Čeněk Ullrich: Antiříjen 1956

  V únoru letošního roku (2009, pozn. red.) uplyne padesát tři let od konání XX. sjezdu KSSS (14. – 25. 2. 1956), který objektivně vstoupil do dějin XX. století jako symbol zrady Velké říjnové socialistické revoluce a vědeckého socialismu, jako symbol zrady proletariátu světa a všech vykořisťovaných, jako symbol zrady utlačovaných národů, jako symbol zrady progresivního společenského vývoje.
Když roku 1856 francouzský básník Charles Baudelaire spěl zdárně do závěrečné etapy veršů proklínané básnické sbírky Květy zla, která pak spatřila světlo světa roku 1857, netušil, že o sto let později budou jeho poetické KVĚTY ZLA překonány politickými KVĚTY ZLA, jež byly zasety na jednání XX. sjezdu KSSS pravicovým obratem politiky KSSS, aby po třiatřiceti letech přinesly své temné a hořké plody v podobě porážky socialistického společenství v Evropě, která umožnila světovému kapitalismu krystalizaci zrůdné podoby dekadence společenského vývoje ubíjející v člověku podstatu jeho lidství.
Pravicový obrat politiky KSSS byl fakticky proveden již před XX. sjezdem KSSS, avšak na tajném zasedání delegátů již ukončeného sjezdu, kde nejvyšší představitel KSSS pod rouškou kritiky „kultu osobnosti“ Stalina zaútočil na politiku VKS(b), na politiku revolučního boje o socialismus, tedy na politiku leninismu, došlo k jeho posvěcení a oficiální legalizaci. Chruščovův projev byl snůškou polopravd a lží, jak dokazuje Kilevova analýza (blíže viz M.Kilev: Chruščov a rozpad SSSR, OREGO 1999), proto musel být pronesen zcela nekomunisticky na tajném zasedání, tedy v rozporu s myšlenkou Manifestu komunistické strany o tom, že komunisté pokládají za nedůstojné, aby své názory a úmysly tajili. Chruščovův útok na leninismus, pokrytecky vedený pod heslem návratu k Leninovi, byl v naprostém souladu s tajným plánem Alana Dullese na likvidaci světového socialismu a komunistického hnutí.
Pravicový obrat v politice KSSS spočíval za prvé v opuštění marxisticko-leninského učení o charakteru třídního boje ve stadiu přechodu od kapitalismu k socialismu a komunismu. Pro vnitřní politiku SSSR byla stanovena nevědecká teze o odumírání třídního boje v SSSR souběžně s tím, jak rostou úspěchy socialistické výstavby. Popírání existence třídního boje v období diktatury proletariátu odporovalo objektivní realitě, v níž třídní boj zůstával i nadále objektivním zákonem.
Pro vztahy mezi světovou socialistickou soustavou a světovou kapitalistickou soustavou byla vypracována teorie mírového soužití a soutěžení států s rozdílným společenským zřízením, v níž byla zdůrazňována pouze ideologická forma třídního boje. Mírové soužití mělo být zabezpečeno cestou všeobecného a úplného odzbrojení.
Tato „tvůrčí teorie“ XX. sjezdu KSSS byla v naprostém rozporu s vědeckým učením historického materialismu, které odhalilo nevyhnutelnost válek v období imperialismu a ukázalo, že všeobecný mír lze trvale zabezpečit pouze porážkou světového imperialismu, odstraněním rozdělení lidstva na třídy, odstraněním vykořisťování člověka člověkem a jednoho národa jiným národem. Teorie mírového soužití států při trvající existenci imperialismu a vykořisťování člověka člověkem byla čirou iluzí, která ve svých důsledcích napomáhala likvidovat revoluční boj utlačovaných národů pod záminkou odzbrojení a paradoxně napomáhala imperialistům v jejich politice války a agrese.
Stejně iluzorní byla i představa o tom, že rozpor mezi světovou socialistickou a světovou kapitalistickou soustavou automaticky zmizí v průběhu „hospodářského soutěžení“, že i ostatní základní rozpory ve světě automaticky zmizí spolu s odstraněním rozporu mezi oběma soustavami a tím že bude vytvořen nový svět „všeobecné spolupráce“. Že je tedy možno vyřešit rozpor mezi proletariátem a buržoazií bez proletářské revoluce v každé zemi a že rozpor mezi utlačovanými národy a imperialismem může být vyřešen bez revoluce utlačovaných národů.
