Rudolf Kovář a kol.: Ve jménu života aneb Renesance socialismu očima jeho porážky

Rudolf Kovář, Zdeněk Křemen, Čeněk Ullrich, Vratislav Šantroch:

 

Ve jménu života

aneb

Renesance socialismu očima jeho porážky

 

*

 

Místo úvodu

 

 

         Tato publikace vznikla postupně, tak jak se autoři dopracovávali k odpovědím na základní otázky příčin pádu, tedy konce pokusu o vybudování nové, spravedlivější, socialistické společnosti, zejména v bývalém Československu.

     Při koncipování obsahu našeho textu nám byly nápomocny konzultace s osobnostmi z oblasti teorie a praxe, které měly a mají co říci k problematice socialismu, zejména k příčinám, které vedly k jeho pádu ve východní Evropě a Československu zvlášť. Jedná se o členy strany,  z nichž mnozí byli aktéry  únorových událostí v roce 1948, budování základů socialismu či nástupu „nové“ politiky po XX. sjezdu KSSS a angažují se i v současnosti. Někteří pracovali před listopadem 1989 ve významných stranických, státních, společenských či hospodářských funkcích.

      Autoři si nekladli za úkol odpovědět na všechny složité otázky související s procesy, jež vyústily v obnovu kapitalismu nejen u nás. Jde jen o snahu, na základě získaných teoretických znalostí, vlastních zkušeností a poznatků, studia řady dokumentů a svědectví, objasnit hlavní příčiny, které vedly k porážce prvního pokusu o vybudování socialistické společnosti.

     Z praktických důvodů nebylo možné využít všechna získaná a zpracovaná fakta, či reagovat na všechny připomínky a náměty při konzultacích a zařadit je do této publikace. Tím by výrazně narostl její rozsah a takovýmto přesahem by se mohla snížit její informační hodnota, neboť tato publikace je určena co nejširšímu okruhu čtenářů, hledajících jako my odpovědi na složité otázky spojené s pádem socialismu.

     Stěžejní obecnou otázkou je otázka: proč úsilí milionů pracovitých a obětavých lidí spojené s budováním socialismu bylo promarněno?

    Autoři si jsou vědomi, že jimi prezentované názory,  argumenty a závěry nenajdou u všech čtenářů jen příznivou odezvu. Byli by však rádi, kdyby publikace přispěla alespoň k lepší orientaci při probíhající diskusi na půdě KSČM k problematice socialismu pro 21. století, která se uskutečňuje pod silným ideovým vlivem a taktovkou teoreticko-analytického pracoviště sekretariátu ÚV KSČM. Pracoviště, jehož představitelé při razantní kritice těch, kteří se neztotožňují s jejich představami svým otřepaným klišé, že marxismus-leninismus, který je prý jen „stalinismem“, je vlastně mrtev, „demokraticky“ zastrašují ty, kteří mají jiný názor než oni.

  

Na stěně Piskarevského hřbitova v Leningradě (dnes opět Petrohradě), kde spí svůj věčný spánek hrdinní obránci města z období fašistické blokády, je vyryt nápis: „Nikdo není zapomenut a nic není zapomenuto.“ Tento nápis se v současném tragicky odlidšťovaném světě kapitálu, zvláště po dočasné porážce socialismu v řadě zemí bývalé světové socialistické soustavy, stává naléhavou výzvou silám světového revolučního procesu:

Nikdo z těch, kteří svými činy pomáhali vytvářet obraz lidštějšího světa socialismu, nesmí být zapomenut!

Nic z úspěchů, omylů a porážek boje za socialismus nesmí být zapomenuto!

VE JMÉNU  ŽIVOTA  I  RADOSTI  I  KRÁSY!

  

*

          Vlna buržoazních kontrarevolucí, jež se přehnala Evropou na přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století, potvrdila, jak složitá je cesta historického vývoje, jak progresivní společenský vývoj může být za určitých podmínek vystřídán regresí, jak naplňování epochy přechodu lidstva od kapitalismu k socialismu zahájené VŘSR může být ztěžováno zákruty dějin. Čtvrtá etapa soudobé epochy(1), etapa dočasné porážky evropského socialismu a vítězství buržoazních kontrarevolucí, spojená s novým imperiálním dělením světa, však neznamená konec dějin, jak by si přáli apologeti kapitalismu, nýbrž urychlení krizových procesů uvnitř imperialistického světa a shromažďování sil pro další revoluční postup lidstva.

Analýzou historického vývoje zákonitě dojdeme ke zjištění, že vítězství buržoazní kontrarevoluce v Evropě nejenže neznamenalo porážku učení marxismu-leninismu, nýbrž naopak potvrdilo jeho pravdivost. Historický vývoj XX.století nám ukazuje, že pokud bylo učení marxismu-leninismu tvůrčím způsobem v konkrétních historických podmínkách rozvíjeno, byl světový revoluční proces na postupu. Praktickým dokladem toho bylo vítězství VŘSR, budování socialismu v SSSR, vítězství SSSR ve Velké vlastenecké válce, vznik světové socialistické soustavy nebo rozpad světové koloniální soustavy. V okamžiku, kdy došlo k deformaci vědeckého jádra tohoto učení, začal světový revoluční proces ztrácet svoji dynamiku, postupně slábl a nakonec byl v evropské části světa poražen. Stěžejními historickými milníky této deformace se staly XX.sjezd KSSS v roce 1956, rozvinutý jednáním XXII.sjezdu KSSS v roce 1961, Pražské jaro 1968 a Gorbačovova perestrojka, zahájená roku 1985.

Marxismus-leninismus tedy nebyl poražen ani nezastaral. Naopak. Přichází doba jeho nezbytné renesance, doba návratu k teoretickému i praktickému odkazu K.Marxe, B.Engelse a V.I.Lenina. Bez marxismu-leninismu totiž nemůže být pro nás cesty ven. Ven ze světa diktatury kapitálu, diktatury peněz, vykořisťování, zločinu, kolosální manipulace s lidským myšlením a formální, buržoazní demokracie, která je pouhým parlamentarismem bez skutečné vlády lidu a jeho účasti na řízení společnosti.

Krizová situace české společnosti i okolního světa si stále naléhavěji vynucuje řešení. Tím je nový nástup socialismu. Jedině on může kvalitativně obrodit ekonomický základ společnosti, a tak nabudit progresivní změny nadstavbové sféry společnosti a jejího duchovního života.

Socialismus není ani utopií, ani omylem dějin, jak se nám to opět snaží namluvit buržoazní ideologové a jejich služebníci. Jeho vědecké zdůvodnění je spjato se vznikem materialistického pojetí dějin, jehož základní teze byly zformulovány Marxem a Engelsem již ve čtyřicátých letech 19.století. Toto pojetí dějin pak bylo završeno v padesátých letech 19.století v Marxově epochálním díle Kapitálu. Marx právě pomocí této objektivní analýzy kapitalistického řádu dokazoval nutnost jeho přeměny v řád socialistický, představující první fázi komunistické společensko-ekonomické formace.

Dlouhodobým strategickým cílem komunistů je vytvoření společnosti beztřídní, komunistické, skutečně sociálně spravedlivé, založené na odstranění zotročujícího područí soukromého vlastnictví a staré dělby práce, kdy zmizí i protiklad mezi fyzickou a duševní prací a práce již nebude pouhým prostředkem k životu, nýbrž se stane sama první životní potřebou. S všestranným rozvojem jednotlivců vzrostou i výrobní síly tak, že všechny zdroje sdruženého, společného bohatství potečou plným proudem a společnost bude moci vepsat na svůj prapor: „Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb!“ (K.Marx, B.Engels: Spisy, sv.19, SNPL, Praha 1966, s. 49-50)

Jestliže je dosažení komunismu dlouhodobým strategickým cílem komunistických stran, pak jejich nejbližším cílem je uskutečnění socialistické revoluce a vybudování socialismu. Sociální revoluce v pojetí marxismu-leninismu představuje celkovou kvalitativní přeměnu daného společenského zřízení, nahrazení jedné, přežité společensko-ekonomické formace formací novou, pokrokovější. Pregnantně to formuloval Marx v předmluvě Ke kritice politické ekonomie: „Na jistém stupni svého vývoje se materiální výrobní síly společnosti dostávají do rozporu s existujícími výrobními vztahy nebo – což je jen právní výraz toho – s  vlastnickými vztahy, uvnitř nichž se dosud pohybovaly. Z forem vývoje výrobních sil se tyto vztahy proměňují v jejich pouta. Nastává pak epocha sociální revoluce. Se změnou ekonomické základny dochází pomaleji nebo rychleji k převratu celé ohromné nadstavby.“ (K.Marx, B.Engels: Spisy, sv. 13, SNPL, Praha 1963, s.37)

Novým typem sociální revoluce je revoluce socialistická, která uskutečňuje přechod od kapitalismu k socialismu. Ta se zásadně liší od revolucí buržoazních a to zejména v těchto skutečnostech:

1.Buržoazní revoluce začíná v době, kdy již v lůně feudalismu dozrála výrobní základna kapitalismu, která se v něm dlouhodobě vytvářela, a spolu s ní se šířily a sílily kapitalistické výrobní vztahy. U socialistické revoluce je tomu obecně jinak. V rámci kapitalismu se sice vytvářejí objektivní i subjektivní předpoklady a podmínky pro socialistickou revoluci, to se však děje při plné vládě kapitálu. Socialistické výrobní vztahy odvíjející se od společenského vlastnictví výrobních prostředků jsou zásadně protikladné kapitalistickým, nemohou tedy vznikat a vyvíjet se v rámci kapitalismu. Proletariát, nositel socialistické revoluce, si nemůže uvnitř kapitalismu vytvářet nové ekonomické vztahy, ekonomickou základnu, která by mu umožňovala vytlačovat buržoazii od ekonomické a politické moci. Za kapitalismu může vzniknout jen materiálně technická základna socialistické revoluce (tj. rozvinuté výrobní síly na bázi průmyslové velkovýroby, založené na zavádění nejnovější techniky a technologie – dnes pod vlivem vědecko-technické revoluce), s níž se výrobní vztahy kapitalismu dostávají do příkrého rozporu.

2.Z výše uvedeného vyplývá, že politická revoluce buržoazní revoluci završuje, tzn. uvádí do souladu politickou moc buržoazie s již existující buržoazní ekonomikou, kdežto u socialistické revoluce je politická revoluce počátkem, který proletariátu a jeho spojencům otevírá cestu k přebudování staré, kapitalistické ekonomiky a k zorganizování ekonomiky nové, socialistické.

3.Buržoazní revoluce se omezuje na vystřídání jedné vykořisťovatelské třídy druhou, proto nepotřebuje rozbíjet starý státní aparát. Socialistická revoluce poprvé v třídních společensko-ekonomických formacích odstraňuje nadvládu soukromého vlastnictví výrobních prostředků a tedy vykořisťování člověka člověkem. Proto hegemon socialistické revoluce – proletariát, vedený svou revoluční stranou, musí zrušit diktaturu buržoazie, rozbít buržoazní státní aparát a nahradit jej novým – skutečně demokratickým, tj. politickou mocí proletariátu ve svazku s ostatními pracujícími.

4.Buržoazní revoluce narůstaly živelně, bez jasného předchozího plánu. Programové představy, jež měly po odstranění feudalismu získat buržoazii spojence, se vyznačovaly abstraktní všeobecností a iluzorností. Vyhlášené ideály svobody, rovnosti a bratrství pak nalezly své naplnění jen ve svobodě vlastnictví a vykořisťování, ve svobodné a bezohledné konkurenci při nadvládě těch nejbohatších, a proto nejmocnějších. Ona proklamovaná svoboda tak nalezla praktické vyústění  v nerovnosti. Míra  této svobody je tak za kapitalismu dána především mírou množství peněz, mírou bohatství a projevuje se jako diktatura peněz, jako diktatura kapitálu. Svobodný kapitalista  (podnikatel) potřebuje pro rozšíření svého kapitálu i „svobodného“ dělníka, který by mohl na trhu práce „volně“ prodávat svou pracovní sílu. Oba, jak kupec (podnikatel), tak i prodavač tohoto zboží – pracovní síly (proletář) se zde „řídí jen svou svobodnou vůlí. Uzavírají smlouvu jako svobodné, právnicky rovnoprávné osoby“. Fakticky však nerovnoprávné, neboť jen majitel peněz a nyní i majitel pracovní síly může odejít z tohoto tržního vztahu jako vítěz, který vydělá skrze toto zvláštní zboží (pracovní sílu) víc něž investoval!  Dělník jde za ním „plaše, zdráhavě, jako někdo, kdo přišel se svou kůží na trh a teď nemůže čekat nic jiného než – že mu kůži s těla sedřou.“ (K.Marx,Kapitál, s.195). Rovnost a svoboda, jak již bylo uvedeno, tak nalezly své naplnění ve svém opaku, v nerovnosti mezi lidmi – na jedné straně vlastníky finančních a výrobních prostředků a na straně druhé jejich nevlastníky, mezi vykořisťovateli a vykořisťovanými, bohatými a chudými. Rovnost se naplnila jen jako zcela formální rovnost, fakticky a jednoznačně v nerovnosti. Engelsovými slovy rovnost vyústila jen „v měšťáckou rovnost před zákonem“, kdy „za jedno z nejpodstatnějších lidských práv bylo prohlášeno – měšťácké vlastnictví…“ (B.Engels, Anti-Dühring, s.16) Toto měšťácké vlastnictví tvoří  základ bezohledného vykořisťování a příkré, trvale se prohlubující sociálně-ekonomické, politické i kulturní nerovnosti mezi lidmi, sociálními třídami a skupinami. Bratrství pak nalezlo „své naplnění“ v bezohledném boji, v konkurenci, ve „válce všech proti všem“, jejíž pravidla a zákony diktuje třída vlastníků výrobních prostředků a kapitálu a to ve svůj prospěch. (Blíže viz K.Marx, Kapitál.) Tuto diktaturu buržoazie, ekonomickou moc prosazovanou i politickými prostředky, tj. státní mocí (silou zákona a represe) uplatňuje vládnoucí třída  přímo, či zprostředkovaně a zastřeně, tj. zejména parlamentním způsobem, prostřednictvím svých poslanců a senátorů. U nás dnes prostřednictvím takových buržoazních, prokapitalistických stran, jako jsou ODS, „křesťanští“ lidovci, zelení i sociální demokraté.

Na rozdíl od buržoazních revolucí je socialistická revoluce od Marxových a Engelsových dob vědecky zdůvodněna. Na její přípravě se pracovalo řadu let. Pravdivost teorie socialistické revoluce byla poprvé v dějinách potvrzena vítězstvím VŘSR. Říjnová revoluce v Rusku byla revolučním východiskem z všeobecné krize kapitalismu, jež vehnala lidstvo do masakru první světové války. Tragédie této imperialistické války výrazně signalizovala, že je kapitalismus ve svém imperialistickém stadiu zralý k pádu.

 

*

 

Analýzu vývoje kapitalismu na počátku XX.století provedl V.I.Lenin. Ve své práci Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu dospěl k závěru, že kapitalismus dospěl do svého imperialistického stadia, které se stává předvečerem proletářských revolucí. Vzhledem k tomu, že se kapitalismus ve svém imperialistickém období vyvíjí nerovnoměrně, je možné, aby socialistická revoluce zvítězila nejprve v nejslabším článku imperialistického řetězce, nikoli však nezbytně tam, kde je kapitalismus vyspělejší. Tím tvůrčím způsobem rozvinul K.Marxe a B.Engelse, kteří předpokládali, že revoluce zvítězí nejprve v několika kapitalisticky nejvyspělejších zemích, což odpovídalo podmínkám tehdejšího vývojového stupně kapitalismu – kapitalismu volné soutěže.

Lenin také propracoval otázku přerůstání buržoazně demokratické revoluce v revoluci socialistickou, otázku národnostní, která rovněž může být vyřešena pouze ve spojitosti a na podkladě socialistické revoluce, a otázku rolnickou, jejíž správné řešení mělo velký význam pro vytvoření pevného spojeneckého svazku mezi proletariátem a rolnictvem, pro úspěšný průběh socialistické revoluce v Rusku.

Hlavní otázce socialistické revoluce, tj. její náplni, obsahu i formám se V.I.Lenin věnoval především v práci Stát a revoluce, ale i v díle Proletářská revoluce a renegát Kautský. Zde ukázal, že hlavním obsahem socialistické revoluce je nastolení diktatury proletariátu jako její nejdůležitější opory, jako nástroje, který musí být vytvořen proto, aby mohl být potlačen odpor svržených vykořisťovatelů, aby revoluce byla dovedena do konce, aby revoluce byla přivedena k úplnému vítězství socialismu. Porazit buržoazii a svrhnout její moc může revoluce i bez diktatury proletariátu. Avšak zlomit odpor buržoazie, udržet vítězství, organizovat společenské proměny a jít dále k definitivnímu vítězství revoluce už nemůže, nevytvoří-li na jistém stupni svého vývoje zvláštní orgán v podobě diktatury proletariátu jako svou hlavní oporu. (2) Tato diktatura proti menšině představuje zároveň demokracii pro většinu společnosti. Jde tedy o historicky nejvyšší formu demokracie. Ta je nutná po celou epochu přechodu lidstva od kapitalismu ke komunismu. Příčinu její oprávněnosti Lenin vystihl přímo prorocky: „Přechod od kapitalismu ke komunismu je celá dějinná epocha. Dokud tato epocha neskončí, nezbytně zbývá vykořisťovatelům naděje na restauraci a tato naděje se pak mění v pokusy o restauraci.“ (V.I.Lenin: Proletářská revoluce a renegát Kautský, Svoboda, Praha 1980, s.77)

Historický vývoj plně potvrdil tuto pravdu leninismu. Vždyť právě revize diktatury proletariátu na tzv. všelidový stát, jež byla provedena na XXII.sjezdu KSSS v roce 1961 jako součást již dříve zahájené revize marxisticko-leninského učení o třídním boji, byla jednou z rozhodujících podmínek, které umožnily porážku socialistické revoluce.

Do stejného soudku patří i představy „moderně levicových“ iluzionistů o tom, že diktatura proletariátu byla prý jen jakýmsi dobovým heslem, které ani není marxistického původu, neboť si ho prý vymyslel Blanqui a komunisté by se tedy měli diktatury proletariátu zříci a měli by usilovat o vytvoření všeobecně pluralitní, demokratické a samosprávné společnosti. Tento „laboratorní“ přelud však vyvrací realita třídně rozděleného světa.

V mnoha teoretických kruzích je dnes rovněž rozšiřován názor, že demontáž socialismu byla zaviněna „nedostatkem demokracie“. Buržoazní teoretici dokonce tvrdí, že socialistický stát je svou podstatou „diktátorský a totalitní“ a jako takový není slučitelný s principy demokracie. Tento názor je především nehistorický, vědomě či nevědomě zamlžující onu nosnou, tj. třídní determinaci podstaty každého státu, tedy i demokracie.

V návaznosti na Marxe a Engelse si také Lenin uvědomoval, že k úspěšnému provedení socialistické revoluce jsou nutné nejen objektivní podmínky, ale i podmínky subjektivní. Uvědomoval si, že se socialistická revoluce neobejde bez aktivního revolučního subjektu, tedy bez revoluční politické strany proletariátu, která bude vnášet do dělnického hnutí uvědomění a organizovanost, neboť  pouze zorganizovaná třída proletářů vyzbrojená vědeckou teorií o společnosti je schopna socialistickou revoluci nejen uskutečnit, ale především rozvíjet.

Historie potvrdila správnost tohoto pojetí revoluční strany. Naopak revize Leninova paradigmatu revoluční strany, která přeměnila komunistickou stranu ze strany dělnické třídy na jakýsi konglomerát strany všeho lidu, byla skutečností, jež přispěla k degeneraci strany a k porážce socialismu.

Kontinuitu s takovýmto deformovaným pojetím strany udržují ti, kteří přišli s tvrzením, že se Leninovo pojetí komunistické strany již v současnosti vyčerpalo a že je nutno usilovat o nové vize a strategie, o nové paradigma strany v podobě strany plnící roli jakéhosi informačního servisu (viz např. statě M.Ransdorfa). Toto „nové“ paradigma však degraduje komunistickou stranu z role předvoje dělnické třídy a ostatních pracujících do role strany, která je ve vleku živelného hnutí. Tím se odsuzuje dělnická třída a ostatní vykořisťovaní k tomu, aby byli snadným nástrojem manipulace v rukou buržoazie. Ono údajně „nové“ paradigma komunistické strany jako „strany moderně levicové“ je ve skutečnosti starým paradigmatem stran II.internacionály, dnes stran kolaborace se soudobým kapitalismem. Komunistická strana proto nemůže mít nic společného s takovouto tzv. „moderní levicovou stranou“, tedy se stranou jen sociální reformy a vylepšování kapitalismu. Toto „historické poslání“ dnes plní tzv. socialistické a sociálně demokratické strany nejen západní Evropy, ale i těch zemí, které prošly kontrarevolucí a restaurací kapitalismu. Jde tedy o strany sdružené především v tzv. Socialistické internacionále.

V souvislosti s prosazováním jednostranně a falešně pojatého principu názorové „plurality“ a tolerance uvnitř komunistické strany, který je dnes – při intoleranci k marxisticko-leninsky orientovaným komunistům – prosazován pseudoliberálními, tzv. „tvořivě myslícími“ marxisty a jejich stoupenci, je třeba připomenout Leninovu odpověď na požadavek jednoho soudruha, aby byla členům strany zaručena úplná svoboda pro jejich myšlenky. V ní Lenin uvádí: „Je to veskrze oportunistické heslo … vyhlášené oportunisty … uvnitř socialistických stran. Ve skutečnosti neznamená nic jiného, než ´svobodu´ demoralizovat dělnickou třídu buržoazní ideologií … Strana proletariátu je přece … svobodné sdružení, vytvořené pro boj proti myšlenkám buržoazie, pro obranu a prosazení zcela určitého, a to marxistického světového názoru.“ (Blíže viz U.Huar: K politické organizaci komunistů v dějinách a současnosti, Názory SKK, roč.12, č.1, s.64.)

Ve světle kvalitativních odlišností socialistické revoluce od revolucí buržoazních neobstojí snaha některých současných intelektuálů vytvářet prostou analogii mezi buržoazní a socialistickou revolucí a na tomto základě řadit VŘSR k revolucím „prvního typu“, tj. k revolucím nejen před Velkou francouzskou buržoazní revoluci, nýbrž dokonce před anglickou buržoazní revoluci, tedy k pouhému náběhu k plné, zralé socialistické revoluci. Náběhy k socialistické revoluci nejsou obecně za kapitalismu možné právě proto, že se v kapitalismu nemůže vytvořit částečná ekonomika socialismu, socialistické vlastnické, ekonomické vztahy  jako základ pro částečnou politickou moc proletariátu, kterou by bylo možné už jen v „demokratické soutěži“ s doposud vládnoucí národní a nadnárodní buržoazií rozvinout a upevnit.

Dle tvrzení soudobých „modernizátorů“ prezentujících se jako „tvůrčí marxisté“ to prý možné je. Podle nich se v rámci kapitalismu může zrodit a také prý se nezbytně zrodí jako „nový revoluční subjekt“ jakási třída „samosprávných vlastníků“. Tato třída se nakonec ve „svobodné soutěži vlastnických forem“ prosadí a kapitalismus přeroste v moderní socialismus („socialismus samosprávný“). Jde o to, že prý „v průběhu ekonomické soutěže a demokratizace společnosti mizí kapitalistický vlastnický sektor, zejména globální monopolistický kapitál, úměrně tomu mizí buržoazie i část maloburžoazie, jejich příslušníci se přelévají do nových tříd, případně dožívají jako určití rentiéři požívající všech výhod nové společnosti.“ (Alternativy č.26/2006, s.36) Mělo by to tedy vše – podle „snílků“ a „velkých mágů“ „nového“, „moderního myšlení“ jít jako po másle. Odpovědi na otázku z čeho a jak vznikne ono „samosprávné vlastnictví“ (zřejmě asi „akcionářské“), se na bázi seriozní argumentace nedočkáme. Máme tak věřit v to, že obří nadnárodní společnosti, nemluvě o národní buržoazii, se pro „modré oči“ potencionálních „samosprávných vlastníků“ a jejich ideálu a „touhy“ stát se „hegemonem revolučních přeměn“, směřujících k naplnění vize nového „modelu socialismu“, vzdají svého monopolního postavení na světovém hospodářském trhu a postupně předají své vlastnictví do rukou těchto „neprivilegovaných“, kteří jej budou  „samosprávně“ spravovat.

O nábězích k socialistické revoluci v kapitalismu lze uvažovat pouze ve zvláštních případech. Zvláštním případem může být např. situace, kdy vnější podmínky zabrání intervenci proti socialistické revoluci, přičemž vnitřní síly buď nebudou ještě tak silné, nebo nebudou nuceny spěchat, neboť se budou moci opřít o podporu a pomoc vítězných socialistických revolucí v jiných zemích. Typickou ukázkou těchto zvláštních případů může být příklad lidových demokracií po druhé světové válce v zemích, kde se prosadil vliv vítězného SSSR.

VŘSR měla sice vedle obecných rysů socialistické revoluce i celou řadu zvláštností, ne však takových, které by ji opravňovaly zařadit mezi „první typy“. (Blíže viz K.Pavlík: Ransdorf a VŘSR, Názory SKK, roč.8, č.2.)

Otázka řazení VŘSR do dynamiky historického vývoje má zásadní teoretický a politický význam. Není náhodou, že se snaha zařadit VŘSR k revolucím „prvního typu“ začala prezentovat zejména po vítězných buržoazních kontrarevolucích v Evropě na přelomu osmdesátých a devadesátých let XX.století. Politická reakce potřebovala a potřebuje zpochybnit vše, co bylo a je spjato s revolučním přetvářením kapitalistického světa. V tom jí napomáhají intelektuálové tzv. „moderní levice“. Porážka socialismu v Evropě zdánlivě podpírá jejich myšlenku o předčasnosti VŘSR a tím i následných revolucí při vzniku lidově demokratických zemí.

Teze o předčasnosti VŘSR umožňuje jejím tvůrcům a nositelům nejen oprašovat teorii renegáta Kautského o ultraimperialismu, tedy o tom, že socialistická revoluce bude možná, až se vytvoří jednotný celosvětový imperialismus („ultraimperialismus“), ale především zpochybnit nutnost diktatury proletariátu jako klíčového politického aspektu socialistické revoluce a budování socialismu, vytvořit argumentační bázi pro přímou kritiku socialistického vývoje v SSSR, implicitně odmítat charakteristiku soudobé epochy jako epochy přechodu lidstva od kapitalismu k socialismu a – jak již bylo uvedeno – evokovat myšlenku o nevyhnutelnosti porážky tohoto prý „socialistického experimentu“.

Hlavním smyslem teze o předčasnosti VŘSR je odmítnutí leninismu jako marxismu epochy imperialismu a proletářských revolucí, popření pozitivní historické úlohy nejen Komunistické internacionály, ale i následného vývoje mezinárodního komunistického hnutí a ospravedlnění politiky sociální demokracie jako politiky „realistické“, „uvážlivé“ a jedině správné. Vždyť prý historicky omezený leninismus, hodící se jen pro zaostalé poměry Ruska, byl ostatním stranám vnucen stalinskou Kominternou a politikou VKS(b). Stejně tak jim byly vnuceny i zkušenosti VŘSR a bolševiků včetně onoho stalinského, tzv. „byrokratického“, „sovětského modelu socialismu“, fakticky prý jen historicky neperspektivního protosocialismu. To vše pak – podle oněch intelektuálů – nemohlo vést k ničemu dobrému než k historické porážce a diskreditaci „původních“ a ušlechtilých ideálů socialismu.

Povrchnost a účelovost uvedeného pohledu však vyvrací historický vývoj. Ten při hlubším pohledu zřetelně ukazuje, že porážka socialismu v Evropě nebyla plodem ŘÍJNA roku 1917 ani zrodu komunistických stran a procesu jejich bolševizace, nýbrž plodem chruščovovského ANTIŘÍJNA roku 1956 a následné debolševizace KSSS a dalších komunistických stran. Porážka socialismu v Evropě v praxi potvrdila, že jakýkoli odklon od leninismu směrem k sociáldemokratismu vede k porážkám revolučního procesu.

Říjnová revoluce prolomila jednotnou frontu světového imperialismu, podnítila sociální hnutí vykořisťovaných a národněosvobozenecký boj podmaněných národů, zahájila novou epochu světových dějin – epochu přechodu lidstva od kapitalismu k socialismu.

Říjnová revoluce zrodila mezinárodní komunistické hnutí, v němž našel princip proletářského internacionalismu konkrétní podobu ve vytvoření Komunistické internacionály (1919-1943). Kominterna napomáhala komunistickým stranám zbavovat se sociálnědemokratických přežitků, napomáhala jim osvojovat si tvůrčím způsobem zkušenosti bolševické strany. V tomto procesu bolševizace vychovala Kominterna řadu významných osobností mezinárodního dělnického hnutí, jakými byli např. J.Dimitrov, K.Gottwald, A.Gramsci, Ho Či Min, D.Ibárruri, Kim Ir Sen, Mao Ce-tung, V.Pieck, E.Thälmann, M.Thorez, P.Togliatti a jiní.

Činnost Kominterny nebyla prosta dílčích chyb. Avšak hlavní úsilí její činnosti bylo zaměřeno na formování mezinárodního revolučního subjektu dějin. V tom také spočívá její nejvýznamnější pozitivní role. A právě pro tuto svou pozitivní roli stává se dnes terčem kritiky nejrůznějších transformačních intelektuálů v komunistickém hnutí, usilujících o vykořenění komunistické identity z komunistického hnutí.

Díky Kominterně vyzrávala i Komunistická strana Československa (založena r.1921) v revoluční stranu nového typu. Nástupem Gottwaldova vedení na V. sjezdu v roce 1929 byly vytvořeny podmínky pro důsledné uplatňování revolučních principů v organizačně politické a ideově výchovné práci strany. To umožnilo straně rozšiřovat její aktivní působení na dělnickou třídu, drobné rolníky a pokrokovou inteligenci.

Přestože tato politika narazila ve svých počátcích u řady členů na nepochopení (viz např. vystoupení 7 předních spisovatelů proti novému vedení KSČ) a vyvolala v dnes tak vychvalované prvorepublikové buržoazní demokracii zvýšený odpor buržoazie a jejích přisluhovačů, jenž nabyl konkrétní podobu v rozvinutí protistranických represí (od vyhazování komunistů ze zaměstnání, přes jejich žalářování až po znevažování a omezování činnosti celé strany a cenzurování jejího tisku), přinášela plodné výsledky. Revoluční změna politiky KSČ umožnila straně vést  úspěšně dělnickou třídu a ostatní pracující do boje za práci a chléb a dosahovat v něm i mezinárodně významných úspěchů (např. mostecká stávka roku 1932), umožnila straně pružně a zásadově změnit její politiku v polovině třicátých let v souvislosti s nástupem fašismu ve světě, vést aktivní boj na obranu republiky i národněosvobozenecký boj v období protektorátu a 2.světové války a nakonec zvítězit nad politickou reakcí v Únoru 1948. Tyto skutečnosti jednoznačně svědčí o správnosti procesu bolševizace, kterým prošla KSČ po svém V. sjezdu.

*

Lenin tvůrčím způsobem aplikoval teorii vědeckého socialismu do praxe. Leninův program socialistického budování byl proti jeho odpůrcům uhájen Stalinem, jenž pokračoval v jeho praktické realizaci. Porevoluční Rusko prošlo navzdory občanské válce, kterou zahájili vnitřní odpůrci revoluce, navzdory intervenční válce, kterou proti revolučnímu Rusku vedlo 14 imperialistických zemí, navzdory všem pozdějším zoufalým a zákeřným pokusům poražené reakce cestu nebývalého rozvoje. Jeho dynamiku obrazně vystihl J.Fučík v názvu jedné ze svých knih o Sovětském svazu – V zemi, kde zítra znamená již včera.

