Odsuzujeme poničení památníku

Komunistická strana Čech a Moravy v Ostravě odsuzuje odporný čin vandalského poničení Památníku Rudé armády v Komenského sadech v Ostravě. Památník byl odhalen v roce 1946 k výročí osvobození Ostravy od nacistického jha a jsou zde uloženy ostatky vojáků, kteří padli při osvobozování našeho města. Ostravané u něj pravidelně vyjadřují svou úctu, pietu a vděk osvoboditelům, kteří bojovali za svobodu nejen obyvatel našeho města, ale i za svobodu naší země a celé Evropy.

Toto posvátné místo bylo barbarsky postříkáno a pomalováno červenou barvou vandaly a politickými psychopaty, kteří tak vyjadřují svůj odpor ke všemu ruskému a sovětskému, aniž by respektovali alespoň elementárně historická fakta a lidskou slušnost.

Nelze opomenout, že tento ubohý a současně odporný čin není prvním v řadě a je přímým následkem atmosféry agresivní protiruské a protisovětské hysterie a relativizace úlohy Rudé armády při osvobozování Evropy, která je šířena ve veřejném prostoru po mnoho let.

Je také následkem konkrétních činů jako natírání tanků či připravované odstranění sochy maršála Koněva z Náměstí Interbrigády v Praze.

Vyzývám proto ty, kteří přispívají k vyvolávání atmosféry nenávisti i ty, kteří obhajují vandalské činy, aby takového počínání zanechali. Současně vyjadřuji přesvědčení, že Policie ČR viníky co nejrychleji vypátrá a že tito budou po zásluze potrestáni.

Martin Juroška, Ph.D., předseda MěV KSČM Ostrava

Berlínská zeď – třicet let poté

Památné dny jsou pro novináře vděčné, zvlášť od okamžiku, kdy jejich zkoumání tolik usnadnil Google. A jak německé sdělovací prostředky takové dny milují! Jejich oblíbená data připomínají čtyři události: „Povstání“ (nebo jakkoli jinak označované) východoněmeckých pracujících 17. června 1953, v období zrodu Německé demokratické republiky (NDR), vybudování Berlínské zdi 13. srpna 1961, její prolomení 9. listopadu 1989 a „sjednocení Německa“ 3. října 1990. Poslední číslice zakulacených roků jsou 3, 1, 9 a 0 (nula). Přidejte (připočtěte) k poslední číslici pět let – nakonec správné kalendáře musí zaznamenávat pětadvaceti- nebo pětatřicetiletá výročí – a dostanete 8, 6, 4 a 5, takže každá dekáda (kromě dvou let) nabídne novinářům, řečníkům a politikům skvělou příležitost několik dnů nebo dokonce i týdnů dopředu připomenout, jak úděsná byla NDR, jak byla odsouzena k zániku a jak nás, ubohé Ossies (východní Němce), učinil její zánik šťastnými.

Levicový politolog Victor Grossman

Jedním takovým rokem jsme opět požehnáni. Nikoli sjednocením Německa, 29. výročí není kulaté. Ale 9. listopad to splňuje, Berlínská zeď už tu není 30 let, tak si musíme připravit nervy na týdny projevů, článků, vzpomínkových akcí a předváděček. Na jedné takové akci popadaly celé míle kostek domina, na jiné byly vypuštěny tisíce svítících balónků. Takové oslavy obvykle končí u Braniborské brány obrovskými ohňostroji a náruživým zpěvem celoněmecké hymny „Deutschland Deutschland über alles“.

Sarkastické hlasy mumlají, že jejich základní cíl formuloval už v roce 1991 ministr spravedlnosti Klaus Kinkel: „Musí být možnost delegitimizovat systém NDR, jenž sám sebe ospravedlňoval až do hořkého konce protifašistickými názory, domněle vyššími hodnotami a prohlašováním o naprostém humanismu, zatímco pod rouškou o svém marxismu-leninismu vytvářel stát v mnoha aspektech stejně nelidský a strašný, jako bylo fašistické Německo.“

To od muže, jehož druhý cíl pro Německo obsahoval prazvláštní, znepokojivé podtóny: „… k dokončení něčeho, co se nám už dvakrát nepodařilo dosáhnout: nalezení úlohy, ve shodě s našimi sousedy, jež odpovídá našim přáním a našemu potenciálu.“

Jeho stavění fašistů a komunistů na stejnou úroveň přijala nedávno Evropská unie coby oficiální politiku obviňujíc z toho druhou světovou válku a ignorujíc sebemenší zmínku, že Osvětim, Treblinka a Sachsenhausen byly osvobozeny a nacistické Německo poraženo především díky Sovětskému svazu, jenž ztratil 27 milionů lidí následkem nacistické agrese.

Proč jsou tragické dějiny 20. století tak překrucovány?

