Kdo „řídí“ ve skutečnosti českou vládu?

Pondělní rozhodnutí vlády o uznání Juana Guaidó tzv. prozatímním prezidentem Venezuely ukázalo, jak je důležité mít v čele ministerstva zahraničí Petříčka, Hamáčka či Pocheho… prostě ministra z řad ČSSD.

Hra pravice na poplach proti odklonu naší zahraničí směrem k Ruské federaci a Číně, ve které TOP 09 vyniká před ODS, je pouze honbou za udržením posledního zbytku jejich voličů.

Česká vláda, stejně jako v kauze „novičok“, nebo v hlasování o protiruských sankcí potvrdila, že drží basu s Evropskou unií. V případě „prezidenta Venezuely“ občanům vyslala vzkaz, že jí není cizí ani znásilnění mezinárodního práva.

Zatímco prezident Zeman marně svádí úsilí směřující k jeho setkání s prezidentem Donaldem Trumpem, Babišovo setkání s hlavou velkého bratra je po tomto vyjádření vlády opět o krůček blíže. Otázek pro společné jednání bude jistě dost. Nemusí tak zůstat jen u plnění slibu České republiky na vyčleňování dvou procent HDP na zbrojení ve prospěch NATO (USA), příslib podpory na další zapojení českých vojáků do zahraničních expedičních misí (v závislosti na vývoji např. v Afghánistánu), či hledání možnosti a způsobu zapojení se amerických firem do dostavby jaderné elektrárny u nás.

Pokus o destabilizaci a státní převrat v Bolívarovské republice Venezuela je dalším krůčkem eskalace válečného napětí, ve kterém Spojené státy představují dominantní roli a potvrzují tak vývoz své demokracie do zemí, kde potřebují nastolit svůj režim.

Květnové volby do EP budou hlasováním, jakou roli chce naše republika v tomto společenství sloužící zájmům nadnárodního kapitálu plnit. Zda budeme slepě pokračovat v politickém kurzu směřujícím k jejímu zániku či napomáhat reformovat toto nesourodé uskupení. Na „Brexitu“ nám bohužel Evropská unie ukazuje, že zatím není připravena ani ke změnám kosmetickým!

Miroslav Kavij

Nakonec jsme se dočkali!

Další aféra s polskými potravinami, tentokrát vývoz hovězího masa z nemocných krav je na světě! Zatímco na Slovensku již před několika dny ministr školství vybídl školy, aby nakupovaly maso jen slovenského původu, naši občané si informaci o dovozu polského závadného masa do České republiky museli přečíst o několik dní později nejprve v „proruském“ internetovém Sputniku, aby o dva dny později se jim tohoto upozornění oficiálně dostalo od ministra zemědělství Tomana.

Co na tom, že ještě tři dny předtím nás stejný ministr ujišťoval, že žádné maso z těchto jatek mimo Polsko nebylo exportováno!!! Znepokojující a zarážející je skutečnost, že informaci vypustil do médií investigativní reportér, který se nechal zaměstnat na jatkách v Mazovském vojvodství, kde tuto nezákonnou praktiku skrytou kamerou natočil. Nechci polemizovat, jak dlouho tento způsob na zdejších jatkách byl ve skutečnosti provozován!

Kromě odpovědi na otázku, proč směrem k veřejnosti náš stát selhal, zůstávají i další neznámé. Například do kolika států a jaké množství se maso skutečně vyvezlo! Původní zveřejněné informace hovořily o vyvezení 2,7 tun masa do 10 států, později do 14 států. Česká republika zatím přiznala dovoz 300 kg, Slovensko 300 kg, Francie 800 kg. Na zbývajících 11 „postižených“ států včetně např. Španělska, Finska, Švédska či Portugalska tak zůstává pouhých 1300 kg!? Není tohle jasný případ dezinformace s cílem uklidnění nálad českých spotřebitelů?

Proč naši občané patří k zemím, kteří se o pravdivosti s vývozem polského masa dozvídají jako poslední?! Nejedná se v případě ministra zemědělství Tomana o jeho selhání, na základě kterého by měl na svůj ministerský post rezignovat?

Tento případ opět potvrdil ono známé, že kapitalismus nemá s lidskostí nic společného. Také vývoz polského hovězího masa z nemocných krav ukázal, že hlavním kritériem firem je dosažení zisku a udržení prosperity. V uvedeném případě bez ohledu na dopad lidského zdraví.

Miroslav Kavij

Promarněné dědictví

(Čísla jsou „sviňa“, když jsou podložená, tak je žádnými
ideologickými slovními průjmy a bláboly nezměníš.)

V roce 1953 byla provedena druhá poválená měnová reforma a současně se zrušilo do té doby uplatňované přídělové hospodářství (kromě přídělového vázaného trhu s úředně stanovenými cenami však souběžně existoval ještě i druhý, tzv. volný trh s černými cenami.)

Mzdy a platy se přepočetly v poměru 5 : 1 a podle téže zásady byly přepočteny i hotové peníze, vyměňované však pouze do výše 300 korun na osobu. Nad tento limit byly vyměňovány v poměru 50 : 1. Souběžně s reformou došlo k uzákonění zlatého obsahu koruny, přičemž reálný kurz dolaru (parita kupní síly) byl stanoven na 7,20 Kčs, (rubl na 1,80 Kčs.)

Provedení měnové reformy bylo plně odůvodněno vysokým tempem poválečné inflace, kterou nezabrzdila ani chybně provedená první měnová reforma v roce 1945. ujel černý trh a do konce roku 1952 se úřední maloobchodní ceny (oproti roku 1945), zvýšily podle neúplných údajů nejméně na dvojnásobek.

Množství oběživa už k 31. 12. 1948 oproti 31. 12. 1945 vzrostlo o 156 %! Volné vklady na vkladních knížkách v tomto období vzrostly ze 799 milionů dokonce na 33 miliard korun. S tím vším se tedy muselo něco radikálního provést, jiná možnost neexistovala.

Samozřejmě, že inflace obyvatelstvo pomalu a anonymně okrádá znehodnocováním jejich příjmů a vkladů. Měnová reforma učiní totéž, ale jednorázově a veřejně, s adresou viníka, tedy státu. V tomto případě se jeho celková ztráta v důsledku reformy roku 1953 odhaduje různě, ale podle nedávno publikovaných pramenů činila zhruba 17 miliard korun.

Je třeba konstatovat, že v tomto případě byla ztráta ze strany státu více než kompenzována postupným snižováním úředně stanovených maloobchodních cen, které po reformě probíhalo až do roku 1961. V tomto období ceny klesly zhruba o 20 % a přinesly obyvatelstvu za toto období okolo 75 miliard reálných příjmů navíc.

Kromě toho, zhruba 95 % obyvatel mnoho získalo uzákoněním národního pojištění v dubnu 1948, které výrazně rozšířilo a zlepšilo podmínky nemocenského, invalidního, úrazového a starobního pojištění. Předchozí sociální pojištění se vztahovalo pouze na zaměstnance, od počátku roku 1950 již na všechny, a to i na samostatně výdělečné osoby (tedy živnostníky a rolníky), včetně jejich rodinných příslušníků.

Ti všichni získali nárok na bezplatné ambulantní i nemocniční lékařské ošetření, léky, léčebné pomůcky a v odůvodněných případech i na pobyt v lázních a sanatoriích, třebaže předtím, žádné pojištění nezaplatili. Dávky v nemoci se u většiny pojištěnců vyplácely již od prvního dne nemoci.

Pokračovat ve čtení „Promarněné dědictví“

„Môj názor“

Po minuloročných celoštátnych oslavách 74. výročia Slovenského národného povstania boli prezentované tvrdo negatívne stanoviská členskej základne nášho zväzu voči zameraniu a priebehu celoštátnych osláv SNP, hlavné námietky boli voči amerikanizácii osláv i voči spájaniu osláv s udalosťami v roku 1968. To všetko spojené s trápnym vystúpením moderátora tejto akcie. Som rád, že aj Ústredná rada SZPB zareagovala na tieto kritické názory a odsúdila priebeh osláv SNP.

Konečne sa dostávam ku predmetu môjho príspevku. Dostal sa mi totiž do rúk materiál pod názvom „Zámer osláv 75. výročia SNP a 15. výročia vstupu SR do NATO“.

Ako dlhoročný člen SZPB a syn priameho účastníka povstania musím vyjadriť absolútny nesúhlas so spájaním osláv SNP a oslavami vstupu Slovenskej republiky do NATO. Severoatlantická aliancia predstavuje agresívnu a zločineckú organizáciu, ktorá je zodpovedná za smrť miliónov nevinných obetí v záujme USA a jeho poskokov v NATO.