Vytvoření Svazu sovětských socialistických republik roku 1922 zasadilo současně těžkou ránu metodě buržoazního nacionalismu jako jediné metodě osvobození utiskovaných národů, založené na odlučování jednoho národa od druhého, znesváření národů, stupňování národní nevraživosti mezi pracujícími různých národů. Ukázalo se, že je možná proletářská metoda osvobození utiskovaných národů, založená na bratrském svazku dělníků a rolníků nejrůznějších národů, vytvořeném na zásadách dobrovolnosti a internacionalismu. Existence Svazu sovětských socialistických republik byla předobrazem budoucího sjednocení pracujícího lidu všech zemí v jednotném světovém hospodářství.

Tento předobraz sjednocování světa práce, usilující o všestranný rozvoj každého jedince bez ohledu na to, z kterého národa pochází, ostře kontrastuje s tzv. globalizací, tedy se sjednocováním světa kapitálu, které v evropských poměrech krystalizuje v podobě Evropské unie. V procesu globalizace jde totiž o to, aby byl člověk podřízen diktátu kapitálu, aby se stal pouhým nástrojem pro rozmnožování kapitálu v celosvětovém měřítku.

Impozantní výsledky dosažené praktickou realizací marxismu-leninismu v konkrétních historických podmínkách meziválečného Sovětského svazu jsou přímo nestravitelným soustem nejen pro buržoazní ideology, nýbrž i pro intelektuály tzv. „moderní levice“. A tak toto období zahlcují pomluvami a razí myšlenku o tom, že se v SSSR etabloval stalinský režim narušování tvůrčích sil a produktivních potencí, teroru a nenávisti.

Ti, kdož znají fakta, se nutně musí ptát, o jakémže narušování tvůrčích sil a produktivních potencí to tito intelektuálové hovoří, jestliže se v období 1928 až 1940 zvyšovala průmyslová výroba v SSSR v průměru o 11% ročně, jestliže se hrubá základní hodnota v průmyslu zvedla ze 34,8mld. rublů v roce 1928 na 75,7mld. rublů v roce 1933 (ve stejné době se světový kapitalismus zmítal v hluboké hospodářské krizi) a ze 119mld. rublů v roce 1937 na 170mld. rublů v roce 1940, jestliže produktivita práce v zemědělství vzrostla v letech 1928 až 1940 o 17%, jestliže k roku 1939 poklesla míra negramotnosti na 20%, ačkoli v roce 1928 činila 56%, a tak bychom mohli ve výčtu konkrétních čísel pokračovat. (Blíže viz B.Azad: Hrdinská bitva a hořká porážka, OREGO 2003.)  Ano, toto období provázely i problémy. Nejednalo se však o problémy stagnace a úpadku, nýbrž o problémy růstu, problémy spjaté s hledáním, s novátorskými přístupy při řešení zcela nových a naprosto neznámých problémů a úkolů.

Otázka tzv. teroru a třídní nenávisti je prezentována jako jeden ze smyslů existence tzv. stalinistického režimu – „stalinismu“, tedy fakticky leninismu, ne jako důsledek příčiny, jako reakce na aktivní odpor vnitřních nepřátel revolučního přetváření společnosti, kteří za pomoci kapitalistického zahraničí usilovali o kontrarevoluční zvrat vývoje k předrevolučním poměrům.

Ne náhodou na uvedené souvislosti upozorňoval Lenin, když v Pozdravu maďarským dělníkům psal, že úplné odstranění tříd je dílem dlouhodobého, svízelného a úporného třídního boje, který po svržení moci kapitálu, po rozbití buržoazního státu, po nastolení diktatury proletariátu nemizí (jak se domýšlejí prázdní mluvkové starého socialismu a staré sociální demokracie), nýbrž jen mění své formy a stává se v mnoha směrech ještě urputnějším. (Blíže viz V.I.Lenin: Spisy, sv.29, SNPL, Praha 1955, s.382-386.)

Stalin tuto otázku dále rozvádí: „Jde tu o to, že socialismus se zdarem útočí proti kapitalistickým živlům, že socialismus roste rychleji než kapitalistické živly, že specifická váha kapitalistických živlů vzhledem k tomu klesá, a právě proto, že specifická váha kapitalistických živlů klesá, větří kapitalistické živly smrtelné nebezpečí a zesilují svůj odpor. A zesílit svůj odpor mohou dosud nejen proto, že je podporuje světový kapitalismus, nýbrž také proto, že přes pokles jejich specifické váhy a přes snížení jejich relativního růstu ve srovnání s růstem socialismu – kapitalistické prvky přece jen absolutně rostou, a to jim skýtá jistou možnost shromažďovat síly k tomu, aby se stavěly na odpor růstu socialismu. Právě na tomto základě dochází v nynějším stadiu vývoje, za nynějších podmínek vzájemného poměru sil k zostřování třídního boje a k zesilování odporu kapitalistických živlů města a vesnice. (J.V.Stalin: O pravé úchylce ve VKS(b), Spisy, sv.XII., s.44)

Chruščovovo vedení KSSS však prohlásilo leninskou tezi o možném zostřování třídního boje při budování socialismu za zcela chybnou a současně zrevidovalo marxistickou teorii třídního boje. V období mírového soužití států s rozdílným společenským zřízením zdůrazňovalo pouze jeho ideologickou formu a opomíjelo jeho formu ekonomickou a politickou. Gorbačovovo vedení KSSS tuto revizi dovršilo v tzv. „novém myšlení“ na XXVII.sjezdu KSSS v roce 1986 slovním zamítnutím třídního boje, kdy mírové soužití států s rozdílným společenským zřízením bylo označeno za období vzájemné spolupráce těchto států při řešení všelidských úkolů. Gorbačov současně začal oslovovat nejvyšší představitele imperialistických velmocí, kteří usilovali o zlikvidování SSSR,  jako své přátele.

Tři roky po zakotvení uvedené revize třídního boje v nové redakci Programu KSSS se za aktivní rozkladné úlohy Gorbačova a jeho společníků  socialismus v Evropě nezadržitelně zhroutil. Ne náhodou za to Gorbačov sklidil obdiv a pochvalu nejen u představitelů imperialistických mocností. Za povšimnutí stojí upřímná pochvala a ocenění „přátelské“ pomoci Gorbačova, Jakovleva a Ševardnadzeho, jak je vyslovila nástupkyně H.Khola, předsedkyně CDU a dnešní kancléřka Německa A.Merkelová: „Skutečností také je, že jsme si svou antikomunistickou činností nezjednali jen nepřátele. Získali jsme také nové přátele. Tady myslím zvláště na pány Gorbačova, Ševardnadzeho a Jakovleva, jimž jsme zavázáni věčnou vděčností. V duchu antikomunismu se nejednou nezalekli ani zruinování své vlasti. Svým antikomunistickým zaříkáním a spiknutím … uvolnili cestu k tomu, aby 17 mil. Němců mohlo být opět zapojeno do německého národního spolku … bylo dokázáno, že s pomocí lidí typu Gorbačova můžeme rozrušit a zničit i ty nejsilnější komunistické strany.“ (Řečeno na sjezdu CDU v prosinci 2003; převzato – Dialog č. 195, 3/2004, s.3.)

Historie ukázala, že revize marxisticko-leninské teorie o třídním boji a budování socialismu podlomila revoluční bdělost a ostražitost dělnické třídy a jejích spojenců, ukolébala masy, dala třídnímu protivníkovi do rukou mocnou zbraň a stala se za aktivního působení renegátů v nejvyšších stranických a státních funkcích  rozhodující podmínkou porážky socialismu v Evropě. Takové zkušenosti nám přináší historie.

Avšak podle Leninem zmíněných „prázdných mluvků starého socialismu“, dnes těch, kteří se považují za součást „moderní evropské levice“ a prezentují onen „starý socialismus“ jako „socialismus moderní“ a kteří vyhlašují, když ne přímo harmonii třídních zájmů, tak alespoň „občanský mír“ a spolupráci antagonistických tříd při „vázání třídních sil“, bylo zostřování třídního boje v meziválečném Sovětském svazu výmyslem a zločinem Stalina. Ten si za to prý zaslouží hluboké opovržení. „Stalinský teror“ je přitom neustále zahalován clonou milionů mrtvých.

Když byly v devadesátých letech XX.století zpřístupněny ruské archivy, ke slovu se začala dostávat fakta. Z nich např. vyplývá, že v lednu 1939, tj.  v době, kdy tzv. „velké čistky“ dosáhly vrcholu, bylo v gulazích, pracovních koloniích a ve věznicích 2 022 976 vězňů. Z toho počet politických vězňů představoval 450 až 500 tisíc vězňů. Počet popravených za celé období, kdy v čele bolševické strany stál J.V.Stalin, činil 799 455 osob (tedy žádné miliony) a zahrnoval i ty, kteří ve dvacátých letech kolaborovali s intervenčními vojsky, ve čtyřicátých letech s německými nacisty a později se západními nositeli „demokracie“ v úsilí o likvidaci sovětského státu. (Blíže viz A.Schön: Dějinné lži – základy antistalinismu, Názory SKK, roč.14, č.1, K.Ondriaš: Bohové současných mytologií, Eko-konzult, Bratislava 2001.)

Ani v nejmenším si neklademe za úkol ospravedlňovat to, co je neospravedlnitelné, a co je třeba odsoudit, jednoznačně odsuzujeme. Nicméně považujeme za nezbytné vycházet z reálných faktů a jejich reálných příčin a ne ze subjektivistických představ a chimér, z antistalinské, antikomunistické zášti a přitom krátkozrace přehlížet fakta o skutečných desetimiliónech mrtvých ležících na oltáři kapitalismu. (Blíže viz K.Ondriaš: Bohové současných mytologií, Eko-konzult, Bratislava 2001, Kol.: Černá kniha kapitalismu, OREGO 2000, H.Brar: Imperialismus, OREGO 2001.)

Správnost politiky VKS(b), vycházející důsledně z uplatňování teorie marxismu-leninismu v konkrétních podmínkách, byla stvrzena v ohni druhé světové války. Sovětský svaz byl schopen nejen zvrátit vývoj této války, ale i vyjít z Velké vlastenecké války jako vítěz.

Buržoazní falzifikátoři dějin se dnes snaží všemožně snížit úlohu SSSR ve 2.světové válce. Často se uchylují k tvrzení, že bez pomoci zahraničních spojenců by Sovětský svaz nebyl schopen ve válce obstát. Fakta jsou však taková, že zahraniční pomoc spojenců činila od 5% do 12% potřeb bojujícího Sovětského svazu a že tedy 88% až 95% potřeb pokryl Sovětský svaz z vlastních zdrojů.

Smyslem této buržoazní falzifikace je vymazat z paměti lidstva blokádu Leningradu, boj o Moskvu, obranu Sevastopolu, stalingradskou epopej, bitvu v kurském oblouku, očernit nesčetné oběti komunistů Sovětského svazu, Evropy a celého světa. Vztyčení rudé vlajky na střeše německého Reichstagu čím dál více traumatizuje světovou politickou reakci. Symbolizuje totiž ekonomické, politické, vojenské i lidské vítězství vědeckého socialismu nad kapitalismem, který porodil fašismus.

Období druhé světové války odhaluje faleš uměle vytvořené myšlenkové konstrukce buržoazních ideologů, jejímž základem je ztotožňování fašismu s „komunismem“ pod hlavičkou totalitarismu. Nedovedou jasně zodpovědět otázku, proč totalita německá nebojovala s „totalitou“ sovětskou společně proti ostatnímu světu, nýbrž proč obě „totality“ bojovaly proti sobě.

Faleš tvůrců této myšlenkové konstrukce pramení z nevědeckého přístupu, který nerespektuje konkrétní historickou situaci. Tito tvůrci zcela záměrně ruší existenci společenských tříd a operují abstraktními pojmy jako demokracie, ideologie, morálka, občanská práva apod. Nerozlišují kvalitativní rozdíl třídního základu nacistického Německa, který tvořila politická moc velkoburžoazie maskovaná nálepkou „národního socialismu“, a Sovětského svazu, který tvořila politická moc dělnické třídy a jejích spojenců. Zcela záměrně zalhávají skutečnost potvrzenou novodobými dějinami,  že fašismus je otevřená, teroristická diktatura nejreakčnějších a nejagresivnějších sil vykořisťovatelských tříd, že je produktem všeobecné krize kapitalismu v jeho imperialistickém stadiu.

Ideologové buržoazie komolí historické typy států – kapitalistický a socialistický, směšují je s formami státu (demokratická republika, sověty, fašistická nebo vojenská diktatura apod.), ztotožňují politickou demokracii s parlamentarismem a počtem politických stran. Vůbec neuvažují o ekonomickém, sociálně třídním základu státu, demokracie a svobody.

Nerozlišují ani zcela zásadní protiklady fašistické a komunistické ideologie. Zamlčují, že ideologie fašismu jako soubor nejreakčnějších idejí staví na iracionalitě a slouží obraně a zachování kapitalistického společenského řádu. Její hlavní teoretickou oporou se stalo nevědecké učení F.Nietzscheho. Zamlčují, že filozofie komunismu je filozofií rozumu, že jde o vrchol moderního racionalismu, který slouží všeobecné emancipaci pracujícího člověka. Jeho základy tvoří díla K.Marxe, B.Engelse a V.I.Lenina. Zamlčují, že ideologie fašismu usiluje o manipulaci s lidmi, o jejich ovládnutí v zájmu udržení moci kapitálu nad nimi, zatímco ideologie komunistická staví na rozvoji kritického myšlení člověka, na poznávání objektivní pravdy a tím i na zapojení širokých mas lidí do zápasu o jejich vlastní sebeosvobození z útlaku kapitálu a za uskutečnění lidských práv nejen pro vybranou hrstku společnosti, nýbrž pro všechen lidský rod.

Zcela účelově zaměňují třídní charakter morálky tzv. „vyšší, abstraktní morálkou“. Rovněž účelově srovnávají a kladou do stejné roviny koncentrační tábory fašistického Německa a pracovní tábory (gulagy) v Sovětském svazu. Vrcholem jejich cynismu, vrcholem historické falzifikace je stavění Hitlera na stejnou úroveň se Stalinem. Stačí porovnat vývoj Německa pod Hitlerovou vládou, který vyvrcholil apokalyptickou tečkou, s vývojem Sovětského svazu v období, kdy v jeho čele stál J.V.Stalin. Antikomunista W.Churchill toto období zhodnotil v mistrné zkratce ve svém projevu před dolní komorou britského parlamentu v souvislosti s nedožitými osmdesátinami J.V.Stalina 21.12.1959 výpovědí o tom, že Stalin převzal Rusko s dřevěným pluhem a zanechal ho s atomovou zbraní. K této výpovědi není co dodávat.

*

Vítězství SSSR ve Velké vlastenecké válce dynamizovalo světový revoluční proces. V Evropě a Asii se začala utvářet světová socialistická soustava, která zahrnula 35% obyvatel planety, 26% území a její pozdější podíl na světové průmyslové výrobě činil 40%.

Současně se vznikem lidových demokracií se pod vlivem sílícího národněosvobozeneckého boje začala rozpadat světová koloniální soustava. V kapitalistických metropolích rostla síla levicových vývojových tendencí. Všeobecná krize kapitalismu se prohloubila.

Jednou z významných událostí, která vtiskla historii socialistické hodnoty, je i československý Únor 1948. Ne náhodou se po restauraci kapitalismu u nás ostří politické reakce zaměřilo na falšování této dějinné události a celá etapa historického vývoje československé společnosti odvíjející se od tohoto zásadního mezníku našich dějin byla politickou reakcí nazvána nelegitimní a zavrženíhodnou. Smyslem tohoto tažení posluhovačů mezinárodního kapitálu bylo a je vykořenit stopu socialistických hodnot našich dějin z kolektivní paměti národa. Tato stopa je vydávána za cizorodý prvek, který u nás vykrystalizoval v rozporu s naším dosavadním historickým vývojem a přerušil tak jeho kontinuitu.

Uvedená myšlenková konstrukce politické reakce je však falešná. Ne přestože, ale právě proto, že byly naše dějiny takové, jaké byly, vyústil historický vývoj do etapy socialistických hodnot.

Národní a demokratická revoluce z let 1918 až 1920 přinesla českému a slovenskému národu národní svobodu i určitá demokratická zlepšení. Demokratické přeměny však nedospěly k sociálnímu osvobození dělnické třídy a ostatních vykořisťovaných, neboť demokratická revoluce ustrnula na úrovni zájmů buržoazie.

Prosazováním svých minoritních zájmů, které vydávala (stejně jako dnes) za zájmy celého národa, přivedla buržoazie Československou republiku k hospodářské krizi, masové nezaměstnanosti, hladu a bídě většiny českého a slovenského národa. Její další politika vyústila ve zradu národních zájmů, která ve spolupráci s francouzskými a britskými spojenci nejenom rozbila československý stát, ale uvrhla národ do temna německé fašistické okupace, na pokraj existenční zkázy.

Tyto bolestné prožitky se hluboce vtiskly do kolektivní paměti lidových vrstev národa. Jejich životní zkušenost je přivedla k poznání, že budoucí národní a státní vývoj se nemůže vrátit na předmnichovskou úroveň, jejíž demokracie a svoboda byly pro početné vrstvy národa pouhou iluzí, nýbrž musí být postaven na zcela jiných základech.

Tyto představy o budoucím vývoji se staly cílem protifašistického odboje komunistické strany, která si svou neohroženou obhajobou národních zájmů v dobách pro národ nejtěžších získala autoritu mezi početnými vrstvami národa a stala se rozhodující silou domácího odboje. Přes 60 tisíc komunistů prošlo fašistickými věznicemi, více než 25 tisíc komunistů ztratilo v tomto boji své životy.

Slovenským národním povstáním (1944) a Květnovým povstáním českého lidu (1945) vyvrcholil národněosvobozenecký boj našich národů. Jeho úspěšné završení bylo umožněno vítězným postupem Rudé armády a jejích spojeneckých vojsk.

Výrazné levicové smýšlení velké části československé společnosti umožnilo rozvíjet národní a demokratickou revoluci socialistickým směrem. Únorem 1948 přerostla národní a demokratická revoluce pokojnou cestou v revoluci socialistickou. Tato pokojná, ústavní cesta vývoje směrem k socialismu však byla umožněna porážkou nejreakčnějších sil mezinárodní i domácí buržoazie v ostrém střetu druhé světové války.

Únor 1948 neměl nic společného s násilným zvratem úzké ozbrojené skupiny, který je charakteristický pro puč. Byl vzedmutím širokého lidového hnutí, na jehož vrcholu se logikou předchozího vývoje ocitla Komunistická strana Československa. Ta však nepovažovala rozhodující podíl na politické moci za cíl, který jí měl sloužit k mocenskému utlačování národa, jak se nám to snaží namluvit buržoazní historikové. Rozhodující podíl komunistické strany na politické moci byl prostředkem, jenž v daných historických podmínkách umožňoval uskutečnit ekonomické zajištění demokracie, rozšířené na většinu českého a slovenského národa. To byl hlavní smysl onoho společenského pohybu. Jeho realizace vytvářela předpoklady zrodu sociálně spravedlivější společnosti.

Životní zkušenosti vtiskly do kolektivní paměti našich národů poznání, že míra demokracie a svobody není určována počtem politických stran, jak tvrdila buržoazie, ale reálným podílem občanů na řízení a správě věcí veřejných. Ten se však odvíjí od velikosti ekonomické síly jednotlivých společenských tříd a skupin. Bez ekonomického zajištění se demokracie a svoboda stávají pouhou iluzí. A iluze sociální spravedlnost neuskutečňují.   Tato PRAVDA ÚNORA 1948 je dnešními potomky Zenklů a Drtinů záměrně zamlčována.

Stěžejní osobností únorových dní roku 1948 byl tehdejší předseda Komunistické strany Československa Klement Gottwald. Jeho historická úloha v našich dějinách spočívá obrazně řečeno v tom, že odnaučil žebráky pokorně přijímat zbytky, které padaly panstvu ze stolů. Proto ho dnešní panstvo a jeho přisluhovači pomlouvají a démonizují.

Únorové vítězství pracujících bylo mezinárodně zabezpečeno spojenectvím se Sovětským svazem. Dnes nám nejen buržoazní propaganda představuje toto spojenectví jako Stalinův nátlak. Jak „přesvědčivě“ zní takovéto hodnocení z úst pionů na šachovnici německého a amerického kapitálu!

Únor 1948 byl tvůrčím rozvinutím nejen socialistické revoluce, ale i filozofie našich národních dějin, kterou obohatil socialistickými hodnotami. Posunul spirálu historického vývoje našich národů k vyššímu stupni humanismu. Byl logickým vyústěním předchozího vývoje, a proto tvoří zákonitou kontinuitu našich národních dějin.

Výstavba socialismu vyžadovala, aby byla upevňována politická moc dělnické třídy ve svazku s ostatními pracujícími, aby byla vybudována materiálně technická základna socialismu a bylo dosaženo vítězství socialistických výrobních vztahů ve všech odvětvích národního hospodářství, aby byla uskutečněna socialistická kulturní revoluce.

O těchto nových úkolech československé společnosti jednal IX.sjezd KSČ (květen 1949), který se zabýval základními otázkami strategie a taktiky pro přechodné období od kapitalismu k socialismu. Sjezd vypracoval generální linii výstavby socialismu v Československu, jež byla lapidárně vyjádřena v deseti bodech K.Gottwalda. Na první místo postavil úkol vybudovat materiálně technickou základnu socialismu. Ten zahrnoval rozvinutí výrobních sil v celém národním hospodářství na základě realizace prvního pětiletého plánu, socialistickou industrializaci Slovenska jako součást vytváření jednotné materiálně technické základny socialismu a přechod vesnice k socialistické přestavbě. Industrializace Slovenska byla považována za důležitý nástroj řešení národnostní otázky. Kromě výše uvedených úkolů byla v linii IX. sjezdu zdůrazněna mírová zahraniční politika prostřednictvím upevňování všestranné spolupráce se Sovětským svazem a ostatními lidově demokratickými státy a formování akceschopné komunistické strany třídně zakotvené v dělnické třídě, řídící se v každodenním životě zásadami demokratického centralismu, vnitrostranické demokracie, kritiky a sebekritiky.

Sjezd na základě historických zkušeností mezinárodního dělnického hnutí zdůraznil aktuální poznatek vědeckého socialismu o tom, že cesta k socialismu bude i po únorovém vítězství cestou třídního boje, zápasem za revoluční přeměny všech společenských vztahů a poměrů.

Generální linie výstavby socialismu odpovídala objektivním potřebám vývoje československé společnosti, byla srozumitelná širokým vrstvám pracujících a stala se podnětem k rozvíjení jejich nebývalé společensko-politické i ekonomické aktivity a iniciativy.

*

Pud sebezáchovy světového imperialismu a stupňování jeho konfrontačních snah však přivedl svět ke studené válce, která pak začala na mnoha místech světa přerůstat ve válku horkou. Ve 250 ozbrojených konfliktech, které světový imperialismus po 2.světové válce rozpoutal, zahynulo na 50 milionů lidí. Studená válka byla především formou třídního boje vedeného světovým imperialismem proti formující se světové socialistické soustavě. Ochránci imperialismu si byli velmi dobře vědomi toho, jaké smrtelné nebezpečí pro ně představuje vědecká teorie o společnosti a politické strany a síly, které se jí řídí. Proto byli a jsou odhodláni věnovat veškeré své úsilí na jejich zničení.

Záměry k oslabení a zničení světového socialismu a tím i mezinárodního komunistického a dělnického hnutí byly v popředí tajného plánu Alana Dullese, letitého šéfa CIA. V něm se mj. uvádí:

„Skončí válka, všechno nějak zevšední, usadí se a uklidní. A my použijeme všechny síly, všechno zlato, veškeré materiální síly pro obelstění a ohloupení lidí! Lidský mozek, lidské vědomí je přizpůsobivé ke změnám. Zasejeme tam chaos a nepozorovaně nahradíme skutečné lidské hodnoty falešnými, ve které budou věřit. Jak? Najdeme s námi stejně smýšlející, spojence a pomocníky v samotném Rusku. Krok za krokem se bude vyvíjet obrovská, nezměrná tragédie k zániku nejnepokornějšího národa světa. S konečnou platností a nezvratně uhasne jeho sebevědomí.

Například z literatury a umění postupně vytrhneme její sociální podstatu. Malířům vezmeme touhu zabývat se zobrazováním a zkoumáním procesů probíhajících v hlubinách národních mas. Literatura, divadlo, kino budou zobrazovat a oslovovat nejnižší lidské pudy a vášně. Všemožně budeme podporovat a vyzdvihovat tzv. umělce zastávající a ztělesňující v lidském vědomí kult sexu, násilí, sadismu a zrady – zkrátka všelikou nemorálnost. Chaos a nepořádek vytvoříme i v řízení státu.

Neviditelně, aktivně a trvale budeme podporovat nepoctivost úředníků, korupci a všechno, co vede k svévolnosti. Byrokracie a nesvědomitá práce budou vydávány za ctnost. Čestnost a poctivost budou na posměch a nikomu nepotřebné, budou patřit minulosti. Sprostota a drzost, lež a klam, opilství a narkomanie, živočišný strach z druhých, nestydatost, zrada, nacionalismus a nepřátelství mezi národy, nejvíce pak nepřátelství a nenávist k ruskému národu – to všechno co nejobratněji, aniž by si toho kdokoliv všiml, budeme kultivovat, až to rozkvete v krásné květy a přinese toužebné plody.

Jen málo lidí bude tušit nebo pochopí, co se děje…Ale takové lidi zaženeme do bezvýchodného postavení, vystavíme je posměchu, najdeme způsob, jak je očernit a prohlásit za odpad společnosti. Vyrveme duchovní kořeny bolševismu, zprofanujeme a zničíme základy vrozené mravnosti. Rozkladným způsobem rozložíme generaci za generací, vyvoláme erozi a odstraníme leninský fanatismus.

Začneme působit na lidi ještě v dětských a pionýrských letech. Hlavním cílem bude mládež. Začneme ji rozkládat, mravně kazit a zbavovat cti. Z mládeže vychováme cyniky, vulgární lidi, hlupáky, neotesance, kosmopolity. Tohle učiníme.“ (Blíže viz M.Kilev: Chruščov a rozpad SSSR, OREGO 1999, s.70-71.)

Tento plán se stal základním strategickým a prakticko-politickým dokumentem světového imperialismu v čele s USA na vedení studené války a balancování na pokraji války horké. Z něho se odvíjely i takové praktické politické kroky amerického imperialismu, jakými byly Trumanova doktrína, Marshallův plán, vytváření vojensko-politických struktur NATO, ANZUS, SEATO, CENTO a obklíčení SSSR i jeho sousedů a spojenců řetězcem vojenských základen. Součástí těchto kroků bylo též rozvinutí aktivit tajných zpravodajských služeb a podpora protisocialistických sil uvnitř socialistických zemí.

Vývoj poválečné mezinárodní situace si stále očividněji vynucoval potřebu společného, koordinovaného postupu mezinárodního komunistického hnutí. Stále zřetelněji byla mnohými komunistickými stranami pociťována absence Komunistické internacionály, jejíž zrušení v roce 1943 otevřelo prostor ke sjednocování všech sil antifašistické fronty v bojujících zemích Evropy i k upevnění mezinárodní protifašistické koalice.

Pokusem o obnovu činnosti Komunistické internacionály bylo založení Informačního byra v září 1947, jehož členy se stalo 9 komunistických stran následujících evropských zemí: SSSR, ČSR, Jugoslávie, Polska, Maďarska, Bulharska, Rumunska, Francie a Itálie.

Hlavním úkolem Informbyra bylo zajišťovat vzájemnou výměnu informací a dobrovolnou koordinaci činnosti těchto stran v nových podmínkách studené války a zostřujícího se třídního boje, zároveň však i čelit podvratným akcím imperialismu, který vsadil zejména na oživování pozůstatků nacionalismu v těch zemích, jež se daly cestou socialismu.

Uvedenou realitou třídně rozděleného světa bylo zasaženo i Československo. Americký Kongres vyčlenil v této době částku 100 miliónu dolarů k rozvinutí nepřátelské propagandy, budování ilegálního podzemí, zpravodajství, diverzi. Existovaly výcvikové centrály pro diverzanty a zpravodajce vysílané do Československa. Existovaly balóny se štvavými letáky ohrožující leteckou dopravu. Existovali bratři Mašínové a jiní zločinní teroristé. Existovala smrt nejméně 90 příslušníků SNB, kteří zahynuli v přestřelkách. Existovalo hospodářské embargo ze strany západních států. Třídní nepřítel rozpoutal v tomto období skrytý i otevřený boj proti nastupujícímu socialismu. Neváhal sáhnout i k takovým formám násilí, jako byly přímé útoky na funkcionáře strany a národních výborů, žhářství, sabotáže, vraždy.

Z tohoto podhoubí se uvnitř československé společnosti zrodily v padesátých letech politické procesy. Nejvýznamnějším z nich byl proces s vedením protistátního centra, v němž byl souzen i bývalý generální tajemník KSČ Rudolf Slánský.

Politické procesy nebyly dosud objektivně zhodnoceny. V dosavadních hodnoceních převažuje neobjektivní, naprosto jednostranná, negativistická interpretace, v níž jsou vyšetřovatelé převážně líčeni jako estébáčtí trýznitelé, které nezajímalo nic jiného, než pod vedením sovětských poradců a nejvyšších představitelů KSČ dostat za každou cenu z podezřelých doznání a „vykonstruovat“ politický „monstrproces“. Politický proces s Rudolfem Slánským je dodnes i na půdě KSČM, dokonce i mezi jeho marxisticko-leninsky orientovanými členy bez hlubší analýzy považován za „produkt nebezpečné, škodlivé atmosféry podezírání a odhalování vnitřních nepřátel“ (jako by žádní vnitřní nepřátelé neexistovali). Zaznívají názory, že tyto procesy „byly již v minulosti přezkoumány, přehodnoceny a nespravedlivě odsouzené oběti byly rehabilitovány. Politické i morální škody těchto událostí i pocity nespravedlnosti a křivdy však zůstávají.“ (K analýze úlohy KSČ při budování socialismu, Sborník vystoupení na XXI. pražské teoreticko-politické konferenci, OREGO 2007, s.36-37)

Nově zveřejněné prameny však vnášejí jiné světlo na dlouhá desetiletí ustálené fráze zkreslující podstatu věcí a odhalují naprosto účelové zaměření učebnicových textů, článků, statí a knížek takových „odborníků“, jako jsou např. historici K.Kaplan, K.Bartošek nebo publicista S.Steven. Tyto prameny ukazují, že zdaleka ne všechny procesy byly vykonstruované, že řada obviněných nesla svůj díl odpovědnosti za pokus o zásadní změnu orientace politiky komunistické strany a československého státu, za pokus o rozbití jednoty formujícího se společenství lidových demokracií. (Blíže viz K.Košťál: Svědectví plukovníka, OREGO 2003.)

Iniciátoři těchto pokusů nacházeli svoji inspiraci v Titově Jugoslávii, kde se u řady funkcionářů okolo J.Broze-Tita začala s podporou imperialistických mocností (zejména USA a Velké Británie) projevovat silná revizionistická a nacionalistická tendence „národního komunismu“, která vedla k narušování jednoty komunistických a dělnických stran lidově demokratických zemí a k projevům mnohdy agresivního antisovětismu. (3) Tendence „národního komunismu“ přitom nalézala pozitivní ohlas u některých funkcionářů v Maďarsku, Bulharsku, Polsku, ale též v Československu.

Za symbol „komunistické tyranie“ v Československu považuje současná politická reakce odsouzení a popravu dr.Milady Horákové. Velkoryse však přehlíží příčiny, jež vedly k tomuto procesu a trestu. Vůdčí úloha M.Horákové v ilegálním vedení národně socialistické skupiny, jež od srpna 1948 do září 1949 vyvíjela s podporou zahraničních spolupracovníků a zpravodajských služeb aktivní protistátní činnost, je bez důkazů označována za „vykonstruovanou“. Přitom sama Horáková přiznává, že program jejich skupiny byl „…program pro buržoazní vrstvy…“, který sledoval návrat továrníků do znárodněných podniků, a dále pokračuje: „Naše zásadní stanovisko od začátku naší protistátní činnosti totiž bylo, že vnitřními silami zvrat dnešních poměrů nedocílíme. My jsme……počítali se souhrou světových událostí….Počítali jsme, že by hospodářským tlakem západních mocností proti Sovětskému svazu mohlo dojít i k určitým předpokladům a podmínkám, nutným, resp. umožňujícím i určitou přeměnu našich poměrů.“ Politická reakce zcela zamlčuje, že skupina dr.M.Horákové počítala v této „souhře světových událostí“ i se ztrátou státní samostatnosti Československé republiky. V zájmu obnovení buržoazních poměrů byla připravena realizovat vytvoření tzv. středoevropské federace a obětovat tak státní nezávislost českého a slovenského národa. „Domnívali jsme se, že by po nějakém otřesu bylo nutné počítat s vytvořením podobné nějaké formace v Evropě,“ konstatuje Horáková. (Blíže viz Proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice, Orbis, Praha 1950.)

