Karel Charvát: Klíčové procesy, události a tendence komunistického a dělnického hnutí v Československu

Studujeme-li dějiny dělnického a komunistického hnutí v českých zemích a v Československu, nemůžeme si nevšimnout podobnosti mnoha procesů a tendencí minulosti s těmi současnými. Dělnické hnutí před první světovou imperialistickou válku, v jejím průběhu a těsně po ní bylo nesmírně zatíženo negativy II. Internacionály, jejím oportunismem a krachem. Podobně jako v případě většiny současných komunistických stran a organizací přeceňovala tehdejší Českoslovanská, posléze Československá sociálně demokratická strana dělnická význam voleb v buržoazním systému a parlamentarismu jako takového, těmto cílům uzpůsobila svou stranickou strukturu, masovost strany chápala mechanicky, pouze s ohledem na počet členů, nikoliv na reálný vliv mezi masami. Upřednostňovala kvantitu před kvalitou, nechápala dialektických vztah těchto entit, z čehož vyplývalo dogmatické lpění na organizační jednotě na úkor jednoty ideové. Mimoparlamentní aktivity měly čistě doplňkový, často tradeunionistický charakter, zakotvený v tradiční činnosti dělnického hnutí z dob ještě před jeho formální legalizací buržoazně demokratickými zákony. Vzdělávání vědeckou marxistickou teorií se nevěnovala téměř vůbec, což způsobovalo paralelně s výše zmíněnými skutečnostmi revizionistické překrucování základního poslání dělnické strany a její častou oportunistickou politiku. Strany II. Internacionály považovaly proletářskou revoluci za hudbu daleké budoucnosti a uchylovaly se k mechanickému chápání vývoje, tj. k prostému ekonomickému determinismu, což logicky vedlo k podceňování nebo dokonce k odmítání role a významu politického subjektu. Současné komunistické hnutí si nese tyto rysy téměř absolutně, původcem však nejsou historicky vzdálená stigmata sociálního demokratismu, ale revidovaná teorie a z ní vyplývající praxe, která je od 50. let 20. století začala opět do tehdy už komunistického hnutí zanášet.
Východiskem z krize sociálně demokratického hnutí v celé Evropě i v nově vzniklém Československu byl proces vytváření komunistické strany, jejího začlenění do revolučního a školícího štábu Kominterny. Personifikací tohoto procesu byla osobnost Bohumíra Šmerala. Šmeral byl skutečným mužem epochy, který dokázal pod ohromným vlivem Velkého Října a zkušeností ruských bolševiků převést většinu sociálně demokratické strany do nově vznikající KSČ. Jeho osoba představovala kontinuitu s původním sociálně demokratickým hnutím, ale také diskontinuitu rozchodu s ním v době jeho oportunistického rozkladu, to všechno pod vlivem objektivní a subjektivní poválečné situace. Šmeral se pochopitelně nemohl zbavit všech zmíněných reliktů sociáldemokratismu, tím méně pak nově vzniklá KSČ. Z důvodu lpění na masovém charakteru měla nová strana 350 tisíc členů, ze 70% bývalých sociálních demokratů, potýkala se však s neustálým kolísáním od levého sektářství po pravicový oportunismus. Tím se však podobala i většině ostatních nově vzniklých komunistických stran, které sužovaly podobné problémy. Zásadní roli v přeměně těchto stran ve strany nového typu hrála Kominterna, podobně jako objektivní nástup nové generace, nezatížené sociálně demokratickou minulostí a vyrůstající ze zkušeností imperialistické války, výbuchů sociálních revolucí a vystřízlivění z iluzí v nově vzniklý československý stát. Někteří současníci často zdůrazňují zisk KSČ v parlamentních volbách v listopadu r. 1925, který představoval 934 tisíc hlasů, 13, 2% a celkově druhé místo ze všech stran. Porovnávají tento úspěch s nižšími výsledky KSČ v dalších předválečných volbách, zejména v roce 1929, což kladou za vinu především nastoupené bolševizaci. Nekladou si však otázku, co takový zisk znamenal z hlediska cílů KSČ a postupu k nim, jak napomohl skutečnému vlivu dělnické třídy a její avantgardy v realitě tehdejšího buržoazního státu a zda skutečně vyjadřoval ochotu takového počtu lidí bít se ve složitých cestách za proletářskou revolucí, diktaturou proletariátu a socialismem. Tyto postoje obrážejí dnešní bezbřehý prakticismus, orientaci na drobečkovou politiku, kdy je často hnutí vším a na konečný cíl není vhodné myslet.
Ve skutečnosti byl nesporný volební úspěch poloviny 20. let 20. století stále ještě důsledkem nedávno skončeného období krizí kapitalismu, revolucí a také rostoucích protidrahotních bouří r. 1925, do nichž se KSČ zapojila. Sociální zápasy, kterých se účastnila, však byly poznamenány neustálými spory, ať už šlo o Bubnikiádu v roce 1925, o Jílkovy, Haisovy a Bolenovy neúspěchy demonstrací v roce 1927 či o krach Rudého dne v červenci 1928.
Řešení tohoto lavírování a kolísání, které však bylo objektivně nutnou fází překonávání dědictví sociáldemokratismu a svým způsobem pomohlo k zachování masovosti vlivu KSČ (oproti levičáckým názorům na co nejrychlejší vznik výběrové revoluční strany, které hlásali např. Vajtauer a Sonneschein), s sebou přinášela mladá komunistická generace. Z ní především tzv. karlínští kluci v čele s dalším mužem epochy, Klementem Gottwaldem, ale i jeho spolupracovníci Jan Šverma, Václav Kopecký, Čeněk Hruška, Alexandr Bubeníček a další v sobě snoubili pochopení pro určitou kontinuitu s přechodným obdobím a jeho hlavními reprezentanty Šmeralem, Kreibichem a Zápotockým, ale především rozhodnou sekulární víru a přesvědčení o nutnosti bolševizace KSČ a vytvoření strany skutečně nového typu, podle vzoru ruských bolševiků.
Především Klement Gottwald dokázal skloubit dohromady principiálnost, radikálnost, rozhodnost, vědomí taktiky podřízené přesvědčení o nutnosti strategických cílů. Gottwaldovi se povedlo transformovat KSČ ve stranu leninského typu, s přihlédnutím ke konkrétním zvláštnostem Československa, prostředkem k tomu bylo vítězství karlínských kluků na V. sjezdu KSČ v únoru 1929. Proces bolševizace a jeho výsledek stál u kolébky všech budoucích úspěchů KSČ; jedině moderní leninská strana byla schopna hledat a nacházet odpovědi, ale především vést dělnickou třídu a ostatní části proletariátu do bojů a vítězství v imperialistickém stádiu kapitalismu. Základní proces vytváření KSČ a její identity vrcholí v bolševizaci; pokud by k ní nedošlo, upadla by pravděpodobně strana do vnitřních rozkladných sporů, rozpadla by se do několika subjektů a její část by se, slovy předsedy sociální demokracie Hampla, „vrátila z vandru domů.“
V současné době slýcháme z českého komunistického hnutí hlasy o tom, že bolševizace vedla k oslabení KSČ, ztrátě jejího vlivu, poklesu volebních výsledků, mechanickému přebírání sovětských vzorů a odlivu části pokrokové inteligence. Jak podobné jsou tyto názory výtkám Gottwaldových kritiků z roku 1929, jak podobné jsou kritikám buržoazních historiků a politologů, typu Zdeňka Kárníka či Jacquese Rupnika, kteří roní krokodýlí slzy, jistě upřímně, nad bolševizací KSČ. Proč asi. Ve skutečnosti obrážejí tyto názory podobné podhoubí, jaké svazovalo KSČ celá 20. léta a dlouhou dobu před tím.
Tito kritici z řad „komunistického“ hnutí chápou poslání komunistické strany čistě prakticistně, v rovině volby-počet členů-okamžitý efekt v buržoazním parlamentu. Velikost Gottwalda byla také v tom, že nebyl netrpělivý, věděl, že dočasné zdánlivé oslabení, s nutnými zásadními změnami v činnosti strany, přinese v budoucnu ovoce. Položme si otázku, byl pokles počtu členů strany na 25-30 tisíc ještě před V. sjezdem, Manifest sedmi spisovatelů, odchod 26 poslanců a senátorů z KSČ, pokles počtu volebních hlasů v říjnových parlamentních volbách r. 1929 na 753 tisíc velkým neúspěchem, jak tvrdí někteří buržoazní a reformističtí historikové, nebo byl prostým oddělením zrna od plev, dokončením procesu vytváření komunistické strany a následkem předcházejícího oportunistického vedení? Přikláním se k druhé možnosti. V takové kritice zmíněných historiků se zračí neschopnost vidět hlubší příčiny etapových ztrát, které byly nutnou a logickou součástí procesu bolševizace a budování strany nového typu. Pokles počtu členů strany započal ihned po jejím založení, svou roli hrála také stabilita a konjunktura kapitalismu, která silně dezorientovala ty členy KSČ, které se nevypořádali s dědictvím sociáldemokratismu. Prudký obrat doleva zmátl i sedm spisovatelů, většina z nich se ale později opět do KSČ vrátila. To se stalo i dalším členům strany, kteří podlehli reformistickému a buržoazními štvaní proti bolševizaci a na určitou dobu se se stranou rozešli. Podobné momenty hrály roli i v případě buržoazních voleb.
