Karel Charvát: Bludný kruh volební strany

Pokud by základní dokumenty KSČM, stanovy, program, ekonomický, politický a teoretický pilíř strany měly skutečně komunistický charakter, byly by dle mého soudu naprosto nemyslitelné debaty o tom, zda se do budoucna vydat cestou volební strany manažerského typu, nebo cestou strany masové. Zaznamenal jsem také názory, že volební charakter může mít i strana s velmi revolučním programem; níže vysvětlím z jakého důvodu s tímto názorem nesouhlasím. Volební typ strany v buržoazní demokracii je vlastně jakýmsi siamským dvojčetem buržoazní strany, vzájemně jsou propojeny, podobají se, podmiňují a podporují. Pohybují se v začarovaném bludném kruhu, z něhož jedinou formou úniku je jeho rozbití.
Strana, která chce mít v buržoazní demokracii pouze volební charakter, má touto formou diktatury buržoazie jasně dané mantinely. Sama žije v iluzi, tuto iluzi podporuje, prosazuje a spoluvytváří, že pouze volbami v buržoazní demokracii je možné učinit zásadní, systémovou změnu. Klasikové marxismu-leninismu, z nichž by měla skutečná, charakterem komunistická strana vycházet, však podobnou utopii vědecky vyvrátili. Nevycucali si ji z prstu, ale na základě vědeckého zkoumání historie kapitalistické společensko-ekonomické formace, a je třeba říci, že následný vývoj jejich slova do puntíku potvrdil a stále potvrzuje. Volební strana tak soustředí veškeré své síly, finance a potenciál pouze na volby, jakoukoliv mimoparlamentní činnost – pokud by ji nepomohla v některých z voleb – považuje za naprosto zbytečnou. Tím podporuje kapitalistický systém, je s ním srostlá a od něj oddělitelná jen na základě rozbití okovů bludného kruhu.
Volební strana je s kapitalistickým systémem srostlá i ekonomicky. Považuje za hlavní zdroj svých příjmů státní příspěvky za odevzdané hlasy a mandáty, což se na druhé straně obráží v neustálém narůstání nákladů na vlastní volební kampaň. Ta je vedena stále více čistě manažersky, profesionálními agenturami, prostě praktikami klasických buržoazních stran. Není třeba dodávat, že se tím volební strana podílí na vykořisťování proletariátu, neboť najímá prostřednictvím agentur brigádníky a pracující na tuto kampaň. Jelikož strana nemůže pokrýt veškeré náklady na volební kampaň, agentury a profesionální manažery, snaží se nalézt další zdroje. S členskými příspěvky, s výdělečnou činností formou výroby revolučních propagačních a agitačních materiálů nemůže počítat, protože tyto možnosti se pohybují za hranicí bludného kruhu, proto volební strana hledá sponzory. A čím větší a početnější jsou sponzoři z řad buržoazie, tím více se přizpůsobuje jejich lobbistickým zájmům a srůstá s nimi. Taková strana má pocit, že jí neustále chybí peníze a pachtí se za nimi všemi možnými prostředky, velmi často i v buržoazní demokracii nekalými.
Volební strana srůstá s buržoazním státem i organizačně. Považuje za nezbytné, aby její struktura striktně odpovídala správnímu členění buržoazního státu, přirozeně hlavně proto, aby se její uspořádání krylo s volebními oblastmi (např. kraji). Krajské orgány, plus několik méně významných okresních a místních organizací jí v podstatě postačují, styk s lidmi provádí prostřednictvím námezdních pracovníků a sdělovacích prostředků, členstvo potřebuje jen k organizaci kampaně, pro obsazení čelních míst kandidátek a občasnou výpomoc. I v orgánech strany zaujímají automaticky významné posty zastupitelé či poslanci buržoazních zastupitelských sborů, o demokratickém centralismu zde nemůže být ani řeči, hovoří se většinou o zastupitelském principu a samosprávě.
Volební strana vším, co bylo uvedeno, srůstá s buržoazním řádem i teoreticky. Zde se dostávám k názoru, s nímž jsem na začátku projevil nesouhlas, totiž že volební charakter může mít i revoluční, komunistická strana. Za prvé se domnívám, že revoluční, komunistická strana nemůže podléhat iluzi o samospasitelnosti voleb v buržoazní demokracii, za druhé, i kdyby jim z různých důvodů podléhala, ale měla jinak revolučně komunistický program a základní dokumenty (což je do jisté míry protimluv), výše zmíněné objektivní okolnosti ji dříve nebo později stáhnou na buržoazní, volební kolej. Sociální a ekonomická realita volební strany se logicky promítá i do programové a teoretické nadstavby strany, z mírně revizionistické se mění v reformistickou a oportunistickou, z reformistické v otevřeně sociálně demokratickou, ze sociálně demokratické ve stranu „zlatého středu“ – jakkoliv žádný střed v politice neexistuje – stranu, jakou jsou dnes britští Labouristé, či německá SPD.
Ptáte se asi, jakou cestou kráčí v této oblasti, v oblasti stranické struktury, členské základny, ale hlavně charakteru KSČM? Kam míří Projekt dalšího rozvoje politického potenciálu členské základny a změny stranické struktury KSČM, v co má stranu přetvářet? Domnívám se, že návrhy razí cestu, řečeno se Švejkem, „mírného ústupu v mezích zákona.“ KSČM se totiž již před mnoha lety vydala na pochod k volebnímu typu strany, výše zmíněné buržoazní prvky v ní stále více prosvítají, předložené návrhy představují právě ono pokračování v mírném a postupném ústupu směrem k volební straně tak, aby to členská základna nepoznala a nevylekala se. Tak, aby se ještě využil potenciál členů, ale za jejich zády se již budovala nová konstrukce, s níž by většina členské základny nikdy nemohla souhlasit. Tak, aby slovy jednoho nejmenovaného předsedy poslaneckého klubu KSČM, politiku strany dělali poslanci a ne stranické orgány.
Strana se nestává komunistickou tím, že si tento hrdý název dá do štítu. Stává se jí svou teoretickou a praktickou činností. Jedním z axiomů organizační výstavby komunistické strany je demokratický centralismus, ne abstraktní samospráva, dbání na dialektický vztah mezi kvalitou a kvantitou, ne měřítko počtu členů pro obsazování míst ve stranické struktuře. S tím souvisí vnitrostranické vzdělávání a výchova kvalitních, myšlence marxismu-leninismu oddaných kádrů s komunistickým morálním rozměrem. Komunistické základní dokumenty a program, principiální vystupování a široká mimoparlamentní činnost. Taková komunistická strana bude nejen čitelná, ale bude mít blíže k pracujícímu člověku a problémy s úbytkem členské základny jí výrazně ubudou. Příklady Řecka či Portugalska hovoří jasně, v Řecku v 90. letech 20. století také začínali prakticky od nuly; nedopusťme, aby situace u nás dospěla organizačně a členskou základnou také do podobného gründerského stádia, i když pionýrským obdobím si budeme muset chtě nechtě po letech absence skutečného předvoje proletariátu projít.

      Budoucností není narážení na okovy bludného kruhu buržoazní volební strany, budoucností není kazajka současných základních materiálů a programu, záchranou před vymřením je jedině marxisticko-leninská obroda strany.

Karel Charvát, červen 2010