Pokračovat ve čtení „Berlínská zeď – třicet let poté“

Nedožitých sto let Jiřího Hájka

Mezi dnes opomíjenými osobnostmi najdeme celou řadu zajímavých postav, které zanechaly významnou stopu na poli mnoha oborů. Od vědy a techniky až po kulturu a sport. Literární a divadelní kritik, historik, ale rovněž novinář a spisovatel Jiří Hájek mezi ně každopádně patří (nezaměňovat s Jiřím Hájkem /1913 – 1993/, v 60. letech ministrem školství a zahraničí).

Na svět přišel nedlouho po konci první světové války. Na vlastní kůži zakusil neutěšené sociální poměry meziválečné republiky. Náležel k mladé generaci, již nemilosrdně poznamenala druhá světová válka. V souvislosti s uzavřením českých vysokých škol fašistickými okupanty v roce 1939 zažil krutou perzekuci. Byl odvlečen do koncentračního tábora a více než dva roky zde s podobně postiženými mladými lidmi živil naději na návrat domů. Zkušenosti s životem období první republiky a obludnou válečnou fašistickou mašinérií jej přivedly do řad komunistické strany. Zapojil se i do ilegálního odboje. Po válce působil v několika redakcích, stal se uznávaným literárním kritikem. Publikoval řadu odborných textů a na tři desítky knih.

V letošním roce si připomínáme sto let od jeho narození a současně také pětadvacet let ode dne, kdy nás opustil. Jiří Hájek se narodil 17. července 1919 v jihočeském Pacově do rodiny truhláře. Vyrůstal se čtyřmi staršími sestrami. Právě šťastné dětství, byť u něj trvalo jen do jedenácti let věku, do „tragické, náhodné a zbytečné smrti“ jeho otce, jej ovlivnilo do dalších životních etap. Vzdělání zpočátku získával v rodném městě, kde navštěvoval obecnou školu. Reálné gymnázium začal studovat v Pelhřimově, ale dokončil jej až v Praze, kam se rodina přesunula po předčasné smrti otce. Na doby studií v Pelhřimově i po letech vzpomínal jako na místo, kde získal důležité vklady do budoucna. Na debatní kroužky a profesory Šmídu a Šubrta. Na opakovaně zdůrazňovanou pobídku k učení se samostatnému a kritickému myšlení.

Po příchodu do Prahy dostal díky nezměrnému úsilí své matky stipendijní místo v internátu středoškolských studentů v Dejvicích. Ačkoliv do školy dojížděl přes půl města, vážil si možnosti dále studovat, což potvrzoval velkou pílí a velmi dobrými výsledky ve studiu. V Praze-Libni v pohnutém roce 1938 úspěšně odmaturoval. Dokonale poznal prostředí typické pražské proletářské čtvrti. Jeho pohled na veřejné dění pak formovala i atmosféra strýcovy hospůdky ve Střížkovské ulici a tamní návštěvníci pocházející z typického libeňského dělnického a maloúřednického předměstí.

Pokračovat ve čtení „Nedožitých sto let Jiřího Hájka“

O polistopadovém kapitalismu

240 let tu prakticky nebyli bezdomovci. Josef II nařídil stavět obecní pastoušky a obce měly povinnost v nich ubytovat každého, kdo neměl střechu nad hlavou. Existovaly pro všechny obyvatele „domovské listy“, které byly vlastně poukazem na bydlení v pastoušce v dané obci.

Po druhé světové válce pastoušky zanikly a jejich funkci převzaly podnikové ubytovny (lidově řečeno „svobodárny“). Jejich fungování jsem zažil na studentské brigádě v 70. letech. Jednak jsem zjistil, že na podnikové ubytovně, kde jsem dočasně bydlel, žije cca 30 % lidí, kteří u firmy nepracují, a také jsem zažil, jak se tam lidé ubytovávali. Přišel invalidní důchodce, kterého po rozvodu manželka vykopla z bytu s nějakým lejstrem (asi od tehdejší sociálky?), které strčil správci pod nos a on mu přidělil postel. Bydlel se mnou a s dalším brigádníkem.

Po roce 1989 byly postupně podnikové ubytovny zprivatizovány, za ubytování už se neplatilo 50 korun měsíčně, ale postupně pět tisíc… Všichni ti invalidní důchodci, duševně nemocní schizofrenici a alkoholici se octli na ulici. Po 200 letech opět davy bezdomovců… Proto se mne v té době moje matka ptala: „Prosím tě co je to ten bezdomovec?“

Pamatovala ještě první republiku a obecní pastoušky… Bydlení je v poměru k platům bezkonkurenčně nejdražší v historii!!! Například v roce 1912 zaplatila nejhůře placená dělnice za jednopokojový byt čtvrtinu svého platu! V Praze je to dnes nedostižný sen. Je dnes hodně bezdomovců s pravidelným měsíčním příjmem (i když na černo), kteří si přesto vlastní byt nemohou dovolit, neměli by na jídlo a ostatní věci.