Přesto si KSČ udržela nezanedbatelný vliv mezi vykořisťovanou a zbídačovanou většinou společnosti. Jen pro představu uvedu budoucí vývoj několika čelných kolísavých představitelů KSČ 20. let. 20. století. Původní levičák Emanuel Vajtauer skončil jako známý představitel sedmičky kolaborantských novinářů za protektorátu, Bohumil Jílek působil v tzv. zelené internacionále agrárních stran v USA, Václav Bolen byl činný jako redaktor bulvárního periodika A-Zet až do r. 1942, Václav Neurath skončil u trockistů, Bohuslav Ečer se stal pravicovým sociálním demokratem, Arno Hais jako vedoucí představitel protektorátních odborů řečnil na manifestaci na Václavském náměstí proti atentátu na Heydricha atd.
Bolševizace spočívala, zjednodušeně řečeno, ve vybudování páteře nové stranické struktury, postavené na prioritní existenci závodních buněk, v důsledném uplatňování demokratického centralismu, železné kázně, vnitrostranické disciplíny, principů kritiky a sebekritiky atd. KSČ se ostře vyhranila proti všem reformistickým i buržoazním stranám, včetně buržoazního státu. Její postoje byly naprosto jasné a odlišitelné, po odpadnutí kolísavců vybudovala skutečně vnitřně novou stranu, pracovala jinak s odbory a dalšími spojeneckými organizacemi. Buržoazní a reformističtí historikové často ostře kritizují taktiku Kominterny třída proti třídě, vyhlášenou na jejím V. kongresu v červenci a srpnu 1928 a označování sociálně demokratických stran za sociálfašistické, vyhlášené na plénu EKI v červenci 1929, které KSČ přejímala a tvořivě rozvíjela. Tato politika údajně uzavřela KSČ spolupráci se socialistickými stranami v té době i do budoucna.
Je nutné si uvědomit, že Kominterna reagovala změnou své taktiky na dočasnou stabilizaci a konjunkturu kapitalismu, kdy masy dělníků, zaměstnanců a rolníků propadaly neskutečným iluzím v reformovatelnost kapitalismu, což prosazovaly sociálně demokratické a socialistické strany. To ovšem neznamenalo, že členské strany Kominterny neměly pokračovat v politice jednotné fronty, rozdíl byl pouze v tom, že měly klást velký důraz na tlak „zdola“, tj. na spolupráci i s dělníky z reformistických stran a odborů, proti kooperaci se špičkami těchto stran.
Teze o sociálfašismu pak reagovala na objektivní fašizoidní tendence předmnichovského buržoazního státu, na jejichž prosazování se ve vládě či z měkké opozice podílely i reformistické strany. Mám na mysli třikrát novelizovaný zákon na ochranu republiky, vytvořený a schválený jako nástroj státu čistě proti komunistickému hnutí v roce 1923, střelbu do dělníků, jíž za první republiky podlehlo minimálně přes 130 lidí přímo na místě, budoucí zákony zmocňovací, tiskový, o státních zaměstnancích a rozpouštění politických stran z roku 1933 atd. To všechno, ještě v kontextu hospodářské krize, objektivně představovalo prvky fašizace, na nichž se podílela i sociální demokracie a ČSNS. Politika třída proti třídě a boje proti sociálfašismu tedy tvořivě reagovala na stabilizační stádium kapitalismu, ale i na sílící represi buržoazie v době hospodářské krize. KSČ v ní získala ostruhy, její členové orientaci a zásadovost. S nástupem hrozby fašismu však Kominterna i KSČ pružně reagovaly na změnu mezinárodních a vnitřních poměrů. Politiky třída proti třídě a Lidové fronty proti fašismu podle mého soudu nestojí proti sobě, nepředstavují protiklady, ale jedna souvisí s druhou a reprezentují schopnost KSČ tvořivě reagovat na změnu objektivních podmínek. Fakt, že se při naplňování taktiky třída proti třídě dály i ojedinělé levičácké chyby; je opět logickou součástí boje, kdo nic nedělá, nic nezkazí; rozhodně však tyto chyby nevychýlily komunistickou politiku mimo její přípustný takticko-strategický rámec.
Současná kritika KSČ za tyto postoje představuje bezbřehý prézentismus, kombinovaný s iluzemi v buržoazní stát, reformovatelnost kapitalismu a nechápání dialektiky vývoje. Tvrzení o sektářství KSČ, které ve 30. letech 20. století oslabovalo její vliv, je nutné co nejostřeji odmítnout. Často odráží vlastní zištné zájmy jeho autorů, kteří jsou ekonomicky nedílnou součástí soudobého kapitalistického systému, neschopných pochopit, jak někomu mohl nevonět buržoazní měšec a jak komunisté před válkou mohli odolávat vábení polstrovaných křesel ve správních, dozorčích radách a ve vládě.
Rovněž není pravdou, že Kominterna odvrhla rétoriku a taktiku o boji proti sociálfašismu až na svém VII. kongresu v červenci a srpnu 1935, činila tak postupně od XII. pléna EKI v srpnu 1932. Jedním z důkazů toho, jak KSČ naplňovala taktiku jednotné dělnické fronty i přes kritiku sociálfašistických vůdců sociální demokracie, je přeci Mostecká stávka, kde komunisté spolupracovali s řadou dělníků z reformistických, ale i žluťáckých odborů. Z 54členného stávkového výboru tvořili komunisté jednu třetinu. Taktéž jeden ze čtyř zastřelených dělníků u duchcovského viaduktu patřil politicky k národním demokratům, což opět demonstruje působení KSČ na dezorientované dělníky „zdola.“
Důraz na růst kvality členské základny a její uvědomělosti, vedle předchozího principiálního vymezení se proti reformistickým stranám, umožnil KSČ samostatné, vedoucí a důsledné provádění politiky Lidové fronty v druhé půli 30. let 20. století. Hypoteticky, pokud by KSČ musela provádět tuto politiku před bolševizací, patrně by se v Lidové frontě rozplynula, rozložila, ale především by nedokázala v parlamentě a mimo parlament tlačit buržoazii, aby pod tlakem veřejného mínění podnikala kroky na obranu republiky.
V současné situaci komunistického a dělnického hnutí by podobná jednotná protivládní či protifašistická politika narazila na dva zásadní limity jeho neutěšeného stavu: nedokázalo by se v tomto proudu prosadit, nutit ho k zásadnějším systémovým změnám, ale naopak by se přizpůsobilo pohodlné iluzi o sociálním státu, která nese okamžité voličské výsledky a tím pádem i podíl na moci; absencí mimoparlamentní, zejména odborové politiky by současné hnutí pokračovalo v permanentně neúspěšné, zastaralé, klišovité, netřídní a státotvorné rétorice v médiích, buržoazních zastupitelských sborech a mimoparlamentní činnost by pojímalo čistě jako zájmové či spolkové aktivity.
Růst kvality členské základny logicky přinesl své ovoce – na jaře r. 1936 měla strana asi 70 tisíc členů a její vliv rostl i v mnoha spojeneckých organizacích (Rudé odbory, Svaz přátel SSSR, KSMČ, FPT). Sázka na kvalitu, novou organizační strukturu a disciplínu, ale i pojímání odborů jako škol komunismu či sympatizantů jako zprostředkovatelů vlivu komunistické strany na dělnickou třídu, se výrazně projevilo v odboji proti fašismu. Vlivem opatření, která jsou známa pod termínem „bolševizace,“ dokázala KSČ a její spojenecké organizace, jako jediná odbojová složka, vyvíjet odbojovou činnost po celé období protektorátu s udržením jádra své stranické struktury. Na oltář národa položila KSČ více než 1/3, tj. 25 tisíc členů a dalších přibližně deset tisíc členů ztratily její spojenecké a mládežnické organizace. Žádná jiná odbojová složka se o osvobození Československa nezasloužila tolik, jako KSČ. Tím získala strana obrovskou morální autoritu mezi velkou částí společnosti. Politika Lidové fronty naprosto logicky vplynula do domácího a zahraničního odboje KSČ a představovala další proces její existence. Naprosto mylná je současná představa některých ideologů KSČM o tom, že role KSČ doma i v zahraničí neměla na politické názory lidí po válce vliv, že revolucionizování velké části československé společnosti a podstatný posun názorů doleva zapříčinil pouze příklad SSSR a osvobození Rudou armádou. Toto tvrzení má totiž za cíl minimalizovat význam a vliv bolševizace na úspěchy protifašistického odboje, nikoliv vyzdvihovat zásadní úlohu stalinského SSSR a Rudé armády.
