Úvodem: Nekomunistické hodnocení bolševizace v dokumentech KSČS (KSČM a KSS-SDL) a antikomunistické produkci

 

      Uvedené období patří v dějinách KSČ k nejvýznamnějším. Šlo o proces formování její vlastní komunistické identity, neboť tato strana vznikala ze sjednocení levicově orientovaných členů československé sociálně demokratické strany dělnické, kteří byli samozřejmě, historicky vzato zatíženi svou sociálně demokratickou (reformistickou) minulostí, ideologií a tradicí, kterou bylo třeba postupně překonat. Proces tohoto překonání, přerodu strany ve stranu skutečně komunistickou byl iniciován Komunistickou internacionálou (KI) a označen jako proces bolševizace (probíhající zejména v letech 1924-1929). Avšak již od počátku 60. let, pod vlivem chruščovovského revizionismu, tedy v rámci antistalinského, fakticky protileninského tažení a údajného „tání“, zvláště pak v letech 1968-1969, a poté při a po kontrarevolučním převratu v r. 1989, byl proces bolševizace již v samotné KSČ, poté KSČS (federace KSČM, KSS-SDL) označen, v souladu s buržoazní, antikomunistickou ideologií a propagandou, za hrubou deformaci, za tzv. „stalinizaci“ komunistických stran, celého mezinárodního komunistického hnutí. Za „stalinizaci“, která prý byla těmto stranám bezohledně, pod přímým nátlakem vedoucích orgánů Komunistické internacionály vnucena, což prý zásadním způsobem vedlo k deformaci této strany a tím i k deformaci veškerého úsilí o vytvoření socialistické společnosti. Ta zde prý ani nikdy nebyla, neboť i u nás nešlo o skutečný socialismus, ale jen o jakýsi zdeformovaný pokus, Marxovým ideálům naprosto vzdálený, prý nanejvýš „byrokratický socialismus“, fakticky jen „protosocialismus“, „dobově omezený a nedostatečný krok na dlouhé a složité cestě společenského pokroku“, jak je to formulováno v řadě materiálů KSČM.
Jak vyplyne z následujícího textu, jde o zcela účelové a záměrně povrchní hodnocení, fakticky dezinterpretaci historických událostí a faktů ve své podstatě shodné s buržoazními, antikomunistickými přístupy. K nim z nověji u nás publikovaných patří např. práce francouzského politologa J. Rupnika„Dějiny Komunistické strany Československa“. Zde je rovněž položen důraz na to, že bolševizace prý byla nejen KSČ, ale i všem ostatním stranám (sekcím) vnucena Komunistickou internacionálou. Cituji: „Bolševizace KSČ byla součástí všeobecného přenášení ruského bolševického modelu na celou Kominternu. Systém myšlení a centralistického autoritářského uspořádání, produkt specifických podmínek zaostalého Ruska, kde nebyly žádné demokratické tradice, byl povýšen na univerzálně platný model rozchodu s decentralizační tradicí sociálnědemokratické Druhé internacionály.“ (J. Rupnik, Dějiny Komunistické strany Československa, Od počátků do převzetí moci. Nakladatelství ACADEMIA 2002, s. 58) Nejen to, pojem bolševizace prý „obsahoval představu, že se na stranu vzešlou z určité tradice a pracující ve specifických podmínkách budou aplikovat normy vypracované ve zcela jiných souvislostech a zavedených ze zahraničí, ruskou KS a Kominternou. Obsah a prováděcí metoda bolševizace v rozhodující fázi let 1928-1929 jsou totiž – podle Rupnika – pochopitelné, pouze pokud je posuzujeme nejen ve vztahu k bolševické doktríně, jak ji formuloval Lenin, nýbrž i ve vztahu k tomu, k čemu právě v SSSR docházelo: totální (ba přímo totalitární) monolitismus strany je nezbytným předpokladem skutečné sociální revoluce vyznačující se násilnou kolektivizací, rychlou industrializací a přetvářením struktury sovětské společnosti terorem. Bolševizace předpokládá, že se strana stane mikrokosmem neoddělitelným od svého společenského projektu. Z tohoto hlediska je bolševizace KSČ základem autoritářského a byrokratického socialismu, který byl v Československu nastolen o dvacet let později. A to nejen proto, že se v únoru 1948 moci chopil právě gottwaldovský aparát nastolený v letech 1928-1929, nýbrž i proto, že tento aparát už měl základní rysy stalinského prototypu, k němuž se hrdě hlásil“. (Tamtéž, s. 87) Potud známý antikomunistický politolog J. Rupnik.
Pro názornost srovnejme uvedené s obsahovým dokumentem z dílny „transformující“ se KSČ z r. 1990 „Historické kořeny zápasu o novou levicovou stranu“ jenž byl projednán 18. sjezdem KSČS (3.-4. 11. 1990) a tím prakticky i KSČM. Strany, pod zásadním, inspirujícím vlivem vítězící kontrarevoluce, narychlo „přetransformované“ z KSČ, které se přitom (jako své předchůdkyně kromě účelové finanční a právní návaznosti!) zřekla. Jde zcela jednoznačně o s Rupnikem shodné, negativní hodnocení minulosti KSČ i mezinárodního komunistického a dělnického hnutí (MKDH) a to objektivně vzato z antikomunistických, minimálně sociálně demokratických pozic. Zde je dokonce pomlouvačným, zlovolným jazykem řečeno, že prý ve „stalinském mechanismu se řada představitelů nového vedení po V. sjezdu, včetně samotného K. Gottwalda, přetavuje z podoby čestných dělnických a intelektuálských revolucionářů do podoby poslušných dogmaticko-byrokratických vůdců tvořících výchozí bod i špičku nově se formujících vládnoucích vrstev budoucího poúnorového období.“ (viz „Historické kořeny zápasu o novou levicovou stranu“, Obsahové dokumenty 18. sjezdu KSČS, 3.-4.11.1990, s. 8; též 6. zasedání ÚV KSČS, září 1990, Č.j. ÚV-58/90, s. 7)
Jak tedy jednoznačně prokazují nejen obsahové dokumenty 18. sjezdu KSČS z listopadu 1990, ale i z prvého sjezdu KSČM z října téhož roku, došlo v průběhu jednoho roku, tj. mezi listopadem 1989 a listopadem 1990 ne k formální, ale k zásadní, radikální přeměně KSČ. Došlo k jejímu tzv. „přetransformování“ v KSČS (KSČM a KSS-SDL), jež měla nicméně, historicky vzato (neboť došlo k bleskové negaci KSS, k její „přeměně“ na SDL i k rozbití společného státu Čechů a Slováků), jen jepičí trvání. Pokud jde o KSČM, pak z hlediska programového a vůbec ideologického, teoretického a politického zde již započal vyhraněný proces její sociáldemokratizace, jejího odkomunizování, které bylo založeno na „návratu“ této strany ke svým prapůvodním „kořenům“, k sociální demokracii, z jejíž marxistické levice vzešla. Nezbytnost obratu zpět k reformistickému typu strany bylo mj. zdůvodňováno tím, „že se dějinná iniciativa Leninova Října vyčerpává“ a „tradiční pojetí strany jako inspirátorky třídních bojů“ se přežilo. Za stranu hodnou následování byla fakticky označena Francouzská socialistická strana, usilující „cestou revolučního reformismu“ při vtažení buržoazie „do třídní spolupráce nového typu“ o „samosprávný socialismus“. (viz M. Ransdorf, O krizi komunistického hnutí, Sborník K vytvoření moderní levicové strany, ÚV KSČS 1990, s. 54-56 aj.) Sociáldemokratizace KSČM vyplyne jasně a zřetelně napovrch, když si porovnáme zejména prvé desetiletí vzniku a formování této tzv. nové, „moderní levicové strany“ – KSČM (1990-2000) s prvým desetiletím zrodu KSČ (1921-1929). Dle mého názoru nejvhodnějším průvodcem nám přitom může být již připomenutý nekomunistický, nemarxistický obsahový dokument, který byl projednán na 6. zasedání ÚV KSČS v září 1990 a následně (usnesením vzatý na vědomí) na 18. sjezdu KSČS (Praha 4.-6. 11. 1990) – Historické kořeny zápasu o novou levicovou stranu. Zde je ve vztahu k procesu bolševizace uvedeno: „Nebylo náhodné, že to byli především revolučně radikální sociální demokraté v Rusku, kteří na základě Leninova revolučně utilitárního (prospěchářského? – ZK) výkladu K. Marxe a B. Engelse nabídli proletariátu a všem utlačovaným radikální východisko. Dobově, ale i geopoliticky podmíněná představa rychlé porážky vládnoucí buržoazie, nastoupení diktatury proletariátu a vybudování komunistické společnosti … Vznik Komunistické strany Československa byl tak nejen součástí procesu hledání dobově podmíněného východiska z krize socialistické teorie a praxe, ale i součástí rozkolu v dělnickém hnutí, jež svými důsledky výrazně ovlivnil celý jeho další vývoj. Sociálně demokratické strany se po skončení 1. světové války postupně integrovaly do politických systémů států poválečné Evropy a v jejich rámci akcentovaly především evoluční prostředky zápasu o sociální spravedlnost. Komunistické strany se jako sekce přísně centralizované III. internacionály snažily naopak o dosažení tohoto cíle provedením socialistické revoluce, dobytím politické moci a nastolením diktatury proletariátu. Do vývoje obou proudů dělnického hnutí, které měly teprve v souvislosti s nástupem fašismu pocítit tragické důsledky vzájemné nedůvěry, začal vstupovat nový závažný faktor. Byly to problémy spojené s historicky prvým pokusem o vybudování socialistické společnosti v Rusku a později v SSSR.
S odstupem doby – tvrdí se dál v dokumentu – víme, že se uskutečňoval za mimořádně nepříznivých podmínek daných jak ekonomickou, politickou a kulturní zaostalostí Ruska, tak ozbrojenou intervencí, hospodářskou a politickou blokádou vyspělých kapitalistických zemí. Všechny tyto vnější i vnitřní konkrétně historické podmínky, za nichž „sovětský model socialismu“ vzniká, se promítly i do charakteru a dalšího vývoje bolševické strany, její ideologie a kvality vedoucích představitelů, kteří mají významný podíl na antihumánních, odpuzujících projevech nového systému, jež měl být pokrokovější negací společnosti založené na soukromém vlastnictví výrobních prostředků a vykořisťování.“ (6. zasedání ÚV KSČS, září 1990, Historické kořeny o novou levicovou stranu, s. 3-4)
Uvedená poměrně rozsáhlá citace dokládá, že jde o vědomě cílené zkreslování historické skutečnosti. Je třeba si položit otázku: Co je myšleno onou vzájemnou nedůvěrou? Ze strany sociální demokracie nešlo z daleka jen o nedůvěru, ale spíše o nepřátelství, naprostý odpor k jakékoliv skutečné spolupráci při obraně zájmů dělnické třídy. Šlo o sabotování jakékoliv snahy vytvořit jednotnou frontu proti kapitálu, o zrazování zájmů dělnické třídy při aktivní spolupráci s buržoazními vládami a účasti v nich! Ostatně tak tomu je i dnes u ČSSD. Pokračujme: „Od poloviny dvacátých let se však pod přímým tlakem vedoucích orgánů Kominterny prosazovala v KSČ bolševizace, která vyřadila z reálného vedení strany B. Šmerala a eliminovala jeho linii, která mohla působit jako pozitivní, integrující prvek celého československého levicového hnutí. Ve vedení aparátu posílila bolševizace ty byrokraticko-dogmatické skupiny, které byly ochotné a schopné přizpůsobivě reagovat na tlaky z Moskvy, a jež se vyznačovaly plochým pragmatismem i tendencí k umrtvování aktivity a tvořivého myšlení členů strany. Právě takový charakter mělo jílkovské vedení ve druhé polovině dvacátých let…“ („Historické kořeny zápasu o novou levicovou stranu“, dok. 18. sjezdu KSČS , s. 7-8)
Z p;ozic antistalinismu nastoleného, prosazeného a rozjetého XX. a XXII. sjezdem KSSS byla dále takto zkresleně interpretovaná historická skutečnost: Prý „vývoj v SSSR, zejména po nástupu J. V. Stalina k moci, se postupně promítl do vývoje Komunistické internacionály a jejích jednotlivých sekcí. Neúspěch poválečné revoluční vlny“ tak „napomohl vytvoření teorie o budování socialismu v jedné izolované zemi.“ Opět zde máme co dočinění se zcela nepravdivým tvrzením. S uvedenou myšlenkou, na základě teorie o nerovnoměrném vývoji kapitalismu v jeho imperialistickém stádiu, přišel V. I. Lenin. Jak je dále v materiálu uvedeno, prý právě „tyto momenty dokázal Stalin plně využít. Přetvořil je do podoby totalitního zjednodušení všech politických mechanismů směrem k centralizované moci doprovázené myšlenkovou intolerancí a sektářstvím. Nešlo jen o SSSR, ale ve svých důsledcích i o likvidaci skutečných i potencionálních odpůrců v činnosti celého komunistického hnutí.“ A jak je v materiálu dále uvedeno, prý: „Z těchto historických kořenů se zrodila politika bolševizace i strategická linie VI. kongresu KI „třída proti třídě“, která způsobila komunistickým stranám a dělnickému hnutí v řadě zemí velmi vážné problémy a ztráty … Došlo k „bolševizačnímu“ procesu, který pod heslem boje proti „sociáldemokratismu“ zúžil sociální základnu komunistického hnutí, zbavil ho manévrovací schopnosti, zatlačil do pozadí či přímo zlikvidoval garnituru politických vůdců schopných dialogu s ostatními proudy v dělnickém hnutí. Zároveň potlačil demokratické prvky vnitrostranického života komunistických stran a zvýraznil jejich polovojenský charakter umožňující mocenský diktát vedoucích stalinistických skupin a jimi ovládaných aparátů. Právě v tomto kontextu je třeba vidět i vývoj KSČ v složitém období dvacátých let …“ (viz Obsahové dokumenty 18. sjezdu KSČS, 3.-4. 11. 1990, „Historické kořeny zápasu o novou levicovou stranu“, s. 7; tento dokument byl projednán na 6. zasedání ÚV KSČS v září 1990, s. 5-6) Potud jen zlomky ze subjektivistických hodnotících soudů z dílny oficiálních ideologů a nejvyššího orgánu „transformující se“ strany s názvem komunistická.
Zvláště je třeba zdůraznit, že je v celém dokumentu zcela falešně prezentována údajně pozitivní a prý realističtější role sociální demokracie v dělnickém hnutí, oproti radikálním, prý dogmatickým a sektářským komunistickým stranám. V naprostém rozporu se skutečností je intenzivní úsilí KSČ o spolupráci se sociálními demokraty, především se sociálně demokratickými dělníky, o vytvoření jejich společné, jednotné fronty v boji proti kapitálu, v boji za zájmy pracujících zcela opomíjeno, znevažováno, negativisticky hodnoceno. Oproti tomu je sociální demokracie hodnocena pozitivně, i když opak byl pravdou! Proti komu KSČ bojovala, když odhalovala zrádcovské postoje, dvojakost a věrolomnost vůdců reformistických stran, jejich aktivní spolupráci s buržoazií a zrazování dělnické třídy a ostatních pracujících? Proti dělníkům, pracujícím a jejich zájmů nebo správně proti těm, kteří je zrazovali? A právě tato spolupráce s buržoazií vedla k trvalému rozbíjení veškerého úsilí KS o dosažení nejen možné, ale i nezbytné jednoty dělnické třídy, aby mohla čelit nástupu nejreakčnějších sil světové i domácí buržoazie. Slovy J. Dimitrova na VII. komgresu KI: „Fašismus mohl dospěti k moci především proto, poněvadž dělnická třída díky politice třídní spolupráce s buržoazií, kterou provozovali vůdcové sociální demokracie, byla rozpolcena, politicky a organizačně odzbrojena tváři v tvář nastupující buržoazii. Komunistické strany nebyly pak dosti silné, aby bez sociální demokracie a proti ní zburcovaly masy a strhly je do rozhodujícího boje proti fašismu. A vskutku! Nechť se miliony sociálně demokratických dělníků, kteří nyní se svými komunistickými bratry zakoušejí na sobě hrůzy fašistického barbarství, vážně zamyslí: Kdyby rakouský a německý proletariát roku 1918, kdy vypukla revoluce v Německu a Rakousku, nešel za sociálně demokratickým vedením Otto Bauera, Bedřicha Adlera a Rannera v Rakousku, Eberta a Schaidemana v Německu, nýbrž kdyby se byl dal cestou ruských bolševiků, cestou Lenina a Stalina, nebylo by dnes fašismu ani v Rakousku, ani v Německu, ani v Itálii a Maďarsku, ani v Polsku, ani na Balkáně. Pánem situace v Evropě nebyla by buržoazie, nýbrž již dávno dělnická třída. (Potlesk)“ (viz VII. Světový sjezd KI, Tiskem Jar. Hoffana, Karlín 1935, s. 11)
Jak si následně ukážeme, nebyly to sociálně demokratické a socialistické strany, ale Komunistická internacionála a její strany, kdo inicioval a prosazoval nutnost a potřebu vzájemných setkání a dohod se stranami II. a II. a 1/2 internacionály v zájmu dosažení a udržení jednoty dělnické třídy, pracujících, a to i přes odpor jejich vůdců (např. berlínská konference tří internacionál z r. 1922; viz Přehled nejnovějších dějin 1917 – 1929, s. 282-283)

