Zdeněk Košťál: O leninismu jako nedílné součásti ideologie komunistické strany a vědeckých východisek její politiky

22. dubna 2010 tomu bylo 140 let od narození největšího a nejvýznamnějšího revolucionáře, vědce, politika a státníka XX. století – Vladimíra Iljiče Lenina. Skutečného a důsledného pokračovatele Marxova a Engelsova epochálního revolučního díla, zakladatele a nejvyššího představitele VKS(b), vůdce vítězné VŘSR a prvního státu dělníků a rolníků na světě – SSSR a zakladatele III. Komunistické internacionály. Člověka, který zasvětil celý svůj život třídním bojům nové epochy, epochy imperialistických válek a revolucí, přechodu lidstva od kapitalismu v jeho imperialistickém stádiu k socialismu. Zasvětil svůj život mezinárodnímu revolučnímu – komunistickému a dělnickému hnutí, osvobození pracujících, dělníků a rolníků od panství kapitalistů a statkářů. Řečeno jednou větou: Lenin byl géniem proletářské revoluce, osvobození vykořisťovaných a porobených tříd a národů.
Byl člověkem obdařeným vysokým intelektem, obdivuhodným talentem tvořivého myšlení a neobyčejnými organizačními schopnostmi, neochvějnou vůlí a energií, který nejen v zápase s buržoazní a maloburžoazní ideologií a s jeho revizionistickými dezinterpretacemi obhájil marxismus, ale i tvůrčím způsobem jej rozvinul. Nebylo tedy náhodné, že V. I. Lenin po celý svůj život věnoval mimořádnou pozornost a mnoho svých sil teoretické práci. Byl si trvale vědom, jak to i zformuloval již v r. 1902 v práci Co dělat?, že: „Bez revoluční teorie nemůže být ani revolučního hnutí“ a v článku Revoluční dobrodružnost napsal, že: „Podle našeho mínění ztrácí revoluční směr právo na existenci a je nevyhnutelně odsouzen dříve nebo později k politickému zhroucení, nemá-li teorii.“ (V.I.L., Sp. sv. 5, s. 381 a Sp. sv. 6, s. 186.)
Za 30 let svého života napsal stovky knih a brožur, tisíce statí, poznámek a dalších materiálů. Poslední a kompletní – páté – vydání jeho spisů vyšlo v 55 svazcích a jeho součástí se stalo 9000 děl a dokumentů, z toho víc než tisíc dosud nepublikovaných prací. Potud úvodem.

      I.) Co je to leninismus, popřípadě leninská etapa ve vývoji marxismu?

      Byl to jeho nástupce J. V. Stalin, kdo v přednášce O základech leninismu vymezil leninismus jako: „marxismus epochy imperialismu a proletářské revoluce. Přesněji: leninismus je teorie a taktika proletářské revoluce vůbec, teorie a taktika diktatury proletariátu zvláště. Marx a Engels působili v období před revolucí (máme na mysli proletářskou revoluci), kdy ještě nebylo vyspělého imperialismu, v období, kdy se proletáři chystali k revoluci, v období, kdy proletářská revoluce nebyla ještě přímou praktickou nutností. Lenin, žák Marxův a Engelsův, působil v období vyspělého imperialismu, v období rozvíjející se proletářské revoluce, kdy proletářská revoluce již zvítězila v jedné zemi, potřela buržoazní demokracii a zahájila éru demokracie proletářské, éru sovětů. Proto je leninismus dalším rozvinutím marxismu.“ (viz J. V. Stalin, O základech leninismu, In: Otázky leninismu, Praha 1950, s.10)
Na tuto charakteristiku dokonce navázaly v chruščovovské a postchruščovovské éře – zřejmě pod vlivem započatého „pražského jara“, nástupu tvrdého revizionismu a antikomunismu v r. 1968 – teze k 150. výročí narození K. Marxe. Leninismus zde byl definován jako „nová, vyšší etapa marxismu, jeho tvořivé rozvinutí v nových podmínkách, v podmínkách imperialismu a proletářských revolucí, přechodu lidstva od kapitalismu k socialismu a komunismu… Leninská etapa ve vývoji revoluční teorie, to je marxismus 20. století, marxismus současné epochy…“
Koncentrovaně řečeno: Leninské učení, tak jako jeho nosný základ, marxismus, se vyznačuje celistvostí a nedílnou, dialektickou jednotou filozofických (dialektického a historického materialismu), ekonomických (vědecké politické ekonomie kapitalismu a socialismu) a sociálně politických (vědeckého socialismu a komunismu) názorů, odhalujících a objasňujících nejen nejobecnější zákony a zákonitosti pohybu a vývoje světa, přírody, společnosti a lidského myšlení, ale především a hlavně zákony a zákonitosti vzniku, vývoje a zániku kapitalistické vykořisťovatelské, třídně antagonistické společensko-ekonomické formace při naplňování historické role proletariátu vedeného jeho politickým předvojem – komunistickou stranou.
Leninismus se tedy stal, je a i dnes musí být pro skutečné komunistické strany teoretickým základem řešení všech složitých otázek revolučního boje proletariátu, revoluční přeměny světa, odstranění kapitalismu a budování nové společnosti.

