Zdeněk Košťál: K 90. výročí založení KSČ
Formování komunistické identity KSČ (1921-1929) a její falešné hodnocení KSČM
V květnu letošního roku (2011, pozn. red.) uplyne 90 let od založení Komunistické strany Československa. Její vznik byl součástí širokého proudu formování světového komunistického hnutí, jehož zrod zákonitě vyplynul z vyostřených rozporů kapitalismu v jeho imperialistickém stádiu, které vyústily v rozpoutání světové války. Pravicoví vůdcové sociálnědemokratických stran třebaže tvrdili, že budou proti válce bojovat, v okamžiku jejího vypuknutí se ztotožnili s válečným úsilím imperialistických vlád. Šlo o otevřenou zradu dělnické třídy, která rozložila řady mezinárodního proletariátu a umožnila mezinárodnímu kapitálu rozpoutat válečná jatka. Za této situace jedině ruští bolševici požadovali přeměnu války imperialistické ve válku občanskou, tj. za zrušení kapitalismu a tím i válek vůbec. Tak se z útrap první světové války zrodil vzestup revolučního protiimperialistického hnutí, jež však dospělo k vítězství jen v Rusku, kde existovala skutečně revoluční, marxisticko-leninská, komunistická strana (KS) ruských bolševiků, která dovedla proletariát a chudé rolnictvo k vítězné VŘSR a ustavení III. (komunistické) internacionály (KI).
Součástí tohoto světodějinného vývoje především pod vlivem VŘSR bylo i založení KSČ z levice uvnitř čs. sociální demokracie, jež se začala formovat po vzniku první Československé republiky a za vedení B. Šmerala, A. Zápotockého a J. Hakena získala dokonce většinu v této straně. Završení tohoto procesu však bylo oportunistickým vedením znemožněno. Proto došlo k vydělení se této levice ze sociální demokracie a 14. – 16. 5. 1921 k ustavení KSČ. Tato skutečnost ovšem v následujících letech (zejména 1924-1929) postavila před stranu nezbytnost její bolševizace, vyprofilování její skutečné komunistické identity což je dnes rovněž víc než aktuální. Tento proces byl iniciován KI. Byl to V. kongres (červen-červenec 1924) a VI. kongres (srpen 1928), které se zabývaly rozpracováváním taktiky jednotné fronty dělnické třídy, kdy bylo nutné reagovat na prohlubující se spolupráci vůdců sociálně demokratických stran s buržoazií a spolu s tím i na stále silný vliv sociáldemokratismu a reformismu v KS. Proto bylo nutné u těchto stran vytýčit a realizovat linii jejich bolševizace.
Zvláště se jí zabývalo V. rozšířené plenárního zasedání exekutivy KI (21. 3.- 6. 4. 1925), jež se věnovalo situaci v KSČ. Vymezilo ji následovně: „Bolševizace sekcí Komunistické internacionály je shrnutí a použití zkušeností KSR(b) ve třech ruských revolucích a také, rozumí se, i zkušeností každé jiné sekce, mající za sebou vážné bitvy. Ve světle těchto zkušeností musí si všechny sekce Komunistické internacionály ujasnit úkoly stojící před nimi samými a zobecnit své vlastní zkušenosti. Bylo by však velkou chybou mechanicky přenášet zkušenosti Ruska na jiné země … Bolševizace je umění aplikovat obecné zásady leninismu na danou konkrétní situaci té či oné země. Bolševizace je umění uchopit onen hlavní „článek řetězu“, s jehož pomocí lze vytáhnout celý „řetěz“. A „článek řetězu“ nemůže být v každé zemi stejný při té různotvárnosti společensko-politické situace, jakou pozorujeme. Bolševizace je dlouho trvající proces, který … teprve začal.“ (Za bolševickou orientaci KSČ, Sborník dokumentů k I. svazku spisů K. G., Praha, SNPL 1955, s. 14-16). Bolševizace tedy znamenala nejen přijetí hlavních zásad leninismu, ale především každodenní praxe komunistických stran v duchu těchto zásad. KI přitom, jak je i výše uvedeno, upozorňovala, že heslo bolševizace (1) nesmí být chápáno jako mechanické přenášení „hotových“ pouček a zkušeností, ale jako tvůrčí uplatňování obecně platných zásad a poznatků v konkrétních historických podmínkách dané země; (2) aby mohla strana získat podporu většiny dělnické třídy, musí upevnit své spojení s masami této třídy a ostatních pracujících a vymaňovat je z vlivu reformistických a buržoazních stran; (3) je třeba překonat sklony k podceňování spojenců proletariátu a přistoupit k soustavnému boji za vybudování pevného svazku dělnické třídy s pracujícím rolnictvem a s národně osvobozeneckým hnutím porobených národů v koloniích a kapitalistických zemích; (4) organizační upevnění komunistických stran na bázi leninských zásad demokratického centralismu, kritiky a sebekritiky a jejich přebudování na základě závodních organizací (buněk), při výchově stranických kádrů atd. Je třeba zdůraznit, že orientace KI na vnitřní upevnění a zdokonalení komunistických stran byla historicky nutná a jedině správná. Bolševizace přitom nebyla něčím zcela novým, ale tím o co KI usilovala od svého vzniku. V tomto hesle byly její úkoly jen důsledně shrnuty a uvedeny do vzájemných souvislostí. Prosadit a osvojit si je nebylo snadné, naráželo na trvalý odpor oportunistických a reformistických sil nejen ve vedení strany. Jistý zlom nastal až při jednání III. sjezdu KSČ (1925) a zejména po IV. sjezdu (1927), kdy se v boji s jílkovským oportunistickým vedením konečně zformovala pevná levá – bolševická, marxisticko-leninská opozice na čele s nejvýznamnějším a největším představitelem KSČ K. Gottwaldem, která zvítězila na V. sjezdu strany v únoru 1929. 
