To byl Jura!

(Před 60. lety, 12. dubna 1961, obletěl kosmonaut Jurij Gagarin planetu Zem)

Jak zvláštní? Mám se dát do psaní řádek pro slovenské Nové slovo o prvním dobyvateli kosmu – o Juriji Gagarinovi. O jeho letu do kosmu. A to v situaci, kdy se poměry na planetě zcela obrátily z nohou třeba na hlavu. Z někdejších přátel na věčné časy jakoby se nyní od rána do večera klubali nepřátelé na život a na smrt.

Kolik mých novinářských kolegů si vydobylo nebetyčnou kariéru na světodějném činu, spojeném s prvním kosmonautem světa Jurijem Gagarinem.

Když pak čas oponou trhnul a byli pohlazeni sametem a zazvonili svými klíči, začali sborově v houfu nenávistně na Gagarina štěkat. Jakoby kosmická lajka vila na Měsíc. Když Jurij zahynul, neštěkl u nás ani jiný pes.

Nejprve psali o Gagarinovi oslavné články, vydávali knihy, přijímali za ně ceny a peníze a vylepšovali si v křivém zrcadle své curriculum vitae, posléze jej prokleli a připsali slavnému muži nehodné vlastnosti.

Repro obálky školního bloku k 80. výročí narození Jurije Gagarina (Internetový magazín, Moskva, Altplus, 2014)

Jurij Alexejevič Gagarin (9. 3. 1934 – 27. 3. 1968), kterému se splnil jeho klukovský sen stát se pilotem a následně ve zralé dospělosti obletěl za 108 minut v kosmické lodi Vostok 1 – 12. dubna 1961 kulatou matičku Zemi, nemůže být nikdy zapomenut.

Zahynul ve svých čtyřiatřiceti letech při cvičném letu 27. března 1968 v Novoselovu.

Jurij Gagarin – foto: B. Gradov

Můj vztah k Juriji Gagarinovi byl více než přátelský. Uvědomuji si, že s tímto oceněním musím nakládat velmi opatrně. Dr. Jiří Gut-Jarkovský napsal: „Čím větší člověk, tím méně mluví o sobě a o své práci.“ Tak jsem si na pozoru!

O dva roky starší Jurij než já mi osudově dopřál, že jsme se stali po mnoha setkáních v Praze, ve Lvově na Zakarpatsku, na Ukrajině a v Moskvě, kamarády. Mohl jsem nahlédnout i do jeho nitra a do prostředí jeho spolupracovníků, rodiny a blízkých.

Prvním státem, kam Jurij zavítal po návratu z historického letu, bylo Československo. Z hloubky duše si oblíbil a zamiloval Čechy a Slováky. Od Jeho Excelence, geniálního konstruktéra sovětské kosmonautiky Sergeje Koroljova, zvěděl, čím se země, do které byl po svém letu do kosmu pozván a do níž se jako do prvního státu vypravil, zasloužila i o jeho největší životní událost.

Byl jsem u toho nablízko s fotografem deníku Mladá fronta Emilem Fafkem a s dalšími fotoreportéry, když Jurij Gagarin projížděl ve dvoudenní návštěvě Československa z letiště na Pražský hrad. Bylo to 28. dubna 1961. Jásající Praha jej objala do své náruče. Na jeho stejnokroji se v ten stejný den objevila druhá Zlatá hvězda hrdiny.

Pražané vítají Jurije Gagarina. Foto: Emil Fafek

Byl veselý, radostný, byl nezmar.

Prožili jsme vedle sebe v červnu 1967 dny Festivalu sovětské a československé mládeže ve Lvově. Šli jsme ve stotisícihlavém průvodu starobylým, kdysi polským městem, z něhož se po druhé válce Poláci při posunu hranic přemístili se svou inteligencí a vysokými školami do Vratislavy. Drželi jsme se za ruce, lidé mávali, křičeli, smáli se a plakali. Středobodem události byl Jurij Gagarin. Ze samého vrcholu kandelábru na něho křičela krásná ukrajinská žena: „Juro! Ty máš překrásnou kravatu!“ Organizátoři se obávali, že tři sovětští kosmonauti – Gagarin, Leonov a Těreškovová budou ušlapáni. Odpálili ohňostroj, a když se lidé podívali na nebesa, vtrhli jsme s nimi zadním vchodem do Lvovského divadla.

Zleva: Robert Harenčár, Zdeněk Hrabica (autor článku), Valentina Těreškovová, Sergej Pavlov, Jurij Gagarin,
Miroslav Zavadil, Alexej Leonov, Jindřich Poledník v Zakarpatsku v červnu 1967

V noci nás vzbudili ze spaní před hotelem Lwow polští zametači s proutěnými košťaty. Stáli před velkou sochou Adama Mickiewicze a křičeli: „Jurij, Jurij, Jurij!“

Byli jsme v pyžamech a kosmonaut pronesl projev.