      II.) Konkrétněji ke vztahu Marxoyv, Engelsovy a Leninovy etapy ve vývoji ML

      A) Jestliže K. Marx a spolu sním i B. Engels objevili „vývojový zákon lidských dějin (…), že výroba bezprostředních materiálních životních prostředků, a tím určitý daný stupeň ekonomického vývoje národa nebo epochy tvoří základnu, z níž se vyvíjela státní zřízení, právní názory, umělecké a dokonce i náboženské představy lidí oné doby a z níž je proto také nutno je vysvětlovat, a ne naopak, jak se to dělo dosud.“
Na základě výše uvedeného dokázali: „že celé dosavadní dějiny jsou dějinami třídních bojů, že ve všech těchto četných a spletitých bojích jde“ v podstatě „jen o společenské a politické panství společenských tříd…“ ¨ (B.Engels: Karel Marx, Sp.sv.19, s.135-139) a tím dokázali, že za 1. „existence tříd je spjata pouze s určitými historickými fázemi vývoje výroby, 2. že třídní boj nutně vede k diktatuře proletariátu, 3. že tato diktatura je sama jen přechodem ke zrušení všech tříd a k beztřídní společnosti.“ (K.Marx, Dopis Weydemeyrovi z 5. 3. 1852), objevili tak materiální základy a historickou nutnost a zákonitost střídání společenskoekonomických formací – vypracovali dialekticko-materialistické pojetí dějin.
To vše bylo spjato s epochálním Marxovým objevem zvláštního zákona „pohybu dnešního kapitalistického výrobního způsobu a buržoazní společnosti, kterou tento výrobní způsob vytvořil“, tj. zákon tvorby a přivlastňování nadhodnoty. (B. Engels: Pohřeb Karla Marxe, Sp. Sv.19) Pozvedli tak socialismus od utopie k vědě.
Tak objevili reálné hybné síly společenskohistorického procesu v moderních dějinách a zdůvodnili historickou, světodějnou emancipační roli proletariátu a nezbytnost vytvoření jeho politického předvoje, komunistické strany, bez níž nemůže proletariát osvobodit sebe a celou společnost, zrušit kapitalismus a uskutečnit socialistickou revoluci a vybudovat socialismus.
Proto B. Engels napsal: „Má-li mít proletariát v rozhodující chvíli dost síly k vítězství, je třeba – a toto stanovisko jsme s Marxem hájili od roku 1847 – aby vytvořil samostatnou stranu, která by byla odlišná od všech ostatních a stála proti nim, a která by byla uvědoměle stranou třídní.“ (z dopisu členu ÚV Dánské socialistické strany G.Trierovi z 12.12.1889; viz M-E,Vybrané dopisy, Svoboda 1952, s. 374)

    B) Nehynoucí zásluhou V. I. Lenina pak bylo v boji s revizionismem v teorii (a oportunismem v praxi) nejen další rozvinutí všech základních součástí marxismu – marxistické filozofie (tj. dialektického materialismu a dialekticko-materialistického pojetí dějin), marxistické politické ekonomie, vědeckého socialismu a komunismu, ale zvláště jeho vypracování základů vědecké strategie a taktiky boje dělnické třídy za vítězství socialistických revolucí a vybudování socialismu a komunismu, včetně učení o straně nového typu. (K nejvýznamnějším dílům ve filozofii patří: Matrialismus a empiriokriticismus, Filozofické sešity, O významu bojového materialismu atd.; v politické ekonomii: Vývoj kapitalismu v Rusku, Imperialismus jako nejvyšší stádium kapitalismu; vědecký socialismus a vědecký komunismus: Dvě taktiky sociální demokracie v revoluci, Marxismus o státu, Stát a revoluce, Proletářská revoluce a renegát Kautsky, Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu atd.)
1) Lenin tedy rozvinul marxismus při jeho obraně před revizionismem, který vznikl a začal se šířit v dělnickém hnutí po Engelsově smrti (5. 8. 1895) koncem 19. století. A to v podobě „oprav“, „doplňování“ přehodnocení marxistické teorie faktickým zanášením buržoazní teorie do marxismu! Započal tak boj proti revolučnímu marxismu na půdě marxismu samotného! Dodnes naplno platí Leninova slova „Revizionismus neboli „přehodnocení“ marxismu je dnes jedním z hlavních, ne-li nejhlavnějším projevem buržoazního vlivu na proletariát a buržoazní demoralizace proletářů.“ (Práce kvapná málo platná; V. I. Lenin, Sp. sv. 20, s. 328.) Revizionismus tedy není ničím jiným, než pokračování boje buržoazní ideologie proti revoluční teorii, vědecké ideologii na základě jen formálního uznávání marxismu!