Je třeba mít trvale na paměti, že bez bolševizace by KSČ nestála na čele masových bojů proti krizi (Mostecká stávka), národně osvobozeneckého boje proti fašismu i jeho přerůstání v boj za lidovou demokracii, nebylo by vítězství ve volbách v roce 1946, ani února 1948 a prvých úspěšných kroků na cestě k socialismu i přes jeho porážku. A přitom právě bolševizace byla při „zrodu“ KSČM jako prý „nové“ a „moderní levicové strany“ naprosto negativisticky zhodnocena a její hlavní představitelé zhanobeni a zneuctěni. To lze doložit jedním z obsahových dokumentů 18. sjezdu KSČS (federace KSČM a KSS-SDL) z roku 1990: „Historické kořeny zápasu o novou levicovou stranu.“ Zde je dokonce zlovolným jazykem řečeno, že prý ve „stalinském mechanismu se řada představitelů nového vedení po V. sjezdu, včetně samotného K. Gottwalda, přetavuje z podoby čestných dělnických a intelektuálských revolucionářů do podoby poslušných dogmaticko-byrokratických vůdců tvořících výchozí bod i špičku nově se formujících vládnoucích vrstev budoucího poúnorového období.“ (viz „Historické kořeny zápasu o novou levicovou stranu“, Obsahové dokumenty 18. sjezdu KSČS, s. 8; též 6. zasedání ÚV KSČS, září 1990, č. j. ÚV-58/90, s. 7). Nejen to, samotná bolševizace je zde hodnocena zcela z pozic buržoazní ideologie a antikomunismu. Navazuje tak na vliv a dopady chruščovovského revisionismu, tedy v rámci antistalinského, fakticky protileninského tažení a údajného „tání“, zvláště pak v letech 1968-1969 a poté při a po kontrarevolučním převratu v roce 1989, kdy byl proces bolševizace již v samotné KSČ, poté KSČS označen, v souladu s buržoazní, antikomunistickou ideologií a propagandou, za hrubou deformaci, za tzv. „stalinizaci“ komunistických stran, celého mezinárodního komunistického hnutí. Za „stalinizaci“, která prý byla těmto stranám bezohledně, pod přímým nátlakem vedoucích orgánů Komunistické internacionály vnucena, což prý zásadním způsobem vedlo k deformaci této strany a tím i k deformaci veškerého úsilí o vytvoření socialistické společnosti. Ta zde prý ani nikdy nebyla, neboť i u nás nešlo o socialismus, ale jen o jakýsi zdeformovaný pokus, Marxovým ideálům naprosto vzdálený prý nanejvýš „byrokratický socialismus“, fakticky „protosocialismus“, „dobově omezený a nedostatečný krok na dlouhé a složité cestě společenského pokroku“, jak je to formulováno v řadě materiálů KSČM.
Dle uvedeného dokumentu 18. sjezdu KSČS, prý „vývoj v SSSR, zejména po nástupu J. V. Stalina k moci, se postupně promítl do vývoje KI a jejích jednotlivých sekcí. Neúspěch poválečné revoluční vlny“ tak „napomohl vytvoření teorie o budování socialismu v jedné izolované zemi.“ Opět zde máme co dočinění se zcela lživým tvrzením. S uvedenou myšlenkou, na základě objevení teorie nerovnoměrného vývoje kapitalismu v jeho imperialistickém stádiu, přišel V. I. Lenin! Jak je dále v materiálu uvedeno, prý právě „tyto momenty dokázal Stalin plně využít. Přetvořil je do podoby totalitního zjednodušení všech politických mechanismů směrem k centralizované moci doprovázené myšlenkovou intolerancí a sektářstvím … Z těchto historických kořenů se zrodila politika bolševizace … která způsobila komunistickým stranám a dělnickému hnutí v řadě zemí velmi vážné problémy a ztráty … Došlo k „bolševizačnímu“ procesu, který pod heslem boje proti „sociáldemokratismu“ zúžil sociální základnu komunistického hnutí, zbavil ho manévrovací schopnosti, zatlačil do pozadí či přímo zlikvidoval garnituru politických vůdců schopných dialogu s ostatními proudy v dělnickém hnutí. Zároveň potlačil demokratické prvky vnitrostranického života komunistických stran a zvýraznil jejich polovojenský charakter umožňující mocenský diktát vedoucích stalinistických skupin a jimi ovládaných aparátů. Právě v tomto kontextu je třeba vidět i vývoj KSČ v složitém období dvacátých let …“ (Tamtéž, s. 7; 6. zasedání ÚV KSČS v září 1990, s. 5-6) Potud jen zlomky z falešných, subjektivistických hodnotících soudů z dílny oficiálních ideologů a nejvyššího orgánu „transformující se“ strany s názvem komunistická. Dokud se s těmito přístupy a závěry KSČM nevyrovná, do té doby jen těžko dokáže obnovit svou komunistickou identitu a skončí v propadlišti dějin. Sociálně demokratickou pravici zde v podobě ČSSD máme, pro sociálně demokratickou levici v podobě KSČM příliš místa nezbývá.