Spájať oslavy SNP a výročia vstupu SR do NATO považujem za absolútnu neúctu voči priamym účastníkom protifašistického odboja. Považujem to za niečo neprijateľné voči zásadám práce nášho zväzu. Zdá sa, že kritika vlaňajších osláv SNP nepadla na úrodnú pôdu a organizátori sa rozhodli naďalej pohŕdať názormi členskej základne SZPB.

Chcem aj touto cestou požiadať naše vrcholné orgány SZPB, aby počúvali názory členskej základne. Pretože bez členskej základne naše vrcholné orgány stratia svoju legitimitu a stanú sa zbytočnými. Chcem upozorniť, že sa nachádzame v období pred oblastnými konferenciami SZPB a pokiaľ nebudú hlasy členov našej organizácie brané s potrebnou vážnosťou, môže to spôsobiť problémy pri príprave a organizácii zjazdu SZPB. V členskej základni nášho zväzu sa prejavuje nespokojnosť s nízkou razanciou voči zameraniu a pôsobeniu nášho zväzu voči prejavom fašizmu a snahám o revíziu výsledkov druhej svetovej vojny zo strany USA a „západných spojencov“, ktorí cieľavedome potláčajú rozhodujúcu úlohu Sovietskeho zväzu pri porážke fašizmu a snažia sa revidovať výsledky druhej svetovej vojny vo prospech síl, ktoré nemali rozhodujúcu úlohu pri porážke fašizmu.

Týmto príspevkom nechcem náš zväz rozbíjať, ale naopak zjednocovať. Naše poslanie a zameranie je jasné a jednoznačné. Sme zväz protifašistických bojovníkov – a preto boj proti fašizmu (napríklad na Ukrajine i inde vo svete), musí byť aj v protiklade s protiľudovou politikou našej vlády i prezidenta v orgánoch OSN i štruktúrach Európskej únie.

Ak sa nedokážeme jasne a jednoznačne vymedziť voči krokom našej vlády a ďalších ústavných činiteľov, stratí náš zväz svoj zmysel a opodstatnenie.

     Július Feješ, predseda ZO SZPB Detva, v Detve, 31. 1. 2019

Když zloděj křičí – chyťte zloděje…

Rozběhla se mediální válka s čínskou Huawei, protože její technologie pomáhají čínské špionáži. S nadějí jsem čekal, že třaskavé téma média zanalyzují a zveřejní informace o tom, kým a jak jsme sledovaní a to ze všech stran.
Tedy i to, jak americká NSA nebo Britská tajná služba Government Communications Headquarters nonstop monitorují gigantickou část světové elektronické komunikace – maily, sms, telefonní hovory, WhatsUp, videochaty ale dokonce i naše neelektronické soukromí prostřednictvím kamer a mikrofonů našich telefonů a počítačů. (Viz např. https://webtrh.cz/227184-americka-vlada-volny-pristup-nasim) USA v roce 2014 aktivně sledovaly po celém světě neuvěřitelných 1,2 milionu lidí. Nejen oni a Britové, ale i jejich partneři. Jak se provalilo loni v létě, německá zpravodajská služba BND od 90. let minulého století sledovala a odposlouchávala téměř 2 000 institucí v Rakousku.
Cílem elektronické špionáže byly, vedle ambasád a ministerstev, také firmy, univerzity a novináři. Berlín informace sdílel s americkou rozvědkou NSA.(Zdroj: https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/nemecko-spionaz-firmy-novinari-spojene-staty-bnd.A180616_071453_zahranicni_fer)
     A samozřejmě, že tzv. zadní vrátka – špionážní hardware či software mají Američané ve všech amerických produktech, od Apple po Microsoft. Výjimkou je pochopitelně Huawei. To, že Číňané se od amíků poučili a následují jejich příklad, je důvod k zamyšlení ale určitě ne k protičínské hysterii. Chápu taky, že pro amíky a další, tu je dvojí problém – nebezpečný špionský i byznysový konkurent.
Pro nás musí být alarmující, jak soukromá, tak hlavně veřejnoprávní média a zcela neuvěřitelně včetně české BIS, naprosto ignorují fakta známá nejpozději od Snowdenových odhalení. Pokud ČT a lepšolidi blábolí něco o dezinformacích, tak současné informování o odposleších a špionech je příkladnou ukázkou nebetyčné dezinformace a manipulace. Lepšolidi: Kdo je špion a kdo čučkař. Ano, na ruské a čínské ambasádě jsou pracovníci rozvědek a sbírají maximum použitelného. Jen čučkař by si ale myslel, že stejně to nefunguje i na dalších ambasádách. A jen čučkař si myslí, že ti hlavní špioni špiónují z ambasád, kde jsou nejvíc na očích. Jenže jsou v BIS čučkaři nebo zaměstnanci, kteří prostě jen na rozkaz dělají propagandu ve prospěch jiných mocností? Je 21. století. NSA má skrze program PRISM volný přístup k osobním datům u padesáti společností, mezi jinými Google, Facebook, Apple, Microsoft, Visa a Mastercard. Tohle ví, věřím, i poslední šofér v BISce.
Stejně tak všichni víme, že to amíci a další nás nešpehují ze strachu z komunismu nebo z Ruska. Když praskly odposlechy schůzek generálního tajemníka Pan Kimuna s Merkelovou šlo o jednání nad klimatickou konferencí a odposlechy si u americké NSA objednaly ropné společnosti, vyděšené bojem proti CO2 a dalším spalinám. Americká tajná služba NSA sleduje jen v Německu každý měsíc přibližně půl miliardy telefonátů, e-mailů a textových zpráv. Samozřejmě NSA nezajímala jen jednání o klimatu, ale také, utajované informace z bankovního sektoru, citlivé obchodní otázky a samozřejmě největší zájem měla o politiku. Ostatně agent Snowden promluvil o praktikách NSA právě po zjištění, že drtivá většina špionážní činnosti se vede proti spojencům v Evropě a proti spřátelenému Japonsku.
V případě Japonska padlo dokonce děsivé odhalení – v systémech, které ovládají celou japonskou infrastrukturu včetně dopravy a jaderných elektráren je americký malware (zákeřný zločinný software), který na povel zastaví nebo dokonce zlikviduje elektronické systémy v celém Japonsku. Po tomto zjištění dává najednou logiku, proč Německo zavírá jaderné elektrárny – nejde jen o elektřinu ale také o miny, které může kdykoli odpálit Washington. Stejně tak hysterie nad možností že u nás by elektrárny budovali Rusové. Je nepochybné, že proti americkému malware jsou odolnější. Kam se Číňani hrabou na Brity. Dokumenty, které zveřejnil Edward Snowden, ukazují, že také Britská GCHQ monitoruje v rámci operace Tempora celosvětově internetovou a telefonickou komunikaci. Odposlouchávají naše telefonáty, e-maily a ví, které webové stránky navštěvujeme.
Britové se mimo jiné „napíchli“ na transatlantický optický kabel TAT-14, přes který běží významná část datové komunikace mezi USA a Evropou. Podle Snowdenových dokumentů měla GCHQ přístup k neuvěřitelným 21 600 terabajtům denně. Když to prasklo, tak se eurokomisařka Viviane Redingová oficiálně dotázala britského ministra zahraničí Williama Haguea, čeho že se odposlechy týkají. Odpověď přišla obratem: Britové špehují pouze z důvodů národní bezpečnosti a boje s terorismem a do toho se Evropská komise nemá co plést.
     NSA odposlouchávala rozhovor italského premiéra Silvia Berlusconiho s izraelským premiérem Benjaminem Netanjahuem.
     Odposloucháváno bylo i jednání mezi Berlusconim a bývalým francouzským prezidentem Nicolasem Sarkozym, který ho varoval, že italský bankovní systém se může zhroutit. Monitorováno bylo jednání ministrů obchodu EU a Japonska o tom, jaké budou nepřekročitelné hranice při vyjednávání ve Světové obchodní organizaci WTO.
Podle WikiLeaks byly „napíchnuty” také telefonáty vysoce postavených pracovníků WTO včetně švýcarského ředitele Johanna Humana a Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR).
(viz https://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/395705-americke-odposlouchavani-merkelove-a-dalsich-politiku-bylo-rozsahlejsi.html)
     Na základě důvěrných informací NSA sice považuje Německo za partnera, současně ale také za cíl útoku. Německo patří k tzv. „partnerům třetí kategorie“. Vyloučeny ze špionážních praktik jsou pouze Kanada, Velká Británie a Nový Zéland, které patří do druhé kategorie. V jedné prezentaci se uvádí: „Dokážeme napadnout signály většiny zahraničních partnerů třetí kategorie, což také činíme.“ (viz https://zpravy.idnes.cz/nsa-odposlouchavala-mekelovou-deset-let-fdh-/zahranicni.aspx?c=A131027_115839_zahranicn i_dam)
     Bezpečnostním rizikem se stávají samotní čučkaři a lepšolidi v České televizi. Shrnuto a podtrženo – pokud BIS ve své zprávě ignoruje činnost západních rozvědek, které nejen monitorují, ale také prokazatelně aktivně ovlivňují dění v Evropě a v naší zemi a naopak odvádějí pozornost směrem k Rusům a Číňanům, pak možná nejsou čučkaři ale dost možná na něčí rozkaz kolaborují s cizími mocnostmi proti zájmům své vlasti. Bezpečnostní informační služba se stala jedním z nástrojů lepšolidí jak manipulovat veřejným míněním.
     Tragikomedie je, že v tomto momentě by podle zákona BIS měla začít sledovat a šetřit sama sebe. Sama se totiž stala ohrožením naší vnitropolitické stability a naší vnitřní i zahraniční bezpečnosti. Máme tu údajného hlídacího psa – novináře včetně těch, které si platíme ze zákona. Veřejnoprávní psi ovšem na hlídání kašlou – štěkají jen na ty, na které jim páníček z Bruselu či Washingtonu ukáže. Tak, jako pes to nedělají jenom za buřta – oni svého pána milují a ve vší psí oddanosti ho milují.
To je fajn, ale psa krmeného zloději nemůžu nechat hlídat svůj dům. Soukromí to je svoboda. Sledování našeho soukromí není nic jiného, než formou kontroly a jakákoli kontrola omezuje svobodu našeho projevu. Se ztrátou soukromí přicházíme i o svobodu, protože se budeme bát vyjádřit, co si myslíme. A za „nesprávné“ názory se dnes už zase stíhá a trestá. Je mi fuk jestli mne špehuje Američan, Čech nebo Číňan – vadí to stejně. A první, komu by to ze zákona mělo vadit, jsou BIS, vláda a také veřejnoprávní média. Všichni jsou pozoruhodně v klidu a to by nás ostatní mělo sakra zneklidnit.
     Jaroslav Novák 

