Zdeněk Košťál: Opětovné snahy o změnu názvu KSČM nejsou náhodné

      To, že se opět na stránkách nejen Haló novin znovu objevila diskuse o změně názvu strany (KSČM), není náhodné. Naopak, má to své hlubinné, již mnohem více než dvacet let působící příčiny. Podnětem této diskuse, jejím odstartováním, byl přitom právě faktický neúspěch KSČM i v posledních volbách do PS (úbytek téměř 100 tisíc hlasů pro KSČM ve srovnání s rokem 2006), který lze rovněž přičíst působeni oněch příčin. Ty jsou určeny působením zásadních rozporů v samotné podstatě, charakteru a činnosti této strany.
K těmto rozporům patří zejména pokračování a další vyostření (v těchto souvislostech hlavního) rozporu, který po desetiletí (od poloviny 50. let) působil i na půdě KSČ, kde také vyvrcholil, když „perestrojka“ vyústila do vítězných kontrarevolučních převratů nejen u nás. Tímto rozporem byl a je rozpor mezi tendencí zachováni původního charakteru strany (u nás KSČ) jako strany komunistické a tendencí její sociáldemokratizace, fakticky dlouhodobě působící, postupně převládající ve všech bývalých KS střední a východní Evropy. Vedle Polské socialistické dělnické strany (SDS) a Maďarské SDS pak především v KSSS, obrazně řečeno od Chruščova po „epochu“ perestrojky!
U nás tento rozpor nabyl jistého vyvrcholení již ve druhé polovině 60. let, nástupem revizionistických a oportunistických sil ve straně a jejich spojením s antisocialistickými, kontrarevolučními silami mimo stranu. KSČ tedy byla již poučena tímto vývojem, nakonec však jím byla, pod tlakem kontrarevolučního, gorbačovského Kremlu, znovu zasažena, a to jí dovedlo k porážce, a tím i k porážce socialismu.
M. Grebeníček svého času (počátkem 90. let) tuto sociálně demokratickou tendenci, linii ve vývoji KSČ, na kterou KSČM zcela cíleně navázala, pojmenoval jako „demokratickou“ (na rozdíl od marxisticko-leninské, prý „stalinské“ či „neostalinské“)! Toto bylo i programově stvrzeno ustavujícím a zejména prvním, tzv. olomouckým sjezdem KSČM (říjen 1990), kterým se strana zcela jednoznačně přihlásila ke koncepci antikomunistické Socialistické internacionály, k tzv. „demokratickému socialismu“. KSČM se tak vzdala marxismu-leninismu, dialekticko-materialistického pojetí dějin, třídního přístupu při analýze společenských jevů a procesů atd. To je zvlášť patrné z prezentovaných iluzi o buržoazní demokracii, o pluralitě kapitalistického ekonomického a politického systému atd.
Poučení, které se KSČ již v letech 1963-1969 dostalo, ji nakonec stejně nepomohlo a ani nemohlo, pro hluboce zakořeněný, stále aktivně působící vliv XX. a XXII. sjezdu KSSS i revizionistických přístupů z 60. let, s jejich antistalinismem, zalhávaným, maskovaným antileninismem – sociáldemokratismem, který ve vládnoucí KSSS nabyl vrchu v Gorbačovově politice perestrojky, zrady mezinárodního komunistického a dělnického hnutí a socialismu. Toto vše si také do sebe naplno vstřebaly ony „nové“ tzv. moderní, levicové strany, vzniklé odstraněním KSČ, jejím jak se říkalo „přetransformováním“ v KSČM a KSS-SDL, krátce poté SDL. Tyto strany tedy plně navázaly na revizionistické a oportunistické síly tzv. pražského jara, na onu tzv. progresivní, dnes údajně „demokratickou“ tendenci. Nebylo proto náhodné, že I. sjezd KSČM ve svém programovém dokumentu dokonce přišel s tvrzením, že je nezbytné „uznat přínos pražského jara, rehabilitovat reformní komunisty“ při důrazu na to, že prý, i když bohužel „teprve tato porážka (1989 – Z. K.) vytvořila podmínky a předpoklady pro přerod strany i pro renesanci socialismu (skutečně?! – Z. K.). Máme tedy historickou povinnost… uplatnit alternativu demokratického socialismu.“ (Dokumenty I. sjezdu, 3-4)