KSČ v čele bojů pracujících za hospodářské krize, proti fašismu a v národně osvobozeneckém boji (1930-1945)
Završení (ne ukončení) procesu bolševizace na V. sjezdu KSČ (únor 1929), který učinil zásadní ML rozbor mezinárodní i vnitropolitické situace, odsoudil oportunistické přeceňování „pevnosti“ kapitalistické stabilizace a předpověděl nástup nové hospodářské krize, fašistické tendence, období válek a velkých třídních zápasů proletariátu atd., sehrálo zcela zásadní význam v obratu politiky KSČ směrem „od oportunistické pasivity k bolševické aktivitě“, v její schopnosti být nositelkou zásad a cílů komunismu, vůdkyní a organizátorkou revolučního hnutí proletariátu. Sjezd vytyčil novou, vskutku revoluční linii: „V celkovém procesu polarizace třídních sil uskutečnit bojovou jednotu proletariátu a revoluční svazek dělníků, rolníků a potlačených národů, uskutečnit v tomto revolučním bloku vůdčí úlohu proletariátu, zlomit vliv reformistů a buržoazie na masy – to je nejdůležitější taktický úkol komunistické strany.“ (Za bolševickou orientaci KSČ, Sborník dokumentů, 1954, s. 180, 181)
Tento základní úkol vytyčené generální linie byl na sjezdu rozvinut do řady konkrétních úkolů: (a) překonat reformistické metody při vedení hospodářských bojů a usilovat aby v jejich čele byla KSČ a rudé odbory; (b) pečovat o to, aby boj za dílčí požadavky byl podle rozsahu a mohutnosti hnutí spojován s požadavky politickými; (c) hlavní organizační formou jednotné fronty zdola proti spojeným silám buržoazie, státního aparátu a reformistických stávkokazů vidět ve stávkových výborech, demokraticky volených všemi dělníky, aby se tak KSČ mohla opírat při řízení hospodářských zápasů i o masy reformistických a neorganizovaných dělníků atd. K základním předpokladům realizace uvedených zásad a úkolů byla reorganizace rudých odborů a sekcí Mezinárodního všeodborového svazu (MVS), kdy šlo vedle aktivního boje proti vlivu reformistických předáků o soustředění hlavních sil na vytvoření bojové jednoty dělnické třídy a ostatních pracujících, zejména zemědělského dělnictva, chudých a středních rolníků proti jednotné frontě továrníků, statkářů a bohatých sedláků pod vedení KSČ jako nejdůslednějšího obhájce jejích zájmů, jejich revolučního předvoje.
Toto vše se bezprostředně, zcela jasně a nezpochybnitelně projevilo v masových bojích československého proletariátu v letech nejhlubší světové hospodářské krize z nadvýroby (1929-1933), která zachvátila celý kapitalistický svět na sklonku r. 1929 a v r. 1930. Pokud jde o kapitalistický svět, pak došlo k poklesu průmyslové výroby r. 1932 o 37 %, kdy na jedné straně 30 až 40 mil. nezaměstnaných strádalo, zatímco kapitalističtí monopolisté ničili a znehodnocovali zásoby obilí a potravin, aby udrželi vysoké ceny. Miliony rolníků a malovýrobců bylo ruinováno atd. Tato krize měla v ČSR zvláštní rys: byla hlubší a vleklejší. Nejhlubšího propadu dosáhla v r. 1933 a to 60,2 % úrovně r. 1929. Z celkového počtu 20 vysokých pecí pracovalo pouze 5; výroba sklářského průmyslu klesla na 48,6 % proti r. 1929 a textilního na 59,7 % r. 1927, kdy bylo do r. 1933 zastaveno 312 textilních závodů atd. V témže roce činil vývoz jen o málo víc než 1 stavu z r. 1928. Podle úředních výkazů dosáhla v únoru r. 1933 nezaměstnanost 920 000. Skutečný stav se odhadoval na 1 300 000, kdy přibližně každý třetí dělník byl bez práce (Dějiny KSČ, 1961, s. 273-275). I tehdy buržoazie řešila krizi tak jako dnes, podle zásady „chudým vzít, bohatým dát“.
Byla to KSČ po VI. sjezdu strany (březen 1931), na němž dále propracovala strategii a taktiku boje v období probíhající krize, při propojení hospodářského boje s politickým, kdo vytvářel akční výbory nezaměstnaných a organizoval jejich protesty a demonstrace, kdo měl hlavní zásluhu při organizování dělnických stávek atd. K těm nejvýznamnějším v českých zemích v r. 1931 patřila stávka v Karlově Huti u Frýdku, stávky stavebních dělníků, dělníků v kamenolomech na Frývaldovsku (dnes Jeseník). V březnu 1932 pak došlo na Mostecku k nejvýznamnější stávce, co do rozsahu i politického dopadu, a to i v mezinárodním měřítku, která byla odpovědí na útoky uhlobaronů, kteří přišli s propouštěním horníků a se snižováním mezd. V ní vyvrcholila ofenziva politiky jednotné fronty zdola, která se právě v letech hospodářské krize rozvíjela po vzestupné linii. Stávka nezůstala osamocena. Přidali se k ní i horníci na Kladensku a Ostravsku. Celkem tak stávkovalo asi 50 000 horníků. Její organizace se osobně zúčastnili nejvyšší představitelé strany – K. Gottwald, A. Zápotocký a J. Šverma. Touto stávkou prolomila strana pozice reformistů na Mostecku a stala se její vedoucí silou plně uznanou masami pracujících.
