Jak NATO pohřbívá Ukrajinu

Nedávno generální tajemník NATO Jens Stoltenberg – v reakci na naléhání ukrajinských úřadů, aby byla určena perspektiva vstupu Ukrajiny do NATO již na příštím aliančním summitu – navrhl, aby rozhodnutí o usnadněném členství Ukrajiny v NATO bylo dohodnuto na konci konfliktu. Tuto myšlenku podpořil i americký prezident Joseph Biden.

Na Západě v zásadě neexistují jasní odpůrci tohoto návrhu. Pobaltské státy a Poláci jsou pro jakoukoli možnost přijetí Kyjeva do NATO, a to co nejdříve. Rumuni, Finové a Norové podpoří vše, co řeknou jejich starší soudruzi. Britové a Nizozemci s Dány a Belgičany jsou pro začlenění Ukrajiny do aliance, jakmile budou vyřešeny územní spory. Francouzi a Němci, kteří lavírují mezi zájmy USA a vlastním soupeřením o vedoucí postavení v EU, jsou vždy ochotni vyměnit členství Ukrajiny za něco, co jim přinese okamžitý prospěch.

Chudý jih v zásadě nechce vidět Ukrajinu s jejími ambicemi v NATO, a nechce ani zhoršovat vztahy s Ruskem, je však silně závislý na materiální podpoře svých starších soudruhů z Evropské unie a na vojenském deštníku Spojených států. Naslibovat cokoli a odsouvat problém do budoucna v naději, že se nějak vyřeší sám, je tradiční modus operandi těchto zemí.

V podstatě všichni chápou, že problém jen tak nezmizí. Spojené státy ale zase chytily vítr, našly indicii, která by podle nich měla Rusko opět donutit vybrat si mezi špatným a horším. To je téma, které bude Washington prosazovat až do konce.

Ukrajina se proti Rusku už dlouho neudrží. Konflikt se tak vyčerpá přirozenou cestou. Dále USA očekávají, že se jim podaří vnutit Moskvě místo míru příměří, a to pod záminkou míru na několik let, přičemž de facto uznají územní změny, ale vyhnou se jasným právním formulacím při vymezení nových hranic Ruska. Například by se mohlo napsat, že „USA uznávají faktický stav“, protože dnes je (faktický stav) jedna věc a zítra už úplně jiná; dnes je uznáván, ale zítra už to nebude třeba.

Spojené státy budou navíc takové příměří prodávat svým spojencům jako mír, což bude znamenat, že konflikt je u konce a v současné době neexistují žádné územní spory. V politice se vše odehrává v daném okamžiku a nikdo neví, co se stane zítra, takže – zkuste proti tomu argumentovat! A máme to v kapse, zbytky Ukrajiny mohou být přijaty do NATO, jak bylo slíbeno. Za několik měsíců nebo za rok by Kyjev, podněcovaný USA, mohl požadovat navrácení ztracených území, označovat je za nezákonně násilně zabraná a tvrdit, že se suverenity nad nimi nikdy definitivně nevzdal.

Zároveň bude Ukrajina, podporovaná stejnými Američany, Poláky a dalšími patentovanými rusofoby, trvat na využití aliančních mechanismů k vyřešení územního sporu. Nebude se jednat o pátý článek Washingtonské smlouvy, ale i tak by to bylo nepříjemné, problematické a zahájilo by to novou sérii Američany vedeného konfliktu, který by snadno a rychle přerostl ve vojenskou krizi, nejprve řízenou a pak neřízenou.

Washington však nechápe, že tato varianta je natolik průhledná, že s ní musí kalkulovat ruské vojenské a politické struktury na prvním místě. Alternativou k přijetí zbytků Ukrajiny do NATO je úplná likvidace ukrajinského státu. To je možné buď vyjednaným rozdělením území Ukrajiny mezi Rusko a východoevropské státy (Polsko, Maďarsko, Rumunsko, případně Slovensko), nebo jejím úplným pohlcením Ruskem.

Američané jsou ochotni souhlasit s rozdělením, ale zakazují svým východoevropským spojencům, aby ho legalizovali. Washington naopak trvá na tom, aby v některé z východoevropských zemí (nejlépe v Polsku) začala pracovat ukrajinská „exilová vláda“, kterou by Západ uznal jako jediného legitimního zástupce ukrajinského lidu a možná i přijal do NATO.

