Šedesátý osmý jinak než slýcháme

Největší „demokrati“ lžou národu o pozadí státního převratu 1968, který měl do roku 1975 udělat z ČSSR členský stát NATO! Miloš Zeman pochopil, že 50. výročí převratu není důvod připomínat, protože je připomínkou nezdařeného neomarxistického puče. Pravda o roku 1968 je největší fackou do tváře všech, kteří usilovali o demokracii a svobodu, protože rok 1968 byl pouze nezdařeným prototypem pozdější a o 21 let realizované Sametové revoluce.

Celé Pražské jaro 1968 začalo jako brutální vnitrostranický puč uvnitř Ústředního výboru KSČ, kdy došlo k sesazení prezidenta Antonína Novotného, který byl v březnu 1968 násilným způsobem pod hrozbou likvidace vlastní rodiny donucen k odstoupení z pozice prezidenta a vrchního velitele ozbrojených sil ČSLA. Podle dokumentů KGB měl Antonín Novotný odposlouchávaný telefon již od listopadu 1967 lidmi z okolí pozdějších prominentů Pražského jara. K odstavení Novotného z funkce byly použity zpravodajské informace o propojení Antonína Novotného na generála Jana Šejnu. Ten utekl na počátku Pražského jara 1968 do USA, kde začal pracovat pro americkou CIA a poskytl americké armádě podrobné informace o operačních silách ČSLA, o rozmístění vojsk a poskytl i materiály pro účely vytěžení a získávání informací od českých generálů. Pražské jaro 1968 odstartoval puč uvnitř ÚV KSČ, který měl za první oběť prezidenta a generálního tajemníka.

Generál Šejna utekl z Československa kvůli hospodářské kriminalitě, protože údajně spekuloval s jetelovými semeny vyšlechtěnými Československou akademií věd pro vysoké rostlinné výnosy. Krmivo zlepšovalo výživu skotu a tím také masivní produkci mléka. Generál Šejna s těmito experimentálními osivy kšeftoval mimo svoji jurisdikci ČSLA, protože právě armáda měla k osivům přístup pro zkoušky a testy pro vysokou produkci mléka jako strategické suroviny.

Pokračovat ve čtení „Šedesátý osmý jinak než slýcháme“

Soukromá armáda mocenských elit

Eurogendfor (EGF) je armáda rychlého nasazení, která má potlačit povstání v krizových oblastech. Tato jednotka má všechny pravomoci učinit a zrealizovat, co bude chtít. Zabíjení lidí je stanoveno zákonem. Eurogendfor je tedy armáda, která se nemusí v žádné evropské zemi podrobovat právním předpisům té které země.
Evropská policejní síla neexistuje dlouho. Byla navržena teprve v roce 2003 francouzskou stranou. První cvičení se uskutečnilo v roce 2005 a v roce 2006 byla tato armáda již tzv. zavedena. Od té doby existuje tato polovojenská tajná síla.
Takzvaná EGF je směsice policie, tajné služby a armády. EGF slouží podle své zakládající smlouvy Evropské komisi k potlačení povstání. EU legitimizuje vznik takové síly.
Co EGF vlastně je? To je sotva komu známo. Málokdo ví, že byla uzavřena tajná dohoda za zavřenými dveřmi, kdy byla sestavena speciální jednotka, jejíž velitelská struktura je umístěna v italském městě Vicenza. Tato speciální jednotka má několik tisíc mužů a má být nasazována proti povstáním v zemích Evropské unie mimo rozhodovací pravomoci příslušných vlád těchto zemí. To vše bylo zrealizováno, zcela tiše a potají, jakoby mimochodem – před lety – ale cíleně a rychle. Bohužel s rakouským souhlasem.
EGF je prostě a jednoduše přiznáním, že se instituce EU bojí národů a jsou odhodlané vojensky a policejně zakročit. Je to polovojenská jednotka – evropská policejní jednotka. EGF může zasáhnout vojensky a policejně proti lidem, kteří si politiku EU už nechtějí nechat líbit. EGF je přiznáním hroutící se Evropské unie, a proto je její existence držena v tajnosti.
O EGF se vůbec neinformuje. Téma EGF nebylo nikdy nikde diskutováno a vytvářelo se v tajnosti. EGF je ale latentní hrozbou občanské svobody.
     Evropská komise uvedla před několika lety na žádost jednoho poslance, že EGF není institucí, a proto nebyly zveřejněny žádné dokumenty. To je však drzost. Musíme ji financovat. Pokud se předstírá, jako že to není součástí EU, nebo že to s ní nemá nic společného, je to jasná nestydatá lež! A ten, kdo má zapotřebí lhát, kdo musí tajně vytvářet dokumenty, a musí potají vytvářet policejní jednotku, ten má špatné svědomí před svým vlastním obyvatelstvem. A to ve skutečnosti ukazuje, jak tato elitní evropská třída, nová oligarchie, skutečně smýšlí o národech.
     Ale co kdyby se to všechno obrátilo? Co kdyby se lidé sjednotili a postavili se proti vládě? Co kdyby se nejednalo jen o demonstrace, ale o skutečnou vzpouru? Co kdyby se policie připojila k obyvatelstvu, protože nakonec policisté jsou jen občané té které konkrétní země? Pokud by lidé měli dost rozhodování, která se jim sypou hlavu a pokud by došlo ke vzpouře, tak co může udělat stát, pokud není schopen zastavit nepokoje svou výkonnou mocí? Od samého začátku byly tyto myšlenky strašákem pro vládnoucí elitu při zakládání EU. Populace EU, která nesouhlasí s rozhodnutími EU, to se nemůže povolit! K uskutečnění svých nařízení disponuje EU celou řadou zvláštních práv, která by se občanům EU nemusela líbit, a proto jsou úkoly EGF jsou jasně definovány.
Eurogendfor:
– má pokrýt všechny možné typy krizového řízení
– 
má nahradit nebo posílit místní policii
– 
má zasáhnout spolu s armádou v krizi
– 
má převzít úkoly tajné služby
– 
může nařídit a prosadit jakékoli opatření nezbytné k plnění svého mandátu

