Milan Havlíček, Čeněk Ullrich: Nechceme kapitalismus! Socialismus je lepší!

aneb Zamyšlení nad návrhy programových dokumentů VIII. sjezdu KSČM

---

 

      Úvodní referát soudruhů Čeňka Ulricha a Milana Havlíčka přednesený s. Milanem Havlíčkem na XXI. pražské teoreticko-politické konferenci „K návrhům programových dokumentů VIII. sjezdu KSČM“ 22. října 2011

      Cílem dnešní konference je posoudit kolektivním rozumem podkladové materiály předložené Ústředním výborem KSČM k předsjezdové diskusi.
Chceme, na rozdíl od ústředního výboru a jeho vedení, dokumenty skutečně posoudit, a to z komunistického pohledu.
Někteří naši, stranou placení kritici, zastávající i nemalé funkce ve vedení strany, nazývají dokonce naše konference frakcionářskou činností neukojených funkcionářů. Je mi jich líto, obzvlášť když na naše konference nechodí.
Konference by měla napomoci obětavým a poctivým komunistům k orientaci v uvedených dokumentech tak, aby mohli jasnými stanovisky zavázat své delegáty na sjezd k odpovědnému přístupu při jednání a především v boji za navrácení ztracené autority komunistické strany ve společnosti.
Tu ale nikdy zpět nezískáme, pokud nám masy nebudou rozumět. Neříkám souhlasit… (k tomu musí člověk dospět, a je k tomu potřeba souhry mnoha objektivních a nemálo i subjektivních faktorů). Říkám rozumět.
A k tomu, aby nám mohli lidé rozumět a následně s námi i souhlasit, tak je nás potřeba nejprve slyšet, vidět, zaregistrovat nás. Průzkumy ukazují, že téměř 80 % obyvatel neví, co komunisté vlastně programově chtějí. Také proto jsou v průzkumech a anketách ty jednoduché, nám občas nepochopitelné a nepříjemné, odsudky respondentů.
Myslím, že jedním ze závěrů dnešní konference může být požadavek ke sjezdu na programovou jasnost. Říct nahlas, jak se chceme s kapitalismem u nás vypořádat.
Proto předkládám první návrh: Sjezd by měl ústřednímu výboru uložit zpracování a předložení objektivizovaného, aktualizovaného, propagandisticky uchopitelného a především srozumitelného komunistického programu.
Vodítkem sjezdu může být i nedávno předložený Minimální program marxisticko-leninského odborného klubu či pracovní skupinou ústředního výboru předložený, leč před členskou základnou nedemokraticky utajený dokument, Hlavní úkoly KSČM po VIII. sjezdu.

      * * *

       Troufnu si říci, že se naše společnost nachází v předvečer nástupu revoluční situace. Bohužel, nikdo neví, jak dlouho ten „předvečer“ bude trvat. Jedno je jasné – poslední vlády v zemi neumějí vládnout. Nezlepšuje se kvalita života většiny obyvatel, ale jen vyvolených.
Například krásná schizofrenie statistiky a politiky se vyjeví kolem průměrné mzdy. Jak může někdo hovořit o průměrné mzdě v zemi, a jedním dechem zároveň říci, že na ni téměř 80 % pracujících nedosáhne. Kdybychom totiž udělali průměrnou mzdu skupiny např. do 25 tisíc Kč příjmu, druhou do 75 tisíc jako trojnásobku současného průměrného příjmu, který by možná splňoval základní rozdělení mzdy podle společenské důležitosti a zodpovědnosti v hierarchii řízení a třetí nad tuto částku, vyplul by na povrch zcela zřetelně atribut třídního rozdělení společnosti. Rozdělení podle vztahu k vlastnictví rozhodujících finančních a výrobních prostředků, a získávání i přerozdělování zisku nebo chcete-li vytvořené nadhodnoty.
I výsledek těchto tří skupin by byl více než zarážející. Obzvlášť když statistika například uvádí, že je u nás v současnosti 12 600 dolarových milionářů, tzn. lidí majících k dispozici více než 18 milionů korun. V tu chvíli si zdravotní sestra, pokladní v supermarketu, ale i rozumný špičkově placený dělník z automobilky (a všichni co poslouchali naše předky, že bez práce nejsou koláče), kladou otázku: Kde jsem udělal chybu?
Druhý den otevřou noviny či internet a čtou: „…další sebevražda nezaměstnaného otce od rodiny pro neschopnost zaplatit dluhy…“, a jsou šťastní, že k podobnému kroku zatím nemusí sáhnout.
A o kousek níž: „Překvapení na finančním trhu. Milionáři se vrhli na státní dluhopisy.“
A „americký sen“ dostal notnou dávku „heráku“.
Cynik Kalousek v televizi prohlásil: „…dali jsme šanci českým domácnostem vylepšit si rozpočet.“
Průměrný nákup dluhopisů činil 880 tisíc korun. Přiznejte se, kdo z vás to byl?
Že to byli cizinci, zahraniční firmy, ale i v Česku se nacházející banky disponující a hospodařící dennodenně s miliardami korun obyčejných lidí? No, samozřejmě!
Obyčejný člověk si lehce spočítal, že zisk z investovaných několik našetřených tisícovek mu ani nevyrovná inflaci a zdražování rozhodujících potřeb.
A ptáte se, kdo ty úroky těmto tzv. investorům zaplatí? No, přece ty občane! Nikdo jiný. Ty zaplatíš neschopnost vlády i další nové zisky nejbohatších.
A to ještě pořád mluvíme o lidech, kteří práci mají.
O sedmině práce schopného, ale nezaměstnaného obyvatelstva v této souvislosti nemluvíme. Ti jsou vyřazeni ze svobodného občanského života jako nepotřebný odpad.
A tak druhým, ze závěrů dnešní konference, může být požadavek ke sjezdu vyhlásit programově: Boj za právo na práci a povinnost práceschopného obyvatelstva pracovat.

      * * *

      Přes určitou stabilizaci v oblasti zaměstnanosti je ale nezaměstnanost vyšší, než byla za dosud největší krize v 30. letech minulého století. A o tom jsme se učili a historici nám tuto dobu přibližovali jako tu nejstrašnější pro normální lidi.
Ještě strašnější však byl následek uvedené krize.
Historie nám ukazuje, že všechny rozhodující společensko-ekonomické krize byly a jsou řešeny zbraněmi. Dodnes patří zbraně (vedle zlata, ropy, obilí a dnes i informací) k nejžádanějším komoditám.
Čím je svět poznatelnější, tím více je kapitalismus schopen na svou záchranu lidí povraždit.
Svědčí o tom „humanitární“ bombardování NATO kdekoliv na světě. Pod cynickou rouškou boje za demokracii jsou vyzbrojovány teroristické skupiny, bombardováni civilisté, ničeny kulturní památky.
To nejhorší je, že nikoliv spoluprací, vzděláváním, solidaritou či ekonomickou pomocí je tzv. třetímu světu pomáháno, ale bombardováním.

      Myslím, že jedním ze závěrů dnešní konference může být jasný programový požadavek na vystoupení z teroristického uskupení NATO. (I třeba vyprovokováním referenda.)
A co na to naše vlády? Bez ohledu na „levou“ či „pravou“ orientaci, se všechny projevily jako kapitalistické. Všechny chtěly do NATO, všechny chtěly do Evropské unie, všechny podporují imperiální globalizaci… Obyčejní lidé je nezajímají, tradiční obchodní partneři je nezajímají, zahraniční obchod zlikvidovaly a přepustily evropským tygrům.
To, co by měl garantovat stát v souladu s Listinou základních lidských práv a svobod, zabezpečují soukromé kapitalistické firmy.
A co dělají komunistické strany u nás?
Všechna čtyři uskupení hlásící se ke komunistickému hnutí nepředstavují pro kapitalistický systém u nás žádný vážný problém.
Například nejmladší z nich, pracující od února letošního roku, sbírá lidi a zkušenosti a bude nejspíš tak jako v minulosti postupovat metodou pokus – omyl. Už sám název – Komunistická strana demokratického socialismu a některé její základní dokumenty naznačují marxisticko-leninskou nevzdělanost, schizofrennost ideálů a nezkušenost mládí.
V té souvislosti mi dovolte konstataci jednoho základního poznatku, který se dotýká všech uskupení: Komunističtí funkcionáři se nevzdělávají!
Když se to dotýká základních organizací, je to špatné, ale jak se říká – rozdejchám to. Uvědomím si, že celoživotní zkušenost našich nejstarších členů je garancí zachování marxisticko-leninských bezpečnostních prvků. Když se ale nevzdělávají funkcionáři okresních výborů a krajských rad, je to na pováženou. Tato skupina lidí je v průměru mladší, než je průměr v základních organizacích a orientují politickou činnost strany v okresech i krajích.
Přesto se právě z neznalosti v těchto orgánech mnohdy dobré nápady a stanoviska nesetkávají s pochopením. Jejich přijetí by znamenalo přemýšlet a pracovat. A to by narušilo zajeté stereotypy a najednou by se ukázalo, že někteří dělají a někteří se jen vezou.
Nic si prosím neidealizuji. Jsem jen přesvědčen, že se funkcionáři komunistické strany musí vzdělávat, a že by čas od času zorganizovaná krajská nebo regionální ideologická konference mohla připravenosti i vzájemnému pochopení pomoci.
Co však je jedním z hlavních nedostatků celé naší strany, je ideová nepřipravenost vrcholového „managementu“ strany. Dvoutisícovka vyšších funkcionářů strany se pro politický boj za svržení kapitalismu (chcete-li ústavní cestou) a uchopení moci v zemi nepřipravuje, nevzdělává, nesjednocuje. O zažití leninských principů stranické práce ani nemluvě.
Vezměte si za příklad poslední zasedání ÚV v září letošního roku. Mělo mimo jiné projednat nejdůležitější dokumenty ke sjezdu a diskuse téměř žádná. Mnozí členové ÚV vůbec ani podkladové dokumenty nečetli. Předseda ÚV hrubým způsobem porušil vnitrostranickou demokracii, byl na to upozorněn, a nic.
Domnívám se, že je načase, aby sjezd znovu za své přijal a do Stanov KSČM navrátil demokratický centralismus jako základní princip výstavby a práce strany. Pokud nebudou dána jasná pravidla, budou si jednotlivci i orgány ve straně dělat, co budou chtít.