Výše trestu, kterou řádný soud vyměřil dr.Miladě Horákové ne za její politické názory, nýbrž za její protistátní činnost, odrážela tehdejší stupeň odporu buržoazních sil. Formy společenského boje v dějinách totiž určuje vždy ta společenská třída, která odchází z historické scény.

Soudobí příznivci „noci dlouhých nožů“ hystericky napadají každého, kdo proti jejich scholastickým myšlenkovým konstrukcím staví kritické myšlení, organizují novodobé „hony na čarodějnice“ proti těm, kteří zůstali věrni principům vědeckého hodnocení dějin. Vyvoláváním falešných emocí usiluje současná politická reakce o zakrytí vražd, jichž se dopustili její političtí předchůdci. V propadlišti dějin má podle jejich scénáře zmizet jméno zavražděného Augustina Schramma, aktivního účastníka protifašistického odboje, vedoucího partyzánského oddělení ÚV KSČ, Rudolfa Šmatlavy, vojáka československé armády, který ve strážní službě odmítl antikomunistickým teroristům vydat svou zbraň, neboť „…prísahal len raz …“, Aničky Kvášové, funkcionářky KSČ, kterou vyznavači „pravé demokracie“ pod falešnou záminkou chladnokrevně zastřelili, a řady dalších. Vraždy funkcionářů Místního národního výboru v Babicích pak mají být podle tohoto scénáře lživě hodnoceny jako „oběti provokace Státní bezpečnosti“.

Neoddiskutovatelnou historickou skutečností zůstává fakt, že hlavní vývojovou tendencí Československa padesátých let byl dynamický progresivní společenský vývoj. Nově se utvářející výrobní vztahy umožnily odstranit vykořisťování člověka člověkem, zmizela nezaměstnanost, rostly nové továrny, přehrady, nouzové bytové kolonie na periferiích měst byly vytlačovány prvními sídlišti, byl vytvářen systém sociálního zabezpečení občanů, jehož součástí bylo bezplatné zdravotnictví a školství, rychlým tempem probíhá industrializace Slovenska, dochází k široké demokratizaci kultury. Během jedenácti let, která uplynula od Února 1948, se národní důchod (ukazatel odrážející vývoj produktivních odvětví ekonomiky) jen na území dnešní České republiky zvýšil o 110%, průmyslová výroba vzrostla o 215%, stavební práce se zvýšily čtyřnásobně, zemědělská produkce vzrostla o 20%, a tak bychom mohli v uvádění konkrétních čísel pokračovat. Za zmínku stojí v této souvislosti srovnání jedenáctiletých výsledků kapitalistické restaurace na území České republiky. Hrubý domácí produkt (tento ukazatel odráží vývoj všech odvětví ekonomiky – tedy jak produktivních, tak i neproduktivních), který byl po restauraci kapitalismu zaveden jako základní souhrnný ukazatel stavu a vývoje národního hospodářství místo dřívějšího národního důchodu,  se od roku 1989 do roku 2000 nejen nezvýšil, ale poklesl zhruba o 3,3% (podle dřívějších údajů změněných bez věrohodného vysvětlení však poklesl o 10%), průmyslová výroba poklesla o 15%, stavební práce se snížily o 13%, zemědělská produkce byla nižší o 30%. (Blíže viz V.Věrtelář: Jedenáct let socialistické a kapitalistické transformace, Haló noviny 23.2.2001, s.6.)

*

V.I.Lenin na počátku dvacátých let XX.století vyslovil následující myšlenku: „….v konkrétní, historicky neobyčejně specifické situaci roku 1917 bylo v Rusku snadné zahájit socialistickou revoluci, kdežto pokračovat v ní a dovést ji ke konci bude v Rusku obtížnější než v evropských zemích.“ (V.I.Lenin: Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu, Svoboda, Praha 1949, s.42-43)

Lenin si uvědomoval, že vyrvat kořeny kapitalismu v Rusku nebude jednoduché vzhledem k tomu, že v ruské ekonomice má silné kořeny malovýroba a „…malovýroba plodí kapitalismus a buržoazii ustavičně, denně, každou hodinu, živelně a v masovém rozsahu…odstranit třídy,“ pokračuje Lenin, „znamená nejen vyhnat statkáře a kapitalisty – to jsme učinili poměrně snadno – znamená také úplně odstranit malovýrobce zboží, ty však není možno vyhnat, není možno je potlačit, je třeba najít k nim správný poměr, je….nutno předělat a převychovat jen velmi dlouhou, pomalou a obezřetnou organizátorskou prací.“ (V.I.Lenin: Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu, Svoboda, Praha 1949, s.9 a 26)

Přestože sovětské pětiletky otevíraly cestu nebývale rychlému růstu velkovýroby i životní úrovně lidu, psychologie malovýrobce v sovětské společnosti přežívala. Vůči tomuto fenoménu nebyla imunní ani dělnická třída a její komunistická strana, což vytvářelo určité podhoubí pro formování pravé úchylky uvnitř komunistické strany.

Vznik Chruščovovy pravé úchylky uvnitř VKS(b) po druhé světové válce, která podstatným způsobem negativně ovlivnila celý další vývoj nejen KSSS a SSSR, ale i celého mezinárodního komunistického a dělnického hnutí, nebyl tedy jevem nikterak náhodným. Tendence k pravé úchylce se uvnitř VKS(b) objevovaly rovněž v meziválečném období. Uvedenou problematikou se zabýval ÚV VKS(b) v dubnu 1929 v souvislosti s Bucharinovou skupinou. Vznik Chruščovovy pravé úchylky byl umocněn skutečností, že ve Velké vlastenecké válce zahynuly více než tři milióny komunistů, především zakalených kádrů, oddaných marxismu – leninismu, z nichž nemálo bylo vysoce kvalifikovaných odborníků, kteří zaujímali ve straně i ve státních orgánech odpovědná postavení. Svou negativní roli zde sehrála i okolnost, že po Stalinově smrti nebyla v ÚV KSSS připravena politicky a ideologicky silná osobnost, která by mohla bez otřesů J.V.Stalina nahradit.

Nebezpečí pravé úchylky spočívalo v tom, že nedoceňovala sílu třídního protivníka, sílu kapitalismu, že neviděla a nechtěla vidět nebezpečí obnovy kapitalismu, nechápala složitý způsob vedení třídního boje v období historicky nejrozvinutější demokracie.

Na XIX.sjezdu VKS(b) v roce 1952 byla strana přejmenována na KSSS. Z nového názvu bylo již vypuštěno označení strana bolševiků. Změna názvu strany jako kdyby předznamenala změnu politického kurzu nového vedení strany, které nastoupilo po smrti Stalina roku 1953. Chruščovovo vedení KSSS začalo postupně opouštět politiku důsledného naplňování leninismu v konkrétních historických podmínkách a soustřeďovalo síly k rozhodujícímu, antibolševickému obratu v politice KSSS.

Tento obrat byl fakticky proveden již před XX.sjezdem KSSS, avšak na tajném zasedání delegátů již ukončeného sjezdu, kde nejvyšší představitel KSSS pod rouškou kritiky „kultu osobnosti“ Stalina zaútočil na politiku VKS(b), na politiku revolučního boje o socialismus, tedy na politiku leninismu, došlo k jeho posvěcení a oficiální mezinárodní legalizaci. Chruščovův projev, který nebyl projednán ve vedení strany a byl tedy jen jeho osobním stanoviskem, představoval snůšku polopravd a lží, jak dokazuje Kilevova analýza (blíže viz M.Kilev: Chruščov a rozpad SSSR, OREGO 1999). Proto musel být pronesen zcela nekomunisticky na tajném zasedání a to v  rozporu s myšlenkou Manifestu komunistické strany o tom, že komunisté pokládají za nedůstojné, aby své názory a úmysly tajili. Chruščovův útok na leninismus, pokrytecky vedený pod heslem návratu k Leninovi, byl v naprostém  souladu s tajným plánem Alana Dullese na likvidaci světového socialismu a komunistického hnutí. ANTIŘÍJEN si podal ruku s ANTIKOMUNISMEM.

Pravicový obrat v politice KSSS spočíval za prvé v opuštění marxisticko-leninského učení o charakteru třídního boje ve stadiu přechodu od kapitalismu k socialismu a komunismu. Pro vnitřní politiku SSSR byla stanovena nevědecká teze, že souběžně s tím, jak rostou úspěchy socialistické výstavby v SSSR, odumírá i třídní boj a prosazuje se nutnost přeměny strany dělnické třídy ve stranu všeho lidu a stát diktatury proletariátu v tzv. všelidový stát. Popírání existence třídního boje v období budování a rozvíjení základů socialismu však odporovalo objektivní realitě, v níž třídní boj zůstával i nadále objektivním zákonem.

Pro vztahy mezi světovou socialistickou soustavou a světovou kapitalistickou soustavou byla vypracována teorie mírového soužití a soutěžení států s rozdílným společenským zřízením, v níž byla zdůrazňována pouze ideologická forma boje. Mírové soužití mělo být zabezpečeno cestou všeobecného a úplného odzbrojení.

Tato „tvůrčí teorie“ XX.sjezdu KSSS, navazující údajně na Leninovo řešení otázky, byla v naprostém rozporu s vědeckým učením historického materialismu, které odhalilo nevyhnutelnost válek v období imperialismu a ukázalo, že všeobecný mír lze trvale zabezpečit pouze porážkou světového imperialismu, odstraněním rozdělení lidstva na třídy, odstraněním vykořisťování člověka člověkem a jednoho národa jiným národem.  Změna poměru sil mezi  silami socialismu a kapitalismu po druhé světové válce sice otevírala určitý prostor pro nový typ míru založený na omezené manévrovací možnosti vedení imperialistických válek. Avšak absolutisticky pojatá teorie mírového soužití byla iluzí umožňující silám kapitalismu vést intenzivnější ideologickou a politickou formu studené války proti socialismu, iluzí, která ve svých důsledcích napomáhala tlumit revoluční boj utlačovaných národů pod záminkou odzbrojení a paradoxně napomáhala imperialistům v jejich politice expanze, války a agrese.

Stejně iluzorní byla i představa o tom, že rozpor mezi světovou socialistickou a světovou kapitalistickou soustavou téměř automaticky zmizí v průběhu „hospodářského soutěžení“, že i ostatní základní rozpory ve světě automaticky zmizí spolu s odstraněním rozporu mezi oběma soustavami a tím že bude vytvořen nový svět „všeobecné spolupráce“.  Že je tedy možno vyřešit rozpor mezi proletariátem a buržoazií bez proletářské revoluce v každé zemi a že rozpor mezi utlačovanými národy a imperialismem může být vyřešen bez revoluce utlačovaných národů.

V souvislosti s mírovým soužitím byla projednána i otázka možnosti využití různých forem přechodu k socialismu včetně cesty parlamentní. Inspiraci k nastolení uvedené otázky poskytl patrně československý Únor 1948, avšak v oné inspiraci byla zcela opomenuta skutečnost, že tato pokojná, ústavní cesta vývoje směrem k socialismu byla umožněna, jak již bylo uvedeno,  předchozí porážkou nejreakčnějších sil mezinárodní i domácí buržoazie v ostrém střetu druhé světové války. Komunisté vždy dávají přednost uskutečnění přechodu k socialismu mírovými prostředky, ovšem historické zkušenosti potvrzují, že se vládnoucí třídy dobrovolně moci nevzdávají. Ne náhodou V.I.Lenin zdůrazňoval, že přechod od kapitalismu ke komunismu musí vytvořit velikou hojnost a mnohotvárnost politických forem, ale podstata bude přitom nezbytně jedna: politická moc proletariátu. (Blíže viz V.I.Lenin: Stát a revoluce, Svoboda, Praha 1950. str.31.) Proto absolutizace myšlenky „mírového přechodu“ od kapitalismu k socialismu byla plodem historického idealismu, maloburžoazní kolísavosti a iluzí, což přímo učebnicově demonstrovala chilská cesta k socialismu (1970-1973).

Pravicový obrat v politice KSSS spočíval za druhé v revizi marxisticko-leninského učení o úloze osobnosti v dějinách. Ve snaze pomluvit a odmítnout historickou úlohu J.V.Stalina při socialistické výstavbě a ve Velké vlastenecké válce zaměnil Chruščov pojmy kult a autorita osobnosti. Zatímco slovo kult představuje religiózní úctu, jež byla vytvářena v tichosti kostelů a klášterů pro uctívání světců úmyslně proto, aby vědomí mas bylo podřízeno zájmům těch, kteří kult vytvářeli, slovo autorita představuje všeobecně uznávaný vliv, všeobecně uznávanou prestiž osobnosti, jež je spjata s progresivní třídou společenského vývoje, vyjadřuje její potřeby a tužby a v souladu s vědeckým poznáním usiluje o urychlení společenského vývoje. Autorita osobnosti se nevytváří v tichosti kostelů a klášterů, ani v praktikách kabinetní politiky, nýbrž v ohni třídního boje. Chruščovův boj proti  tzv. kultu osobnosti byl porušením  zásady Leninova učení o vzájemných vztazích mezi vedoucími představiteli, stranou, třídou a masami. Základem této revize byla nepochybně osobní zloba a nenávist Chruščova ke Stalinovi, jež pramenila z osudu Chruščovova syna Leonida, který zradil svou vlast.

V souvislosti s kritikou tzv. kultu osobnosti – fakticky nehorázným hanobením politiky VKS(b) – vyzvedl sjezd zásadu kolektivnosti vedení, jako kdyby za Stalinova života nebyla uplatňována, avšak na rozdíl od J.V.Stalina nedocenil varovná slova V.I.Lenina, která k této problematice uvedl: „Při řešení záležitostí státu dělníků a rolníků je nutno dodržovat zásadu kolektivnosti řízení. Ale jakékoli přehánění zásady kolektivního řízení, jakékoli překrucování vedoucí k  průtahům a neodpovědnosti, jakékoli přeměňování kolektivních orgánů ve žvanírny je obrovským zlem, a tomuto zlu je nutno stůj co stůj, co nejrychleji učinit konec a nezastavovat se při tom před ničím.

Kolektivní řízení se musí všude, kde je to alespoň trochu možné, omezovat na nejstručnější projednání jen nejdůležitějších otázek v co nejužším kolektivu, kdežto praktické řízení úřadu, podniku, záležitosti či úkolu musí být svěřeno jednomu soudruhovi, který je znám svou pevností, rozhodností, odvahou, schopností řídit praktickou práci a který má největší důvěru. V každém případě a za všech okolností bez výjimky musí být zásada kolektivního řízení provázena co nejpřísnějším vymezením osobní odpovědnosti každé osoby za přesně vymezenou věc. Neodpovědnost, zastíraná poukazováním na kolektivnost řízení, je velmi nebezpečné zlo, které hrozí každému, kdo nemá značné zkušenosti z praktické kolektivní práce, a ve vojenství vede vždy a všude nevyhnutelně ke katastrofě, k chaosu, k panice, k mnohovládě, k porážce.“ (V.I.Lenin: Spisy,sv.29,str.431 a 432)

Pravicový obrat v politice KSSS spočíval za třetí v revizi marxisticko-leninského učení o výstavbě komunismu, jež byla otevřeně provedena později – v roce 1961. Na XXII.sjezdu KSSS Chruščov slavnostně prohlašuje, že ještě jeho generace sovětského lidu bude žít v komunismu a to bez ohledu na skutečnost, že pro tento přechod  neexistovaly  odpovídající podmínky. K.Marx po výčtu naplnění určitých podmínek  (viz první část textu) dochází k závěru, že společnost dospěje ke komunismu teprve tehdy, až bude moci vepsat na svůj prapor: „Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb!“ (K.Marx, B.Engels: Spisy, sv.19, SNPL, Praha 1966, s. 49-50) Chruščov a jeho společníci nepochopili smysl a význam Marxových slov TEPRVE TEHDY. Nepochopili, že tato slova představují velké úsilí ne jedné generace. Byl to hrubý projev Chruščovova avanturismu, na němž dodnes parazitují nepřátelé marxismu-leninismu a socialismu, kteří záměrně rozšiřují myšlenku o krachu „komunismu“. Jestliže však něco zkrachovalo, pak to byla Chruščovova dobrodružná, revizionistická teorie o výstavbě komunismu.

Rok 1956 znamenal tedy vítězství pravé úchylky v KSSS, vítězství menševické, sociáldemokratické tendence nad marxisticko-leninskou. Revoluční pozice proletariátu byly podkopány. Tendence menševismu narušila princip proletářského a socialistického internacionalismu a vedla k rozpadu jednoty mezinárodního komunistického a dělnického hnutí. Chruščovovo smiřování se s Titem a jeho revizionistickou politikou vedlo k likvidaci Informačního byra (1956). Světový revoluční proces byl podlomen. Antisocialistickým silám svitly naděje na znovuvzkříšení kapitalismu.

Rozkladné procesy menševismu byly vnuceny i dalším zemím tvořícího se socialistického společenství s výjimkou Albánie, Číny, KLDR, Kuby a Vietnamu. Všechny ostatní socialistické země byly těmito procesy zasaženy, což po třiatřiceti letech přineslo své temné a hořké plody v podobě jejich porážky.

*

Tento nepříznivý vývoj se pokusili zvrátit čínští komunisté. Jejich boj za tvůrčí rozvoj marxismu-leninismu byl sveden v době přípravy mezinárodních porad komunistických a dělnických stran v roce 1957, 1960 i po XXII.sjezdu KSSS. Díky tomuto úsilí čínských komunistů byla na mezinárodní poradě komunistických a dělnických stran v roce 1957 přijata Deklarace, v níž byly zformulovány obecné zákonitosti budování socialismu: „Takovými společnými zákonitostmi jsou: vedení pracujících mas dělnickou třídou, jejímž jádrem je marxisticko-leninská strana, při uskutečňování proletářské revoluce v té či oné formě a nastolení diktatury proletariátu v té či oné formě; svazek dělnické třídy se základní masou rolnictva a jinými vrstvami pracujících; likvidace kapitalistického vlastnictví a nastolení společenského vlastnictví základních výrobních prostředků; postupná socialistická přeměna zemědělství; plánovitý rozvoj národního hospodářství směřující k vybudování socialismu a komunismu, ke zvyšování životní úrovně pracujících; provedení socialistické revoluce v oblasti ideologie a kultury a vytvoření početné inteligence, oddané dělnické třídě, pracujícímu lidu a věci socialismu; likvidace národnostního útisku a nastolení rovnoprávnosti a bratrského přátelství mezi národy; obrana vymožeností socialismu před pokusy zahraničních a vnitřních nepřátel; solidarita dělnické třídy příslušné země s dělnickou třídou ostatních zemí – proletářský internacionalismus.“ (Blíže viz Porada představitelů komunistických a dělnických stran, SNPL, Praha 1957, s.14.)

Historický vývoj ukázal, že nerespektování těchto zákonitostí v konkrétních historických podmínkách bylo pro socialismus zničující.

To, že boj o nápravu byl veden čínskými komunisty a ne KSSS, bylo oficiální propagandou buď zamlčováno, nebo dezinterpretováno. Místo principiálního, kritického a sebekritického přístupu, věcné a otevřené diskuse vedené z pozic marxismu-leninismu, jak to požadovali čínští komunisté, došlo k jejich osočování představiteli KSSS.

Namísto deklarovaného nástupu rozvíjení socialistických revolučních přeměn, rozvoje a zdokonalování socialismu tak nastalo praktické vytváření podmínek a předpokladů pro rozkladné procesy v zemích „sovětského bloku“ a pro nástup buržoazní kontrarevoluce a restaurace kapitalismu.

Materiální, sociálně ekonomický základ rozkladných procesů a budoucí vítězné kontrarevoluce se utvářel v ekonomické sféře socialismu. Jeho nejpodstatnějším faktorem se stala fetišizace zbožní výroby.

Je známo, že zbožní výroba nabývá svou historicky nejrozvinutější podobu v kapitalismu. Socialismus ji přebírá jako mateřské znaménko kapitalismu s vědomím, že po vytvoření odpovídajících ekonomických podmínek (úplné celospolečenské vlastnictví všech výrobních prostředků, ústřední plánování, formování nového přístupu člověka k práci, zdynamizování růstu produktivity práce) bude zbožní výroba postupně odstraněna. K.Marx a B.Engels považovali odstranění zbožní výroby a její nahrazení přímým  rozdělováním výrobků za úkol socialismu. B.Engels v této souvislosti poznamenává: „Bezprostředně společenská výroba i přímé rozdělování vylučují veškerou směnu zboží, tedy i přeměnu výrobků ve zboží (alespoň uvnitř občiny) a tím i jejich přeměnu v hodnoty.“ (B.Engels: Anti-Dühring, Svoboda, Praha 1949, s.264)

Cesta ke zrušení zbožní výroby je samozřejmě složitý, dlouhodobý proces, který vždy probíhá v konkrétních historických podmínkách, jež ovlivňují tempo a rozsah uvedeného procesu. V SSSR a dalších zemích, které vykročily na cestu praktického vytváření socialistické společnosti, se vykrystalizovaly dvě základní formy vlastnictví: všelidové – tj. státní, které bylo spjato zejména s průmyslem, a skupinové – tj. družstevní, které bylo spjato zejména se zemědělskou výrobou.

Zatímco produkcí státních podniků mohl socialistický stát disponovat podle společenských potřeb, družstevní produkcí takto disponovat nemohl. Družstva prodávala své produkty v podobě zboží, za které směnou na trhu dostávala to zboží, které potřebovala. Tato okolnost způsobovala nutnost zachování oběhu zboží. Odstranit zbožní výrobu tedy znamenalo postupně odstranit tento podstatný rozdíl a vytvořit jeden všezahrnující výrobní sektor s právem disponovat veškerými spotřebními výrobky země.

Osou rozvíjení socialistické revoluce v ekonomice měla tedy být postupná záměna oběhu zboží systémem směny produktů. Tuto skutečnost si již na počátku padesátých let XX.století uvědomoval J.V.Stalin, který v této souvislosti uvádí: „Nemáme ještě vyvinutý systém výměny výrobků, ale máme zárodky výměny výrobků v podobě ‚ztovarování‘ zemědělských výrobků… Úkolem je organizovat tyto zárodky výměny výrobků ve všech odvětvích zemědělství a rozvinout je v široký systém výměny výrobků tak, aby kolchozy dostávaly za své výrobky ne pouze peníze, nýbrž hlavně nutné výrobky. Takový systém si vyžádá nesmírné zvýšení výroby, kterou město dodá vesnici, a proto bude muset být zaváděn bez zvláštního spěchu podle toho, jak se budou hromadit městské výrobky. Je však třeba zavádět jej neochvějně, bez váhání, a krok za krokem omezovat sféru působnosti oběhu zboží a rozšiřovat sféru působnosti výměny výrobků. Takový systém, tím že omezí sféru působnosti oběhu zboží, usnadní přechod od socialismu ke komunismu.“ (J.V.Stalin: Ekonomické problémy socialismu v SSSR, Svoboda, Praha 1952, s.92-93)

Avšak po vítězství pravé úchylky v KSSS místo toho, aby politika socialistického státu usilovala o odhalování rozporů mezi úrovní výrobních sil a charakterem výrobních vztahů, které se opožďují ve svém vývoji, místo toho, aby harmonizací výrobních vztahů s výrobními silami umožňovala mohutný rozvoj výrobních sil a připravovala tak ekonomické podmínky pro budoucí zánik zbožní výroby a její nahrazení přímým rozdělováním výrobků, místo toho, aby byly uspokojovány stále rostoucí materiální i kulturní potřeby pracujícího člověka, došlo k vývoji zcela opačnému – ke zdokonalování a rozvoji zbožní výroby. Marxe a Engelse vystřídali Lange, Liberman, Jarošenko, Notkin, Saninová, Venžer, rehabilitovaný Vozněsenský a další „tvůrčí ekonomové“.

Jejich „tvůrčí invence“ však spočívala v tom, že buržoazní tržní ekonomice přisuzovali „univerzální význam“ a na vrchol „socialistické“ ekonomiky dosadili zákon hodnoty. Oprávněná, opodstatněná omezenost a ohraničenost jeho působení v podmínkách socialismu byla prolomena rozšiřováním zbožní výroby, jež tehdy započalo zrušením strojních traktorových stanic a pokračovalo prodejem výrobních prostředků zemědělským družstvům,  zavedením svérázně pojaté hmotné zainteresovanosti pracovníků (viz usnesení XX.sjezdu KSSS) a později i prodejem výrobních prostředků průmyslovým podnikům. Zákon hodnoty tak postupně nabýval funkci výrazného regulátora výroby za socialismu! Že však ve formě hodnoty výrobků vězí „…již v zárodku celá kapitalistická výrobní forma…“ a že „…zákon hodnoty je právě základním zákonem výroby zboží, tedy i její nejvyšší formy, kapitalistické výroby…“ (B.Engels: Anti-Dühring, Svoboda, Praha 1949, s.265-7) – to byla podle „tvůrčích ekonomů“ jen beznadějná, dogmatická interpretace marxisticko-leninské teorie. Marx s Engelsem prý ve své době nebyli schopni předpovědět složitosti socialistické ekonomiky, a proto se socialistickou „tržní ekonomikou“ příliš nepočítali. Tak za skutečné „tvůrčí marxisty“ nebylo možno – podle „tvůrčích ekonomů“ – považovat ty, kteří odmítali absolutizaci existence socialistických tržních vztahů, nýbrž ty, kteří je začali uplatňovat.

„Tržní socialismus“ – to byla ta „tvůrčí“ cesta rozvoje „socialistické ekonomiky“. Proto zbožní výroba přestala být jen dědictvím kapitalismu, jeho mateřským znaménkem na organismu kvalitativně nových, socialistických ekonomických vtahů, ale naopak – stala se zobecněnou, nosnou formou socialistické výroby. Vysvětlení této „tvůrčí“ myšlenky se rovnalo zázraku: „Zbožní výrobě bez ohledu na její společensko-ekonomickou povahu je vlastní za prvé ekonomická izolace výrobců, za druhé specializace na výrobu konečných užitných hodnot a za třetí výroba zboží pro prodej za jejich společenskou hodnotu. Soukromé vlastnictví je důvodem zbožní výroby. Společenská dělba práce je jen nezbytnou podmínkou. Při neexistenci soukromého vlastnictví společenská dělba práce nevede ke zbožní výrobě. Na rozdíl od kapitalismu, v socialistické společnosti není soukromého vlastnictví. Avšak zbožní výroba zůstává i za socialismu.“ (Politická ekonomie socialismu, Moskva 1967, s.129-130)

Takže příčinou zbožní výroby je soukromé vlastnictví výrobních prostředků. V socialistické společnosti není soukromého vlastnictví výrobních prostředků, přesto i zde vzniká a působí zbožní výroba!

Připomeňme, že v kritice Dühringovy „hospodářské komuny“, která působí v podmínkách oběhu zboží, Engels přesvědčivě dokázal, že existence oběhu zboží musí nevyhnutelně vést tyto komuny k obnovení kapitalismu.

To, co předpověděl Engels v uvedené kritice, se začalo naplňovat v praxi zemí usilujících o socialismus, v případě SSSR dokonce již o komunismus. Přestože byla zbožní výroba rodícího a formujícího se socialismu značně omezována snahami o plánovité řízení národního hospodářství, o omezení, či dokonce vyloučení zbožně peněžních vztahů např. ze sféry péče o zdraví občanů nebo ze sféry jejich vzdělávání (od základního po vysokoškolské), začaly tržní vztahy jako mateřské znaménko kapitalismu na organizmu socialistické společnosti stále více hrát významnou úlohu v rozvoji národního hospodářství. K tomu  směřovaly i konkrétní snahy o ekonomické reformy v bývalých socialistických zemích, což nakonec nalezlo své vyjádření v tom, že mírou úspěšnosti „socialistického“ podniku se stalo dosažení zisku. Ceny začaly odrážet hodnotu výrobku (cena výroby), prohlubovala se nezávislost jednotlivých podniků vyrábějících pro trh, na němž výrobky stály jeden proti druhému jako klasické zboží. Ve své podstatě tak začaly „socialistické“ podniky hrát roli soukromých výrobců, kteří společenskou potřebnost svých výrobků ověřují (i přes existenci národohospodářských plánů) až jejich prodejem na trhu. Tedy tak, že je přeměňují ve zboží za účelem dosažení zisku. Společenské vlastnictví výrobních prostředků se začalo objektivně měnit v kolektivní, skupinové vlastnictví jednotlivých podniků. To pak po kontrarevolučním převratu usnadnilo tyto podniky rychle „zprivatizovat“ (tedy rozkrást), zejména formou akciových společností. A to za účasti mnohých bývalých vedoucích hospodářských pracovníků, novodobých velkoakcionářů a podnikatelů!

Jednotlivé podniky začaly plánovat svou vlastní výrobu v rámci tzv. „plánování zdola“. Ústřední plán tak nabyl formu úhrnného ekonomického plánu jednotlivých podniků. Jelikož jednotlivé podniky častokrát měnily své plány v průběhu plánovacího období, centrální plán ztrácel fakticky svůj smysl. Ústřední plánování bylo podlomeno. Realitou se staly závažné problémy v dodavatelsko-odběratelských vztazích. Sestavování pětiletek bylo stále obtížnější. Vše nakonec vyústilo do situace, kterou sami „tvůrčí ekonomové“ vtělili do defétistické věty vzdálené jakémukoliv vědeckému přístupu: „Je prakticky nemožné sestavit pětiletý plán.“ (A.Komin: Problémy v metodologii a praxi plánované cenotvorby, Planovoje chozjajstvo č.9/1972)

Tím, že se i za socialismu stále více prosazovala zbožní forma výroby, mohly se stát v této výrobě skutečně účinnými zase jen jí vlastní ekonomické zákony a kategorie. Tedy zákony a kategorie kapitalismu, neboť každý způsob výroby má své imanentní, neoddělitelné zákony. A když se zbožní výroba jednou stane převládající formou výroby, může to být již jen výroba kapitalistická. Podrobněji tuto problematiku objasňuje Harpal Brar ve své knize Perestrojka (OREGO 2002).

Vedle fetišizace zbožní výroby se v ekonomice rodícího se socialismu stále zřetelněji podceňovala otázka pracovních stimulů. Socialistický princip odměňování vycházející ze zásady „každý podle svých schopností, každému podle jeho práce“ byl narušován rovnostářskými tendencemi.

J.V.Stalin odmítl snahy ztotožňovat socialismus s rovnostářstvím již ve třicátých letech XX.století: „…je třeba zavést takový tarifní systém, který by přihlížel k rozdílu mezi prací kvalifikovanou a prací nekvalifikovanou, mezi prací těžkou a prací lehkou. Nelze trpět, aby valcíř v železářském průmyslu dostával stejnou mzdu jako metař. Nelze trpět, aby strojvůdce v železniční dopravě dostával stejnou mzdu jako sepisovač vagonů. Marx i Lenin praví, že rozdíl mezi prací kvalifikovanou a nekvalifikovanou bude existovat i za socialismu…..že teprve za komunismu má tento rozdíl zmizet, že proto“mzdy“ i za socialismu musí být placeny podle práce, a ne podle potřeby. Avšak naši rovnostáři z řad hospodářských a odborových pracovníků s tím nesouhlasí a mají za to, že tento rozdíl za našeho sovětského zřízení již zmizel. Kdo má pravdu – Marx a Lenin nebo rovnostáři? Nutno předpokládat, že pravdu zde má Marx a Lenin. Z toho však vyplývá, že kdo buduje nyní tarifní systém na „zásadách“ rovnostářství a nepřihlíží k rozdílu mezi prací kvalifikovanou a prací nekvalifikovanou, rozchází se s marxismem, rozchází se s leninismem.“ (J.V.Stalin: Nové poměry – nové úkoly hospodářské výstavby, Spisy, sv.XIII, s.67-68)

V souladu s tímto vědeckým poznáním byl tedy vypracován systém mzdové diferenciace jako základní princip socialistické výstavby. Respektoval vzdělání a zručnost pracovníka, obtížnost práce a její zeměpisnou lokaci. Šlo o účinný materiální stimul pro pracující, pro jejich výběr práce a zvyšování jejich dovedností. V roce 1934 činil v SSSR poměr mezi průměrnou mzdou kvalifikované a nekvalifikované práce  dělníka 4:1 a v roce 1956, tedy předtím, než se v politice začal prosazovat opačný trend, dokonce poměr 8:1. Tento poměr zřejmě představoval již přílišnou diferenci, která měla být částečně upravena, ne však způsobem, jak k tomu nakonec došlo.

