prezident Srbska


(Aleksandar Vučić (v srbské cyrilici Александар Вучић) narozen 5. března 1970 v Bělehradě. Bývalý předseda srbské vlády a od roku  2017 srbský  prezident. Ve vládě Ivici Dačiće, která vládla v letech 2012–2014, zastával resort ministra obrany; byl generálním sekretářem Národní bezpečnostní rady. V současné době je rovněž předsedou Srbské pokrokové strany. Vzděláním je právník.

Vyrůstal v Novém Bělehradě. Jeho matka byla žurnalistka a otec ekonom. Vystudoval gymnázium v Zemunu, později studoval na Právnické fakultě Bělehradské univerzity. Svá studia dokončil v roce 1994. Po nějakou dobu také studoval v Brightonu ve Spojeném království.

V letech 1992–2008 působil v Srbské radikální straně, kde byl 14 let generálním tajemníkem. V roce 1993 byl také zvolen jako poslanec do srbské Skupštiny. V letech 1998–2000 zastával resort ministra informací ve vládě Mirka Marjanoviće (tj. pod prezidentem Miloševićem).

V roce 2008 od Radikálů odešel. V roce 2012 se stal předsedou Srbské pokrokové strany poté.

V roce 2014 byl předním kandidátem v parlamentních volbách za Srbskou pokrokovou stranu (která volby vyhrála). Ještě v témže roce se osobně angažoval při záchraně motoristů z kolony zaváté sněhem při kalamitě na dálnici nedaleko města Feketić.

V roce 2017 vyhrál v prvním kolem prezidentských voleb s nadpoloviční většinou hlasů. Jako prezident prohlásil, že země bude dále usilovat o členství v EU a zůstane vojensky neutrální, bude však spolupracovat s NATO i s Ruskem.

V prosinci 2017 získal čestný doktorát na Moskevském státním institutu pro mezinárodní vztahy; v roce 2018 získal ocenění „Zlatý lev“ v Benátkách a v roce 2019 Řád Alexandra Něvského.)

Průlom po sedmnácti letech?!

V New Yorku bude ustavena Velká porota k prošetření důkazů o demolici Dvojčat a budovy WTC 7! Nastává zúčtování s neocony a americkým Deep State? Soudní odhalení největšího spiknutí proti lidu v dějinách USA může úplně změnit budoucnost celého západního světa a rozbít transatlantické vazby a NATO rychleji než cokoliv jiného!

     Redakce AE News přináší další zásadní článek alternativní občanské aktivistky Jany Karáskové, která má informaci o převratné události v USA. Po 17 letech se začne u amerického soudu konečně projednávat žaloba pozůstalých po obětech útoků z 11. září proti závěrečné zprávě inženýrů americké organizace NIST, která je obviňována ze spiknutí a zakrývání skutečných technických příčin zřícení budov Světového obchodního centra v New Yorku.

Důkazy o použití nanotermitu používaného v průmyslu, exploze ve vstupní hale severní věže WTC, které zabíjely lidi těsně před nárazem letadla, seismické otřesy a exploze v podzemních garážích a v patrech těsně nad přízemím, prodej kovové suti a pokroucených nosníků ze zřícených věží do ciziny, zejména do Indie a Číny jako železný šrot navzdory tomu, že šlo o doličné důkazy a nebyla provedena jejich expertíza, zahlazování stop. To všechno a mnoho dalšího zazní u soudu v New Yorku v blízké době.

     Tyto procesy by v USA nikdy nebyly připuštěny, pokud by nebyl zvolen Donald Trump. Rozklad americké státní moci Deep State a jejích neoconů má přímou souvislost s tím, jak Donald Trump provádí demontáž americké globální moci Pax Americana po celém světě. Pokud americký soud provede potřebné kroky, nemusí dojít ani k nějakému obvinění, ale bude prostě stačit rozsudek, že 11. září neproběhlo tak, jak bylo oficiálně americkou vládou a inženýry z NIST před mnoha lety deklarováno. To samo o sobě bude rozbuškou k tisícům žalob na americkou vládu. Proces může spustit dominový efekt, který vyústí ve ztrátu důvěryhodnosti USA pro globalistické partnery v Evropě, protože i o to se hraje především z pohledu smlouvy z Aachenu mezi Francií a Německem o vytvoření společného integračního jádra Nové Evropy. A to nepůjde realizovat do doby, dokud americká vojska budou na území Německa. V New Yorku je tak zaděláno na mnohem větší “globální demolici”, než bylo stržení budov WTC v roce 2001. VK