V souvislosti s mírovým soužitím byla projednána i otázka možnosti využití různých forem přechodu k socialismu včetně cesty parlamentní. Inspiraci k nastolení uvedené otázky poskytl patrně československý Únor 1948, avšak v oné inspiraci byla zcela opomenuta skutečnost, že tato pokojná, ústavní cesta vývoje směrem k socialismu byla umožněna předchozí porážkou nejreakčnějších sil mezinárodní i domácí buržoazie v ostrém střetu druhé světové války. Komunisté vždy dávají přednost uskutečnění přechodu k socialismu mírovými prostředky, ovšem historické zkušenosti potvrzují, že se vládnoucí třídy dobrovolně moci nevzdávají. Ne náhodou V. I. Lenin zdůrazňoval, že přechod od kapitalismu ke komunismu musí vytvořit velikou hojnost a mnohotvárnost politických forem, ale podstata bude přitom nezbytně jedna: diktatura proletariátu. (Blíže viz V. I. Lenin: Stát a revoluce, Svoboda, Praha 1950. str.31.) Proto i myšlenka „mírového přechodu“ od kapitalismu k socialismu byla plodem historického idealismu, což přímo učebnicově demonstrovala chilská cesta k socialismu (1970 – 1973).
Revize vědeckého socialismu v otázce třídního boje byla pak prohloubena na XXII. sjezdu KSSS v roce 1961 nahrazením státu diktatury proletariátu tzv. „všelidovým státem“ a přeměnou komunistické strany ze strany dělnické třídy ve stranu všelidovou. Na XXVII. sjezdu KSSS v roce 1986 byla tato revize dovršena v redakci Programu KSSS, podle níž je mírové soužití států s rozdílným společenským zřízením obdobím vzájemné spolupráce při řešení všelidských úkolů.
Pravicový obrat v politice KSSS spočíval za druhé v revizi marxisticko-leninského učení o úloze osobnosti v dějinách. Ve snaze pomluvit a odmítnout historickou úlohu J. V. Stalina při socialistické výstavbě a ve Velké vlastenecké válce zaměnil Chruščov pojmy kult a autorita osobnosti. Zatímco slovo kult představuje religiózní úctu, jež byla vytvářena v tichosti kostelů a klášterů pro uctívání světců úmyslně proto, aby vědomí mas bylo podřízeno zájmům těch, kteří kult vytvářeli, slovo autorita představuje všeobecně uznávaný vliv, všeobecně uznávanou prestiž osobnosti, jež je spjata s progresivní třídou společenského vývoje, vyjadřuje její potřeby a tužby a v souladu s vědeckým poznáním usiluje o urychlení společenského vývoje. Autorita osobnosti se nevytváří v tichosti kostelů a klášterů, ani v praktikách kabinetní politiky, nýbrž v ohni třídního boje. Chruščovův boj proti tzv. kultu osobnosti byl porušením zásady Leninova učení o vzájemných vztazích mezi vedoucími představiteli, stranou, třídou a masami. Základem této revize byla nepochybně osobní zloba a nenávist Chruščova ke Stalinovi, jež pramenila z osudu Chruščovova syna Leonida.
V souvislosti s kritikou tzv. kultu osobnosti vyzvedl sjezd zásadu kolektivnosti vedení, jako kdyby za Stalinova života nebyla uplatňována, avšak na rozdíl od J. V. Stalina nedocenil varovná slova V. I. Lenina, který k této problematice uvedl: „Při řešení záležitostí státu dělníků a rolníků je nutno dodržovat zásadu kolektivnosti řízení. Ale jakékoli přehánění zásady kolektivního řízení, jakékoli překrucování vedoucí k průtahům a neodpovědnosti, jakékoli přeměňování kolektivních orgánů ve žvanírny je obrovským zlem, a tomuto zlu je nutno stůj co stůj, co nejrychleji učinit konec a nezastavovat se při tom před ničím.
Kolektivní řízení se musí všude, kde je to alespoň trochu možné, omezovat na nejstručnější projednání jen nejdůležitějších otázek v co nejužším kolektivu, kdežto praktické řízení úřadu, podniku, záležitosti či úkolu musí být svěřeno jednomu soudruhovi, který je znám svou pevností, rozhodností, odvahou, schopností řídit praktickou práci a který má největší důvěru. V každém případě a za všech okolností bez výjimky musí být zásada kolektivního řízení provázena co nejpřísnějším vymezením osobní odpovědnosti každé osoby za přesně vymezenou věc. “ (V. I. Lenin, Spisy, sv.29, str.431 a 432)
Pravicový obrat v politice KSSS spočíval za třetí v revizi marxisticko-leninského učení o výstavbě komunismu, jež byla provedena později – v roce 1961. Na XXII.sjezdu KSSS Chruščov slavnostně prohlašuje, že ještě jeho generace sovětského lidu bude žít v komunismu, a to bez ohledu na skutečnost, že pro tento přechod neexistovaly odpovídající podmínky. K.Marx charakterizuje komunistickou společnost jako společnost beztřídní, skutečně sociálně spravedlivou, založenou na odstranění zotročujícího područí staré dělby práce, kdy zmizí i protiklad mezi fyzickou a duševní prací a práce již nebude pouhým prostředkem k životu, nýbrž se stane sama první životní potřebou. S všestranným rozvojem jednotlivců vzrostou i výrobní síly tak, že všechny zdroje sdruženého, společného bohatství potečou plným proudem a teprve tehdy bude moci společnost vepsat na svůj prapor: „Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb!“ (K.Marx, B.Engels: Spisy, sv.19, SNPL, Praha 1966, s. 49-50) Chruščov nepochopil smysl a význam Marxových slov TEPRVE TEHDY. Nepochopil, že představují velké úsilí ne jedné generace. Byl to hrubý projev Chruščovova avanturismu, na němž dodnes parazitují nepřátelé marxismu-leninismu a socialismu, kteří záměrně rozšiřují myšlenku o krachu „komunismu“. Jestliže však něco zkrachovalo, pak to byla Chruščovova dobrodružná, revizionistická teorie o výstavbě komunismu.