Praxe potvrdila správnost politiky mzdové diferenciace, jak ostatně dokládají konkrétní ukazatele růstu sovětské ekonomiky, uvedené v části, jež je věnována meziválečnému období vývoje SSSR.

Po roce 1956 byla však v sovětské politice odstartována opačná tendence směřující k mechanickému vyrovnávání mezd v ekonomice. (4)  Za pouhé 3 roky (do r.1959) byla odstraněna polovina všech mzdových rozdílů vytvářených systematicky od 30. let. V šedesátých letech činil v SSSR poměr mezi průměrnou mzdou kvalifikované a nekvalifikované práce dělníka jen 2:1. (Blíže viz B.Azad: Hrdinská bitva a hořká porážka, OREGO 2003.) Mzdová nivelizace a pnutí rozporu mezi výší mezd a jejich adekvátním krytím potřebným množstvím spotřebního zboží byla na „vítězném“ postupu.

Politika mechanického vyrovnávání mezd v ekonomice pramenila ze subjektivistického hodnocení vývoje SSSR, kterou korunoval XXII.sjezd KSSS vypracováním nerealistického programu budování komunistické společnosti. V něm byl sice správně kladen důraz na zlepšení životní úrovně lidu, avšak bez ohledu na výsledky práce, růst její produktivity a nutnost diferenciace v odměňování za práci. Tak došlo k dalšímu zvyšování mezd při snižování cen zboží. Došlo rovněž k negativnímu posunu v otázce pracovních stimulů, který byl založen na vzdalování se od socialistického principu materiálního stimulování a přibližování se ke komunistickému stimulu osobní a morální motivace. (5)       Takováto politika měla zhoubné důsledky pro další vývoj. Podlomila základní princip socialistické výstavby – princip mzdové zainteresovanosti a diferenciace. Namísto aktivního a tvořivého přístupu pracujících při naplňování národohospodářských úkolů se začala projevovat pohodlnost a lhostejnost. Současně byly vytvořeny podmínky pro vznik stínové ekonomiky, založené na korupci vládních byrokratů, zejména těch, kteří byli zodpovědni za distribuci spotřebního zboží. Hospodářský vývoj se zpomalil. Jestliže ve čtyřicátých letech činila míra průměrného růstu HDP v SSSR zhruba 15%, v padesátých letech poklesla na 10% a v období 1960 – 1972 na 6,7%.

Celkový příjem lidí za socialismu byl však dán nejen velikostí přímých mezd, nýbrž i společenskými službami a výhodami (společenská spotřeba), které socialismus poskytuje všem členům společnosti bez ohledu na množství práce pro společnost. Zvyšováním podílu univerzálních výhod v celkových příjmech pracujících se společnost postupně vzdaluje od socialistického principu „každému podle jeho práce“ a přibližuje se ke komunistickému principu „každému podle jeho potřeb“. (6)

Komunistická rovnost nemůže být zavedena odstraněním materiálních stimulů ve výrobě, nýbrž tehdy, až nepřetržitý růst společenského spotřebního fondu dosáhne takového stupně, kdy se přímé mzdy pracujících stanou zanedbatelné ve srovnání s hodnotou univerzálních společenských výhod a služeb. Poměr mezi těmito dvěma skutečnostmi společně s odstraněním zbožní výroby jsou rozhodujícími kritérii pro přibližování se ke komunismu. Tyto objektivní zákonitosti nelze změnit žádným politickým rozhodnutím.

Fetišizace zbožní výroby a podkopávání materiálních stimulů ve výrobě začaly nejen zpomalovat předchozí výrazný rozvoj národního hospodářství, ale současně neumožňovaly rozhodujícím způsobem zabezpečit onen nepřetržitý růst společenského spotřebního fondu a zvyšovat tak výrazným způsobem jeho podíl na celkových příjmech pracujících. Rodící se socialismus  přestával naplno produkovat pro společenský užitek a začínal produkovat pro trh a zisk. Výrobní vztahy se počaly postupně přetvářet tak, že již nedokázaly dostatečně dynamizovat  další rozvoj výrobních sil.

Tyto negativní faktory byly umocňovány ze strany kapitalistických zemí na jedné straně ekonomickým blokováním SSSR a ostatních socialistických zemí (zejména ve sféře moderních technologií), na straně druhé jejich vtahováním do narůstajících závodů ve zbrojení, které jsou vlastnímu socialismu, na rozdíl od kapitalismu, bytostně cizí. To vyčerpalo velkou část materiálních a lidských zdrojů socialistické společnosti.

Rozkladné procesy menševismu zasáhly i řídící strukturu socialistické společnosti. Po vítězství SSSR ve Velké vlastenecké válce a po odstranění válečných škod si nová fáze výstavby socialismu v Sovětském svazu vyžadovala změny v řídící struktuře socialistické společnosti. J.V.Stalin si byl vědom toho, že dosavadní systém vedení je ohrožován byrokratickou strnulostí a dává popud k organizačním změnám ve státní a stranické činnosti. Uvědomoval si, že tento zásah do organizačně a kádrově zafixovaných struktur bude nutno provádět obezřetně a postupně. Proto signál k zahájení procesu společenských změn, především změn v řídící struktuře země, vzešel z nejméně konfliktního střetu – z diskuse o jazykovědě. (7)

Byl to tedy J.V.Stalin, kdo dal signál k zahájení procesu potřebných kvalitativních, progresivních společenských změn zaměřených na zdokonalení formujícího a rozvíjejícího se socialistického společenského systému. Tento inspirativní, velice významný signál však byl po XX.sjezdu KSSS paradoxně obrácen proti Stalinovi, proti upevňování a zdokonalování socialismu. Pod falešným heslem „destalinizace“ se rozvinula tendence nikoli demontáže byrokratických tendencí „arakčejevského“ systému, nýbrž tendence zcela protichůdná.

Chyby dějinného subjektu v ekonomické a politické sféře socialismu nastartovaly proces oddělování dělnické třídy a ostatních pracujících od jejich kořenů, vyrostlých z revolučních přeměn při budování základů socialismu, při tvorbě nové, proletářské politické moci, při dynamickém rozvoji národního hospodářství během prvních pětiletek. Tento proces se začal vyjevovat jako proces jejich odcizování od práce a společensko-politické angažovanosti. Na této negativní vývojové tendenci nemohly nic změnit pracovní iniciativy na počest stranických sjezdů nebo významných výročí organizované stranickými a odborovými organizacemi. Výchova k novému člověku byla navzdory hlásanému Morálnímu kodexu budovatele komunismu (přijat na XXII.sjezdu KSSS v roce 1961) otočena zpět k maloměšťáckým hodnotám. Na kapitalizujících se ekonomických základech nebylo možné s úspěchem realizovat hlubší kulturní proměnu společnosti, během níž se v očích společnosti měla přeměňovat práce z pouhého prostředku obživy v první životní potřebu.

Z výhonků komunistické práce, tedy: „…práce, která se nevykonává proto, aby byla splněna určitá povinnost, ne proto, aby se získal nárok na určité výrobky, ne podle předem stanovených a uzákoněných norem, nýbrž práce dobrovolná, nenormovaná, práce bez nároků na odměnu, nepodmíněná odměnou, práce vykonávaná z návyku pracovat ve prospěch celku a z uvědomělého postoje…práce jako potřeba zdravého organismu…“ (V.I.Lenin: Sebrané spisy, sv.40, Svoboda, Praha 1988, s.339) se postupně vytrácel původní obsah a socialistické soutěžení nabývalo formální podoby.

Proces oddělování dělnické třídy a ostatních pracujících od práce a společensko-politické angažovanosti byl prohlouben procesem jejich odcizování od moci.(8) Zastavení sebeočišťovacích procesů uvnitř „všelidové“ komunistické strany, zastavení nebo ochromení boje proti buržoazním a maloburžoazním proudům ve společnosti, vytvoření nepružného systému stranické nomenklatury společně se vznikajícími disproporcemi mezi výší mezd a výší životního standardu pracujících vytvořilo podmínky pro korupci, nepotismus (prosazování příbuzných) a parazitismus na všech úrovních socialistické moci a správy. Přestával být respektován Marxův odkaz ze zkušeností Pařížské komuny, který byl nejednou zdůrazňován Leninem: „Až dělníci vydobudou politickou moc, rozbijí starý byrokratický aparát…..a nahradí jej aparátem novým, který bude složen z týchž dělníků a zaměstnanců, proti jejichž přeměně v byrokraty budou neprodleně učiněna opatření, které podrobně rozebrali Marx a Engels: 1.nejen volitelnost, nýbrž i sesaditelnost kdykoli, 2.platy nepřevyšující mzdy dělníků, 3.okamžitý přechod k tomu, aby všichni vykonávali funkci kontroly a dozoru, aby se všichni na čas stávali  ‚byrokraty‘ a aby se proto nikdo nemohl stát ‚byrokratem‘.“ (V.I.Lenin: Stát a revoluce, Spisy, sv.25, SNPL. Praha 1956, s.495)

Z tohoto podhoubí se rodila i určitá vrstva „socialistické aristokracie“, zahrnující některé skupiny vedoucích činitelů stranického a státního aparátu, která se stala v období Brežněva téměř nesesaditelnou. Tento formující se zárodek budoucího jádra neoburžoazie usiloval postupem času o kapitalizaci svého ekonomického bohatství a postavení. Pod vlivem oné negativní a reakční tendence, které z výše uvedených důvodů nedokázala komunistická strana účinně čelit, došlo k tomu, že prestiž komunistické strany a socialistické moci v očích dělnické třídy a ostatních pracujících upadala, čehož třídní protivník využil ve svůj prospěch.

Dávno před VŘSR zdůrazňoval Lenin myšlenku o tom, že bez zájmu, uvědomění, aktivity, iniciativy, rozhodnosti a samostatnosti pracujících mas nemůže být učiněno absolutně nic. Politika pravé úchylky uvnitř komunistické strany vedla k tomu, že uvědomění, činorodost a nadšení dělnické třídy a ostatních pracujících začaly klesat. V podmínkách odcizování od práce a od moci nebylo možné ani chtít, ani očekávat od pracujících revoluční historickou iniciativu, tvořivost a schopnost energicky čelit procesům kontrarevoluce a restaurace kapitalistických poměrů. Dělnická třída, dle ústav socialistických zemí vedoucí síla budování a rozvoje socialismu, byla tedy nakonec, při ztrátě svého politického předvoje, zcela ochromena a poražena. Některé její skupiny se dokonce pod vlivem manipulativní demagogie kontrarevolucionářů (OF, VPN apod.) aktivně podílely na porážce socialismu a obnově kapitalismu.

Rozkladné procesy menševismu stály u zrodu takových politických krizí, jakými byly události v Polsku a Maďarsku roku 1956, v Československu roku 1968 nebo opět v Polsku v letech 1980-1981. Stály rovněž u zrodu kontrarevolučních procesů na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století.

Síly mezinárodního kapitálu novou politiku KSSS a SSSR vítají a pružně mění svoji zahraniční politiku vůči socialistickým státům. Prezident USA Kennedy vystoupil na počátku své vlády v oblasti zahraniční politiky s programem tzv. „velké strategie“, což měla být základní linie vztahů mezi kapitalismem a socialismem. Místo přímé konfrontace měla být použita „strategie pružné reakce“, „strategie odstupňovaného zastrašování“ apod. Vyzvedáváním teorií „národního komunismu“ byly vytvářeny odstředivé tendence mezi socialistickými zeměmi.

Ekonomická převaha kapitalismu vytvářela prostor k formování ekonomických, politických a ideologických prostředků, jimiž bylo možno vyzbrojovat poražené síly politické reakce uvnitř socialistických států a jejich nové spojence z řad maloměšťáckých souběžců v komunistickém a mládežnickém hnutí.

Po překonání berlínské a karibské krize byl přijat program ovlivňování vývoje v socialistických zemích prostřednictvím navazování kulturních a vědeckých kontaktů a rozšiřováním systému obchodních dohod. Tato politika byla označována jako politika „budování mostů“ mezi Západem a Východem. Jejím smyslem nebylo ani rozvíjení vzájemně výhodné spolupráce, ani upevňování míru ve světě, ale urychlení  započaté vnitřní eroze socialismu a vytvoření podmínek k uskutečnění restaurace kapitalismu.

Západní antikomunistické instituce výzkumného typu ( Hooverův institut války, míru a revoluce v Kalifornii, Ruský ústav a Ústav pro otázky komunismu při Kolumbijské univerzitě, Atlantický ústav v Paříži aj.) vytvářejí nové teorie – teorii industriální společnosti, teorii stádií ekonomického růstu, teorii konvergence, postindustriální společnosti aj. Bývalý rakouský komunista E. Fischer tvoří teorii generačního problému.

Psychologická válka, kterou mezinárodní kapitál lstivě útočil na myšlení občanů socialistických států, se z rozhlasových stanic Svobodná Evropa, Svoboda, Hlas Ameriky aj. a z tiskovin, tajně převážených ze Západu na Východ, přenesla do živých, bezprostředních kontaktů budovatelů „mostů“ mezi Západem a Východem.

*

Zvláštní pozornost si v tomto ohledu vyžaduje vývoj v Československu během šedesátých let, v němž zřetelně krystalizovaly negativní tendence této doby.

Vedení KSČ v čele s A.Novotným přijímá změny sovětské politiky v přesvědčení, že jimi upevňuje socialistickou společnost, protože ji přizpůsobuje novým podmínkám. (Blíže viz R.Černý: Exprezident – vzpomínky A.Novotného- I., II. III., OREGO 1998-1999.) Ve skutečnosti však realizuje revizionistickou politiku, která je umocňována politikou „budování mostů“ ze strany mezinárodního kapitálu, a tak objektivně nahrává nástupu pravicových a otevřeně kontrarevolučních sil.

Uvnitř strany se na špičce funkcionářského aktivu začala formovat, sjednocovat a výrazně aktivizovat tzv. „elita vlivu“ usilující o to, aby se stala naplno i „elitou moci“. Tento fakticky protistranický proud uvnitř KSČ vytvořil tzv. „druhé centrum moci“, zásadně ovlivňující vývoj ve straně i mimo ni. Personálně do něj patřili zejména tito vedoucí funkcionáři a aktivisté: F.Kriegel, J.Smrkovský, J.Špaček, Č.Císař, V.Slavík, O.Šik, Z.Mlynář, Jiří Hájek, gen.V.Prchlík, J.Borůvka, F.Vodsloň, E.Goldstücker, B.Šimon, M.Hübl, J.Šabata, J.Litera, V.Šilhan, L.Lis a řada dalších.

Na adresu „druhého centra moci“ se v Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII.sjezdu KSČ mj. praví: „Pravice proto dále rozšiřovala frontu svého náporu na stranické orgány, na rozhodující složky stranického a státního aparátu, na společenské organizace a ideologický život. Opoziční tzv. druhé centrum ve straně, které se zformovalo na bázi městského výboru KSČ v Praze, organizačně, politicky a ideově koordinovalo a sjednocovalo činnost různých opozičních skupin, určovalo jednotnou taktiku a způsob protistranického boje.“ (Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII.sjezdu KSČ, příloha Pochodně, leden 1971, s.6)

„Druhé centrum moci“ vytvořilo „jednotnou pravicovou frontu“ s „elitou svědomí národa“, do níž patřili někteří společenskovědní pracovníci, novináři, publicisté, spisovatelé a umělci. K nejaktivnějším patřili R.Selucký, Jan Hájek, K.Kosík, J.Klofáč, P.Machonin, J.Cvekl, F.Šamalík, D.Šlejška, K.Kaplan, J.Křen, J.Kantůrek, J.Hochman, J.Ruml, L.Vaculík, P.Kohout, J.Procházka, I.Klíma, A.J.Liem aj. Součástí tohoto proudu byli i představitelé otevřeně antisocialistických sil, jmenovitě V.Černý nebo V.Havel.

Jak tito stoupenci „elity svědomí národa“ chápali inspiraci XX.sjezdem KSSS, to demonstroval již II.sjezd Svazu československých spisovatelů (1956), na němž došlo k  otevřenému protistranickému vystoupení některých spisovatelů. Již tehdy šlo o snahy prosadit elitářskou platformu pod heslem „spisovatelé – svědomí národa“, o pokusy revidovat filozofické základy marxismu-leninismu, jejichž výrazem bylo vydávání marxisticko-leninské ideologie  za „falešné vědomí“, které je v rozporu s vědou. Šlo o to „dokázat“, že věda se může rozvíjet jen mimo vliv komunistické strany. Nejpregnantněji to vyjádřil svým proslulým výrokem filozof K.Kosík: „Svět a tedy i socialismus se měl vyvíjet nikoli podle vnitřních zákonů, nýbrž podle zkreslených představ ideologie. Důsledky tohoto domýšlivého subjektivismu jsou známy: teorie, která si marnotratně lichotila, že může všechno, byla nakonec překvapena vším. XX.sjezd udeřil do jejích papírových konstrukcí jako blesk z čista jasna. Tak skončilo panství ideologie v marxismu, aby udělalo místo vědecké teorii.“ (K.Kosík, Literární noviny 1957/10 a 1957/11)

„Elita svědomí národa“ pak artikulovala fragmenty své kontrarevoluční platformy na IV.sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1967 a do ofenzivy přešla po lednovém plénu ÚV KSČ v roce 1968.

Aktivity „jednotné pravicové fronty“ objektivně posilovali v této době i nacionalisticky ladění představitelé KSS, např. V.Biľak, A.Dubček nebo G.Husák, který po své rehabilitaci jako první otevřeně zaútočil roku 1966 na městské konferenci KSS v Bratislavě na A.Novotného a stal se jedním z předních protagonistů protinovotnovského, fakticky protistranického tažení na Slovensku. V pozadí této jeho činnosti byly nejen osobní důvody, nýbrž i slovenský nacionalismus, jenž hrál zásadní roli v celém střetu s A.Novotným a tzv. novotnovci.

Stupňující se napětí mezi stranickým vedením na Slovensku a vedením KSČ kulminovalo po vystoupení A.Novotného v Matici slovenské v Martině roku 1967. Převládající část vedení KSS přešla k rozhodujícímu útoku proti A.Novotnému a „novotnovcům“, jehož smyslem byla přeměna stávajícího státoprávního upořádání ČSSR. (9)

V KSČ dochází k rozkladu ideové a tím i akční jednoty. Řadoví komunisté postupně ztráceli důvěru ve vedení a v jeho politiku. Od poloviny šedesátých let se v KSČ vytvořily takové poměry, že strana nebyla schopna jednotně prosazovat svoji politickou vůli.

Ideologická krize se z komunistické strany přenáší do celé společnosti. Společně s narůstáním ekonomických problémů způsobuje postupný odklon společnosti od rozvíjení socialistické revoluce směrem k liberalismu.

Proces liberalizace společnosti se rozvíjí v období generační výměny. Do společenského života nastupuje nová generace, která neměla tzv. historické vazby k existující společnosti. Narodila se do společenských poměrů, jež nevytvářela. Nemohla z vlastní zkušenosti srovnávat společenské uspořádání před druhou světovou válkou a po ní. Kolektivní paměť starší generace byla zmatená. Stalin je odsuzován, Gottwald kritizován, třídní boj „ustal“, s USA mohou být navazovány „mosty přátelství“. Srovnávacím kritériem mladé generace se nestává tedy minulost, ale vlastní životní zkušenosti ze současné reality a z okolního světa. Bez předané kolektivní paměti rodičů snáze podléhala konzumní morálce bývalé maloburžoazie, chyběl jí třídní pohled na společenský vývoj.

V každodenním životě se odrážejí rozpory mezi teorií a praxí, mezi politickými proklamacemi typu – Ještě tato generace bude žít v komunismu! Bytový problém vyřešíme do roku 1970! apod. – a skutečností – 3.pětiletka se rozpadá.

Na jejím rozpadu se vedle vlivů objektivní povahy (zostření mezinárodní situace, zmrazení vzájemné ekonomické spolupráce s Čínou po roztržce mezi KSSS a KS Číny, dvojí neúroda, přírodní kalamity v letech 1963-1965) podílely i subjektivní příčiny, jež pramenily především z přeceňování předchozích ekonomických úspěchů, z absence důsledného rozboru reálných možností a vědecké prognózy, z prosazování extenzivních faktorů rozvoje. (10)

Mezi mladou generací a vedením KSČ a socialistického státu rostlo napětí. Liberalizační proces oslaboval politický systém socialistického státu, jenž byl vytvářen v průběhu revolučního procesu. První kroky Šikovy hospodářské reformy narušují dosavadní řídící strukturu ekonomiky. Československá společnost se ocitá v krizi. Odchod A.Novotného z funkce 1.tajemníka ÚV KSČ v lednu 1968 zahájil období tzv. „Pražského jara“.

Do čela KSČ byl v lednu 1968 zvolen A.Dubček. Jeho osobnost však nebyla osobností revolucionáře. Nešlo o skutečného politika, nýbrž o politického úředníka, který nebyl schopen hluboké analýzy, postrádal tvůrčí myšlení, z čehož pramenila jeho kolísavost a nerozhodnost. Jednota slov a činů nepatřila k jeho silným stránkám. Nedovedl proto straně stanovit směr hlavního postupu. Zákonitě se ocitá ve vleku událostí, které se již rozvíjejí v režii sil mezinárodního kapitálu. Svou otevřenou angažovaností na straně kontrarevolučních sil od poloviny osmdesátých let (formování bloku tzv. „socialistické opozice“ Obroda s představiteli protisocialistické, antikomunistické opozice v čele s V.Havlem), svými vystoupeními v listopadovém kontrarevolučním převratu, svou aktivní činností ve funkci předsedy Federálního shromáždění formující se kapitalistické ČSFR a svým politickým zakotvením v sociální demokracii v devadesátých letech demonstroval a potvrdil to, co představoval jeho tzv. „reformní komunismus“ a v co mělo nakonec vyústit tzv. „Pražské jaro“ roku 1968.

„Pražské jaro“ 1968 se stalo generální zkouškou „sametových“ kontrarevolucí v Evropě na přelomu osmdesátých a devadesátých let. V něm si třídní protivník poprvé v praxi vyzkoušel kontrarevoluční scénář realizovaný v podmínkách rozvíjejících se rozkladných procesů menševismu. Poprvé v dějinách nepoužil třídní protivník pro restauraci starých poměrů pušku, nýbrž tužku. Tím se tento zdánlivě nekrvavý kontrarevoluční scénář kvalitativně lišil od krvavého kontrarevolučního scénáře realizovaného např. v Maďarsku roku 1956, kde rachot zbraní a krvavé ovzduší „lidových soudů“ tvořily nedílnou součást koloritu bílého teroru, který si jen v Budapešti vyžádal 1 800 mrtvých (nepočítáme-li ztráty sovětských jednotek) a jehož plenění způsobilo Maďarsku škody v hodnotě 1,5miliardy forintů. (Blíže viz Kontrarevoluční síly v maďarských říjnových událostech, SNPL, Praha 1957.)

Sestavení jednotlivých kroků restauračního scénáře „Pražského jara“ 1968, jejich posloupnost, logika, vzájemné provázání jsou naprosto dokonalé. Scénář byl plodem zahraniční politiky sil mezinárodního kapitálu v etapě tzv. „budování mostů“ mezi Západem a Východem, plodem antikomunistických zpravodajských centrál. Jejich dlouhodobé působení i metody ideologické diverze a psychologických operací byly cílevědomě zaměřeny na postupnou erozi všech základních hodnot socialismu v ČSSR a na upevnění vlivu revizionismu ve vnitřním organismu strany.

K významným sociálně třídním nositelům uskutečňování strategie restaurace kapitalismu v Československu v rámci tzv. „Pražského jara“ patřily, vedle představitelů bývalé buržoazie, především bývalé maloburžoazní vrstvy, které měly velkou váhu v sociální struktuře československé společnosti. Maloburžoazie tvořila před únorem 1948 jednu třetinu obyvatel. V roce 1961 žilo ještě v Československu asi 400 000 příslušníků bývalé buržoazie, téměř 3 000 000 bývalých maloburžoazních rodin a 500 000 drobných soukromých vlastníků, především drobných rolníků v podhorských oblastech. O to vážnější byly důsledky subjektivistických chyb v řízení stranické a politické práce vůbec na vztahy mezi třídami a sociálními vrstvami a na jejich socialistický rozvoj. (Blíže viz J.Kučera: Proti maloměšťáctví, Práce, Praha 1972, s.68.) Na uskutečňování restauračního scénáře se aktivně podíleli i sionisté.(11)

Restaurační scénář v  prvé řadě maskoval skutečný cíl politické reakce – tedy obnovení kapitalismu. Proto politická reakce šíří teorie „demokratického socialismu“ a „socialismu s lidskou tváří“. Leninova myšlenka o tom, že kontrarevoluce neodkrývá své karty najednou, ale postupně, zůstala zapomenuta.

Na stranu reakčních sil bylo třeba dále získat emoce mladých lidí. Mladí lidé jsou nositeli budoucího vývoje. Z výše uvedených důvodů nebylo těžké mladou generaci nachytat na vějičku svobody a demokracie. Za tímto účelem organizovala  politická reakce ve Slovanském domě a v Průmyslovém paláci v Praze diskusní večery „Mladí se ptají“. A mladí se ptali  a jejich nadšení pro svobodu slova, tisku a demokracii pro všechny bylo upřímné. Těm mladým nikdo jasně nevysvětlil, že v třídním světě žádná absolutní svoboda a demokracie není možná, že vždy je třeba si položit otázku: Svobodu a demokracii pro koho?

Aby mohla politická reakce účinně ovlivňovat myšlení lidí, bylo třeba ovládnout masové sdělovací prostředky. 4.března 1968 byla zrušena cenzura. Jen málokdo si uvědomil, že ve skutečnosti cenzuru administrativní vystřídala cenzura ekonomická (cenzura korunou, markou, dolarem) a politická, kterou nastolila pravice deroucí se k moci.

Pak už mohla politická reakce směle známkovat občany, vyzvedávat ty, co jí fandí (to byli tzv. progresivní občané, demokraté), a znevažovat a tím i odsouvat na okraj politického spektra ty občany, kteří se stavěli politické reakci na odpor (to byli tzv. konzervativci, dogmatici, extrémisté).

Známkováním občanů si politická reakce připravovala psychologickou půdu pro provedení kádrových změn na rozhodujících místech stranického a státního života, které byly nutné k tomu, aby reakce mohla rozvíjet restaurační scénář kapitalismu nejen zdola, nýbrž i shora.

A tak se rozbíhá řetězová reakce výměny kádrů. 12.března „požádali“ o uvolnění ze svých funkcí předseda Ústřední rady odborů M.Pastyřík a tajemníci ÚRO B.Kozelka a V.Pašek. 13.března předsednictvo Národního shromáždění vyslovilo nedůvěru generálnímu prokurátorovi J.Bartuškovi a ministrovi vnitra J.Kudrnovi. 14.března generálplukovník V.Janko, náměstek ministra národní obrany, spáchal sebevraždu. 21.března se předseda Ústředního výboru Československého svazu mládeže M.Zavadil vzdal funkce. 22.března předseda Ústřední kontrolní komise KSČ P.Hron a další funkcionáři podali demisi. 27.března lidická žena, bývalá vězenkyně koncentračního tábora Ravensbrück, H.Leflerová rezignovala na funkci předsedkyně Ústředního výboru Československého svazu žen. 28.března rezignoval V.Krutina na funkci předsedy představenstva Ústřední rady družstev. 3.dubna informuje Rudé právo o nalezení mrtvoly náměstka předsedy nejvyššího soudu JUDr.J.Břešťanského. Řetězová reakce sílí. V čele vlády stanul O.Černík, ministrem vnitra se stává J.Pavel, ministrem zahraničí J.Hájek, předsedou Národního shromáždění J.Smrkovský, předsedou Národní fronty F.Kriegel. Ve výčtu jmen by bylo možné pokračovat. Pátý bod kontrarevolučního scénáře se úspěšně naplňuje. Pouze do funkce prezidenta republiky se nepodařilo pravicovým silám prosadit svého stoupence. 30.března je do této funkce zvolen statečný bojovník proti fašismu, vlastenec – armádní generál Ludvík Svoboda.

Jako labutí píseň zaznívají v této souvislosti slova bývalého nejvyššího stranického a státního představitele A.Novotného, která pronesl tváří v tvář vytvářející se společenské realitě ve svém diskusním vystoupení na dubnovém plénu ÚV KSČ: „Především se domnívám, že situace je velmi složitá a vážná …. Souhlasím s těmi soudruhy, kteří upozorňují, že strana nemá řízení ideových a politických procesů dostatečně ve svých rukou. Sama se naopak rozděluje na tzv. pokrokové a konzervativní a to zatím nikoliv na základě přesného programu do budoucna …., ale především na základě kritiky minulosti, jež ovšem nejednou dospívá k popírání základních výsledků naší socialistické výstavby. Tón ovlivňování veřejnosti dnes do značné míry určují různí publicisté, ať v kladném či negativním duchu. Aktivizují se negativní síly v zemi. Nenechme se zmást tím, že kdekdo dnes prohlašuje, že je pro socialismus. Zkoumejme skutečné postoje, jednání a cíle lidí …… Rozšiřujeme-li demokracii, svobodné střetávání názorů …., pak je třeba dosáhnout toho, aby bylo slyšet slovo komunistické strany a cítit její vliv …. Formy a metody uplatňování role komunistické strany se samozřejmě mění, ale stále musí být silou, která vnáší do celé společnosti revoluční uvědomění, vědecké zdůvodnění pro plánovitost a nezbytnou organizovanost při rozvíjení socialismu. Bez toho nelze mluvit o demokracii jako socialistické. Bez toho by se společnost dále vyvíjela v těžkých konfliktech, do značné míry živelně, zeslábl by prvek uvědomělosti, plánovitosti a jednoty v našem postupu.“ (A.Novotný: Diskusní vystoupení na plenárním zasedání ÚV KSČ, Rudé právo 6.4.1968,s.4)

Jako kdyby v závěrečných slovech uvedeného citátu načrtával A.Novotný obraz naší reality po listopadu 1989. Ale jeho slovům věnuje tehdy málokdo pozornost. Snad jen ti „hrdinové“, kteří si chtějí svými stanovisky kopnout do „politické mrtvoly“. Ve jménu té nové, zaručeně správné morálky. Jako kdyby ti různí Kaplanové, Hodicové, Reimannové, Kühnlové a další byli již tehdy průkopníky hesla z listopadu 1989: „Nejsme jako oni!“

Po provedených kádrových změnách už politické reakci nic nebránilo v tom, aby otevřeně požadovala pluralitní politický systém (tedy klasický systém buržoazní demokracie), který vydávala za nový model socialistické demokracie. V Akčním programu, přijatém na dubnovém plénu ÚV KSČ, bylo mj. konstatováno: „Monopolizovat socialistickou státní moc nemůže ani jediná strana, …musí k ní mít přístup všechny organizace lidu…“ (J.Procházka: Poválečné Československo 1945-1989, Karolinum, Praha 1991, s.95) Jednalo se o první klíčový bod restauračního scénáře.