     Celé na: https://aeronet.cz/news/prulom-po-17-letech-v-new-yorku-bude-ustavena-velka-porota-k-prosetreni-dukazu-o-demolici-dvojcat-a-budovy-wtc-7-nastava-zuctovani-s-neocony-a-americkym-deep-state-soudni-odhaleni-spiknuti/

Kuba bojuje i po šedesáti letech

Letos je šedesáté výročí kubánské revoluce z roku 1959. Fidel Castro tenkrát prohlásil: „Tyranie byla svržena. Radost je nesmírná. A přesto zbývá spousta práce.“
Navzdory celá desetiletí trvající blokádě uvalené na Kubu Spojenými státy a její dlouhé izolace reakcionářskými a fašistickými vládami v Latinské Americe se Kuba rozvíjela a životní úroveň lidí se k nepoznání změnila, bylo dosaženo společenského pokroku, o jakém mohou irští pracující jen snít.
Spojené státy stále udržují nezákonnou blokádu, rozšiřují ji po světě a poškozují tak země a firmy, jež nějak obchodují s Kubou. Blokáda vyústila ve zmrazování bankovních účtů a firmy musely ukončit obchodování se Spojenými státy nebo jim je v něm bráněno.
Odhaduje se, že tato nezákonná blokáda stála Kubu kolem 753 miliard dolarů. Zemi je také bráněno dovážet léčiva a lékařské vybavení, novou techniku a dokonce i součástky hudebních nástrojů. Seznam je nekonečný.
Proč se Spojené státy, se svými téměř 330 miliony obyvatel – země nacpaná jadernými zbraněmi, s miliony vojáků ve zbrani, se zdaleka větším vojenským rozpočtem než kterákoli jiná země na světě a s vojenskými základnami v desítkách zemí světa – bojí malé země jako je Kuba, s 11 a půl milionem obyvatel, což je méně než vnitřní oblast Londýna?
Tahle zemička nikdy nepřepadla ani neohrožovala žádného ze svých sousedů, nemá vojenské základny v jiných zemích, nemá námořní kapacity k vedení diplomacie dělových člunů, nemá žádné jaderné zbraně…
Kuba není dokonalá, ani nikdy netvrdila, že je. Je to země usilující o překonání staletí koloniálního drancování a imperialistické nadvlády. Pokládá základy k udržitelnému budoucímu ekonomickému zabezpečení svého lidu.
Tak čím to, že se kapitalistické vlády cítí být jí ohroženy? Tady je několik odpovědí:
– Kuba razila sexuální a reproduktivní práva, v roce 1965 legalizovala potraty. Potraty a antikoncepce jsou zdarma.
– Kubánští rodiče dostávají velkorysou mateřskou a rodičovskou dovolenou.
– Oba rodiče mají nárok na 40 týdnů dovolené s 60 procenty příjmu. Matky dostávají čtyři a půl měsíce plnou mzdu.
– Kuba má nejnižší kojeneckou úmrtnost mezi zeměmi Latinské Ameriky i dalšími chudými zeměmi na světě.
– Většinu soudců, právníků, vědců, technických pracovníků, státních zdravotníků i dalších odborníků tvoří ženy.
– 53 % poslanců Kubánského národního shromáždění jsou ženy, což je druhá nejvyšší míra na světě.
– Devět z patnácti provinčních shromáždění vedou ženy.
– 64 % univerzitních míst drží ženy.
– Kubánky se v průměru dožívají více než 80 let, víc než ženy ve Spojených státech.
– Těhotné ženě se během těhotenství dostane nejméně třinácti lékařských kontrol. Ženám s rizikovým těhotenstvím nebo se sociálními problémy se dostává rozsáhlé domácí péče.
Legislativa a její dopad na ženy musí být konzultovány s Federací kubánských žen. Podle zákona jsou všechna ministerstva povinna zajistit, že jejich politika pomůže vzestupu žen a nenaruší jejich postavení. Každoročně také musí předkládat výčet toho, co už bylo dosaženo nebo co dělají, aby toho bylo dosaženo.
Postavení žen na Kubě se změnilo k nepoznání, i když musí být vykonáno ještě hodně, aby bylo nakonec dosaženo skutečné rovnosti mezi ženami a muži a skončilo mužské kulturní furiantství.
Kuba je světově v čele ve veřejném zdravotnictví, daleko před mnoha zeměmi, jež Kubu vytrvale plísní za údajně špatnou úroveň lidských práv. Zdravotní péče tu je skutečně zanesena v ústavě, na rozdíl od kolísání zdravotnického systému, jež musí snášet irští (klidně si dosaďte třeba čeští, asi v tom nebude rozdíl; pozn. překl.) pracující.
