Británie a Evropská unie

(Toto prohlášení bylo navrženo před chaotickým hlasováním v Britském parlamentu.)

Dohoda o brexitu, ležící teď na stole, dosažená mezi Evropskou unií a britskou konzervativní vládou, je jasně ohřátá dohoda z května, ale z pohledu irské demokracie s několika důležitými změnami. Obsahuje i smlouvu o volném obchodu, která v květnové dohodě nebyla. Tato nová dohoda nevylučuje těsnější vztah s Evropskou unií, ale spíše nechává budoucí vládě otevřená dvířka k vyjednávání a dovoluje tak Johnsonově vládě přiřadit se k Evropské unii co nejtěsněji.

Určité síly uvnitř dělnické třídy v Británii – stejně jako jejich protějšky v Evropské unii – šíří i nadále iluzi, že práva a zájmy pracujících budou lépe pokryty ve strukturách a smlouvách současné Evropské unie. Nic není dál od pravdy. Což se odráží v jejich hlubokém pesimismu, ztrátě víry v dělnickou třídu a schopnosti pracujících vzdorovat.

Pracující získali a udržují si tato práva jen vlastním organizovaným bojem. Sociální demokracie se opět postavila za zájmy velkých monopolů a za strategické zájmy imperialismu – další epizoda v dlouhých dějinách zrazování pracujících.

Touto dohodou o brexitu, bude-li přijata, hra nekončí, boj bude pokračovat, jak se Británie pokouší ztvárnit svůj vztah k Evropské unii. Nikdy nenadcházel jasný rozchod, protože britská vládnoucí třída je hluboce rozdělená.

Zvítězili ti, kteří chtěli zajistit co nejlepší dohodu, zůstat co možná nejtěsněji u Evropské unie. Byla to už od referenda jejich strategie. Johnson možná dobře dodá to, co nepřinesla Mayová, i když se zdálo, že je pro odchod.

Unionismus, proimperialistická ideologie, se opět ocitla na špatné straně dějin, když vložila svou víru do marné naděje, že britská vládnoucí třída se o unionisty postará. Unionistické veto, pokud jde o pobláznění dohodou mezi britskou vládou a Evropskou unií, odmítli oba. Dějiny opět potvrdily, že imperialismus protěžuje a chrání jen zájmy, nikoli přátele. Unionismus byl a je užitečným nástrojem, odklizeným a vyřazeným, když to vyhovuje Britům.

Přesto jásot Lea Varadkara a váhání irských prorežimních sdělovacích prostředků ukázaly, že zájmy irského lidu nezajímaly ani britské, ani eurounijní vyjednavače.

Irští unionisté v dosažené dohodě jasně prohrávají s návrhem celních předpisů mezi severem Irska a Británií. Ten by spolu s dalším vývojem celoirské ekonomiky mohl zvýšit jednotu irského lidu. Irské dělnické hnutí teď musí předložit požadavek na větší ekonomickou i společenskou integraci napříč Irskem.

Odsouhlasení dohody by potom znamenalo, že „zůstat“ je smeteno se stolu, ale budoucí vztah je stále otevřený pro debatu. Terén boje se teď otevírá. Chybí jen jasně protiimperialistický hlas.

Rozdělení zklamalo irské pracující, a je to jasnější stále více lidem. Potřebujeme také získat jasnou politickou strategii pro národní jednotu. Naše jednota není ani jakýmsi druhem fúze dvou jurisdikcí, ani rozšířením stávajícího uspořádání na jih, jakýmsi hybridem toho, v němž teď pracující žijí, severního a jižního. Ne, teď je třeba mít novou republiku, novou ústavu, demokracii, jež zhojí historická zranění a do svého srdce vloží práva a zájmy pracujících.

Prohlášení Komunistické strany Irska, 19. října 2019

(Překlad Vladimír Sedláček. Ještě připomínám, že i když vedení KS Irska sídlí v Dublinu, tedy v Irské republice, strana působí v celém Irsku, bez ohledu a bez uznání jeho rozdělení.)

Berlínská zeď – třicet let poté

Památné dny jsou pro novináře vděčné, zvlášť od okamžiku, kdy jejich zkoumání tolik usnadnil Google. A jak německé sdělovací prostředky takové dny milují! Jejich oblíbená data připomínají čtyři události: „Povstání“ (nebo jakkoli jinak označované) východoněmeckých pracujících 17. června 1953, v období zrodu Německé demokratické republiky (NDR), vybudování Berlínské zdi 13. srpna 1961, její prolomení 9. listopadu 1989 a „sjednocení Německa“ 3. října 1990. Poslední číslice zakulacených roků jsou 3, 1, 9 a 0 (nula). Přidejte (připočtěte) k poslední číslici pět let – nakonec správné kalendáře musí zaznamenávat pětadvaceti- nebo pětatřicetiletá výročí – a dostanete 8, 6, 4 a 5, takže každá dekáda (kromě dvou let) nabídne novinářům, řečníkům a politikům skvělou příležitost několik dnů nebo dokonce i týdnů dopředu připomenout, jak úděsná byla NDR, jak byla odsouzena k zániku a jak nás, ubohé Ossies (východní Němce), učinil její zánik šťastnými.

Levicový politolog Victor Grossman

Jedním takovým rokem jsme opět požehnáni. Nikoli sjednocením Německa, 29. výročí není kulaté. Ale 9. listopad to splňuje, Berlínská zeď už tu není 30 let, tak si musíme připravit nervy na týdny projevů, článků, vzpomínkových akcí a předváděček. Na jedné takové akci popadaly celé míle kostek domina, na jiné byly vypuštěny tisíce svítících balónků. Takové oslavy obvykle končí u Braniborské brány obrovskými ohňostroji a náruživým zpěvem celoněmecké hymny „Deutschland Deutschland über alles“.

Sarkastické hlasy mumlají, že jejich základní cíl formuloval už v roce 1991 ministr spravedlnosti Klaus Kinkel: „Musí být možnost delegitimizovat systém NDR, jenž sám sebe ospravedlňoval až do hořkého konce protifašistickými názory, domněle vyššími hodnotami a prohlašováním o naprostém humanismu, zatímco pod rouškou o svém marxismu-leninismu vytvářel stát v mnoha aspektech stejně nelidský a strašný, jako bylo fašistické Německo.“

To od muže, jehož druhý cíl pro Německo obsahoval prazvláštní, znepokojivé podtóny: „… k dokončení něčeho, co se nám už dvakrát nepodařilo dosáhnout: nalezení úlohy, ve shodě s našimi sousedy, jež odpovídá našim přáním a našemu potenciálu.“

Jeho stavění fašistů a komunistů na stejnou úroveň přijala nedávno Evropská unie coby oficiální politiku obviňujíc z toho druhou světovou válku a ignorujíc sebemenší zmínku, že Osvětim, Treblinka a Sachsenhausen byly osvobozeny a nacistické Německo poraženo především díky Sovětskému svazu, jenž ztratil 27 milionů lidí následkem nacistické agrese.

