Čeněk Ullrich: Proti sociáldemokratismu

Podstatou sociáldemokratismu je vývojový přechod na pravicové pozice oportunismu a revizionismu. Jeho obsahem je celá soustava názorů vyjadřujících třídní spolupráci s buržoazií a rozchod s revolučním učením marxismu – leninismu. Původně se tento přechod uskutečňoval uvnitř sociálně demokratických stran, později i u řady komunistických stran a to včetně KSČM.

V nejobecnější rovině lze tedy boj proti sociáldemokratismu chápat jako boj proti odstupování od marxismu – leninismu, jako boj proti snahám otupovat jeho ostří.

Porážka socialismu v SSSR a v zemích střední a jihovýchodní Evropy na přelomu osmdesátých a devadesátých let XX. století vytvořila v mnohých iluzi, že společně s vítězstvím buržoazní kontrarevoluce byl poražen i marxismus – leninismus. Avšak konkrétní historickou analýzou poválečného světa zákonitě dojdeme ke zjištění, že na přelomu osmdesátých a devadesátých let XX. století nebyl poražen marxismus – leninismus, nýbrž jeho revizionistická karikatura. Marxismus – leninismus nebyl poražen ani nezastaral. Naopak. Přichází doba jeho nezbytné renesance. Bez marxismu – leninismu totiž nemůže být pro nás cesty ven. Ven ze světa diktatury peněz, vykořisťování, zločinu, kolosální manipulace a formální, buržoazní demokracie, která je pouhým parlamentarismem bez skutečné vlády lidu a jeho účasti na řízení společnosti.

Toho si je třídní protivník vědom. Proto proti tomuto učení bojuje všemi možnými prostředky. Když nelze toto učení porazit zvenčí, přichází na řadu úsilí rozložit jej zevnitř. A v tomto jeho úsilí hraje sociáldemokratismus svou nezastupitelnou roli. Navenek přizná marxismu – leninismu i určitou hodnotu, ale vykleští jeho revoluční jádro. Konstruuje rozpory mezi jeho klasiky: Lenin se staví proti Marxovi a Engelsovi, Engels se odlišuje od Marxe, mladý Marx od Marxe starého.

I když marxismus – leninismus proniká do všech oblastí společenského života i do všech oblastí soudobé vědy, základním polem jeho boje jsou tři neodlučitelné součásti: filozofie, ekonomie a vědecký komunismus. Do nich se koncentruje tento vědecký světový názor, který odhaluje nejobecnější zákonitosti vývoje přírody, společnosti a lidského myšlení a tím umožňuje otevřít cestu praktické realizace revolučního překonání třídně antagonistické, kapitalistické společensko – ekonomické formace. Jde současně o vědeckou ideologii, teorii a metodu poznání.

Ve filozofii marxismu – leninismu sklouzávají sociáldemokraté k idealismu a metafyzice. Proto boj se sociáldemokratismem v tomto ohledu je bojem za důsledné uplatňování materialismu v neoddělitelném svazku s dialektikou. V materialistické dialektice spatřoval V. I. Lenin právem „duši marxismu“. Považoval ji za nejhlubší vědeckou teorii a metodu poznání, která umožňuje adekvátně postihovat danou skutečnost.

V historickém materialismu, který je součástí marxisticko – leninské filozofie, eliminují sociáldemokraté úlohu tříd a třídního boje v dějinách. Třídy a třídní boj – to je červené sukno, které dráždí nejen stoupence sociáldemokratismu, nýbrž všechny přívržence vykořisťovatelské společnosti k nepříčetnému odporu. Zapomínají, že obojí objevili již dávno před Marxem buržoazní historikové. Obviňují stoupence marxismu – leninismu z hlásání třídní nenávisti, kterou sami svým jednáním vyvolávají. Požadují zákaz hlásání třídnosti, což je totéž jako žádat, aby slunce každý den nevycházelo a nezapadalo. Na pomoc jim v tomto ohledu přicházejí buržoazní sociologové, kteří vyhlašují, že „…v moderní společnosti třídy už neexistují…“ Třídní dělení společnosti nahrazují sociální stratifikací, představující hierarchickou diferenciaci společnosti do vrstev, odlišujících se navzájem podle celé soustavy kritérií.  Společnost je pochopitelně možno i takto členit, avšak v žádném případě tímto dělením nezaniká buržoazie jako třída žijící ze zcizování nadhodnoty, kterou vytváří svou prací třída námezdních dělníků – proletariát. Proto boj se sociáldemokratismem je bojem za třídní pohled na realitu světa, který nás obklopuje.