V. I. Lenin na počátku dvacátých let XX. století vyslovil následující myšlenku: „….v konkrétní, historicky neobyčejně specifické situaci roku 1917 bylo v Rusku snadné zahájit socialistickou revoluci, kdežto pokračovat v ní a dovést ji ke konci bude v Rusku obtížnější než v evropských zemích.“ (V. I. Lenin: Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu, Svoboda, Praha 1949, s. 42-43)
Lenin si uvědomoval, že vyrvat kořeny kapitalismu v Rusku nebude jednoduché vzhledem k tomu, že v ruské ekonomice má silné kořeny malovýroba. Přestože sovětské pětiletky otevíraly cestu nebývale rychlému růstu velkovýroby i životní úrovně lidu, psychologie malovýrobce v sovětské společnosti přežívala. Vůči tomuto fenoménu nebyla imunní ani dělnická třída, ani komunistická strana, což vytvářelo určité podhoubí pro formování pravé úchylky uvnitř komunistické strany.
Vznik Chruščovovy pravé úchylky uvnitř VKS(b) po druhé světové válce nebyl tedy jevem nikterak náhodným. Její vznik byl umocněn skutečností, že ve Velké vlastenecké válce zahynuly více než tři milióny komunistů, především zakalených kádrů, oddaných marxismu – leninismu, z nichž nemálo bylo vysoce kvalifikovaných odborníků, kteří zaujímali ve straně i ve státních orgánech odpovědná postavení. Svou negativní roli zde sehrála i okolnost, že po Stalinově smrti nebyla v ÚV KSSS připravena politicky a ideologicky silná osobnost, která by mohla bez otřesů J. V. Stalina nahradit.
Nebezpečí pravé úchylky spočívalo v tom, že nedoceňovala sílu třídního protivníka, sílu kapitalismu, že neviděla a nechtěla vidět nebezpečí obnovy kapitalismu, nechápala složitý způsob vedení třídního boje za diktatury proletariátu.
XX. sjezd KSSS znamenal tedy vítězství pravé úchylky v KSSS, vítězství menševické, sociáldemokratické tendence nad marxisticko-leninskou. Revoluční pozice proletariátu byly podkopány. Tendence menševismu narušila princip proletářského a socialistického internacionalismu a vedla k rozpadu jednoty mezinárodního komunistického a dělnického hnutí. Chruščovovo smiřování se s Titem a jeho revizionistickou politikou vedlo k likvidaci Informačního byra (1956). Světový revoluční proces byl podlomen. Antisocialistickým silám svitly naděje na znovuvzkříšení kapitalismu.
Rozkladné procesy menševismu byly vnuceny i dalším zemím tvořícího se socialistického společenství s výjimkou Albánie, Číny, KLDR, Kuby a Vietnamu. Všechny ostatní socialistické země byly těmito procesy zasaženy.
Tento nepříznivý vývoj se pokusili zvrátit čínští komunisté. Jejich boj za tvůrčí rozvoj marxismu-leninismu byl sveden v době přípravy mezinárodních porad komunistických a dělnických stran v roce 1957, 1960 i po XXII. sjezdu KSSS. Díky tomuto úsilí čínských komunistů byla na mezinárodní poradě komunistických a dělnických stran v roce 1957 přijata Deklarace, v níž byly zformulovány obecné zákonitosti budování socialismu.
To, že boj o nápravu byl veden čínskými komunisty a ne KSSS, bylo oficiální propagandou buď zamlčováno, nebo dezinterpretováno. Místo principiálního, kritického a sebekritického přístupu, věcné a otevřené diskuse vedené z pozic marxismu-leninismu, jak to požadovali čínští komunisté, došlo k jejich osočování představiteli KSSS.
Namísto deklarovaného nástupu rozvíjení socialistických revolučních přeměn, rozvoje a zdokonalování socialismu a přechodu ke komunismu tak XX. sjezd KSSS zahájil praktické rozvíjení nástupu buržoazní kontrarevoluce a restaurace kapitalismu.
