Komunisté a „ukomunisté“

Můj tatínek Jakub Hrabica se narodil do velké moravskoslovácké rodiny. Přišel na svět v Poštorné u Břeclavi. Nikdo z bratrů ani ze sester neměl na vybranou. Většinou třeli bídu, nebo našli místo u Bati. Dokonce se ve zralém věku od sebe značně odlišovali, jako voliči volili někteří vždy tu stranu, která jim nabízela práci a obživu. Narodili se do monarchie. Všichni mluvili a psali stejně dobře česky jako německy.

Kubína maminka vypravila do pole, pokřižovala jej na čelo a ukázala mu pod hvězdami, kudy se má ke světlu ubírat.

„Jdi rovně do Hauskirchenu, tam v Dolních Rakousích k sedlákovi a popros ho o práci. Buď u něho pacholkem.“


Foto: Archív autora

Po čtyřech letech služby se vrátil domů. Našel si kopáčské práce na dráze. Pak porůznu. Jednu dobu vzal místo sluhy u poslance a později senátora Josefa Hybeše. Tomu se již blížila sedmdesátka. Hybeš byl od svých devíti let továrním dělníkem. Byl sečtělý a nebojácný. Byl to dělnický politik, socialistický redaktor. Jeden za zakladatelů sociální demokracie, její poslanec v rakouské Říšské radě.

Když se zrodila Československá republika a diferenciační proces navenek ještě jednotné československé sociální demokracie značně pokročil, vydali poslanci a senátoři prohlášení o charakteru nového kapitalistického státu.

Na XIII. sjezdu československé sociální demokracie v září 1920 se levice prohlásila za samostatnou stranu, a do jejího čela byl posmrtně zvolen „čestným předsedou“ Josef Hybeš.

Můj otec pomáhal Josefu Hybešovi s úklidem a pečoval o pořádek v jeho brněnském domově. Tím byla jedna místnost s postelí a se skříní, se stolem a dvěma židlemi, s věšákem a umyvadlem. Vodovod a sociální zařízení byly na chodbě. Ještě byl v pokoji malý stolek s dekoracemi, s řády a vyznamenáními, s kalamářem a s papíry.

Hybeš dal Kubínovi odkaz na celý život: „Pamatuj si, že v každé politické straně jsou a vždycky budou kariéristé, zrazující program, a druhé; stejní jsou nyní i mezi socialisty. A budou mezi nimi stále. Zrazující socialisté nikdy nevymizí. Brno je a bude povždy nejenom české – ale i německé. Bude pro Němce vždy předměstím Vídně, bude Němci podmaněné. A varuj se před jestřáby, kam vítr tam plášť.“

Pokračovat ve čtení „Komunisté a „ukomunisté““

Ďakujem, priatelia!

Hovorí sa, že za bratislavskou výpadovkou v Zlatých Pieskoch je úplne iný svet. Dnes som to pocítil na vlastnej koži. 

ĎAKUJEM ZA PODPORU, BANSKÁ BYSTRICA!

Prešiel som sa ulicami Banskej Bystrice, kde prúdili masy ľudí z celého Slovenska, aby vzdali hold Slovenskému národnému povstaniu. Volali na mňa, podávali mi ruky, želali mi veľa šťastia, vyjadrovali podporu… Objímali sme sa, fotili sme sa… Cítil som neuveriteľnú podporu. 

Ďakujem za to, priatelia! Tomuto sa hovorí vzpruha. Je nás čoraz viac a „slniečka“ sú z nás hrozne nervózni – čiže všetko ide podľa plánu.

FAŠIZMUS PROTI SLOVANOM

Na oslavách Slovenského národného povstania som stretol aj svojho ruského kolegu z Rady Európy, podpredsedu ruského parlamentu Petra Tolstého, pravnuka slávneho spisovateľa, ktorého Vojna a mier bola mojim prvým ruským románom, ktorý som prečítal… Krásny pocit!

Som hrdý na to, že na oslavách Slovenského národného povstania nechýbali tí, ktorí sa o víťazstvo nad fašizmom zaslúžili najviac – naši ruskí osloboditelia. 

Rečník z Ruskej federácie to dnes v Banskej Bystrici povedal veľmi presne – fašizmus páchal genocídu na Slovanoch a Židoch. Áno, v tomto poradí. 

Slovanov fašisti povraždil vyše 30 miliónov, Židov okolo 6 miliónov. Akosi sa na to zabúda, tak to ešte raz pripomeňme – fašizmus je v prvom rade protislovanská rasistická ideológia. A v rusofóbii má dnes zúrivého nasledovníka. 

Pokračovat ve čtení „Ďakujem, priatelia!“

Poděkování Jiřímu Černohorskému

Spor o další osud sochy maršála Koněva v Praze 6 – Dejvicích, přináší další pokračování. Starosta této městské části Ondřej Kolář rozšířil řady politiků, kterým byla poskytnuta (z peněz daňových poplatníků) policejní ochranka. Inu, každé zviditelnění na vlně primitivního antikomunismu nemusí přinést své ovoce, byť je prováděno v Praze – centru nejrůznějších podobných nápadů.