Základní kategorií marxisticko – leninské politické ekonomie je kategorie nadhodnoty, jež vysvětluje zdroj všech kapitalistických zisků. V kapitalistické společnosti, charakterizované všeobecnou výrobou zboží pro zisk, stává se i pracovní síla těch, kdo nevlastní výrobní prostředky a jsou odkázaní na námezdní práci, zbožím. Na rozdíl od směny ekvivalentů v obchodě s běžnými produkty kupují kapitalisté dělníkovu pracovní sílu, která jim ve výrobním procesu nad svou hodnotu přináší nadhodnotu, tedy nezaplacenou část dělníkovy pracovní činnosti. Formálně jde mezi kapitalisty a dělníky o rovnoprávnou smlouvu. Fakticky je námezdní dělník okrádán o svou nadpráci, tj. o práci, kterou koná nad hodnotu své pracovní síly. Kdyby tomu tak nebylo, neměli by kapitalisté o jeho práci zájem. Uloupená nadhodnota se pak dělí mezi všechny kapitalisty, kteří se účastní koloběhu kapitálu – od peněžního, přes výrobní a zbožní zpět k penězům. Jak obrovská je tato uloupená nadhodnota je patrné z přesunů stamiliardových hodnot, k nimž dochází dnes a denně mezi spekulanty na finančních trzích všech kontinentů.

Odhalení podstaty kapitalistického vykořisťování naráží pochopitelně na zuřivý odpor kapitalistů a všech jejich lokajů včetně sociáldemokratů. Aby zastřeli podstatu kapitalistického vykořisťování vykládají původ kapitalistova zisku z jeho pohledu – jako přirážku k výrobním nákladům. Tedy nikoliv z výrobní sféry, nýbrž ze sféry rozdělování a směny, kde se onen základní poměr navenek vytrácí. Za kapitál vydávají věci – továrny, výrobky, peníze proto, aby zastřeli, že jedině vztah kapitalisty jako vlastníka a dělníka jako nevlastníka výrobních prostředků dělá z oněch věcí kapitál. Nejvulgárnější výklady  pak kapitalistický zisk obhajují mimořádnou přičinlivostí a pracovitostí kapitalistů.

Boj se sociáldemokratismem je tedy bojem se zastíráním podstaty kapitalistického vykořisťování, je bojem za vědecké objasnění tohoto jevu na bázi kategorie nadhodnoty.

V teorii vědeckého komunismu, která odhaluje podmínky a cesty uskutečňování beztřídní společnosti, se představitelé sociáldemokratismu přímo děsí socialistické revoluce, která stojí na počátku revolučních proměn kapitalistické společnosti. Hrozíce se nepohodlného a nebezpečného revolučního boje vyhledávají závětří a chráníce vlastní kůži, nebo dokonce aspirujíce na výnosné posty vnášejí do mas zmatek namlouvajíce jim, že k socialistickému cíli se mohou dostat pohodlněji – bez revolučního boje, iluzorní snahou vylepšit kapitalismus přeměnou společnosti pomocí volebního lístku.

Falešné jsou i jejich úvahy, dělající prostou analogii mezi revolucemi buržoazními a revolucí socialistickou. Kapitalistické výrobní vztahy mohly vznikat v lůně feudální společnosti, protože byly jen jinou formou vykořisťování. Buržoazie pak úměrně tomu, jak sílila hospodářsky, vybojovávala si politickou moc, s jejíž pomocí urychlovala převahu svého hospodářského řádu. Socialismus se však od kapitalismu diametrálně liší. Socialistické výrobní vztahy, jejichž základem je společenské vlastnictví výrobních prostředků, se nemohou postupně vytvářet v lůně kapitalismu, neboť nemají nic společného s vykořisťováním člověka člověkem. Vydávat ojedinělá převzetí podniků pracujícími, družstva, tzv. participaci, tedy podíl pracujících na vlastnictví akcií, na zisku, na hospodářsko – technickém řízení podniků za výhonky socialismu je klam a podvod na pracujících. Uvedené formy hrají v soudobém kapitalismu zcela podružnou roli. Jsou podřízeny zákonům kapitalismu, který nedovolí, aby se vymkly z jeho vlivu.