Proč jsou tragické dějiny 20. století tak překrucovány?

Pokračovat ve čtení „Berlínská zeď – třicet let poté“

Vládní opatření Holandska

Holandsko, které má šest procent muslimského obyvatelstva, je od ledna nuceno utlumit svůj program „multikulturalismu“.

Holandská vláda má po krk toho, jak je hanobena muslimy a proto opouští zmíněný model soužití. Po dlouhém období „multikulturalismu“, které nepřineslo nic, kromě povzbuzení muslimské imigrace a vytvoření paralelní společnosti, která škodí zemi, objevuje se teď nový projekt, který předložil parlamentu ministr vnitra Piet Hein Donner 16. června loňského roku a říká: „Vláda sdílí nespokojenost holandského lidu s modelem multikulturní společnosti v Nizozemsku a vyjadřuje svůj záměr zaměřit své priority na základní hodnoty holandského národa. V novém systému integrace budou hrát holandské hodnoty hlavní roli, a proto vláda nebude dále trvat na modelu multikulturní společnosti.“

Následuje poznámka: „Přísnější integrace je nyní naprosto oprávněná. Proto se musí říci všemu lidu, že taková orientace je absolutně nutná, protože společnost je v bodu rozkladu holandské identity a Holanďané se už necítí jako ve vlastním domě.“

Nová integrační politika bude pro přistěhovalce mnohem náročnější.

Například, přistěhovalci se povinně budou muset naučit holandsky a vláda bude mít účinné donucovací prostředky proti přistěhovalcům, kteří ignorují hodnoty země a neuposlechnou nizozemského práva.

Nizozemská vláda také zastaví poskytování zvláštních dotací pro integraci muslimů (kteří ji tak, jako tak, ignorují). Podle Donnera „není možné, aby se vláda nebo lid přizpůsobovali imigrantům“.

Tento projekt počítá s vytvořením dvou zákonů, které zamezí fingovaným sňatkům a zavedou přísná opatření k muslimským přistěhovalcům, kteří snižují možnost najít si práci tím, že nechtějí ustoupit od svých zvyků v oblékání. Obzvláště se vláda chystá zakázat používání všech druhů oblečení, které zakrývají tvář, jako jsou velo, burka a džiháb a to vše od ledna 2016.

Holandsko si uvědomilo, možná trochu pozdě, že by její multikulturní liberalismus mohl proměnit jejich zemi v teritorium „muslimských kmenů“, jejichž hlavním cílem je zničit národ, který jim poskytl přístřeší a jeho vlastní holandskou identitu. Budoucnost světa, jak jej známe, je ve vážném nebezpečí a z tohoto důvodu je velmi žádoucí, aby Austrálie, Spojené Království, Kanada, Belgie, Francie a USA přijaly tuto iniciativu a učinily konec světovému bujení muslimstva, které nerespektuje nic a nikoho, jinak za dvacet let náš západní způsob života přestane existovat.

Cožpak se Rusové nikdy nepoučí?

Urážka za urážkou, a k tomu další urážka – a ruský ministr zahraničí se ještě zeptá: „Cožpak si americké úřady opravdu nepřejí normalizovat dialog?“

Autor zamyšlení…

Samozřejmě, že ne! Kolik dalších důkazů pro tento fakt ruský ministr zahraničí ještě potřebuje? Američané vězní syna ruského právníka, a to zcela mimo jakoukoli legální americkou jurisdikci – oni ho totiž unesli a poté odvlekli do Washingtonu. Údajně k soudnímu projednávání, jehož datum je ve hvězdách.

Zadrželi i ruskou občanku Marii Butinovou falešně obviněnou ze špionáže a odsoudili ji k trestu ztráty svobody.

A můžeme pokračovat a pokračovat. Právě v těchto dnech zadrželi Američané poslankyni ruského parlamentu Ingu Jumaševovou, kterou předtím pozvali k účasti na dialogickém fóru Fort Ross v USA, což je každoroční akce, na níž američtí a ruští účastníci hovoří volně mezi sebou.

Dokáže tudíž ruská vláda porozumět tomu, že je pro jednotlivé její členy nebezpečné přicestovat do USA nebo kamkoli jinam mimo území Ruska, kde se jich washingtonští rabijáci mohou zmocnit a unést je?

Jak poté, co Washington zrušil imunitu a ovládl ruský konzulát v San Francisku, stejně tak jako ruská obchodní zastoupení v New Yorku a ve Washingtonu, mohou Rusové stále ještě nevědět, že USA jsou gangsterským státem? A jak může mít tedy Rusko normální vztahy s americkým gangsterským státem? Cožpak ruská vláda není schopna pochopit zřejmá fakta?

Až do nebe volající ponižování a potupy, které ruská vláda z rukou Washingtonu tak ochotně přijímá, povzbuzují gangstery k potupám dalším, které se budou už jen zostřovat.

To si pak Rusové zase jen pokorně postěžují, až Putin sám, poté, co vstoupí na půdu Spojených států, bude zadržen a vyslýchán? Vždyť ho přece mohou uvěznit za vměšování se do amerických prezidentských voleb! To i pak se ruská vláda před Washingtonem přihrbí?

Ne, to ponižování a potupy se budou zostřovat, dokud na ně ruská vláda neodpoví odpovídajícím způsobem – a to ráznou akcí. Čas na ni už více než dozrál.

Neexistuje absolutně žádný důvod pro to, aby se Rusko bálo korupčnické a společensky degenerující země, která za dvě desítky let nedokázala porazit jen lehce ozbrojený Tálibán v Afghánistánu.

A otázka další: Proč se ruská vláda vystavuje jízlivé nepřátelské publicitě tím, že na svém území povoluje rozvíjet činnost zahraničních neziskovek placených z fondů CIA? Vždyť právě ony svými výtržnostmi a protesty narušily nedávné akce vládnoucích stran v Moskvě, takže následný pokles hlasů podporujících ruskou nezávislost nebyl ničím jiným než vyjádřením nesouhlasu vlasteneckých Rusů s tím, že je jejich vláda neochránila Rusko před americkým vměšováním. A nevšimla si ruská vláda ani nedávných násilností v Hongkongu, ke kterým došlo právě jen v důsledku čínské nonšalance vůči aktivitám tamních Spojenými státy financovaných neziskovek?

Cožpak chce jednou prožít totéž?

Paul Craig Roberts, 13. října 2019 ; vybral a přeložil Lubomír Man

Prohlášení k turecké agresi a invazi do Sýrie

Světová rada míru rozhodně odsuzuje novou, v pořadí již třetí, invazi turecké armády do Sýrie.

Po období shromažďování ozbrojených složek Turecka poblíž syrských hranic a ostřelování syrských cílů dochází v současné době k nebezpečné eskalaci situace – invazi pozemními vojsky.