Občané České republiky mají nového hrdinu. Jiřího Černohorského, který se odhodlal a dokázal sundat plachtu zahalující (zatím) dočasně sochu maršála Koněva. Zpráva o jeho činu se díky sociálním sítím lavinovitě šíří a s ní i počet jeho sympatizantů. A mohlo jich být ještě více. Nebýt opět „skvělé“ práce naší nezávislé veřejnoprávní televize. Kupodivu se jí ale nepodařilo zjistit, kdo je oním odvážným mužem, který zneuctívající plachtu ze sochy maršála Koněva sundal. Uvidíme, jak se reportéři této televizní stanice v následujících dnech se jménem Jiřího Černohorského, který ve volbách do Evropského parlamentu kandidoval za Alianci národních sil, vyrovnají (respektive, jak se jej stejně jako v podobných „nežádoucích“ událostech, pokusí mediálně odrovnat).

Sdělení Jiřího Černohorského na sociálních sítích, že „nenechá šlapat po památce těch, díky kterým naprostá většina z nás dnes žije“, je vzkazem pro všechny, kteří znevažují a zpochybňují rozhodující úlohu Rudé armády při osvobození naší republiky a hlavního města od fašistického Německa. Samozřejmě i vzkazem pro starostu Ondřeje Koláře. Pak by i přidělení policejní ochranky pro jeho osobu bylo bezpředmětné!

Miroslav Kavij

Sedmilháři a váleční magoři

Z randálu kolem smlouvy o neútočení, již Moskva podepsala s Berlínem právě před 80 lety (23. srpna 1939), trčí celé mraveniště pohnutek. Poctivá není jedna jediná. Sedmilháři a váleční magoři se drží za ruce i tentokrát.

Moskva podepsala smlouvu o stejném názvu – a v podstatě i obsahu – až jako poslední. Polsko už roku 1934, Británii krátce nato. A pak i několik dalších zemí. Londýn ani Washington nenabídli Moskvě ani to. Ona jim znovu a znovu. Už od prvé poloviny 30. let. Byl to hrách na stěnu,

Jen průhlednou habaďůrou se ukázala i návštěva britských a francouzských vojenských legátů v létě roku 1939. Moskva je pozvala připravit komplex společné obrany proti nacistické agresi. Londýn a Paříž vyslaly subalterní podržtašky. Sovětským maršálům sdělily hned úvodem, že mají nulové pravomoci. Co každý nový bod na pořadu, to přestávka na konzultace s generalitou, která zůstala doma. Vlastní návrhy, směřující ke skutečné společné obraně, do Moskvy nepřivezly žádné. Že nešlo o nedopatření, ale o záměr, přiznali nejen někteří účastníci mise, ale i jejich nadřízení. Když Hitler vyrazil na Paříž – a Luftwaffe sypala bomby na Londýn –, sebekritika zněla i z ještě vyšších míst. Stačí se začíst do memoárů Winstona Churchilla či Charlese de Gaullea.

Hitler, Mussolini i jejich japonský komplic měli pracky od krve až po lokty už roky. Metropole, soutěžící v liberální frázi, však jejich agrese jen ležérně glosovaly. Jak ty v Africe a Asii, tak dokonce i proti španělské republice. V Moskvě sídlící Kominterna jí vyslala na pomoc téměř 40 tisíc interbrigadistů z mnoha zemí. Vzdušné souboje s frankistickými eskadrami sváděly perutě sovětských pilotů. Republika dostala i kvanta sovětských zbraní, léků a jiné pomoci. Západní velmoci hodily mrtvého brouka „neutrality“. Zhola nic nepodnikly ani proti konvojům, zásobujícím pučisty mraky německé vojenské techniky, munice a dalších materiálů. Když republika nakonec přesile spojených hrdlořezů podlehla, Paříž zavřela ustupujícím interbrigadistům hranice. Z těch, kterým se do Francie proklouznout povedlo, skončili mnozí v lágrech vichistického režimu. Jiní rovnou v prackách gestapa.

Pokračovat ve čtení „Sedmilháři a váleční magoři“

VAROVÁNÍ PRASTARÁ A SOUČASNÁ

Učený kněz Laocoön, jak praví staré legendy, marně varoval před známým „trojským koněm“. Nepřátelský bůh vyslal obrovské hady, kteří jej zardousili, a velký dřevěný dar se otevřel. Vojáci v něm ukrytí otevřeli brány Tróje a řecké bataliony vtrhly dovnitř, muže pobili, ženy zotročili a město zničili. Jeho ruiny stále ještě nejsou zcela odkryté.

V Německu stojí za to si připomínat Laocoöna, zvlášť ve východních státech Sasku, Braniborsku a Durynsku. V těchto týdnech nečelí dřevěnému koni, ale železné AfD, Alternativě pro Německo. A varování jsou na místě!