      I. Odliv revoluční vlny, poválečná krize kapitalismu a boj KSČ za jednotnou frontu proti upevňování panství buržoazie (1921 – 1923)

 

      Mezinárodní souvislosti

      Kapitalistické hospodářství zanechala válka v katastrofálním stavu, čímž se zostřil boj za odbytiště a zdroje surovin, zvláště v evropských kapitalistických zemích. Toto zostřování rozporů uvnitř imperialistických mocností, i když je spojoval společný zájem na zardoušení revolučních přeměn v sovětském Rusku, se nakonec projevilo zejména v rozporech a konfliktech mezi francouzskou a německou buržoazií v otázce placení reparací, které hrozily vyústěním v nový válečný konflikt. Nebylo možné vyloučit ani zorganizování nového tažení imperialistických mocností proti sovětskému Rusku.
V polovině roku 1920, kdy výroba zdaleka nedosahovala předválečné úrovně, nastala hospodářská krize, která byla ostřejší a hlubší než předválečné a postihla především ty země, které v předchozím roce zaznamenaly ekonomický vzestup a jejichž výrobní síly byly méně zničeny válkou (USA, Anglie). V evropských zemích (krom SSSR) vystřídala krizi velká deprese, kdy výroba stoupala pomalu a ještě v r. 1923 zdaleka nedosáhla předválečné úrovně. Za tohoto stavu ekonomiky se v řadě zemí vytvářely revoluční situace. Přes tyto uvedené krizové jevy začala v letech 1922 až 1923 částečná a dočasná stabilizace kapitalismu v USA, která se posléze (r. 1924) rozšířila téměř na celý kapitalistický svět. Ekonomika totiž vstoupila do fáze cyklického vzestupu, provázeného rostoucí koncentrací a centralizací kapitálu, kdy v r. 1925 dosáhl index světové průmyslové produkce 20% nárůstu oproti předválečnému období.
Ve druhé polovině r. 1921 začali v mnoha zemích dělníci různé politické orientace požadovat, aby došlo k jejich spojení a sjednocení v boji proti kapitalistické ofenzívě, proti řešení krize na jejich úkor. Reformističtí předáci socialistických stran, aby zakryli svou neochotu vést skutečný boj proti kapitalismu a své spojenectví s buržoazií, začali šířit lži, že sjednocení maří komunisté, kteří rozbili jednotu dělnické třídy svým odštěpením od sociálně demokratických stran. Proto se stalo hlavním úkolem komunistů otevírat dělníkům oči, odhalovat tyto lži reformistických předáků sociálně demokratických stran a odborů a ukazovat, že jejich skutečným zájmem není vytváření jednoty dělnické třídy, ale jednoty a spolupráce s buržoazií, že dělnickou třídu a ostatní pracující zrazují.
Komunistické strany měly za úkol přesvědčit mezinárodní proletariát o nezbytnosti jeho jednotného postupu, což se promítlo do jednání jejich mezinárodního sdružení – Komunistické internacionály a to na jejím III. kongresu, který se sešel 22.6. až 12.7.1921. Hlavním heslem kongresu bylo proto vytyčeno heslo „K masám“, jehož základem se stala taktika boje o získání většiny dělnické třídy za jednotnou frontu proletariátu proti buržoazii. V tezích je mj. uvedeno, že: „Nejdůležitějším úkolem KI je dobýt výhradního vlivu na většinu dělnické třídy, vtáhnout její nejaktivnější část do bezprostředního boje“ a získat tuto většinu mohou KS především v boji za její bezprostřední, dílčí požadavky. Konkrétní teze nové taktiky, které rozvedly uvedené závěry třetího kongresu, byly předmětem jednání předsednictva EKI (prosinec 1921), pod názvem „O jednotné dělnické frontě a o poměru k dělníkům – členům Druhé, Dvaapůlté a Amsterodamské internacionály, jakož i k dělníkům, kteří podporují anarchosyndikalistické organizace.“ Tyto teze vycházely především ze zkušeností VKS(b) a poukázaly na to, že komunistické strany, které se vydělily ze sociálně demokratických stran při překonávání jejich reformistických přežitků, se musí v praktickém boji, v zájmu dosažení co nejširší jednoty, snažit o dosažení dohod mezi komunistickými a dělnickými stranami, tak jako Kominterny s Druhou a Dvaapůltou internacionálou. Upozornily však, že při těchto dohodách vznikne nebezpečí přeměny jednotné fronty v „bezforemný blok komunistů s reformisty“. Dohody měly být proto uzavírány jen za bezpodmínečné podmínky, že KS zůstane zcela samostatnou a ponechá si právo kritizovat sociálně demokratické vedení i v průběhu akcí. (viz Přehled nejnovějších dějin I., 1917-1939, NPL 1962, s. 278, 280; Mezinárodní komunistické a národně osvobozenecké hnutí, Nakladatelství Svoboda Praha 1976, s. 163-164 )
Reformistické ústředí Druhé a Dvaapůlté internacionály odmítlo návrh KI o společném postupu, myšlenka jednotné fronty pronikla mezi dělnickou třídu a ostatní pracující. To donutilo vedení Druhé a Dvaapůlté internacionály sejít se na společné předběžné konferenci s KI, k čemuž došlo v dubnu 1922 v Berlíně. Zde přes velké obstrukce reformistů bylo nakonec dohodnuto, že budou zorganizovány společné demonstrace pod hesly boje za osmihodinový pracovní den, proti nezaměstnanosti a za navázání diplomatických styků se sovětským Ruskem. Nakonec však byly v praxi tyto akce reformistickými vůdci zmařeny. Dalším rozpracováním taktiky jednotné fronty se na podzim roku 1922 (5. 11. 1922) zabýval IV. kongres KI, který dále rozpracovával taktiku jednotné dělnické fronty a při jejím konkretizování vytyčil heslo boje za dělnickou vládu, které bylo později zkorigováno na heslo dělnicko-rolnickou vládu. Kongres také jednal o agrární a národnostní otázce a pro revoluční hnutí v koloniálních zemích stanovil heslo
jednotné protiimperialistické fronty. (viz Mezinárodní komunistické, dělnické a národně osvobozenecké hnutí, Nakladatelství Svoboda, s. 163, 164)

      Počátky boje KSČ za jednotnou frontu a proti sociálně demokratickým přežitkům

      Pokud jde o hospodářskou krizi u nás, ta se dále, tedy i v roce 1922 prohlubovala. Jestliže průmyslová výroba v roce 1920 zdaleka nedosáhla předválečné úrovně, klesla za léta 1920 – 1922 těžba kamenného uhlí o 8%, výroba oceli o 26%, železa o 54%. Silně byl hospodářskou krizí postižen i lehký, zejména textilní, dřevařský a potravinářský průmysl. Odbyt výrobků na zahraničních trzích klesal. V únoru 1922 přesáhl úředně vykazovaný počet nezaměstnaných 140 000 osob. Další desetitisíce dělníků však pracovaly jen 2 až 4 dny ze šesti pracovních dnů v týdnu. Za léta 1921 – 1923 byly dělnické mzdy v průměru sníženy o 20 – 30%, v některých odvětvích o 40 – 50 %. Buržoazie docílila i toho, že byly po válce zavedené přídavky na děti v některých velkých podnicích zrušeny a příplatky za přesčasovou práci v neděli a o svátcích sníženy. (viz Dějiny KSČ, SNPL 1961, Praha s. 179)
Tak hospodářská krize a s ní spjatá ofenziva buržoazie proti dělnické třídě těžce postihovala právě nejširší vrstvy pracujících, čímž byla KSČ postavena před úkol obrany těch nejzákladnějších práv pracujících. Přestože těmito skutečnostmi byly u nás vytvořeny příznivé objektivní podmínky pro uplatňování taktiky získání většiny dělnické třídy pro jednotnou frontu proletariátu v boji proti buržoazii, kterou rozpracovala a vytýčila KI na svém III. kongresu v létě 1921, nebyl to vůbec snadný úkol. Dosažení a uplatnění jednotné fronty dělníků bylo totiž u nás za daných politických podmínek a poměrů velmi náročné a nesnadné. Všechny buržoazní a reformistické, socialistické strany (sociálně demokratická a národně socialistická), jejich šířené reformistické a nacionalistické ideologie pomáhaly v řadách dělníků a chudých rolníků udržovat, tak jak je tomu i dnes, iluze o „nadtřídním“, „demokratickém“ charakteru československého kapitalistického státu. Politická a hospodářská opatření buržoazie a její vlády byla právě i těmito stranami vydávána za zájem „vlasti“, „národa“ „demokratické společnosti“. Jejich představitelé žádali na dělnících, aby se smířili se snižováním mezd a jako vlastenci přinášeli „oběti“ mladé republice. Boj proti dělnickému hnutí, persekuce KSČ, byly vydávány za „obranu demokracie“. Dnes by k tomu bylo jistě dodáno i „lidských práv“, kdy však tehdy, tak jako i v dnešním vládnoucím kapitalistickém ekonomickém a tím i politickém systému vždy šlo a jde především a hlavně o práva garantující prosazení zájmů a potřeb vládnoucí třídy velkokapitálu.
To vše kladlo velké nároky na mladou KSČ, na její ideovou a prakticko-politickou vyspělost, v níž se tak nutně a logicky projevovaly některé závažné slabiny: většina jejích členů přešla do KSČ z různých stran a organizací, zejména ze sociální demokracie, kdy si sebou přinesla přežitky sociáldemokratismu a tím i reformismu, parlamentarismu, nedocenění mimoparlamentních forem boje a přezírání, podceňování potřeby revoluční teorie jako nezbytné podmínky a předpokladu pro revoluční praxi; zátěž nacionalismu, anarchosyndikalismu, falešného, jen verbálního revolucionářství, levičáckého radikalismu, kdy naprosto chyběla ideologická výchova funkcionářského aktivu i řadových členů strany atd. Šlo tedy především o nezbytnost překonávání těchto zásadních nedostatků, neduhů, které jsou dnes ve své většině bytostně vlastní i KSČM.
Tyto nedostatky a přežitky v teorii i praxi nemohla KSČ překonat naráz, nějakým náhlým „sebeosvícením“, ale jedině postupně. V praktickém boji proti kapitalistickému vykořisťování a zbídačování pracujících, při očišťování se od buržoazní a maloburžoazní ideologie, od revizionismu a oportunismu ve svých řadách, při vlastním praktickém, aktivním úsilí o vytvoření jednotné fronty dělníků a ostatních pracujících na jejich obranu před bezohledným kapitálem. Usnesení KI o taktice jednotné fronty tak vyvolalo ve vedení KSČ závažné rozpory. Proti Šmeralovi a dalším členům ÚV, kteří se postavili za usnesení KI a usilovali o jeho realizaci v politické praxi strany, vystoupila ultralevičácká skupina (Hauser, Šturc, Šafář, Vajtauer aj.) v čele s B. Jílkem (bezzásadovým frakcionářem aspirujícím od založení strany na úlohu jejího vůdce) a V. Bolenem, která měla převahu v užším VV ÚV KSČ. Ta se odmítavě stavěla k boji strany za dílčí hospodářské i politické požadavky pracujících, k taktice jednotné fronty atd. Nejškodlivěji se jejich působení projevilo ve vztahu k odborům, k jejich činnosti, kdy svými „revolučními“ frázemi, předstíraným, falešným radikalismem, anarchosyndikalistickými názory a postoji ochromilo přípravy KSČ na sjezd Odborového sdružení Československého (leden 1922), na němž se mělo rozhodnout, zda se tato největší organizace připojí k Rudé odborové internacionále nebo zda bude pokračovat v politice třídní spolupráce s buržoazií. (DKSČ 1961, s. 185-187)
„Ultraleví“ tak pomohli reformistické byrokracii sociálně demokratických odborářských vůdců získat na sjezdu převahu. Po tomto svém vítězství reformističtí odborářští vůdci zcela odhodili pokrytecky hlásanou politickou „odborovou neutralitu“ a v létě téhož roku vyloučili z Odborového sdružení československého (OSČ) všechny svazy, skupiny a jednotlivce, kteří sympatizovali s KSČ. Po tomto cíleném rozkolu poklesl počet členů OSČ z 675 000 r. 1921 na 321 000 v r. 1923. Reformistům se také podařilo zmařit všechny snahy KSČ a revolučních odborářů, aby vyloučené svazy a skupiny byly přijaty zpět do OSČ. Koncem října 1922 se proto delegáti těchto svazů a skupin sešli na vlastním sjezdu, na němž ustavili Mezinárodní všeodborový svaz (MVS), který byl poté přijat do Rudé odborové internacionály. (Tamtéž, s. 189)