Tato agrese v severovýchodní části Sýrie je pokračováním předchozích agresí v této oblasti a je zároveň součástí expanzivních plánů tureckého režimu. Děje se tak s plnou spoluúčastí USA a jejich spojenců, kteří udržují svá vojska v této oblasti již několik let. Tato agrese a tichá tolerance z mnoha stran vytváří nové hrozby a nebezpečí pro obyvatele tohoto regionu, především pro syrský lid, který již osm let trpí bezprecedentní a dobře připravenou imperialistickou agresí, zatímco USA, NATO, EU, Turecko a jejich regionální spojenci nashromáždili, financovali, vycvičili a vedli desítky tisíc ozbrojených žoldáků pro násilnou změnu režimu v Damašku.

Turecká invaze a okupace svrchovaného území Sýrie povede pouze k nové vlně migrace a zvýší příliv uprchlíků. Tvrzení Turecka o vytvoření „bezpečnostní zóny“ podél hranic se Sýrií je pokrytecké a nemůže zakrýt skutečný úmysl vytvoření velkého území kontrolovaného Tureckem a změn demografického charakteru dané oblasti. Skutečná hrozba míru a stability vyplývá z imperialistických plánů kontroly energetických zásob, plynovodů a sfér vlivu za pomoci ochotných režimů na Blízkém Východě.

Světová rada míru důrazně odsuzuje tuto agresi a požaduje stažení cizích okupačních sil, podporujíc právo na sebeurčení syrského lidu, aby se sám a svobodně mohl rozhodovat o své budoucnosti a osudu. Světová rada míru vyjadřuje svou solidaritu se statečným syrským lidem a s antiimperialistickými silami v Turecku a zároveň vyzývá své členy a přátele k odsouzení probíhající agrese.

Ruce pryč od Sýrie!

Sekretariát Světové rady míru, 10. října 2019

Oslavovat ožraly a privatizátory? Nikdy!

Naši tátové postavili po válce republiku na nohy. Mám místo nich oslavovat nějaké ožraly a privatizátory? Nikdy!

Ľuboš Blaha

Viete, čo ma naozaj hnevá? Keď sa niekto snaží znegovať život našich otcov a starých otcov, ktorí tu desaťročia budovali všetko, čo dnes máme – školy, nemocnice, továrne, cesty, sídliská, mosty, skrátka, všetko. Títo dobrí ľudia po vojne postavili Slovensko na nohy. Vlastnými rukami. Ale vraj ich nemáme oslavovať. Máme z nich byť vraj znechutení. Oslavovať sa majú nejakí ožrani a prevracači kabátov, ktorí odovzdali po roku 89 našu vlasť západným mocnostiam a nadnárodným koncernom. Prepáčte, ale nikdy! 

Ja si vážim generácie ľudí, čo tu žili pred rokom 1989, vrátane úprimných komunistov, ktorí verili, že budujú nový svet bez chudoby a nerovnosti. Po roku 1989 sa zo všetkých týchto ľudí robia „opice“, ktoré len bezmyšlienkovito skákali, ako režim pískal, alebo ešte horšie: robia z nich „zločincov“, ktorí sa pričinili o gulagy a vraždenia. Preboha, však tu žili milióny ľudí, ktorí verili v ideály rovnosti a spravodlivosti! ČSSR bol moderný a vyspelý štát, ktorý mal vlastný priemysel a staral sa o ľudí. To, že boli zavreté hranice a tajné služby prenasledovali opozíciu je samozrejme zlé – ale to bol dôsledok studenej vojny, za ktorú mohol rovnako ZSSR, ako aj USA. Takéto prejavy sú bežné aj dnes v kapitalizme, keď spolu vedú spory mocnosti: nijako to nesúvisí so socializmom. To, čo so socializmom ako takým súvisí, to bolo to, že ľudia mali prácu, bývanie, vzdelanie a zdravotnú starostlivosť. Že decká nefetovali, neboli tu gangstri, mafiáni, teroristi ani žiadne finančné skupiny. Ľudia budovali svoju vlasť a tvrdo pracovali!

 A túto generáciu ľudí chce dnes niekto len-tak „odpísať“?! Ich život vyhlásiť za zlyhanie, omyl, smolu, zbytočnosť?! Alebo rovno za zločin?! A kto ide týchto ľudí súdiť? Zlodeji, prevracači kabátov, privatizéri či oligarchovia? Tí, čo tu po novembri 89 rozkradli všetko, čo sa nehýbalo? Tí, ktorí tu vytvorili jeľcinovský mafiánsky kapitalizmus 90. rokov? To sú tí hrdinovia novembra?! Tí, čo sprivatizovali strategické národné bohatstvo, ktoré tu desaťročia budovali komunisti?! Tí, čo sa zo dňa na deň zázračne premenili z marxistov-leninistov na reagano-thatcheristov? Títo farizeji?!

Je mi zle z toho, keď vidím tú neúctu niektorých liberálnych mladých ľudí ku generácii vlastných rodičov a starých rodičov: nech sa zamyslia, čo urobili pre Slovensko ich rodičia a čo robia pre Slovensko oni zo svojich luxusných kancelárií v západných korporáciách, kde dnes zarábajú ťažké prachy vďaka vzdelaniu, ktoré im zaplatil náš štát. A hneď po štátniciach zdupkali zo Slovenska za lepšími peniazmi – pre svoj osobný profit. Ostal tu po nich len nezaplatený účet za oslavu promócie. Toto je ich príspevok do dejín Slovenska – k rozvoju vlastného štátu. A dnes kopú do komunistov, do staršej generácie, ktorá tu vybudovala všetko, čo máme.

Nie, mňa nikdy nikto neprinúti, aby som dehonestoval ľudí, ktorí verili v komunizmus pred rokom 1989, a ktorí budovali ČSSR. Nikdy. Ľudia, čo žili pred rokom 1989, pracovali a verili v ideály socializmu, majú moju plnú úctu. Zaslúžia si obdiv, zaslúžia si rešpekt, zaslúžia si rehabilitáciu. Novembrovej mytológii o dobrých havloch a zlých komunistoch verí čoraz menej ľudí. Kapitalizmus priniesol zlo. Veľa ľudí sa cíti byť podvedených a sklamaných. A ja budem vždy stáť na ich strane. Nie preto, že by som si idealizoval bývalý sovietsky režim, ale preto, že vidím, aké strašné zlo priniesol súčasný kapitalistický režim. Pekný deň, priatelia!

Ľuboš Blaha, poslanec slovenské Národní rady

Smést říši zla z povrchu planety

(Projev Ronalda Reagana na tajné poradě vedoucích pracovníků zahraničně politických služeb v červnu 1984.)