Vezmeme-li v úvahu uvedené skutečnosti, nemůžeme být překvapeni z toho, s jakými problémy (rozpory) se KSČM nejen dnes, ale fakticky po celé dvacetiletí potýká. Uvedená základní orientace této strany totiž v sobě permanentně vyvolává celou řadu dalších, stále více se prohlubujících a zostřujících rozporů. K nim především patří nosný rozpor mezi názvem strany (komunistická) a jejím taktickým (nekomunistickým) charakterem. Tedy zejména mezi nejasnou programovou, ideologickou a prakticko-politickou orientaci a stále doposud trvající a působící většiny (i když přestárlé) členské základy, jako komunistické. Nejen to. To vše v sobě obsahuje řadu dalších rozporů jako je rozpor mezi absolutizaci státotvornosti strany a nutnosti (má-li jít o stranu komunistickou) hájit základní zájmy vykořisťovaných tříd a sociálních vrstev při orientaci na nekapitalistický společenský vývoj. Tím se zostřuje i rozpor mezi absolutizací parlamentních forem činnosti strany (kterých přitom není využíváno, jak psal Lenin komunistickým způsobem) a naprostým podceňováním a nevyužíváním neparlamentních forem. A to i dnes, když se přiostřuje nespokojenost s agresivně asociální politikou pravicové Nečasovy vlády, při aktivizaci odborů! Toto je někdy zdůvodňováno zdánlivě racionálním, avšak neadekvátním argumentem, že prý na takovéto formy činnosti nemáme.
Právě neřešení uvedených rozporů komunistickým způsobem, vede k celé řadě problémů a tím i k vytváření „podhoubí“ pro trvalé nastolování změny názvu strany. V této souvislosti si nelze nepřipomenout onen nejradikálnější způsob nastolení této otázky prvním nekomunistickým předsedou KSČM J. Svobodou. Pomineme-li přiznání, že jeho posláním bylo přeměnit stranu v nekomunistickou a převést členskou základnu k sociální demokracii, pak v prohlášeni na tiskové konferenci (18. 02. 1993) upřímně a nezakrytě uvedl, že program KSČM je zjevně nekomunistický a proto je třeba upravit název a přizpůsobit jej programovým dokumentům. (viz Hra na jednotu nemá smysl, HaNo 19. 02. 1993) Podle J. Svobody, dokumentů 18. sjezdu KSČS, tak jako ustavujícího a I. sjezdu KSČM (olomouckého), mělo při vzniku KSČM jít o vytvoření nové – nekomunistické strany, strany „demokratického socialismu“. A to pod rouškou rozchodu s tzv. stalinismem, odsouzením politické moci proletariátu ve svazku s ostatními pracujícími a všech pozůstatků bolševizace, tedy původní komunistické identity.
Existuje i celá řada dalších, subjektivních motivů, přání a zvláště iluzí, upínajících se ke změně názvu jako ke spásonosnému aktu. Aktu, jenž by měl napomoci k vylepšení postavení KSČM v soudobé, antikomunismem permanentně masírované a rozjitřované společnosti. Těmto lidem uniká, že pouhá změna názvu nemůže nic podstatného vyřešit a také nevyřeší, pokud jim nejde jen o završení a potvrzení jejího nekomunistického charakteru a tím, ať si to přejí či nikoliv, i k docílení značného úbytku našich voličů. Těch, kteří nás volí proto, že jsme alespoň názvem zůstali stranou komunistickou, že jsme pro socialismus. Pokud jde o ty, které bychom měli získat tím, že budeme stranou nekomunistickou, ti mají možnost volit i jiné „levicové“ strany. Nejen ČSSD, ale např. Stranu demokratického socialismu, která jako nevolitelná vznikla i z týchž důvodů, po kterých se opět volá!
Závěrem řečeno: namísto toho, abychom připustili dokonání procesu odkomunisování KSČM, při změně jejího názvu, což by komunistům, většině členů strany, vadilo, je třeba zvýšit naše úsilí o nápravu současného stavu ve směru obnovy marxistického- leninského, skutečně komunistického charakteru této strany.

Zdeněk Košťál,
Dialog č. 268, listopad 2010