Páni učitelé – vaše požadavky jsou drzost a sprostota

Ne snad, že bych učitelům a učitelkám nepřál zvýšení platů, ale jsem toho názoru, že plat by si měl každý nejen odpracovat, ale také zasloužit. Bohužel učitelky a učitelé mě nepřesvědčují o tom, že jejich práce je natolik kvalitní, aby si zvýšení platů zasloužili. Je to smutné, ale opak je pravdou. A hrdí na učitelky a učitele býti nemůžeme.

Proč tak zhurta se tážete? Inu to je tak. Jsem už nějaký ten rok na světě a také jsem chodil do školy. Vychovali jsme se ženou tři děti a užili si s nimi své. Mám tedy se školou mnohé zkušenosti a s pedagogy taktéž. Na své děti mohu být hrdý, neb jsou šikovné a mají uplatnění. Co se týče oblasti práce, tak je o ně docela mela a kluci doslova nestíhají. Nikdy, a jsem za to rád, nenašli cestu k drogám, alkoholu nebo flákačskému stylu života. Není to však nikterak zásluha školy, ale rodiny, kde byli vychováváni tvrdším venkovským stylem za což jsem byl někdy kritizován. Mnohokrát jsem se dostal se školou a učiteli do střetu proto, že učí děti mnohdy nesmysly a pracují dle osvědčené politické teze. Ona teze zní – Chceš-li zkurvit národ, tak musíš zmršit mladou generaci. Je smutné, že tato teze stále platí a že nás rok 1989 v tomto bodě neposunul vpřed, ale hodil nás o 60 let nazpět!

Stalo se už běžným školským postupem, že dětem jsou od útlého věku mrzačeny mozečky propagandou a zcela účelovým výkladem historie a to je doslova zločin. Není překrucována jen naše historie, ale i ta světová. Jaký si, asi udělá ten malý človíček náhled na svět a na život? Chudáci ty děti, jejichž rodiče nemají potřebný rozhled a znalosti, aby jim někdo mohl říci pravdu. Pro příklad vám napíši o některých mých střetech s učiteli, abyste byli v obraze.

Pokračovat ve čtení „Páni učitelé – vaše požadavky jsou drzost a sprostota“

To si Stanjuro myslíte, že jsme všichni blbí?!

Je bezesporu znatelné, že pan Stanjura (ODS) je protřelý politický matador. Politické procesy a různé kulišárny má zmáknuté už od komunální úrovně. Své zkušenosti využívá a také zneužívá v současnosti v poslanecké sněmovně. Nic proti tomu, ale docela mi vadí, že dělá z lidí pitomce a to v poměrně zásadních věcech. Ne všichni jsme ztratili paměť a pamatujeme si, jak se co odehrálo v politice před 8 až 15 lety.

Dovolil jsem si poslouchat v zásadě obstrukční vystoupení poslanců z řad opozice k vládou navrhovanému daňovému balíčku. Zde mě mnozí poslanci z řad opozice doslova udivují. Hlavně ty stálice, co sedí ve sněmovně osm a více let.

Vládě vyčítáte, kde co a přitom, když jste vládní koalici tvořili vy, tak jste se chovali stejně a dost možná ještě hůř. I vy jste slibovali snižování daní a nečinili jste tak. Tvořili jste legislativu tak, že největší břímě všeho nesli ti nejpotřebnější. To není výčitka – dělá se to tak všude, ale alespoň to přiznejte. Dokonce jste zašli tak daleko, že jste od stolu a zákonem v rámci úspor začali uzdravovat nemocné lidi. Tisíce lidí přišlo o své invalidní důchody, přičemž nemocní byli nadále a to pouhým škrtnutím pera! Strůjcem této zrůdnosti byli ministři Drábek a Heger. I já osobně přišel o třetí stupeň invalidity a musel jsem do prvního. Průkaz ZTP mi byl odebrán. Inu odměna za to, že jsem chodil dál do práce. Takových nás byly tisíce. Vy už jste to zapomněl pane Stanjuro? Byl to takový polonacistický zákon! Vy jste nezdražovali alkohol a cigarety? Zdražovali! Zdražili jste kde co! Nezaměstnanost za vašich vlád byla na 12 %!

Pokračovat ve čtení „To si Stanjuro myslíte, že jsme všichni blbí?!“

Titul „Národní ostuda“ by nejen jemu seděl

Milenka Václava Havla, Jitka Vodňanská, napsala knihu: Voda, která hoří. Napsala přitom spousty faktů, které jsou zajímavé. Na dokreslení skutečnosti.

K narozeninám jsem si přál knihu Jitky Vodňanské: „Voda, která hoří“. Tušil jsem, že mě její příběh zaujme. Netušil jsem ale, jak je tenhle příběh překvapivě realistickým zrcadlem doby, kterou si právě připomínáme. No ano, příběh mě skutečně zaujal, bohužel ale úplně jinak, než jak byl nejspíš autorkou zamýšlen. Vyprávění bere iluze o prezidentovi.

Václav Havel byl i pro mě dlouho ikonou dobrých vlastností. Rok 1989 mě zastihl jako dítě, takže jsem hodně přebíral názory dospělých. Když zemřel – to už jsem byl samozřejmě dospělý – byli lidé nešťastní. Zemřela jejich modla. Mluvili o něm, jako by nebyl člověk z masa a kostí, ale nadčlověk. Tato kniha však čtenáře usadí. Havel je vylíčen jako každý jiný s dobrými i špatnými stránkami.

Kniha nemění jen mainstreamový náhled na Havla, ale na celou socialistickou společnost. Já jsem jako dítě vnímal život asi takto: práce, večerní vymývání mozku v televizi, brzo spát, brzo vstát a zase práce. Dovolené v NDR a jednou za celé dětství v Jugoslávii.

Vodňanská popisuje jiný socialismus. Klídek, pohodička, jeden mejdan za druhým. Mnohokrát píše, že bylo štěstí, že tou dobou nebyly běžně dostupné drogy, protože jinak by v nich jela. Jeden vztah za druhým a k tomu zábava a cestování. Před rokem 68 pobývala dlouhodobě v Západním Německu a ve Francii. Byt jí koupila babička za našetřené peníze. Proč neznám nikoho, komu by babička nenašetřila na byt? Co dělali moji rodiče špatně? Na Západě byli jen díky tomu, že tam každému z rodičů emigroval sourozenec. Mohli za ním jet, ale jen sami, aby taky nemohli emigrovat s rodinou. Vodňanská ale byla v USA i s manželem. A hned si troufne navštívit režimu nepohledné lidi, jako byl Voskovec.

Byla to evidentně úplně jiná vrstva socialistické společnosti. Měla „všechno“. Ano, čas od času odvedli disidenty na výslech, ale za 48 hodin se vrátili a pařilo se dál. Takový socialismus ale většina lidí dnes nepamatuje.

Pokračovat ve čtení „Titul „Národní ostuda“ by nejen jemu seděl“

Převrat či sametová revoluce

Jaký je skutečný odkaz listopadu 1989?

