Diskusní vystoupení s. Milana Havlíčka na IX. sjezdu KSČM

Přidáno ve čtvrtek 19. května 2016

---

      Vážené soudružky a soudruzi, dovolte, abych vás nejprve pozdravil jménem komunistů a sympatizantů okresu Praha-­východ a popřál úspěšné jednání.
Před pětadevadesáti lety, nedaleko odtud, zakládal můj děda, sociálně demokratický funkcionář, Hynek Havlíček z Černovíra u Olomouce, na protest proti zbabělosti a zradě pracujících sociální demokracií novou stranu – stranu komunistickou.
Od první světové války hodnotí historie i naše zkušenost základní atributy sociální demokracie následovně: „Revoluční na slovech, reakční v činech.“ A tohle klíště si nosí dodnes. A bohužel se jí svou nemastnou neslanou politikou v současnosti podobáme? Proto poznatek první:  Nebuďme „béčkem“ sociální demokracie.
Postavme jasný, veřejnosti srozumitelný program a o jeho naplnění aktivně usilujme. Liknavost, s jakou k podobným úkolům přistupujeme, skutečně připomíná období před pátým sjezdem v roce 1929, ale i období před rokem osmašedesát, kdy vedení strany zase vůbec nezajímá, co si myslí členové dole. Nemyslím tu mlčící a tleskající většinu. Mám na mysli ty, co o práci přemýšlí, diskutují a prosazují změny k lepšímu a jsou někdy nazýváni škůdci strany a nebezpečnými radikály.
Jsem funkcionář strany celý život. Za posledních pětadvacet let se mě nikdo z vedení strany nezeptal třeba jako předsedy okresního výboru na názor co si o tom či onom myslí aktivní členové strany.
Takových šancí, jako byl například jasný podraz všech parlamentních stran, vyjma komunistů, na občanech této země, při obdarování církví miliardami v majetku i finančně, jsme neuměli vůbec využít. Rozjeli jsme sice petiční akce a byli jsme překvapeni, jak lidem nevadilo, že podepisují petice komunistům, ale na tom to i skončilo… V zemi, kde téměř sedmdesát procent domácností žije od výplaty k výplatě a ve Vatikánu žijí v komunismu již po mnoho staletí, kdy je u nás oficiálně osm procent praktikujících věřících a zaplatit ten „dar“ musí i těch osmdesát procent ateistů, tak my neumíme využít. Svěsíme hlavy a necháme si líbit nařčení, že jsme to my, kdo okradl církve.
Podobně nás senioři hodnotili kolem licitace s důchody. Pochybuji, kdyby se vedení strany a náš poslanecký klub zeptal lidí dole, že je za přídavek 40,­ nebo 100,­ korun někdo pochválí. Jo za požadavek minimálního důchodu u lidí, kteří celý život pracovali, ve výši poloviny průměrné mzdy nebo dokonce tří pětin průměrné mzdy, tak to by slyšeli skoro všichni.
A tak bych mohl pokračovat o naší podpoře církevního svátku atd. atpod.
A proto poznatek druhý: Jsme vůbec opoziční strana?!
Nechtějme se lidem zavděčit podlézáním a vlastní neschopností. Přestaňme pomáhat udržovat kapitalismus v chátrání!
Jsem padesát let členem strany, cítím se dělníkem strany a jsem na to hrdý. A tak bych byl rád, kdyby Komunistická strana Čech a Moravy našla ztracenou komunistickou identitu, své ideály, touhu po spravedlnosti, humánní budoucnosti a získala zpět ztracenou autoritu.
Poznatek třetí: K tomu ale potřebujeme skutečně komunistický program. Proto navrhuji svolat na jaro příštího roku Programovou konferenci. Strana musí mít veřejnosti co nabídnout. To, co je předkládáno ve sjezdových podkladech je slabé. Když nás lidé neznají, tak nevědí, co prosazujeme a jak toho chceme dosáhnout. Proto s námi nejdou.
Budovat pokrokovější, spravedlivější lidově demokratickou nebo chcete­li socialistickou společnost, není o chudobě. Ale naopak. A nám musí rozumět mladá, ještě současnou pseudokulturou nezkažená generace.