      I. sjezd KSČ a boj dělnické třídy

 

      Jestliže v zimních měsících let 1922 – 1923 v Československu vrcholila hospodářská krize, kdy počet nezaměstnaných k lednu 1923 činil 440 000, pak po překonání této situace přešla česká buržoazie k útoku na materiální, sociální postavení pracujících. Potřebnou záminkou útoku na revoluční dělnické hnutí a především na KSČ se stal atentát na ministra financí A. Rašína. Proti KSČ byla rozpoutána bezohledná kampaň, při níž se šířily lži, že atentát byl zorganizován na příkaz Moskvy. Antikomunistická kampaň měla připravit „veřejné mínění“ na prosazení připravovaného zákona „na ochranu republiky“, který nebyl ničím jiným, než zákonem na ochranu kapitalistického společenského zřízení.
Za této situace se sešel 2.-5. 2. 1923 I. řádný sjezd KSČ, který vyjádřil nezlomnou vůli komunistů neustoupit před perzekucí a neúnavně pokračovat v boji za zájmy pracujících. Lze říci, že hlavním bodem sjezdového jednání byly otázky taktiky jednotné fronty a dělnicko- rolnické vlády. V závěrečné rezoluci k této otázce bylo zdůrazněno, že „vláda dělníků a malých rolníků nemůže být docílena nějakým dohadováním nebo čachrováním vůdců v parlamentě, někde u zeleného stolu, nýbrž že může přijít jedině tlakem zdola, jedině změnou dosavadních mocenských poměrů, odstraněním veškeré pasivity pracujícího lidu a tvrdým jeho odhodláním svorným postupem svrhnout dnešní, nemajetnému lidu nepřátelský politický režim.“ (Studijní materiály k dějinám KSČ v letech 1921-1924, Praha 1959, s. 205) Přesto se do usnesení dostaly i informace, které označovaly dělnickou vládu za „pokus dělnické třídy prováděti dělnickou politiku v rámci a po výtce prostředky buržoazní demokracie …“. Tak byl přenášen boj dělnické třídy především na půdu buržoazního parlamentu, buržoazní „legality“, což posilovalo reformistické, parlamentaristické iluze. Dodejme ještě, že Šmeralovým referátem a diskusí na sjezdu byl uzavřen boj s ultralevou opozicí, která se v té době již dostala do naprosté izolace. (Dějiny KSČ 1961, s. 194)
K významným akcím v boji proti snižování mezd dělníků patřila v této době (srpen až říjen 1923) sedmitýdenní generální stávka horníků, kdy se však přes snahy KSČ podařilo reformistům i tentokrát docílit, pod hrozbami o nevyplácení podpor stávkujícím, její zmaření, ukončení. KSČ se přitom dopustila té chyby, že svým úsilím o udržení jednoty stávkujících přistoupila na smír s reformisty, a když poté nakonec přeci jen předložila dělníkům vlastní návrhy na vedení stávky, bylo již pozdě.

II. Dočasná a částečná stabilizace kapitalismu v ČSR a orientace na bolševizaci KSČ (v letech 1924 – 1929) před nástupem jeho krize

 

      Mezinárodní souvislosti

 

      Jestliže se na sklonku předchozího období (1921-1923) rozpory uvnitř imperialistických mocností nadále zostřovaly, což se projevilo zejména v rozporech a konfliktech mezi francouzskou a německou buržoazií v otázce placení reparací, které hrozily vyústěním v nový válečný konflikt, začala se přes krizové jevy (v letech 1922 až 1923) prosazovat částečná a dočasná stabilizace kapitalismu, která se v r. 1924 rozšířila téměř na celý kapitalistický svět. Jeho ekonomika totiž vstoupila do fáze cyklického vzestupu, provázeného rostoucí koncentrací a centralizací kapitálu, kdy v r. 1925 dosáhl index světové průmyslové produkce 20% nárůstu oproti předválečnému období. Průmyslová výroba se přitom v těchto letech rozvíjela bez hospodářských krizí a v r. 1927 překročila předválečný stav. Daný vývoj byl ovšem značně nerovnoměrný. Na jedné straně se prvenství USA dále posílilo, neboť Spojené státy dosáhly 144% průmyslové výroby r. 1913, kdežto Francie 130%, Německo 103% a Anglie pouze 99%.
Kapitál v hlavních kapitalistických státech dokázal sice udržet své panství metodami buržoazní demokracie i za účasti reformistů ze sociálně demokratických stran ve vládě, ale zároveň v některých méně rozvinutějších kapitalistických zemích byl kapitalistický systém udržen a zafixován fašistickými nebo polofašistickými diktaturami (Itálie, Portugalsko, Polsko a Litva).
V této době i nadále pokračoval proces oslabování francouzských pozic v Evropě ve prospěch Anglie. Ta také podporovala Itálii v protifrancouzské politice, když v září 1926 uzavřela smlouvu s Rumunskem, v listopadu 1926 s Albánií a v dubnu 1927 s Maďarskem, což mělo za následek narušení „malodohodového“ bloku a oslabovalo francouzský vliv v této oblasti atd. (viz Dějiny ČSR a KSČ v letech 1924-1929, skripta VŠP ÚV KSČ 1971, s. 63)
Přitom se také, po porážce intervence imperialistických mocností, upevnilo postavení SSSR, čímž se vytvořila určitá rovnováha sil a nastalo dočasné období mírového soužití obou protikladných společenských systémů. Sovětský svaz využil tohoto období oddechu k obnově hospodářství zruinovaného světovou válkou a sedmi lety imperialistické agrese a občanské války. V roce 1927 dosáhl předválečné hospodářské úrovně, překročil ji a začal uskutečňovat socialistickou industrializaci. (viz Přehled nejnovějších dějin I. 1917-1929, NPL 1962, s. 297)
V této době (1924-1929) pokračovaly přeměny v politice kapitalistických velmocí a ve vztazích mezi nimi, tak i vůči cizorodému, překážejícímu SSSR, který měl být vymazán z mapy světa, a započatému rozpadu světové koloniální soustavy, tedy rozmachu národně osvobozeneckého hnutí v koloniích (zejména v Číně, Maroku a Sýrii), které oslabovalo totální nadvládu monopolní buržoazie imperialistických velmocí ve světě atd. V příkrém rozporu s tím, že buržoazní a jim přisluhující (tak jako i dnes) „socialističtí“ – reformističtí politici šířili naděje a iluze o nadějích na mír ve světě, pokračovalo horečné zbrojení, které dokazovalo, že imperialistické vlády považují zmírněné mezinárodní napětí za období „pokojné“ přípravy nových imperialistických válek. Tak i dohody podepsané na locarnské konferenci (říjen 1925) měly jen navenek vyvolat dojem, že slouží politice míru, zmírňování mezinárodního napětí, neboť zaručovaly „nedotknutelnost“ hranic mezi Německem, Francií a Belgií a zavazovaly tyto státy nepřistupovat k řešení sporných otázek válkou. Skutečným smyslem uvedené konference, plánů na „smíření“ Evropy byla však snaha vytvořit nový protisovětský válečný blok kapitalistických států, v němž britský a americký imperialismus přisoudil roli agresora proti SSSR dravému a zmáhajícímu se německému imperialismu. Proto byla na konferenci odmítnuta záruka nedotknutelnosti československých a polských hranic s Německem. Obětování těchto spojenců mělo otevřít Německu prostor k tažení na Východ, na Sovětský svaz. (viz Dějiny KSČ, Praha 1961, s. 207) V čele pokusů o vytvoření jednotné protisovětské fronty stanula Anglie, kde konzervativní vláda nastoupila cestu protisovětských provokací, které vyvrcholily v květnu 1927 přerušením diplomatických styků se SSSR. Přes tlak Anglie i na jiné kapitalistické země, aby učinily totéž, ani jeden stát ji nenásledoval. Příznivý ohlas však nalezla tato protisovětská politika zejména v Polsku a pobaltských zemích. Toto vše také podmiňovalo a určovalo i mezinárodní postavení a směřování ČSR. (viz Dějiny ČSR a KSČ v letech 1924-1929, skripta VŠP ÚV KSČ 1971, s. 64)
Pro MKDH v této době sehrála velký význam jednání V. (červen-červenec 1924) a VI. kongresu KI (srpen 1928), která se zabývala dalším rozpracováváním taktiky jednotné fronty dělnické třídy a nutně proto musely reagovat na prohlubující se spolupráci vůdců sociálně demokratických (dělnických) stran s buržoazií a tím i vlivem zátěže sociáldemokratismu a reformismu v komunistických stranách a tedy i nastolením a rozvíjením linie bolševizace těchto stran jako sekcí internacionály. Mnozí historici, kteří svou kritikou míří právě proti bolševizaci, rádi zdůrazňují, že prý linie VI. kongresu KI „třída proti třídě“ způsobila komunistickým stranám a dělnickému hnutí v řadě zemí velmi vážné problémy a ztráty, a to tak jako boj proti „sociáldemokratismu“ vůbec, který prý zatlačil do pozadí či přímo zlikvidoval garnituru politických vůdců schopných dialogu s ostatními proudy v dělnickém hnutí.

      Sociálně ekonomická situace v ČSR v letech 1924-1929

     Koncem roku 1923 byla i u nás překonána hospodářská krize a došlo k vzestupu průmyslové výroby, kdy tento růst byl pomalejší. Těžký průmysl se dostal zhruba na předválečnou úroveň r. 1924. Výroba lehkého průmyslu se však nadále pohybovala pod touto hranicí. Přesto se v těchto letech (1924-1925) přiblížila průmyslová výroba v ČSR předválečnému stavu. Následně pak v r. 1926 nastala mezikrize. To vedlo k poklesu průmyslové výroby cca na úroveň r. 1924, kdy byl nejvíce postižen lehký průmysl, zaměřený z velké části na vývoz. To vše vedlo k růstu nezaměstnanosti – v srpnu 1926 bylo v ČSR 77 445 nezaměstnaných oproti 39 743 v říjnu 1925. Uvedený krizový pokles byl překonán a na přelomu r. 1926-1927 došlo opět k vzestupu průmyslové výroby, kdy v r. 1927 byla překročena předválečná úroveň. Tak přišla nová fáze průmyslového cyklu – konjunktura. Za této konjunktury proběhly významné strukturální změny. Zvýšila se váha těžkého průmyslu, který překročil předválečnou úroveň o 40 %. Naproti tomu váha lehkého průmyslu z hlediska produkce poklesla asi o 10% oproti předválečné úrovni. Dle odhadů se těžký průmysl v r. 1927 podílel na celkové výrobě v hodnotě 37,9 % a v r. 1930 41,8 %. Tento rozvoj souvisel i se zakládáním a rozšiřováním nových průmyslových odvětví (chemického, automobilového a leteckého). Průmyslová výroba pak dosáhla vrcholu v r. 1929, kterého již nebylo za celé trvání první, předmnichovské republiky dosaženo. Předválečná úroveň výroby z r. 1913 tak byla v těchto letech (1927-1929) překonána asi o 20%. (Tamtéž s. 8-10, 65-67)
Došlo nejen k významným strukturálním změnám československého průmyslu, ale i ke zrychlení koncentrace a centralizace a tedy i monopolizace kapitálu, zejména v průmyslu, hlavně českého, tak jako i ke koncentraci finančního – bankovního kapitálu. Do r. 1929 ovládlo několik největších podniků převážnou většinu výroby v mnoha odvětvích. Např. tři největší společnosti v hutním průmyslu (Báňská hutní společnost, Vítkovické železárny a Pražská železářská společnost) vyráběly v r. 1929 – 98,2 % celostátní produkce surového železa a 87,9 % oceli. Ve strojírenství ovládly většinu výroby rovněž tři monopolistické skupiny (největší z nich Škodovy závody, dále ČKD a Ringhofferovy závody). Obdobný proces probíhal i v bankovnictví. Počet obchodních akciových bank se od r. 1924 do r. 1929 snížil víc než o třetinu z 31 na 20! Přitom sedm největších čsl. bank (k nejmocnějším patřila Živnobanka, Agrární banka s Moravskou bankou, Anglo-Pragobanka ad.) soustředilo ve „svých rukách“ v r. 1929 asi 80 % veškerého akciového kapitálu. (Tamtéž s. 67-68)
Uvedený rozvoj průmyslu byl rovněž podmíněn kapitalistickou racionalizací, která vedle své technické stránky (modernizace strojního zařízení, technických a organizačních opatření) měla i svou stránku sociální, jež byla založena na zesílení vykořisťování dělnické třídy, na stále rostoucím zvyšování intenzity práce. V českých zemích je možné o kapitalistické racionalizaci hovořit právě až po prvé světové válce. O jejím větším rozsahu lze pak hovořit až po r. 1926, kdy docházelo nejen k zavádění pásové výroby, ale i k zavádění nových mzdových systémů, specializace, normalizace a typizace, a nové techniky. Ano, ještě v r. 1924 stoupenci taylorismu poukazovali, že až na Baťu se u nás taylorismus ani fordismus neuplatňuje. To vše bylo samozřejmě spojeno s prudkým růstem intenzifikace práce, se zvyšováním pracovního výkonu a tím i ke zvyšování nadhodnoty. Zvláště zavádění nové techniky bylo provázeno vyřazováním dělníků z práce, neustálou nezaměstnaností. Jak bylo konstatováno na V. sjezdu KSČ, v období dočasné stabilizace kapitalismu stoupla výkonnost dělníků o 15-20%, někde i o 40 % a více. Zvláštností přitom nebyl vzestup výkonnosti i plných 100 %. (viz Postavení dělnické třídy v českých zemích, 1924-1925, Naklad. Práce, Praha 1965, s. 104-105; 109)

      Dělnické hnutí ve světě a doma

 

