Karel Charvát: K obecným předpokladům a k „odborným“ postupům historického revizionismu

Nečiním si tímto příspěvkem zdaleka ambice ani právo na to, abych toto obsáhlé, odborné a složité téma důkladně popsal a rozebral. Chci se spíše zamyslet nad některými aspekty problému a nastínit je.
Základním obecným předpokladem antikomunistického historického revizionismu je existence vykořisťovatelského řádu – kapitalismu, kdy se vládnoucí buržoazie snaží zajistit si svou nadvládu různými druhy prostředků, slovy části jejích ideologů „až do konce dějin.“ Má k této snaze téměř absolutní vlastnické předpoklady, z nichž vyplývá rozsáhlost a intenzita působení na vykořisťované námezdní dělníky a utlačované sloužící zaměstnance. Nazvěme, s určitým zjednodušením a pro naši orientaci, tento předpoklad předpokladem vlastnickým, materiálním.
Vládnoucí třída vlastní především sdělovací prostředky, ať už mají formu či vlastnické postavení jakékoliv, jsou a vždy budou propagandistickým koštětem proti všem skutečně alternativním myšlenkám. Je lhostejno, jedná-li se o soukromokapitalistická komerční média, či o státněkapitalistickou Českou televizi, třídní podstata je stejná. Proto jsou naivní a zbožná ta přání, která tak často slýcháme, aby veřejnoprávní televize byla objektivní či objektivnější. Musíme se smířit s tím, že tomu tak nebude a spoléhat na vlastní um a síly.
Buržoazní sdělovací prostředky se zabývají velmi často především nejnovějšími dějinami, rozhodně to není náhodné, mají za úkol očerňovat před většinou obyvatel komunistické a dělnické představitele a budování socialismu v minulém století. Fašismu a nacismu věnují ve srovnání s falšováním historie komunistického hnutí minimum pozornosti, fašismus a nacismus totiž není nepřítelem vládnoucí třídy, ale jejím pomocníkem a druhem. Srovnávání fašismu a komunismu pak je a vždy bylo výrazem zahnívání systému, který hledá oporu v autoritářských a fašizoidních silách.
Režimní propaganda má charakteristické rysy, které se vinou jako červená nit všemi prostředky historického revizionismu, od dokumentárního přes historický film až po „odbornou“ historiografii. V minulosti je popsal a shrnul sovětský teoretik J. A. Šerkovin. Podle jeho názoru je základem takové propagandy dávání přednosti emocionálnímu působení před racionálním, používání demagogie, polopravd, absolutizování určitých dílčích momentů. Zkrátka prudký útok vedený na nejzranitelnější místo člověka – na pudy a city.
Z vlastnických vztahů se odvíjí další, návazné obecné předpoklady revize dějin. Kolektivním propagandistou antikomunistického historického revizionismu jsou vedle médií instituce buržoazního státu, především všechny stupně školství, vědecké instituce a různé „historické“ ústavy á la ÚSTRk. Už Klement Gottwald pravdivě říkal, že „ tzv. demokratická škola buržoazního státu je především školou antikomunistickou.“ Revize dějin se dotýká nejen učebnic, ale je hybatelem, součástí a podmínkou rámcových vzdělávacích programů. Revize dějin je samozřejmě vtělena do začínajících kantorů, jakožto produktu buržoazního vysokého školství, propagandy, měšťácké morálky, bytí i vědomí. Všechno holt souvisí se vším.
Třetí obecný předpoklad, který zmíním, můžeme sami nejvíce ovlivnit. Nazveme ho subjektivním z hlediska komunistického a dělnického hnutí. Mám na mysli neschopnost hnutí účinněji působit proti projevům antikomunistické revize dějin, ať už teoreticky, nebo prakticky. Je jasné, že principiální komunistické hnutí nemůže historický revizionismus plně odstranit, ten ostatně začne mizet až z dějinné scény bude odejita jeho třída, ale obsah, formy a metodika boje proti němu mohou být mnohem účinnější. Komunistické hnutí, strana, která je zbabělá, malomyslná, odmítá vlastní sebekritiku, ale ráda paušálně odsuzuje své předchůdce a minulost, přestože by bez nich v současnosti neexistovala, taková komunistická strana nemůže úspěšně bojovat proti revizi dějin. Příčinou její vnitřní slabosti a zbabělosti je bezbřehý pragmatismus, který vyplývá z revize základů vědecké teorie. Bylo by chybou domnívat se, že některé z těchto tendencí stranu neovládaly již před rokem 1989 a že nevedly k její porážce.