Materiální, sociálně ekonomický základ rozkladných procesů a budoucí vítězné kontrarevoluce se utvářel v ekonomické sféře. Jeho nejpodstatnějším faktorem se stala fetišizace zbožní výroby.
Místo toho, aby politika socialistického státu usilovala o odhalování rozporů mezi úrovní výrobních sil a charakterem výrobních vztahů, které se opožďují ve svém vývoji, místo toho, aby harmonizací výrobních vztahů s výrobními silami umožňovala mohutný rozvoj výrobních sil a připravovala tak ekonomické podmínky pro zánik zbožní výroby a její nahrazení přímým rozdělováním výrobků, došlo k vývoji zcela opačnému – ke zdokonalování zbožní výroby. Marxe a Engelse vystřídali Lange, Liberman, Jarošenko a další „tvůrčí ekonomové“.
Jejich „tvůrčí invence“ však spočívala v tom, že buržoazní ekonomice přisuzovali „univerzální význam“ a na vrchol „socialistické“ ekonomiky dosadili zákon hodnoty. Omezenost a ohraničenost jeho působení v podmínkách socialismu byla prolomena rozšiřováním zbožní výroby, jež započalo zrušením strojních traktorových stanic a pokračovalo prodejem výrobních prostředků zemědělským družstvům, zavedením hmotné zainteresovanosti pracovníků (viz usnesení XX.sjezdu KSSS) a později i prodejem výrobních prostředků průmyslovým podnikům. Zákon hodnoty postupně nabýval funkci regulátora výroby za socialismu!
Tím, že se prosazovala zbožní forma výroby, mohly se stát účinnými jen ekonomické zákony a kategorie kapitalismu, neboť každý způsob výroby má své neoddělitelné zákony. A když se zbožní výroba jednou stane převládající formou výroby, může to být již jen výroba kapitalistická. Podrobněji se touto problematikou zabývá Harpal Brar ve své knize Perestrojka (OREGO 2002).
Vedle fetišizace zbožní výroby se stále zřetelněji podceňovala otázka pracovních stimulů. Socialistický princip odměňování vycházející ze zásady „každý podle svých schopností, každému podle jeho práce“ byl narušován rovnostářskými tendencemi.
V souladu s vědeckým poznáním byl ve třicátých letech vypracován v SSSR systém mzdové diferenciace jako základní princip socialistické výstavby. Respektoval vzdělání a zručnost pracovníka, obtížnost práce a její zeměpisnou lokaci. Šlo o účinný materiální stimul pro pracující, pro jejich výběr práce a zvyšování jejich dovedností. V roce 1934 činil v SSSR poměr mezi průměrnou mzdou kvalifikované a nekvalifikované práce dělníka 4:1 a v roce 1956, tedy předtím, než se v politice začal prosazovat opačný trend, poměr 8:1.
Po roce 1956 byla však v sovětské politice odstartována opačná tendence směřující k mechanickému vyrovnávání mezd v ekonomice. Za pouhé 3 roky, tedy do roku 1959, byla odstraněna polovina všech mzdových rozdílů vytvářených systematicky od třicátých let. V šedesátých letech činil v SSSR poměr mezi průměrnou mzdou kvalifikované a nekvalifikované práce dělníka 2:1. (Blíže viz B. Azad: Hrdinská bitva a hořká porážka, OREGO 2003.)
Politika mechanického vyrovnávání mezd v ekonomice pramenila ze subjektivistického hodnocení vývoje SSSR, kterou korunoval XXII. sjezd KSSS vypracováním programu budování komunistické společnosti. V něm došlo mj. k posunu v otázce pracovních stimulů, který byl založen na vzdalování se od socialistického principu materiálního stimulování a přibližování se komunistickému stimulu osobní a morální motivace.
Takováto politika měla zhoubné důsledky pro další vývoj. Podlomila základní princip socialistické výstavby – princip mzdové diferenciace. Ten byl nahrazován systémem hmotné zainteresovanosti, jenž vyvěral z kapitalistické podstaty. Namísto tvořivého přístupu pracujících při naplňování národohospodářských úkolů nastoupila pohodlnost a lhostejnost. Současně byly vytvořeny podmínky pro vznik stínové ekonomiky, založené na korupci vládních byrokratů, zejména těch, kteří byli zodpovědni za distribuci spotřebního zboží. Hospodářský vývoj se zpomalil.