U společenských změn takového charakteru jako byl převrat 17. listopadu 1989, se obtížně hledá pravda. I po mnoha letech je zájem skutečnost neustále rozostřovat a zamlžovat. Příčin zakrývání pravdy je celá řada. Převrat je projevem širokého spektra zájmů řady politických a ekonomických subjektů a na převrat navazující politický a ekonomický vývoj je důsledkem působení těchto zájmů a subjektů. Proto většina textů zabývajících se listopadovým převratem měla doposud převážně charakter manipulativní propagandy.

Výjimku tvoří Analýza 17. listopadu 1989 politického vězně Miloslava Dolejšího (2014), kterou zveřejnil brzy po listopadu a kromě snahy o analýzu skutečnosti obsahuje studie i řadu prognóz a míra jejich naplnění v následném společenském vývoji vyvolává až mrazení. Sám autor v již „svobodném a demokratickém Československu“ se stal obětí štvanice a jeho bratr, ředitel zdravotnické školy na Kladně, za to, že se bratra zastal, byl vyhozen nejen z funkce ředitele, ale i ze školy.

Události, na kterých participují zpravodajské služby, mají malou naději, že budou „natvrdo“ odhaleny. Zpravodajské služby pracují v šeru a po skončené události zhasínají. Než k události dojde, jejich podíl na přípravě a realizaci je „konspirační teorií“ a po události v nastalé informační „černé díře“ veškeré stopy zpravodajských služeb mizí a jsou překryty vytvořenou dezinformací – mýtem. Do dneška je vražda J. F. Kennedyho překryta mýtem osamělého střelce a za oponou mýtu byla náhlá úmrtí lidí, kteří se vyskytli poblíž této události. Odstranění Richarda Nixona z pozice prezidenta USA bylo překryta aférou Watergate a mýtem jak „čistá americká demokracie“ zvítězila. Teprve krátce před smrtí se zástupce ředitele CIA z té doby přiznal, že informace novinářům poskytoval on.

Určitou nadějí by mohly být dokumenty v archivech. Ty jsou však desetiletí nepřístupné, a když je potřeba, tak se i po padesáti letech jejich nepřístupnost prodlouží. Avšak ani pokud se k archivním svazkům přiblížíme, neznamená to, že jsme se přiblížili pravdě. Při diskusi na jednom semináři v Evropském domě, která byla věnována práci s archivními svazky, JUDr. Miroslav Polreich, náš nejvýznamnější zpravodajec, přesvědčivě doložil, že i svazky v archivech jsou zmanipulované a nepravdivé. Samozřejmě, že ne všechny, ovšem problém je, že my nevíme, které zmanipulované jsou a které ne.

Pokračovat ve čtení „Převrat či sametová revoluce“

Předání moci podle Lubomíra Štrougala

Z funkce člena předsednictva ÚV KSČ a předsedy federální vlády jsem odstoupil v září 1988. Od té doby jsem převážně pobýval na chalupě v Jizerských horách. Průběh politických událostí jsem pochopitelně sledoval prostřednictvím masových médií i v rozhovorech s přáteli, bývalými spolupracovníky, tedy i s funkcionáři, kteří až do listopadu 1989 působili ve vrcholných státních a stranických orgánech.

V té době – zvláště v druhé polovině roku 1989 – bylo bohužel zřejmé, že ve stále narůstající krizové situaci v naší zemi i v ostatních státech socialistického společenství se vůbec nedaří dohodnout se na racionální koncepci, na východiscích ze stále horší situace. Především vedení SSSR jen pasivně přihlíželo stále se prohlubující krizi ve státech našeho společenství. A podtrhněme, že Moskva po dlouhá desetiletí tvrdě vyučovala, že samostatné rozhodování v jednotlivých zemích je nepřípustné. Sám Gorbačov reagoval na probíhající změny – halasně publikované ve všech sdělovacích prostředcích celého světa jako porážku, konec socialismu – opožděně, neprofesionálně a den ode dne rozporuplněji. Připadlo mi to, jako by komentoval – a to ještě nekvalifikovaně – to, co se jaksi již včera odehrálo. Autorita sovětského vedení, ať už byla založena na jakémkoliv zdroji, utrpěla na věrohodnosti.

Miloš Jakeš a Lubomír Štrougal

Vedení KSČ mělo svou samostatnou politiku – mluvit o reformách, ale přitom je nedělat. Kdyby alespoň využili šanci vyjednávat o stažení sovětských vojsk, alespoň se o to pokusit. Ale když takový návrh předložil tehdejší předseda vlády L. Adamec, odmítli to. V PLR byla v červnu 1989 vytvořena koaliční vláda v čele s premiérem Mazowieckým, která získala rozhodující vliv v zemi, v Maďarsku je přijata nová „nesocialistická“ ústava a zvolen nový prezident. V září vzniká v NDR Neues Forum jako vrcholový orgán opozičních skupin a společenství. Končí Erich Honecker a přichází Egon Krenz. Dne 10. listopadu 1989 odstupuje z funkce předsedy státní rady a funkce generálního tajemníka Bulharské komunistické strany Todor Živkov.

Všechny tyto změny v zemích socialistického společenství – v zemích Varšavského paktu i statutu RVHP – probíhaly nejen se souhlasem, ale i z iniciativy moskevského vedení. To v té době prostřednictvím M. Gorbačova dávalo zřejmě najevo, že si přeje nastolit zásadní personální změny ve vedoucích funkcích stran a států.

U nás v říjnu 1989 na schůzi předsednictva ÚV KSČ pronáší prezident republiky Gustav Husák varovná slova: „Vy nevidíte, že kolem nás to všetko ide do hajzlu? Robte niečo!“ Bohužel vedení KSČ nereaguje.

Jenom přidám poznámku. Na podzim 1987 přišel Biľak za generálním tajemníkem s návrhem, že převezme jeho funkci. Byl kategoricky odmítnut s tím, že by to strana ani společnost nepřijaly. To mi řekl Husák v osobním rozhovoru. Dnes není tajemstvím, že Gorbačov pokládal jen mne za stoupence reforem, ale nakonec omlouval svou podporu Jakešovi argumentem, že právě pro svůj proreformní postoj nemám u většiny předsednictva šanci.

Pokračovat ve čtení „Předání moci podle Lubomíra Štrougala“

70 let od vzniku Svit Gottwaldov

Muzeum Jihovýchodní Moravy ve Zlíně pořádá nyní tři měsíce výstavu o historii a úspěších národního podniku Svit Gottwaldov. Skromná, ušlápnutá výstava na okraji výstavní haly vedle expozic o jeskyních a westernu by si zasloužila daleko lepší a větší rozlohu. (Prázdných výrobních hal je ve Zlíně všude dost.) Ve Zlíně místní obyvatelstvo zcela zapomnělo na tento gigantický podnik, který živil tisíce lidí a přinášel jim sociální jistoty, práci i zábavu po práci.