– Poměr lékař-pacient na Kubě je jeden lékař na 125 pacientů (!), mnohem vyšší než ve Spojených státech a v Británii a mnohem vyšší než v Irsku. (V ČR připadalo podle oficiální statistiky na 1 lékaře průměrně 271 obyvatel, ovšem s velkými oblastními rozdíly – v Praze nejméně – 143, nejvíce ve Středočeském kraji – 419. Pozn. překl.)
– Rodinní lékaři a ošetřovatelky pracují z malého místního střediska, zvaného consultario, poskytujícího základní služby.
– Mnohé závažné obory jako pediatrie, porodnictví, gynekologie a zubařství jsou vykonávány na místní poliklinice, jež obsluhuje čtrnáct až třicet consultarios.
– Rodinný lékař navštěvuje každou kubánskou rodinu nejméně jednou za rok a zkontroluje krevní tlak, srdce, životní styl a podobně a dá rady, co lze zlepšit.
– Rodiny s velkým rizikem jako s trvajícími zdravotními problémy, kuřáci a osoby s dalšími závislostmi jsou prohlíženi mnohem častěji.
– Pacienti čekají na prohlídku u specialisty průměrně týden.
– Systém základní péče zajišťuje rychlou komunikaci mezi rodinným lékařem, specialistou a pacientem. Tato na komunitě založená základní péče je základem úspěšnosti systému kubánského zdravotnictví.
– Před revolucí měla Kuba pouhé tři zdravotnické vysoké školy, a to výlučně pro bohaté; dnes je jich třiadvacet. Učí se tu nejen Kubánci, ale i tisíce studentů zdravotnictví ze zámoří, a to zdarma.
Tohle je na hony vzdálené od uzavírání oddělení, pacientů ležících na pojízdných lůžkách na nemocničních chodbách a dlouhých seznamů čekatelů na konzultanta, dvouúrovňového zdravotního systému, kde, pokud máte peníze nebo soukromé pojištění, přeskočíte frontu a na celé měsíce za sebou zanecháte čekající pracující a chudé.
Kuba má pozoruhodný rekord v oblasti vzdělání. Po vítězství revoluce se tisíce dobrovolníků podílely na kampani gramotnosti v dělnických čtvrtích a na venkově, naučily lidi číst a psát. Dnes je vzdělání na všech úrovních zdarma.
– Rodiče jsou zapojeni do vzdělávání svých dětí na všech úrovních, pravidelně je s nimi konzultováno.
– Na úrovni základních škol jsou všude rodičovsko-učitelské výbory a je snaha o plné zapojení rodičů do vyučování jejich dětí.
– Rodiče se mohou dokonce zúčastnit přednášek o pedagogice a psychologii, aby lépe pochopili svou úlohu při vzdělávání a výchově svých dětí.
– Pro všechny děti pod pět let věku tu jsou bezplatná předškolní střediska. Rovněž bezplatně tu jsou kluby pro všechny děti po vyučování.
– Existují speciální programy pro rodiče, kteří chtějí zůstat s dětmi doma.
– Kubánský rozpočet na vzdělání je 13 procent HDP oproti pěti a půl procentu ve Spojených státech a v Británii.
Společenský pokrok, jehož Kubánci dosáhli za posledních šedesát let, je impozantní a znamená vážnou hrozbu pro rozkládající se systém kapitalismu, vnucený nám.
Tohoto společenského pokroku je dosaženo díky samotnému faktu, že kubánská dělnická třída vybudovala stát, drží státní moc. Veškeré bohatství vzniká prací, vytvářejí jej pracující lidé. Ti také na Kubě rozhodují, jak je toto bohatství rozdělováno, jaké jsou společenské, ekonomické a kulturní priority.
Je to v kontrastu s tím, jak a pro koho je řízena naše společnost. Tu řídí bohatí a pro bohaté. Veškerá ekonomická, společenská a politická rozhodnutí v Irsku jsou činěna na ochranu těch, kteří mají peníze. Nikdy tu nebude přijato žádné rozhodnutí, jež by mohlo ohrozit ono bohatství a moc.
Kubánská demokracie se liší od té naší. Ve škole se učíme, a naše osnovy nás informují, že žijeme v demokracii – v jediné možné formě demokracie – protože máme četné strany a můžeme volit vládu nebo ji v příštích volbách nahradit.