Buržoazii se podařil husarský kousek. Vryla derozientovaným pracujícím a sloužícím lidem do hlav představu, že existuje něco jako obecná objektivní historická informace. A že nositelem těchto informací jsou její instituce, věda a školství. Jako kontrapunkt svého „objektivního“ příkladu postavila „komunistickou“výuku historie a její pojetí, kterou ocejchovala přívlastky, neobjektivní, ideologická, schématická, dogmatická atd. Je neuvěřitelnou chybou, volá-li někdo z našich řad po obecně objektivním přístupu k historii současných režimních ideologů. Historická pravda a objektivita jsou třídně podmíněny, např. VŘSR byla pro buržoazii „objektivně porážkou a katastrofou, proto o ní informuje a píše ostře negativně, pro většinu tehdejších obyvatel Ruska, pro námezdní dělníky, sloužící pracující a velkou část rolníků však znamenala ohromné vítězství a osvobození. Pakliže chceme uspět na poli historické polemiky, musíme buržoazním teoretikům, historikům a kantorům dokázat, že hlásají pravdu a objektivitu jen pro své bankéře, továrníky a politiky, za to, že my, marxisté-leninovci hájíme historickou pravdu pro většinu obyvatel. A musíme tato stanoviska nejen začít říkat, ale neustále je opakovat a dostat je do vědomí většiny společnosti. Vládnoucí třída, její představitelé, jsou uvědomělejší než si myslíme, často detailně studují klasiky marxismu-leninismu.
S institucemi buržoazního státu úzce souvisí i „odborné“ postupy historického revizionismu. V první řadě správa archivních pramenů, možnost a moc s nimi nejen disponovat, ale i nakládat. Za celé období let 1948-1989 jsem nezaznamenal případ prefabrikace, likvidace či falšování archivních pramenů, buržoazie by jistě pohotově a ráda s podobnou senzací přichvátala. V současnosti mám velké a domnívám se že oprávněné pochybnosti o tom, že k ničení či falšování archivních materiálů dochází. Vládnoucí moc si s nimi prakticky může nakládat tak, jak se jí zlíbí. Světově známý příkladem takového postupu za cílem antikomunistické revize dějin je přeci Katyň a písemnosti politbyra VKS(b) z března 1940 či KGB z roku 1959.
Svoboda vědeckého bádání je směšnou formalitou, která nemá reálného obsahu. Zkuste se dostat k archivním materiálům např. o tzv. babickém případu, ručím vám za to, že se k nim nedostanete. Jsou pečlivě střeženy a uloženy v ÚDV. Proč asi?
Jedním ze základních „odborných“ postupů antikomunistické revize dějin je, jak už jsem výše naznačil, absolutizace dílčích momentů a relativizace složitějších procesů, či důležitých fakt. Řečeno jinak relativizace úspěchů všeho pokrokového, pro buržoazní historiky nepřijatelného, relativizace zločinů a neúspěchů buržoazie, absolutizace zdánlivých či vymyšlených chyb komunistických a pokrokových sil a absolutizace poloúspěchů třídy vlastnící výrobní prostředky. A tak např. buržoazní reakční historik Veber tvrdí, že volební vítězství KSČ z května r. 1946 není možné považovat za velký úspěch, protože KSČ nezískala přes 50% hlasů. A naopak, že studentský průvod dne 24. února 1948 byl obrovským povstáním lidu, s účastí kolem 20 tisíc studentů, což nedokládá odkazem, odporuje to tehdejším policejním hlášením, vzpomínkám pamětníků a dokonce i zjištěním dalších buržoazních historiků. Nebo zmínka o Krajinově zpravodajské kanceláři, zasutá mezi řádky, že tato sice existovala, ale nebyla důležitá, a proto byl soud proti jejím členům vykontruovaný.
Další metodou buržoazní historiografie je nepoužívání či minimální používání odkazů a poznámkového aparátu. Není tedy možné zjistit, z čeho historik čerpal a zda si informaci nevycucal z prstu. Karel Kaplan např. uvádí, že velká část členů levých křídel stran Národní fronty, byla tajnými členy KSČ. Nedokládá ale, jak na to přišel a vypořádat se s tím, že i mnoho jeho soukmenovců či přímo subjektů jeho teorie, vyslovilo zásadní odborný nesouhlas s jeho dedukcí, nedokáže. Kupříkladu Jiří Hájek, ministr zahraničí z roku 1968 a pozdější signatář Charty 77, podal o Kaplanově postupu odborné svědectví, kde pospal, jak Kaplan sledoval svůj cíl, bez ohledu na odbornou metodiku. Podobně Zdeněk Kárník, který v obsáhlé monografii o dějinách první republiky tvrdí, že průvod dětí a mládeže v Radotíně v dubnu 1930 dovedl před bajonety četníků Václav Kopecký, aby získala KSČ argument proti tehdejšímu režimu. Žádný doklad svého tvrzení ale neuvádí, stejně jako nemůže uvést příklad zneužití této informace proti KSČ propagandou první republiky, které by jistě, pokud by se tato zpráva už tehdy objevila, nastalo.
Práce s prameny je v případě studia nejnovějších dějin ryze účelová. „Ad fontes“, čili k archivním pramenů, s režimní historikové obracejí je výběrově a účelově. Za to o to vehementněji používají memoárovou literaturu a periodika dané doby. Samozřejmě takového původu, který jim vyhovuje. Pak se dočítáme v knize jednoho z nejreakčnějších historiků současnosti, Mečislava Boráka, která se jmenuje Spravedlnost podle dekretu, že komunisté odebrali před volbami r. 1946 volební právo 200 tisícům potenciálních voličů jiných stran, čímž si pomohli k vítězství. Podíváme- li se, z jakého pramene Borák čerpá, zjistíme, že z pamětí Pavla Tigrida a z národně socialistického deníku Svobodné slovo, z povolebního období roku 1946. Vskutku relevantní a věrohodné prameny.