Kdo si tento projev pozorně přečte, uvědomí si rok jeho přednesení, dokáže pochopit, že se tohle vše týkalo i ČSSR. Snadno soudný člověk rovněž pochopí, jak to tady doopravdy bylo a jak to v dnešní východní Evropě pokračuje. Poznámka Reagana ke kupónové privatizaci je pozoruhodná, že… 17. listopad 1989 byl startovním dnem převratu u nás. Je úplně jedno, kdo to vedl. Nafoukaný a sebestředný Klaus údajně vymyslel tzv. kuponovou privatizaci, následovanou masovým ožebračením prakticky všech Slovanů v Evropě. Boj za lidská práva není úplný nesmysl a jméno zmiňovaného amerického občana v Kremlu nelze vidět v Gorbačovovi čí následně v Jelcinovi. To byla a ještě je utajená jiná persona. Novodobé české celebrity vymyslela až televize Nova.

„Sešli jsme se, abychom posoudili co nejúčinnější cestu boje s komunismem. Jak dobře víte, všechny dosavadní pokusy zničit bolševickou nákazu končily neúspěšně. Totalitní režim přežil od Října 1917 občanskou válku i hitlerovskou pohromu. Dokonce i Hitler se svou velkolepě vyzbrojenou armádou, která pokořila celou Evropu, na Sovětském svazu pohořel. Po válce, bez ohledu na hospodářskou blokádu a další naše tvrdé sankce, tempa rozvoje SSSR byly dvakrát vyšší než ve Spojených státech, nemluvě o jiných kapitalistických státech s rozvinutou ekonomikou. Předstihli nás v těžbě nafty a plynu, byli první, kdo vybudovali atomové elektrárny a ledoborce, kdo pronikli do kosmu. První člověk, který se objevil v kosmickém prostoru, byl jejich člověk. Dohnali a předstihli nás v řadě kritických vojenských inovací, dosáhli termojaderné parity s námi, jejich ponorky s jadernými zbraněmi dnem i nocí brázdí nedaleko od našich břehů. Spolu s USA se sovětská říše zla stala velmocí, a pokud jí dovolíme splnit ještě 2 – 3 pětiletky, pak už je žádná síla nezastaví. Naopak, řeč může být o zániku Ameriky a celého svobodného světa.

Nejsem první prezident USA, který pochopil, že vojensky a ekonomickou blokádou Sověty neporazíme. Richard Nixon přede mnou dospěl k závěru: boj, jehož se účastníme, je velká bitva idejí, tady musíme zvítězit nebo zahynout. Také prezident Kennedy přiznal nezbytnost nepřetržitého ideologického útoku na komunismus.

Projekt „Pravda“ – kolosální program demokracie – základní myšlenky boje s říší zla jsem vyložil ve svém vystoupení ve Westminsterském paláci v Londýně v červnu 1982. Před třemi lety vstoupil v platnost náš projekt „Pravda“. V minulém roce jsme vyhlásili kolosální program demokracie a otevřené diplomacie. Je to platforma s mnoha cíli a s globálním rozměrem a rozmachem. Vytyčili jsme v ní ambiciózní, fantastický, ale reálný úkol – smést komunismus z povrchu planety, odklidit ho na spáleniště dějin. Abychom však toho dosáhli, je nezbytné pochopit povahu ruských lidí, objasnit, oč se opírá říše zla, co jí dává obrovskou sílu. „Ruská duše“ duše je pro mnohé záhadná. Naši specialisté, zabývající se Ruskem, nakonec jeho duši odhalili. Základními rysy ruské povahy jsou: pokorná víra v dobrého cara nebo vůdce, prostosrdeční důvěřivost ke slibům všeho druhu, neprotivící se dlouhodobá trpělivost a stádnost. Náš program počítá s těmito vlastnostmi sovětských lidí. Naši specialisté v ruské problematice poznali, oč se opírá říše zla a pochopili co je zapotřebí udělat k vymýcení sovětské nákazy.

Hlavní náš cíl je likvidovat socialismus jako systém a zavést vývoj v zemích východní Evropy a v Sovětském svazu do řečiště kapitalistické ekonomiky. K tomu je ovšem nezbytné dosáhnout toho, aby u nich na všech místech soukromé vlastnictví potlačilo vlastnictví společenské a státní. Kolektivismus a socialistický internacionalismus musí být zaměněny individualismem a kosmopolitismem. Marxistická ideologie musí ustoupit místo ideologii svobodného podnikání.

Pokračovat ve čtení „Smést říši zla z povrchu planety“

Několik poznámek k situaci v zemích V4

V4 je dobře, že je. Jde ale o to, aby k něčemu byla.
Může v EU zajistit alespoň minimální vliv a alespoň symbolicky odolávat těm nejhloupějším a nejškodlivějším nápadům Bruselu.
Od roku 1991, kdy vznikla, zažívala tu lepší, tu horší časy.
Jistý rozdíl mezi státy je v tom, že zatímco Polsko a Maďarsko se snaží o suverénnější politiku, Česko a Slovensko je do jisté míry polygonem pro zájmy USA, Německa, EU a neziskovek.
Babiš se snaží, ale je v kleštích. Garantem cizích vlivů je ČSSD.
Slovensko se aktuálně jeví jako nejslabší článek soudržnosti V4.

SLOVENSKO

Na Slovensku je registrováno přes 150 politických strana a hnutí. Asi 60 z nich vyvíjí jakousi aktivitu… a vznikají další!
Politická situace je nestabilní. Politická scéna je „v přestavbě“.
SMER má nejlepší časy za sebou.
V parlamentních volbách 2006 získal 29,14 % hlasů a 50 mandátů;
2010 34,8 % 62
2012 44,4 % 83
2016 28,3 % 49 mandátů
Vážným signálem byly už prezidentské volby 2014, kdy úžerník Andrej Kiska porazil Roberta Fica poměrem 59,4 : 44,5.
Neziskovky názorně předvedly, co umí a kdo je tady pánem (když předtím, v roce 2009, se jim to ještě s I. Radičovou nepovedlo a vyhrál I. Gašparovič.
To v březnu 2019 už vše proběhlo v jejich režii, a rozkolísaný SMER tomu napomohl svou nominací, kdy nejdříve zvažoval Miroslava Lajčáka a nakonec nominoval Maroše Šefčoviče (jaký šel, takového potkal). Oba výrazně „proevropští“ a levicový volič je nepřijal. Vyhrála Zuzana Čaputová – 58,4 % a Šefčovič získal 41,6 %. V 1. kole třetí Štefan Harabin – 14,34 %, čtvrtý Marián Kotleba – 10,4 % … a Eduard Chmelár – 2,74 %.
Fico je pod obrovským a stále se stupňujícím tlakem. Preference SMERu klesají, podle posledních průzkumů:
Strana                      FOCUS             MVK
SMER R.Fico            20,8 %                         20,7%              / 36 mandátů
Progres.Slovensko/Spolu Truban, Beblavý 14,9                 13,3                 / 23 mandáty
KDH A.Hlina                         7,3                   9,4                   / 16 mandátů
SNS A.Danko            7,0                   8,5                   / 15 mandátů
LS NS M.Kotleba      11,4                 8,1                   / 14 mandátů
SaS R.Sulík               7,9                   5,5                   / 14 mandátů
Sme rodina B.Kollár 6,6                   5,5                   / 10 mandátů
Za ľudí A.Kiska         5,5                   7,9                   / 14 mandátů
OĽaNO R.Matovič   6,1                   6,9                   / 10 mandátů