V procesu národně-demokratické revoluce, přerůstající v revoluci socialistickou, která pod vedením KSČ vrcholila ve slavných únorových dnech r. 1948, strana takticky a strategicky uplatnila své zkušenosti a zúročila plody bolševizace a z ní vyrůstajících politiky. Klement Gottwald svým důsledným lpěním a dialektickým chápáním vztahu taktiky a strategie, národní a socialistické revoluce, prakticky donutil buržoazii, aby se pod tlakem KSČ vedených dělníků, rolníků, ostatních pracujících a živnostníků pomohla porazit sama. I přes rozpuštění Kominterny v květnu r. 1943 velmi pozitivně působil příklad, vliv a charakter tehdejšího SSSR.
Přesto však v tehdejší době spatřuji zárodky budoucích problémů. Objevily se po roce 1945, ale zejména po roce 1948. Objektivní potřeby poválečného politického boje, ale i zájem širokých vrstev lidu o vstup do KSČ vedly k obrovskému nárůstu počtu členů KSČ počínaje květnem r. 1945. KSČ, která do počátku okupace lpěla na kvalitní, kvantitativně postupně se rozvíjející členské základně, byla postavena před zásadní otázku. Nedokážu říci, zda ji někdo řešil, známé jsou pouze výsledky: v květnu 1945 měla strana 37 tisíc členů, v srpnu už 712 tisíc, v březnu r. 1946 1,081 milionu, v době Vítězného února měla asi 1,5 milionu členů a na konci roku 1948 téměř 2,3 milionů členů. Po Únoru nebyla výjimečná praxe hromadného vstupování do strany, čímž byla porušena leninská zásada individuálního posuzování zájemců o vstup do strany a individuálního přijímání. Od února do července vzrostl počet členů KSČ z 1,5 milionu na 2,3 miliony, v řadách strany se objevilo postupně na 420 tisíc bývalých členů soc. dem., ČSL, DS a ČSNS. Podíl dělníků v členské základně klesl z 58%, v době VIII. sjezdu v březnu 1946, na konci r. 1947 na 49% a v únoru 1949 představoval 39%. Velký vliv, na úkor předválečných, odbojářů a revoluční dělnické mládeže začínala získávat kolísavá inteligence a maloburžoazie. Nebylo by v silách byť i sebelepší organizace zvládnout takový nápor a přetavit všechny přijímané členy ve skutečné revolucionáře a marxisty-leninovce. Přestože strana provedla v roce 1947 a v roce 1948 čistky, při nichž bylo dohromady vyloučeno přes 400 tisíc členů a po dalších přeregistracích poklesla členská základna do roku 1951 na zhruba 1,7 mil., zjistit, kdo je konjukturalista, koho přivádí zištné či ještě horší zájmy, nebo naopak, kdo má upřímnou touhu zapojit se do budování nové, lidově demokratické republiky, už zpětně nedokázala. Kandidátská lhůta, zavedená v listopadu 1948, přišla příliš pozdě. Řečeno slovy jednoho z pozdějších význačných komunistů: „Strana otevřela dveře, ale nikdo u nich nestál.“
Zodpovědnost za tento stav nenesl Klement Gottwald, formální předseda KSČ, který se zabýval vnitropolitickými a zahraničně politickými otázkami v rámci vlády, ale generální tajemník Rudolf Slánský, organizační tajemnice Marie Švermová a Slánského zástupce Josef Frank. Určitá masovost organizace byla jistě důležitá, do Února navíc měla atribut náskoku proti ostatním politickým stranám, ty však nepotřebovaly s novými členy pracovat – přebíraly produkty kapitalismu, formované objektivními podmínkami vývoje předchozích generací. To jim ostatně vyhovovalo, lidová demokracie a Košický vládní program pro ně byly taktickým úhybem. KSČ však nemohla přijímat kdekoho, musela mít kapacity na školení nových členů, přetvářet je, vzdělávat v teorii a učit je praxi. V případě skokového nárůstu počtu členů a bez kandidátské lhůty to byl nadlidský úkol. Svoji roli mohla hrát i pochybná předválečná a válečná minulost lidí, jakými byli Rudolf Slánský, Bedřich Reicin či Karel Šváb.
Období po Únoru 1948 patřilo nastoupeným směrem, teoretickými východisky, aplikovanými na tehdejší objektivní a subjektivní podmínky v praktické politice k těm nejúspěšnějším za čtyřicet jedna let budování socialismu. Obrovskou a často podceňovanou roli zde hrál vliv změn mezinárodní situace, zostřování třídního boje po porážce kontrarevolučních sil, studená válka, která každou chvíli hrozila, podobně jako v Koreji, přerůst ve válku horkou. Logickou byla v takové situaci orientace na příklad a zkušenost SSSR; pouze s jeho pomocí mohla být socialistická revoluce v Československu ubráněna. A logickou byla také pomoc sovětských odborníků v řadě resortů, včetně bezpečnosti. Nazývejme proto proces v letech 1948-1953 procesem obrany socialistické revoluce.
Po únoru 1948 provedla KSČ několik klíčových zásahů do tehdejšího státního aparátu, který stále nesl buržoazně-byrokratické rysy a které bylo nutné z hlediska nahrazení státního aparátu kvalitativně novým, diktaturou proletariátu, učinit. V rámci očisty, prováděné akčními výbory, odešlo z mocenských a řídících funkcí 27 tisíc nespolehlivých příslušníků a členů zpátečnických politických stran, buržoů, kulaků a stoupenců restaurace kapitalismu. V letech 1948 a 1951 mělo být do výroby převedeno 65 a 77 tisíc těch veřejných zaměstnanců, kteří sloužili buržoaznímu státu v době první a druhé republiky a protektorátu. Ve skutečnosti jich však odešlo dohromady něco přes 70 tisíc. Národní výbory snížily v letech 1948-1950 své stavy o téměř 70 tisíc lidí. Naopak do státních orgánu bylo povoláno kolem 200 tisíc dělníků. Tato a další opatření pomohly k nastolení diktatury proletariátu a debyrokratizaci dosavadního státního aparátu.
Klement Gottwald a jeho spolupracovníci si plně uvědomovali, že budování socialismu a komunismu je revoluční proces, že jakmile se někdo pokusí systém stabilizovat, znehybnit, třeba i v rámci ušlechtilých cílů, že ho umrtví. Chápali taktický rozměr etapového vývoje počínaje r. 1945 od národně demokratické revoluce, přes úspěšnou revoluci socialistickou, budování skutečně lidově demokratického státu, jako předstupně státu socialistického, diktaturu proletariátu a jí realizované postupné zespolečenštění výrobních prostředků, postupné omezování zbožního hospodářství, staré dělby práce až k socialismu a jeho rozvojem ke komunismu. Podobně byla tato „procesovitost“ chápána i ve stalinském SSSR. Tehdejší vedení KSČ se nevyhýbalo kritice, sebekritice a nápravě vlastních chyb, nepřeceňovalo ani nepodceňovalo vývoj, netrpělo voluntarismem a subjektivismem. Uvědomovalo si, že musí ubránit výdobytky revoluce proti imperialistickým velmocím, což nutně muselo vést k většímu zbrojení. Chápalo také, že s kapitalistickým světem není možné soupeřit v jeho základních charakteristikách, tj. v honbě za neustálým růstem růstu, výroby bez zajištění kvality a spotřeby, soutěžemi o větší počet toho či onoho výrobku, bez ohledu na uspokojení potřeb pracujících a postupného odstranění měšťácko-konzumních přežitků z předchozí kapitalistické éry.
Období let 1948-1953 bylo spojeno s trvalým růstem národního důchodu, zespolečenšťování výroby, obchodu a směny; byl zahájen také obtížný a komplikovaný přechod k družstevním formám zemědělství na venkově, zvaný kolektivizace. V období první pětiletky, tj. v letech 1949-1953, rostl národní důchod průměrně tempem 9,7% ročně, průmyslová výroba o 14,1%, zemědělská výroba pak 3,2%. Před únorem 1948 činil podíl socialistického sektoru na národním důchodu 50,3%, v roce 1950 78,9% a v roce 1955 už 92%. V případě hrubé průmyslové výroby představoval malovýrobní sektor v roce 1950 pouze 0,5%; horší byla situace v zemědělství, soukromníci vytvořili z hrubé zemědělské výroby v roce 1955 53%. Důležité je zdůraznit, že hospodářská a sociální opatření nebyla samoúčelná, neměla za cíl pouze konzumně uspokojit spotřebitele, ale plně odpovídala budování materiální základny socialismu, s důsledným uplatňováním vědecké teorie marxismu-leninismu a zkušeností ze SSSR.
