Na co navazujeme
Na co z minulosti především navazujeme
Přidáno v pátek 23. ledna 2015
(K některým historickým souvislostem podmiňujícím zaměření MLOKu)
1) Máme na co navazovat. Především pak na léta upevňování komunistického charakteru KSČ v procesu její bolševizace, tj. překonávání sociáldemokratismu ke konci 20. a počátkem 30. let minulého století, přes aktivní zejména hospodářský boj za zájmy dělnické třídy a ostatních pracujících, zvláště v období světové hospodářské krize (Mostecká stávka). Tak jako v období úsilí KSČ o zformování Lidové fronty v boji proti fašismu a válce, za obranu demokracie a republiky proti hitlerovské agresi (po VII. kongresu KI a VII. sjezdu KSČ) a v národně osvobozeneckém boji proti fašistické okupaci, při formování Národní fronty Čechů a Slováků, zejména při poválečné rekonstrukci země, plnění Košického vládního programu a prosazení základních socializačních přeměn společnosti na bázi naplňování Benešových znárodňovacích dekretů, při celkové socialistické orientaci země naplno otevřené vítězstvím pracujícího lidu po Únoru 1948, při vytyčení generální linie budování socialismu na IX. sjezdu KSČ a její realizaci, politiky socialistické industrializace a kolektivizace zemědělské výroby a následného rozvoje socialistického družstevnictví atd.
2) Přes všechny potíže růstu nově se formujícího společenského systému, socialismu, jeho určité výkyvy, šlo o jeho dynamický vývoj na bázi dalších zásadních přeměn v ekonomické základně, tj. ekonomických vztahů při dalším zespolečenštění rozhodujících výrobních prostředků, což uvolnilo žádoucí prostor dynamičtějšího rozvoje výrobních sil. To se výrazně projevilo již v prvých pětiletkách. K řešením potíží růstu patřilo zejména úsilí o zdokonalování řízení národního hospodářství, s čímž byly spjaté i určité mírné „turbulence“ v našem národohospodářském vývoji, které byly podmíněné zejména tendencemi opustit marxisticko – leninský přístup poznání i v praktické politice. Přesto však celé čtyřicetileté období zcela jasně prokázalo přednosti nově se rodícího společenského řádu, socialismu.
3) Z tohoto hlediska jsou proto naprosto falešná tvrzení mnohých ideologů KSČM, že prý v našem ekonomickém rozvoji, zejména v jeho poslední dekádě, šlo již ne o stagnaci, ale o krizi, v níž prý především musíme hledat jednu z hlavních příčin porážky socialismu u nás. Jak naivně dnes zní takovéto tvrzení, když prožíváme skutečné krize kapitalistického nejen ekonomického systému, k němuž zákonitě patří. Tyto krize ovšem nejsou způsobeny jakousi „nenažraností“ vládnoucích vrstev, ale živelností ekonomického rozvoje vyplývající z působení „neviditelné ruky trhu“, z bezohledné honby za maximálními zisky. Spolu s politickými krizemi ústícími do agresivních, imperialistických, vražedných válek a s krizí v řadě forem společenského vědomí, jsou projevem všeobecné krize kapitalismu.
4) Nakonec z bývalé bašty světového revolučního procesu zahájeného VŘSR, centra Komunistické internacionály, ze země Sovětů, která se rozhodujícím způsobem podílela na porážce barbarských fašistických hord, což umožnilo osvobození nejen národů Evropy, ale i vznik světové socialistické soustavy, rozvinutí národně osvobozeneckého hnutí porobených národů a tím rozpad světové koloniální soustavy atd., tedy z Moskvy, vzešla iniciovaná a řízená destrukce socialismu v zemích RVHP a Varšavské smlouvy. A to pod „praporem“ perestrojky. To vše, tak jako již za Chruščova (XX. až XXII. sjezd KSSS), bylo zakamuflované hesly odvolávajícími se na Lenina, leninismus i na strategii urychlení sociálně ekonomického rozvoje země, na více socialismu atd.! Ano, dějiny doposud nepoznaly takovouto, z nejvyšších mocenských struktur (z politického byra, od generálního tajemníka ÚV KSSS, prezidenta a vlády SSSR)cíleně řízenou destrukci vlastního, nově vniklého, teprve sedm dekád existujícího společenského systému. Navíc takového, který měl představovat a také do počátku 80. let představoval pozitivní perspektivu vývoje lidstva, zbaveného třídních rozporů, válek, porobování si a zotročování jiných národů a států. Systému, v němž bylo odstraněno vykořisťování člověka člověkem, zajištěna práce pro všechny, kdy tedy neexistovala nezaměstnanost, bankroty statisíců rodin, bezdomovectví, kdy bylo zpřístupněno bezplatné vzdělání a veškeré duchovní bohatství dané země a zabezpečena bezplatná, státem garantovaná zdravotní péče, tak jako bydlení bez obrovských, celoživotních dluhů na hypotékách atd.
5) Prostředkem destrukce stávajícího modelu socialismu se tedy stala nenaplněná „radikální reforma“ politického a ekonomického systému z let „Pražského jara 1968“. A to realizací „pluralitního“ a „tržního socialismu“ při zřeknutí se a zrušení vedoucí úlohy komunistické strany. Strany, tentokrát těžce zasažené a ochromené revizionismem především zvenčí, od „velkého bratra“, SSSR. Ano, model „pluralitního“ a „tržního“ socialismu nemohl skončit jinak než sebenegací existujícího, tak či onak rozvinutého socialismu.
6) Tak jsme se při aktivním působení „páté kolony“ gorbačovců (ze zahraničí Z. Mlynář, doma gen. Lorenc, Hegenbart, Adamec, Mohorita a spol.) po čtyřiceti letech úsilí o budování a rozvoj socialismu ocitli „v pasti“ bleskového kontrarevolučního převratu iniciovaného apodporovaného z Moskvy, s následnou obnovou kapitalismu. KSČ, tak jako KSSS „zkorodovaná“ chruščovovsko-brežněvovským revizionismem a pragmatismem a rozvalená „perestrojkou“ se nakonec rozpadla a „přetransformovala“ pod novým vedením (Adamec, Machalík, Waiss, Kanis, Svoboda, Ransdorf, Grebeníček ad.), v nekomunistickou stranu s komunistickým názvem a s převážně komunistickou členskou základnou, převzatou z KSČ. Na Slovensku v KSS – SDL a v ČR na KSČM. Tak to i vyjadřují nejen dokumenty mimořádného sjezdu KSČ (20. – 21. 12. 1989) a XVIII. sjezdu KSČS (3. – 4. 11. 1990), ale zejména programové dokumenty ustavujícího, I. (13. – 14. 10. 1990) a II. sjezdu KSČM (12. – 13 12. 1992).
7) Aby bylo možné docílit obnovy socialismu, je nezbytné obnovit a rozvinout skutečně komunistický, marxisticko – leninský charakter komunistického hnutí v národním a zvláště pak v mezinárodním měřítku. Podílet se na takovémto procesu, znamená usilovat o sjednocení všech komunisticky, marxisticko – leninsky orientovaných členů nejen v KSČM, ale i mimo ni. To je také hlavním posláním MLOKu.
Schváleno plenárním zasedáním MLOK dne 5. 4. 2014