(Vystoupení na Brněnském odborném
semináři, sobota 16. března 2019)
Organizátoři tohoto užitečného semináře zvolili zajímavé, potřebné a
aktuální téma. Porcovali a zkoumali ho přede mnou vážené a respektované
osobnosti.
Když jsem zvažoval, o čem bych mohl mluvit já, řekl jsem si, že bych
mohl zastupovat laickou veřejnost. Interpretovat
hlasy, názory a pocity, které slyším u mnoha příležitostí ve straně i mimo ni,
zejména však v řadách našich sympatizantů. Mám trošku dojem, že jsme se to
jaksi odnaučili vnímat. Že jsme stále více, ke své škodě, nedoslýchaví!
Co si tedy myslí z velké části český občan o Evropské unii? No,
rozhodně nic lichotivého!
Postupně se, na základě praktických zkušeností, naučil Evropskou unii
vnímat jako takové perpetuum mobile na nesmysly. A to si mnozí mysleli, že nic
takového nemůže existovat.
Obhájci EU, ti přesvědčení i ti zakamuflovaní, často tvrdí a zlobí se,
že její kritici překrucují skutečný obraz a malují ho černými barvami. Tak jako
sprejeři zohyzdí krásný omítnutý dům, podchod či zeď.
Přitom ale mainstreamová média šíří jen bruselskou propagandu. Totéž
činí valná část početných neziskových organizací a také tisícihlavá armáda
euroúředníků a většina europoslanců a členů jejich družin. Přece nebudou řezat
větev svému štědrému chlebodárci. Všude dobře, v Bruselu nejlépe (se
platí!).
Průzkumy veřejného mínění – a to i ty, které provádí Eurobarometr –
označují Čechy a Řeky za největší euroskeptiky. 69 % Čechů si myslí, že jejich
hlas nemá v EU žádnou váhu. Dvě třetiny by preferovaly větší nezávislost a
suverenitu země. Jen 33 % občanů vnímá členství v EU výhradně pozitivně a
45 % má k EU vztah neutrální. Ten zbytek, lze předpokládat, je skupina
lidí, kteří z toho nějakým způsobem profitují.
Názor na užitečnost EU vyjadřuje i volební účast – 18 procent – druhá nejnižší ze všech! Nižší je už len u bratov Slovákov.
„Elity“ NATO čeká tvrdý test. Víme, kdo jsou paraziti
Převzatý rozhovor s politologem
Josefem Skálou
Premiér Andrej
Babiš obsáhle kritizoval na sněmu hnutí ANO 90. léta. Šlo prý o dobu, kdy naší
zemi vznikly „nevratné škody“, kdy si ODS „nakradla miliardy“ a „ničila celý
demokratický systém“. Po „divokých 90. letech“ dle Babiše nastalo období,
kdy se toto rozkrádání „tutlalo a legitimizovalo“. Kdy se naše „zdevastované
hospodářství“ otevřelo zahraničnímu kapitálu, který nahradil neúspěšnou českou
cestu. V důsledku toho tečou z naší země stovky miliard na dividendách. Sdílíte
toto hodnocení?
Tečou
tam nejen „na dividendách“. Bezednou „černou
děrou“ jsou i „reexporty“. Z vývozu do Německa, tedy
na náš hlavní trh, činí 60 procent. Míří hlavně do Číny
i jiných zemí, kam jsme dřív vyváželi sami – a inkasovali z
nich i celou přidanou hodnotu. Hodnotu o to větší, že
z kompletních dodávek „na klíč“ – či nákladních vozů,
tramvají, trolejbusů a spousty podobných artiklů. Dneska tam, až na pár
čestných výjimek, proudí jen dílčí „vstupy“. Desítky procent
komponent tvoří i v německých automobilech. Jsou to však právě jen
„díly“. Platí nám za ně jen těsně nad výrobní režií. Tam, kde
jde o finální produkt, putuje na třetí trhy většinou rovnou od nás.
Ze zemí, jimž vynáší zisk, jsou jen dodací doklady a
faktury. Třetím do té ponižující party je „transfer
pricing“ – ceny mezi cizími „matkami“ a jejich českými
„dcerami“. Cokoli dodají „matky“, účtují za
to „dcerám“ i mastný zisk. V opačném gardu to bývá
zase jen „za režii“. „Dcerám“ se fakturují i „poradenské“
a všelijaké jiné služby. Z hodnoty, přidané českou prací, se platí i
zahraniční management. Své faraónské příjmy však většinou zdaňuje doma.
Českou
republiku to oškubává o 750 – 800 miliard korun ročně. Víc než o
celou šestinu našeho HDP. Takhle to stojí v nedávné analýze,
zpracované hlavní odborovou centrálou. Hromadu cizích zisků, které
jsou naší ztrátou, však nevyčísluje ani ta. Například z vývozu
mléka či jatečných zvířat – a dovozu masných a mléčných
výrobků. Mnohé už tvoří většinu domácí spotřeby. Lepší to není
ani v případě dřevní hmoty. Rok co rok se jí exportují milióny kubíků.
Ještě víc teď, za kůrovcové kalamity, decimující i zásoby vody a krajinný
reliéf. Dovážíme však dokonce i většinu prken a
lišt. Frapantní kapitolou je monopol cizích bank. Frapantní byl už
pakatel, za nějž ho pořídily. Tvořil jen zlomek hodnoty nemovitostí, v
nichž převzaly i bankovní trh a personál. Zmocnily se jich i banky s menší
bilanční sumou, než české peněžní domy, které jim spadly do
klína. Následky neseme i jako jejich klienti. Záporný úrok, zohlední-li se
inflace, nesou i spořicí účty a termínované vklady. Lepší to není ani v
letech, vykazujících několikaprocentní růst. Termínované vklady
nabízela i socialistická spořitelna. Ten roční vynášel 4 procenta.