      Po porážce revolučních akcí v Evropě v r. 1923 (potlačení povstání v Bulharsku a dělnických vlád v Německu – Sasku a Durinsku) došlo k odlivu revoluční vlny a k upevnění politické moci kapitálu, a to za pomoci sociálně demokratických stran. Došlo k nástupu dočasné stabilizace kapitalismu, což umožnilo rozšíření a zesílení vlivu reformistické ideologie v dělnickém hnutí, kdy sociálně demokratické strany ve většině zemí upevnily a rozšířily svůj vliv. Ze strany buržoazie začala být prováděna politika zapojení předáků pravicových sociálně demokratických stran do buržoazních vlád, aby mohli aktivně pomáhat při upevňování pozic kapitalismu. V lednu r. 1924 se ve Velké Británii dostala k moci první labouristická vláda, která vystřídala zdiskreditované konzervativce. Ve Francii to byla vláda „levého bloku“ s účastí socialistů. Buržoazně radikální a sociálně demokratické strany se dostaly k moci i v Dánsku, Rakousku a ve Švédsku. Všechny zcela otevřeně prováděly politiku třídní spolupráce s buržoazií. Pravicoví sociální demokraté a socialisté pomáhali buržoazii i ideologicky, hlavně svým působením na pracující masy, kdy hlásali nástup éry „rozkvětu“ a jednoty zájmů dělníků a podnikatelů. A protože byli proti jakékoliv revoluční činnosti, snažili se pracujícím namluvit, že lze socialismu a blahobytu dosáhnout spoluprací s buržoazií, a tím i docílit pokojného vrůstání kapitalismu do socialismu, jak to i potvrdilo usnesení II. kongresu Socialistické dělnické internacionály (Marseille 1925). To stanovilo tyto hlavní směry činnosti socialistických stran: všemožně napomáhat stabilizaci kapitalismu; odmítat revoluční boj a uplatňovat politiku třídní spolupráce s buržoazií; distancovat se od revolučního boje v koloniích, polokoloniích atd. (Mezinárodní komunistické, dělnické a národně osvobozenecké hnutí /60.-80. léta 18. století – 1973/, Nakladatelství Svoboda, Praha 1976, s. 173-174)
Události z r. 1923 – stejně jako revoluční boje v Evropě v předcházejících letech – tak ukázaly rozpor mezi objektivními a subjektivními podmínkami možných socialistických revolucí. Šlo o to, že v žádné zemi mimo Ruska nebyly komunistické strany na takové výši, aby dokázaly využít příznivé situace k vítězství nad kapitálem. Z toho vyplynul nezbytný závěr, že bylo nutné zvýšit úsilí, aby mladé komunistické strany zvládly marxistickou společenskou vědu a praktické, politické umění, aby dokázaly důsledným uplatňováním své strategie a taktiky porazit buržoazii.
V této etapě částečné a přechodné stabilizace kapitalismu bylo hlavním úkolem dělnické třídy, celého mezinárodního dělnického hnutí uhájit to, co již bylo vybojováno a zároveň se připravit na budoucí zápasy s kapitálem. Šlo především o uhájení zrozené základny světové revoluce, SSSR, který zahájil výstavbu nového, skutečně spravedlivého společenského řádu, socialismu. Ve vlastních kapitalistických zemích pak musela dělnická třída hájit vymoženosti, které s ostatními pracujícími vybojovala v prvých poválečných letech: určitá, i když jen buržoazně demokratická práva, osmihodinový pracovní den, závodní rady aj. Musela zápasit o udržení i zvýšení životní úrovně, která byla v prvních letech dočasné stabilizace pod předválečným stavem, neboť se kapitalisté snažili udržet mzdy na nízké úrovni a obnovit tak předválečnou úroveň výroby na účet pracujících. Dělníci si vybojovali zvýšení mezd proti poválečným letům 1918 až 1923 jen za cenu zvýšení intenzity práce. Přesto však ve dvacátých letech nedosáhly reálné mzdy ve většině kapitalistických států předválečnou úroveň. (viz Přehled nejnovějších dějin I. 1917-1929, NPL 1962, s. 333)
Bylo rovněž nezbytné vést boj proti propouštění z práce, proti nezaměstnanosti, která se v porovnání s předválečným obdobím mnohonásobně zvýšila. Např. v USA byl podíl nezaměstnaných dělníků v letech 1924-1926 o třetinu vyšší než v posledních pěti letech před válkou. Procento nezaměstnaných v Anglii v letech 1924-1928 se proti čtyřem předválečným letům ztrojnásobilo. V Německu stouplo procento nezaměstnaných v letech 1924-1928 ve srovnání s lety 1910 až 1913 více než čtyřikrát. (Tamtéž, s. 298)
V tomto období KSČ věnovala velkou pozornost i akcím mezinárodního charakteru. V lednu 1927 uspořádala několik akcí proti reakčnímu převratu v Litvě, na jaře na obranu čínské revoluce a SSSR. Protestní hnutí organizovala i proti své perzekuci, proti politickým procesům s komunisty. Proto uspořádala v lednu 1927 protestní schůze proti procesu s Jílkem, Kreibichem, Harusem a Šafránkem souzeným za obstrukci při proticelním boji a dále pak při procesu proti Vodičkovi, Polákovi, Borkovi aj., kteří byli obviněni ze špionáže pro SSSR. V létě pak proti špionážnímu procesu s Paufošímou a Včeličkou apod. (viz Dějiny ČSR a KSČ v letech 1924-1929, skripta VŠP ÚV KSČ 1971, s. 75-76)

      Politická orientace dělnické třídy

 

      Příslušníci dělnické třídy se v letech 1924-1929 sdružovali v různých politických stranách. Zásada organizovat se, být členem nějaké politické či obdobné zájmové organizace nebyla tehdy tak všeobecně vžitá. Počet organizovaných dělníků ve vztahu k jejich celkovému počtu tak byl neúměrně malý. Jistý přehled jejich politické orientace z této doby lze proto vyjádřit spíše tím, komu odevzdávali své hlasy ve volbách (a to v % vyjádření).
Pokud jde o KSČ: bylo to v Čechách v r. 1925 – 12,6 %, v r. 1928 – 12,10 % a v r. 1929 – 10,30 %; na Moravě a Slezsku v r. 1925 – 11,1 %, v r. 1928 – 9,81 %, v r. 1929 – 8,90 %. Z hlediska celé ČSR, bylo to v prvých volbách, jichž se KSČ zúčastnila, tj. v r. 1925 934 000 hlasů z celkového počtu 7 107 000 oprávněných voličů. Tak KSČ z těchto voleb vyšla jako druhá nejsilnější politická strana. (viz Klement Gottwald, Revolucionář a politik, Praha 1986, s. 39) Reformistické strany (čsl. sociální demokracie; německá sociální demokracie; národně socialistická strana) v v r. 1929: v r. 1925 – 30,8 %, v r. 1928 – 35,74 %, v r. 1929 – 37,70 %; Morava a Slezsko: v r. 1925 – 21,7 %, v r. 1928 – 26,95 %, v r. 1929 jak v Čechách, tak na Moravě a ve Slezsku a reformistické strany získaly – hlavní buržoazní strany (agrární strana, národně demokratická, lidová a živnostenská) v Čechách: v r. 1925 – 32,2 %, v r. 1928 – 30,78 %, v r. 1929 – 29,94 %; Morava a Slezsko: v r. 1925 – 40,0 %, v r. 1928 – 38,74 %, v r. 1929 – 37,31 %. Z uvedeného lze usuzovat, že v letech 1925 až 1929 došlo ke značným změnám, kdy procento hlasů pro KSČ a pro buržoazní strany se snížilo. Pochopitelný je pokles u buržoazních stran, kdy více získala jen agrární strana. (viz Postavení dělnické třídy v českých zemích, 1924-1925, Naklad. Práce, Praha 1965, s. 146) Pokud jde o uvedený pokles hlasů KSČ (od r. 1925 do r. 1929), jako jediné strany, která skutečně a důsledně obhajovala politická a hospodářská práva pracujících, dělnické třídy, drobných rolníků a bezzemků, je daleko složitější. Nejčastěji, zvláště v antikomunistické literatuře, je objasňován jen důsledky prý vnucené bolševizace nerespektující naše specifické národní podmínky, která prý proto nenašla pozitivní odezvu mezi pracujícími, dělnickou třídou. Jistěže realizace procesu bolševizace narážela na odpor reformistických funkcionářů a členů strany, tak jako na nepochopení mnoha řadových členů strany, o odborářích (v rudých odborech) ani nemluvě. To vše samozřejmě mělo nemalý vliv na početní stav, pokles členské základny KSČ, jejíž kvalita se ovšem přitom zlepšovala, tak jako zde zároveň dočasně působil i negativní dopad na volební výsledky. Budoucnost však jednoznačně prokázala, že šlo o víc než pozitivní krok k zaktivizování KSČ, k tomu, že tato strana dokázala stanout na čele zápasů dělnické třídy a ostatních pracujících za jejich zájmy, ve své perspektivě za socialismus.
Pokud jde o počty členů strany v tomto období, pak podle přístupných údajů: v říjnu r. 1924 podle II. sjezdu KSČ měla strana 99 700 členů (Dějiny KSČ 1961, s. 214); v září r. 1925 činil počet členů KSČ 93 220 (Tamtéž s. 223); 1926 to bylo podle referátu Pjatnického na X. plénu exekutivy KI 92 818 členů, v r. 1927 – 138 000 členů, v r. 1928 – 150 000 a v r. 1929 – 81 000 členů. (Převzato: J. Rupnik, Dějiny Komunistické strany Československa, Od počátků do převzetí moci, ACADEMIA 2002, s. 85) Na uvedené údaje prý reagoval W. Ulbricht (NKS) výkřikem: „To je Jílkův podvod“. Z celého sledu čísel, jež prezentoval Pjatnickij na základě informací od Jílka, vyplývá, že jím předaná čísla nejsou přesná, pravdivá. Ani údaj o r. 1929, hlášený již novým vedením, nebyl pravděpodobně správný. KSČ měla koncem tohoto roku cca 25 000 – 30 000 členů. (viz Postavení dělnické třídy v českých zemích, 1924-1925, Naklad. Práce, Praha 1965, s. 147) Podle jiného zdroje pak v prvé polovině r. 1930 se předpokládal počet členů strany mezi 21 000 až 30 000 členů. (Dějiny KSČ 1961, s. 278)

      Další formování KSČ a její boj za zájmy dělnické třídy

 

      KSČ ve snaze o vytváření jednotné fronty dělníků od podzimu 1923 věnovala velkou pozornost organizování hnutí závodních rad, a to tak, aby se tyto orgány vymanily z reformistické politiky třídní spolupráce s buržoazií, a byly využity k boji za dělnické zájmy a požadavky. Tak proběhla řada místních a oblastních konferencí závodních výborů a rad, což na podzim r. 1924 vyvrcholilo jejich celostátním sjezdem, který vyzval dělníky, aby se pod vedením závodních rad a výborů sjednotili k boji proti drahotě, zhoršování pracovních podmínek, za zvýšení mezd a proti oklešťování politických práv zastupitelských orgánů dělníků v závodech.
Uvedené souviselo s potřebou zlepšení práce strany mezi pracujícími, na závodech, se zlepšením její organizační i ideově-osvětové práce. Zcela zásadní vliv na vývoj v KSČ i v tomto směru měl V. kongres KI, jenž se sešel ve dnech 17. 6.-8. 7. 1924 v Moskvě, který se věnoval úkolům MKDH v nové situaci. Kongres stanovil, že základním úkolem KS je postavit se do čela bojů dělnické třídy a pracujících rolníků za jejich dílčí hospodářské požadavky a za těchto bojů je uvědomovat a organizovat ve směru příštích rozhodujících zápasů za svržení kapitalismu. Kongres podrobil zásadní kritice oportunistické zkreslování taktiky jednotné fronty, k němuž v posledních letech v komunistickém hnutí docházelo. Tak na základě seriózního a hlubokého zhodnocení zkušeností z dosavadního vývoje komunistických stran, vytyčil kongres politiku nezbytného upevnění všech těchto stran na teoretických, strategicko-taktických a organizačních základech marxismu-leninismu, tak aby byly tyto strany schopny plnit roli revolučního předvoje dělnické třídy a ostatních pracujících. To se stalo obsahem hesla bolševizace.
Taktikou komunistických stran i nadále zůstala taktika jednotné fronty proletariátu, jejíž úspěch ovšem záležel právě na vyspělosti, zralosti těchto stran. Stručně a jednoznačně řečeno slovy tezí V. rozšířeného plenárního zasedání exekutivy KI (21. 3.-6. 4. 1925, které se zabývalo i situací v KSČ): „Bolševizace sekcí Komunistické internacionály je shrnutí a použití zkušeností KSR(b) ve třech ruských revolucích a také, rozumí se, i zkušeností každé jiné sekce, mající za sebou vážné bitvy. Ve světle těchto zkušeností musí si všechny sekce Komunistické internacionály ujasnit úkoly stojící před nimi samými a zobecnit své vlastní zkušenosti. Bylo by však velkou chybou mechanicky přenášet zkušenosti Ruska na jiné země … Bolševizace je umění aplikovat obecné zásady leninismu na danou konkrétní situaci té či oné země. Bolševizace je umění uchopit onen hlavní „článek řetězu“, s jehož pomocí lze vytáhnout celý „řetěz“. A „článek řetězu“ nemůže být v každé zemi stejný při té různotvárnosti společensko-politické situace, jakou pozorujeme. Bolševizace je dlouho trvající proces, který … teprve začal.“ (Za bolševickou orientaci KSČ, Sborník dokumentů k I. svazku spisů K.G., SNPL Praha 1955, s. 14-16)
Bolševizace tedy znamenala nejen přijetí hlavních zásad leninismu, ale především každodenní praxe komunistických stran v duchu těchto zásad. KI přitom, jak je i výše uvedeno, upozorňovala, že heslo bolševizace (1) nesmí být chápáno jako mechanické přenášení „hotových“ pouček a zkušeností, ale jako tvůrčí uplatňování obecně platných zásad a poznatků v konkrétních historických podmínkách dané země; (2) aby mohla strana získat podporu většiny dělnické třídy, musí upevnit své spojení s masami této třídy a ostatních pracujících a vymaňovat je z vlivu reformistických a buržoazních stran; (3) je třeba překonat sklony k podceňování spojenců proletariátu a přistoupit k soustavnému boji za vybudování pevného svazku dělnické třídy s pracujícím rolnictvem a s národně osvobozeneckým hnutím porobených národů v koloniích a kapitalistických zemích; (4) organizační upevnění komunistických stran na bázi leninských zásad demokratického centralismu, kritiky a sebekritiky a jejich přebudování na základě závodních organizací (buněk), při výchově stranických kádrů atd. Je třeba zdůraznit, že orientace KI na vnitřní upevnění a zdokonalení komunistických stran byla historicky nutná a jedině správná. Bolševizace přitom nebyla něčím zcela novým, ale tím, o co KI usilovala od svého vzniku. V tomto hesle byly její úkoly jen důsledně shrnuty a uvedeny do vzájemných souvislostí. (Dějiny KSČ 1961, s. 209-210); (Dějiny ČSR a KSČ v letech 1924-1929, skripta VŠP ÚV KSČ 1971, s. 23, 24)
Pokud jde o V. kongres KI a naši stranu, je třeba připomenout, že byla na tomto kongresu věnována značná pozornost právě KSČ. Kongres odhalil nejzávažnější nedostatky a chyby v její politice. Vedení KSČ bylo kritizováno za to, že (a) nevystupovalo proti pravicovým, oportunistickým názorům na taktiku jednotné fronty a heslo dělnické vlády; (b) že podceňovalo význam rolnické otázky, práci s rolnictvem; (c) že nedoceňovalo marxisticko-leninské řešení národnostní otázky; (d) za chybné bylo označeno usnesení brněnské konference k organizačním otázkám a zdůrazněno, že je nutné, aby byla neodkladně zahájena přestavba strany na závodní buňky atd. V poměru k této kritice se československá delegace na kongresu rozdělila. Většina delegace, jejíž stanovisko tlumočil B. Šmeral, prohlásila, že kritiku, i když ve všech bodech neodpovídá zcela skutečnosti, přijímá s největší vážností a vyslovila obecně souhlas s nutností bolševizace KSČ. Základní chybou této většiny však bylo, že přeceňovala dosavadní úspěchy KSČ a neuvědomovala si vážnost pravicového nebezpečí ve straně. Proto zaujímala smířlivecký postoj k oportunistickým tendencím ve straně. To umožňovalo, aby se v řadách strany skrývali i pravičáci, kteří byli proti celé linii V. kongresu, proti bolševizaci. Naproti tomu menšina delegace, jejímž jménem vystupovali A. Neurath, J. Verčík, E. Freid aj., přijímala kritiku KSČ plně a bez výhrad. Tento proud se posléze zformoval v levicový směr, který podrobil oportunistickou tendenci ostré kritice a požadoval důslednější uplatňování leninských principů v politice KSČ.