Průlom po sedmnácti letech?!

V New Yorku bude ustavena Velká porota k prošetření důkazů o demolici Dvojčat a budovy WTC 7! Nastává zúčtování s neocony a americkým Deep State? Soudní odhalení největšího spiknutí proti lidu v dějinách USA může úplně změnit budoucnost celého západního světa a rozbít transatlantické vazby a NATO rychleji než cokoliv jiného!

     Redakce AE News přináší další zásadní článek alternativní občanské aktivistky Jany Karáskové, která má informaci o převratné události v USA. Po 17 letech se začne u amerického soudu konečně projednávat žaloba pozůstalých po obětech útoků z 11. září proti závěrečné zprávě inženýrů americké organizace NIST, která je obviňována ze spiknutí a zakrývání skutečných technických příčin zřícení budov Světového obchodního centra v New Yorku.

Důkazy o použití nanotermitu používaného v průmyslu, exploze ve vstupní hale severní věže WTC, které zabíjely lidi těsně před nárazem letadla, seismické otřesy a exploze v podzemních garážích a v patrech těsně nad přízemím, prodej kovové suti a pokroucených nosníků ze zřícených věží do ciziny, zejména do Indie a Číny jako železný šrot navzdory tomu, že šlo o doličné důkazy a nebyla provedena jejich expertíza, zahlazování stop. To všechno a mnoho dalšího zazní u soudu v New Yorku v blízké době.

     Tyto procesy by v USA nikdy nebyly připuštěny, pokud by nebyl zvolen Donald Trump. Rozklad americké státní moci Deep State a jejích neoconů má přímou souvislost s tím, jak Donald Trump provádí demontáž americké globální moci Pax Americana po celém světě. Pokud americký soud provede potřebné kroky, nemusí dojít ani k nějakému obvinění, ale bude prostě stačit rozsudek, že 11. září neproběhlo tak, jak bylo oficiálně americkou vládou a inženýry z NIST před mnoha lety deklarováno. To samo o sobě bude rozbuškou k tisícům žalob na americkou vládu. Proces může spustit dominový efekt, který vyústí ve ztrátu důvěryhodnosti USA pro globalistické partnery v Evropě, protože i o to se hraje především z pohledu smlouvy z Aachenu mezi Francií a Německem o vytvoření společného integračního jádra Nové Evropy. A to nepůjde realizovat do doby, dokud americká vojska budou na území Německa. V New Yorku je tak zaděláno na mnohem větší “globální demolici”, než bylo stržení budov WTC v roce 2001. VK

     Celé na: https://aeronet.cz/news/prulom-po-17-letech-v-new-yorku-bude-ustavena-velka-porota-k-prosetreni-dukazu-o-demolici-dvojcat-a-budovy-wtc-7-nastava-zuctovani-s-neocony-a-americkym-deep-state-soudni-odhaleni-spiknuti/