Chtělo by se říci „zkur**ný kapitalismus“, jenže ten kapitalismus tu byl i před válkou a přesto tu nebylo sto tisíc bezdomovců. Takže zkur**ný polistopadový kapitalismus, který od začátku vychovává lidi k bezcitnosti. Takže tu žije podle odhadu odborníků na ulici třetina duševně nemocných, kteří by měli být v léčebnách, třetina „absolventů“ z děcáků a třetina se záznamem v trestním rejstříku. Jsou i výjimky ale v podstatě je to takhle. Že jsem zapomněl na alkoholiky? Kdybych byl na ulici, také bych buď chlastal, nebo se oběsil…

Pro tupce, kteří současný systém hájí, připomenu podstatné. I vrazi mají ve vězení střechu nad hlavou, pravidelné jídlo a lékařskou péči… Otec zavražděné holky začal chlastat a dostal se na ulici. Žije tisíckrát hůř, než vrah jeho dcery…

Jan Skalský

Antikomunismus je rakovina

Zatímco do roku 1989 u nás antikomunismus vystrkoval růžky jen sporadicky v podobě například vzniku Charty 77 a podobně, otevřely „Listopadové“ události stavidla pro jeho působení k obnově kapitalistických pořádků – naplno!

První kroky byly učiněny schválením tzv. Lustračního zákona a zákona O protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Pokračovaly zřízením Ústavu pro dokumentování a vyšetřování zločinů komunismu a Ústavu pro studium totalitních režimů, aby „hrůzy“ z let 1948 až 1989 byly neustále občanům připomínány.

Politická masáž v duchu antikomunismu se stala díky projektu „Příběhy bezpráví“ součástí vzdělávání také na školách. Zbytečné je zvýrazňovat přiživující se roli veřejnoprávní České televize a hlavních médií. K trvalým tématům antikomunismu – Únorové události 1948, padesátá léta, srpnové události 1968 se úspěšně přiřadily dezinformace s novým výkladem o průběhu a výsledcích druhé světové války, degradace a zpochybnění rozhodujícího podílu vítězství Rudé armády nad fašismem a přinesení svobody našim národům a celé Evropě. Antikomunismus míří ale ještě výše. Útoky na slovanské národy, rozbití jejich svornosti, rozdělení společnosti na chartisty a ty druhé – na zbytek společnosti.

V posledních dnech se objevila informace o údajných pokusech tajné služby ČR infiltrovat se do komunistického hnutí a kontaktovat členy Komunistického svazu mládeže s cílem získat je pro dlouhodobou spolupráci. Ale kdo by si nevzpomněl na snahy Ministerstva vnitra České republiky zakázat činnost KSM před více než deseti lety!

Především pravici každodenní cílené působení antikomunismu přináší trvale ovoce u všech generací. Navzdory skutečnosti, že společnost je vystavena množství opravdových nejistot a existenčních problémů. Vytvoření vrstvy chudých pracujících a bezdomovců, exekuce, zadluženost, nejistota na trhu práce, migrace, současná podoba Evropské unie, válečná politika Severoatlantické aliance přinášející válečné konflikty… Reality, která předcházejícím generacím byla cizí. Problémům, na jejichž řešení polistopadové vládnoucí garnitury zatím nenašly recept.

Soumrak kapitalismu se blíží a antikomunismus je rakovinou dalšího vývoje lidské společnosti.

Jedinou alternativou budoucího vývoje lidstva je změna společenského systému v sociálně spravedlivější společnost. Společnost bez válek, hledající východiska přijatelná pro všechny vrstvy obyvatel.

Miroslav Kavij

Když se zahalují a bourají sochy

Řeknu to rovnou. Nesouhlasím ani s přímým vandalstvím (ničení soch), ani s politickým vandalstvím. Sochy jsou symboly. Sochy, které stojí desítky let, jsou odkazem naší historie. Socha Ivana Koněva není oslavou konkrétní osoby, je především oslavou vítězů druhé světové války a osvobození Československa. Je poctou desítkám tisíc padlých. Desítkám tisíc prostých vojáků. Jen při závěrečném postupu v květnových dnech padlo skoro 700 vojáků Rudé armády.

Václav Klaus ml., poslanec

Nejsem historik, byť rád čtu životopisy. Milujeme generála Pattona (osvoboditele Plzně), byť mu několikrát hrozil polní soud za jeho prudkou povahu. Napadal v nemocnicích domnělé simulanty a Eisenhower ho (po jednom z těchto incidentů) v roce 1943 na deset měsíců zbavil velení. Na Sicílii v Acate Pattonovi vojáci zmasakrovali 72 italských zajatců a měl z toho velký konflikt s generálem Bradleym. Ale to je přece úplně jedno. Máme Pattona rádi – je symbolem vítězství nad nacismem, jeho socha není oslavou pruďase Pattona, ale amerických vojáků – vítězů nad fašismem – a on byl jejich velitel. Byl to výborný voják.