Nezdaněná a inflací téměř nedotčená. Monopol cizích bank škrtí i
domácí byznys. Projekty, nehodící se do krámu cizí
konkurenci, nefinancuje z principu. Supům šel naproti i vekslácký kurs
místo reálné parity. Nás vyraboval víc, než reforma měny zmrzačené okupací a
válkou. Zlatý důl pro cizí parazity kutala i agrese proti české
koruně, vedená českou centrální bankou v minulých letech. Stála ji přes dva
tisíce miliard. Na jaký kurs a dokdy se dá spekulovat bez rizika, hlásila
šejdířům sama. Za cenu vlastní ztráty ve stovkách miliard.
Premiér zvedá prst právem. „Transformace“ skončila gigantickým mankem. Dřívější vládní konstelace tu pravdu blokovaly. Dnes je i v zájmu vítěze voleb, vystaveného tlaku zprava. Tím víc to chce premiéra vzít za slovo – a tlačit na zjištění směrodatných dat. Například skutečné tržní hodnoty kladenských hutí, plzeňské Škodovky nebo ČKD. Klenotů našeho „rodinného stříbra“, než padly za oběť „loupeži tisíciletí“. Byly to kolektivní investice. Práce, úspor a odložené spotřeby. Mozků a rukou řady generací. Tím víc mají právo vědět, kolik by za ně utržil soukromý kapitál. Zvlášť ten s domicilem v Německu, Izraeli či USA. Doba si koleduje i o jinou mapu – klíčových českých odvětví a podniků v časové řadě. Tedy na prahu I. světové války, za „první republiky“, od osvobození do 80. let – a po „sametu“. Jen tak se ukáže jako na dlani, kdo a jak moc zděděné kapacity rozvíjel – a po kom z nich zbyly jen rezaté „brownfieldy“. Té „transformaci“ bude už třicet. Čeká se velká trachtace. Premiér bude z prvních na ráně. Tím víc nabijí i jeho hlavně fakta, která tu demagogii svléknou do naha. Ilona Švihlíková nemaluje čerty po zdech. „Transformace“ z nás udělala kolonii. V mnohém jsme jí víc, než v c. a k. monarchii. Premiér, který si o „transformaci“ iluze nedělá, by měl rozumět i „cestovní mapě“ z pasti ven. Plánu razantní obnovy ekonomické suverenity a rozvoje. Investiční a komerční strategie, kterou se vrátíme na vlastní nohy. A ne její atrapy, co z našich daní postaví hřiště pro privátní kapitál. Ten, co zbyl v českých rukou, už na suverénního hráče ve světě nemá. Jeho celkový výkon stagnuje už čtvrt století. Z někdejších komplexních vertikál zbyly jen izolované fragmenty. Na roli „gründera“, který je postaví pro dnešní svět, má už jen stát. Včera bylo pozdě.
Nepokládáte
za podezřelé, když si presstitutky vymyslí příběh o „humanitární krizi“ ve
Venezuele a přitom obě oči i uši zavřou před skutečnou humanitární krizí v
Jemenu a v Gaze?
Nemyslíte si, že je
podivné, když expert Alfred Naurice de Zayas, vyslaný OSN do Venezuely, aby
zjistil, jaká situace tam skutečně je a OSN o tom informoval, najednou
shledává, že o jeho svědectví nemá zájem ani jedno západní médium a ani jedna
západní vláda?
Nemáte za to, že je za
hranou, když Washington ukradne Venezuele 21 miliard dolarů, uvrhne na ni
hospodářské sankce s cílem tuto zemi destabilizovat a dostat ji do kolen, a
obviní venezuelský socializmus a konkrétně pak jeho znárodněný ropný průmysl z toho,
že přinesl lidu jen „hlad“? A pak nabídne Venezuele humanitární „pomoc“ ve výši
žalostných 21 milionů dolarů?
Pokud jde o domnělý hlad a
humanitární krizi ve Venezuele, uvádí se v de Zayasově zprávě pro OSN tohle: „Organizace
OSN pro výživu a zemědělství uvádí ve své zprávě z prosince 2017 a března 2018
37 zemí, trpících nedostatkem potravin. Bolívarská republika Venezuela mezi
nimi není.“
V roce 2017 požádala
Venezuela Globální fond pro boj s AIDS, tuberkulózou a malárií o pomoc ve formě
dodávky léků. Její žádost však byla odmítnuta s tím, že Venezuela zůstává
bohatou zemí a jako taková nemá na tuto pomoc nárok.
„Krizi ve Venezuele“ nelze
ani v nejmenší přirovnat ke krizi v Gaze, Jemenu, Libyi, Syrské demokratické
republice, Iráku, Středoafrické republice, Somálsku a na Haiti“, píše se v
Zayasově zprávě pro OSN. A v paragrafu 37 své zprávy de Zayas uvádí:
„Současné hospodářské
sankce lze přirovnat ke středověkým obklíčením měst, vedených s úmyslem přimět
tato města ke kapitulaci. Sankce 21. století nesměřují ovšem k tomu, aby se
vzdala města, ale suverénní státy. A další rozdíl spočívá v tom, že sankce 21.
století doprovází manipulace veřejného mínění s pomocí falešných a vymyšlených
zpráv a pseudohumanistické rétoriky, jež jsou šířeny s úmyslem posílit ve
veřejnosti názor, že „porušování“ lidských práv ospravedlňuje použití
kriminálních prostředků coby odpovědi.