Výrazným pomocníkem často metafyzických, subjektivistických a pozitivistických buržoazních historiků je vytrhávání z kontextu dějin a vývoje, prézentismus. Zkrátka hodnocení historických událostí pohledem dneška a nedialektický přístup k vývoji. Buržoazní historik nevidí či nechce vidět spojitost mezi příčinou a následkem, vidí jen následek a odsuzuje ho z teplého místečka svého pracoviště v 21. století. Jan Žižka je podle takového inteligentíka lapka a vrah, který mordoval a přepadal, nevidí však, že v období permanentí drobné války za vlády Václav IV. byl boj, obrana a vraždění každodenní realitou a kdo ji nezvládal, nepřežil. Stejně tak tento historik záměrně přehlíží příčiny odsunu Němců z Československa a označuje-li ho jako barbarský zločin, neuvádí alternativu, čili jak se měla problematika národnostního soužití jinak řešit. Vytrhávání z kontextu a řešení takto z dějin vyňatých a izolovaných skutečností obzvláště vynikne, hodnotí-li tito historikové odsun Němců jako použití nepřijatelného principu kolektivní viny a presumpce viny, stanovené v dekretech prezidenta republika. Absolutně nevidí, že situaci nebylo prakticky možné vyřešit jinak, představa použití presumpce neviny, kdy by jednomu každému Němci muselo být dokázáno, že se nějak provinil, je tragikomická. Připomeňme jen, že v obecních volbách v květnu a červnu 1938 volilo SdP 89, 57% Němců, zbytek tvořili především už v té době terorizovaní a pronásledovaní komunisté a sociální demokraté. V oboru historické revize odsunu Němců z Československa „proslul“ zejména Tomáš Staněk.
Buržoazní historiografie, až na výjimky, které však nemají nic společného s vědeckým pojetím dějin, neuznává zákonnost vývoje lidské společnosti, zákonnost vyhrazuje pouze anorganickým vědám. Podle ní jsou dějiny produktem velkých státníků a osobností, vedle toho ale také široce rozvětvené náhody a zmatku, které se historií údajně vinou po celá staletí. Současný historik Martin Nodl tímto názorem sklouzl po spirále nazpět k pozitivismu první generace Gollovy školy, byť i její představitelé byli mnohdy metodicky pokrokovější. To je většinová skutečnost současné české buržoazní historiografie.
Buržoazní historiografie poznala, že mnohem účinnějším prostředkem pro vylíčení svého pojetí vztahu k dějinám není vyslovená lež, ale umně uchopená polopravda a cenzura mlčením. V pracích o československých poválečných dějinách nenarazíme na zmínky o Anně Kvášové, stovkách zavražděných pohraničníků či desítkách sabotéry zabitých civilistů. Za to je všude publikován počet tzv. politických obětí režimu, v němž se i buržoazní historiografie velmi rozchází. Neuvádí se, kdo a proč byl agresorem a kdo se bránil. Příčina je opět vystřídána následkem.
A poslední případ, cenzura, lži a mlčení. Po roce 1989 napadli převlékači kabátů na historických katedrách a v ústavech vynikajícího marxistického historika Jana Pachtu, že zfalšoval část dokumentů, které vydal v roce 1953 pod názvem Dokumenty o protilidové a protinárodní politice T. G. Masaryka, zvláště pak ty o Masarykově podílu na atentátu na Lenina. Když vydal v roce 2004 francouzský buržoazní historik Alain Soubigou Masarykovu biografii, podíl prvního československého prezidenta na atentátu na Lenina prokázal. Pachtu však nikdo neočistil, dál se trvá na vysloveně lživém a vymyšleném tvrzení z 90. let. A takových případů lži a překrucování jediných objektivních kategorií vědění, tj. faktů, jsme za poslední léta zaznamenali celé řady. Vzpomenu jen kauzu Julia Fučíka.
Díla a výstupy buržoazních historiků a falšovatelů dějin je nutné číst. Pro člověka znalého věci je tato tvorba přínosným argumentem proti současné frontě zpátečnického a nevědeckého pojetí dějepisectví. Marxisticky vzdělaný znalec dějin snadno rozpozná metafyzický přístup, nevědeckou metodologii, absenci vnitřní kritiky historického pramene či případy polopravd a účelového zamlčování. Marxista-leninovec dokáže nejdůležitější aspekt studia historických odborných prací z druhé strany třídní barikády, umí číst mezi řádky a tuto teoretickou zbraň buržoazního režimu dovede překout v teoretickou zbraň vlastní, ve zbraň třídní pravdy a objektivity proletariátu. Pro člověka neznalého marxismu či marxistického pojetí dějin je četba takových knih, které se tváří objektivisticky a předkládají čtenářům tzv. věčné dějinné pravdy, velmi nebezpečná.

 

Karel Charvát, listopad 2010