Koněv spolu s Žukovem byli oba ve Stalinově nemilosti – jakožto populární maršálové a vítězní vojáci. Odvolaní a znovu ve vyšších funkcích až po Stalinově smrti. Koněv předsedal soudu s vrahem a šéfem NKVD Berijou – jeden z okamžiků, kdy odstartovalo Chruščovovo uvolnění režimu. Lze se dočíst i to, že během invaze 1968 byl Koněv v penzi a roku 1970 odmítl dojet si od Husáka převzít titul Hrdina ČSSR. Ano, taky velel vojskům, která potlačila maďarské povstání. Asi to pro něj nebylo z vojenského pohledu náročné, když přežil masakr u Vjazmy (1941), zúčastnil se protiofenzivy u Moskvy 1941-1942, krvavé kurské bitvy. Jako u každého jiného smrtelníka jeho statečnost, krutost, dobré činy i ty špatné zhodnotí někdo spravedlivější.

Jen na jedno bych se zeptal těch dnešních novodobých historiků. Když vězni v Osvětimi slyšeli v lednu 1945 Koněvovo dělostřelectvo, přáli si, ať Koněvovy jednotky postupují rychle, nebo by bývali byli radši, aby se obrátily nazpátek a nemíchaly se do německých záležitostí? Když Koněv zahájil útok na Berlín – bylo to dobře, nebo špatně? Vaši a moji prarodiče a praprarodiče – vítali v květnu 1945 Koněva, nebo jim vyhovoval K. H. Frank?

Asi víme, kde je pravda a kdo stál na straně dobra během zničující války, že? Vědí to i ničitelé soch. Jenže jako mnohokrát v minulosti, dnes nejde o minulost. Jde o současnou českou politiku. Možnost beztrestně urážet všechny lidi nepapouškující vládnoucí mantry. Když obdivujete Trumpa a Johnsona a kritizujete čím dál bizarnější politbyro eurosojuzu – tak jste „proruskej“. Vlastně se to hodí vždycky a místo všech argumentů.

Tak to řeknu taky rovnou. Václav Havel a Boris Jelcin podepsali v roce 1993 smlouvu o přátelských vztazích mezi ČR a Ruskem. Dosud platí. (Mimo jiné se v ní zavazujeme k péči o vojenské hroby a pomníky.) A já patřím k těm, a je nás v parlamentu i ve veřejnosti většina, kteří si nepřejí tuto smlouvu ničit a eskalovat konfrontace. Není to v zájmu naší země.
Diskuse se okolo toho ještě povedou, ale ničitelé soch (jako vždy v historii) vyhrávají nad těmi uvážlivými. Pro Rusy se svými miliony mrtvých a obrovskou hrdostí na statečnost svých dědů – je útok na sochu oslavující hrdinu druhé světové války podobný, jako by nám někdo rozkopal Husův dům v Kostnici, protože to byl kacíř (z pohledu bavorských katolíků). Brali bychom to jako zbytečný útok na něco z dávné historie, nenávistný akt.

Václav Klaus ml.

(Poznámka metéra: A ti kašpaři z Prahy 6 jsou ještě na svou hloupost a nevzdělanost pyšní. Někteří čtenáři MLOKu se možná na mně za zveřejnění budou zlobit. Chtěl jsem jen ukázat, že ne všichni „na druhé straně“ jsou arogantně zlí a hloupí. Václav Klaus mladší, možná na rozdíl od svých rodičů, možná nezná tak dobře teoreticky základy dialektiky, ani zcela přesně historii své země, ale velice často má rozum na správném místě. A odvaha mu také nechybí… A tak si myslím, že tříbit s ním názory v diskusi nemusí být na škodu rozumným vlastencům.)

Ohrožená a strádající třída

K oslavě třicátého výročí listopadového společenského převratu u nás, připravil také Český rozhlas program pod názvem „Rozděleni svobodou„. Veřejné rozhlasové debaty 12. října 2019 s podtitulem „Ohrožená třída a strádající třída“ se zúčastnil i poslanec KSČM Leo Luzar.
Nejprve je nutné si připomenout, že ohrožené a strádající skupiny našich spoluobčanů nejsou třídami sami o sobě. Nic na tom nemění ani vyjádření pana poslance Luzara, že se konečně po třiceti letech mluví o třídách. Třídy jsou totiž velké skupiny lidí, které se navzájem liší svým postavením v historicky určitém systému společenské výroby, svým vztahem (zajištěným a vytčeným v zákonech) k výrobním prostředkům, svou úlohou ve společenské organizaci práce, a tudíž způsoby nabývání a velikosti onoho dílu společenského bohatství, kterým disponují. Z této definice vychází, že početně malá třída vlastníků finančního kapitálu a výrobních prostředků ovládá velkou třídu lidí, která je nucena svoji pracovní sílu kapitalistovi prodávat.