Lidská práva se tak v rukou
mocných stávají zbraní proti méně mocným rivalům.“
Bez ohledu na to, že
Zayasova zpráva o Venezuele pro OSN byla první takovou zprávou o Venezuele za
posledních 21 let, nesetkala se podle názoru jejího autora s takovým ohlasem,
jaký by si zasloužila. Ignorovala ji nejen OSN a média a nevyvolala významnější
debatu ani v Radě OSN pro lidská práva.
A.N. de Zayas má pro to
logické vysvětlení: „Je ignorována proto, proto že jde proti oficiální západní linii,
tvrdící, že Venezuela potřebuje změnu režimu.“
A co je za tím vším ještě
hlouběji?
A.N. De Zayas má i zde
jasno: „Venezuela má nejen největší přírodní zásoby ropy na světě, ale vlastní
i bohatá ložiska zlata, bauxitu a kobaltu. Za vlády Madura však není toto
bohatství volně přístupné americkým či nadnárodním korporacím.“
Proč arabští imigranti neimigrují do bohatých arabských zemí?
V době vrcholící imigrační krize v Evropě určitě dobrá otázka, řeknete.
Jenže ji nepoložil nikdo z evropských činitelů. V interview se však na
to zeptal čínský televizní kanál Tian Wei předsedy Ligy arabských zemí Ahmeda
Aboula Gheita.
Předseda Ligy arabských zemí Ahmed Aboul Gheit čínskému kanálu Tian Wei
řekl, že arabské země jsou imigrantům zcela otevřené, avšak imigrace má svá
jasná pravidla.
A to především v tom, že imigrantům nejsou přiznávány žádné výjimky a
imigranti musí dodržovat zákony a podléhají trestnímu řádu v nezmenšené míře
jako místní občané.
S požádáním o azyl musí v arabských zemích imigranti podepsat dokument, v němž
se zavazují respektovat zákony a pravidla země a přijímají její kulturu a
jurisdikci včetně trestního řádu, který podobně jako v USA, disponuje až
trestem smrti.
V případech mírnějších trestů jsou pak hned po jejich odpykání ze země
odsunuti.
Dále musí podepsat smlouvu, že veškerou poskytnutou materiální pomoc do
dvou let splatí, jinak jim propadne veškerý majetek a budou rovněž deportováni.
Ale Západní Evropa se přece k imigrantům chová volněji?
Generální sekretář Arabské ligy na to odvětil, že to vše jednou skončí
tím, že se Západní Evropa probere, a bude vidět situaci takovou, jakou skutečně
je.
Doporučil západním činitelům zkušenost – na vlastní kůži si požádat o
azyl v Dohze, Kataru či Saúdské Arábii. A oni by se probrali!
Z tohoto pohledu se jeví prakticky všichni arabští uprchlíci migrující
do Evropy ekonomickými, protože v případě jejich skutečné nouze by mohli
imigrovat i do zemí teritoriálně a kulturně bližších, které k pomoci nakonec i
zavazuje jeden z pěti základních pilířů islámu.
Za imigrační bordel si tak Západní Evropa se svými liberálními
multikulturními levicovými vládami může víceméně sama.
Není tedy zřejmě pravdou, že bychom museli přijímat a vydržovat za
miliardy eur masy imigrantů. Ostatně, předseda Arabské ligy Gheit dal všem
proimigračním evropským politikům velkorysou nabídku: zkusit si požádat o azyl
v Dohze či Kataru. A taková nabídka se přece neodmítá.
Z ČR by si mohli požádat tací jako…, no dosaďte si sami.
Evropu by pak aspoň mnozí z nich neohrožovali svými choromyslnými
představami s přijímáním (soudně uznaných) násilnických, kriminálních a
teroristických imigrantů. MaSo
V souvislosti s 20. výročím zatažení České
republiky do Severoatlantického paktu NATO, zveme vás na protestní shromáždění
konané 12. března 2019.
V Praze se uskuteční demonstrace proti NATO pořádaná Českým mírovým hnutí, občanskou iniciativou Ne Základnám a dalšími mírovými organizacemi od 16 hodin na Klárově.
V Ostravě – Porubě na Hlavní třídě u kruhového objezdu se bude konat happening Komunistické strany Čech a Moravy proti NATO od 15:30 hodin.
v Moskvě hraběti von Schulerburgovi z 18.
března 1939
Mám čest potvrdit příjem Vaší nóty z 16. března, jakož i nóty ze 17.
března, jimiž dáváte na vědomí sovětské vládě, že České země byly včleněny do Německé
říše a zřízen nad nimi protektorát. Sovětská vláda nepovažuje za možné, aby
přešla mlčky zmíněné nóty, a vzbudila tak dojem, že má k událostem
v Československu lhostejný poměr a proto pokládá za nutné v odpověď
na uvedené nóty vyjádřit k zmíněným událostem své skutečné stanovisko.
1. Politické a historické koncepce, uvedené v úvodní části německého
prohlášení (oznamujícího zřízení protektorátu) jako základ a ospravedlnění pro
německou akci, a zejména vývody o existenci Československa jako pramene stálého
nepokoje a nebezpečí pro evropský mír a o tom, že Československo není životaschopné
a že z toho vyplývá nutnost zvláštní péče ze strany Německé říše, nemohou
být považovány za správné a odpovídající skutečnostem známým celému světu. Ve
skutečnosti po první světové válce byla Československá republika jedním
z mála evropských států, kde byl opravdu zajištěn vnitřní pořádek a
mírumilovná zahraniční politika.