Socialistická revoluce nemůže mít takový průběh jako buržoazní. Politická revoluce nezavršuje, nýbrž teprve otevírá proces vytváření socialistických výrobních vztahů a proces celkové socialistické přeměny společnosti.

Protože žádná vykořisťovatelská třída se svého panství nevzdává dobrovolně, musí být k tomu donucena. Revoluční donucení může mít různé formy. Bývá ztotožňováno s ozbrojeným bojem, plným obětí a ničení. To je však jen jedna jeho možná forma, vyvolaná krvavým odporem vykořisťovatelů. Pracující, kteří na svých bedrech odnášejí důsledky ozbrojených konfliktů a kteří mají před sebou – na rozdíl od vykořisťovatelů – budoucnost, dávají přednost neozbrojenému boji, pokud taková možnost existuje.

Boj se sociáldemokratismem je tedy bojem za uhájení vědecké teorie socialistické revoluce.

Klasikové marxismu – leninismu spojovali uskutečnění socialistické revoluce s dělnickou třídou, nejvykořisťovanější třídou kapitalistické společnosti. Provedení socialistické revoluce považují klasikové marxismu – leninismu za historický úkol dělnické třídy, za součást naplňování historické úlohy dělnické třídy, jíž je vytvoření beztřídní společnosti.

V souvislosti s vědecko – technickou revolucí (VTR) nastaly určité přeměny v řadách dělnické třídy. VTR umožnila přeměnu vědy v bezprostřední výrobní sílu společnosti, což se projevilo v mnohotvárných změnách v technice a v technologii výroby (programové řízení obráběcích strojů, komplexní automatizované systémy, průmysloví roboti, mikroprocesory a miniaturizace v oblasti elektroniky měly vliv na rozmach elektronických počítačů apod.) To způsobilo změny v charakteru a obsahu práce, kvantitativní i kvalitativní změny uvnitř dělnické třídy.

Této skutečnosti okamžitě využili buržoazní ideologové a jejich přisluhovači k vytváření teorií, které mají vyvrátit marxisticko – leninské učení o historickém poslání dělnické třídy. Smyslem těchto teorií je „dokázat“, že v dnešním kapitalismu dělnická třída již není schopna plnit tak významné historické poslání, není schopna být tvůrcem nové, sociálně spravedlivé společnosti. Jedni začali ztotožňovat dělnickou třídu pouze s fyzicky pracujícími, jiní začali poukazovat na to, že se dělnická třída početně zmenšuje a tím slábne její společenský význam. Další začali hovořit o růstu početnosti a vlivu tzv. „nové střední třídy“, která je výrazem stírání rozporu mezi buržoazií a dělnickou třídou atd. Společným rysem všech těchto teorií je snaha dokázat, že v podmínkách VTR zaniká historická úloha dělnické třídy, že její revoluční poslání je vyčerpáno.

Tvůrci uvedených teorií, jejichž hlasateli se stali i představitelé sociáldemokratismu, záměrně zakrývají skutečnost, že VTR v soudobém kapitalismu neodstranila jeho základní rozpor – rozpor mezi společenským charakterem práce a soukromokapitalistickým přivlastňováním výsledků této práce. Tento rozpor se nejenže nezmenšuje, nýbrž dochází k jeho zostřování. Dělnická třída nebyla vědecko – technickým pokrokem zbavena zcizování nadhodnoty, kterou vytváří. Její vykořisťování a tudíž ani její historická úloha proto nekončí.

Boj se sociáldemokratismem je tedy bojem za uhájení historické úlohy dělnické třídy.