Tahle strana – v německých průzkumech s 13 procenty, což je dost znepokojivé – soupeří o špičku v průzkumech ve třech východoněmeckých státech, jež stojí před volbami. V Sasku si drží první místo s 26 procenty. V Braniborsku se do čela cpe s 19 procenty. V obou státech se hlasuje 1. září. V Durynsku, kde jsou volby 27. října, jí na první místo chybí pouhé jedno procento.

Naštěstí, i kdyby vyšla jako vítěz, nesestaví státní vlády. K tomu potřebuje padesátiprocentní parlamentní většinu a jakákoli koalice s AfD je stále striktně tabu. Ale tohle postavení prašivé ovce slábne; v řadách CDU se potichu mumlá: „Možná, kdyby se zdálo, že není jiná možnost, za určitých podmínek, nejsou snad poslanci AfD také zvoleni demokraticky?“

A většina sdělovacích prostředků neustává ve štědrém poskytování všemožných příležitostí předákům AfD, aby chrlili zlou propagandu „Nenáviďte cizince!“

Pokračovat ve čtení „VAROVÁNÍ PRASTARÁ A SOUČASNÁ“

Trauma nebo zviditelnění?!

Po důstojném připomenutí si srpnových událostí 1968 (i 1969) nás čeká zanedlouho další grandiózní oslavy. Tím je 30. výročí politického převratu dnes již „rozebrané“ a rozkradené Československé republiky. Na rozdíl od předcházejících si připomenutí výročí „okupace“ Československa se to letošní, kulaté, dočká svého „pomníku“ v podobě zřízení Muzea paměti XX. století v Praze. Nápad se prý zrodil v hlavě Hany Marvanové, dost možná je ale dílem amerických „poradců“, kterým je lhostejné, že Praha doposud nemá vyřešenou bytovou otázku a neví si rady se spoustou problémů dalších.

Drtivá většina našich občanů má dnes daleko jiné problémy, spousta z nich je otrávena z jednostranného „zhutnělého masírovacího“ zpravodajství připomínající tyto dny.

V případě aktérů myšlenky na zřízení Muzea paměti XX. století v Praze je tak nasnadě, z čeho tento nápad pramení. Jedná se o osobní trauma, nebo zviditelnění dnes pohaslých politiků? Kromě uvedené autorky se kladně k projektu staví například současný předseda TOP 09 Jiří Pospíšil. Uvidíme, co pro zatraktivnění a zvýšení muzea autoři konkrétně vymyslí. Budou to krátké inaugurační kalhoty Václava Havla a maketa „mrtvého“ studenta Šmída? Nebo jako bonus videoprojekce, kterak Michal Kocáb osobně vyhání Rusy z Čech, případně exprezident Havel předvádí na Hradě zahraniční delegaci krájení nudlí šavlí?

Různě bude určitě hodnoceno i nadcházející 30. výročí poklidného předání moci. Jinak jej budou hodnotit politici restituenti typu Karla Schwarzenberga a dnešní oligarchové, kteří z polistopadového období politicky (a především ekonomicky) těžili. Zcela jinak pak osoby každodenně bojující o holé přežití. Nehovoříc o bezdomovcích, kterým je úplně lhostejné, kdo zrovna v republice krade či ne.

Již jsme si zvykli, že na základě „probádání“ dalších historických obětí přibývá s odstupem let srpnových událostí počet jejich „skutečných“ obětí. V případě skutečného počtu sebevrahů – převážně mladých lidí, který „vyprodukoval“ polistopadový kapitalistický režim jsou média skoupá a nelichotivá čísla jsou přísně střežena. Není tato smutná a neoddiskutovatelně stinná stránka dnešního režimu také příležitostí pro politiky k představení podobného nápadu jako tomu je u Marvanové? Nezáležíc na tom zda z důvodu osobního traumatu nebo zviditelnění!

Miroslav Kavij

USTR inspirací

Jmenování nového ministra kultury je víc než v nedohlednu. Stejně jako v minulosti se tak nabízí nejedna otázka. Potřebuje oblast kultury samostatné ministerstvo? Není efektivnější jej sloučit s jiným rezortem? Navíc za situace, kdy po rozbití československého státu se za dobu necelých 27 let v jeho čele vystřídalo 16 ministrů? Z pohledu délky působení v čele ministerstva kultury patří k rekordmanům Helena Třeštíková (nestraník za KDU-ČSL – 17 dnů), Martin Štěpánek (4 měsíce) a Martin Stropnický (necelých 7 měsíců).

Nebo zaexperimentovat a po vzoru vzniku ÚSTR vytvořit jeho bratříčka – Ústav pro ochranu zájmů české republiky? Kromě „správy“ kulturní agendy by k jeho prioritám patřily citlivé otázky jakými jsou „nedotknutelnost Benešových dekretů“, agenda „církevních restitucí“ či ochrana státu proti vydávání restitučního majetku (Nadace knížete z Lichtenštejna, Německý řád a další).