V popředí hala 14


Obuvnické muzeum bylo zrušeno a přestěhovalo se do budovy14“ areálu Svitu s pořád stejnou lživou koncepcí, že boty vyráběl jen Baťa a po roce 1945 se u nás boty nevyráběli a že je vyráběl jen Baťa po celém světě. Takto vygumovali místní obyvatelé mozek svým potomkům, kteří o Svitu Gottwaldov neví nic a ve stálé expozici je mu věnována jen malá zmínka.
Je chybou starších lidí, že jsou tak skromní a neochotní, že nechtějí napsat své paměti o tom, jak se zapojovali do dřívější socialistické společnosti svou šikovnou prací. Prý jim to důchod nezvedne a známí být nechtějí, protože při výrobě to byla kolektivní práce a ne jenom jejich. Potom ovšem se nemůžeme divit, že mladí o době socialismu od roku 1948 do 1989 nic neví.

Historie vzniku výroby obuvi ve Zlíně
Před druhou světovou válkou docházelo stále k rozšiřování výroby i k připojování dalších podniků. Stavěly se budovy ve městě. Dělníci ale v době hospodářské krize byli po tisících propouštěni z práce, zbylí před válkou nedostávali nemocenskou. Pracovní podmínky byly zhoršeny. Jan Baťa převzal po bratrovi firmu a stal se obdivovatelem německého nacionalismu a fašismu, ve kterém viděl budoucnost a příležitost získat válečné zakázky. Německému režimu pomáhal finančně i dodávkami pro armádu ze svých podniků ze zahraničí.
Na konci roku 1944 bylo mnoho budov na výrobu bot zbořeno anglo-americkým bombardováním při bombardování celého města Zlína.
Baťovy podniky byly znárodněny hned po válce v roce 1945 a Jan Baťa odsouzen na 15 let za kolaboraci s nacisty a fašisty v nepřítomnosti. Za války zatklo gestapo v podniku 481 lidí za protifašistický odboj, mnozí nepřežili týrání u výslechu a koncentrační tábory.

Již v roce 1945 bylo vyroben opět rychle milión bot.
1946 – Postaveno prvních 26 bytů pro zaměstnance. Ale platilo se u doktora.
1946 – Postaveno prvních 26 bytů pro zaměstnance. Ale platilo se u doktora.
1947 – Postaveny jesle, školka a družina.
1948 – Změna režimu, postaveny další výrobní budovy, vzrostly mzdy dělníků. Nové budovy se podobají starým předválečným a tak se dnes těžko od pohledu pozná, kdy co bylo postaveno. Zdravotnictví bylo pro všechny zdarma.
1949 – Podnik dostal název Svit, bylo postaveno 396 nových bytů, začal 1. pětiletý plán.
50. léta – Bylo podáno mnoho zlepšovacích návrhů, mladí dělali brigády v zemědělství, byl postaven elektrárenský komín 140 metrů vysoký.
Vznikaly kolektivy BSP = Brigády socialistické práce (1958), vzniklo obuvnické muzeum, v závodní nemocnici vznikla nová oddělení.
60. léta – Svit n. p. = národní podnik
Byla založena závodní knihovna – 132 tisíc svazků.
Dechovka závodního klubu slavila 20. výročí.
Založeno rekreační středisko v Leskovém.

Vývoz obuvi do zemí RVHP = Rady vzájemné hospodářské pomoci (ČSSR, PLR – Polsko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, NDR – východní Německo, SSSR – Sovětský svaz). Špičkové boty byly vyváženy i do západoevropských zemí. Na západě byly za to nakupovány suroviny, stroje a zařízení.
70. léta – Bylo vyrobeno 55 miliónů párů obuvi za rok. Podnik platil ze svého zisku zaměstnancům rekreace pro tisíce zaměstnanců a jejich rodinných příslušníků, zaplatil i zdravotní služby pět milionů korun, jesle a mateřské školy stály dva miliony.
Zaměstnával 24 tisíc pracovníků. Od války byla vyrobena jedna miliarda párů obuvi.
80. léta – Mnozí mladí lidé jsou dnes překvapeni, že podnik řešil takové problémy jako dostupné bydlení pro rodiny zaměstnanců, provoz závodních mateřských školek, podporoval základní devítileté školy, byl zřizovatelem odborného učiliště, spolupracoval s dalšími středními a vysokými školami a za spolupráce s odborovou organizací ROH (Revoluční odborové hnutí) zajišťoval levnou podnikem dotovanou rekreaci pracovníků i jejich dětí ve vlastních hotelích ve Velkých Karlovicích a v Leskovém a také na Třemešku v Jeseníkách. Byl schopen také organizovat zahraniční rekreační pobyty pro pracovníky za velmi dostupných finančních podmínek. Byl také zřizovatelem závodní nemocnice s poliklinikou. Postupně se na základě dosažených ekonomických výsledků dařilo stále zlepšovat mzdové a pracovní podmínky (bezpečnost práce, hygienické podmínky, závodní stravování atd.)

(Poznámka metéra: „Ne, ne, nezapomeň, řekla mi máma, když jsem byl kluk. Ne, ne, nezapomeň, paměť je prevít a je jí to fuk.“ To zpívá Statis Prusalis v jedné své písni a já jen doplním, že národ který ztratí historickou paměť jako by nebyl!)

Pravidelně byli oceňování nejlepší pracovníci podniku resortními i státními vyznamenáními a tak se dostalo uznání i dělníkům a technikům za svou práci. Nejlepší pracovníci byli vyfotografováni na desku cti.

Boty ze Svitu dostávali ocenění na veletrzích doma i v zahraničí i v západních zemích.
Po roce 1989 byl Svit rozdělen na hodně samostatných podniků a tím rozkraden. A v roce 2000 byl poslán do konkurzu.

Dnes je bohužel tak silná cenzura informací o letech budování socialismu a to se týká i informací o tomto významném národním podniku, která lidem brání pravdivěji hodnotit práci generací našich otců a dědů, která velmi přispěla k rozvoji mírové sociální republiky po druhé světové válce.
Josef Nesvadba, Otrokovice

Neslavné listopadové výročí

Brzy po převratu v roce 1989 nastala doslova mánie v přejmenovávání ulic, náměstí a institucí v našich městech a obcích. Ruku v ruce s tím docházelo k odstraňování soch a pamětních desek osobností či událostí, které se dle nových mocipánů do restaurovaného kapitalismu nehodily. V prvé řadě šlo zejména o čelné představitele dělnického hnutí, komunisty, ale i další osoby spojené s bojem za sociální spravedlnost, mír a socialismus. Mezi osoby v nových poměrech naprosto nežádoucí byli v prvním sledu zařazeni Marx, Engels a Lenin. Nezůstalo však zdaleka jen u nich. Začaly vadit i pomníky osvoboditelů od fašismu. Mnohé byly odsunuty z center měst do ústraní, aby nebyly tolik na očích. Další byly poškozeny či ukradeny, jiné nabídnuty k prodeji. V kategorii zloduchů skončili i Klement Gottwald, Antonín Zápotocký, Ludvík Svoboda, Julius Fučík, Maruška Kudeříková, Jožka Jabůrková a v dlouhém seznamu osob nežádoucích nescházel ani Jan Šverma. Právě letos v listopadu si připomínáme 20. výročí ode dne, kdy došlo k odstranění sochy tohoto národního hrdiny a jediného poslance předválečného Parlamentu, který položil život v boji proti fašismu, od Štefánikova mostu v Praze.