Kuba bojuje i po šedesáti letech

Letos je šedesáté výročí kubánské revoluce z roku 1959. Fidel Castro tenkrát prohlásil: „Tyranie byla svržena. Radost je nesmírná. A přesto zbývá spousta práce.“
Navzdory celá desetiletí trvající blokádě uvalené na Kubu Spojenými státy a její dlouhé izolace reakcionářskými a fašistickými vládami v Latinské Americe se Kuba rozvíjela a životní úroveň lidí se k nepoznání změnila, bylo dosaženo společenského pokroku, o jakém mohou irští pracující jen snít.
Spojené státy stále udržují nezákonnou blokádu, rozšiřují ji po světě a poškozují tak země a firmy, jež nějak obchodují s Kubou. Blokáda vyústila ve zmrazování bankovních účtů a firmy musely ukončit obchodování se Spojenými státy nebo jim je v něm bráněno.
Odhaduje se, že tato nezákonná blokáda stála Kubu kolem 753 miliard dolarů. Zemi je také bráněno dovážet léčiva a lékařské vybavení, novou techniku a dokonce i součástky hudebních nástrojů. Seznam je nekonečný.
Proč se Spojené státy, se svými téměř 330 miliony obyvatel – země nacpaná jadernými zbraněmi, s miliony vojáků ve zbrani, se zdaleka větším vojenským rozpočtem než kterákoli jiná země na světě a s vojenskými základnami v desítkách zemí světa – bojí malé země jako je Kuba, s 11 a půl milionem obyvatel, což je méně než vnitřní oblast Londýna?
Tahle zemička nikdy nepřepadla ani neohrožovala žádného ze svých sousedů, nemá vojenské základny v jiných zemích, nemá námořní kapacity k vedení diplomacie dělových člunů, nemá žádné jaderné zbraně…
Kuba není dokonalá, ani nikdy netvrdila, že je. Je to země usilující o překonání staletí koloniálního drancování a imperialistické nadvlády. Pokládá základy k udržitelnému budoucímu ekonomickému zabezpečení svého lidu.
Tak čím to, že se kapitalistické vlády cítí být jí ohroženy? Tady je několik odpovědí:
– Kuba razila sexuální a reproduktivní práva, v roce 1965 legalizovala potraty. Potraty a antikoncepce jsou zdarma.
– Kubánští rodiče dostávají velkorysou mateřskou a rodičovskou dovolenou.
– Oba rodiče mají nárok na 40 týdnů dovolené s 60 procenty příjmu. Matky dostávají čtyři a půl měsíce plnou mzdu.
– Kuba má nejnižší kojeneckou úmrtnost mezi zeměmi Latinské Ameriky i dalšími chudými zeměmi na světě.
– Většinu soudců, právníků, vědců, technických pracovníků, státních zdravotníků i dalších odborníků tvoří ženy.
– 53 % poslanců Kubánského národního shromáždění jsou ženy, což je druhá nejvyšší míra na světě.
– Devět z patnácti provinčních shromáždění vedou ženy.
– 64 % univerzitních míst drží ženy.
– Kubánky se v průměru dožívají více než 80 let, víc než ženy ve Spojených státech.
– Těhotné ženě se během těhotenství dostane nejméně třinácti lékařských kontrol. Ženám s rizikovým těhotenstvím nebo se sociálními problémy se dostává rozsáhlé domácí péče.
Legislativa a její dopad na ženy musí být konzultovány s Federací kubánských žen. Podle zákona jsou všechna ministerstva povinna zajistit, že jejich politika pomůže vzestupu žen a nenaruší jejich postavení. Každoročně také musí předkládat výčet toho, co už bylo dosaženo nebo co dělají, aby toho bylo dosaženo.
Postavení žen na Kubě se změnilo k nepoznání, i když musí být vykonáno ještě hodně, aby bylo nakonec dosaženo skutečné rovnosti mezi ženami a muži a skončilo mužské kulturní furiantství.
Kuba je světově v čele ve veřejném zdravotnictví, daleko před mnoha zeměmi, jež Kubu vytrvale plísní za údajně špatnou úroveň lidských práv. Zdravotní péče tu je skutečně zanesena v ústavě, na rozdíl od kolísání zdravotnického systému, jež musí snášet irští (klidně si dosaďte třeba čeští, asi v tom nebude rozdíl; pozn. překl.) pracující.
– Poměr lékař-pacient na Kubě je jeden lékař na 125 pacientů (!), mnohem vyšší než ve Spojených státech a v Británii a mnohem vyšší než v Irsku. (V ČR připadalo podle oficiální statistiky na 1 lékaře průměrně 271 obyvatel, ovšem s velkými oblastními rozdíly – v Praze nejméně – 143, nejvíce ve Středočeském kraji – 419. Pozn. překl.)
– Rodinní lékaři a ošetřovatelky pracují z malého místního střediska, zvaného consultario, poskytujícího základní služby.
– Mnohé závažné obory jako pediatrie, porodnictví, gynekologie a zubařství jsou vykonávány na místní poliklinice, jež obsluhuje čtrnáct až třicet consultarios.
– Rodinný lékař navštěvuje každou kubánskou rodinu nejméně jednou za rok a zkontroluje krevní tlak, srdce, životní styl a podobně a dá rady, co lze zlepšit.
– Rodiny s velkým rizikem jako s trvajícími zdravotními problémy, kuřáci a osoby s dalšími závislostmi jsou prohlíženi mnohem častěji.
– Pacienti čekají na prohlídku u specialisty průměrně týden.
– Systém základní péče zajišťuje rychlou komunikaci mezi rodinným lékařem, specialistou a pacientem. Tato na komunitě založená základní péče je základem úspěšnosti systému kubánského zdravotnictví.
– Před revolucí měla Kuba pouhé tři zdravotnické vysoké školy, a to výlučně pro bohaté; dnes je jich třiadvacet. Učí se tu nejen Kubánci, ale i tisíce studentů zdravotnictví ze zámoří, a to zdarma.
Tohle je na hony vzdálené od uzavírání oddělení, pacientů ležících na pojízdných lůžkách na nemocničních chodbách a dlouhých seznamů čekatelů na konzultanta, dvouúrovňového zdravotního systému, kde, pokud máte peníze nebo soukromé pojištění, přeskočíte frontu a na celé měsíce za sebou zanecháte čekající pracující a chudé.
Kuba má pozoruhodný rekord v oblasti vzdělání. Po vítězství revoluce se tisíce dobrovolníků podílely na kampani gramotnosti v dělnických čtvrtích a na venkově, naučily lidi číst a psát. Dnes je vzdělání na všech úrovních zdarma.
– Rodiče jsou zapojeni do vzdělávání svých dětí na všech úrovních, pravidelně je s nimi konzultováno.
– Na úrovni základních škol jsou všude rodičovsko-učitelské výbory a je snaha o plné zapojení rodičů do vyučování jejich dětí.
– Rodiče se mohou dokonce zúčastnit přednášek o pedagogice a psychologii, aby lépe pochopili svou úlohu při vzdělávání a výchově svých dětí.
– Pro všechny děti pod pět let věku tu jsou bezplatná předškolní střediska. Rovněž bezplatně tu jsou kluby pro všechny děti po vyučování.
– Existují speciální programy pro rodiče, kteří chtějí zůstat s dětmi doma.
– Kubánský rozpočet na vzdělání je 13 procent HDP oproti pěti a půl procentu ve Spojených státech a v Británii.
Společenský pokrok, jehož Kubánci dosáhli za posledních šedesát let, je impozantní a znamená vážnou hrozbu pro rozkládající se systém kapitalismu, vnucený nám.
Tohoto společenského pokroku je dosaženo díky samotnému faktu, že kubánská dělnická třída vybudovala stát, drží státní moc. Veškeré bohatství vzniká prací, vytvářejí jej pracující lidé. Ti také na Kubě rozhodují, jak je toto bohatství rozdělováno, jaké jsou společenské, ekonomické a kulturní priority.
Je to v kontrastu s tím, jak a pro koho je řízena naše společnost. Tu řídí bohatí a pro bohaté. Veškerá ekonomická, společenská a politická rozhodnutí v Irsku jsou činěna na ochranu těch, kteří mají peníze. Nikdy tu nebude přijato žádné rozhodnutí, jež by mohlo ohrozit ono bohatství a moc.
Kubánská demokracie se liší od té naší. Ve škole se učíme, a naše osnovy nás informují, že žijeme v demokracii – v jediné možné formě demokracie – protože máme četné strany a můžeme volit vládu nebo ji v příštích volbách nahradit.
Během svého života (přibližně v období čtyřiceti let) máme možnost jít k volbám asi tak deset až dvacetkrát. Ale po vhození hlasovacího lístku už nemáme jiné prostředky jak změnit nebo dokonce ovlivnit vládní politiku než se zmobilizovat a demonstrovat na ulici.
Dokonce i potom naše vítězství trvají jen tak dlouho, dokud zůstáváme bdělí a organizovaní. Nikdy nemáme nic zaručené, jisté. Vládnoucí elita a její vlády nám dají veškerá práva, o nichž si myslí, že je potřebujeme, ale nikdy nedostaneme ekonomickou moc.
V Parlamentu máme četné strany, ale ekonomický manifest máme jen jeden, a to na ochranu zájmů bohatých. Na svém pracovišti, kde strávíme většinu života, nemáme ani slovo, ani kontrolu, a mnohým z nás je dokonce odepřeno právo být zastoupení odborovým svazem.
Kubánská demokracie je jiná. Právě teď Kubánci diskutují o nové ústavě, o níž se bude letos v únoru hlasovat. Zatím proběhlo ve všech komunitách, na pracovištích, ve školách a na univerzitách přes 135 000 shromáždění. Byly navrženy, odhlasovány a předloženy dodatky.
Všechna shromáždění, místní, oblastní a národní, i všichni zvolení činovníci jsou předvolaní a povinni, aby na místních setkáních předložili zprávy o činnosti.
Kubánští pracující mají v rukou ekonomickou a politickou moc. Mají stát k zajištění spravedlivého rozdílení zdrojů a k budování infrastruktury, již lidé potřebují, ne k tomu, co na úkor lidí chce nebo vyžaduje velkopodnikání. Proto mají strach z Kuby.
Kuba světlo naděje, že existuje alternativa vůči tomuto rozpadajícímu se systému, zvanému kapitalismus. Ukázala skutečnou solidaritu s utlačovanými národy, bojujícími za svobodu a spravedlnost. Kubánci jsou nesobečtí v dělení se o vlastní omezené zdroje. Ukazují skutečnou třídní solidaritu a opravdové přátelství vůči mnoha národům a lidem a nežádají nic na oplátku.
Světonázor pracujících je a měl by se výrazně lišit od světonázoru vládnoucí elity. Elita bere, krade, drancuje, způsobuje pohromy, bombarduje, zabíjí a mrzačí, aby se zmocnila přírodních zdrojů jiných. Zasévá rozdělení a nenávist a zanechává za sebou chudobu, nouzi a beznaděj.
Režim USA označil Kubu, Venezuelu a Nicaraguu za ohrožení své národní bezpečnosti a prohlásil, že musí být blokované, opomíjené a izolované, a připravují půdu pro vojenskou intervenci domácích reakcionářů, s pomocí americké vojenské mašinérie, k zajištění změny režimu a k obnově vlády bohatých a mocných.
Kuba naopak ukázala jinou cestu vpřed, cestu vzájemné podpory, sdílení znalostí a zdrojů, s ochranou přírody, s budováním materiální základny pro budoucí rovnost.
Kuba urazila dlouhou a náročnou cestu za posledních šedesát let. Dosáhla hodně, přesto řešení jednoho problému otevírá nové problémy k překonání, nové výzvy, s nimiž je nutno se vyrovnat, nové úspěchy, jichž lze dosáhnout, navzdory surové blokádě Spojenými státy.
Kubánská revoluce ukazuje převahu socialismu nad kapitalismem. Značkuje cestu vpřed k dosažení národní svrchovanosti a nezávislosti. Prostě nemůžete oddělit společenskou emancipaci od dosažení svobody národa – jsou neoddělitelné.
Jak řekl Raúl Castro, první tajemník Komunistické strany Kuby, v den šedesátého výročí: „…cítíme se šťastní a sebejistí, když na vlastní oči vidíme, že nové generace pokračují v budování socialismu, jediné to záruky nezávislosti a svrchovanosti národa.
     Největším poučením, jaké si revoluční a pokroková hnutí mohou vzít ze situace, jež byla vytvořena, je, aby nikdy nezapomínala na jednotu s lidem a nikdy nepřestala podporovat ty, kteří jsou ožebračováni nejvíc.“
Eugene Mc Cartan, generální tajemník KS Irska
8. ledna 2019, (překlad Vladimír Sedláček)