Pro případné založení Ústavu pro ochranu zájmů české republiky by zbývalo vyřešit poslední, ale na první pohled nejdůležitější otázku. Kdo do čela tohoto ústavu! Vytáhne předseda Hamáček, který má s nominacemi bohaté zkušenosti i tentokrát z klobouku dalšího odborníka? Anebo svou radou přispěje exředitel ÚSTRku a „obhájce českých národních zájmů“ Daniel Herman?

Občané jsou přesvědčeni, že oblast kultury stejně jako další rezorty si na svých místech odborníky zaslouží. Nejen z kauzy (ne)jmenování ministra kultury vzniká dojem, že jedinými kdo si tuto skutečnost neuvědomují, jsou někteří hlavní političtí představitelé státu.

Miroslav Kavij

Kdo skutečně ničí ČSSD?

ČSSD vstup do vlády premiéra Babiše, přestože si to její vedení neustále namlouvá, neprospěl. Naopak. Strana jde z maléru do maléru. Tím (zatím) posledním je stranický spor o setrvání Jaroslava Foldyny v ČSSD. Nejjasněji mají nejen ministr zahraničí Tomáš Petříček, ale i mladí sociální demokraté z Brna, veřejně vyzývající k jeho odchodu (vyloučení) ze strany.

Prostý občan, případně volič této naší nejstarší levicové strany si musí položit nejednu oprávněnou otázku. Neměl by ČSSD opustit právě ministr zahraničí Tomáš Petříček, který každodenně svým jednáním ohrožuje občany ČR? Nestojí za úpadkem a degradací ČSSD křídlo předsedy strany Hamáčka, který svou hvězdnatou kariéru započal právě u mladých demokratů? Kdo „vyměnil“ program oslovující běžného občana za priority, kterými jsou inkluze, Norské fondy, podpora multikulti migrace, duhové průvody, útoky na prezidenta Zemana a v neposlední řadě boj za vlastní stranická koryta ve vládě a státní správě?

Kdo vodí členy liberálního křídla ČSSD za pověstný provázek? Není Jan Hamáček členem představenstva amerického think tanku Aspen Institute Central Europe, pražské pobočky této neziskovky, společně s takovými osobami jako Madeleine Albright nebo Zdeněk Bakala?

Tančí podle not Evropské unie Jaroslav Foldyna nebo mediální tváře Petříček, Hamáček, Maláčová? Který z nich si udržuje základní linii svých názorů, bez ohledu na svůj vlastní prospěch?

Hamáčkovo křídlo obklopeno vlivnými kamarády (podobně jako dříve ODS svými kmotry) upadlo do morálního bahna. V posledních volbách, po kterých ČSSD zůstala bez zastoupení v EP, voliči vystavili této straně propadající vysvědčení.

Nejen Hamáček s Petříčkem zatím vesele tancují na palubě Titaniku. Na rozdíl od Jaroslava Foldyny a mnohých poctivých řadových členů této strany, delší dobu bojující s větrnými mlýny, zatím marně usilující o prosazování skutečné levicové politiky!

Miroslav Kavij

Polistopadoví odborníci

„Demopravice“ společně s Hamáčkovým pragmatickém křídlem ČSSD se dočkala! Po dlouhých taškařicích byl ministr kultury Staněk odvolán! „Oslavné“ komentáře na sebe nenechaly dlouho čekat, včetně komentáře sběratele funkcí – primátora Plzně Martina Baxy (ODS), že po odcházejícím Staňkovi zůstane velmi problematické dědictví.

Kauza tak opět zastínila daleko důležitější problémy, se kterými si společnost neví rady a jejichž vyřešení není záležitostí jedné generace. Příkladem budiž kůrovcová kalamita, ve které je skutečná škoda dnes téměř nevyčíslitelná, způsobující navíc zhoršení životního prostředí dalším pokolením.

Nebylo možná ale záměrem některých dřívějších osob, které „rozhodovali“ o likvidaci kůrovce navodit současný katastrofický stav? S odstupem deseti let tak hořce žalostně působí vzkaz tehdejšího ministra životního prostředí Martina Bursíka na adresu Miloše Zemana, který jej kritizoval za nedostatečné kroky v boji s kůrovcem. Bursík v něm Zemanovy argumenty označil za povrchní a pomýlené a vzkázal, že lesy nejsou mrtvé.

Je úsměvné zjištění, že po 30 letech úspěšného budování kapitalismu nemáme v zemi dostatek firem pro zpracování kůrovcem napadeného dříví a tak jej z 90 % vyvážíme do ČLR. Do státu, proti kterému právě Bursík z důvodu soustavného porušování lidských práv brojí téměř dvě desítky let.

Mohutný vývoz dříví, které nedokážeme sami zpracovat a výhodněji prodat je ale dalším dokladem, že privatizace po společenském převratu byla provedena úspěšně a Česká republika je ve 21. století v pozici kolonie.

Davy zfanatizovaných občanů v roce 1989 volaly mimo jiné po vládě skutečných odborníků, po vládě ministrů bez „stranické knížky“. S odstupem času nejen na příkladu exministra Bursíka je patrné, že jejich požadavky a přání nebyly vyslyšeny.