I když v r. 1932 hospodářská krize ještě nekončila, ale naopak, neboť své hloubky dosáhla až v r. 1933, začala vlna hospodářských bojů po mostecké stávce opadat. Mimořádnou pozornost československé veřejnosti vzbuzovaly jiné události. V Německu směřoval vývoj od poloviny r. 1932 k nástupu Hitlerovy fašistické strany k moci, kterou uchopil v lednu r. 1933 a nastolil otevřenou teroristickou diktaturu v zájmu nejreakčnějších, nejšovinističtějších a nejimperialističtějších představitelů finančního kapitálu. A to za plné podpory amerického a britského velkokapitálu, který v něm spatřoval „záchranu Německa před bolševismem“. Proto ji podporoval nejen finančně, ale i vyzbrojováním nacistického Německa. Je třeba mít (zvláště při dnešním falšování ději) na paměti, že fašismus měl a má stejnou ekonomickou základnu jako buržoazní demokracie, v obou případech mají rozhodující slovo v ekonomickém i politickém, státním životě bankéři, fabrikanti a velkostatkáři!
KSČ vědoma si tohoto nebezpečí nejen pro ČSR, ale celou Evropu, se obracela již od poloviny r. 1932 na všechny poctivé vlastence a antifašisty, na vedení všech vládních socialistických stran s nabídkou na společné akce, k vytvoření jednotné protifašistické fronty, neboť jedině tak bylo možné fašismu čelit. Avšak pravicoví socialističtí vůdcové, tak jako dřív se nechtěli s komunisty postavit do jednotné fronty, ani proti fašismu a návrh KSČ zamítli. Jejich přístup byl spojen s jejich podílem na antikomunistické štvanici, která kulminovala právě v r. 1933, kdy byla KSČ zatlačena téměř do ilegality (od října 1933 do května 1934 byl zastaven téměř všechen stranický tisk, stovky funkcionářů a členů KSČ bylo zatčeno a uvězněno). Vycházel ze zásady, že je prý třeba „chránit demokracii“ jak proti útokům zprava – ze strany fašistů, tak zleva – proti komunistům, zatímco skutečné nebezpečí hrozilo právě zprava, od fašistů, jak to za pár let poznali na vlastní kůži. Je třeba i dnes jasně říci, že „fašistické Německo se všemi jeho hrůzami a barbarstvím je konec konců následek sociálnědemokratické politiky třídní spolupráce s buržoazií“ (VII. světový sjezd KI, 1935, s. 19).
V polovině 30 let se i česká buržoazie pokusila vyvolat masové fašistické hnutí. V rámci buržoazních stran se již v polovině 20. let zformovalo za podpory pravicového křídla národně socialistické strany v čele s J. Stříbrným i křídlo české buržoazie pod vedením K. Kramáře, jeho národně demokratické strany, které usilovalo o nastolení fašistické diktatury české buržoazie v italském „střihu“. K jejich základním požadavkům patřilo: rozpuštění a zákaz KSČ, omezení volebního práva občanů německé a maďarské národnosti, v případě potřeby zrušení parlamentu apod. Nejmilitantnějším představitelem těchto plánů byla odnož národní demokracie – Národní obec fašistická R. Gajdy, založená koncem r. 1925. (Dějiny KSČ 1961, s. 228) V r. 1934 měla fašistickému hnutí posloužit reakční politická strana Národní sjednocení, která otevřeně prezentovala fašistický program a založila svou kampaň na sociální demagogii i na nacionalistických, protiněmeckých heslech, aby získalo co nejvíce voličů. Sjednocení skončilo ve volbách na jaře 1935 fiaskem. Ani agrárníci šilhající po fašistické diktatuře mnoho nezískali. Avšak henleinovci (Sudetoněmecká vlastenecká fronta usilující o získání vedoucího postavení v pohraničních oblastech ČSR, osídlených německou menšinou) získali jeden a čtvrt miliónu hlasů a stali se nejsilnější stranou v ČSR. Vcelku však volební výsledky prokázaly, že v prvém kole střetnutí byl fašistický nápor zadržen.
Jasnou orientaci v upřesnění nové taktické linie KS a tedy i KSČ při mobilizaci pracujících a všech vlastenců v boji proti fašismu, dal VII. kongres KI (25. 7. – 20. 8. 1935), kdy na vypracování hlavního referátu předneseném J. Dimitrovem se podílel i K. Gottwald. Kongres dal jasnou odpověď na základní otázku jak zabránit příchodu fašismu k moci a jak svrhnout zvítězivší fašismus: „Akční jednota proletariátu v měřítku národním i mezinárodním – toť ona mohutná zbraň, která uzpůsobuje dělnickou třídu nejen k úspěšné obraně, nýbrž i úspěšnému proti nástupu proti fašismu …“ (VII. světový sjezd KI, 1935, s. 20). To zavazovalo KS k uplatňování taktiky jednotné fronty novým způsobem, s důsledností a trpělivostí usilovat o dosažení dohody o společných akcích se stranami a organizacemi různých politických směrů v závodním, místním, krajském, národním a mezinárodním měřítku. Ano, kolem akční jednoty proletariátu bylo třeba seskupit širokou lidovou frontu, s cílem vytvoření vlády lidové fronty.