Kapitalismus je společensko-ekonomická formace založená na zisku a na nenasytném hromadění kapitálu. Je mu zcela lhostejné, zda v tomto procesu některé skupiny lidí strádají nebo se beznadějně propadnou do bezdomovectví a chudoby. Stěžejní motivací tohoto systému je honba za ziskem. Zdravotnictví, sociální péče o občany, ale i morálka, se stávají pouhým byznysem.
Protikladem kapitalismu je socialismus. Společenský systém, který odstranil třídní protiklady společensko-ekonomická formace, ve které si o tvorbě a rozdělování hodnot spolurozhodují ti, kteří je vytvářejí. Socialismus je zásadně orientován na uspokojování hmotných i nehmotných potřeb svých spoluobčanů a jejich oprávněných zájmů. Veškeré výrobní kapacity, bankovnictví a přírodní zdroje jsou v rukou pracujících.
Ústřední téma včerejší debaty se smrsklo na exekuce a jak se jim bránit či vyhnout. Ale exekuce, právě tak jako nezaměstnanost a bezdomovectví přece patří k průvodním jevům kapitalismu.
Položme si tudíž otázku, zda pan Luzar vůbec četl poslední návrh programu KSČM, ve kterém jsou popisovány kroky směřující k návratu lidové demokracie.MK

(Poznámka metéra: Naspáno přesně. Jen snad pro upřesnění. Hlavním rozdílem tříd je také přivlastňování si a přerozdělování vytvořené nadhodnoty, tedy zisku.)

Co se ukradlo, musí se vrátit!

Vyšetřovací komise parlamentu ČR ke kauze OKD: Trestně stíhat čtrnáct osob vč. Sobotky, Urbana, Dlouhého a další.

Ing. Alena Vitásková

Kdo bude stíhat, když policií i státním zastupitelstvím doposud nebylo nic závažného odhaleno. Je policie kompetentní šetřit, když jejich ministr vnitra Hamáček je členem Bakalova Aspenu. Jsou státní zástupci kompetentní stíhat, když po čtyřech létech stíhání premiéra a jeho rodiny zjistili, že změnili na věc právní názor?
Vyšetřovací komise parlamentu ke kauze OKD sdělila, že bude podávat trestní oznámení na asi čtrnáct podezřelých, kteří umožnili privatizaci této společnosti za velmi podivných okolností. Jednodušeji řečeno, kradlo se všemi způsoby.
Jako občanka jsem podávala na tuto lumpárnu trestní oznámení v roce 2016. S vědomím státního zastupitelství, dokonce s plnou informovaností Nejvyššího státního zastupitele (NSZ) Pavla Zemana. Výsledek bylo jedno velké nic! Prostě se nic nestalo.
Občané jsou jen nespokojeni, nebo dle slov státního zastupitelství a policie rozhořčeni z privatizace tohoto kolosu.
V té době jsem ještě dávala podnět k přijetí zákona, kterým by se zmrazil Bakalům majetek do doby vyšetření této loupeže.
Pochopitelně nic nebylo (v té době ani později) v tomto smyslu projednáváno a pan Bakala si vesele na Ostravsku prodával nejen pozemky, ale i budovy, které tak hezky podivnou „privatizací“ nabyl. 
Vraťme se ale k parlamentní vyšetřovací komisi. Všechna čest, že došla k závěru, že se skutečně v této věci staly zločiny. Klobouk dolů před poslanci této komise za jejich práci a odvahu. 
Pak se ale musíme zamyslet nad tím, proč tyto zločiny neodhalili ti, kteří jsou za to placeni. To jsou státní zástupci a policie. Jak je možné, že to musí vyšetřit – definovat až parlamentní komise! Copak dělali státní zástupci a policie? Čekali, až celá kauza bude promlčena? Politici se musí konečně zamyslet nad tím, proč státní zastupitelství nejméně za posledních osm let pod vedením NSZ Pavla Zemana, kdy se některé kauzy kolem OKD dostaly k soudu a kdy u soudu vystupovali hlavní aktéři zločinu jako svědci, například Sobotka, Urban a řada dalších, proč státní zástupci nekonali.
A nechali soudit jen absolutně nepodstatné „malé ryby“ úředníky.
Má veřejnost naději, že se skutečně nyní bude šetřit?
Vždyť ministr vnitra Jan Hamáček je členem Bakalova Aspenu a NSZ Pavel Zeman má teď asi hodně práce s možným znovu otevřením Čapího hnízda.
Nebudu poukazovat na Bakalu a jeho morální hodnoty, když privatizací OKD připravil o střechu nad hlavou přes čtyřicet tisíc rodin.
Takto ukradené byty se nyní pronajímají za nehorázné nájemné.
Většinou s doplatkem státu na bydlení pro jeho chudé obyvatelé – seniory s důchodem, který jim ani nájem nepokryje. Bakala bral jen to, co mu parta, mající důvěru voličů, nabízela. 
Zločin ve skutečnosti spáchali naši politici, tak ať konečně nesou zodpovědnost. Měli přece naši důvěru a tu zklamali, zneužili. To není kolektivní rozhodnutí, to je kolektivní zlodějna a té se říká organizovaný zločin. 
Pokud se podaří nyní dostat byty zpět státu a já věřím, že pokud bude politická vůle a není to jen ohlupování voličů, tak se to velmi brzy podaří.
Tak tyto byty mohou být první vlaštovkou pro nově založený „státní bytový fond“, který by mohl být základem pro nájemní (státní) byty s přijatelnou cenou nájmu pro občany.