Různí kritikové z řad buržoazních historiků, politologů, ideologů a politiků, paralelně s jejich oportunistickými a revizionistickými souběžci, afektovaně truchlí nad údajně vykonstruovanými politickými procesy z 50. let 20. století a úpí nad „rudým terorem.“ My, marxisté-leninovci, však musíme celé období chápat dialekticky, v kontextu tehdejšího zostřujícího se třídního boje, psychologie lidí, kteří měli za sebou trýzně hospodářské krize, okupace, boje s banderovci, wehrwolfy a reakcí. Musíme mít na paměti známý Marxův výrok, že formy boje určuje ta společenská třída, která odchází z jeviště dějin, v tomto případě tedy buržoazie. Nebudu opakovat podrobnosti o počtu zavražděných bezpečnostních činitelů i civilistů teroristy, sabotážníky a agenty, posílanými od března 1948 do Československa přes ještě tolik nechráněnou západní hranici. Jen v letech 1951-1955 to bylo 78 civilistů, za celé období 1948-1989 396 příslušníků pohraniční stráže, více než stovka příslušníků policie a dalších bezpečnostních sborů apod. V roce 1951 bylo zaznamenáno 600 nelegálních narušení hranic, v roce 1952 358, o rok později pak 210. Špionážní letadla, shazující letáky, ohrožovala bezpečnost leteckého provozu, v roce 1956 způsobila na Slovensku nehodu. Tvrdé tresty, které byly v té době vynášeny, odpovídaly tehdejší situaci třídně rozděleného světa, nelze je tedy mechanicky vytrhávat z kontextu. Podíváme-li se do USA, vidíme nejenom podobně tvrdé tresty, avšak vedle procesů, na rozdíl od ČSR často vykonstruovaných, můžeme při podrobném zkoumání zaznamenat různé formy odstraňování opozičníků, komunistů, antiimperialistů, smyšlených agentů apod. Americká vládnoucí třída používala tehdy i nyní v takových případech rafinované metody: nešťastné události a nehody, záhadné nájemné vraždy, tajemné zmizení či vyštvání konkrétní osoby z USA.
Bylo by naivní domnívat se, že do KSČ nepronikli v takovém prostředí a období zrádci a v rámci živelného přijímání členů i maloměšťáčtí radikálové. Ti bývají v dějinách vůbec nejhorší, obracejí se jako korouhvička podle směru hlavního větru a vždy patří k nejradikálnějším naplňovatelům generální linie. V Československu najdeme celou řadu takových příkladů: Jiřího Pelikána, přezdívaného „Sekerník“, Otu Šika, velebícího Stalinovo dílo Ekonomické problémy socialismu v SSSR, Zdeňka Mlynáře, žádajícího vyšší tresty v procesech 50. let 20. století, Jiřího Rumla, žádajícího nejtěžší tresty v procesu s Miladou Horákovou, Pavla Kohouta, který se ženil úmyslně v den Stalinových narozenin, Milana Uhdeho, který věřil, že s námi stále půjde do bitev před řadami Klement Gottwald, či Čestmíra Císaře, velebícího J. V. Stalina ještě v roce 1960. Tito výtečníci však měli své klony i na nižších místech.
Takoví lidé mohli v některých případech, často i napojeni na Berijovu pátou kolonu působící v ČSR mezi sovětskými poradci, svým planým radikalismem poškodit řadové poctivé členy, funkcionáře či obyčejné pracující. Jejich sílící organizovanost, plíživá příprava na vnitrostranický převrat, v napojení na imperialistické a sionistické kruhy, však byla československou bezpečností odhalena. V listopadu 1952 byly špičky této páté kolony odsouzeny v procesu s protistátním spikleneckým centrem. Podařilo se však odhalit pouze nejvyšší reprezentanty těchto skupin, jejich nižší složky ve straně nadále zůstávaly. V tomto případě si neodpustím jednu připomínku. Současný buržoazní historik Karel Kaplan, známý renegát komunistického hnutí, často hovoří a píše o vykonstruovaných procesech, mimo jiné i o procesu se Slánským a spol. V knize Majetkové zdroje KSČ v letech 1945-1952, vydané v roce 1993, však dokazuje nelegální kšeftaření a osobní obohacování Franka, Slánského a Švába prostřednictví firmy Eupex na základě jejich výpovědí v rámci zmíněného procesu. V tomto případě tedy Kaplan používá výpovědi z procesu jako věrohodné! Kde je tedy pravda? Domnívám se, že ji má v tomto případě výjimečně skutečně pan Kaplan.
V době faktického zabití J. V. Stalina a úmrtí K. Gottwalda se tábor lidových demokracií nacházel na teoreticky i prakticky správné cestě k socialismu, s vědomím obtíží, tlaku imperialistického světa, ale také s vizí, jak dál. V roce 1953 se však do čela KSSS dostal N. S. Chruščov, který využil byrokratizace strany, proti níž Stalin celý svůj život poměrně úspěšně bojoval a na podzim 1952 chtěl zřejmě provést zásadní opatření ve smyslu odstranění jejích objektivních příčin (zavedením rotace kádrů ve smyslu střídání prací a činností). Chruščov ji posílil o řadu propuštěných a rehabilitovaných vězňů, čímž si vytvořil okruh lidí, kteří mu byli zavázáni. Směr vývoje hospodářské základny k celospolečenskému vlastnictví výrobních prostředků, s postupným vytlačováním zbožního charakteru výroby, směny a s předpokládaným překonáním staré dělby práce obrátil v opak. Z jeho iniciativy byla zahájena decentralizace ekonomiky, zvýhodnění skupinového vlastnictví na úkor vlastnictví celospolečenského, byla zaváděna hmotná zainteresovanost a motivace ziskem. Své počínání podpořil na XX. sjezdu KSSS v r. 1956 naprosto vylhanými bájemi o období, kdy v čele SSSR stál J. V. Stalin. Buržoazní a reformističtí historikové dneška, pokud by měli v těle alespoň kouska cti, by nemohli nadále tvrdit tytéž chruščovovské lži (někteří se rádi mýlí, někteří jsou za své omyly placeni). Velký kus práce vykonala v odhalování těchto smyšlenek zejména ruská historiografie, např. M. Kilev, F. I. Čujev, D. Čistov, J. V. Jemeljanov, nebo Belgičan Ludo Martens či Angličan Harpal Brar. Objevili se i charakternější buržoazní historikové, kteří, alespoň částečně a v jistém období profesního života, pravdivě informovali o výsledcích svého bádání v sovětských archivech, mám na mysli A. Gettyho či Nicolase Wertha.
Už na XX. sjezdu KSSS se Chruščov prakticky přihlásil k možnosti vybudovat socialismus čistě parlamentní cestou, jako základ pro svou argumentaci si zde vzal náš Vítězný únor, který ale nepochopil a vytrhl z kontextu. KSSS také začala hlásat nekritický a netřídní příklon ke stranám Socialistické internacionály, v mezinárodní politice hrálo podstatnou roli rovněž její tvrzení o „leninském pojetí mírového soužití mezi zeměmi různých společenských systémů.“ Pikantní na tomto tvrzení bylo, že ho nikdy Lenin neřekl, v praktické politice však vedlo k iluzím a nekritické spolupráci s imperialistickými zeměmi, víře v upřímnost jejich snah o odzbrojení a k bezpečnostnímu odhalení ledví zemí budujících socialismus. V přímém protikladu k negativnímu objektivnímu vývoji byl protimarxistický voluntarismus, kterým však Chruščov, KSSS a po ní i ostatní komunistické a dělnické strany odzbrojovali země budující socialismus a celé hnutí. Konkrétně se projevil na XXI. sjezdu KSSS v roce 1959, který vyhlásil, že už v SSSR není třeba diktatury proletariátu, že je zde všelidový stát a země je na přechodu ke komunismu. Bylo prohlašováno, že dosažený stav sociálně-ekonomického systému v SSSR je nezvratný. Na XXII. sjezdu na podzim r. 1961 zaznělo, že ještě tato generace bude žít v komunismu. Tyto nemarxistické nesmysly, popírání existence třídního boje, diktatury proletariátu atd. v praxi zbavily komunistické a dělnické strany zájmu, starosti a bdělosti v existujícím systému. Většina dělnické třídy a zaměstnanců, včetně části členů jejich avantgardy, se totiž začala domnívat, že je zde tento režim „navždy.“ To se dělo v situaci, kdy probíhaly nepokoje v NDR a Polsku, v Maďarsku bylo při pokusu o kontrarevoluci zavražděno 43 tisíc lidí, komunistické a dělnické hnutí se rozdělilo vedví v důsledku kritiky chruščovovského revizionismu Albánií a ČLR, což zejména ČLR přivedlo sice na kritickou, ale podobně voluntaristickou a maloburžoazní platformu jako v sovětském táboře.