      * * *

      Jaká je dnešní světová situace obecně?
Především není možné nevidět naši oficiální vládní permanentní popřevratovou podlézavost Spojeným státům americkým. Bohužel i v obecně negativních oblastech.
Abychom si rozuměli. Nevadí mi takové vymoženosti, jako je hotdog či hamburger. Vadí mi, že se propadáme na úroveň USA ve slabotě školství, především pak absolventů vysokého školství, v likvidaci sociálních služeb, včetně kojeneckých ústavů a dětských domovů, že se opičíme po USA ve věcech, které jsme měli dávno a na dobré úrovni vyřešeny.
Dnes žije v USA 35 milionů negramotných a více než 47 milionů zdravotně nepojištěných obyvatel. Otevřený rasismus u nás jen odráží skrývaný rasismus v USA a nezachránil to ani čokoládový prezident.
Statistiky vězenství v USA (to znamená země, která o sobě tvrdí, že je tou nejvyspělejší, nejlepší a nejdemokratičtější) hovoří jasně. Světový primát v kriminalitě Spojeným státům ještě dlouho nikdo nesebere. Nebílá barva pleti je u mužské populace předplatným do kriminálu. Objektivně je třeba podotknout, že jsou pro tento stav vytvářeny sociálně-ekonomické podmínky.
V té souvislosti bych chtěl na dálku upřímně poděkovat několika americkým filmovým dokumentaristům, především Michaelu Moorovi, za vzpouru oficiální propagandě a ukázání pravdivého obrazu o zrůdnosti současného kapitalismu. Odvahu našli i někteří američtí herci, kteří spolupracují s rozvíjejícími zeměmi Latinské Ameriky a bojují za osvobození „Pěti“ kubánských vlastenců.
Česko se nachází v souručenství, které bombarduje arabské země… a na rozdíl od celé Evropské unie a celé Organizace spojených národů hlasujeme s USA, Izraelem a jedním nicotným souostrovím za zachování blokády Kuby. Nechceme a nevidíme politické procesy v USA, nezvládáme nejjednodušší oblasti vnitřní politiky, ale vměšujeme se do vnitřních záležitostí Číny, Běloruska… a některých dalších zemí. Zajímavé je, že právě dvě posledně jmenované země mají v posledním období největší nárůst hrubého domácího produktu (HDP).
V současnosti největší problémy světovému kapitálu z pohledu mezinárodních vztahů tvoří několik špatně zdolatelných vrcholků.
Především je to BRICS. Uskupení velkých, komunikace a spolupráce schopných zemí (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jihoafrická republika), které se rozhodly spolupracovat jiným než dosud v kapitalismu obvyklým způsobem, na principu vzájemně výhodných podmínek a s využitím vlastních měn. Nikoliv tedy dolaru jako světové měny. Po vyslovení názvu těchto zemí je vám asi všem jasné, že toto uskupení je schopno za určitých podmínek vytvořit i „uzavřenou“ ekonomiku s rozumnými sociálně-ekonomickými podmínkami a přitom se i nadále systematicky rozvíjet. Ve všech těchto zemích, přes rozdílné životní podmínky i jiné obrovské rozdíly, jsou v nich zasety prvky socializace. Přistoupení dalších zemí bude možné jen za určitých podmínek. Přesto je třeba si uvědomit vliv jednotlivých zemí v kontinentálním regionu. Vliv Brazílie v Latinské Americe je známý, stejně jako Ruska u některých zemí bývalého Sovětského svazu a Jihoafrické republiky v nearabské oblasti Afriky.
Dalším, pro USA, ale i EU, nemalým balvanem je Latinská Amerika jako celek a jejich obchodně ekonomická a bezpečnostní uskupení, do kterých se zapojuje stále více zemí v této oblasti.
Bez zajímavosti není, že stále jednou z největších autorit v procesu této emancipace je Kuba a Fidel Castro. Není v Latinské Americe prezidenta či nejvyššího představitele, který by se po odchodu Fidela do ústraní s ním nesešel a neradil se s ním. Významnou roli v této oblasti hrají především Brazílie, Venezuela, Bolívie, Nikaragua, ale i Argentina, Ekvádor a některé další. Na výsledcích práce těchto převážně sociálně se orientujících zemí a politické stabilitě závisí i budoucí orientace většiny latinskoamerických zemí.
Ne zcela jednoznačný je i vztah USA k Evropské unii. Zásadním problémem zůstává vnitřní zadluženost USA i jejich vztah k největším svým zahraničním věřitelům.
Z celosvětově politického hlediska je základním problémem neschopnost spravedlivého rozhodování Organizace spojených národů (viz mandáty na bombardování civilního obyvatelstva). Z pohledu ekonomického je to především boj o levnou pracovní sílu, o trhy a nerostné bohatství. V posledním období se dere do popředí problém pitné vody.
Proto jedním z dalších programových požadavků musí být změna v práci OSN, která by posílila její vliv na mezinárodní dění v zájmu zachování světového míru jako základní podmínky života na Zemi pro další pokolení.

      * * *

      A co na to komunistické hnutí? Není jediná zem na světě, kde by nepracovala strana komunistického typu. Pracují v rozdílných národních podmínkách. Někde legálně, někde izolovaně a někde tajně. Někde je komunistických stran více jako u nás, v Rusku, v Bulharsku, v Bělorusku apod., někde v rámci jedné organizační struktury pracují různé frakce jako např. v Itálii a někde v souladu s leninskými principy stranické práce je na jednom státním území jen jedna.
Někde komunistické strany jako například u nás, pomáhají udržovat kapitalismus v chátrání. Někde jako např. v Číně budují státní kapitalismus. Většina z nich se však snaží bojovat za svržení feudálního či kapitalistického uspořádání a za uchopení politické moci pracujícími.
Jiné přístupy vidíme v Latinské Americe, v Asii, ale i na severu Afriky. Nám nejbližší zůstávají marxistické strany v Evropě a zemích bývalého Sovětského svazu.
Téměř všechny uznávají ve své metodě poznání, učení klasiků marxismu-leninismu a ve své symbolice rudou barvu, pěticípou hvězdu a znak pracujících – srp a kladivo. Téměř všechny (vyjma té naší) mají své tiskové orgány, které pomáhají sjednocovat funkcionáře a členy ve své ideové, organizační, ale i akční jednotě. Mnohé komunistické strany vydávají knihy a časopisy. Pracují na teoretickém obohacení komunistického hnutí.
Stále však, od zrušení Třetí leninské internacionály a především rozpadem socialistického tábora, chybí internacionální organizační a ideová struktura. Snahy o nápravu tohoto stavu například každoročními májovými konferencemi v Bruselu organizovanými Belgickou stranou práce, ani již více než patnáct let trvající pražské konference se zahraniční účastí a jim podobné, nezbytnost Nové komunistické internacionály nenahradí.
Také proto čím dál častěji zaznívá i z řad členů KSČM požadavek na iniciaci přípravné fáze takovéhoto uskupení.
Jestli se někdo domníval, že by tuto funkci mohli zabezpečovat a zorganizovat komunističtí poslanci v Evropském parlamentu, pak se velice mýlil. Ti jsou tam přece úplně kvůli něčemu jinému. Jen já jsem dosud nepochopil vlastně kvůli čemu.
O jednom jsem ale přesvědčen. Bez „Nové komunistické internacionály“ nesjednotíme dělnické a komunistické hnutí světa. A bez jednotného dělnického a komunistického hnutí, jeho ideové, organizační a akční jednoty, nebude kapitalismus definitivně poražen nikdy.

      Proto opakuji jeden z mnou navrhovaných závěrů na posledních dvou sjezdech KSČM a sice: Sjezd by měl uložit nově zvolenému ústřednímu výboru a jeho vedení, iniciovat přípravnou fázi pro vytvoření životaschopné internacionální celosvětové organizace dělnických a komunistických stran, ale i všech ostatních stran, jež se přihlásí ke třem základním principům tohoto uskupení:
1. Vychází ve svém poznání i konání z marxismu-leninismu, dialektického a historického materialismu, při objektivizaci národních zvláštností a zkušeností a podporujících internacionální uskupení ekonomicky.
2. Nesmiřitelnost s kapitalismem, a s jeho vývojovými ekonomickými a politickými podobami.
3. Cíl je vytvoření beztřídní, sociálně spravedlivé společnosti.

      * * *

A jaké jsou výsledky dvacetiletí budování kapitalismu u nás?
Vezmu to jinak než statistici, ekonomové, politici. Jen tak v tezích a normálně lidsky, jak jde život:
– rodí se u nás méně dětí;
– protože se stát neumí postarat, tak jsme vymysleli baby-boxy, abychom co nejméně novorozenců nalézali v popelnicích;
– zrušili jsme kojenecké ústavy, rušíme dětské domovy, nestavíme ani SOS vesničky;
– mateřské školky jsme jako socialistickou megalomanii postupně rušili a nyní je nedostatek míst v předškolních zařízeních;
– zrušili jsme dětské lékaře a zubaře na větších městských školách;
– preventivní prohlídky dětí a systematické očkování je věcí rodičů, ne státní zdravotní politiky;
– zrušením mnoha základních škol i škol prvního stupně jsme donutili děti i rodiče do škol dojíždět, snížili jejich bezpečnost, ale i kvalitu výuky. O zvýšených nákladech pro rodiče ani nemluvě;
– sport a kultura pro děti jsou zase jen a jen o penězích;
– soukromé střední a vyšší školství dotované státem, tedy z daní všech pracujících, sice nabízí širokou škálu možností, avšak to základní chybí. Kvalita výuky (což prokázaly i výsledky letošních maturit) a připravenost kvalifikovaně vstoupit do pracovního procesu i života;
– učňovské školství, základ světově uznávané národní zručnosti, kapitalismus postupně zlikvidoval téměř úplně. A tak vám popelnice odváží, pneumatiky přezouvají a komíny vymetají inženýři a doktoři;
– vysoké školství, je nejenom finanční zátěž pro normální rodiny, ale již pro některé sociální skupiny problém nepřekonatelný. Co je však na vysokém školství nejtragičtější, že nevytváří přední, skutečně vzdělanou, inteligenci. Základnu pro vědu, mistry v řízení i jednotlivých oborech, ale místo toho jakousi šedou nevýraznou hmotu moderních kancelářských byrokratů;
– současné školství vytváří masu počítačově zručných, anglicky mluvících cvičených opiček a mimořádné úspěchy v této oblasti jsou spíš náhodné;
– kdo má peníze, může si koupit absolvenství střední i vysoké školy, dokonce i titul. Že podle toho vypadají „odborníci“ na ministerstvech a krajských úřadech, nemusím ani připomínat;
– povolání učitele se stalo téměř nadávkou než úctu mající profese, která staví ve všech oblastech a činnostech základy budoucí společnosti;
– 700 tisíc evidovaných nezaměstnaných, až 200 tisíc skrytých nezaměstnaných, desetitisíce sociální a jiné dávky zneužívajících spoluobčanů různých národností, na 300 tisíc bezdomovců a přes 400 tisíc neobsazených bytových jednotek, to je vrchol středoevropské civilizace;
– dětská kriminalita, drogy, gamblerství, prostituce, obchod s bílým masem, lichva a všechny druhy podvodů a korupce sahající do nejvyšších pater společnosti;
– zákonnost – ano, právní poplatky – ano, ale spravedlnost – ne! Spravedlnosti se u nás lidé dovolávají přes ombudsmana a investigativní pořady televize. To je postavení justice a bezpečnostních složek státu uprostřed Evropy;
– nejnebezpečnější kriminální kauzy u nás představují policejní mafiánské gangy;
– úplatky se předávají přímo v parlamentu;
– na sociální služby stát ani kraje nemají prostředky, ale 135 miliard pro nejreakčnější, zkorumpovanou a pedofilií i dětskou pornografií prolezlou církev, to máme. Ale co chceme od církve, která žehnala Hitlerovi, jeho zbraním i pecím v koncentračních táborech, která požehnala i Trumanovým atomovým bombám svrženým na Hirošimu a Nagasaki. Ve všech tzv. humanitárně (děti, ženy, starce) bombardujících armádách NATO jsou polní kuráti a různí kaplanové všech možných církví připraveni zdůvodnit boží oprávněnost takového konání a odlehčit svědomí;
– lidé nemají právo na práci, mladí nemají šanci získat po studiu zaměstnání, ekonomickou jistotu, možnost normálně žít, zakládat rodiny a přitom se neklepat strachy, že přijdou o práci, nebudou mít na splátky, na školné dětem;
– jen v letošním roce dostouplo číslo exekucí k 700 tisícům. Každé šesté rodiny se dotkla letos exekuce. Je to novodobé trauma celé společnosti;
– strach a sobectví je průřezovým charakterem psychiky společnosti;
– zdravotnictví se stalo jedním velkým kšeftem. Politici se snaží upravit původní představy socialismem zkažených lidí, že lékař myslí především na blaho a zdraví pacienta, na novou Hippokratovu přísahu „…za peníze udělám cokoliv“;
– ve všech celospolečensky potřebných oblastech sloužících všem lidem, které před převratem garantoval stát, jsou dnes měřítkem peníze, úplatky, známosti a přístup státu k jejich naplňování závisí od výsledku voleb;
– ve středním věku by si občan, pokud se již stačil zbavit dětí a nemusí se starat o rodiče, nemusí splácet několik půjček a má stabilní příjem, mohl začít chvilku užívat. Ale říká si: „…až budu v penzi, tak…“
– ve stáří, pokud se ho vůbec dožije, tak občan vychvalovaného Česka neví co dřív poplatit. Nájem, energie, zdravotnictví, pomoci dětem a vnukům… a aspoň jednou dvakrát denně se najíst. Nemůže si vlastně nic dovolit, a tak se utěšuje vtípky typu: …je lepší mít Parkinsona a trochu z frťana vybryndat, než mít Alzheimera a zapomenout ho vypít.
Naštěstí současné vlády dobu mezi odchodem do penze a odchodem do penálu úspěšně zkracují na minimum. A tak si živě představuji situace, kdy třiasedmdesátiletí dělostřelci v Brdských lesích radostně provádí cvičné střelby bez chráničů sluchu; kdy vypsání pokuty třiasedmdesátiletým policistou čtyřiasedmdesátiletému mladodůchodci, potrvá déle než turecká telenovela. Naštěstí zbraně v tom věku budou mít příslušníci ozbrojených složek už jen plastové nebo gumové, aby si neublížili. Jasně vidím, jak svalnatí pětašedesátníci přikládají pacienty na ucho rozklepaným internistům, aby si mohl poslechnout ozvy. Řidiče městské dopravy zase kolektivním zpěvem udržují cestující při životě, aby se vůbec dostali do práce a řidič jim po cestě neusnul, atd., atp. V kolektivních smlouvách se mezi benefity možná objeví i poukázky na „pampersky“ a pracovní porady a večírky při odchodu do důchodu se budou rovnou konat v obřadních síních krematorií.
Ale vláda to jistě vyřeší.
Možná tím, že budou moci od roku 2013 chodit důchodci na přechodech na červenou a od roku 2015 to budou mít povinné.
Tak takhle nějak vypadá výsledek těch radostných dvaceti let budování kapitalismu u nás. Žádné jistoty, strach, sobectví a peníze, tak jako vždy až na prvním místě.
Každý z naznačených problémů lze propagandisticky protikapitalisticky uchopit. Jen my to neumíme nebo nechceme.
Objektivní pohled na současný život u nás by měla komunistická strana v krátkodobém horizontu programově využít k odpovědím na otázky Co dělat? Jak to dělat a s kým to dělat? Ne mlčet a nechávat většinu věcí na náhodě či několika funkcionářích.