2. Sovětská vláda nezná žádné státní zřízení, které by zmocňovalo
hlavu státu zrušit bez souhlasu národa nezávislou existenci státu. Lze těžko
připustit, že by některý národ dobrovolně chtěl souhlasit se zničením své
nezávislosti a s včleněním do jiného státu, a tím méně by to chtěl národ,
který po staletí bojoval za svou nezávislou existenci. Dr. Hácha, prezident
Československa, neměl při podpisování smlouvy 15. března k tomuto činu žádné
zmocnění od svého národa a jednal ve zjevném rozporu s články 64 a 65 československé
ústavy a v rozporu s vůlí národa. V důsledku toho zmíněná
smlouva nemůže být považována za právoplatnou.
3. Princip sebeurčení národů, na nějž se nezřídka odvolává německá
vláda, předpokládá svobodné vyjádření vůle národa, které nemohou nahradit
podpisy jednoho nebo dvou jednotlivců, třeba by měli jakkoli vysoké postavení. V daném
případě nebylo žádné vyjádření vůle českého národa, dokonce ani ve formě
plebiscitu, jak tomu bylo například při rozhodování Horního Slezska nebo Sárské
oblasti.
4. Ježto tu nebylo žádné vyjádření vůle českého národa, nelze jinak,
než považovat okupaci českých zemí německými oddíly a z toho vyplývající akce
německé armády za svévolné, násilné a útočné.
5. Předchozí poznámky se vztahují plně i na změny ve stavu Slovenska,
které bylo podřízeno Německé říši, což nebylo schváleno žádným vyjádřením vůle
slovenského národa.
6. Akce německé vlády staly se pro maďarská vojska podnětem
k tomu, aby vtrhla do Karpatské Ukrajiny (Podkarpatska) a porušila nejzákladnější
práva jejího obyvatelstva.
7. Vzhledem k uvedeným skutečnostem nemůže sovětská vláda uznat,
že by včlenění českých zemí a stejně, ať již v té či oné formě, i
Slovenska do Německé říše bylo právoplatné a v souhlase s obecně přijatými
zásadami mezinárodního práva a spravedlnosti nebo zásadou sebeurčení národů.
Podle mínění sovětské vlády jsou akce německé vlády daleky toho, aby
odstranily nějaké ohrožení obecného míru, naopak spíše ještě způsobily a
zvýšily takové nebezpečí, porušily rovnováhu ve střední Evropě, zvětšily prvky nepokojů
již dříve v Evropě vzniklých a zasadily novou ránu pocitu bezpečnosti národů.
Prosím Vaši Excelenci, aby s tímto seznámila svou vládu a přijala
výraz mé hluboké úcty.
Pro bezpečný a mírový svět podle not Spojených států splnil Babiš do puntíku vše!
Zdá se, že společné prohlášení prezidenta Spojených států Trumpa a premiéra České
republiky Babiše na závěr jeho návštěvy v Americe dají alespoň na chvíli
zapomenout na všechny předcházející hříchy skutečného majitele
Agrofertu.
Prohlášení obou
státníků je jistotou a zárukou, že Česká republika se stává jedním
z největších, nejspolehlivějších vazalů politiky USA, pokračování dobývání
zbytku světa, který nesdílí hodnoty a zájmy USA.
Zatímco největší evropský
světový hráč Německo mnoho chuti k plnění závazků týkajících se vyčlenění dvou procent
HDP pro investice do obrany a modernizace svých ozbrojených sil nemá, tak Česká
republika namísto chybějících financí do resortu sociálních věcí, zdravotnictví
či školství se rozhodla desítkami miliard korun ročně navíc „dotovat“, vojenský
průmysl v zámoří.
Na rozdíl od jiných aliančních spojenců Severoatlantického
paktu zůstává Česká republika nadále největším spojencem i v otázce
zapojení našich vojáků do zahraničních vojenských misí. Vždyť podle vyjádření
premiéra můžeme být na stav české armády pyšní. Jaká je skutečná realita bylo
vidět 28. října při vojenské přehlídce v Praze.
Podtrženo a sečteno. Hlavní body Babišovi
cesty do Spojených států – Westinghouse, Huawei a NATO byly splněny do puntíku!
Je zbytečné vypisovat výběrové řízení na
dostavbu Temelína, stejně jako na dodávky vojenských hraček, které jsou již
v zámoří pro naši armádu připravené.
Jako bonus a možná to nejcennější
z návštěvy jsou instrukce pro českého premiéra od šéfky CIA?!
Premiér Andrej Babiš obsáhle kritizoval na sněmu hnutí ANO 90. léta. Šlo prý o dobu, kdy naší zemi vznikly „nevratné škody“, kdy si ODS „nakradla miliardy“ a „ničila celý demokratický systém“. Po „divokých 90. letech“ dle Babiše nastalo období, kdy se toto rozkrádání „tutlalo a legitimizovalo“. Kdy se naše „zdevastované hospodářství“ otevřelo zahraničnímu kapitálu, který nahradil neúspěšnou českou cestu. V důsledku toho tečou z naší země stovky miliard na dividendách. Sdílíte toto hodnocení? Tečou tam nejen „na dividendách“. Bezednou „černou dírou“ jsou i „reexporty“. Z vývozu do Německa, tedy na náš hlavní trh, činí 60 procent. Míří hlavně do Číny i jiných zemí, kam jsme dřív vyváželi sami – a inkasovali z nich i celou přidanou hodnotu. Hodnotu o to větší, že z kompletních dodávek „na klíč“ – či nákladních vozů, tramvají, trolejbusů a spousty podobných artiklů. Dneska tam, až na pár čestných výjimek, proudí jen dílčí „vstupy“. Desítky procent komponent tvoří i v německých automobilech. Jsou to však právě jen „díly“. Platí nám za ně jen těsně nad výrobní režií. Tam, kde jde o finální produkt, putuje na třetí trhy většinou rovnou od nás. Ze zemí, jimž vynáší zisk, jsou jen dodací doklady a faktury. Třetím do té ponižující party je „transfer pricing“ – ceny mezi cizími „matkami“ a jejich českými „dcerami“. Cokoli dodají „matky“, účtují za to „dcerám“ i mastný zisk. V opačném gardu to bývá zase jen „za režii“. „Dcerám“ se fakturují i „poradenské“ a všelijaké jiné služby. Z hodnoty, přidané českou prací, se platí i zahraniční management. Své faraónské příjmy však většinou zdaňuje doma.