Parlamentní volby se blíží. Měly by být 29. února 2020
Kampaň byla – obrazně řečeno – odstartována v únoru 2018, kdy byl v rodinném domku ve Velké Mači zavražděn Ján Kuciak a jeho snoubenka Martina Kušnírová.
Vzplály vášně a vlna demonstrací, ne nepodobných těm, které tady organizuje Milión chvilek.
Následovala demise ministra vnitra R. Kaliňáka a poté i premiéra R. Fica.
Média roztáčela nejdříve italskou stopu a pak přišel na scénu Marián Kočner.
Jaká je aktuální situace?
Vypadá to, že si SMER udrží nějakých 20 % (+- 2%), ale záleží to na tom, zda vydrží pospolu tandem Fico – Pellegrini. Strana je rozvrstvena: pravé křídlo P. Pellegrini, radikální levice L. Blaha a R. Fico ve středu (z taktických důvodů; je autentický levičák).
Pokud to zůstane pohromadě, vyhrají volby, ale na vládu to nebude.
Pak tam jsou národně orientované strany s proruským akcentem. Dankova SNS a Kotlebova Ludová strana-Naše Slovensko (obhajují Slovenský štát). Částečně sbírají hlasy odpadávající od Smeru.
KSS, Vzdor, Úsvit, Klub komunistů Slovenska, DAV 2 … jsou dnes drobné strany s periferním vlivem (průzkum ag. AKO – KSS 0,3 %).
Otázkou je, zda se ujme nějaká nová strana. Zámysly mají Š. Harabin, V. Mečiar, exministr T. Drucker anebo Edo Chmelár.
Největší potenciál má Harabin, ale není jisté, zda do toho půjde anebo upřednostní soudcovskou profesi. Jinak by mohl počítat se 6 až 10 % a vytvořit novou situaci, 5 % zřejmě překročí i Drucker.
Mečiar by asi těžko překonal 5 % a patrně stejně dopadnou Chmelárovi Socialisti.sk
Pravice je stejně rozdrobená, jako levice. K již zavedeným KDH, SaS, Sme rodina, OĽaNO a maďarským MOST-Híd a SMK, přibylo PS/Spolu a Kiskova Za Ľudí. Lídrem pravice se stalo Progresívne Slovensko/Spolu (Truban, Štefunko, Šimečka/Beblavý), ale růst preferencí se zastavil. Mají ale silnou podporu médií, neziskovek a vyšla od nich Čaputová.
Američané by rádi ubrali hlasy Sulíkovi a Matovičovi. Nevyhovují jim a neplní zadání.
KDH spoléhá na své tradiční voliče a také tuší „cizí ruce“ v pozadí. Ján Fígel: Není v zájmu KDH, aby režisérem formování alternativy byli puberťáci z PS/Spolu
Maďarské strany se (zatím) nedohodly na společném postupu, což by mohlo způsobit, že by maďarská menšina poprvé neměla zastoupení v NR SR. Dnes o tyto hlasy usilují 4 strany – Most-Híd Béla Bugár, SMK József Menyhárt, Maďarské fórum Z. Simon a Maďarská křesťansko demokratická aliance Cs. Fehér
Přesto tu je základ, na kterém lze stavět. Dokládá to např. Anketa Největší Slovák (G. Husák v první desítce), tradice SNP, silné proruské cítění, celonárodní odpor proti případné americké vojenské základně, rozšířenost folklóru anebo skladba programů STV a Sro.

Nejvážnější otázky nejbližší budoucnosti:
1/ Vydrží SMER pohromadě nebo Pellegriny odejde? (k T. Druckerovi – Dobrá voľba)
2/ Půjde do toho Harabin naplno?
3/ Potlačí pravice vzájemné rozpory anebo začne bojovat mezi sebou?

Pokračovat ve čtení „Několik poznámek k situaci v zemích V4“

Kapitalismus nám kope hroby

Svět, ve kterém žijeme, je konečný. Nemá nekonečné, stálé zdroje. A rychle se dostává k bodu, odkud není návratu, neboť čelíme hrozbě klimatické katastrofy. Jestli máme zachovat lidstvo a zachránit svět pro budoucí generace, musíme radikálně změnit způsob života, okamžitě.

Nemluvíme o drobném vylepšení tu či onde, přechodu na větrnou či solární energii, menší konzumaci masa či použití méně oleje: mluvíme o totální změně způsobu, jímž zacházíme s naší planetou a žijeme své životy.

Nevypadá to, že bychom zatím byli nějak více úspěšní. Žijeme ve světě, kde osm lidí shromáždilo víc bohatství, než nejchudší polovina světové populace, kde miliony lidí hladoví, zatímco ostatní žijí v luxusu; a tyhle rozpory vzájemně souvisejí.

Nepatrná část lidstva kontroluje drtivou většinu zdrojů a majetku. Vlády tuhle kontrolu usnadňují. Kde je touha po zdrojích, vlády povedou válku, aby je dostaly pod svou kontrolu nebo sféru vlivu, bez sebemenší starosti o vedlejší škody.

Účtování emisí skleníkových plynů obvykle nahlíží na to, jaké množství energie a paliv používají civilisté; jenže jedním z největších znečišťovatelů v dějinách je armáda USA, jež spotřebuje více kapalných paliv a vypouští více klima měnících plynů než většina středně velkých zemí.

Nejbohatší části světa spotřebují daleko víc, než planeta dokáže poskytnout. Konzumentství není přirozené lidské chování: dnem i nocí jsme bombardováni inzeráty, abychom jej vytvářeli. Kapitalismus je strukturován tak, aby tenhle typ chování podněcoval.

Trvalý růst je základní součástí kapitalistického systému. Bez růstu nedojde k akumulaci; není akumulace bez spotřeby. Kapitalismus přesvědčuje lidi, že ke šťastnému a zdravému životu potřebují mnohem víc, než je nutné.

Lidé touží po zdraví, štěstí, vztazích, rodině, komunitě, znalostech. Všechny další potřeby jsou vytvářeny systémem.

Kapitalismus lidi zklamal nadprodukcí, nadspotřebou, plýtváním, lačností a nerovností. To všechno jsou faktory, jež kapitalismus potřebuje, aby přežil, ale přežití kapitalismu se neslučuje s přežitím života na téhle planetě. Vehnal jej až na okraj katastrofy.

Takže, co dělat?

Pokračovat ve čtení „Kapitalismus nám kope hroby“

(Ne)zaměstnanost mladých ve světě

Na základě údajů ILO z roku 2018 a celosvětově:

  • 75 milionů mladých lidí je bez práce

problém nezaměstnanosti mládeže je zvlášť akutní v arabských státech (30,6 %), v osmadvacítce EU (18,4 %), v Latinské Americe a Karibiku (17 %) i jinde. Jako příklad uvádíme, že v Jižní Africe dosahuje nezaměstnanost mládeže 50 %.