      Vnitrostranická diskuse před II. sjezdem KSČ

 

      V srpnu 1924 byla v KSČ zahájena otevřená vnitrostranická diskuse o výsledcích jednání V. kongresu, která se stala důležitou součástí příprav II. sjezdu KSČ. Strana před pracujícími, celou dělnickou třídou přistoupila zcela otevřeně k projednávání základních otázek své politiky, k odhalování svých chyb a nedostatků, k hledání cest a prostředků k nápravě. Tím ukázala, že na rozdíl od buržoazních a reformistických stran jí nejde, jako jim, jen o výnosné mocenské pozice při službě zájmům kapitálu, kapitalistickému režimu, ale naopak, kdy neskrývá své cíle, že chce vést zápas za zájmy pracujících, za revoluční přeměnu společnosti, odstranění kapitalismu. Diskuse probíhala na členských schůzích, stranických konferencích a ve stranickém tisku. V ní došlo k historicky prvému a velkému názorovému střetu uvnitř strany o vyjasnění dalšího postupu a úkolů strany v období přechodu revolučního hnutí do nové situace, odlivu revoluční vlny a upevňování kapitalismu po r. 1923 a jeho dočasné stabilizace. To vyvolalo zejména u ideově nevyzrálých a nepevných členů zmatek, zvláště u těch, kteří se doposud nevyrovnali se sociálně demokratickými tradicemi, sociálně demokratickým ideovým dědictvím (členskou základnu KSČ tvořilo 70 % bývalých sociálních demokratů). To je vedlo ke kapitulantským náladám a k přesvědčení, že stabilizace kapitalismu není dočasná a je proto třeba se vrátit ke starým a „osvědčeným“ formám a metodám boje proti němu. Na druhé, zcela opačné straně v KSČ působily i jiné nesprávné názory, a to netrpělivých členů a funkcionářů, kteří nepřipouštěli myšlenku o stabilizaci kapitalismu (ač jen dočasné) a domnívali se, že může strana udržovat lidové masy v bojové pohotovosti, že je možné i nyní vést rozhodující úder proti kapitalismu. Ve straně, v jejím funkcionářském aktivu i v členské základně však existovala, i když v menšině, i relativně silná skupina nositelů v zásadě marxisticko-leninské názorové a politické orientace, vyhraněných stoupenců bolševizace.
Tak se v diskusi objevily tři základní proudy a tendence, které se postupně vyhranily ve směry: pravicový – oportunistický, levicový a středový. Zcela pozitivní a zásadní roli v obratu k bolševizaci sehrál směr (1) levicový, marxisticko-leninská levice, která vystupovala proti názorům, jež zužovaly bolševizaci pouze na určitá organizační opatření a zdůrazňovala, že jde o zásadní změny v celém životě strany, v její ideologii, taktice i organizaci. K levici patřil K. Gottwald, J. Šverma, J. Bubeníček, J. Harus, J. Haken, Č. Hruška, V. Kopecký, B. Köhler ad. Bohužel tato levá opozice nebyla ještě ideologicky plně jednotná a sourodá, kdy přitom vedoucí postavení v tomto směru získali v této době lidé, které mnozí členové strany oprávněně označovali za „konjunkturální levičáky“ – A. Neurath, J. Doležal, J. Verčík, E. Burian aj. Tito vůdcové levé opozice, ideově vesměs slabí, se vyznačovali doktrinářským přístupem k ML a za hlavní úkol považovali jen účelové odstranění dosavadního vedení strany a ty, kteří s nimi nesouhlasili, označovali jednoduše za pravičáky a oportunisty. Jejich uvedené přístupy a postoje situaci ve straně a v jejím vývoji jen komplikovaly a ztěžovaly. Nebylo proto náhodné, že tito „konjunkturální levičáci“ od ML levice buď jako oportunisté (E. Burian, J. Verčík) nebo trockisté (A. Neurath) odpadli. Uvedený levicový směr vedl intenzivní zápas zejména se silným a značně vlivným (2) oportunistickým směrem, který ve skutečnosti odmítal bolševizaci a setrvával na nesprávném hodnocení stabilizace kapitalismu jako pevné a trvalé, kdy proto případná socialistická revoluce není problémem této generace, ale může být možná až v daleké budoucnosti. Proto by se strana měla vrátit jen k parlamentárním opozičním metodám a zřeknout se organizování masového proletářského boje! V průběhu diskuse ovšem daní funkcionáři své pochyby vyslovovali jen v dílčích otázkách, neměli odvahu s takovými názory vystupovat zcela otevřeně. Tak se u nich projevovala snaha obcházet zásadní otázky, se sklonem k mlhavým a mnohoznačným formulacím, narážkám a pomluvám. (Nepřipomíná to něco v dnešní KSČM?!) Tvrdili, že Kominterna nebyla správně, pravdivě informována a naznačovali, jakoby usilovala o odstranění všech dosavadních vůdčích představitelů KSČ a chtěla je nahradit jen mladými, zcela nezkušenými soudruhy. Dále soustavně sabotovali budování komunistických frakcí v rudých i reformistických odborech. K představitelům tohoto směru ve vedení strany patřil A. Muna, J. Skála, B. Hůla. Ve vedení odborů (MVS) J. Hais, J. Sýkora. Do blízkosti pravičáků se dostal i K. Kreibich. V průběhu diskuse se vyhraňoval ještě jeden (3) proud reprezentovaný zejména B. Šmeralem a A. Zápotockým, který představoval široký funkcionářský kádr především z české části KSČ, byl později nazván „středem“. Jeho představitelé měli snahu vést stranu v bolševickém duchu, ale překonávat sociálně demokratickou ideologii i praxi bylo pro ně obtížné. Hlavní jejich chybou bylo podcenění nebezpečí oportunismu v KSČ i v mezinárodním komunistickém hnutí, čímž objektivně nahrávali pravičákům. (Dějiny KSČ 1961, s. 211-213);(Dějiny ČSR a KSČ, s. 26, 27)

      II. řádný sjezd KSČ

 

      Po vnitrostranické diskusi (ve dnech 31. října až 4. listopadu 1924) se sešel II. řádný sjezd KSČ, jehož jednání probíhalo za situace přibližně vyrovnaného zastoupení levice i dosavadního vedení strany. To naznačovalo, že v KSČ nebyl obrat za bolševizaci úplně probojován. Za této situace se měl sjezd stát významným mezníkem v boji za bolševizaci, za její definitivní prosazení. V tom sehrálo důležitou roli vystoupení významného funkcionáře VKS(b) D. Z. Manuilského, který tlumočil stanovisko exekutivy KI k závažným otázkám bolševizace naší strany (KSČ). Na jedné straně ocenil význam masového charakteru KSČ, na druhé straně kritizoval její dosavadní vedení za to, že se snažilo jednotu a masovost strany zachovat tím, že se při volbě taktických úkolů přizpůsobovalo méně vyspělé části členů KSČ a dělnické třídy.(Dějiny KSČ 1961, s. 214)
Sjezd v přijaté rezoluci vyslovil plný souhlas s V. kongresem KI i s jeho kritikou KSČ, věnoval se agrární otázce, k níž přijal směrnici objasňující buržoazní charakter pozemkové reformy a ukázal, že hlad rolníků po půdě může být vyřešen jen revolučním řešením – vyvlastněním veškeré velkostatkářské půdy a jejím bezplatným předáním rolnictvu. Přijal rovněž rezoluci o národnostní otázce, v níž vytyčil heslo práva národů na sebeurčení až do oddělení a přijal organizační řád strany, v němž byly zakotveny podmínky členství, to, že základ „organizace tvoří závodní buňky (v továrnách, na dolech, v dílnách … atd.)“. Byl zde rovněž podrobněji formulován princip demokratického centralismu, úloha stranických orgánů, komunistických frakcí v mimostranických (závodní výbory, odbory, obecní zastupitelstva, parlament, družstva aj.) organizacích. (viz Založení KSČ, SNPL 1954, Sborník dokumentů ke vzniku a založení KSČ 1917-1924, Rezoluce o agitaci a propagandě leninismu, s. 181-191) Významnou byla rezoluce o agitaci a propagandě leninismu, o spojení ideologické výchovy s praxí třídního boje. Zde bylo mj. uvedeno: „Konečné ideologické vítězství marxismu a leninismu nad pseudomarxismem II. internacionály a nad celou maloměšťáckou ideologickou veteší, hluboké zakořenění marxismu a leninismu ve vědomí vedení i členstva strany znamenají také skutečnou bolševizaci strany. Tato bolševizace vytvoří ze strany cílevědomou vůdkyni mas, omezí možnost ideologických, taktických a organizačních chyb na minimum a tak zkrátí cestu, vedoucí k osvobození proletariátu.“ (Tamtéž, s. 169-170)
Pokud jde o volbu nového vedení, žádala levice, aby bylo zvoleno takové, které bude zárukou uskutečňování bolševizace a navrhla proto kandidátku s výraznou převahou stoupenců levicového směru. Představitelé dosavadní většiny předložili vlastní kandidátku. Tak vyvstalo nebezpečí rozepře při volbách, která se mohla stát zdrojem krize a rozkolu ve straně. Proto byla vypracována společná kandidátka, kdy byl zvolen ÚV z 18 stoupenců levice a 14 představitelů většiny dosavadního vedení. Tím si ve vedení KSČ udržely značné pozice pravicové živly.
Po sjezdu začalo vedení strany plnit především usnesení související s bojem za jednotnou proletářskou frontu, které se týkalo zejména výstavby závodních buněk. Proto bylo do poloviny r. 1925 vybudováno vedle dosavadních 2 700 městských a vesnických organizací 1 300 organizací (buněk) na závodech. Usilovalo rovněž o zlepšení práce v odborech, kdy šlo především o spojení všech odborových organizací hlásících se k Rudé odborové internacionále do jedné odborové ústředny – Mezinárodního odborového svazu (MVS), který vznikl v r. 1922 sloučením bezohledně vyloučených odborových organizací a svazů pravicovými sociálně demokratickými reformisty z Odborového sdružení československého. To nebyl jednoduchý úkol, neboť ze čtyř svazů, které měly námitky ke vstupu do MVS, tři z nich pod vlivem oportunistických vůdců se tomu vzpíralo. Snažilo se prý zachovat „nezávislost“ na KSČ.
Hlavní činnost strany byla zaměřena na organizování protidrahotních demonstrací a bojů za mzdové požadavky ve významných průmyslových centrech. V lednu a zejména v únoru dosáhla vlna protidrahotních demonstrací a schůzí vrcholu. Tento rozmach donutil buržoazii, aby 11. 2. 1925 zařadila otázku drahoty na pořad jednání parlamentu. Vedení KSČ a Celostátní dělnický výbor vyzvaly dělnictvo a ostatní pracující v Praze k demonstracím vyjadřujícím odpor proti drahotě, lichvě a odbourávání dosažených jejich sociálních vymožeností. V předvečer jednání Národního shromáždění se na Staroměstském nám. konal tábor lidu, který byl završen demonstračním průvodem Prahou. Ten byl na Václavském náměstí napaden oddíly policie, které použily proti demonstrantům obušky. Bránící se demonstranti prorazili kordon a četníky zahnaly, ti poté začali střílet do davu a na dlažbě zůstalo ležet šest těžce a větší počet lehce raněných. Demonstrace však pokračovala, kdy až přivolané posily četnictva a vojska dělníky rozehnala. Střelba do lidí, tento ne údajný, ale skutečný masakr (toto z mnoha podobných „humanistických“ opatření vskutku „demokratické“, dnes tolik idealizované masarykovské buržoazní republiky) vyvolal po celé zemi velké pobouření. (Dějiny KSČ 1961, s. 214, 219); (Dějiny ČSR a KSČ, s. 32-34)

      Vnitrostranická krize v roce 1925

 

      Nedlouho po II. sjezdu se také, právě v souvislosti s protidrahotními demonstracemi ukázalo, že někteří vedoucí funkcionáři nechtěli plnit sjezdová usnesení spjatá s bolševizací, a sabotovali je. To se projevilo na zasedání politbyra ÚV KSČ po pražských protidrahotních demonstracích, kdy byly předloženy důkazy o frakční činnosti pravicových funkcionářů na čele s předsedou VV KSČ v Praze J. Bubníkem, který byl usvědčen z jejich sabotování a z přípravy útoku proti straně. Tito pravičáci nesouhlasili s bolševizací a závěry II. sjezdu KSČ, vytvořili protistranickou frakci s cílem vystoupit proti vedení strany a stranu rozštěpit. Proto politbyro ÚV KSČ hlavního iniciátora spiknutí J. Bubníka vyloučilo ze strany. To se stalo podnětem k otevřenému vystoupení pravice (krajské stranické vedení v Brně – Krček, Kovanda, Rouček, Knytlová, Vaňková; v Kladně – Muna, Formánek; v Pardubicích, Hradci Králové, Hodoníně a Jihlavě), která dosud svůj odpor k bolševizaci zakrývala formálním souhlasem. Frakcionáři byli přesvědčeni, že se jim podaří zmocnit vedení strany, proto požadovali okamžité svolání celostátní konference nebo mimořádného sjezdu, na nichž měli pod heslem „očisty“ strany od „ultralevých hazardérů“ získat většinu a zmocnit se vedení. Na straně pravice a Bubníka stáli i někteří poslanci. Většina krajských výborů se však postavila za postup politbyra, s nímž vyslovilo jednoznačný souhlas i vedení komunistické mládeže. Negativní úlohu zde však sehrál svou pasivitou a smířlivectvím k pravici „střed“ (Šmeral, Zápotocký aj.). Ve straně tak vzniklo reálné nebezpečí rozkolu, což vyvolalo v celé straně vážnou krizi. (Dějiny KSČ 1961, s. 219- 220); (Dějiny ČSR a KSČ, s. 34-35) Namístě je třeba připomenout, že tento likvidátorský, renegátský nápor oportunistů ve straně nalezl samozřejmě oporu nejen u buržoazie, ale zvláště u sociální demokracie, která počítala s tím, že bude z této krize KSČ těžit a přivede zpět do svých řad mnoho komunistických dělníků. Tehdy také prý na jejich adresu, tak jako i komunistických funkcionářů, pronesl předseda sociálně demokratické strany A. Hampl známá slova: „Hoši, z vandru domů!“ (viz V. Kopecký, 30 let KSČ, Svoboda, Praha 1951, s. 43)
Souhrnně řečeno: pravičáci, kteří předtím zakrývali svůj odpor k taktice KI a k bolševizaci (umožňující připravit stranu a proletariát na současné a budoucí efektivní formy boje proti kapitalismu), neboť trvali na svém přeceňování dočasné stabilizace kapitalismu, kterou považovali za pevnou a trvalou, vystoupili nyní s touto svou oportunistickou, sociálně demokratickou platformou zcela otevřeně. Vyvolali tak krizi ve straně, která mohla skončit rozkolem a jejím rozbitím. Za této situace musela KSČ pomoci Komunistická internacionála.