Patří sem:
     – konfiskace domů a majetku
     – zatčení a odnětí svobody
     – nařízení zákazu vycházení (stanného práva)
     – zákaz demonstrací
     – a zabíjení občanů EU ! ! !

Zabíjení občanů EU samozřejmě není povinností EGF, ale je to opatření, které by mohlo být nezbytné k plnění jejího poslání, pro které má oprávnění. Vzhledem k tomu, že hlavním úkolem v rámci EU bude potlačení nepokojů, pak je pravděpodobné, že toto právo bude uplatněno. Právo EGF zabíjet čerpá z Úmluvy EU o lidských právech!
     Připomínáme, že Úmluva o lidských právech nebyla do Lisabonské smlouvy zahrnuta, ale v Lisabonské smlouvě bylo stanoveno, že tato Úmluva o lidských právech je závazná pro všechny členské státy EU.

Podívejme se na článek 2 Úmluvy o lidských právech EU. Článek 2 upravuje právo na život. (Zdroj: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1992-209#cl)

Článek 2 – Právo na život
     1. Právo každého na život je chráněno zá Nikdo nesmí být úmyslně zbaven života kromě výkonu soudem uloženého trestu následujícího po uznání viny za spáchání trestného činu, pro který zákon ukládá tento trest.
     2. Zbavení života se nebude považovat za způsobené vrozporu s tímto článkem, jestliže bude vyplývat z použití síly, které není víc než zcela nezbytné, při:
– obraně každé osoby proti nezákonnému násilí;‘
– provádění zákonného zatčení nebo zabránění útěku osoby zákonně zadržené;
– zákonně uskutečněné akci za účelem potlačení nepokojů nebo vzpoury.

     Mnozí jsou jistě při čtení úmluvy velmi překvapeni! Neznamená to totiž nic jiného, než že pokud vyzýváme ke vzpouře nebo vyvoláme vzpouru, která by měla sloužit ke svržení vlády, pak můžeme být zabiti!

     Přeložila Mgr. Milena Míčová, místopředsedkyně ANS

Okamžitě přestaňte kontrolovat polské maso!

Médii včera proběhla zpráva, dle které Evropská komise nařizuje České republice, aby přestala kontrolovat polské maso, nebo přijdou sankce!

Jak vyplývá z diskuzí k této zprávě na zpravodajských serverech, občan České republiky toto arogantní sdělení nutně vnímá takto: „Okamžitě přestaňte kontrolovat polské maso, o tom, co se kde v Evropě bude konzumovat, tady rozhodujeme my!“

Očekával bych proto, že vedení strany, která se ohání heslem „S lidmi, pro lidi,“ bude v této šokující věci ihned jednat. Minimálně tak, že k tomuto vydá své jednoznačné stanovisko, svolá tiskovou konferenci, bude iniciovat mimořádné zasedání vlády, která by měla vydat příslušné pokyny svému ministru zahraničí, vyvolat jednání s eurokomisařkou Jourovou, a podobně.