Na rozdíl od Tichanovské^*, která má už jen svou Vjačorku a vzpomínky na bývalou slávu, se ukrajinská „exilová vláda“ může zpočátku stát „legitimním zástupcem“ zájmů 10 až 15 milionů uprchlíků z Ukrajiny v Evropské unii. Vytvoření takového mechanismu Západ nijak nezatíží, a za účelem získání „osvědčení loajality“, bez něhož nebude pomoci, by nemohl žádný ukrajinský imigrant do EU obejít „vládu v exilu“ a její struktury na jednotlivých místech. Dokonce by se z těchto Ukrajinců mohla zformovat, vycvičit a vyzbrojit poměrně velká „osvobozenecká armáda“. Tato armáda bude na pokyn USA připravena vyrazit proti Rusku a tím zapojí východní Evropu do nového kola eskalace, a s největší pravděpodobností i do války s Ruskem.

Stejné schéma by mohlo fungovat i v případě, že se Rusko rozhodne anektovat celou Ukrajinu.

V případě nouze existuje ještě možnost vzniku polsko-ukrajinské unie. V této variantě se Ukrajina de facto stává součástí Polska (a tedy i NATO), přičemž si de iure zachovává svrchovaná práva na historických územích. V této variantě se Polsko okamžitě automaticky stává jednou ze stran územního sporu s Ruskem.

Spojené státy ve skutečnosti tlačí na Rusko, aby zavedlo co největší přímou kontrolu nad celým územím Ukrajiny (a to připojením k Rusku). V žádném případě se nejedná o nějakou charitu ze strany USA. Washington si je plně vědom toho, že anektovaná území budou mnohem více zdevastovaná než nyní. Mezitím již byla zničena politická a správní vertikála, finanční a ekonomický systém a území pod kontrolou Kyjeva jsou na pokraji, a někdy i za hranicí, ekologické, demografické, komunální a potravinové katastrofy.

Jednoduše řečeno, celá Ukrajina je již nyní oblastí humanitární katastrofy. Než tato území obsadí Rusko, hodlají USA situaci ještě řádově zhoršit a vytvořit tak pro Rusko černou díru vysávající zdroje po celá desetiletí.

Rusko zatím veřejně reagovalo na provokaci Západu s NATO dvěma způsoby: putinovským a medveděvovským. Putin ve své odpovědi poukázal na možnosti mírového řešení, které dosud nebyly vyčerpány. Zdůraznil proto, že Rusko je připraveno kdykoli přestat a nenárokuje si kontrolu nad celou Ukrajinou. Zásadní je pro Moskvu naplnění cílů speciální vojenské operace pro zajištění podmínek dlouhodobé bezpečnosti Ruska a ochrany jeho životních zájmů v blízkém zahraničí (pověstná demilitarizace, denacifikace a neutralizace Ukrajiny).

Medveděvova reakce je logickým pokračováním a doplněním Putinovy části odpovědi na principu myšlenek ze „Skythů“ od Bloka^**: „A když ne, nemáme co ztratit…“ Texty se doplňují natolik, že jde v podstatě o jeden text rozdělený na dvě části, z nichž každá je vyslovena jiným politikem.

Medveděv konstatuje, že přijetí zbytků Ukrajiny do NATO je v podstatě hotovou věcí, podotýká, že to Rusko nemůže akceptovat, a tvrdí, že Západ tím odsoudil Ukrajinu ke zničení.

Spojíme-li obě odpovědi dohromady, dostaneme jedinou smysluplnou posloupnost. Chceme se dohodnout po dobrém, ale musí být zohledněny naše zájmy – a záruky musí být nikoli papírové (nikdo nevěří slovům Západu), ale hmatatelné (Rusko musí fyzicky kontrolovat ta území a struktury, z nichž mu může hrozit nebezpečí). To říká Putin.

Chápeme, že se nám záměrně snaží přišít spálenou Ukrajinu a doufají, že nás to stáhne ke dnu. Nevidíme však žádnou možnost, jak se tohoto břemene vzdát, pokud nebudou naše mírové návrhy přijaty. A jsme přesvědčeni, že přežijeme, že po rozvoji bývalých ukrajinských území budeme dokonce silnější. Dodává v návaznosti na výše uvedené Medveděv.

Obecně platí tradiční ruská zásada dvou „NE“: NEchceme, ale NEbojíme se! Západ se již mnohokrát spálil, když uvěřil, že prohlášení ruského vedení je bluff.

Má tedy ještě jeden pokus, aby se vrátil na cestu rozumu.

Rostislav Iščenko, 17. 06. 2023, UKRAJINA.RU (Z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová)

^*Světlana Tichanovská – představitelka běloruské opozice, neúspěšná kandidátka na prezidentku. Nyní žije v Litvě.^** Báseň „Skythové“ napsal Alexandr Alexandrovič Blok (1880-1921) – ruský básník, dramatik, překladatel, literární kritik a publicista, představitel ruského symbolismu