Tečou tam nejen „na dividendách“. Bezednou „černou dírou“ jsou i „reexporty“. Z vývozu do Německa, tedy na náš hlavní trh, činí 60 procent. Míří hlavně do Číny i jiných zemí, kam jsme dřív vyváželi sami – a inkasovali z nich i celou přidanou hodnotu. Hodnotu o to větší, že z kompletních dodávek „na klíč“ – či nákladních vozů, tramvají, trolejbusů a spousty podobných artiklů. Dneska tam, až na pár čestných výjimek, proudí jen dílčí „vstupy“. Desítky procent komponent tvoří i v německých automobilech. Jsou to však právě jen „díly“. Platí nám za ně jen těsně nad výrobní režií. Tam, kde jde o finální produkt, putuje na třetí trhy většinou rovnou od nás. Ze zemí, jimž vynáší zisk, jsou jen dodací doklady a faktury. Třetím do té ponižující party je „transfer pricing“ – ceny mezi cizími „matkami“ a jejich českými „dcerami“. Cokoli dodají „matky“, účtují za to „dcerám“ i mastný zisk. V opačném gardu to bývá zase jen „za režii“. „Dcerám“ se fakturují i „poradenské“ a všelijaké jiné služby. Z hodnoty, přidané českou prací, se platí i zahraniční management. Své faraónské příjmy však většinou zdaňuje doma.
Českou republiku to oškubává o 750 až 800 miliard korun ročně. Víc než o celou šestinu našeho HDP. Takhle to stojí v nedávné analýze, zpracované hlavní odborovou centrálou. Hromadu cizích zisků, které jsou naší ztrátou, však nevyčísluje ani ta. Například z vývozu mléka či jatečných zvířat – a dovozu masných a mléčných výrobků. Mnohé už tvoří většinu domácí spotřeby. Lepší to není ani v případě dřevní hmoty. Rok co rok se jí exportují milióny kubíků. Ještě víc teď, za kůrovcové kalamity, decimující i zásoby vody a krajinný reliéf. Dovážíme však dokonce i většinu prken a lišt. Frapantní kapitolou je monopol cizích bank. Frapantní byl už pakatel, za nějž ho pořídily. Tvořil jen zlomek hodnoty nemovitostí, v nichž převzaly i bankovní trh a personál. Zmocnily se jich i banky s menší bilanční sumou, než české peněžní domy, které jim spadly do klína. Následky neseme i jako jejich klienti. Záporný úrok, zohlední-li se inflace, nesou i spořící účty a termínované vklady. Lepší to není ani v letech, vykazujících několika procentní růst. Termínované vklady nabízela i socialistická spořitelna. Ten roční vynášel 4 procenta. Nezdaněná a inflací téměř nedotčená. Monopol cizích bank škrtí i domácí byznys. Projekty, nehodící se do krámu cizí konkurenci, nefinancuje z principu. Supům šel naproti i vekslácký kurs místo reálné parity. Nás vyraboval víc, než reforma měny zmrzačené okupací a válkou. Zlatý důl pro cizí parazity kutala i agrese proti české koruně, vedená českou centrální bankou v minulých letech. Stála ji přes dva tisíce miliard. Na jaký kurs a dokdy se dá spekulovat bez rizika, hlásila šejdířům sama. Za cenu vlastní ztráty ve stovkách miliard.
Premiér zvedá prst právem. „Transformace“ skončila gigantickým mankem. Dřívější vládní konstelace tu pravdu blokovaly. Dnes je i v zájmu vítěze voleb, vystaveného tlaku zprava. Tím víc to chce premiéra vzít za slovo – a tlačit na zjištění směrodatných dat. Například skutečné tržní hodnoty kladenských hutí, plzeňské Škodovky nebo ČKD. Klenotů našeho „rodinného stříbra“, než padly za oběť „loupeži tisíciletí“. Byly to kolektivní investice. Práce, úspor a odložené spotřeby. Mozků a rukou řady generací. Tím víc mají právo vědět, kolik by za ně utržil soukromý kapitál. Zvlášť ten s domicilem v Německu, Izraeli či USA. Doba si koleduje i o jinou mapu – klíčových českých odvětví a podniků v časové řadě. Tedy na prahu I. světové války, za „první republiky“, od osvobození do 80. let – a po „sametu“. Jen tak se ukáže jako na dlani, kdo a jak moc zděděné kapacity rozvíjel – a po kom z nich zbyly jen rezaté „brownfieldy“. Té „transformaci“ bude už třicet. Čeká se velká trachtace. Premiér bude z prvních na ráně. Tím víc nabijí i jeho hlavně fakta, která tu demagogii svléknou do naha.