Rozkladné procesy menševismu zasáhly i řídící strukturu socialistické společnosti. Po vítězství SSSR ve Velké vlastenecké válce a po odstranění válečných škod si nová fáze výstavby socialismu v Sovětském svazu vyžadovala změny v řídící struktuře socialistické společnosti. J. V. Stalin si byl vědom toho, že dosavadní systém vedení je ohrožován byrokratickou strnulostí a dává popud k organizačním změnám ve státní a stranické činnosti. Uvědomoval si, že tento zásah do organizačně a kádrově zafixovaných struktur bude nutno provádět obezřetně a postupně. Proto signál ke změnám v řídící struktuře země vzešel z nejméně konfliktního střetu – z diskuse o jazykovědě:
    „Diskuse nám především ujasnila, že v jazykovědných orgánech jak v centru, tak i v republikách vládl režim, nepřístojný ve vědě, ani u vědců. Sebemenší kritika stavu sovětské jazykovědy, dokonce i nejnesmělejší pokusy o kritiku tzv. „nového učení“ v jazykovědě byly pronásledovány a potlačovány vedoucími jazykovědnými kruhy. Pro kritické stanovisko k dědictví N. J. Marra byli zbavováni funkcí nebo degradováni cenní pracovníci a badatelé v oboru jazykovědy. Jazykovědní pracovníci byli dosazováni na odpovědná místa nikoli podle kvalifikace, nýbrž podle toho, zda bezvýhradně uznávají učení N. J. Marra.
Je všeobecně známo, že žádná věda se nemůže vyvíjet a dosahovat úspěchů bez boje názorů, bez svobody kritiky. Toto všeobecně uznávané pravidlo bylo ignorováno a popíráno beze všech okolků. Utvořila se uzavřená skupina neomylných vedoucích, kteří se zabezpečili před jakoukoli možnou kritikou a začali svévolně řádit…….
Jak se to mohlo stát? Došlo k tomu proto, poněvadž arakčejevský režim, který byl vytvořen v jazykovědě, pěstuje neodpovědnost a vyvolává takové zlořády.
Diskuse se ukázala velmi užitečnou především proto, že vytáhla na světlo boží tento arakčejevský režim a rozdrtila jej na padrť.“ (J. V. Stalin: O marxismu v jazykovědě, Svoboda, Praha 1950, s. 29 – 30)
H. H. Holz k tomuto Stalinovu citátu dodává: „Břitkost, s níž se Stalin vyjádřil, svědčí o tom, že pokládal problém za naléhavý a zralý pro to, aby zasáhl a navodil změnu situace. Že mu šlo o více, než pouze o spor vědeckých škol, je zřejmé ze slov, která volil. Mluvil o „arakčejevském systému“. Arakčejev byl reakční ruský státník v době „Svaté aliance“, který – a ještě důrazněji než Metternich – zřídil bezohledný despotický policejní a vojenský režim. Použití jeho jména jako symbolického pojmu bylo by zcela neúměrné, kdyby šlo jen o poměry v univerzitních institucích. Bylo tím míněno mnohem více.“ (Blíže viz H. H. Holz: Stalinova politická a filozofická závěť, Teoretické sešity č.7, SKK 2005, s. 7.)
J. V. Stalin dal tedy signál k zahájení procesu společenských změn. Tento signál byl však po XX. sjezdu KSSS paradoxně obrácen proti Stalinovi. Pod falešným heslem „destalinizace“ se rozvinula tendence nikoli demontáže „arakčejevského systému“, nýbrž tendence zcela protichůdná.
Chyby dějinného subjektu v ekonomické a politické sféře socialismu nastartovaly proces odcizování dělnické třídy a ostatních pracujících od práce a společensko-politické angažovanosti a výchova k novému člověku byla navzdory hlásanému Morálnímu kodexu budovatele komunismu (přijat na XXII. sjezdu KSSS v roce 1961) otočena zpět k maloměšťáckým hodnotám.
Proces odcizování dělnické třídy a ostatních pracujících od práce byl prohlubován procesem jejich odcizování od moci. Zastavení sebeočišťovacích procesů uvnitř „všelidové“ komunistické strany, zastavení nebo ochromení boje proti buržoazním, reakčním proudům ve společnosti, vytvoření systému stranické nomenklatury společně se vznikajícími disproporcemi mezi výší mezd a výší životního standardu pracujících vytvořilo podmínky pro korupci, nepotismus (prosazování příbuzných) a parazitismus na všech úrovních socialistické moci a správy. Přestával být respektován Marxův odkaz ze zkušeností Pařížské komuny.
Z tohoto podhoubí se rodila i určitá vrstva „socialistické aristokracie“, která se stala v období Brežněva téměř nesesaditelnou. Tento formující se zárodek budoucího jádra neoburžoazie usiloval postupem času o kapitalizaci svého ekonomického bohatství a postavení. Pod vlivem oné negativní a reakční tendence, které z výše uvedených důvodů nedokázala komunistická strana účinně čelit, došlo k tomu, že prestiž komunistické strany a socialistické moci v očích dělnické třídy a ostatních pracujících upadala, čehož třídní protivník využil ve svůj prospěch.