Akční program KSČ z dubna 1968 obsahoval  i druhý klíčový bod restauračního scénáře – v celkovém pořadí se jednalo o bod sedmý – prosadit tržní hospodářství. Předpokladem měla být změna vlastnických vztahů převedením státního vlastnictví na podnikové (tedy odstátnění). Trh měl omezit ekonomické ochranářství a umožnit hospodářskou konkurenci mezi jednotlivými podniky. Tím měla být vytvořena půda pro klasickou zbožní výrobu, jež ovšem tvoří úhelný kámen materiálního základu kapitalistické společnosti. Taková byla tedy pravá podstata oné Šikovy hospodářské reformy, jejíž provedení bylo nemožné bez výše uvedených změn politického systému.

To ostatně po letech otevřeně přiznává i O.Šik: „Všichni komunističtí intelektuálové, kteří v socialistických zemích poznali chybnost marxisticko-leninského učení, začali základní sloupy tohoto učení kritizovat … Jen tam, kde se reformátorům podařilo mocenské poměry tak základně změnit, že … vznikly politické předpoklady pro základní změnu systému či překonání společenského vývoje na základě marxisticko-leninských dogmat … V Československu reformátoři, kteří vzešli z komunistické strany, vytvořili základní předpoklady pro to, aby se celý systém zásadně změnil. Zde došlo nejen k poznání chybnosti marxistické ekonomické teorie, ale i marxisticko-leninských politických představ. Českoslovenští reformátoři poznali, že politický systém jedné strany znemožňuje, aby obyvatelstvo skutečně kontrolovalo činnost strany, takže se udržuje faktický diktát monopolistického stranického aparátu nad lidem. Z tohoto poznatku vzešel i reformní cíl vytvořit opět svobodné, pluralistické, demokratické podmínky … Jádro reformní komise chtělo už v 60.letech odstranit marxisticko-leninský „socialismus“, protože jsme si už tehdy uvědomovali nejenom nutnost tržního mechanismu, ale i politické demokracie…“ (O.Šik: Jarní probuzení – iluze a skutečnost, MF 1990, s.272, 273, 284). (12)

Falzifikace dějin tvořila předposlední bod restauračního scénáře. Jejím smyslem bylo zakrýt nehumánní podstatu kapitalismu. Nálepku nehumánnosti musel nést socialismus. V tomto falzifikovaném obrazu dějin měli lidé zapomenout na obrovské zbídačování lidových vrstev jednotlivých národů při prvotní akumulaci kapitálu, která na americkém kontinentě přerostla ve vyhlazení 30 miliónů původních obyvatel. Měla být zakryta agresivita, kterou plodí ekonomický základ kapitalismu, jenž ve jménu svých zisků rozpoutal dvě světové války, v nichž zahynulo přes 60 miliónů lidí, jimiž byly promrhány materiální statky ve výši 4 338 mld. amerických dolarů, které uvrhly celé národy na pokraj fyzického vyhlazení a vystupňovaly rozsah lidského utrpení do rozměrů, které historie dosud nepoznala. Vztah mezi ekonomickou podstatou kapitalismu a jeho agresivitou musel být zastřen, protože umožňuje pochopit podstatu vnitřní a zahraniční politiky mezinárodního kapitálu. Proto pryč s historickým myšlením, které odhaluje tyto příčinné vazby. Jeho místo nahradí empirické dějiny každodennosti. V nich se lidé těchto vazeb nedopátrají. A pak jim lze vyprávět lži o „zločinech komunismu“. Bez historického myšlení lidé uvěří, že socialismu jsou vlastní ostnaté dráty na hranicích, nezákonnosti, politické procesy a popravy. Neodhalí, že tyto jevy jsou důsledkem politiky mezinárodního kapitálu v konkrétních historických podmínkách.  Cesta k očerňování socialismu je tedy otevřena.

Začíná kritikou padesátých let, pokračuje zpochybňováním Února 1948 a zveličováním represí Stalinovy éry. Stránky Literárních listů, Mladého světa, Studenta a dalších tiskovin z tohoto období jsou toho dokladem. Součástí této kampaně se stávají i rehabilitace soudních procesů z padesátých let. „Progresivní“ síly usilují rehabilitovat vše. Pomalu se připravuje půda pro vytváření veřejného mínění, v němž komunisté hrají úlohu zločinců.

Vykonstruovanou ideologickou rovinu však vážně narušuje symbol statečnosti, hrdinství a vlastenectví komunistů v období protifašistického zápasu, personifikovaný osobností J.Fučíka. Tento symbol je třeba rozbít. A tak 12.července 1968 vychází v Mladém světě článek M.Filípkové nazvaný prostě Fučík. A v něm se čtenáři dočítají, že Fučík je „vybájený subjekt“, který se stal „propagandistickým monumentem, dosazeným na podstavec z prefabrikovaných brožur“, že „Fučíka lze brát jako nesprávně stanovený vrchol českého odboje..“ (M.Filípková: Fučík, Mladý svět 12.7.1968,s.12)

Mnozí lidé tomu uvěří a vůbec je nezaráží, že řada citovaných historických pramenů, které autorku vedou k těmto závěrům, se pohybuje jen na úrovni jakési „výpovědi“, jakéhosi „úryvku z dopisu“ nebo jakéhosi „nedatovaného písemného popisu události“ a že jejich historická vypovídací schopnost je tedy nulová. Ale kdo by se takovými „maličkostmi“ zabýval ve kvasu společenského života! Důvěra v symbol statečnosti, hrdinství a vlastenectví komunistů je narušena a propagandě politické reakce už nic nestojí v cestě morálního odsouzení komunistů. A teď už se může razit heslo: „Odbory bez komunistů!“ Antikomunismus má zelenou.

Tentýž model falzifikace dějin byl použit politickou reakcí i po listopadu 1989.

Závěrečný bod scénáře směřoval k úplnému uchopení politické moci reakcí. Hlavním nástrojem k uchopení moci pro cestu shora měl být mimořádný sjezd KSČ, svolaný na 9.září 1968. Hlavním nástrojem pro uchopení    moci zdola byla výzva Dva tisíce slov, publikovaná 27.června 1968 v Literárních listech, Práci, Zemědělských novinách a Mladé frontě. Závěrečný bod  restauračního scénáře byl v roce 1968 zmařen vstupem vojsk pěti zemí Varšavské smlouvy (Bulharska, Maďarska, Německé demokratické republiky, Polska a Sovětského svazu).

Vojenský zásah sice na jedné straně zabránil dovršení kontrarevolučního zvratu v Československu, na straně druhé však jako plod politiky sovětského a československého revizionismu dále oslabil revoluční proces u nás i ve světě. Dělnická třída a její spojenci byli důkladně zmanipulováni reakcí, nedovedli si logicky vysvětlit, že snaha „obrodit socialismus“ byla zastavena tanky druhých socialistických států. Nevěřili „historkám“ o kontrarevoluci. Setba menševických tendencí uvnitř KSČ přinášela trpké plody. Došlo k narušení přátelského vztahu našich národů k ruskému národu a Sovětskému svazu. Sama myšlenka socialismu jako progresivní idea, rozvíjející filozofii našich národních dějin a posouvající spirálu historického vývoje českého a  slovenského národa k vyššímu stupni humanismu, byla otřesena. Takřka stoleté dílo našich průkopníků socialismu, bojovníků proti fašismu a za rozvíjení národní a demokratické revoluce socialistickým směrem bylo podlomeno.

Západoevropské komunistické strany jsou vojenským zásahem rovněž zaskočeny. Jejich pozice se uvnitř kapitalistické společnosti ztížily. Důsledkem tohoto procesu je formování eurokomunistického proudu uvnitř západoevropských komunistických stran.(13) Již narušená jednota mezinárodního komunistického a dělnického hnutí se dále prohlubuje. Nejednotné hnutí světového revolučního procesu není schopno provést revoluční analýzu dané situace. Není tudíž ani schopné odhalit, že základy „Pražského jara“ 1968, a tedy i vojenského zásahu byly položeny na XX.sjezdu KSSS a dále rozvinuty jednáním XXII.sjezdu KSSS.

A tak místo nejednotných sil světového revolučního hnutí provedly analýzu antikomunisticky sjednocené síly mezinárodního kapitálu. Rozborem situace uvnitř evropských socialistických států zjistily, že uplatňování politiky revize revolučního učení pokračuje a z hlediska jejich záměrů působí efektivně. Československé zkušenosti s realizací restauračního scénáře se za této situace mohly uplatnit i jinde. Měl-li být jejich třídní boj proti světovému socialismu úspěšně završen, bylo třeba tento scénář tvůrčím způsobem rozvinout především v Sovětském svazu. Podaří-li se provést restauraci kapitalismu v Sovětském svazu, pak se socialismus zhroutí i v ostatních socialistických státech, které byly zasaženy revizí vědeckého socialismu.

Analýza sil mezinárodního kapitálu byla z jejich pozic správná. Praxe ji na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století plně potvrdila. Socialismus obstál pouze v těch zemích, které nekopírovaly revizionistickou politiku KSSS.

*

Absence hluboké, revoluční analýzy mementa „Pražského jara“ 1968, o niž se nepokusila a pokusit ani nemohla  mezinárodní porada představitelů komunistických a dělnických stran v Moskvě roku 1969,  prohloubila rozkladné procesy v politice KSSS a SSSR. Brežněvovo vedení KSSS, jak již bylo uvedeno,  vytváří podmínky pro rozvoj téměř nesesaditelné privilegované stranické a státní elity, která ještě více zformalizovala základní vazby fungování revoluční politiky. Otevřenost a pružná propojenost vazeb mezi stranou – dělnickou třídou a družstevním rolnictvem – a lidovými masami, která byla pro VKS(b) tak charakteristická, uvízla v mělčinách formalismu a v bahně oportunismu, ve stále více se vyprazdňujících „rituálech“ a „velkolepých“ akcích „všelidové strany“. Vedení KSSS a SSSR nebylo schopno rozhodnout o nutných změnách směrem ke skutečné komunistické renesanci strany a socialismu, k obnově revolučních, bolševických tradic. (14)

Toto vedení KSSS zároveň odvrhuje základní pilíře socialistické obrany – mobilizaci mas a jejich revoluční výchovu – a vtiskuje sovětské politice tendenci militaristické orientace. Přistupuje na cestu vojenské a nukleární parity se západním vojenskoprůmyslovým komplexem, kterou mu vnucují síly mezinárodního kapitálu. Takováto politika neúměrně zatěžovala ekonomiku socialistické společnosti. Vedení KSSS vyostřuje rozpory v mezinárodním komunistickém a dělnickém hnutí. Politickou konfrontaci s Čínou mění roku 1969 ve vojenský střet na řece Ussuri. L.Brežněv sice slovně uznává, že revoluční strany musí ve své politice vycházet ze specifické reality té které jednotlivé země, avšak již „zapomněl“, že při revoluční přeměně světa je bezpodmínečně nezbytné mobilizovat široké masy lidu k revolučnímu boji právě s ohledem na tato specifika. To vše při avantgardní roli dělnické třídy a jejího politického předvoje, čehož se ovšem KSSS fakticky zřekla svým přerodem ve stranu „všelidovou“. Brežněv rovněž zavrhuje myšlenku o tom, že ozbrojené masy lidu jsou jedinou reálnou silou v boji proti imperialismu a reakci. Místo toho se kloní k možnosti vojenských zásahů Sovětské armády, které mají národům třetího světa zaručit svobodu. Tato avanturistická politika zcela cizí marxismu-leninismu, přes možná dobré úmysly, vyvrcholila v době sovětského vojenského vpádu do Afghánistánu roku 1979, který vyprovokovaly USA. V otázce třídního boje následovalo Brežněvovo stranické vedení Chruščova, a tak nebylo schopno odhalit a ideologicky rozbít buržoazní past tzv. třetího koše helsinského mírového procesu v otázce „lidských práv“. Do nové Ústavy SSSR (1977) pak vtělilo netřídní kategorii o „sovětském lidu“.

Za této situace přistoupily síly mezinárodního kapitálu k zahájení přípravy realizace kontrarevolučního scénáře v SSSR, o čemž mj. svědčí i písemná informace tehdejšího předsedy KGB J.Andropova z roku 1977:

„Podle věrohodných údajů získaných KGB připravuje americká CIA na základě analýzy a programu dalšího rozvoje Sovětského svazu, zhotovené jejich odborníky, plány na aktivizaci nepřátelské činnosti, soustředěné především na rozklad sovětské společnosti a dezorganizaci sovětské ekonomiky. Pro tento účel si americké výzvědné služby kladou za úkol získat v SSSR agenty s celospolečenským vlivem s cílem vycvičit je a připravit pro činnost v oblastech vládnoucí politiky, ekonomiky a vědy. CIA rozpracovala program individuální přípravy agentů, jejich získání k výcviku pro špionážní činnost a také pro jejich koncentrované politické a ideologické zpracování. Mimo to, jeden z hlavních úkolů v přípravě těchto agentů je výuka řízení rozhodujících částí národního hospodářství. Vedení americké výzvědné služby cílevědomě a důrazně plánuje, bez ohledu na ztráty, ucelený záměr vyhledávat osoby s vhodnými osobními a pracovními vlastnostmi a s perspektivou administrativního umístění v aparátu řízení a schopností plnit nepřátelsky zaměřené úkoly. Při tom se CIA domnívá, že činnost jednotlivých mezi sebou nenapojených agentů provádějících politiku sabotáží v národním hospodářství a porušování pokynů řízení bude koordinována a usměrňována z jednoho ústředí, vytvořeného v rámci americké rozvědky.

Podle úmyslu CIA cílevědomá činnost agentury bude v SSSR působit na vytváření určitých těžkostí vnitropolitické povahy a poklesu vývoje ekonomiky. Zavede vědecké bádání do slepé uličky. Při zpracování uvedených plánů americká rozvědka vychází z toho, že zvyšující se kontakty SSSR se Západem vytvářejí v současnosti podmínky a předpoklady pro jejich realizaci. Jak se vyjadřují američtí vyzvědači povoláni zabývat se bezprostředně prací této agentury, je současně realizován program amerických zvláštních služeb působit na podstatnou změnu v různých oblastech života naší společnosti a především v ekonomice, aby konečně přivedl SSSR k přijetí západních ideálů….“ (Blíže viz M.Kilev: Chruščov a rozpad SSSR,OREGO 1999,s.75-76.)

Tato závažná informace předsedy KGB však v revizionistickém kurzu politiky KSSS nenašla adekvátní reakci. Běh událostí neúprosně směřoval ke kontrarevoluci.

Boj s rozkladnými procesy menševismu byl pro marxisticko-leninské síly uvnitř komunistických stran evropských socialistických států velmi obtížný. Zvláště proto, že tyto procesy byly vydávány za návrat k Leninovi, za tvůrčí rozvíjení marxismu-leninismu a jeho praktickou aplikaci, která povede k urychlení rozvoje socialistické společnosti, a rovněž proto, že byly zahájeny v první zemi socialismu. V zemi, která byla brána většinou ostatních socialistických zemí a jejich komunistických stran za vzor a záruku vítězství socialismu a budování komunismu. Přesto svůj boj nevzdávaly. Svou činorodostí, svými aktivitami a sebeobětováním tlumily negativní dopady rozkladných procesů na budování a obranu socialismu. Zabránit otevřené zradě socialismu, do níž vyústila Gorbačovova politika, usměrňovaná i agenty západních zpravodajských služeb, však nedokázaly.

Gorbačov přichází s politikou perestrojky. Inspiraci pro ni nachází v „Pražském jaru“ 1968. Kontrarevoluční scénář „Pražského jara“ 1968 obnovuje svoji premiéru, tentokráte v podmínkách sovětské společnosti druhé poloviny osmdesátých let.

Restauraci předrevolučních poměrů zahajuje ideologický útok na myšlení mas. Rodí se tzv. glasnosť – „svoboda“ diskuse pro všechny. A stejně jako v období „Pražského jara“ 1968 i nyní se pod rouškou absolutní svobody a abstraktní demokracie vzmáhá kontrarevoluční, protisocialistická propaganda a téměř vše, co sovětští lidé vybudovali s obrovským, hrdinným úsilím, je napadáno, překrucováno, očerňováno. Gorbačova „unavují“ socialistické hodnoty, a tak znovu objevuje staré hodnoty „evropské civilizace“, které povyšuje nad zájmy a potřeby pracujících, nad hodnoty jejich emancipace, jež je spjata s vytvořením beztřídní společnosti. Tyto „všelidské hodnoty“ se mají stát základem tzv. „humánního a demokratického socialismu“. To je podstata jeho „nového myšlení“. Tím je připravována půda pro politickou kontrarevoluci.

Ta je zahájena pod heslem: „Všechnu moc sovětům!“ Uvedené heslo převzal Gorbačov od Lenina. Lenin ho však razil po únorové revoluci roku 1917, neboť srozumitelně vyjadřovalo způsob možného pokojného přerůstání buržoazně demokratické revoluce v revoluci socialistickou v konkrétních historických podmínkách Ruska první poloviny roku 1917. Gorbačov však razil toto heslo proto, že v něm spatřuje možný způsob přesunu centra politické moci z KSSS směrem k sovětům s úmyslem postavit sověty proti KSSS. Tímto přesunem vytváří příležitost pro politickou reakci, aby se organizovala a podílela na moci. Současně umožňuje liberálnímu křídlu v KSSS posílit jeho pozice.

Tento dvojjediný pohyb směrem k politické pravici byl personifikován dvěma osobnostmi: Sacharovem pro antikomunisty a Jelcinem pro pravici v KSSS. Gorbačov heslem „Všechnu moc sovětům!“ zahájil přeměnu socialistické politické moci v politickou moc buržoazně demokratickou. S heslem Lenina vyrazil proti Leninovi.

Myšlenka o „beztřídní společnosti“ a „všelidové straně“ v SSSR umožnila uvnitř KSSS přivítat zastánce všech směrů buržoazních idejí. Prosazováním hesla „socialistického pluralismu“ Gorbačov umožnil všem sociáldemokratickým, křesťanskodemokratickým a liberálním proudům ve straně, aby se ustavily do frakcí. Tak se KSSS mezi svým XXVII. a XXVIII.sjezdem (tedy do roku 1990) mění ze strany revizionistické v buržoazní parlamentní stranu sociálnědemokratického typu, která vymezila svoji činnost rámcem plurality vlastnických forem, tržní ekonomiky a parlamentního pluralismu západního stylu. Uvnitř KSSS vzniká otevřeně buržoazní frakce s názvem Demokratická platforma, vedená Jelcinem a podporovaná Jakovlevem, agentem CIA.

Pod nátlakem této frakce a současně pod tlakem Sacharovovy skupiny vyškrtla KSSS v roce 1990 6. a 7.článek ústavy o vedoucí úloze KSSS. KSSS se zřekla monopolu politické moci a otevřela cestu buržoaznímu pluralismu, cestu k nastolení politické moci rodící se dravé „neoburžoazie“. Současně se KSSS zřekla marxismu-leninismu i svého základního organizačního principu – principu demokratického centralismu. Tím se otevřel prostor pro destrukci strany a vytvoření buržoazního politického systému. Politická kontrarevoluce graduje. Jejími vrcholy jsou zákaz KSSS po tzv. politickém puči v roce 1991 a rozbití SSSR na konci téhož roku. Tragickým epilogem se stal Jelcinův krvavý masakr ruského Nejvyššího sovětu v říjnu 1993.

Historický vývoj dospěl k jádru kontrarevoluce – ke změně vlastnictví výrobních prostředků. Do pohybu byla uvedena privatizace, tedy proces přeměny společenského vlastnictví výrobních prostředků v soukromé vlastnictví těchto prostředků. Soukromé vlastnictví výrobních prostředků představovalo materiální základ kontrarevoluce. Likvidace společenského vlastnictví výrobních prostředků znamenala definitivní likvidaci sovětského státu a upevnila politické panství kontrarevoluce.

Za tímto účelem jmenoval ruský prezident Jelcin v červnu 1992 Igora Gajdara novým ministerským předsedou. Gajdar stanul v čele štábu řídícího privatizaci, jež byla masově nastartována  na podzim roku 1992. V režii MMF a Světové banky, za potlesku „svobodného světa“ a s jeho aktivní pomocí byly zahájeny demoliční práce ekonomických základů „komunistické utopie“.

Na Gajdara navázal A.Čujbas, který ve funkci předsedy Státního výboru pro národní majetek proslul výprodejem sovětského průmyslu. Jako tvůrce „postsovětské kuponové privatizace“ vytvořil živnou půdu pro zformování třídy velkých vlastníků, bytostně spjatou s kapitalistickým systémem.

V této maškarádě zlodějů a podvodníků byly zkonfiskovány a rozprodány velké i malé podniky a závody, domy a veřejné budovy, rekreační střediska a prázdninové tábory, ústavy a univerzity, všechen majetek patřící pracujícím. Vše, co za sedm desetiletí svou prací a obětavým úsilím vytvořili. Nerostné bohatství – ropa, plyn, drahé kovy, zlato, diamanty, minerály – a rovněž laboratoře a výzkumná centra, letecké společnosti – o vše byli pracující okradeni. Značná část těchto hodnot byla předána do rukou zahraničního kapitálu.

„Perestrojkový“ A.Lukjanov, bývalý předseda Nejvyššího sovětu SSSR a člen politbyra ÚV KSSS, k tomu poznamenal: „Koneckonců je to tento režim, který vyhovuje zlodějům, zločincům a mafiánům všeho druhu, ožebračil Rusko, zavinil rozklad jeho ekonomiky, ztrátu jeho nezávislosti, jeho porobení, které se blíží kolonizaci. To nejsou reformy, které země čekala, ale regres ve všech směrech a v neuvěřitelně hrůzných rozměrech….Během čtyř let (od roku 1991) průmyslová výroba poklesla o 52%….V průběhu války, přestože značná část teritoria naší země byla okupována fašisty, přestože byla strašně zničena, naše výroba poklesla pouze o 24%. Zůstaneme-li jen u průmyslu, škody napáchané našemu hospodářství za těchto několik let jsou dvakrát větší než za 2.světové války. A pokud jde o zemědělství, snížení produkce, opět v poměru k roku 1991, dosáhlo 48%.“ (Blíže viz H.Alleg: Ruské peklo, OREGO 1999, s.44.)

Je zákonité, že kontrarevoluce nemůže přinášet rozvoj, nýbrž pouze regres a úpadek. A tak v zemi, kde obrazné Fučíkovo revoluční zítra znamenalo včera, zvítězilo Gorbačovovo a Jelcinovo kontrarevoluční včera, znamenající zítra.

Gorbačovova perestrojka v SSSR tak završila hromadění kvantitativních sil, jež oslabovaly světový revoluční proces. Chybná politika KSSS spočívající v ústupu od třídních pozic v oblasti ekonomiky, politiky a celé nadstavbové sféry společnosti vyústila v kolosální zradu revolučního přetváření světa. Plně otevřela cestu k porážce socialismu v evropských socialistických zemích včetně Československa.

*

Ani v Československu nedošlo po roce 1968 k provedení hluboké, marxisticko-leninské analýzy příčin krizového vývoje. Vedoucím činitelem KSČ se po dubnovém plénu ÚV KSČ roku 1969 stal slovenský nacionalista dr.G. Husák. Tento bývalý politický vězeň, odsouzený v padesátých letech za buržoazní nacionalismus, se s příchodem „Pražského jara“ stal „progresivistou“ a za svůj aktivní podíl na pádu A.Novotného byl spolu s reformátorem O.Šikem „odměněn“ pravicovými silami funkcí místopředsedy československé vlády. Na setkání s občany Prahy v Průmyslovém paláci PKOJF, organizovaném pravicovými silami dne 20.3.1968, vystoupil v diskusi a otevřeně zaútočil na tehdejší podobu státního znaku ČSSR, jenž symbolizoval vybudování základů socialismu v Československu. Podle jeho slov měla z hlavy lva zmizet rudá hvězda a z jeho hrudi „živáňská pečeně“, tedy zobrazení partyzánské vatry. Tu měl opět nahradit kříž.

V době, kdy se v Československu zostřoval třídní boj, kdy tedy k prvořadým úkolům marxistů patřilo sjednocování československé dělnické třídy, přichází G.Husák za plné podpory nejvyšších představitelů Slovenska s myšlenkou federativního uspořádání Československa. (15) Myšlenka federace v konkrétních historických podmínkách socialistického Československa druhé poloviny šedesátých let v zásadě odporovala progresivnímu historickému vývoji. Zakladatelé marxismu již ve čtyřicátých letech 19.století odhalují vývojovou tendenci, v níž se přehrady mezi národy nezpevňují, nýbrž hroutí a padají. V Komunistickém manifestu konstatují: „Národnostní odlišnosti a protivy národů mizejí více a více již vývojem buržoazie, svobodou obchodu, světovým trhem, stejnorodostí průmyslové výroby a životními poměry, které jí odpovídají. Za vlády proletariátu budou mizet ještě více….“ (Blíže viz K.Marx, B.Engels: Komunistický manifest, SPN, Praha 1970, s.40.)

G.Husák však tuto vývojovou tendenci zaměnil proroctvím pravicového sociálního demokrata Bauera o „rozčlenění lidstva na národnostně rozhraničené společnosti“. Socialistickou společnost v něm Bauer líčí jako „pestrý obraz národnostních svazků osob a teritoriálních korporací“. V tomto Bauerově proroctví je zaměňována socialistická zásada třídního boje buržoazní zásadou „národnosti“. Nebylo tedy divu, že myšlenka federativního uspořádání Československa našla pozitivní odezvu i v politických kruzích pravice a nakonec je korunována úspěchem. 28.října 1968 byl Národním shromážděním přijat zákon o československé federaci.

Jestliže vznik mnohonárodnostní sovětské federace na počátku dvacátých let XX.století byl jevem progresivním, neboť jako prostředek záchrany před imperialistickým područím a národnostním útiskem sjednocoval národy sovětských republik a byl tedy jako přechodná forma schopen dalšího vývoje směrem k vyšší jednotě pracujících všech zemí v jednotném světovém hospodářství, vznik československé federace byl jejím protikladem. Československá federace přeměnila Československo ze státu dvou rovnoprávných národů ve stát dvou samostatných národů. V době, kdy se ekonomická i politická integrace ve vyspělých kapitalistických státech zrychlovala, byl československý ekonomický i politický systém rozčleněn do tří sfér: jedné federální a dvou národních.  

Jestliže sovětská federace národy Sovětského svazu sjednocovala, netypická, dvojčlenná československá federace český a slovenský národ oddělovala. Při dominantní roli politické, nacionálně zaměřené reprezentace menšího slovenského národa v řídících orgánech federace pak v konečné fázi usnadnila politické reakci roku 1992 rozbít společný československý stát na dva samostatné státy.

Politická hvězda G.Husáka stoupala zásluhou reformních komunistů. Byl jimi považován za významného bojovníka proti tzv.stalinismu. „Mnozí reformní komunisté považovali Husáka v šedesátých letech a pak také během pražského jara za svého politického spojence, často snad i za osobního přítele.“ (Blíže viz Z.Mlynář: Mráz přichází z Kremlu, MF sv.62/edice ARCHIV, Praha 1990, s.244.)

Na ilegálním vysočanském sjezdu byl zvolen do vedení strany. Po moskevských jednáních v srpnu 1968 byl G.Husák zvolen na mimořádném sjezdu KSS prvním tajemníkem ÚV KSS, kooptován do ÚV KSČ a jeho předsednictva. Ve svém sjezdovém projevu mj. prohlásil: „Stojím plně za Dubčekovou politikou, zúčastnil jsem se její tvorby, budu ho plně podporovat. Buď s ním zůstanu, anebo s ním odejdu.“ (Naděje umírá poslední – vlastní životopis A.Dubčeka, Praha 1993, s.222)

Sjezd také schválil otevřený dopis A.Dubčekovi, v němž se uvádí: „Drahý soudruhu Dubečku! Byli jsme spolu v těžkých chvílích tvého boje proti režimu subjektivní moci i v čase tvého boje za nové a zdravé změny po lednu 1968. Byli jsme na tvé straně v čase těch vypjatých chvil posledních dní. Byli jsme s tebou v myšlenkách a budeme s tebou ve svých činech. Víme, že jsou před námi mnohé úkoly, které nebudou lehké. Chceme je řešit s tebou, pod tvým vedením ….“ (Naděje umírá poslední – vlastní životopis A.Dubčeka, Praha 1993, s.222)

Řada reformních komunistů spatřovala v osobě G.Husáka československého Kádára, který svou politikou bude umět v rámci možného držet sověty od těla a prosazovat i nadále polednovou politiku. Proto i jejich hlasy v ÚV KSČ nakonec rozhodly o jeho zvolení do nejvyšší stranické funkce.

V této funkci se však G.Husák proti očekávání reformních komunistů postavil do čela tzv. marxisticko-leninských a prosovětsky orientovaných sil. V tomto ohledu má zásluhy na překonání otevřené celospolečenské krize. Hluboce přesvědčeným marxisticko-leninským politikem však nikdy nebyl. Jeho politický profil plně odpovídal požadavkům pokračující revizionistické politiky KSSS, a proto byl jejími představiteli podporován.

Aby jeho mocenské ambice nebyly skutečnými marxisticko-leninskými silami ohrožovány, musela padnout Levá fronta, musel padnout Leninský svaz mladých, musely z fondů knihoven zmizet tisíce svazků knih, mezi nimiž byla např. všechna díla V.Kopeckého, vybrané knihy G.Bareše a historika V.Krále nebo původní vydání knihy B.Laštovičky V Londýně za války, která kritickým ostnem hodnotila Husákovu politiku v období klerofašistického Slovenského státu.

Po boku G.Husáka stanuli ve významných funkcích L.Štrougal a V.Biľak. Rovněž tito politici se vnitřně se skutečným  marxismem-leninismem neztotožnili. L.Štrougal se po kariéře ministra zemědělství (1959-1961) a ministra vnitra (1961-1965) jako tajemník ÚV KSČ angažoval na straně reformních komunistů a plně podporoval liberálního ekonoma O.Šika a jeho tržní reformu československé ekonomiky. Když se v lednu roku 1970 stal předsedou federální vlády, nebyl mnohými reformními komunisty vyloučenými z KSČ považován za zrádce, nýbrž za politika snažícího se alespoň o částečné reformy v ekonomice. Svůj reformně komunistický postoj potvrdil v ojedinělém rozhovoru pro Svobodné slovo dne 16.1.1990. (16)

V.Biľak „tvůrčím způsobem“ prosazoval a rozvíjel v padesátých a šedesátých letech politiku XX. a XXII.sjezdu KSSS v československých podmínkách. V září roku 1967 svým nacionálním útokem na prezidenta ČSSR A.Novotného v Martině objektivně napomohl antisocialistickým silám v jejich aktivitách směřujících k destrukci socialistického politického systému v Československu. (17) V boji proti A.Novotnému plně podporoval A.Dubčeka a má nezpochybnitelné zásluhy na jeho zvolení prvním tajemníkem ÚV KSČ v lednu 1968. Přestože se v průběhu zostřující se společenské krize zařadil mezi stoupence marxismu-leninismu, svou politikou nikdy nepřekročil práh sovětského „měkkého“ revizionismu. Tato jeho rovina poznávání světa se pak plně promítla i do stěžejního teoretického dokumentu KSČ, který měl analyzovat krizový vývoj československé společnosti, Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII.sjezdu KSČ, na jehož vypracování měl rozhodující  podíl.

Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII.sjezdu KSČ neobsahovalo hluboký rozbor pohybu třídních sil uvnitř i vně československé společnosti od poloviny padesátých let a krystalizaci příčin krizového vývoje kladlo v rozporu s realitou života až do druhé poloviny šedesátých let. Byla zde přes verbální ujišťování o nutnosti vedoucí role dělnické třídy ve společnosti opomíjena třídní podstata socialistické demokracie jako formy proletářského státu, který je nutný po celou epochu přechodu lidstva od kapitalismu ke komunismu, nebyla objasněna dialektická vzájemnost boje za národní svobodu s bojem za třídní osvobození proletariátu. Řada správných postřehů z období krizového vývoje tak zůstávala v empirické rovině a nedospěla k podstatě, k hlubinným tendencím a příčinným souvislostem onoho společenského pohybu. Mělo-li být Poučení z krizového vývoje … skutečným POUČENÍM, pak by muselo důsledně analyzovat všechny, zejména pak ony nejpodstatnější příčiny, jež umožnily třídnímu protivníkovi v Československu zahájit boj za znovuobnovení nadvlády soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Muselo by tudíž odhalit reakční tendenci politiky sovětského revizionismu, která postupně odzbrojila a ochromila nejen KSSS, ale i ostatní komunistické strany a tím i nejuvědomělejší příslušníky dělnické třídy a ostatních pracujících. Tento rámec však Poučení z krizového vývoje…. nepřekročilo.