Závěry VII. kongresu KI se zabýval VII. sjezd KSČ (11. – 14. 4. 1936) v situaci, kdy reakční křídlo buržoazie usilovalo o fašistický režim a zavlečení země do spolku s Hitlerem a „demokratické“ křídlo o uchování demokratické formy státu při další spolupráci se západními mocnostmi (Francie, Anglie). Sjezd vytýčil jako prvořadý úkol obrany demokracie a republiky proti fašismu, což nikterak nepředstavovalo (jak se zprvu někteří mylně domnívali) nějaký ústup z revolučních pozic ani třídní smír s buržoazií. Naopak, neboť obrana demokracie a nezávislosti ČSR odpovídala zájmům proletariátu a lidových mas, byla součástí obrany míru a tím i Sovětského svazu, hlavního cíle budoucí fašistické agrese. Sjezd ukázal, že bude-li dělnická třída v boji proti fašismu jednotná, bude-li zlomena spolupráce reformistů s buržoazií a dosaženo společného postupu KS se socialistickými stranami (sociální demokracií a národními socialisty), bude odražena hrozba fašistické diktatury a vznikne levicová vláda lidové fronty, která bude schopna provést nezbytná opatření k obraně vlasti. Tímto programem VII. sjezdu si KSČ vytvořila nezbytné předpoklady být nejen avantgardou proletariátu, ale i vedoucí silou našich národů v protifašistickém a národně osvobozeneckém boji.
Tak se i stalo. Byla to KSČ, která na jaře r. 1938 stanula na čele vzedmutého lidového hnutí na obranu republiky, když se reakční představitelé pokusili dostat do vlády Henleina a další fašisty, jako ústupek Hitlerovi a zejména pak, když (pod přímým vlivem lorda Runcimana) byl vypracován (začátkem září 1938) plán akceptující henleinovský požadavek autonomie s návrhem na vytvoření několika samosprávných německých oblastí, které by byly plně v rukách henleinovců. Pobouření lidu nad ústupností vlády bylo obrovské. Nakonec došlo k jednání zástupců 4 velmocí v Mnichově (20. – 30. 9. 1938), kde byly přijaty Hitlerovy požadavky na odstoupení českého pohraničního území Německu, což představovalo krach politiky československé buržoazie a počátek likvidace ČSR. Nezabránily tomu ano obrovské demonstrace a generální stávka, která se uskutečnila 22. 9. 1938. Samozřejmě první „na ráně“ byla KSČ, která byla 20. 10. 1938 zakázána a přešla do ilegality. Lze říci, že hnutí na obranu republiky v r. 1938 představovalo největší společenský pohyb lidu v ČSR od let 1918-1920. Po zabrání pohraničních oblastí Hitlerem a následné okupaci ČSR (15. 3. 1939), tak boj proti fašismu a za obranu republiky přerostl do národně osvobozeneckého boje našich národů, který byl přes Slovenské národní povstání v r. 1944 završen květnovým povstáním českého národa a osvobozením ČSR 9. května 1945. Úspěšné završení národněosvobozeneckého boje bylo umožněno vítězným postupem Rudé armády a jejích spojeneckých vojsk.
Naprostá většina lidových vrstev našich národů si postupně uvědomovala, že budoucí společenský systém se nemůže vrátit na předmnichovskou úroveň, že musí být postaven na zcela jiných základech. Právě i tyto představy o budoucím vývoji se staly nosným cílem protifašistického odbojeKSČ, která si svou neohroženou obhajobou národních zájmů v dobách pro národ nejtěžších získala autoritu mezi početnými vrstvami lidu a stala se rozhodující silou domácího odboje, ve kterém položilo více než 25 000 komunistů svůj život a přes 60 000 jich prošlo fašistickými věznicemi. To vše vedlo k revolučním přeměnám: v ustavení nové vlády Národní fronty (4. 4. 1945) na bázi košického vládního programu, jenž rozšířil a prohloubil demokratická a sociální práva lidu a nově řešil otázku vybudování státní správy, jejíž základ tvořily národní výbory. Stal se programem mobilizace lidu a otevíral cestu dalšímu vývoji revoluce, k lidově demokratickému zřízení.
KSČ v letech zásadních revolučních i kontrarevolučních přeměn (1945 – 1989) a její nástupkyně – KSČM
Kvalitativně nová historická etapa ve vývoji našich národů započala rokem 1945, vyvrcholením národně osvobozeneckého boje, při aktivním vystoupení vlasteneckých sil ve slovenském a květnovém národním povstání, osvobozením naší vlasti 9. května 1945. Významnou úlohu v připravenosti socialisticky a demokraticky orientovaných politických sil, při aktivní úloze KSČ (která si svou neohroženou obhajobou národních zájmů v dobách pro národ nejtěžších získala autoritu mezi početnými vrstvami lidu a stala se rozhodující silou domácího odboje), pokračovat v rozvoji národně demokratické revoluce v zájmu pracujícího lidu a upevnění jeho moci, sehrál Košický vládní program Národní fronty (NF) a jí potvrzené revoluční národní výbory (NV). Ty vznikaly jako orgány nové státní moci a správy v průběhu osvobozeneckého boje. NF představovala „blok dělnické třídy, rolnictva, drobné městské buržoazie, inteligence a té části demokratické buržoazie, která chce náš program Národní fronty s námi provádět.“ (K. Gottwald, Spisy, sv. 12, s. 21.) NV pak představovaly základní pilíř nově se rodícího lidově demokratického zřízení, které lze, opět slovy K. Gottwalda, charakterizovat tak, že nešlo o prosté nové „vydání předmnichovské republiky“, ale o vytvoření demokratického režimu nového typu, který nebyl „režimem pouhé formální, parlamentní demokracie, nýbrž režimem lidové demokracie“, kdy stání správa již nebyla „v rukou byrokracie, jak tomu bylo v předmnichovské republice, nýbrž přechází do rukou lidových orgánů… národních výborů“, kdy „směr vlády, linii politiky vlády neurčuje jako dříve velkokapitál, nýbrž dělnictvo a pracující lid včele s komunistickou stranou.“ (Tamtéž, s. 82-83)
Významnou úlohu v zápase o plnění Košického vládního programu (KVP) a tím i o charakter dalšího prohloubení revoluce, sehrálo znárodnění bank, peněžnictví, klíčového průmyslu a všech podniků s více než 500 zaměstnanci (25. 10. 1945), což pro buržoazii znamenalo značnou ztrátu a omezení její moci. Velmi významné bylo i to, že prezident Beneš při podpisu znárodňovacích dekretů podepsal i dekret o závodních radách, zajišťující dělníkům a ostatních pracujícím účast na vedení podniků a jejich kontrole. Tak K. Gottwald mohl na prosincovém (1945) zasedání ÚV KSČ konstatovat, že skončila I. etapa boje, v němž dělnická třída prosadila řadu významných politických a hospodářských opatření vyplývajících právě z KVP, kdy pak především znárodněním byly položeny pevné základy vskutku nové, lidové demokracie.