Více jak osmdesát procent voličů neví, co chceme. A to se musí změnit. Poznatek čtvrtý: Má-­li se něco v naší práci změnit k lepšímu, tak sjezd musí vyprofilovat základní oblasti naší práce pro nejbližší období a na jejich splnění nominovat nejlepší kandidáty do vedení strany.
A jaké oblasti mám na mysli?
Měla by to určitě být starost o stranu samotnou. O její organizační strukturu a akceschopnost. Provést skutečnou analýzu vývoje Měli bychom konečně pochopit, že bez uceleného systému ideologické práce se nepohneme z místa. Vzdělaní lidé ani studenti se s námi bez jasného ideového zaměření a jasného politického programu, nebudou vůbec bavit, natož, aby nám naslouchali a šli nám pomoct měnit svět. Přitom v západní Evropě tvoří vysokoškolsky vzdělaní lidé v komunistických stranách i v řadách sympatizantů velice důležitou složku.
Máme v současnosti milion potencionálních voličů. Dokažme svou prací, programem i vystupováním, že jsme jejich kůň a přesvědčme je, aby nás šli volit. Nárůstem hlasů, častějším vystupováním na veřejnosti i ve sdělovacích prostředcích, schopnými vůdci, zvýšenou účastí občanů na našich akcích, atd. se bude zvyšovat i naše autorita.
Další důležitou oblastí je demokracie v ekonomice strany. V celé společnosti roste agresivita, bují závist, šíří se pomluvy… Před mnoha lety na Nymburské konferenci se delegáti vysmáli Václavu Jumrovi, když navrhnul, aby strana přistupovala k vnitřní ekonomice demokraticky a spravedlivě jako táborité s káděmi. Vím, je obtížné dnes dobré kádě sehnat. Tehdy se nesmáli obyčejní funkcionáři strany, ale poslanci a ti co byli spjati se stranou ekonomicky. Je celkem pochopitelné, a říká to komoří Lang v Císařově pekaři …demokracie je pánové krásná věc, ale jak se někomu sáhne na majetek, tak to už končí legrace…
Poznatek pátý: Strana jako celek, ale především její ústřední výbor musí vědět, jaké činnosti a oblasti politické práce chce zajišťovat a na to kandidovat své lídry a postavit svůj aparát.
Jestli chci mít v každém okrese mladého uvědomělého uvolněného funkcionáře, tak jej musíme zaplatit tak, aby se politické práci mohl cele věnovat a nesháněl melouchy vedle, aby uživil rodinu. Jestli chci mít v krajích jednoho, dva uvolněné politické pracovníky, tak platí to samé a v centru by to navíc měli být i skuteční odborníci. Vždy by to ale měli být skuteční komunisté. Být placeným funkcionářem strany na jakémkoliv postu není o zaměstnání a osmihodinové pracovní době. Ale o obětavosti, nadšení a uvědomění zvláště v podmínkách sílícího antikomunismu.
Na zajištění rozhodujících funkcí komunistické strany by se jistě v těch kádích prostředky našly. Nikdy se to, ale nemůže dělat obráceně. Máme člověka, tak ho někam šoupneme, i když toho moc neumí. Nepřesvědčili jsme schopné, tak tam někoho posadíme.
Musíme si v ekonomice strany nalít čistého vína. Nemohou nás závist, pomluvy a neschopnost odtahovat od skutečné politické práce. Ale to není téma pro sjezd. Řešit demokracii v ekonomice musí ústřední výbor a pokud možno co nejdříve. Ale k tomu, abychom si udělali pořádek v hospodaření, nepotřebujeme mít místopředsedu pro ekonomiku, ale politickou vůli předního funkcionářského aktivu, schopného ekonoma hospodáře a vlastní odvahu nepříjemné věci řešit. Do funkcí a na kandidátky navrhujme lidi, o kterých budeme přesvědčeni, že to jsou to čestní, charakterní a pracovití komunisté, kteří si uvědomí i svou zodpovědnost i za ekonomiku strany.

