Věra Klontza-Jaklová: Vývoj socialismu jako celosvětový proces

Příspěvek k materiálu „Socialismus 21. století, kapitola 10.: Vývoj socialismu jako celosvětový proces“

 

(Předneseno na Panelové diskusi zorganizované Klubem společenských věd v Brně 10. února 2012)¹⁾

      Tvé zlaté oči se budou jistě smát
ve světě, který patří nám
Nejkrásnější moře je to,
které jsme ještě neprocestovali
Ty nejkrásnější děti ještě nedospěly
Naše nejkrásnější dny jsme ještě neprožili
A to, co ti chci říct, to nejkrásnější ze všeho,
nebylo ještě nikdy vysloveno…

      napsal Nazim Hikmet a podobné vize předkládá i materiál Socialismus v 21. století, i když odpusťte mi moji upřímnost, na mnoha místech sklouzává až na pozice reformismu a oportunismu.
Přesto výše zmíněný dokument hodnotím pozitivně. Bezpochyby pozitivní a přínosná je celostranická diskuze, ale také snaha diskutovat materiál mimo stranu samotnou. Tak bude dosaženo nejenom širokého koncenzu, ale zároveň je budováno sebevědomí účastníků diskuze, že jejich slovo má váhu a zároveň, že je třeba přijmout názor většiny, ale také že za svou kritiku nesou zodpovědnost. Takto sestavený a upravený dokument pak dává jasnou platformu pro politické působení, pro taktiku i strategii (bez ohledu na můj nesouhlas s hlavní linií dokumentu).

      S většinou obsahu zmíněného dokumentu, tak jak je k dispozici dnes, se naprosto ztotožňuji. Konkrétně souhlasím s popisem kapitalismu, jeho poslední fáze, ale také s cílem komunistického hnutí, tedy socialismem, souhlasím také s definicí a popisem socialismu. Problém vidím v kapitolách věnujících se přechodu od kapitalismu k socialismu.
Blíže bych se chtěla vyjádřit k myšlenkám ze stránek 18 – 19: „Komunistické strany si kladou revoluční úkol – dosáhnout zásadní změny společenských poměrů, vytvořit podmínky pro svobodný a plnohodnotný život každého člověka. Anachronickou představou je, že by tato změna byla ve vyspělých zemích zahájena násilným uchopením moci či přímo ozbrojeným převratem. Ústavní rámec připouští politický boj i na mimoparlamentní půdě, při stávkách a pouličních demonstracích. Zdůrazňuje se demokratičnost cesty, přednost pokojných postupů při uplatnování tzv. měkkých zdrojů moci. Obrana dosažených změn nemůže sklouznout k nepolitickému násilí, podpora je obnovována opakovaně demokratickým procesem. Zvláštním případem přechodu k socialismu v tomto smyslu je situace v zemích se socialistickou orientací. V ČLR, Vietnamu, ale dnes i na Kubě vedle existujícího veřejného vlastnictví zapřáhli do káry socialismu i kapitalistické formy podnikání. Zejména Čína dnes ve svém rozvoji dosahuje výrazných ekonomických úspěchů; vznikají ale i otázky, mj. jak ČLR zvládne pojetí nové ekonomické a sociální politiky a globální souvislosti změn. Pro úspěch zásadních přeměn není nezbytné, aby avantgargu tvořil jediný politický subjekt. Osvědčenou metodou je vytváření politických bloků, front či aliancí, které představují pluralitu pokrokových sil zastávajících často i velmi odlišná levicová a sociální východiska. S respektem k demokracii a právnímu pořádku souvisí i konsensuální pojetí plurality a vzájemné politické konkurence či soutěže.“