Během svého života (přibližně v období čtyřiceti let) máme možnost jít k volbám asi tak deset až dvacetkrát. Ale po vhození hlasovacího lístku už nemáme jiné prostředky jak změnit nebo dokonce ovlivnit vládní politiku než se zmobilizovat a demonstrovat na ulici.
Dokonce i potom naše vítězství trvají jen tak dlouho, dokud zůstáváme bdělí a organizovaní. Nikdy nemáme nic zaručené, jisté. Vládnoucí elita a její vlády nám dají veškerá práva, o nichž si myslí, že je potřebujeme, ale nikdy nedostaneme ekonomickou moc.
V Parlamentu máme četné strany, ale ekonomický manifest máme jen jeden, a to na ochranu zájmů bohatých. Na svém pracovišti, kde strávíme většinu života, nemáme ani slovo, ani kontrolu, a mnohým z nás je dokonce odepřeno právo být zastoupení odborovým svazem.
Kubánská demokracie je jiná. Právě teď Kubánci diskutují o nové ústavě, o níž se bude letos v únoru hlasovat. Zatím proběhlo ve všech komunitách, na pracovištích, ve školách a na univerzitách přes 135 000 shromáždění. Byly navrženy, odhlasovány a předloženy dodatky.
Všechna shromáždění, místní, oblastní a národní, i všichni zvolení činovníci jsou předvolaní a povinni, aby na místních setkáních předložili zprávy o činnosti.
Kubánští pracující mají v rukou ekonomickou a politickou moc. Mají stát k zajištění spravedlivého rozdílení zdrojů a k budování infrastruktury, již lidé potřebují, ne k tomu, co na úkor lidí chce nebo vyžaduje velkopodnikání. Proto mají strach z Kuby.
Kuba světlo naděje, že existuje alternativa vůči tomuto rozpadajícímu se systému, zvanému kapitalismus. Ukázala skutečnou solidaritu s utlačovanými národy, bojujícími za svobodu a spravedlnost. Kubánci jsou nesobečtí v dělení se o vlastní omezené zdroje. Ukazují skutečnou třídní solidaritu a opravdové přátelství vůči mnoha národům a lidem a nežádají nic na oplátku.
Světonázor pracujících je a měl by se výrazně lišit od světonázoru vládnoucí elity. Elita bere, krade, drancuje, způsobuje pohromy, bombarduje, zabíjí a mrzačí, aby se zmocnila přírodních zdrojů jiných. Zasévá rozdělení a nenávist a zanechává za sebou chudobu, nouzi a beznaděj.
Režim USA označil Kubu, Venezuelu a Nicaraguu za ohrožení své národní bezpečnosti a prohlásil, že musí být blokované, opomíjené a izolované, a připravují půdu pro vojenskou intervenci domácích reakcionářů, s pomocí americké vojenské mašinérie, k zajištění změny režimu a k obnově vlády bohatých a mocných.
Kuba naopak ukázala jinou cestu vpřed, cestu vzájemné podpory, sdílení znalostí a zdrojů, s ochranou přírody, s budováním materiální základny pro budoucí rovnost.
Kuba urazila dlouhou a náročnou cestu za posledních šedesát let. Dosáhla hodně, přesto řešení jednoho problému otevírá nové problémy k překonání, nové výzvy, s nimiž je nutno se vyrovnat, nové úspěchy, jichž lze dosáhnout, navzdory surové blokádě Spojenými státy.
Kubánská revoluce ukazuje převahu socialismu nad kapitalismem. Značkuje cestu vpřed k dosažení národní svrchovanosti a nezávislosti. Prostě nemůžete oddělit společenskou emancipaci od dosažení svobody národa – jsou neoddělitelné.
Jak řekl Raúl Castro, první tajemník Komunistické strany Kuby, v den šedesátého výročí: „…cítíme se šťastní a sebejistí, když na vlastní oči vidíme, že nové generace pokračují v budování socialismu, jediné to záruky nezávislosti a svrchovanosti národa.
     Největším poučením, jaké si revoluční a pokroková hnutí mohou vzít ze situace, jež byla vytvořena, je, aby nikdy nezapomínala na jednotu s lidem a nikdy nepřestala podporovat ty, kteří jsou ožebračováni nejvíc.“
Eugene Mc Cartan, generální tajemník KS Irska
8. ledna 2019, (překlad Vladimír Sedláček)