Ilona Švihlíková nemaluje čerty po zdech. „Transformace“ z nás udělala kolonii. V mnohém jsme jí víc, než v c. a k. monarchii. Premiér, který si o „transformaci“ iluze nedělá, by měl rozumět i „cestovní mapě“ z pasti ven. Plánu razantní obnovy ekonomické suverenity a rozvoje. Investiční a komerční strategie, kterou se vrátíme na vlastní nohy. A ne její atrapy, co z našich daní postaví hřiště pro privátní kapitál. Ten, co zbyl v českých rukou, už na suverénního hráče ve světě nemá. Jeho celkový výkon stagnuje už čtvrt století. Z někdejších komplexních vertikál zbyly jen izolované fragmenty. Na roli „gründera“, který je postaví pro dnešní svět, má už jen stát. Včera bylo pozdě.
(Leninismus – Stoleté výročí Komunistické internacionály – Larry Holmes, první tajemník americké komunistické strany Workers World Party)
Vladimír Iljič Lenin, vůdce Ruské Revoluce, před sto lety, 2. března 1919, zahájil v Moskvě první kongres třetí Komunistické Internacionály. Na jednání pozval jen rozhodné revolucionáře – po zkušenostech s Druhou Internacionálou, jež zkolabovala spoluprací s buržoasií.
Jednapadesát delegátů reprezentovalo 35 organizací z 22 zemí. Menší počet účastníků byl způsoben tím, že imperialistické státy blokovaly Sovětský Svaz, a dostat se do Moskvy bylo těžké.
Tenkrát se „revoluční vlna“ dělnické třídy přelila přes oceány až k břehům Spojených států. Velká generální stávka ve městě Seattle provázela několik týdnů moskevské jednání.
I když tehdy válka právě skončila, bylo zřejmé, že v krizi kapitalismu nová válka klíčí. Kominterna rozhodla učinit vše, co bude v jejích silách, aby změnila imperialistickou válku ve válku občanskou mezi dělníky a imperialisty – jež povede k světovému vítězství socialismu.
Lenin chápal, že osud Ruské Revoluce závisí na revolucích v dalších zemích, v podstatě na světové revoluci.
Kominterna neomezila internacionalismus na akt solidarity, ale koordinovala světový boj za vítězství komunismu nad kapitalismem.
Lenin zastával názor, že strana dělnické třídy nemůže stanovit své cíle jen na analýze podmínek ve své zemi. Musí vycházet z analýzy krize kapitalismu a stavu třídního boje v globálním měřítku. Třídní boj ve všech zemích je vzájemně závislý. Jestliže toto platilo v době Kominterny, tím víc to platí dnes.
Imperialistická globalizace, založená na nové technologii, činí představu o ekonomicky nezávislém národním státě do značné míry anachronismem. Imperialismus nezná hranice. Tím spíš se na ně nemůže omezit dělnická třída.
Čtvrtstoletí po roce 1919 přineslo kolaps světové kapitalistické ekonomiky, velkou krizi, vzestup fašismu a druhou imperialistickou světovou válku. Na konci tohoto období se situace ve světě a světový boj dělnické třídy změnily. Sovětský svaz pomohl osvobodit velkou část Evropy z imperialistického područí.
Vítězství Čínské revoluce změnilo svět ve prospěch národně-osvobozeneckého hnutí. Naproti tomu dělnické hnutí v imperialistických centrech politicky a ideologicky zesláblo. Vítězství fašismu v Evropě znamenalo drtivou porážku dělnické třídy.
Část dělnické třídy USA bojovala, a dosáhla jisté ústupky Rooseveltovy vlády. Nesmíme však zapomínat, že panující třída Spojených států byla k ústupkům nucena, aby předešla ve Státech revoluci sovětského typu. Loajalita mas za války pak umožnila dominanci amerického imperialismu v kapitalistickém světě po 75 let.
Největší „demokrati“ lžou národu o pozadí státního převratu 1968, který měl do roku 1975 udělat z ČSSR členský stát NATO! Miloš Zeman pochopil, že 50. výročí převratu není důvod připomínat, protože je připomínkou nezdařeného neomarxistického puče. Pravda o roku 1968 je největší fackou do tváře všech, kteří usilovali o demokracii a svobodu, protože rok 1968 byl pouze nezdařeným prototypem pozdější a o 21 let realizované Sametové revoluce.
Celé Pražské jaro 1968 začalo jako brutální vnitrostranický puč uvnitř Ústředního výboru KSČ, kdy došlo k sesazení prezidenta Antonína Novotného, který byl v březnu 1968 násilným způsobem pod hrozbou likvidace vlastní rodiny donucen k odstoupení z pozice prezidenta a vrchního velitele ozbrojených sil ČSLA. Podle dokumentů KGB měl Antonín Novotný odposlouchávaný telefon již od listopadu 1967 lidmi z okolí pozdějších prominentů Pražského jara. K odstavení Novotného z funkce byly použity zpravodajské informace o propojení Antonína Novotného na generála Jana Šejnu. Ten utekl na počátku Pražského jara 1968 do USA, kde začal pracovat pro americkou CIA a poskytl americké armádě podrobné informace o operačních silách ČSLA, o rozmístění vojsk a poskytl i materiály pro účely vytěžení a získávání informací od českých generálů. Pražské jaro 1968 odstartoval puč uvnitř ÚV KSČ, který měl za první oběť prezidenta a generálního tajemníka.
Generál Šejna utekl z Československa kvůli hospodářské kriminalitě, protože údajně spekuloval s jetelovými semeny vyšlechtěnými Československou akademií věd pro vysoké rostlinné výnosy. Krmivo zlepšovalo výživu skotu a tím také masivní produkci mléka. Generál Šejna s těmito experimentálními osivy kšeftoval mimo svoji jurisdikci ČSLA, protože právě armáda měla k osivům přístup pro zkoušky a testy pro vysokou produkci mléka jako strategické suroviny.