Ing. Alena Vitásková, předsedkyně IAV, Praha, 13. 10. 2019

(Poznámka metéra: Přesné, logické, správné… až na ten závěr. Ano, byty by měly být dány obcím, krajům, státu a tvořit určitou sociální jistotu, ale ne jako nájemní, ale jako uživatelské, kde by jejich obyvatelé (rodiny v nich žijící) neplatili nájem, ale jen stanovený příspěvek do fondu oprav. Statisíce bytů byly postaveny v době budování socialismu u nás a jejich pořizovací hodnota před převratem byla od 80 do 130 tisíc korun, a již dávno byly v nájemném zaplaceny. Anebo by si je měli mít možnost obyvatelé za 1 (jednu) korunu koupit a za stejnou cenu i prodávat. Když mohly prodat byty svým bývalým zaměstnancům firmy v Detroitu a v Chicagu za jeden dolar, tak proč by to nešlo u nás…)

Dnešní „rádobyumělci“

Tento článek jsem napsal a ocitoval z různých zdrojů, protože patřím k těm, co zažívali pouto mezi umělci, herci, zpěváky, jejich diváky a posluchači. K lidem, kterým oni kdysi věřili, a pro které hráli a zpívali. Patřím do doby, kdy nám umělci neříkali, že jsme debilové, co ničemu nerozumí. Patřím do doby, kdy z pódia létaly narážky na tehdejší totalitní režim. 

Všichni jsme byli na jedné lodi, všichni jsme věděli, o čem je řeč, umělce vítaly výbuchy smíchu a potlesku. Měli jsme pocit, že nám někdo rozumí, a že o nás někdo stojí, že se o nás někdo zajímá. Takže milí dnešní „umělci“ – tohle všechno jste v nás zabili. Už neříkáme naši umělci, už vám říkáme jen šmíra a trapní komedianti. Mnozí z nás vás nechtějí ani poslouchat, ani vidět a nechtějí chodit na vaše divadelní představení.

*Zdeněk Svěrák* byl pro nás kdysi pojmem, protože byl ve svém oboru jedinečný. Dnes je z něj zaujatý, nenávistný, zavilý stařík. Kdysi jsem měl rád pohádku „Jak se budí princezny“. Tak na ni se dnes už nedokážu dívat, protože je mi ze zpitomělého sluníčkáře *Jana Hrušínského* zle. Rád jsem poslouchal *Tomáše Kluse* – už to nejde a jeho cédéčka jsem hodil do koše na odpadky. A ti mladí v čele s *Jiřím Mádlem a Marthou Issovou* jsou klasičtí vymetenci, z nichž padají pouze hovnokecy a jejich mediální eurovypreparovanost křičí na dálku. O jinak dobrém režiséru *Janu Hřebejkovi* ani nemluvě. 

Přál bych si, aby se oživilo znovu to souznění mezi národem a jeho umělci, ale to chci asi moc a cesta k nápravě v nedohlednu. Neustále na mne útočí z novin, z televize, z internetu záplava pitomostí od komediantů všeho druhu: 
– o lásce a pravdě
– o tom, jak se máme chovat
– o tom, jak jsme hloupí
– o tom, jací jsme hajzlové
– o tom, jací jsme rasisté a xenofobové
– o tom, že jsme rusofilové
– o tom, že důchodci by měli držet hubu a krok
– o tom, že bychom měli vychcípat i se Zemanem (tak to přesně řekla nedávno herečka Eva Holubová)
– o tom, že je lepší muslim než český nevěřící nebo křesťan
– o tom, jak ničemu nerozumíme. A hlavně…
– o tom, že pokud tohle nevnímáme tak jako oni, marně žijeme.

Pokračovat ve čtení „Dnešní „rádobyumělci““

Vládní opatření Holandska

Holandsko, které má šest procent muslimského obyvatelstva, je od ledna nuceno utlumit svůj program „multikulturalismu“.