Omlouvám se za odbočení, ale bylo nutné vylíčit tak zásadní změny, které do dějin vešly jako chruščovovský revizionismus, z důvodu zásadního významu pro KSČ a Československo. Dosavadní navázání KSČ na příklad SSSR a KSSS, jeho následování, se začalo obracet v opak, jakmile SSSR propadl této menševické fantasmagorii. Bylo to do jisté míry pochopitelné, kdo by nevěřil nemnoho let po válce hrdinnému spojenci a osvoboditeli, první zemi socialismu, zemi velkého Lenina a jeho žáka Stalina.
Úmrtí Klementa Gottwalda způsobilo KSČ nenahraditelné ztráty, od vzniku strany v roce 1921 se poprvé stalo, že v jejím čele nestál muž epochy, který by dokázal zareagovat na nový kurz zejména v Sovětském svazu a v mezinárodním komunistickém a dělnickém hnutí. V Československu se chruščovovský revizionismus projevil se zpožděním, na jeho postupné aktivizaci však měly podíl tři zásadní skutečnosti, které spolu vzájemně souvisely: 1) Aktivizace maloburžoazních kolísavců v členské základně, kteří vycítili změnu hlavního směru, odhodily busty a spisy J. V. Stalina a postavili do čela kritiky tzv. kultu osobnosti. Sluší se dodat, že tito lidé před tím komunistickému hnutí nejvíce uškodili a pokud někdo porušoval socialistickou zákonnost, byli to oni, nebo zaměstnanci, kteří zůstali ve státním aparátu ještě z dob předmnichovské republiky. 2) Západní výzvědné centrály zpozorovaly oslabenost zemí lidově demokratického tábora a změnily svou taktiku od přímého, často ozbrojeného střetávání na vnitřní erozi komunistických stran a ideodiverzi. Tak docházelo k aktivizaci protisocialistických sil jejich podporou z kapitalistického zahraničí, což se poprvé projevilo na II. sjezdu Svazu čs. spisovatelů v dubnu 1956. 3) Určitá vrstva vedoucích státních a stranických funkcionářů se postupně dostávala do stále větší izolace od dělníků a sloužících zaměstnanců. Řada z nich působila ve funkcích tak dlouhou dobu, že docházelo k odtřídnění jejich původního dělnického vědomí. Celý proces let 1953-1960 lze nazvat obdobím stagnace a narůstajících krizových jevů.
Vedení strany a státu, prezident Zápotocký a první tajemník KSČ Novotný, zpočátku tyto projevy odmítali a brzdili, což fakticky dokazuje jejich ostré vystoupení proti pravicově oportunistickým pokusům na jaře 1956, rozhodná a rychlá reakce v době maďarských událostí v témže roce, prozatímní ustání Chruščovova tlaku na mechanické a plošné rehabilitace v době Barákových komisí apod.
Mezitím pokračovalo zespolečenšťování výrobních prostředků. V zemědělství probíhala, po určitém přeskupení a stagnaci, od června 1955 druhá fáze kolektivizace, v roce 1960 bylo 88% půdy v rukou socialistického sektoru (družstva plus státní statky). Soukromý zemědělský sektor vytvářel v roce 1960 1,5% národního důchodu a podílel se 9,5% na hrubé zemědělské výrobě. V průmyslu, malovýrobě a obchodě bylo zespolečenšťování téměř dokončeno, socialistický sektor produkoval 100% hrubé průmyslové výroby, na výrobních základních prostředcích se podílel 97,4%, na maloobchodním obratu 99,98%. Z celkově vytvořeného národního důchodu, počítaného marxistickou metodou z výrobní a produktivní činnosti, vyprodukoval socialistický sektor 98,5%.
Relativně úspěšná realizace zespolečenštění posílila závrať z úspěchů u rozhodujících představitelů KSČ, již před tím ale byly provedeny první zásadní zásahy do systému národního hospodářství, které začaly vrhat rodící se socialistickou materiální základnu zpět. Důležité slovo měla v tomto případě skupina ekonomů, z nichž mnozí představovali právě ony souběžce, kteří ještě před pár lety pěli ódy na Stalina. Jejich hlavní inspirací, jak jinak, byl hospodářská politika v SSSR, kde již v roce 1957 proběhla reforma, oslabující centrální a plánovitý charakter hospodářství, pod hesly boje proti dogmatismu a direktivním přístupům. Chruščov a jeho lidé vnesli v této době do komunistického hnutí naprosto cizí prvek: honbu za neustálým ekonomickým růstem růstu, bez ohledu na uspokojování potřeb většiny společnosti. Motivem pro toto počínání byl Chruščovem naprosto překroucený a z dějinného i výkladového kontextu vytržený Leninův citát: „Dohnat a předehnat.“ Co v chruščovovské praxi znamenalo takto překroucené heslo? Soupeření s imperialistickými zeměmi v tom, kdo vyrobí víc výrobků, vytváření tržní konkurence mezi jednotlivými národními podniky, opájení se makroekonomickými ukazateli, především růstem národního důchodu. To všechno bylo postupně nadřazováno zásadním, systémovým, revolučním prostředkům a cílům, tj. především postupné přeměně myšlení člověka, které bylo nutně zatíženo buržoazním dědictvím v závislosti na vlastní minulosti většiny společnosti i předchozích generací. Jaké prvky myšlení byly takovými reformami posilovány, je nabíledni.
Tyto tendence přiměly zmíněné československé ekonomy, ale i stranické představitele (Jaromír Dolanský), aby začali plánovat změnu ekonomického řízení, v podstatě ekonomickou reformu. Uvedu jenom, že centralizované a plánovité československé národní hospodářství vykazovalo v letech 1954-5 průměrný růst národního důchodu o 6,9%, v druhé pětiletce dokonce 7%. Produktivita práce v průmyslu rostla v prvním období o 5,3%, v druhé pětiletce pak o 7%. Nejsou tedy pravdivé povídačky syndromem trhu zatížených buržoazních ideologů a reformistů, kteří tvrdí, že za reálného socialismu rostla ekonomika výhradně díky extenzivním faktorům. Proč tedy tehdejší ekonomové přišli s myšlenkou reformy? Jednak na ně působil vliv z chruščovovského SSSR, svůj význam měl i jejich třídní původ, vývoj stranické kariéry a relikty buržoazní školy či ekonomického myšlení. Ne nadarmo napsal Karl Marx v Bídě filozofie, že obhájci zájmů dělnické třídy jsou komunisté, obhájci buržoazie pak ekonomové. Cílem tzv. reforem byl zkrátka ještě rychlejší ekonomický růst, bez ohledu na prostředky jeho dosažení a následky těchto kroků. Tak začala vznikat tzv. Rozsypalova reforma, projekt ekonomů pod vedením profesora Kurta Roszypala, vypracovávaný už v roce 1957 a schválený na XI. sjezdu KSČ v červnu 1958. Zjednodušeně řečeno bylo záměrem reformy decentralizovat řízení hospodářství, proto došlo postupně ke zrušení hlavních správ na ministerstvech a byly vytvořeny střední články, tzv. výrobní hospodářské jednotky. Zásadním krokem zpět bylo ale posílení role trhu a konkurence mezi státními podniky, osobní a podniková hmotná zainteresovanost, podíl podniků na zisku, vytváření individuálních pětiletých podnikových plánů apod. Tato opatření začalo vedení KSČ aplikovat počínaje rokem 1959 a optimisticky se domnívalo, že povedou k vyšším přírůstkům národního důchodu (ND). Posílení zbožně-peněžních vztahů, základů kapitalistické výroby a směny, však kromě postupné deformace vědomí velké části společnosti nevedlo ani k proponovanému „chuščovovskému“ cíli. Zbožní trh, jak známo z Marxových Ekonomicko-filozofických rukopisů, je mimo jiné zdrojem nestability, což se v Československu brzy projevilo. Třetí pětiletka, stavěná už na základech probíhající reformy a schválená v roce 1960, vedla ke zpomalení růstu ND už v roce 1961, o rok později se začala potvrzovat slova principiálních komunistů a po vyvinutí jejich nátlaku, ale i tlakem objektivních okolností, začalo docházet k návratu k určitým prvkům hospodářského systému z doby před reformou. V roce 1963 dokonce ND poklesl o 2,2%, produktivita práce v celém pětiletém období nepřekročila výši růstu z předcházejících dob. Pětiletka se prakticky rozpadla a musela být nahrazena jednoročními operativními plány. Zbožní hospodářství však v postupném procesu odbouráváno nebylo. Naopak, aktivní maloburžoazní ekonomové pokračovali, proti marxistům-leninovcům v KSČ, v prosazování svých názorů. Jakékoliv ekonomické problémy, kterými nazývali v rámci svého uvíznutí v měšťácké honbě za růstem výroby a zisků za každou cenu např. nižší tempo růstu ND či produktivity práce, chtěli řešit zaváděním tržních principů do ekonomiky. V nich viděli doslova spásonosnou sílu, která ovšem plodila po posílení trhu další a další tržní požadavky, jakousi dominovou reakci, až z plánovitých ekonomik nezbylo nic. Kam to v Československu v druhé půli 60. let 20. století dospělo, víme dobře.