      Než přistoupíme k další analýze, je nutné si uvědomit, co je historickým úkolem strany (nemáme na mysli jakýsi závazek, který si strana vytkne, ale úkol vyplývající z historické zákonitosti). Domnívám se, že je velmi ošidné se domnívat, že strana by se měla ujmout vlády prostřednictvím buržoazních voleb, jak dokument na několika místech zdůrazňuje. To by pak a priori znamenalo, že tam, kde komunistická strana vyhrála volby, byl nastolen socialismus, nebo alespoň bylo započato s jeho budováním. Zde uvádím příklad kyperského AKELu, který otázky socialismu vůbec nenastolil. KS Číny se uchýlila z revoluční cesty a ať se nám to líbí nebo ne, buduje v Číně kapitalismus. Z čeho tak soudím? Z rozdílů v příjmech, které se zvětšují, místo aby se zmenšovaly, z narůstajícího množství nezaměstnaných, z existence soukromého vlastnictví výrobních prostředků a kumulace kapitálu, který není používán k uspokojování potřeb lidu. Možná některé z vás překvapí, že nejmarkantnějším příkladem je případ samotné KSČ, která v roce 1946 vyhrála volby. Sice došlo k určitým krokům směrem k socialismu (tehdy KSČ měla v programu revoluční změnu), ale množství klíčových výrobních prostředků zůstalo v soukromých rukou, tedy podstata společensko-ekonomické formace zůstala netknuta. K socialistické revoluci nedošlo parlamentní cestou, ale na nátlak lidu, který sice ke zbraním nesáhl, ale byl připraven bránit své revoluční záměry. Dělníci byli ozbrojeni a v případě zamítnutí demise by patrně ke krveprolití došlo. Podíváme-li se na kteroukoliv buržoazní vládu, které se účastnily komunistické strany (např. KS Francie, KS Itálie, Dánská Levice ad.), nebyla změněna ba ani výrazněji ovlivněna nastolená buržoazní politika a pro lid to vždy mělo tragický následek, o těchto stranách ani nemluvě. (Také KSČM ze stejných důvodů v 90. letech minulého století jednoznačně odmítala byť i teoretickou možnost být součástí vlády buržoazních stran. V současnosti se mi jeví její postoj odlišný). Ani komunistické strany v parlamentech, kde tvoří menšinu, nemají slavné výsledky a tam, kde jim buržoazie ustoupí, rozhodně neohrožují podstatu kapitalismu. Z toho plyne první závěr: komunistická strana si nemůže klást jako jediný cíl zvítězit v buržoazních volbách, přičemž volební boj by měla podle mého názoru chápat jako jednu z forem politického boje. Cílem pak je svrhnout nadvládu kapitálu a nastolit lidovou vládu, změnit podstatu společensko-ekonomické formace řízené kapitalistickým ziskem na řízenou potřebami lidu.
Tak se automaticky dostáváme k původně položené otázce: Co je tedy cílem, nebo chcete-li úlohou, komunistických stran? Úlohou komunistických stran je být revoluční avantgardou, což znamená rozhodujícím způsobem ovlivňovat uvědomění lidových vrstev a organizovat je s cílem vybudovat jednotnou protiimperialistickou frontu, jenž se stane rozhodující silou, která zrealizuje svržení kapitalistické společensko-ekonomické formace. Cílem komunistické strany není vládnout! Socialismus pak není ani vláda proklamovaných fanoušků dělnické třídy. Socialismus je vláda lidu. V socialismu si lid vládne sám. Všichni se podílejí na rozhodování a na realizaci rozhodnutí. Jedná se o vládu těch, jejichž práce byla již za kapitalismu zespolenčenštěna, o vládu těch, kteří nemají na prodej nic jiného než vlastní práci (to mohou být i střední kádry firem, nájemná zchudlá buržoazie, jak říká Slavoj Žižek).
Dále bych ráda podtrhla: některé prvky socialismu se sice již objevují v průběhu vývoje kapitalismu, ale to neznamená, že k přechodu může dojít automaticky bez lidského faktoru či proces může být urychlen legislativní cestou. Jedná se o revizionistické a oportunistické přístupy, jenž chápou historický proces nesprávně jako odtržený od vůle a působení mas a osobností. Na jednu stranu chtějí respektovat člověka, na druhou mu upírají aktivní místo v historickém procesu. Na jedné straně proklamují evoluční přístup k dějinnému procesu, na druhou si kladou otázky, kdo je jeho hybnou silou, kterou dokument chápe jako tzv. kognitariát²⁾, termín přejatý z Gramsciho školy počátku 20. století. Cituji dokument: „Pro charakter nové cesty k socialismu bude mít klíčový význam především proměna práce samotné. Nárůst intelektuálních charakteristik práce vytváří její novou složku, která bude objektivně sehrávat v dalším vývoji významnou úlohu, tzv. kognitariát. Uvolnění pracovních úvazků je jednostranně výhodné: Paradoxně posiluje tendenci k růstu závislosti a podřízenosti námezdních pracovníků vůči zaměstnavatelům, tzv. prekariát.“³⁾