Holandská vláda má po krk toho, jak je hanobena muslimy a proto opouští zmíněný model soužití. Po dlouhém období „multikulturalismu“, které nepřineslo nic, kromě povzbuzení muslimské imigrace a vytvoření paralelní společnosti, která škodí zemi, objevuje se teď nový projekt, který předložil parlamentu ministr vnitra Piet Hein Donner 16. června loňského roku a říká: „Vláda sdílí nespokojenost holandského lidu s modelem multikulturní společnosti v Nizozemsku a vyjadřuje svůj záměr zaměřit své priority na základní hodnoty holandského národa. V novém systému integrace budou hrát holandské hodnoty hlavní roli, a proto vláda nebude dále trvat na modelu multikulturní společnosti.“

Následuje poznámka: „Přísnější integrace je nyní naprosto oprávněná. Proto se musí říci všemu lidu, že taková orientace je absolutně nutná, protože společnost je v bodu rozkladu holandské identity a Holanďané se už necítí jako ve vlastním domě.“

Nová integrační politika bude pro přistěhovalce mnohem náročnější.

Například, přistěhovalci se povinně budou muset naučit holandsky a vláda bude mít účinné donucovací prostředky proti přistěhovalcům, kteří ignorují hodnoty země a neuposlechnou nizozemského práva.

Nizozemská vláda také zastaví poskytování zvláštních dotací pro integraci muslimů (kteří ji tak, jako tak, ignorují). Podle Donnera „není možné, aby se vláda nebo lid přizpůsobovali imigrantům“.

Tento projekt počítá s vytvořením dvou zákonů, které zamezí fingovaným sňatkům a zavedou přísná opatření k muslimským přistěhovalcům, kteří snižují možnost najít si práci tím, že nechtějí ustoupit od svých zvyků v oblékání. Obzvláště se vláda chystá zakázat používání všech druhů oblečení, které zakrývají tvář, jako jsou velo, burka a džiháb a to vše od ledna 2016.

Holandsko si uvědomilo, možná trochu pozdě, že by její multikulturní liberalismus mohl proměnit jejich zemi v teritorium „muslimských kmenů“, jejichž hlavním cílem je zničit národ, který jim poskytl přístřeší a jeho vlastní holandskou identitu. Budoucnost světa, jak jej známe, je ve vážném nebezpečí a z tohoto důvodu je velmi žádoucí, aby Austrálie, Spojené Království, Kanada, Belgie, Francie a USA přijaly tuto iniciativu a učinily konec světovému bujení muslimstva, které nerespektuje nic a nikoho, jinak za dvacet let náš západní způsob života přestane existovat.

Cožpak se Rusové nikdy nepoučí?

Urážka za urážkou, a k tomu další urážka – a ruský ministr zahraničí se ještě zeptá: „Cožpak si americké úřady opravdu nepřejí normalizovat dialog?“

Autor zamyšlení…

Samozřejmě, že ne! Kolik dalších důkazů pro tento fakt ruský ministr zahraničí ještě potřebuje? Američané vězní syna ruského právníka, a to zcela mimo jakoukoli legální americkou jurisdikci – oni ho totiž unesli a poté odvlekli do Washingtonu. Údajně k soudnímu projednávání, jehož datum je ve hvězdách.

Zadrželi i ruskou občanku Marii Butinovou falešně obviněnou ze špionáže a odsoudili ji k trestu ztráty svobody.

A můžeme pokračovat a pokračovat. Právě v těchto dnech zadrželi Američané poslankyni ruského parlamentu Ingu Jumaševovou, kterou předtím pozvali k účasti na dialogickém fóru Fort Ross v USA, což je každoroční akce, na níž američtí a ruští účastníci hovoří volně mezi sebou.

Dokáže tudíž ruská vláda porozumět tomu, že je pro jednotlivé její členy nebezpečné přicestovat do USA nebo kamkoli jinam mimo území Ruska, kde se jich washingtonští rabijáci mohou zmocnit a unést je?

Jak poté, co Washington zrušil imunitu a ovládl ruský konzulát v San Francisku, stejně tak jako ruská obchodní zastoupení v New Yorku a ve Washingtonu, mohou Rusové stále ještě nevědět, že USA jsou gangsterským státem? A jak může mít tedy Rusko normální vztahy s americkým gangsterským státem? Cožpak ruská vláda není schopna pochopit zřejmá fakta?

Až do nebe volající ponižování a potupy, které ruská vláda z rukou Washingtonu tak ochotně přijímá, povzbuzují gangstery k potupám dalším, které se budou už jen zostřovat.

To si pak Rusové zase jen pokorně postěžují, až Putin sám, poté, co vstoupí na půdu Spojených států, bude zadržen a vyslýchán? Vždyť ho přece mohou uvěznit za vměšování se do amerických prezidentských voleb! To i pak se ruská vláda před Washingtonem přihrbí?

