Karel Charvát: Lze nalézt klíč od budoucnosti bez znalosti minulosti aneb perspektivy komunistického hnutí

Jsem přesvědčen, že znalost historie především komunistického a dělnického hnutí a chápání teorie je základem, určitou vstupenkou na politické a veřejné jeviště. Nemám zde na mysli banální faktografickou orientaci, ale ani vědeckou marxistickou akribii. Pouhá faktografická orientace by znamenala mechanické memorování a pozitivistický výklad, formálně sice objektivní, ve skutečnosti však hájící zájmy buržoazní třídy. Vědecké marxistické erudici jsou povoláni jen ti nejzdatnější, nikdy nemohou být jejími aspiranty masy komunistů. O co tedy jde?
Mladý člověk, přicházející do komunistického hnutí, by se měl seznámit na jedné straně se základy marxismu-leninismu. Pouze v případě, pochopí-li principy dialektického a historického materialismu, může porozumět minulosti, současnosti a má šanci nalézt zmíněný klíč k budoucnosti. Paralelně s jeho studiem teorie by měly probíhat přípravy k praktické činnosti a později samotná praxe. Kombinace revoluční teorie a praxe u politického kojence je nejlepším antibiotikem proti revizionismu a oportunismu. Z výše uvedeného vyplývají dvě skutečnosti:
1. Důvod, proč neprobíhá přes četná volání mnoha soudruhů v KSČM teoretická a praktické průprava, primárně u nových členů.
2. Příčina, proč většina nových členů KSČM propadá revizionismu a oportunismu, či přinejlepším kolísavosti.
Kdyby existovalo odpovídající vzdělávání v marxisticko-leninské teorii u nových členů, kopalo by si současné vedení KSČM politický hrob. Jelikož neexistuje, nově vstoupivší členové, pokud se tedy nevzdělávali v teorii sami, jsouce ovlivněni buržoazní propagandou a idealismem nalézají své patrony ve vedení strany či v některých se stranou spojených institucích (Centrum pro teoretické a strategické studie). Dochází tak k jakési syntéze, splynutí názorově blízkých skupin nových členů (často mladých) a vedoucích činitelů KSČM. V těchto lidech nalézají vedoucí činitelé partaje oporu proti marxistům-leninovcům nejen z řad mládeže, přičemž sami nejsou oporou komunistické strany, ale její karikatury představované většinou čelných funkcionářů.
Poukázkou pro vstup do strany tedy dnes není snaha vzdělávat se v teorii i praxi, boj proti imperialismu a vyvracení buržoazních pověr, sekulární víra v socialismus a komunismus, nýbrž nízký věk, netřídní „levicovost“ a konformnost s vedením KSČM propojená často s touhou po korytu.
Vraťme se ale k nezbytnosti znalosti teorie a historie. Tato je určitým základem komunistické organizace, zde cesta začíná. Naši socialistickou minulost však nestačí jen poznávat, chceme-li pokračovat dále, musí komunistická organizace jasně na základě studia čtyřiceti let budování socialismu prizmatem historického materialismu říci, v čem je pro nás toto období inspirující, nebo naopak kde se staly chyby. Je potřebné uvědomit si, že politická kontrarevoluce z doby před dvaceti lety je pouhým dovršením procesů, které započaly v ponurém březnu 1953 a chladném únoru 1956.
George Orwell, jakkoliv ho nemiluji, řekl jednu velmi pravdivou zásadu. Kdo ovládá současnost ovládá minulost, kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost.
Přestože je současná buržoazie velmi třídně uvědomělá a silná a uvědomuje si Orwellovu zásadu, KSČM si ani na vnitrostranické půdě neudělala za téměř dvacet let jasno, kdo jsme, na koho navazujeme a kam chceme jít. Těžko zde lze hovořit o náhodě.
Propojenost minulosti, současnosti a budoucnosti není nic nového, takové náhledy je možné nalézt již ve starověkém Egyptě či Číně. I když se vnímání struktury času vlivem změn v materiální základně v každé společensko-ekonomické formaci měnilo, souvztažnost těchto tří pojmů je zřejmá. Přesto nám je zabývání se historií a teorií vyčítáno.
Obrátím se nyní ještě k praxi komunistické organizace. Jsem dalek toho, abych se domníval, že optimální vyvážení teoretické a praktické stránky činnosti komunistické organizace je něco snadného. Nazval bych to dle Leninových slov pochodem po horském hřebeni, na jedné straně hrozí pád do hlubin absolutního teoretizování bez odrazu v praxi, na straně druhé zeje propast prakticismu.
Hlavním cílem praktické politiky by měla být přeměna proletariátu o sobě v proletariát pro sebe, obnovení masového vlivu komunistické strany a postupné vytváření revoluční situace. To je samozřejmě, i v případě, že by zítra byla vytvořena organizace schopná toto realizovat, běh na dlouhou trať, přesto není od věci říci, že k tomu existují dva prostředky:
Jednou z příčin třídní neuvědomělosti proletariátu je (mimo neexistence autentické komunistické strany) buržoazní propaganda, dva zmíněné prostředky působí proti ní.
1) Revoluční praxe by měla být zhmotnělou revoluční teorií (právě proto je teorie tak důležitá) a obrážet se v agitpropu. Ten musí být formálně účinný, moderní a odpovídající vnímání lidí, avšak musí stát přísně na pozicích marxismu-leninismu. Buržoazní propagandu nelze porazit jejími vlastními zbraněmi, agitprop se musí lišit nejen obsahově a formálně, ale např. i v distribuci. Můžeme ale používat těch zbraní, jež buržoazie v propagandě uplatňuje, ale obsahově jí nejsou imanentní. Na mysli mám např. stimulování emocionální a citové stránky člověka. Kvalitní agitace a propagace však může pouze nahlodat monopol buržoazie na pravdu.
2) V. I. Lenin napsal v díle Co dělat, že proletáři mají tendenci v obecném životě spíše inklinovat k jednoduché buržoazní propagandě před propagandou proletářskou. Zlomem bývá konkrétní sociální zkušenost a prožitek, stávka, demonstrace a reakce kapitálu na ni. Zde jsou nezbytné odborové organizace, ale především uvědomělí revolucionáři a proletáři, kteří do pootevřených dveří dělníkových pochybností proniknou a on definitivně nalezne své místo, význam v systému výroby a jediné možné východisko.
Musíme tedy na základě výbavy marxismem-leninismem vytvořit odpovídající agitprop a tento použít na pracovištích. Malý počet mladých komunistů ochotných k této činnosti není omluvou pro nicnedělání, naopak, jsem si jist, že jeden každý může do budoucna přesvědčit vykořisťované na pracovišti o podstatě kapitalismu, možných východiscích a zahájit tak dominový efekt, kdy proletáři o sobě budou už sami agitátory, propagátory a organizátory. Nevyjímaje činnost v reakčních odborech.
Naše budoucnost tkví tedy v obnově Engelsem stanovených třech základních pilířů komunistické strany. Teoretického, politického a ekonomického (odborového). Tyto pilíře se prolínají a vzájemně podmiňují. Začít ale musíme u přípravy teoretické – vidíte, cyklicky jsem se vrátil na počátek příspěvku. Inu, bez revoluční teorie není revoluční praxe.
To, co jsem zmínil, je cesta na dosti dlouhou trať. Než se na ni vydáme, musíme ale porazit oportunismus a revizionismus v komunistickém hnutí, bez tohoto aspektu se nevydáme ani na cestu.

Publikováno v listopadu 2009 u příležitosti 20. výročí kontrarevoluce v ČSSR.