Jméno Jana Švermy bylo po roce 1989 vystaveno veřejnému hanobení. Zpočátku jen nemnozí se postavili na jeho obranu. Jako každá výrazná osobnost začal vadit tvůrcům novodobých dějin českých, kde již nemělo zůstat žádné důstojné místo hlavně pro komunisty, třebaže jich tisíce položilo životy v boji proti fašismu. Političtí a lidští trpaslíci spustili velkou vlnu kádrování, aby překřičeli svoje vlastní hříchy minulosti. Toto kádrování navíc prakticky trvá do dnešních dnů, jak patrno ze snahy o odstraňování pomníků a přepisování dějinných událostí. Zejména konšelé v Praze jsou v tomto směru zřejmě nedostižnými přeborníky. Snad hlavně proto, že k řešení skutečných problémů hlavního města a že jich je pěkná řádka, jim schází potřebné schopnosti.

Šverma, podobně jako Fučík, patřil k těm, co dráždili nové mocné nejvíce. Není divu. Jejich ryzí charakter, poctivost, zásadovost a obětavost v úsilí za lepší budoucnost je staví vysoko ve srovnání s dnešními politiky a novináři. Však na jejich životní dílo naplněné úsilím za lepší život ponižovaných a završené smrtí v boji proti okupantům nejeden horlivý polistopadový kádrovák neváhal vypustit jedovatou slinu.

Jan Šverma jako člověk vysoce inteligentní, poctivý a statečný měl po roce 1989 tu smůlu, že patřil k nejvýraznějším představitelům komunistické strany dvacátých až čtyřicátých let minulého století. Šlo o dobu, kdy se ten, kdo se pohyboval v politice či tisku, chtě nechtě musel neustále veřejně konfrontovat s přicházejícími výzvami doby. A nešlo o zkoušky jednoduché. Velká hospodářská krize, narůstající hrozba fašismu a nakonec i světová válka. Šverma dobře věděl, kde je jeho místo a jak žádoucím způsobem reagovat v krizových situacích. I když se svými názory nejednou ocitl v menšině, vývoj událostí mu většinou dal zapravdu. Ať už šlo o stávkové hnutí v době krize nebo snahu o vytvoření jednotné lidové fronty proti fašismu. Šverma za první republiky, která byla vším jiným než rájem na zemi, ať už jako novinář, poslanec či odborář, vždy důsledně hájil zájmy prostých lidí. Byl mezi prvními, kdo poznali, jak velkou hrozbu představuje vývoj v Německu po nástupu Hitlera.

Jako přesvědčený vlastenec a antifašista dokázal organizovat i burcovat, přesvědčovat k aktivnímu odporu proti okupantům i nasadit život vlastní. Během války promlouval z moskevského rozhlasu k těžce zkoušenému národu v Protektorátu. Po vypuknutí Slovenského národního povstání se koncem září 1944 přesunul na Slovensko. Byť sám velmi nemocen, odmítl opustit své druhy v nepříznivé situaci v době ústupu do hor. Zemřel 10. listopadu 1944 na svahu hory Chabanec v Nízkých Tatrách při ústupu povstalců do hor. Zde byl také pohřben.

Pokračovat ve čtení „Neslavné listopadové výročí“

Táborský manifest

V sobotu 26. října 2019 se z podnětu Klubu českého pohraničí, Veteránů ozbrojených sil, bezpečnostních sborů a dalších spolků sdružených ve Vlasteneckém fóru České republiky uskutečnilo v husitském městě Tábor shromáždění občanů, aby připomnělo význam 101. výročí vzniku Československé republiky a podíl prezidenta Budovatele dr. Edvarda Beneše na jeho vzniku, obraně a zakotvení ve společenství demokratických států.

Na pět set vlastenců, účastníků Táborského shromáždění jednomyslně tento Manifest schválilo.

Přítomní účastníci přijali jednomyslně „Táborský manifest“ v tomto znění:

Dvacátý osmý říjen 1918 je nejvýznamnějším svátkem všech občanů České republiky, kteří uznávají dílo T. G. Masaryka, E. Beneše a M. R. Štefánika jako základ pro zachování odkazu husitů, národních obroditelů, československých legionářů, hrdinů 1. a 2. odboje pro budoucnost českého národa.

Jméno Edvarda Beneše je jedním ze symbolů české státnosti získané po třistaletém útlaku Čechů v Rakousko-Uherské monarchii, při budování a obraně Československa v letech 1918 až 1948. Edvard Beneš byl mezinárodně uznávaným státníkem a představitelem Československé republiky. Tuto skutečnost vyjádřil prezident Zakladatel T. G. Masaryk rčením: „Bez Beneše bychom republiku neměli.“

Za mimořádné zásluhy byl Edvardu Benešovi udělen titul „Prezident Budovatel“ a v roce 2004 schválil Parlament České republiky zákon „Edvard Beneš se zasloužil o stát“.

Jako pokračování imperiální politiky nacistického Německa a za projevy revanšismu považujeme sílící útoky bývalých občanů Československa a jejich potomků, tzv. sudetských Němců, na prezidenta dr. Edvarda Beneše a též hrubé urážky, kterými jej častují představitelé sudetoněmeckého landsmanšaftu.

Za závažné a nebezpečné pro český národ a naši vlast považujeme výroky kancléřky Spolkové republiky Německo Angely Merkelové, které pronesla v Berlíně 20. června 2018, když mimo jiné řekla: „Pro vyhnání Němců ze zemí střední a východní Evropy po druhé světové válce neexistovalo morální ani politické ospravedlnění.“

Za skandální považujeme také názory a stanoviska mnohých českých politiků, urážející odkaz a osobnost prezidenta Beneše a podporující požadavky sudetoněmeckého landsmanšaftu. Negativním příkladem a dokladem této skutečnosti jsou známé výroky představitelů KDU-ČSL Pavla Bělobrádka a Daniela Hermana, zakladatele TOP 09 Karla Schwarzenberga, bývalého europoslance za ČSSD Libora Roučka, bývalého primátora Brna Petra Vokřála a mnohých dalších českých politiků.

Za akt ponižující suverenitu republiky považujeme vyslání velvyslance České republiky ve Spolkové republice Německo na letošní sjezd landsmanšaftu v Řezně ministrem zahraničí Tomášem Petříčkem z ČSSD. Jeho dosavadní působení ve významné státní funkci neodpovídá národním a státním zájmům České republiky.

Pro naši vlast a její budoucnost jsou nepřijatelná rozhodnutí soudních orgánů České republiky, která jsou de facto prolamováním platnosti prezidentských dekretů zejména v oblasti konfiskace majetku etnických Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a ztráty státního občanství Němců a Maďarů.

Prohlašujeme, že poválečné prezidentské dekrety byly konkrétní aplikací jurisdikce podložené rozhodnutím vítězných mocností Sovětského svazu, Spojených států a Velké Británie na Postupimské konferenci 2. srpna 1945 a byly v zájmu demokratického a bezkonfliktního vývoje Československé republiky v období po druhé světové válce.