Za této politické konstalace nedošlo k opravdové rehabilitaci marxismu-leninismu, k obnově neformálního sepětí komunistické strany s masami, k revoluční práci mezi dělnickou třídou a jejími spojenci, aby poučeni z kontrarevoluce sami aktivně obnovili a bránili socialismus jako záruku skutečné svobody a demokracie. Došlo jen k normalizaci. Ta sice na jedné straně umožnila komunistické straně porážku vyhraněného, otevřeně pravicového revizionismu a jeho představitelů, což umožnilo stabilizovat politický a sociálně ekonomický systém socialismu, na druhé straně však zakonzervovala tzv. měkký, plíživý revizionismus, zakonzervovala revizionistické přístupy a oportunistickou praxi v modifikované podobě, což vyvolávalo regresivní tendence dalšího vývoje. Tím byl odstartován politicky vnitřně hluboce rozporuplný společenský proces.

V těchto intencích probíhalo i jednání XIV.sjezdu KSČ (1971), uzavírající krizové období československých dějin. Sjezd rozvinul pozitivní ekonomická opatření vyplývající z Realizační směrnice, přijaté na květnovém plénu ÚV KSČ v roce 1969, která eliminovala negativní důsledky Šikovy liberalizační reformy a umožnila dosáhnout základních cílů 4.pětiletky (1966-1970). (18) Ve sjezdem schválené Směrnici k 5.pětiletému plánu rozvoje národního hospodářství na léta 1971-1975 byl kladen důraz na princip plánovitého rozvoje národního hospodářství a omezeny hodnotové nástroje, hra tržních sil a vztahů.

Díky tomu mohla být stanovena reálná linie rozvoje národního hospodářství. Její správnost byla potvrzena praxí. Úkoly 5. pětiletky byly nejen splněny, ale i překročeny. Ekonomický potenciál země se v té době  zvýšil zhruba o 33%, i když se ve všech odvětvích nepodařilo prosadit efektivní metody růstu za pomoci intenzifikačních faktorů. Národní důchod vzrostl o 32% místo plánovaných 28%, svým objemem byl větší než za období 1. a 2. pětiletky dohromady a ve srovnání s rokem 1948 překročil pětinásobek. Při průměrném ročním tempu růstu 5,8% byly meziroční přírůstky nebývale pravidelné. Koncem r.1975 dosahoval národní důchod 383,6 miliardy korun, přičemž 93% jeho přírůstku bylo podloženo růstem společenské produktivity práce. V průmyslu se zvýšila výroba o 38,5% proti plánovaným 34-36%. Vzrostl především podíl strojírenství a chemie, jak to předpokládal plán. Strojírenská výroba v r.1975 dosáhla 30,8% z celkové výroby. O jistých progresivních strukturálních změnách průmyslové výroby svědčilo to, že objem produkce v preferovaných oborech vzrostl za uvedených pět let o 90%, tedy zhruba  2,5krát více než v celé průmyslové výrobě. Nejvýraznější růst byl v elektrotechnice, ve výrobě polovodičů, výpočetní techniky, syntetických hmot atp. Do provozu byla uvedena u nás první jaderná elektrárna v Jaslovských Bohunicích. Objem průmyslové produkce se od r. 1948 zvýšil více než 9krát. Přitom vysokého tempa růstu zdrojů dosáhlo Československo za obtížných vnějších ekonomických vztahů, které způsobily především krizové jevy v kapitalistickém světě po roce 1973. (Viz K dějinám socialistického Československa, Svoboda, Praha 1986, s.447, 448.) Tyto pozitivní ekonomické výsledky umožnily zvýšit životní úroveň pracujících. (19)

V politické rovině však XIV.sjezd KSČ nerespektoval historickou posloupnost vývoje socialistické společnosti, nerespektoval konkrétně historický, dialekticko-materialistický přístup ke společenským jevům a procesům. Místo toho, aby stanovil politickou linii dobudování a upevnění základů socialismu, vytyčil po vzoru KSSS linii budování rozvinuté socialistické společnosti. Tato politická linie nebyla během následného dvacetiletí přehodnocena a opuštěna.

To mělo negativní vliv na šíření iluzí o dosaženém stupni vývoje společnosti, na dezorientaci stranických řad a socialisticky orientovaných občanů. Uvedená teze o „budování rozvinuté socialistické společnosti“ pak byla nakonec tragicky vyvrácena společensko-politickou praxí na konci osmdesátých let.

Na XIV.sjezdu KSČ nebyl rovněž proveden marxistický rozbor národnostní politiky, na jehož základě by došlo k eliminaci chyb v této oblasti. Sjezd naopak potvrdil správnost federativního uspořádání československé společnosti, které se opíralo o falešnou koncepci rozkvětu národů za socialismu. Rozkvět národů za socialismu byl nesprávně ztotožňován s celkovým rozvojem společnosti za socialismu. Tím byl otevřen prostor pro koncipování zcela absurdního závěru o tom, že ke splynutí národů dojde jejich neustálým rozkvětem. Nacionalita a internacionalita nebyly tedy chápány jako následné, po sobě jdoucí tendence společenského vývoje, nýbrž jako paralelní tendence ve vývoji socialismu, přičemž internacionalita se revidovala na pouhou spolupráci mezi národy. Internacionalita jako progresivní tendence společenského vývoje spjatá se socialismem byla pak fakticky vystřídána nacionalitou, tedy regresivní tendencí společenského vývoje, konkrétně historicky spjatou s kapitalismem. Chybné řešení historického rozporu mezi nacionalitou a internacionalitou, zahájené vznikem československé federace a potvrzené jednáním XIV.sjezdu KSČ, rozevíralo spektrum vnitřních podmínek pro úspěšnou restauraci kapitalismu V Československu. (Blíže viz K.Pavlík: Internacionální podstata, internacionální charakter socialismu, Teoretické sešity SKK č.12, OREGO 2006.)

Jestliže zemědělství procházelo od druhé poloviny sedmdesátých let procesem integrace a kooperace, který umožnil zvýšit zemědělskou výrobu od roku 1970 do roku 1985 o 33%, a tak zabezpečit potravinovou soběstačnost Československa, v průmyslu se od druhé poloviny sedmdesátých let uplatňoval trend decentralizace, který byl prohlouben v souvislosti s přijetím Souboru opatření ke zdokonalování plánovitého řízení národního hospodářství po roce 1980 a s další reformou konce osmdesátých let, v níž jednotlivé podniky získávaly větší samostatnost. Tato decentralizace objektivně oslabovala princip plánovitého rozvoje a posilovala zbožně peněžní vztahy v národním hospodářství.

To vyústilo i v československých podmínkách v koncepci „tržního socialismu“, která byla nakonec v druhé polovině osmdesátých let zakotvena ve stranických dokumentech. Uvedené skutečnosti výstižně vyjádřil L.Rusmich v publikaci Zbožně peněžní vztahy v rozvinutém socialismu. V ní se, po vzoru sovětských ekonomů, snažil dokázat, že zbožně peněžní vztahy jsou za socialismu nezbytné. Jejich nový, prý socialistický sociální obsah „…spočívá v univerzální ekvivalentnosti směny mezi všemi ekonomickými subjekty socialistické společnosti, založené na pracovní teorii hodnoty, v ekvivalentnosti, která současně tvoří základní odlišnost a přednost socialistických zbožně peněžních vztahů…“ (L.Rusmich: Zbožně peněžní vztahy v rozvinutém socialismu, ACADEMIA, Praha 1988, s.199)

Prosazovaný systém hmotné zainteresovanosti, který zdeformoval princip mzdové diferenciace a tím i dané ekonomické vztahy, se odvíjel z velikosti zisku jednotlivých podniků, tedy z jejich hospodářských výsledků. Vyvěral z kapitalistické podstaty a porušoval základní zásadu odměňování za socialismu. Uplatňováním tohoto principu vznikaly z tržních vztahů finanční požitky nad základní platový tarif. Jejich rozdělování bylo nerovnoměrné. Takto vznikající rozdíly ve mzdových příjmech prohlubovaly kategorizaci pracujících. Výrobní a společenské vztahy se kapitalizovaly. Tento trend ochromoval podstatu socialistické společnosti.

Vedoucí hospodářští pracovníci ve snaze dosahovat co nejvyšší zisk „svého“ podniku častokráte zanedbávali modernizaci výrobních prostředků a to bez ohledu na objektivní tendence a perspektivní trendy. Výsledky vědy a výzkumu jen pomalu pronikaly do výrobní praxe.

Výrobní podniky musely mít zabezpečeny vstupní zdroje: pracovní sílu, meziprodukty, energii, suroviny atd. V tomto směru byly odkázány na svou schopnost získat si je v rámci centrálního plánování. Plánovací systém tak představoval arénu vyjednávání, v níž byly uplatňovány legitimní i nelegitimní zájmy jednotlivých podniků a plánovačů. Konečný úspěch vyjednávání závisel na ochotě velkých podniků vyslyšet nároky plánovačů na požadované vstupy.

Podniky se často dohadovaly samy mezi sebou a využívaly své „nezávislé” kontakty na mocenské řídící centrum. Tyto praktiky prostupovaly jak makroekonomickou, tak i mikroekonomickou sféru československé společnosti a plynule navazovaly na soukromou podnikatelskou činnost, realizovanou v malém – v tzv. šedé ekonomice – na černém trhu zboží a služeb. V životě mnoha jednotlivců měly klíčový význam právě druhotné zisky z fakticky nelegální soukromé „produkce“ a z postavení v „sociálně – ekonomických sítích“ usměrňujících směnu nedostatkových zdrojů a užitných hodnot. Za této situace se socialistické vlastnictví sice jevilo jako vlastnictví všech, avšak ve skutečnosti ho v řadě případů více „využívali“ někteří z těch, co k němu měli tzv. „dispoziční právo“.

„Dispoziční právo“ zakládalo „nový“, zvláštní vlastnický (byť nelegitimní a nekontrolovatelný) vztah spjatý s tržní hodnotou vyprodukovaných užitných hodnot, výrobků a služeb, realizovanou fakticky mimo legální tržní vztahy socialistických státních či družstevních podniků a organizací. Šlo o tržní hodnoty, které byly založeny na nelegálních službách a protislužbách. Takovéto služby a protislužby pak byly realizovány uvnitř zvláštních „sociálních sítí“, jejichž základem byly zejména rodinné a jiné obdobné vazby. Tyto „sociální sítě“ postupně prorůstaly i státním aparátem. Význam této šedé ekonomiky rostl spolu s přibývajícími problémy československého hospodářství. Vědecky řízenou, plánovitou socialistickou ekonomiku  tak v průběhu osmdesátých let ve značné míře začala ochromovat každodenně prožívaná realita konexí, služeb a protislužeb. Tyto negativní jevy a procesy nebyly u nás ve srovnání např. s Polskem a SSSR až natolik rozvinuty, aby je nebylo možné energicky řešit.  K tomu však chyběla politická vůle.

V důsledku toho se dynamika průmyslové výroby začala snižovat.

 

 

Tabulka růstu průmyslové výroby v letech 1948 – 1985:

Rok	1948	1960	1970	1975	1980	1985
Indexový růst	100	371,9	665,5	921,4	1 156	1 322

 

Jestliže v letech 1970 – 1975 činil přírůstek průmyslové výroby 255,9 bodů, pak v letech 1975 – 1980 došlo ke snížení na 234,6 bodů a v letech 1980 – 1985 činil přírůstek 166 bodů. (Blíže viz www. Wikipedia.infostar.cz.) A jelikož průmysl tvořil páteř československé ekonomiky, zpomalila se i tvorba národního důchodu.

 

 

Tabulka růstu národního důchodu v letech 1948 – 1985:

Rok	1948	1960	1970	1975	1980	1985
Indexový růst	100	251	396	510	611	667

 

Jestliže v letech 1970 – 1975 činil růst národního důchodu 114 bodů, pak v letech 1975 – 1980 došlo ke snížení na 101 bodů a v letech 1980 – 1985 činil přírůstek 56 bodů. (Blíže viz Statistická ročenka ČSFR 1990.)

Československá realita sedmdesátých a osmdesátých let XX.století odrážela kontury sovětského revizionismu. Normalizace tak přeměnila krizi otevřenou v krizi latentní, jejíž trpké plody uzrály roku 1989 pod vlivem Gorbačovovy perestrojky a jejích pátých kolon v ostatních evropských socialistických zemích.

Přestože byl socialismus v Československu poražen, patří toto období v historii českého a slovenského národa jednoznačně k nejúspěšnějším. Svědčí o tom mimo jiné tato fakta: národní důchod se v Československu od roku 1948 (100%) do roku 1989 zvýšil 7,2krát (721%), z toho v českých zemích 6krát (616%) a na Slovensku 11,3krát (1 132%). Průmyslová výroba vzrostla ve stejném období 14krát (1 438%). Těžba černého uhlí se zvýšila o 50% a dosáhla hranice 24mil. tun, hnědého uhlí téměř pětkrát a pohybovala se na úrovni 100mil. tun. Výroba elektřiny založená na těžbě hnědého uhlí však začala neúměrně zatěžovat životní prostředí, proto byl zahájen jaderný energetický program. Zvýšila se rovněž výroba elektřiny ve vodních elektrárnách. Byla vybudována vltavská a vážská kaskáda, vodní dílo Liptovská Mara, zahájena výstavba vodního díla na Dunaji. Realizovala se stavba ropovodu a tranzitního plynovodu ze SSSR. Rozvoj zaznamenalo strojírenství. Byl postaven novodobý chemický průmysl od zpracování ropy v Kralupech, Litvínově a Bratislavě, přes výrobu umělých hnojiv v Lovosicích a Šale až po plastické hmoty (etylenová jednotka v Litvínově), malotonážní chemii a akrylovou chemii v Sokolově. Postaveny byly velké jednotky na výrobu celulózy ve Vratimově a Ružomberoku.

Socialistické zemědělství pak bylo schopno zabezpečit potravinovou soběstačnost Československa. Hektarový výnos obilovin v českých zemích překročil 4,5t, na Slovensku 5,3t, v pšenici dokonce 5,8t.

Rozvoj průmyslu a zemědělství byl orientován tak, aby se vyrovnávala ekonomická a sociální úroveň Slovenska s českými zeměmi. V roce 1948 byl podíl obyvatel Slovenska 27,9% na celkovém počtu obyvatel Československa, vybavenost výrobními fondy činila 18,9% a osobní spotřeba měla podíl 22,8%. V roce 1988 představoval podíl obyvatel Slovenska 33,6%, vybavenost výrobními fondy se zvýšila na 31,1% a podíl v osobní spotřebě činil 31,4%. (20)

Rozvoj hospodářství umožnil všem lidem pracovat. Socialismus odstranil vykořisťování člověka člověkem, nezaměstnanost, bezdomovectví, sociální nejistotu. Životní úroveň rostla nejen „vyvoleným“, ale všem obyvatelům.   Osobní spotřeba obyvatel se od roku 1948 (100%) do roku 1989 zvýšila 5krát (491%), v českých zemích 4,4krát (436%) a na Slovensku 6,7krát (671%). Pokud jde o bytovou výstavbu, pak toto období přineslo zásadně nové řešení bytové otázky. Bylo postaveno přes 3,5 milionu nových bytů, což znamená v průměru přes 83 000 bytů ročně.

Doprava se za socialismu rozvíjela jako služba lidu. Železniční spoje zabezpečovaly dostupnost práce i rekreace. Všechny obce byly propojeny levnou železniční nebo autobusovou dopravou. V Praze bylo vybudováno metro. Velká část dálniční sítě byla postavena za socialismu.

Bezplatné zdravotnictví zlikvidovalo nemoc chudých – tuberkulózu. Byl vytvořen systém soustavné preventivní péče. Ve světě byla všeobecně oceňována vysoká úroveň našeho zdravotnictví.

Bezplatné bylo rovněž socialistické školství. Celé generace mladých lidí mohly tak získávat doktorské, inženýrské a vědecké tituly.

V letech socialismu byla širokým lidovým vrstvám zpřístupňována naše i světová kultura. Byla postavena nová divadla, vybudováno rozsáhlé kulturní centrum v Praze, renovována divadla (Národní, Tylovo a Smetanovo v Praze, Národní v Bratislavě), vytvořena síť kulturních domů, závodních klubů, muzeí, lidových knihoven a dalších kulturních zařízení. Kulturní vzestup socialistického Československa zaznamenal řadu úspěchů ve všech oblastech a byl ve světě všeobecně uznáván. (Blíže viz Statistická ročenka ČSFR 1990, SNTL, Praha 1990; Kol.: Pravda o minulosti a současnosti, FUTURA, Praha 2004.)

 

 

 

*

 

Porážka evropského socialismu a vítězství buržoazní kontrarevoluce v Československu jevící se zdánlivě jako spontánní vítězství občanů nad tzv. „totalitní mocí“ v ČSSR v  „sametové revoluci“ nebylo ničím jiným než dobrovolným a koordinovaným předáním moci novým, nelegálním politickým iniciativám tou významnou částí vládnoucí garnitury, která jednala pod taktovkou gorbačovské Moskvy. Vítězství buržoazní kontrarevoluce bylo umožněno konkrétní zradou mnohých z nich. K jejich exponentům patřili zejména L.Adamec, M.Čalfa, R.Hegenbart, A.Lorenc, V.Mohorita a řada jiných. Svými aktivitami přispěli k ochromení činnosti KSČ a následně i k pádu politické moci socialistického státu.

Na vlnách kontrarevoluce rozvinula politická reakce třídní boj, jenž našel svou právní oporu v tzv. lustračním zákoně, na jehož základě byly statisíce lidí kádrovány a politicky nevyhovující vyhazováni ze zaměstnaní.

Na vlnách kontrarevoluce se zvedla vlna buržoazního nacionalismu, jež v zájmu mezinárodního kapitálu rozbila jednotný československý stát na Českou a Slovenskou republiku.

Na vlnách kontrarevoluce došlo formou restitucí a privatizací k položení materiálních základů kapitalismu. Bylo znovu obnoveno vykořisťování člověka člověkem, vysoká nezaměstnanost se opět stala realitou všedního dne stejně tak, jako růst sociální diskriminace obyvatel, růst kriminality, bezdomovectví, mravní a kulturní úpadek společnosti.

Na vlnách kontrarevoluce se agresivní pakt NATO posunul na východ a Česká republika se stala jeho aktivním a servilním členem. Naši vojáci porušují na příkaz své vlády mezinárodní právo v bývalé Jugoslávii, v Iráku či v Afghánistánu. Stejně tak byla Česká republika vtažena do historicky anachronického uskupení kapitalistických států – Evropské unie. A to vše proto, aby se český kapitalismus dostal pod ochranná křídla imperialistických dravců, aby skutečná levice neměla pod jejich permanentní psychologickou, materiální a vojenskou hrozbou možnost legitimně a demokraticky získat pracující pro cestu k socialismu.

Dnes je tedy Česká republika kapitalistickým státem, jehož materiální základ tvoří soukromé vlastnictví výrobních prostředků. Drsný, bezohledný, asociální domácí a především zahraniční kapitál ovládl naše národní hospodářství, zmocnil se výsledků mnohaleté práce dělníků, rolníků a inteligence v hodnotě vyšší než 3 bilióny korun. Takové klíčové podniky našeho hospodářství, jakými byly Poldi Kladno, Tatra Kopřivnice, ČKD Praha, ČKD Dukla, Brněnské strojírny, Zetor Brno, Let Kunovice, Aero Vodochody a stovky dalších ve všech krajích, celá průmyslová odvětví, výroba obuvi, textilu, potravinářský průmysl, zemědělská výroba, zabezpečující výživu národa, byly zahraničním kapitálem z důvodů konkurence likvidovány nebo ochromeny. Reálná ekonomika poklesla ve srovnání s rokem 1989 o 35-40%. Ceny základních životních potřeb vzrostly až pětinásobně, zatímco reálné mzdy a důchody u většiny obyvatel zůstávají stále pod úrovní socialistického období. Veřejný dluh České republiky dosáhl v roce 2005 1,1 bilionu korun, což představuje zadlužení 110 tisíc korun na každého občana včetně dětí.

V České republice je dnes podle oficiálních údajů přes 500 000 lidí bez práce. Ve skutečnosti činí výše nezaměstnanosti přes 700 000 obyvatel. Zhruba 100 000 našich spoluobčanů ztratilo svůj domov a žije v nelidských podmínkách. Sedmdesát procent národa, především rodiny s dětmi a důchodci, žijí ve stále se zhoršujících sociálně ekonomických poměrech. V důsledku zhoršení sociálních podmínek mladých rodin došlo k poklesu porodnosti. Počet nově narozených dětí klesl ze 128 000 v roce 1989 na 92 000 v roce 2003. Rozhodný obrat v růstu natality nezajistí ani nástup silných ročníků z období socialismu sedmdesátých let minulého století, neboť kapitalismus není schopen zajistit optimální sociální podmínky pro rodiny s malými dětmi. Trvale se prohlubuje propast mezi bohatými a chudými. Výsledky práce, nadhodnota, získaná vykořisťováním pracujících, zisky podniků, které přežily likvidaci, putují do zahraničních bank na konta nových majitelů. Stejně je tomu se ziskem z podniků, které patří domácí neoburžoazii. Celkové ztráty společnosti ve srovnání s obdobím socialismu představují 400-500 miliard korun ročně. Proto nejsou prostředky na rozvoj ekonomiky, proto se do kritického stavu dostává zdravotnictví, školství, sociální a důchodové zabezpečení. Proto nebudou pracující odcházet na zasloužený odpočinek  ani v šedesáti letech, jak tomu bylo za socialismu, ani v šedesáti dvou letech, jak je tomu dnes, ale až v 65 letech.

Z této ekonomické základny vyrůstá politický systém, který politická reakce nazývá demokracií. „Nezávislé“ politické strany v něm svými volebními programy soutěží o přízeň voličů ve „svobodných“ volbách a podle výsledků voleb pak jejich zástupci „hájí“ v parlamentu zájmy svých voličů. Politická reakce se zalyká štěstím, jak tímto pluralitním principem přivedla demokracii k naprosté dokonalosti. Toto zdání je však klamné. Četné skandály odhalují skryté financování vládnoucích politických stran politické reakce a tím i prorůstání politické a ekonomické moci. Tyto politické strany nejsou vůbec nezávislé, ale až moc závislé na zájmech vlastníků domácího i zahraničního kapitálu. A volební programy vítězných stran jdou stranou při tahanici o sestavení programu vlády na základě konsensu. Největší podvod této demokracie však spočívá v tom, že všechny politické strany (výjimku by měla tvořit strana komunistická) mají společnou osu, společnou páteř, a to řídit kapitalistickou společnost a tlumit konflikty mezi nově vytvořenou třídou buržoazie a námezdně pracujícími, udržovat mezi nimi tzv. sociální smír. Všechny tyto strany tvoří vlastně stranu jedinou – totalitní stranu kapitalismu. Jednota lidových sil národa – největší politické nebezpečí politické reakce – je roztříštěna a elita politické reakce si hrou na demokracii může prosazovat svoje třídní zájmy. Buržoazní demokracie vyvolené menšiny tak realizuje totalitní diktaturu kapitálu proti většině obyvatel této společnosti.

Veškerý duchovní život české společnosti prošel od listopadu 1989 regresivní kvalitativní proměnou. Celá duchovní sféra společnosti – vládnoucí ideologie, politika, kultura, školství, právo, společenské vědy, morálka – to vše se ocitá v hluboké krizi, odrážející krizi materiálního základu společnosti, jejíž kořeny vyrůstají z rozporu mezi prací a kapitálem.

Naše kdysi bohatá a kvetoucí země s vysokou životní a kulturní úrovní se stala i jako člen tzv. klubu bohatých zemí – tedy Evropské unie – novodobou kolonií. Jestliže ekonomickou a politickou mocí v České republice disponuje přibližně 300 tisíc milionářů a miliardářů, pak většině národa zbyly jen holé ruce a Klausovo krédo „Modré šance“: „Každý se musí postarat sám o sebe.“

 

 

*

 

 

Narůstající krize kapitalistického systému a to nejen v České republice vyvolává potřebu tvorby organizačních předpokladů revoluční změny. Základním organizačním předpokladem revoluční změny je proces sjednocování komunistického hnutí na základě vědeckého učení marxismu-leninismu a to jak v rovině mezinárodní, tak i v rovině jednotlivých zemí. Pouze takto sjednocené komunistické hnutí, sociálně zakotvené v dělnické třídě, rolnictvu a ostatních vykořisťovaných lidových vrstvách, je schopno zformovat akční, protiimperialistickou sílu.

Komunistické hnutí v České republice se v současnosti nachází v procesu rozvoje samostatných politických stran – KSČM, KSČ a KSČ-ČSSP. Dominantní pozici z hlediska převzaté členské základny a majetku předlistopadové KSČ i z hlediska stávající role v Parlamentu ČR má KSČM.

KSČM byla ustavená po tzv. mimořádném sjezdu předlistopadové KSČ (prosinec 1989), při jehož svolání a zejména volbě delegátů byly hrubě porušeny program a stanovy strany. Svolání, průběh jednání a volba ústředních orgánů KSČ byly plně v rukách revizionistů, zejména Demokratického fóra komunistů, kde měl hlavní slovo M.Ransdorf a další revizionisté.

Do vedení KSČM se na ustavujícím sjezdu v roce 1990 dostali reformističtí „transformátoři“. „Transformátoři“, kteří uskutečnili uvedenou přeměnu bývalé KSČ ve stranu tzv. „demokratického socialismu“, tedy ve stranu v  zásadě nekomunistického, sociálně demokratického typu. K těmto antikomunisticky zaměřeným  „transformátorům“ patřili zejména  L.Adamec, V.Mohorita, J.Machalík, J.Svoboda, J.Ortman, J.Mečl, M.Kraus (pozdější vysoký funkcionář ČSSD) aj. Na ně navázali relativně umírněnější „transformátoři,“ kteří svůj sociáldemokratismus přikryli „fíkovým listem“ tzv. neokomunismu, jak to postihl i II.sjezd KSČM, a dodnes figurují ve vysokých funkcích KSČM. K nim  patří především M.Ransdorf a J.Dolejš.

Přijetí antikomunistické koncepce „demokratického socialismu“ úzce souviselo s odmítáním revoluční podstaty marxismu-leninismu a to zejména v těchto otázkách:

– v otázce tříd, třídního boje, místa a úlohy proletariátu v tomto boji;

– v otázce pojetí historické úlohy proletariátu a avantgardní role jeho

politického předvoje – komunistické strany;

– v otázce socialistické revoluce a politické moci proletariátu;

– v otázce zespolečenštění kapitalistického vlastnictví výrobních prostředků a plánovitého řízení ekonomických i nadstavbových procesů.

(Blíže viz dokumenty ustavujícího sjezdu KSČM – květen 1990, 18.sjezdu KSČS – listopad 1990, I.sjezdu KSČM – říjen 1990 a II.sjezdu KSČM – 1992.)(21)

Leninismus byl a je popírán jako marxismus soudobé epochy. Jeden z předních ideologů „neokomunistické“ KSČM M.Ransdorf nejen ve svém Novém čtení Marxe leninismus otevřeně odmítá. Je pro něj jen dobovou interpretací marxismu, která byla podmíněna carským Ruskem. Tento přístup vyvěrá jak z jeho deformované teoreticko – metodologické a světonázorové orientace, tak i z jeho hluboce zakořeněného antisovětismu a antikomunismu.

Teorie „demokratického socialismu“ je ideology KSČM dále rozvíjena teorií „samosprávného socialismu“: „Krach prvního pokusu o socialismus ….. si vynucuje určité závěry – především závěr o nutnosti nespoléhat na politickou revoluci předbíhající zásadní ekonomické přeměny, ale současně s politickým bojem za co nejširší demokracii vytvářet nový vlastnický sektor – samosprávný, kde by lidé získávali praktické zkušenosti se společenskou správou a jehož soutěžení s kapitalismem realizované v celosvětovém měřítku by nakonec vytvořilo podmínky pro kvalitní změnu charakteru vlastnických i dalších společenských vztahů.“ (Blíže viz Hlavní závěry prognózy, kol. TAP, Zpravodaj klubu ekonomů 5/2003, s.6.) (22)

Teorie „samosprávného socialismu“ neguje obecné zákonitosti socialistické revoluce a vědeckého socialismu. „Samosprávný socialismus“ svou ekonomickou podstatou nemůže odstranit zbožní výrobu, a nemůže být tedy ničím jiným než modifikovaným kapitalismem, jakousi chimérou „kapitalismu s lidskou tváří“.

Dalším charakteristickým rysem ideologů KSČM bylo a je nejen opatrnické, ale i negativisticko – nihilistické  hodnocení  minulosti, podřizující se interpretacím soudobých, prokapitalisticky orientovaných historiků a politologů.

KSČM tedy od svého vzniku prochází etapou rozpolceného vývoje. Na jedné straně si zásluhou velké části členské základny zachovává svůj název a zčásti i svou komunistickou orientaci a představuje tak živoucí kontinuitu s původní KSČ, na straně druhé jí její vedení a značná část funkcionářů vtiskuje nekomunistický charakter.

KSČ je naproti tomu neparlamentní, méně početnou politickou stranou bez vlastního majetku. Její vznik byl reakcí na transformaci KSČM ve směru její sociáldemokratizace. Rozdíl mezi oběma stranami spočívá v míře kontinuálního vztahu k předlistopadové KSČ, k jejím programovým hodnotám z období předmnichovské republiky i revolučního boje o socialismus. Z této strany se pak vydělila KSČ – ČSSP.

Vedle těchto organizačních subjektů nesmíme zapomínat ani na umrtvený komunistický potenciál v podobě neorganizovaných komunistů, kteří pod vlivem ran historického vývoje zůstali komunisty „na vlastní pěst“.

Klíčový směr sjednocování komunistického hnutí v podmínkách České republiky se nepochybně bude odvíjet od zásadního posunu KSČM z pozice sociáldemokratické orientace k identitě komunistické. A to za předpokladu  aktivizace její členské základny, jež by se měla projevit ve změně programu strany tak, aby v něm byl jasně definován strategický úkol současné etapy historického vývoje – získání politické moci dělnickou třídou, rolnictvem a ostatními vykořisťovanými vrstvami obyvatel legálními prostředky, od něhož by se odvíjely úkoly bezprostřední – boj proti fašizaci společnosti, boj za uhájení zbytku vymožeností socialistického státu, boj proti imperialistické válce, boj proti devastaci životního prostředí, boj za mezinárodní sjednocování komunistických subjektů na základech vědeckého socialismu. Tomu by mělo odpovídat i vypracování nových stanov KSČM, v nichž by byl základním organizačním principem strany jasně ustanoven princip demokratického centralismu a vnitrostranické demokracie, otevřené komunistické kritiky a sebekritiky. Pro upevnění její ideové jednoty na základě marxisticko-leninského,  vědeckého světového názoru by bylo nezbytné vést zápas proti jeho revizionistickým dezinterpretacím a jejich nositelům, jednoznačně se přihlásit k historii komunistického hnutí u nás i ve světě, k etapě budování socialismu v Československu a z pozic historického materialismu odhalovat faleš buržoazního výkladu dějin.

To by umožnilo rozvíjet ideologickou práci strany, odhalovat nevědecké pozadí buržoazní manipulace s myšlením mas a demaskovat skutečné cíle buržoazie a jejích přisluhovačů. Pomohlo by to zejména rychleji překonávat ideovou a politickou dezorientaci dělnické třídy. K základním předpokladům naplnění uvedených záměrů by patřila zásadní rekonstrukce teoreticko-  analytického pracoviště (TAPu) KSČM, které doposud produkuje převážně nekomunistické, v podstatě subjektivně idealistické teoretické koncepce, nemající s vědou mnoho  společného.