Očekával jsem, že v Haló novinách bude tato arogance uvedená palcovými titulky na úvodní straně, a Vojtěch Filip se hned ve stejné věci objeví v hlavních zprávách většiny zpravodajských serverů. Jaká je však realita? Vůbec nic! Nula od nuly pošla!

No já vím, pokud jde o Haló noviny, asi bych se dozvěděl, že tyto nejsou tiskovým orgánem KSČM, ale nezávislým českým levicovým deníkem, takže si mohou psát co chtějí! (Při tom se však cudně mlčí o tom, že bez markantní dotace ze strany KSČM by nemohlo vyjít jediné číslo tohoto politicky zcela jalového listu.) Od jednoho jejich, poměrně nového, redaktorského objevu se však naštěstí, dozvídáme že: „Ale blízká se na lepší časy…(28. 2. 2019, s. 6)

A Vojtěch Filip? Ten si přece řeší hlavně své vlastní zájmy, například v oblasti zahraniční i tuzemské energetiky, co nejlukrativnějšího prodeje budovy na ulici Politických vězňů, a nezajímají jej ani takoví kostlivci ve skříních téže budovy, jako je dvakrát zaplacených 400 tisíc korun za tutéž rekonstrukci výtahů, nebo zpronevěra 600 tisíc korun na OV KSČM Strakonice.

A budeme-li se ptát, jak je možné, že v žádném z těchto případů nebylo dodnes podáno trestní oznámení, pak důvodem je nejspíš zjevná obava z toho, že by potom zase někdo mohl třeba začít otravovat s povídačkou o tom, jak ryba smrdí od hlavy…

Takže se nelze divit ani tomu, že oni, ve všech pádech skloňovaní lidé, vám pak kdykoli a kdekoli řeknou, že KSČM pro ně nedělá zhola nic, a tak nevidí sebemenší důvod k tomu, aby jim ve volbách dávali svůj hlas…

Karel Košťál, 1. 3. 2019

Když v ODS „služebně“ starší dáma dává kázání dámě mladší

Nedá se upřít, že by Miroslava Němcová nedokázala na sebe mediálně upozornit a před svými voliči se zviditelnit. V loňském roce k nejlepším „kouskům“ pro veřejnost patřil její protestní odchod během inauguračního projevu hlavy státu České republiky Miloše Zemana.

Před pár dny svoji politickou zásadovost vyjádřila pro změnu na adresu první místopředsedkyně ODS, která se „odvážila“ zúčastnit oslavy 50. narozenin generálního ředitele TV Barrandov Jaromíra Soukupa – a to slovy: „Já doufám, že voliči ODS si nějak v hlavě porovnají a že tuhle jednorázovou akci narozeninové oslavy nebudou posuzovat jako základní kritérium, proč volit nebo nevolit ODS. Rozumím tomu, že byli naštvaní, že to s nimi zamávalo.“

Škoda, že Miroslava Němcová nebyla ke svým voličům sdílnější a neodkryla více vazby mezi první místopředsedkyní ODS a kmotry této strany.

Na otázku, zda Alexandru Udženiji s pražským „podnikatelem“ Romanem Janouškem spojuje pouze chorvatský Zadar, v němž mají údajně kousek od sebe domy si tak musí voliči odpovědět sami. Určitou pomůckou k hledání odpovědi může být skutečnost, že právě Roman Janoušek se svým dalším kamarádem z „podnikatelského“ prostředí Tomášem Hrdličkou stáli za politickým projektem uskupení Věci veřejné, ve kterém měli k sobě tak blízko Vít Bárta a právě Jaroslav Soukup. Politické kmotrovské strany „na jedno použití“ působící ve vládě Petra Nečase, která své „funkční“ období nedokončila. Samotná Alexandra Udženija byla v této době (2010 – 2013) radní hlavního města Prahy.

Miroslava Němcová se o voliče obávat nemusí. Jak nedávno Alexandra Udženija prohlásila – hodnotově je ODS stále stejná. „Skalní“ příznivce ODS tak neodradí ani první místopředsedkyně ODS, ani Miroslava Němcová. Stejně jako je neodradí další korupce, tunelářství a klientelismus – negativa, která jsou historicky s touto stranou spojena.

    Miroslav Kavij

Oslava banderovců Hermanovi nevadí, Únor ano

Na dvojí metr hodnocení společenskopolitických a historických událostí jsme si u politiků především „demokratických“ stran zvykli. Bývalý ministr kultury Daniel Herman k výjimkám nepatří, spíše naopak.