Karavana táhne dál… do pouště

Z diskuzního vystoupení Karla Klimši na 5. zasedání ÚV, 15. 12. 2018

1) Průzkumům veřejného mínění jsem nikdy (z řady dobrých důvodů) příliš nevěřil. A jakkoli jsou pro nás znepokojující, až ostudné, bral bych je s rezervou i nadále… Kdybych, kdybych neslyšel kolem sebe NÁZORY LIDÍ na nás. Na to, co a jak KSČM (rozuměj její vedení) dělá! Názory, které zaznívají na poradách předsedů základních organizací i na ulici!
Už nějaký čas lidi moc nezajímáme. Mluví o jiných. Velká část z našich bývalých sympatizantů se přiklání k Babišovi a Okamurovi… Všimněte si! Hovoří o jménech, ne o stranách, to je mluví o úloze lídra. Anebo konstatují: VŠICHNI JSOU STEJNÍ, jde jim jen o korýtka, platy, kšefty a dobré bydlo.
Příliš jim jako radikální, levicová, komunistická strana NEPŘIPADÁME!!!

2) To na Slovensku řeší média jiný problém!
Poslanec Smeru Luboš Blaha, svými radikálně komunistickými názory na minulost a události roku 1989, na roli neziskovek a médií, na sílící ofenzívu gayů a lesbiček a ruku v ruce s tím kráčející oslabování tradiční rodiny a lidské normality obecně, na vypjatý genderismus…, LÁME REKORDY POPULARITY!
Podobné vážnosti a oblibě se v reálně levicové části společnosti, napříč generacemi, u nás těší prof. Keller.
Není to k vážnému zamyšlení? Neukazuje to něco? Poslušnou, opatrnou a nevýraznou KSČM veřejnost hodnotí jako méně a méně potřebnou a opouští ji, a levicovým radikálům naslouchá!

3) HODNOCENÍ VOLEB = ten materiál je tentokrát udělaný dobře a vcelku objektivně. Je tam to, co tady říkám já i jiní už mnoho let a mnoho voleb, ale zjevně bez výsledku, bez sebereflexe těch, kterých se to týká. Psi štěkají, ale karavana táhne dál, až se všem ztratí v poušti.
Velmi přesně popsal příčiny setrvalého úpadku strany prof. Oskar Krejčí v povolebním rozhovoru v Haló novinách – doporučuji, přečtěte si ho ještě jednou – ale zase nic! CO VYPLYNE Z TOHOTO HODNOCENÍ?
Odhodlá se strana, alespoň hodinu po dvanácté, k nějakým zásadním změnám a pustí se do záchranných prací? Obávám se, že nikoli a tento orgán bude nadále většinově asistovat na cestě do suterénu.

4) S tím souvisí třeba i složení orgánů budoucího politického institutu.
Myslím, že členy správní a dozorčí rady by namísto soudruha Filipa a soudružek Konečné, Vrzalové, Pěnčíkové, měli být lidé, kteří až dosud, bez valné podpory a zájmu vedení, udržovali úroveň teoretické a vzdělávací práce strany těsně nad hladinou. Lidé typu Luboše Vacka, Jiřího Zeliny, Jiřího Boháčka, Franty Ledviny, Josefa Skály, Jirky Horáka, Franty Švarce, Ladislava Šafránka, Vaška Exnera, Mileny Povolné, Aničky Štofanové. Tenhle institut by měli stavět od základů lidé, kteří k tomu mají vztah!
Ti v materiálu navržení do orgánů institutu jsou, bezesporu, lidé pracovití – koneckonců výsledky jejich práce vidíme na každém kroku – jsou však přetíženi nejrůznějšími funkcemi a zasloužili by si odpočinout.

5) V návrhu volebního programu pro volby do Evropského parlamentu je řada naprosto správných tezí, ale je rozvláčný a ten úvodní název: „70 bodů změny“, se mi nejeví jako příliš šťastný a duchaplný.
Už slyším reakce typu, až ten svůj program – se silami, které budete mít – zrealizujete, tak z té Evropské unie nezůstane kámen na kameni. A k tomu si přičtěte naše „spojence“ v GUE/NGL, kteří velmi často přicházejí s názory a nápady, že nad tím zůstává rozum stát a člověk se k tomu raději nehlásí, jen se tiše stydí.
Bojím se, že nám lidé opět nebudou moc rozumět. Na EU si vytvořili svůj názor, docela jasný, a budou chtít slyšet, kdo ho bude schopen nejlépe reprezentovat a nejdůrazněji hájit.
NA NĚJAKÉ KRASOBLUSLENÍ NEBUDOU ZVĚDAVI! Neúspěch i v těchto volbách – už pátý v řadě – si opravdu nemůžeme dovolit! Bylo by to něco, jako „rána z milosti“.

6) K návrhu volebního řádu pro sestavení kandidátky do EP jen krátkou glosu. Docela rozumím, proč je takový, jaký je. Volit lídra zvlášť, to má vcelku logiku. To další už zavání účelovostí. Snaha omezit rovnou soutěž je na škodu. Vytvářet kategorii kandidátů č. 2 až 6, aby nám je tajné hlasování nemohlo sesypat níže, je neférové vůči ostatním. Ničemu to nepomůže, spíše naopak!

7) A na závěr stručný dotaz
Není sporu o tom, že za všemi MAJDANY, těmi dokonanými i těmi dosud ne zcela úspěšnými – jako je Slovensko (atak na Ficovu vládu) a Česká republika – hlasování o nedůvěře Babišově vládě – plus povyk v ulicích…, stojí rozvětvená chobotnice neziskových organizací.
To byl důvod, proč jsme už na březnovém zasedání ÚV přijali usnesení ve znění: „Stanovit mantinely pro činnost neziskových organizací financovaných ze zahraničí podáním návrhu příslušného zákona.“ Termín: do 31. 12. 2018.
Prosím o písemnou odpověď, jak bylo toto usnesení splněno.

Václav Havel byl nicka…

OSMDESÁTINY VÁCLAVA HAVLA. O Václavu Havlovi, který by v těchto dnech oslavil kulatiny, promluvil pro ParlamentníListy.cz i senátor Jaroslav Doubrava. A kritikou na adresu bývalé hlavy státu rozhodně nešetřil:
„Byl to bezesporu komediant. Byl to prototyp úlisného politického jezuity,“ prohlásil o Václavu Havlovi. Řekl také, jak to podle něj bylo v roce 1989.

Václav Havel by v těchto dnech oslavil 80. narozeniny. Jak na něj s odstupem doby vzpomínáte jako na prezidenta i jako na člověka?

Byl to bezesporu komediant. Dokázal se tvářit a povídat více svatouškovsky než papež. Byl to prototyp úlisného politického jezuity. Na toho člověka já nevzpomínám, a když, tak určitě nemohu v dobrém. Ostatně nejsem sám. Už mnohokrát jsem doporučoval, aby se ti jeho obdivovatelé podívali na svědectví lidí, kteří s ním bořili minulý režim. Na internetu je takových svědectví více než dost. Jejich nadšení z nich také vyprchá!

Ano, Havel je skutečně některými lidmi milován, další mu ale nemohou přijít na jméno. Co byla podle vás největší chyba, kterou za dobu, kdy byl prezident, udělal, a čím si naopak lidi získal?

Největší výhodou Havla bylo, že to byl pěkně úlisný herec oslavující i „humanitární bombardování“ Jugoslávie. Tím spadl do žumpy hysteriků a primitivů. Ale bezesporu uměl to, aby se koza nažrala a vlk zůstal celý… Jeho jednání bylo vypočítané na efekt. Kecání plné lásky. Vzpomeňte, jak se nechal přemlouvat, aby byl zvolen prezidentem. Vzpomeňte na jeho prolhaný projev o tom, jak komunisté straší nezaměstnaností atd. Vzpomeňte, jak rád se statečně zpil… To ostatně byla jedna z jeho nejoblíbenějších kratochvílí! A o tom, že to byl řádný alkoholik, svědčí jeho schovávání lahvinek před jeho ženou Olgou dokonce i v nemocnici, kde ho léčili za zápalu plic! A tak bych mohl pokračovat.