Odmítáme obvinění, že odsun bývalých občanů Československa německé národnosti byl vyhnáním a porušením principu kolektivní viny. V Československé republice mohli nadále zůstat a také zůstali němečtí antifašisté a lidé, kteří se neprovinili proti demokratické Československé republice a českému národu.

Do odsunu byli zařazeni Němci, kteří se aktivně podíleli na rozbití Československa a dopustili se zločinů proti zemi, ve které požívali nadstandardní výsady národnostní menšiny. Ti, kteří pod prapory a hesly „HEIM INS REICH“, „EIN FÜHRER, EIN REICH, EIN VOLK“ vítali v Československé republice svého zločinného vůdce, vyháněli z domovů české občany, terorizovali, vraždili a unášeli je na území Velkoněmecké říše, ti kteří se podíleli na 360 tisících zmařených životů občanů naší vlasti a na nejkrvavější genocidní válce lidské historie vyvolané nacistickým Německem. Byli to také ti, kteří se nepoučili ani po prohrané válce a zejména v pohraničních oblastech se dopouštěli ve formacích organizací Wehrwolf, Guttenberg a Zeppelin teroru na českých občanech a sabotovali úsilí československých úřadů k obnově hospodářského a společenského života v českém pohraničí.

Připomínáme fakt, že jeden milion 162 tisíc 617 sudetských Němců bylo vyznamenáno Adolfem Hitlerem za aktivní podíl na rozbití předválečné Československé republiky.

POŽADUJEME – omluvu sudetských Němců za lidské oběti a materiální škody, na kterých se za nacistické okupace podíleli, ale také za hrubé urážky demokraticky zvoleného prezidenta Dr. Edvarda Beneše, které považujeme za urážky a opovržení českým národem.

POŽADUJEME – aby vláda České republiky zabezpečila výchovu mladé generace a činnost veřejnoprávních médií v souladu s historickou pravdou.

POŽADUJEME – aby vláda České republiky neumožnila konání sudetoněmeckých sněmů na území České republiky a takovou činnost sudetoněmecké kanceláře v Praze a prosudetských spolků v České republice, která nebude v souladu s Česko-německou deklarací z 21. ledna 1997.

POŽADUJEME – aby vláda ČR připravila návrh na zakotvení českého národa a českého jazyka do Ústavy ČR a aby jej parlament po projednání přijal ještě v tomto volebním období.

POŽADUJEME – aby římskokatolická církev ctila zájmy českého národa a výroky svých představitelů nenahrávala revanšistickým zájmům landsmanšaftu.

Nejdůležitějším požadavkem současnosti a budoucnosti je zachování světového míru a přátelských vztahů mezi státy a národy. Vážíme si proto také činnosti mírových organizací ve Spolkové republice Německo a jinde ve světě a jsme připraveni k takovým vztahům přispět za předpokladu, že nebude nastolován požadavek likvidace dekretů prezidenta dr. Edvarda Beneše.

Konstatujeme, že narůstající požadavky landsmanšaftu neprospívají přátelství mezi českým a německým národem, ani míru ve světě.

Cesta ke smíření nemůže vést nastolováním revanšistických požadavků, ale jen vzájemným pochopením a praktickým uplatněním historické pravdy!

V Táboře 26. října 2019, účastníci manifestace k 101. výročí vzniku ČSR

Maláčová má co řešit!

(Podklady – statistický úřad)

0,8 % Romů má vysokoškolské vzdělání 25 % z celkového počtu Romů žije v Severních Čechách
21 % z celkového počtu Romů žije na Severní Moravě
30 % manželství v některých romských skupinách uzavírají příbuzní
6 % romských žen poprvé rodí mezi 14 až 16 lety
19 % romských žen poprvé rodí v 16 letech, až 4 interrupce v průměru připadají na jednu romskou ženu
60 % dětí umístěných v dětských domovech je romské národnosti
51 % romských dětí se učí ve zvláštních školách
22 % romských dětí propadá v 1. třídě
25 % romských dětí ve věku 6-7 let je v pásmu verbální debility
56 % Romů nemá ani základní vzdělání
32,7 % Romů má základní vzdělání
8 % Romů se vyučí v oboru
2,5 % Romů má středoškolské vzdělání
85 % Romů je nezaměstnaných
60 % Romů je nezaměstnaných déle než 3 roky
30 % dospělých Romů se živí nelegálním způsobem
60 % dospělých vězňů ve věznicích jsou osoby romské národnosti
75 % se Romové podílí na kriminalitě (v některých lokalitách dosahuje až 95 % = kapesní krádeže)
30 % pouličních prostitutek má romskou národnost
25 % pouličních romských prostitutek má za pasáka svého příbuzného
Velké množství mladých Romů bere sirotčí důchod
Mladá Romka většinou uvede jako otce novorozeňátka nejstaršího člena rodiny.
Růst romské populace:
rok 1945 – 10 000 Romů;
rok 1959 – 20 000 Romů; rok 1973 – 40 000 Romů; rok 1987 – 80 000 Romů; rok 2001 – 160 000 Romů; rok 2015 – 320 000 Romů
Každých 14 let se počet Romů zdvojnásobí !
Růst romské populace je současným největším bezpečnostním rizikem pro Českou republiku.
Věznění 12 000 romských vězňů nás stojí letos 4 miliardy korun.
Sociální dávky pro Romy 20 miliard.
Obrovské škody na majetku při „sbírání“ železa. Nevyčísleno.
Romové jsou jediní, kdo mají zdravotní péči zdarma. MZd není schopno vyčíslit.
Je to další skrytý příspěvek pracujících ve prospěch nepracujících.
Je pravidlem, že Romovi platí advokáta u soudu stát. Vzhledem k tomu, že podíl tohoto etnika na zločinu je 75 %, jedná se o další obrovskou zátěž pro státní rozpočet.
Za 14 let se všechny tyto problémy a náklady zdvojnásobí.

A pak, že nás zatěžují důchodci!? 

Doktore Svobodo (ODS) čí zájmy zastupujete?