Lenin objasnil, že revizionismus nepředstavuje náhodnosti, ani omyly jednotlivců a skupin, ale že jeho kořeny tkví v samotném ekonomickém systému kapitalismu. Jde o to, že nevyhnutelnost oportunismu v praxi a tím revizionismu v teorii je především důsledkem ustavičného přílivu maloburžoazních, maloměšťáckých živlů do dělnické třídy, kdy tyto živly vnášejí do dělnických stran maloburžoazní světový názor. Jeho slovy: „…získávání dalších a dalších… nových vrstev pracujících mas musí být nutně provázeno kolísáním v oblasti teorie a taktiky, opakováním starých chyb… atd.“ (viz Neshody v evropském dělnickém hnutí; V. I. Lenin, Sp. sv. 16, s. 357) Jednou z dalších podmínek, která plodí oportunismus v DH a tím sociálně třídní základnu revizionismu je existence privilegovaných vrstev dělnictva, tzv. „dělnické aristokracie“, s níž se buržoazie dělí o část svých mimořádných zisků, které ji plynou zejména z vykořisťování kolonií a polokolonií. Leninovými slovy „jsou to naši třídní odpůrci, buržoové v řadách dělnického hnutí“ (potud citace) Dodejme: jsou buržoazní svým způsobem života, zvyky a světovým názorem. Z nich se rekrutovali a rekrutují parlamentní, odboroví a sociálně demokratičtí činitelé – agenti buržoazie v dělnickém hnutí, kteří otravovali a otravují vědomí dělníků a dalších pracujících hlásáním třídního, sociálněpolitického míru. „Představují vrstvu, skupiny složky dělníků objektivně zkorumpovaných buržoazií (lepší mzdy, čestné funkce atd.) a pomáhající své buržoazii olupovat a rdousit malé a slabé národy, rvát se o rozdělení kapitalistické kořisti.“ Jsou to „rutinéři, prolezlí zpuchřelou legalitou, zkažení atmosférou parlamentarismu aj., byrokrati, kteří si zvykli na teplá místečka a na „klidnou“ práci.“ (Úkoly proletariátu v naší revoluci, Sp. sv. 24, s. 68)

      2) Pokud jde o strategii leninismu, rozumíme tím nejen stanovení hlavní linie, hlavního zaměření revolučního boje proletariátu a jeho spojenců, ale i určení jeho vztahu (proletariátu) k různým společenským, politickým silám, včetně reálných i potenciálních spojenců. Hlavním úkolem politické strategie marxisticko-leninské, komunistické strany je stanovit generální linii, základní cíle revolučního boje proletariátu (a jeho spojenců) pro dané historické období, etapy tohoto boje.
K teoreticko-metodologickým základům marxisticko-leninské strategie bezesporu patří marxisticko-leninské učení jako celek (M-L filozofie, politická ekonomie a vědecký komunismus), zvláště pak teorie o historickém poslání proletariátu a tím o socialistické revoluci a hegemonii proletariátu v této revoluci a při budování socialismu; o vztahu proletariátu k politické moci, tj. k diktatuře buržoazie a k diktatuře proletariátu jako svazku s ostatními pracujícími, jako „polostátu“, přechodné formě „od státu k nestátu“ – od kapitalismu ke komunismu; tedy i učení o dvou fázích komunistické společenskoekonomické formace atd. Právě ve všech těchto uvedených otázkách V. I. Lenin výrazným způsobem rozvinul a obohatil marxismus na základě nejen studia teoretického dědictví K. Marxe a B. Engelse, ale zvláště zkušeností ze tří ruských revolucí, jejichž byl spoluaktérem a prvých let výstavby socialismu v SSSR.
Je to např. obsaženo zejména v těchto významných Leninových dílech: Co dělat?, Dvě taktiky sociální demokracie v demokratické revoluci, Imperialismus jako nejvyšší stádium kapitalismu, O karikatuře marxismu a o „imperialistickém ekonomismu“, Marxismus o státu, Stát a revoluce, Proletářská revoluce a renegát Kautsky, Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu, Teze o hlavních úkolech druhého kongresu KI (o diktatuře proletariátu), O významu bojového materialismu, Nejbližší úkoly sovětské moci atd. atd.
K základům marxisticko-leninské taktiky patří určení prostředků, forem a způsobů boje, které nejvíce odpovídají konkrétní historické situaci a nejlépe napomáhají k dosažení strategického cíle. Jde o to:
* leninismus vyžaduje vyčlenit na každém historickém stupni z mnoha taktických forem boje ty, které v dané historické etapě nebo situaci jsou ty hlavní, rozhodující a základní.
* Taktika přitom nemůže být ve všech zemích stejná. Je totiž vždy závislá jak na dosaženém stupni hospodářského rozvoje dané země, na poměru třídních sil, politické uvědomělosti, vyspělosti proletariátu a ostatních pracujících, tak na charakteru stávající politické moci, rozvinutosti či nerozvinutosti buržoazní demokracie, mezinárodní situaci atd. atd. Leninismus totiž chápe vztah obecného a zvláštního, národního a internacionálního dialekticky. Odmítá jak ignorování tak absolutizování, zveličování národních zvláštností.
* K základním formám boje komunistických stran pro získání většiny pracujících přitom patří předně: práce komunistů v odborech, v parlamentu, mezi mládeží a v jiných zájmových organizacích (tělovýchovných apod.), v družstevnictví atd.; kombinování parlamentních i neparlamentních forem boje (demonstrace, stávky až po generální stávku), popřípadě legálních i nelegálních atd. (viz o tom podrobně Leninova práce Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu aj.).
3) Učení o straně a Komunistická internacionála
Lenin obohatil, rozvinul a prohloubil myšlenky zakladatelů marxismu o proletářské straně a vytvořil učení o straně nového typu, všestranně rozpracoval její program, taktické i organizační principy, normy stranického života, principy uplatňování její vedoucí úlohy v revoluci a při budování socialismu. Principy pojaté ne nacionálně ale internacionálně.
Vznik takovýchto vskutku proletářských stran vyvolala objektivní potřeba očistit revoluční hnutí proletariátu zachváceného oportunismem a revizionismem, aby bylo připraveno a schopno zvládat své historické úkoly v nastupující revoluční epoše zahájené VŘSR.