      Soudružky a soudruzi, uplynulé období od převratu je prodchnuto řadou pokusů a omylů dostat se mezi normální občanskou veřejnost. Ruku na srdce, žádný SPaS, nás nespasil. Izolovanost našich odborů od pracujících pokračuje. Spokojeně si hovíme ve své ulitě.
V posledním období to dokonce dospělo tak daleko, že nás za naši nečinnost chválí i antikomunisté. Jsme prý klidná síla, říká Bělobrádek, nechte je dožít, říká Zeman, ještě že jsme je nezakázali, říká Klaus.
Poznatek šestý: Chválí-­li tě nepřítel, děláš něco špatně.
Není v této zemi rodiny, kde by někdo nebyl od druhé světové války členem komunistické strany. Všichni prospěcháři jsou samozřejmě dávno v těch druhých stranách. A ti, co obětovali život a práci lepší budoucnosti, dnes leckdy v chudobě, podporují stranu alespoň tak, jak mohou. Naším snažením ale, nemůže být odírání nebo vzdělávání našich nejstarších členů. Před nimi ­ se můžeme jen a jen po slovanském vzoru hluboce uklonit.
Poznatek sedmý: Je zásluhou socialistické generace skutečných komunistů a jejich vlivu na své rodiny a okolí, že je komunistická strana stále největší politickou stranou s nemalým vlivem ve společnosti.
Ale nám dnes musí jít o čtyřicet procent jakoby politicky inertních, vzdělaných a soudných lidí. Tady nejde o to, jestli Sparta nebo Slávie. Tady jde buď o plnohodnotný život, nebo o živoření; o mír nebo o válku.
Naše strana, vědoma si vážné společensko­politické situace v Evropě, majíce zkušenosti z činnosti Národní fronty i protiválečného hnutí, musí podpořit v práci všechny vlastenecké organizace bojující proti nebezpečí neofašismu a války. To, co se děje v Brně ale i na dalších místech republiky je výsměchem padlým komunistům i rudoarmějcům. Pro ně již dávno Benešovy dekrety neplatí. A stejně nenápadně jako sudeťácký neofašismus se bude asimilovat muslimský fanatismus u nás.
Nemůžeme být v klidu. Nesmíme být klidná síla. Jsme komunisté, lidé zvláštního ražení, kteří nesklánějí zbaběle hlavu a jdou vždy v první linii.
Nevím, zda některý z našich předních funkcionářů a poslanců sfáral za horníky v OKD, ale určitě jsme tam být měli.
Fórum vlasteneckých organizací musí s naší podporou jak ekonomickou, tak ale především politickou burcovat lidi z letargie. V současném vládním a televizním antikomunismu je celkem pochopitelné, že se mnozí bojí otevřeně přihlásit ke komunistickým myšlenkám. Ale titíž se nebojí stát na Václaváku a žádat vystoupení z NATO, postavit se proti nebezpečí války, bojovat za mír pro naše děti a vnoučata.
Poznatek osmý: Největšími spojenci KSČM v současnosti jsou vlastenecké organizace.
Soudružky a soudruzi, strana má před sebou hodně úkolů. V poslední době se nám toho moc nepodařilo. Názorově se dále štěpíme. Silami již moc neoplýváme. A proto by ke zlepšení stavu měla přispět i banka mozků a nápadů.
Revoluce je dcerou vzdělanosti a idejí. Tak jsem nazval jedno vystoupení Fidela Castra před mnoha lety na univerzitě v Caracasu. A proč to připomínám? Pokud nebudeme mít komunistické ideály, pokud nebudeme uvědomělými komunisty, pokud se nebudeme obecně všichni, ale především aktiv pěti tisíc členů nedůchodového věku, ale zejména přední funkcionářský aktiv a poslanci vzdělávat, tak nejen že nebudeme na kvalitativní změny připraveni, ale my ani tu revoluční situaci nepoznáme. A pak rozhodující roli převezmou hnědé košile a jim podobní.