V materiálním základu socialistické společnosti hlasatelé  sociáldemokratismu fakticky odmítají zespolečenštění kapitalistického vlastnictví výrobních prostředků a plánovité řízení ekonomických i nadstavbových procesů. Pod frází „obecné zákony výroby“ mají ve skutečnosti na mysli zákony kapitalistické výroby, které slovně eufonizují na „socialistické tržní hospodářství“. Proto se do pojmu společenské vlastnictví výrobních prostředků v jejich pojetí dostávají oddělené ekonomické subjekty včetně subjektů soukromých, které mezi sebou soutěží, vzájemně si konkurují a o hospodářské efektivnosti podniků a o pracovních zásluhách jejich zaměstnanců rozhodují tržní prvky. Konkurence ekonomických subjektů a tržní cenotvorba mají ovládnout podstatnou část ekonomiky jejich socialismu. Pluralita ve vlastnictví výrobních prostředků je možná pouze v období přechodu od kapitalismu k socialismu, není však možná v období vyspělého socialismu a jeho dalšího progresivního vývoje směrem ke komunismu. Izolovaní výrobci, kteří se skrývají  v sociálnědemokratickém pojetí společenského vlastnictví, budou specializovaní na výrobu konečných užitných hodnot, budou produkovat pro trh,  na němž budou výrobky stát jeden proti druhému jako klasické zboží. Izolovaní výrobci tedy budou své výrobky prodejem na trhu přeměňovat ve zboží za účelem maximálního zisku. Výrobní plán se za této situace stane neúčinným nástrojem řízení socialistické ekonomiky. Rozhodujícím regulátorem „socialistické výroby“ se stane zákon hodnoty. Ve formě hodnoty výrobků však vězí „…již v zárodku celá kapitalistická výrobní forma…“ a „…zákon hodnoty je právě základním zákonem výroby zboží, tedy i její nejvyšší formy, kapitalistické výroby…“ (B.Engels: Anti-Dühring, Svoboda, Praha 1949, s.265-7) Takovýto model „socialistické ekonomiky“ nebude schopen odstranit zbožní výrobu, nebude schopen vytvořit materiální základ dalšího progresivního společenského vývoje, nebude schopen vytvořit podmínky pro vznik ekonomiky času. Vytvoření ekonomiky času, stejně jako nahrazení indikátorů „růstu růstu“ indikátory růstu kvality života na základě tržních vztahů jsou myslitelné pouze v hlavách intelektuálů, kteří se zhlížejí v eklekticismu.

Boj proti sociáldemokratismu je tedy bojem za uhájení společenského vlastnictví výrobních prostředků v periodě socialismu spjatého s jeho růstem na základě plánovitého řízení. Pouze na tomto materiálním základě lze úspěšně realizovat socialistickou kulturní revoluci, změnit myšlení a způsob života lidí.

V politickém systému socialistické společnosti ulpívají zastánci sociáldemokratismu v neživotaschopných abstrakcích jakési všeobjímající demokracie. Odmítají úhelný kámen marxismu – nejrozvinutější formu demokracie v dějinách, rozšířenou poprvé na většinu společnosti, kterou Marx nazývá diktaturou proletariátu. Nechápou dialektický vztah mezi demokracií a diktaturou v dějinách třídní společnosti. Jestliže v kapitalismu existuje buržoazní demokracie pro menšinu v dialektickém vztahu s diktaturou proti většině, v socialismu existuje socialistická demokracie pro většinu v dialektickém vztahu s diktaturou proti menšině. S vývojem socialismu a jeho přeměnou v beztřídní komunistickou společnost bude pak socialistická demokracie negována komunistickou samosprávou. Do té doby není možné, aby v socialistické demokracii absentovala avantgardní role komunistické strany. Absence této vývojové tendence v socialistické společnosti znamená absenci síly, která vnáší do celé společnosti revoluční uvědomění, vědecké zdůvodnění pro plánovitost a nezbytnou organizovanost při rozvíjení socialismu a jeho dalšího vývoje směrem ke komunismu. Bez této vývojové tendence nelze uvažovat o demokracii jako socialistické.

Boj proti sociáldemokratismu je tedy bojem za uhájení podstaty nejrozvinutější formy demokracie v dějinách, je bojem za avantgardní roli revolučního subjektu dějin a to nejen v politickém systému socialistické společnosti, nýbrž již v lůně společnosti kapitalistické. Bez této avantgardní role není možné dovršit přeměnu z dělnické třídy „o sobě“ v dělnickou třídu „pro sebe“ a tím organizačně připravit a prakticky zvládnout socialistickou revoluci.