Stal se tak zakladatelem nového mezinárodního sdružení III. Komunistické internacionály (založena 2. 3. 1919), která obnovila bojovou jednotu a tradice I. internacionály. V. I. Lenin to vyjádřil takto: „Světodějný význam III., Komunistické internacionály je v tom, že začala uskutečňovat velké Marxovo heslo, které je shrnutím staletého vývoje socialismu a dělnického hnutí, heslo vyjádřené pojmem diktatura proletariátu. Tato geniální předpověď, tato geniální teorie se stává skutečností… Začala nová epocha světových dějin. Lidstvo se zbavuje poslední formy otroctví: kapitalistického čili námezdního otroctví.“ (Třetí internacionála a její místo v dějinách; V. I. Lenin, Sp. sv 29, s. 302)
Ve vztahu k vývoji MKDH v poválečném období, tj. při formování a rozvoji světové socialistické soustavy, měly uvedenou internacionálu (s výjimkou informbyra) nahradit mezinárodní porady KaDS. Jak tyto porady efektivně fungovaly „oznámkovaly“ nakonec perestrojkové, kontrarevoluční převraty.

a) Vraťme se k problematice učení o revoluční straně nového typu, k otázce, která je dnes velmi živá, i když se může zdát jasnou a již dávno zodpovězenou. Tato otázka zní: jakou a čí jsme politickou stranou, my strana s komunistickým názvem – KSČM? Komu „sloužíme“? Čí zájmy vyjadřujeme, reprezentujeme a prosazujeme?
Na „půdě“ marxismu je všeobecně známo, že se vznikem tříd, třídní společnosti a tedy politické moci, státu a politických stran, nemohou politické strany existovat mimo společenské třídy. Vždy vyjadřují zájmy právě těch či oněch tříd.
Jsme-li, či máme-li být opravdu komunisté a naše strana (KSČM) stranou komunistickou, pak nemůže být stranou kohokoliv, jakékoliv třídy nebo sociální vrstvy. V souvislosti se svým a Marxovým hodnocením buržoazně demokratických revolucí z r. 1848-49, to B. Engels vyjádřil následovně. Napsal, že uvedené revoluce chápali „jako východisko dlouhého revolučního hnutí, v němž (…) strany by se stále ostřeji vyhraňovaly, až by se úplně kryly s velkými třídami, buržoazií, maloburžoazií, proletariátem, a v němž by proletariát v celé řadě bitev postupně dobýval jednotlivé pozice.“ (viz B. Engels, Marx a „Neue Rheinische zeitung“ 1848-1849, K.M.-B.E., Sp. sv. 21, Praha 1967, s. 50)
Máme-li být stranou komunistickou, marxisticko-leninskou, nemůžeme být jakousi neurčitou stranou, jakési sociálně třídně neurčité, těžko postižitelné množiny „neprivilegovaných“ lidí. Nebo stranou lidovou – s lidmi pro lidi. Nevystačíme přitom ani s o něco méně abstraktnějším určením, ovšem rovněž v rovině „banální pravdy“, že jsme stranou „lidí práce“. Jistě, že jsme takovouto stranou – stranou lidí práce, ale má toto určení v rovině banální pravdy nějakou hlubší vypovídací hodnotu? Nemá. Je rovněž neurčité a matoucí, neboť v běžném jazyce k lidem práce jsou přeci zařazováni i „pracující“ velkopodnikatelé, majitelé velkých firem a podniků. A k těm, kteří pracují za mzdu – a jsou tedy dokonce v tomto smyslu i námezdně pracujícími – patří např. jejich manažeři, dále ministerští a jiní vysocí byrokraté, právníci – soudci, prokurátoři a mnozí advokáti, nemluvě o policajtech a jiných reprezentantech a „ochráncích“ našeho buržoazního společensko-politického zřízení a „pořádku“.

      b) S uvedenou otázkou souvisí další z ní vyplývající a ještě podstatnější a naléhavější, bytostně živá otázka: Jak jsme vůbec spojeni s proletariátem a ostatními především námezdně pracujícími? Jsme vůbec nějak reálně a aktivně s nimi spjati kromě anonymity volebních lístků, hlasů? Na tuto konkrétní otázku můžeme již velmi stěží seriózně odpovědět. Budeme-li upřímní, pak takovéto naše spojení s dělnickou třídou, existuje-li vůbec, je mizivé. Dokladem toho je nejen samotná zcela neodpovídající sociálně třídní a profesní struktura KSČM (o věkové ani nemluvě), ale především naprosto neexistující organizačně politické spojení s touto třídou. Nemluvě již vůbec o spojení ideovém.
V této souvislosti je třeba upozornit, že bohužel, v duchu programových dokumentů převládají názory, které odmítají ani ne tak historickou, jako vedoucí roli proletariátu, včetně toho, že by KS měla být stranou této třídy a její avantgardou. Že by tato strana měla hrát vedoucí úlohu v revolučních přeměnách a při budování socialismu. Pokud jde o vztah KSČM a dělníků, pak to kdysi lapidárně vyjádřil M. Grebeníček slovy, že prý „dělníci příliš nepodporují KSČM a mnozí z nich volí ODS“ /viz rozhovor…/, takže těžko lze s nimi počítat. V žádném případě, a bylo by to v naprostém rozporu s leninismem, nelze jen čekat až se dělnická třída (zdecimovaná, dezintegrovaná, „zatomizovaná“ a při obraně svých i jen bezprostředních, každodenních zájmů, fakticky bezbranná), dělníci sami „probudí“ a přihlásí jako „neprivilegovaní“ ke KSČM. Je třeba vidět, že dělnická třída doposud, zejména od kontrarevolučního převratu existuje jen jako „třída o sobě“, ne jako „třída pro sebe“. V pohybu od „třídy o sobě“ v „třídu pro sebe“ se nalézá jen v „embryonální“ formě, to znamená, že se teprve začíná konstituovat, že se nalézá jen v rovině neuvědomělosti, instinktů a živelnosti. Leninovými slovy „trade-unionismu“, který podle něj znamená právě jen „ideové zotročení dělníků buržoazií. Proto náš úkol – píše Lenin – (…) tkví v boji proti živelnosti …“ (Co dělat?; V. I. Lenin, Sp. sv. 5, s. 397). Jde o fázi jen zdánlivého „odporu“, který je v podstatě manipulován a ovládán především odborářskými bossy, „taťky pracujících“. Těmi, kteří se sami otevřeně považují za stoupence a reprezentanty kapitalismu na bázi „sociálního státu“, avšak víc než kolaborují s buržoazní mocí, jsou její pevnou oporou usilující o sociální smír k udržení a upevnění kapitalismu!