Na dotaz, zda mu vadí oslava banderovských vrahů odpovídá: „Není mi známo, že by někdo oslavoval banderovské vrahy. Při svých opakovaných návštěvách Ukrajiny jsem se s ničím takovým nesetkal. A na základě konzultací s naším ministrem zahraničí mohu potvrdit, že ani on nic takového nezaznamenal. Pokud máte ověřené informace o takových závažných záležitostech, pak je oznamte příslušným orgánům.“

Zatímco šířící se ukrajinský fašismus nechává neúspěšného senátorského kandidáta v klidu, k výročí 25. února 1948 se vyjadřuje, že takzvaný Vítězný únor nebyl rozhodně nenásilným převzetím moci. Umocňuje tím dřívější názor bývalého stranického kolegy Miroslava Kalouska: „Já tomu neříkám Vítězný únor, ale nazývám to komunistickým pučem.“

Hodnocení „Února“ od lidovce Hermana a „toplidovce“ Kalouska tak zdaleka nesouzní s názory dalšího bývalého ministra kultury za KDU-ČSL Pavla Tigrida, který řekl: „Komunisté vyhráli nad svými národně frontovními druhy způsobem pozoruhodným a nepopíratelným zároveň, a to jak z hlediska dlouho připravované strategie, tak z hlediska bleskově aplikované taktiky.“

A ve svém únorovém hodnocení Tigrid dále dodává: „Demokraté až do konce nepochopili vážnost situace. Jezdili si po schůzích, jako by se nechumelilo, tancovali na bálech…“

Konstatování přinejmenším zajímavé. Nebo můžeme snad představiteli českého protikomunistického exilu Pavlu Tigridovi přisuzovat jakékoliv sympatie k tehdejšímu Československu?

Na závěr malá úvaha. Jak by asi zněla odpověď exministra Hermana na otázku, týkající se „ústavnosti“ pokusu o státní převrat v dnešní Venezuele?

Miroslav Kavij

Naléhavé poselství

 

Jak zdůrazňuje prohlášení Kubánské revoluční vlády z 13. února: „Eskalace nátlaku a akcí vlády Spojených států připravujících se na vojenské dobrodružství, maskované humanitární akcí,“ vytváří nejen reálnou hrozbu venezuelskému lidu, ale znamená skutečné nebezpečí pro mír ve světě.

Washington by neměl podceňovat cenu za agresi proti Venezuele. Možnost ničivé regionalizace ozbrojeného konfliktu by mohl zasáhnout naše národy a všechny sociální, ekonomické a politické oblasti v regionu.

Čelíme typické hrozbě imperialistické agrese – ať se kamufluje jakkoli, jejímž základním cílem je přivlastnění si Spojenými státy největších potvrzených zásob ropy na planetě. Znovu je zjevné opovržení Washingtonu desítkami tisíc civilních obětí, které by náhlý požár jako je ten, který je na obzoru, mohl vyvolat.

Nejednalo by se jen o útok proti Bolívarovské revoluci. V logice jestřábů, kteří kontrolují politiku Trumpovy administrativy vůči Latinské Americe, je akce považována za závěrečný útok proti levici a pokrokovým silám v celém světě.

Dnes Venezuela, zítra to může být Nikaragua, Bolívie nebo Kuba.

Obrana Bolívarovské revoluce se tedy stává předním zákopem v boji za suverenitu Amerik, za ideál sociální spravedlnosti, za mír s důstojností a jednotu celého světa.

V této chvíli znovu zdůrazňujeme tezi naší vlády, že „suverenita a důstojnost Latinské Ameriky a Karibiku a národů Jihu se rozhodují dnes ve Venezuele. Rozhoduje se i o přežití norem mezinárodního práva a Charty OSN. Rozhoduje se také, zda legitimita vlády vychází z vůle svobodně a suverénně vyjádřené jeho lidem, nebo na základě uznání zahraničních mocností.

Vyzýváme ke společnému postupu, abychom ukázali yankeeovskému impériu, že národy světa připisují význam jejich suverenitě. Nastala chvíle, aby komunistické a dělnické strany všech kontinentů prokázaly mohutný politický potenciál, který reprezentují v boji proti válce a v obraně míru.

KS Kuby

Odzbrojení namísto omezení sociálních výdajů

Bavorský Mnichov přivítal ve dnech 15. až 17. února 2019 na již 55. každoročně pořádané bezpečnostní konferenci nejen desítky ministrů zahraničí a obrany z více než 35 zemí, ale také nejvyšší vojenské představitele a zástupce obranného průmyslu a obchodu. Pro jejich bezpečnost bylo nasazeno na 4 400 policistů, odstřelovačů a německých vojáků.

