Věděl, kterou cestou se dát…

Vážení přátelé, před několika dny jsme si společně s vlasteneckými organizacemi (tak jako každoročně) v Hroznatíně u pomníčku v jeho rodišti – připomněli 125. výročí narození (24. listopadu 1895) mimořádného člověka, vlastence, internacionalisty – armádního generála a prezidenta Československé socialistické republiky Ludvíka Svobody.

Byl to on, kdo vzešel ze skromných poměrů, a přesto hrdinsky bojoval v první světové válce; kdo podpořil vznik Československého státu; kdo vychovával a vedl vojáky ke vzdělání a vlastenectví; kdo neváhal ani na okamžik, na čí straně má bojovat proti fašismu, když zakládal československé vojenské jednotky v Sovětském svazu a v jejich čele osvobozoval naší vlast.
Po válce byl u zrodu nové, lepší, skutečně lidově demokratické společnosti, společnosti bez vykořisťování, společnosti spravedlivější. V době, pro naší zemi velmi složité přijal úkol nejsložitější. Ve funkci prezidenta republiky zachránil naši zem od občanské války! Rok 1989 ukázal pravou tvář tzv. „Pražského jara“ a znovu připomněl a vyzdvihl nezměrnou zásluhu našeho prezidenta na překonání krize a mírovém životě našich národů. Měl přirozenou úctu nejen vojáků, ale všech, co měli možnost se s ním setkat. Důstojný, skromný, usměvavý a vždy lidský. Člověk, který prošel peklem, a proto znal cenu skutečného života v míru.
Je celonárodní ostudou, že se může o jednu z nejvýznamnějších československých osobností 20. století u nás, hloupě a s úmyslem poškodit pokrokovost jeho života otírat kdejaký pisálek, historický a politický nedouk. Ze současných politiků nesahá žádný z nich Ludvíku Svobodovi ani po kotníky.
Do dnešního dne nemá tato mimořádná osobnost našich novodobých dějin v české kotlině ani sochu. Takový jsme pronárod. Kdejakému ožralovi stavíme lavičky, esesákům památníky, ale hrdinům osvoboditelům boříme pomníky a odebíráme čestná občanství a národního hrdinu největšího… si neumíme uctít.
Společnost Ludvíka Svobody spolu s vlasteneckými organizacemi věří, že nastane doba, kdy se děti ve školách budou znovu učit pravdu o našich „svobodovcích“, kdy budou mít zase v úctě pomníčky padlých rudoarmějců, kdy vlastenectví, bratrství, internacionalismus nebudou sprostá slova. Musí přijít doba, kdy armáda bude zase sloužit lidu a národům české republiky a Den české armády bude dnem vstupu na české území v dubnu 1945. To je úkol pro slušné a vzdělané lidi!

Ve šlépějích odkazu svého otce…
Dnes si také připomínáme jiný významný den. Dnes se dožívá neuvěřitelného životního jubilea – 95 let – dcera našeho prezidenta hrdiny, profesorka Zoe Klusáková-Svobodová.

Narodila se v Užhorodě 4. prosince 1925 škpt. Ludvíku Svobodovi a jeho manželce Ireně, rozené Stratilové, jako druhé dítě. Vyrůstala spolu se starším bratrem Miroslavem, který se narodil 15. května 1924 a byl s několika dalšími členy rodiny fašisty popraven.
Studium na gymnáziu musela Zoe na tři roky přerušit (listopad 1941 až květen 1945) kvůli pronásledování gestapem pro spolupráci s čs. vojenským výsadkem ze Sovětského svazu (S1/R). S maminkou unikly zatčení a skrývaly se na různých místech Moravy. Odmaturovala po válce v roce 1945 na gymnáziu v Kroměříži. Vysokou školu zakončila v roce 1949. Na Moskevském státním ekonomickém institutu na katedře politické ekonomie obhájila v roce 1954 kandidátskou disertaci. Pracovala na ČVUT a potom na Vysoké škole ekonomické. V roce 1955 byla jmenována docentkou a v letech 1955 až 1959, vykonávala funkci proděkanky pro vědecko-badatelskou práci na první fakultě VŠE.
Ve své vědecké práci se věnovala ekonomice zemědělství, družstevnictví a dělbě práce. Speciálně pak optimální velikosti družstevních zemědělských podniků.
Při pobytu v Ženevě (1959-62), kde byla se svým manželem, delegátem ČSSR při OSN se zaměřila na problematiku zemědělství v integraci zemí Evropského hospodářského společenství. Obdobné tematice se věnovala i v Ústavu mezinárodní politiky a ekonomie při Ministerstvu zahraničních věcí.
Po návratu z New Yorku (1967–68), kde její manžel (Dr. Milan Klusák) působil jako velvyslanec, stálý delegát ČSSR při OSN, přednášela na Vysoké škole ekonomické.
V roce 1973 byla jmenována profesorkou v oboru politické ekonomie. Současně přešla na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde přednášela politickou ekonomii a světovou ekonomiku.
Po roce 1984 odešla do důchodu. Začala se věnovat historickým otázkám. Připravila k vydání druhý díl pamětí svého otce Ludvíka Svobody Cestami života II a druhé vydání prvního dílu Cestami života I. Sepsala životopis Ludvíka Svobody a připravila k vydání jeho Deník z doby válečné a svou vzpomínkovou knihu O tom, co bylo.
Ve Společnosti Ludvíka Svobody, kterou založili spolubojovníci Ludvíka Svobody, je čestnou předsedkyní.
Vážená paní profesorko! Přejeme Vám k dnešnímu významnému životnímu jubileu hodně zdraví a elánu do další práce. Je nám ctí po Vašem boku hájit objektivní historickou pravdu o Vašem otci prezidentu Ludvíku Svobodovi i dalších hrdinech druhé světové války i poválečného budovatelského úsilí. Děkujeme za všechno, co jste pro naši vlast udělala. Máme Vás rádi a vážíme si Vás!
Za Společnost Ludvíka Svobody Milan Havlíček

(Poznámka metéra: Pro ty kdož dočetli trpělivě a v úctě až sem malý přídavek…)