Ještě jinak s Leninem řečeno, jde o to, že „každé poddávání se živelnosti masového hnutí, každé snižování sociálně demokratické (dodejme, tj. komunistické – ZK) politiky na politiku trade-unionistickou je právě přípravou půdy pro přeměnu dělnického hnutí v nástroj buržoazní demokracie. Živelné dělnické hnutí samo o sobě je s to vytvořit (a nutně vytvoří) jenom trade-unionismus a trade-unionistická politika dělnické třídy je právě buržoazní politikou dělnické třídy.“ Potud Lenin (Tamtéž, s. 451)
Je přitom samozřejmé, že řešení této otázky není vůbec jednoduché a krátkodobé. Spočívá v získávání zejména mladých a mladších dělníků, rolníků a pokrokově smýšlejících příslušníků inteligence, včetně studentů. Všech těch, u nichž se utváří kritický pohled až odpor k asociální politice vládnoucích pravicových, tzv. „demokratických“, ve skutečnosti pseudodemokratických, v podstatě buržoazních, prokapitalistických stran včetně sociální demokracie. Bez jistých změn v charakteru a orientaci naší strany, opuštění převážně reformistického kurzu, fakticky čistě parlamentaristické pozice v politice, bez vypracování marxisticko-leninského, komunisticky vyhraněnějšího programu strany (tzv. minimálního i v dlouhodobém horizontu) a zvláště pak bez změny stylu a metod její práce, a to na bázi marxisticko-leninské strategie a taktiky, omlazení našich řad, abychom se nestali stranou na „vymření“ … k žádnému potřebnému, reálnému obratu nemůže dojít a nedojde.
V této otázce je odkaz leninismu, marxisticko-leninského učení o revoluční straně, zvláště tak, jak tomu bylo u nás již uplatňováno zejména po V. sjezdu KSČ z r. 1929, v souvislosti s procesem bolševizace, nejaktuálnější a nejživější. Těžiště práce strany bylo tehdy přeneseno tam, kam patřilo. Mezi dělnickou třídu, na závody, při zaktivizování závodních stranických „buněk“ a práce funkcionářského aktivu s nimi! A to je prozatím bohužel jen sen nás, kteří se hlásíme k nezbytnosti marxisticko-leninské orientace a politiky KSČM.

      III.) Proč byl leninismus, a to při halasných frázích o věčně živém a nesmrtelném učení V. I. Lenina, postupně zkreslován a nakonec i v KSČM zcela opouštěn? K tomu bych se chtěl nyní několika poznámkami vyjádřit:
a) Základní dokumenty KSČM (zejména sjezdové a materiál k socialismu pro 21. století) a naprostá většina předních funkcionářů a oficiálních ideologů strany leninismus, marxismus-leninismus (ML) neuznává. Tvrdé „jádro“ z bývalého TAPu a jeho „okolí“, inspirované Milovanem Djilasem (knížkou Nová třída), trockisty apod., označuje ML za ideologii bývalé vládnoucí třídy řídících pracovníků, funkcionářů aparátu „protosocialistického“ systému, která prý našla silné inspirace ve „stalinismu“, v němž se „socialismus mění z vědecké teorie v mýtus, mytologii.“ (viz Haló noviny 26. 6. 2004, Rozhovor s PhDr. F. Neužilem, Marxistická filozofie musí odpovídat na nové výzvy doby).
Je třeba mít na paměti, že od II. do VI. sjezdu se stranické dokumenty zcela jednoznačně hlásí jen k marxistickému myšlení, k teoretickému přínosu K. Marxe a B. Engelse. Až VII. sjezd KSČM (2008), a to po kritických, poměrně vyostřených diskusích k „modelu socialismu pro 21. století“ přiřadil ke jménům K. Marxe a B. Engelse konečně, podle mne však jen formálně i V. I. Lenina. Zcela to dnes potvrzují slova předsedy ÚV KSČM V. Filipa, která sdělil divácké veřejnosti 15. 4. 2010 v televizním pořadu Události, komentáře: „Co se týče Lenina, je jasné, že jen něco z vývoje zůstává. I z Leninových myšlenek zůstalo jen něco reálného. Řada jich byla překonána, není použitelná a některé nejsou pro nás dokonce ani přijatelné. Chceme posuzovat tuto společnost dnešníma očima, nikoli očima minulého století. Opravdu nejsme tak hloupí, abychom opakovali stejné chyby“, sdělil divákům. (Haló noviny, 17. 4. 2010).