      * * *

      A co politická práce strany?
Historickou povinností komunistických stran v této aktuální politicko-ekonomické situaci ve světě a ve svých zemích je využít všech dostupných prostředků k uvědomování lidí o hrozícím nebezpečí. Postavit se do čela odporu ohrožených a utlačovaných lidových mas a být připraveni převzít odpovědnost za zachování lidské existence na zemi a nastolení sociálně spravedlivé společnosti.
Je však zřejmé, že politická linie KSČM s takovou povinností a odpovědností zatím ve své práci moc nepočítá.
Od jejího vzniku v době nastupující „sametové“ kontrarevoluce probíhá uvnitř strany nepřetržitý boj o zachování jejího marxisticko-leninského charakteru. Nově zvolené orgány strany se distancovaly od předlistopadové KSČ, připojily se k negativní kritice čtyřiceti let budování socialismu antisocialistických sil, neobhájily obětavou budovatelskou práci milionů lidí, nesporné úspěchy a vymoženosti, které tato práce pod vedením KSČ naprosté většině lidí přinesla. Nově vzniklé orgány označily KSČM za politickou stranu odlišnou od předlistopadové KSČ – převzaly však její členskou základnu, majetek i organizační výstavbu.
Pod vlivem dočasné porážky socialismu u nás, v Sovětském svazu i v dalších evropských zemích, došlo k výraznému zesílení militantního antikomunismu. To se odrazilo i v názorových střetech uvnitř strany, v představách vedoucích funkcionářů a celé členské základny o perspektivách a dalším směřování strany. Pod proklamacemi o modernizaci strany dochází k zesílení revizionismu a oportunismu. Nositelé těchto tendencí dosáhli, v souladu se zájmy antisocialistických sil, rozhodujícího postavení v orgánech strany. Strana, organizačně jednotná, se stala ideově, a tím i akčně, nejednotnou. Tento stav v drobných obměnách trvá do současnosti.
Hlavní příčinou tohoto, pro perspektivu dalšího společenského vývoje v zemi, velmi negativního stavu se jeví skutečnost, že se vedoucí představitelé strany, ve své většině, vzdali základního, vědecky zdůvodněného principu v činnosti marxisticko-leninské strany, třídního přístupu. Dokumentují to nejen mnohé výroky představitelů KSČM a dokumenty strany, ale i například slova předsedy ÚV KSČM V. Filipa, v jeho písemné odpovědi na dopis řadového člena strany, který kritizoval právě tuto skutečnost, slovy (cituji): „…vyhraněnost třídní společnosti, podle učení marxismu-leninismu, doznala tak zásadních změn, že toto dělení již neexistuje.“
Takovéto zásadní stanovisko nejvyššího představitele KSČM se zákonitě odráží nejen ve všech jeho vystoupeních a vystupování mnoha dalších představitelů KSČM v médiích a na veřejnosti, ale také ve všech dokumentech strany a v její každodenní politice. To samozřejmě plně vyhovuje současným mocným. A naskýtá se otázka, v čem se vlastně liší politika KSČM a její cíle od politiky a cílů sociální demokracie?
Odmítnutí třídního přístupu v politice, v době, kdy se prohlubuje základní rozpor kapitalismu – rozpor mezi prací a kapitálem, zastírá objektivní skutečnost, že nenasytná touha vlastníků rozhodujících výrobních prostředků a faktických nositelů státní moci po maximálních ziscích vytváří zákonitě protipól této snahy – třídu námezdně pracujících, kteří jsou, v těchto novodobých otrokářských podmínkách, nuceni prodávat svou pracovní sílu třídě kapitalistů, aby uživili sebe a svou rodinu, a to bez jakékoliv záruky perspektivy svého fyzického přežití.
Odmítnutí konkrétně historického a třídního pohledu zastírá také tu objektivní skutečnost, že tento třídně antagonistický rozpor může být vyřešen jen v nesmiřitelném třídním boji vyvlastněním vyvlastňovatelů a převzetím jejich politické nadvlády tvůrci duchovních a materiálních hodnot – novodobým proletariátem, jehož jádrem je a bude moderní dělnická třída. Je proto vážná chyba, že se v politice KSČM s touto třídou příliš nepočítá. Svědčí o tom mimo jiné i „zastoupení“ dělníků v Parlamentu ČR, ve vedoucích orgánech strany i například v dokumentu Socialismus v 21. století.
Třídní princip ve veškeré činnosti KSČM je výrazně oslabován dvacetiletou rezignací vedoucích orgánů strany na systematickou ideologickou práci uvnitř strany na základě tvůrčího rozvinutí teoretického odkazu klasiků. Namísto toho jsou do strany intenzivně vnášeny názory toto učení revidující.
Mnozí vedoucí představitelé strany ignorují a před členskou základnou zatajují kritické hlasy oponentů a dokonce i závažné podněty, které vycházejí z mezinárodních teoretických konferencí a seminářů konaných v ČR i v zahraničí.
Jakoby někomu vadila skutečnost, že na těchto akcích bývají prezentovány myšlenky z odkazu Karla Marxe, jenž byl vyhlášen největší osobností tisíciletí.
Nemalým problémem v polické praxi strany je neúměrný podíl vedoucích představitelů strany a některých poslanců a senátorů na činnosti v parlamentu na úkor prezentace strany mezi lidmi v terénu, na náměstích a ulicích. To, spolu s jejich nadstandardními příjmy, vytváří ve společnosti takovou atmosféru, že při odpovědi na otázku, koho jako voliči volí, když vyjadřují nespokojenost s poměry, odpovídají monolitně: „Všichni jsou tam stejní, jde jim jen o sebe.“ Naskýtá se zde porovnání politické praxe vedoucích funkcionářů komunistické strany v době světové krize ve 30. letech minulého století a vedoucích funkcionářů strany v současné globální krizi kapitalismu.

      * * *

      Současná iniciativa KSČM „Společenství Práce a Solidarity“ je jistě vykročení správným směrem. Pozitivní výsledek této aktivity se však dostaví pouze tehdy, když nebude pouhou záležitostí funkcionářů, ale když se s ní ztotožní a v praxi ji uskuteční početné skupiny vykořisťovaných občanů, kteří budou nejen chtít, ale kteří budou nuceni svou ekonomickou situací jít do bojů proti nespravedlivému režimu.
Vést je přitom musí lidé nebojící se kriminalizace a osobních obětí.

      * * *

       Naše občasná kritika směřuje k vedoucím orgánům strany. Současně však vyjadřujeme vysoké uznání a obdiv práci mnohých členů a funkcionářů strany v základních organizacích, okresních výborech, krajských radách, zastupitelů za KSČM i některých poslanců, kteří ve složité politické situaci nepodlehli psychologickému teroru současného režimu, zůstali věrni komunistickým ideálům a statečně navázali na boj svých předchůdců za sociálně spravedlivou společnost a národní svobodu v době předmnichovské republiky, v průběhu nacistické okupace a v letech budování socialismu po druhé světové válce.
Jsme přesvědčeni o tom, že nemáme-li se stát bezvýznamným subjektem české politické scény, musíme provést i odbornou analýzu etapy budování socialismu v naší zemi. Zhodnotit úlohu komunistické strany v tomto období a otevřeně přiznat chyby, které vedly k porážce socialismu. Důsledně však musíme obhájit výsledky práce a služby milionů občanů naší vlasti. Obhájit tu nespornou skutečnost, že období budování socialismu bylo, přes různé problémy, nejúspěšnějším obdobím v historii českého a slovenského národa. Obdobím, v němž byl život lidí, kteří vytvářeli duchovní a materiální hodnoty nesrovnatelně lidštější, než je schopna zabezpečit jakákoliv forma kapitalismu. Obhájit i ten fakt, že dosažené úspěchy mohly být uskutečněny, vzhledem k nepřetržité ekonomické blokádě, ideologické diverzi, teroristické činnosti a vojenskému ohrožení ze strany Západu, jen v internacionální jednotě států světové socialistické soustavy.
Teprve na základě takové analýzy bude možné přijmout kvalitativně nový krátkodobý i dlouhodobý program strany, který bude odpovídat objektivním zájmům tvůrců duchovních a materiálních hodnot.
Na základě všech výše uvedených skutečností jsem přesvědčen, že nastala doba vhodná k výměně většiny vedoucích přestavitelů strany a k vypracování stanoviska strany k současné situaci ve společnosti a naznačení východisek z ní.
Vyzývám delegáty sjezdu, aby se nad situací ve straně odpovědně, kriticky a sebekriticky zamysleli a navrhli postupy jejího řešení.