Ne, to ponižování a potupy se budou zostřovat, dokud na ně ruská vláda neodpoví odpovídajícím způsobem – a to ráznou akcí. Čas na ni už více než dozrál.

Neexistuje absolutně žádný důvod pro to, aby se Rusko bálo korupčnické a společensky degenerující země, která za dvě desítky let nedokázala porazit jen lehce ozbrojený Tálibán v Afghánistánu.

A otázka další: Proč se ruská vláda vystavuje jízlivé nepřátelské publicitě tím, že na svém území povoluje rozvíjet činnost zahraničních neziskovek placených z fondů CIA? Vždyť právě ony svými výtržnostmi a protesty narušily nedávné akce vládnoucích stran v Moskvě, takže následný pokles hlasů podporujících ruskou nezávislost nebyl ničím jiným než vyjádřením nesouhlasu vlasteneckých Rusů s tím, že je jejich vláda neochránila Rusko před americkým vměšováním. A nevšimla si ruská vláda ani nedávných násilností v Hongkongu, ke kterým došlo právě jen v důsledku čínské nonšalance vůči aktivitám tamních Spojenými státy financovaných neziskovek?

Cožpak chce jednou prožít totéž?

Paul Craig Roberts, 13. října 2019 ; vybral a přeložil Lubomír Man

A jedna židovská…

…při vzpomínce na jejich dobrého vypravěče a znalce Karla Gotta.

Vystěhovává se Roubíček ze Sovětského svazu. Na hranicích mu celníci najdou v kufru bustu Lenina. Ptají se: „Co to je?“
„To se ptají špatně,“ povídá Roubíček. „Měli by se zeptat, kdo to je? To je Lenin! Zachránce proletariátu celého světa, zakladatel mé milované vlasti, Sovětského Svazu, génius, který naplnil Marxovy myšlenky…“
„Dobře, můžete jít…“, říkají celníci.

Na izraelské hranici celníci znovu najdou Leninovu bustu a ptají se ho: „Co to je?“
„To se ptají špatně,“ povídá Roubíček, „měli by se zeptat, kdo to je? To je Lenin! Šílenec, co přivedl polovinu světa do chudoby, největší zločinec dvacátého století…“
„Dobře, dobře, můžete jít…“
, říkají celníci.

Roubíček přijede ke svým příbuzným, vybaluje si věci.
Jeho synovec si všimne Leninovy busty a ptá se: „Strýčku, kdo to je?“
„Ale to se ptáš špatně, chlapče. Měl by ses zeptat, co to je? To je pět kilo propašovaného neprocleného zlata!“

Prohlášení k turecké agresi a invazi do Sýrie

Světová rada míru rozhodně odsuzuje novou, v pořadí již třetí, invazi turecké armády do Sýrie.

Po období shromažďování ozbrojených složek Turecka poblíž syrských hranic a ostřelování syrských cílů dochází v současné době k nebezpečné eskalaci situace – invazi pozemními vojsky.

Tato agrese v severovýchodní části Sýrie je pokračováním předchozích agresí v této oblasti a je zároveň součástí expanzivních plánů tureckého režimu. Děje se tak s plnou spoluúčastí USA a jejich spojenců, kteří udržují svá vojska v této oblasti již několik let. Tato agrese a tichá tolerance z mnoha stran vytváří nové hrozby a nebezpečí pro obyvatele tohoto regionu, především pro syrský lid, který již osm let trpí bezprecedentní a dobře připravenou imperialistickou agresí, zatímco USA, NATO, EU, Turecko a jejich regionální spojenci nashromáždili, financovali, vycvičili a vedli desítky tisíc ozbrojených žoldáků pro násilnou změnu režimu v Damašku.

Turecká invaze a okupace svrchovaného území Sýrie povede pouze k nové vlně migrace a zvýší příliv uprchlíků. Tvrzení Turecka o vytvoření „bezpečnostní zóny“ podél hranic se Sýrií je pokrytecké a nemůže zakrýt skutečný úmysl vytvoření velkého území kontrolovaného Tureckem a změn demografického charakteru dané oblasti. Skutečná hrozba míru a stability vyplývá z imperialistických plánů kontroly energetických zásob, plynovodů a sfér vlivu za pomoci ochotných režimů na Blízkém Východě.

Světová rada míru důrazně odsuzuje tuto agresi a požaduje stažení cizích okupačních sil, podporujíc právo na sebeurčení syrského lidu, aby se sám a svobodně mohl rozhodovat o své budoucnosti a osudu. Světová rada míru vyjadřuje svou solidaritu se statečným syrským lidem a s antiimperialistickými silami v Turecku a zároveň vyzývá své členy a přátele k odsouzení probíhající agrese.

Ruce pryč od Sýrie!

Sekretariát Světové rady míru, 10. října 2019