  • 158 milionů mladých pracujících žije pod hranicí chudoby

Subsaharská Afrika je oblastí s nejvyšším procentem chudých mladých dělníků na světě, s téměř 70 procenty (80 milionů), ale tento problém je zvlášť akutní v jižní Asii. V tak vysoce rozvinuté zemi EU, jako je Dánsko, počet dětí v rodinách, jejichž příjem je pod hranicí chudoby, dramaticky vzrostl v roce 2016. V roce 2016 tam bylo 48 300 chudých jednoročních dětí, což znamená, že byly chudé nejméně rok. Za pouhý jeden rok to je nárůst o 10 500 dětí, což odpovídá relativnímu nárůstu o téměř 28 %.

  • 25 % mladých ve věku 15-29 let není v zaměstnání ani ve vzdělávacím či školícím procesu

Tahle situace snižuje jejich znalosti i schopnosti a zachycuje je do nezaměstnanosti, nedostatečné zaměstnanosti a zklamání. Co víc, mladí jsou více vystaveni neoficiálním pracovním vztahům, čili nepřihlášené práci, zvlášť ve vznikajících nebo rozvojových zemích jako je Jižní Afrika, Brazílie a Turecko, kde 40 % mladých pracujících je nepřihlášených, a v Mexiku jich je 60 %. Navíc k nízkým mzdám a nepřihlášené práci jsou mladí lidé často nuceni pracovat v pružných pracovních vztazích, na částečný nebo časově omezený úvazek. Typickým příkladem jsou země EU jako Portugalsko, Řecko, Polsko nebo Finsko s více než 50 procenty mladých bez možnosti najít stálé zaměstnání na plný úvazek.

Vystaveni této situaci se mladí lidé uchylují k migraci, hledání lepších vzdělávacích a pracovních příležitostí mimo svou vlast. Podle údajů z předcházejících let bylo celosvětově nějakých 51 milionů migrantů ve věku 15-29, většina z nich z rozvinutých zemí. Mnozí z nich jsou mladí vědci, kteří hledají práci v oboru, jenž studovali, v bohatších zemích, kde jsou zahraniční pracovní síly žádané. Ale nejochotnější k migraci jsou mladí v chudých zemích. Největší počet mladých, kteří chtějí migrovat, mají subsaharská Afrika, Latinská Amerika a Karibik, 38 %, následovány východní Evropou s 37 procenty.

Výše uvedené problémy jsou zvlášť palčivé u mladých pracujících žen, které jsou trvale vystaveny vyšší míře nezaměstnanosti, práci na částečný úvazek a nedostatečnému vzdělání v poměru k mladým mužům; fakta, jež vysvětlují konkrétní problémy pracujících žen vzhledem k jejich věku.

Vše tu zmíněné tvoří drsnou realitu, v níž jsou mladí pracující vítáni, aby organizovali svůj boj na pracovištích, ve svých zemích i mezinárodně, v řadách Světové odborové federace, a požadovali život, jenž si zaslouží, ve společnosti s mírem, společenskou spravedlností, bezpečím, přístupem ke vzdělání a k právu na trvalé zaměstnání, s osmihodinovou pracovní dobou, osmi hodinami odpočinku a osmi hodinami k rozvoji vlastní osobnosti, s přístupem k umění, kultuře, sportu.

Z projevu Emila Olsena, koordinátora mládežnického výboru SOF, na zasedání Mezinárodní organizace práce (ILO) v Ženevě, 20. 6. 2019 (přeložil Vladimír Sedláček)

VAROVÁNÍ PRASTARÁ A SOUČASNÁ

Učený kněz Laocoön, jak praví staré legendy, marně varoval před známým „trojským koněm“. Nepřátelský bůh vyslal obrovské hady, kteří jej zardousili, a velký dřevěný dar se otevřel. Vojáci v něm ukrytí otevřeli brány Tróje a řecké bataliony vtrhly dovnitř, muže pobili, ženy zotročili a město zničili. Jeho ruiny stále ještě nejsou zcela odkryté.

V Německu stojí za to si připomínat Laocoöna, zvlášť ve východních státech Sasku, Braniborsku a Durynsku. V těchto týdnech nečelí dřevěnému koni, ale železné AfD, Alternativě pro Německo. A varování jsou na místě!

Tahle strana – v německých průzkumech s 13 procenty, což je dost znepokojivé – soupeří o špičku v průzkumech ve třech východoněmeckých státech, jež stojí před volbami. V Sasku si drží první místo s 26 procenty. V Braniborsku se do čela cpe s 19 procenty. V obou státech se hlasuje 1. září. V Durynsku, kde jsou volby 27. října, jí na první místo chybí pouhé jedno procento.

Naštěstí, i kdyby vyšla jako vítěz, nesestaví státní vlády. K tomu potřebuje padesátiprocentní parlamentní většinu a jakákoli koalice s AfD je stále striktně tabu. Ale tohle postavení prašivé ovce slábne; v řadách CDU se potichu mumlá: „Možná, kdyby se zdálo, že není jiná možnost, za určitých podmínek, nejsou snad poslanci AfD také zvoleni demokraticky?“

A většina sdělovacích prostředků neustává ve štědrém poskytování všemožných příležitostí předákům AfD, aby chrlili zlou propagandu „Nenáviďte cizince!“

Pokračovat ve čtení „VAROVÁNÍ PRASTARÁ A SOUČASNÁ“

Volby ukazují politickou stabilitu systému

Prohlášení Komunistické strany Irska

Veškeré volby jsou vším, jen ne momentální ukázkou míry politického či třídního uvědomění masy lidí, zvlášť ne pracujících.

Z účasti v nedávných volbách na severu i jihu (Irska) je jasné, že značný počet lidí (víc než polovina) se rozhodl volbami vůbec neobtěžovat – fenomén, jenž není omezen jen na Irsko, ale je vzrůstajícím trendem v kapitalistických zemích.

Opětovný nástup oportunistických Zelených coby faktoru na místní i evropské úrovni je širokým odrazem rostoucích obav lidí z ekologické katastrofy, jíž všichni čelíme. Veřejné mínění povzbudila právě činnost a mobilizace statisíců mladých lidí v Irsku i v Evropě, požadujících, aby vlády konaly k záchraně planety. Růst podpory Zelených není odrazem podpory jejich politiky, která není proti asociálnosti, ale je soustředěna na změnu životního stylu těch, kteří si to mohou dovolit, a trestá ty, kteří nemohou.

Lidé si dobře pamatují úlohu této strany ve vládě: balíčky na záchranu bank, uvalení dluhu EU na irský lid, škrty minimální mzdy a poplatky za vodu a služby. Pracující lidé musí být ostražití, protože všude tam, kde mají Zelení vliv na rozhodování, bude takové politiky stále víc.