Skutečně se zájmem jsem si vyslechl emotivní projev poslance, doktora Svobody v poslanecké sněmovně. Pro ty, kdož tápou, kdo že to je, tak je to lékař a politik nosící motýlka a hájící barvy modrého ptáka. Nic se však chlapi nebojte. Nemusíte si kvůli tomuto modrému ptákovi barvit své „pindíky“ na modro! Spíše by bylo vhodné, mu nakopat ze předu, aby mu ten jeho camfourek zmodral, čímž by snad ztratil chuť vymýšlet ptákoviny.
Projev doktora Svobody ve sněmovně k otázkám zdravotnictví a jeho financování byl skutečně obdivuhodný. Doktor Svoboda nezapře, že má umělecké vlohy, neb i Kecal z Prodané nevěsty je proti němu břídil. Z celého jeho vystoupení mám smíšené pocity a dokonce se objevila i nauzea. Vůbec totiž nebylo patrno, čí zájmy pan doktor zastupuje. Bije se tento muž s motýlkem za lepší zdravotnictví? Za lékaře, sestry, byznys, pojišťovny nebo stát? Zajímají jej pacienti? No vážení – nabyl jsem dojmu, že doktor Svoboda je spíše politik chlácholící si své vlastní ego, přičemž reálná podstata zdravotnictví mu uniká jako moč panu Schwarzenbergovi.
Nelze popřít, že zdravotnictví je jednou z černých děr státního rozpočtu, a že jej značnou silou vysává, přičemž na kvalitě péče to moc znatelné není a na platech zdravotních sester a obslužného personálu také ne. Nepíši o lékařích, neb to je trochu jiná kapitola a v jistých směrech jsou jejich požadavky skoro nemravné. Není to však taková hrůza jako u učitelů, kde tito dětem vědomě lžou a vymývají jim mozek propagandou a pak si drze dovolí stávkovat za vyšší platy. U nich je to vskutku nemravnost!
Pan Svoboda si také neodpustil invektivu, že současné zdravotnictví je jako to komunistické. Tedy všem málo a mizerně. Nevím, ale komunistické zdravotnictví u nás nikdy nebylo. Socialistické ano a je mi s podivem, že to vysokoškolsky vzdělaný člověk neví. Asi už zapomněl, kdo mu jeho studia platil. V mnoha oblastech zdravotnictví lze však bez obav říci – kéž by to dnes fungovalo alespoň tak, jako za socialismu. Ono to ale nefunguje a pan Svoboda to dobře ví, ale bojí se přiznat pravé důvody. Šel by tím totiž sám proti sobě a svému byznysu.
Víte, od kdy se zdravotnictví zmršilo? To začalo v době, kdy polistopadové vlády přešli ve zdravotnictví ze systému celospolečenského zájmu do sytému byznysového!
Zdraví se stalo obchodem a to velmi výnosným. Se zdravím občanů se začalo obchodovat, a kdo na to nemá peníze, tak může chcípnout. To jste chtěl říci pane Svobodo, ne? Víte lépe než já, že pro lékaře a nemocnici, je pacient důležitý jako zdroj příjmu. Zdravý člověk jim je k ničemu. Praxe je taková, že vás i se zaraženými „prdy“ zavřou na týden do nemocnice, protože z toho jsou peníze. Že je taková to hospitalizace zbytečná, o tom jste raději nehovořil. A lékaři se také někteří činí, až z toho přechází zrak. Našli se i případy, že pojišťovna přišla na to, že měl muž ve své dokumentaci napsáno, že mu bylo čištěna „julča“! Takto se vydělává!! To je kšeft. Pak se ale nelze divit, že v segmentu zdravotnictví chybí peníze. Pojišťovny jsou také vysavač miliard. Co jen stojí ten jejich byrokratický aparát, správa budov, vozový park atd. To jsou miliardy letící oknem a přitom je jasné, že by stačila pojišťovna jedna jediná.
Máme lepší zdravotní péči? Asi ano – šla kupředu s technologickým vývojem, ale lidé jsou stále stejné potvory. Vůbec nic by neřešil váš návrh na další komerční zdravotní pojištění – pro obyčejné lidi nic. Jen ty potvory by zase měly cosi navíc k rozkrádání.
Pane Svobodo! Až lékaři dospějí k poznání, že zdravý člověk má společensky největší cenu, že zdravá společnost je primárním cílem státu, tak teprve tehdy bude mít smysl vést plodnou diskusi. Dokud to nebude, tak jsou slova zbytečná. Myslím však, že lékaři si cestu najdou. Dnes se to dělá tak, že i zdravým lidem se dávají neschopenky – je to byznys. Vydělá lékař i klient. Stát není schopen si zkontrolovat prakticky nic a tak penízky odtékají, ale nesvádějte prosím vinu na obyčejné lidi. Oni to zdravotnictví nezkur..li. To vy, politici, jste vytvořili takový paskvil. Ne komunisti, ale vy, co jste přišli k lizu po roce 1989.
Ram

Památné dny?

Podle knihy „Okupace 1968 a její oběti“ autorů Prokopa Tomka a Ivo Pejčocha zemřelo v přímém důsledku okupace Československa do konce roku 1968 celkem 137 Čechů a Slováků. Během následujících 23 let pobytu „spojeneckých“ vojsk v Československu zemřelo ještě dalších 263 lidí, v naprosté většině v důsledku dopravních nehod. Údajně proto byl 21. srpen schválen dne 24. října 2019 poslaneckou sněmovnou jako Významný den ČR s (předlouhým) názvem „Památný den obětí invaze a následné okupace vojsky Varšavské smlouvy“.
Podle posledních bádání historiků Vojenského ústředního archívu v Praze v důsledku německé okupace ČSR v letech 1939 až 1945 padlo, bylo Němci popraveno nebo zavražděno v koncentračních táborech, při totálním nasazení atd. více než 343 tisíc občanů ČSR – Čechů, Slováků a především Židů.
Přesto ani 1. říjen (kdy v roce 1938 zahájila německá vojska zábor Sudet, jehož přímým důsledkem bylo prakticky okamžité vyhnání více než 171 000 Čechů, německých antifašistů a Židů do českého vnitrozemí), ani 14. březen (kdy byla v roce 1939 zahájena násilná vojenská okupace zbylého území ČSR německou armádou), ani 16. březen (kdy byl v roce 1939 Adolfem Hitlerem vyhlášen tak zvaný „Protektorát Böhmen und Mähren“) významnými dny ČR nejsou.
Podle pracovníků leteckých sbírek Národního technického muzea v Praze zemřelo při náletu amerických bombardérů na Prahu dne 14. února 1945 celkem 701 jejích obyvatel a 1 184 lidí bylo zraněno nebo pohřešováno (ještě v roce 1970 byl náhodně odkryt zasypaný sklep a v něm kostry 23 lidí, kteří přežili přímý zásah domu, a jen čárky na zdi připomínaly, jak dlouho marně čekali na vysvobození). Přesto 14. únor významným dnem ČR není.
Jsem jen zvědav, kdo jako první přijde s nápadem zrušit památné dny „Den památky vyhlazení obce Lidice“ (10. červen, 340 obětí) a „Květnové povstání českého lidu“ (5. květen, 3 467 obětí). Když už máme ten významný „Den přístupu České republiky k Severoatlantické smlouvě (NATO)“, který „slavíme“ 12. března (od roku 1999 zatím 15 obětí, z toho 14 v Afghánistánu a jeden v Iráku).
Německo je totiž dnes naším váženým vojenským spojencem v rámci Aliance a majitelem nebo reálným pánem nad produkcí naprosté většiny českého průmyslu, resp. jeho zbytků. Tak proč ho dráždit připomínkami jeho zločinů, že? Oni na nás už budou Němci hodní. Skoro jako na migranty.