      * * *

Jaká je vnitrostranická práce v současnosti?
Vývoj členské základny i organizační struktury vykazuje trvalý pokles. Rostoucím průměrným věkem členské základny a odchodem našich členů do „Marxových lovišť“ se vytrácí schopnost působit plošně pomocí základních organizací a řekněme osobní agitace v místech.
Jiný stav je samozřejmě v Praze, krajských a okresních městech, kde se odchod jednotlivých funkcionářů zpravidla dá ještě nahradit. Mnohem složitější je ale situace v městech menších a na vesnici.
Tento stav vyžaduje nové formy práce. Na to by měly reagovat Stanovy strany, ale především okresní výbory a krajské rady. Většina základních organizací dnes porušuje schválené Stanovy strany. Nejen výší placení členských příspěvků, a četností členských schůzí, ale především svou faktickou pasivitou.
Příkladem mohou být i právě probíhající, lépe řečeno, neprobíhající výroční členské schůze před sjezdem. Já to neříkám proto, abych kritizoval poctivé, ale staré komunisty a práci nemohoucích stranických organizací. Leckdy není ani kde schůzovat. Leckdy je řada členů trvale z aktivní činnosti vyřazena a omluvena. Stejně tak, kdyby měla stát ekonomická stabilita komunistické strany na dvacetikoruně od 80letých babiček, tak asi není něco v pořádku.
Ono to ani není o těch schůzích. Ono je to o tom, zda nás vůbec občané registrují, vnímají, a o našich názorech přemýšlejí.
A tak ruku na srdce. Není např. naorganizování a zajištění Loučení s prázdninami třeba v Čelákovicích, na které letos přišlo 180 dětí a 200 dospělých, pro propagaci strany příhodnější než celá členská schůze? A o tom to je. O práci mezi lidmi a s lidmi. Nekoupíme si je lízátky, kalendáříkem či propiskou, ale každodenní prací, jasným programem a průzračnými stanovisky.
Autoritu zpět nezískáme, když nám lidi nebudou rozumět. Ale nejen proto, že nám budou věřit, ale proto, že to bude i jejich myšlenkový souboj, i jejich hledání východisek a pravdy.

      * * *

      Neutěšený stav lze změnit jen za předpokladu, že komunistická strana bude ve všech základních oblastech skutečně systematicky pracovat. Bude připravena vést masy, řídit tuto zemi a v co nejkratším čase napravit všechny rozhodující celospolečensky důležité oblasti. K tomu však musí být připravena jako politická síla.
Musíme být připraveni i na nové formy členství ve straně odpovídající nejen stanovám a straně jako celku, ale především nově se hledajícím komunistům, jejich schopnostem, existenčním a rodinným možnostem. Neargumentujme nezbytnou odvahou komunistů, a připomínkou hrdinství našich funkcionářů za první republiky a za války. Tu nemají ani naši poslanci mající imunitu. Kapitalismus u nás zasel strach a nenávist, které jsme za socialismu nepoznali. A dokud bude jediným atributem vládní politiky antikomunismus a bude se za něj i dobře platit, tak se u nás situace jen tak nezlepší.
Samozřejmě nejmladší generace najde více odvahy, ta střední už méně.
Co je ale podstatné, že gró funkcionářského aktivu musí být schopné s nově přicházejícími sympatizanty pracovat. Pracovat tak, aby dělali smysluplnou práci, která by přinášela výsledky, a tím i pocit uspokojení.
A tak se skutečně může i stát, že na jedné straně budeme mít emeritní, spíš korespondenční členy strany, s kterými si jen budeme dopisovat, posílat tiskoviny, letáky a děti či vnuci za ně elektronicky zaplatí občas příspěvky… a na druhé elektronické členy, komunikující přes internet, permanentně se účastnící vnitrostranické, či vnitropolitické diskuse, kteří odborně budou spolupracovat s příslušným zázemím strany, a čas od času se objeví při přijatelné akci strany na veřejnosti.
Ke změnám musí dojít v řízení základních organizací i okresních výborů. Dnes to není o disciplinované, organizačně i ideově jednotné straně. Dnes je to cochcárna a ambice některých jednotlivců překračují meze komunistické uvědomělosti a skromnosti.
Pro většinu našich funkcionářů je zatím jakoby nepředstavitelné, že v okrese bude místo 50 základních organizací jen 10, ale životaschopných, nebo že by se v rámci kraje mohly dva či tři okresy organizačně sdružit, pomoci si finančními prostředky, lidmi, technikou, schopnostmi.
Ona vůbec představa dát všechny vstupní finanční prostředky do jedné kádě a zabezpečit na úrovni moderní řízení strany, je pro téměř všechny vedoucí funkcionáře strany nepředstavitelná. Když to kdysi Václav Jumr řekl na zasedání ÚV, tak se mu všichni vysmáli.
Především pak ti, co už ani ve straně nejsou.
A tak i po 14 letech trvá mé hodnocení situace ve straně. Kdy základním rozporem je rozpor mezi marxisticko-leninsky myslící a uvažující, leč pasivní členskou základnou a liberálně demokratickým, údržbě kapitalismu nakloněným, leč aktivním vedením strany.
Proto nechce strana systém ideologické práce, proto nechce demokratický centralismus, proto nechce systém komunikace uvnitř strany, proto se ani o vlastní stranu moc nestará a nezajímá.
Proto ani hlavní úkoly po sjezdu nejsou zaměřeny na stranu a dovnitř strany. Předkladatel nepotřebuje zlepšit životaschopnost strany. Proto zmizeli schválenou pracovní skupinou navržené úkoly namířené přímo na ÚV, KR, OV a ZO, jako například:
– Vypracovat objektivní analýzu historie strany s ohledem na moderní dějiny naší země.
– Dopracovat analýzu vývoje členské základny.
– Optimalizovat organizační strukturu strany a předložit nové formy práce i členství ve straně.
– Zpracovat pružnější informační a komunikační systém uvnitř strany, zdokonalovat vnitrostranickou demokracii.
– Věnovat soustavnou pozornost ideologické činnosti strany. Vůbec zpracovat systém zdokonalení ideologické práce.
– Věnovat mimořádnou pozornost vlastnímu tiskovému orgánu strany.
– Ustavit při krajských radách KSČM společensko-politická vzdělávací centra.
– Dopracovat aktuálnější koncepci mezinárodních vztahů a zahraniční politiky strany.
– Iniciovat kroky k vytvoření podmínek systémové spolupráce komunistických, socialistických a dělnických stran.
– Dopracovat systém práce s vlastními kádry o systematickou přípravu před výkonem funkce, především na principu trvalého vzdělávání a sebevzdělávání.
– Zpracovat krátkodobý a aktualizovat strategický Komunistický program, a některé další.
Kdyby to totiž vládcové naší strany do vnitrostranické diskuse pustili, tak by nastaly dva základní problémy. Komunisté v základních organizacích by se mohli splést a uvědomit si, že na tom něco je. Že starost o stranu samotnou je v dané chvíli stejně důležitá jako o poslanecký klub či SPaS. A kdyby si to uvědomili, tak by to pro vedení strany byla práce. Takhle možná spoléhají, že se dříve naplní slova Miloše Zemana: Nechte komunisty, oni sami vymřou a bude od nich pokoj!

      * * *

      Od posledního sjezdu jsem navštívil komunisty v téměř čtyřiceti obvodech a okresech, spolupracuji s mladými komsomolci i vlasteneckými organizacemi a všude jsem se setkal s pochopením i většinovým souhlasem, že absence systematické ideologické práce je jednou z příčin dvacetiletého úpadku strany. A ke změně nemůže dojít, dokud ve vedení strany budou lidé, kteří to přes mnohá upozornění nepochopili dodnes.
Je tedy načase navrhnout do čela revolucionáře, kteří ideovou, organizační i akční jednotu chápou jako základní předpoklad v boji za navrácení autority komunistické strany.
Je přece zcela pochopitelné, že dokud neudělá komunistická strana objektivní analýzu své historie postavené v součinnosti s moderní historií Československa a Česka, budou do strany vstupovat jen individuální vzdělanci a sebevrazi. Normální člověk totiž cítí potřebu se o něco programově i ideově opřít, a to dnes v žádných sdělovadlech, uměleckých ztvárněních ani školách nenachází. A nenachází to ani v dokumentech komunistické strany.
Bohužel objektivní pravdu o komunistickém hnutí nenachází ani ve vlastní vydavatelské činnosti strany. Knihovnička mladého komunisty neexistuje, Haló noviny zanáší funkcionářům do hlavy zmatek. Komunistická strana nevydala za dvacet let jedinou komentovanou práci Marxe, Lenina či Gottwalda. Když někdo z vedení strany něco z Marxe či Lenina zacituje, tak je to zpravidla použito nevhodně, podáno nepřesně, pojato účelově, anebo vytrženo z kontextu.
Ne, fašizující vlády v této zemi, ne antikomunistická sociální demokracie či další „pidistraničky“, ale my, my sami jsme udělali za svou revoluční historií a tradicí tlustou čáru.
Oni nás přece vůbec nemusí zakazovat. Vždyť my jsme si pravdu o své revoluční historii, či komunistické symboly a ideály zakázali sami. A když někdo, čas od času, najde odvahu vykřiknout „král je nahý“, a upozornit, že něco v komunistické straně není v pořádku, tak je okamžitě od hlavy k patě orazítkován zastrašujícími nálepkami rozvracečů.
Na některé z nich jsem patřičně hrdý. Stejně totiž do bolševiků nadávali mému tátovi a dědovi. Ti současní „nálepkovači“ nesahají předcházejícím generacím funkcionářů strany ani po kotníky. Ani ideály, ani rozumem, ani poznáním, ani odvahou.
A navíc mají jednoduchá zdůvodnění a řešení. Omlouvají se, kde mají bojovat, mlčí, kde mají mluvit a pancerfausty mají namířené na druhou stranu.
Paní poslankyně Marková, když dostala jako členka ÚV demokraticky připravený návrh Hlavních úkolů po sjezdu od demokraticky zvolených funkcionářů strany, mi napsala, cituji: „´Dech´ brožurek z 50. let minulého století nemůže nikoho přesvědčit, pouze naštvat a uvrhnout celou KSČM do propadliště dějin. To je Tvůj cíl? Podobné věty čítávám v nevyžádaných tiskovinách zasílaných panem Štěpánem (prý mu s nimi pomáháš). Ten má ale pouze jediného nepřítele – současnou KSČM.“ A kousek dále ještě ocituji: „Velmi by mě potěšilo, kdybys konečně Ty i Tví případní spolupracovníci přestali stranu oslabovat a v případě, že Ti KSČM nevyhovuje, přestoupil do jiné.“ (Konec citátu.)
Lží a podobných „hámotin“ napsala jmenovaná předsedkyně okresního výboru z Náchoda celou řadu. Jestli takto uvažují naši poslanci, jestli jim vadí, že chceme uzákonit právo na práci a spravedlivou odměnu za ni; že by nositelem státní moci měl být pracující lid; že by všichni občané měli mít stejná práva atp., …tak potěš nás pánbůh. To se změny kapitalismu nedožijí ani naši vnuci.
Podobná věrolomnost našich vedoucích funkcionářů znovu vyplývá především z nevzdělanosti a neznalosti. Strana neumí aktivně bránit svou vlastní práci, vše, co dobrého v minulosti vykonala pro lidi. Tato země se nikdy v minulosti nenadechla tak svobodně a demokraticky, jako když byl v čele komunistické strany Klement Gottwald. Změnil se kvalitativně k lepšímu život všech obyvatel, kteří chtěli tuto zem bránit a budovat pro lepší život svých dětí a vnuků. Již po sedmi osmi letech vlády komunistů se několikanásobně zvedla životní úroveň drtivé většiny obyvatel a následně, i když s obtížemi, trvale rostla. Jistoty života byly neoddiskutovatelné. Za stejnou dobu od převratu 1989 bylo všechno rozkradeno a vlast zaprodána.
Jednou z cest jak z toho, abychom měli komunisticky, nikoliv revizionisticky, uvědomělou členskou základnu, a především její přední aktiv, je nezbytné mít vzdělávací centrum a její dceřiné krajské pobočky.
Na jedné poradě pracovní skupiny pro přípravu obsahového zaměření sjezdu poslanec a vedoucí funkcionář strany Jiří Dolejš posměšně řekl, že neví, co je to „tiskový orgán strany“. Takto nevzdělané máme funkcionáře. Samozřejmě, že v současné době může mít ideově sjednocovací médium různé podoby. Ale my nic takového nemáme. Nejsou to ani Haló noviny, s permanentně prezentovanou plejádou našich poslanců a s čím dál bujnějšími vnadami na fotografiích bulvárních vložek…, neplní ji ani vlastní Zpravodaje některých okresních výborů (i když musím připustit dělaných sice na koleně, ale se zápalem a bojovným duchem), není to ani Dialog, Československý komunista, Rádio Futura, či internetové stránky KSČM a některých krajů a okresů…
Dlouholetá snaha ostravské Naší pravdy přemýšlet a hledat pravdu, jak bych řekl „nahlas“, byla raději umlčena. Peníze se raději nacpaly jinam.