Letošní konference potvrdila nejen prohlubující se krizi současného kapitalismu, která zahnala svět do ještě nebezpečnější válečné situace, než tomu bylo před rozpadem Sovětského svazu, ale v plné nahotě ukázala na prohlubující se rozpory mezi USA a Německem a na nadřazenost politiky USA vůči EU i vůči jednotlivým členským státům NATO.

Napětí mezi Německem a Spojenými státy se dalo krájet, když německá kancléřka Angela Merkelová ostře kritizovala jednostranné kroky amerického prezidenta v jeho prosazování zahraniční a obchodní politiky včetně plánů na zavedení cel na německé automobily, které podle Trumpa ohrožují národní bezpečnost Spojených států!

Že jsou, zájmy USA ve všech směrech na prvním místě, jasně deklaroval ve svém vystoupení viceprezident Spojených států Michael Richard Pence. Ve svém „kázání“ znovu apeloval na členské státy NATO, že jejich povinností je navýšení obranných rozpočtů. Neopomněl vyzvat spojence, aby se vyhnuli jaderné dohodě s Íránem a varoval Evropany, aby se nestali závislí na ruském plynu. Prostě, aby Evropa následovala tvrdý kurz USA proti Íránu a Rusku, stejně jako by měla Evropská unie jednomyslně uznat Juan Guaidó za „jediného legitimního prezidenta Venezuely“.

Nedílnou součástí mnichovských bezpečnostních konferencí se staly poklidné demonstrace poukazující na nutnost zachování míru a světového odzbrojení.

Té letošní se v sobotu zúčastnilo na šest a půl tisíce demonstrantů, kteří „vybaveni“ pestrými vlajkami a plakáty požadovali odzbrojení namísto omezení sociálních výdajů a okamžité ukončení „reklamy“ Bundeswehru ve školách a na veřejnosti, stejně jako veškeré zahraniční operace německé armády.

Miroslav Kavij

Definice agrese

 

Vypracování definice agrese se již snažila Společnost národů po první světové válce, neboť tato problematika patřila k nejzávažnějším politickým a právním otázkám. Především po sjednání Briand-Kelloggova paktu z roku 1928, který zakázal útočnou válku, se definování agrese stalo klíčovou otázkou aplikace této smlouvy. Mimořádný význam sehrála již tehdy a následně za druhé světové války i v poválečné praxi sovětská definice agrese z roku 1933, která byla převzata do smluv mezi SSSR a jeho sousedy a byla použita i norimberským a tokijským tribunálem při souzení válečných zločinců.

Organizace spojených národů (OSN) se definici agrese zabývala intenzívně po roce 1950, kdy USA vydávaly svou ozbrojenou intervenci a později i agresi v Koreji za dovolený akt sebeobrany. Tehdy bylo nutné definovat obecně pojem agrese. I zde projevil SSSR iniciativu a předložil nový návrh definice agrese. Tento námět však neměl v době studené války odezvu u západních mocností.

Znovu se OSN vrátila k problému definice agrese v roce 1967. Na XXII. zasedání si Valné shromáždění zřídilo zvláštní výbor, kterému uložilo, aby vypracoval návrh definice agrese.

Výbor složený ze zástupců 35 členských států OSN, zasedal každoročně v letech 1968 až 1974. Na posledním zasedání v roce 1974 se mu podařilo připravit návrh definice agrese, který pak předložil k projednání XXIX. zasedání Valného shromáždění, které pak bylo 14. prosince schváleno.

Definice agrese tvoří přílohu k rezoluci, ve které Valné shromáždění vyzvalo všechny státy, aby se vystříhaly všech agresivních činů a jiných způsobů použití síly, které jsou v rozporu s Chartou OSN a Deklarací zásad mezinárodního práva, týkající se přátelských vztahů spolupráce mezi státy v souladu s Chartou. Zároveň upozornilo Radu bezpečnosti na definici agrese a doporučilo jí, aby k ní přihlédla při rozhodování o tom, zda došlo k agresi.

Valné shromáždění pak shrnulo zásady agrese do osmi základních článků. Agrese se v nich definuje jako použití síly státem proti svrchovanosti, územní nedotknutelnosti nebo politické nezávislosti jiného státu, nebo jakýmkoli jiným způsobem neslučitelným s Chartou OSN. Za agresivní se považuje, bez ohledu na to, zda byla či nebyla vyhlášena válka, kterýkoliv následující čin:

a/ Invaze nebo útok ozbrojených sil jednoho státu na území druhého státu nebo vojenská okupace, byť dočasná, která je důsledkem takové invaze nebo útoku, anebo jakéhokoliv připojení území jiného státu, nebo jeho části, při němž bylo použito síly.