Eurogendfor (EGF) je armáda rychlého nasazení, která má potlačit povstání v krizových oblastech. Tato jednotka má všechny pravomoci učinit a zrealizovat, co bude chtít. Zabíjení lidí je stanoveno zákonem. Eurogendfor je tedy armáda, která se nemusí v žádné evropské zemi podrobovat právním předpisům té které země.
Evropská policejní síla neexistuje dlouho. Byla navržena teprve v roce 2003 francouzskou stranou. První cvičení se uskutečnilo v roce 2005 a v roce 2006 byla tato armáda již tzv. zavedena. Od té doby existuje tato polovojenská tajná síla.
Takzvaná EGF je směsice policie, tajné služby a armády. EGF slouží podle své zakládající smlouvy Evropské komisi k potlačení povstání. EU legitimizuje vznik takové síly.
Co EGF vlastně je? To je sotva komu známo. Málokdo ví, že byla uzavřena tajná dohoda za zavřenými dveřmi, kdy byla sestavena speciální jednotka, jejíž velitelská struktura je umístěna v italském městě Vicenza. Tato speciální jednotka má několik tisíc mužů a má být nasazována proti povstáním vzemích Evropské unie mimo rozhodovací pravomoci příslušných vlád těchto zemí. To vše bylo zrealizováno, zcela tiše a potají, jakoby mimochodem – před lety – ale cíleně a rychle. Bohužel s rakouským souhlasem.
EGF je prostě a jednoduše přiznáním, že se instituce EU bojí národů a jsou odhodlané vojensky a policejně zakročit. Je to polovojenská jednotka – evropská policejní jednotka. EGF může zasáhnout vojensky a policejně proti lidem, kteří si politiku EU už nechtějí nechat líbit. EGF je přiznáním hroutící se Evropské unie, a proto je její existence držena v tajnosti.
O EGF se vůbec neinformuje. Téma EGF nebylo nikdy nikde diskutováno a vytvářelo se v tajnosti. EGF je ale latentní hrozbou občanské svobody. Evropská komise uvedla před několika lety na žádost jednoho poslance, že EGF není institucí, a proto nebyly zveřejněny žádné dokumenty.To je všakdrzost. Musíme ji financovat. Pokud se předstírá, jako že to není součástí EU, nebo že to sní nemá nic společného, je to jasná nestydatá lež! A ten,kdo má zapotřebí lhát, kdo musí tajně vytvářet dokumenty, a musí potají vytvářet policejní jednotku, ten mášpatné svědomí před svým vlastním obyvatelstvem. A to ve skutečnosti ukazuje, jak tato elitní evropská třída, nová oligarchie, skutečně smýšlí o národech. Ale co kdyby se to všechno obrátilo? Co kdyby se lidé sjednotili a postavili se proti vládě? Co kdyby se nejednalo jen o demonstrace, ale o skutečnou vzpouru? Co kdyby se policie připojila k obyvatelstvu, protože nakonec policisté jsou jen občané té které konkrétní země? Pokud by lidé měli dost rozhodování, která se jim sypou hlavu a pokud by došlo ke vzpouře, tak co může udělat stát, pokud není schopen zastavit nepokoje svou výkonnou mocí? Od samého začátku byly tyto myšlenky strašákem pro vládnoucí elitu při zakládání EU. Populace EU, která nesouhlasí s rozhodnutími EU, to se nemůže povolit! K uskutečnění svých nařízení disponuje EU celou řadou zvláštních práv, která by se občanům EU nemusela líbit, a proto jsou úkoly EGF jsou jasně definovány.
Eurogendfor:
– má pokrýt všechny možné typy krizového řízení
– má nahradit nebo posílit místní policii
– má zasáhnout spolu s armádou v krizi
– má převzít úkoly tajné služby
– může nařídit a prosadit jakékoli opatření nezbytné k plnění svého mandátu
Patří sem: – konfiskace domů a majetku – zatčení a odnětí svobody – nařízení zákazu vycházení (stanného práva) – zákaz demonstrací – a zabíjení občanů EU ! ! !
Zabíjení občanů EU samozřejmě není povinností EGF, ale je to opatření, které by mohlo být nezbytné k plnění jejího poslání, pro které má oprávnění. Vzhledem k tomu, že hlavním úkolem v rámci EU bude potlačení nepokojů, pak je pravděpodobné, že toto právo bude uplatněno. Právo EGF zabíjet čerpá z Úmluvy EU o lidských právech! Připomínáme, že Úmluva o lidských právech nebyla do Lisabonské smlouvy zahrnuta, ale v Lisabonské smlouvě bylo stanoveno, že tato Úmluva o lidských právech je závazná pro všechny členské státy EU.
Článek 2 – Právo na život 1. Právo každého na život je chráněno zá Nikdo nesmí být úmyslně zbaven života kromě výkonu soudem uloženého trestu následujícího po uznání viny za spáchání trestného činu, pro který zákon ukládá tento trest. 2. Zbavení života se nebude považovat za způsobené vrozporu s tímto článkem, jestliže bude vyplývat z použití síly, které není víc než zcela nezbytné, při: – obraně každé osoby proti nezákonnému násilí;‘ – provádění zákonného zatčení nebo zabránění útěku osoby zákonně zadržené; – zákonně uskutečněné akci za účelem potlačení nepokojů nebo vzpoury.
Mnozí jsou jistě při čteníúmluvy velmi překvapeni! Neznamená to totiž nic jiného, nežže pokud vyzýváme ke vzpouře nebo vyvoláme vzpouru, která by měla sloužit ke svržení vlády, pak můžeme být zabiti!