      * * *

      Jsem šťastný člověk. Mám kolem sebe spoustu přátel, obětavých, otevřených, kritických a rovných komunistů. Při mnoha besedách hledáme cesty vedoucí k navrácení autority komunistické strany. Cesta není až tak složitá, jak se na první pohled zdá. Jde jen o to dodržet určitá pravidla. My jsme těm pravidlům v minulosti říkali „leninské principy stranické práce“.
Pro porozumění prostým lidem toho ale zatím moc neděláme. Agitačně a propagačně nekvalitní snahy kapitalistické „píár“ agentury nám za nemalé peníze v pomoci před volbami moc nezabírají. Při tom jsem přesvědčen, že to hodně stojí a přitom by naši mládežníci přišli s pohotovějšími, jasnějšími a levnějšími náměty.
O našich poslancích v Evropském parlamentu lidi nevědí vůbec nic, a s našimi poslanci a senátory je to podobné. Zkuste se zeptat lidí ve svém okolí. Ať vám řeknou alespoň dvě tři věci, které komunisti prosadili či chtějí změnit. Nevědí.
Z čeho to vyplývá?
Všechny dobré snahy komunistické strany jsou mediálně bojkotovány.
My spíš kolaborujeme a parazitujeme na stávajícím kapitalistickém systému a říkáme tomu taktika.

      * * *

 Dovolím si k přemýšlení předložit jednoduchý a realizovatelný návod jak to změnit. Mimo jiné jsou to již dříve navrhované postupy, dotýkající se především čtyř oblastí.

      Zaprvé. Každý, kdo z představitelů komunistické strany či s námi blízkých vlasteneckých organizací vystupuje v televizi či jiných médiích, musí být ve svém vystoupení zároveň vzdělaným a připraveným revolucionářem boje proti kapitalismu. Diváci či posluchači (i ti náhodní) se musí zaposlouchat a ve stejné chvíli téměř „černobíle“ rozhodovat – má pravdu, nemá pravdu.
Uvedu dva jednoduché příklady. Beseda o exekucích. Kdyby náš diskutující řekl zásadní stanovisko strany.
Například: Za socialismu u nás exekuce nebyly, ale přesto k exekucím v současném kapitalistickém řádu navrhujeme tři zásadní podmínky:
Za prvé. Exekuci musí předcházet soudní rozhodnutí ověřující obsahovou správnost (opodstatněnost) exekuce.
Za druhé. Exekuci mohou vykonávat jen soudní (nikoliv soukromí) exekutoři.
Za třetí a především. Každému soudnímu rozhodnutí o exekuci musí předcházet prokazatelné upozornění (varování) dlužníka na jeho dluh.
Prokazatelně doručit se to dá. Vždyť máme v každé větší obci nezaměstnané. A v námi tak obdivované Americe to dělají.
Jsem přesvědčen, že většina lidí by tento jednoduchý a přitom zákonný postup přivítala a pochopila by, co komunisté chtějí.
Druhý příklad. Dopředu podotýkám, že si uvědomuji nelehkou úlohu každého, kdo za komunistickou stranu v přímých přenosech ve sdělovacích prostředcích a v televizi zvlášť vystupuje. Má poznámka se jen nepřímo dotýká Pavla Kováčika a jeho účinkování v Otázkách Václava Moravce před více než měsícem.
Nevím, jak nám narostly přihlášky do strany a kolik voličských hlasů jsme získali po tomto pořadu pro budoucí kandidáty KSČM. Ale jedno vím. Hlas syna podřezaného strážmistra Honzátka, mého bývalého spolupracovníka a kamaráda, jsme tím, že jsme zasedli za jeden stůl s člověkem, který nejenomže schvaloval činy vrahů Mašínů, ale ještě jim jako druhý nejvyšší představitel vlády za peníze daňových poplatníků vezl státní vyznamenání…, nejenomže nezískali, ale naopak ztratili. Víte, znám voliče ODS, kteří se za tento akt stydí.
A kdyby Pavel Kováčik v televizním studiu vstal a řekl, že s člověkem, který vyznamenává vrahy, za jedním stolem sedět nebude, tak by o tom věděl celý národ. Lidé by se rozdělili na ty, co zločiny schvalují a na ty, co je neschvalují. Takhle si o nás myslí, že je nám to jedno…, že nám to nevadí.
Je třeba se i v těchto případech vzdělávat, učit se taktice, osobní agitaci, propagandě. Pokud ústřední výbor delegoval pravomoc na určování, kdo půjde do podobných pořadů, a tím i zodpovědnost na VV ÚV, pak by měl Výkonný výbor i těmto věcem věnovat větší pozornost a nenechávat to jen na jednom, dvou lidech.
Takže první bod, s kterým musíme něco udělat, aby o nás lidé věděli, je věnovat mimořádnou pozornost přípravě vystupování našich lídrů na veřejnosti, především ve sdělovacích prostředcích.

      Zadruhé. Před mnoha lety jsem to na zasedání ÚV nazval „milionový leták“. Jedná se o vtipný, moudrý a přitažlivý letáček s absolutně srozumitelně vypovídajícím stanoviskem k nějakému kardinálnímu problému ve společnosti.
Pokud se totiž nedostaneme třikrát čtyřikrát za rok do všech domácností s jasným stanoviskem k rozhodujícím oblastem dotýkajícím se všech či většiny obyvatel, tak nás národ bude i nadále házet do stejného pytle s ostatními. Argumentace, že je to „drahé“, neobstojí. Je to levnější než nárazové a splašené předvolební agitace. Lidé jsou na předvolební sliby alergičtí, bez ohledu na to, která strana se sliby přichází. Ale informace v průběhu celého volebního období, které by si v soukromí domova mohli přečíst a prodiskutovat, vlastně nemají. Nejsme jen parlamentní strana, jsme komunistická strana. Neagitujeme jen pro získání hlasů a prebend, ale bojujeme za lidsky důstojný život pro všechny, a to průběžně.
Znovu jeden příklad.
Církevní restituce. Asi 135 miliard korun. Na posledním zasedání ÚV jsem navrhl plošně propagandisticky zaútočit. Většina lidí v zemi s rozhodnutím vlády v církevních restitucích nesouhlasí. Jen necelých osm procent lidí je u nás praktikujících. A i mezi nimi jsou lidé, kteří s navrácením něčeho, co nikdy nebylo ukradeno, nesouhlasí.
A my? Nic! Naši spoluobčané stanoviska komunistické strany neznají, petice jsou jen někde a ještě ne naší zásluhou, letáčky do schránek nerozhazujeme… A přitom by třeba stačilo rozhýbat lidi jednoduchým na vytištění levným černobílým korespondenčním lístkem s předtištěným protestním textem a adresou na vládu republiky proti církevním restitucím protestujícím, a rozhodit jich svými silami deset až dvanáct tisíc kusů v okrese a milion rodin by se mohlo vyjádřit.
Nebo připomenout lidem, že základním předpokladem řešení sociálních problémů, Šluknovský výběžek, kriminalita, drogy, rasismus, exekuce a další, je práce a povinnost pracovat. Ne ve dne „čumět“ na televizi a v noci krást a občas si zajít na úřad pro sociální dávky. Každý vězeň dnes sní o tom jak „to“ příště udělat lépe, aby ho nechytili a splnil se mu ten jeho „americký sen“. Nepřemýšlí o práci a poctivém životě.
Takže druhým podstatným předpokladem je, že lidé budou průběžně a celoplošně vědět o tom, co komunisté chtějí, jak to navrhují řešit a jak by to dělali, kdyby o tom mohli rozhodovat. Jen připomínám, že i tento bod souvisí s jasně orientovaným programem strany.