Naopak, skutečných odborníků v polistopadových vládách bylo jako šafránu. Hlavním kritérium pro jejich jmenování se staly právě ty stranické knížky. Tentokrát, pro změnu ale barvy modré, oranžové, žluté či zelené.

A předcházející ministři se stranickým průkazem červené barvy? Ti byli v porovnání s ministry typu Martina Bursíka, Kateřiny Jacques, Daniela Hermana či Tomáše Petříčka pouhými „břídily“!

Miroslav Kavij

O „spoluautorech“ druhé světové války

Přibližně před 72 lety, 1. září 1939, zaútočil Hitler na Polsko po celé délce polsko-německých hranic. Od tohoto dne se obvykle datuje druhá světová válka. 17. září přestalo Polsko jako stát existovat. Jeden z iniciátorů účasti Varšavy v Mnichovském rozdělení Československa – Józef Beck – který se zachraňoval před vojsky svého nedávného spojence – Německa – utekl do Rumunska. Následoval ho Rydz-Šmigly. Teprve pak překročily jednotky Rudé armády sovětsko-polské hranice a začaly svoji osvoboditelskou pouť, která trvala pouhých 5 dní, a kdy byly místním obyvatelstvem vřele vítány – Ukrajinci, Bělorusy, židy…

Dnes západní propaganda tvrdí, že druhá světová válka začala dohodou mezi Německem a SSSR v r. 1939. Spolu s tím jakýkoliv objektivní výzkumník chápe, že rozdělování Evropy, zaměření útoku agresora na východ a rozdělování sousedních zemí začalo spolu s Hitlerem Polsko, Maďarsko, Anglie, Francie a za výrazné role USA, které vždy šikovně využívaly světové války pro řešení svých ekonomických problémů. Vrcholem jejich spojenectví s Hitlerem se stala Mnichovská dohoda z r. 1938, kterou bylo rozděleno Československo, kdy poté bylo Stalinovo zahraničně-politické úsilí pokusem oddálit útok Hitlera a jeho spojenecké „sjednocené Evropy“ na SSSR, oddálit budoucí frontovou linii co možná nejvíce od svých hospodářských a průmyslových center a vyhnout se válce na dvou frontách – s Německem a s jeho spojencem Japonskem (jehož „příspěvek“ k rozpoutání světové války na západě „geograficky“ ignorují).

A dodnes dokonce ani v ruské oficiální historiografii není obvykle považováno obsazení Československa koalicí evropských zemí za součást druhé světové války, ale pouze za její předehru. V souvislosti s tím je třeba velmi vážně vzpomenout, že právě sovětské Rusko bylo vždy odpůrcem Mnichovských dohod a následného obsazení celého Československa – vždyť ve své podstatě již tehdy si Berlín začal pomocí vojenské síly podrobovat neněmecké země.

Mnichov a následné pohlcení celého Československa s jeho velkým ekonomickým potenciálem dostal Německo na úroveň nejvíce průmyslově rozvinuté země Evropy a umožnilo mu to zajistit si výrazný „skokový“ nárůst vojenské výroby. Mimochodem: v době války byla většina německých vojenských transportérů vyráběna v českých podnicích. A transportér Sd. Kfz. 251 (s tažným zákluzovým dělem) představoval podle expertů do doby, než se objevily tanky PzKpfw V, VI, hlavní údernou sílu německých pozemních vojsk. Mimo to obsazení Československa umožnilo Německu v r. 1939 prudce zvýšit bojový potenciál jeho ozbrojených sil, díky získání trofejní bojové techniky vysoké kvality. V době napadení Polska představovaly zhruba třetinu německého tankového parku české PzKpfw 38(t). Poprvé byly PzKpfw 38(t) použity v boji v době polské kampaně (1939) a ve Francii (1940). Tanky PzKpfw 38(t) z 8. tankové divize se účastnily bojů na Balkáně (1941). V rámci plánu Barbarossa Němci postavili proti Sovětskému svazu 623 tanků tohoto typu a 41 velitelských tanků PzBfWg 38(t).

Jinými slovy, jen obsazení Československa umožnilo technicky zajistit německou „bleskovou válku“ v r. 1939. Bez Mnichova by se to 1. září 1939 sotva zdařilo!

Pokračovat ve čtení „O „spoluautorech“ druhé světové války“

Náš zákazník – náš pán!

Pro majitele motorového vozidla každoročně se opakující záležitost. Rozhodnout se, na základě oznámení pojišťovny o výši nové částky za pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (povinného ručení) na další rok, jak dál. Akceptovat zdražení nikoliv o desetikoruny, ale stovky korun za rok? Zůstat pojišťovně „věrný“ i nadále? Vždyť inflace nás provází na každém kroku! Nebo se „ozvat“ a zkusit změnu? Není tajemstvím, že mnohé pojišťovny v úsilí za zachování zákazníka najednou umí divy!

Nejjednodušší v tomto případě je požádat „svoji“ pojišťovnu o zachování výše pojistného z předcházejícího období, na které většinou pojišťovny „slyší“.