Jaroslav Štefec

(Poznámka metéra: On tedy měl poslanec Grospič pravdu, když řekl, že většina zemřelých v době internacionální pomoci bratrských vojsk Varšavské smlouvy, která zabránila občanské válce u nás, byla vinou dopravních nehod. Ještě že to má ten Vojenský ústav tak dobře spočítané. Ale kdo spočítá těm ódesákům, flanďákům, topákům a dalším kapitalismus vzývajících straniček ovládajících masmédia a milion chvilek pro bordel, že tady spáchalo z politickoekonomických důvodů od převratu více jak 30 tisíc lidí sebevraždu?!
Marxisticko-leninský odborný klub stojí za jasným vyjádřením poslance Stanislava Grospiče.
A na závěr. Vždycky se najde nějaký Jidáš Hořejš, který za pár stříbrných odkryje svou hanebnou tvář, ale nikdy by tento debilní pamětní den nebyl schválen, kdyby byla KSČM pro ANO důležitá. Jsme jen hovno u cesty a ne komunistická strana.)

Evropská levice na křižovatce

Téma dnešního semináře je bezesporu správné, potřebné a naléhavé.
Je třeba se ptát (a bylo třeba se ptát už dávno) PROČ levice ztrácí? PROČ se lidé od ní odvracejí? PROČ si voliči hledají někoho jiného, komu dát hlas, či zda vůbec jít k volbám?
Takže otázky zní: Akcentuje levice to, co lidé považují za podstatné? Rozumí tomu, co ta dnešní levice hlásá a obhajuje? Nemíjí se občas – a stále více – se zdravým rozumem a lidskou normalitou? Nechybí ji (a jejím vůdcům) odvaha? Nemají dojem, že strany, které se deklamují jako levicové, slouží spíše dobrému bydlu svých lídrů a ne dobru a zájmům většiny? Tedy, že oni svou naivitou a svými hlasy slouží novodobým stranickým elitám a ne naopak?
Nenakazila se dříve opravdová a úspěšná levice liberalismem, genderismem, gretenismem (pozn. redakce nekritický obdivovatel švédské klimatické aktivistky Grety Thunbergové), multikulturalismem, stále ofenzivnější duhovou ideologií? Tím, čemu pak někteří s potutelným úsměvem říkají „neomarxismus“, byť to nemá s marxismem nic společného?
Evropská levice – tedy ta vedená Stranou evropské levice a GUE/NGL – ne ta skutečně komunistická, už projela ne jednou, ale mnoha křižovatkami. Někdo ji prostě vyměnil, popletl směrovky, záměrně špatně nastavil ukazatele… Poslal nás do oblastí voličsky méně osídlených. Ne, že bychom to nevěděli, ne, že by na to mnozí neupozorňovali, patřil jsem k nim, ale „ … je to marný, je to marný, je to marný!“
Je třeba přestat bloudit, experimentovat, a najet co nejrychleji na správnou cestu. Přestat se zesměšňovat a přestat dělat radost likvidátorům levice.
Zatímco „moderní evropská levice“ vede svatou válku za práva gejů, lesbiček, za rovnost sňatků a adopci dětí, za stále širší práva migrantů a jejich „strpění“, hlásá multikulturalismus a důsledně bourá všechny tradiční hodnoty a civilizační znaky…, tak jiní pochopili, že je třeba hájit základní životní zájmy lidí, jejich sociální jistoty, bezpečí, práva normální rodiny, národní zájmy, bránit oslabování státu a chránit morální zdraví společnosti. A ti ve volbách získávají, neztrácejí!
Popletená a zmatená levice jim vyklidila prostor, darovala jim ho!
To není nic nového. Takto směrem k otřesené levici mluví, píší a apelují na ni prakticky všichni uznávaní levicoví intelektuálové (u nás i v širším prostoru).
Doc. Švihlíková teď, při hodnocení polských voleb napsala: „Strana Jaroslava Kaczynského bývá označována jako národně konzervativní. Její ekonomická politika je ale silně levicová. Využívá toho, že se levice v Polsku zdiskreditovala kooperací s neoliberalismem. A toho, že reformy působila jako šoková terapie a měly velmi dramatické následky.“ A podobný příběh píše už delší čas i Orbán v Maďarsku.
Prof. Jan Keller v nedávném komentáři nazvaném „Na slepé koleji“ přemýšlí o úpadku levice: …v létech hojnosti, po nástupu společnosti masového konzumu, část levice zanevřela na dělníky a zaměstnance, kteří se tak ochotně do konzumní společnosti začlenili… Z bezradnosti a z trucu začali teoretici nové levice hledat nového revolučního aktéra. Nalézali ho mezi lidmi žijícími na okraji společnosti, jindy mezi menšinami sexuálními, kulturními či etnickými, další zase mezi imigranty. O těch všech se soudilo, že na rozdíl od dělníků, kteří zklamali, budou imunní vůči svodům buržoazní kultury… Žádná ze zmíněných menšin se však proti kapitalismu nevzbouřila. Řeší si své vlastní problémy, které většinu společnosti příliš nezajímají… Socialisté nemají program a revoluční levice zase marně čeká, až se sexuální menšiny ruku v ruce s muslimskými migranty vzbouří proti systému. Pravice sice levici občas škádlí přívlastkem „neomarxistická“, ve skrytu duše však musí být z jejího počínání přímo nadšena. Je to jistě radost mít za politického protivníka soupeře, který se sám odstaví na slepou kolej.
A mohli bychom si vzít na pomoc prof. Krejčího, R. Valenčíka, Zd. Zbořila, P. Žantovského, L. Blahu, P. Dinuše a další.

Tedy suma sumárum. Lidé chtějí slušně, normálně a důstojně žít. Na to moderní evropská „levice“ jaksi ZAPOMNĚLA! Věnuje se hloupostem a lidé ji to dávají najevo! Je to tak těžké pochopit?
Z diskusního vystoupení Karla Klimši na semináři CSTS, Praha 21. 10. 2019

Platit koncesionářské poplatky je nehoráznost!

Veřejnoprávní Česká televize má nového soudce vyváženosti jejího vysílání. Tím je server HlídacíPes.org. Projekt Institutu nezávislé žurnalistiky, kterým se ohrazovala reportérka pořadu Newsroom ČT24. Ta z „podnětu hlídacího psa“ v minulých dnech navštívila moderátora ČRo Luboše Xavera Veselého, aby ji poskytl odpověď na otázku, zda se mu podařilo „udržet na uzdě“ premiéra Andreje Babiše, který byl hostem jeho rozhlasového vysílání. Viz odkaz na reportáž https://youtu.be/42nbRf6P2YI .

Nechávám bez povšimnutí skutečnost, že Ústav nezávislé žurnalistiky se nachází v chatové oblasti obce Líšnice a je „tvořen“ jedním zaměstnancem, jehož roční náklady tvořily v roce 2017 částku 550 tisíc Kč.

Největším chlebodárcem této instituce je Nadační fond českých průmyslníků, který na její provoz přispěl částkou dvou milionů korun. Snad ze snahy prosadit ušlechtilé myšlenky. Nebo se jedná spíše o lobbistickou skupinu hájící úzce své zájmy?

Podstatné je, že na adresu ČT i díky uvedené reportáži pořadu Newsroom ČT24 se valí oprávněná kritika nejen mnohých poslanců, ale především veřejnosti.