Novoroční projev soudruha Kim Čong Una

Vážení občané a sloužící mužstvo lidové armády v celé zemi, drazí krajané, vážení soudruzi a přátelé!

Završujíce rok 2018, ve kterém jsme ozdobili dějiny vlasti, revoluce a národa smysluplnými událostmi, které zanechávají další nesmazatelnou stopu v dějinách, vzhlížíme k novému roku 2019 plni naděje.

U příležitosti nastávajícího nového roku posílám srdečné pozdravy všemu lidu a sloužícímu mužstvu, kteří se plně věnovali věci socialistické výstavby, sdílejíce stejnou mysl a krok s naší stranou v památných dnech minulého roku, a přání, aby domovy po celé zemi přetékaly citem, nadějí a štěstím.

Mé vřelé novoroční pozdravy směřují také ke krajanům na jihu i v zahraničí, kteří sdíleli naši vůli v psaní nových dějin usmíření, jednoty, míru a prosperity národa.

Přeji úspěch v práci hlavám států a dalším zahraničním přátelům, kteří usilují o společenský pokrok a rozvoj a globální mír a spravedlnost.

Soudruzi! Rok 2018 byl historickým rokem, ve kterém ve vnitřní i vnější situaci nastaly pozoruhodné změny a naše socialistická výstavba vstoupila do nové fáze díky linii nezávislosti a strategickému rozhodnutí naší strany.

Třetí plenární zasedání 7. Ústředního výboru strany, které se konalo v dubnu loňského roku, bylo příležitostí klíčového významu při rozvíjení naší revoluce do nové fáze a dalším urychlení postupu socialismu na základě velkého vítězství linie podpory obou front současně. Na cestě náročného boje s vírou v jisté vítězství socialismu náš lid poskytl svým vlastním úsilím pevnou záruku pro obranu své suverenity a dosažení míru a prosperity a mohl postoupit k velkolepému revolučnímu pokroku, aby dosáhl ještě vyšších cílů pro výstavbu prosperující země.

Díky našemu aktivnímu a pozitivnímu úsilí byl na Korejském poloostrově vytvořen mírově orientovaný proud a nadále rostla mezinárodní prestiž naší republiky a uprostřed toho jsme oslavili 70. výročí založení slavné Korejské lidově demokratické republiky v lesku s velkou důstojností a sebedůvěrou.

Prostřednictvím zářijových oslav byla před očima světy plně projevena síla KLDR, která dosáhla ideologické jednoty celé společnosti a jednomyslné jednoty strany a lidu, a která má spolehlivou soběstačnou ekonomiku a schopnost samostatné obrany a horoucí vůle hrdinného korejského lidu bojovat až do konce za vítězství věci socialismu.

V loňském roce všechen lid dále upevnil základy soběstačné ekonomiky povstáním do boje za uskutečnění nové strategické linie strany koncentrovat veškeré úsilí na ekonomickou výstavbu.

Pokračovat ve čtení „Novoroční projev soudruha Kim Čong Una“

Som otrasený

Televízie vysielali cez sviatky „nebezpečnú komunistickú propagandu“.

Som otrasený. Včera večer STV odvysielala ťažkú stalinskú propagandu s nejakým bradatým Janom Werichom namiesto toho, aby dali na sviatočný večer nejakú super demokratickú kvalitku s našim milovaným Richardom Stankem.
No chápete?! To tu už v našom láskavom kapitalizme nikto nič negarantuje?

