Víme, kam vedou zrady…

15. březen 1939 – následek mnichovské zrady

V ten den se hroutil mír. Pohnutých jedenáct měsíců uplynulo tehdy mezi uzavřením zrádné mnichovské dohody a vypuknutím druhé světové války. A přesně uprostřed této doby je 15. březen 1939, den vpádu německých vojsk do Mnichovem zmrzačeného Československa, nejčernější den naších novodobých dějin. Den, jímž začala šestiletá krutovláda hitlerovského fašismu nad celou naší zemí.

Spoluaktéři mnichovského aktu – reakční buržoazní vlády v Londýně a v Paříží – sice označili vojenské uchvácení Československa za porušení Mnichovské dohody, ale věcí se měly jinak.

Mnichovská dohoda byla určena pro koš s papírem již ve chvílí podpisu, protože německý fašistický imperialismus se nechtěl spokojit jen s částí Československa, ale usiloval o plné uchvácení a porobení naší země. A ti, kteří slibovali záruky okleštěnému Československu, je vůbec nemínili dodržet.

Tehdy se prokázalo, že bez Sovětského svazu nelze v Evropě udržet mír. V roce 1938 bylo ještě možno „zabrzdit“ válečné plány hitlerovských fašistů, kdyby západní mocnosti byly postupovaly spolu se Sovětským svazem. Z obavy před růstem revolučního dělnického hnutí ve svých zemích však daly přednost fašistickým „pořádkům“ místo kolektivní bezpečnosti, usilovaly o dohodu, v naději, že tím obrátí výbojnost německého imperialismu pouze východním směrem.

Za obětování Československa zaplatily Francie a Anglie spolu s mnoha národy Evropy, a nejen Evropy, krvavou daň. Mýlila se i československá buržoazie, když odmítla v září 1938 pomoc Sovětského svazu v klamné nadějí, že na společných třídních pozicích se dohodne s fašistickými vládci Německa, bude-li před nimi hrbit hřbet a přizpůsobovat se jejich politice.

Nacistická okupace celého Československa tak byla důsledkem mnichovského paktu, jimž byl Sovětský svaz vyřazen z rozhodování o evropských záležitostech a Československo „převedeno“ do zájmové sféry německého imperialismu. Cílem nacistické okupace bylo nejen vytvořit z českých zemí nástupiště a zbrojnici pro další výboje německého imperialismu, ale jejich plné začlenění do „německého životního prostoru“. Podle plánů hitlerovských fašistů, na jejichž vypracování se značnou měrou podíleli sudetoněmečtí fašisté, měly být české země postupně poněmčeny, část vysídlena a české národní vědomí rozbito.

Revanšistická propaganda se dnes pokouší zastírat tyto cíle nacistických okupantů. Pokouší se dokonce líčit takzvaný protektorát jako jakýsi „zlatý věk“ českých národů. Nacistická okupace Československa však stála naše národy 350 tisíc obětí na životech, z nichž 195 tisíc zahynulo v koncentračních táborech.

Tuto skutečnost z historie nikdo nevymaže.

Jen hrdinství sovětského lidu a jeho armády, vděčíme nejen za naše osvobození z jařma fašismu, ale i za zachování naší národní existence. Svět je dnes jiný než koncem třicátých let. Nadále však platí zkušenost, že každé ustupování agresoru jej jen povzbuzuje k dalším výbojům. A chce-li národ zachovat svou svobodu, nemůže se uzavírat do jakési sebeizolace, provádět „sobeckou“ zahraniční politiku. Ale musí se aktivně podílet na mezinárodním dění, pomáhat hájit svobodu všech národů a společně se všemi mírumilovnými silami světa usilovat o stabilní mír. Protože mír, a to je nejdůležitější poučení z konce třicátých let, je nedělitelný!

Tomas Candulas