Tyto přístupy rozdělují proletariát na vrstvu inteligence a ty, jenž jsou tak zbídačeni, že nemohou zasáhnout do dějinného vývoje. Socialismus naopak likviduje hranici a rozdělování práce na manuální a intelektuální. Vyzdvihování úlohy inteligence je jednoznačně elitářskou teorií, která a priori staví do vedoucího postavení úzce vymezenou skupinu, která sama sebe definuje jako předurčenou, přičemž ani kapitalismus nerozděluje práci na manuální a duševní. Kapitalismus je charakterizován vztahem kapitálu a práce jako takové. Kapitalista vytváří zisk, tedy přivlastňuje si značnou část nadhodnoty jak z práce manuální, tak z práce duševní. Bída, chudoba, nedostatek a nezaměstnanost v imperialistické fázi kapitalismu se týkají jak duševně tak manuálně pracujících. Připomínám Marxovu definici hybné síly cesty k socialismu, kterou je proletariát: tedy ti, jenž nemají na prodej nic jiného než vlastní práci (dnes převážně manuální dodává Marx v polovině 19. století, ale sám dále nájemnou pracovní sílu na manuální a duševní nerozděluje).
Dále bych ráda okomentovala větu: „Anachronickou představou je, že by tato změna byla ve vyspělých zemích zahájena násilným uchopením moci či přímo ozbrojeným převratem.“ Na okraj poznámka: v nevyspělých zemích je tedy puč akceptovatelný? Lámala jsem si nekonečně hlavu, ale nenalezla jsem žádný příklad socialisté revoluce, která by vypukla agresí či ozbrojeným útokem. To nám vkládá do úst buržoazie, když se ptá, zda bychom sáhli ke zbrani. Ptám se vás: myslíte si, že Allende udělal dobře, že revoluci nebránil? Myslíte, že chybuje Kuba, když proklamuje, že socialistické výdobytky bude bránit? Myslíte si, že husité jednali nesprávně, když po podlé vraždě Jana Želivského vyházeli z oken konšely? Myslíte si, že obsazením Zimního paláce došlo k násilí? Na to navazuje další věta dokumentu: „Obrana dosažených změn nemůže sklouznout k nepolitickému násilí,…“ Myslíte si, že bolševická revoluce se tedy neměla bránit intervenčním silám? Že řečtí komunisté se neměli bránit anglické invazi? Myslíte, že by dnes kapitalisté řekli: „OK guys, let’s have a competition! Bude soutěž, jednou vyhrajete vy a pak my.“ To je přece naivní. Nás se ptají, zda bychom sáhli ke zbrani, ale přitom jsou první, kdo brání ukradenou svou kořist. Viz nedávné konflikty v severní Africe, na Předním východě. Kdyby kapitál hrál fair play, neexistoval by ani antikomunismus. Nebo je snad nejdříve přesvědčíme, aby hráli fair play?
Toto pojetí obrany výdobytků staví a priori příznivce socialismu do pozice sebeobviňování se a pocitu provinění. A priori kriminalizuje uvědomění si antagonismu mezi buržoazií a dělnickou třídou, mezi kapitálem a prací. Tento přístup je spíše proklamací elity hnutí směrem k nepříteli, tedy ke kapitálu a jeho představitelům: nechte nás ve hře, neboť my vám nejdeme po krku, hrajeme jako vy, tam kde vy; nám jde o postupné ústupky, ne o změnu, ne o osvobození práce a člověka z kapitalistického jha. Příznivcům hnutí pak toto pojetí rozhodujícím způsobem omezuje prostředky zápasu, akční pole i akceschopnost, zamlžuje cíl.
Dodejme, že vlády socialistických zemí 60. – 80. let 20. století si také myslely, že mohou vedle sebe existovat dva společenské řády a že se budou navzájem respektovat, dohodnou pravidla a ta se budou dodržovat. Všichni víme, jak to dopadlo.
Ještě jednou shrnuji: podle mého názoru není cílem komunistické strany ujmout se moci v rámci buržoazního právního státu, ale sjednotit lidové vrstvy, urychlit subjektivní podmínky pro revoluční přechod a využít, případně podnítit revoluční situaci. V této souvislosti doporučuji studovat Jana Švermu, a to hlavně dokumenty týkající se mostecké stávky. Také považuji za přínosné sledovat postupy KS Řecka a Portugalska.
Dále, chápu jako totální nonsense provést přechod k socialismu v rámci buržoazní ústavy. Copak ta vůbec něco takového předpokládá? Naopak. Evropská ústava, nadřazená ústavám národním, předpokládá sankce pro tento případ, a to i formou násilí (evropské ozbrojené síly, které mají pravomoc a povinnost zasáhnout na území země nekompatibilní s buržoazním statem quo).