CISÁROV PEKÁR – MARXISTICKÁ PROPAGANDA!
Oni sa v tej RTVS akože už úplne opustili? Oni dávajú Cisárovho pekára?! To akože nemohli pustiť niečo od našich ľúbezných priateľov z Hollywoodu? To si fakt musíme ešte aj Vianoce ničiť budovateľskými filmami z 50.rokov?!
A ten boľševik Werich! Ach! Veď to je horšie než Marx. Ešte aj bradu má! A robí idiotov z vládcov! Vysmieva sa privilégiám! A vytvára dojem, že nejaký roboš môže spravodlivo vládnuť! No chápete – pekár! Žiaden finančník! Žiaden bankár! Žiaden podnikateľ! Ale pekár!

CHLEBA?! A KDE STE NECHALI HAMBURGERY!
Som zdrvený. Naše deti museli počas Vianoc počúvať, ako tam Werich spieva, že všetci na tom budú lepšie, keď všetko všetkým dáme. A vysmieval sa tým, čo nepracujú! Vraj sa čoskoro historicky znemožnia a vládu prevezmú ľudia, lebo majú pravdu.
Keď som videl, ako tam pečú chleba, tancujú a spievajú, normálne mi prišlo zle. Že chleba! Keby aspoň hamburgery, tak nepoviem! Ale chleba?!
Ako to, že toto nemravné, totalitárne dielo ešte naši drahí demokrati nezakázali?! Takáto komunistická agitácia! Vysielaná na Jednotke!

MIER A PRÁCA? NO FUJ!
Akože, nič v zlom, ale toto nie je trestné? Toto v tom filme zaznelo! Citujem:
„A budem společně svět a mír milovat, a budem společně pro ten svět pracovat, když všichni všechněm všechno dáme, tak budem všichni všechno mít dohromady.“
    No chápete – mier, práca, spoločenské vlastníctvo. V našej milovanej demokracii. Žiadna sloboda, žiadne podnikanie, žiaden individualizmus! Pcha, že práca a mier! To prekračuje všetky medze.

DOSŤ BOLO WERICHA!
A keď počúvam tie trápne výhovorky, že Werich s Voskovcom napísal tento príbeh ešte v 30. rokoch za prvej Československej republiky – kurník a koho to zaujíma!?
To je úplne jedno! Werich je proste komunista! Stalinista! Marxista! Tu nebude nikto beztrestne šíriť hodnoty práce a mieru! Dosť bolo Wericha!

SLUŠNÉ SLOVENSKO ZA DEMOKRATICKÚ KULTÚRU!
Vyzývam Slušné Slovensko, aby povstalo proti Werichovi. Zaplňme námestia s transparentmi Goléma za mrežami!
Súdruhovia Kalmus a Lorenz nám predvedú, čo je to skutočné demokratické umenie! Vyzlečú sa donaha a budú predstierať milostné scény so sochou Václava Havla!
Alebo oblejú farbou nejaký pamätník! Ó, áno, to bude ono! U-m-e-n-i-e! Stokrát lepšie než nejaký Werich.

MATĚJ A KATEŘINA! OBSCÉNNE!
Pavián Stanke bude viesť ulicu ako symbol pravého nefalšovaného herectva! Aký Matěj a Katěřina?! To je nechutný komunizmus! Richard a Štěpán! To je tá správna sloboda a demokracia! To je ono!
Budeme trepotať americkými vlajočkami! Spálime československý archív! Zničíme všetky komunistické filmy! Dosť bolo pekára! Dosť bolo Goléma! Nech žije sloboda, nech žijú hamburgery!
Ale vážne, priatelia. Toto všetko je samozrejme irónia. Na Cisárovho pekára sa teším každé Vianoce a ešte pár dní si budem pospevovať „a budem společně svět a mír milovat“… Snáď ma nezavrú…

    Ľuboš Blaha, poslanec SR

„www.youtube.com/watch?v=4MK_vNkiPRk“

Výročí Stalina

1. prosince 2018 se v Moskvě konalo tradiční pokládání květin k hrobu Josifa Vissarionoviče Džugašviliho – Stalina u Kremelské zdi, na počest výročí jeho narození. Bylo položeno 13 500 rudých karafiátů od vděčných potomků. Počtem květů to byla rekordní akce za celou dobu.