 Tyto tendence se projevily a projevují nejenom v Československu a nejenom v 60. letech 20. století. Musíme dodat, že má-li být proveden takový krok zpět, musí být odůvodněn objektivními či taktickými pohnutkami, nemůže být v rámci dlouhodobého budování socialismu programový a musí být vždy „kompenzován“ ideově pevnou a disciplinovanou komunistickou stranou. Ne nadarmo spatřuje několikrát zmíněný historik Kaplan kořeny Šikovy ekonomické reformy v reformě Rozsypalově. Je až neuvěřitelné, jak krátkozrací jsou někteří představitelé KSČM, kteří propagují tzv. tržní socialismus. I buržoazní liberál Půlpán si ve svém třídně jasně profilovaném pohledu všiml, že zavádění prvků trhu do plánovité ekonomiky odbouralo, jeho slovy: „jedinou výhodu tohoto modelu ekonomiky, tj. stabilitu,“ ale nepřineslo jí, opět jeho slovy, „velkou výhodu kapitalismu, tj. dynamiku.“
Obrovské přecenění vývoje, voluntarismus, revize marxismu-leninismu a zmíněná závrať z úspěchů postupného zespolečenšťování výrobních prostředků, vedly k tomu, že byl 11. 7. 1960, v nové ústavě Československa, vyhlášen socialismus a ČSR přejmenována na ČSSR. Do ústavy byl rovněž vložen známý článek 4 o vedoucí úloze KSČ ve straně a společnosti. Tyto kroky obrážely naprosto falešné a marxismu-leninismu vzdálené představy o tom, že většinově státní hospodářství, hospodářská základna, automaticky a mechanicky vytvoří z minulostí poznamenaného jedince socialistického člověka a že je tím socialismus prakticky dovršen. Tehdejší špičky KSČ absolutně nechápaly, že jde i o charakter společenského sektoru, že je třeba postupně překonávat zbožně-peněžní výrobu a vztahy, tedy i směnu a také nahradit starou společenskou dělbu práce novou. Vztah mezi základnou a nadstavbou chápaly mechanicky, nikoliv dialekticky, myslely si, že když je výroba zespolečenštěná, okamžitě se to projeví v nadstavbě a v nadstavbě si mohou dělat, co se jim zlíbí. Kodifikace vedoucí úlohy komunistické strany posílila bezstarostnost a lehkomyslnost některých funkcionářů, domnívali se, že „litera scripta manet.“
Ve straně však působila velká skupina marxistů-leninovců, kteří projevy chruščovovského revizionismu pozorovali s rostoucí nelibostí. Jednalo se nejen o staré, předválečné komunisty, poválečnou revoluční mládež či mládež vyrůstající v 50. letech 20. století. Oporou marxistů-leninovců byly zejména Lidové milice, část bezpečnosti, armády, ale především v KSČ organizovaní dělníci.
Politickou objednávkou byly také tzv. rehabilitace. Docházelo k jejich deformacím a rehabilitovány byly také osoby, jež se proti státu a jeho zákonům vážně provinily. Na druhou stranu byli na stejnou politickou objednávku vězněni nebo propouštěni z bezpečnosti čestní pracovníci, kteří v 50. letech poctivě vykonávali službu vlasti. Jako příklad uvedu Antonína Prchala, náčelníka StB v době procesu s protistátním spikleneckým centrem.
Přesto i v tomto období byly sociální a ekonomické podmínky pro většinu společnosti nesrovnatelně lepší než v kapitalismu. Nebyly však v korelaci s hlavními cíli revolučních přeměn, které by měla marxisticko-leninská komunistická strana vést.
Nástup Brežněva do čela KSSS v roce 1964 sice přinesl některé pozitivní momenty ve vztahu k chruščovovské minulosti, v ČSSR však pokračoval rozvoj negativních, kontrarevolučních tendencí dál. Období let 1960-1969 můžeme nazvat procesem narůstání kontrarevolučních tendencí, ústících v krizová léta 1968-1969. V 60. letech 20. století nastupovaly do výroby početné ročníky středo- a vysokoškolsky vzdělaných mladých lidí, ovlivněných postupně pseudoalternativní, ve skutečnosti měšťáckou kulturou a objektivními podmínkami ve společnosti. Imperialistické státy, zejména USA, posílily snahy o vnitřní rozklad komunistických stran a jejich transformaci na sociální demokracie. Ideodiverzi prováděla různá média, zabývaly se jí specializované ústavy a speciálně vydávané tiskoviny. Jejich hlavním krédem nebyla kritika socialismu jako takového, ale prezentovaná snaha o jeho demokratizaci, polidštění, větší konkurenceschopnost, akcent na všeevropanství, humanismus, zásadní úlohu inteligence, v ČSSR prosazovaný názor o větším vlivu Západu na naši historii a kulturu než Východu, zdůrazňování demokratických tradic ČSSR na rozdíl od těch „nedemokratických“ v SSSR apod. Program takové ideodiverze a vnitřní eroze sepsal Pavel Tigrid ve své knize „Marx na Hradčanech.“ Rozkolísaní, revizionismem a oportunismem nahlodaní a ovlivnění inteligentíci, působící v řadě vzdělávacích, vědeckých, školských, kulturních a v neposlední řadě stranických institucí, přejímali tyto tendence téměř absolutně. Zvláštní vliv měly pak v médiích.
Kontrarevoluční platforma se rozšiřovala a KSČ jí nebyla schopna, přes upozorňování řady principiálních členů, čelit. Veřejně, před r. 1968, vystoupila mnohokrát. Od slavností Franze Kafky v roce 1963, přes připomenutí Karla Čapka o dva roky později až po neslavný IV. sjezd Svazu čs. spisovatelů v roce 1967.
Prezident a první tajemník KSČ Novotný byl až na čestné výjimky obklopen lidmi typu Mlynáře, Šika, Štrougala, Černíka, Císaře a dalších. Stále více podléhal jejich vlivu. Nesmíme zapomenout, že maloburžoazie, nejen její potomci a potomci buržoazie, v ČSSR stále existovala. Podle sčítání lidu v roce 1961 žilo v Československu 535 tisíc živnostníků a soukromých zemědělců, od roku 1965 navíc v rámci Šikova vlivu a ekonomických reforem početně sílila, což se ovšem neprojevovalo ve výsledcích sčítání lidu.
Již zmínění ekonomové, zejména Šik, Löbl, Kožušník,Turek a další navrhli, hnáni zmíněnými maloburžoazními představami, další reformu, schválenou v r. 1965 a realizovanou od r. 1966, která šla za mez reformy Rozsypalovy. Podle ní byl možný i krach podniků, trestání za špatné hospodářské výsledky, zaváděla určitou liberalizaci cen a mezd a počítala do budoucna i s vytvořením kapitálového trhu. Někteří autoři této reformy hovořili nepokrytě o širokém obnovení nejen živností a malovýroby, ale i větších podniků, tj. o znovuobnovení vykořisťování pracovní síly, a vyskytly se dokonce názory o rozpouštění některých JZD. Reforma opět destabilizovala čs. hospodářství, přestože tentokrát nedošlo k propadu ekonomiky a ND nadále rostl. Rozpadly se však hospodářské roční plány, rostla inflace, upadala pracovní morálka a v krizových letech byly populisticky spotřebovány vnitřní rezervy.
Přímý nástup kontrarevolučních skupin a jejich snaha o získání moci tedy logicky vyrostly z popsaného třídního podhoubí některých vedoucích změšťáčtěných a zbyrokratičtělých funkcionářů KSČ, maloburžoazie, bývalé buržoazie, kléru, s podporou zahraničí a sovětského revizionismu, který zmátl i mnohé poctivé a zasloužilé členy strany a občany. Zásah pěti států OVS přišel minutu před dvanáctou. Je otázkou, zda nebylo možné zasáhnout dříve a vlastními silami; masy poctivých komunistů k tomu byly odhodlány, vzpomeňme jen červnové shromáždění Lidových milicí, dopis dělníků z pražské Pragovky do sovětské Pravdy či iniciativy pracovníků bezpečnosti. Nikdo z vedení KSČ však k takovému kroku nebyl odhodlán.
Krizové období let 1968-9 znamenalo pro sovětské i československé stranické vedení vážné varování, ukázalo na chronické chyby, které bylo nutno urychleně napravit a začít pozitivnější vývoj do budoucna. Obě strany si však své chyby uvědomily jen zčásti, omezily se na kritiku vlivů ze zahraničí a vývoje v ČSSR až po XIII. sjezdu KSČ v roce 1966. Hluboká marxistická analýza příčin krizového stavu provedena nebyla. Bylo by zajímavé zeptat se dnešní reformistů, co soudí o politické kariéře jejich předchůdců: jenom pro příklad uvedu, že Ota Šik v budoucnu hájil kapitalistickou smíšenou ekonomiku, Luděk Pachman se stal aktivním věřícím a působil v Bavorsku v CSU, Jiří Pelikán skončil v sociálně demokratické Italské socialistické straně, Eugen Löbl byl činitelem klerofašistického luďáckého Světového kongresu Slováků, Alexandr Dubček zakládal po dokončení kontrarevoluce v r. 1989 na Slovensku sociální demokracii. Byla to snad náhoda? Jistěže nebyla.