b/ Bombardování ozbrojenými silami jednoho státu území druhého státu nebo použití jakýchkoli zbraní jednoho státu proti území druhého státu.

c/ Blokáda přístavů nebo pobřeží jednoho státu ozbrojenými silami druhého státu.

d/ Útok ozbrojených sil jednoho státu na pozemní, námořní nebo letecké síly jiného státu.

e/ Použití ozbrojených sil jednoho státu, které se nacházejí na území druhého státu s jeho souhlasem, v případě že se nedodržely dohodnuté podmínky pobytu nebo délky jejich přítomnosti.

f/ Jednání státu, který povolil druhému, aby použil jeho území ke spáchání agresívního činu proti třetímu státu.

g/ Vyslání státem nebo jeho jménem ozbrojených skupin, band, nepravidelných ozbrojených sil nebo žoldáků, kteří používají síly proti jinému státu v takové míře, že se to rovná předchozím činům, anebo podstatná účast státu na takových činech.

V textu definice agrese se zdůrazňuje, že tyto vyčíslené činy nevyčerpávají všechny možné případy agresívních činů. Rada bezpečnosti může v rámci své pravomoci rozhodnout, že i jiné činy mohou zakládat agresi podle Charty OSN (čl. 4).

Agresi nemůže ospravedlnit žádná politická, hospodářská, vojenská nebo jiná úvaha. Útočná válka je zločinem proti mezinárodnímu míru. Zakládá mezinárodně právní odpovědnost. Žádný územní zisk nebo nějaká speciální výhoda, kterých se získalo agresí, nesmějí být uznány za zákonné (čl. 5).

Nic na této definici nelze vykládat tak, že by to rozšiřovalo nebo zužovalo rozsah Charty OSN, čítajíc v to případy, kdy použití síly je dovolené (čl. 6).

Rovněž nic v této definici není na újmu práv na sebeurčení, svobodu a nezávislost, která přísluší národům pod cizí nebo koloniální nadvládou nebo pod rasistickými režimy. Tyto národy se mohou dožadovat pomoci od jiných států a dostávat ji v boji za uskutečnění svého práva na sebeurčení (čl. 7).

Při výkladu a aplikaci předchozích ustanovení definice agrese je třeba vycházet z toho, že jsou navzájem propojena. Každé ustanovení je proto třeba interpretovat v souvislosti s ostatními ustanoveními (čl. 8).

Hajzden

Proč jim nelze věřit?

Jsou to všichni stejní podvodníci, lháři, zrádci.
Vlastenecké organizace nemohou podporovat lumpy ve vládě, která ví, co se chystá, nechá sdělovací prostředky manipulovat s veřejným míněním, svou nenávistnou zahraniční politikou připravují národ na válku proti svému etnograficky, historicky, sociálně i kulturně nejbližšímu spojenci.

Jaká je pravda o Severoatlantické alianci?

Přečtěte si pozorně Memorandum vlády SSSR o Severoatlantické smlouvě:

Dne 31. března 1949 zaslala vláda Sovětského svazu prostřednictvím svých velvyslanců vládám Spojených států amerických, Francie, Belgie, Holandska, Lucemburska a Kanady memorandum o Severoatlantické smlouvě s těmito závěry:

  1. Severoatlantická smlouva nemá nic společného s cíli sebeobrany účastnických států smlouvy, jimž nikdo nehrozí, a na něž se nikdo nechystá útočit. Naopak tato smlouva má jasně agresivní povahu a je namířena proti Sovětskému svazu, což neskrývají ani oficiální představitelé účastnických států smlouvy ve svých veřejných projevech.
  2. Severoatlantická smlouva nejen nepřispívá k posílení míru a mezinárodní bezpečnosti, což je povinností všech členů Organizace spojených národů, nýbrž je v přímém rozporu se zásadami a cíli Charty OSN a směřuje k podrývání Organizace spojených národů.
  3. Severoatlantická smlouva je v rozporu mezi Velkou Británií a Sovětským svazem, uzavřenou v roce 1942, podle níž oba státy přijaly závazky spolupracovat při podpoře míru a mezinárodní bezpečnosti a „neuzavírat žádné spojenectví a neúčastnit se žádných koalicí namířených proti druhé výsostné smluvní straně“.
  4. Severoatlantická smlouva je v rozporu se smlouvou mezi Francií a Sovětským svazem, uzavřenou v roce 1944, podle níž na sebe oba státy vzaly závazky spolupracovat při podpoře míru a mezinárodní bezpečnosti a „neuzavírat žádné spojenectví a neúčastnit se žádných koalicí namířených proti druhé výsostné smluvní straně“.
  5. Severoatlantická smlouva je v rozporu s těmito dohodami mezi Sovětským svazem, Spojenými státy americkými a Velkou Británií, uzavřenými na Jaltské a Postupimské konferenci, jakož i na jiných poradách, které se konaly jak v průběhu druhé světové války, tak i po ní, podle nichž Spojené státy americké a Velká Británie stejně jako Sovětský svaz vzaly na sebe závazky spolupracovat při upevňování všeobecného míru a mezinárodní bezpečnosti a napomáhat upevňování Organizace spojených národů.