Levicové strany, včetně Sinn Féin (irská Soc-dem, v EP součást GUE/NGL; pozn. překl.), Lidé nad zisk (People Before Profit; Socialistická dělnická strana) a Socialistické strany, nedokázaly v místních volbách získat tolik, kolik doufaly, a v případě Sinn Féin ztratily hodně. Významným faktorem v těchto ztrátách bylo manévrování a postranní dohody s místními mocenskými strukturami, což u pracujících nezůstalo bez povšimnutí, jako výprodej veřejných pozemků, uzavírání dohod oplátkou za malý objem „sociálního bydlení“, ale nikdy odpor vůči zásadní strategii vládní politiky.

Pracující v každém případě zjišťují, že místní správní orgány mají malou moc, a to málo, jež mají, je v rukou správy města či kraje, místního státního aparátu. Lidé vidí místní správu jako bezmocnou, kontrolovanou nekalými zájmy.

Především teď pominul účinek masové mobilizace pracujících proti poplatkům za vodu, jež prospěla stranám Sinn Féin, People Before Profit a Socialist Party. People Before Profit (Socialistická dělnická strana) a Solidarity (Socialistická strana) získaly ve volbách v r. 2014 28 křesel, a teď, v roce 2019, spadly na 11. Sinn Féin získala 15 procent hlasů v r. 2014 a v r. 2019 spadla na 9½ procenta, ze 159 křesel na 82.

Levice vzrostla, když pracující nastoupili k boji za své zájmy. Pracující začali zjišťovat, že kolem poplatků za vodu zvítězili jen částečně. Začínají prokoukávat politický oportunismus složek levice, organizací, které jsou až příliš ochotné využít hněvu pracujících ke krátkodobým volebním zájmům. Mnozí pracující, kteří se podíleli na takových kampaních, se cítí být oklamáni těmi, kteří se připravovali vstoupit do vlády s Fianna Fáil (Republikáni), s Labour Party nebo dokonce s Fine Gael (Konzervativci).

Levice utrpěla porážku nejen v Irsku, ale ve všech členských státech Evropské unie. Pravice uchopila frustrací pracujících, jak byly vyjádřeny v odmítání všech záležitostí EU. Těží z toho využíváním hrůz kapitalismu, ale nestaví se a ani se nepostaví proti zdroji: monopolnímu kapitalismu, jaký se teď projevil v Evropské unii a jejích institucích.

Irská levice, stejně jako většina levice v EU, šířila iluzi, že „jiná Evropa je možná,“ s oportunistickými slogany jako „Lidová Evropa“ (People’s Europe). Většina irské a evropské levice se stavěla do pozice zásadně levicových liberálů, jen zřídka napadajících základní povahu systému, jaký je zodpovědný za tvrdou nerovnost, chudobu, masovou nezaměstnanost a super-vykořisťování, jež denně zakoušejí miliony rodin pracujících – systému, vytvořeného k ochraně zájmů jednoho procenta. Minimalizuje třídní antagonismus a třídní boj ve prospěch válek kultur.

Volby do podvodného „Evropského parlamentu“ potvrdily výsledky místních voleb, se zavedenými režimními stranami upevňujícími středový základ se Sinn Féin ztrácejícím jedno křeslo a se ziskem křesel četnými pokrokovými levicovými nezávislými. Volte face (naprostý obrat postoje) Sinn Féin ve vztahu k EU přinesl spoustu zmatku v dělnických komunitách na severu i jihu (Irska) i mezi jejími členy. Ale dlouhodobě se oportunismus ukáže vždycky.

Brexit nadále šíří rozdělení a zmatek po celé zemi, především ale na severu Irska. Zvolení šéfky Alianční strany (Sev. Irska) do Evropského parlamentu odráží zmatení ve složkách unionistických profesních a podnikatelských kruzích ohledně toho, jak mohou prosazovat svůj vlastní hmotný zájem. Podpora Alianční strany, jež obhajuje setrvání v EU, je trvalá, následuje výsledky místních voleb a dost možná signalizuje konec ulsterské Unionistické strany.

Rozpory nadhozené brexitem jsou příčinou zmatku mezi unionistickými složkami, usilujícími o to, aby převládaly jejich zájmy, se snahou DUP (Demokratická unionistická strana) a Hlasu tradičních unionistů (Traditional Unionist Voice) odstranit jedna druhou z unionistických složek, se ponořily do unionistického fanatismu.

V tomto okamžiku si o své budoucnosti na severu ani jihu nerozhodují sami lidé, ale rozhodují o ní roztržka v britské vládnoucí třídě a krize v EU. Krize kolem brexitu poškozuje Evropskou unii i jednotu Britského společenství; nicméně, vzájemně protichůdné imperiální zájmy Británie a EU se nestarají o blaho irského lidu.

Má-li dělnická třída prosazovat své vlastní třídní zájmy, žádá si to víc než jen volby nebo volební strategie. Chceme-li radikální změnu, není dostupná volebními cykly, ale mobilizací třídy coby svébytné politické síly, nikoli zprostředkované přes institucionální struktury, vytvořené k umrtvení a otupení jakékoli výzvy vůči systému.

Budování organizací k prosazení zájmů pracujícího lidu a budování jeho moci je mimo sněmovny, je v komunitách.

„Nebuďte »praktičtí« v politice. Být praktický v tomto smyslu znamená, že jste se naučili myslet v liniích a drážkách, do jakých touží dostat vaše myšlení ti, kteří vás okrádají.“

James Connolly, 30. května 2019

Možná jste přehlédli…

Európsky súd priznal nevinu Sovietskeho zväzu v prípade smrti poľských dôstojníkov v Katyni

Európsky súd pre ľudské práva v Štrasburgu uznal masové postrieľanie poľských vojakov pod Katyňou v roku 1941 za vojnový zločin. V závere vyjadrenia ESĽP sa hovorí, že nové svedectva a dôkazy, ktoré by dokazovali zodpovednosť ruskej vlády a umožnili pokračovanie vyšetrovania, sa nenašli. Osobitnú pikantnosť tejto histórie dáva vyhlásenie, ktorým Tverský súd pred časom potvrdil, že Katyňský masaker sa uskutočnil v roku 1941 a nie v roku 1940, čo značí iba jediné: poľských dôstojníkov postrieľali němečtí fašisté.

Takže, poľské špekulácie o Katyni po dlhej hystérii sa skončili fiaskom. Rusko nenesie vinu na zastrelení Poliakov. Varšava teraz môže smelo začať nasledujúcu hystériu vo vzťahu k Nemecku. Pravda, tam sa tiež pravdy nedovoláš. Povedia, že za všetko je vinný Hitler, jeho sa treba opýtať. No nič, porozmýšľajú a vymyslia nové „zločiny“ proti Poľsku a Poliakom, tým viac, že technológia vynachádzania zločinov s následnými nárekmi, škandálmi, kompenzáciami a niekedy aj prevratmi, bombardovaním, lúpežami a násilím, je v dnešných dňoch privedená do dokonalosti. Stačí sa pozrieť na Egypt, Líbyu, Sýriu, Irán, Irak a tak ďalej.