      V. rozšířené zasedání EKI v r. 1925, prvé úspěchy bolševizace a III. sjezd KSČ

 

      Tak se v Moskvě ve dnech 21. 3.-6. 4. 1925 konalo V. rozšířené plénum exekutivy KI, které se zabývalo situací v KSČ. Na zasedáních, zejména ve vystoupeních J. V. Stalina a D. Z. Manuilského, byla provedena hluboká, marxisticko-leninská analýza příčin její krize a východisek z ní. Ve Stalinově projevu bylo řečeno, že „hlavní příčinou krize jsou obtíže, spojené s přechodem z období revolučního rozmachu do období klidu“ do období upevnění a stabilizace kapitalismu, i když dočasné. To vyvolává mezi dělnickou třídou sociálně demokratické, reformistické iluze (přeceňování dílčích požadavků na úkor základních, reformistické příštipkaření, bezprincipiální kompromisnictví, přeceňování parlamentní činnosti atd.), což samozřejmě nezůstává bez vlivu na komunistickou stranu a může vést k její krizi a likvidaci, zvláště je-li zatížena sociálně demokratickými tradicemi jako tomu bylo u KSČ. Proto je dnes jejím nejbližším úkolem „bojovat proti „ultralevým“ úchylkám a zároveň vést rozhodný boj proti nebezpečí zprava, aby pravičáci byli úplně izolováni a definitivně likvidováni. Sjednocení všech skutečně revolučních živlů strany, to je východisko z krize. Bez toho nelze ani pomýšlet na bolševizaci KSČ“, uvedl Stalin. Na konci svého vystoupení učinil tento závěr: „Shrnuji. Krize ve straně je. O příčinách krize není pochyb. Hlavní nebezpečí hrozí zprava. Úkolem je rozhodný a nesmiřitelný boj proti tomuto nebezpečí. Sjednocení všech revolučních elementů – to je východisko z krize. Je třeba využít období klidu k upevnění strany, k její bolševizaci, aby byla „vždy připravena“ na všechny možné „komplikace“, neboť „nevíme dne ani hodiny“, kdy nastane událost, otevírající cestu novému revolučnímu rozmachu.“ Projev v československé komisi VV Komunistické internacionály 27. 3. 1925 (J. V. Stalin, Spisy 7, 1925, Svoboda 1952, s. 73-78)
Jednání exekutivy Kominterny rovněž ukázalo, že sociálně demokratické, pravičácké názory byly nejvýstižněji vyjádřeny v tzv. Brněnském memorandu (dokument vypracovaný po vyloučení Bubníka likvidátorskou většinou krajského výboru KSČ v Brně na čele s Ečerem a Roučkem). Jednání také dokázala, že smířlivecké názory „středu“ (Šmeral, Zápotocký) krizi ve straně ve skutečnosti jen prohlubovaly, a zdůraznila, že základním předpokladem reálného úsilí o jednotu strany je rozhodný boj vedený proti úchylkám a to zcela otevřeně před celou stranou, před dělnickými masami v neoddělitelném spojení s ideovou výchovou v duchu marxismu-leninismu. Zde je třeba připomenout, že soudruzi Šmeral a Zápotocký se na jednání přesvědčili o vážnosti pravicového nebezpečí ve straně a provedli otevřenou sebekritiku. Proto exekutiva KI naší straně navrhla vytvořit společný blok levice a „středu“ v boji s pravicí, jako základní předpoklad pro překonání krize a pokračování v bolševizaci při zachování masovosti KSČ.
Po V. plénu EKI byla zahájena vnitrostranická kampaň, v níž pravice utrpěla porážku nejen v pražském, brněnském, kladenském, ale i v dalších krajích. Část z nich byla vyloučena nebo sama odešla ze strany a ostatní se podřídili usnesením exekutivy KI. Tímto vítězným bojem s likvidátory se upevnila ideová jednota strany. Zkušenosti z této vnitrostranické krize byly poté projednány na III. sjezdu KSČ v září 1925.
V návaznosti na jarní měsíce, kdy na Ostravsku vstoupilo do stávky (po propuštění 1 000 horníků z dolu Terezie) na 50 000 horníků a dělníků v kovoprůmyslu a dalších závodech (za zvýšení mezd o 25-30 %), a kdy proti nim vystoupilo na tisíc četníků, kteří zatýkali členy stávkových výborů, přepadali dělnická shromáždění a stříleli do dělníků v Orlové (obětí byly 4 lidské životy), pokračovala strana s organizováním stávek i v létě. Tentokrát již „přes hlavy“ jejich reformistických, sociálně demokratických sabotérů, kteří byli proti. Postup sociálních demokratů v ostravské stávce byl takový, že zprvu se stávkou, při vyslovení neutrality souhlasili, avšak když k ní došlo, po jejím zahájení se postavili proti. Začali mluvit o „komunistickém humbuku“, „komunistickém puči“ a vyzvali horníky k návratu do práce, tedy ke stávkokazectví. (viz Postavení dělnické třídy v českých zemích 1924-1925, s. 163) Sociální demokraté tak přispěli k nezdaru stávky, která byla prvým hospodářským bojem, jenž se KSČ s rudými odbory snažila samostatně vést. Z této skutečnosti se však vedení MVS nepoučilo a v dalších mzdových a stávkových bojích v r. 1925 se nadále orientovalo převážně na společný postup s reformistickými odbory, jejíž taktice se podřizovalo. Praxe třídních bojů tedy obnažila skutečnost, že v obsahu a metodách práce MVS působily i nadále silné oportunistické prvky. (Dějiny KSČ 1961, s. 221-222)

III. sjezd KSČ

      Koncem září 1925 (26.-28.) se v Praze sešel III. řádný sjezd strany, aby zhodnotil výsledky prvého roku úsilí o bolševizaci KSČ, spojené s řešením vnitrostranické krize, s bojem proti pravicovým likvidátorům. Referát k této otázce přednesl B. Šmeral, který ukázal i na vlastní chyby, jichž se dopustil v době krize, kdy se však přesvědčil, že pravicové nebezpečí skutečně ohrozilo stranu. Řada delegátů poukázala na to, že „bubníkovština“ ještě nebyla plně překonána, tak jako ani nebylo ve straně zabezpečeno vítězství leninismu.
Hlavním tématem sjezdového jednání bylo zhodnocení hospodářské a politické situace Československa a určení taktiky a úkolů strany. Referát na toto téma přednesl J. Haken. Uvedl, že nedošlo ve srovnání s r. 1924 k podstatné změně objektivních podmínek třídního boje, a proto je nadále plně v platnosti politická linie vytýčená V. kongresem KI a II. sjezdem KSČ. Sjezd plnění této linie zhodnotil a vytyčil konkrétní úkoly bolševizace v nejbližší době. Zhodnotil rovněž úspěchy KSČ při protidrahotních bojích, ostravské stávce a jiných masových akcích za zájmy pracujících. Došel k závěru, že započatá bolševizace se při nich pozitivně projevila ve stoupajícím vlivu strany mezi pracujícími, v růstu odevzdaných hlasů pro komunistické kandidáty do závodních rad a výborů v r. 1925. Pozitivně byla zhodnocena i organizační přestavba na závodní buňky, avšak s kritickým připomenutím, že (a) ty byly vybudovány jen v menšině průmyslových podniků; (b) a navíc jsou málo aktivní v práci s dělníky. Nedokázaly totiž plnit své základní poslání: šířit vliv strany na závodech, stát se organizátory hospodářských i politických bojů dělníků. (Dějiny ČSR a KSČ, s. 44-47); (Dějiny KSČ 1961, s. 224-225)
Sjezd se musel rovněž kriticky vyjádřit k plnění jednoho z nejzávažnějších úkolů bolševizace, tj. zakládání a rozvíjení komunistických „frakcí“ v masových společenských organizacích, kdy za největší slabinu byla označena práce v odborech. Nejen v Mezinárodním všeodborovém svazu (MVS), ale i v rudých a zvláště reformistických odborech. Vedoucí představitelé MVS na čele s J. Haisem a dalšími oportunisty, tvrdili, že u nás neplatí směrnice Komunistické internacionály o boji za jednotnou frontu odborů, neboť prý zde existují poměrně silné rudé odbory. Přitom MVS při rozšiřování své členské základny, namísto aby získával nové, odborově neorganizované dělníky, soustředil se na přetahování těch komunistických odborářů, kteří i po rozkolu zůstali v reformistických odborových svazech. Tím znesnadňoval úsilí strany o získávání socialistických dělníků pro jednotnou frontu a boj za jednotu odborů. Proto sjezd přijal rezoluci o taktice komunistů v odborovém hnutí, v níž bylo znovu zdůrazněno: „Ne útěk z reformistických organizací, nýbrž práce v nich za účelem prosazení revolučního vlivu v nich. Převádění jednotlivců a skupin z reformistických odborových organizací nesmí však býti připuštěno.“ (Dějiny ČSR a KSČ, s. 46)
Díky vzniklému bloku levice a „středu“, který se osvědčil v boji s likvidátory, za vyřešení krize, došlo na III. sjezdu při volbě nového ústředního výboru k velmi významné události, ke zvolení K. Gottwalda do nového ÚV KSČ a poté do politického byra a politického sekretariátu. K. Gottwald byl talentovaným, politicky zkušeným a principiálním funkcionářem dělnického původu, s pevným třídním cítěním, příslušníkem mladé generace, která vstupovala do politického života na sklonku války, v období vzniku ČSR, generace, která nebyla tak postižena zátěží psychologie a ideologie sociáldemokratismu. Nebylo tedy náhodné, že od V. sjezdu strany se stal nejvyšším představitelem strany, který se nesmazatelně zapsal nejen do dějin KSČ, ale i celého mezinárodního komunistického a dělnického hnutí. Vedle této šťastné volby do ÚV došlo ovšem i ke zvolení představitelů bývalé „ultralevé“ skupiny B. Jílka a V. Bolena, kteří se zcela účelově po V. kongresu KI připojili k levici. Tak tito lidé mohli, při nedostatku kvalitních, levicově orientovaných kádrů, znovu proniknout na významné funkce ve straně, zprvu v pražském kraji a poté i ve vedení strany. Události zejména dvacátého devátého roku zcela odhalily pravou tvář těchto bezcharakterních „ultralevičáků“, to, že svým slovním radikalismem jen maskovali svůj nejhrubší oportunismus. Navíc jako představitel levice zůstal tajemníkem ÚV pro práci s německým obyvatelstvem A. Neurath, který později naplno projevil svou trockistickou orientaci. Právě i tyto skutečnosti měly podstatný vliv na další, následnou vnitrostranickou krizi (v letech 1928-1929).