V podmínkách odcizování od práce a od moci nebylo možné ani chtít, ani očekávat od pracujících revoluční historickou iniciativu, tvořivost a schopnost energicky čelit procesům kontrarevoluce a restaurace kapitalistických poměrů.
Rozkladné procesy menševismu stály u zrodu takových politických krizí, jakými byly události v Polsku a Maďarsku roku 1956, v Československu roku 1968 nebo opět v Polsku v letech 1980-1981. Stály rovněž u zrodu kontrarevolučních procesů na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století.
Kontrarevoluční události v Československu roku 1968 byly výstražným mementem pro světový revoluční proces. Brežněvovo vedení KSSS je však nepodrobilo revoluční analýze a nevyvodilo z nich odpovídají poučení. Naopak pokračovalo v politice pravicového kurzu. Odvrhlo základní pilíře socialistické obrany – mobilizaci mas a jejich revoluční výchovu – a vtiskuje sovětské politice militaristickou orientaci. Tato politika se stala pro socialistickou společnost destruktivní. Brežněvovo vedení KSSS vyostřuje rozpory v mezinárodním komunistickém a dělnickém hnutí. Politickou konfrontaci s Čínou mění roku 1969 ve vojenský střet na řece Ussuri.
   Brežněv neuznává, že revoluční strany musí ve své politice vycházet ze specifické reality svých zemí, že musí mobilizovat široké masy k revolučnímu boji s ohledem na jejich zvláštnosti. Zavrhuje myšlenku o tom, že ozbrojené masy lidu jsou jedinou reálnou silou v boji proti imperialismu a reakci. Místo toho prosazuje vojenské zásahy Sovětské armády, které mají národům třetího světa zaručit svobodu. Tato avanturistická politika, zcela cizí marxismu-leninismu, vyvrcholila v době sovětského vojenského vpádu do Afghánistánu roku 1979. V otázce třídního boje následovalo Brežněvovo stranické vedení Chruščova, a tak nebylo schopno odhalit a ideologicky rozbít buržoazní past tzv. třetího koše helsinského mírového procesu v otázce „lidských práv“. Do nové Ústavy SSSR (1977) pak vtělilo netřídní kategorii o „sovětském lidu“.
Za této situace přistoupily síly mezinárodního kapitálu k zahájení přípravy realizace kontrarevolučního scénáře v SSSR, o čemž mj. svědčí i písemná informace tehdejšího předsedy KGB J. Andropova z roku 1977. Tato závažná informace předsedy KGB však v revizionistickém kurzu politiky KSSS nenašla adekvátní reakci. Běh událostí neúprosně směřoval ke kontrarevoluci.
Boj s rozkladnými procesy menševismu byl pro marxisticko-leninské síly uvnitř komunistických stran evropských socialistických států velmi obtížný. Zvláště proto, že tyto procesy byly vydávány za tvůrčí rozvíjení marxismu-leninismu a jeho praktickou aplikaci, a rovněž proto, že byly zahájeny v první zemi socialismu. V zemi, která byla brána většinou ostatních socialistických zemí a jejich komunistických stran za vzor a záruku vítězství socialismu a budování komunismu. Přesto svůj boj nevzdávaly. Svou činorodostí, svými aktivitami a sebeobětováním tlumily negativní dopady rozkladných procesů na budování a obranu socialismu. Zabránit otevřené zradě socialismu, do níž vyústila Gorbačovova politika, usměrňovaná i agenty západních zpravodajských služeb, však nedokázaly.
Gorbačov přichází s politikou perestrojky. Inspiraci pro ni nachází v „Pražském jaru“ 1968. Kontrarevoluční scénář „Pražského jara“ 1968 obnovuje svoji premiéru, tentokráte v podmínkách sovětské společnosti druhé poloviny osmdesátých let.
Restauraci předrevolučních poměrů zahajuje ideologický útok na myšlení mas. Rodí se tzv. glasnosť – svoboda diskuse pro všechny. A stejně jako v období „Pražského jara“ 1968 i nyní se pod rouškou absolutní svobody a abstraktní demokracie vzmáhá kontrarevoluční, protisocialistická propaganda a téměř vše, co sovětští lidé vybudovali s obrovským, hrdinným úsilím, je napadáno, překrucováno, očerňováno. Gorbačova „unavují“ socialistické hodnoty, a tak znovu objevuje hodnoty „evropské civilizace“, univerzální, všelidské hodnoty, které se mají stát základem tzv. „humánního a demokratického socialismu“. To je podstata jeho „nového myšlení“. Tím je připravována půda pro politickou kontrarevoluci.