Přeložila Mgr. Milena Míčová, místopředsedkyně ANS
Médii včera proběhla zpráva, dle které Evropská komise nařizuje České republice, aby přestala kontrolovat polské maso, nebo přijdou sankce!
Jak vyplývá z diskuzí k této zprávě na zpravodajských serverech, občan České republiky toto arogantní sdělení nutně vnímá takto: „Okamžitě přestaňte kontrolovat polské maso, o tom, co se kde v Evropě bude konzumovat, tady rozhodujeme my!“
Očekával bych proto, že vedení strany, která se ohání heslem „S lidmi, pro lidi,“ bude v této šokující věci ihned jednat. Minimálně tak, že k tomuto vydá své jednoznačné stanovisko, svolá tiskovou konferenci, bude iniciovat mimořádné zasedání vlády, která by měla vydat příslušné pokyny svému ministru zahraničí, vyvolat jednání s eurokomisařkou Jourovou, a podobně.
Očekával jsem, že v Haló novinách bude tato arogance uvedená palcovými titulky na úvodní straně, a Vojtěch Filip se hned ve stejné věci objeví v hlavních zprávách většiny zpravodajských serverů. Jaká je však realita? Vůbec nic! Nula od nuly pošla!
No já vím, pokud jde o Haló noviny, asi bych se dozvěděl, že tyto nejsou tiskovým orgánem KSČM, ale nezávislým českým levicovým deníkem, takže si mohou psát co chtějí! (Při tom se však cudně mlčí o tom, že bez markantní dotace ze strany KSČM by nemohlo vyjít jediné číslo tohoto politicky zcela jalového listu.) Od jednoho jejich, poměrně nového, redaktorského objevu se však naštěstí, dozvídáme že: „Ale blízká se na lepší časy…“ (28. 2. 2019, s. 6)
A Vojtěch Filip? Ten si přece řeší hlavně své vlastní zájmy, například v oblasti zahraniční i tuzemské energetiky, co nejlukrativnějšího prodeje budovy na ulici Politických vězňů, a nezajímají jej ani takoví kostlivci ve skříních téže budovy, jako je dvakrát zaplacených 400 tisíc korun za tutéž rekonstrukci výtahů, nebo zpronevěra 600 tisíc korun na OV KSČM Strakonice.
A budeme-li se ptát, jak je možné, že v žádném z těchto případů nebylo dodnes podáno trestní oznámení, pak důvodem je nejspíš zjevná obava z toho, že by potom zase někdo mohl třeba začít otravovat s povídačkou o tom, jak ryba smrdí od hlavy…
Takže se nelze divit ani tomu, že oni, ve všech pádech skloňovaní lidé, vám pak kdykoli a kdekoli řeknou, že KSČM pro ně nedělá zhola nic, a tak nevidí sebemenší důvod k tomu, aby jim ve volbách dávali svůj hlas…
Nedá se upřít, že by Miroslava Němcová nedokázala na sebe mediálně upozornit a před svými voliči se zviditelnit. V loňském roce k nejlepším „kouskům“ pro veřejnost patřil její protestní odchod během inauguračního projevu hlavy státu České republiky Miloše Zemana.
Před pár dny svoji politickou zásadovost vyjádřila pro změnu na adresu první místopředsedkyně ODS, která se „odvážila“ zúčastnit oslavy 50. narozenin generálního ředitele TV Barrandov Jaromíra Soukupa – a to slovy: „Já doufám, že voliči ODS si nějak v hlavě porovnají a že tuhle jednorázovou akci narozeninové oslavy nebudou posuzovat jako základní kritérium, proč volit nebo nevolit ODS. Rozumím tomu, že byli naštvaní, že to s nimi zamávalo.“
Škoda, že Miroslava Němcová nebyla ke svým voličům sdílnější a neodkryla více vazby mezi první místopředsedkyní ODS a kmotry této strany.
Na otázku, zda Alexandru Udženiji s pražským „podnikatelem“ Romanem Janouškem spojuje pouze chorvatský Zadar, v němž mají údajně kousek od sebe domy si tak musí voliči odpovědět sami. Určitou pomůckou k hledání odpovědi může být skutečnost, že právě Roman Janoušek se svým dalším kamarádem z „podnikatelského“ prostředí Tomášem Hrdličkou stáli za politickým projektem uskupení Věci veřejné, ve kterém měli k sobě tak blízko Vít Bárta a právě Jaroslav Soukup. Politické kmotrovské strany „na jedno použití“ působící ve vládě Petra Nečase, která své „funkční“ období nedokončila. Samotná Alexandra Udženija byla v této době (2010 – 2013) radní hlavního města Prahy.
Miroslava Němcová se o voliče obávat nemusí. Jak nedávno Alexandra Udženija prohlásila – hodnotově je ODS stále stejná. „Skalní“ příznivce ODS tak neodradí ani první místopředsedkyně ODS, ani Miroslava Němcová. Stejně jako je neodradí další korupce, tunelářství a klientelismus – negativa, která jsou historicky s touto stranou spojena.
Vladimír Iljič Lenin, vůdce Ruské Revoluce, před sto lety, 2. března 1919, zahájil v Moskvě první kongres třetí Komunistické Internacionály. Na jednání pozval jen rozhodné revolucionáře – po zkušenostech s Druhou Internacionálou, jež zkolabovala spoluprací s buržoasií.
Část dělnické třídy USA bojovala, a dosáhla jisté ústupky Rooseveltovy vlády. Nesmíme však zapomínat, že panující třída Spojených států byla k ústupkům nucena, aby předešla ve Státech revoluci sovětského typu. Loajalita mas za války pak umožnila dominanci amerického imperialismu v kapitalistickém světě po 75 let.