Vedení KSČ přešlo v r. 1969 do rukou bývalého aktivního reformátora z roku 1968 Gustáva Husáka, jehož obklopily dva typy stranických funkcionářů: principiálnější levice, jíž reprezentoval např. Vasil Biľak, a oportunistická pravice, která by ráda pokračovala v tzv. pražském jaru, což nemohla, ale chtěla se za každou cenu udržet u moci. Reprezentovali ji např. Lubomír Štrougal či Peter Colotka. Moc každého z křídel byla prakticky totožná, což způsobilo určitý „centristický“ kurz, který se pozitivně projevil v první půli 70. let stabilizací a konsolidací situace. Tzv. centrum však těžko snášelo principiální kritiku zleva, která se objevovala např. z řad LSM či Levé fronty. Administrativní zásahy tuto kritiku umlčely.
Nezbytným nástrojem k upevnění moci KSČ byla přeregistrace členstva, zahájená na podzim 1969. Přestože byla objektivně nutná, objevily se už v jejím průběhu chyby, poznamenané obrovskými kádrovými nedostatky na straně prověrkových komisí. Řada oportunistů a přímo zrádců z r. 1968 převlékla kabáty prakticky ze dne na den a usedla v těchto komisích. Skladba kladených otázek taktéž nahrávala tomu, že byli vyloučením z KSČ trestáni i marxisticko-leninští kritici. Maloměšťácké tendence v části stranického aparátu zůstaly, byly pouze na určitou dobu skryty pod povrchem.
Jak už jsem zmínil, konsolidace a stabilizace v 70. letech 20. století patří k úspěšnějším obdobím dějin KSČ. Zejména sociálně a ekonomicky přinesla ohromné výdobytky většině společnosti, o nichž si dnes může nechat jen zdát. Léta 1969-1980 můžeme nazvat epochou stabilizace a konsolidace.
V pojetí ekonomického modelu byly odstraněny některé nejkřiklavější tržní avanturismy, ale jako celek si systém prvky Rozsypalovy a v jednotlivostech i Šikovy reformy ponechal. Hospodářství se ocitlo v bludném kruhu, v němž se motalo až do porážky reálného socialismu v r. 1989: na jednu stranu nebylo možné pokračovat v rozvíjení zbožní výroby, na druhou stranu levice, která další kapitalizaci bránila, nedokázala prosadit její postupné překonávání a cesty k němu. Domnělá stabilizace procesu socialistické revoluce však vedla po určitém vývoji ke stagnaci; od stagnace byl už jenom kousek k umrtvení.
L. I. Brežněv sice upustil od voluntaristických a subjektivistických nesmyslů Chruščovova období, postavil se na mezinárodním poli velmi aktivně na stranu protikoloniálního a antiimperialistického hnutí, zásadní systémové vady, včetně odtržení špiček KSSS od dělnické třídy, však překonat nedokázal. Dlouhověkost stranických funkcionářů se stala častým zdrojem posměchu; obrovskou moc akumulovala ve svých rukou Andropovova KGB, tedy nikoliv předvoj dělnické třídy.
Vlivem a díky levici prováděla KSČ v 70. a 80. letech často principiálnější politiku než SSSR. V páté pětiletce, vyhlášené na XIV. sjezdu KSČ v květnu 1971, rostl ND o 5,7%, ohromného rozvoje se dočkalo zemědělství, zemědělská výroba rostla o 4,8% a až do konce r. 1989 se rozvíjela velmi dynamicky. V roce 1970 bylo v ČSSR poprvé v historii postaveno za rok 100 tisíc bytů; tento trend pokračoval rovněž až do konce období reálného socialismu.
Zmínění objektivní podmínky, bující zbožní výroba, kádrové nedostatky včetně působení mnoha aktivních osmašedesátníků, se musely v politice KSČ projevit. Pokračující přešlapování na místě se rovnalo frontálnímu ústupu. Mezinárodní situace byla mocensky zdánlivě ideální, což přispívalo bezstarostnosti a přeceňování dosažených výsledků (teze o rozvinuté socialistické společnosti v SSSR). V tomto prostředí, kdy si většina obyvatel sice užívala sociálních a ekonomických výdobytků socialismu, o politiku se však zajímala velmi málo nebo vůbec, musely zapůsobit jiné pohnutky. Rozšiřující se zbožní výroba stimulovala zájem určité části společnosti i částí od dělnické třídy odtržených funkcionářů ke stále vyššímu hromadění majetku a rostoucí touze po něm. Sociální a jiné výdobytky považovali tito lidé za automatické, trvalé a „na věčné časy,“ nebo je nezajímaly.
V mezinárodní politice se nechaly reálně socialistické země nalákat do pasti Helsinek, kterých buržoazie zneužila populisticky proti nim, včetně podpory různých disidentských skupin, které měly ale v Československu naprosto marginální vliv.
V 80. letech 20. století rostl důraz na ekonomický růst a hlavní, systémové cíle byly odsouvány do pozadí. Problém nebyl v nedostatečné výkonnosti ekonomiky, ta v letech 1981-1985 rostla ročně průměrně o 2,2% a v poslední, osmé pětiletce stejným tempem, problém byl ve strnulosti, změšťáčtění a postupné kapitalizaci ekonomiky, izolování se části funkcionářů od dělnické třídy, jejich dlouhověkost, kdy v některých případech byla synonymem odchodu z funkce jejich smrt. Dělnická třída byla v této situaci téměř bezprizorní, dezorientována, ohlupována ze zahraničí, ale lákána i pozlátkem konzumu á la Tuzex apod. Lze to mimo jiné pozorovat v mnohých kvalitních dílech čs. kinematografie a kultury z té doby.
Nebylo náhodné, že se v r. 1978 začalo pracovat na podobné reformě, jakou byla Rozsypalova, a počínaje r. 1980 byly její prvky zaváděny do hospodářství. O dva roky později navrhl ministr financí Lér ještě tržnější a zhoubnější podobu této reformy. Je nutno dodat, že stranická levice těmto výstřelkům bránila, na obrácení kormidla však neměla sílu. Stabilizace situace vedla k dalšímu systémovému pozvolnému úpadku. Ještě horší byly poměry v SSSR, kde po těžké mozkové příhodě Brežněva vládla od r. 1976 prakticky KGB a Andropov, prosazující od r. 1964 tzv. tržní socialismus. Bylo skutečně jen otázkou času, kdy se v podobném prostředí objeví někdo jako M. S. Gorbačovov. Kdyby takový člověk nepřišel v roce 1985, zřejmě by se v budoucnu objevil někdo jemu podobný. V Československu se k moci drali lidé typu Ladislava Adamce, kteří měli naprosto podobné názory jako pravicoví oportunisté z roku 1968. Stranická levice se jim však udatně až do r. 1989 bránila. Období posledního desetiletí reálného socialismu v Československu můžeme nazvat dobou oživení kontrarevolučních tendencí, zrady, porážky a pádu.
M. S. Gorbačov prakticky za pár let zlikvidoval sice značně deformovaný, ale nikoliv ekonomicky upadající a zaostávající socialistický tábor, jak tvrdí buržoazní propaganda. Naopak, v otázkách růstu ND, zemědělské výroby, spotřeby, sociálních jistot revidovaný reálný socialismus uspěl, vnitřně však natolik zanedbal proces výstavby socialistických vztahů, změnu člověka, kádrovou politiku, kvalitu státního aparátu, že by se náprava těchto chyb počítala na dlouhá desetiletí, byla-li by vůbec možná.
Gorbačov se zachoval jako likvidátor, ve spolupráci a placen imperialisty zasadil těžkou ránu celému táboru reálného socialismu, čímž ho zbavil posledních šancí. V ČSSR se o tento převrat v r. 1989 postarala část StB ve spolupráci s KGB a někteří straničtí funkcionáři; všichni dohromady pak vyprovokovali srážku na Albertově, zásah pořádkových sil, lež o mrtvém studentovi a následné podivné okolnosti. Hlavní roli však přece jen měli lidé v ulicích, z velké části skutečně obelhaní pretendenty moci. Položme si otázku, pokud většina lidí demonstrovala za zdokonalení socialismu a nikoliv proti němu, co pod termínem „zdokonalení“ měli na mysli? Nebyly to především rozsáhlejší konzumní možnosti, už tak vysoké, vyrovnávání se s „fasádou“ Západu, aniž by rozuměli a viděli vnitřek, tuzexové zboží a drahé dovolené? Domnívám se, že minimálně z části ano.
