Definice agrese

 

Vypracování definice agrese se již snažila Společnost národů po první světové válce, neboť tato problematika patřila k nejzávažnějším politickým a právním otázkám. Především po sjednání Briand-Kelloggova paktu z roku 1928, který zakázal útočnou válku, se definování agrese stalo klíčovou otázkou aplikace této smlouvy. Mimořádný význam sehrála již tehdy a následně za druhé světové války i v poválečné praxi sovětská definice agrese z roku 1933, která byla převzata do smluv mezi SSSR a jeho sousedy a byla použita i norimberským a tokijským tribunálem při souzení válečných zločinců.

Organizace spojených národů (OSN) se definici agrese zabývala intenzívně po roce 1950, kdy USA vydávaly svou ozbrojenou intervenci a později i agresi v Koreji za dovolený akt sebeobrany. Tehdy bylo nutné definovat obecně pojem agrese. I zde projevil SSSR iniciativu a předložil nový návrh definice agrese. Tento námět však neměl v době studené války odezvu u západních mocností.

Znovu se OSN vrátila k problému definice agrese v roce 1967. Na XXII. zasedání si Valné shromáždění zřídilo zvláštní výbor, kterému uložilo, aby vypracoval návrh definice agrese.

Výbor složený ze zástupců 35 členských států OSN, zasedal každoročně v letech 1968 až 1974. Na posledním zasedání v roce 1974 se mu podařilo připravit návrh definice agrese, který pak předložil k projednání XXIX. zasedání Valného shromáždění, které pak bylo 14. prosince schváleno.

Definice agrese tvoří přílohu k rezoluci, ve které Valné shromáždění vyzvalo všechny státy, aby se vystříhaly všech agresivních činů a jiných způsobů použití síly, které jsou v rozporu s Chartou OSN a Deklarací zásad mezinárodního práva, týkající se přátelských vztahů spolupráce mezi státy v souladu s Chartou. Zároveň upozornilo Radu bezpečnosti na definici agrese a doporučilo jí, aby k ní přihlédla při rozhodování o tom, zda došlo k agresi.

Valné shromáždění pak shrnulo zásady agrese do osmi základních článků. Agrese se v nich definuje jako použití síly státem proti svrchovanosti, územní nedotknutelnosti nebo politické nezávislosti jiného státu, nebo jakýmkoli jiným způsobem neslučitelným s Chartou OSN. Za agresivní se považuje, bez ohledu na to, zda byla či nebyla vyhlášena válka, kterýkoliv následující čin:

a/ Invaze nebo útok ozbrojených sil jednoho státu na území druhého státu nebo vojenská okupace, byť dočasná, která je důsledkem takové invaze nebo útoku, anebo jakéhokoliv připojení území jiného státu, nebo jeho části, při němž bylo použito síly.

b/ Bombardování ozbrojenými silami jednoho státu území druhého státu nebo použití jakýchkoli zbraní jednoho státu proti území druhého státu.

c/ Blokáda přístavů nebo pobřeží jednoho státu ozbrojenými silami druhého státu.

d/ Útok ozbrojených sil jednoho státu na pozemní, námořní nebo letecké síly jiného státu.

e/ Použití ozbrojených sil jednoho státu, které se nacházejí na území druhého státu s jeho souhlasem, v případě že se nedodržely dohodnuté podmínky pobytu nebo délky jejich přítomnosti.

f/ Jednání státu, který povolil druhému, aby použil jeho území ke spáchání agresívního činu proti třetímu státu.

g/ Vyslání státem nebo jeho jménem ozbrojených skupin, band, nepravidelných ozbrojených sil nebo žoldáků, kteří používají síly proti jinému státu v takové míře, že se to rovná předchozím činům, anebo podstatná účast státu na takových činech.

V textu definice agrese se zdůrazňuje, že tyto vyčíslené činy nevyčerpávají všechny možné případy agresívních činů. Rada bezpečnosti může v rámci své pravomoci rozhodnout, že i jiné činy mohou zakládat agresi podle Charty OSN (čl. 4).

Agresi nemůže ospravedlnit žádná politická, hospodářská, vojenská nebo jiná úvaha. Útočná válka je zločinem proti mezinárodnímu míru. Zakládá mezinárodně právní odpovědnost. Žádný územní zisk nebo nějaká speciální výhoda, kterých se získalo agresí, nesmějí být uznány za zákonné (čl. 5).

Nic na této definici nelze vykládat tak, že by to rozšiřovalo nebo zužovalo rozsah Charty OSN, čítajíc v to případy, kdy použití síly je dovolené (čl. 6).

Rovněž nic v této definici není na újmu práv na sebeurčení, svobodu a nezávislost, která přísluší národům pod cizí nebo koloniální nadvládou nebo pod rasistickými režimy. Tyto národy se mohou dožadovat pomoci od jiných států a dostávat ji v boji za uskutečnění svého práva na sebeurčení (čl. 7).

Při výkladu a aplikaci předchozích ustanovení definice agrese je třeba vycházet z toho, že jsou navzájem propojena. Každé ustanovení je proto třeba interpretovat v souvislosti s ostatními ustanoveními (čl. 8).

Hajzden