Hodně se mluví i o tom, že Havel, když byl zavřený, měl doslova fešácký kriminál. Jak to tehdy bylo?

O tom se již toho dost napsalo. Není k tomu co dodat. Co jsem neviděl a nezažil, o tom zbytečně nekážu. Zejména když to udělali již přímí svědci. Fešácký kriminál to asi opravdu byl.

Havlovo gesto – pravda a láska zvítězí. Bylo to podle vás jen „gesto“, nebo tomu skutečně věřil? A jaký rozměr to má dnes?

Od něho to byl primitivní žvást. Pravda a láska nikdy nevítězí. Vítězí ti, kteří mají moc, prostředky, prostě silou si prosadí svoje. To ukázala i nešťastná kriminálně pojatá kupónová privatizace. Nutnost být zhasnuto, aby vznikli ti bohatí, jak řekl pan Klaus a lidé kolem něho. Co na tom, že většinu národa ožebračili.

Někteří lidé mluví i o tom, že revoluce v roce 1989 byla vlastně jen připravená „fraška“ a Havel byl nastrčená figurka. Jak to vidíte vy?

V listopadu 1989 nedošlo k žádné superhrdinné akci studentů, umělců, občanů a disidentů, ale především k organizovanému předání moci, tedy skutečně k frašce. Lidé se spontánně radovali, že končí byrokracie, která jim nevyhovovala. A netušili, co je čeká… V rámci předání moci měla tehdy svou pozici i komunistická strana, která u toho byla. Havel odmítal jednat s některými komunisty, s nimiž neměl uzavřený pakt. Na to upozorňoval, pokud vím, i dnes již zemřelý europoslanec Míla Ransdorf. Tedy fraška k plné spokojenosti pravicového Občanského fóra a jednoho Havla.

Zkuste prosím porovnat Václava Havla a Miloše Zemana.

Přirovnávat tu nicku k M. Zemanovi? To nemůžete myslet vážně! To prostě nelze srovnat. Havel jednal ve stylu „Vašku, vyskoč!“ (citace ze Švejka). Co se líbilo politikům na západ od českých pivovarů, to prohlašoval za nejlepší. Víte přece, že pro Slováky byl nepřijatelný, což napomohlo rozbití federace. Havel se podílel, jak víte, na rušení zbrojního průmyslu. Na Slovensku byla proto v roce 1992 ve srovnání s českými zeměmi čtyřnásobná nezaměstnanost. Západní zbrojovky se z toho mohly počůrat smíchy. Získaly zadarmo krásně velké trhy a vydělávají miliardy a miliardy. Prezident Zeman klade tak znepokojivé otázky a varuje, že EU a západní superhrdinové na ně nemají odpověď. A když už, tak dementní. Ani oni na M. Zemana prostě nemají. Ještě si všimněte toho, že v OSN hovořil Zeman spatra anglicky, na Rhodosu rusky. Tomu se říká diplomaticky vyvážené jednání politika. Není takovým šaškem, jako byl alkoholik, a přesto svatý Havel.

Jak myslíte, že by Václav Havel reagoval, kdyby byl prezidentem nyní, kdy svět řeší Evropskou unii a migrační krizi? Jak by k migrantům přistupoval on? A reagoval by podle vás Havel správně?

Havel byl natolik hloupý, že by jednal stejně hloupě jako Dienstbier, Šabatová a jim podobní.

Starosta New Yorku prohlásil 28. září za den právě Václava Havla. Co na to říkáte a neuctívá svět Havla vlastně mnohem více než my?

O velikosti uctívání svatého disidenta Havla svědčí, že v první výročí jeho smrti se o něm anglosaská média nezmínila až na jednu dvě zmínky. Psala jenom o úmrtí Kim Čong-ila. Jeden článek vyšel v nějakých německých novinách, a někde jsem tehdy četl, že tehdy deník Corriere della Sera aspoň publikoval v seznamu „plánovaných akcí“ zmínku o Havlovi v tom smyslu, že se koná univerzitní přednáška. Havel je světu ukradený. Jeho pseudohumanismus je jako instantní polévka: Stačí kdykoliv si na něho vzpomenout a zamíchat a máte spoustu keců o humanismu. Věřte, že my nemáme nejmenší důvod Havla uctívat.

Jaké pocty (pojmenování dalších míst například) byste s jeho osobou navrhoval. Nebo myslíte, že už je to tak „akorát“?

Akorát to určitě není! Je toho přespříliš. Snad největší hanbou je jeho jméno nad ruzyňským letištěm. Zapomenout na něho jako na špatného klauna. Lepší návrh není.

Čím byl podle vás vlastně Havel ve světě tak oblíbený?

Svými humanistickými kecy. Říkal přesně to, co chtěli západní papaláši slyšet. Velmi respektovaný Noam Chomsky se divil, co za ptákovinu přednesl Havel v Kongresu Spojených států. Chomsky říkal, že jsou to banality, ale je vydáván za jakéhosi myslitele. Myslí si, že to byl on, kdo zbořil předchozí režim. Myslím, že i oni časem přijdou na to, jak se mýlí.

Právě teď před volbami mnozí Havlovi spílají, že po roce 1989 nepostavil mimo zákon komunistickou stranu. Byla to podle vás chyba?

Již jsem v odpovědi na jednu otázku napsal, že v rámci předání moci měla tehdy svou pozici i komunistická strana, která u toho byla. Byly demonstrace, to ano, křičelo se, ale přitom došlo potichu k organizovanému předání moci. Proto při dělení kořisti v rámci předání moci měla svou pozici i komunistická strana, která u toho byla. Havel měl vybranou skupinu komunistů, se kterými v zákulisí jednal. Jak mohl v téhle situaci spoluspiklence spiklenec postavit mimo zákon?

Kdo by podle vás byl „důstojným“ nástupce právě Václava Havla?

Havel byl sluha, který kýval na všechno, co chtěli jeho skoro kamarádi na americkém velvyslanectví. Pod jejich taktovkou to mohl být kdokoli, i ten Pepek vyskoč.

BIS po vzoru gestapa

Dověděli jsme se, že ředitel BISky (Bezpečnostní informační služby) obdařil ministra školství novými směrnicemi pro výuku českých dějin. Užasli jsme. Naposledy se tak stalo za protektorátu (1939 – 1945), kdy se Gestapo (německá tajná státní policie) rozhodlo usměrnit výuku českým dějinám na našich školách. Přirozeně v duchu německo-nacionalistické ideologie.

Výběr českých učitelů byl tehdy vysílán do kurzů výuky dějepisu ve vzdělávacích centrech v Říši. Vědělo se, že změnit výklad dějin ve vědomí učitelů není úloha krátkodobá. A tak na dobu, než si dostatečné množství učitelů nové pojetí osvojí, byla výuka dějepisu na školách zrušena. Mám o tom doklad, několik výročních vysvědčení z gymnázia v době protektorátu. V rubrice Geschichte (Dějepis) se místo známky píše: Wurde nicht unterrichtet (nevyučovalo se).

Od té doby uběhlo 80 let. A je tu nová nespokojenost a nové směrnice k výuce dějepisu. Tentokrát od ředitele Bezpečnostní informační služby. A nelíbí se mu hned kapitoly o našich počátcích v nové době, o národním obrození, o panslavismu, o básníku Čelakovském. A my v těch nových směrnicích poznáváme onu starou protektorátní ideologii, která zbavovala náš národ identity a práva na samostatnost a svébytnost kulturní i politickou. Takže kam se podle BIS máme vracet? Před národní probuzení a obrození? Tedy k Bílé Hoře? Neměli jsme se podle ducha nových směrnic pobělohorskému „temnu“ vzpírat? Měli jsme se bez námitek odnárodnit a asimilovat s cizím jazykem a s cizí kulturou? Neměli jsme prožívat žádné probuzení a obrození? Nestalo se tak.

Takže? Zapomeňme na ně, přeje si BIS. A vlastně – neříká nic nového. Pravdy a lži českých dějin od zmařeného stavovského povstání v 17. stol. se opakovaně střetají po staletí. Střetají se i dnes, ve století jednadvacátém.

Čí zájmy chce svým „novým“ výkladem dějin hájit dnešní BIS?