Po volbách v roce 1946, v nichž KSČ zvítězila (získala v českých zemích 40 % a v celé ČSR 38 %), naplňujíc úkol VIII. sjezdu (28. – 31. 3. 1946): rozvinout linii postupného přerůstání revoluce národní a demokratické v revoluci socialistickou, tedy postupného rozšiřování moci a vlivu dělnické třídy na společenské procesy, došlo k další kvalitativní změně v politice NF. Předsedou vlády se stal K. Gottwald a jeho nová vláda vypracovala, tzv. Budovatelský program NF, jehož hlavním obsahem bylo vypracování a přijetí nové ústavy. Ústavy, která zakotví vymoženosti národní a demokratické revoluce a uzákonění a splnění dvouletého (1947-1948) plánu obnovy a výstavby národního hospodářství. V boji o naplnění tohoto programu došlo k zintenzivnění sabotérských snah politické reprezentace buržoazie, která usilovala o ochromení vlády a rozbití NF, o zvrat společenských poměrů zpět k předmnichovské buržoazní republice, jak se to naplno projevilo v únorových dnech roku 1948, kdy byla nakonec parlamentní, demokratickou a ústavní cestou reakce poražena. Přitom došlo k očistě a obrodě stran NF na bázi upevnění lidové demokracie. Tak byla otevřena cesta k socialismu. Proto mohl IX. sjezd KSČ (25. – 29. 5. 1949) vytýčit generální linii jeho budování u nás, jež představovala tvůrčí uplatnění obecných zásad ML, Leninova plánu výstavby socialismu a zkušeností KSSS v konkrétních podmínkách ČSR.
Přes všechny potíže růstu došlo tak u nás k dynamickému vývoji společnosti na bázi dalších zásadních přeměn v ekonomické základně, tj. dalšího zespolečenštění rozhodujících výrobních prostředků, což uvolnilo dynamičtější rozvoj výrobních sil, jak se to výrazně projevilo již v prvých pětiletkách. K řešením potíží růstu patřilo (od poloviny 50. let) zejména úsilí o zdokonalování řízení národního hospodářství, s čímž byly spjaté i určité mírné „turbulence“ v našem národohospodářském vývoji, které byly podmíněné zejména nárůstem revizionismu, zeslabením či opuštěním ML přístup v poznání i v praktické politice, což se projevilo v polovině 60. let, zvláště při zavádění Šikovy ekonomické reformy do roku 1968. Je třeba vidět, že tato tendence patří k hlubším, podstatnějším příčinám porážky socialismu na přelomu 80. a 90. let nejen u nás.
Přesto však celé čtyřicetileté období zcela jasně prokázalo přednosti nově se rodícího společenského řádu, socialismu. Z tohoto hlediska jsou proto naprosto nesmyslná a falešná tvrzení některých ideologů KSČM, že prý v našem ekonomickém rozvoji, zejména v jeho poslední dekádě, šlo již ne o stagnaci, ale o krizi, v níž především musíme hledat jednu z hlavních příčin porážky socialismu u nás. Jak směšně zní taková tvrzení zejména dnes, když prožíváme skutečnou krizi, ale kapitalistického systému, k němuž zákonitě patří. Tato krize ovšem není způsobena „nenažraností“ vládnoucích vrstev, jak se domnívá i jistý „společenskovědní pracovník“ a funkcionář KSČM.
Podívejme se na fakta: za 40 let budování socialismu (1948 – 1989) se v Československu zvýšil národní důchod 7,2krát (721 %), z toho v českých zemích 6krát (616 %) a na Slovensku 11,3krát (1 132 %). Průmyslová výroba vzrostla ve stejném období 14krát (1 438%), socialistické zemědělství pak bylo schopno zabezpečit potravinovou soběstačnost Československa. Hektarový výnos obilovin v českých zemích překročil 4,5 t, na Slovensku 5,3 t, v pšenici dokonce 5,8 t. Když představitelé vítězné kontrarevoluce ukořistili v roce 1989 československým pracujícím jejich národní majetek, byla jeho hodnota ve srovnání s rokem 1948 třicetkrát až čtyřicetkrát vyšší. A jak to ve skutečnosti bylo s onou poslední dekádou ekonomického vývoje socialismu, jež měla především určit jeho zkolabování? V období let 1979 až 1989 vzrostl národní důchod o 21 %, což by přepočteno na HDP činilo 30 % až 33 %. Ukazatel HDP na obyvatele u nás v roce 1988 měl hodnotu 10 130 USD. Pro srovnání uveďme, že ve Velké Británii měl tento ukazatel hodnotu 10 420 USD, v Nizozemí 11 860 USD, ale v kapitalistickém Španělsku jen 6 010 USD (viz Sborník XXIX. PTP konference, 13. listopad 2010, s. 35, 36).