Ta je zahájena pod heslem: „Všechnu moc sovětům!“ Uvedené heslo převzal Gorbačov od Lenina. Lenin ho však razil po únorové revoluci roku 1917, neboť srozumitelně vyjadřovalo způsob možného pokojného přerůstání buržoazně demokratické revoluce v revoluci socialistickou v konkrétních historických podmínkách Ruska první poloviny roku 1917. Gorbačov však razil toto heslo proto, že v něm spatřuje možný způsob přesunu centra politické moci z KSSS směrem k sovětům s úmyslem postavit sověty proti KSSS. Tímto přesunem vytváří příležitost pro politickou reakci, aby se organizovala a podílela na moci. Současně umožňuje liberálnímu křídlu v KSSS posílit jeho pozice.
Tento dvojjediný pohyb směrem k politické pravici byl personifikován dvěma osobnostmi: Sacharovem pro antikomunisty a Jelcinem pro pravici v KSSS. Gorbačov heslem „Všechnu moc sovětům!“ zahájil přeměnu socialistické politické moci v politickou moc buržoazně demokratickou. S heslem Lenina vyrazil proti Leninovi.
Myšlenka o „beztřídní společnosti“ a „všelidové straně“ v SSSR umožnila uvnitř KSSS přivítat zastánce všech směrů buržoazních idejí. Prosazováním hesla „socialistického pluralismu“ Gorbačov umožnil všem sociáldemokratickým, křesťanskodemokratickým a liberálním proudům ve straně, aby se ustavily do frakcí. Tak se KSSS mezi svým XXVII. a XXVIII. sjezdem (tedy do roku 1990) mění ze strany revizionistické v buržoazní parlamentní stranu sociálnědemokratického typu, která vymezila svoji činnost rámcem tržní ekonomiky a parlamentního pluralismu západního stylu. Uvnitř KSSS vzniká otevřeně buržoazní frakce s názvem Demokratická platforma, vedená Jelcinem a podporovaná Jakovlevem, agentem CIA.
Pod nátlakem této frakce a současně pod tlakem Sacharovovy skupiny vyškrtla KSSS v roce 1990 6. a 7. článek ústavy o vedoucí úloze KSSS. KSSS se zřekla monopolu politické moci a otevřela cestu buržoaznímu pluralismu. Současně se KSSS zřekla i svého základního organizačního principu – principu demokratického centralismu. Tím se otevřel prostor pro buržoazní politický systém. Politická kontrarevoluce graduje. Jejími vrcholy jsou zákaz KSSS po politickém puči v roce 1991 a rozbití SSSR na konci téhož roku. Tragickým epilogem se stal Jelcinův krvavý masakr ruského Nejvyššího sovětu v říjnu 1993.
Historický vývoj dospěl k jádru kontrarevoluce – ke změně vlastnictví výrobních prostředků. Do pohybu byla uvedena privatizace, tedy proces přeměny společenského vlastnictví výrobních prostředků v soukromé vlastnictví výrobních prostředků. Soukromé vlastnictví výrobních prostředků představovalo materiální základ kontrarevoluce. Likvidace společenského vlastnictví výrobních prostředků znamenala definitivní likvidaci sovětského státu a upevnila politické panství kontrarevoluce.
Za tímto účelem jmenoval ruský prezident Jelcin v červnu 1992 Igora Gajdara novým ministerským předsedou. Gajdar stanul v čele štábu řídícího privatizaci, jež byla masově nastartována na podzim roku 1992. Za potlesku „svobodného světa“ a s jeho aktivní pomocí byly zahájeny demoliční práce ekonomických základů „komunistické utopie“.
Gorbačovova perestrojka v SSSR završila hromadění kvantitativních sil, jež oslabovaly světový revoluční proces. Plně otevřela cestu k porážce socialismu v evropských socialistických zemích včetně Československa.
Ani v Československu nedošlo po roce 1968 k provedení hluboké, marxisticko-leninské analýzy příčin krizového vývoje. Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ neobsahovalo rozbor pohybu třídních sil uvnitř i vně československé společnosti od druhé poloviny padesátých let a krystalizaci příčin krizového vývoje kladlo v rozporu s realitou života až do druhé poloviny šedesátých let. Nedošlo k rehabilitaci marxismu-leninismu, k revoluční práci mezi dělnickou třídou a jejími spojenci, aby poučeni z kontrarevoluce sami aktivně obnovili a bránili socialismus jako záruku skutečné svobody a demokracie. Došlo jen k normalizaci. Ta sice na jedné straně umožnila komunistické straně porážku vyhraněného, otevřeně pravicového revizionismu a jeho představitelů, na druhé straně však zakonzervovala tzv. měkký, plíživý revizionismus, zakonzervovala revizionistické přístupy a oportunistickou praxi v modifikované podobě. Tím byl vytvořen prostor pro působení takových reformních komunistů, jakými byli např. L. Štrougal nebo L. Adamec. Československá realita sedmdesátých a osmdesátých let XX. století odrážela kontury sovětského revizionismu. Normalizace tak přeměnila krizi otevřenou v krizi latentní, jejíž trpké plody uzrály roku 1989 pod vlivem Gorbačovovy perestrojky a jejích pátých kolon v ostatních evropských socialistických zemích.