(Přeloženo podle ruského znění, otištěného ve Vněšnaja politika Sovětskogo sojuza, 1949, str. 88)

A takovým zrádcům, my Češi, Moravané, Slezané lezeme do zadku?
Víte, co by se stalo, kdyby se podle hesla na budově OSN „zbraně přeměnily v pluhy“?
My, bychom mohli žít více v klidu, rodit a vychovávat děti k radosti a ne ve strachu. A arabský svět, nejchudší národy Asie a Latinské Ameriky a obyvatelé afrického kontinentu? Ti by za nevyčíslitelné množství ušetřených peněz z rozpočtů všech mocností na zbrojení – mohli přestat vraždit, pěstovat drogy…, a začít se vzdělávat a pracovat ke svému prospěchu a přátelství mezi všemi národy. Socialismus není o chudobě, ale o důstojném životu a spravedlnosti!

MiHav

 

Doplnění učebnic dějepisu

Padesátníci, začněte konečně říkat svým dětem a vnukům pravdu!

  • Kdo vybudoval školní budovy s tělocvičnami a hřišti?
  • Kdo zajistil opravdu bezplatné školství na všech stupních?
  • Kdo vybudoval pionýrské domy a staral se o aktivity mládeže ve volném čase?
  • Kdo postavil rekreační zařízení?
  • Kdo postavil zimní stadiony na hokej, fotbalové stadiony, sportovní haly, plovárny a jiná sportovní zařízení?
  • Kdo vybudoval bezprašné cesty tak, aby bylo spojení do každé vesnice?
  • Kdo vybudoval železniční tratě, kdo je elektrifikoval?
  • Kdo zajistil levné spojení do každé vesnice od rána do půlnoci?
  • Kdo poskytoval slevy na dopravu pro studenty a pracující?
  • Kdo elektrifikoval zemi?
  • Kdo nastavěl vodní a tepelné elektrárny?
  • Kdo plynofikoval zemi?
  • Kdo postavil fabriky v každém městě?
  • Kdo vybudoval zemědělská družstva ve většině vesnic a měst?
  • Kdo nastavěl směšné králíkárny pro lidi, co dnes mají hodnotu milionů?
  • Kdo umožnil bydlet mladým rodinám v levných nájemních bytech?
  • Kdo zajistil, že věci pro malé děti byly za směšné nízké ceny?
  • Kdo zajistil, že nebyli bezdomovci?
  • Kdo zajistil, že lidé vydělávali tolik, aby každý mohl vyžít?
  • Kdo dával nevratné půjčky rodinám na koupi zařízení a stavbu rodinných domů?
  • Kdo vybudoval v obcích vodovody, regulaci potoků?
  • Kdo vybudoval i ve větších obcích kina, knihovny, kulturní domy, požární zbrojnice, obchody?
  • Kdo dokázal mobilizovat lidi, aby zlepšovali stav své obce bez nároku na odměnu?
  • Kdo dokázal dát práci všem svým občanům?
  • Kdo poskytl mladým rodinám nenávratné, novomanželské půjčky?
  • Kdo zajistil bezplatnou zdravotní péči pro všechny?
  • Kdo poskytoval pracujícím rekreace na zotavenou zdarma?
  • Kdo postavil nemocnice a zdravotnická střediska?
  • Kdo vybudoval telekomunikační systémy, rozhlasové a televizní vysílání?
  • Kdo zajistil, že lidé se nebáli chodit v noci po městech a vesnicích a cítili se bezpečně?
  • Kdo zajistil, že všichni cikáni museli chodit do zaměstnání?
  • Kdo zajistil, že když do práce nechodili, nedostali výplatu ani rodinné příplatky?

Je mnoho otázek, které by bylo třeba doplnit, ale není to až tak důležité. Je však třeba připomenout, za jakých podmínek se vše dělo.

Pokračovat ve čtení „Doplnění učebnic dějepisu“

Co jste možná neslyšeli…

„My, Srbové, nikdy nezapomeneme, co NATO udělalo naší zemi.