Proto také samozřejmě ani VII. sjezd KSČM leninismus, marxismus-leninismus za své ideové, teoreticko-metodologické východisko nemohl přijmout a nepřijal! Pro přesnost cituji: „Východiskem našich představ o socialismu je myšlenkový odkaz klasiků. K. Marx, B. Engels, ale později i V. I. Lenin, ve své době vědecky podložili vizi překonání kapitalismu socialismem. Jejich pojetí společenského vývoje je i dnes východiskem pro vědecké pojetí socialismu.“ (VII. sjezd KSČM, Dokumenty, s. 139).
Navíc ve všech uvedených dokumentech nenajdete ani slovo, jímž by se tato strana distancovala od svého základního a zásadního programového, ideologického dokumentu přijetého na I. (olomouckém) sjezdu v r. 1990, v němž se zcela explicitně, jednoznačně přihlásila ke koncepci „demokratického socialismu“ antikomunistické Socialistické internacionály.

      b) Abych při své kritice nemluvil jen všeobecně, odvolával se jen na oficiální stranické dokumenty a mohl konkrétněji argumentovat, pak bych se chtěl polemicky vyjádřit k některým typickým názorům a přístupům na dané téma, prezentovaným i v Haló novinách. Z nich vyplývá, že se sice mnozí verbálně hlásí k marxismu z jeho prvé vývojové etapy, tj. jen k myšlenkovému odkazu K. Marxe (a snad i B. Engelse), ale V. I. Lenina, který rozhodujícím způsobem rozvinul marxismus epochy imperialismu a socialistických revolucí nejen XX. století, nepovažují za důstojného a zakladatelům marxismu rovnocenného. Přitom to byl on (Lenin), kdo skutečně tvůrčím způsobem uplatnil marxistický rozbor při řešení všech nových a zásadních ekonomických, politických, sociologických a ideologických otázek a problémů nové etapy ve vývoji soudobého kapitalismu – imperialismu. (Jak jsem o tom již hovořil.)
Mírně řečeno, takovýto pochybný přístup „odsunuje“ leninismus na periferii dějin ideologie a politiky i v rámci dějin marxismu a komunistického hnutí. Takovíto publicisté v našich podmínkách a poměrech fakticky postupují ve stopách T. G. Masaryka (viz. např. jeho Cesta demokracie, sv. II – O tak zvané diktatuře proletariátu, s. 9-21) a zejména revizionistů 60. let a pražského jara a v současnosti jednoho z předních funkcionářů a ideologů KSČM, europoslance M. Ransdorfa. Ten totiž rovněž považuje leninismus fakticky za čistě ruský (zaostalých poměrů Ruska) jev, jen za jednu z neevropských interpretací marxismu. Cituji: „Především leninismus pokládám pouze za jednu z možných forem výkladu marxismu, nic více a nic méně.“ (viz M.R., Potřeba vnitřní síly). Jinde Ransdorf napsal: „Do nedávné doby přežíval model komunistické strany, který byl inspirován specifickou situací předrevolučního Ruska a osvědčil se v době vypjatých krizí … Lenin proti Martovovi (menševikovi – ZK) zdůvodnil jeho potřebu za situace carského režimu, spoutávajícího zárodky občanské společnosti. Martov naproti tomu usiloval o západoevropské pojetí strany jako volného sdružení otevřeného uvnitř i navenek.“ Proto také jako inspirující vzor pro formující se KSČM v r. 1990, vybral francouzskou Socialistickou stranu F. Mitteranda. (viz M.R., O krizi komunistického hnutí)
I proto zřejmě mnohým předním funkcionářům a ideologům KSČM „leží v žaludku“ Leninova geniální, pro obhájení a rozvinutí marxismu a revoluční praxi komunistických stran, vykořisťovaných a porobených tříd a národů, vynikající a významná práce – „Stát a revoluce“ (v níž nejobecněji řečeno řešil otázky vtahu proletariátu ke státu, k politické moci v revoluci). Podle antileninistů v ní prý Lenin sice čerpal z Marxových dějinných revolučních zkušeností v západní Evropě a předjímal sociálně ekonomické atributy socialismu, avšak na co svou prací skutečně reagoval, byly jen symptomy (úkazy, znaky) vysloveně ruských podmínek, v době přípravy a provedení revoluce v Rusku. Jeho teoretické závěry tak prý v jiných podmínkách a čase nemají patřičný význam a váhu, nemají universální povahu!
Uvedená Leninova práce, podle těchto ideologů, pro ostatní, zejména vyspělé evropské země, nemá význam, jak si to mohou myslet jen dogmatici. Ano strašení „dogmatismem“, to jsou jen klasické a po řadu desetiletí šířené, účelové fráze. Ten, kdo dříve u nás, tj. před více než 50 až 90 lety považoval uvedenou Leninovu práci Stát a revoluce za realistickou, inspirující a ve svých základních myšlenkách obecně platnou a aktuální, nemluvě o těch „pošetilcích“, kteří by si dokonce i dnes dovolili tuto práci považovat za inspirující a z vědeckého hlediska za stále živou a poučnou, jsou podle uvedených a jim podobných názorů fakticky nepoučitelnými dogmatiky.
Člověk se proto musí ptát: kteří, že to údajní „dogmatici“ takto, „bez analýzy“ dané skutečnosti, přenášeli „specifické jevy“ „revoluce v Rusku“ do jiných, tedy i našich poměrů? Takovými „dogmatiky“, kdybychom měli brát uvedená slova vážně, měli být komunisté soustředění okolo K. Gottwalda, kteří ovšem, v naprostém rozporu s uvedenými falešnými tvrzeními, „přenášeli“ bolševismus do našich poměrů, ale právě jen na základě znalosti a oné reálné analýzy našich společenských poměrů! Proto dokázali uhájit a upevnit naše lidovědemokratické zřízení a odrazit snahu pravicových politických stran o kontrarevoluční puč v únoru 1948. Dokázali dělnickou třídu a ostatní pracující dovést k – tolik pro politickou reakci nežádoucímu – vítězství, na cestu k socialismu.