Valentína Tereškovová v zajetí Jurije Gagarina a předsedy ÚV ČSM Miroslava Zavadila v Zakarpatsku

Několik dní jsem společně s kosmonauty prožil na Zakarpatsku, na Poloninách, blízko Mukačeva. Tam, kde jako voják sloužil z trestu v Masarykově a Benešově a Štefánikově republice můj otec, Moravský Slovák, protože byl jako mladý muž komunistou a náčelníkem Federace dělnických tělocvičných jednot. Prožil štěstí života – zamiloval se do Rusínů, Židů, do velitelů Karla Klapálka a Ludvíka Svobody.

Tři kosmičtí andělé – Alexej Leonov, Jurij Gagarin, Valentina Tereškovová

Bydlel jsem s kosmonauty několik dní na lovecké chatě na Poloninách. Byli to velké děti. Když sledovali na obrazovce letecký den v Moskvě na letišti Tušino, skákali radostí bez sebe po sobě – po podlaze. Chodili jsme po horách, jedli vyuzené medvědí tlapy, plásty medu a kvašené okurky. Pili jsme pramenitou horskou vodu i ukrajinskou vodku – gorilku.

Jurij mi při fotografování skoro zničil můj fotoaparát FED II. Upadl mu na zem a odnesl to závit na filtry na objektivu. Velkoryse svou chybu omluvil, když řekl: „Zdeňku, čert ten foťák vem! Nic se nestalo!“

Příští den mi věnoval samonatahovací zlaté sovětské hodinky Poljot.

Pak už jsem se s Jurijem potkal mnohokrát. Šli jsme spolu (Jurij v převleku) do hospody v Nerudově ulici U kocoura na dobré pivo. Pan hostinský Čihák uměl točit správnou míru, půllitr – šnyt. Nikdo si ani nepovšiml, že mezi nimi sedí slavný a veselý a radostný člověk. Vozil jsem mu jeho oblíbené jídlo – říkalo se mu „Čankajškova pomsta“ a vařili jej ve Spilce v plzeňském Prazdroji. Prožili jsme chvíle u taboráku v Městečku, blízko Nespek…

Nedávno jsem se jel do toho hostince v Nespekách podívat, nikde ani stopa po tom, že sem na kajaku jedné noci doplaval hvězdný muž kosmu a pivo se štamgasty chutnal.

Dodneška si o tom sousedé pamětníci vyprávějí.

V Moskvě mi všechno, mou pražskou pohostinnost, Jurij Gagarin oplatil – pozval mně na oběd se svou manželkou a dcerami do moskevského hotelu Junost. Bylo to jiné než mnohá naše setkávání v Praze. Hotel byl obklopen policisty na koních, kteří dbali o bezpečnost velkého muže.

Nechápu, jak mohu nyní z České televize po desetiletích uslyšet výrok jednoho českého novináře, jak přibližuje Jurije Gagarina, že na něho kosmonaut působil jako nešťastný člověk.

Můj pohled na přítele z masa a kostí zůstává naprosto opačný, byl to velký kluk s velkým klukovským srdcem. Byl to opravdový Jura!

Miloval Československo! Čechy a Slováky, kteří by mu měli jeho velkou náklonnost a lásku s pokorou stále vracet a oplácet.

Zdeněk Hrabica

(Poznámka metéra: Bylo mi tehdy 13 let. Jako dnes si pamatuji tu neskutečnou atmosféru dopoledne ve škole na náměstí Svobody v Dejvicích, když se zpráva o první letu člověka do vesmíru ozvala z ředitelského rozhlasu. Toho dne se už nezkoušelo, ani nějak moc neučilo. I ti největší „grázlové“ ke kterým jsem patřil i já, byli jak beránci a odpolední píseň „Dobrý den majore Gagarine“ zpívanou Gustavem Bromem, si naše generace pamatuje a zpívá dodnes. Když jsme jej po pár týdnech vítali na Leninově třídě cestou z letiště, byl den neuvěřitelně rozzářen. Tak jak snad musel být jen v květnu 1945, když nás bráškové definitivně osvobodili. Všichni lidé byli veselí a šťastní, že žijí právě tuto dobu. Jen dementní křivák a dnešní sdělovací prostředky u nás mohou tvrdit, že na uvítání Gagarina byli lidé nahnáni povinně. A jen hlupáci hazardují i dnes s přátelstvím, které bylo mezi národy Československa a Sovětského svazu zpečetěné v boji proti fašismu, vykořisťování a válkám. A už nás znovu pohrobci fašistů využívající parlamentní kantýnu a Strakovu akademii ženou do války proti bratrům. No pasarán!)