      Třetím předpokladem k navrácení důvěry, který vám předkládám k zamyšlení, je využití moderního média a vytvoření komunistické internetové televize. Bohužel dnes není přítomen člověk, který se v uplynulém měsíci setkal s mladými lidmi v Leningradě, kteří podobnou televizi provozují.
Dnes jsou již komunistické televize tohoto projektu v Izraeli, USA, Kanadě, Kazachstánu a několika místech Ruska, ale i jinde. Protože mnozí z vás rusky ještě nezapomněli, tak jen připomenu webovou stránku: „www.krasnoe.tv„.
Kdyby komunistická strana toto dokázala, tak budou denně stovky a možná tisíce mladých a mladších tento projekt sledovat. Jsou tam nejen filmy, kultura a další umělecké pořady, ale i vzdělávací a informační pořady, besedy, přenosy každodenních akcí apod. Vysílají 24 hodin denně.
Tam se dozvíte nejvíc o protestech na Wall Streetu v USA, o tom, co se děje v Libyi, nebo o tom, jak zasedal mimořádný sjezd Zjuganovovy Komunistické strany Ruské federace a jak na něj několik delegátů pro rozdílné názory ani nepustili. (Jen doufám, že to tak nedopadne i u nás.)
Díky tomu například víte informaci, která je v záhlaví posledního Dialogu a když jsem žádal, aby vedení strany alespoň na Vratimovském semináři proti pozastavení činnosti Komunistické strany Kazachstánu protestovala, tak mi bylo řečeno, že Vratimovský seminář není „komunistická agitka“. Tak co…? Proč bychom se zajímali o zákazy jiných komunistických stran, proč by nás měly zajímat jejich úspěchy, problémy a neúspěchy.
Třetí závěr k přemýšlení je tedy komunistická internetová televize. Bez takového projektu nemá naše strana budoucnost.
A čtvrtým impulsem k přemýšlení, jak se dostat mezi lidi je projekt, který nazývám pracovně „Leninská Pravda“.
Asi všichni víte, že v lednu příštího roku uplyne 100 let od konání (v Lidovém domě v Hybernské ulici v Praze) VI. všeruské konference Sociálně demokratické dělnické strany Ruska. Tu řídil Vladimir Iljič Lenin. Tímto jednáním byly vytvořeny základy, aby ruská sociálně demokratická strana mohla vstoupit do socialistické revoluce. Proto patří v dějinách Pražská konference SDDSR (konaná 18. až 30. 1. 1912) k základům vzniku Komunistické strany Sovětského svazu. Zde také bylo rozhodnuto vydávat leninskou Pravdu, časopis mobilizující síly, vzdělávající a tříbící diskusi a startující mozky. Proto ten můj příměr.
Jsem přesvědčen, že stejně jako musí mít komunistická strana podporu širokých mas pracujících, tak potřebuje mimořádně vzdělané revolucionáře. Právě nevzdělanost a netřídní přístup k hodnocení všech rozhodujících oblastí v práci strany je tou brzdou v získání lidí na svou stranu.
V té souvislosti si dovolím připomenout, slova komandante Fidela Castra, kterému dodatečně přes oceán posíláme bratrské objetí a přejeme k jeho pětaosmdesátinám všechno nejlepší, když řekl: „Revoluce je dcerou vzdělanosti a idejí!“
Komunistická strana potřebuje něco, jako byla leninská Pravda či Jiskra, kde by soupeření mozků posouvalo intelektuální hranice strany v celé společnosti, kde by docházelo k utvrzení poznatelných pravd a hledalo poznání nová, kde by vyrůstal nový intelektuální funkcionářský aktiv strany.
Na celém světě, pokud mají komunistické a dělnické strany podobně zaměřené tiskoviny, tak jsou v hledáčku zájmů jak u mladé revoluční generace, tak i u intelektuálních vrstev; jak v humánních, tak i v exaktních oblastech. Nezbytnou součinností podobného projektu je jeho návaznost na poznatky světového komunistického a dělnického hnutí.
Takže čtvrtým bodem, který musíme udělat, aby o nás lidé věděli, je teoreticko-politický časopis či podobné médium.
To jsou okruhy agitačně propagandistické k získání pozornosti lidu.
A přidám ještě bonus.
Všechny rozhodující strany mimo té naší, i když je početně nejsilnější a ještě dlouho bude, pořádaly v uplynulých dvou letech velké ideové konference. Dokonce je všechny v přímém přenosu přenášela Česká televize a komentoval Václav Moravec se svými hosty.
A u nás? Ticho po pěšině. Kdy jindy a jak jinak chceme (při totální izolaci komunistické strany) vystoupit a říct, jak bychom to dělali a řešili my? Na co máme stínové ministry, odborné skupiny, zástupce hejtmanů, různé KROSy, SPaSy, když svou cestu, svůj program v souboji myšlenek a nahlas lidem neřekneme.
Také proto pracovní skupina jako jeden z úkolů po sjezdu tento úkol navrhla, a objevil se, i když jinak pochopen, ve verzi předsedy ÚV.
Je jen škoda, že jsme další čtyři roky zase prošvihli.
A tak poslední návrh v této oblasti. Zorganizujme co nejdříve, ideovou konferenci, kde bychom prezentovali naše návrhy a názory na řešení současné společenské krize u nás tak, aby nám lidé mohli porozumět.

      * * *

      Víte, ale nic z toho, co jsme si dosud řekli, nebude fungovat, když v čele takových procesů nebudou stát komunisticky uvědomělé kádry. A v tom máme obrovské rezervy. Lenin, Stalin, Gottwald a další představitelé dělnického hnutí po celém světě si vždy uvědomovali, že rozhodující jsou lidé. „Kádry řeší vše!“, to bylo jejich heslo.
My se jako strana dnes chlubíme ne disciplínou, upevňováním uvědomělosti členů strany a sjednocováním názorů a idejí jejich funkcionářů. My za vrchol vnitrostranické demokracie považujeme „cochcárnu“. Ať si každý dělá, co chce. Že se neplní stanovy? Nevadí. Že nejsou plněna usnesení nejvyššího orgánu strany? Nevadí. Ke kritickým názorům se nepřihlíží. Pomluvy, podrazy, konspirace jsou na denním pořádku. Arogance některých funkcionářů vyvolává u druhých strach, či ještě větší zakuklení se do sebe.
Mnohé aktivity zdola jsou potlačovány. Mládežníky potřebujeme jen proto, aby nám dělali křoví. Nedej bůh, aby přišli organizovaní na akci s prapory se srpem a kladivem, Che Guevarou či Leninem nebo vykřikovali protistátní hesla typu – „Nechceme kapitalismus!“ To je pak slovy člena VV ÚV M. Špáse pošleme…, cituji „do prdele“.
Víte, o komunistické ideály obavu nemám. Ty nás přežijí všechny.
Mám obavu o členskou základnu, o poselství a závěť generací, o pošlapání neskutečně obětavé práce otců a dědů. Proto je třeba s mladými permanentně komunikovat. Dokonce, i když s nimi nesouhlasíme. A tak s nimi, prosím vás, jednejme a pracujme. Bez nich nic v této zemi nezměníme.
     Tak trochu závidím komunistům v Rusku. Na všech mítincích mladí lidé vystupují, akce spoluorganizují mladí. Mladí jsou do strany přijímáni na veřejných mítincích pod sochou Lenina. Na mnoha místech vidíte ruku v ruce veterány s mladými. I tato odvaha mladých je odrazem výsledků dvacetiletí antikomunistického, antisovětského gorbačovského převratu a jeho politických pohrobků.
Chci jen připomenout, že za nás socialistickou revoluci nevybojují žádní spojenci, ať se k nám chovají sebeslušněji, a proto musíme myslet na stranu a výchovu a přípravu jejich funkcionářů. Také proto pracovní skupina navrhla, aby období po VIII. sjezdu KSČM bylo „sázkou na mladé“. Aby se strana a jemu blízké vlastenecké organizace zaměřily na nejmladší generaci.
Proto navrhuji další závěr pro práci strany po VIII. sjezdu – Základním předpokladem úspěšné práce komunistické strany je „sázka na mladé“.
V praktické stranické práci to mimo jiné znamená, že všechny oblasti naší práce budeme posuzovat vždy i z pohledu mladých. Musíme znát jejich stanoviska, ukládat jim úkoly tak, aby mohli prokázat životaschopnost a připravenost. Znamená to také, že je budeme navrhovat a volit do funkcí, že budou asistenty poslanců a poslanci, zastupiteli, členy ústředního výboru, předsedy okresních výborů, atd. atp. Je nejvyšší čas. Už nemáme na co čekat.

      * * *

      O práci s kádry, nebo chcete-li s funkcionářským aktivem strany, jsme toho za dvacet let napsali a řekli mnoho. Na okresních a krajských konferencích, na jednáních ÚV i na našich pražských konferencích. Bohužel, byla to jen slova, slova, slova.
Výsledek se jaksi nedostavil. A tak nemáme odvážnější ústřední výbor. Spíše naopak. Nemáme výraznější (až na výjimky) poslance. Spíše naopak. Trapnost některých funkcionářů přímo „mlátí o vrata“. Nemáme ani aktivnější, pracovitější a uvědomělejší okresní výbory a krajské rady. Aparát strany není tou pověstnou štikou v rybníce, permanentně burcující mozky vůdců k odvážnější činnosti. Nemáme revolučnější noviny, novináře, spisovatele. Odborné zázemí ÚV a odborné skupiny krajských rad nepřicházejí s kvalitativně lepšími a pokrokovějšími řešeními…
Tento stav mi připomíná malou parní lokomotivu z jedné pohádky, která stála na odstavené koleji, pořád se do ní přikládalo, chodili se na ní koukat, občas uhvízdla, ale stojí tam dodnes, aniž by popojela.

      Myslím, že nastala doba, kdy i k výběru vedoucích funkcionářů strany a kandidátů na poslance budeme muset přistupovat s předstihem a náročněji.
Kdysi jsem v jednom zamyšlení napsal: „Zastupitelé v obcích by měli makat pro lidi, bez ohledu jakou značku mají za jménem. Spoluobčané by je měli nejen znát, ale i uznávat jako lidi pracovité, autoritou oplývající a na obecní blaho myslící. Taková soutěž nápadů a mozků uprostřed práce s lidmi a pro lidi. Dokonce jsem navrhoval změnit volební zákon tak, aby se ve volbách do obecních zastupitelstev nestavěly kandidátky, ale horizontální řada jednotlivců, a ti, co dostanou nejvíce hlasů, budou v zastupitelstvu bez ohledu na politickou orientaci.
Krajská zastupitelstva rozhodují o obrovských prostředcích dotýkajících se společensky důležitých oblastí v regionu, a tam by měli být pro politické ovlivňování rozhodujících resortů kandidováni a voleni především komunisticky uvědomělí a rezortní problematice rozumějící odborníci.
Do kapitalistického parlamentu pak by měli být navrhováni především odvážní revolucionáři strany (se širokým rozhledem, vzděláním a moudrostí, mající ty skutečné odborníky a konzultanty v odborném zázemí) usilující o změnu politického systému.“ (Konec citace.)
Dvacetiletý vliv našich poslanců na změny společnosti k lepšímu moc vidět nejsou. Odpusťte mi mou stářím omšelou frázi, ale v podstatě „pomáháme stále udržovat kapitalismus v chátrání“.
Kdykoliv vystoupí náš poslanec, tak by si měli normální lidé říct – ano, tak to je, to je pravda, s tím souhlasím, pro to jsem, apod.
Překopání socialistického právního systému v kapitalistický vytvořilo mnoho zmetků, na které ekonomicky, sociálně i politicky doplatili mnozí. Nové a nové úpravy nejenže vytvářejí i nové chyby, ale staly se i pro právnickou obec obtížně uchopitelné. Další nespravedlnost pak připravily pro naše občany celoevropské normy. A tak zákony slouží právníkům, ale nikoliv logice, národu a spravedlnosti.
Strana musí oprášit banku nápadů a databázi mozků.
Jsem přesvědčen, že slušní lidé a skuteční odborníci nebudou mít problém s námi spolupracovat. O tom se nakonec denně přesvědčují naši krajští zastupitelé.

      V souvislosti práce s kádry by bylo nefér nepřipomenout jeden ze základních prvků řídící práce. Když zvolím vůdce, tak ten musí mít právo si nejbližší spolupracovníky vybrat. Ale s tím Stanovy KSČM bohužel nepočítají. Kočkopsů jsme za poslední léta měli dost. Kde jsou Ortmanové, Balínové a jim podobní? Připomenu, že mnozí z těch, co na mimořádném sjezdu v prosinci 1989 vylučovali poctivé a dodnes věrné komunisty ze strany, jsou v jiných než komunistických politických stranách a tyjí plnými doušky ze současného kapitalismu.