Dále je nutné se zmínit o tom, co to je socialismus, protože to je to, co určí naši strategii a taktiku. Zjednodušeně řečeno, připouštíme-li socialismus, i když v jeho prvotní fázi, ve kterém stojí paralelně vedle sebe různé formy vlastnictví od státního až po soukromé (kapitola 4, str. 9), pak logicky volíme buržoazně demokratické cesty (a spějeme k jasnému fiasku). Pokud před pár desítkami let byl možný jakýsi oportunistický socialismus, dnes kdy kumulace kapitálu a endoimperialistické antagonismy dosáhly tak vysoké míry, jakékoliv keynesiánské způsoby přerozdělování jsou mimo reál, případně dlouhodobě neudržitelné. Podle mého názoru charakteristikou socialismu je ortodoxní společenské vlastnictví výrobních prostředků. A tak i bude příští socialismus vypadat. Možná to přijde jako nereálné, ale mám pro to ty nejlepší důvody: 1. peníze ztrácejí svou hodnotu i podobu. Virtuální peníze již nepřinášejí zisk, čímž přestávají existovat. Nejsou kryty ničím krom ochoty kapitálu sázet na míru zisku. Proto také krize kapitalismu, v jejímž víru se momentálně zmítáme. 2. došlo k odcizení kapitálu a zespolečenštění práce v takové míře, že podniky jsou řízeny výhradně nájemnou silou, 3. v současnosti je jasná tendence lidu nárokovat si blahobyt, tedy snaha odměnit se proto, že pracuji a neuvažovat o tom, zda jsem determinován prostředím jako chudý či bohatý. I to je jeden ze znaků nadcházející společnosti, stejně jako např. samozřejmost, že informace či kultura mají být dostupné zadarmo, ekologická senzitivita atd. Souhlasím s některými ekonomology a ekonomy, že peníze ztratí svůj smysl a v socialismu nebudou fungovat a nebo ne v takové formě, v jaké fungují dnes. Asi zklamu mnoho z vás, ale myslím si, že snaha získat voliče tím, že jim budeme vykládat, jak bojujeme za to, aby živnostníci přežili do socialismu, kdy dostanou prostředí k podnikání, že nebudeme znárodňovat, je velmi populistická. I samotná Kuba se bojí toho, co spustila, jak jsme se dozvěděli na besedě s kubánským velvyslancem…
Pokud v socialismu připustíme, aby se úspěchy společnosti hodnotily kapitalistickým způsobem: např. mírou zisku, pak se opět dočkáme rychlého konce. Co se živnostníků týče, odkážu se na Lenina, kterého se jednou ptali: „A jaký program máte připravený pro drobné živnostníky?“ Lenin odpověděl: „Žádný, s nimi se vypořádá kapitalismus.“ Dalším ilustračním příkladem je Řecko, kde drobní podnikatelé ještě před pár lety tvořili přes 2/3 hospodářského potenciálu země. Nebyla vláda, která by se k nim alespoň před volbami neobracela oslovujíc je: páteř řecké ekonomiky. Dnes doslova a do písmene živoří: legislativou uvězněni ve svých obchodech jsou nuceni neplatit pojištění, daně, nájmy… Většina z nich by odevzdala podnik státu, jen kdyby ho trochu chtěl…
Na závěr bych ráda shrnula: Materiál jasně klade socialismus jako jednoznačnou perspektivu pro lidstvo 21. století, ale snaha dokumentu oddělovat duševní a manuální práci, elitu coby pokrokovou třídu od masy odsouzené k následování, dále způsob přechodu k socialismu prostřednictvím voleb a postupného prosazování socialismu legislativní cestou, společně s kriminalizací revolučních změn, může být označena pouze jako oportunismus, který zavádí dělnickou třídu do slepé uličky, oddaluje socialismus, místo, aby jej přibližoval, a je identický s přístupy sociální demokracie (pokud hledáme styčné body komunistů a sociální demokratů, tak jsme je právě úspěšně našli).
Achillovou patou dokumentu je fáze přechodu k socialismu, která tak, jak byla pojata, je podle mého názoru pro lid nebezpečná a jediný, komu vyhovuje a jehož cíle a záměry sleduje v plné míře, jsou elitní funkcionáři KSČM, ať již si to sami uvědomují či ne.

Věra Klontza-Jaklová

      ¹⁾ Panelová diskuse se týkala pouze kapitoly 2: Cesta k socialismu; a kapitoly 10: Vývoj socialismu jako celosvětový proces.
²⁾ Kognitariátem se v textu dokumentu rozumí část proletariátu, která se v rovině profesní vyznačuje převážně vysoce kvalifikovanou prací, jež se svým technickým charakterem vymaňuje z bezprostředního podřízení řídícím činitelům v kapitalistickém podniku, protože jeho potenci nebude mořné motivovat příkazy a donucováním. To má společné s dalšími skupinami duševních pracovníků, ale jeho objektivní, třídně sociální, vlastnické postavení je shodné s proletariátem. (pozn. 6, str. 7)
³⁾ Pojem prekariát je v textu použit pro skupinu pracujících, vystavených novému existenčnímu tlaku doprovázejícícmu snahu o zpružnění podnikatelského prostředí. Kapitál může s prací volněji nakládat (…). Krátkodobé, neplnohodnotné úvazky zvyšují nejistotu zaměstnanců a tím i závislost a podřízenost vůči zaměstnavatelům. Často jde o podřadnou práci, ale týká se to stále více i práce vysoce kvalifikované. (pozn. 7, str. 7)