Přestože byl socialismus v Československu poražen, patří toto období v historii českého a slovenského národa k nejúspěšnějším. Svědčí o tom mimo jiné tato fakta: národní důchod se v Československu od roku 1948 (100%) do roku 1989 zvýšil 7,2krát (721%), průmyslová výroba vzrostla ve stejném období 14krát (1 438%), osobní spotřeba obyvatel se zvýšila 5krát (491%). Pokud jde o bytovou výstavbu, pak toto období přineslo zásadně nové řešení bytové otázky. Bylo postaveno přes 3,5 milionu nových bytů, což znamená v průměru přes 83 000 bytů ročně. Socialistické zemědělství pak bylo schopno zabezpečit potravinovou soběstačnost Československa.
Porážka evropského socialismu a vítězství buržoazní kontrarevoluce v Československu jevící se zdánlivě jako spontánní vítězství občanů nad tzv. „totalitní mocí“ v ČSSR v „sametové revoluci“ nebylo ničím jiným než dobrovolným a koordinovaným předáním moci novým, nelegálním politickým iniciativám tou významnou částí vládnoucí garnitury, která jednala pod taktovkou gorbačovské Moskvy. Vítězství buržoazní kontrarevoluce bylo umožněno konkrétní zradou mnohých z nich. K jejich exponentům patřili např. L. Adamec, V. Mohorita, M. Čalfa, P. Weis, P. Kanis, J. Svoboda aj.
Na vlnách kontrarevoluce rozvinula politická reakce třídní boj, jenž našel svou právní oporu v tzv. lustračním zákoně, na jehož základě byly statisíce lidí kádrovány a politicky nevyhovující vyhazováni ze zaměstnaní.
Na vlnách kontrarevoluce se zvedla vlna buržoazního nacionalismu, jež v zájmu mezinárodního kapitálu rozbila jednotný československý stát na Českou a Slovenskou republiku.
Na vlnách kontrarevoluce došlo formou restitucí a privatizací k položení materiálních základů kapitalismu. Bylo znovu obnoveno vykořisťování člověka člověkem, vysoká nezaměstnanost se opět stala realitou všedního dne stejně tak, jako růst sociální diskriminace obyvatel, růst kriminality, bezdomovectví, mravní a kulturní úpadek společnosti.
       Na vlnách kontrarevoluce se agresivní pakt NATO posunul na východ a Česká republika se stala jeho aktivním a servilním členem. Naši vojáci porušují na příkaz své vlády mezinárodní právo v bývalé Jugoslávii, v Iráku či v Afghánistánu. Stejně tak byla Česká republika vtažena do historicky anachronického uskupení kapitalistických států – Evropské unie. A to vše proto, aby se český kapitalismus dostal pod ochranná křídla imperialistických dravců, aby skutečná levice neměla pod jejich permanentní psychologickou, materiální a vojenskou hrozbou možnost legitimně a demokraticky získat pracující pro cestu k socialismu.
Naše kdysi bohatá a kvetoucí země s vysokou životní a kulturní úrovní se stala i jako člen tzv. klubu bohatých zemí – tedy Evropské unie – novodobou kolonií. Jestliže ekonomickou a politickou mocí v České republice disponuje přibližně 300 tisíc milionářů a miliardářů, pak většině národa zbyly jen holé ruce a Klausovo krédo „Modré šance“: „Každý se musí postarat sám o sebe.“
Takové jsou tedy konkrétní podoby zrady Října 1917 a následných socialistických revolucí včetně československého Února 1948. Takové jsou tedy konkrétní podoby politických KVĚTŮ ZLA zasetých na XX. sjezdu KSSS.
Tato zrada umožnila světovému imperialismu vítězství nad evropským socialismem, avšak neodstranila rozpory světového imperialismu. Ty se naopak porážkou evropského socialismu dynamizují a ženou lidskou společnost ke globálním otřesům, jež mohou skončit katastrofou naší planety. Zabránit této katastrofě může jen historická perspektiva renesance vědeckého socialismu. Ta je však nemyslitelná bez NEGACE ANTIŘÍJNA 1956, bez očisty jména a revolučního díla J. V. Stalina jako pokračovatele díla K. Marxe, B. Engelse a V. I. Lenina, bez marxisticko-leninského obrození mezinárodního komunistického a dělnického hnutí. Jen na těchto základech lze „zničit Kartágo“. Jen z těchto základů může znovu vzlétnout revoluční Fénix, aby dal vykořisťovaným naději a naplnil jejich životy hodnotami skutečného lidství.

Čeněk Ullrich