O absolutním nesouladu a nepřipravenosti svědčí výsledky práce ústředního výboru. My debatujeme, jestli má být ústřední výbor méněčlenný, či zda má být určený nějaký klíč, nebo zda početnější okresní organizace nemají mít více členů ÚV…, ale přece o to vůbec nejde. Jde o výsledky politické práce strany jako celku. A já mám pocit, že ústřední výbor není nejvyšším orgánem mezi sjezdy, není nositelem revolučnosti komunistické strany ani nositelem nových nápadů a myšlenek v boji proti kapitalismu, ale že je ve vleku několika funkcionářů a jejich aparátu. Myslím, že by se měl ústřední výbor nad výsledky své práce zamyslet.
Myslím, že lidi moc nezajímají závěry ústředního výboru k energetice a jaderné závislosti, jako spíš proč jsou rozdíly v cenách energií podle místa bydliště a dodavatelů, když ji potřebujeme všichni stejně a proč za celospolečensky rozhodující oblasti nezodpovídá stát…
Poznatek devátý: Ústřední výbor musí být složený z nejobětavějších a nejrevolučnějších komunistů, řídit stranu jako celek, úkolovat přední funkcionářský aktiv a kontrolovat práci aparátu.
Jednou z dalších profilujících oblastí práce strany by měla být mezinárodní spolupráce komunistických a dělnických stran. Ale obnovení či vytvoření Nové komunistické internacionály se bojíme. Dejme podnět na konstituování obnovy komunistické internacionály.
Poznatek desátý: Bez koordinované činnosti komunistických a dělnických stran kapitalismus neporazíme.
V kádrových otázkách si dovedu ve vedení strany představit, že předseda nebo předsedkyně ústředního výboru zodpovídá i za zahraniční politiku, že první místopředseda ke všem vnitrostranickým oblastem zodpovídá i za ekonomiku, že místopředseda pro ideologickou práci zvládne řídit i odborné zázemí a další místopředseda bude zodpovídat za volby, komunální politiku a občanský sektor. Definitivní kompetence by měl na druhém jednání schválit ústřední výbor. Jedno je však jasné. Jedině změna ve vedení strany může změnit k lepšímu i výsledky naší práce. Poznatek jedenáctý: Předseda, první místopředseda a dva místopředsedové ústředního výboru jsou dostačující, pokud bude kvalitní řízení, dobrá dělba práce, schopný aparát a dodržování leninských principů stranické práce a principu demokratického centralismu.
Soudružky a soudruzi, nežijeme ve vzduchoprázdnu. Sny a ideály jsou jedna věc a realita druhá. Jedno je však jasné. Komunisté ustupují ze svých revolučních ideálů jen pod vlivem třech příčin. Jednou je neschopnost vedení strany a volených orgánů, tou druhou nebezpečí války, ohrožení míru a národa. A tou třetí vlastní smrt. Život je jeden z nejtěžších! My nežijeme ale nanečisto. To není žádná generální nebo kostýmní zkouška. Buď jsme komunisty dnes, anebo nejsme. A nic si nenalhávejme. I když postupně zmizíme jako strana, jak si to nakonec přejí naši političtí protivníci, tak myšlenky našich předků i klasiků o spravedlivé společnosti, ty komunistické ideály, budou tady existovat vždy. I když nás umlčí, zavřou, zakážou…
Poznatek dvanáctý: Myslet… nám zakázat nemohou.

      Soudružky a soudruzi, buďme dobří a moudří. A těmi můžeme být, když budeme uvědomělí a obětaví, když se budeme vzdělávat, když se poučíme ze svých chyb, když budeme stát po boku nejslabších, když nebudeme mít strach a budeme se prát za lepší svět, a budeme hrdí na to, že jsme komunisté.
Proto říkám zcela otevřeně. Volební hesla můžeme mít různá jakkoliv lákavá pro voliče, ale jedno jediné je pravdivé: „Kdo nevolí komunisty, podporuje agresivitu, násilí, fašismus, válku!“
A poznámka nakonec. Doufám, že až si za pět let budeme připomínat sté výročí založení komunistické strany, nebude to znamenat návrat do lůna sociální demokracie, ale jasný nárůst autority komunistického hnutí u nás.
Děkuji za pozornost!

Vystoupení nebylo na sjezdu předneseno z důvodu neumožnění dokončení diskuse před volbami. Text byl odevzdán do protokolu. Pozn. red.