Skrachovaná poľská provokácia s Katyňou je zrejmou, ak sa na ňu pozrieme z dvoch pozícií. Prvá: Katyňská hystéria sa javí ako pokračovanie celoeurópskej tendencie (s podporou USA) na postupnú premenu Ruska z víťaza v Druhej svetovej vojne na porazeného a kajajúceho sa. Pripomíname, že v rámci jaltsko-postdamskych dohovorov je ZSSR, nástupcom ktorého je dnešné Rusko, jedným z hlavných zakladateľov súčasného svetového politického systému. ZSSR mal po vojne ohromný vplyv na celý svet, bol najsilnejším a najdôslednejším geopolitickým protivníkom ideológie a hodnotového systému Západu a USA. Západ a USA sa na dnešné Rusko, nehľadiac na jeho zložité ekonomické postavenie, stále pozerajú ako na zdroj potenciálnej hrozby (o čom svedčí množstvo faktov), nakoľko dokáže seriózne vplývať na politické, kultúrne a ekonomické procesy vo svete.

Víťazstvo ZSSR v Druhej svetovej vojne ostáva aj dnes jedným z vážnych faktorov potvrdzujúcich silu a životaschopnosť našej vlasti. Preto už v 1970-tých rokoch, na vrchole „studenej vojny“, bola na Západe prijatá nová „koncepcia“ Druhej svetovej vojny, v rámci ktorej ZSSR a fašistické Nemecko rovným dielom zodpovedali za vypuknutie vojny a sovietsky politický totalitný systém sa prirovnával k nacizmu. Nacizmus padol v roku 1945, jeho systém sa zrútil, Nemecký štát bol rozdelený, kapituloval a prešiel do kategórie kajúcich sa. Rozpad ZSSR bol prijatý na Západe a USA ako víťazstvo nad totalitarizmom. No na rozdiel od Nemecka, Rusko sa udržalo ako štát, nerozpadlo sa, ale naopak, začína silnieť a kajať sa nechystá, hoci by vraj bolo za čo. Následkom toho sa Západ usiluje zrovnávať Rusko, ako právneho následníka ZSSR, s nacistickým Nemeckom a požadovať od Ruska to isté, čo od Nemecka – reparácie, kontribúty, odzbrojenie, vzdanie sa suverenity, vrátenie „ukradnutých“ cenností, „zabratých“ území a pokánia. Okrem toho, Západ sa tu prezentuje ako historický spasiteľ ľudstva od moru XX. storočia – totalitarizmu.

Nebude na škodu pripomenúť si, že významné množstvo európskych štátov bolo spojencom Nemecka v Druhej svetovej vojne (Maďarsko, Rumunsko, Taliansko, Fínsko, Nórsko, Chorvátsko, Rakúsko /v šíkoch Tretej ríše/, Španielsko, Dánsko). Druhí, formálne neutrálni, pomáhali zdrojmi. 50 rokov niesli kríž pomáhačov fašizmu. Teraz, v súlade s realizáciou tejto koncepcie, sa im všetkým núka šťastná možnosť prejsť z radov pomáhačov fašizmu do radov obetí „sovietskeho totalitarizmu“. Tí, ktorí sa ocitli medzi kladivom a kovadlinou (ako Pobaltské štáty a Poľsko) si sami vyberajú, čími obeťami chcú byť. Nemecko sa nehodí – dnes je súčasťou Západu, s ktorým sa treba priateliť. Ostáva teda Rusko. Pre plnenie tohto programu sa používali a používajú všetky prostriedky. Od štvania pribaltských trpaslíkov smerom k Rusku, do „masovej streľby“ ako v Katyni (analýzu všetkých provokácií tohto druhu nájdeme v knihe Prudnikova a Čigirina „Katyň. Lož, ktorá sa stala históriou“) až po prikrmovanie zradcov typu Viktora Suvorova – Rezuna ochotného podpísať sa pod knihu o „preventívnej vojne“ Nemecka.

Z druhej pozície je možné uvidieť, že katyňská kauza“ je prvoradá požiadavka Poľska „pomstiť“ sa Rusku za stratenú veľkosť Reči Pospolitej. Pripomíname, že v tomto roku oslavujeme víťazstvo Ruska nad Poliakmi a ich pomáhačmi, ktorá sa udiala pred 400 rokmi. Udalosti v Rusku sa stali prológom skazy Reči Pospolitej. XVII. storočie predstavuje celý rad vojenských porážok a sociálnych katastrof a v druhej polovici XVIII. storočia po troch rozdeleniach Reč Pospolita (a spolu s ňou Poľsko) prestali existovať. Celé XIX. storočie Poliakov ľutovali, spolucítili s nimi ale si z nich aj uťahovali niektoré postavy z románov Gogoľa, či Dostojevského. A v XX. storočí, potom, čo Poľsko získalo krehkú nezávislosť, menovite ZSSR (do vojny aj po nej) pomáhal bývalej kolónii, podporoval, zastával sa, Niekedy napomínal.

Teraz prišiel čas na revanš. Napraviť sa nedá, tak sa pomstime. Odtiaľ sú teda obvinenia v Katyňskej kauze, v útoku na lietadlo, najnovšie plánovanie bitia našich futbalových fanúšikov, chuligánstvo a mnohé iné svedectvá silne zjazvenej nacionálnej hrdosti. No my vidíme, že lietadlo spadlo vinou pilotov, naši fanúšikovia sa stali obeťami plánovanej provokácie a teraz – hľa! – aj vážnejší argument: vina Ruska v Katyňských vraždách sa ukázala dutou. Kam sa teraz oni poberú do sveta hľadať kút pre svoje urazené cítenie? Ťažko povedať.

P.S. Je pozoruhodné, že informácia o výsledku nálezu ESĽP o Katyni ostala „nepovšimnutou“ opozičnými médiami, na rozdiel od tých prípadov, kedy sa Poliaci obracali na ESĽP alebo prebiehali pojednávania. Ako je známe, toto je bežný prístup vo všeobecne antiruských médiách – hlasno hulákať, nepravdivo, hrubo titulkovať lož a klebetu (keď je reč o Rusku) no keď sa jedná o popretie správy, alebo mlčať, alebo ticho, maličkými písmenkami dementi zverejniť na predposlednej strane medzi reklamou. No čo sa dá robiť, takto to chodí. Ak tomu niekto neverí, nech si spomenie aký program bol na Národnom televíznom okruhu 22 júna. Okrem iného film, kde bola Katyň s Poliakmi postrieľanými NKVD a mnoho iného. Teraz len ostáva počkať ako a kedy sa dočkáme dementi. Dočkáme sa?

14. březen 2015, Boris Yakemenko