Socialismus v oblasti přebudování názorů, postojů, Marxovými slovy v polidštění smyslů širokých vrstev lidí, ale i v účinnosti propagandy, dle mého soudu zásadně selhal. V čem však uspěl, jsou sociálně-ekonomické ukazatele. Za 41 let se mu podařilo 7,2krát navýšit národní důchod, 14krát průmyslovou výrobu, 2,3krát zemědělskou výrobu, kde však pracovalo oproti roku 1948 podstatně méně pracovních sil, 5krát zvýšit spotřebu, střední délku života prodloužit průměrně o 8,3 let, docílit plné zaměstnanosti, bezplatného zdravotnictví a školství, demokratizace kultury a jejího rozvoje, rozvoje vědy a umění. V roce 1981 nepobíralo průměrnou mzdu či plat pouze 23% lidí, v současnosti ji nepobírá více než 67%. Průměrný čistý důchod činil v roce 1989 61% průměrné čisté mzdy, v současnosti je to asi 41%. Kvalitní a dostupné bydlení, stejně jako novomanželské půjčky pomohly k „baby boomu“ v 70. letech, z něhož těží i současná buržoazní vláda. Stát byl naprosto nezadlužen, naopak, úhrnná aktiva závazků a pohledávek v zahraničí představovala 23 mld. Kčs. V SBČ bylo zlato v hodnotě 105 miliard Kčs v tehdejších cenách a 85 mld. Kčs finančních rezerv. Z prostředků vybudovaných generacemi za reálného socialismu, ač byly většinově rozkradeny nebo zprivatizovány, částečně žije buržoazní stát dosud.
Mimořádný sjezd KSČ v prosinci 1989 stranu naprosto dekomunizoval, přihlásil se k antikomunistické Socialistické internacionále, omluvil se za věci, které KSČ činila oprávněně a činit musela, pokud chtěla alespoň určitou formu socialismu v ČSSR zachovat. Naprostý úpadek dokazuje skutečnost, že ze stovek delegátů mimořádného sjezdu jen přibližně pět chápalo, že v Československu dochází k přímé kontrarevoluci.
V restaurovaném kapitalismu, na jehož stranu přešla, nutno říci po dlouhodobějším profesním a kariérním vývoji a svobodnou vůlí, nemalá část bývalých členů KSČ, jimž kazajka reálného socialismu bránila v rostoucích touhách po stále větším osobním obohacení a obnovený kapitalismus jejich tužby naplňoval, musela KSČS logicky postupovat taktičtěji, aby se vyhnula zbytečných represím, které v době volání po věšení komunistů objektivně hrozily. Profilace komunistické strany mohla být veřejně, pod tlakem objektivních podmínek i reformističtější, kdyby ovšem bylo všem nebo většině členů strany jasné, že jde pouze o taktický manévr a že skutečné zásady strany se řídí marxismem-leninismem, uplatněným na nové poměry. Skutečnost však taková nebyla, což zpočátku nebylo patrné. Výsledky posledního 18. řádného sjezdu KSČS potvrdily základní směřování strany z mimořádného sjezdu prosincového, tj. orientaci na Socialistickou internacionálu, sociální reformismus, iluze v tzv. sociální stát, evropskou integraci apod. Kladenský a prostějovský sjezd přinesl mírný posun doleva, s deklaracemi strategického cíle v tzv. tržním socialismu. Marxismus-leninismus byl samozřejmě v základních dokumentech odvržen, stejně jako princip diktatury proletariátu, demokratického centralismu, zespolečenštění výrobních prostředků apod. Přes odchod ryze sociálně demokratických představitelů během let 1991-1993 a určitý posun doleva, ke komunistickému charakteru, ukázal budoucí vývoj, že oficiální charakter strany, její základní dokumenty, programy, ideologie i praktická politika nebyla taktickým manévrem v době skutečné hrozby buržoazní represe počátkem 90. let. Přestože se objektivní podmínky pro legální působení zlepšily, prezentovaný charakter strany se nezměnil dosud, to i přes často odlišné názory v členské základně. Tato situace vedla k založení několika dalších politických subjektů nalevo od KSČM, oficiální nástupkyně KSČ v rovině ekonomické a právní, a k stále častějším kritikám politiky KSČM mládežnickými komunistickými organizacemi. Tato situace prakticky platí dosud.
Pokusil jsem se představit vám svůj pohled na základní procesy a tendence v historii KSČ; pohlížel jsem na ně kriticky, především s ohledem na porážku a pád reálného socialismu koncem 80. let 20. století. Nepochybným úspěchům jsem se příliš nevěnoval, mým záměrem bylo poukázat na prvky kontinuity a diskontinuity v naše hnutí, které působí dosud, ty jsou dnes totiž méně spojeny s obrovskými úspěchy v sociálně-ekonomické oblasti, stále však působí negativa a spolupříčiny porážky socialismu v Československu v roce 1989.
Často mi bývá vytýkáno, že mé hodnocení konce reálného socialismu je nemarxistické a subjektivistické. Nedomnívám se, že je takový soud pravdivý, nebo že obráží pochopení mých názorů. Zdůrazňuji, že nejsem zastáncem čistě konspirativních teorií o konci socialismu jenom kvůli západním agentům a zradě Gorbačova. Ctím zásadní význam role tříd a lidových mas v dějinách, domnívám se však, že velmi důležitý je i význam velkých osobností. Tím větší roli hrají v plánovitém systému, budujícím socialismus. Proto jsem zdůrazňoval úmrtí J. V. Stalina, proto podtrhuji, že po smrti Klementa Gottwalda, přes působení mnoha skvělých komunistů, nenalezla KSČ skutečného muže epochy, schopného reagovat na výzvy krizové situace v mezinárodním komunistickém hnutí a vést bárku československého socialismu marxisticko-leninskými vodami. Masy proletariátu a jeho avantgardy nemohou budovat socialismus nezávisle. Jsou závislé minimálně na materiální a duchovní činnosti – pozůstalosti předchozích generací, jak víme z Marxova dopisu Aněnkovovi. Nesou si s sebou dědictví kapitalistické společensko-ekonomické formace, proto je nanejvýš nutné úzké spojení s dlouhodobě profilovanou marxisticko-leninskou revoluční stranou, zkušenou z praktických bojů, politiky i represe buržoazního systému.
Otázka kádrové přípravy, tedy subjektu, hraje velmi důležitou roli. Subjekt mimo jiné přetváří objektivní materiální podmínky, které s časovým odstupem působí na vědomí jeho následovníků, tedy opět subjektu. Jejich vztah je nutné chápat dialekticky, nikoliv mechanicky, jak podle mého soudu činí tak častí kritici subjektivních přístupů. Působí-li subjekt na objekt negativním směrem, jako v dobách např. Šikovy reformy, logicky se to postupně začne projevovat i na něm samotném. To se postupně v reálném socialismu začalo dít a napomohlo to k jeho porážce.
Důležitou roli hrál i tlak imperialismu, ideodiverze, působení západních agentur a v neposlední řadě i zrada špiček v KSSS a zvláštní počínání KGB a StB v Československu na konci 80. let 20. století. Kombinace zmíněného způsobila pád a porážku reálného socialismu nejen v Československu, ale i v celém socialistickém táboře.
Domnívám se, že bychom se měli, hovoříme-li o socialistické revoluci, řídit Leninových postojem k Pařížské komuně. Veřejně ji oceňoval, bránil a hlásal její pokrokové výsledky, byl si ale vědom jejich nedostatků a poučení z nich vtělil jak do své teorie, tak do stranické a státnické praxe.
V současnosti je komunistické a dělnické hnutí determinováno pozitivními tradicemi a úspěchy KSČ, ale i revizionistickým a oportunistickým nánosem, který se za ním vine od druhé poloviny 50. let 20. století. Zjednodušeně lze říci, že se komunistické hnutí od r. 1921 vyvíjelo od postupného zbavování se sociálně demokratického dědictví, přes jejich překonání, vítězství v boji proti fašismu, v národní, demokratické a socialistické revoluci, položení materiálních základů socialismu až k opětovnému zanášení menševických názorů od 60. let s pozitivnějším vývojem v letech sedmdesátých. V něčem je naše pozice podobná KSČ ve dvacátých letech. Je jisté, že dnešní komunistické hnutí musí sázet na zkušenosti starších soudruhů, aby se skutečně odrazilo k dalšímu letu, musí však hlavně a především vsadit na revoluční mládí a soudruhy nezatížené porážkou před jednadvaceti lety. Z této generace vzejdou komunisté nové epochy; jediné, co netuším, je, zda budou v podobné situaci jako Šmeral těsně před a těsně po založení KSČ, nebo jako Gottwald před V. sjezdem KSČ.

Publikováno v dubnu 2011 u příležitosti 90. výročí vzniku KSČ.