      Volby v r. 1925 a dělnické boje v letech 1926-1927

      V listopadových volbách byly poraženy politické strany dosavadní vládní koalice buržoazně-reformistické „pětky“ (agrárníci, národní demokraté, lidovci, sociální demokraté, národní socialisté) a ocitly se v Národním shromáždění (NS) v menšině. Volby také ukázaly nárůst vlivu buržoazně nacionalistických stran Hlinkovy luďácké strany (HSĹS) a německých stran, jež usilovaly o „jednotu“ s českou buržoazií. KSČ, ač se od svého založení zúčastnila voleb poprvé, dosáhla velkého volebního úspěchu, neboť získala 934 000 hlasů, tj. 13,15 %. Tak každý 7 až 8 volič volil komunisty. Tím strana získala 41 poslaneckých mandátů a stala se po agrární straně druhou nejsilnější politickou stranou v ČSR.
Po volbách premiér A. Švehla přibral do vlády českou živnostenskou stranu, aby zajistil, i když nevelkou a nestabilní, ale přece jen většinovou (o 9 hlasů) vládní koalici v parlamentě. Nová vládní „šestka“ „všenárodní koalice“ tak mohla počátkem r. 1926 začít s realizací tzv. stabilizačního, protilidového programu, vypracovaného již před volbami. Šlo v něm na jedné straně o odpis milionových částek dlužných daní kapitalistům, a na druhé straně o sražení daní ze mzdy dělníkům, přičemž měli dělníci dodatečně zaplatit i daně za uplynulá léta, kdy se daň nevybírala. V únoru 1926 vedla proto KSČ boje dělníků proti srážkám daně ze mzdy. Na mnoha místech v republice se konaly veřejné schůze, demonstrace i krátké protestní stávky a v řadě případů si tím dělníci vynutili, aby bylo srážení ze mzdy zastaveno. Tento boj dělníků pod vedením KSČ byl posléze spojen i s bojem proti uzákonění pevných agrárních cel (místo cel pohyblivých), v jejichž důsledku mělo dojít, a to v zájmu vyšších zisků velkostatkářů, zemědělské velkoburžoazie, ke zdražení cen základních potravin. S požadavkem zavedení pevných agrárních cen přišla Švehlova agrární strana, podpořená stranou lidovou, která k tomu navíc předložila vlastní požadavek o zavedení kongrui – tj. státního platu kněžím, respektive státního příspěvku, jímž se měly zvýšit jejich příjmy. Oba požadavky se dotýkaly sociálního postavení pracujících. Vzhledem ke svému nepříznivému postavení daného velkou ztrátou voličských hlasů a negativními reakcemi vlastních členů, musela tentokrát sociální demokracie na ně reagovat odmítavě. To vedlo k tomu, že premiér, agrárník A. Švehla, byl nucen 16. 3. 1926 podat demisi, po níž odstoupila i celá vláda, která 18. 3. byla nahrazena úřednickou vládou v čele s J. Černým. Koncem května pak byly návrhy na oba zákony (za podpory agrární strany, lidovců, národních demokratů, živnostenské strany, HSĹS, německé agrární a křesťansko-sociální strany, maďarské nacionální a křesťansko-sociální strany) předloženy Národnímu shromáždění. Socialistické reformistické strany sice vládě nevyslovily nedůvěru, ale bylo zřejmé, že se chystají k opoziční politice. KSČ těmto stranám a jejich odborovým organizacím (na základě jejich vlastních požadavků jako např. zavedení úrazového pojištění pro zemědělské dělníky, zákon o péči pro přestárlé apod.) nabídla společný opoziční postup i při organizování odporu proti „celně kongruové koalici“ na bázi jednotné fronty dělnické třídy zdola, to ovšem, jako doposud vždy uvedené strany odmítly. (Dějiny ČSR a KSČ, s. 49-51); (Dějiny KSČ 1961, s. 227)
Namístě je třeba připomenout, že vedle výše uvedeného bloku buržoazních stran se zformovalo i druhé křídlo české buržoazie pod vedením K. Kramáře, jeho národně demokratické strany (za podpory pravicového křídla národně socialistické strany v čele s J. Stříbrným), které usilovalo o nastolení fašistické diktatury české buržoazie v italském „střihu“. K jejich základním požadavkům patřilo: rozpuštění a zákaz KSČ, omezení volebního práva občanů německé a maďarské národnosti, v případě potřeby zrušení parlamentu apod. Nejmilitantnějším představitelem těchto plánů byla odnož národní demokracie – Národní obec fašistická R. Gajdy, založená koncem r. 1925. (Dějiny KSČ 1961, s. 228)
V situaci boje proti agrárním clům, kongruovému zákonu, fašistickému nebezpečí, nezaměstnanosti atd. volání KSČ po vytvoření jednotné fronty dělníků (při zaktivizování závodních buněk a místních organizací KSČ a jejich agitaci pro ni v závodech) vyvolalo velký tlak na výbory reformistických stran a odborů, který je nakonec donutil uzavírat dohody s organizacemi KSČ a MVS o společných protestních akcích. Tak v červnu 1926 uspořádali kovodělníci v Praze a na Kladně mohutné demonstrační stávky, které se staly počátkem široké vlny protestů dělníků, jež se následně rozšířily přes všechna průmyslová centra v českých zemích až na Slovensko. Demonstracím udávala ráz komunistická hesla „Pryč s Černého vládou!“, „Pryč s agrárními cly a drahotou!“. (Tamtéž, s. 229-230)
Souhrnně řečeno: výsledky voleb a bezprostřední vývoj po nich, se stal východiskem pro novou taktiku vlády české buržoazie, která si již před r. 1925 upevnila své hospodářské pozice, nyní i politické, neboť její politická síla vzrostla. Buržoazní politické strany se cítily tak silné, že se přechodně rozhodly obejít bez účasti sociálně demokratických, reformistických stran. Po přechodné, již druhé neparlamentní úřednické vládě J. Černého, byla proto v říjnu 1926 vytvořena, na základě „celně kongruové“ koalice českých a německých buržoazních stran, nová Švehlova „vláda silné ruky“, tzv. panské koalice. V ní došlo ke spojení české, slovenské a německé buržoazie proti dělnické třídě a ostatním pracujícím. V naplňování jejího asociálního programu jim nakonec stejně pomohly „socialistické“, sociálně reformistické strany (sociální demokracie a národní socialisté), které sice přešly do „opozice“, ale jen loajální, víc než tolerantní, čímž mohly ve své, fakticky těsné spolupráci s buržoazií nadále pokračovat. Počítaly s tím, že je to bude v „opozici“ méně kompromitovat před dělníky a zmenší ztrátu volebních hlasů. Vládu panské koalice radostně uvítal prezident T. G. Masaryk, který v ní viděl naplnění svých snah o spolupráci s německým obyvatelstvem, šlo mu však samozřejmě o spojenectví mezi českou a německou buržoazií, kterou vláda také vyjadřovala. Do r. 1929 uskutečnila mnoho dalších opatření, která odhalovala její charakter. Již počátkem r. 1927 přikročila ke zrušení volebního práva vojáků, v červenci téhož roku došlo k uzákonění nové organizace politické správy, která oklešťovala pravomoce okresních a zemských zastupitelstev. Rovněž zhoršila zákon o sociálním pojištění atd. (Dějiny ČSR, Naše vojsko Praha 1954, s. 249)

      IV. sjezd KSČ (březen 1927), následná krize strany a nástup Gottwaldovy levice

      Švehlova staronová vláda „panské koalice“ plně podpořila úsilí kapitalistů o prohloubení a zintenzivnění jejich bezohledné racionalizace a tak začala opět odbourávat sociální vymoženosti a buržoazní svobody pracujících, upevňovat a rozšiřovat státní represivní aparát. Připravovala, obdobně jako dnešní Nečasova vláda „panské koalice“, daňovou reformu, jejímž smyslem bylo další zvýšení daňové zátěže pracujících, omezení státních výdajů na sociální a kulturní účely při snížení daní podnikatelům, při zhoršení sociálního pojištění dělníků. Současně zostřila perzekuci revolučního dělnického hnutí, kdyinscenované protikomunistické procesy se střídaly s politickými přepady komunistických sekretariátů a zintenzivnilo „bílení“ komunistického tisku. (Dějiny KSČ 1961, s. 235- 236)
Přestože sociálně demokratičtí reformisté považovali stávky a demonstrace při řešení sporů mezi dělníky a podnikateli za přežitek a sabotovali jakýkoliv rozvoj revolučního dělnického hnutí, rostla při aktivní úloze KSČ radikalizace širokých vrstev dělnické třídy, mládeže a žen, tedy těch, kteří nejvíce trpěli kapitalistickou racionalizací. Ano, jestliže bylo v r. 1926 podle oficiálních údajů prostávkováno na 735 000 dnů, pak v r. 1927 jejich počet stoupl již na 1 466 000 dnů a v r. 1928 na 1 728 000 dnů. Tyto skutečnosti postavily před KSČ nutnost důsledně se orientovat na vedení hospodářských bojů, vyrůstajících z radikalizace širokých mas dělnické třídy a spojovat je do širokého jednotného proudu proletářské ofenzivy proti náporu buržoazie. To ovšem vyžadovalo, aby KSČ byla schopna dovedně volit pružnou a zásadovou taktiku, která by byla schopna čelit šíření reformistických iluzí, odhalovala podstatu tzv. „opozice“ reformistických stran a vedla ke shromažďování proletářských mas kolem sebe. Aby toho byla schopna, bylo třeba, aby se sama zbavovala sílících oportunistických tendencí.
V době nástupu kapitalistické konjunktury se v jednotlivých sekcích KI objevovaly stále výrazněji pravičácké sklony a tendence, projevující se v přehlížení rozporů kapitalistické stabilizace, růstu radikalizace mas a ve ztrátě revoluční perspektivy a ústupem před „silou“ kapitalismu, v pochybování o účelnosti vedení masových bojů, v oživování reformistických iluzí. Pod vlivem těchto skutečností došlo ve vedení KSČ na přelomu let 1926-1927 ke značnému oslabení, bohužel vnitřně nesourodé levice. Její tvář totiž tvořili zejména mladí funkcionáři bez dostatečné autority. Neurathova skupina se projevila jako trockistická, Burian, Verčík a jiní oportunisté, kteří v době II. sjezdu vystupovali jako „leví“, odpadli. To sice vylepšilo ideové stmelení revolučních kádrů, ale jejich vliv na vedení strany byl oslaben. Levice ve svém původním složení, jak se zformovala před a na III. sjezdu KSČ, se rozpadla. To spolu s tím, že byl B. Šmeral povolán do Moskvy na práci v EKI, napomohlo skupině bývalých ultralevičáků na čele s Jílkem a Bolenem, aby posílila své pozice ve vedení KSČ. Pod pseudolevicovou frazeologií prosazovali ve straně své egoistické zájmy, obsazovali klíčová místa ve stranickém aparátě, trpěli nárůst pravicových tendencí v MVS, orientovali stranu na jednorázové kampaně a se svými stoupenci blokovali bolševizaci KSČ.
Za těchto podmínek se 25.-28. březena 1927 sešel IV. sjezd KSČ, který měl stanovit linii strany pro nadcházející období. J.Haken referoval o hospodářské a politické situaci v zemi a úkolech KSČ. Sjezd zhodnotil stabilizaci kapitalismu u nás jako přechodnou a relativní. Vycházel z předpokladu, že plné rozvinutí kapitalistické racionalizace a asociální opatření buržoazní vlády budou zostřovat rozpory mezi buržoazií na jedné straně a dělníky a malorolníky na straně druhé. Za hlavní úkol proto stanovil boj za udržení a rozšíření jejího spojení s pracujícími. Cestou k tomu viděl v boji za jejich dílčí požadavky. Proto mnohem větší pozornost než dříve byla věnována odborové politice strany, zlepšení práce komunistů v odborech. A. Zápotocký uvedl, že práce komunistů v odborech, zejména v reformistických, tak jako i MVS se zanedbávala. Mnohá správná rozhodnutí k odborům se v praxi neplnila. K základním problémům patřilo pojetí boje za jejich jednotu, frakční práce komunistů v rudých i reformistických odborech. Přitom odmítl názory, že v současné době není možné vést úspěšné hospodářské boje, ale vyžaduje to pečlivou a důkladnou přípravu. Přesto však konkrétní otázky a problémy vedení hospodářských bojů zůstaly i na sjezdu na okraji pozornosti, ačkoliv praxe zimních měsíců r. 1926 – 1927 vyjevila známky nového vzestupu stávkové vlny. Negativní skutečností bylo, že i tak sjezdové dokumenty ustupovaly oportunistickým náladám Haisovy skupiny v rudých odborech, která přehnaně zdůrazňovala obtíže vedení stávkových bojů v podmínkách hospodářského poklesu a snažila se zaměřit veškerou pozornost na „získání“ reformistických odborů pro společný postup. (Dějiny KSČ 1961, s. 237-238; Dějiny ČSR a KSČ, s. 80-81)
Závažné oportunistické chyby se projevily i v usnesení sjezdu o agrární otázce, o nichž referoval V. Bolen. Základní chybou bylo, že nezaujal skutečné třídní stanovisko k problematice vesnice, nepochopil, že vybudování svazku dělnické třídy s chudým rolnictvem je možné jen v boji za takové požadavky, které odhalují třídní protiklady na vesnici. Proto byla přijata rezoluce, která zcela opomíjela základní požadavek řešení agrární otázky – konfiskace veškeré velkostatkářské půdy a jejího rozdělení mezi drobný zemědělský lid. Místo toho se všeobecně mluvilo o revizi pozemkové reformy. (Za bolševickou orientaci KSČ, SNPL Praha 1954, s. 300) V jednání IV. sjezdu se projevilo i jisté sebeuspokojení nad dosaženými výsledky, které se nejvýrazněji projevilo ve zprávě sekretariátu ÚV, přednesené B. Jílkem, který tvrdil, že někteří soudruzi „až příliš ostražitě dbají čistoty leninské linie“ a přehnaně vyzdvihoval úspěchy v používání taktiky jednotné fronty, dosažený stupeň konsolidace závodních buněk atd. (Dějiny KSČ 1961, s. 240)
Jak již bylo uvedeno, v době konání IV. sjezdu a po něm (1927-1928) došlo k nástupu nové a silné vlny živelného hnutí dělníků za mzdové požadavky a další stávkové boje. Vedení KSČ a ani rudých odborů však toto hnutí nepodchytilo a nepostavilo se do jeho čela, jak to vyžadovala strategie a taktika bolševizace. Sílící oportunismus v KSČ pak vyvrcholil při třídních bojích dělníků a ostatních pracujících proti zhoršení sociálního pojištění. Šlo o to, že koncem r. 1927, to je v době vrcholné konjunktury a obrovských kapitalistických zisků, předložila vláda návrh novelizace zákona o sociálním pojištění. V něm bylo mj. navrženo vyloučení mladistvých a sezónních dělníků z pojištění, snížení dávek a postavení orgánů sociálního pojištění pod kontrolu nejen státního aparátu, ale i podnikatelů. Návrh vyvolal u dělníků a ostatních pracujících bez rozdílu jejich stranické či odborářské příslušnosti odpor, kterému se museli přizpůsobit i reformisté. Ti pod tlakem i svých členů byli donuceni jednat s revolučními organizacemi. Sociální demokraté však tento odpor chtěli využít jen k tomu, aby demonstrovali svou sílu a donutili vládu k přijetí jejich zástupce do komise, která o novele zákona jednala. Nechtěli tedy, aby došlo k dalšímu rozvinutí dělnického boje.
Naproti tomu vedení KSČ vyzvalo dělníky k rozhodnému boji proti návrhu a vytyčilo heslo ne proti zhoršení, ale „za zlepšení sociálního zabezpečení“. To mezi pracujícími nalezlo odezvu a dotlačilo reformistické předáky k přislíbení společného postupu s KSČ. Obě strany se tak dohodly na přednesení projevů při společné demonstraci, která měla proběhnout 29. 3. 1928 na Staroměstském náměstí. To podmínili tím, že se obě strany zřeknou vzájemné kritiky v průběhu akce, což sice vedení KSČ a MVS formálně odmítlo, fakticky se však reformistům, kteří si nepřáli další rozvinutí celé akce, podřídilo. Reformisté svůj sabotérský přístup předvedli poté, co byla demonstrace na Staroměstském náměstí (29. 3. 1928) na poslední chvíli policií zakázána, a oni vyvinuli silný nátlak na dělníky, aby se demonstrace nezúčastnili a nevycházeli do ulic. Přesto tisíce dělníků, po prolomení policejního kordonu, demonstraci uskutečnilo. Jílkovo vedení sice poté vydalo výzvu k jednodenní generální stávce a ke svolání celostátního sjezdu zástupců závodních výborů a rad, ale zradu reformistů před dělnickou třídou zamlčelo a nepostavilo se do čela boje. Zato se postavilo proti návrhu levicových soudruhů, aby nové společné akci, svolané na 3. 4. 1928, byl dán bojový ráz. Svůj nesouhlas zdůvodnilo tím, že prý je třeba dodržet dohodu s reformistickými předáky o klidném a spořádaném rázu projevu. Tak se díky oportunistickému přístupu Jílkova vedení podařilo reformistům stotisícovou demonstraci ovládnout. Namísto revolučních hesel KSČ a revolučního rázu demonstrace, byl zde přijat jen reformistický požadavek okamžitého svolání Národního shromáždění. Boj za zlepšení sociálního pojištění tedy skončil porážkou dělníků. V září za podpory reformistů jen s malými úpravami, parlament novelu zákona odhlasoval. Vedení KSČ se tak při útěku od vlastních hesel plně přizpůsobilo reformistům. Pokus strany vést tento boj samostatně – poté co reformisté po krátkém společném postupu nechtěli jít dál a KSČ podrazili, stupňovat jej a rozšířit, jak to vyžadovala taktika jednotné fronty a bolševizace v souladu se zájmy dělníků – zcela ztroskotal.