Shrneme-li, pak v letech 1948-1989 šlo o nejdynamičtější období v historii našich národů, ve kterém nejvíce vzrostla životní úroveň lidu (reálná úroveň mezd vzrostla asi o 170 %, tedy 2,7krát) při v podstatě stabilních cenách u zboží základních potřeb, pevných sociálních a životních jistotách – plné zaměstnanosti, bezplatném vzdělání a lékařské péči, kdy náklady na bydlení činily 5 % výdajů na domácnost a dnes je to více než 25 % v průměru, u důchodců a rodin s dětmi více než 50 %! A jak jme na tom po dvaceti letech od převratu a obnovy kapitalismu? V prvních letech u nás ekonomika klesla o 21 %, průmyslová výroba o 40 %. Úrovně ekonomiky z roku 1989 jsme dosáhli až po patnácti letech, asi v roce 2004. Dnes je tato úroveň asi o 20-25 % vyšší, avšak od roku 2008 zažíváme ekonomickou krizi a druhý velký pokles za 20 let. V zemi je kolem 700 tisíc nezaměstnaných, máme historicky nejvyšší zadluženost státu ve výši téměř 1,5 bilionu korun, roční deficit státního rozpočtu dosáhl 200 miliard korun. Zadluženost občanů dosahuje bilion korun. K tomu se i značně prohlubuje diferenciace příjmů, kdy více než 2/3 občanů má podprůměrný příjem. Tak velkým skupinám občanů životní úroveň klesá, nebo v nejlepším případě stagnuje (Tamtéž: V. Věrtelář, Socialismus byl nejúspěšnějším obdobím v historii ČR, s. 153-154).
Ještě bych chtěl upozornit alespoň na dvě zvláštnosti naši porážky, ke které přes všechna uvedená pozitiva došlo a jak to hodnotí, na co zde navazuje KSČM.
K výrazné zvláštnosti naši porážky patří skutečnost, že jsme měli, a to v souvislosti s tzv. pražským jarem roku 1968, již dávno za sebou svou velkou vlastní zkušenost se všemi těmi negativními jevy a procesy (jimž dávno předtím vytvořily prostor dopady chruščovovského revizionismu na bázi antistalinismu), které představovaly snahy o destrukci socialismu, jež v polovině 80. let v doposud nebývalé míře přinesla tzv. „perestrojka“. Nebylo přitom náhodné, že se Gorbačov odvolával právě na pražské jaro, jako na svůj vzor. Přestože si řada našich politiků a ideologů uvědomovala, kam neprincipiálnost a ústup z ML pozic může vést a povede, neznalost pozadí perestrojky vedla nejen u nás k mnoha iluzím a naivním aktivitám i tzv. reformních komunistů, zatím co se protisocialistické sily aktivizovaly, včetně tzv. Obrody jako „socialistické opozice“ (zvláště po setkání Dubčeka s Havlem na jaře 1989 a dohodě o společném postupu). Dokladem toho byly nejen srpnové demonstrace spoluorganizované a koordinované i prostřednictvím vysílaček Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Vše nasvědčovalo tomu, že vývoj i u nás spěje ke konfrontaci a ohrožení socialismu.
Druhou zvláštností bylo, že nezbytnost jistého odbyrokratizování v politické sféře, při zaktivizování členů strany, tak jako ostatních stran a organizací NF a jejich ještě bezprostřednější zapojení do správy a řízení společenských, socialistických procesů, byla stále více „inspirována“ antisocialisticky deformovanou perestrojkou. Těmto deformacím vedení KSSS nečelilo. Naopak vytvářelo prostor pro jejich dynamický nárůst, a určující část vedení je vlastně řídila, až posléze nabyly na převaze. Bezbřehost v interpretaci perestrojky a s tím i zásahy nejvyšších představitelů KSSS do vnitřních záležitostí ostatních socialistických zemí (připomeňme u nás návštěvu licoměrného tajemníka ÚV KSSS a agenta CIA A. Jakovleva a Gorbačovův nátlak na vedení KSČ, aby komunističtí poslanci zvolili antikomunistu a předního aktéra kontrarevolučního převratu V. Havla prezidentem!) při rostoucím neklidu mnoha dezorientovaných občanů, včetně členů KSČ, iniciovaném a „živeném“ disentem a jeho zahraničními chlebodárci (mj. přes již připomenuté vysílačky), při neschopnosti rozštěpeného vedení strany danou situaci zvládat, vedly nakonec k naší porážce v kontrarevolučním převratu.