 

 

 

 

 

 

*

 

Nový nástup socialismu v historické perspektivě společenského vývoje se neobejde bez vyhodnocení zkušeností revolučního přetváření kapitalistické společnosti. Z rozboru historického vývoje socialismu ve XX.století lze vyvodit syntézu těchto cenných poučení:

 

Poučení první: Socialismus byl schopen dynamického vývoje, byl schopen progresivně řešit úkoly historické epochy přechodu lidstva od kapitalismu ke komunismu, byl schopen správně vyjadřovat potřeby a zájmy dělnické třídy a jejích spojenců, pokud v politice hlavního štábu revolučního subjektu, komunistické straně, vítězila marxisticko – leninská tendence nad tendencí sociáldemokratickou. Vítězství sociáldemokratické tendence nad marxisticko – leninskou odstartovalo chybnou politiku revolučních stran spočívající v odklonu od vědeckého, dialekticko-materialistického pojetí dějin, od důsledného uplatňování principu jednoty vědeckosti a třídnosti v oblasti ekonomiky, politiky a celé nadstavbové sféry společnosti. Tato politika vyústila v kolosální zradu revolučního přetváření světa a otevřela cestu k porážce socialismu v SSSR a v zemích střední a jihovýchodní Evropy.

 

Poučení druhé: Odklon od vědeckého, dialekticko-materialistického pojetí dějin se v ekonomické oblasti projevoval především tím, že se kapitalistické ekonomice začala postupně přisuzovat univerzální platnost. Fetišizace zbožní výroby, rozrušení systému mzdové diferenciace pracujících, který vyvěral z potřeb progresivního vývoje společnosti a odpovídal socialistické zásadě odměňování, a zavedení systému hmotné zainteresovanosti, jenž pramenil z podstaty kapitalistické ekonomiky, kapitalizovaly výrobní vztahy a odstartovaly v materiálním základu socialistické společnosti společenské procesy, které vytvořily vnitřní podmínky pro úspěšnou realizaci kontrarevolučního zvratu na přelomu osmdesátých a devadesátých let XX. století.  Nový nástup socialismu musí být proto spojen s  přeměnou ziskové ekonomiky na ekonomiku času, v níž bude míra efektivnosti posuzována nikoliv hodnotovými měřítky, nýbrž množstvím ušetřeného času pro svobodnou činnost všech členů společnosti.

 

Poučení třetí: Odklon od vědeckého, dialekticko-materialistického pojetí dějin v politické oblasti zahrnoval:

1) Opuštění marxisticko-leninského učení o charakteru třídního boje ve stadiu přechodu od kapitalismu k socialismu a komunismu, jež se projevilo zejména v těchto podobách:

a) V jisté absolutistické preferenci parlamentní cesty přechodu od kapitalismu k socialismu při nedocenění, či skrytém odmítání neparlamentních forem boje proti kapitalismu.

Historickou inspirací k preferenci této formy přechodu se, vedle sociálně demokratických přístupů a tradic, stal zejména československý Únor 1948. Avšak v oné inspiraci byla zcela opomenuta zásadní skutečnost, že tato pokojná, ústavní cesta vývoje směrem k socialismu byla umožněna předchozí porážkou nejreakčnějších sil mezinárodní i domácí buržoazie v ostrém střetu druhé světové války. Je samozřejmé, že komunisté vždy dávají přednost uskutečnění přechodu k socialismu pokojnými, mírovými prostředky, ovšem historické zkušenosti potvrzují, že se vládnoucí třídy dobrovolně moci nevzdávají. Poválečný vývoj v Itálii a ve Francii, stejně jako chilská cesta k socialismu (1970 – 1973) jsou toho názorným příkladem. O míře a formě násilí při změně společensko – ekonomických formací  v dějinách nerozhoduje ta společenská třída, která má historickou budoucnost, nýbrž ta společenská třída, která odchází z historické scény. Parlamentní cesta přechodu od kapitalismu k socialismu je determinována nejen podstatnými a zákonitými společensko – politickými okolnostmi, poměry a vztahy, ale i řadou zvláštností a nahodilostí těch či oněch zemí. Pokud by odstupující vládnoucí třída, tak jak tomu bylo doposud v naprosté většině případů, organizovala násilný, ozbrojený odpor, bezohlednou kontrarevoluci, bílý teror a revoluce by se neuměla a nechtěla bránit, pak by pokračování v takovéto cestě bylo z teoreticko – metodologického hlediska pro daný revoluční subjekt jen projevem jedné z forem historického idealismu.

b) V negaci leninské teze o možnosti zostřování třídního boje uvnitř společnosti po vítězství socialistické revoluce a jejím nahrazení nevědeckou tezí o odumírání třídního boje souběžně s tím, jak rostou úspěchy socialistické výstavby. Popírání existence třídního boje v období přechodu společnosti od kapitalismu ke komunismu odporovalo objektivní realitě, v níž třídní boj zůstával i nadále objektivním zákonem.

c) V koncipování teorie vycházející z iluzorní představy třídního smíru mezi dělnickou třídou a buržoazií v mezinárodním měřítku, jež nalezla konkrétní podobu v realizované politice mírového soužití a soutěžení států s rozdílným společenským zřízením, jež sice byla prezentována jako jedna z forem boje protikladných světových soustav, kdy však v ní byla zdůrazňována především a hlavně ideologická forma třídního boje. Mírové soužití mělo být zabezpečeno nejen růstem převahy socialistického společenství nad světovým kapitalismem, ale i cestou všeobecného a úplného odzbrojení, tedy něčím, co je v hlubokém a bytostném rozporu s nejvlastnějšími zájmy imperialistické velkoburžoazie, jak to jednoznačně potvrzuje i vývoj po porážce socialismu v SSSR a ostatních zemích.

Politika vycházející z této teorie byla v rozporu s vědeckým učením historického materialismu, které odhalilo nevyhnutelnost válek, pokud budou „u moci imperialisté a buržoazie . . . pokud existuje soukromé vlastnictví…“ (V.I.Lenin) a ukázalo, že všeobecný mír lze trvale zabezpečit pouze porážkou světového imperialismu, odstraněním rozdělení lidstva na třídy, odstraněním vykořisťování člověka člověkem a jednoho národa jiným národem. Jen při vědomí tohoto poznání lze mobilizovat masy do účinného boje proti imperialistickým válkám a rozvinout široké, internacionální hnutí za mír. Stoupenci vědeckého světového názoru vždy zastávali a zastávají stanovisko, že je nutné bojovat za mír. Současně je ovšem vždy nezbytné odhalovat ty síly, sociální skupiny a třídy, které jsou nositeli a stoupenci kořistnických, imperialistických válek. Ač to dnes zalhávají frázemi o „šíření demokracie“, „boje proti terorismu“ apod.

Změna poměru sil mezi silami socialismu a kapitalismu po druhé světové válce bezesporu otevírala určitý prostor pro nový typ míru, založený na omezené manévrovací možnosti vedení imperialistických válek ze strany kapitalistických velmocí. Avšak absolutisticky pojatá teorie a politika mírového soužití byla nakonec iluzí, umožňující silám kapitalismu vést intenzivnější ideologickou a politickou formu studené války proti socialismu, iluzí, která ve svých důsledcích napomáhala tlumit revoluční boj utlačovaných národů pod záminkou odzbrojení a paradoxně napomáhala imperialistům v jejich politice expanze, války a agrese.

Stejně iluzorní byla i představa o tom, že rozpor mezi světovou socialistickou a světovou kapitalistickou soustavou postupně zmizí v průběhu „hospodářského soutěžení“, že i ostatní základní rozpory ve světě automaticky zmizí spolu s odstraněním rozporu mezi oběma soustavami a tím že bude vytvořen nový svět „všeobecné spolupráce“.  Že je tedy možno vyřešit rozpor mezi proletariátem a buržoazií bez proletářské revoluce v každé zemi a že rozpor mezi utlačovanými národy a imperialismem může být vyřešen bez revoluce utlačovaných národů.

d) V nahrazení politické moci proletariátu, tj. dělníků ve svazku s družstevním rolnictvem a ostatními pracujícími, tzv. „všelidovým státem“ a přeměnou komunistické strany ze strany dělnické třídy ve stranu „všelidovou“. Tato degradace historické úlohy dělnické třídy nastartovala proces odcizování dělnické třídy a jejích spojenců od moci, který prohluboval proces jejich odcizování od práce, zahájený kapitalizací socialistických výrobních vztahů. Zastavení sebeočišťovacích procesů uvnitř „všelidové“ komunistické strany, zastavení nebo ochromení boje proti buržoazním, reakčním proudům ve společnosti, vytvoření systému stranické nomenklatury společně se vznikajícími disproporcemi mezi výší mezd a výší životního standardu pracujících vytvořilo podmínky pro korupci, nepotismus (prosazování příbuzných) a parazitismus na všech úrovních socialistické moci a správy. Z tohoto podhoubí se rodila i určitá vrstva „socialistické aristokracie“, která se časem stala téměř nesesaditelnou. Tento formující se zárodek budoucího jádra neoburžoazie usiloval postupem času o kapitalizaci svého ekonomického bohatství a postavení. Pod vlivem oné negativní a reakční tendence došlo k tomu, že prestiž komunistické strany a socialistické moci v očích dělnické třídy a ostatních pracujících upadala, čehož třídní protivník využil ve svůj prospěch.

 

2) Záměnu marxisticko-leninského učení o úloze osobnosti v dějinách teorií o kultu osobnosti. Zatímco slovo kult představuje religiózní úctu, jež byla vytvářena v tichosti kostelů a klášterů pro uctívání světců úmyslně proto, aby vědomí mas bylo podřízeno zájmům těch, kteří kult vytvářeli, slovo autorita představuje všeobecně uznávaný vliv, všeobecně uznávanou prestiž osobnosti, jež je spjata s progresivní třídou společenského vývoje, vyjadřuje její potřeby a tužby a v souladu s vědeckým poznáním usiluje o urychlení společenského vývoje. Tato záměna porušila zásady Leninova učení o vzájemných vztazích mezi vedoucími představiteli, stranou, třídou a masami.

 

3) Revizi marxisticko-leninského učení o výstavbě komunismu, pramenící z nerespektování nutnosti realizace jednotlivých dílčích etap společenského vývoje během přechodu od kapitalismu ke komunismu. To mělo negativní vliv na šíření iluzí o dosaženém stupni vývoje společnosti, na dezorientaci stranických řad, dělnické třídy i jejích spojenců. Socialismus jako přechod od kapitalismu ke komunismu v sobě nese prvky obou těchto společensko – ekonomických formací: mateřská znaménka kapitalismu i výhonky komunismu. Mateřská znaménka kapitalismu, mezi něž patří např. existence zbožní výroby, státu, společenských tříd, politiky, národů apod., však musí být postavena na novou půdu a přizpůsobena potřebám socialismu. Nemá-li se historický vývoj socialismu otočit zpět ke kapitalismu, nelze připustit, aby existovala ve stejné podobě jako za kapitalismu a plnila tytéž funkce jako za kapitalismu.  Stejně tak nelze zavádět ty výhonky komunismu, pro něž ještě nebyly vytvořeny podmínky. Nedodržování správného poměru k oběma prvkům socialismu bylo pro socialismus zhoubné.

 

4) Chyby v národnostní politice, jež pramenily z falešné koncepce rozkvětu národů za socialismu, který byl považován za úkol socialismu vlastní, provázené názorem o nerozlučnosti národního a internacionálního, z něhož se pak odvíjel absurdní závěr o tom, že ke splynutí národů dojde jejich neustálým rozkvětem. Nacionalita a internacionalita nebyly chápány jako následné, po sobě jdoucí tendence společenského vývoje, nýbrž jako paralelní tendence ve vývoji socialismu, přičemž internacionalita se revidovala na pouhou spolupráci mezi národy. Rozvoj společnosti byl nesprávně ztotožňován s rozkvětem národů a internacionalita jako progresivní tendence společenského vývoje spjatá se socialismem byla pak fakticky vystřídána nacionalitou, tedy regresivní tendencí společenského vývoje, konkrétně historicky spjatou s kapitalismem. Chybné řešení historického rozporu mezi nacionalitou a internacionalitou rozevíralo spektrum vnitřních podmínek pro úspěšnou restauraci kapitalismu.

 

Poučení čtvrté: Odklon od vědeckého, dialekticko-materialistického pojetí dějin byl v oblasti dalších forem nadstavbové sféry společnosti charakterizován opouštěním materialistického, vědeckého principu třídnosti při hodnocení jevů v jednotlivých formách společenské nadstavby a jeho nahrazováním idealistickým, nevědeckým principem všeobecné abstraktnosti. Tato tendence společně s kapitalizací výrobních vztahů v materiální základně společnosti neumožňovala dokončit socialistickou kulturní revoluci, jejímž nejhlubším smyslem byla změna myšlení a způsobu života lidí. Na kapitalizujících se ekonomických základech bylo stěží možné s úspěchem realizovat kulturní proměnu společnosti, během níž se má v očích společnosti přeměňovat práce z pouhého prostředku obživy v první životní potřebu.

*

         Svět je těhotný změnou. Budoucnost patří socialismu. Bez socialismu nebude žádné budoucnosti. Změna však vyžaduje jednotný, akceschopný, revoluční subjekt. Ten je klíčem k budoucnosti. Vědomi si odpovědnosti k minulým i současným generacím, vědomi si odpovědnosti k našim potomkům tvarujme jeho obrysy. Ve jménu života i radosti i krásy!

 

Poznámkový aparát:

 

(1)Pokud jde o charakteristiku etapizace soudobé epochy, pak se v oficiální marxistické literatuře ustálilo v zásadě toto hodnoceni: První etapa současné epochy zahrnuje časové období 1917-1939. Je charakterizována především vznikem a upevněním reálného socialismu v jedné zemi – v Rusku. V této etapě tedy socialismus vznikl v jedné mnohonárodnostní zemi a uhájil svou existenci. Druhá etapa naší epochy zahrnuje období od roku 1939 do konce 50. let. V této etapě vítězí další socialistické revoluce, pro které vytvořilo příznivé podmínky vítězství Sovětského svazu ve druhé světové válce. Začíná se formovat a upevňovat světová socialistická soustava. Následkem mocného národně osvobozeneckého hnutí dochází v podstatě k rozpadu koloniální soustavy. Kapitalismus prochází druhou etapou své všeobecné krize. Třetí etapa současné epochy začíná koncem 50. let. Již od konce předcházející etapy začíná postupně změna v poměru sil ve prospěch sociálního pokroku, demokracie, míru a socialismu, v níž zvláště významný je proces postupného dosažení vojensko-strategické parity mezi organizací Varšavské smlouvy a blokem NATO… V této etapě prý ve vývoji světa jako celku výrazně narůstala úloha této socialistické soustavy, v níž probíhalo budování rozvinutého socialismu. (Blíže viz K aktuálním otázkám světového revolučního procesu, materiály  ze zasedání lektorské skupiny vědeckého komunismu 22.4.1987, vydalo odd. propagandy a agitace ÚV KSČ, červen 1987, s.18-20.)

 

(2)Vzhledem k nakupeným lžím, falzům a všemožným, rádoby „marxistickým“, fakticky revizionistickým dezinterpretacím se u této otázky určení diktatury proletariátu ještě pozastavme. Je třeba zdůraznit, že používáme-li pojmu diktatura proletariátu, netřeba se tohoto pojmu děsit, neboť to vůbec neznamená, že bychom byli stoupenci jakéhokoli diktátorského režimu. Naopak. Jsme jen stoupenci státu dělníků, rolníků a pracující inteligence. Tedy skutečné lidové, socialistické demokracie jako opravdové vlády lidu, vlády  pracujících. Demokracie, to je především určitá forma státu. Lidová, socialistická demokracie, to je poprvé v dějinách lidstva skutečná demokracie, vláda lidu. Dnes nemajetných, vykořisťovaných tříd a sociálních skupin, těch, kteří jsou tvůrci fakticky všech materiálních a duchovních statků a hodnot. Pojem diktatura se ve vztahu k určení státu, ne forem vládnutí (na což to záměrně redukují buržoazní ideologové a jiní „mamlasové“), používá při určení jeho podstaty. Proto lze historicky vzato hovořit o diktatuře otrokářů, feudálů, buržoazie a proletariátu. Pojem diktatura proletariátu tak představuje určitý historický typ státu v odlišnosti od předchozích (diktatura otrokářů a feudálů) a předchozích a současných typů (diktatura buržoazie). Jde o takový typ, který „již není státem ve vlastním slova smyslu, ale polostátem“ neboť představuje proces „odumírání státu“, přechod od státu k nestátu, jeho přerůstání v komunistickou samosprávu.  (Blíže viz V.I.Lenin, Stát a revoluce.) Právě to, že každý stát jako určitý souhrn specifických mocenských vztahů a institucí (armáda, policie, úřednictvo atd.)  je historicky produktem až existence třídních vztahů a rozporů, boje tříd, kdy těmito mocenskými institucemi disponuje /především a hlavně/ právě ona ekonomicky nejsilnější společenská třída, to buržoazní ideologové a politici, včetně těch sociálnědemokratických, všemožně zalhávají a kamuflují.

 

(3) Ne náhodnou působil za války v partyzánském štábu J.Broze-Tita syn britského premiéra W.Churchilla.

 

(4) Za pouhé 3 roky, tedy do roku 1959, byla odstraněna polovina všech mzdových rozdílů vytvářených systematicky od třicátých let. V roce 1966 mělo 87% pracovníků v SSSR měsíční příjem mezi 40 – 160 rubly a počet těch, kdo dostával více než 200 rublů měsíčně,  nepřevýšil 2,5% pracovníků, zatímco  v roce 1934 dostávalo měsíčně 52% pracujících měsíční mzdu mezi 40 až 160 rubly a počet těch, kteří dostávali více než 200 rublů měsíčně, převýšil 18%. (Blíže viz B.Azad: Hrdinská bitva a hořká porážka, OREGO 2003.)

 

(5) Výdaje na spotřebu vzrostly, podíl kapitálových investic se však snížil. Koupěschopnost pracujících vzrostla, avšak nebyla vytvořena odpovídající materiální kapacita v produkci spotřebního zboží a služeb. Tím došlo k navyšování nevyužitelných úspor pracujících. Jestliže v roce 1960 činily průměrné úspory jednoho pracujícího v SSSR 10 rublů, pak v roce 1968 to bylo 350 rublů. Zhruba 70% úspor z mezd bylo na kontech uloženo v důsledku nedostatku spotřebního zboží. (Blíže viz B.Azad: Hrdinská bitva a hořká porážka, OREGO 2003.)

 

(6) Tato skutečnost se v československé konkrétnosti projevovala např. v první polovině osmdesátých let tím, že osobní spotřeba vzrostla oproti roku 1970 o 44,1%, hmotná společenská spotřeba pak o 108,6%. V rámci společenské spotřeby vzrostly vydané prostředky na jednoho obyvatele z 8 962Kčs v roce 1981 na 11 380Kčs v roce 1985. To přispělo k upevnění sociálních jistot našich občanů. (Blíže viz XVII.sjezd KSČ, Praha 1986.)

 

(7) „Jak budou řešeny otázky jazykovědy, to se ukáže až po skončení diskuse. Avšak již nyní můžeme říci, že tato diskuse byla velmi užitečná. Diskuse nám především ujasnila, že v jazykovědných orgánech jak v centru, tak i v republikách vládl režim, nepřístojný ve vědě, ani u vědců. Sebemenší kritika stavu sovětské jazykovědy, dokonce i nejnesmělejší pokusy o  kritiku tzv. „nového učení“ v jazykovědě byly pronásledovány a potlačovány vedoucími jazykovědnými kruhy. Pro kritické stanovisko k dědictví N.J.Marra byli zbavováni funkcí nebo degradováni cenní pracovníci a badatelé v oboru jazykovědy. Jazykovědní pracovníci byli dosazováni na odpovědná místa nikoli podle kvalifikace, nýbrž podle toho, zda bezvýhradně uznávají učení N.J.Marra.

Je všeobecně známo, že žádná věda se nemůže vyvíjet a dosahovat úspěchů bez boje názorů, bez svobody kritiky. Toto všeobecně uznávané pravidlo bylo ignorováno a popíráno beze všech okolků. Utvořila se uzavřená skupina neomylných vedoucích, kteří se zabezpečili před jakoukoli možnou kritikou a začali svévolně řádit…….

Jak se to mohlo stát? Došlo k tomu proto, poněvadž arakčejevský režim, který byl vytvořen v jazykovědě, pěstuje neodpovědnost a vyvolává takové zlořády.

Diskuse se ukázala velmi užitečnou především proto, že vytáhla na světlo boží tento arakčejevský režim a rozdrtila jej na padrť.“ (J.V.Stalin: O marxismu v jazykovědě, Svoboda, Praha 1950, s.29 – 30)

H.H.Holz k tomuto Stalinovu citátu dodává: „Břitkost, s níž se Stalin vyjádřil, svědčí o tom, že pokládal problém za naléhavý a zralý pro to, aby zasáhl a navodil změnu situace. Že mu šlo o více, než pouze o spor vědeckých škol, je zřejmé ze slov, která volil. Mluvil o „arakčejevském systému“. Arakčejev byl reakční ruský státník v době „Svaté aliance“, který – a ještě důrazněji než Metternich – zřídil bezohledný despotický policejní a vojenský režim. Použití jeho jména jako symbolického pojmu bylo by zcela neúměrné, kdyby šlo jen o poměry v univerzitních institucích. Bylo tím míněno mnohem více.“ (Blíže viz H.H.Holz: Stalinova politická a filozofická závěť, Teoretické sešity č.7, SKK 2005, s.7.)

 

(8) Tento proces byl ve srovnání se současným kapitalismem a jeho manipulativní pseudodemokracií, zredukovanou v zásadě jen na volební akty při vyloučení pracujících z reálné účasti na řízení společenských záležitostí při monopolním postavení prokapitalistických, antikomunistických politických stran, něčím podstatně méně negativním. Přesto se však stal pro socialismus sebezničujícím, neboť vytvořil určité závažné předpoklady a podmínky pro jeho budoucí reálné ohrožení, neboť na něm, jak se i stalo, parazitovala jeho zrada a likvidace.

 

(9) Od poloviny roku 1963 se slovenská otázka, krystalizující do snah politických činitelů ve vedení KSS po dotažení rehabilitací (zejména G.Husáka, L.Novomeského a V.Clementise) v souvislosti s prosazením federalizace československého státu, stala neoficiálně, avšak fakticky hlavním problémem na politické scéně ČSSR. Vše nabylo na intenzitě po aktivu v Košicích, na němž vystoupil A.Novotný a měl mimo jiné říci, že G.Husák byl sice rehabilitovaný, ale není zcela bez viny. Zvláštní úlohu zde sehrálo zasedání ÚV KSS 8.6.1963, které uložilo kontrolní a revizní komisi KSS přezkoumat závěry IX. sjezdu této strany ve věci buržoazního nacionalismu. (Blíže viz Paměti Vasila Biľaka I., Agentura CESTY 1991, s.73.) Stupňující se napětí mezi stranickým vedením na Slovensku a vedením KSČ v jistém smyslu kulminovalo po vystoupení A.Novotného v Matici slovenské v Martině (září 1967). Tato událost naplno zaktivizovala převládající část vedení KSS k rozhodujícímu útoku proti Novotnému a „novotnovcům“ za přeměnu stávajícího státoprávního upořádání ČSSR. Vše bylo zahaleno do frází o boji proti „systému osobní moci“, za odstranění deformací atp. Bylo přitom plně „využito“ probíhající přípravy nadcházejícího říjnového pléna ÚV KSČ v r. 1967.

S lítostí je možné konstatovat, že platforma slovenského nacionalismu i v podobě tzv. federalismu nakonec sehrála u jejich nositelů, kteří hledali pro její prosazení vlivné spojence, tu negativní skutečnost, že se spojili prakticky s každým, tedy i s pravicově oportunistickými a vyhraněně revizionistickými silami ve straně (F.Kriegel, O.Šik, V.Slavík, většina z výše uvedených představitelů „druhého centra ve straně“) a pravicovými kruhy mimo stranu. Sám V.Biľak ve svých pamětech přiznává, že to byli „podivní spojenci“ (viz Paměti Vasila Biľaka I.,s.89). Tyto pravicové, a jak se následně ukázalo i vyhraněně antisovětské a antisocialistické kruhy, nabyly díky uvedenému spojenectví na síle a významu. To demonstrovaly bezprostředně po lednovém plénu ÚV KSČ roku 1968 svým razantním a téměř vítězným nástupem.

 

(10)  Výsledky plnění 2.pětiletého plánu (1956 – 1960) v ekonomické oblasti byly velmi dobré, neboť se národní důchod zvýšil o 40,5%  (na Slovensku o 45,6%), průmyslová výroba o 66% – z toho výroba výrobních prostředků o 74% a spotřebních předmětů o 58%, (na Slovensku se pak zvýšila o 93% – výrobních prostředků o 103%, spotřebních předmětů o 75%) a roční tempo přírůstku průmyslové výroby představovalo v průměru 10,7% (viz K dějinám socialistického Československa, Svoboda, Praha 1986, s.280). Tato pětiletka tedy znamenala nový investiční rozmach, kdy ve srovnání s dřívějším pětiletím (1951-1955) vzrostly investice o 90% a byly ze 2/3 stavební a ostatní nestavební, avšak jejich efektivnost byla poměrně nízká. Stavebnictví překročilo plánované úkoly a zvýšilo objem o 74 %, přičemž produktivita práce vzrostla jen o 56 %. Celkově vzato se nadále projevovala extenzívnost a nízká efektivnost hospodářského růstu a struktury hospodářství. Zatímco průmyslové investice vzrostly v té době o 90 % a základní prostředky o 130 %, produktivita práce se zvýšila jen o 40 %, to bylo varující.  (Viz K dějinám socialistického Československa, Svoboda, Praha 1986,   s.281-282.)

Jako významné sociálně-ekonomické opatření, přijaté na začátku této pětiletky (v r.1956), bylo uzákonění délky pracovního týdne na 46 hodin. Původně vytyčený úkol snížení pracovní doby na 7 hodin denně totiž neodpovídal situaci československé ekonomiky. Hranice důchodového věku u mužů byla  stanovena na 60 let (u některých kategorií na 55 let) a u žen podle počtu dětí na 55-57 let.  (Viz K dějinám socialistického Československa, Svoboda, Praha 1986,  s. 283.)

Významná úloha ve vývoji čsl. společnosti se připisovala 3. pětiletému plánu hospodářského rozvoje (1961-1965), jenž vycházel ze směrnice XI.sjezdu KSČ a měl navázat na velké úspěchy předchozích pětiletek. Konečný návrh dále zvyšovaných ukazatelů tohoto plánu schválila celostátní konference KSČ v červenci 1960. Jak se později ukázalo, cíle 3. pětiletého plánu, v nichž se předpokládalo podstatné zvýšení technické úrovně národního hospodářství (NH), např. vzrůst vybavení strojními fondy na jednoho dělníka o 65% atd., přesahovaly objektivní možnosti ekonomiky. ND se měl zvýšit o 42 % a průmyslová výroba  jako vedoucí odvětví ekonomiky nejméně o 56 %, z toho výroba výrobních prostředků o 70 % a spotřebních předmětů o 34 %. Na Slovensku se počítalo se zvýšením průmyslové výroby o 84 %. V průmyslu zůstávalo hlavním článkem strojírenství a objem jeho výroby měl vzrůst o 76 % a zajistit technickou rekonstrukci NH. Produktivita práce se měla zvýšit v průměru o 43 %, z toho na Slovensku o 78 %.  Investice se orientovaly na vzestup chemického  a hutního průmyslu. (Viz K dějinám socialistického Československa, Svoboda, Praha 1986, s.325- 326.)

V souvislosti s prohlubujícími se hospodářskými potížemi však byly opuštěny principy soustavy řízení národního hospodářství z konce 50.let a v roce 1962 došlo v podstatě k obnově systému centrálního direktivního řízení. Stávající problémy v ekonomice se dostaly do centra pozornosti XII. sjezdu KSČ v prosinci 1962, který zhodnotil dosavadní vývoj a vytyčil hlavní ekonomické cíle. Kritizoval nereálnost úkolů 3.pětiletky, růst živelnosti, napětí mezi výrobou a spotřebou i výsledky investiční praxe. Jeho usnesení položilo důraz na strukturální přestavbu NH a zvýšení efektivnosti. Zakotvilo požadavek obratu od extenzivního k intenzivnímu rozvoji ekonomiky a zdůraznilo význam rozvoje vědy a techniky, specializace, kooperace a koncentrace výroby. (Viz K dějinám socialistického Československa, Svoboda, Praha 1986,   s.327 -328.)

Uvedené úkoly stanovené 3.pětiletým plánem se tedy záhy ukázaly jako nereálné. Mezi zdroji a potřebami se vytvářelo napětí, stoupala náročnost na zdroje výroby, rostly náklady a klesala její efektivnost. Vzniklé disproporce vyvolávaly citelné poruchy v ekonomice. Proto již v dubnu 1962 plénum ÚV KSČ rozhodlo úkoly v průmyslu, stavebnictví i v investicích snížit a stanovit pro rok 1963 jen roční plán a zaměřit plánovací práce na přípravu sedmiletky (po vzoru Chruščova) na léta 1964 – 1970, který nakonec pro svou chimérnost  vypracován nebyl.  (Viz K dějinám socialistického Československa, Svoboda, Praha 1986,   s.328.)

Ani plánem na rok 1963 se nepříznivý ekonomický vývoj nepodařilo zastavit, prohlubovala se ekonomická nerovnováha. V  roce 1963 se objem národního důchodu dokonce snížil o 2,2 % a průmyslová výroba klesla o 0,5 %, což byl ojedinělý jev v celém období budování socialismu u nás. Došlo ke značnému snížení produkce, zejména ve strojírenství a stavebnictví. Tím došlo, jak již bylo řečeno, k rozpadu 3. pětiletky a k dočasné stagnaci ve vývoji NH. (Viz K dějinám socialistického Československa, Svoboda, Praha 1986,   s.329.)

Shrneme-li uvedené , pak v průběhu první poloviny 60.let vzrůstala na jedné straně nerovnováha mezi potřebami a zdroji, na druhé straně pak potřeba rychlejších strukturálních změn výroby, zvyšování její technické úrovně i růstu efektivnosti výrobního procesu. Rostly zásoby a nedokončená výroba do té míry, že v polovině 60.let v nich bylo umrtveno 35 % národního důchodu.

 

(11) Z publikace K dějinám socialistického Československa, Svoboda, Praha 1986:

„K 1.únoru 1948 bylo ze všech pracujících zaměstnáno 63,8% ve znárodněném průmyslu, 12,8% v konfiskátech, 1,3% ve státních podnicích, 0,4% v komunálních podnicích a 1,3% v družstevních podnicích. V soukromém sektoru bylo zaměstnáno 20,4% z celkového počtu 1 393 700 pracovníků československého průmyslu. Ze všech 19 547 závodů připadlo 15,4% na národní podniky, 20,9% na konfiskáty, 1,5% na státní, 2% na komunální a 6,8% na družstevní podniky. Zbývajících 53,4% závodů bylo v soukromých rukou. Na Slovensku bylo ze 2 215 závodů 1 530 v soukromých rukou, což bylo 69%, ovšem tyto soukromé podniky měly jen 20,2% z celkového počtu zaměstnaných osob, tj. přibližně tolik jako v celostátním měřítku.“ (Viz s. 104.)

Podle výsledků sčítání lidu, domů a bytů z 1.března 1961 „…náleželo k dělnické třídě 55%, k družstevnímu rolnictvu 9,5% a k zaměstnancům 29,5% obyvatel Československa. Ostatní sociální vrstvy nedosahovaly vyšších podílů, když ke skupině ostatních družstevních výrobců náleželo 1,2% a k samostatně hospodařícím včetně svobodných povolání 3,7% obyvatel. Ve srovnání s rokem 1950 došlo k obrovským změnám. Sociálně třídní struktura, která měla počátkem padesátých let ještě mnohé z rysů kapitalistické společenské skladby, zanikla a v třídních přesunech se zrodila nová, socialistická společnost. Sociálně třídní vývoj první poloviny šedesátých let neměl již charakter podstatných kvalitativních změn a také jeho dynamika se snížila. Jeho další etapa probíhala jako upevňování socialistického charakteru společenské struktury. Docházelo k rozvoji socialistických výrobních vztahů jejich kvalitativním zdokonalováním. Rychle se rozvíjely obě základní třídy socialistické společnosti – socialistická dělnická třída a družstevní rolnictvo.