      Porážka Rudého dne (6. 7. 1928) a VI. kongres KI (srpen 1928)

      Největší a nejtěžší porážku utrpěla KSČ krachem tzv. Rudého dne v červenci 1928. Šlo o to, že se měla v Praze konat II. spartakiáda dělnických revolučních cvičenců a sportovců, kterou připravovala Federace proletářské tělovýchovy. Vláda, vědoma si poklesu vlivu KSČ, spartakiádu zakázala. Vedení strany nejprve prohlásilo, že se spartakiáda i přes zákaz bude konat koncem května, poté však rozhodlo, že místo spartakiády bude v červenci 1928 uspořádán Rudý den jako demonstrace proti buržoazní perzekuci. Ten byl ovšem rovněž zakázán. Jílkovo vedení, které dříve s ohledem k reformistům odmítalo, aby strana stanula v čele bojujících mas, aniž by zhodnotilo situaci, do které se právě tímto přístupem dostalo, rozhodlo se akci i přes její zákaz uskutečnit. K jejímu předpokládanému nezdaru přispěly navíc i závažné chyby v její přípravě, kdy se vedení strany nedokázalo opřít o dělníky a zapojilo do její organizace jen úzký stranický aktiv atp. Tak samotný průběh Rudého dne se pro stranu stal politickou katastrofou. 6. července, kdy se na Národní třídě a Václavském náměstí shromáždilo na 6 000 pražských i mimopražských komunistů, nebylo ještě jasno, jak se demonstrace uskuteční. Jílkův organizační „štáb“ nejprve rozhodl, aby se demonstranti přidali k hasičskému průvodu a ovládli jej. Vzápětí byl pokyn odvolán a rozhodnuto, že se komunistická demonstrace připojí na závěr hasičského průvodu. Ale ani k tomuto kroku se Jílkův „štáb“ neodhodlal a opustil shromážděné komunisty, kteří se na vlastní pěst snažili o vystoupení a byli většinou policisty zbiti. Tak došlo krachem Rudého dne k další porážce revolučních sil, což demonstrovalo, že je úplně podlomena akceschopnost KSČ, že se politikou svého oportunistického vedení dostala opět do krize a je izolována od těch, jejichž zájmy má obhajovat, od pracujících mas. (Tamtéž, s. 247-248)
Ještě téhož večera, 6. 7. 1928, se sešel se stejně smýšlejícími soudruhy K. Gottwald, aby se poradili o vzniklé situaci. Shodli se na tom, že Jílkova skupina dostala stranu do situace, z níž jsou možná jen dvě východiska: buď se ve straně provedou zásadní změny, které povedou k obnovení její schopnosti správně reagovat na potřeby třídního boje u nás, anebo se urychlí proces oportunistické pasivity, jenž prohloubí její izolovanost od mas a vyústí v úplný rozklad této revoluční proletářské strany. Levá opozice v čele s K. Gottwaldem na červencovém zasedání ÚV KSČ (9.-10.) zdůraznila, že porážku Rudého dne nelze posuzovat izolovaně, ale jako důsledek vážných oportunistických chyb vedení strany v předcházejících akcích. „Výsledek Rudého dne je těžkou porážkou strany a veškerého pracujícího lidu … je především důsledkem chyb a nedostatků v činnosti KSČ, nahromaděných za poslední období, a teprve v druhé řadě důsledkem chyb učiněných v akci samé … Vnitrostranický kurz strany byl nesprávný. Vedení nepochopilo nebezpečí zprava, nevolilo správné metody boje proti němu, nedovedlo soustředit všechny bolševické elementy k urychlení procesu bolševizace strany, ocitlo se samo v určité izolaci od členských mas.“ (K. Gottwald, Materiál k diskusi o československé otázce, Sp. I, 1925-1929, SNPL 1953, s. 103, 111) Levá opozice provedla kritiku nesprávného vnitrostranického režimu, v němž byla kritika potlačována a sebekritika naprosto chyběla, což znemožnilo odstraňování chyb a nápravu nedostatků. Požadovala, aby byli do ÚV přibráni bojovníci za bolševizaci a ten se postavil do čela boje proti oportunismu. Levá opozice tak mohla za pomoci Kominterny nejen odhalit příčiny, ale najít i východiska z uvedené vnitrostranické krize.
Pro ujasnění příčin a východisek z kritické situace v KSČ měl rozhodující význam VI. kongres Komunistické internacionály a zde kongresem vytvořená československá komise, v níž předložil svůj materiál k diskusi K. Gottwald. Bylo v něm ve shrnuté podobě vyjádřeno stanovisko levé opozice a její platforma boje za překonání oportunismu v KSČ, překonání její krize. Přestože se s ním komise ve všem neztotožňovala, byl považován za solidní dokument pro jednání kongresu. Na základě tohoto dokumentu i vystoupení K. Gottwalda, tak jako i dalších soudruhů z levice (R. Appelt, J. Haken, E. Hršel, P. Reiman, V. Široký a absolventi mezinárodní leninské školy v Moskvě A. Bubeníček, B. Köhler a J. Šverma), došli nejzkušenější představitelé mezinárodního komunistického hnutí k závěru, že právě Gottwaldův směr dává reálné záruky překonání vnitrostranické krize a úspěšného dokončení procesu bolševizace v KSČ.

    Na průběh jednání o československé otázce na VI. kongresu měl vliv i vývoj vnitrostranické diskuse u nás. Za levou opozici se postavily KV KSČ v Liberci, Ústí nad Labem, Karlových Varech a většina slovenských krajů i na Zakarpatsku, tak jako i vedení Komunistického svazu mládeže. Nejostřejší boj mezi revolučním a oportunistickým křídlem se rozpoutal v Praze, kde po četných schůzích bylo přijato tzv. Pražské memorandum, v němž funkcionářský aktiv vystoupil proti oportunistické většině v ústředním výboru a ve vedení pražského kraje. Memorandum bylo předáno do Moskvy vyslanou delegací na čele s V. Kopeckým. Oportunistické pražské vedení čelilo kritice funkcionářského aktivu „antimemorandem“, jež naplno vyjadřovalo oportunistické názory Jílkova vedení. Potud k československé otázce na VI. kongresu KI.
Před zformujícím se bolševickým směrem vedeným K. Gottwaldem tak stála obrovská práce s přesvědčením stranického aktivu o nezbytnosti důsledné bolševizace a tedy důsledného boje se silným oportunistickým směrem, který přivedl stranu do krize. Velmi obtížným úkolem bylo překonání kolísavých nálad početných funkcionářských kádrů se sociálně demokratickou minulostí, s jejich smířlivectvím k oportunismu, což po celé období kapitalistické stabilizace značně ztěžovalo boj revolučních kádrů za bolševizaci. Představitelé tohoto směru, kteří byli v diskusi označováni jako „historická pravice“, neviděli nebo nechtěli vidět, že překonání sociálnědemokratických tradic je nezbytným předpokladem obnovení spojení strany s masami a postavení se do čela narůstajících masových bojů. Ještě v počátcích diskuse neměla Gottwaldova bolševická levice ve straně výraznou převahu. V září sice získala těsnou většinu v ÚV, ale většina krajů podporovala Jílka (generálního tajemníka strany) a jeho skupinu. Pod vlivem důsledného boje bolševického jádra strany však narůstala v řadách uvedené „historické pravice“ stále zřetelněji diferenciace, kdy oportunisté v Haisově a v bratislavské Pezlárově skupině a renegáti jako A. Muna, F. Toužil aj. se sbližovali s Jílkovou skupinou. Jiným vývojem procházel široký okruh dezorientovaných funkcionářů a členů strany, kteří se nelehko zbavovali reformistické zátěže, ale byli odhodláni jít pro stranu správným směrem v boji proti buržoazii. Jejich nejvýraznějším představitelem byl A. Zápotocký, který se postupně dostal na správnou cestu a stal se jedním z nejvýznamnějších členů vedení strany. Na přelomu let 1928-1929 již krajské konference KSČ prokázaly, že Gottwaldův bolševický směr získal ve straně rozhodující většinu. (Dějiny KSČ 1961, s. 251, 254- 255; Klement Gottwald, Revolucionář a politik, ÚML KSČ, 1988, s. 66)

      Závěrem: (1) Bez bolševizace by KSČ nestála na čele masových bojů proti krizi (Mostecká stávka), národně osvobozeneckého boje proti fašismu a jeho přerůstání v boj za lidovou demokracii, nebylo by vítězství ve volbách v r. 1946, února 1948 a prvých úspěšných kroků na cestě k socialismu i přes jeho porážku. (2) Jestliže KSČ jako strana nového, leninského typu vznikla z levice sociální demokracie a přinesla si tak sebou zátěž ideologie a psychologie sociáldemokratismu a reformismu, kterou musela překonat v procesu bolševizace, pak KSČM při svém vzniku šla zcela opačným směrem. V návaznosti na revizionismus padesátých, šedesátých a osmdesátých let, šla přes sebedestrukci KSČ na přelomu r. 1989-1990 v procesu odkomunizování zpět ke svým prapůvodním kořenům, k sociální demokracii, k reformismu.

Doc. RSDr. Zdeněk Košťál, CSc.

červen 2011

Vysvětlivky:
KH = Komunistické hnutí
KS = Komunistická strana
KSČS = Komunistická strana Československa – (federace KSČM a KSS-SDL)
KSČM = Komunistická strana Čech a Moravy
KSS-SDL = Komunistická strana Slovenska – Strana demokratické levice
VKS(b) = Všesvazová komunistická strana (bolševiků)
NKS = Německá komunistická strana
VV = Výkonný výbor
ÚV = Ústřední výbor
VŠP ÚV KSČ = Vysoká škola politická Ústředního výboru KSČ
ČSSD = Česká strana sociálně demokratická
HSĹS = Hlinkova Slovenská ľudová strana
MVS = Mezinárodní všeodborový svaz
OSČ = Odborové sdružení československé
Amsterodamská internacionála (AI) = tou se nazýval Mezinárodní odborový svaz založený r. 1919 v Amsterodamu, který byl pod vedením reformistů. Pracovala do r. 1940
Rudá odborová internacionála = založená v roce 1921 z revolučních frakcí reformistických odborů, které byly vytlačeny z Mezinárodního odborového svazu AI, jako sekce KI, se sídlem v Moskvě.
II. Internacionála = druhé mezinárodní sdružení dělnické třídy, které v nových historických podmínkách pokračovalo (1889-1914) v činnosti I. internacionály (1864-1876). Ve většině důležitých stran této (II.) internacionály však pravice a centristé postupně vytvořili většinu a v nejkritičtější chvíli, když šlo o vypuknutí prvé světové války, hlasovali pro vojenské úvěry, tedy pro válku. Tak přestala II. internacionála existovat.
Dvaapůltá (II. a 1/2) internacionála = Mezinárodní pracovní společenství socialistických stran – pokus centristů ze sociálně demokratických stran po prvé světové válce o vybudování mezinárodní organizace, která měla zlomit vliv vznikající Komunistické internacionály. Působila v letech 1921 až 1923. K jejím členům patřily: Socialistická strana Rakouska, Nezávislá Labour Party, Francouzská socialistická strana, Nezávislá sociálně demokratická strana Německa, němečtí sociální demokraté z Československa. Hlavními ideology této internacionály se stali vůdcové austromarxismu – O.Bauer, F.Adler.
Oportunismus = přizpůsobení politiky a ideologie dělnického hnutí zájmům buržoazie a maloburžoazie. Projevuje se v odmítání revolučních metod boje, v neprincipiálním kompromisnictví, ve spolupráci s buržoazií a faktickém zřeknutí se boje za socialismus.
Reformismus = politický, oportunistický směr v dělnickém hnutí, který zaměňuje boj proti kapitalismu a vítězství socialismu bojem jen za drobné reformy, které neohrožují či dokonce posilují kapitalismus. U pracujících vyvolává iluzi o možnosti spolupráce dělnické třídy s buržoazií a tím o „vylepšování“ kapitalismu pokojnou cestou drobných reforem.
Likvidátorství = původně reakční směr v sociálně demokratické dělnické straně Ruska (SDDR), který usiloval o likvidaci této strany (zahnané carským, stolypinským reakčním režimem do ilegality) a to cestou jejího nahrazení – při zřeknutí se revolučního programu a taktiky – volným, legálním spojením jejích členů do „dělnické“ strany. V jejich čele stáli Dan, Axelrod a Potresov, kterým pomáhal Martov, Trockij (ten se přitom prezentoval jako centrista stojící mezi likvidátory a bolševiky) aj. menševici. Likvidátoři byli na Pražské konferenci v r. 1912 vyhnáni ze strany. Obdobné přístupy v KSČ zvolili oportunisté v boji proti bolševizaci, za odvrácení formujícího se komunistického charakteru strany.
Trockismus = odrůda menševismu (sociáldemokratismu), antileninského proudu v dělnickém hnutí, nazvaného podle zapřisáhlého nepřítele leninismu L. D. Trockého. Trockisté mj. bojovali proti Leninovi a bolševikům v odborové otázce, proti Leninovu učení o možnosti vítězství socialismu v jedné či v několika zemích (což i autoři materiálu 18. sjezdu KSČS – „Historické kořeny zápasu o novou levicovou stranu“, zcela účelově a primitivně pragmaticky „lijí do bot“ jen Stalinovi!) a ve spojení se zinovjevci (vytvoření protistranického trockisticko-zinovjevského bloku) se orientovali na rozbití strany při snaze vytvořit stranu kapitalistické restaurace.
Leninismus = nová, vyšší etapa ve vývoji marxismu, jeho tvořivé rozvinutí v nových podmínkách imperialismu a proletářských revolucí, přechodu lidstva od kapitalismu k socialismu a komunismu. Je to marxismus nejen 20. století, marxismus současné epochy.
ML (marxismus-leninismus) = ucelený, vědecky zdůvodněný systém filozofických, ekonomických, sociologických, sociálně politických názorů, učení o obecných zákonitostech vývoje přírody, společnosti a lidského myšlení, o revolučním přetváření společnosti, svržení vykořisťovatelských společenských řádů a vybudování socialismu a komunismu. Vědecký světový názor dělnické třídy, představující organicky jednotné učení Marxe, Engelse a Lenina, důsledně vycházející z dialektického a historického materialismu. Byl to Lenin, kdo v podmínkách přechodu kapitalismu volné soutěže v imperialismus ubránil marxismus před útoky jeho nepřátel a rozvinul jej na novou a vyšší úroveň.
MKDH = Mezinárodní komunistické a dělnické hnutí