Výrazným specifikem „nástupnické“ KSČM – měřeno jejími zakladatelskými sjezdovými dokumenty nekomunistické strany „demokratického socialismu“ (blíže o tom viz I. část tohoto textu) – bylo, že se přihlásila jako ke svému příkladu, vzoru a východisku právě k „pražskému jaru“ z roku 1968. Tedy ke kontrarevoluci kamuflované frázemi o socialismu s „lidskou tváří“. Navázala tak na neprincipiální a rozbíječskou činnost zakukleného sociálního demokrata A. Dubčeka (který prý byl vedle L. Adamce velkým vzorem pro dlouholetého předsedu KSČM M. Grebeníčka) a dalších tzv. „reformních komunistů“. Špiček funkcionářského aktivu té doby (F. Kriegel, J. Smrkovský, J. Špaček, Č. Císař, V. Slavík, O. Šik, Z. Mlynář, J. Hájek, F. Vodsloň, E. Goldstücker, B. Šimon, M. Hübl, J. Šabata, J. Litera, V. Šilhan, L. Lis a další), kteří v KSČ vytvořili protistranické tzv. „druhé centrum“ moci, zásadně ovlivňující vývoj ve straně i ve společnosti. Je třeba si uvědomit, že ti z nich, kteří v roce 1989 ještě žili, se zcela aktivně podíleli na vítězném, na lžích založeném, kontrarevolučním převratu. Toto „druhé centrum“ jako „elita vlivu“ a „elita moci“ vytvořilo „jednotnou pravicovou frontu“ s tzv. „elitou svědomí národa“, do níž patřili někteří společenskovědní pracovníci, novináři, publicisté, spisovatelé a umělci. K nejaktivnějším patřili: Jan Hájek, K. Kosík, J. Klofáč, P. Machonin, F. Šamalík, D. Šlejška, K. Kaplan, J. Křen, J. Kantůrek, J. Hochman, J. Ruml, L. Vaculík, P. Kohout, J. Procházka, A. J. Liehm aj. Součástí tohoto proudu byli i představitelé otevřeně antisocialistických sil, jmenovitě prof. V. Černý a V. Havel.
Na základě takovýchto přístupů a postojů se nelze divit, že při celkovém hodnocení téměř sedmdesátileté historie KSČ a uplynulých čtyřiceti let budování socialismu u nás, se vedení KSČM v podstatě jako k pozitivním, hlásí jen k těm časovým úsekům historie strany, jako jsou 30. a 40. léta minulého stol., kdy je uznáno, že komunisté bojovali za zájmy a sociální práva neprivilegovaných vrstev, proti válce a zotročování národů, kdy šlo o „utváření národně osvobozenecké a po Druhé světové válce národní fronty“, neboť prýjen tehdy „dokázala KSČ získat důvěru většiny národa a demokratickou cestou i politickou moc“ (Prohlášení KSČM k 90. výročí založení KSČ, HaNo, 14. 5. 2011). Vedení KSČM k pozitivním obdobím v dějinách KSČ a socialismu připočítává ještě 60. léta a zde samozřejmě, jak již bylo uvedeno, především rok 1968.
K pozitivním obdobím, podle vedení KSČM, nepatří ona druhá polovina 20. let (léta 1924-1929), tj. období, jež je zásadním způsobem spjato s formováním komunistického charakteru KSČ, s jejím přerodem ve stranu skutečně komunistickou a to na bázi bolševizace, kdy se strana zbavovala sociáldemokratické zátěže – oportunismu a reformismu. Toto období jak jsme již uvedli, hodnotí KSČM ve svých zakladatelských dokumentech v duchu antikomunistické ideologie a propagandy, jako hlubokou deformaci, prý „stalinizaci KSČ“ atd. Proto si zřejmě nemohl dnešní předseda KSČM V. Filip ve svém vystoupení na plénu ÚV KSČM (26. 4. 2011) v duchu antikomunistických přístupů, odpustit tvrzení, že prý „KSČM nemůže být dědicem pouze jakýchsi obecných tradic“ neboť prý „existoval také stalinismus, doba kdy se strana stala prostředkem upevňování nesvobody a útlaku a nedodržování občanských práv.“ To jsou opravdu „zlatá slova“ nejvyššího představitele údajně komunistické strany. Co považuje za tzv. stalinismus? Industrializaci a kolektivizaci sovětské země, prvé sovětské pětiletky, porážku fašistických hord při svém osvobození i osvobození porobených národů nejen Evropy, včetně Čechů a Slováků? Přeměnu poměrně zaostalé země během tří desítek let (i ve strašných podmínkách světové války!) v supervelmoc? To zřejmě ne, to jej asi příliš nezajímá. Raději se slepě drží (jako mnozí jiní funkcionáři KSČM) velkých lží vyslovených Chruščovem nejen na XX. sjezdu KSSS na adresu J. V. Stalina.
Podle většiny ve vedení KSČM nepatří k pozitivním obdobím KSČ a socialismu i období tzv. normalizace (prý neostalinismu) mezi roky 1969 až 1989, tj. posledních 20 let socialismu. Období, kdy při internacionální pomoci dalších socialistických zemí došlo k porážce vyhraněně oportunistických a revizionistických sil ve straně a jejich spojenců (mnozí ovšem jako chameleoni „přežili“, aby o 20 let později napomohli převratu!), antisocialistických sil mimo stranu, kdy byla obnovena a udržena, přes všechny existující nemalé problémy, dynamika dalšího rozvoje budovaného socialismu. I toto období má tedy být, dle slov V. Filipa, považováno za dobu „nesvobody a útlaku a nedodržování občanských práv“? Dle něj asi ano. Vše tak nasvědčuje tomu, že s takovýmito nejvyššími představiteli spěje KSČM opravdu k „modernitě“, k završení svého odkomunizování!
Dialog č. 273 – 276, duben – srpen 2011