Již skutečnost, že v poslanecké sněmovně zůstávají nadále neschválené zprávy o činnosti a hospodaření České televize od roku 2016 je alarmující! Mediálního kolosu hospodařícího s roční částkou sedm miliard korun z kapes občanů v podobě koncesionářských poplatků!

Divák po zhlédnutí reportáže s „Xaverem“ si klade právem nejednu zásadní otázku. Jak může obyčejný, řadový občan naší země bojovat proti každodenní neobjektivnosti, aroganci a lžím vysílaným Českou televizí. Proč jsou mu utajovány informace o platu generálního ředitele ČT a jeho redaktorech typu Wollnera a Fridrichové? Informace, jak je účelně a hospodárně nakládáno s jeho koncesionářskými poplatky. Nejsou Kavčí hory jakousi sektou, kde redaktoři staví svoji kariéru na mediálním hyenismu?

Odpověď je jediná. Přestat platit koncesionářský poplatek, k jehož zrušení nabádá i prezident Zeman a někteří politici, kterých přibývá.

Zdá se, že obsah zákona, který občanu tuto povinnost ukládá je již dávno vyčpělý.

Miroslav Kavij

K problematice jednoty a součinnosti komunistického hnutí

Ve svém posledním příspěvku „Komunistická internacionála, V. sjezd KSČ a jejich odkaz dnešku“, který vyšel ve sborníku z předešlé konference, jsem věnoval pozornost významu mezinárodního komunistického hnutí na formování politiky KSČ od jejího založení až po současnou situaci v tomto hnutí a jeho vliv na KSČM.

KSČ od svého založení v roce 1921 přijala 21 podmínek pro vstup do Komunistické internacionály (dále jen KI) a usilovala o charakter strany jako strany, uplatňující důsledně proletářský internacionalismus, k čemuž přispěl druhý kongres v roce 1920, který tyto podmínky schválil a vymezil tak konkrétní kritéria toho, jaký má být charakter komunistických stran jako stran nového typu, stran ideově a organizačně věrohodných, schopných získat pracující masy k revoluční přeměně společnosti. Obsahová i věcná univerzálnost 21 podmínek a jejich uplatnění v praktické politice jednotlivých KS byla prokázána ve zkvalitnění jejich činnosti, což přineslo úspěch zejména v budoucnosti při vzniku světové socialistické soustavy.

Dodržování a respektování oněch principů v politice jednotlivých národních komunistických stran (KS) a vzájemná výměna názorů a zkušeností plynoucích i ze specifických podmínek těchto stran byl významný svorník upevňující mezinárodní jednotu komunistických stran.

Jaká je situace nyní? Lze uskutečnit obdobné ideově organizační uspořádání, jako byla KI a je možné inspirovat se a dále využívat oněch 21 podmínek k hledání sjednocujících východisek pro společnou cestu? Jak docílit zformování řady politických stran či hnutí hlásících se dnes ke komunistické identitě? Je žádoucí nastavit podobná kritéria, jako je před 100 lety přijal II. kongres KI?

Pokračovat ve čtení „K problematice jednoty a součinnosti komunistického hnutí“

Británie a Evropská unie

(Toto prohlášení bylo navrženo před chaotickým hlasováním v Britském parlamentu.)

Dohoda o brexitu, ležící teď na stole, dosažená mezi Evropskou unií a britskou konzervativní vládou, je jasně ohřátá dohoda z května, ale z pohledu irské demokracie s několika důležitými změnami. Obsahuje i smlouvu o volném obchodu, která v květnové dohodě nebyla. Tato nová dohoda nevylučuje těsnější vztah s Evropskou unií, ale spíše nechává budoucí vládě otevřená dvířka k vyjednávání a dovoluje tak Johnsonově vládě přiřadit se k Evropské unii co nejtěsněji.

Určité síly uvnitř dělnické třídy v Británii – stejně jako jejich protějšky v Evropské unii – šíří i nadále iluzi, že práva a zájmy pracujících budou lépe pokryty ve strukturách a smlouvách současné Evropské unie. Nic není dál od pravdy. Což se odráží v jejich hlubokém pesimismu, ztrátě víry v dělnickou třídu a schopnosti pracujících vzdorovat.

Pracující získali a udržují si tato práva jen vlastním organizovaným bojem. Sociální demokracie se opět postavila za zájmy velkých monopolů a za strategické zájmy imperialismu – další epizoda v dlouhých dějinách zrazování pracujících.

Touto dohodou o brexitu, bude-li přijata, hra nekončí, boj bude pokračovat, jak se Británie pokouší ztvárnit svůj vztah k Evropské unii. Nikdy nenadcházel jasný rozchod, protože britská vládnoucí třída je hluboce rozdělená.

Zvítězili ti, kteří chtěli zajistit co nejlepší dohodu, zůstat co možná nejtěsněji u Evropské unie. Byla to už od referenda jejich strategie. Johnson možná dobře dodá to, co nepřinesla Mayová, i když se zdálo, že je pro odchod.

Unionismus, proimperialistická ideologie, se opět ocitla na špatné straně dějin, když vložila svou víru do marné naděje, že britská vládnoucí třída se o unionisty postará. Unionistické veto, pokud jde o pobláznění dohodou mezi britskou vládou a Evropskou unií, odmítli oba. Dějiny opět potvrdily, že imperialismus protěžuje a chrání jen zájmy, nikoli přátele. Unionismus byl a je užitečným nástrojem, odklizeným a vyřazeným, když to vyhovuje Britům.

Přesto jásot Lea Varadkara a váhání irských prorežimních sdělovacích prostředků ukázaly, že zájmy irského lidu nezajímaly ani britské, ani eurounijní vyjednavače.

Irští unionisté v dosažené dohodě jasně prohrávají s návrhem celních předpisů mezi severem Irska a Británií. Ten by spolu s dalším vývojem celoirské ekonomiky mohl zvýšit jednotu irského lidu. Irské dělnické hnutí teď musí předložit požadavek na větší ekonomickou i společenskou integraci napříč Irskem.

Odsouhlasení dohody by potom znamenalo, že „zůstat“ je smeteno se stolu, ale budoucí vztah je stále otevřený pro debatu. Terén boje se teď otevírá. Chybí jen jasně protiimperialistický hlas.

Rozdělení zklamalo irské pracující, a je to jasnější stále více lidem. Potřebujeme také získat jasnou politickou strategii pro národní jednotu. Naše jednota není ani jakýmsi druhem fúze dvou jurisdikcí, ani rozšířením stávajícího uspořádání na jih, jakýmsi hybridem toho, v němž teď pracující žijí, severního a jižního. Ne, teď je třeba mít novou republiku, novou ústavu, demokracii, jež zhojí historická zranění a do svého srdce vloží práva a zájmy pracujících.

Prohlášení Komunistické strany Irska, 19. října 2019

(Překlad Vladimír Sedláček. Ještě připomínám, že i když vedení KS Irska sídlí v Dublinu, tedy v Irské republice, strana působí v celém Irsku, bez ohledu a bez uznání jeho rozdělení.)