Stejně snadné a finančně zajímavější je ale udělat si „přes internet“ cenové srovnání nabídek.

V tomto případě pro mnohé nastane překvapení, když porovnáním zjistí, že z například předepsané částky ročního pojištění ve výši 2986 Kč je najednou 1834 Kč. To vše nejen při zachování stejných parametrů plnění pojistné smlouvy, ale dokonce i stejné pojišťovny! Pak již zbývá jediné. Vypovědět stávající smlouvu a podepsat novou! Nic těžkého, zvláště, když právě „internetový srovnávač“ vám vše zadarmo připraví a naservíruje až pod nos.

Oprášené popřevratové rčení „náš zákazník – náš pán“ již dávno neplatí. Jak jinak si vysvětlit například přístup bank ke svým klientům? Za vzor může posloužit Raiffeisenbank – prohlašující o sobě, že je bankou inspirovanou klienty! Zatímco nové klienty láká na úročení jejich vkladů 3 %, stávající klienty za jejich věrnost „odměňuje“ kreditní úrokovou sazbou podstatně nižší.

S Václavem Klausem, který v popřevratovém období uklidňoval národ prohlášením, že konkurenční a tržní prostředí vše vyřeší, nezbývá než „souhlasit“.

A tak nejen banky, finanční domy, energetické společnosti a obchodní řetězce si dělají se zákazníky každý den, co chtějí. Kritériem a hnacím motorem pro jejich chování je zisk, který je s kapitalismem neodlučitelně spojen. A občan? Žije si přeci spokojeně ve svobodné společnosti, mající možnost svým každodenním svobodným rozhodováním měnit věci ve svůj prospěch!

Miroslav Kavij

Otevřený dopis premiérovi

(Pan Ing. Andrej Babiš, předseda vlády ČR, Nábřeží Edvarda Beneše 4, 118 01 Praha 1 – Malá Strana)

Pane předsedo vlády,

jsme znepokojeni aktuální událostí – prolomením Dekretů prezidenta republiky. Došlo k restituci majetku vdově po vojákovi Wehrmachtu, Karlu Des Fours Walderode, a ta má nárok na vrácení majetků v ČR ve výší tří miliard korun. Přitom Walderode působil ve struktuře Abwehrstelle Prag, což byla obdoba gestapa, vojenská rozvědka sídlící v Praze. Den 18. červen 2019 vstoupí do dějin jako zrada českého národa! Rozhodnutím soudců Okresního soudu v Hradci Králové byla zneuctěna památka českých obětí druhé světové války, bylo ukřivděno i obětem Heydrichiády. Tímto skandálním rozhodnutím soudců může být v České republice zahájeno vracení majetků takzvaným sudetským Němcům!

Je to výsledek neblahého vývoje v posledních třiceti letech a zejména v posledních několika letech. V roce 2015 na 69. sjezdu sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL) v Augsburku prohlásil H. Seehofer, tehdejší předseda bavorské vlády: 70 let od války také znamená 70 let od počátku vyhnání. Podle B. Posselta jsme se měli dopustit chladných válečných zločinů. Posselt se dokonce svěřil, že v blízké době by se Sudetský den mohl konat v České republice. Sudetoněmecký landsmanšaft si dávno přál, aby došlo k přímým jednáním mezi jeho reprezentací a vládou České republiky. Opakovaně se o tom zmiňoval i H. Seehofer. Pak toto přání Sudetoněmeckého landsmanšaftu opakovala A. Merkelová, kancléřka SRN, která v květnu 2012 dlela na státní návštěvě Prahy, přímo P. Nečasovi. A neblahý vývoj se urychlil.

Již v počátkem roku 2013 jednal premiér Nečas v čele velké státní delegace v Mnichově. K přímým rozhovorům Sudetoněmeckého landsmanšaftu a představitelů naší vlády, zejména premiéra B. Sobotky a P. Bělobrádka, místopředsedy vlády ČR, došlo až v roce 2016 v Mnichově. Sám B. Posselt o tom všem na jednom ze sjezdů otevřeně mluvil. Je třeba zdůraznit, že Sudetoněmecký landsmanšaft nemá mezinárodně právní subjektivitu a není způsobilý k mezinárodně právním jednáním. Je zřejmé, že vláda České republiky uvedeným jednáním porušila právní normy. Kromě toho, Sudetoněmecký landsmanšaft v posledních letech neustále plánuje konání příštích sjezdů v České republice. Přitom byli „sudetští“ Němci už na Norimberském soudu žalováni a souzeni jako zločinné spolčení. Odsouzen byl jejich podstatný podíl na rozvrácení a zničení republikánsko-demokratické podstaty státu ČSR.