Stanislava Kučerová

Rosa a Karel – sté výročí

Všude rudé vlajky, stovky a stovky, tisíce lidí pochodovaly sychravým počasím a ulicemi plnými louží. Hodně shrbených postav kulhalo o holi, někteří i na pojízdném křesle, vedle mladších, hrdě usazených na ramenou svých otců nebo v kočárku. Potom dorazila další skupina mladých, někteří zpívali nebo skandovali levicové požadavky. Většinou mluvili německy, ale mnozí i turecky, anglicky a tuctem dalších jazyků. Všichni míjeli řady politických i občerstvovacích stánků, většina nesla rudé karafiáty na hřbitov a na cihlový půlkruh uren se jmény, jež v létech 1900-1990 rezonovala i daleko za hranicemi Německa. Část tu mají ti, kteří bojovali a zemřeli ve Španělsku. Ale hromady rudých květů pro Karla Liebknechta a ještě větší pro Rosu Luxemburgovou, byly větší, než jaké jsem kdy viděl. Oba byli zavražděni před sto lety.

Proč ona dvě jména tolik znamenají pro tolik lidí? Letos jich bylo odhadem dvacet tisíc, ale kdo dokáže spočítat jednotlivce a skupiny, valící se celou neděli. Bylo jich mnohem víc než vloni. Sledoval jsem rostoucí i klesající počty po celá léta, někdy na oficiálních přehlídkách NDR, potom občas čelící nasazené policii, psům, vrtulníkům, a v jednom roce i zákazu (ale přišli). Poslední roky jich ubývalo, jak vymírali spolehliví veteráni z NDR. Letos jich bylo víc částečně díky 100. výročí, ale nejen proto.

Tato vzpomínková shromáždění začala brzy po jejich smrti a úplně je zastavili teprve nacisté, kteří pomník velikána Miese von der Roha zničili a zničili i těla nebo to, co zbylo z Rosy po měsících v kanálu, kam vrazi hodili její mrtvolu. Takže hroby jsou prázdné, ale to nemůže snížit nekonečný obdiv a lásku k velkému odvážnému bojovníku Karlovi ani nepopiratelně ještě větší k Rose, jemné a citlivé, od dětství kulhající ženě, milovnici poezie a těch nejmenších projevů přírody: drobného ptáčka, brouka napadeného mravenci, slavíka, ale potom, se svou jasnou, břitkou myslí, převyšující tolik z těch hlasitých mužů, kteří ji obklopovali, pronášela horoucí projevy, jež dojímaly tolik diváků a vzbuzovaly strach u tolika nepřátel.

Pokračovat ve čtení „Rosa a Karel – sté výročí“

Nezničitelný odkaz

Dvacátého prvního ledna bude tomu devadesát pět let, co zemřela jedna z nejvýznamnějších postav 20. století  – Vladimír Iljič Lenin. Dnes jeho jméno, alespoň v českých zemích, je zpochybňováno a mnohými rádoby historiky či režimními ideology dokonce zesměšňováno. Nelze se divit, nejde o neznalost, ale o zámysl, i když připouštím, že u některých kritiků ovšem i o tupost.

Lenin, tento přední myslitel revolučního hnutí, dokázal to, oč jiní nedosažitelně usilovali, změnit svět. Posunul lidstvo o kousek dál ve společenské teorii. Jeho »Imperialismus…« totiž navázal na geniální dílo Karla Marxe a v politické rovině ukázal, co vlastně toto »nejvyšší stadium kapitalismu« je. Neznal ještě jeho globalizovanou podobu, ale dokázal ji teoreticky přesně vystihnout. Proto je toto dílo platné do dnešních dob a ti, kteří Leninův teoretický přístup k problému popírají, to dělají záměrně.

Ještě víc ovšem svět ovlivnila jeho politická činnost. Dokázal své názory dovést do praktického konce. Byl jedním z těch, kteří se odvážně postavili proti Velké imperialistické válce, při níž zemřely nebo padly sta tisíce lidí. To vše v zájmu rozpínajícího se kapitálu, kdy jedna skupina států, jedna kapitálová skupina, chtěla rozšířit své působení na druhou, podřídit si ji a při tom ovládnout surovinová naleziště, která potřebovala pro další expanze. Pro ty, co nejvíc trpěli válkou, to ovšem byla tragédie.

Lenin se postavil na stranu těchto trpících, ať již v zákopech nebo v zázemí, do čela těch, kteří se rozhodli změnit politický systém, do čela pracujících mas a skutečně ho změnili. Pak následovaly dva dekrety, dekrety nové k socialismu se hlásící vlády, která rozdělila půdu, což v tehdejším Rusku byl víc než revoluční čin, a vyhlásila konec nesmyslné války. Nabídla to všem válčícím stranám. To, že neuspěla, nebylo Leninovou vinou. Socialismus se však stal přitažlivým pro pracující celého světa.

A jsme u druhého jeho přínosu, jeho ovlivnění následného dění ve světě. Ukázalo se, že lidové masy si dokážou vládnout, že opravdu dokážou měnit svět, a to nejen v Rusku, ale i jinde. Pod tímto vlivem musely buržoazní vlády ustoupit, musel ustoupit kapitál, a zajistit strádajícím lidštější podmínky, než byly před Velkou válkou. Nebýt Lenina, nebylo by to.

Málokterá osobnost v dějinách dokázala tak ovlivnit i následné dění, jako to dokázal Lenin. Jeho smrt ovšem velmi poznamenala následující vývoj. Zřejmě, žil-li by dál, dokázal by přinést mnoho dalšího pozitivního do dění nejen ve vlastní zemi. Odklon od jeho myšlenek bohužel vyvolal řadu negativ. To hlavní však zůstalo. Jeho vliv na další vývoj, vliv jeho myšlenek, které zapalovaly a musel je brát na vědomí i kapitál. Proto jeho odkaz nelze zničit, ani vymazat z dějin. Je totiž, abych parafrázoval Bertholda Brechta, nezničitelný. Proto i dnes na Lenina vzpomínáme s úctou.

Stanislav GROSPIČ, poslanec a místopředseda ÚV KSČM

Sociální centrum Klinika – kauza pokračujícího rozkladu státu

Jak se chovat ke státu, ukázala mediálně občanům v minulosti, nejedna vlivná a majetná osoba z podnikatelského a politického prostředí. Z poslední doby připomeňme „uhlobarona“ Zdeňka Bakalu. Ten na výzvu poslanecké vyšetřovací komise zareagoval slovy „prostě nepřijdu“, s nevyřčeným dodatkem pro sebe – trhněte si nohou!

Je možné se z tohoto důvodu pozastavovat nad „humbukem aktivistů“ spojený s exekučním vyklizením žižkovské Kliniky v minulých dnech, mnohým lidem připomínající spíše „doupě“? Daňoví poplatníci tak mohou pouze nevěřícně kroutit hlavou a právem si klást následující otázky. Nač máme soudy, jejichž rozhodnutí nejsou respektována? Nač policii, která nedokáže „vynutit“ uplatnění práva?

Od roku 1989 jsme za mediální podpory mnohých rádoby určovatelů morálky ve společnosti z řad společensky exponovaných osobností svědky vyznávání obrácených společenských hodnot.

V případě podporovatelů „Kliniky“ jedním z nich je i Martin C. Putna, kterého prezident Zeman odmítl v minulosti jmenovat profesorem. Putna je pohoršen jakým způsobem média a zvláště TV Prima dokáží toto „zařízení“ dehonestovat. Podle tohoto pedagoga fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy je naopak Klinika označována jako fenomén, místem které bylo vždy uklizené, úhledné, sympatické a bez drog. Jak vypadal pořádek v tomto centru, je snadné dohledat na mnohých videí umístěných na youtube.

Kauzu žižkovské Kliniky s pozůstatkem komunistické minulosti spojovat nelze. Její příběh je důsledek polistopadové politiky spojené s obnovou kapitalistického společenského systému. Společností s celoživotní perspektivou pro vyvolené, nikoliv pro všechny její občany.

Miroslav Kavij

Jak vypadá diskuse podle Haló novin

    Paní Hrošová potřebovala celou tiskovou stránku Haló novin, aby nám sdělila něco dost málo originálního: My (myšleno asi ti progresivní, reformní, moderní socialisté 21. století) nic. To Stalin. To on je zodpovědný za porážku socialismu, za restauraci kapitalismu, za naše stále se zhoršující volební výsledky a jistě i za současnou sněhovou kalamitu a situaci na D1.

    Všichni ti, kteří v tragédii levice vidí také něco jiného, například permanentní tlak světové buržoazie, agresivitu Západu, zhýčkanost, proradnost a dezerci stranické byrokracie a jiných součástí společenských „elit“, jsou prý tradicionalisté. (Díky, paní Hrošová, za tak vlídné označení, Vaši souputníci nám nadávají daleko hůř.)