    Můžeme říci, že prezentovaný antileninismus představuje jakýsi antimarxisticky pojatý „návrat od Lenina zpět k Marxovi.“ Přitom nešlo a nejde o nic jiného než mj. o nepochopení nebo spíše zcela vědomé odmítnutí významného Leninova objevu zákonitosti nerovnoměrného vývoje kapitalismu poté, co kapitalismus tzv. „volné soutěže“ přerostl v imperialismus. Z toho totiž podle Lenina „plyne nesporný závěr: socialismus nemůže zvítězit současně ve všech zemích. Zvítězí nejdříve v jedné zemi nebo v několika zemích.“ (V.I.L., Vojenský program proletářské revoluce, O hesle Spojených států evropských). A to v nejslabším článku v řetězci imperialistických mocností. Přes tuto skutečnost potvrzenou historickým vývojem (a to přese všechny problémy spojené s dočasnou porážkou socialismu v SSSR a s jeho zánikem, tak jako i dalších socialistických zemí, kdy se ovšem opomíjí existence nejen socialistické Číny, ale i dalších zemí – Kuba, Vietnam, KLDR, nemluvě o socialistické tendenci ve Venezuele aj.), tito autoři a jim podobní lpí, jako kdysi omezení oportunističtí dogmatikové druhé internacionály, na tezi, že K. Marx a B. Engels prý nejednou ukazovali na to, že společnost nemůže přejít do vyšší formace v oddělené zemi, neboť socialistická revoluce může probíhat jen současně v ekonomicky nejrozvinutějších zemích, jako přinejmenším v Anglii, Americe, ve Francii a v Německu (viz B. Engels, Zásady komunismu z r. 1847). Tito lidé ovšem zcela a vědomě zamlčují, že uvedený názor zastával Marx s Engelsem v pohledu na období vývoje kapitalismu tzv. volné konkurence a ne kapitalismu monopolistického, imperialismu, který představuje nejvyšší a poslední, monopolistické stádium kapitalismu, je předvečerem socialistických revolucí, prahem socialismu. Svůj parazitismus a zahnívání výrazně prokazuje v soudobé „globalizaci“, v níž nadnárodní finanční oligarchie (jejíž vznik a roli Lenin objasnil) v počtu jen několika desítek tisíc osob vlastnící cca 80% bohatství celé planety a ovládá dnešní svět, fakticky diktuje světu své zištné, bezohledné představy o dalším vývoji na úkor nejen rozvojových a méně vyvinutých zemí (ty tvoří 2/3 světové populace žijící v chudobě, pro něž je kapitalismus neštěstím), ale i naprosté většiny obyvatelstva zemí tzv. vyspělých. „Globalizace“ tak objektivně a stále více staví do popředí otázku nutné alternativy k imperialismu. To je nutnost „přeměny kapitalismu v jeho protiklad“, v socialismus.
Ve výše uvedeném zcela jasně vidíme onen zřejmě základní důvod toho, proč takovíto ideologové mluví jen o marxismu a ne o marxismu-leninismu. Podle nich „necivilizovaný“, „neevropský“ leninismus jim, tak jako i dnešním představitelům KSČM, skutečně nesedí. Leninismus je pro ně přeci jen něčím velmi nepříjemným! A to především svou přílišnou, ve vztahu k buržoaznímu státu „nestátotvorností“, svým (na bázi vědeckých poznatků) přesvědčením o zrušení kapitalismu při naplnění historické role dělnické třídy a avantgardní úloze jejího revolučního předvoje – komunistické strany. Je pro ně přeci jen příliš buřičským ideologickým fenoménem. Státotvorní „tvůrčí“, novodobí „legální marxisté“, tj. reformní „neokomunističtí“ a „demokratičtí socialisté“, považují „neevropský“, „asiatský“ leninismus pro Rusko sice za legitimní variantu marxismu minulého století, pro nás však nevhodnou a nepřijatelnou!
Pokud jde o jiné tvrzení, že prý byl marxismus v minulosti deformován, lze s ním souhlasit. Bohužel však tomu zdaleka nebylo jen dříve. K deformacím marxismu dochází zejména a především dnes a to ve velkém, nebývalém rozsahu. Což ovšem není historicky vzato něčím tak zcela náhodným. Útoky na marxismus přes jeho totální odmítání a zatracování až po intenzivní snahy o jeho revizi, o „vykleštění“ jeho revolučního jádra, zde byly vždy od doby, kdy vznikl, zvláště pak v dobách odlivů revoluční vlny, při nástupu a vítězství kontrarevoluce nemluvě, jak to svého času velmi výstižně popsal V. I. Lenin např. v publikacích Marxismus a revizionizmus, Materialismus a empiriokriticismus aj. Marxismus, marxismus-leninismus, však nebyl zdaleka deformován jen dogmatismem, jak se často uvádí, ale naopak revizionismem!