      * * *

Dalším dokumentem předloženým k vnitrostranické diskusi je Socialismus v 21. století. Již na posledních dvou sjezdech normální funkcionáře strany tento dokument nezajímal, a proto jej s úlevou jen vždy brali na vědomí jako nějaké nutné zlo. Uvedený dokument nenahrazuje ani krátkodobý program strany a ani dlouhodobou programovou vizi.
Schizofrenní na rozhodnutí ústředního výboru předložit uvedený dokument do celostranické diskuse na výročních členských schůzích je především v tom, že z jedné strany nechce, aby se funkcionářský aktiv vzdělával, utíká od dialektického a historického materialismu, od marxismu-leninismu, zamlčuje současný teoretický stav v rámci mezinárodního komunistického a dělnického hnutí, ale z druhé ukládá, aby se k uvedenému dokumentu členská základna vyjádřila.
Ústřední výbor dopředu věděl, že skutečná odborná stanoviska k tomuto dokumentu budou jen výjimkou. Dokonce je nebezpečí, že stanoviska okresních konferencí budou dílem jednotlivců a stud z nepochopení dokumentu jen donutí delegáty nepřekážet.
Autoři nové vize socialismu se zříkají vědeckého, marxisticko-leninského pohledu na socialismus. O leninismu se nezmiňují vůbec.
Marxe a Engelse se slovně dovolávají všichni, ale zcela ignorují podstatu jejich učení. Jestliže klasikové vědeckého socialismu chápou socialismus dialekticky, tvůrci nové vize socialismu chápou socialismus v převážné míře metafyzicky, nejsou tudíž schopni odhalit ani základní rozpor socialismu, jenž se stává zdrojem jeho dalšího progresivního vývoje.
Dialektické pojetí socialismu představuje socialismus jako přechod od kapitalismu ke komunismu, tedy jako přechod od třídní k beztřídní společnosti. Jeho základní rysy musí tedy být poznamenány jednak mateřskými znaménky kapitalismu, jednak výhonky komunismu.
Právě v tom je základní rozpor socialismu, z něhož se následně odvíjí dynamika jeho vývoje. To ovšem znamená jasně vymezit mimikry kapitalismu a podat základní charakteristiku komunismu. Bez těchto skutečností nelze vytvořit dialektické pojetí socialismu. O uvedených aspektech však v předložených dokumentech není ani zmínky.
Tím, že se autoři ve svých dokumentech zříkají vědeckého pojetí socialismu, docházejí ke zcela chybnému pohledu na jeho materiální základ. Vycházejíce z jakýchsi obecných zákonů výroby promítají ve skutečnosti do socialismu zákony kapitalistické výroby, které slovně zlibozvučňují na „socialistické tržní hospodářství“. Proto se do pojmu společenské vlastnictví výrobních prostředků v jejich pojetí dostávají oddělené ekonomické subjekty, včetně subjektů soukromých, které mezi sebou soutěží, vzájemně si konkurují a o hospodářské efektivnosti podniků a o pracovních zásluhách jejich zaměstnanců rozhodují tržní prvky.
Princip hmotné zainteresovanosti, který po XX. sjezdu KSSS nahradil socialistický princip mzdové diferenciace, aby tak přispěl ke kapitalizaci socialistických výrobních vztahů, se má opět stát motivačním stimulem individuálních pracovních činností v „moderním socialismu“, přestože pramení z podstaty kapitalistické výroby.
Konkurence ekonomických subjektů a tržní cenotvorba mají ovládnout podstatnou část ekonomiky jejich socialismu. Člověk se nestačí divit, co mohou stvořit „kreativní myslitelé“ ve dvacátém prvním století! Pluralita ve vlastnictví výrobních prostředků je možná pouze v období přechodu od kapitalismu k socialismu, není však možná v období vyspělého socialismu a jeho dalšího progresivního vývoje směrem ke komunismu. Izolovaní výrobci, kteří se skrývají pod pojmem společenského vlastnictví, budou specializovaní na výrobu konečných užitných hodnot, budou produkovat pro trh, na němž budou výrobky stát jeden proti druhému jako klasické zboží. Izolovaní výrobci tedy budou své výrobky prodejem na trhu přeměňovat ve zboží za účelem maximálního zisku.
Výrobní plán, jehož se autoři „moderního socialismu“ dovolávají, se za této situace stane neúčinným nástrojem řízení socialistické ekonomiky. Rozhodujícím regulátorem „socialistické výroby“ se stane zákon hodnoty. To ostatně otevřeně přiznává i J. Dolejš: „Zákon hodnoty a nadále se vyvíjející tržní kategorie budou zprostředkovávat pohyb socialistické ekonomiky a vykonávat funkci objektivní zpětné vazby subjektivních hospodářských rozhodnutí společnosti.“ A k tomu ještě dodává: „Socialistická ekonomika bude ekonomikou rozvinuté zbožní výroby.“ Svatá prostoto! Vždyť ve formě hodnoty výrobků vězí „…již v zárodku celá kapitalistická výrobní forma…“ a „…zákon hodnoty je právě základním zákonem výroby zboží, tedy i její nejvyšší formy, kapitalistické výroby…“ (B. Engels: Anti-Dühring, Svoboda, Praha 1949, s. 265-7).
A má-li být socialistická ekonomika ekonomikou rozvinuté zbožní výroby, pak v žádném případě nemůže jít o ekonomiku socialistickou, neboť progresivní tendencí socialistické ekonomiky je právě odstranění zbožní výroby, předpokladem čehož je vznik jediného celospolečenského vlastnictví výrobních prostředků.
(Ekonomika socialismu „tvůrčích novátorů“ nebude schopna vytvořit materiální základ dalšího progresivního společenského vývoje, nebude schopna vytvořit podmínky pro vznik ekonomiky času. Vytvoření ekonomiky času, o níž se autoři zmiňují, a to na základě tržních vztahů, je myslitelné pouze v hlavách pomatených intelektuálů, kteří se zhlížejí v eklekticismu.)
Na kapitalistickém základě „socialistické tržní ekonomiky“ nelze nikdy úspěšně řešit ani ekologické problémy, ani realizovat socialistickou kulturní revoluci, změnit myšlení a způsob života lidí, a tak veškerá pojednání o těchto sférách společenského života stávají se pouhou ekvilibristikou slov a všechny ušlechtilé hodnoty společenského vědomí „nové hvězdy socialismu“ zůstanou pouhou utopií. Pouze ono náboženství bude v koexistenci s ateismem vzkvétat, neboť „socialistická tržní ekonomika“ neodstraní jeho sociální kořeny.
Tvůrci sjezdového dokumentu revidují historickou úlohu dělnické třídy. Hybnou silou společenských změn se má stát kognitariát, prekariát, ale i subjekty jiné. Dělnickou třídu posadili autoři na chvost vývoje, protože poroste úloha a pozice inteligence jako inspirátora a předního nositele nové racionality.
A přitom dělnická třída přes všechny své kvalitativní proměny zůstává nejvykořisťovanější třídou kapitalistické společnosti, a proto coby nejrevolučnější síla má objektivní zájem stát se hrobařem kapitalismu. Nic na tom nemění fakt, že v nejvyspělejších kapitalistických zemích došlo k procesu otupování kapitálového vztahu v důsledku částečného podílu dělnické třídy na vykořisťování zemí v neokoloniálním postavení.
Tato tendence není věčná. Její dočasnost je dána jednak nerovnoměrným vývojem kapitalismu v imperialistickém období, který dle stále platné Leninovy teorie socialistické revoluce může zažehnout jiskru revoluce v nejslabších článcích řetězce imperialistických zemí, tedy právě v oněch neokoloniálních zemích, jak jsme toho svědky kupříkladu v Latinské Americe, a tím odbourávat ony výhody podílu na vykořisťování, jednak neustálým zefektivňováním procesu kapitalistické produktivity práce, který se po porážce socialismu v SSSR a v zemích střední a jihovýchodní Evropy bude bez zábran dále prohlubovat.
Historickým úkolem dělnické třídy však není jen se stát hrobařem kapitalismu, nýbrž i tvůrcem beztřídní společnosti. Jen dělnická třída může tohoto cíle dosáhnout, neboť vzhledem ke svému postavení ve společenské dělbě práce za socialismu je předurčena být i nejrevolučnější silou prosazující progresivní společenský vývoj, pokud však není zrazena svými předáky.

       V politickém systému „Socialismu v 21. století“ odmítají jeho duchovní otcové úhelný kámen marxismu, to je nejrozvinutější formu demokracie v dějinách, kterou Marx nazývá – diktaturou proletariátu. Autoři nepochopili dialektický vztah mezi demokracií a diktaturou v dějinách třídní společnosti.

      Jestliže v kapitalismu existuje buržoazní demokracie pro menšinu v dialektickém vztahu s diktaturou proti většině, v socialismu existuje socialistická demokracie pro většinu v dialektickém vztahu s diktaturou proti menšině.

      Nejrozvinutější forma demokracie v dějinách nemá však nic společného s jakousi „nejširší demokracií“, kterou nám tvůrci dokumentu podsouvají a jíž mají de facto na mysli jakousi abstraktní, všeobjímající demokracii zaštítěnou politickou pluralitou, která prý nahradí někdejší monopol jediné strany.

      „Zvláštního významu bude nabývat parlamentarismus jako vrcholně demokratický systém zabezpečování zákonodárné moci uplatňující především principy většiny a ochrany menšiny, reprezentativity zastoupení a uznání plurality, “ tvrdí tvůrci. Zapomínají, že kapitalistický základ jejich socialismu se nutně promítne do výše popsané selanky parlamentarismu, že korupce a lobbyistický boj reprezentantů rozmanitých forem pluralitního vlastnictví výrobních prostředků budou diktovat podobu „socialistických zákonů“.
      Socialistický stát nemůže být reprezentantem celé společnosti, právě proto, že je to stát! Socialistický stát musí být nástrojem politické moci dělnické třídy a jejích spojenců a vyjadřovat jejich zájmy.
S vývojem socialismu a jeho přeměnou v beztřídní komunistickou společnost bude pak socialistický stát odumírat a socialistická demokracie, jejíž podstatou nutně musí být až do odstranění tříd diktatura proletariátu, bude negována komunistickou samosprávou.
Do té doby však není možné, aby v socialistické demokracii absentovala avantgardní role komunistické strany, jak prohlašují tvůrci „nového socialismu“. Absence této vývojové tendence v socialistické společnosti znamená absenci síly, která vnáší do celé společnosti revoluční uvědomění, vědecké zdůvodnění pro plánovitost a nezbytnou organizovanost při rozvíjení socialismu a jeho dalšího vývoje směrem ke komunismu.