    Dalším důležitým odhalením je, že „funkci ústřední a hlavní příčiny vedoucí k porážce socialismu sehrály jeho deformace“!

    Možná by stálo zato vzít při takových soudech v úvahu také skutečnost, že o porážku socialismu usilovaly světové velmoci a jejich přisluhovači už od samého počátku existence Sovětského Ruska, tedy v období, kdy se deformace socialismu ještě nestačily projevit. Ve svém úsilí nikdy světová reakce nepovolila. Intervence, blokády, embarga, vyzbrojení a poštvání nacistického Německa s podporou technických a lidských kapacit takřka celé Evropy proti Sovětskému svazu, studená válka… to vše zřejmě nebylo nic ve srovnání s deformacemi (zcela určitě stalinskými, že).

    A opovažte se, vy tradicionalisté (nostalgici, stalinisté, zabedněnci, Jiří Dolejš jistě rád doplní ze své bohaté zásoby nálepek) sahat nám na Gorbačova nebo dokonce na jeho ideového předchůdce samotného Nikitu Sergejeviče!

    Nic na tom, že dřívější věrný poskok stalinského vedení, horlivý účastník „ježovščiny“ 1937-1938, N. S. Chruščov, prokazatelně zákeřně intrikoval v rámci boje o moc, svou smutně proslulou zprávu předložil až po XX. sjezdu, bez diskuse, bez možnosti vyjádřit se k ní, ale s rychlým přenosem do západních médií a oficiálních míst.

    Není možné nyní rozebírat všechna tvrzení obsažená v tomto paskvilu (k tomu na rozdíl od jiných nebudu mít dost místa, dostane-li se mi vůbec nějakého). Za nejzákeřnější a současně nejhloupější je možno považovat oficiálně neformulované, ale všemi dokumenty té doby prolínající se tvrzení, že lid pod vedením komunistické strany dosáhl obrovských úspěchů ve všech oblastech života sovětské společnosti, vyhrál válku proti hitlerovskému Německu (fakticky však proti celé Evropě), v nečekaně krátké době obnovil hospodářství země a tak dál a tak podobně, a to vše, navzdory Stalinovi, který toto gigantické úsilí mařil na každém kroku. Hloupost? Nebyl to snad, podle vás, vážení destalinizátoři, on který zlikvidoval leninské kádry (jako by k nim sám nepatřil), výkvět armády, nejlepší vědce a umělce. Před válkou se prý dokonce spojil s Hitlerem, který ho ovšem podvedl a zaútočil i přes uzavřený „Pakt Molotov Ribbentrop“. Válku pak prý Stalin řídil naprosto diletantsky (podle globusu, jak vzpomínal váš vážený Nikita Sergejevič a vyvrátili sovětští vojevůdci), takže ho z problémů musela vysekat ta „zlikvidovaná“ elita armády.

    Jistě namítnete, že zjednodušuji a budete mít částečně pravdu. Ovšem Vy, vážená paní, jste s tím začala, na čemž nic nemění ani zahalení se do hávu vědeckosti a používání marxistické terminologie.

    Jaký účel asi dnes má pokračování v této mnoho desetiletí trvající kampani? Zastřít skutečnost, že v době, kterou tak posedle nenávidíte, byl Sovětský svaz na vzestupu, měl ohromný respekt a nespočetně příznivců na celém světě. Takřka vše, na čem dnes Ruská federace přežívá, bylo vybudováno nebo zahájeno právě tehdy. A podkopáno o něco později, když se k moci dostali nedůstojní nástupci stalinského vedení. Toho vedení, na které se samozřejmě nelze dívat nekriticky, kterému je možno leccos vyčítat, leccos je nutno i odsoudit. Ale i posuzovat z hlediska historických okolností, za kterých působilo. Zvláště trapné jsou takové snahy u lidí, kteří se aktivně podílejí na pádu komunistického hnutí v České republice do bezvýznamnosti. Aby zakryli vlastní malost, musí plivat na naši minulost.

    Mimochodem, u ruské levice byste asi dnes vůbec nepochodila s tak omšelými „argumenty“, které omíláte v dojemné shodě s pravicí a pseudolevicí. Otevřením archivů po gorbačovovsko- jelcinovské kontrarevoluci vyplulo na povrch tolik informací odporujících reformisticko-pravičácké propagandě, že je, podle vyjádření velké části ruských historiků a analytiků, zase rychle znepřístupnili.

    Jestli ovšem chcete dále věřit propagandě Solženicyna, Jakovleva, Goebbelse, Conquesta, Brzezinského a jiných matadorů antikomunismu, pak se můžeme těšit na další opravdu hodnotné výstupy z aktivit teoretického zázemí KSČM.

 Ing. Viktor Dinkov, Ostrava

 (Článek čeká marně v redakci HaNo na uveřejnění!)

Antikomunisté budou útoky stupňovat

Rozhovor s bývalým členem předsednictva a tajemníkem ÚV KSČ
Janem Fojtíkem

     Po roce „magických osmiček“ vstupujeme opět do roku významných výročí, která rozhodně budou náležitě využita antikomunisty, dnes ovládajícími média mainstreamu. Co podle Tebe bude především terčem jejich štvanic?
     Budou pokračovat v tom, co loni nastartovali. A útoky budou stupňovat. Tento rok se k tomu opět nabízí. Padesát let od sebeupálení Jana Palacha. A pak to, co svým činem, za který sám patrně nenesl odpovědnost, vyvolal: pád Alexandra Dubčeka, začátek „éry Gustáva Husáka“, období tzv. normalizace, ve skutečnosti úspěšného budování socialistické společnosti, jež bylo zmařeno 17. listopadu, zneužitím Mezinárodního dne studenstva v roce 1989, před třiceti roky. Samozřejmě, jak už jsme toho byli svědky, „slavit“ se bude na „václaváku“ a na ulicích. Bude pěkná mela.

     Ale Ty ses v roce 1969 dostal do vyšší politiky. Prožíval jsi to, co se tehdy odehrálo, zblízka, bezprostředně.
     Ano, bylo mi jednačtyřicet. Z Rudého práva, kde jsem do března 1968 byl zástupcem šéfredaktora, jsem musel odejít. Tři měsíce, kandidát ÚV KSČ, jsem byl bez práce. Tu mi nabídli v Ústavu pro politické vědy ÚV KSČ, což bylo provizorní, neměl jsem tam ani stůl. Ale z titulu vysoké stranické funkce, do níž jsem byl zvolen na XIII. sjezdu KSČ v roce 1966, jsem se účastnil všech zasedání ústředního výboru. A byl jsem aktivní, byl jsem členem redakční komise, která pod vedením Drahomíra Koldra připravila proslulý Akční program. V květnu 1969, už za Gustáva Husáka, jsem se stal šéfredaktorem Nové mysli a v červnu, po Milanu Hüblovi, rektorem Vysoké školy politické ÚV KSČ a na podzim členem sekretariátu a tajemníkem ÚV KSČ s odpovědností za ideologii. Máš pravdu, nepřihlížel jsem na tehdejší události z chodníku.

     Jak jsi prožíval „palachiádu“, kdy jsi ještě byl v Slavíkově politologickém ústavu v Hybernské?
     Už jsem o tom v „Dialogu“ psal. Ale je to dávno, tak to shrnu. V ten osudný den mi volal Karel Vaněk, redaktor Rudého práva. „Honzo, mám pro Tebe něco mimořádně důležitého. Po telefonu o tom nechci mluvit“. Ve čtvrthodině jsem u něho byl. Co jsem se dověděl, mě doslova přizemnilo. Prý u něho byl Emil Zátopek, rozrušený, zničený. Skupina studentů filosofické fakulty, kterou zorganizoval šachový velmistr Luděk Pachman a k níž se připojil i Zátopek, se rozhodla, že po příkladu budhistických mnichů v Jižním Vietnamu se někdo z nich, na protest proti „sovětské okupaci“, upálí na Václavském náměstí. Los padl na Jana Palacha. Nechtěl, ale byl ujištěn, že půjde jen o demonstraci. Zátopek byl z toho zoufalý. Co prý má dělat?
     Bylo jasné, že za tehdejší situace bylo možné jediné: mlčet. Ale účty s Pachmanem si později Zátopek vyřizoval. Ten ho totiž, když byl v závětří ve Spolkové republice Německa, za které pak hrál šachy, u nějakého soudu žaloval za „pomluvy“. Šlo to zřejmě všechno doztracena.

     A jak reagoval Gustáv Husák, když se stal prvním tajemníkem ÚV KSČ, věděl o tom?
Pokračovat ve čtení „Antikomunisté budou útoky stupňovat“