Naprosto nepřijatelnou skutečností je, že na akcích Sudetoněmeckého landsmanšaftu, včetně sjezdů, sedí naši diplomaté a mlčí. Naši diplomaté by se měli akcí Sudetoněmeckého landsmanšaftu zúčastňovat jen tehdy, když na místě nebo následně diplomatickou cestou budou protestovat proti všemu, co je přepisováním historie, porušováním jaltské a postupimské dohody, Pařížské reparační úmluvy, co porušuje naše zájmy. Prolamováním Dekretů prezidenta republiky dr. Edvarda Beneše se posouváme ke stanovisku legality a legitimity nacistického a protektorátního pořádku. Ve hře o dekrety však nejde pouze o majetek. Prof. dr. V. Pavlíček, DrSc., výslovně uvádí: „Dekrety prezidenta republiky… vyjadřují diskontinuitu s nacistickým a od něho odvozeným protektorátním právním řádem prosazeným ve válce na našem území. Vyjadřují právo národa na odpor proti agresorovi. Upravovaly ve válce způsob obrany proti Německu a jeho spojencům, po válce postavily základy obnovy demokratického státu…“

Prolamováním Dekretů prezidenta republiky dochází k zásadnímu podkopávání naší státnosti!!!

Pane předsedo vlády, žádáme Vás o rozhodné odsouzení tohoto jednání českého soudu, o vyvolání zákonodárné iniciativy, aby byly v budoucnosti znemožněny podobné vlastizrádné skutky. A to až po změny v ústavě – například ve smyslu zakotvení Dekretů prezidenta republiky mezi základní ústavní zákony, a až po změnu v postavení soudů v našem právním systému.

S pozdravem Pražská rada Klubu českého pohraničí, z. s., v Praze, dne 23. července 2019

Čím překvapí Herman tentokrát?!

Lidovecká hvězda Daniel Herman letí opět vzhůru. Po řediteli ÚSTRku a ministru kultury v Sobotkově vládě má bývalý místopředseda KDU-ČSL nový post. V Radě pro lidská práva.

Jak Herman uvádí „být členem Rady vlády pro lidská práva znamená věnovat se lidskoprávní agendě, kterou se zabývám roky. A pro mě je zásadní, pokud na tomto poli mohu pokračovat s požehnáním vlády. Protože když má člověk takový mandát, jeho možnosti jsou výraznější.“

O výrazných možnostech přesvědčil Herman naše občany již několikrát. Kauza strýček Brady a státní vyznamenání. Předražený prodej vepřína v Letech. Potvrzení Jiřího Fajta generálním ředitelem Národní galerie a jeho uvedení do funkce.

Přijetí tibetského dalajlamy. Pravidelný účastník sjezdů sudetských Němců – naposledy v červnu 2019. V neposlední řadě Hermanovo spojení s Nadací knížete z Lichtenštejnu. Nadace spravující majetek knížecí rodiny, která zaslala institucím českého státu předžalobní výzvu na vrácení majetku Lichtenštejnům. Ti se domáhají vydání majetku, který jim Československo zabavilo v roce 1945 na základě Benešových dekretů.

Čím překvapí Daniel Herman tentokrát – z pozice člena Rady vlády pro lidská práva?

Miroslav Kavij

Názor na prezidenta

Motto: John Glenn po letu Gagarina řekl: „Jak je možné, že země která neumí vyrobit ledničku, nám dala na prdel.“

Budu upřímný. Konečně je na hradě normální chlap. Ne naškrobený panák, plný politických nic neříkajících alibistických keců. Mimochodem, kdo sleduje Zemana, ten si určitě všiml, že je nesmírně vzdělaný a jeho komunikace je důvtipná a fantasticky ironická. Ještě jsem neviděl za celou dobu někoho, kdo by v komunikaci Zemana utřel. Jeho perfektní znalosti literární, kdy je schopen citovat z veleděl, ale i z neznámých mini autorů a knih, a to ve zcela dokonalém načasování v daném dialogu.

My Češi jsme vždy byli zvláštní, byť mnohdy srabácky rebelujícím národem. A pokud nám toto zůstane, tak si zachováme aspoň zbytek tváře, která nám ještě možná zůstala.

Budu rád, když Zeman kdejaké pimprlátko pošle do prdele anebo si udělá srandu – byť je to na mezinárodní úrovni, ale zůstane svůj, než nějaký blb, který poleze všem do zadku, bude se chtít za každou cenu všem zavděčit a prodá nás v aukci první nejvyšší nabídce.

Dávno už stejně není doba, kdy by měla být nejvyšší hlava státu reprezentativní ve smyslu: papež – zástupce Krista na Zemi. Takže to, jestli má pupek, dá si panáka a řekne kundička sem, kundička tam, je úplně jedno. (Vlastně mi teď dochází, že takových je většina chlapů v této Zemi, takže Zeman je dobrým zrcadlem naší doby. Chápu, že mnohým se nelíbí koukat se do vlastního zrcadla). Zeman vyhrál volby, protože naštěstí ultrapravicových pražských byznys holobrádků je méně, než zbytku republiky. Jóó – a ještě dodám, že zmanipulovaným pražským vysokoškolákům, bez jakýchkoliv zkušeností, či blbečkům, fandícím Coca-Cole a mekáčům, mluvícím napůl anglicky, aby byli moderní, bych dal pár facek, aby se probrali.