Aby revoluční subjekt dějin naplňoval svoje poslání, musí být ideově a organizačně sjednocen. Ideové sjednocování revolučního subjektu je možné jen na základě vědecké teorie marxismu – leninismu. Organizační sjednocování revolučního subjektu musí odrážet principy demokratického centralismu a vnitrostranické demokracie, kritiky a sebekritiky. Revoluční subjekt hyne, jestliže zatajuje své chyby, ututlává-li choulostivé otázky, zastírá-li své nedostatky falešným vytrubováním, že je vše v pořádku, potlačuje-li kritiku a sebekritiku, propadá-li samolibosti a ješitnosti, oddává-li se samochvále.

Boj proti sociáldemokratismu je tedy bojem proti strhávání revolučního subjektu do nevědeckých teorií účelového pragmatismu i organizačních experimentů umrtvujících aktivitu členské masy.

Ideová a organizační jednota je předpokladem akceschopnosti revolučního subjektu dějin. Míra akceschopnosti je ovlivněna mírou sepětí revolučního subjektu s masami, především s dělnickou třídou. V tom spočívá také jeho síla. Podobně jako síla řeckého hrdiny Anthea spočívala v jeho spojení se zemí, která mu dala život, tak síla revolučního subjektu spočívá v jeho sepětí s masami, z nichž se zrodil. Herkules vystihl tuto vazbu mezi Antheem a zemí, odtrhl ho od země, vyzdvihl do výše, tím ho oslabil a nakonec zardousil. Stejným způsobem, jakým postupoval Herkules proti Antheovi, postupují dnes všichni nepřátelé skutečných komunistů, mezi něž přirozeně patří stoupenci sociáldemokratismu. Jsou si vědomi toho, že síla revolučního subjektu spočívá v jeho sepětí s masami. A proto činí vše pro rozrušení této vazby. Jejich hlavní zbraní v tom je antikomunismus.

Boj proti sociáldemokratismu je tedy bojem proti antikomunismu, je bojem za sepětí revolučního subjektu s vykořisťovanými masami.

Bojovat dnes proti sociáldemokratismu znamená odmítnout nahrazování leninského pojetí současné epochy mluvením o „postindustriální, moderní, postmoderní, informační, globální aj.“ společnosti. Leninova charakteristika současné epochy jako epochy přechodu lidstva od kapitalismu k socialismu trvá. Na tom nic nemění nová etapa této epochy – etapa vítězství buržoazní kontrarevoluce v Evropě. Tato etapa ukazuje, jak složitý je boj nového se starým, ukazuje, že přechod lidstva od kapitalismu k socialismu není a nebude přímočarý. Stejně tak nebyl přímočarý ani přechod lidstva od feudalismu ke kapitalismu. Triumf feudální kontrarevoluce v letech 1814 – 1815 v podobě tzv. Svaté aliance se zdál být neotřesitelný. A přesto byl smeten revolučním rokem 1848. Ani triumf současné, buržoazní kontrarevoluce, který krystalizuje v podobě tzv. PAX AMERICANA, nebude věčný. Kolo dějin se zastavit nedá. Avšak potřebuje nezbytně ke svému pohybu revoluční politický subjekt.

Bojovat proti sociáldemokratismu znamená odmítnout nihilistický postoj k minulosti socialismu. Takovýto postoj je v podstatě zbabělý ústup před nenávistnými útoky nepřátel socialismu. Je nezbytně nutné provést objektivní hodnocení socialismu a v první řadě vyzvednout jeho historické přednosti. Není možné souhlasit s tvrzením, že „…k minulosti se nikdy nevrátíme…“ Vždyť k socialismu se přece chceme vrátit. Tvrdí se „…bez chyb minulost…“ Byly však v reálném socialismu jen a především chyby? Kdo kde odlišil, co bylo skutečně chybné a co – vzhledem ke konkrétní historické situaci – nutné? A není to snad tak, že největším zločinem reálného socialismu bylo, že sáhl na „posvátné“, kapitalistické vlastnictví výrobních prostředků? To není nostalgické vzdychání po „vyčpělých schématech“. To je pevné přesvědčení o socialismu jako jediném, skutečně moderním východisku ze současného marasmu.

 

S pomocí pramenných podkladů soudruha Karla Pomajzla

zpracoval Čeněk Ullrich.