Stálo by ovšem za to, tuto otázku podrobněji a hlouběji, tedy zcela konkrétně, na základě hlubší analýzy, objasnit. A to především proto, že již od druhé poloviny 50. let, nemluvě o letech 60. a následně, až do současnosti, bylo a je tohoto pojmu (dogmatismus) zneužíváno k „ocejchovávání“ a zastrašování stoupenců a nositelů skutečně, a nebojím se použít tohoto pojmu, i když byl rovněž zneužit revizionizmem, autentického marxismu, v tomto století marxismu-leninismu. K jejich vyřazení „ze hry“ jako „ortodoxních“, „konzervativních“, „netvůrčích“, „nemoderních“, „stalinistických“ ap. Abych však dokončil myšlenku: marxismus, ML, nebyl deformován jen dogmatismem, ale především a hlavně oportunistickou, subjektivistickou a voluntaristickou, buržoazní dezinterpretací – revizionismem!
Pokud jde nejen o minulost, je faktem, že při ML analýze skutečnosti, nastávaly často problémy při prezentaci jejich výsledků, které byly v rozporu s přáním některých zadavatelů, což mělo negativní vliv na tvůrčí rozvoj marxismu-leninismu i praxi budování socialismu! Hlavní problém byl a bohužel doposud je v tom, že se od teorie očekávalo a požadovalo, aby plnila, pod vlivem subjektivistických přání a představ některých politických špiček, i jistou negativní apologetickou funkci. Tato teorie měla zdůvodňovat jejich praktické i ideologické přístupy a postoje a to bez ohledu, zda odpovídají či neodpovídají skutečným objektivním zájmům a potřebám pracujících, zejména dělnické třídy. Šlo a bohužel i nadále jde o výraznou deformaci dialektického vztahu politiky a vědecké ideologie. Šlo a zvláště dnes jde o negativní vliv politikaření, prakticistní politiky na teorii, ideologii a zpět deformované teorie, ideologie na praktickou politiku.
Abych byl konkrétnější. Např. někteří nejpřednější „partokraté“, ti, kteří byli nejvíce podobni svou nechutí k vědecké, revoluční teorii a svým subjektivismem, voluntarismem a byrokratickým prakticismem, svému „příkladu“ – N. S. Chruščovovi, částečně i L. I. Brežněvovi, a především věrolomnému M. S. Gorbačovovi, a jejich některým nejbližším spolupracovníkům, se snažili ovlivňovat teoretickou frontu ve směru, aby „plnila“ i apologetickou funkci jejich oportunistické, pragmatické politiky. Politiky, při níž byla mnohdy přání vydávána za skutečnost, kdy se vytyčovaly i naprosto nereálné a tím i zcela zcestné cíle a úkoly apod. Politiky, která byla přitom razantně prezentována jako jedině správná politika strany a všeho lidu.
Teoretická fronta tak měla, právě v rozporu s metodologií ML, např. zdůvodňovat a zdůvodňovala to, že socialismus byl již definitivně vybudován a vývoj ke komunismu se stal nezvratným! Třídní rozdíly a rozpory přestaly mít antagonistický charakter, třídní boj postupně přestal existovat a působit, natož aby se zostřoval(!), kdy výjimku tvořila jen sféra ideologie. Komunistická strana prý přestala být stranou dělnické třídy a stala se stranou všelidovou, kdy tak „chtě nechtě“ byly do lidu automaticky zahrnuty maloměšťácké a vysloveně protisocialistické, prokapitalistické živly a elementy. Měla dokonce existovat bezrozporná, monolitní morálně politická jednota lidu, strany a lidu, kdy ještě tehdejší, naše generace měla žít (podle Chruščova již v 80. letech) v komunismu, posléze (za Brežněva) alespoň v rozvinutém socialismu, který představoval práh komunismu atd. atp.
V takových a podobných názorech, které měly představovat nedogmatický, „tvůrčí“ přístup k rozvíjení marxismu-leninismu, se zcela zjevně projevily v podstatě metafyzické, nedialektické přístupy, vyjadřující revizionistickou tendenci ve vztahu k leninismu, marxismu-leninismu. Byl opuštěn vědecký, dialekticko-materialistický, konkrétně historický tedy i třídní přístup při hodnocení společenských jevů a procesů. Tím byly činěny nesprávné závěry a s tím spjaté chybné prakticko-politické kroky nejen stranických, ale i státních orgánů a společenských organizací. Došlo tak postupně k určitým a nakonec ve svých důsledcích k nezvratným negativním proměnám v charakteru a podstatě komunistických stran právě ve směru jejich odkomunizování.
Byl otevřen prostor nejen pro subjektivismus, voluntarismus, revizionizmus, oportunismus a byrokratismus, ale i pro pronikání kariéristických, maloměšťáckých živlů až do nejvyšších stranických a státních funkcí. A tedy prostor pro odtržení se, nejprve některých vedoucích představitelů komunistických a dělnických stran a postupně i mnohých stranických orgánů a organizací, od dělnické třídy a ostatních pracujících. Tak se nakonec otvíral prostor pro zpočátku zakrývanou, posléze zcela otevřenou kontrarevoluční angažovanost a tedy zradu věci socialismu těmi, kteří zastávali ty nejvyšší funkce v KSSS (Gorbačov, Ševardnadze, Jakovlev, Jelcin ad.) a měli své „páté kolony“ i v ostatních komunistických a dělnických stranách bývalých socialistických zemí. Tak došlo v řadě bývalých socialistických zemí ne k vítězství socialismu a k přechodu ke komunismu (jak to vytyčil III. Program KSSS na XXII. sjezdu, 10/1961), ale k jeho porážce! Jak rádi s optimismem dodáváme, jen dočasné.

Zdeněk Košťál,
Dialog č. 263, květen 2010 – Dialog č. 267, říjen 2010