Přemýšlel jsem o tom, proč mladší generace nevidí jasně, co se děje. Není to jen nezájmem a jejich nevyspělostí, ale je to také tím, že mají vštípený někde vzadu v hlavičce názor, že „na východ“ je to mizerný a špatný, nemají tam internet; jezdí v žigulících a mají tam vůbec kina? Prostě, že vše východně je zpátečnické z pohledu moderního globalizovaného světa, kterým podle nich je i Česká republika. Ale takhle koukají na Západě i na nás, a jaké je překvapení pro mnohé mladé turisty, že tu funguje život jako u nich.

Podle mě má mladší generace vštípený názor, že amerikanismus je něco vítězného a něco, co představuje blahobyt. Nechápou, že v budoucnosti si ekonomicky ale i politicky bez Rusů (jako zastřešovatele) moc neprdneme. Rusko je prostě složitě neprůchodnou branou pro ty, kteří by nás nejraději vyhubili jako krysy. To, že nás kdysi Rusové obsadili, byla jen mocenská strategie Ruska vůči Američanům. Rusové chtěli ukázat svou sílu a dominanci, aby Amíci věděli, že si tady nebudou moci v budoucnosti dělat, co chtějí.

Jsme příliš miniaturní stát, abychom mohli cokoliv diktovat a silově nebo ekonomicky se bránit jiným státům. To, že jsme stále pohromadě a existujeme jako Česká republika, je jen proto, že jsme za to velmi tvrdě za posledních 100 let zaplatili… a to minimálně zlatem. Jinak bychom byli dávno rozerváni na kusy všemi státy okolo. Vždyť jsme jak malá provincie, kterou obsadit a vyplenit není pro okolní země žádný problém. Možná náš český jazyk, který je specifický a složitý, nás chrání před jednoduchým spolknutím jinou mocnosti.

Vraťme se na začátek k tomu, že Zeman není hlupák a ví moc dobře, co dělá. A ví, že slovanský český národ bude jednou moc rád, že jsme Slované a máme tak blízko řečí i územně k Rusům. Neumím si představit, co by se dělo, kdyby tam seděl, přispěchaje z USA Švejnar, nebo teď ten, jehož jméno se nevyslovuje, protože on sám ho ani vyslovit neumí a stále spí. Myslím, že bychom byli rozkradeni ještě důkladněji a směr Amerika navždy, by byl ještě smutnější a otřesnější než to je teď.

Co ty na to?

(Koluje po internetu. Napsal malíř pokojů z Říčan)

Po Jandovi neštěkne ani pes!

Společenský převrat v roce 1989 změnil negativně život nejen obyčejným lidem, ale také umělcům. V jejich případě byl pomyslným „jazýčkem vah“ osobní postoj k minulému režimu a angažovanost v listopadových dnech, kdy bylo potřeba co nejrychleji „zlomit“ českou společnost a jednou provždy skoncovat s nesvobodným „komunistickým“ režimem.

Karlu Gottovi se u příležitosti jeho 80. narozenin dostalo od fanoušků nepřeberné množství gratulací a přání, ale také nemálo nenávistných komentářů. Zatímco redaktor a politický komentátor Jindřich Šídlo se o jeho písních vyjádřil slovy: „Já myslím, že byly především o hovnu,“ Jakub Janda jde v hodnocení na adresu Mistra ještě dále: „Úspěch v jedné pracovní oblasti vůbec neznamená, že se jinak nebudete chovat jako poblázněně nebezpečně. Karel Gott je sice kulturní legendou, ale když veřejně propaguje ty nejhnusnější konspirační teorie, tak dělá pro české extremisty a ruské destabilizační zájmy více práce než Aeronet a „Parlamentní listy“ dohromady. Je to smutný konec.“

Člověk nemusí být fanouškem a velkým obdivovatelem Karla Gotta a také ne každého posluchače jeho písně osloví. Pokud je ale soudný, pak při přečtení slov Jakuba Jandy začne obě osobnosti srovnávat. Zatímco Gott svými písněmi získat tři generace lidí, Jakub Janda se dostal do povědomí pár jedinců především díky jeho minulé činnosti pornoherce. Písně Karla Gotta budou nepochybně rozdávat dobrou náladu i dalším generacím, Jakub Janda bude přispívat maximálně k dalšímu rozeštvávání společnosti a obrazně řečeno, neštěkne po něm ani pes!

Ve srovnávání Karla Gotta a Jakuba Jandy by bylo možné pokračovat dále, ale každé by mělo dopředu svého „vítěze“. Možná i proto, že Karel Gott zůstal celý svůj život svůj, jak zpívá v jedné ze svých písních a nepotřeboval nikdy nikomu „podkuřovat“.

Česká republika ztratila za třicet let nejen svoji suverenitu, ale degradace společnosti se každodenně projevuje i v mezilidských vztazích, což nám média ukázala také při příležitosti 80. narozenin velikána české kultury Karla Gotta.

Popřejme Mistrovi do dalších let kromě pevného zdraví i neubývající fanoušky a posluchače, kteří byly pro Karla Gotta vším!

Miroslav Kavij