      Přechod od kapitalismu k socialismu se má dle tvůrců dokumentu uskutečnit výhradně nenásilnými, demokratickými prostředky. V této souvislosti se v dokumentu uvádí: „Cesta k socialismu je založena na svobodném rozhodnutí většiny obyvatelstva, pravidelně ověřovaném demokratickými volbami, s trvalou odpovědností zastupitelů voličům a různými formami aktivity zdola. Politická revoluce není chápána jako nutně násilné opanování mocenských poměrů. Historické zkušenosti vedou k ostražitosti vůči snahám využívat v revolučním procesu násilné postupy. Radikální demokratizace znamená důsledné uplatňování demokratických principů, radikálně omezující možnosti manipulace a násilí.“
V podobném duchu se vyjadřuje i verze Lubomíra Vacka, cituji: „Cesta k socialismu je založena na svobodném rozhodnutí většiny obyvatelstva, pravidelně ověřovaném demokratickými volbami, s trvalou odpovědností poslanců a zastupitelů voličům. Tato cesta odmítá a vylučuje praxi, která připouští nebo ospravedlňuje omezování demokracie, diskriminaci nebo represi za názory a vytváří koneckonců i podmínky pro nastolování kultu osobnosti a elit.
Revoluci chápeme jako nepřetržitý proces směřující ke společenským systémovým změnám. Historické zkušenosti nás však vedou k ostražitosti vůči snahám využívat v revolučním procesu násilné postupy. Pro cestu socialistických přeměn bude generálním požadavkem důsledné dodržování a uplatňování demokratických principů, radikálně omezujících možnosti manipulace a násilí.“
A Hellerova verze se k této otázce vyjadřuje následovně: „…odmítáme fatalistické přesvědčení projevující se u některých stoupenců levice, že totiž kapitalista se nikdy dobrovolně nevzdá a že koneckonců nezbývá než násilné střetnutí, ozbrojený boj, válka. Kapitalista se nebude vzdávat dobrovolně, ale pod tlakem logiky ekonomického vývoje, tak jako kdysi kapitulovali feudálové v řadě zemí před mocí peněz a kapitalistického trhu.
Revoluce není totožná s jednorázovým politicko-vojenským střetnutím. Naše představa o revoluci nepředpokládá kapitulaci před buržoasií, ale intenzivní třídní boj vedený ovšem co nejhumánnějšími prostředky, který nemá co dělat s gulagy a procesy, nelikviduje demokracii pro všechny, ale naopak ji nebývale rozšiřuje, nepřináší příslušníkům vykořisťovatelské třídy a jejímu aparátu osobní dehonestaci a degradaci, nemluvě už o porušování lidských práv.
Na ekonomické základně bude vyrůstat i základ třídně sociální struktury. Původní stále ještě třídní boj, i když vedený kultivovanými prostředky, mezi buržoasií a ostatními třídami a vrstvami se bude měnit ve vztahy spolupráce, přičemž buržoasní třída bude tát a její příslušníci se budou přelévat do jiných sektorů, se všemi právy a možnostmi kvalitního života.“

      Krásně se to poslouchá…
Vzdáleně snad slyším i potlesk příslušníků BIS.
Víte, přechod k socialismu nenásilnými, demokratickými prostředky je jistě ideální, ale historický vývoj ho vyvrací. Stačí jen připomenout:
Pařížská komuna se dostala k moci bez násilí, demokratickou cestou, což jí pak reakce krvavě vrátila.  V Maďarsku roku 1919 došlo k převzetí moci rovněž mírnou cestou. Pokus však skončil opět krvavou pomstou domácí i zahraniční reakce.
Ve Španělsku zvítězila levice v třicátých letech demokratickou cestou. Byla svržena domácím fašismem s přímou podporou hitlerovského Německa a fašistické Itálie za blahovolného přihlížení „západních demokracií“.
Demokraticky zvolená vláda Allendeho v Chile byla v roce 1973 svržena násilím, inscenovaným pinochetovským fašismem, přímo inspirovaným a podporovaným „demokratickými“ Spojenými státy americkými.
      Bolševici se po únorové revoluci 1917, jak známo, orientovali na mírný přechod k revoluci socialistické. Sáhli k ozbrojenému povstání až tehdy, když násilné potlačení lidového hnutí buržoazní vládou v červenci 1917 takové řešení znemožnilo. Dobytí Zimního paláce pak stálo šest životů. Po VŘSR propustili bolševici zajaté reakcionáře na čestné slovo. Ti pak proti nim spoluorganizovali krvavou občanskou válku. Museli čelit i vojenské intervenci 14 kapitalistických států, usilujících – jak to už tehdy hlásal Churchill – zardousit revoluci v kolébce…
Československý Únor 1948 je vydáván za příklad pokojné, ústavní, demokratické cesty k socialismu. Už se však zapomíná dodat zásadní skutečnost, že tato pokojná, ústavní cesta vývoje směrem k socialismu byla umožněna předchozí porážkou nejreakčnějších sil mezinárodní i domácí buržoazie v ostrém střetu druhé světové války.
Komunisté vždy dávají přednost uskutečnění přechodu k socialismu mírnými prostředky, ovšem historické zkušenosti potvrzují, že se vládnoucí třídy dobrovolně své moci a vlády nad lidmi nevzdávají.
O míře násilí při změně společensko-ekonomických formací v dějinách nerozhoduje ta společenská třída, která má historickou budoucnost, nýbrž ta společenská třída, která z historické scény odchází.
A tak si „proroci nové hvězdy socialismu“ mohou přes své růžové brýle načrtávat tu nejideálnější cestu k socialismu. Buržoazie, odcházející z dějin, to na vědomí brát nebude.
V závěru svých vizí „nového socialismu“ berou jejich stvořitelé v potaz mezinárodní souvislosti a upozorňují zcela správně na potřebu mezinárodní spolupráce prosocialistických sil. Jedním dechem však uvádějí, cituji: „Významným krokem v evropských podmínkách je založení Strany evropské levice v roce 2004, v níž je KSČM pozorovatelem.“ Že by se tento politický subjekt kapitalistické Evropské unie hrající roli trojského koně revolučních sil Evropy měl stát tím pravým klíčem k integraci prosocialistických sil? Inu, v hlavách „moderních myslitelů“ je možné všechno, i tento blud.
Jak je z výše uvedeného zřejmé, tvůrci „nového socialismu tentokrát v 21. století“ často pod marxistickou frazeologií revidují jádro vědeckého socialismu v ekonomice, politice a celé nadstavbové sféře společnosti. Nevycházejí z vědecké analýzy historického vývoje socialismu ve 20. století, nýbrž ze subjektivních myšlenkových konstrukcí.
Smyslem uvedených vizí nemůže být revoluční přetvoření světa, spíš pravý opak.
Proto se domnívám, že by uvedený dokument sjezdu předkládán být ani neměl.

       Několik slov ke Stanovám KSČM.
Historicky tvořily Stanovy komunistické strany vstupní selekci výběru členské základny a po desetiletí byly spolu s Programem vždy základním výstavbovým dokumentem strany. Po převratu je spíš potřebují státní orgány, především MV i BIS a vedení strany.
Dokument je v daných podmínkách i s úvodním doplňujícím materiálem uchopitelný. Přesto má několik záludností.
Obávám se, že většina základních organizací, které berou Stanovy KSČM do ruky, jen když jim podsouváme nějaké změny, tento dokument vezmou pouze na vědomí. A v tom právě vidím nebezpečí. Odsouhlasí se něco, s čím většinově nemusí členská základna souhlasit.
I ne zcela jednotný názor delegátů poslední stranické konference může ovlivnit jednání okresních a krajských konferencí. Zároveň se ale nemůžeme vyhnout tomu, když některé organizace či orgány strany přijdou s novými návrhy na další změny stanov. Mají na to právo.
Vědom si důležitosti sjezdu a jeho nutnosti vyříkat si věci především týkající se politického postupu, navrhoval jsem na posledním zasedání ÚV uzavřít určitým většinovým konsenzem diskusi projednávání úprav Stanov KSČM na posledním, předsjezdovém zasedání ÚV, tak aby nebyla půlka sjezdu věnována jen Stanovám KSČM.

      V obecné poloze vidím tři problémy.

      Jedním je již zmiňovaná absence demokratického centralismu, jako základního prvku výstavby strany a celková přeumělkovanost stanov.
Druhým jsou snahy vyšachovat sjezd a nejvyšší orgán mezi sjezdy ÚV z konečných řešení. Jako třeba, že VV ÚV může zrušit ZO či okresní výbor. Přiznám se, že při vztazích, které dnes uvnitř strany existují, mě až zamrazilo.
Třetím okruhem je malá flexibilnost v organizační struktuře výstavby strany.
Jedním ze závěrů dnešního jednání by mohlo být předání dnes vyslovených připomínek ke Stanovám KSČM těm okresním výborům, které o ně projeví zájem.

      * * *

      Měl jsem ještě v úmyslu pohovořit o dalších aspektech stranické práce, kterým by měl sjezd věnovat pozornost.
Je to především cílevědomá obrana vlastní historie. Je to potřeba změny nekoncepční práce v ekonomickém postavení strany, dělbě finančních prostředků a odměňování funkcionářů. Stále v centru nedoceňujeme spolupráci s vlasteneckými a společenskými organizacemi spolupracujících v koordinačním centru vlasteneckých organizací. A mnohé další.
Bohužel nezbývá času ani na rozbor tak důležitých oblasti, jakými jsou například komunistické hnutí a boj za lidská práva, nebo proč například zespolečenštění rozhodujících výrobních prostředků je zároveň jedinou alternativou jistoty boje proti státně byrokratické korupci, nebo proč je nezbytné pracovat na aktualizaci Programu strany.
Věřím, že na mnohé z těchto otázek najdeme společně odpovědi v diskusi.

      Co říci závěrem?
Nevím, jestli se delegáti konferencí a sjezdu seznámí s názory, které dnes na konferenci zazní, aby se mohli lépe komunisticky orientovat a rozhodnout. Zkušenost se sjezdovými dokumenty, kde – troufnu si říci – ani deset procent členů si podklady neprostudovalo, …kdy i na výročních členských schůzích zaznívají hlasy „…oni to ti soudruzi nahoře udělali jistě dobře, my jim věříme“…, kdy dokumenty možná četlo více nestraníků, jinostraníků, antikomunistů či novinářů, než členů KSČM…, ve mně vyvolává spíše skeptický pocit.
Korunu tomu daly poslední výsledky preferencí, které dialekticky, lenosti v myšlení komunistů nahrávají. Zásluhou vystoupení Marty Semelové, Miroslava Grebeníčka, Stanislava Grospiče… v parlamentu i na veřejnosti, ale i nechtěné zveřejnění Minimálního programu Marxisticko-leninského odborného klubu na internetu a v některých sdělovacích prostředcích, a především všeobecná krize, pomáhají otvírat mnoha lidem oči. Základní příčinou jsou ale především zhoršující se životní podmínky těch nejchudších.
Rostoucí preference nás nesmí ukolébat. Ostražitost, politický boj, dobré výsledky práce pro lidi a porážka kapitalismu, ty nás budou moci v budoucnu uspokojit.
A proto vás vyzývám: Udělejme všechno pro obnovu komunistické identity komunistické strany a jednotu komunistického hnutí u nás.
Lidé o nás musí vědět. Ne pro naše chyby… Lidé o nás musí vědět proto, že nám budou rozumět a věřit, že jim budeme předkládat jasná, reálná, a na jejich hlasech závislá řešení.
Jestliže jsem začal své vystoupení heslem: „Nechceme kapitalismus! Socialismus je lepší!“, tak mi dovolte své vystoupení také jedním heslem ještě zakončit:
„Moudří, vzdělaní a znalí – volí komunisty!“