Srbský lid nezapomíná, a proto nikdy do NATO nevstoupíme.

Srbsko není bohatá země, ale je hrdá a náš osud bude určovat náš národ, ne Evropská unie ani NATO.

Stejně tak nikdy nedovolíme, aby bylo Srbsko použité jako nástroj nátlaku proti bratrskému, ruskému národu.

Srbský národ a ruský národ společně bojovali a umírali celá staletí. Proto nás spojuje pouto nejsilnější.

Srbsko nikdy, nepředá svoji hrdost, ani svobodu za žádné peníze, ani jiné výhody.

Nikdy nedovolíme, aby nám Evropská unie vnutila falešnou solidaritu, ohledně přijetí imigrantů.

My jsme nebombardovali ani Sýrii, ani jiné státy, a proto nedovolíme, aby Srbsko ohrožovaly hordy utečenců.“

Aleksandar Vučić, prezident Srbska


(Aleksandar Vučić (v srbské cyrilici Александар Вучић) narozen 5. března 1970 v Bělehradě. Bývalý předseda srbské vlády a od roku  2017 srbský  prezident. Ve vládě Ivici Dačiće, která vládla v letech 2012–2014, zastával resort ministra obrany; byl generálním sekretářem Národní bezpečnostní rady. V současné době je rovněž předsedou Srbské pokrokové strany. Vzděláním je právník.

Vyrůstal v Novém Bělehradě. Jeho matka byla žurnalistka a otec ekonom. Vystudoval gymnázium v Zemunu, později studoval na Právnické fakultě Bělehradské univerzity. Svá studia dokončil v roce 1994. Po nějakou dobu také studoval v Brightonu ve Spojeném království.

V letech 1992–2008 působil v Srbské radikální straně, kde byl 14 let generálním tajemníkem. V roce 1993 byl také zvolen jako poslanec do srbské Skupštiny. V letech 1998–2000 zastával resort ministra informací ve vládě Mirka Marjanoviće (tj. pod prezidentem Miloševićem).

V roce 2008 od Radikálů odešel. V roce 2012 se stal předsedou Srbské pokrokové strany poté.

V roce 2014 byl předním kandidátem v parlamentních volbách za Srbskou pokrokovou stranu (která volby vyhrála). Ještě v témže roce se osobně angažoval při záchraně motoristů z kolony zaváté sněhem při kalamitě na dálnici nedaleko města Feketić.

V roce 2017 vyhrál v prvním kolem prezidentských voleb s nadpoloviční většinou hlasů. Jako prezident prohlásil, že země bude dále usilovat o členství v EU a zůstane vojensky neutrální, bude však spolupracovat s NATO i s Ruskem.

V prosinci 2017 získal čestný doktorát na Moskevském státním institutu pro mezinárodní vztahy; v roce 2018 získal ocenění „Zlatý lev“ v Benátkách a v roce 2019 Řád Alexandra Něvského.)

Metnar oživuje nápady Vondry

O ministru obrany Lubomíru Metnarovi se v hlavních médiích příliš nehovoří. Možná i proto zapadla jeho zmínka v rozhovoru pro deník Právo, ve kterém nevyloučil, že v případě zhoršení mezinárodní situace po zrušení dohody INF může být v NATO zahájena diskuse o umístění amerických základen v Evropě, a to včetně České republiky. Nic na tom nemění jeho o tři dny pozdější sdělení na Twitteru, ve kterém se od svého výroku ohledně možné stavby raketové základny v České republice distancuje.

Metnar není prvním (ani posledním) ministrem, který by upřednostňoval zájmy NATO před zájmy naší republiky. Vzpomeňme na Alexandra Vondru, který v Topolánkově vládě z pozice místopředsedy vlády pro evropské záležitosti prosazoval umístění americké vojenské základny v České republice, která měla být součástí kontroverzního systému protiraketové obrany. Zatímco americký radar v Brdech exministr Vondra pro značný odpor veřejnosti neprosadil, tak pro daňové poplatníky po něm zůstala z kauzy ProMoPro škoda, kterou stát vyčíslil na 938 milionů korun.

Polistopadové vlády (stejně jako současná) zřejmě dobře věděly, proč se institutu celostátního referenda bránily zuby nehty. Občané se tak musí nadále smířit se skutečností, že ministr obrany Metnar svým oprášeným nápadem Alexandra Vondry v možnosti budování americké základny v České republiky se bude řadit k politickým činitelům, lobbujících ve prospěch NATO, podílejících se na růstu válečného napětí a pokračující tak v politice přímé válečné konfrontace Západu s Ruskou federací.

Miroslav Kavij