I po roce 1960 rostl podíl dělníků ve skladbě obyvatelstva ČSSR. Růst však nebyl tak výrazný jako v předchozím desetiletí a současně docházelo k vyrovnání dosavadních rozdílů v rozmístění dělnictva v celostátním rámci. Zatímco v českých zemích počet dělníků mírně klesal, na Slovensku dynamicky rostl. Uvnitř dělnické třídy se rozvíjelo průmyslové jádro, přičemž v českých zemích větší část přírůstku tvořily ženy. Pokračovala tendence k územní a výrobní koncentraci dělnictva. Méně příznivou situaci vykazoval růst podílu kvalifikovaných dělníků v jednotlivých odvětvích národního hospodářství, i když se absolutně jejich počet zvyšoval. Tento vývoj ovlivnily takové jevy, jako mzdová přestavba, vyšší nároky na kvalifikaci a přesnější vymezení kvalifikačních tříd, strukturální změny ve výrobě, ale i některé sociálně politické momenty…

Základní tendencí vývoje družstevního rolnictva byl stálý úbytek počtu ekonomicky aktivních pracovníků, i když se poněkud snížil ve srovnání s předchozím obdobím. Absolutně odešlo ze zemědělství v letech 1960 až 1963 přes 160 000 osob, přičemž relativně vyšší úbytek zaznamenali družstevní rolníci než pracovníci státních statků. V tomto rámci bylo třeba podstatně změnit věkovou a kvalifikační strukturu zemědělců, což vzhledem k objektivním a subjektivním možnostem starších generací rolníků vyžadovalo dlouhodobý proces.

Z hlediska sociálního původu v roce 1966 tvořili 46% družstevníků – mužů původně dělníci (většinou zemědělští), 49% samostatní rolníci a 4% družstevní rolníci.

Cesta sociálně třídního rozvoje nastoupená v padesátých letech pokračovala počátkem šedesátých let ve složitých ekonomických i politických podmínkách, což poznamenávalo možnosti rozvoje socialistických tříd a vrstev… Nebezpečí, jež nebylo zdaleka překonáno, znamenaly zbytky buržoazních tříd a k nim tíhnoucí vrstvy staré inteligence, které zatím přijaly novou společenskou skutečnost jen částečně a pasivně.“ (Viz s.344-346.)

 

(12) Snahy o likvidaci socialistického ekonomického systému byly v té době dobře maskovány tím, že O. Šik jako přední aktivista ÚV KSČ stanul z titulu svých funkcí ve stranických a státních orgánech v čele ekonomických reforem. Reformátoři v čele s O.Šikem začali v letech 1966 – 1968 prosazovat v institucionální sféře požadavek tzv. dekoncentrace řízení, který představoval omezení vlivu především středních článků řízení, tj. generálních ředitelství. Došlo k vydání vládní vyhlášky (č. 100/66 Sb.), která zásadně změnila koncepci výrobně hospodářských jednotek a podstatně omezila jejich funkce. Byla navrhována i demonopolizace národohospodářských subjektů, přestože v celém světě byl vývoj spojen s opačnou tendencí – s integračními procesy a s prohlubováním koncentrace řízení. Na jaře 1968 došlo navíc k prosazení usnesení o tzv. „radách pracujících“ jako nových orgánů řízení podniků, jejichž smyslem bylo vytěsnit KSČ z ekonomické sféry. V souvislosti s tím se měla omezit úloha státního plánu, jenž měl být zredukován jen na jakousi orientační směrnici podniků. Postupně se měla uvolnit tvorba cen a jejich vývoj se plně ponechával tlaku tržních podmínek. Dezintegrace výrobní základny do malých celků spravovaných přímo výrobci zbavovala pravomoci všechny dosavadní články řízení a zaváděla živelnou, tzv. „hospodářskou samosprávu výrobců“. Průvodním znakem tohoto vývoje byl nejen pokles autority  řídících článků všech stupňů, všeobecný pokles pracovní kázně a odpovědnosti za kvalitu práce, ale i nebývalý úpadek pracovní iniciativy pracujících. Cílem takto koncipované ekonomické soustavy byla nejen revize socialistického ekonomického systému, ale i revize systému politického. (Blíže viz Úvod do teorie a praxe národohospodářského plánování, K.Rozsypal a kol., SNTL/ALFA, Praha 1981, str.478.) Nebylo náhodné, že právě na O.Šika nejprve zastřeně a posléze otevřeně navázali někteří nejčelnější perestrojkoví „komunističtí“ ideologové, revizionisté a renegáti v SSSR, jako byli Makarov, ředitel Ústředního ekonomického a matematického institutu AV SSSR, Šmejlov, pracovník Institutu USA a Kanady v Moskvě, Šatalin, člen Gorbačovovy prezidentské rady, Bogomolov, Gorbačovův důvěrník, akademik Abalkin aj.

 

(13) Pro tento vyhraněně revizionistický, antisovětsky zaměřený proud bylo charakteristické smíření se stávajícím stavem jimi kritizovaného, zároveň však idealizovaného kapitalismu. Podle eurokomunistů socialismus v SSSR a ostatních socialistických zemích vlastně neexistoval. Jejich modelem socialismu byl model reformistický, neodmítající diktaturu buržoazie, buržoazní stát, ale odmítající diktaturu proletariátu při absolutizaci významu a dokonalosti pluralitní buržoazní demokracie včetně ideového pluralismu v rámci strany. V ekonomické sféře propagoval pluralitu vlastnických forem a jakési „demokratické plánování“, které  však nelze realizovat bez společenského vlastnictví výrobních prostředků. Eurokomunisté se otevřeně hlásili k sociáldemokratické koncepci stran antikomunistické Socialistické internacionály, k tzv. demokratickému  socialismu, a odmítali proletářský a socialistický internacionalismus. (Blíže viz např. Kritické poznámky ke knize S.Carrilia:„Eurokomunismus a stát“, Aktuální politické informace č.16/1977, vydal ÚV KSČ.)

 

(14) To se např. projevovalo v tom, že nejvyšší vedení KSSS a sovětského státu nebylo schopno odvolat z nejvyšší funkce přestárlého L.I.Brežněva, který se postupně stal symbolem strnulosti a degenerace mechanismu fungování KSSS v nejvyšších „patrech politiky“. Část této zbyrokratizované stranické a vládní „elity“ přitom parazitovala na nedostatcích mechanismu fungování ekonomických vztahů socialistické společnosti.

 

(15) Byl to rovněž G.Husák, kdo na jednání krajské konference KSS v Bratislavě na jaře 1968 stanul v čele stupňujícího se útoku na „dogmatiky“ a nositele „deformací“, neboť dle něj tito lidé nemají co dělat ve vedení strany, v ÚV KSČ. Prohlásil, že ne celá strana je vina, že nemohou být všichni komunisté házeni do jednoho pytle s Novotným, Bacílkem a dalšími dogmatiky. Musí být však vyloučeno, aby někdo z „novotnovců“ příště zasedal v nejvyšším orgánu strany. (Blíže viz R.Černý, Exprezident II. díl, OREGO 1998, s. 89-90.) Nebylo proto náhodné, že to byl opět on, komu byla při jednání ÚV KSČ ve Španělském sále Pražského hradu přidělena role „žalobce“ i „soudce“ při odstranění A.Novotného i z funkce prezidenta republiky. Přípravu „obžaloby“ a „vyhlášení verdiktu“ nad A.Novotným si G.Husák připravil s advokátskou, ne však s poctivou politickou důkladností, neboť argumenty, kterých použil, neodpovídaly zcela skutečnosti. Nicméně chtěného bylo dosaženo, byl otevřen prostor pro rozjezd „obrodného procesu“, pro  nastolení a prosazení otázky federalizace. A o tu řečníkovi především a hlavně šlo, i když o tom otevřeně nemluvil.

Tak v době, kdy se v ČSSR zostřoval třídní boj a kdy bylo třeba bánit socialismus, přichází G.Husák se svým dávným snem, s myšlenkou federativního uspořádání Československa při existenci svébytného a samostatného státního útvaru slovenského národa. Sen, který se již dříve uskutečnil, avšak v deformované a pro něj nepřijatelné podobě samostatného klerofašistického státu, stojícího a bojujícího na straně fašistického Německa. Sen, který se zcela  nenaplnil ani po jednáních vybraných představitelů SNR (Ursíny, Husák, Novomeský, Šrobár) s vedením KSČ v březnu 1945 v Moskvě. Zde tito slovenští představitelé prezentovali takovou úpravu vztahů mezi Čechy a Slováky v osvobozené Československé republice, která kopírovala dualistickou koncepci po vzoru Rakousko-Uherska. V podstatě chtěli, aby existovalo dvojstátí (na to také navázala tzv. federace, uzákoněná r. 1968), dva oddělené a určitým způsobem i spojené státní útvary. Československo se tak mělo změnit na Česko-Slovensko. Tyto náběhy  k dualismu, jak to i prokázal následný vývoj (události po volbách v r. 1946 na Slovenku), nemohly ve svých důsledcích sledovat nic jiného, než na místo československé státní jednoty vytvářet podmínky pro rozbíjení jednotné československé republiky.

Nyní, když byl G.Husák rehabilitován a „obrodný proces“ jej vynesl k vrcholům politiky, v situaci, kdy se vyhrotil zápas ve straně o její další směřování a politický proud, v jehož popředí stál první tajemník ÚV KSČ a prezident republiky A.Novotný, jenž byl odpůrcem slovenského nacionalismu, odpůrcem myšlenky samostatného slovenského státu včetně dualisticky koncipované „federace“, byl oslaben, chopil se Husák historické iniciativy, aby vytvořil československou dvoufederaci.

Pokud jde o řešení slovenské otázky na půdě KSČ, je třeba připomenout historickou pravdu, že MAGNOU CHARTOU slovenského národa se ve své době stal Košický vládní program vyhlášený 5.4.1945 v Košicích, kde bylo zdůrazněno, že Slováci mají být pány ve své slovenské krajině, stejně jako Češi ve své české domovině a že republika bude obnovena jako společný stát rovnoprávných národů, českého a slovenského, přičemž vláda vyjádří toto uznání důležitými státně politickými akty. Prosazení tohoto programu bylo velkým vítězstvím komunistů nad českými nacionalisty, čechoslovakisty, kteří v čele s E.Benešem nechtěli o nějakých nárocích Slováků ani slyšet. (Blíže viz R.Černý, Exprezident I., Orego 1998, s 34.) Na základě tohoto programu byly zřízeny zvláštní slovenské zákonodárné orgány (Slovenská národní rada, jejímž výkonným orgánem bylo předsednictvo této rady) i orgány vládní (sbor pověřenců – fakticky ministrů), které byly uznány za nositele státní moci Československé republiky na Slovensku. Slovákům bylo také zaručeno přiměřené zastoupení v ústředních orgánech Československa. (Blíže viz Dějiny KSČ, SNPL,  Praha 1961, s.456-457 a 678-679.)

Očekávané uplatnění Košického vládního programu na bázi marxisticky chápaného práva národů na sebeurčení až do jejich oddělení nebylo možné naplno uplatnit proto, že ve volbách r.1946 zvítězila na Slovensku buržoazní, nacionalisticky orientovaná Slovenská demokratická strana a koncepce federalizace se začala prosazovat jako koncepce rozbití Československa, jako koncepce „Slovenského štátu“ z období druhé světové války. Zcela jednoznačně se ukázalo, že dát Slovensku možnost federalizace za situace, kdy byly oslabeny pozice KSS, představovalo riziko konce československé státní integrity. I následný společenský vývoj z poloviny padesátých let, kdy kontrarevoluční síly v Maďarsku roku 1956 aktivizovaly separatistické síly na Slovensku, signalizoval, že federalizace nemůže být skutečnou zárukou upevnění společného státu Čechů a Slováků.

Slovenská otázka nebyla tedy v poválečném vývoji Československa jednoduchá. Jakákoli forma slovenského nacionalismu ohrožovala integritu Československa, usilujícího o vybudování socialistické společnosti.

Přesto se nakonec G.Husákovi a jeho slovenským kolegům podařilo díky podpoře sovětského stranického vedení v čele s L.I.Brežněvem „federalizaci“ (fakticky dualisaci) jednotného československého státu prosadit. V historické zkoušce, kterou představoval kontrarevoluční převrat, však československá federace neobstála. Po restauraci kapitalismu se náš společný stát Čechů a Slováků, rozvolněný federací, rozpadl a to za intenzivnějšího a razantnějšího přispění slovenské části. Slovenský nacionalismus totiž naplno zachvátil celé politické spektrum slovenské části federativní republiky včetně bývalé KSS, která se „zmodernizovala“ a přetransformovala ve Stranu demokratické levice (SDL).

 

(16) Rozhovor L.Štrougala pro Svobodné slovo z 16.1.1990 – Co si myslí L.Štrougal? S bývalým předsedou vlády o minulosti i dnešku:

„V uplynulých dvaceti letech jste do jisté míry spoluvytvářel dějiny této země. Nyní je toto období velmi kriticky přehodnocováno. Jaký je váš názor?

Toto období nelze hodnotit jinak než kriticky. Původní sliby, že se i po invazi sovětských vojsk bude pokračovat v myšlenkách Akčního programu KSČ z dubna 1968, nebyly dodrženy. Ve vedení strany se o tom se v průběhu let 1969 – 1971 vedly velké spory. Vytvořily se dva názorové proudy. Bohužel ten pokrokový nezvítězil. Místo myšlenek demokratického socialismu se přijal neostalinský model. Základní příčina neúspěchů uplynulých let je v politickém systému, v direktivním uplatňování vedoucí úlohy KSČ …   V určitých etapách jsme se pokoušeli o obnovení ekonomické reformy. Byli jsme si však vědomi, že základní podmínkou rozvoje ekonomiky je politická reforma. Nejnadějnější etapa vývoje nastala po nástupu M.Gorbačova. Bohužel ani v tomto období, kdy již vedení bylo donuceno přijmout některé myšlenky ekonomické a částečně i politické reformy, to většina ve vedení nemyslela s reformami zřejmě vážně. Proto jsme i v tomto období museli v ekonomické reformě dělat vážné kompromisy, které nyní vláda národního porozumění podle mého názoru napravuje správným směrem.

V politické reformě se v podstatě neudělalo nic. Viděl jsem, že řada soudruhů ve vedení strany není o demokratizaci upřímně přesvědčena. Proto jsem na podzim roku 1988 požádal o uvolnění z funkce předsedy vlády. Zůstal jsem poslancem FS a členem ÚV KSČ. Na zasedání ÚV KSČ 24.listopadu 1989 jsem poznal, že většina ÚV není schopna reagovat na vývoj po 17. listopadu. Tehdy jsem se rozhodl odejít z ÚV KSČ. Odstoupil jsem i z funkce poslance …

Jaký je váš názor na stranické prověrky po roce 1968?

Domníval jsem se, že je třeba vést demokratické pohovory. Prosím po takových vážných událostech by asi někteří lidé projevili názor, že nechtějí být členy strany. Nebyl jsem zastáncem masové čistky, k níž došlo a která dostala charakter rovnice: souhlasíš se vstupem vojsk. To mělo za následek likvidaci řady reformních lidí s velkým myšlenkovým potenciálem, což značně oslabilo reformní kurs ve straně.

Dovolte ještě otázku k událostem 17.listopadu. Objevují se názory, že zákrok byl připraven s cílem zlomit moc tehdejšího vedení. Co o tom soudíte?

Domnívám se, že je to čirá spekulace. Policejní zákroky vyplývaly ze systému moci a z politiky, která vycházela z toho, že demonstrace jsou nikoliv výrazem nespokojenosti lidí, ale protisocialistickým projevem, a že většina lidí stojí za KSČ.

Jak hodnotíte změny v naší společnosti v současném období?

Jsou to změny, které mohou zemi dovést k rychlejšímu rozvoji za jedné podmínky: že národní porozumění se bude chápat jako kategorický imperativ, tedy, musí se k němu směřovat při veškerých rozporech. Prezident Václav Havel má tisíckrát pravdu, když vyzývá k toleranci. Myslím, že současný proces pro aktivizaci lidí vytváří dobré podmínky … Na závěrečnou otázku jak hodnotí svou životní dráhu, odpověděl: „Dost se zklamáním. V uplynulých čtyřiceti letech se to mělo dělat jinak. Počátek chyb je již v roce 1948, kdy začala vláda jedné strany.“

 

(17) V.Biľak patřil společně s G.Husákem nejen k předním slovenským federalistům, ale i k nejaktivnějším „iniciátorům“ důsledné rehabilitace G.Husáka, L.Novomeského a V.Clementise v kauze slovenského buržoazního nacionalismu. Nevěřil v sebemenší Husákovu vinu, a už vůbec ne ve vinu V.Clementise. Ve svých pamětech přitom píše, že byl jako účastník tzv. barnabitské komise seznámen s mnoha dokumenty z vyšetřování i z politických procesů. Musel tedy vědět, že V.Clementis byl získán pro spolupráci s francouzskou zpravodajskou službou, že byl tedy agentem zahraniční zpravodajské služby, což před komunistickou stranou zatajil. Přiznání učinil teprve poté, když byla jeho nepřátelská činnost odhalena.

 

(18) Během 4.pětiletky (1966-1970) vzrostl národní důchod o 44%, průmyslová výroba o 39%, produktivita práce byla vyšší o 34%. (Viz K dějinám socialistického Československa, Svoboda, Praha 1986, s.405.)

 

(19)   V průběhu 5. pětiletého plánu vzrostly reálné peněžní příjmy obyvatelstva o více než 28%, neboť se mj. podařilo udržet celkovou stabilitu maloobchodních cen, přestože od r.1973 prudce rostly ceny surovin, paliv a potravin na světových kapitalistických trzích, na kterých Československo bylo nuceno nakupovat asi 33% dovážených surovin a materiálů. O vzestupu životní úrovně svědčilo i to, že prodej potravin vzrostl o 23% a průmyslového zboží o 37%. Podstatně se zlepšilo řešení bytového problému. V průběhu pětiletky se dokončilo 615 000 nových nově vybavených bytů a pokročilo se s modernizací starého bytového fondu.

Na růstu životní úrovně se významně podílela i společenská spotřeba, která  v průběhu pětiletky vzrostla o 25,6 miliard korun a dosáhla výše 93,7 miliardy korun. To znamená, že na každých 100 korun pracovních příjmů připadlo 46 korun ve formě společenské spotřeby. Počet obyvatel, kteří připadali na jednoho lékaře, se během pětiletky snížil ze 412 na 336, což postavilo Československo na 3. místo ve světovém měřítku. Byla vybudována nová zdravotnická střediska a počet lůžek v nemocnicích a léčebných zařízeních se zvýšil o 6000. (Viz K dějinám socialistického Československa, Svoboda, Praha 1986, s.454-457.)

 

(20)  Do společného státu vstoupilo Slovensko roku 1918 s necelými dvěma miliony obyvatel slovenské národnosti, což představovalo asi 15% z celkového počtu obyvatel ČSR.  20% obyvatel bylo negramotných. Svoji účast ve společném státě,  nepočítáme-li dobu okupace za 2. světové války, kdy se klerofašistické Slovensko osamostatnilo a stalo spojencem hitlerovského Německa,  skončilo rokem 1992, kdy už se podíl jeho obyvatelstva  zvýšil na třetinu (5,3 mil., z 86% slovenské národnosti) a úrovní vysokoškolského vzdělání předstihovalo Českou republiku. Slovensko vstoupilo roku 1918 do nového československého státu bez vysokých škol, významnějšího průmyslu a dopravy, s národním důchodem jen okolo 9% z celostátní hodnoty. Ze společného státu vystoupil ekonomicky vyspělý stát, jehož hodnota majetku na obyvatele se rovnala majetku obyvatel ČR, s 30% podílem národního důchodu celé ČSFR.

Formy pomoci a přesunu materiálních a finančních prostředků z českých zemí na Slovensko byly různé. Podle odborných propočtů na základě celostátních statistických údajů bylo v letech 1948 až 1990 přímo na spotřebu Slovenska nad rámec jím vytvořených zdrojů předáno asi 335mld. Kčs. Navíc české země samy nesly tíhu tvorby aktivní devizové pozice Československa, přičemž v rámci toho uhradily i přiměřený podíl Slovenska ve výši asi 190mld. Kčs. Do značné míry platily i společné náklady federace, především armády.

Kromě toho české země pomáhaly Slovensku na úkor vlastních zdrojů ještě dalšími nepřímými cestami. Především po válce byla z českých zemí na Slovensko přenášena bezplatně řada zaběhnutých výrob včetně zaškolení a záběhu nových pracovníků a podniků, přičemž v českých zemích se tyto výroby zpravidla rušily. Na Slovensko byla dále dodávána čtvrtina produkce českých tepelných elektráren. Tento podíl se snižoval až po uvedení jaderné elektrárny v Jaslovských Bohunicích do provozu.

České země předávaly v poválečném období na Slovensko zhruba 9% svého národního důchodu ročně.

(Blíže viz F.Dvořák: Bilancování naší první kapitalistické pětiletky, Periskop 1996.)

 

(21) Abychom byli konkrétní, připomeňme některé formulace zásadního významu, které předurčily další směrování KSČM, její ideově politickou orientaci a charakter, jež byly posvěceny nejvyššími orgány – sjezdy KSČM. Začněme formulacemi z prvého, tzv. olomouckého sjezdu. Zde hned v úvodní preambuli programu KSČM – „Za národní charakter strany a demokratický socialismus“ je uvedeno: „Současné přeměny, k nimž dochází v Evropě i na celém světě, vytvářejí zcela nové podmínky pro život našich národů. Rozpad mocenskopolitického a ekonomického uskupení tzv. socialistického bloku vede ve svém důsledku k zásadním posunům v poměru sil, vztahů a sfér vlivu v globálním měřítku … Bylo tragickou chybou, že předlistopadová KSČ spoutaná ideovými dogmaty a byrokratickým centralismem nedokázala podchytit tendence, které k těmto změnám vedly a všemožně se jim bránila. V listopadu 1989 proto jako celek propadla, přestože velká část jejích členů se jednoznačně už dříve vyslovovala pro přechod k demokracii a politickému pluralismu.

I když minulost komunistického hnutí neprovázely samozřejmě jen zločiny, chyby a deformace, s koncepcemi, ideologií a způsobem organizační výstavby „předlistopadové doby“ nemůže naše strana spojovat svoji budoucnost. Musí se naopak vydat na novou cestu, cestu demokracie, humanity a společenské mravnosti. KSČM, která vznikla v březnu 1990 v procesu radikálního rozchodu naší společnosti s totalitou a mocenským monopolem jedné strany …“, programově navazuje „na pokrokové ideje minulosti i současnosti, především na humanistické poselství průkopníků socialismu. Hlásíme se k metodologickému odkazu Marxovy materialistické dialektiky, v souladu s ní však odmítáme pojetí marxismu jako uzavřeného systému. Tím strana přijímá ideový pluralismus a otevírá se nemarxistické levici …

Naše strana jednoznačně uznává demokracii a odmítá jakoukoliv diktaturu. Svobodu, lidská práva, všelidské hodnoty a humanismus staví nad úzce třídní a stranické zájmy. Jednoznačně a navždy odmítá monopol moci a jakékoliv snahy o něj a provždy zavrhuje ty principy  své činnosti, které ji v minulosti přiřazovali k nedemokratickým organizacím.  Znovu potvrzujeme svůj již dříve vyhlášený rozchod s diktaturou proletariátu jako se systémem poplatným ideologii minulého století a nevhodným pro vyspělou civilizovanou společnost.

Hlásíme se  k  tradicím  levice  v  sociálně demokratickém hnutí v naší zemi … Proto chceme rovněž navázat na ideový odkaz reformních komunistů, kteří stáli v čele pražského jara 1968, nejvýraznějšího pokusu o demokratický socialismus ve střední a východní Evropě … Hodnoty, od nichž odvíjí svůj politický program Socialistická internacionála – svoboda, sociální spravedlnost  a solidarita, jsou i našimi hodnotami, stejně jako úsilí  o demokratický socialismus a levicovou alternativu rozvoje  společnosti … Základ ideové identity strany – demokratický  socialismus – spatřujeme především v úsilí o demokratickou sociálně spravedlivou společnost a sociálně právní stát.“ (Dokumenty I.sjezdu KSČM, s.16-17).

Tak došlo oficiálně ke strategickému odklonu KSČM od komunistického hnutí k Socialistické internacionále a to na bázi „demokratického socialismu“, což plně potvrdil i její II. sjezd, který byl přitom zcela falešně prezentován jako sjezd komunistické identity. V jeho dokumentech je uvedeno: „Programovým dokumentem olomouckého sjezdu deklarovala KSČM záměr přerodu KSČM „…ve stranu demokratického typu,“  kdy  „konkrétní  sebeprojekce  a  sebeidentifikace KSČM“  byla  specifikována  „týmž programovým dokumentem, deklarováním základu její ideové identity – demokratickým socialismem…“ (Dokumenty II.sjezdu KSČM, s.7) A na závěry právě tohoto sjezdu se dodnes někteří straničtí funkcionáři, hledají-li argument pro to, že KSČM je přeci i nadále stranou „komunistické orientace“, odvolávají. Přitom se však KSČM dodnes od koncepce tzv. demokratického socialismu otevřeně nedistancovala a ona tedy nadále platí.

 

(22) V rámci koncepce demokratického socialismu se stal nosnou ideou stranických programových dokumentů (KSČM) model tzv. samosprávného  socialismu, o kterém vlastně v  konkrétnosti nic nevíme. Je založen na odmítání  obecných  zákonitostí socialistické revoluce a socialismu, o marxismu-leninismu ani nemluvě. Jeho teoretická interpretace přitom nepředstavuje nic marxisticky tvořivého, skutečně nového, tak jak je to prezentováno nejen v materiálech TAPu. Tam je samosprávný socialismus vymezován následně: „Krach prvního pokusu o socialismus (ke kterému jinými formami dochází i v asijských zemích…) si vynucuje určité závěry – především závěr o nutnosti nespoléhat na politickou revoluci předbíhající zásadní ekonomické přeměny, ale současně s politickým  bojem  za co nejširší demokracii vytvářet nový vlastnický sektor – samosprávný, kde by lidé získávali praktické zkušenosti se společenskou správou a jehož soutěžení s kapitalismem realizované v širokém celosvětovém měřítku by nakonec vytvořilo podmínky pro kvalitní změnu charakteru vlastnických i dalších společenských vztahů.“ (Viz Hlavní závěry prognózy  vývoje zpracované kolektivem při TAP ÚV KSČM, Zpravodaj klubu ekonomů, č.5/2003, s.6.)

Z textu je zcela zřejmé, že jde jednoznačně o reformistický přístup, halící se do marxistických frází při vzdání se nejen politické revoluce a politické moci proletariátu, ale i jeho třídních pozic. Reformismus, který je již dávno osvědčenou slepou uličkou, v níž uvízly reformistické, původně dělnické, sociálně demokratické strany, které po této cestě přešly jen na pozice imperialistické buržoazie, prosazování, šíření a obrany soudobého kapitalismu. Uvedené pojetí cesty k samosprávnému socialismu a vzniku samosprávného vlastnictví je naprosto iluzorní. Dosavadní historický vývoj jednoznačně potvrzuje, že šlo a jde o iluze. Jinak by bylo lidstvo již dávno na této cestě k samosprávnému socialismu a socialismus, demokratický socialismus, by se již dávno prosadil tak, jak se prosadily v politické moci sociálně demokratické a  socialistické strany  v nejvyspělejších  kapitalistických  zemích západní Evropy, které ho mají ve svých programech! Praxe nám ukázala, že k žádnému vytváření  nového vlastnického – samosprávného  sektoru,  kde  by  lidé získávali praktické zkušenosti se společenskou správou v soutěžení s kapitalismem, nedošlo!

Představitelé tohoto modelu v KSČM, i když se k tomu   vždy   explicitně  nehlásí, nalezli bezesporu inspiraci jednak v ideové produkci revizionistů a antikomunistů tzv. „pražského jara“ z r.1968, kteří opisovali z dokumentů Socialistické internacionály. K nim patřil např. Sviták, Šlejška, Šamalík, Cvekl, Klokočka, Selucký aj.

Dále jsou zde zjevné inspirace u francouzských socialistů (FSS), zejména z poloviny 70.let minulého století, kdy se sociálně-ekonomický program FSS zaměřil na „smíšenou“ ekonomiku, v níž mají působit tržní mechanismy, avšak „orientované a omezované“ ne direktivním, ale prý „demokratickým plánováním“. Tato problematika byla součástí celého „socialistického projektu“ FSS, v němž byl kladen důraz na myšlenku samosprávy. „…Témata naší strategie,“ prohlásil Mitterrand, „jsou  dnes nedílně spjata: jednota levice, třídní fronta, samosprávný socialismus.“ (L´Unité, 31.10.1975, s.3, MDH, historické a teoretické otázky, díl 6, Svoboda 1987, s.524) Z toho všeho se přes mnohaleté prezidentování předsedy FSS Mitterranda a vládní role této strany neuskutečnilo a ani nemělo uskutečnit vůbec nic. Byla to jen hlásaná fata morgana, chiméra, kterou mnozí z nás „spolkli i s navijákem“.

To, z čeho naši revizionisté také tak intenzivně čerpali, je padlý jugoslávský  „model“ tohoto „samosprávného socialismu“, který byl rovněž odstraněn, zkolaboval. A to přesto, že se konstituoval právě v konfrontaci se sovětským „modelem“ socialismu. Ano, společným jmenovatelem krachu obou „modelů“ byl jednoznačně revizionismus, který, jak již bylo připomenuto, ve své historické tendenci zákonitě degeneruje do kapitalismu. Tak to bohužel prokázala historie.

Významnou úlohu a silný vliv při přijetí a prezentaci modelu „samosprávného socialismu“ bezesporu sehrála i buržoazní ideologie tzv. „antietatismu“, prezentující mj. ekonomiku soudobého kapitalismu jako „smíšenou“. Jako strukturu o třech základních sektorech: samosprávném, soukromém a státním. Soukromý sektor se sektorem „samosprávným“, do něhož prý spadají zejména individuální výrobci, podniky založené na osobní práci a skupinovém vlastnictví a různá družstva, mají být povolány k tomu, aby překonaly totalitní tendence státu a dodaly státnímu sektoru dynamismus. Samosprávě, která prý musí zahrnout celou společnost – od spoluúčasti na řízení v soukromém sektoru a rozšíření účasti ve státním (kapitalistickém!) sektoru až po samosprávu v družstevnictví, má patřit budoucnost. O žádné společenské vlastnictví zde přitom vůbec nejde a nemá jít. O co jde, je zaměňování určitých prvků participace pracovníků v některých kapitalistických    firmách   a   malých   podnicích    za   samosprávu, které má dokazovat,  že kapitalismus již vlastně není kapitalismem,  ale  systémem,  který  se  mění a vtahuje občany do „spolurozhodování“. Skutečná samospráva však za kapitalismu nemůže vzniknout a existovat. Jde jen o hlásání a šíření iluzí, maloburžoazního utopismu, falešných nadějí o postupném přerůstání kapitalismu v socialismus. A to za aktivní účasti všech občanů, chudých i bohatých, proletářů i podnikatelů, kteří se jistě „rádi“  zřeknou svých obrovských majetků a výsad ve prospěch všech.

Podle historické zkušenosti a marxisticko-leninské  teorie se základy počínající skutečné společenské samosprávy mohou vytvářet až po zrušení kapitalismu, kdy se s rozvojem socialistických společenských vztahů mohou a musí rozvíjet i skutečné samosprávné prvky ve formě přímé i zprostředkované demokracie, účasti pracujících na řízení společenských záležitostí. A to mohou a musí zajišťovat zvláště společenské zájmové organizace, jako odbory,  občanské  aktivity  a  iniciativy,  kromě těch,  které by  usilovaly o protisocialistickou, kontrarevoluční činnost. S procesem odumření tříd odumře i stát, který bude nahrazen právě úplnou, rozvinutou, tj. komunistickou samosprávou.